Co tak již delší dobu zaznamenávám ohlasy na tvorbu jihočeských Mater Monstifera, takřka všichni považují tuhle kapelu za stálici domácí scény, s čímž bych i souhlasil, která tvoří kvalitní muziku, o čemž už bych však já osobně docela polemizoval. Nemám samozřejmě nic proti samotné skupině, ale musím předeslat, že mi jejich hudba nikdy moc nelezla do uší a nešmakovala mi. I když, ono je nejspíš říct, že mi tahle hudba nikdy moc nejela, trochu přehnané, protože Mater Monstifera vydali za nějakých těch deset roků, co fungují, prozatím jen jedno velké album “Zrozen z hříchu” v roce 2005. Tím chci říct, že jsem k aktuálně vydávané novince “Na zrcadlech lží” nepřistupoval s nějakým despektem nebo s očekáváním něčeho vyloženě špatného. Bral jsem to tak, že debut mě nebral, takže dvojka mě může jenom překvapit.
Jenže se stalo to, že i “Na zrcadlech lží” na mne působí jaksi rozpačitě. Poslouchal jsem desku mnohokrát, pečlivě, tam i zpátky, ale za celých 35 minut jsem nenašel nic, co by mě zbavilo dojmu, že je tenhle melodický klávesový black metal zkrátka průměrná záležitost.
Jediné plus “Na zrcadlech lží” je to, že je o mnoho lepší než předchůdce “Zrozen z hříchu”. Zvuk je o poznání čistší a čitelnější, což je zrovna u téhle odnože black metalu dobře, a kompoziční postupy a celkové vyznění jsou “dospělejší”, jestli mi rozumíte. Toliko k porovnání s debutem. Vezmu-li však “Na zrcadlech lží” v obecném kontextu, stále na mne muzika Mater Monstifera působí tak trochu naivně a jaksi nijace.
Ze všech nástrojů, co jich na “Na zrcadlech lží” je, mě v podstatě nezaujala práce ani jednoho z nich, vokálu nevyjímaje. Veškeré melodie, ať už kytarové nebo klávesové, vyznívají nezajímavě a do ztracena. Nebude tedy asi žádné překvapení, když řeknu, že jsem si na albu nevšiml žádné vyloženě dobré skladby. Nechci tvrdit, že je muzika Mater Monstifera skrz naskrz špatná, jenže z mého pohledu ani dobrá ne, spíše… průměrná.
Což o to, čert vem zvuk, ať už je jakýkoliv, nezajímají mě ani nějaké excelentní výkony. Za ten nejdůležitější atribut hudby – a zrovinka u black metalu to platí minimálně dvojnásob – já osobně považuji především atmosféru. Pokud ta je silná a působivá, jsem ochoten bez váhání odpouštět jakékoliv jiné nedostatky. Problém “Na zrcadlech lží” je však ten, že ani tu atmosféru jsem tam nikde nenašel. Nějaké zajímavější nápady vykukují opravdu sporadicky, takřka vůbec. Jinak album až na jednu mezihru a jedno outro plyne v naprosto stereotypním tempu.
Nechci samozřejmě nijak hatit něčí úsilí, ale “Na zrcadlech lží” je prostě jedna z těch desek, které mi vůbec nic neříkají. Možná tak grafika se povedla, zejména přebal, ale upřímně řečeno, ani pěkný design hudbu nezachrání. “Na zrcadlech lží” tak skončí mezi těmi alby, které sice mám doma na originálním nosiči, nikdy je však z police nevytáhnu…
Země: Španělsko Žánr: black / death metal Datum vydání: 13.6.2011 Label: Rising Records
Tracklist:
01. Popol Vuh
02. The Arrival of the False Gods
03. Universal Disorder
04. Abnegation and Brutality
05. Invictus
06. Sons of Hun-Vucub
07. Seeking the Ruin of Souls
08. Unredemption
09. Q’uma’rka’aa’j
10. A Borning Winged Snake
11. Oblivion
Přijde mi, že z téhle kapely je spousta lidí na větvi, ale já osobně jsem doposud nedokázal pochopit proč. Debut “Divinity” z roku 2009 mi to neřekl a aktuálně vydaná novinka “Oblivion” taktéž ne. Prostě nevím… to, že někdo pochází ze země, která nemá moc silnou metalovou základnu, a že někdo během své krátké existence dokázal odjet hned několik evropských koncertních šňůr, přece neznamená, že ten někdo taky dobře hraje. Noctem sice v rozhovorech rozhodně nešetří sebevědomím, grafickou stránku a promo mají propracované do detailu, pódiové vystupování rovněž, metalové magazíny se vzájemně předhání, kdo skupině udělí vyšší hodnocení, ale celé to má jeden velký háček, ba co to říkám, přímo hák jak noha…
…a tím je samotná hudba. Noctem se žánrově pohybují na hranici mezi black metalem a death metalem, sem tam to lehce nakopnou nějakým tím thrashujícím riffem, samozřejmostí jsou extrémní vokály. V tom bych samozřejmě problém neviděl, možná právě naopak – je-li takovýto stylový koktejl na patřičné úrovni, s radostí se do něj svými ušisky zabořím a nechám se ovívat masáží tvrdých kytar, bubenické palby a brutálního řevu; sem s tím! Jenže v případě Noctem to má tu chybu, že v tom jejich koktejlu chybí právě ta nejdůležitější ingredience – ona patřičná úroveň.
Nechápejte mě špatně, po technické stránce je vše stoprocentní. Pánové hrát (a řvát) umějí, což je na “Oblivion” cítit neustále, že album nenahrávali žádní neumětelové. Zvuk je rovněž skvělý – dynamický, sytý sound, který vám, když jej nasolíte na správnou hlasitosti, rozboří barák. Ale celá ta pěkná naleštěná placička postrádá to úplně nejhlavnější, kvůli čemu hudbu vůbec posloucháme (tedy alespoň já) – atmosféru, pocit, emoce, sdělení, cokoliv podobného. To tam prostě, ať poslouchám jak poslouchám, není. Fakt sorry, ale prostě ne. “Oblivion” se na první pohled tváří strašně tajemně a mysticky, to je však klamání tělem, žádné pozadí jsem v tom neobjevil. Možná tak jenom intro “Popol Vuh” a mezihra “Q’uma’rka’aa’j” mají nějakou atmošku, ale řekněte sami – co s nahrávkou, jejíž intro strčí do kapsy všechny regulérní písničky?
