Země: Finsko Žánr: progressive doom / death metal Datum vydání: 7.3.2012 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. Passing of the Crimson Shadows
02. The Rains Begin
03. Vintage Warlords
04. As It Is Written
05. The Dead Exiles
06. Oriental Pyre
07. White Fields
08. Where All Stories End
09. Martyrs of Devotion [bonus]
10. World in Haze [bonus]
Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 7,5/10
Ellrohir – 8/10
Barren Earth je kapela původem z Finska, a ačkoliv bych nerad opakoval slova již mnohokrát řečená, nemůžu si odpustit věnovat krátký odstavec její sestavě. V jejích řadách totiž nenajdeme žádné nováčky, ve skutečnosti je to totiž přesně naopak. Co jméno to osobnost. Začněme u bicích, za kterými sedí jistý Marko Tarvonen, kterého můžete znát mimo jiné z Moonsorrow. V koncertní sestavě stejné kapely působí také Janne Perttilä, ovládající kytaru. Sami Yli-Sirniö, jenž je v Barren Earth vládcem druhé kytary, svou hudební energii vybíjí v řadách Finů Waltari a thrashových německých legendách Kreator. Dvojice Kasper Mårtenson (klávesy) a Olli-Pekka Laine (baskytara) se setkala v Amorphis. První z nich s nimi natočil slavný debut “Tales from the Thousand Lakes”, druhý v Amorphis působil od založení až do roku 2000. Posledním zbývajícím článkem je pak zpěvák Mikko Kotamäki, jenž již přes deset let slaví úspěchy ve Swallow the Sun.
Tak co, spadla vám čelist? Mně ano, alespoň tedy když jsem o této sestavě snů slyšel poprvé. Bohužel superkapely nemají často dlouhého trvání a navíc bývají ohroženy skutečností, že v jejich řadách působí mnoho vůdčích osobností zároveň. Barren Earth se tyto obtíže zatím vyhýbají, a tak nám dva roky po výborném debutu “Curse of the Red River” přinášejí desku druhou, záhadně nazvanou “The Devil’s Resolve”. Ta pokračuje v šlépějích své předchůdkyně, a tak následující (a vlastně i ty předchozí) řádky patří zejména těm, kteří se s tvorbou Barren Earth dosud nesetkali.
Zvuk alba lze jednoduše popsat jako kombinaci melodičnosti Amorphis, melancholie Swallow the Sun a intenzity Moonsorrow s progresí ve stylu Opeth. Ve skutečnosti je tento celek ovšem mnohem rozmanitější než součet jednotlivých částí, paradoxně ovšem drží mnohem lépe pohromadě, než by se na první pohled mohlo zdát. Oproti debutu kapela slibovala větší vliv progresivního rocku let sedmdesátých a já toto tvrzení musím potvrdit, byť s poznámkou, že těch sedmdesátek mohlo být klidně o víc. Dobrou představu o celém albu vám dá například hned úvodní skladba “Passing of the Crimson Shadows” a já se bych se u ní, pokud mi ctěné čtenářstvo dovolí, rád na chvíli pozastavil.
Po klidném nástupu a eskalaci v orientálně znějící melodii se své role zhostí Mikko Kotamäki a během pár vteřin ukáže jak svůj čistý zpěv, tak zejména hluboký growling, který by mohl snadno bořit paláce. Dochází zde k paradoxu u BarrenEarth běžnému, a to že ve slokách využívá Mikko častěji čistý zpěv zatímco v refrénech, které i zde nesou hlavní otěže melodičnosti, téměř nikdy čistě nezpívá. Kdo by tak očekával vokální souboj Krásky a Zvířete v jedné osobě, bude dlouho marně bádat, který z hlasů patří komu. Po několikerém opakování klasického systému refrén-sloka přichází první delší instrumentální sekce. Barren Earth je využívají pravidelně a právě v nich se odehrávají ony slíbené výlety do sedmdesátých let. V tomto případě jde o rozvíjení úvodní orientální kytarové linky, která se táhne celou skladbou. Po krátkém přerušení Kotamäkiho křikem se skladba zhroutí do nádherné akustické mezihry a opětovně vygraduje do melodického sóla, jež opět, tentokrát již naposledy, píseň dovede k intenzivnímu refrénu. Důvodem, proč jsem tuto píseň takto detailně popisoval, není moje snaha recenzi natáhnout (ačkoliv si můžete myslet něco úplně jiného), ale naopak snaha o zdůraznění následujícího tvrzení: i přes velkou rozmanitost, kterou album oplývá, drží všechny písně nebývale dobře pohromadě. V tom tkví hlavní síla kapely a také důvod, proč byste jim měli věnovat svou pozornost.
Jeden důležitý detail jsem ovšem ještě stále nezmínil. Naprosto zásadní vliv na výsledný zvuk alba “The Devil’s Resolve” mají klávesy. Právě ony jsou největším nositelem slíbeného návratu do zlatých let progresivního rocku a dají tak snadno vzpomenout na slavné kapely minulosti. Skladby jako “The Rains Begin”, “As It Is Written” či “Where All Stories End” ukazují, že Kasper Mårtenson rozhodně nevyšel ze cviku, přestože se za posledních (téměř) dvacet let v žádné opravdu úspěšné kapele neobjevil. Posluchač tak jistě ocení skvělé momenty, kdy Kasperovo piano odstartuje skvělou instrumentální souhru kláves se sólující kytarou (“As It Is Written”) či kdy se jeho klávesy samy zhostí role sólujícího nástroje (“Where All Stories End”).
Zmínku si zaslouží i baskytara, která má v hudbě Barren Earth roli téměř srovnatelně důležitou se svou šestistrunnou sestrou a vynikne zejména v tišších momentech, kde v pozadí akustické kytary tvoří důležité melodie, jež není radno přehlížet (čímž mám na mysli konkrétně skladbu “Vintage Warlords”, ve které si jinak Barren Earth vzali na paškál nekompromisní death metal). Dalším důležitým vlivem, který na “The Devil’s Resolve” najdete, je hudba folková. Ta ovlivnila zejména některé kytarové melodie. O orientálně znějící lince z “Passing of the Crimson Shadows” jsem ostatně již psal a zbytek alba není v tomto ohledu jiný. Nevyhneme se ani doom metalové temnotě, kupříkladu z “The Dead Exiles” vám snadno půjde mráz po zádech. Zpěv v její první polovině by navíc mnozí mohli považovat za Big Bosse z českých Root, ovšem vše nasvědčuje tomu, že jde jen o další z mnoha Kotamäkiho poloh. Dlouhé instrumentální plochy potěší nejednoho fanouška kytarových sól, jelikož i ty jsou v podání Barren Earth velmi povedené. Jedny z nejlepších nalezneme například v “Oriental Pyre” či v bonusové “World in Haze”.
Zde ovšem musím s chválou skončit a věnovat pár řádků i výtkám, které k albu mám, ačkoliv bych se o nich nejraději ani nezmiňoval. Prvotně jde o posluchačskou náročnost. Skladby z debutu “Curse of the Red River” byly snadno zapamatovatelné, ovšem ani po mnoha opakováních nebyly otravné a každé opětovné přehrání jen prohlubovalo jejich chytlavost. Novinka Barren Earth je ovšem mnohem náročnější a přivyknout si na ni tak trvá mnohem déle. I po mnoha posleších vám navíc z alba v hlavě nic moc nezůstane a vy ho tak při každém poslechu musíte prozkoumávat znovu a znovu (výjimku tvoří snad jen skvělé, folkem načichlé kytarové melodie). Zvuk alba je podle mě horší než minule, což může být způsobeno snahou neutopit při produkci žádný nástroj. Ačkoliv je tak vše slyšet dokonale zřetelně, album takříkajíc postrádá charakter, kterým debut oplýval. “The Devil’s Resolve” je velmi dobře vyvážené a jeho tvůrci se úspěšně vyhnuli slabším momentům. Zapomněli ovšem umístit na desku alespoň jednu hitovku, kvůli které byste se k němu vraceli. Tuto roli na minulém albu hrála výborná “Flicker”, jejíž famózní refrén zůstává dodnes nepřekonán.
Jak tedy album ohodnotit? Jistě jste z délky recenze, za kterou se omlouvám, mohli snadno vyvodit, že mám kapelu rád a že jsem dělal vše pro to, abych zdůraznil každý pozitivní aspekt jejich tvorby. Jako celek je “The Devil’s Resolve” brilantní album, které obstojí v těžkých nárocích, jež na něj posluchači kvůli hvězdné sestavě kapely kladou. Není dokonalé, ovšem jeho vady na kráse nejsou nijak zdrcující. Pokud bych se měl pokusit o porovnání s debutem, vyhrál by debut jen kvůli vřelému vztahu, jejž k němu chovám. Jinak je (až na pár zmíněných výjimek) novinka ve všech ohledech lepší. Barren Earth je superkapela, která druhým albem obhájila svou existenci. Umím si dokonce představit, že bude v budoucnu důležitější než hlavní kapely některých jejích členů. Uvidíme.
Další názory:
Barren Earth jsou takový paradox. Jedná se o vedlejší projekt muzikantů z hodně známých a také obecně uznávaných skupin, ale když se nad tím zamyslím, tak právě vedlejšák Barren Earth mě ve skutečnosti baví mnohem více než hudba o mnoho větších domovin všech zúčastněných (s čestnou výjimkou v podobě Moonsorrow). Přijde mi totiž, že si pánové do Barren Earth každý přinesl to nejlepší ze své hlavní kapely, takže zatímco tam, kde mi Amorphis nic neříkají, Barren Earth fungují na jedničku; zatímco současní Swallow the Sun mi připadají přeceňovaní, jsou Barren Earth v pomalejších a tklivějších pasážích skvělí… Debut “Curse of the Red River” jsem už nějaký ten pátek neslyšel a kromě toho, že se mi líbil, si z něj už v podstatě nic nepamatuji, takže nevím, jestli se to náhodou nevyskytovalo už na něm, ale na dvojce “The Devil’s Resolve” mne překvapilo především několik momentů, které mají až folklórní nádech, což lze slyšet v malé míře třeba v “The Rains Begin”, ale nejvíce hlavně v “As It Is Written”, jež se – snad i díky tomuto faktu – stala mojí nejoblíbenější skladbou na desce. Jediný problém tak mám s jednou trochu (i pro mě) nepochopitelnou věcí, a sice že na jeden poslech se mi “The Devil’s Resolve” opravdu hodně líbí, zatímco na druhý mě třeba veskrze nudí. Sám nevím, čím to je způsobeno, ale i tak se v celkovém součtu všech pro a proti nebojím dát známku, jakou jsem dal. H.
