Archiv štítku: atmospheric metal

Recenze

The Atlas Moth – The Old Believer

Napsat komentář
The Atlas Moth - The Old Believer
Země: USA
Žánr: atmospheric sludge metal
Datum vydání: 10.6.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Jet Black Passenger
02. Collider
03. The Sea Beyond
04. Halcyon Blvd
05. Sacred Vine
06. The Old Believer
07. City of Light
08. Wynona
09. Hesperian
10. Blood Will Tell

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Osobně zastávám heslo, že dobrého sludge není nikdy dost, a z daného žánru, který je sám o sobě dost široký, se snažím vstřebávat co největší množství kvalitního materiálu, kterého je v poslední době čím dál víc. Když ale nepočítám sludge/drone/doomové existence, osobně jsem si největší zálibu našel v kapelách, které bahnitý sludge mísí se silnou, podmanivou atmosférou, přičemž takhle z hlavy mě napadají třeba Year of No Light nebo dosti specifická domácí scéna v čele s Drom. O Američanech The Atlas Moth jsem již v minulosti párkrát slyšel a víceméně jsem jen čekal na příležitost k prvnímu rande, kterým se nakonec stala, nepřekvapivě, letošní deska “The Old Believer”.

Nemusím asi připomínat, že jsem byl zvědavý, co na mě vykoukne s tím, že se nechám překvapit. Vzhledem k žánru člověk může člověk tak nějak očekávat, co by jej při poslechu zhruba mohlo potkat, na druhou stranu sludge a stoner jsou tak široké pojmy, které se navíc velmi dobře mísí s jinými (sub)žánry, že mít přehnaná očekávání není na místě. Na první poslech mě deska překvapila hned ve dvou věcech. Jednak proto, že se v zásadě poslouchá docela příjemně, mnohem víc ale proto, že mi přišla docela nevýrazná, na sludge docela průzračná a snad i mělká. Nicméně prvotní šok z případné absence základních kamenů žánru velmi rychle vytlačily další poslechy, které desku nakonec ukázaly v mnohem lepším světle.

Ne, vážně jsem začínal během prvních poslechů pochybovat o tom, jestli to nakonec vážně bude stát za to. Ale ono stojí, jen prostě musíte dát “The Old Believer” čas a tak trochu věřit, že vám svá tajemství odhalí dřív než později. Prvotní přístupnost rychle opadla zjištěním, že postup nahrávkou je nakonec dost pomalý a první dojem značně mylný. Abych se totiž dostal k tomu nejlepšímu, chtělo to s albem strávit opravdu hodně času, než jsem prokousal rukopisem k jeho samému nitru, které je vyšperkováno, na atmosférický sludge dost netypicky, četnými detaily. Jakmile se k němu však dostanete, “The Old Believer” vás už jednoduše nepustí. A složitě nejspíš taky ne.

The Atlas Moth do svojí hudby zakomponovali slušnou škálu nejrůznějších vlivů, přičemž víc než bahno připomíná novinka neprostupnou masu vody. Místy rozbouřenou, někdy klidnější, stejně jako oceán je neustále v pohybu a její hlubiny jsou takřka bezedné. Základem jsou hutné, táhlé kytarové riffy, zvuk někde na pomezí sabbathovského doom metalu a modernějších sludgových kapel, do kterého kapela přimíchává řádnou porci vlastní invence a v neposlední řadě vokál. Majestátní, čistý vokál Davida Kushe, dodávající skladbám chladný, trochu odtažitý nádech doplňuje místy až zoufalý řev Stavrose Giannopoulose. To vše je doplněno o chytře použité syntetizátory, které se sice objevují docela sporadicky, pokaždé ale vhodně dokreslují atmosféru písně.

Přiznám se, že po proniknutí do alba se mi občas až tajil dech, s jakou lehkostí The Atlas Moth sází jednu úchvatnou melodickou vyhrávku za druhou a totéž platí i o riffech a struktuře skladeb celkově. Sloka-refrén-sloka a podobně tupá uspořádání nehledejte, chicagská smečka hledá v tomto ohledu méně tradiční cesty, což rovněž přispívá dojmu, že celá deska spíš sama od sebe pomalu plyne. A nevím, jestli bych nějakou skladbu byl schopen vyzdvihnout, prostě by mi to nepřišlo fér. Utkvěly mi v hlavě nejvyraznější melodie z “Halcyon Blvd” a “Sacred Vine”, repetetivní plochy z “Wynona”, úvodní vyhrávka druhé “Collider”, úchvatný závěr samého alba v podobě “Blood Will Tell” a řada dalších. To, že jsem tu nejmenoval nic z druhé pětice skladeb, je ovšem nedělá kvalitativně horšími, jen prostě nemá cenu vypisovat ten seznam místy až geniálních momentů, které “The Old Believer” nabízí, protože v takovém případě bychom tu byli hodně dlouho.

Je jedno, jestli mezi nimi najdete vypjaté kytarové plochy, excelentní vyhrávky, silné riffy nebo minimalistické chvilky hraničící s ambientem, směsice ingrediencí si vás chtě nechtě získá a nepustí. Když přihlédnu k faktu, že všechno výše popsané stačila kapela narvat do rovných 50 minut (ne, vážně, 40 by na tohle bylo málo), nezbývá než smeknout. “The Old Believer” je zkrátka úctyhodné dílo, o jaké nezakopnete každý den – a když už se vám to povede, zraje líp než víno. Snad jediná škoda je, že se The Atlas Moth nepokouší o trochu rozmáchlejší kusy, kde by podle mě jejich specifická atmosféra mohla vyniknout ještě o něco víc.

Další názory:

Je zajímavé, že mám hodně rád vedlejší projekt Stavrose Giannopoulose, dnes již nefungující (převážně) black metalovou superkapelu Twilight, ale muziku jeho hlavní kapely jsem doposud neznal. A to i přesto, že mám The Atlas Moth v hledáčku už nějaký ten pátek a mám je zaškatulkované mezi skupinami, které by se mi určitě líbily. Premiéra tedy přišla s aktuálním počinem “The Old Believer”, jenž mou předtuchu potvrdil – opravdu se mi to líbí, a to dost hodně. Láska na první pohled to ovšem nebyla, protože jsem z nějakého důvodu (asi kvůli příslušnosti ke sludge) od The Atlas Moth očekával větší bahno. Jakmile jsem si však zvykl, dostal jsem excelentní záležitost – skupina je na svůj žánr progresivnější, stále hutná, ale mnohem melodičtější, proměnlivější, nebojí se ani čistých vokálů. A jak vidno, rozhodně pánové vědí, co dělají, protože výsledkem jsou výtečné skladby “Collider”, “Halcyon Blvd”, “Sacred Vine”, “Hesperian” nebo uhrančivá “Wynona” (to “vynoisované” finále je skoro dechberoucí!). Nicméně i když jsem jmenoval jen pár konkrétních kousků, album mě ohromně baví jako celek a nemůžu jej přestat poslouchat i po velkém množství společných seancí, díky čemuž se neváhám odvděčit vysokou známkou.
H.

Recenze

Ars Moriendi – La singulière noirceur d’un astre

Napsat komentář
Ars Moriendi - La singulière noirceur d'un astre
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.3.2015
Label: Archaic Sound

Tracklist:
01. De l’intouchable mort
02. Vanité
03. De ma dague…
04. Ars Moriendi
05. La singulière noirceur d’un astre

Hodnocení:
H. – 7/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Máte už po krk jednočlenných black metalových projektů? Jestli ano, neváhejte ihned zavřít okno prohlížeče, jelikož právě teď se před vámi začíná rozehrávat recenze na další jednočlenný black metalový projekt. Tento konkrétní se jmenuje Ars Moriendi a pochází z regionu Auvergne, který se nachází ve střední Francii.

