Počátky bývají těžké a málokdy se stává, že je raná tvorba hudebních kapel skutečně dobrá. Většina skupin nějak začne na koleně v nevalných podmínkách, skrze demosnímky, ípka nebo splitka pomalu postupuje kupředu až k prvnímu dlouhohrajícímu albu. Když se daří, v albech pokračuje a pomalu si buduje svou pozici; když se nedaří, oním prvním albem (a mnohdy ani tím ne) to končí. Během celého tohoto procesu však skupina neutváří jen to, jakou má pozici na scéně, ale tvaruje i sama sebe zdokonalováním své hudby. Což samozřejmě nutně neplatí jen pro muziku, ale i pro jiná odvětví, když už jsme u toho.
Takový je obecný model – postupné zdokonalovaní a obrušování své vlastní tvorby (to, že se to někdy může zvrhnout na opačnou stranu, tedy ve stagnaci, už je jiná věc, kterou nyní ponechme stranou). Ne vždy však tento obecný model platí a jistě jsou i formace, jež nabízí kvalitní a především promyšlenou hudbu již na počátku své cesty. Jinými slovy řečeno, jsou to ty výjimky potvrzující pravidlo a jsou vysoce zajímavé již na svém počinu.
Italové Earth and Pillars patří právě do této sorty. Abychom si rozuměli, nutně netvrdím, že to, co toto trio předvádí na své debutové desce “Earth I”, je rovnou něco geniálního a originálního, protože to by bylo skutečně troufalé a rozhodně přehnané prohlášení. Nebojím se však tvrdit, že je to zcela jistě zajímavé. A ačkoliv přílišnou originalitou Earth and Pillars neoplývají (k tomu se ještě dostaneme podrobněji), rozhodně v jejich hudbě vidím smysl i nějakou myšlenku.
Základem hudby Earth and Pillars je atmosférický black metal. Italové si hned na prvním počinu ukousli odvážné sousto v podobě více jak 50minutové stopáže na ploše pouhých čtyř skladeb, z nichž jedna, jmenovitě “Earth”, ještě trvá jen šest minut a zastává roli intra. Naštěstí se ovšem kapele podařilo toto sousto důstojně sežvýkat i spolknout, takže i když takovou “Rivers” vyhnali nad 17minutovou hrací dobu, posluchač se rozhodně nenudí. Earth and Pillars s jistotou a s rozvahou tlačí své kompozice v dlouhých repetitivních pasážích a postupně budují hlubokou atmosféru, jejímž útrobám rozhodně není těžké podlehnout.
Mohlo by se zdát, že vzhledem k délce písní a i oné částečné monotónnosti bude produkce Earth and Pillars spíše pomalejšího rázu, avšak skutečnost je někde jinde. Přestože Italové mají hodně daleko do nějaké tradiční sypačky, v drtivé většině stopáže “Earth I” se pohybují v rychlejším až rychlém tempu. Hudba má ovšem tu vlastnost, že i přes svou rychlost nepůsobí vůbec agresivně, naopak je spíše meditativního rázu — což ostatně plně koresponduje se zařazením Earth and Pillars do atmosférické odnože black metalu. Na první poslech se “Earth I” tváří poměrně dost monotónně, možná až neprostupně (což nijak neznamená, že by to snad zpočátku mělo být nudné), ale když si nahrávka trochu sedne, velmi záhy se ukáže, že Italové do svých kompozic dokázali propašovat i množství výtečných, místy až skutečně působivých momentů.
Až posud by se mohlo zdát, že je “Earth I” excelentní deskou, což svým způsobem vlastně je, ale rozhodně není bez chyby a právě nyní se k tomu háčku dostáváme. Jak už asi tušíte, je jím přesně to, co jsem již naznačil výše, když jsem řekl, že přílišnou originalitou Earth and Pillars neoplývají. Stačí jejich atmosférický black metal pojmenovat jen trochu jiným přívlastkem a okamžitě budete vědět, oč běží. To, co skupina produkuje, totiž naprosto přesně spadá do šuplíčku takzvaného cascadian black metalu. A ano, je to přesně tak, co vás teď nejspíš napadlo – i nad hudbou Earth and Pillars (podobně jako snad nad všemi skupinami podobného zaměření) se vznáší mocný opar samotných zakladatelů tohoto specifického druhu black metalu. Samozřejmě nemluvím o nikom jiném než o Wolves in the Throne Room.
Přestože je mi “Earth I” vlastně velmi sympatické, bylo by nefér nepřiznat barvu – vliv Wolves in the Throne Room je z hudby Earth and Pillars cítit skutečně hodně. Na druhou stranu, ačkoliv na vrcholná díla samotných “Vlků v trůním sále” Italové nemají, rozhodně dle mého názoru patří k těm nejkvalitnějším následovatelům hudební cesty bratří Weaverů.
V případě, že máte Wolves in the Throne Room rádi, rozhodně s poslechem Earth and Pillars neváhejte, jelikož v případě “Earth I” dostanete silnou a hutnou atmosféru, jež vás chytne za srdeční sval – tedy za předpokladu, že se na veškeré další formace tohoto druhu nedíváte skrz prsty a neodmítáte je již apriorně. Pokud Wolves in the Throne Room neznáte a máte rádi alespoň atmosférický black metal (jestli to vůbec jde), pak s poslechem rovněž neváhejte. I přes zjevnou inspiraci u známějšího jména totiž Earth and Pillars stvořili výtečné album, jež v tomto ranku patří do první ligy, a obzvláště pokud vezmeme v potaz, že jde o debutovou práci, je palec nahoru bezesporu na místě.
V metalu máme obvykle ve zvyku pracovat s pojmem kapela, jako by šlo o neměnnou hudbu produkující jednotku. V jiných žánrech jsou standardem hudebníci, kteří vydávají pod svým jménem skladby napsané a nahrané “doprovodnou kapelou”, ale v metalu je taková záležitost prakticky nemyslitelná. I v tradičních kapelách však není situace tak sluníčkově demokratická a obvykle se najde jedna vůdčí osobnost, která ostatní skladatelsky táhne. Troufám si dokonce říct, že čím větší část zodpovědnosti drží v rukou jediný hudebník, tím odvážnější může výsledná hudba být, protože nepodléhá kompromisům a nutnému zprůměrování požadavků mnoha členů.
I v rámci metalu jsou žánry, v nichž mají kapely k “one-man band” (čímž nemyslím tohle) blíž než jiné, a jedním z těch, kde se tento trend projevuje hodně, je black metal. Postaven na osobnostech jako Thomas Gabriel Fischer, Quorthon, Varg Vikernes nebo třeba František Štorm lákal black metal jedince se silnou vizí vždy. Dnes recenzovaná kapela není výjimkou, jelikož za ní také stojí převážně jeden člověk. David Ravengarde v Beautality obstarává vše krom bicích, pod kterými je podepsaný pán s chlapáckým jménem Duke Machine. A protože je tedy “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” záležitostí jediného autora, máme co dočinění s osobitým a zajímavým materiálem.
První ukázky, které jsem z “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” slyšel, však nezněly zrovna dobře. Rozladěné kytary a falešný zpěv mi až moc živě připomněly klenot jménem Svet Kant. Navíc: logo jak ukradené od nějaké stoner metalové kapely, ohrané “ov” v názvu alba, jméno kapely kombinujícím slova “beauty” a “brutality”. Prostě samé varovné faktory. A tak jsem si vzal druhé album z pera Beautality na starost jen pro pobavení.
“Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” mi však připravilo dvě pořádná překvapení. Poprvé mi zatrnulo, když jsem zjistil, že šestice skladeb rozdělená do dvou dějství trvá bez patnácti minut dvě hodiny a délka písní tak atakuje dvacetiminutovou hranici. Druhé překvapení přišlo záhy. “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” je, řečeno jednoduše, kurevsky dobré.
Beautality na to jdou chytře. Dvacetiminutové kompozice se vyvíjejí, nápady vznikají a zanikají, jiné se proplétají či střídají, jednoduše je jejich kompozice hravá natolik, že čas utíká svižným tempem. Na druhou stranu však nepřeskakují neorganizovaně, mám-li parafrázovat prezidenta, stylem “riff sem, riff tam”, a není tak výjimečné ani několikaminutové strnutí na jediném uhrančivém motivu. Prostě ideál.
Album odstartuje trošku nešťastně titulní písní “Einfallen”. Jako nejkratší na albu (pouhých třináct minut) má zjevně sloužit jako intro a tak také funguje, neboť se celou svojí hrací dobu rozjíždí z opravdu pomalého začátku. Právě v “Einfallen” je ke slyšení ona rozladěná kytara a falešný čistý zpěv, ze kterého jsem o albu získal svůj první dojem, ale v kontextu celé písně to zní přeci jen o řád líp než izolovaně v minutovém teaseru. Úvodní píseň má i své silné chvilky, a to zejména v závěru, kdy vůdčí roli převezme epická kytarová melodie. “Einfallen” je však všeobecně dost jiná než zbytek alba a i ze zvuku bych soudil, že byla nahrána v jiné době a na jiném místě.