Amorphis, Moonsorrow, Swallow the Sun, Waltari… to jsou sama o sobě jména, která přinutí mnohé k pozornosti. A právě různí členové těchto (a samozřejmě ještě dalších) kapel se dali dohromady, aby vytvořili “super-skupinu” jménem Barren Earth. Je to vskutku pestrý koktejl namíchaný z doomu, melo-deathu, progrese a snad i dalších (třeba folkových) vlivů v poměrech, který člověka nepřestane překvapovat. Slyšet například samostatně úvodní “Passing of the Crimson Shadows” a čtvrtý track “As It Is Written”, tak kdo ví, zda bych uhodl, že je mají na svědomí jedna a tatáž banda. Zároveň je třeba zdůraznit, že oba jsou svým způsobem skvělé a stejně tak valná většina zbytku alba, které rozhodně nenudí. Tuhle finskou kvalitu nelze než doporučit. Ellrohir
Jakkoliv se vám jméno Stam1na může zdát neznámé, vězte že v domácím Finsku platí tato kapela za hvězdu velkého formátu. Na rozdíl od jiných úspěšných finských kapel má totiž v rukávu jednu zásadní výhodu. Tou jsou národním jazykem psané texty. Proto také ona izolace od zahraničí, která se však v posledních letech začíná probourávat a Stam1na si tak pomalu buduje jméno na celosvětové scéně. Ačkoliv se založení kapely datuje již na rok 1996, první album pojmenované jednoduše “Stam1na” spatřilo světlo světa až o devět let později. Od té doby však vychází nové album nejméně každý druhý rok, a tak je “Nocebo” již pátým počinem kapely.
Co nám tedy tento finský zázrak přináší? Inu, to je jednoduché. Energickou dávku nesmírně osobitého thrash metalu. A když říkám osobitého, tak to tak také myslím, protože ono to s tím thrash metalem nebude tak horké. V hudbě Stam1na již definitivně převládly progresivní prvky a to i přesto, že “Nocebo” je o poznání tvrdší než předloňský “Viimeinen Atlantis”. Že kapela však neztratila nic ze svého charakteru, poznáte již v první skladbě “Pirunpaska”, v níž vás uvítá “abecední” refrén a další z poznávacích znaků kapely, totiž snadno zapamatovatelné melodické sólo. Ke druhé skladbě “Valtiaan uudet vaateet” byl natočen povedený videoklip (pokud vám nevadí nějaká ta (pánská!) nahota, doporučuji shlédnout níže). Výběry singlů často kritizuji, protože myslím, že by měly pokud možno reprezentovat celé album. Stam1ně se však volba opravdu vyvedla, a tak chcete-li slyšet, o čem “Nocebo” vlastně je, právě tato skladba vám to prozradí. Navíc obsahuje další fantastické sólo (troufnu si říci že jedno z nejlepších na celé desce) a nepřekvapivě i nakažlivý refrén.
A tak to jde dál po celou desku. Žádná píseň není slabší, album vás bude bavit jako celek i jako shluk kvalitních skladeb. I přes jednotnou tvář jsou však písně dostatečně rozmanité, aby vás nenudily. Ve trojce “Tavastia palamaan!” tak uslyšíte několik nekompromisně tvrdých riffů (a jeden zvláště technický), zatímco následující “Puolikas ihminen” vám naservíruje krátkou country mezihru a hned po ní další výborné sólo (které je tentokrát až bolestivě krátké). “Aivohalvaus” pro změnu nabídne o něco hustší atmosféru, která se na “Nocebo” vyskytuje přeci jen méně než na předešlé desce. “Lepositeet” přichází s uvolněnou náladou a nádherným kytarovým sólem. A pak zazpívá Max Cavalera. Tedy, alespoň jsem si to zpočátku myslel. V osmé skladbě “Nomad” totiž poprvé v historii kapely zazní anglicky psaný text a mě to zmátlo natolik, že jsem hlas zpěváka Hyrdeho považoval po dobrých deset poslechů za frontmana Soulfly. Z omylu mě vyvedl až internet, jenž mi prozradil, že o spojení Stam1ny a MaxeCavalery nic neví. Inu i mistr recenzent se někdy utne, natožpak takové ucho, jako jsem já. Každopádně je “Nomad” jedna z nejzajímavějších písní na albu. V jejím nitru se totiž ukrývá povedená dvouminutová ukázka progresivního rocku s výtečnou kytarovou prací. Zmínku si zaslouží i závěrečná “Arveton on arvoton”, která (jak už to tak bývá) shrnuje celé “Nocebo” do jedné povedené skadby.
Již měsíc před vydáním alba jsem v únorovém eintopfu psal, že hudba Stam1na je (nejen) o “melodických sólech, jež se snadno řadí mezi ty nejlepší, které dnes můžete slyšet”. “Nocebo” moje slova s přehledem potvrdilo. Celkově jsou kytary na albu výborně sehrané a skvěle balancují na hranici mezi okázalou techničností a nevídanou chytlavostí. Jejich spolupráce, způsob, jakým mezi sebou komunikují, mi částečně připomíná například MachineHead, a to přestože se zde žádných soubojů dvou sólujících kytar nedočkáte. Rytmická sekce je samozřejmě také povedená, ovšem ve své podstatě musí být přirozeně mnohem méně výrazná. I tak ale na pár skvělých momentů, ve kterých baskytara vystoupí do popředí, na albu naleznete. O zpěvu jsem se již lehce zmínil, a tak jen dodám že hlas Hyrdeho jen tak nepustíte z hlavy, a to nejen kvůli skvěle napsaným refrénům. Jeho talent se projevuje také v občasném nesmírně rychlém střílení slov, které je pro něj typické. Otázka je, kolik z této originality je způsobeno finštinou, kterou zpívá a která je pro mě jinak naprosto neznámým jazykem. Ono faux pas s MaxemCavalerou ukazuje, že možná právě v jazyku tkví tajemství jeho originálnosti.
Jaké je tedy “Nocebo” v celku? Jistěže povedené, stejně dobré jako “Viimeinen Atlantis”, které jsem v době jeho vydání opravdu zbožňoval. Těší mě, že kapela neusnula na vavřínech a nesnaží se vydolovat co nejvíce ze zvuku, který vytvořila v minulosti, ale že ho rozvíjí dál a přidává i některé o něco “klasičtější” prvky. Stam1na konečně získává pozornost i mimo Finsko a na “Nocebo” přišla s materiálem, jímž se může důstojně prezentovat. Jsem zvědav, zda jí to vydrží i na albech budoucích.
Země: Finsko Žánr: melodic doom / death metal Datum vydání: 1.2.2012 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Emerald Forest and the Blackbird
02. This Cut Is the Deepest
03. Hate, Lead the Way
04. Cathedral Walls
05. Hearts Wide Shut
06. Silent Towers
07. Labyrinth of London (Horror Pt. IV)
08. Of Dead and Corruption
09. April 14th
10. Night Will Forgive Us
Swallow the Sun jistě není třeba nijak dlouze představovat. “Emerald Forest and the Blackbird” je jejich pátá dlouhohrající deska a během čtyř předchozích si dokázali získat nemalé množství fanoušků. Daří se jim zejména v domácím Finsku, jejich desky se zde pravidelně umísťují v Top 10 žebříčku nejprodávanějších alb, ovšem ani za hranicemi této severské kolébky metalu nejsou neznámou veličinou. Sám mám Swallow the Sun v oblibě, přestože jsem si k ani jednomu z jejich předešlých alb nevytvořil silnější vztah. To se bohužel nezměnilo ani s novinkou “Emerald Forest and the Blackbird”, přestože jsem k tomu měl tentokrát opravdu blízko.
Ale vezměme to popořádku. Moje seznamovací oťukávání s albem trvalo nezvykle dlouho. První náznaky pochopení, o čem “Emerald Forest and the Blackbird” vlastně je, se dostavily až po pěti posleších. Jedno však bylo jasné od začátku, a to že Mikko Kotamäki stále patří mezi nejlepší metalové zpěváky. Jeho hlas je zde základním stavebním kamenem a Swallow the Sun by bez něj mohli fungovat jen stěží. Velká část atmosféry alba stojí právě na jeho mnohdy fascinující symbióze s hudbou, a já si tak nedokážu Swallow the Sun představit s jiným zpěvákem. Pokud vám tedy jeho hlas nesedí (a i o takových jsem slyšel), těžko byste si “Emerald Forest and the Blackbird” mohli užít, ale to jistě už víte z desek předchozích.
Album otevírá titulní skladba, která je z celé stopáže nejdelší. Mimoto jde (snad až na jednu výjimku, ke které se teprve dostanu) o skladbu nejvíce vybočující z řady. Po postupné gradaci vyvrcholí těsně za polovinou a pak už jen pomalu zvolňuje a doznívá. Jako celek je výborná a vytváří dojem dlouhého a masivního intra. Na ní navazující “This Cut Is the Deepest” na to jde úplně jinak. S pomocí akustické kytary (a později samozřejmě i její elektrické sestry) vytváří v poklidném tempu depresivní obrazy, přesto však překvapí svou chytlavostí a prchavou přívětivostí. A i další skladba “Hate, Lead the Way!” se od své předchůdkyně výrazně odlišuje (aniž by se však jakkoliv vracela k první písni). Jako jedna z nejtvrdších skladeb obsahuje paradoxně jeden z nejchytlavějších refrénů a také výborný chaotický závěr.
“Cathedral Walls” jistě mnoho z vás již slyšelo, jelikož se skladba i s videoklipem na internetu objevila již měsíc před samotným albem. Nejsem žádným velkým fanouškem Annete Olzon, ovšem právě zde mě rychle přesvědčila o svých kvalitách. Navíc ona poklidná (a dalo by se říci upřímná) poloha, ve které ji Swallow the Sun představili, se mi líbí mnohem víc než teatrálnost, se kterou se prezentuje ve své domovské kapele. I s jejím hlasem je však tato skladba překvapivě těžko proniknutelná. Po několika posleších, při kterých jsem nechápal zejména death metalovou sekci v druhé třetině, se ve mně však vše takříkajíc usadilo a dnes “Cathedral Walls” s chutí řadím mezi nejlepší skladby desky.