Jednu nespornou výhodu jednočlenné projekt mají – není takřka žádná práce s vyjmenováním sestavy. Ars Moriendi vede jistý Arsonist, který zde naprosto nečekaně ovládá zpěv i veškeré nástroje. Ve svém portfoliu má i nějaká další jména, ať jako regulérní člen nebo v rámci hostování, nicméně ani v jednom případě se nejedná o nic známého, tudíž nemá smysl se tím zdržovat. Ars Moriendi je už jenom co do počtu vydaných nosičů zcela jasně jeho hlavním působištěm. V rámci obligátní historické omáčky ještě dodejme, že aktuálně recenzované album “La singulière noirceur d’un astre” je třetí řadovou deskou projektu a přichází tři roky po minulém “Du tréfonds d’un être”, což je na poměry jednočlenných skupin, které mají většinou ve zvyku střílet každý rok jednu placku, docela slušný rozptyl. Vyplatil se?

Sotva jsme si řekli, že je Ars Moriendi black metalovým projektem, a hned to musíme trochu poupravit, protože tak úplně stoprocentně to pravda není. Rozhodně je fakt, že black metal má na “La singulière noirceur d’un astre” hlavní slovo a že se deska na první pohled tváří jako čistě black metalová záležitost, ale při bližším průzkumu se ukáže, že o nějakou čistokrevnou sypačku nebo přehlídku vší žánrové ortodoxnosti nejde. Prim na “La singulière noirceur d’un astre” hraje atmosféra, což se samozřejmě s tím, že jde o čistokrevný black metal, přímo vylučovat nemusí. Značnou část projevu Ars Moriendi ovšem tvoří pasáže, jež s black metalem příliš společného nemají. Nebo lépe řečeno, ony vlastně dýchají vesměs totožnou náladou jako ty kusy, kde Arsonist pálí z black metalových hlavní, akorát jim jakoby “chybí” riffy. Ono se to špatně popisuje, protože se nedá říct, že se vyloženě zajíždělo do jiných stylů, ale většinou to ani nezní jako něco, co byste čekali od black metalové nahrávky.

Někde jsem četl cosi o dark metalu, což je škatulka natolik volná, že to tak klidně můžeme nazvat, názornější ovšem bude, když si vyzkoušíte třeba třetí skladbu “De ma dague…”, v níž je to asi nejpatrnější a snad i proto je pro mě nejspíš vrcholem “La singulière noirceur d’un astre”. Píseň začíná s výraznou baskytarou, umírněnými bicími, kytarovým vybrnkáváním a tu a tam se v pozadí ozve i syntezátor, je to záležitost relativně jednoduchá, ale opravdu výborná atmosféra se tomu nedá upřít ani náhodou. Tato pasáž nakonec doroste do pomalého black metalového riffu, ale i zde dokáže Arsonist přijít se skvělými nápady, jako je třeba úžasná melodie v čase 2:18 nebo výtečně zrychlení o půl minuty později. Následuje minimalistický předěl, jenž se posléze opět navrátí k úvodnímu motivu – ten se po nějakém čase začne prolínat s parádním riffem, který song dovede do finiše.

Je pravda, že ostatní čtyři písně jsou asi o kousek víc black metalové (nejvíce se mi zdá druhá “Verite”, ačkoliv i zde dojde třeba k netypickému sólu a v její střední pasáži k delšímu zvolnění), ale ve všech případech je stále co poslouchat. Nehledě na fakt, že i v tom black metalu je Arsonist evidentně silný a hlavně na výborné (byť nijak složité) riffy má rozhodně čuch. Stejně tak mu nedělá problém přijít s velice dobrou melodií, své rozhodně dělá i chytré využití kláves, které jsou spíše v pozadí a zastrčené za ostatními nástroji, přesto dokážou celé album posunout ještě o kousek dál. Méně je někdy více a v tomhle případě se to přesně potvrzuje, protože výsledek je skvělý.

Důležité je ovšem to, že ať se Arsonist pustí do jakékoliv hudební polohy, vždy to dává smysl a hlavně je to opravdu dobré, funguje to a ona pověstná atmosféra tomu nechybí. A to platí po celou dobu trvání “La singulière noirceur d’un astre”. V překladu to znamená, že se jedná o velmi povedenou nahrávku, která mě baví takovým způsobem, že jsem to vlastně ani nečekal. A vzhledem k tomu, že zároveň s tím se hudebně (trochu větší délce skladeb navzdory) nejedná o nic nestravitelného, nemusím se rozpakovat doporučit Ars Moriendi a tuhle desku konkrétně dál. Jakkoliv je to totiž na první pohled nenápadná věc, ve skutečnosti je mnohem lepší a uvěřitelnější než většina těch sterilních navoněných placek od Nuclear Blastu a jim podobných.

Další názory:

Poslední dobou mám dojem, že dobrého atmosférického black metalu není nikdy dost, a pokud je tak dobrý jako “La singuliere noirceur d’un astre”, klidně by ho mohlo být i víc. O co vlastně jde, dobře popsal kolega v odstavcích výše, a mně tak nezbývá než vypíchnout některé z postřehů, které mi nejvíce utkvěly v paměti. Tak předně tu máme úvod desky. Ten úvodní ženský řev by si mohli Ars Morendi klidně i odpustit, ale to, jak se následný trip-hopový rozjezd přelije do pravé black metalové smršti, má něco do sebe. A právě toto spojení nalezneme na desce téměř na každém kroku a málokdy vás zklame. Stejně jako ve skladbě úvodní funguje skvěle i v “De ma dague…” a vlastně i ve všech ostatních písních. I v textech všudypřítomná francouzština na albu zanechala výraznou stopu. Mám obecně rád, když jsou texty v domácím jazyce kapely místo všudypřítomné angličtiny, i když mě to připraví o možnost si v nich počíst, a ze všech hatmatilek, kterým nerozumím, zaujímá francouzština výsadní postavení. A to i přesto, že je jasné, že ryčící Arsonist jaksi postrádá svůdnost třeba takové Audrey Sylvain. V kostce: pokud budu na “La singuliere noirceur d’un astre” pohlížet jako na celek, vlastně nemůžu být zklamán. Nejde sice o album, které by mě posadilo na zadek, ale o hodně dobrou práci zasluhující pozornost každopádně ano.
Zajus

Minirecenze

Harakiri for the Sky – Aokigahara

Napsat komentář
Harakiri for the Sky - Aokigahara
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.4.2014
Label: Art of Propaganda

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Eponymní debutové album rakouských Harakiri for the Sky z roku 2012 sice neznám, ale tak nějak jsem měl z kapely vždy pocit, že jde o dobrou záležitost. Jestli tomu tak doopravdy je, to jsem se pokusil zjistit s aktuální druhou deskou “Aokigahara”. A hned na začátek klidně můžu předeslat, že to rozhodně nedopadlo špatně…

Harakiri for the Sky se pustili do jakéhosi post-black metalu, možná z jistého úhlu pohledu i atmosférického black metalu kombinovaného s post-rockem. Ve finále je to sice víceméně jedno a jde o to samé, nicméně jestli nás čtete pravidelně, možná jste si už všimli, že jsem tu tuto žánrovou kombinaci nejednou poměrně stíral. Harakiri for the Sky jsou naštěstí ten případ, kdy k tomu není důvod, protože zde je tahle záležitost provedena velice umně. Není to ani z toho důvodu, že vyloženě “post” ta deska zase není, jako spíš proto, že veškeré ty melodie v podání těchto Rakušanů nepůsobí nijak “teple”, naopak mě to spíš baví. Sem tam sice nějaký motiv začíná být už skoro na hraně, ale Harakiri for the Sky tu hranu, za níž by se mi to už nelíbilo, nikdy úplně nepřekročí, za což dávám palec nahoru.

Další věc, která se mi na “Aokigahara” líbí, je to, že se skupině podařilo ukočírovat i poměrně velkou hrací dobu. 64 minut sice není žádný extrém, ale není to ani úplně málo… zpočátku sice jednotlivé skladby až příliš splývají, ale to se se zvýšeným počtem poslechů spraví a pak už zvládne “Aokigahara” bavit po celou svou délku. Nějaká písnička, jíž bych mohl vypíchnout nad ostatní jako absolutní vrchol, tu pro mě sice není, ale na druhou stranu se mi počin líbí jako celek, čehož si možná cením o něco víc.