To druhá “Doppelgänger” je naopak mojí oblíbenkyní. Ze všech skladeb je vlastně nejjednodušší, její vývoj se děje velice pomalu a velký důraz je kladen na zpěv. Ten je zde, podobně jako na zbytku alba, hodně rozmanitý – od různých poloh čistého zpěvu (které jsou, přiznejme si, chvílemi dost falešné, aniž by to nakonec vadilo) po různorodý řev. Druhým prvkem, který má “Doppelgänger” se zbytkem alba společný (ale liší se od úvodní “Einfallen”), je zvuk. Kytary a místy i vokály jsou jemně zastřené jakousi zvukovou mlhou, basa zní opravdu jen v hlubokých tónech a nijak výrazně nezvoní, ovšem bicí jsou mnohem čistší a nad onu hlukovou stěnu triumfálně vystupují. I když moc nevěřím, že je tento zvláštní mix úmyslný, moc na tom nezáleží, protože to ve výsledku zní nesmírně dobře. V “Doppelgänger” je to navíc umocněno skutečností, že bicí jsou velice jednoduché. Svou sílu ilustrují okolo čtvrté minuty, kde do neměnné práce ostatních nástrojů promluví zrychlením tempa a kompletně tím změní náladu písně a znásobí energii, jež z ní sálá. Dalším silným momentem “Doppelgänger” je pak její závěr a opakované bezeslovné volání Ravengardova nakřáplého hlasu.
Dalo by se říct, že z pohledu obecného popisu alba jsem se prakticky vyčerpal. Zbylá čtveřice skladeb totiž pokračuje v duchu “Doppelgänger”, což díky síle materiálu vůbec nevadí. Mojí druhou nejoblíbenější je tak první část druhého dějství nazvaná “From the Abyss” a její schéma je oproti “Doppelgänger” takřka inverzní – většinu času jede ve vysokém tempu a jakákoli zvolnění jsou tak příjemnou změnou. Další klenot se skrývá v závěrečné “Unreality”, jež se po čtyřech minutách zastaví a z jediné tiché kytary opětovně vyroste do metalové nálože o úctyhodné síle.
Mám dojem, jako bych o “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” vlastně nic moc neprozradil, a přitom řádků jsem popsal víc než dost. Jeho podstata je totiž těžko zachytitelná a nejlíp uděláte, když si na něj čas najdete sami. Fanouškům black metalu, a to zejména toho atmosferického, kterým nevadí netradiční zvuk a zpěv ani dlouhá stopáž skladeb, by však Beautality mohli přinést hodně radosti.
Další názory:
Ačkoliv se mi tomu nechce moc věřit, nakonec vážně musím souhlasit s kolegou – přestože na první pohled vše doslova kříčí, že se jedná o kardinální kravinu, ve skutečnosti je “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” opravdu zajímavá a také dobrá deska. Jestli se občas říká, že nějaká skupina klame tělem, o Beautality to platí naprosto bezezbytku, protože bych si nikdy v životě nevsadil na to, že se pod takhle debilním jménem a takhle debilním logem bude ukrývat vážně povedená muzika, která člověka zabaví na velké množství poslechů. A i když se to může zdát docela neuvěřitelné, nahrávce nakonec nijak nevadí ani extrémní délka 105 minut – vážně není sebemenší problém otočit “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” na jeden zátah a ani není problém se u toho poslechu bavit. Máte-li v oblibě poměrně netradiční black metal (nejsem si úplně jistý, jestli je na místě mluvit o post-black metalu, jak se lze někde dočíst), Beautality (uff, to jméno je fakticky zvěrstvo) za zkoušku určitě stojí. H.
Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black / post-metal Datum vydání: 22.11.2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Our Names Written in Embers Part 1 (Beacons of War)
02. Our Names Written in Embers Part 2 (Beacons of Sorrow)
03. The Dying Stars
04. Sentinels
05. Menhir – Supplicant
06. Gathering the Stones
Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí – debut “The Malediction Fields” vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím “Carrion Skies” se dokonce podíváme tak trochu zpět.
Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním vývojem. Já jeho rozhořčení poměrně chápu. Britské trio začalo hrát muziku, která se časem proměnila v poměrně populární záležitost a snaha vymanit se ze sevření veškerých trendů, do kterých Fen mohli být nemístně začleňováni, je v případě zavedeného jména pochopitelná. Cílem Britů tedy pro letošní rok nebylo pokračovat ve vývoji dejme tomu změkčování (i když zrovna zde používám to hodně slovo nerad, tady to zdánlivé “vyměknutí” rozhodně nebylo popularizační) a vytvořit nahrávku, která potvrzuje, že i v roce 2014 tíhne srdce Fen k black metalu.
Výsledek v podobě “Carrion Skies” pak mluví jednoznačně – kapela se vrátila až někam za “Epoch” a vytvořila dřevnější nahrávku, jež ale využívá veškerých zkušeností, kterých za ty roky Fen nabyli. Oproti minulému, progresí šlehnutému “Dustwalker” je citelný větší tah na branku i za cenu nižšího počtu překvapivých zvratů a novátorských postupů. Škoda? Uvědomme si, že nahrávku jako “Carrion Skies” potřebovali dost možná sama kapela pro ujasnění dalšího směřování. Takový výchozí bod, jenž povede k dalším zítřkům.
“Carrion Skies” nezní primitivně, k čemuž by mohlo výše vyřčené sdělení mohlo svádět. Skladatelská zručnost je hmatatelná každou sekundou, a i když novinka nepřestavuje širokou paletu hudebního vyjádření, o to více boduje svou celkovou atmosférou a důrazem na emoce. A jakáže ona atmosféra je? Jestli jste hudbou Britů doposud nepoznamenaní, stačí jediný pohled – na obal. Ten skvěle vystihuje podstatu celého světa Fen. Zvláštní zastřenost, jistá “rozpitost”, mlhavost a jen v dálce probleskující světla ohňů. Perfektní skloubení umění s praktickou stránkou – to bravurně zakomponované logo je extratřída.
Album sestává z pěti skladeb, které zpravidla přesahují dobu deseti minut, což je takový ideál, který k hudbě Fen výborně sedí. Písně plynule přechází z jedné do druhé, metalové party se nenásilně mísí s post-rockem, jako by tyhle škatulky vyrůstaly od kolíbky společně. Fen skladatelsky vyzráli a i v rámci jednoho žánru dokážou barvitě kouzlit hned s několika náladami. Každá skladba tuto kombinaci věrně následuje, rozhodně však ne nezáživně a stereotypně ve stylu post-rock plácnem na rozjezd a pak se to snad dosype nějakou tou blackařinou. Ne, tak tomu opravdu není. Ostatně stačí si poslechnout “Sentinels”, která volně přechází od ladnosti až k tomu největšímu hněvu. Jestli bylo “Dustwalker” zaměřeno na detail, novinka je pravým opakem. Jistěže i “Carrion Skies” nabízí velké množství zapamatovatelných melodií, ale po poslechu vám na mysli nevytanou tak silně jako jeden ucelený pocit. Pro album tohoto ranku rozhodně správná volba.
“Carrion Skies” neboří žánrové hranice, ani se o to nesnaží. Na jeho síle mu to však neubírá. Více než hodina muziky skvěle plyne, pozvolna si s posluchačem hraje a on na konci ví, že se neprotáčí naposled. V rámci loňské konkurence jde o žánrovou špičku, která pohodlně strčí do kapsy i “The Serpent & the Spere” od Agalloch, což bych si před nějakým rokem upřímně nedovedl představit. Otázkou je, zda si máme “Carrion Skies” vyložit opravdu jen jako krátkodobou zpátečku nebo jako dlouhodobější touhu po přímočarosti. Já “Carrion Skies” vnímám jako uzavření kruhu, jímž se Fen vrátili zpět ke kořenům, ale nepozapomněli, čemu se během uplynulých let naučili. A kam si to Britové namíří příště? Vzhledem k vyjádření kapely to bude nejspíš stále metal a já nejsem vůbec proti. V jeho vodách totiž Fen kouzlí báječně.