Takový výbuch kreativity jsem od Swallow the Sun v žádném případě nečekal a v tuto chvíli bych již nedočkavě sahal po desítce. Bohužel zklamání mělo již brzy přijít. Další dvě skladby symbolizují pomalý sesuv kvality a zejména druhá z nich (“Silent Towers”) již nemá nic zajímavého, co by mohla posluchači nabídnout. To je škoda, protože řemeslně jde opět o dobře vykonanou práci. Album se pak na moment zvedne spolu s “Labyrinth of London”. V ní (stejně jako v úvodní skladbě) hostuje Aleah Stanbridge (z Trees of Eternity, projektu kytaristy Swallow the Sun, Raivia) a dodává skladbě správný šmrnc křehkosti v refrénu. Kapela zda lehce zabrnkala na progresivní strunu a vážně se jí to podařilo. “Labyrinth of London” je také čtvrtou částí celku “Horror”, který kapela započala již na svém debutu.
Zklamáním jsou pak poslední tři písně. Všechny sice spadají do kategorie “dobře napsané, ale bez nápadu”, takže bych je leckomu odpustil, jenže právě v konkurenci zbytku alba působí vyloženě špatně. Předposlední “April 14th” alespoň vybočuje z řady a asi nejvíce z “Emerald Forest and the Blackbird” spadá do klasického doom metalu. Potřebovala by ovšem zkrátit alespoň na polovinu.
Ani pátou desku Swallow the Sun jsem si tak nezamiloval. Přitom nejméně polovina (první čtyři skladby a “Labyrinth of London”) je výborná. Zbytek skladeb je bohužel průměrný či lehce nadprůměrný. “Emerald Forest and the Blackbird” působí rozpačitým dojmem a nepomůže mu v tom ani bezchybná produkce, kvalitní instrumentace či výborný Mikko Kotamäki. Tak třeba příště.
Další názory:
Já mám doom metal sice hodně rád, ale poslední počiny Swallow the Sun mě nechávají absolutně chladným. Čím novější deska, tím více jméno kapely roste, ale zároveň se mi tím více jejich hudební produkce přestává zamlouvat. Nemohu si pomoct, ale zdá se mi to takové příliš ubrečené, což rozhodně není to, co bych chtěl u doomu slyšet – radši dávám přednost depresi a zatěžkanosti. Tento pocit jsem u Swallow the Sun poprvé začal mít už na “Hope”, ale tehdy to ještě bylo takové nenápadné a nic zvláštního se nedělo, avšak od “New Moon” už mi ta muzika opravdu neleze do uší, na čemž nic nemění ani novinka “Emerald Forest and the Blackbird”. I když podobné výroky nemám moc v lásce, přesto si nemohu odpustit zmínit, že období prvních dvou desek už Swallow the Sun nejspíš nikdy nepřekonají… Ve skutečnosti vlastně nemám “Emerald Forest and the Blackbird” moc co vytknout, jelikož objektivně (v uvozovkách) to dobré je, ale bohužel mi to nic neříká a přijde mi to trochu prázdné. A to jsem při poslechu třeba “Ghosts of Loss” nikdy nic podobného necítil. Škoda, ale nemohu jít nad šest… H.
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 31.1.2012 Label: Moribund Records
Tracklist:
01. De masticatione mortuorum
02. Pohjoisen valkoinen kuolema
03. Vihasta ja veritöistä
04. Hail the Whore
05. Ex nihilo
06. In Deathlike Silence
07. Black Legions of Satan [Vultyr cover]
08. Nemesis
09. The Pit of Shoggoths
10. Satanic Devotion
Finská black metalová kapela Azaghal si pro fanoušky na letošní rok nachystala deváté řadové album. Byl jsem opravdu zvědav, co po třech letech čekání na další řadovku tito pánové předvedou. Těšil jsem se na pekelně, přitom tak nějak mile znějící black metal. A už teď na začátku recenze mohu s klidným svědomím prohlásit, že přesně tohle se mi na desce “Nemesis” dostalo. Jestli se novinka může rovnat s legendárními prvními alby a zejména s mým nejoblíbenějším počinem “Kyy”, které vyšlo jako EP v roce 2003, se dozvíte níže. Azaghal, kteří si svůj název zvolili podle krále trpaslíků z příběhů J. R. R. Tolkiena, se vrhli po hlavě do víru nenávistného black metalu, který přináší temnotu a smrt. Ovšem jsou schopni vystřihnout úchvatně něžnou melodii, která rozehřeje promrzlé tělo.
Na začátek si však představíme tu zlou část duše kapely Azaghal. Úvodní píseň s latinským názvem “De Masticatione Mortuorum” nám neukazuje nějaké inovativní prvky, drží se klasických black metalových postupů a člověku hned vyvstanou na mysl legendy žánru. Jenže poté s prvními tóny druhé písně člověk cítí, jak se celá armáda trpaslíků řítí z lesa na něj. Není kam utéct. Azaghal do nás klepou black metal staré školy a já si užívám skvělých riffů a neurvalých bicích. Třetí skladbou mne kapela přikovala k zemi. Rozjela opravdu nádhernou melodii, která se poté rozroste v pořádný black metalový klepec. Pokud bych měl označit osobní vrchol alba, tak vyřknu název této téměř osmiminutové skladby “Vihasta ja veritöistä”. Píseň mne ovládla úplně celá. Od až romanticky laděného úvodu přes dechberoucí refrén po stejně skvělý závěr. Tuto skladbu jsem si od chvíle vydání alba pustil už nesčetněkrát. Ani jednou jsem neměl důvod ji přepnout, protože mne vždy vtáhla do své pozoruhodné nálady, a tak nebylo zbytí a musel jsem ji vždy doposlouchat až do konce. “Hail the Whore” je čtvrtou písní na albu a určitě se nejedná o špatnou věc. Bezpochyby jde o dobře poslouchatelnou píseň a fanoušek black metalu by neměl mít přilíš důvody, proč tuto desku odmítat či rovnou zavrhnout.
“Ex Nihilo” je značně pomalejší skladbou a je prošpikována děsivou atmosférou, kterou osobně můžu v hojném množství. Skvěle písni sedl i čistý vokál. A rovnou mohu prozradit, že třetí a právě tato pátá skladba mi na albu “Nemesis” sedly nejvíce. V šesté písni “In Deathlike Silence” nás přivítá ostrá melodie sólové kytary a jako pozdrav vyšle vokalista Niflungr do reproduktorů nelidský skřek. A hned člověk cítí, jak pod ním kapela rozpálila pekelný oheň. Azaghal se s tím vůbec nepářou a uhání vpřed jako mohutné vojsko trpaslíků ozbrojených kladivy a obrovskými sekerami. A to říkám i přes jasnou inspiraci jednou klasikou žánru, kterou nebudu jmenovat, protože tak za mne učinil H. ve svém hodnocení desky. Přesto si myslím, že spousta fanoušků, stejně jako já, si spokojeně podupávala v rytmu písně. Houpavou melodií se představí skladba “Black Legions of Satan” a parádní riffovačkou “The Pit of Shoggoths”. Před tyto dva songy se ještě vklínila píseň titulní s příjemně použitým čistým vokálem a udržela mne v pocitu, že se deska zařadí k tomu lepšímu, co pod hlavičkou Azaghal vzniklo. Poslední písní alba je píseň “Satanic Devotion” a jen potvrzuje pochvalná slova.
Jak jsem již naznačil, “Nemesis” jde ve šlépějích těch lepších desek, které Azaghal za svou bohatou kariéru natočili. Slušná produkce, kvalitní muzikantské výkony, povedené a mnohdy velmi příjemné melodie. To vše nám “Nemesis” nabízí a tomu bude odpovídat můj konečný verdikt. Azaghal se nám předvedli v dobré formě a jen povrzují vzrůstající kvalitu posledních desek. Takže známka 7,5/10 se mi jeví jako zcela ideální.
Druhý pohled (H.):
První tři desky Azaghal jsou opravdu skvělé věci, ale po “Of Beasts and Vultures” z roku 2002 šla tahle kapela kvalitou neuvěřitelně dolů a v několika následujících letech se o nějakém posvícení rozhodně mluvit nedá. Na lepší časy se začalo blýskat až v roce 2008 s deskami “Omega” a “Teraphim”. Na “Nemesis”, která přichází po třech letech, bylo, aby definitivně potvrdila, že jsou Azaghal opět ve formě. Stalo se? Ale ano, stalo. “Nemesis” umně kombinuje obě přednosti předchozích dvou desek – od “Omega” si bere zuřivost, agresi a ultimátní tah na bránu, který vás snadno posadí na prdel; od “Teraphim” si pak novinka vypůjčuje navíc výraznou melodiku. V této konstelaci se “Nemesis” stává nejsilnějším materiálem Azaghal za poslední roky – řekl bych, že dokonce nejsilnějším od “Of Beasts and Vultures”.
S výjimkou šesté “In Deathlike Silence”, o níž moc nevím, co si myslet (sorry, ale je to vykrádačka Mayhem a jejich kultovního opusu “De mysteriis dom Sathanas” jak prase), jsou všechny songy na “Nemesis” opravdu dobré. Rychlejší vály jsou to správné peklo, ty pomalejší zase mají patřičnou atmosféru. Osobně jsem si asi nejvíce oblíbil jednu právě z té druhé sorty – šestou “Ex Nihilo”, v níž dokonce zazní i čistý vokál a skvělé sólo (ani jedno ovšem není případ jen téhle jedné písně, aby nevznikla mýlka). Jestliže jsem v posledních několika letech sem tam tvrdil, že Narqath skladatelsky neutáhne dvě kapely najednou a to nejlepší ze svého talentu věnuje osobnímu projektu Wyrd, nejpozději po “Nemesis” to musím vzít zpátky.
Finální verdikt? Nenapadá mě nic lepšího, než že Azaghal jsou opět na koni! Na závěr bych jen přidal jedno doporučení – “Nemesis” poslouchejte jen na opravdu kvalitních reproduktorech nebo kvalitních sluchátkách, protože v tomhle případě je to neskutečný rachot a dojem z desky je minimálně dvakrát tak lepší!
Země: Finsko Žánr: melodic / symphonic death metal Datum vydání: 18.1.2012 Label: Grave New Music
Tracklist:
01. The Birth of a Newfound Death
02. Questions and Answers
03. Ghosts
04. Scars Aligned
05. The Silence of the Storm
06. Cold Beneath the Sun
07. Dead and Dying
08. Bring Me the Demons
09. At the Heart of Dying
Historie Soulfallen začala již v polovině devadesátých let, kdy ve Finsku vznikla kapela Blacksmith. Ta se v roce 2003 přejmenovala na Soulfallen a na svůj debut “World Expiration” čekala až do roku 2007. Ten se po dvou letech dočkal následovníka a konečně v lednu 2012 kapela vydala své třetí album “The Promise of Hell”. Ani jedna z jejích desek nezaznamenala výrazné úspěchy na zahraniční scéně, a tak není překvapením, že právě na “The Promise of Hell” se se Soulfallen setkávám poprvé.