“Aokigahara” možná není nějaká naprosto dechberoucí genialita, ze které bych se posadil na zadní části kalhot, ale pořád je rozhodně oprávněné tvrdit, že Harakiri for the Sky nahráli parádní desku, jež za poslech(y) zcela jistě stojí.

Druhý pohled (Ježura):

Upřímně, jediným důvodem, proč jsem se do poslechu “Aokigahara” pustil, je avizovaná účast Harakiri for the Sky na nadcházejícím ročníku Phantoms of Pilsen, a tak jsem chtěl zjistit, co mě na podzim čeká. A dobře, že jsem tak učinil, protože druhé album mladých Rakušanů se mi zatraceně strefilo do vkusu.

Harakiri for the Sky hrají atmosférický black metal se silným důrazem na melodie, což v praxi vypadá tak, že jde většinou o konstatní sypanici, jež ale nepůsobí nijak agresivně, je to naopak velmi přístupné a nechává to vyniknout kytarové melodie a poměrně rozvážné riffy, které mají dohromady opravdu sílu. Na první poslech to může znít monotónně (a ono to vlastně monotónní je), ale různé poklidnější vsuvky, rytmické změny a hrátky s melodiemi to tak akorát ozvláštňují, takže o nudě nemůže být řeč.

Melodie a riffy, ústřední to prvky celé desky, nejsou nijak přelomové a ve své podstatě jsou vlastně dost jednoduché. Napsané jsou ale tak, že to funguje velice dobře a při zachování solidní atmosféry to místy zvládá být i zatraceně chytlavé. Celé album si bohužel nedrží vysoký standard, začátek druhé poloviny počínaje skladbou “Parting” je proti zbytku desky poněkud nevýrazný a občas mu chybí šťáva. I to slabší je ale slušné, má to velmi dobré momenty a hlavně start a závěr jsou opravdu silné, takže ve výsledku jde o poměrně dost působivou záležitost.

Co se týče konkrétních skladeb, musím určitě vyzdvihnout famózní “Homecoming: Denied!” následovanou “My Bones to the Sea”, “Jhator” a pak závěr v podobě skvěle gradující “Nailgarden” a především závěrečné pecky “Gallows (Give ‘Em Rope)”. Zajímavostí je velmi přívětivě podaný bonusový cover rádiového hitu “Mad World” od Tears for Fears…

“Aokigahara” není dokonalé album, ale výborné už rozhodně ano a hlasitě křičí do světa, že s Harakiri for the Sky je třeba počítat. Desku jsem si i přes těch pár slabších míst velice oblíbil a její tvůrce začínám bedlivě sledovat, protože tady dřímá potenciál k opravdu velkým věcem.

Recenze

Agalloch – The Serpent & the Sphere

Napsat komentář
Agalloch - The Serpent & the Sphere
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Sepens Cauda)

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 6/10
Ježura – 6,5/10
Kaša – 8,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jestli bych si o nějaké kapele troufl říci, že nemůže vydat špatné album, byli by to právě Agalloch. Čtveřice z amerického Portlandu je obdařena přízní fanoušků i hudebních kritiků v podstatě již od svého druhého počinu “The Mantle” z roku 2002 a vše, co v posledním desetiletí vysypala z rukávu, sklidilo velký úspěch na obou frontách. “The Mantle” a o čtyři roky mladší “Ashes Against the Grain” jsou považovány za počiny převážně folk metalové a black metalové, přestože ani z jednoho žánru kapela nečerpala nijak výrazně a smyčce či blastbeaty tak nikde nenajdeme. Na čtyři roky starém “Marrow of the Spirit” přišli Agalloch s citelnou změnou zvuku, z black metalových náznaků se stal téměř suverénní atmosférický black metal v plné kráse a folkové nádechy vymizely téměř úplně.

Právě s “Marrow of the Spirit” jsem sílu Agalloch poznal i já sám a možná i proto mi starší počiny kapely, přestože i je mám velice v oblibě, nikdy nepřišly tak silné jako právě toto album. V mezidobí mezi alby “Marrow of the Spirit” a dnes recenzovaným “The Serpent & the Sphere” stihli Agalloch vydat jednoskladbové EP “Faustian Echoes”, nádhernou dvacetiminutovou ódu, jež vyskočila ještě nad úroveň těžko překonatelného “Marrow of the Spirit”. Je “The Serpent & the Sphere” o další kus lepší, jak by se z jednoduchého prodloužení dosavadního trendu dalo předvídat?

Nebudu se tvářit tajemně a vyhodnocení si syslit až na úplný závěr, neboť to bude z následujících řádků tak či onak zřejmé – novinka Agalloch mě docela zklamala. Navíc nejde o zklamání na jediné frontě, naopak na “The Serpent & the Sphere” vidím slabá místa hned z několika úhlů pohledu, ovšem začít musím tím nevětším, a tedy samotnou kvalitou materiálu. Co z předchozích odstavců mělo vyplývat, je konzistentnost, s jakou Agalloch každé čtyři roky doručovali do uší fanoušků kvalitní materiál. Na “The Serpent & the Sphere” zní kapela vyčerpaně. Zatímco mezi předchozími alby byl vždy znát zřetelný vývoj, novinka si bere možná až příliš z předchozího alba. Klíčovou úlohu hraje kytara a její velice melodický a lahodný zpěv, kapela se nebojí dlouhých instrumentálních ploch či přechodu do pouhé akustiky, a tak v zásadě nelze mluvit o klasické black metalové agresi, jako spíš o post-rockové melancholii (míněno čistě obrazně, post-rock na albu nehledejte). To vše zůstává stejné, ale na novince už to jednoduše neklape jako dříve. Na desce nalezneme jen poměrně malé množství izolovaných momentů, kde kapela zní opravdu kouzelně. Druhá polovina “Dark Matter Gods” s elegantně symbiotickými kytarami, často zpomalující “Celestial Effigy” a její melodický dojezd, sólo v polovině “Vales Beyond Dimension” či zejména celá “Plateau of the Ages”, to vše se povedlo velice. Mezi tím však nenacházím dostatek kvalitního pojiva a častěji než je zdrávo si říkám, že jsem vše již jednou slyšel, ovšem v lepší podobě.

Vokální diverzita byla další věcí, která mě na starší tvorbě Agalloch velice bavila. V tomto ohledu se “The Serpent & the Sphere” smrsklo na jediný druh zpěvu, a to Haughmův nakřáplý black metalový chraplák. Nalézt čistý zpěv je stejně snadné jako nalézt jehlu v kupce špendlíků, mám-li zneužít známého rčení. Mrazivý jekot v “Black Lake Niðstång” ve mně vyvolává hrůzu i po čtyřech letech od prvního poslechu, jenže na novince žádný podobný prvek nenajdeme. Celkově bych tak vokály na celém albu nazval téměř zbytečnými, nejlepší a zároveň nejdelší píseň alba je ostatně instrumentální.

Do třetice kritiky pak musím zmínit zvuk alba. Snad je z předchozích řádků zřejmé, že na kytarách a jejich harmoniích stojí hudba Agalloch ze všeho nejvíce. Pak tedy nechápu, proč je produkce pohřbila ve výsledném mixu tak hluboko. Stále jsou čitelné, to ano, ovšem vzhledem k jejich důležitosti na ně není zdaleka kladen dostatečný důraz. Naopak opravdu brutálně zní baskytara, a ačkoli jsem obecně zastáncem výrazné basy, u hudby Agalloch mi to nějak nejde dohromady a kromě hezkého sóla v “The Astral Dialogue” moc nevidím důvod, proč by měla mít takto významné postavení. Celkově tak zvuk působí “zahuhlaně” a v kombinaci s monotónním vokálem dusí i ty dobré melodie, které kapela dokázala vyprodukovat. Jelikož je album i skladatelsky o něco tvrdší než předchůdce, tipoval bych volbu produkce jako důsledek záměru vytvořit opravdu temné album, ale výsledek je… inu, zmršený.