Další názory:
Ačkoliv Fen na své novince trochu uhnuli od post-metalových a post-rockových hrátek a stvořili nejvíc black metalovou nahrávku od debutového “The Malediction Fields”, svým způsobem se mi zdá “Carrion Skies” jako doposud nejvyzrálejší album kapely. A to i přesto, že na předcházejícím “Dustwalker” bylo té progrese a variability zdánlivě více. Jenže i díky tomuto faktu, který by někomu na první pohled mohl připadat vlastně jako handicap, jsou Fen stále zábavní a ona hodinka v jejich společnosti utíká velice příjemně a hlavně docela rychle. Nepředstavujte si ovšem nějakou syrovou sypačku, protože tihle Britové jsou i na tomto žánrově relativně čistším počinu stále poměrně rozmanití a chytří, přičemž jako vrchol jejich současného snažení bych označil hlavně skladby “Sentinels” a “Menhir – Supplicant”, které se skutečně povedly (čímž samozřejmě neříkám, že by ten zbytek byl na draka, to rozhodně není). Sice je pravda, že “Carrion Skies” nejspíš dopadne jako všechna předchozí alba Fen – tedy že jej budu ještě chvíli poslouchat a bude mě bavit, ale třeba za rok už nebudu mít potřebu se k němu vracet – přesto však nemám problém tuhle desku doporučit, protože za poslech bezesporu stojí. H.
Ona je pravda, že já jsem byl odjakživa tak trochu zapomnětlivý člověk a že při čtyřciferném počtu recenzí by si všechny kousky dopodrobna nepamatoval asi nikdo, ale nevzpomínám si, že bychom tu prozatím měli nějaký velký počet plnohodnotných recenzí na turecké kapely. Všechno je ale jednou poprvé a bylo by docela úderné teď říct, že v případě turecké recenze je tímhle poprvé skupina Acrosome. Bohužel to však nejde, protože minimálně jedna tu přece jenom byla, což ovšem nic nemění na tom, že recenze na Acrosome stojí za povšimnutí i tak – ne snad kvůli domnělé úrovni samotného textu, ale kvůli tomu, že muzika tohoto projektu z hlavního města Ankary není vůbec marná…
Žánrové základy hudby Acrosome leží v black metalu, nicméně album “Non-pourable Lines” dokazuje, že zrovna tento styl – navzdory tomu, že jej mnozí mylně považují za ortodoxní a vyčpělý – může nabývat různých podob, a když něco nazvete black metal, rozhodně to nemusí být syrová animální sypanice jak z roku raz dva. A to i přesto, že se na této desce nacházejí i mnohé rychlé pasáže.
Pojďme se však ještě na chvíli nejprve zastavit u toho, co jsou ti Acrosome vlastně zač. Tedy, vhodnější by asi bylo použít jednotné číslo, jelikož v současné době v sestavě tohoto projektu figuruje pouze jeden muzikant. Ne vždy tak tomu ale bylo a pilotní minialbum “Dementia praecox” vzniklo ještě ve dvou lidech. A už toto EP, které vyšlo v červnu roku 2011, věštilo, že je ve jméně Acrosome nějaký potenciál skutečně ukrytý a že by následující další počiny mohly být klidně i tuze zajímavé. Sice to trvalo celé čtyři roky, než další počin v podobě první dlouhohrající desky “Non-pourable Lines” v říjnu loňského roku vyšel, a navíc ještě během těch čtyř let došlo k onomu zredukování už tak nepočetné sestavy, ale jedna věc je jistá – přinejmenším zajímavé to opravdu je.
Hlavní devízou hudby Acrosome je atmosféra, která je taková velice zvláštní a nebál bych se říct, že do jisté míry i poměrně neotřelá. Vlastně mě ani nepadá nějaké vhodné adjektivum, jímž bych ji mohl popsat, protože ta nálada, která z “Non-pourable Lines” pramení, není ani depresivní, ani melancholická, ani agresivní, ani vysloveně tíživá, přesto má ode všeho (snad s výjimkou té agrese, protože ani nejrychlejší momenty nepůsobí nijak agresivně) trochu a rozhodně je silná. Byla přítomna již na “Dementia praecox”, nicméně v případě “Non-pourable Lines” je ještě koncentrovanější (navzdory tomu, že je deska samozřejmě delší než EP), což má ve velké míře jistě na svědomí fakt, že je na novince muzika skladatelsky jistější, sebevědomější a místy i odvážnější.
Onu prazvláštní atmosféru Acrosome tvoří především melodie, jež nemají na svědomí pouze kytary nebo klávesy, ale místy dokonce i akordeon. Jenže zatímco většinou je tenhle nástroj v kytarové muzice používán ve folk metalovém odvětví a má spíš hopsací charakter, na “Non-pourable Lines” od něj nic takového nečekejte, protože jeho zvuk je úplně stejně neveselý jako všechno okolo. Je pravda, že právě momenty, kdy zazní podobné “srandy” a nastoupí ujeté melodie (třeba ta ve dvou třetinách “III” je opravdu lahůdková), jsou největšími vrcholy, avšak ani ta ostatní “výplň” rozhodně není hluchá.
Naopak, v black metalových pasážích je “Non-pourable Lines” dost silné, čehož může být důkazem kupříkladu “II”. No, a pak je tu ještě jeden a vlastně ještě pádnější důkaz toho, že si počin drží kvalitu po celou dobu – “Non-pourable Lines” je totiž takřka instrumentálním albem a přesto mu nedělá sebemenší problém si svého posluchače udržet a bavit jej po celých 33 minut hrací doby. A to by v případě, že by se tu nacházely hluché momenty, nebylo možné, rozhodně ne u takřka instrumentální desky. Vokál se totiž ozývá jen výjimečně a většinou má ještě charakter spíš jen dalšího nástroje, jako je tomu třeba v “I” nebo “IV”. Opravdu klasický zpěv se totiž objeví až v závěrečné “VII – Today Is Yesterday” a až tehdy si člověk uvědomí, že je to vlastně poprvé a že nějaké zpívání vlastně vůbec nepostrádal.
“Non-pourable Lines” je svým způsobem vlastně velice zvláštní nahrávka, jež sice není stoprocentním a nabroušeným originálem, který by přišel s něčím, na co ještě nikdy nikdo nepomyslel, přesto má i na dnešní přeplněné scéně svou jasně rozpoznatelnou tvář. To je něco, co se cení za všech okolností, vezmeme-li ovšem v potaz ještě fakt, že se tu bavíme o dlouhohrajícím debutu, pak je to přímo obdivuhodné. A to tím spíš, že se hudebníkovi stojícímu za Acrosome povedlo nejen najít vlastní sound, ale i být v jeho rámci vysoce poutavý. Těch 33 minut totiž pokaždé uběhne jak nic, vždy se jedná o velmi zábavný poslech a prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom i po více jak dvou desítkách přehrání mělo v mém případě cokoliv měnit. “Non-pourable Lines” rozhodně stojí za slyšení a stojí i za koupi. Velké doporučení.
Tak z téhle recenze jsem měl už předem docela velký respekt ze dvou důvodů. Zaprvé: štafetu jsem přebral po našem redakčním bossovi, který si tuto francouzskou black metalovou veličinu vzal opakovaně na paškál v uplynulých letech díky jejich “sedmičkové” trilogii a výplní v podobě neřadových EP. A zadruhé: sám sebe nepovažuji za fanouška black metalu, který prakticky nesleduji, a pokud pominu jen ta opravdu největší jména jako Bathory nebo Emperor, tak takřka všechno, co smrdí zlem černého kovu, je mi víceméně proti srsti. A jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, jsou právě Blut aus Nord, kteří mi kdysi učarovali vydáním první části sedmičkové trilogie v podobě “777 – Sect(s)” a od té doby jen s úžasem sleduji, jak nepředvídatelnou a vzrušující cestu tito avantgardní black metalisté absolvují.
Po vydání “777 – Cosmosophy”, které z mého pohledu platí dodnes za nejlepší počin Blut aus Nord, přestože je to album, které se asi nejvíc vzdaluje dosavadní podstatě jejich hudebního směřování, se dalo čekat od dalších desek opravdu ledacos. Blut aus Nord s každou další řadovkou posouvali sami sobě hudební hranice a třeba jen představit tuhle kapelu posluchači neznalému je úkol velmi obtížný, protože když se člověk zamyslí, tak těch hudebních tváří, jaké během své kariéry parta se zvláštní aurou, kterou si kolem buduje, odtajnila, je na jednu kapelu dost. Od nervně chaotického black metalu, přes jeho melodičtějších pojetí až k industriálně avantgardní jízdě z “777 – Desanctification” si tahle kapela udržovala status nepředvídatelného hudebního tělesa, které může každý rok překvapit něčím novým. Tímhle si pro mne Blut aus Nord získali už navždy místo ve skupině geniálních uskupení, pro které budu mít slabost a k jejichž albům se pravidelně vracím.