Žánrové zařazení jejich tvorby není na první poslech nikterak složité, ovšem drobných vlivů, které ve výsledku určují tvář hudby, najdeme nesčetně mnoho. Soulfallen se pohybují převážně ve vodách symfonického death metalu, ovšem klasickým představitelům žánru se vzdalují díky velkému důrazu na melodičnost skladeb. V každé písni se navíc najdou prvky dalších žánrů a symfonický death metal je tak označení spíše zavádějící.
Úvodní “The Birth of a Newfound Death” velmi výstižně vypovídá o tom, co vás v příštích padesáti minutách čeká. Pomalý rozjezd předznamená temnou náladu desky, v mnohém podobnou náladě, kterou na svých albech tvoří například Swallow the Sun. Dalším z typických prvků alba, jenž se objeví hned v první skladbě, je mluvené slovo. Bohužel je většinou dost nezábavné a celkově nevidím žádný důvod k jeho přítomnosti, i když do ponuré nálady desky vždy velmi dobře zapadá. V “Questions and Answers” do hudby poprvé výrazněji promluví orchestr. Ten, ačkoliv je zjevné, že nejde o opravdový orchestr, zní velmi dobře a i jeho spojení s metalovým základem je profesionální. Právě na konci druhé skladby působí orchestr jako vytržený z alba Řeků Septicflesh, což sám beru jako obrovské plus. Jako singl si kapela vybrala čtvrtou “Scars Aligned”, dost možná nejpomalejší a nejtesklivější skladbu alba. Ta si celkem přirozeně žádala čisté vokály a kapela chytře rozhodla využít hostující zpěvačky. Její hlas v kontrastu s hlubokým growlingem Kaie Leikoly funguje bezvadně. Pouze ono prokleté mluvené slovo mě v “Scars Aligned” trošku potrápilo, i když zde zní mnohem lépe než v kterékoliv jiné písni. Škoda je také konce skladby, který je až nečekaně náhlý, ale to už bych musel být opravdový puntičkář, aby mi to kazilo poslech. Konec předchozí skladby nás přivádí k písni následující, která ve středu alba ční jako jeho skutečný vrchol. Po techničtějším začátku a black metalově kousavém středu navazuje krátká akustická pasáž, ze které vygraduje skvělá poslední minuta písně kombinující vše z předcházejícího.
Tyto namátkou vybrané písně v podstatě vystihují podstatu celého alba. “The Promise of Hell” je v celé své délce protknuté temnou náladou, která se vás sice nesnaží vymáčet v bahně (jak to umí jiná alba), ovšem na dobré náladě vám rozhodně nepřidá. Pokud bych si odmyslel symfonickou část alba, která je opravdu všudypřítomná (byť místy nemusí jít přímo o celý orchestr), zbude mi povedený melodický death metal s výtečnými vokály a bez zbytečné podbízivosti. Je to ovšem právě symfonie, která albu dodává na kráse a udržuje vaši pozornost. Je vidět, že se zde kapela inspirovala od nejlepších, a tak kromě zmíněných Septicflesh není problém poznat pasáže, které bychom čekali například na desce DimmuBorgir. Je jasné, že je album orientováno na atmosféru více než na techniku, ovšem i tak na něm nalezneme několik opravdu povedených kytarových sól. Velkou pochvalu si zaslouží zpěv i fakt, že se album kompletně obešlo bez čistých vokálů (nepočítaje hostující zpěvačku ve čtvrté skladbě).
Ještě než vynesu závěrečný verdikt, pozastavím se nad způsobem prodeje, který kapela zvolila. Kromě klasického CD si totiž “The Promise of Hell” můžete zdarma a legálně stáhnout na stránkách kapely. A pokud se rozhodnete kapele poslat drobný finanční dar, vysloužíte si tím pro své jméno místo v bookletu jejího příštího alba. A kdo by nechtěl být takto zvěčněn.
“The Promise of Hell” je povedené album a pokud máte v oblibě některé ze zmíněných kapel, jistě si zaslouží vaši pozornost. Nejde o prvotřídní záležitost, což by se z předchozích řádků mohlo zdát. Ač se mi nepodařilo najít téměř žádné konkrétní vady na kráse, chvílemi mám při poslechu dojem, že “The Promise of Hell” nefunguje jako celek. To není nic, co by vám mělo kazit poslech, jde jen o pocit, kterého se nemůžu zbavit. Soulfallen ode mě tak dostanou sedm a půl bodu. Každopádně si je rád v budoucnu zase poslechnu, zatímco budu hledat své jméno v bookletu dalšího alba.
Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 30.11.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Taikatalvi
02. Storytime
03. Ghost River
04. Slow, Love, Slow
05. I Want My Tears Back
06. Scaretale
07. Arabesque
08. Turn Loose the Mermaids
09. Rest Calm
10. The Crow, the Owl and the Dove
11. Last Ride of the Day
12. Song of Myself
13. Imaginaerum
Nightwish jsou fenomén. Spousta lidí je bezmezně miluje, jiní je zase upřímně nesnášejí a i ti, kterým jsou naprosto ukradení, jim často vděčí za doprovod na samém počátku cesty k tvrdé hudbě. Že s tím souvisí i v jistých kruzích neutuchající emoce ohledně bezmála pět let nové zpěvačky, to je jasné snad každému, kdo se o tohle odvětví alespoň trochu zajímá. A do takového zmatku najednou přijde nové album, o kterém toho bylo napsáno mnoho ještě v době, kdy ani sama kapela nevěděla, jak bude výsledek vypadat…
A protože toho už bylo napsáno tolik, považuji za zbytečně tu postoprvé nastiňovat příběh a koncept alba a ostatně i filmu, který vznikal souběžně, a zaměřím se na hudbu samotnou. V tomhle případě by ale bylo dobré hned ze začátku ujasnit si, z jaké pozice vlastně hodnotím. Tak předně – i když můj vkus urazil od dob, kdy jsem Nightwish poslouchal dnem i nocí, docela dlouhou cestu, pořád je mám rád a beze studu je považuji za svoji srdcovou kapelu. Vyhnula se mi ovšem všeobecná hysterie až nenávist, která se snesla na hlavu nebohé Anette po jejím nástupu do kapely. Proč? Protože je to prostě dobrá zpěvačka a házet na ni špínu jenom proto, že nezpívá jako Tarja, je dětinské. Anette jsem tedy na místě zpěvačky Nightwish akceptoval a už “Dark Passion Play” se mi i přes jisté dílčí nedostatky velmi zalíbilo. Proto jsem byl skutečně zvědavý, jak “Imaginaerum” dopadne – ať už vzhledem ke konceptu, který může trochu svazovat, tak co se týče výkonu Anette, neboť dostala možnost své kvality poprvé předvést na albu, které bylo napsáno s ohledem na charakter jejího hlasu. Očekávání byla tedy veliká, hype ze strany vydavatele a metalových magazínů rovněž a po necelém měsíci, kdy se “Imaginaerum” těší zájmu veřejnosti, se mohu odpovědně podepsat pod následující řádky…
Album jako celek stojí na několika pilířích a konceptuálnost je jedním z nich. Je totiž nad slunce jasné, že se v rámci hranic, které tvoří mimořádně vydařené intro a poslední, titulní skladba, skutečně jedná o tématicky jednotný celek. S povědomím o ději pak tento příběh ožívá prakticky okamžitě. Za tak sugestivní zpracování patří Tuomasovi poklona. Je tu ovšem i stinná stránka věci – i když se Tuomas dušoval, že album nebude přizpůsobeno pro použití v rámci soundtracku stejnojmenného filmu, občas se nemohu zbavit dojmu, že skutečně poslouchám soundtrack, protože některé skladby působí dojmem, že slouží jenom k podbarvení nějakého vizuálního vjemu (“Arabesque”), nebo bych si je dokonce dovedl představit jako doprovod k závěrečným titulkům (“Imaginaerum”). Prostě a jednoduše – to, co by jinak možná zafungovalo dobře, působí na formátu hudebního alba jako pustá vata, i když i té vatě nemohu upřít dílčí plusy a zajímavé momenty, které se mi samy o sobě velice líbí. Řeč je tu opět o “Arabesque”, protože “Imaginaerum” není nic jiného, než sbírka motivů z celého alba, jen pospojovaných dohromady a nahraných orchestrem.
Dalším esenciálním prvkem jsou bezesporu orchestrální orgie a jejich naprostá dominance nad vším ostatním, vyjma zpěvu, ale o tom později. Už na “Once” se orchestr dostal značně do popředí a “Dark Passion Play” pak dovedlo tento trend na další úroveň. Ani v jednom případě to však nebylo na úkor ostatních nástrojů, nebo alespoň nijak zvlášť přehnaně. Na “Imaginaerum” je totiž i úloha Emppuovy kytary víceméně degradována do pozice rytmického nástroje. Skutečný riff aby člověk pohledal, stejně jako sólo. Rytmické tlučení do strun v jedné poloze, to mě s prominutím neuspokojuje. Basa a bicí se do popředí rovněž nedostanou a žádná další “The Siren” nebo “Planet Hell” se tedy nekonají. A je to ohromná škoda, protože když si vzpomenu, jaké věci dovedli Emppu, Jukka a Marco stvořit na “Once”, neřkuli na starších počinech, je mi z toho akorát na nic. Těžko jim to ale klást za vinu, když tvůrčí otěže neochvějně třímá Tuomas, a pochybuji, že by je jen tak popustil. Když ale překousnu, že je značná část “Imaginaerum” po instrumentální stránce de facto výkladní skříní Tuomasových orchestrálních fantazií, musím uznat, že to pořád dělá skvěle. Některé epické pasáže svých charakterem sice působí, jako by vznikly při tvůrčím procesu “Once”, ale to mi nijak nevadí. Příjemného překvapení jsem se dočkal od dětských sborů, protože jsem nečekal, že budou zapracovány tak vkusně a že dovedou některé pasáže skutečně nakopnout…
Co mě ale moc nepotěšilo, to je jakýsi celkově pohádkový nádech alba. Všechna předchozí alba Nightwish se vyznačovala jakousi vznešeností, subtilní nádherou a intimním zármutkem, to vše doprovázeno tu více tu méně výraznou temnotou. Namísto toho se na “Imaginaerum” dostává do popředí až cukrkandlový optimismus a dětská naivita. Mluvím tu o melodiích, které mnozí velmi trefně označili za jakýsi ABBA metal. Neříkám, že je tenhle přístup znát v každé skladbě (to zdaleka ne), ale tam, kde znát je, jsem dost na vážkách, co si o tom vlastně myslet. Na jednu stranu je to nehorázně chytlavý kýč bez hlubšího emočního dopadu na posluchače, na druhou stranu je ten kýč provedený až na výjimky naprosto špičkově, poslouchá se to vážně úplně samo a člověk má tendenci si prozpěvovat text nebo alespoň poklepávat nohou do rytmu. Vrcholem tohoto směřování je asi klipovka “Storytime”, až diskotéková vyjuchanost “I Want My Tears Back” nebo refrén první části skladby “Song of Myself”.
Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je na “Imaginaerum” temnoty požehnaně, byť v trochu jiné podobě, než jsme byli zvyklí. Třeba taková “Scaretale” je až na trochu nepasující intro vysloveně zvrácená, teatrálně děsivá a posluchač si připadá, jako by byl uvězněn v nějakém kabaretním domě hrůzy, ze kterého nemusí nemusí vést cesta ven. Rovněž v pořadí třetí “Ghost River” disponuje nábojem a temnou náturou, do kterých je radost se ponořit. V čem se tahle temnota liší od temnoty, která prostupovala starší alba Nightwish, ale popsat nesvedu, i když je to poznat na první poslech…
Skutečně by mě zajímalo, z čeho ona optimismem a naivitou překypující melodika pramení. Je tím důvodem výhradně námět konceptu, ke kterému se to hodí, ať chci nebo ne? Je to snad posun Tuomasových tvůrčích vizí směrem k jakýmsi popovým obratům? Nebo je důvodem Anette, kterou z toho viní část veřejnosti, a co si budeme povídat, její hlas je pro takové melodie jako stvořený? Asi od každého něco, ale se to nedozvím do té doby, než Nightwish vydají další album. Ale když už tu ale padlo Anettino jméno, rád bych se u ní chvíli zastavil. Snad všichni napjatě očekávali, jak se Anette s novým materiálem popere, protože tentokrát už nejde vinit z případných nedokonalostí skutečnost, že bylo album psáno pro někoho jiného. Kouzelné je, že to navzdory všem pochybovačům není potřeba. Už když jsem slyšel “Imaginaerum” poprvé, spadla mi čelist a bylo mi jasné, že tentokrát tahle usměvavá Švédka vytřela všem kritikům zrak způsobem, jaký nemá obdoby. Pokud ještě teď někdo tvrdí, že Anette neumí zpívat, buď provokuje nebo je hluchý. Výkon, jaký na albu předvedla, je totiž naprosto fenomenální. Tuomas pro ni vystavěl hřiště, ve kterém nechává vyniknout svému ohromnému hlasovému potenciálu naplno. Popravdě, v metalové kapele jsem snad ještě neslyšel zpěvačku, která by dovedla vetknout do svého projevu takové množství výrazů, barvy a nejrůznějších emocí. A je to právě Anette, jejíž výkon tvoří poslední z pilířů celé desky. Ovšem dlužno dodat, že pěveckou stránku svého angažmá v Nightwish nezanedbává ani Marco, který opět dokazuje, že je majitelem skutečně výjimečného vokálu. Je to právě on, kdo potvrzuje výsadní postavení skladby “Ghost River”, protože jeho refrén patří skutečně k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Nightwish vzniklo. A i v dalších skladbách dostává dostatek prostoru, čímž jen znovu dokazuje, že je “Imaginaerum” po vokální stránce mimořádně zdařilé dílo.
Na uplynulých řádcích jsem se pokusil charakterizovat album jako celek na základě jednotlivých důležitých složek výsledného díla. Teď ale nastal čas ujasnit si, jak se všechny ty plusy, mínusy, vlivy a postupy projevují v jednotlivých skladbách, neboť nezastávám názor, že by se mělo na “Imaginaerum” nahlížet jako na jednolitý a nedělitelný celek. A začnu pochopitelně intrem, které album otevírá velmi vkusně. Hrací skříňka na klíček, Marcův osamocený vokál a melodie, které se postupně chopí orchestr a vše přeroste v ostrý začátek “Storytime”. Klipovka patří k tomu skvěle provedenému kýči, o kterém jsem mluvil výše – má to švih, působí to kompaktně a jako rozjezd celého alba odvádí svou práci dokonale. Hned následující dvojici skladeb považuji za samotný vrchol alba. “Ghost River” jsem tu již vzpomínal, ale jazzová “Slow, Love, Slow” si zaslouží minimálně stejnou pozornost. Nádherný unikát, jaký jsem skutečně nečekal a další důkaz, že je Anette paní zpěvačka.
Dál to ale až taková sláva není. “I Want My Tears Back” dle mého krutě dojíždí na refrén, kterým by se mohla chlubit kdekterá rádiová odrhovačka. A páně Donockleyho dudy tomu moc nepřidávají. Na v pořadí šesté “Scaretale” mi vadí jediná věc – skvělé epické intro a neméně skvělé kabaretní jádro samotné skladby k sobě prostě nepasují. Každé zvlášť je to ale skvělé. Následující “Arabesque” tvoří pomyslný střed alba a zřejmě má i hudebně působit jako spojnice mezi první a druhou půlí alba. Smutné na tom je, že na mě dělá dojem naprosté vytrženosti a zbytečnosti. Zajímavé orientální motivy a snad jediný bicí part na albu, který by se dal považovat za exhibici, to nespraví. Být její začátek a konec nějak organicky propojen s předchozí a následující skladbou, mohlo to být skvělé… “Turn Loose the Mermaids” je zvláštní. Zní, jako by se na ní podíleli Blackmore’s Night spolu s Enniem Morriconem. Jako vesměs akustická balada ale celkem funguje a poslouchat se to dá. S tím mám ale docela problém u devítky “Rest Calm”. Sloka sice dobrá, ale refrén, který se po celou závěrečnou část skladby opakuje, je nehorázně ubíjející. Škoda, na té sloce šlo vystavět něco výrazně lepšího. Balada číslo dvě se jmenuje “The Crow, the Owl and the Dove” a čím déle ji poslouchám, tím více se kloním k názoru, že i když to až na vokální příspěvek Troye Donockleyho není zas tak zlé, je to pustý popík. A zase za to nemůže sloka, ale všechno ostatní.
Bohudík, následuje jedna ze tří nejlepších skladeb na albu. “Last Ride of the Day” zní neuvěřitelně epicky a skoro mě mrzí, že ji Tuomas nerozvinul v něco víc, než “jen” skladbu standardního rozložení. Třináct a půl minuty by jí totiž určitě slušelo rozhodně víc než nešťastné “Song of Myself”. Dramatický nástup a na albu nejdelší stopáž slibují velké věci, ale bohužel. Intro a sloka je opět tím nejlepším, co skladba nabídne. Dále se dočkáte jen kýčovitého refrénu a místo očekávané gradace přijde pravý opak. Někdy okolo čtvrté minuty přijde totálně ubíjející umíráček, který bez významnější změny přejde v druhou polovinu skladby, která sestává akorát z recitovaných replik Tuomasových blízkých, to vše podbarveno jen lehkým příspěvkem londýnských symfoniků. Kdyby tahle recitace následovala nějakému epickému vyvrcholení a zakončilo tak celé album, tak nemám výhrad. Bohužel, není tomu tak, a “Song of Myself” je tak další promarněnou příležitostí a zahozeným potenciálem sloky. Skutečně poslední titulka “Imaginaerum” je pak naprosto zbytečná, a jak už jsem zmínil, hodila by se tak k doprovodu titulků filmu. Jsem zvědavý, jestli na to skutečně dojde…
Tak si to shrňme. Máme tu album, které skvěle vypráví příběh v sobě obsažený, nabízí širokou škálu emocí, nějaké to zamyšlení nad našimi životními osudy a naprosto fenomenální pěvecké výkony. Naproti tomu se dá úspěšně pochybovat o jeho příslušnosti k metalovému žánru (což neberu jako mínus, ale pouze jako skutečnost, na kterou je třeba brát ohled), některé, mě nevyjímaje, může zklamat upozaděním klasických nástrojů ve prospěch orchestru a kláves. Stejně tak vlezlý optimismus a v jistém směru chybějící vnitřní napětí albu ve výsledku nijak neprospívají. Výsledné hodnocení se tak jeví být značně ošemetným, neboť se bude výrazně lišit člověk od člověka a bude se odvíjet výhradně od toho, co dotyčný od alba čekal. Kdo čekal pohádkovou operetu, soundtrack made by Nightwish a především fascinujícím způsobem odvyprávěný příběh, musí být výsostně spokojený a já mu to neberu, protože přes všechny zápory není “Imaginaerum” vůbec špatné album. Kdo ale toužil po dramatické hodině a čtvrt, která by přetékala nápady, atmosférou, nepostrádala by špičkové hráčské výkony a strhující tah na branku, ten buď bude muset doufat další čtyři roky, nebo se poohlédnout jinde. I když jsem se snažil zůstat nestranný, spadám spíše do druhé kategorie a prostý poměr dobrých, průměrných a špatných skladeb mě nutí hodnotit tak, jak jsem se rozhodl. A je to škoda, protože “Imaginaerum” mělo potenciál být skutečnou bombou. Nestalo se a dvojice “Once” a “Oceanborn”, zpovzdálí sledována “Dark Passion Play”, tak svůj svůj status alespoň v mých očích bez problémů uhájila. Tak třeba příště…
Další názory:
“Imaginaerum” určitě patří mezi desky, jimž bylo v letošním roce věnováno nejvíce pozornosti, což se však bohužel ne vždy slučuje s tím, že by si tu pozornost zasloužily, v drtivé většině se to ovšem slučuje s masivní reklamní agitací. Obzvláště ta byla v případě novinky Nightwish vskutku nevídaná – dlouho jsem nezažil, že by se v takové míře ze všech stran valilo tolik sloganů o albu roku, ne-li přímo desetiletí či rovnou celé hudební historie. Něco takového je samozřejmě možné opravdu jen stěží a osobně bych řekl, že na to může skočit jen ten, kdo má sotva dvouciferné IQ, ale evidentně tahle placená reklama funguje vzhledem k faktu, kolik řadových poslouchačů desku pobožšťuje, jak jen to jde. Co se mě týká, spíše mne to odpuzuje a jaksi mne to nutí k automaticky odmítavému postoji… což si “Imaginaerum” vlastně ve skutečnosti nezaslouží, ačkoliv z toho mnozí dělají mnohem víc, než čím to ve skutečnosti je. Klidně to řeknu na rovinu – Nightwish prostě dle mého názoru nejsou až tak vysoké umění, jak se sami tváří a za jaké je mnozí považují. Špatná muzika to však není, to zase netvrdím. “Imaginaerum” má některé songy opravdu dobré… singlovka “Storytime” je solidní; “Ghost River” je skvělá – z mého pohledu jednozačný vrchol; “Slow, Love, Slow” mě tak úplně neoslovila, ale jistou zajímavost nepochybně má (přinejmenším z toho důvodu, že se na poměry Nightwish jedná o dost netradiční a překvapivou věc); “Scaretale” se také povedla, zařadil bych ji hned za “Ghost River”… jenže po ní už pomalu začne nastupovat klasický neduh všech alb Nightwish – v druhé půli jim povážlivě dochází dech a ani novinka v tomto ohledu není výjimkou. Kromě toho má “Imaginaerum” ještě jednu nevýhodou – je možná až příliš ambiciózní, přestože na to nemá. Díky propojení s filmem na nahrávce skončily i písničky, které sice byly “nutné pro filmové zpracování”, ale v rámci desky příliš nefungují, nehledě na s tím spojenou přestřelenou délku – to mi také vrtá hlavou, co nutí Nightwish točit hodinu a čtvrt dlouhou věc, když za tři čtvrtě hodiny by toho v zahuštěnějším prostoru určitě zvládli říct stejně, akorát s větší přesvědčivostí. Aby mě někdo špatně nepochopil, protože to teď možná vypadá, že si jen stěžuji, nechci tu na “Imaginaerum” kydat nějaký hnůj, jelikož to by zase nebylo spravedlivé. Vcelku se mi to líbí (alespoň některé části), je to solidní práce, jen ne nějak extrémně výjimečná, jak většina lidí tvrdí… H.