Agalloch

Nyní, když za sebou máme slabé stránky, je na čase zahrát na pozitivnější notu (což by potřebovali i Agalloch, chce se mi říci). Několikrát zde proběhla zmínka o skladbě “Plateau of the Ages”. Právě tato instrumentálka s délkou přesahující dvanáct minut má vše, co mě na hudbě Agalloch baví, a zároveň je dobře napsaná. Pomalá gradace, hezké melodie, krátké, ale nerušivé vstupy akustiky, zvonivé kytarové plochy, sóla i závěrečný nášup mírně připomínající některé úseky z “Faustian Echoes”, to vše je prakticky bezchybné (když opomeneme zmíněné trable se zvukem). Stejně tak “Dark Matter Gods” není vyloženě slabá, byť tomu nejlepšímu od kapely jen smutně kouká na záda. Obecně je také nutno zdůraznit, že stále mluvíme o Agalloch, jejich nejslabší chvilky jsou tak v porovnání s průměrnou kapelou stále dost dobré, ale možná i právě proto bych přeci jen čekal něco víc než jen “něco málo nad průměrem”. Trojice akustických meziher je hezká a přidává albu cosi na charakteru, ovšem nepochopitelně ho trhá na tři menší úseky, z nichž jeden je vyhrazen úvodní skladbě “Birth and Death of the Pillars of Creation”, která se ovšem ne a ne rozjet, a album tak pro mě opravdu začne až třetí stopou. S výjimkou závěrečné “(Serpens Cauda)” tudíž postrádám větší důvod pro přítomnost těchto meziher.

Když vše výše zmíněné spojíme s poznatkem, že do “The Serpent & the Sphere” se opravdu těžko proniká (k nalezení prvních pozitiv jsem potřeboval dvouciferné množství poslechů), tak album jednoduše nelze hodnotit vysokým číslem. Mluvíme zde o nadprůměrném počinu, a tak bychom neměli klesat pod číslo pět, průměr je navíc přeci jen naštěstí vzdálen, a tak musíme poskočit o něco výš. Přesto však nelze pokračovat nad číslo šest a půl a nebýt povedené “Plateau of the Ages”, klidně bych album hodnotil půl stupně níže.

Další názory:

Agalloch byli vždy kapelou, která se prostě nemýlila a každé její album bylo trefou přímo do černého… až doposud. Nejsem si úplně jistý tím, co přesně se stalo a co přesně je na “The Serpent & the Sphere” špatně, ale prostě to špatně je, protože novinka ani omylem nemá tu sílu svých předchůdců a všem nahrávkám kapely z minulosti kouká jen z dálky na záda… ano, bohužel je to tak, Agalloch natočili suverénně nejméně záživný článek své diskografie. Formálně sice na té desce je všechno, co od nich člověk čeká, ale je to spíš jakási naředěná verze, už to tolik nepůsobí… možná to bude znít hnusně, ale opravdu se mi chce říct, že je to skoro až recyklát minulých počinů, akorát okleštěný o onu hloubku, o níž vždy šlo v téhle muzice především. Asi nejlepší regulérní skladbou “The Serpent & the Sphere” je podle mě “Celestial Effigy”, pár dalších docela solidních pasáží se pak nachází ještě v “Dark Matter Gods” a “Plateau of the Ages”, ale ani jedna z těchto dvou nemá na to, aby si obhájila celou svou délku o víc jak osmi, resp. dvanácti minutách. Naopak třeba úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” je čistá nuda. Ano, je samozřejmě pravda, že (jak už zmínil kolega v samotné recenzi) Agalloch ve své nejhorší formě vůbec jsou z obecného hlediska vlastně pořád dobří, ale i tak je to pro mě hodně velké zklamání…
H.

Ačkoli jsem s tím vůbec nepočítal a ani náznakem mě to netěší, musím se bohužel přidat na stranu zklamaných. Agalloch na “The Serpent & the Sphere” totiž dodali materiál, který je mírně řečeno rozpačitý. Samozřejmě je z toho pořád znát, kdo tu desku nahrál, a formálně je všechno v naprostém pořádku. Dokonce je tu nemálo momentů, které se nebojím označit za opravdu parádní, a ten zbytek nakonec také není špatný, protože Agalloch prostě nejsou kapelou, která by byla schopná natočit opravdovou kravinu. Přesto si ale z desky odnáším pocit relativní nudy a především obyčejnosti, která mrzí o to víc, že cokoli Agalloch vytvořili v minulosti, bylo v každém ohledu neobyčejné. Jediná skladba, která mě opravdu baví, je “Celestial Effigy”, něco do sebe mají i “The Astral Dialogue” a “Dark Matter Gods” (střed je obecně nejsilnější) a dobré momenty se najdou i v “Birth and Death of the Pillars of Creation”, “Plateau of the Ages” a sem tam i jinde, ale jako celek to prostě nefunguje ani zdaleka tak, jak by se na kapelu formátu Agalloch slušelo. Šest a půl bodu je sice solidní známka, ale v tomhle případě je výrazem zklamání, protože od Agalloch jsem čekal hodnocení začínající devítkou…
Ježura

Agalloch

Přestože jsem kouzlu Agalloch podlehl v porovnání s většinou svých kolegů relativně nedávno, tak už jsem dokázal část jejich diskografie vstřebat a hlavně se na “The Serpent & the Sphere” pořádně těšit, protože s tím, s čím jsem doposud přišel do styku, jsem byl pokaždé dokonale uchvácen. Přiznám, že jsem byl mírně zklamán z pohledu na seznam skladeb, protože jsem si oblíbil hlavně rozmáchlejší kompozice těchto náladotvůrců, kteří umně kombinují black, folk, psychedelii nebo post-rock. Avšak “The Serpent & the Sphere” je další trefou do černého, protože to, co jsem si na Agalloch oblíbil, je i zde v té nejvyšší možné kvalitě a řada momentů je doslova geniálních. Album je velmi vyrovnané a nemám problém ani s těmi kratšími skladbami, které jsou v přinejmenším skvělé. Mými osobními favority jsou úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” a hlavně pak “Dark Matter Gods”, která je tak krásně melodická, až je mi líto, že se nedočkala špetky melodických vokálů Johna Haughma. Ale to se nedá nic dělat. Tak jako tak je “The Serpent & the Sphere” dalším z řady důkazů, že tahle parta umí a já jí i nadále zobu z ruky, protože tohle je přesně to, co mě baví.
Kaša

Na “The Serpent & the Spere” jsem se fakt těšil. Ke každé řadovce Agalloch člověk přistupoval s tím, že pozná jednu z dalších tváří říše kapely a její dechberoucí propracovanost. Jenže tentokrát to bohužel nevyšlo. Ne, že by byla “The Serpent & the Spere” špatná deska, to ne, ale nedokázala mě zaujmout. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediný. Přitom ani mimo výtky “nedokázala zaujmout” vlastně pořádně nevím, co je špatně. Hlavní problém nejspíš vězí v celkové jednotvárnosti materiálu. Agalloch se stále pevně drží svého nezaměnitelného rukopisu, jen s tím rozdílem, že čerstvé skladby nejsou tak výrazné jako dřív. To by na jednu stranu ještě nebylo úplně špatně, koneckonců i z velkých monotónních ploch jde udělat majstrštyk nejvyššího kalibru, ale “The Serpent & the Spere” je nevýrazné “špatným směrem”. Celkovou nevýraznost materiálu navíc podporuje Haughmův nevýrazný vokální projev, těžko říct, proč Agalloch nezařadili i jeho čistý vokál. Jak jsem řekl, “The Serpent & the Spere” rozhodně není špatné, ale ze všech stran na mě útočí pocity, že minule to bylo lepší. Kapela si udržela tradiční výpravnost, silné instrumentální vložky, pořád se to skvěle poslouchá, ale celkově to prostě není ono. Jestli bych tvrdil, že “The Serpent & the Spere” není zklamáním, lhal bych už jen kvůli tomu, že očekávání byla extrémně vysoko. Nezbývá mi než doufat, že si Agalloch vybrali slabší chvilku a příště přikráčí opět v plné síle. Nebo snad nadešel čas pro konkurenci?
Skvrn

Recenze

Epitimia – (Un)reality

Napsat komentář
Epitimia - (Un)reality
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.2.2014
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Delusion:
01. Birth
02. Delusion I – Escapism
03. Delusion II – Ataraxia
04. Delusion III – Frustration
05. Delusion IV – Contemplation
06. Delusion V – Post scriptum
07. Delusion VI – Mors putativa
08. Delusion VII – Elysium
09. Metanoia