Po sérii krátkohrajících počinů, které od “777 – Cosmosophy” krátily čekání na regulérní studiové album, došlo v sestavě k jedné zásadní změně. Oproti “777” trilogii se na splitu s P.H.O.B.O.S., “Triunity”, rozšířily sestavy o živého bubeníka Thornse, který tak nahradil bicí automat, jenž dokresloval velmi neklidnou atmosféru. Tu tvoří charakteristická kytarová práce, jež se pohybuje někde na hranici mezi šíleností a genialitou a kterou si prostě nelze splést. Živé bicí se samozřejmě hodí k charakteru desky, který byl jasný hned při zveřejnění titulu “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”, jenž prozradil, že Blut aus Nord se vrací ke svým starším výtvorům “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” a tvoří tak další trilogii. Já osobně třeba první díl musel naposlouchávat teprve před vydáním letošní novinky, abych znal potřebné souvislosti, nicméně druhou část “Dialogue with the Stars” jsem znal a na pokračování melodicky epického black metalu se těšil.
A stejně jako v předchozí případech jsem dostal důkaz, proč jsou Blut aus Nord považování za jedny z největších představitelů francouzského black metalu, protože vše, na co v posledních letech (prvotní tvorbu můžu jen těžko hodnotit) Vindsval sáhl, se proměnilo ve zlato. Je to sice klišé jako prase, ale použiju klasickou berličku v podobě tvrzení, že s jistou dávkou představivosti začíná “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” tam, kde “Memoria Vetusta II:Dialogue with the Stars” skončilo. Hudebním základem jsou sice klasické Vindsvalovy kytary, které však pod rouškou melodií dostávají háv zdánlivé přístupnosti a nepůsobí tak jako naprostý nepořádek a primitivní řežba. Samozřejmě, že všechny nedávné industriální přesahy Blut aus Nord odložili stranou a výsledek je sice melodický, nicméně v jádru docela ortodoxní black metalový počin. První poslech jsem se mírně ztrácel a chytal jsem se jen letmých čistých vokálů, které jsem si tolik oblíbil na “777 – Cosmosophy”, ale “Memoria Vetusta III:Saturnian Poetry” potřebuje uzrát, aby se naplno ukázaly jeho kvality a svým způsobem uhrančivá atmosféra, která za tou hradbou z kytar, bicí smrští a bestiálním vokálem není hned patrná.
Přestože by se takřka všechny skladby daly celkem jednoduše popsat jako melodický a atmosférický black metal, tak se toho v nich děje víc a některé momenty bych klidně označil jako takřka geniální. Kupříkladu zklidnění v polovině čtvrté “Forhist” a následující nabalování dříve zahozené atmosféry na tolik charakteristicky vrstvené kytarové linky nemá chybu a třeba tuhle dvouminutovku, která končí brutální blackovou pasáží, jež skladbu táhne ke konci, jsem si zamiloval. Totéž platí o “Metaphor of the Moon”, jenže v jejím případě se nejedná o žádné odlehčené pasáže, nicméně v celé své délce mě nepřestává udivovat ten mix hudebně nesmlouvavého podkladu s bicími sypačkami, který s melodickými vokály Vindsvala (začátek čtvrté minuty) funguje ve fantastické symbióze. Vrchol skladby pak přichází v její druhé polovině, když se z dálky ozvou klávesy, které mohly na “Memoria Vetusta III:Saturnian Poetry” dostat ještě trošku víc prostoru, ale zase nemůžu říct, že byly úplně upozaděné a jejich přítomnost tak byla jen tušená.
Zmiňovat se u alba, které se skládá z šesti regulérních skladeb a jednoho instrumentálního úvodu, o vrcholech je svým způsobem zbytečné. Důvod? No, vzhledem k tomu, že dvě skvělé skladby už jsem zmínil a měl jsem v úmyslu vyzdvihnout jak úvodní “Paien”, tak závěrečnou epickou jízdu “Clarissama mundi lumina”, tak bych mohl rovnou uvést celý tracklist. Druhá uvedená by spolu s “Henosis” zasloužila takový malý piedestal v kategorii propracovanosti vcelku jednoduchých kytarových hoblovaček dle klasického black metalového střihu a epických momentů, které skladby jakýmsi způsobem očišťují od (do té doby) ortodoxního přístupu. Je zajímavé sledovat, jak se Vindsvalovy schopnosti jakožto vokalisty vyvíjí a je mi velmi sympatické, že s čistým vokálem pracuje střídmě a nestává se takovým tím líbivým lákadlem, který na všechny strany křičí, že zpěvák umí zahrozit stejně dobře jako i pohladit. Tady jsou všechny elementy promyšleny opravdu do poslední vteřiny a nenapadá mě moment, který by na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” byl navíc nebo postrádal smysl.
Když to tak po sobě čtu, tak jsem nenašel jediný problém, který by se “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dal nějak úspěšně vytknout. A nenapadá mě ani teď. Pokud se tedy divíte, proč závěrečné hodnocení nesvítí žlutě a tasím z kapsy “pouhých” devět bodů, tak je to tím, že několik předchozích alb se mi prostě a jednoduše líbí víc. V době, kdy jsem s Blut aus Nord začínal, tedy prostřednictvím “777” trilogie, jsem nemohl přijít na jméno albům, které tomuto dílu o třech částech předcházely, nicméně i melodičtější forma klasicky uchopeného black metalu, jak jej tito Francouzi předvedli na předchozích albech “Memoria Vetusta” se mi zalíbila a nejinak je tomu v případě třetí části. Ta sice v mých očích “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” nepřekonala a jen z tohoto důvodu nemohu hodnotit výš, ale ona i ta devítka je známkou skvělého hudebního zážitku, který člověk nedostane na každém rohu. A přesně takové “Memoria Vetusta III:Saturnian Poetry” je. Skvělé, ostatně jako vše, na co Blut aus Nord v aktuální desetiletce prozatím sáhli.
Další názory:
“Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” se mi určitě líbí… přece jenom, pro Blut aus Nord mám docela slabost, takže by museli vydat fakt nějaký hnůj, aby se mi to skutečně nelíbilo. Přesto však novinku z jejich dílny nevidím tak vysoko jako kolegové okolo. Nechápejte mě špatně, stále je to vysoce kvalitní nahrávka (ostatně, 7,5 vůbec není nízká známka!), některé momenty jsou opětovně dechberoucí (kupříklad jisté pasáže ve skladbách jako “Tellus mater”, “Forhist” nebo “Henosis”) a finální “Clarissima mundi lumina” je naprosto úžasná, akorát mě to tentokrát neposadilo na prdel tak extrémně jako jindy. Ačkoliv je pravda, že jsem byl vždy spíš příznivcem té chaotičtější tvorby Blut aus Nord, a když už méně avantgardní black metal v jejich podání, vyhrává u mě “Ultima Thulée” a “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”. Nechci ovšem znít přespříliš negativně a vzbudit dojem, že se mi snad novinka nelíbí, protože to rozhodně není pravda – stále je to skvělá záležitost, o tom není sporu, poze bych to zbytečně nepřeceňoval jen proto, že to vydali Blut aus Nord… už jen z toho důvodu, že Vindsval a jeho kumpáni mají na kontě i (o dost) lepší desky. H.