Nightwish mě na svou novinku docela natěšili. Nebylo to ani velikostí jejich jména, alby, která vydali v minulosti, či celkovým vzruchem, jaký kolem novinky vytvořili. Bylo to prvním singlem “Storytime”, který jsem si opravdu oblíbil, ač jsem se to styděl přiznat. Na “Imaginaerum” se Nightwish žánrově mnohem více rozkročili, než tomu bylo zvykem na deskách předchozích, což je vývoj, který musím pochválit. Na druhou stranu se jim však podle mě nepodařilo udržet konstantní kvalitu po celé délce desky. První skladby alba (“Storytime” a “Ghost River”) jsou opravdu povedené, po nich ovšem album sklouzne k materiálu, který mi přijde až příliš podbízivý. Vrchol toho budiž první polovina “I Want My Tears Back”, pro kterou by se mi hodila škatulka “ABBA metal”. Úroveň však postupně opět stoupá a nemůžu tak tvrdit, že by se mi “Imaginaerum” špatně poslouchalo. Nightwish se povedlo zkrotit mohutné aranže a vkusně na desku zařadit dětské chorály. Občas zní použitý orchestr až příliš “soundtrackovitě”, to lze ovšem Nightwish snadno odpustit. Vždyť album samotné vlastně soundtrackem je. Nejsem cílová skupina, na kterou kapela se svou deskou mířila. Nebýt humbuku, který kolem “Imaginaerum” vznikl, určitě bych si ho neposlechl. I tak ale musím uznat, že to špatná deska zdaleka není. Zajus
Nemůžu si pomoct, ale já prostě já dostal to, co jsem chtěl, a dokonce ještě mnoho navíc. Dávat “absolutní” hodnocení, to asi vždycky vyvolá nějaké ty pochyby o autorově příčetnosti, ale když mně tohle album prostě imponuje jako málokteré jiné. Je sice možné, že mě Nightwish jenom jednoduše “opili rohlíkem”, když mi předhodili cosi podbízivého a líbivého bez hlubší “uměleckosti”, ale i kdyby, tak co? Hudbu si má člověk vybírat podle toho, co se mu líbí, ne podle toho, co ostatní označují za kvalitní. Pravděpodobně si budete muset album sami poslechnout a zhodnotit, nakolik má “desítka” odpovídá vašim pocitům. Já si za ní ale stojím. Ellrohir
Ráda bych tak nějak vystihla to, co mi na nových Nightwish vadí i nevadí. A to první začíná už u toho, že nemám ráda, když někdo masíruje můj mozek a ovlivňuje názory ještě předtím, než vůbec vím, jak bude vypadat výsledek. Takže mezitím, co se všichni v redakci na ně těšili jak na Ježíška, mě přepadala čím dál tím větší skepse. Když vypustili “Storytime”, polkla jsem naprázdno. Přesně to, co nesnáším, v koncentrované podobě. Anettin hlas v poloze, která mně podřezávala žíly. Tempo, které by nevyburcovalo ani mrtvého, a ta zrůdná, ale u takové kapely nutná dokonalost. Ovšem řekněme si to narovinu, album není jeden song. Naštěstí. Jako by mě počáteční zklamání mělo přesvědčit o tom, že ještě není nic ztraceno. Například Marco, kterému se, zdá se, dostává stále více prostoru. A upřímně, jen do toho. Vždyť to on pro mě naprosto perfektně dotváří atmosféru “Ghost River”. A Tuomas byl vždycky dobrý vypravěč, o tom není pochyb. To je hlavní plus a zároveň hlavní chyba skupiny. Někdy se málo soustředí, nebo ani nechce, aby to byl metal. Slovo symfonický u něj nabývá gigantických rozměrů a neustále nám musí vyprávět svoje báchorky. A tenhle jeho kejklířský přístup sedne jen někomu. Já ho do nedávné doby za to opěvovávala. Dnes bych ocenila trochu surovější přístup. Možná, že čím je starší, tím je víc sentimentální. No, dobře, vraťme se mílovými kroky k samotné hudbě. Je prostě kvalitní a svým způsobem dobrá, a pokud vám někdo bude tvrdit, že se Nightwish změnili k nepoznání, věřte mi, že toho nejsou schopni ani oni. Krásně to poznáte na “I Want My Tears Back”. To je z mé strany taková malá sentimentální vzpomínka. Prostší, jednoduší a milejší. Neprodlužujme ortel. Chtěla jsem říct, že jsou to pro mě stále výborní hudebníci, proti Anette nic nemám a srovnávat ji s Tarjou by dokazovalo akorát mojí hloupost. Jen už jsem přesycená té pompézní velkosti a grandiózních výstupů. Už žádné cirkusy a nebeské výšiny. Zpět k té “živočišnosti” a prostotě. A upřímně, očekávala bych ji na dalším albu, protože další velký slon do sbírky by nám mohl zbořit šapitó. Madeleine Ailyn
Na začátek bych si dovolil vhodit do placu jednu kvízovou otázku za dva bludišťáky – kolikrát tu na Sicmaggot starý dobrák H. udělil nejvyšší hodnocení? Nebudu kruťas, nenechám vás žhavit své paměťové závity na hranici přehřátí, ani po vás nebudu chtít projíždět celý archiv stovek recenzí (to přece jenom nebylo účelem této otázky), já vám to řeknu. Z cca 220 recenzí jsem tu 10/10 nadělil celkem sedmkrát, přičemž jednou, uznávám, jsem to přestřelil. Nehodlám tu však tahat staré kostlivce ze skříně a opravovat prachem zašlé verdikty, které již dnes nikoho nepálí (ani tohle totiž nebylo účelem oné otázky), chci tím říct jen to, že když už jednou za uherský rok nejvyšší počet bodů někomu dávám, myslím to setsakramentsky vážně (říct tohle už bylo účelem mé otázky). Proto mi můžete bez uzardění věřit, že když jsem tu těsně před Vánoci léta Páně 2009 ohodnotil desítkou (mimochodem, úplně první desítkou na Sicmaggot vůbec, nešálí-li mne má sklerózou proděravělá paměť) desku “Muukalainen puhuu” nějakých (v té době) neznámých obskurních Finů s prapodivným jménem Oranssi Pazuzu, měl jsem k tomu hodně dobrý důvod. Stejně tak mi můžete věřit i to, že se tehdy nejednalo o náhlé pomatení smyslů, ani chvilkovou poblouzněnost jedním albem, ale o naprosto odpovídající ohodnocení dechberoucího veledíla, jež se nezřídka dotýká samotné hudební geniality – o tom jsem přesvědčen stále! V takové konstelaci hvězd (zrovna k Oranssi Pazuzu se astrologická přirovnání přímo nabízejí) začne člověka velice brzy pálit nejedna důležitá otázka: co pokračování… bude? A jaké bude?
Pokračování “Muukalainen puhuu” nebude, pokračování už je. Již v loňském roce vyšel split s avantgardními krajany Candy Cane, kam Oranssi Pazuzu přispěli čtyřmi novými kompozicemi. A nutno dodat, že nejenže své kolegy rozmetli na plné čáře, ale že se opět jednalo o nadpozemsky excelentní muziku. Těžkou? Ano, určitě. Stěží pochopitelnou? Dozajista. Netradiční? Naprosto bezesporu. Pořád ale neuvěřitelně fantastickou. Přesto však… split je split a deska je deska – a právě k deskám se upírá největší část mé pozornost, proto bylo vyhlížení “Kosmonument” alespoň z mé strany velice netrpělivé…
“…pokud vyhledáváte alternativnější věci, vymykající se absolutně všemu, co jste kdy slyšeli, zkuste hledat ve vesmíru. Některé hvězdy jsou opravdu zářivé,” psal jsem v závěru recenze “Muukalainen puhuu” alias “Mluvícího mimozemšťana”. Je ale vůbec možné na něco takového navázat? Jak se to vezme… Jsou skupiny, které klidně mohou vydat naprosto famózní desku, ale pořád u nich budete mít pochybnosti, jestli to nebyla náhoda a jestli to dokáží zopakovat; pak jsou skupiny, které také vydají famózní nahrávku, ale jste si u nich naprosto jistí, že to náhoda nebyla, protože prostě cítíte, že nic jiného než dokonalou hudbu ani dělat neumějí. A ten druhý případ, to jsou přesně Oranssi Pazuzu – už jen díky tomu jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že i “Kosmonument” bude něco neskutečně unikátního. Ačkoliv samozřejmě i ony čtyři kusy z “Candy Cane / Oranssi Pazuzu” v tomto přesvědčení hrály svou roli, stačilo by mi k tomuto tvrzení jen to jedno album. A jak H. řekl, tak se také stalo…
Sloučit neslučitelné v neodlučitelné – tak by mohla znít v kostce charakteristika toho, co Oranssi Pazuzu produkují. Na “Kosmonument” na první dobrou posluchače udeří hned dvě věci – v žádném případě se nejedná o kopírku “Muukalainen puhuu” (ačkoliv je pravda, že i to by stačilo k extázi), zároveň však kapela neztratila nic z té originality, která v roce 2009 položila na lopatky nejednoho příznivce metalových avantgard. Opět tedy máme co dočinění s neopakovatelnou kombinací experimentálního black metalu a psychedelie 70. let – se dvěma malými, ale jak výsledek ukazuje, podstatnými rozdíly: a) na “Kosmonument” je o chlup méně black metalu a o chlup více psychedeliky; b) tam, kde v případě “Muukalainen puhuu” stále ještě figurovaly nějaké vnější vlivy a jisté konvence, šly na “Kosmonument” veškeré zábrany stranou. A ten zbytek? Zbytek už je jenom hudební dokonalost.