Illusion:
01. A Flash Before Death
02. Illusion I – Muse
03. Illusion II – Oath
04. Illusion III – Foretime
05. Illusion IV – Reflection
06. Illusion V – Far Away
07. Illusion VI – Fracture
08. Illusion VII – Catharsis
09. Rebirth

Hodnocení:
Atreides – 6/10
H. – 6/10
Zajus – 8/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Dnes opět začnu krátkým příkladem. Tak si pište zadání: Žijete v Petrohradu. Roku 2008 najdete parťáka vhodného k založení kapely. Vašimi hlavními mantinely jsou dva žánry – black metal a ambient. O rok později přiberete třetího člena, resp. členku, jež má na starost bicí a housle. Vaše sestava je kompletní a hudba je postupně vyspělejší a vyspělejší. Koketuje i s jinými vlivy, jako je post-rock, a občas experimentuje i v odvážnějších rovinách. Vzhledem k tomu, že už nejste úplná másla, se po několika vydaných albech rozhodnete stvořit něco velkého, něco, co jste ještě nikdy nevydali. Jak to uděláte?

Odpověď, jak bych to udělal já, vám nedám. Namísto toho vám ale nabídnu odpověď v podobě recenze na desku “(Un)reality” od ruského tria Epitimia. To se očividně rozhodlo nahrát své životní dílo, neboť svojí čtvrtou řadovku pojalo ve velkém stylu a pro jistotu vydalo hned dvojalbum. A aby to nebylo jen tak ledajaké, celé dvě hodiny se nesou v koncepčním hávu, který balancuje na hranicích realit, iluzí a dalších klamů. Oba dva disky jsou zhruba stejně dlouhé (55 a 57 minut), první z nich se jmenuje “Delusion”, druhý je pak přesným protikladem – “Illusion”. Každá skladba je pak nějakým z charakteristických projevů či stavů mysli vztahujících se k danému celku. V prvé části se tak nachází písně jako “Delusion III – Frustration”, ” Delusion VI – Mors putativa” nebo “Delusion VII – Elysium”. “Illusion” se vyznačuje kousky jako “Illusion I – Muse”, “Illusion IV – Reflection” nebo “Illusion VII – Catharsis”.

Tenhle psychologický koncept mi je osobně velmi blízký, a když jsem se podíval na tracklist, mé srdce docela zaplesalo v naději, že by hudba nemusel být naprostý odpad (jak se v black metalovém, který se pokouší o experimenty, stává častěji, než je zdrávo), když už dala kapela albu takhle hloubavou tvář. Nicméně veškeré naděje docela spolehlivě znegovala naprosto zběsilá délka dvou hodiny, kterou nedává ve svých projektech ani takový virtuos a skladatel, jako je A.A. Lucassen. A vzhledem k relativní neznalosti předchozí tvorby (kterou jsem si snažil doplnit během poslechu letošní desky), jsem se pro jistotu rozhodl neočekávat zhola nic.

Můžu přiznat, že po prvním a vlastně i po každém dalším poslechu deska dopadla víceméně přesně podle výše uvedených předpokladů. Vzhledem ke starší tvorbě, která byla hodně špinavá, atmosférická a občas správně chorobná, se změnil především zvuk, který je pořád stejně tvrdý, ale přece jen o něco čistší. V duchu předchozích alb je základem stále atmosférický black, tu a tam zabíhající do ambientu, tu a tam s post-rockovými až shoegazovými pasážemi. Vedle toho ale defiluje řada vynikajících, nevšedních a občas až geniálních nápadů, které ale zalétají někam docela jinam. Hned v úvodní “Birth” zaujme v black metalu dnes již téměř obligátní saxofon. Občas vzduch procitne neofolkovým odérem akustického vydrnkávání s ambientním podmazem. Sem tam prostor opět prosvětlí saxofon (závěr “Delusion IV – Contenmplation”) a ve větší míře elektronika – avšak nikoliv v rovině industriální, ale spíše drum’n’basové, případně ambientní. V “Delusion VII – Elysium” se ve čtvrté minutě vytasí s téměř hip-hopový beatem doprovázeným saxofonem, na který naváže silný riff s operním zpěvem – dokonalý kontrast, který ve správném rozpoložení působí až husí kůži na zátylku.

Druhá polovina “Illusion” je pak v prvních skladbách post-rockovější a více atmosférická. S “Illusion IV – Reflection” ale přichází zlom – téměř polovina skladby je postavená na atmosférické kytaře s poctivým drum’n’basovým podkladem, který se střídá s post-blackovým riffem a klasickými bicími. Následující “Illusion V – Far Away” je sice šlapavý kytarový song, ovšem v mnohem rockovější poloze, čistá fúze blacku s post-rockem a ženským vokálem pěnice a bubenice M. v dáli. Závěrečná “Rebirth” pak do celého celku nezapadá díky atmosférickému podmazu v rytmu reggae nebo něčeho na ten způsob. Naprosto mimo veškerý zbytek alba. “(Un)reality” obecně nabízí řadu opravdu výživných momentů, ať již jde o žánrové přesahy, skvělé atmosférické riffy nebo šlapavé tvrdší pasáže. V tomhle ohledu je album vyzrálé, ačkoliv se nevyhnulo některým dětským nemocem vzhledem k tomu, že takové mimožánrové úlety si v Epitimii očividně dopřáli poprvé. Občas se tedy stane, zejména během poslechu “Illusion”, že prostě narazíte na něco, co je na desku narobouvané dost neuměle, co do celku ne úplně zapadá, případně odbočuje mimo a narušuje dojem z celku, jako právě závěrečná skladba. V tomto ohledu je na tom první polovina “(Un)reality” mnohem lépe.

Že se kapela snažila oživit zajeté koleje něčím novým, se ale ještě dá omluvit. Ne každý experiment nutně musí dopadnout hned napoprvé a věřím, že pokud na další desce hlavní skladatel a multiinstrumentalista A. svoje pokusy dotáhne, může to být dobrý výsledek. Co se ale omluvit nedá, je přemrštěná délka, která očividně existuje v (ne)prospěch konceptu. Nevím, proč kapela nepojala koncept trochu střídměji a obě dvě části nenarvala na jednu desku, do délky dejme tomu jedné hodiny. Pokud by se vystříhala kvanta nadbytečného materiálu, “(Un)reality” by mohla být dost dobrá deska, která má s každou skladbou co nabídnout. Dvě hodiny se ale tomuhle triu zdaleka nevyplatily, protože zdaleka tolik nápadů na rozhazování nemají – což může být patrné i z předchozích dvou odstavců, kde zdaleka nejmenuji všechny skladby. Víc než tři čtvrtiny desky je pořád jen atmo black, který je sice dobrý, ale pořád jen dobrý a nic víc. Vzhledem ke dvouhodinové stopáži je málokterý riff natolik zapamatovatelný, abyste jej dokázali přiřadit ke konkrétní skladbě. I mně to dělá pořád problémy, a to jsem celé dvojalbum slyšel minimálně patnáctkrát (což je třicet hodin víceméně soustředěného poslechu – lepší zabíjení času nenajdete). Desku moc nezachrání ani fakt, že muzikantské kvality jednotlivých hudebníků jsou na výši, stejně jako produkce.

Z předchozích řádků je tak docela jasné, že hodnocení “(Un)reality” nebude přes všechny klady a skvělé momenty nijak valné. Ostatně ani být nemůže, když ty skvělé momenty zabírají asi tak deset, nanejvýš patnáct procent plochy alba a ten zbytek je nezapamatovatelný průměr. Přinejlepším lehký nadprůměr. A přitom kdyby se osoby skrývající se pod pseudonymy A., K. a M. držely více při zemi a zaměřily se na propracovanost menší plochy, věřím, že bych hodnotil mnohem, mnohem výše. Protože potenciál k tomu určitě mají.