Což o to, čert to vem, kdyby to byl alespoň pořádný rachot, ale to jaksi také není. Noctem v prvním opravdovém songu “The Arrival of the False Gods” nasadí ostré tempo a až na několik výjimečných momentů nohu z plynu nesundají, ale k čemu to je? Ono totiž když chcete udělat rychlou muziku, nestačí vám do toho bušit, co to dá, ale chce to mít také nějaké nápady. Noctem jsou evidentně velice spořiví, takže nějakými osvěžujícími nápady opravdu šetří a ty, které sem tam vykouknou, nejsou žádný zázrak. A navíc je takřka okamžitě zase zalije omáčka s vatou. Jediný opravdový klad “Oblivion” bych viděl ve velice povedených kytarových sólech, což je sice pěkné, ale považte sami, kolik času na dlouhohrající nahrávce zabírají sóla, zvláště když ještě nejsou v každé písni.
Nemohu si pomoct, ale ať se jakkoliv snažím, nedokážu v “Oblivion” najít něco, co by tu nahrávku v mých očích povýšilo nad průměr. I když debutový počin také nebyl zrovna oslnivý skvost, obsahoval alespoň světlý moment v dobře podaném a hlavně hitovém titulním songu “Divinity”, novinka se však nemůže pyšnit ani tímhle. Naději jsem upínal k závěrečnému titulnímu kousku “Oblivion” – ne snad z důvodu, že bych čekal, že titulní skladba bude opět ta nejlepší, ale spíše díky třináctiminutové stopáži, která slibovala nějakou tu epičnost či rozvinutí nápadů do větší šířky. Bohužel. Její první čtyři minuty jsou úplně stejně jako zbytek nahrávky, pak nastane čtyři a půl minuty ticha, a pak další čtyři minuty té samé muziky podle toho samého mustru.
Kde nic, tu nic. Průměr je průměr, to se nedá nic dělat. Chvílemi se mi zdá, že Noctem je kapela, která se více stará o to, jak moc cool bude vypadat na fotkách a jak moc cool bude mít obal, než aby se starala o kvality své hudby. A přitom si nemyslím, že by Noctem neměli vůbec žádný potenciál, ba právě naopak, jsem přesvědčen, že mají rozhodně na víc, než co předvádějí. Ale uznejte sami, že za nevyužitý potenciál, jehož výsledkem je průměr, lze udělit jenom průměrné hodnocení.
Pevně věřím, že každý znalec mezi vámi mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že v rámci folk/black metalu lze jen těžko někde hledat kvalitnější skupiny, než ve východní Evropě. A mezi nejvýznačnější zástupce tohoto sub-žánru patří bezesporu právě ukrajinská Крода, která si svou reputaci vydobyla třemi excelentními deskami, na nichž umně zkombinovala black metalovou nespoutanost s nádhernou pohanskou atmosférou a libozvučnými folklórními nástroji. Zvláště minulý počin “Похорон сонця” z roku 2007 je dle mého skromného osobního názoru absolutní klenot, jemuž navíc nasazuje korunu skvostná mrazivá grafika (i když zrovna krásné artworky byly u téhle kapely vždy samozřejmostí a mohu předeslat, že novinka “Чорнотроп” není výjimkou – stačí si prohlédnout jen přebal).
Jenže v roce 2010 nastala uvnitř skupiny povážlivá trhlina. Крода vždy znamenala dva lidi, Eisenslava a Viterzgira, jenže druhý jmenovaný formaci vloni nečekaně opustil, načež se tvůrčí duo smrsklo na jednočlenný projekt. A z tohoto pohledu je první vydaný počin po této události, právě recenzovaná novinka “Чорнотроп”, známá spíše pod německým přepisem “Schwarzpfad”, opravdu očekávaným počinem. Očekávaným z toho důvodu, že veškeří příznivci byli zvědaví, jak si Eisenslav povede bez svého dlouholetého kolegy a jestli se mu podaří udržet ducha kapely.
Poslouchám už “Чорнотроп” nějaký ten pátek (deska se objevila v květnu) a můj názor je asi takový, že ano, je to stále Крода. Eisenslav podle mě na starší tvorbu dokázal navázat opravdu důstojně a zároveň se ještě posunout o kousek vpřed. Na první poslech zní “Чорнотроп” jako nejmetalovější materiál skupiny od debutu “Поплач мені, річко…” z roku 2004. A vlastně ne jen na ten první, neboť jsem se toho dojmu stále ještě nezbavil, tudíž vcelku logicky předpokládám, že na tom něco bude. Folkové elementy jsou samozřejmě neustále přítomny – vždyť to jsou z velké části právě ony, jejich zvuk a nenapodobitelná atmosféra, díky čemu je Крода považována za jednu z předních formací svého druhu – jen jaksi trochu ustoupily do pozadí a přenechaly hlavní slovo kytarové práci; jsou tentokráte mnohem více zapuštěny do celku a jakoby “v pozadí” a dotvářejí takovou tu spodní vrstvu, kterou sice posluchač primárně nevnímá, ale cítí její náladu a právě díky ní hudba (obecně) získává specifické vyznění. Hlavní melodické linky, jako tomu bylo například v případě alba “До небокраю життя…”, si folklór na “Чорнотроп” přebírá spíše sporadicky a nikdy ne jako úplně ten nejhlavnější atribut skladby, ale pouze její části, což je ovšem vzhledem k délce jednotlivých kompozic pochopitelné.
Asi nejvíce folkovým dojmem na mě dýchá “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)”, kterou zdobí působivý začátek, v němž se fičení větru pomalu přelévá do nádherně baladické akustické pasáže, jež se ve finále láme do mocného black metalového riffu. Později se ukáže skvěle vymyšlená kytarová vyhrávka, které Крода vždy uměla, a nakonec se několikrát ozve i vcelku jednoduchá, ale zaručeně patřičně fungující flétna. Ono se podobné střídání nálad se zachováním jednotné atmosféry sice objevuje ve všech skladbách na “Чорнотроп”, ale právě ve “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)” mi to přijde nejcitelnější. Její kraťoučký popis nám však může pomoci k demonstrování ještě jedné věci – rozmanitosti “Чорнотроп”. Žádná písnička rozhodně nekončí stejně jako začínala, naopak se vyvíjí a postupně roste. Já osobně tomu říkám, že skladby “vyprávějí”, jestli mi rozumíte, jak to myslím. Každopádně mým nejoblíbenějším kouskem z novinky je velice působivá “Чорнотроп III (Висельників батько)”, která je na rozdíl od svých tří kolegyň (poslední “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” je ambientní outro, tudíž trochu jiná kategorie) zcela oproštěna od rychlých black metalových pasáží. Plyne spíše ve středním tempu opět se záblesky flétny, aby se v polovině zlomila do lehké mezihry a následné rychlejší (ale ne vyloženě rychlé) části, jež se až dokonce prolíná s hutným středním tempem ze začátku skladby.