Těžko lze hovořit o každém songu na “Kosmonument” zvlášť, protože to bychom tu strávili život, ještě těžší ale mluvit o všech najednou, obecně, protože to zase není možné. Pojďme se tedy jen v krátkosti podívat alespoň na první polovinu desky s tím, že ani ta druhá v ničem nezaostává…
Úvodní “Sienipilvi” je zatěžkaný hypnotický monument, drtící a monotónní “hymnus konce všech věcí” s nechutně přehulenou basou. Hned na začátek dávají Oranssi Pazuzu posluchači zabrat těžce depresivním kusem – o textu o jaderném výbuchu ani nemluvě. “Komeetta” je vedle toho opiovým oparem opředená psychedelie s nervním a svým způsobem až “skočným” (v hodně volném slova smyslu) refrénem. “Uusi olento nousee” začíná sólem na bicí a po chvíli se zvrhne v jednu z nejzběsilejších pasáží “Kosmonument”, možná by se dala nazvat s přivřením očí až čistě black metalovou, avšak neustálé kytarové ruchy v pozadí vás ani na chviličku nenechají pochybovat, že tady “něco není v pořádku”. A když se vám bude zdát, že déle už ten vesmírný bordel poslouchat nejde, Oranssi Pazuzu vám ho do uší napumpují ještě více – až když už vám začnou odumírat mozkové buňky, teprve pak vás kapela hodí z vteřiny na vteřinu do doomového bahna.
Víte, jak poznáte desku, která je opravdu skvělá a jejíž autoři jsou nápadití ve skládání? Jednoduše – když i pouhé instrumentální mezihry jsou tak fantastické, že ani klasické songy 99 % všech ostatních kapel jim nemohou konkurovat. To je případ “Luhistuva aikahäkki”, která se zpočátku tváří jako klidnější, pomalá věc s plíživou atmosférou… ale postupně zvolna nabírá na síle až do ohlušujícího závěru. Mimoto se v ní ozývá jeden totálně nepochopitelný zvuk, doopravdy jak z jiné planety… kde na to ti Oranssi Pazuzu chodí, ví to někdo? Já tedy ne a nemohu tvrdit, že by mne to nezajímalo, ale jak slyším takovou muziku, nepotřebuji to vědět. “Maavaltimo” je pak další smaženice z lysohlávek – možná ne tolik jako “Komeetta”, ale pořád dost na to, aby se z toho nepřipravenému náhodnému kolemjdoucímu protočily panenky. A stále platí – co kus, to skvost – to nesmím zapomínat neustále zdůrazňovat.
Druhá polovina “Kosmonument” je fantastická úplně stejně – od náladotvorné instrumentálky “Siirtorata 100 10100”, přes uhrančivou pomalou atmosféru “Andromeda” a kosmické inferno “Loputon tuntematon”, až k další psychedelické výhni “Kaaos hallitsee”. Tiché outro “∞” už jen dokonává dílo zkázy na posluchači a nechá jej nevěřícně zírat nad tím, co právě doposlouchal.
Bez jakéhokoliv přehánění či nadhodnocování – “Kosmonument” je unikátní dílo. Upřímně řečeno, lhal bych, kdybych řekl, že jsem v letošním roce slyšel něco lepšího – neslyšel… protože nic lepšího než druhá deska Oranssi Pazuzu podle mého skromného názoru nevyšlo. Znáte takový ten pocit, kdy se poslech hudby blíží extázi? To je “Kosmonument”. Říká vám něco to mrazení v zádech, když posloucháte něco, co se dotýká té nejvyšší hudební dokonalosti? To je “Kosmonument”. Pamatujete na těch pár naprosto výjimečných alb, které v minulosti vyšly a pro které je i hodnocení 10/10 málo (a že bychom takové napočítali pomalu na prstech jedné ruky)? Jedno z nich je přesně “Kosmonument”. Kdo neslyšel, neuvěří.
“…není to hudba pro každého, právě naopak…” – zní další citát z recenze na “Muukalainen puhuu”. A platí to i pro “Kosmonument”. Nebojím se říct, že se jedná o geniální věc, nebudeme si však nalhávat, že pro každého – tak už to ovšem bývá, že to, co je opravdu originální a “jiné”, ocení málokdo… avšak pro těch pár “vyvolených” se jedná o nevšední zážitek při každém poslech. Ale to ještě není vše, co mají “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” společného – společné mají ještě i to nejvyšší hodnocení, jaké je možné udělit.
Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 17.10.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Inertia
02. Through the Shadows
03. Song of the Blackest Bird
04. Only One Who Waits
05. Unsung
06. Every Hour Wounds
07. Decoherence
08. Lay the Ghost to Rest
09. Regain the Fire
10. One for Sorrow
I když melodický death metal není zrovna žánrem, který bych poslouchal dnem i nocí a měl naposlouchanou snad každou kapelu, jež se dá do téhle škatule zařadit, čas od času mě chytí taková zvláštní nálada, na kterou pomáhá právě kvalitní melo-death. A nic na tom nemění ani skutečnost, že je to v současné době žánr lehce podléhající dobovým trendům nebo se, chcete-li, vyvíjí. Při příležitosti jedné takové nálady jsem, brouzdaje po YouTube, narazil na klip “Down with the Sun” od finských Insomnium. Skladba se mi zalíbila, následoval maraton po dalších počinech této kapely a po nějaké době to skončilo přesně tam, kde to začalo – u “Down with the Sun”. Zbytek tvorby mě totiž pěkně nudil, a tak se nad Insomnium zavřely vody mého zájmu. Vidina hodnocení aktuální novinky “One for Sorrow” mi však poskytla příležitost dát kapele druhou šanci a třeba zjistit, jak jsem byl před časem bláhový…
A když už tu ta příležitost je, tak to vezmeme z gruntu a pěkně popořádku. První, co nakupujícímu padne do oka, je pochopitelně obal. A není to obal ledajaký, nýbrž mým smyslům lahodící. Co do provedení pokračuje ve stylu, kterého se drží i starší počiny Insomnium, a jeho potemnělá atmosféra napovídá, jaké nálady na nás mohou padnout při samotném poslechu. Zajímavé je, že i přes skutečnost, že se obal drží směru nastoleném jeho předchůdci, hned mě praštila do očí příbuznost s přebalem alba “Guided by Fire” od krajanů Ghost Brigade. Nemůžu si pomoct, ale oba obaly na mě mluví stejným jazykem…
Toliko k vizuálním dojmům. Než se pustím do konkrétních pozitiv a negativ zvukové části, nastíním pár obecných postřehů, kterých jsem při poslechu “One for Sorrow” nabyl. Kvalitní a čistý zvuk je dnes takřka povinností a v tomto směru nový počin Insomnium nikterak nevyčnívá z řady. Co mi ale přišlo trochu s podivem, je možná malinko utopený vokál. Těžko říct, jestli to klást za vinu hlasovým parametrům páně Niilo Sevänena, nebo záměru producenta. Při současném stavu věcí bych však ocenil nepatrně ostřejší projev, ale to už je věc osobního vkusu. O něco objektivnější je však skutečnost, že z několika pasáží slyším typické znaky melodií Amorphis, z celkové nálady a pojetí alba pak tu a tam dýchne melancholie ne nepodobná již vzpomínaným Ghost Brigade. Nemyslím si sice, že by se jednalo o jakékoli vykrádání, ale přijde mi s podivem, že celé album zní jako by skladatelé obou zmíněných kapel občas přiložili ruku k dílu, a tu skutečnost se ani nesnažily skrýt.
Ale dost náznaků a obecností, přistoupíme k hudbě v její obnaženosti. Odnikud se vynořivší a postupně gradující intro “Inertia” považuji za velice vkusný úvod. Upozaděná vokální deklamace působí vyloženě přitažlivě a na konci umlčená kytarová linka působí dojmem nataženého katapultu. Velmi sugestivní lákadlo na potenciální riffovou smršť, která by mohla následovat. Když ale pauza přejde v první regulérní skladu alba, “Through the Shadows”, začne vám v hlavě vrtat nejasný pocit, že je něco špatně. Objevit důvod nevyžaduje nijak přehnané úsilí. Skutečnost je bohužel taková, že různé, byť kvalitní dílčí prvky skladby dohromady vůbec nefungují. Výsledek vypadá tak, že se docela pěkná kytarová vyhrávka omrzí už při čtvrtém opakování a její další a další použití napříč skladbou celek dokonale sráží. Stejně tak zajímavý a zapamatovatelný riff aby člověk pohledal. Trnovou korunu tomu nasazuje navýsost unylý refrén, jenž by šel použít za vzor nevkusného použití typické finské melodiky a čistého vokálu. Být tohle problém jediné skladby, mávnu nad tím rukou, jenže ono to na větší části alba není o moc lepší. I když se tu a tam najde nějaký ten zajímavý prvek, většinou je zadupán do země přívalem ubíjející nijakosti, bezpohlavnosti a bohapusté nudy – pochopitelně tu ve větším, tu v menším měřítku. Bohužel však musím tyto atributy s definitivní platností prohlásit za společný jmenovatel velmi významné části tracklistu. Skutečnost, že většina skladeb působí, jako by byla vystavěna podle stejné šablony, okolo které se mění akorát melodie, tuto všeobjímající rozpačitost jedině podtrhuje.