Další názory:

Upřímně řečeno jsem dlouho nebyl z nějakého alba takhle moc zmatený a nerozhodný jako z “(Un)reality”. Na jednu stranu je v tom obrovské množství potenciálu, který také Epitimia přetavila do velkého počtu bez přehánění skvělých momentů. Některé nápady jsou naprosto beze srandy úžasné a minimálně za ně si ruské trio zaslouží velkou pochvalu. Abych protentokrát nemluvil pouze v obecné rovině, jako jeden konkrétní příklad za všechny mohu uvést třeba výtečné finále “Metanoia”, závěrečné skladby prvního disku “Delusion”. A takovéhle parádní pasáže jsou vcelku rovnoměrně rozesety na celé téměř dvouhodinové ploše obou polovin tohoto dvojalba. Problém ovšem tkví v tom zbytku, který se nachází mezi těmito skvělými nápady… ten zbytek sice není vysloveně špatný, ale prostě a jednoduše mě nebaví. I když jsem se snažil na “(Un)reality” cíleně soustředit a vnímat, zanedlouho jsem při všech pokusech bez výjimky upadl do jakési posluchačské letargie, z níž mě vždycky dokázaly na pár chvilek vytáhnout pouze výše zmiňované výborné pasáže. Ty ovšem v celkové předlouhé stopáži tvoří menšinu hrací doby, díky čemuž pro mě “(Un)reality” bohužel vyznívá jako promarněná šance na opravdu poutavé album. Opravdu jsem chtěl a snažil jsem se se s deskou skamarádit, ale nedá se svítit, nestalo se. Je tam úroveň a kvalita, o tom se nikdo nepře, ale stejně mě to prostě jako celek nedokázalo zaujmout natolik, abych mohl vytáhnout víc než šest bodů…
H.

Epitimia

Koho by napadlo že jedno z nejsilnějších alb prvních měsíců roku 2014 přijde zrovna z Ruska? “(Un)reality” je těžko uschopitelná komplexní bestie sahající s délkou až k velice ambiciozním dvěma hodinám. A aby mohlo takto dlouhou stopáž důstojně utáhnout a neposlat posluchače do tvrdé dřímoty, muselo si vypomoci značnou dávkou netradičních invencí, a to cizích i vlastních. Na podkladu však stojí žánr který bývá objektem touhy náročných posluchačů jen výjimečně – melodický death/black metal. Tato melodičnost však stojí převážně na kytarách a čisté vokály tak čekejte jen v malých dávkách a nepravidelně, stejně jako klávesy a další elektronická udělátka. Mezi dvěma disky je znát velký rozdíl v přístupu, a tak zatímco první disk tvoří těžko proniknutelná kakofonie zvuků těžící hlavně z častého vstupu saxofonu, na druhém disku nalezneme uhlazanější metal, který má ovšem stále hloubku, pouze působí možná i díky větší přímočarosti výrazně přístupnějším dojmem. Co ovšem obě poloviny “(Un)reality” spojuje, je propracovanost, vášeň pro detail, solidní hráčské dovednosti a překvapivě sympatický zpěv v ruštině. Čtvrtá deska Epitimia se tak zařadí po bok “Extance” od Aenaon na poličku velice povedených chytrých tvrdě metalových nahrávek roku.
Zajus

K “(Un)reality” jsem od začátku přistupoval s rozporuplnými pocity. Slušný obal i fakt, že deska vychází pod Hypnotic Dirge Records, zdrojem zajímavých nahrávek, dával najevo, že budeme mít čest s dalším slibným kouskem. Letmý pohled do tracklistu desky mě nepříjemně překvapil a veškerá očekávání z dobrého alba povadla. Co škodí “(Un)reality”, je jednoznačně jeho délka. Odpouštím slabší zvuk, horší vokály (pominu-li ženský zpěv na části druhého disku), ale té hudby je prostě tolik, že poslouchat celé dvojalbum v kuse je celkem oříšek. Několik skladeb je určitě hodně dobrých. Z opravdu velkého přídělu hudby vynikají skladby jako “Delusion I – Escapism”, “Illusion VII – Catharsis” nebo “Illusion III – Foretime” s ženskými vokály, které po stereotypních mužských působí jako balzám na ucho. Špatné nejsou ani pokusy o zakomponování elektroniky v druhé polovině dvojdisku. Vůbec druhý disk na mě působí vyspělejším a ucelenějším dojmem, což je na druhou stranu škoda, jelikož délka prvního disku mě většinou odradila od poslechu toho druhého. Na druhou stranu je na “(Un)reality” hrozně moc vaty a v klidu bych vám tu mohl vysázet šest písní, které by na takovém ambiciózním albu být neměly. Věřím, že kdyby Epitimia vzali z dvou disků to nejlepší a šikovným způsobem je zapasovali to jednoho, “(Un)reality” by působilo úplně jinak a věřím, že bych mu vysolil hodně vysoké hodnocení. Ačkoli výše napsané řádky vyznívají víceméně negativně, pořád je v jednotlivých skladbách vysoká kvalita a spousta nápadů, jen jich není tolik, aby s tím vystačilo dvojalbum, to je celé. Určitě vidím v Epitimia příslib do budoucna, protože potenciál tam je, jen by to chtělo pro příště víc sebereflexe…
Skvrn

Recenze

Psygnosis – Human Be[ing]

Napsat komentář
Psygnosis - Human Be[ing]
Země: Francie
Žánr: progressive / atmospheric extreme metal
Datum vydání: 26.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Phrase 6
02. Resurrection
03. Lost in Oblivion
04. SilƎnt
05. SilƎnt part.2
06. Δrowning
07. Hurricane

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Představte si situaci, kdy se na vás ze všech stran valí promáče, u kterých vlastně celkem přesně víte, jak asi budou znít, aniž byste si dotyčnou desku jedinkrát poslechli. Určitý čas to takhle rozhodně táhnout jde, ale čím déle to trvá, tím větší je to otrava a člověk nakonec víc než ochotně sáhne po nahrávce, za jejímž abstraktním žánrovým určením se může skrývat prakticky cokoli – jak hudebně, tak kvalitativně. Žánr “extreme atmospheric metal” a francouzský původ, tedy atributy vlastní kapele Psygnosis, jejíž aktuální novinka se stala námětem dnešního povídání, toho o skutečné povaze hudby opravdu moc neřeknou, takže je celkem nasnadě, že jsem v případě desky “Human Be[ing]” doufal v nějaké to vytržení z letargie a někde v koutku duše snad i v poutavou nahrávku.

I když jsem tajně doufal v objevení skutečného skvostu, moje skeptické já udržovalo všechny odvážné naděje pěkně při zemi. Jenže už při pohledu na tracklist začalo být zřejmé, že v tomhle případě byla inteligentní a působivá nahrávka přinejmenším záměrem. Jak se tomuto záměru podařilo dostát, jsem zjišťoval poměrně dlouho, ale jednoznačného verdiktu se ode mě stejně nedočkáte, a to z prostého důvodu – ačkoli má “Human Be[ing]” ke špatné nebo dokonce průměrné desce opravdu hodně daleko, pořád to není vyložený zázrak. To ale znamená jedno – je to “jen” zatraceně povedená deska, takže si pojďme trochu popovídat o tom, co je toho důvodem.

Tak předně – jakkoli je výše citovaná žánrová klasifikace dost pofidérní a poněkud nicneříkající, na nový materiál z dílny Psygnosis sedí úplně přesně. Několik podob extrémního metalu zde opravdu tvoří základ, ale drtivá většina nahrávky přesto jasně cílí na dosažení atmosféry, a to i skrze ony extrémní pasáže, kterých je na “Human Be[ing]” požehnaně. Je (nebo alespoň mně to připadá) dost zajímavé, že se Psygnosis nezalekli black metalu, death metalu ani coru a příslušné pasáže střídají, jako by se nechumelilo. Přitom to ale nepůsobí ani trochu nepatřičně, a to zejména co se týče black metalu a coru, což jsou navzájem hodně vzdálené styly, jež mají společné maximálně to, že jsou extrémní.