Ony samozřejmě i ostatní dvě nezmiňované “Чорнотроп I (Перший сніг)” a “Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)” jsou moc dobré a obsahují některé vyloženě excelentní pasáže, ale nemá dle mého názoru smysl rozebírat všechny písně, zvláště v případě, že se jedná o tak dlouhé kompozice. Závěrečná “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” má na desce, jak už jsem výše nakousl, výsadní postavení, vybočující od ostatních songů, jelikož jde o čistě ambientní kousek. Tím spíš překvapí, že navzdory všem očekáváním, nikoliv však ku škodě, právě na něj vznikl videoklip… i když, videoklip… samotná Крода to nazývá “atmosférickou vizualizací”, což možná sedí více vzhledem k tomu, že ke klasickému pojetí metalové klipu to má opravdu daleko. Ostatně, podívejte se výše sami.
I přes nepříjemné personální změny si “Чорнотроп” udržuje vysokou kvalitu desek Крода. Nezastírám, že oba předchozí počiny se mi zamlouvaly o něco více, přesto i novinku poslouchám s chutí. Skupinu sice obepíná velká dávka kontroverze (viz například nedávná kauza okolo festivalu Northern Lights… pokud někdo neví, oč se jedná, nechť se doptá v komentářích, tam to případě dovysvětlím), ale v tom já osobně nevidím důvod, proč si neužít opravdu dobrou muziku, která má člověku co říct. A právě takovou definici lze bez obtíží vztáhnout právě i na “Чорнотроп”.
Jsou tomu již dva roky, co se švédská black metalová vichřice Marduk přihlásila s poslední dlouhohrající deskou “Wormwood”. Už bylo tedy docela načase začít se ptát, co bude dál? Odpovědí skupiny je aktuálně vydané minialbum “Iron Dawn”. A že je v tomto případě označení minialbum opravdu na místě, jelikož EP nabízí tři skladby s celkovou hrací dobou pouhopouhých třinácti a půl minuty. Dobrou zprávou však je, že oněch třináct minut je našlapaných od první vteřiny do poslední.
Posledních pár let jsem docela často slýchával na hlavy Marduk kritiku, že v novém tisíciletí citelně zpomalují, že s výjimkou brutální bestie “Plague Angel” – jež byla bržděna pouze valivou “Seven Angels, Seven Trumpets”, majestátním opusem “Perish in Flames” a mrazivým intermezzem “Deathmarch” – je na každé desce více pomalých a střednětempých skladeb, než by bylo zdrávo. Poslední nahrávka “Wormwood” byla navíc přijata řekněme rozporuplně z toho důvodu, že až příliš nápadně připomínala Funeral Mist, jednočlenný projekt zpěváka Mortuuse, v němž působí pod jménem Arioch (upozorňuji, že mě osobně pomalejší songy vůbec nevadily a podobnost s Funeral Mist mi taky zrovna nijak extrémně neležela v žaludku). Kde jsou ti staří Marduk, jejichž alba vždy drtila vše okolo, ptali se mnozí…
…tihle mnozí by ihned měli zavřít svá ústa a okamžitě si poslechnout “Iron Dawn”. První dvě skladby na EP – “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” a “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” – jsou totiž opět nekompromisní smrtící projektily bez slitování, zběsilá kulometná palba bez milosti, která člověka zničí a zabije. Dovolím si tvrdit, že minimálně “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” by se s klidem uchytila i na kultovním vyhlazováku “Panzer Division Marduk”, což je, jak mi znalci jistě dají za pravdu, jedna z nejrychlejších black metalových nahrávek vůbec (ne nadarmo se jí občas přezdívá “Reign in Blood” black metalu). Obě písně nabízí přesně to, na co jsme byli vždy od vypalovaček Marduk zvyklí – drtivou rychlost, v níž se však nerezignuje na zajímavé nápady, a vysokou kvalitu. Zatímco “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” je šílený nátěr od začátku do konce, v druhé “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” se najde místo i na pár několikavteřinových zpomalení. To je ale jen nádech před další palbou, výměna zásobníku v kulometu před další salvou zničujících riffů a úderů bicích do vašich uší.
Zatím tu stále mluvím o prvních dvou písničkách. Neznamená to snad, že ta třetí stojí za velké kulové? Ani v nejmenším! Jen vyznívá trochu jinak. “Prochorovka: Blood and Sunflowers” je totiž pomalý kousek, který řeže až na kost, jen jinými prostředky. Vždy jsem tvrdil, že Marduk jsou sakra silní i v pomalejším tempu a “Prochorovka: Blood and Sunflowers” mě tenhle názor rozhodně nenutí měnit, spíš mi jej ještě potvrzuje. Táhlé riffy přímo smrdící krví a Mortuus, který svým jedovatým hlasem cedí skrze zuby obrazy z bojiště největší tankové bitvy historie, dokonávají dílo zkáza. Extrémně silný kus!
Po dvou morbidních a protinábožensky zaměřených deskách přichází s “Iron Dawn” opět návrat k válečné tématice. A že je to materiál plně hodný jména Marduk. Jsem až překvapen, jak moc je to dobré – a to říkám jako někdo, kdo nad Marduk nikdy nezlomil hůl. I když podobné kraťasy hodnotím nerad, u “Iron Dawn” udělám výjimku už jen z toho důvodu, že je to tak dobré, že si vyjádření kvality vysokým číslem EP zaslouží.
Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 16.5.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Anomie
02. Trenchgoat
03. Bloody H (The Hurt-Gene)
04. The Deepest Place on Earth
05. When Kathaaria Falls
06. Satanarchie
07. World Aflame
08. Wrecked
09. Endstille (Völkerschlächter)
Spousta lidí tvrdí, že Endstille dosáhli svého vrcholu s albem “Navigator” a následující nahrávky už jsou jen jeho kopírky, jejichž kvalita se povážlivě snižuje. S tím by se mohlo i nemuselo souhlasit. Kvalita jednotlivých alb je samozřejmě čistě o subjektivním pocitu (a ne vždy o tom rozhoduje rozhoduje pouze samotný materiál – když uslyšíte sebelepší album ve špatné náladě, klidně si na něj můžete vypěstovat zdánlivě bezpředmětnou averzi), tudíž tuto otázku ještě na chvíli odložíme. Co se však týče hudebního progresu, s tím bych do jisté míry i souhlasil, neboť Endstille svou tvorbu opravdu zrovna moc neposunují a není moc velký problém si písničky z jednotlivých fošen mezi sebou zaměnit, jen bych to poopravil, že to neplatí až od “Navigator” (ten byl pro kapelu přelomový spíše v tom, že se díky němu Endstille dostali opravdu do širokého povědomí black metalové scény), ale v podstatě už od počátků skupiny. To vše do puntíku platí i o čerstvé novince “Infektion 1813”, a to i přes citlivou změnu na postu frontmana, kde Iblise nahradil Zingultus.
Teď už ovšem záleží na samotném posluchači, jak se k tomu postaví. Pokud vám nevadí fakt, že nedostanete nic nového, že “Infektion 1813” ničím velkým nepřekvapí a že dostanete na poměry Endstille standardně dobré album (za předpokladu, že znáte starší věci), pak směle do toho, “Infektion 1813” se vám bude líbit stejně jako předcházející desky. Pokud se vám ale produkce Endstille začala pomalu zajídat už na předcházejícím “Verführer”, asi uděláte lépe, když se poškrábete na bradě a půjdete se poohlídnout po ničem jiném. Poslechem nic nezkazíte, ale na druhou stranu, pokud rádi zkoušíte něco nového, asi by bylo zbytečné věnovat se placce, o které už předem tak nějak víte, jak bude znít.
To bychom za sebou měli tu část recenze, která patřila zasvěcencům do tvorby Endstille. Teď se však pojďme věnovat tobě, milý čtenáři, který s těmito germánskými rarachy doposud nemáš zkušeností. Zdali se ti Endstille budou líbit záleží převážně na tom, jestli (a jak moc) ti šmakuje black metalová pečínka. Ano, Endstille jsou černý kov jak poleno, navíc s válečnou tématikou, avšak netřeba se obávat nějaké garáže. Pravda, takové nechutnosti jako klávesy v jejich muzice nemají místo, všechno řežou v základní sestavě tří nástrojů a zpěvu, ale nebojí se melodií, což se v konečném důsledku ukazuje jako jedna ze zásadních věcí. Zvuk je navíc konkrétně na “Infektion 1813” navíc dynamický a čistý jako průstřel hlavy. Na první pohled se sice kapela tváří maximálně nekompromisně a ortodoxně, čemuž napovídají nejen fotky, ale i zcela záměrný výběr těch zběsilejších songů pro klipy, nic však není až tak moc žhavé. Nechci tím říct, že by si Endstille hráli na něco, co nejsou, to ne, je to samozřejmě klepec, jemuž vládne takřka neustávající zápřah kopákové artilerie, ale v podstatě v každé skladbě se ukáží i ony zmiňované melodie a záchytné body pro posluchače (rozuměj pasáže, které není problém si zapamatovat). Právě díky tomu jsou dle mého skromného názoru Endstille vhodnou krmí i pro neortodoxního posluchače black metalu.
Ohledně těch melodií – nejpatrnější je to jednoznačně ve skvělé závěrečné desetiminutovce “Endstille (Völkerschlächter)”, která plyne v neměnném středním tempu po celou svou délku. Já osobně mám podobné monotónní záležitosti s dlouhou stopáží (a že deset minut ještě není tak přehnaných) v oblibě, takže asi nebude překvapení, že mi právě tato kompozice na závěr “Infektion 1813” přijde jako výtečné vyvrcholení, které předchozím 35 minutám nasazuje korunu. To však samozřejmě neznamená, že by v písních před “Endstille (Völkerschlächter)” nebylo co poslouchat. Nedá se ale podle mě vyzdvihnout jedna konkrétní píseň. Všechny jedou více či méně v jednom stylu, aniž by mezi sebou splývaly v jednu nicneříkající kouli.
Jedinou, ale zato podstatnou vadou na kráse “Infektion 1813” tak zůstává v prvních odstavcích zmiňovaný fakt, že rozdíl mezi jednotlivými alby Endstille je patrný hlavně ve zvuku a v produkci (“Infektion 1813” má jednoznačně nejčistší zvuk), nikoliv však ve stylu komponování. Jak nám ale velí jedno provařené pořekadlo, všechno stinné má i svou světlou stránku. Z určitého úhlu pohledu by se to dalo brát jako pozitivum, že se Endstille drží toho svého a člověk si tak může být jistý tím, co dostane, a také tím, že to dostane v odpovídající kvalitě a provedení. Suma sumárum, “Infektion 1813” rozhodně není špatnou věcí. Mně se líbí, baví mě. Je to dobrá muzika, která na nějaký čas člověka určitě zaměstná. Navíc, i když se to tak může z dálky zdát, Endstille se na “Infektion 1813” nepředstavují jako kapela určená jen ortodoxním šílencům, ale jako formace, jež může bez problému chutnat i lidem, kteří si daný žánr pouštějí spíše rekreačně. A ano, je to především díky onomu čistšímu zvuku. Jiné skupiny by to mohlo položit (a že už takové případy nastaly), Endstille to však nijak neuškodilo.
V konečném součtu všech pro a proti uděluji “Infektion 1813” silnou sedmičku a na úplný závěr se loučím zopakováním toho, že jde z mého pohledu o dobrou věc.
Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 17.5.2011 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. Volenti non fit iniuria
02. Drug-Fucking Abomination
03. Post Traumatic Stress Euphoria
04. Le diabolique est l’ami du simplement mal
05. Locus of Damnation
06. Tod huetet uebel
07. Paragon Pariah
08. Who Thinks of the Executioner?
09. Ashes Screaming Silence
10. Portrait of the Artist
Hned na začátek se musím přiznat, že jsem na “Passion” těšil víc než hodně a nějak jsem si nepřipouštěl možnost, že by mohli Anaal Nathrakh stvořit slabší desku. Nevím, nakolik je to realitou a nakolik oním očekáváním ničeho menšího než dalšího výborného díla, ale slova kritiky budu v tomto případě hledat jen obtížně. Na podobné bláboly ale asi nejste moc zvědaví, takže se bez otálení pokusím osvětlit temná zákoutí této novinky. Dámy a pánové, držte si klobouky. Okružní jízda peklem totiž právě začíná…
Anaal Nathrakh jsou proslulí svou schopností převést obrazy totální zkázy do not s takovou finesou, že by to duševní zdraví některých slabších jedinců nemuselo vydržet bez nevratného poškození. Nejinak je tomu i v případě “Passion”, přesto však na novince shledávám více či méně patrné změny oproti předchozím počinům. Tak třeba zvuk – i při zachování tak typické explicitní brutality, šílenosti a animálního charakteru je znát, že mu byla věnována velmi důsledná péče. Výsledkem je na poměry Anaal Nathrakh mimořádně přehledný projev, který dává plně vyniknout páně Kenneyho hráčským i skladatelským kvalitám. Je mi jasné, že to asi nebude úplně po chuti všem vyznavačům ultrabrutálního a jen povrchně organizovaného bordelu (nevysvětlovat si špatně – ta “povrchní” organizace má svoje osobité kouzlo, jemuž jsem podlehl také), kterým jsou Anaal Nathrakh proslulí, ale po pečlivé úvaze jsem jedině rád, že se věci mají tak, jak se mají.
Na prázdno totiž vyzněly obavy některých škarohlídů, kteří se strachovali, aby Anaal Nathrakh nesklouzli k vykrádání sebe samých. V případě “Passion” o ničem takovém nemůže být řeč a na vině není jen posun na poli zvuku. Nemalou radost ve mně totiž vyvolalo zjištění, že jsem byl už po prvním poslechu schopen konstatovat, že od sebe jednotlivé skladby dovedu bez namáhání rozlišit a některé dokonce správně pojmenovat. A čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že je právě ona pestrost stěžejním pilířem úspěchu, který “Passion” v mých očích sklízí. Celé album přetéká nápady a každá skladba má několik pasáží, které ji činí výjimečnou, zapamatovatelnou a zcela svébytnou. Nejde jenom o riffy a melodické zpěvy, dostatek prostoru dostaly i na předchozích albech méně využívané prvky, jako třeba brilantní příspěvek hostujícího vokalisty Rainera Landfermanna (Bethlehem) u skladby “Tod Huetet Uebel”, drtivý bicí násyp podkreslený střelbou z něčeho automatického a velkorážního, včetně cinkání odpadávajících nábojnic (“Ashes Screaming Silence”), nebo majestátní blackmetalové intro k “Drug-Fucking Abomination”. Stopáž, která činí necelých 36 minut, přitom všem nenechává prostor pro jakoukoli nudu nebo repetitivnost. Posluchač si tak může užít album deseti vynikajících skladeb bez rizika, že by neudržel pozornost. Brilantní tah, tleskám!
Další věc, která mě při poslechu “Passion” zaujala, je určitý posun k poněkud intimnějším apokalyptickým vizím, než jak jsem byl zvyklý z předchozích alb, která drtila na prach ve velkém rovnou celé planety. Skladby z “Passion” naproti tomu alespoň na mě působí dojmem, že se odehrávají uvnitř šílenstvím krutě trýzněné mysli jedince, izolovaného od okolního světa a uvězněného vnitřními démony, kteří nabrali děsivě reálné obrysy. Ve finále to však jedině prospívá, neboť výsledkem je skutečně silný a emocemi přetékající materiál.
I když jsem na začátku předeslal, že kritizovat půjde jen velmi těžko, nakonec ani zde se tomuto nemilému údělu nemohu vyhnout. Výtky mám však jen dvě – v několika případech jsem se přistihl, že mi příliš nesedla melodie čistého vokálu. Krom toho bych tu a tam ocenil jeho střídmější využití nebo nahrazení melodickým screamem. Ať tak či onak, Dave Hunt aka V.I.T.R.I.O.L. Si opět vysloužil můj bezbřehý obdiv. Co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, je skutečně k nevíře.
Obě dvě připomínky však pramení výhradně z mých subjektivních dojmů, takže není zapotřebí jim přikládat enormní váhu, obzvlášť v tomto případě. Byla by totiž nezměrná škoda, kdyby se potenciální posluchač pod jejich vlivem připravil o zážitky, které “Passion” skýtá. Jeho prostřednictvím Anaal Nathrakh potvrdili svůj status na poli extrémního metalu a zároveň dokázali, že tvůrčí potenciál těchto dvou sympaťáků zatím rozhodně nedosáhl svých hranic. “Passion” je deska, jejíž poslech je skutečným zážitkem. Zážitkem, který plně legitimizuje název alba, protože je to právě krystalická vášeň, která celé dílo charakterizuje asi nejlépe…
Další názory:
Těžko říct, čím to je, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by mi “Passion” uhranulo ve stejné míře jako předchozí desky Anaal Nathrakh. U alb téhle britské fašírky jsem byl vždy zvyknutý, že mě na první poslech naprosto převálcují, rozdrtí, sejmou a zničí bez milosti, na konci vyplivnou celého od krve a já si ještě zařvu o přídavek. Ne však u “Passion”, které mě nerozdrtilo napoprvé, ani napodruhé, ani napodesáté. A přitom ale ani nedokážu určit, co je špatně… ono vlastně není špatně nic, je to opět ten extrémní prasecký chlív s brutálními zvířecími vokály, přesně jak to máme od Anaal Nathrakh rádi, jen mě to prostě tentokrát nedostalo tak do kolen jako předchozí počiny. Možná to bude prostě a jednoduše příliš silnou konkurencí s obrovskou koncentrací skvostných desek v poslední době (Blut aus Nord, The Axis of Perdition, Septicflesh, Helheim, Altar of Plagues). Ale aby bylo jasno, i trochu “slabší” album od Anaal Nathrakh je pořád záležitost, která naprosté většině všech ostatních skupin okolo těžce nakopává prdel a nehodlám nijak zastírat, že po vokální stránce je to opět něco neskutečného a že některé momenty jsou doslova dechberoucí (třeba takové intro k “Drug-Fucking Abomination” nebo jisté pasáže v “Tod huetet uebel”). H.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 21.3.2011 Label: Moribund Records
Tracklist:
01. The Hate Goes On
02. Praying in Vain Under the Shrine of Your God
03. Your Kingdom Was Built in a Lie
04. Preaching Death and Deconstruction
05. Spitting with Hatred the Ignisificance of Life
06. A Pile of Shit; The Only Hope of Your World