Ačkoliv jsou všechny díly “Memoria Vetusta” poměrně vzdálené od primárního činění Blut aus Nord, na některé typické znaky ani na třetím pokračování tohoto “vedlejšáku” Francouzi nezanevřeli. To se týká především riffování, které je na poměry jinak relativně přímočarého atmo-blacku, nezvykle chaotické a nebýt to Blut aus Nord, asi bych se hodně divil. Rouškou tajemna zahalené trio přichází na novince s posluchačsky přívětivějším zvukem, který si již nezachovává syrovost prvních dvou částí “Memoria Vetusta”, ale na atmosféričtnosti mu to neubírá. Blut aus Nord jsou na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” častokrát až překvapivě libozvuční, byť toto tvrzení může nezasvěcenému znít vzhledem k poznámce o chaotickém riffování poněkud divně. Jenomže Blut aus Nord jsou takoví mazáci, že i zdánlivě nesourodé tóny dokážou přepracovat ve výtečné harmonie. Kapela již tradičně vsadila na pečlivě gradované plochy, které posluchače nechají dychtivě vyčkávat do té doby, než přijde vrchol celého celku, což nemusí nutně znamenat jednu skladbu, ale třeba hned dvě nebo tři. V hlavě mi utkvěly především excelentní pasáže z “Paien”, “Metaphor of the Moon” a především závěrečné “Clarissima mundi lumina”, což je desítkový majstrštyk jak vyšitý. Dlouhou dobu jsem si však říkal, že takových skvostných okamžiků mohlo být víc. Půjdeme-li na to ale i z druhé strany, kdo ví, jak by to odnesla celistvost desky, která letošní “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” zdobí. Raději se všem “kdyby” elegantně vyhnu a jen konstatuji, že Blut aus Nord nahráli výbornou desku, kterou sice úplně devítkově nevidím, ale na osm to stačí s přehledem. Skvrn
Země: Ukrajina Žánr: atmospheric / progressive doom metal Datum vydání: 19.5.2014 Label: BadMoodMan Music
Tracklist:
01. Crossroads
02. The First Day of the Rest of Your Life
03. Furious Thoughts of Tranquility
04. The Midwife to Sorrows
05. Thanathonaut
06. A Sad Scream of Silver
07. Crushing the Old Empire
08. The Last Retreat
09. Doom Over Valiria
10. Возрождение
V dnešní recenzi si představíme jednu ukrajinskou skupinu, která sice není příliš známá, ale rozhodně si myslím – a klidně to řeknu už takhle na začátku, abyste věděli, že tyhle žblepty má výjimečně cenu číst – že stojí za to, aby jí člověk věnoval trochu svého času. Ta kapela se jmenuje Narrow House a ona deska, jež mě k tomuto tvrzení přinutila, se zase jmenuje “Thanathonaut”. Pojďme na věc…
Skupina původně začala pod názvem Funestum, nicméně pod touto hlavičkou toho moc nestihla, protože se záhy rozpadla, aby nedlouho poté (konkrétně v roce 2009) začala znovu právě jako Narrow House (nejde tedy přímo o přejmenování). S novým názvem pak v roce 2012 vyšla debutová deska “A Key to Panngrieb”, kterou jsem já osobně doposud neslyšel, ale doufám, že se mi někdy v dohledné době podaří si najít čas na to, abych to napravil. Jestli totiž bude debut alespoň z půlky tak dobrý jako jeho následovník v podobě letošního “Thanathonaut”, pořád to bude stát za pozornost.
Určitě vás již napadla logická otázka – co lze od oněch Narrow House vlastně očekávat za muziku. Je to otázka velice správná a trefná, odpověď na ni ovšem není tak lehká, aby šla shrnout do jedné konkrétní škatulky – nicméně i tohle je jedna z věcí, díky níž je “Thanathonaut” tak poutavou nahrávkou. Nic snad ale nezkazím tím, když řeknu, že hudba Ukrajinců stojí na doom metalových základech, čímž ovšem nutně netvrdím, že byste měli očekávat klasickou žánrovku. Na něco takového jsou Narrow House až příliš variabilní, proměnliví a do jisté míry i progresivní – jednoduše to není typický doom metal.
Narrow House však mají v rukávu ještě jedno eso, které jde sice ruku v ruce s onou variabilitou a obě ty záležitosti jsou z jistého úhlu pohledu téměř ekvivalentní, nicméně se rozhodně sluší zmínit, že jednou z nejzajímavějších věcí na “Thanathonaut” je to, že Ukrajinci používají i nástroje jako cello nebo saxofon. Důležité je ale to, že se nejedná o pouhopouhé štěky v jedné nebo dvou písničkách – tyto instrumenty totiž na “Thanathonaut” hrají zcela regulérní úlohu a jejich party patří mezi vrcholné momenty nahrávky. Zdatně jim sekundují rovněž klávesy, které jsou sice v metalu už trochu obvyklejší, takže čistě z toho, že je někdo používá, si už dnes asi žádný posluchač na zadní partie nesedne, avšak i zde je nutno uznat, že je Narrow House využívají velice chytře a dokážou s nimi pracovat takovým způsobem, že to člověka ohromně baví… a to je něco, co v žádném případě není automatický stav.
Ono cello a saxofon jsou v metalu samozřejmě z velké části tak zábavné díky tomu, že se v tomto žánru stále ještě nejedná o úplně běžné nástroje, jaké by šly zaslechnout u každé druhé skupiny. Je ovšem skvělé, že jejich použití na “Thanathonaut” nefunguje jen díky tomuhle (čili otřepaným stylem jednookého krále mezi slepci), protože Narrow House s nimi dokážou vytvářet místy skutečně excelentní momenty. Jako jeden příklad za všechny může posloužit třeba titulní píseň “Thanathonaut”, v níž je saxofonové sólování doslova fantastické.
Nechci však vzbudit dojem, že by muzika Narrow House stála a padala s tím, jak, kdy a kde se ozve cello, saxofon a klávesy, jelikož říct tohle by nebyla pravda. Ukrajinci totiž prokázali ne úplně mále množství nápadů a invence i v linkách kytar nebo v rytmice, což v překladu znamená, že i když hraje “jenom” metal, pořád je to velice dobré a rozhodně je co poslouchat.
Další nespornou výhodou Narrow House je to, že je jejich sound poměrně neotřelý. Nechci říkat, že je to nabroušený originál, protože to by asi zase bylo přehnané, ale jak máte u spoustu mladých kapel pocit, jako kdybyste poslouchali recyklát hudby starých pardálů, tak v případě “Thanathonaut” se něčeho takového bát nemusíte. Pouze v “The Midwife to Sorrows” jsem si říkal, že jedna kytarová pasáž (jež se v průběhu skladby nejednou opakuje) zní trochu jako srážka Candlemass a Solitude Aeturnus (okořeněná saxofonem), ale není to nic, co by se nedalo přežít, a když je to případ jenom jedné písničky, tak to vlastně ani nemusí být úplně ke škodě.
“Thanathonaut” je dozajista ambiciózní deska, jejíž ambice navíc nezůstaly nenaplněny (což je samozřejmě skvělé). Zažil jsem už spoustu podobných případů, které ovšem bohužel dojely na jednu věc – ve snaze stvořit skutečně hodnotné umělecké dílo byla stopáž zbytečně natažena, protože opusální majstrštyk přece musí mít i opusální hrací dobu… jako kdyby si některé skupiny myslely, že je půlhodina něco méněcenného, byť tomu mnohdy bývá přesně naopak. I z tohoto úhlu pohledu mě ovšem Narrow House velice potěšili, jelikož prokázali zdravý nadhled a stopáž “Thanathonaut” zastavili na příjemných 40 minutách. Znamená to snad, že by to nahrávce ubíralo něco na hloubce sdělení? Já bych řekl, že nikoliv. Album je díky tomu dost dlouhé na to, aby byl posluchač plně nasycen, zároveň však není šance se nudit, protože celých těch 40 minut je vyplněno velice poutavou hudbou. A to je zcela vážně super, protože tím pádem se jedná o desku, jež si vaši pozornost dokáže hravě udržet až do konce a ještě ve vás zanechá pocit, že se k ní budete chtít vracet.
Tím, co jsem právě řekl, jsem však nepřímo prohlásil také to, že na nahrávce vlastně není žádná písnička slabší. Jistě, jsou tu kusy, které bych mohl jmenovat jako vrcholy, protože člověku skutečně uvíznou v hlavě – mezi takové patří kromě již jmenované excelentní titulky “Thanathonaut” třeba ještě zatěžkaná “The First Day of the Rest of Your Life”, třetí “Furious Thoughts of Tranquility” s další porcí skvělého saxofonového sólování, “The Last Retreat” či úžasné finále v podání “Возрождение”. Stejně tak má ale hodně co do sebe i třeba odlehčenější mezihra “A Sad Scream of Silver” (to, že jsem ji nazval mezihrou, z ní nečiní méněcennější song) nebo vygradovaný rozjezd “Crossroads”. Ostatně ani ta “The Midwife to Sorrows” není k zahození, byť z celé nahrávky svým pojetím trochu vystupuje a nemyslím si, že by to byl song, jenž by vás donutil okamžitě běžet si nahrávat sehnat, takže je trochu paradoxní, že právě on byl zvolen jako klip. Tak jako tak mi však začíná připadat, že už vlastně vyjmenovávám celý tracklist, takže toho nechám, ale já to říkal, že nějakou slabou písničku na “Thanathonaut” nenajdete… a ani u těch dvou, jež jsem nezmínil, se nudit nebudete.
“Thanathonaut” je záležitost, která mě zcela vážně potěšila, připravila mi velké (a velice příjemné) překvapení a čím déle ji poslouchám, tím jsem si jistější, že hodnotit známkou jako 8/10 je na místě. Netvrdím, že Narrow House natočili album, jež by kompletně převrátilo vaše vnímání hudby, to zcela jistě ne, ale mezi vším tím průměrem, jakého se všude okolo válejí tuny, je “Thanathonaut” bezesporu deskou, která stojí za to, aby se na ni člověk zaměřil. A to, že za Narrow House nestojí velký label s agresivním marketingem, na tom nemění zhola nic. Stručně řečeno, “Thanathonaut” je velmi chytrá, vysoce poutává a po všech směrech skvělá nahrávka, na níž se nějaké nedostatky hledají jen velice těžko, a i když jsem někde výše řekl, že její kořeny leží v doom metalu, ani náhodou se nejedná o něco, co by zaujalo jen chronické doomaře – naopak, tohle je počin, který rád doporučím všem, kdo hledají kvalitní hudbu bez ohledu na žánry či škatulky.