Jak již bylo naznačeno, kýžené atmosférično se projevuje i skrze tuto extrémní tvář Psygnosis, zejména pak skrze její black metalovou složku. Jenže “Human Be[ing]” není zdaleka jen čistá hoblovačka. Snad každá ze sedmi skladeb je proložena občas i dost dlouhými pasážemi, které jsou vyloženě klidné a kde Psygnosis dávají promluvit i jiným výrazovým prostředkům. Jsou tu samozřejmě různé vybrnkávačky a ničím šokujícím nejsou ani repliky z nějakého toho filmu; dost svěže však působí zejména jemné elektronické či snad trip-hopové vsuvky. Ať už se v tom ale míchá cokoli, je znát, že Psygnosis rozhodně nejsou žádní neschopní nýmandi a vědí, co dělají. I když totiž kapela letos slaví teprve pátý rok existence, jakémukoli amatérismu je “Human Be[ing]” na hony vzdálené.

Popravdě mám sto chutí říct, že je ta deska úplně výtečná a že k tomu mám celou řadu důvodů. Kompozičně se velmi zadařilo, je tu celá řada skvělých melodií, ostrým ani zkresleným vokálům není co vytknout, tu jedna pasáž drtí, jak se patří, tu jiná nasadí parádně hutnou atmosféru a jiná zase vyloženě uzemní svou epičností. Je tu prostě tolik bez přehánění výborného materiálu, že by to dohromady vydalo na zatraceně silnou čtyřicetiminutovou desku. Jenže problém je, že “Human Be[ing]” má těch minut skoro šedesát pět, takže tam zbývá až moc místa na ne až tak vydařený materiál. Je mi zatěžko ukázat na něco konkrétního, ale obecně vzato platí, že nejedna corová pasáž působí dost utahaně, a pak je tu celá řada případů, kdy to sice je dobré, ale nějak to nefunguje s takovou intenzitou, jako by mělo.

A je to velká škoda, protože když si vezmu, že je ta muzika fakt dobrá, nechybí jí myšlenka a že mě nejednou pěkně usadila na zadní kapsy kalhot, trochu to smrdí nenaplněným potenciálem. A potenciál je to zatraceně vysoký, protože přes všechny své chyby je “Human Be[ing]” pořád hodně, hodně dobrá nahrávka, které nakonec nijak zásadně neškodí ani velice štědrá hrací doba a která dokáže udržet posluchačův zájem až do konce. Do Francie tedy posílám upřímnou pochvalu v podobě sedmi a půl bodu, ale zároveň s ní také důvěru, že příště tu bude ještě mnohem lepší. Psygnosis více než důrazně prokazují, že jsou schopni velkých věcí, takže doufám, že je v dohledné budoucnosti učiní realitou. Do té doby jen velmi dobré.

Minirecenze

Mörb – Le Théâtre de Satan

Napsat komentář
Mörb - Le Théâtre de Satan
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 2.1.2014
Label: Senseless Life Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / bandcamp

Uff, to je teda zase jednou šílenost. Upřímně řečeno si stále nejsem na 100 % jistý, co si mám o šestém řadovém počinu jednočlenného projektu Mörb z Kanady vlastně myslet. Jedná se totiž o desku, jež ve svém nejzákladnějším jádru vlastně ani není marná, ale je tak moc nesourodá, že jsem z toho poměrně dost zmatený.

Vezmeme-li výčet žánrů v hlavičce minirecenze, na první pohled to nějak divoce nevypadá, ale chyba lávky. Osobně se nemůžu rozhodnout, jestli mám “Le Théâtre de Satan” brát jako album, které chce být black metalem, epickým black metalem, seriózním folk metalem, chlastacím folk metalem nebo nějakou avantgardou… a vzhledem k tomu, jak moc je ta nahrávka rozhádaná, bych klidně řekl, že se nemohl rozhodnout pomalu ani sám autor. Všechny právě vypsané možné nástřely hudebního pojetí tu totiž jsou a střídají se jak na běžícím páse. Chvílí to zní jako klasický black metal a o pár vteřin později třeba hopsa-hejsa folk metal určený k nezřízené konzumaci alkoholu.

Samozřejmě v zásadě nemám nic proti rozmanitosti, vůbec ne, ale musí dávat smysl, přičemž mně osobně “Le Théâtre de Satan” zas tolik smyslu jednoduše nedává. A co je horší, podobné úlety a výkyvy se dějí nejen co do stylového rozsahu – podobně roztříštěná je deska i co do kvality. Některé momenty mi přijdou absolutně vypatlané a pomalu i 3/10 by pro ně byla přehnaně hodná známka, v jiných chvílích se třeba ozve nápad, který by pomalu sahal i po hodnocení 8/10. Je pravda, že místy je to až sympaticky praštěné a úchylné, ale výsledku “Le Théâtre de Satan” prostě nefunguje.

Ty silnější nápady ovšem jasně ukazují, že v případě Mörb tu potenciál rozhodně je. Určitě by neškodila větší sebereflexe a také by bylo dobré nevydávat každý nápad, který dostanu. Osobně si myslím, že by tomu značně napomohlo snížení tempa, protože oněch šest desek vyšlo v průběhu pouhých dvou let a toho kousku letošního roku, což je prostě šílená kadence. V současné podobě je to však bohužel přespříliš rozpačité.

Recenze

Depicting Abysm – Immersion

Napsat komentář
Depicting Abysm - Immersion
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.12.2013
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. On the Waterfront
02. Descent
03. Le mariniste
04. Anxious Waters

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

V nedávné recenzi na Windbruch jsem vyhrožoval tím, že před sebou máme menší sérii článků, které mají nějakou spojitost se split albem “Silentium!”, jež tu bylo recenzované před necelým rokem. A po právě zmiňovaných Windbruch tu dnes máme druhého účastníka onoho ruského splitu – formaci s názvem Depicting Abysm.

Technicky vzato není Depicting Abysm regulérní skupina, jedná se totiž pouze o vedlejší projekt dvou členů další ruské kapely Epitimia. Zatímco ve svém hlavním působišti má za sebou dvojice s úspornými “jmény” A. a K. už čtyři dlouhohrající nahrávky a dalších několik počinů, u Depicting Abysm je to jiná – toto jméno má totiž na kontě pouze podíl na zmiňovaném split “Silentium!” a následnou první dlouhohrající desu “Immersion”, jež vyšla v předposlední den loňského roku. A snad ani nemusím dodávat, že právě této nahrávce se nyní budeme věnovat.

Zatímco pod hlavičkou Epitimia tvoří A. a K. ještě s kolegyní M. black metal s řekněme otevřenější hlavou a progresivnějším přístupem, v rámci Depicting Abysm se rozhodli si vyzkoušet něco, co bychom v porovnání s Epitimia klidně mohli nazvat klasičtějším a konzervativnějším pojetím black metalu. Nejsem si úplně jistý, jestli je to naprosto přesně pojmenování, jelikož by to mohlo vzbuzovat, že se na “Immersion” dočkáte nějaké ortodoxní sypačky, což zase není pravda. Hudba Depicting Abysm se nese v duchu (většinou) pomalejšího black metalu s rozmáchlejšími kompozicemi (tři ze čtyř skladeb přesahují hranici deseti minut) a monotónnějším tempem. A samozřejmě také – jak už tomu ostatně u podobně laděných uskupení zpravidla bývá – s důrazem na atmosféru, jíž je podřízeno téměř vše a stojí na suverénně prvním místě z hlediska priorit.