Dodsferdz Řecka jsou dozajista zajímavou kapelou. To, co předvedli na debutu“Desecrating the Spirit of Life”, byl sice absolutní kanál po zvukové i hudební stránce, ale s druhým počinem“Fucking Your Creation”, který je o rok mladší, se již začali profilovat do poslechu-hodné záležitosti. Garážový zvuk sice zůstal, avšak hlavní mozekWrathznatelně zapracoval jednak na skladatelských nápadech, jednak na atmosféře. Výsledkem sice nebylo dílo, jež by se dalo nazvat jakkoliv originálním či progresivním, ale pro fanouška pravověrného černého kovu šlo jistě o velice slušný kousek. V nastolené cestěDodsferdpokračovali i na dalších dvou nahrávkách“Cursing Your Will to Live”(opět 2007) a“Death Set the Beginning of My Journey”(2008), přičemž kvalita těchto alb měla hezky vzestupnou tendenci. Stále nic extrémně originálního, ale něco dobrého určitě. Zásadní obrat přišel v roce následujícím, kdy se objevila pátá velká deska“Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, s níž nastaly četné změny. Jednak překvapil o mnoho čistší a dynamičtější zvuk, ale především album namísto několika rychlých projektilů nabídlo dvě rozsáhlé, pomalé kompozice, jež už svým vyzněním spadaly více do škatulky depressive black metalu…
…a právě v této chvíli přichází čas na právě vydávanou novinku “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life”. V mezičase vydané minialbum a splitko jsem samozřejmě přesně dle svého nechutenství k nedlouhohrajícím nahrávkám (čest výjimkám!) okázale ignoroval, takže jsem byl docela dost zvědav, kam se Wrath tentokrát pohne. Zcela upřímně jsem doufal, že nová deska bude pokračovat ve stylu “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, jíž považuji za vrchol tvorby Dodsferd, první pohled na tracklist mi však jasně ukázal, že “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” se opět navrátí do lůna čistého černého umění. Po mnoha posleších novinky ale můžu prohlásit, že ne všechno je tak žhavé, jak se ze začátku zdálo, a šestá řadovka Dodsferd obsahuje i několik málo elementů, které byly do hudby těchto Řeků implementovány právě s předchozím ukročením ze zajetých kolejí.
Znatelný posun je opět v samotné produkci alba. Stále to sice chrastí pěkně v podzemí, ale už to na rozdíl od raných počinů nezní jako nonstop včelí bzučení. Neboli – chcete-li to trochu polopatičtěji – “Spitting with Hatred, The Ignisificance of Life” už je poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, nejen pro fanouška black metalu. Novinka si však v některých momentech od “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow” vypůjčuje rovněž výraznou kytarovou melodiku. Nejpatrnější je to v těch nejdelších skladbách, například hned v druhé “Praying in Vain Under the Shrine of Your Kind”, jíž bych díky velice chytře promyšlené kompozici a proměnlivosti označil jako vrchol desky.
Písničky na “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” by se daly rozdělit celkem do dvou kategorií, které jsou obě zastoupeny trojicí kousků. První jsou rychlé black metalové náklepy, které mají blíže ke starší tvorbě; druhé jsou pomalejší (ne přímo pomalé, spíše ve středním tempu) písně, jevící se mi jako takový kompromis mezi dřívějšími alby a “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”. Na první pohled (ani ne poslech) jdou od sebe rozeznat opravdu lehce – ty rychlé mají pod deset minut, ty pomalejší nad deset minut. Co je však důležité, v obou těchto “kategoriích” si Dodsferd počíná velice zkušeně a dokáže si udržet posluchačovu pozornost silnými nápady. Lídr Wrath sice nepatří mezi skladatele-průkopníky, takže se ke slovu dostávají spíše konvenčnější hudební zbraně, ale nedá se říct, že by to bylo vyloženě na škodu. “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” totiž díky tomu i v těch “progresivnějších” (velké uvozovky) pasážích zní stále dostatečně pravověrně, což zrovna u black metalu může být bráno jako klad – záleží na úhlu pohledu.
Ačkoliv jsem doufal v trochu něco jiného, nemohu “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” nikterak hanět, neboť se jedná o kvalitní nahrávku, která se mi velice zamlouvá. Nejsem si jist, jestli může album fungovat i u průměrného posluchače tvrdé hudby, ale myslím, že fanoušci black metalové větve budou s nejnovější prací Dodsferd jistě spokojeni. Nebudou sice ryčet a chrochtat nadšením, ani se nebudou rozplývat nad hudebním vizionářstvím, to netvrdím, ale zcela jistě si užijí velice příjemnou žánrovou nahrávku, jejíž poslech opravdu baví.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 15.4.2011 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Condemned
02. Pilgrim of the Occult
03. Pessimist
04. Passage to Oldarhian
05. Flay the Wolf
06. Captured
07. Paradigm Lost
08. Novel Dawn
09. Burning of the Monoliths
10. The Stranger Brew
Kapela, nebo možná lépe řečeno projekt Sarke dal o sobě poprvé vědět před dvěma lety, kdy vyšel debut “Vorunah”. Přesto by tahle záležitost neměla být pro žádného black metalového zasvěcence velkou neznámou. Už jen z názvu jistě každý rozezná, že v tomto dvoučlenném projektu válí Sarke, bubeník kapel jako Khold nebo Tulus. Pak už stačí jen bližší pohled, abyste zjistili, že druhou persónou za touhle skupinou je samotný Nocturno Culto z legendárních Darkthrone, který zde chrčí do mikrofonu. Oba pánové spojili své síly, aby vdechli život pekelně oldschoolovému black/thrash metalu s občasným black’n’rollovým nádechem, špinavým zvukem a kurevsky hutnou atmosférou. Na “Vorunah” se to povedlo na jedničku… výsledkem byl excelentní dřevní metal bez přetvářky, který nakopával prdel všemu a všem. Co vám budu povídat – nádhera to poslouchat, muzika přesně dle mého gusta. Sám za sebe mohu říct, že jsem byl opravdu rád, když se ukázalo, že Sarke nebyla pouze nárazová záležitost, ale že přijde i pokračování – “Oldarhian”…
Tak především – nečekejte oproti “Vorunah” nějaké stylové veletoče. Za Sarke stojí staré páky, které na scéně působí desítky let a nemají už potřebu posouvat se s každým albem o kilometry dál, což jim však nebrání v dělání hudby, jež snad nikdy neomrzí – domovské skupiny obou hlavních protagonistů budiž dostatečným důkazem. “Oldarhian” tak pokračuje tam, kde “Vorunah” skončilo, to znamená ve špinavém, dřevním black metalu ve středním tempu s letmými dotyky kláves, které umocňují atmosféru na kvadrát, přesně dle hesla, že méně je někdy více, což v tomto případě platí tuplem. Stará škola z toho celého táhne na sto honů. Krásný zastřený zvuk, primitivní riffy, primitivní bicí, vychlastaný vokál, valivé tempo… prostě krása pro příznivce obdobných záležitostí. Kdo má pro podobnou muziku slabost (jako já), ten musí být u vytržení (jako já).