Datum: 9.11.2014 Místo: Nijmegen, Doornroosje (Nizozemsko) Účinkující: The Gathering
Asi každý hudební fanoušek má nějakou kapelu, do jejíž tvorby je blázen, ale z nějakého důvodu není možné, aby tu kapelu zkouknul živě, a když už, tak třeba v sestavě, která je od té “správné” více či méně odlišná. Proto není složité si domyslet, co takový hudební fanoušek nejspíš udělá, když se dozví, že má jeho modla odehrát výroční vystoupení, během něhož se na pódiu vystřídají všichni členové, kteří kapelou za celou dobu její existence prošli. Když jsem se dozvěděl, že se přesně takový koncert chystají odehrát The Gathering, měl jsem ve vteřině jasno a veškeré rozhodování se omezilo na podružnosti jako třeba doprava na místo, tedy do nizozemského Nijmegenu, kde se měla kýžená událost odehrát.
Jak záhy po spuštění předprodejů vyšlo najevo, ve svém (ne)rozhodování jsem nebyl zdaleka sám. Po vstupenkách se totiž zaprášilo během dvou dnů, a když The Gathering přidali na stejný den odpoledne druhý termín, i jeho kapacita se naplnila velmi záhy. Jenže ono se není vůbec čemu divit – pro mnohé, mě nevyjímaje, totiž bylo vystoupení s názvem 25 Years of Diving into Unknown zcela ojedinělou a dříve netušenou příležitostí vidět The Gathering na jednom pódiu s bývalou zpěvačkou Anneke van Giersbergen, jež svým nezaměnitelným hlasem učarovala zástupům fanoušků a za jejíhož působení si kapela zvládla vybudovat status, který se nebojím nazvat kultovním. A jakkoli mám výkon její nástupkyně upřímně rád a Silje Wergeland na postu zpěvačky The Gathering plně respektuji, bylo by pokrytecké tvrdit, že suverénně největším tahákem pro mě nebyla právě účast Anneke na tomto podniku.
Jelikož se mi podařilo připojit se ke skupince podobných nadšenců, výlet do Nizozemska se nakonec přeci jen stal skutečností a po řadě událostí a zážitků, jež celé události předcházely, jsme nakonec stanuli ve frontě, která se u vstupu do moderního klubu Doornroosje tvořila už od brzkého odpoledne. Navzdory opravdu velkému počtu účastníků šlo ale o frontu veskrze uspořádanou a kulturní, a když se dveře klubu konečně otevřely, zástup lidí postupoval vesměs svižně. Uvnitř pak dobré dojmy pokračovaly. Velká šatna zdarma, nabídka piva, z níž si dovedl vybrat i zmlsaný Čech (nevím, proč všichni nadávali na světlé Leffe – mně tedy chutnalo nečekaně dost), prostředí veskrze příjemné… Vlastní sál pak rovněž nedával sebemenší důvod k nespokojenosti a vysoký strop a i při plné kapacitě stále velmi přívětivá koncentrace návštěvníků jen podporovaly očekávání, která se k večernímu vystoupení pojila, a těšení, jež rostlo s každým okamžikem.
Pak ale sál konečně potemněl a rozměrné panely zabírající většinu stěny za pódiem ožily projekcí, která z vyobrazení narozeninové číslovky 25 záhy přešla v odpočítávání. A když skončilo odpočítávání, koncert začal alespoň pro mě vyloženě symbolicky, a sice skladbou “Saturnine”, díky níž jsem kdysi The Gathering objevil a následně jim propadl. Během “Saturnine” se na pódiu představili všichni čtyři pěvci, kteří se měli po zbytek večera za mikrofony různě střídat, a už tehdy bylo zřejmé, že to bude večer vážně výjimečný. Stejně tak se ovšem potvrdilo, že byť dočasný návrat Anneke van Giersbergen fanoušci nenechají bez odezvy, protože když její hlas poprvé prořízl vzduch, spontánní výbuch nadšení, který následoval, byl nejen vyloženě hmatatelný, ale také zatraceně hlasitý.
Hned následují kultovka “Strange Machines” dala jasně najevo, že The Gathering mají toho večera v úmyslu pálit jen ostrými, což je při pohledu na setlist více než patrné, a obecně lze tvrdit, že co song, to naprostá jistota velkého zážitku. Přesto ale vystoupení nesklouzlo k pouhému výběru těch nejznámějších hitů a největší podíl setlistu si možná trochu překvapivě připsala aktuální řadovka “Disclosure” (o rok mladší experimentální počin “Afterwords” přeci jen úplně klasická řadovka není). To mě ale potěšilo hned ze dvou důvodů – zaprvé díky tomu nelze hovořit o čistě retrospektivním vystoupení a zadruhé se tak podařilo elegantně a vzhledem k aktuální sestavě i velmi důstojně vyvážit prostor, který v rámci koncertu dostala Anneke. Ta totiž ať už sama nebo s někým dalším odzpívala celých 12 skladeb z 19 a kromě bratří Ruttenů a klávesáka Franka Boeijena strávila na pódiu suverénně nejvíc času. To se ovšem dalo očekávat a především – Anneke svůj čas využila tím nejlepším způsobem.
“Prostě zpívala,” mohl by někdo říct a měl by v zásadě pravdu. Jenže bohové, jak ona zpívala! Nijak se netajím tím, že tuhle dámu chovám v nesmírné oblibě, ale i když jsem si velmi dobře vědom jejích pěveckých schopností a už dříve jsem měl tu čest se o nich přesvědčit naživo, tentokrát mě Anneke naprosto přibila k podlaze, uhranula a kdoví co ještě. Zkrátka a jednoduše to bylo snad ještě lepší než z desky, mělo to ohromnou sílu a intonačně to bylo naprosto dokonalé, což – pokud lze soudit podle živých záznamů – v minulosti nebývalo úplně pravidlem. Ta ženská je s přibývajícími léta zřejmě lepší a lepší a není tedy divu, že kdykoli otevřela ústa, bylo to naprosto elektrizující. Je sice pravda, že proti studiové podobě skladeb nebylo jejich živé provedení možná tak subtilní, ale čert to vem, protože to mělo ohromnou energii, charisma a co chvíli jsem zůstával stát s otevřenou pusou a jen nadšeně hltal.
Setlist The Gathering:
01. Saturnine
02. Strange Machines
03. Meltdown
04. Nighttime Birds
05. The Mirror Waters
06. King for a Day
07. Even the Spirits Are Afraid
08. Broken Glass
09. Heroes for Ghosts
10. Afterwords
11. Amity
12. On Most Surfaces (Inuït)
13. Paper Waves
14. All You Are
15. Leaves
16. In Motion #1
17. Travel
– – – – –
18. Waking Hour
19. I Can See Four Miles
Bylo by ale poněkud nefér glorifikovat Anneke a pominout výkony ostatních pěvců, kteří za ní přitom nezůstali nijak pozadu. Schopnosti Silje Wergeland, excelující zejména na “Disclosure”, se podle očekávání v plné míře projevily i zde a zejména opusy “Heroes for Ghost” a “I Can See Four Miles” byly v jejím podání opravdu famózní. Vzhledem k tomu, že první dvě desky “Always…” a “Almost s Dance” neznám, mě ale velice příjemně překvapili Marike Groot s Bartem Smitsem. První jmenovaná se sice větší část večera tvářila, jako by jí na pódiu bylo trochu stydno, ale když už spustila, její rozsah a síla hlasu mě přinutily uznale smeknout imaginární klobouk. Naproti tomu poměrně pohyblivý Bart Smits přispěl mocným growlem i charismatickým čistým vokálem a obě nejstarší skladby v jeho podání se od ostatních lišily leda tak doom metalovou náturou, nikoli úrovní prezentace. Asi nejsilněji na mě ale Bart zapůsobil v duetech (jeho growl v první části refrénu “Nighttime Birds” byl vyloženě skvostný), a proto mě trochu mrzí, že nakonec nezazněla skladba “A Life All Mine”, která se vzhledem k Bartovu pěveckému potenciálu vyloženě nabízela.