Tento specifický přístup k hudbě má svá poměrně zřejmá pro a proti. Předně jde o záležitost pro úzký okruh posluchačů, protože abyste si tohle užili, musíte mít podobnou muziku jednoduše v oblibě – pokud nemáte, je jenom malá pravděpodobnost, že by vám to nepřišlo jako nuda. Což však samozřejmě není nic na škodu. Co už ovšem trochu na škodu být může, je fakt, že se jedná o sázku jenom na jednu jedinou kartu, díky čemuž není vůbec těžké to zkonit a namísto hluboké, hypnotické a atmosférické desky opravdu vytvořit rozpliznou nudu. Vzhledem k tomu, že v mém případě je splněn předpoklad o tom, že takovouhle formu black metalu musíte mít rádi, zbývá nám v našem dobrodružném putování směrem k výslednému hodnocení na konci recenze vlastně už jenom jeden stěžejní úkol – zodpovědět si otázku, zdali to v případě Depicting Abysm funguje nebo naopak nefunguje…

Jak jsem již řekl, já osobně mám pro podobné záležitosti docela slabost, takže to u mě mají trochu lehčí. Musí tedy jít o pořádný fail, abych takovou nahrávku poslal k čertu, ale tenhle scénář se v případě těchto Rusů naštěstí nekoná. Samotné jméno Depicting Abysm je sice poměrně mladé a bavíme se tu o jeho první opravdu regulérní nahrávce, ale jak už zaznělo kdesi na začátku, oba protagonisté již zkušenosti s tvorbou hudby mají, což je na “Immersion” cítit. Nejde o nic výjimečného v tom smyslu, že byste nic podobného ještě nikdy neslyšeli, nicméně se jedná o desku, jež byla evidentně vytvořena s jasným cílem a vizí, díky čemuž v tom ta atmosféra je a funguje.

Když mluvíme o té atmosféře a nějakých cílech nahrávky, možná by se slušelo dodat cosi o textovém a tematickém zaměření “Immersion”. Pojítkem mezi všemi skladbami na albu je totiž oceán. Jednotlivé kompozice popisují zkušenosti jistých lidí s vodní hladinou (někdy i v trochu abstraktnějším podání – v jednom případě jde třeba o malíře, jenž maluje rozbouřené moře). Částečně jsou texty na “Immersion” také inspirovány povídkou “A Descent into the Maelström” (česky “Pád do Maelströmu”) od legendárního spisovatele Edgara Allana Poa a dílem ruského básníka Semyona Nadsona. Nemůžu tvrdit, že by na mě v každé vteřině “Immersion” dorážely vlny uprostřed oceánu (v tomto ohledu asi zůstanou nepřekonáni především němečtí doomaři Ahab se svým fantastickým debutem “The Call of the Wretched Sea”), ale v jiných (a relativně mnoha) momentech je ten záměr Depicting Abysm a ona vodní atmosféra cítit velmi dobře.

Čistě po hudební stránce se víceméně jedná o klasiku, jaká se v rámci tohoto specifického subžánru hraje. Pomalé riffy, rozvážné tempo, táhlé kytarové melodie, předoucí baskytara, dlouhé a téměř neměnné plochy o jednom motivu, s nimiž se postupně buduje atmosféra a gradace. To všechno tam je, a i když se už dávno jedná o poměrně provařenou věc, pořád to dokáže zabavit. Rozhodně se Depicting Abysm nedá upřít, že v jistých momentech dokážou přijít s velice silným nápadem, který člověku v hlavě prostě utkví a bude si jej v mysli přehrávat pořád dokola. Jako jeden příklad za všechny lze uvést třeba nejdelší “Le mariniste”, jež se ve svém závěru zlomí z black metalu do nádherně posmutnělého melodického finále se šploucháním vln.

Z mého pohledu Depicting Abysm rozhodně natočili povedené album. Všechno, co od podobného druhu black metalu očekávám, tu je a dává mi to smysl. V žádném případě netvrdím, že jsem z tohoto ranku neslyšel už i povedenější desky, ale i přesto musím dát palec nahoru a říct, že se mi to líbí.

Minirecenze

Idaaliur – My Frost, Your Solace

Napsat komentář
Idaaliur - My Frost, Your Solace
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 13.1.2014
Label: Depressive Illusions Records

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jednočlenný black metalový projekt… těžko říct kolikátý už. Základ podobné formě skupiny svého času položil Quorthon s Bathory a od té doby se podobné hraní si na vlastním písečku v black metalu ujalo jako v málokterém jiném žánru. Idaaliur vede jistý Malphas původem z Francie, který má za sebou pod hlavičkou tohoto projektu už čtyři alba a dalších pár EPček. My se samozřejmě podíváme na letošní novinku “My Frost, Your Solace”, která je právě tou čtvrtou řadovkou.

Zajímavostí je, že obálka “My Frost, Your Solace” musela být zpětně změněna, protože autor fotografie, jež byla na původním přebalu, nesouhlasil s jejím použitím… po poslechu desky si říkám, že kdyby pro tohle někdo použil mojí fotku, asi bych taky zrovna nebyl nadšený. Ne, že by “My Frost, Your Solace” bylo úplným klystýrem, z něhož byste vyvrhli zpět na světlo boží své poslední jídlo, stejně tak se ovšem ani omylem nejedná o nějaký zázrak.

Pomiňme, že formou je to hudba, jakou jste slyšeli už tisíckrát… black metal v pomalejším tempu, který to hraje na atmosféru, prostě klasika. Rozhodně se však nedá upřít, že Malphas umí přijít s několika docela povedenými melodickými obraty, zejména co se kláves týče… vlastně v některých případech jsou to až překvapivě dobré nápady, které se poslouchají dost příjemně. Veškerý potenciál ovšem podkopává lehká naivita materiálu a hlavně naprosto příšerné vokály, díky nimž se “My Frost, Your Solace” stává takřka neposlouchatelnou záležitostí. Trochu to zachraňuje pouze hostující čistý ženský vokál v podání jisté Juleah, ale toho je na albu spíš minimum. Oproti tomu sám lídr zpívat/řvát neumí ani omylem a jeho projev je tak amatérský, až to bolí a celé album to posílá pod kytky.

Věřím tomu, že kdyby se “My Frost, Your Solace” ujal nějaký schopný vokalista, deska by působila mnohem lépe a šlo by o přinejmenším slušnou záležitost. Ostatně i čistě instrumentální podoba nahrávky by podle mě byla lepší než to debilní chrchlání, co tam je teď. Ale takhle… bohužel…

Minirecenze

Waldgeflüster – Meine Fesseln

Napsat komentář
Waldgeflüster - Meine Fesseln
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.1.2014
Label: Black Blood Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Se jménem německého projektu Waldgeflüster jsem se poprvé setkal před dvěma lety na festivalu Ragnarök v německém Lichtenfelsu, kde se tenkrát kapela představila. Dodnes si pamatuju dvě věci – že měl zpěvák krutě zálesácké fousy a že na mě ta muzika působila velice rozpačitě a rozhádaně. I díky tomu jsem se tedy následně po studiové tvorbě nesháněl, nicméně když se začátkem letošního roku objevila nová, celkově třetí deska s názvem “Meine Fesseln”, rozhodl jsem se, že dám Waldgeflüster, potažmo Winterherzovi, jenž je hlavním mozkem projektu, druhou šanci, aby ukázal, co v něm vězí…

Po nejedné posluchačské seanci ve společnosti “Meine Fesseln” ovšem mohu prohlásit, že na mě muzika Waldgeflüster působí i ve své studiové podobě působí úplně stejně jako tehdy v živém provedení, tedy jako nijak zvlášť objevný, poměrně rozbředlý a rádoby atmosférický black metal ve středním tempu, v němž se tu a tam výjimečně objeví nějaký skvělý moment. Mezi tyto skvělé momenty patří třeba závěr “Wie eine Weide im Wind” a především finále skladby “Wenn die Morgensonn…” (jednoznačný vrchol nahrávky) – přesně tohle jsou chvíle, kdy si říkám, že to zní tak, jak bych si představoval, a že mě ta produkce Waldgeflüster oslovuje.

Takových pasáží je však na “Meine Fesseln” bohužel minimum a většina stopáže se nese ve znamení takového ne úplně špatného, zároveň ale nijak zvlášť záživného black metalu. Poslouchat to jde, ale nic moc to se mnou nedělá. V některých uvolněnějších chvílích se hudba dostane až někam na dohled shoegaze, což je pro mě osobně ještě větší nuda (nemůžu si pomoct, vždycky mi to přišlo jako strašně přiteplený styl), ale pořád se to dá přežít bez úhony.

Ve výsledku je pro mě “Meine Fesseln” tedy albem, o němž mohu říct jen to, že mě jeho poslech neobtěžuje, ale to je s prominutím hodně málo. Určitě se najde někdo, komu hudba Waldgeflüster sedne o poznání více, ale za mě se jedná o čistý průměr s pár hodně povedenými nápady, za něž přidávám ten půl bodík nahoru.