Největší nevýhodu “Oldarhian” rozhodně nespatřuji v tom, že je ve své podstatě jen pro úzký okruh lidí – to naopak vidím spíše jako klad (ať si všichni políbí – oldschoolový metal stejně nic nepřekoná) – ale spíše v tom, že “Vorunah” byl o stupeň lepší. Poslouchá se to sice vážně skvěle a opravdu mě i novinka “Oldarhian” baví, jenomže “Vorunah” co do skladatelských nápadů vyzníval mnohem působivěji. Což o to, i některé nové songy mají neuvěřitelné grády – stačí jmenovat třeba takovou “Pessimist” (kdo tuhle pecku neocení, ten prostě nemá uši) – avšak na debutu totálně zabíjel úplně každý song, zatímco na “Oldarhian” některé vály nehoblují tak těžce. To je ale výtka, která vynikne spíše až po větším množství poslechů, když se v tom člověk začne trochu více vrtat. Pokud osolíte hlasitost maximálně doprava a necháte se strhnout celkovým vyzněním nahrávky, výsledek je na 100% zaručen – bomba, která vám nakope prdel dřív, než se nadějete.
Mezi vrcholy patří naprosto jednoznačně již zmiňovaná “Pessimist” s naprosto odrovnávajícím a excelentním riffem. Koho by sralo, že song jede celou dobu v jednom tempu, když to má tak nehorázné koule? Rozhodně největší nářez “Oldarhian”! Řádný odpich má rovněž “Flay the Wolf”, začínající sólem na bicí; rovněž její kytarové sólíčko má šťávu. “Captured” zaujme hlavně tím, že se táhne jako smrad, ale aspoň je vidět, že i vyloženě pomalé věci nedělají Sarke problém. Mohli bychom pokračovat a určitě bychom ještě pár dalších dobrých písniček našli, ale právě v tom je ten problém… když si vzpomenu na “Vorunah”, tam se žádné nejlepší songy hledat nedaly – všechno to byla totální bomba, pecky, s nimiž se z novinky může rovnat opravdu jen “Pessimist”. Nic to sice nemění na tom, že i “Oldarhian” se mi setsakra líbí, jelikož já podobné dřevní hoblovačky hltám opravdu s nadšením, ale je to důvod, proč nakonec dávám novince Sarke o dva body méně, než bych dal “Vorunah”. I když 6,5 nevyznívá nijak závratně, pořád se jedná o nadprůměrné hodnocení a “Oldarhian” je pořád nahrávka, kterou mohu s klidným srdcem doporučit k poslechu. Jedna věc je jistá – kdyby téhle fošně nepředcházel fantastický majstrštyk “Vorunah”, s nímž se prostě nedá nesrovnávat, šlo by hodnocení mnohem výše.
Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníkyWormrotpodle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelemEarache Records) aRudrapodle jména.
A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…
Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.
Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…
Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.
P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.
Země: Norsko Žánr: viking / black metal Datum vydání: 1.4.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Northern Hymn
02. All Blackened Sky
03. March of the Norse
04. A Son of the Sword
05. Where Gods Once Rode
06. Under the Great Fires
07. Over the Mountains
08. Ode To Battle
09. Legends of Fire and Ice
V současnosti se považuje za obecně uznávaný fakt, že heavy metal vznikl někdy na pomezí 60. a 70. let převážně na území Velké Británie. Po poslechuDemonazovasólového debutu se mi ale začíná vkrádat na mysl lehce kacířská myšlenka. Jsem totiž čím dál tím víc přesvědčen, že se původ heavy metalu datuje někam do Norska desátého století aDemonazjej prezentuje v podobě takřka nezměněné. Říkáte si, že pojmy heavy metal, Norsko a prominentní postava black metalové scény nejdou moc dohromady? Čtěte dál a možná svůj názor poupravíte…
Mám-li být upřímný, když jsem poprvé zaslechl o tom, co se chystá v páně Demonazově kuchyni, byl jsem lehce vyděšen. Děs se ale záhy proměnil v nenasytná očekávání, protože zveřejněné promonahrávky přinesly něco, co si s Demonazovými domovskými Immortal nemohl splést skutečně nikdo. Přes veškeré syntetizéry si ale hudba uchovala specifickou mrazivou atmosféru tak typickou pro výše zmíněnou smečku neznabohů. Jak diametrální odlišnost, tak lehké společné rysy ve mně probudily očekávání, jaké jsem naposled zakusil před více než rokem. Jakmile jsem se ale do desky poprvé pustil, následovala studená sprcha. Místo náladových syntetizérů kytary, místo něčeho naprosto neortodoxního “pouhý” metal. Moje zklamání z nenaplněných očekávání bylo tak mocné, že na dlouhou dobu spolehlivě udusilo všechno, čím mě mohlo album “March of the Norse” oslovit. Zpětně si však žehnám za osvícené rozhodnutí dopřát desce čtvrtou šanci. V opačném případě bych totiž přišel o mnohé…
Zprvu jsem albu nejvíce vyčítal, že od sebe jednotlivé skladby takřka nelze odlišit, není se u nich čeho chytit, znějí všechny stejně. Po úporném a blahodárném poslechu je ale vše zapomenuto. Je sice pravda, že rozhodně nelze očekávat nepřeberné variace skladatelských postupů nebo muzikálních archetypů, ale ve výsledku to není vůbec na škodu, ba naopak. Když nepočítám dvě krátké atmosférické vložky a bonusovou “Dying Sun”, na albu je sedm písní. Záměrně se vyhýbám použití termínu “skladba”, protože jde skutečně o klasicky vystavěné a strukturované počiny sloka – refrén – sloka – sólo, takže odpadá prvoplánové odlišení jednotlivin ve stylu lovesong/vypalovačka/půlhodinový epos.