Asi není třeba zdůrazňovat, že lidé si vystoupení náramně užívali. Potlesk a jásot, jimiž kapelu odměňovali, se ozývaly co chvíli a nezřídka kdy i v průběhu skladeb. Samotní muzikanti ale také nezaháleli. Vzhledem k charakteru hudby The Gathering by samozřejmě bylo naivní čekat nějaká velká gesta (v tomto ohledu se projevil snad jedině Bart Smits, k jehož dvouskladbovému doomovému intermezzu to ovšem sedlo náramně), ale stejně bylo znát, že to ze strany kapely není ani vzdáleně žádná otravná rutina. S baskytarou se mazlící a usměvavá Marjolein Kooijman, nadšení ve tváři Hanse Ruttena, zamyšlená a přesto nesmírně procítěná hra jeho bratra Reného, Siljiny jemné tanečky a Annečino mladistvé nadšení a entusiasmus, jež daly vzpomenou na tu zrzavou holku, která na přelomu tisíciletí energicky blbla na pódiích celého světa… Tohle všechno tam bylo, na všech zúčastněných (dobře, v případě nepatrně zapšklé Marike Groot to zase až taková sláva nebyla) bylo jasně vidět, že si tuhle výjimečnou událost užívají a projev kapely ve své subtilnosti tedy fungoval bezchybně.
A naprosto stejným způsobem zafungoval celý koncert. Bylo to spíše nenápadné a poklidné, člověk se jen tak zlehka pohupoval do rytmu a poslouchal, a když přišla nějaká říznější skladba, pohupoval se trochu výrazněji. Přesně v duchu studiových nahrávek to ale mělo výtečnou atmosféru, a když přišla řada na nějaký působivý moment, najednou to bylo ohromně silné a The Gathering jen zářili. A takové momenty se střídaly v podstatě pořád, a kdybych je měl jmenovat, de facto opíšu celý setlist. Pravda, dvojici skladeb z “Always…” jsem si užil trochu méně, protože debut neznám, a Reného vypadlá kytara v první polovině výtečné “All You Are” docela zamrzela, ale ve výsledku se stejně dostavila nenápadná, leč pulzující dynamika, která alespoň moji pozornost přikovala k dění na pódiu takovým způsobem, že jsem si za celé dvě a půl hodiny ani jednou nevzpomněl na bolavé nohy, které mě ještě před začátkem docela vystrašily.
Celý koncert tak byl mimořádně vyvážený, ale stejně musím vypíchnout dva vrcholy, které v mých očích přebily i jakkoli skvělý zbytek. Prvním byla skladba “Travel”, s níž The Gathering uzavřeli standardní část setu ve stylu, o jakém se mi ani nesnilo. Jestli existuje dokonalost, The Gathering se jí s “Travel” přiblížili na dosah a já jsem nestačil zírat, jaká je to síla. Za vrchol číslo dvě pak mohu prohlásit celý přídavek. Něžnou “Waking Hour” totiž vystřídala rozmáchlá “I Can See Four Miles”, a jakkoli se mi to zdálo nemožné, právě ta dosáhla na stejnou metu jako “Travel”. Jak skladba postupně gradovala, na pódiu se postupně objevili úplně všichni muzikanti a závěr doslova vybuchl energií a geniální atmosférou, která naplnila Doornroosje až po strop. Upřímně, lepší finále si asi nikdo z přítomných přát nemohl, protože to byl čistý skvost…
Děkovačka, focení, květiny a neustále lomozící dav, přemítání o tom, jak to bylo krátké, a o něco později také obíhání šťastných a uvolněných muzikantů, kteří se vydali strávit zbytek večera mezi své fanoušky, tak vypadalo střízlivění, které přišlo na řadu po dvou a půl hodině mimořádných zážitků – a věřte mi, že bylo z čeho střízlivět. The Gathering pojali svoje výročí tím nejlepším možným způsobem, odehráli vystoupení, které plně ospravedlnilo všechna očekávání, jež jsem do něj vkládal, a udělali tak velký krok směrem k nesmrtelnosti. A jestli vám přijde, že to s tou chválou trochu přeháním, pak vězte, že zkrátka nemohu jinak. The Gathering mi totiž ve zcela skvostném provedení naservírovali zážitek, po němž jsem roky toužil, aniž bych věřil, že se mi někdy poštěstí jej prožít na vlastní kůži, a teď vím, že kdybych zůstal sedět doma, musel bych toho hořce litovat do konce života, protože podobně vzácná událost už se asi opakovat nebude. Takže tedy koncert roku? Dost určitě. Splněný sen? V každém ohledu…
Pokud vám jméno Atrum tempestas nic neříká, žádný stres. Nejedná se o žádnou legendu, kultovku nebo dobře skrytý klenot avantgardy či undergroundu. Atrum tempestas je prostě normální začínající kapela, jež má sice na křížku už sedm roků a působí v ní muzikanti, kteří za sebou něco mají, přesto všechno toho pod tímhle jménem ještě příliš nepředvedli – to nemyslím ve špatném slova smyslu, každá skupina přece začíná od nuly, takže na tom není zhola nic špatného.
Když jsem už nakousl, že zde působí zkušení muzikanti, tak tu myšlenku hned dokončíme. Atrum tempestas je duo, jehož jednu polovinu tvoří Juha-Matti Perttunen, který má ve svém portfoliu docela slušnou řádku kapel, nicméně ta suverénně nejznámější se jmenuje Catamenia a Juha v ní působí jako vokalista. Jeho parťákem v Atrum tempestas je jistý Jarmo Kylmäaho, jenž se jenom mihnul v nějakém nepříliš známém projektu a vytvořil nějakých pár obalů také pro nepříliš známé skupiny. I když, na svědomí má třeba pár obálek pro zámořskou formaci Dhampyr, jejíž letošní desku “Withdrawals & Candy Heavens” jsem tu už před časem recenzoval… inu, ten svět je prostě malý.
Vraťme se ovšem k Atrum tempestas. Podle jmen už jste asi sami pochopili, že jsou to asi Finové, takže se původem už zdržovat nebudu a rovnou řeknu, že oba pánové mají v projektu na starosti jak vokály, tak i všechny nástroje. Výsledkem jejich činnosti bylo až doposud pouze jedno EP “Ne Deus crede” z roku 2012, které vyšlo v hodně omezeném nákladu, tudíž se k němu asi málokdo dostal. Něco skutečně zajímavého se tak začíná dít až letos, protože v půlce října dvojice vydala svůj debut s názvem “Néant”.
“Néant” zdobí velice minimalistický, nicméně podle mě rozhodně pěkný přebal, který už v předstihu dává tušit, že tvorba Atrum tempestas se bude točit především okolo atmosféry. Světe div se, ono je to tušení zcela správné, protože Finové produkují atmospheric black metal a i vše nasvědčuje tomu, že právě vytvoření nějaké určité nálady bylo nejspíš tím hlavním, oč jim šlo. Tomu je ostatně podřízena i struktura alba, protože to obsahuje pouhé tři písně, z nichž ta nejkratší má šest a půl minuty… zbylé dvě kolegyně pak hravě překračují hranici deseti minut. A to je pro tvorbu atmosféry dobrá výchozí pozice, protože jak známo, právě na ploše dlouhých skladeb, kde si skupina může hrát s pocity, pomalu budovat náladu a kompozici trpělivě gradovat, se něco takového vytváří nejlépe. Zásadní otázkou však zůstává, zdali v tomto snažení Atrum tempestas uspěli…
Řeknu to asi takto – Finové určitě neselhali. Tvrdit totiž, že je “Néant” špatné album, to by byla lež, protože špatné rozhodně není. Atrum tempestas zjevně vědí, co a jak chtějí hrát, z jejich hudby je cítit pevná a jistá skladatelská ruka, což se do výsledku hned pozitivně promítne. Kapela se pohybuje spíše ve středním až pomalejším tempu, přičemž hlavní roli hraje především velice melodická kytara, jejíž výrazivo může místy připomenout i žánry jako post-rock nebo blackgaze. Rytmika se spíš drží zpátky a nepředvádí žádné velké divočiny, ale v rámci stylu je to myslím dostačující – tím spíš, že lze ještě navíc pochválit pěkně slyšitelnou baskytaru, která rozhodně není v mixu utopená někde vzadu. Najdou se však samozřejmě i různé uvolněnější mezihry, což ovšem není nic, co by člověk od podobného druhu hudby nečekal. Vokály jsou pak povětšinou čistě black metalové, v některých momentech se ale najde i nějaký ten šepot a podobné věci.
Co se výraziva týká, Atrum tempestas tedy používají vesměs pouze konvenční prostředky, jaké se v tomto stylu hudby nosí. To ovšem nutně není špatně, jelikož i s tímhle se dá pořád udělat zajímavá deska – na to však zcela bezpodmínečně potřebujete, aby ta atmosféra, o niž vám celou dobu jde, vážně fungovala na jedničku, jinak výsledek zůstane tak někde na půl cesty. “Néant” atmosféru určitě nepostrádá a v některých momentech je i velice pěkná. Bohužel však není opravdu silná, uhrančivá a strhující – do tohoto stádia jí ještě něco schází. Hudba Atrum tempestas se tím pádem poslouchá velice příjemně, hezky a bez větších zádrhelů plyne kupředu a bez nějakého uzardění se dá tvrdit, že je i vcelku zábavná. Pokud vám toto ke štěstí stačí, máte vyhráno a klidně si “Néant” sežeňte, protože se vám bude líbit. Jestli ale od atmosféricky založené muziky očekáváte, že vás skutečně pohltí, zhypnotizuje a nepustí, až si na ní vytvoříte závislost, tak to u Atrum tempestas naneštěstí nenajdete.
“Néant” je zcela jistě kvalitní nahrávka, a ačkoliv se jedná o formální debut, Atrum tempestas se zde představují jako vyzrálá skupina, jíž potenciál nechybí. Do dokonalosti to však má daleko a jednostranná sázka na jednu kartu nevyšla na 100 %, což ovšem neznamená, že se to příště povést nemůže – jak už totiž padlo, Finové bezesporu mají myšlenku i talent. Navíc i za tu současnou podobu své hudby reprezentovanou “Néant” si určitě zaslouží pěkných a nadprůměrných 6,5 bodu…
Země: Itálie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 2.7.2014 Label: Behemoth Productions Původní vydání: 6.10.2013, selfrelease
Tracklist:
01. Ruins at Dusk
02. Lord of the Autumnal Mist
03. The Awakening of Fangorn
04. On Wintry Trails
05. Marching from Beyond
06. Shadow Vest
07. Enshrined in Darkness
Víte o tom, že nuda čas od času není vůbec špatná věc? Traduje se sice opak, ale ve skutečnosti vůbec není od věci se tu a tam pořádně zanudit. Protože je mi jasné, že jste jistě všichni lidé, kteří mají spoustu kamarádů, umí se bavit, užívat si života a nudu ani nemáte ve slovníku, budu tak hodný, že vás teď chvíli budu nudit já. A jaký může být nudnější začátek recenze než to, že si představíme recenzovanou kapelu?
Projekt The Unchaining pochází z Itálie a doposud má na kontě tři alba – z loňského roku dva zářezy “Wandering Through the Landscapes of Mind” a “Ruins at Dusk”, letos pak přibyl do rodiny třetí kousek s názvem “Fornost Erain”. Pokud byste ovšem čekali, že si nyní povíme něco o posledním zmiňovaném, budu vás muset zklamat, protože předmětem naší skromné recenze je “Ruins at Dusk”. Nahrávka původně vyšla v říjnu 2013 vlastním nákladem… i když nákladem je trochu nadnesené slovíčko, protože šlo pouze o digitální podobu. Jenže co čert nechtěl, letos v červenci počin vyšel znovu, tentokrát už ovšem oficiálně a ve fyzické podobě.
Vydávání nepříliš nápadných, ale kvalitních undergroundových počinů na fyzických nosičích mi přijde jako záslužná činnost – opravdu ano. V tomto případě si ovšem myslím, že by se svět nezbořil, kdyby “Ruins at Dusk” zůstalo ležet ladem a nikdo si toho alba nevšímal, protože při vší úctě, dobré zrovna není. Upřímně by mě zajímala motivace firmy, proč zrovna tohle vydávat znovu… jestli se jim to opravdu líbilo, pak lze říct minimálně to, že se můj a jejich vkus nepotkal.
Projekt The Unchaining údajně produkuje cosi jako atmosférický black metal, což je formálně jistě splněno, nicméně realita vypadá asi tak, že ten počin zní strašně amatérsky a nějakou atmosféru na něm najdete jen s hodně velkými obtížemi. Část nahrávky tvoří jakési (asi atmosférické) nemetalové předěly, z nichž nejnápadnější je samozřejmě intro “Ruins at Dusk” a mezihra “Shadow Vest”, ale to jsou asi tak jediné momenty, kdy lze tvrdit, že hudba The Unchaining dává opravdu smysl. Obzvláště v prvním jmenovaném intru je pěkná pasáž, kdy se v pozadí ozve náznak folku. Není to žádná extra sláva, ale proč nakonec ne. Rozhodně je to na poslech schůdnější než to, co se děje, jakmile nastoupí onen black metal.
Při tónech intra člověk tak nějak nezaujatě čeká, jak se to bude vyvíjet. Když se ovšem rozjede první regulérní skladba “Lord of the Autumnal Mist”, úsměv velice rychle zamrzne, protože z celého počínání táhne amatérismus na sto honů. Já osobně mám podzemní black metalový zvuk zcela upřímně subjektivně rád a takové ty garážové včelíny, z nichž si všichni dělají srandu, úplně v klidu poslouchám, takže není pravda, že by se mi to nelíbilo kvůli tomu, že něco takového neumím ocenit. Nelíbí se mi to kvůli tomu, že zvuk “Ruins at Dusk” je jednoduše diletantství, což se někdy bohužel mylně zaměňuje za underground.
A co nezničí technická stránka věci, to dodělá hodně slabá muzika… za příklad může opětovně posloužit “Lord of the Autumnal Mist”, jejíž riffy by mohly sloužit jako definice primitivnosti. Bohužel však v tomto ohledu není ojedinělým exemplářem na desce. O tom, že by bicí nebo vokál na tom byly lépe, se nemá cenu moc bavit… nejlépe z toho vychází ještě ten vokál, ale ani v jeho případě nelze tvrdit, že by dokázal celkový dojem nějak vylepšit. Jediná záležitost, jež drží “Ruins at Dusk” alespoň malinko nad vodou, jsou klávesy, které se čas od času ozvou a mají víceméně obdobný efekt jako v obou výše zmiňovaných mezihrách. Jejich podíl na celkové hrací době však stále není takový, aby dokázaly hodnocení alba nějak zvednout, a i kdyby jich tam náhodou bylo víc a byly fakt excelentní, ten zbytek by je stejně krutě táhnul dolů.
Docela jsem byl na “Ruins at Dusk” zvědavý, jelikož black metal mám prostě rád a s chutí si poslechnu každou další nahrávku, jenže to neznamená, že bych sežral úplně všechno. A právě to se týká i produkce The Unchaining, protože hudba tohoto projektu je jednoduše slaboučká a ani vcelku slušné využití kláves nemá šanci zachránit naprosto jalovou black metalovou složku. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, “Ruins at Dusk” mi prostě vychází jako strašně slabé album, s jehož poslechem nemá cenu ztrácet čas, a zároveň mi nedochází, proč někdo zrovna tohle musí vytahovat na světlo a vydávat oficiálně, když je ta hudba… prostě zbytečná.
Je recenzentské klišé začínat recenzi slovy “s kapelami hrající žánr XY se v poslední době roztrhl pytel”, ale dnes si to neodpustím. Zatímco před pár lety bylo v módě cokoliv s -core, dnes je tomu cokoliv s -gaze a tak trošku i tam spadá dnešní album. Dispersion na EP “Pillars” však nejdou jen tam, kam vítr vane. Ve své hudbě totiž dnes populární blackgaze mísí s velkou dávkou tradičnějšího atmosferického black metalu – jinýmy slovy je “Pillars” více podobné Altar of Plagues než Deafheaven a se vší úctou ke druhým zmíněným je to jen dobře.
Dvě skladby dohromady čítající necelých dvacet minut hudby vás provedou typickou kombinací dlouhých nekompromisních sekcí s rychle šlapajícím kopákem a řvoucím vokalistou a mnohých zvolnění s akustickým nádechem a přispěním kláves. Že to však není nuda, dokazují obě přítomné písně, z nichž první “Memory in Land, Denied” tak činí na kompaktní sedmiminutové stopáži. Druhá a delší skladba “Being the Ruin, Deep Cave” pak možná i díky většímu prostoru dělá to samé o něco lépe, a ačkoli se tak může zdát, že půjde o poněkud jednoduchou záležitost, ani náhodou jí nelze upřít jistou působivost. Kapela svůj zvuk pojala o něco zastřeněji, než je obvyklé, a zejména druhá kytara v pozadí je takřka nepostřehnutelná, což desce dodává tolik potřebnou hloubku. Naopak hlavní kytarová stopa je velice výrazná a některé melodie vám do paměti zapadnou ihned. Vokál je pak naprosto poplatný hudbě, totiž skřehotavě black metalový.
Ačkoli je materiál na “Pillars” velice vyrovnaný, nejvíce jsem si oblíbil druhou polovinu závěrečné skladby, která z plně ambientního “ticha” vystoupá až do silného klimaxu s vřeštící kytarou, odkud následně ne a ne sestoupit po několik dlouhých minut. Jako celek nakonec v “Pillars” vidím zajímavý počin, který možná neláme rekordy z pohledu originality či instrumentální preciznosti, přesto je však hodný poslechu, pokud si v podobných věcech hovíte.