Neoriginální? Jak se to vezme. Oldschoolové? Každopádně! Ostatně oldschoolovost čiší z celého alba. Stačí se do něj ponořit a najednou slyšíte těžkopádné heavymetalové riffy, jednoduchá a přesto úchvatná sóla a žádné laciné pozlátko, prostě kus poctivé hudby. Tomu všemu sekunduje zřetelný odkaz na legendární Bathory a úcta ke Quorthonově dílu. S přihlédnutím k tomuto začíná dávat smysl postavení alba na zmiňovaný heavy metalový základ. Pochopitelně tu nechci obviňovat Demonaze z nějaké vypočítavost nebo tvůrčí pojistky (protože by to byla zaprvé neúcta a zadruhé hovadina), ale právě heavy metalové jádro zaručuje svébytnost a vlastní zvuk, které by byly v případě vystavění alba na black nebo death metalu dost obtížně zajistitelné. Je tedy nasnadě, že o jakémkoli vykrádání Bathory nebo třeba Immortal nemůže být řeč i přesto, že jsou v “March of the Norse” obě jména celkem snadno identifikovatelná.
Už jsem tu psal, že je základním pilířem alba klasický heavy metal? Ano? Tak to tedy píšu znovu, protože je skutečně hudební esencí tohoto díla. Nejde ale o žádné vyjuchané, tisíckrát recyklované riffy. Demonaz nám předkládá takové, které se sice svůj původ ani nesnaží zapírat, ale přesto působí jinak, staře, mocněji a naléhavěji než u klasického hevíku. Při jejich povětšinou drtícím rytmu a mrazivě zkreslenému zvuku kytar jde o silně náladotvornou složku, se kterou celé album stojí a padá. Ozdoby v podobě sólových vyhrávek, z nichž některé mě i přes svou jednoduchost naprosto uchvacují, jsou pak příjemným zpestřením, které efektivně ozvláštňuje skladby, jež by bez něj zněly značně monotónně. Jak vidno, k perfektnímu vyvážení stačí málo…
Druhý pilíř alba tvoří bezesporu vokál. Demonaz zvolil pro moje uši veskrze ojedinělý hlasový projev, který kombinuje zastřené čisté party à la Chris Rea s blackovým skřekem. Výsledek je stejně neobvyklý a stejně skvělý jako hudba samotná. Obě složky k sobě ve své neobvyklosti dokonale pasují a troufám si tvrdit, že jakýkoli jiný vokál by album ve výsledku jedině potopil.
Písně samotné si drží vysoký standard a jejich kvalita vzájemně prakticky nekolísá. Pravda, mně osobně k srdci nijak zvlášť nepřirostla titulní “March of the Norse”, ale to je dost možná subjektivní názor, vhledem k tomu, kolik chvály jsem na ni slyšel z jiných zdrojů. Mezi moje favority však rozhodně patři trojice “All Blackened Sky” – “A Son of the Sword” – “Legends of Fire and Ice”, ke kterým nemám výtek. Jediným prostorem pro nejistou kritiku tak zůstává stopáž. Ta činí včetně bonusu třicet devět a půl minuty, reálně ještě o minutu a půl hudby méně. Na jednu stranu je to vzhledem k přímočarosti alba logické, na druhou posluchače jímá dojem, že šel nepoužitý čas zhodnotit. Takhle se člověk ani nenaděje a album má přehrané, což v porovnání s podobně zaměřenými počiny jiných interpretů působí poněkud nepatřičně.
Žehrání na poddimenzovanou délku alba je ale skutečně to poslední, co by mohlo ovlivnit moje hodnocení, tím spíše v případě, jako je tento. I přesto, že jsem se na “March of the Norse” dočkal něčeho značně odlišného od mých představ, musím uznale smeknout. Demonaz je mistr svého řemesla a já doufám, že se příště odváží trochu víc zaexperimentovat. Skladatelsky na to bez debat má a nyní se může opřít o nesmírně silnou nahrávku, ve které se probouzí minulost hned ve dvou ideových rovinách – zaprvé svým textovým zaměřením a zadruhé přístupem k hudbě samotné. Obzvlášť druhá zmíněná rovina je v současnosti využívána poskrovnu a je potřeba si jí vážit. V případě “March of the Norse” by to však nemělo činit sebemenší problém…
Další názory:
Když jsme hned po vydání album probírali s Ježurou, trochu si postěžoval (anebo mi to tak alespoň vyznělo), že “March of the Norse” nemá zas až tak daleko k Immortal. Ano, opravdu tam je duch norské black metalové ikony cítit, ale když se nad tím člověk zamyslí, co Demonaz pro Immortal znamenal a doposud znamená, je to nejenže naprosto logická věc, ale dokonce by to bylo spíše divné, kdyby tomu tak nebylo. Přesto se v žádném případě a za žádných okolností nejedná o Immortal2. “March of the Norse” je mnohem heavy metalovější, rockovější… jako kdyby si podali ruce Immortal, Abbathův vedlejšák I (pro nějž dělal Demonaz rovněž texty, stejně jako u Immortal) a Bathory. A právě odkaz této nesmrtelné švédské legendy z desky vystupuje, zvláště pak v epických kytarových melodiích a monumentálních refrénech. Pořád je to album ale své; kus krásné, svojské a poctivé muziky od srdce – a je to opravdu cítit… žádná kreténská rychlokvaška, kterých je dnes na tisíce. “March of the Norse” je dílo hodné mistrů. H.