Ale abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné. Většina skladeb je ale prostě takovým čekáním na změnu, která nepřijde, pročež album v mých očích a hlavně uších ztrácí na přitažlivosti – většinou není co očekávat, na co se těšit, a necelá hodina tak uplyne, aniž by si toho člověk všiml. Znáte ten pocit, když si před spaním pustíte album, vnímáte sotva první dvě skladby, a probudíte se během poslední? Tak to je přesně ono. Většina alba uplyne bez jakéhokoli záchytného bodu, aniž byste si toho vůbec všimli. A i když se většinou snažím nečíst hodnocení kolegů redaktorů, tentokrát jsem udělal výjimku a zjistil, že na to H. kápnul. Tím zlem jsou nekonečné melodické vyhrávky, táhnoucí se prakticky od začátku do konce. A když vám do uší bez ustání zvoní táhlé tóny sólové kytary, otupíte. Potom zanikne i taková “Decoherence”, přičemž její obdoba na posledním albu Decapitated ode mě sklidila potlesk…
Jak už jsem výše naznačil, celé album rozhodně není až tak zavrženíhodné, jak to teď může vypadat, a několik skladeb jsem přeci jen shledal slušnými až velmi nadprůměrnými. Když pominu již vzpomenuté intro “Inertia”, mám na mysli skladbu “Only One Who Waits”, která válcuje svým refrénem, a pak především následující “Unsung”. Riff sloky je vyloženě skvělý a zbytek skladby zaostává jen decentně. Velmi příjemný je rovněž závěr, jenž působí jako taková menší skladba ve skladbě. Tady se prostě podařilo to, co jinde ne, a výsledek je vynikající. První zveřejněnou skladbu nemohla kapela vybrat lépe. Za zmínku stojí ještě slušná titulka “One for Sorrow” a sedmi a třičtvrtěminutová “Lay the Ghost to Rest”, ale to bude asi tak všechno, zbytek je z výše uvedených důvodů větší nebo menší bída, která přitom měla potenciál dopadnout daleko lépe.
Pokud jste z téhle recenze trochu zmatení, nebudu vám to mít za zlé. “One for Sorrow” je totiž skutečně podivné dílo. Dlužno podotknout, že je to skutečně škoda. Dodat skladbám nějaký průběh, asi bych musel chtě nechtě smeknout, jak bez okolků činím v případě “Unsung”. Takhle ale musím s trochu těžkým srdcem konstatovat, že mě Insomnium nepřesvědčili ani napodruhé, i když k tomu moc nechybělo. Třeba to příště bude lepší…
Další názory:
Ačkoliv jsem to slyšel už dostkrát, pořád vám tak nějak nevím, co si “One for Sorrow” myslet. A když tak o tom přemýšlím, nevím to ani o Insomnium celkově. Ne, že by jejich muzika byla špatná, to bych netvrdil v žádném případě, naprosto paralelně bych se ji však zdráhal označit i jako dobrou. Takže tedy průměr? Ani to ne, Insomnium rozhodně nehrají a neskládají jako nějaká průměrná skupina… přesto mi jejich produkce už odjakživa něčím neseděla. Snad to může být třeba tím, že chvílemi (většinou) je to na můj vkus až moc melodické (což, jak jsem si začal poslední dobou všímat, je problém nejedné finské skupiny). Nemyslím si, že bych byl nějak zaujatý vůči kytarovým melodiím, pokud jsou vkusně zakomponované a mají smysl, ale pokud je někdo cpe do úplně každého momentu (bez nadsázky), tak mě to prostě nebaví. To je kamenem úrazu i v případě “One for Sorrow”. Kapela se prostě nikdy neodváže, neozve se nějaká pořádná riffovačka, která by člověku nakopala prdel, nic; ať se děje, co se děje, vždycky pod tím musí být nějaká melodie. Ono to pořekadlo “méně je někdy více” opravdu funguje, zrovinka Insomnium by si ho určitě potřebovali zopakovat, protože to, jak zní jejich muzika na “One for Sorrow”, je na můj vkus až moc šablonovité… H.
Země: Finsko Žánr: melodic death / doom metal Datum vydání: 19.8.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. In the Woods
02. Clawmaster
03. Chamber
04. Traces of Liberty
05. Divine Act of Lunacy
06. Grain
07. Breakwater
08. Cult of Decay
09. Torn
10. Soulcarvers
Ghost Brigade jsou zvláštní případ. Historie skupiny nesahá dále než do roku 2005, první album jim vyšlo o dva roky později a hodnocená novinka “Until Fear No Longer Defines Us” je jejich teprve třetím zásekem. Přesto její vydání předcházela nadšená očekávání nemalého množství lidí. Já jsem se s Ghost Brigade setkal poprvé ani ne před rokem, a jak už jsem zmiňoval v reportu z onoho koncertu, tahle pětice z finského Jyväskylä na mě udělala dojem, což se první kapele večera povede jen velmi zřídka. Následující pokusy přijít na chuť vychvalovanému albu “Isolation Songs” se sice setkaly jen s dílčím úspěchem, ale to moje opatrné sympatie ke Ghost Brigade nikterak nezkalilo. A nyní se mi dostala do ruky příležitost vyřknout ortel na albem, které, jak už je u třetí desky v pořadí zvykem, může kapelu vystřelit do nebe nebo zanechat v bahně průměru. Ideální příležitost, aby si to Ghost Brigade a Ježura vyjasnili…
Hned na úvod bych chtěl uvést na pravou míru, co vlastně Ghost Brigade hrají k tanci a poslechu. Nelze tvrdit, že by došlo k jakkoli násilné stylové syntéze obou bývalých působišť většiny členů kapel, přesto je však skladatelský rukopis kytaristy Willeho Naukkarinena (ex-Sunride) a jeho dvou bývalých i současných spoluhráčů rozpoznatelný. Ať už si ale Ghost Brigade přinesly některé dílčí charakteristiky odjinud nebo ne, to, co předvádí v současné době rozhodně nejde s nikým zaměnit, nebo alespoň neznám kapelu, která by se výrazu Ghost Brigade přibližovala. Je to hudba melancholická, těžká, občas až dusivá a přesto si v sobě nese momenty, které tu proklamovanou melancholii povznesou na takovou úroveň, která poskytne posluchačově ztrápené duši úlevu. Paradox? Ale vůbec ne. Zkuste se sami přesvědčit a zjistíte, o čem mluvím…
Že Ghost Brigade nehrají muziku, kterou si řidič pustí proti únavě cestou na rodinnou dovolenou, to už jsme vyřešili, ale budu se v tom ještě chvíli pitvat. Naprosto stěžejní úlohu zde sehrávají dva faktory. Kytary i vokál totiž dovedou jak ukolébat posluchače ztrápeně sametovým projevem v klidných pasážích, tak mu přitlačit nůž na krk v momentech, kdy za to muzikanti vezmou. A z obou důvodů musím složit absolutorium zpěvákovi Mannemu Ikonenovi. V čistých pasážích by svým hlasem dovedl přimět kámen, aby si vzpomněl na své životní útrapy, zatímco v těch ostrých by ten samý kámen přinutil projít bodem tání nebo ho roztrhal zevnitř. Univerzálních zpěváků je celkem dost, ale Manne to zvládá naprosto přirozeně, a proto je to přesvědčivé – obzvlášť pro někoho, kdo má v živé paměti výraz jeho tváře a celkový projev na pódiu…
Práce kytar je kapitolou samotnou pro sebe. Jak už jsem psal o odstavec výš, dovedou jak uspat, tak pěkně podrtit. Co mi ale na téhle esenciální složce Ghost Brigade imponuje nejvíce, to jsou riffy, jaké dostávají prostor v drtivé většině refrénů a dalších neslokových pasážích. Právě tohle je stěžejní rys, který mě k tvorbě Ghost Brigade přitáhl a stále mě u ní drží. Právě tohle jsou ty momenty, o kterých jsem psal ze začátku. Momenty, kdy přestane melancholie, jež je Ghost Brigade vlastní, táhnout svojí chmurnou podstatou, ale uhrane posluchače vzletností, která se zasekne v hlavě a donutí si příslušnou melodii zpívat dokolečka. Kdyby tyhle refrény a podobně stavěné pasáže na albu chyběly, dost možná by to celé přestalo bavit velmi záhy. Takhle ale posluchač není zahlcen přemírou teskných zpěvů a je naopak neustále udržován v očekávání, kdy to přijde, nebo je naopak převálcován nástupem té které skladby. K tomu připočtěte skutečnost, že skladby zdaleka nejsou šity podle jednoho mustru, najednou zjistíte, že před sebou máte pestré album, jež je při dodržení určitých pravidel skutečně radost poslouchat a u každé skladby objevovat, jak k všudypřítomné esenci své hudby přistoupili muzikanti tentokrát.
Ale abych jenom nechválil, u Ghost Brigade, potažmo “Until Fear No Longer Defines Us”, platí ve všech ohledech skutečnost, že pro získání a uchování patřičných zážitků z téhle hudby je bezpodmínečně nutné, aby se posluchač věnoval poslechu jen tehdy, kdy se nachází ve správném duševním rozpoložení. I přes nezpochybnitelné kvality je totiž dost snadné nechat se od poslechu některými pasážemi odradit, pokud s nimi mysl zrovna není na stejné vlně. Při takových příležitostech pak vznikají mylné dojmy nebo dokonce holé nesmysly, jako třeba že je album nudné a podobně, což si zaprvé ani v nejmenším nezaslouží, a zadruhé to prostě není pravda.
A jak tak píšu, začíná mi docházet, že na vás mohou uplynulé řádky působit dojmem, že se věnuji spíše charakteristice kapely na úkor samotného alba. Jenže ať se snažím sebevíc, nedokážu najít slova, která by tento dojem nebudila. Zákonitě tak mohou vyvstat dojmy, že je “Until Fear No Longer Defines Us” jen další deskou kapely, která rezignovala na jakýkoli vývoj a sází jedno stejné album za druhým. I když nejsem schopen to podložit konkrétními příklady, není tomu tak. Pochopitelně, že si Ghost Brigade i na novince uchovávají svou typickou tvář, na druhou stranu je proti předcházející desce “Isolation Songs” jasně znát posun. Neřeknu vám kde, neřeknu vám, čím je tohoto dojmu dosaženo, ale věřte mi, když říkám, že to tak je a že je to ku prospěchu věci. Jste z toho moudří? Popravdě, já taky moc ne…
Kvality “Until Fear No Longer Defines Us” se nepopisují vůbec jednoduše. Na žádné složce, snad až na nezaměnitelný zpěvákův hlas, není nic extra výjimečného, nic převratného, co by se nepodobalo něčemu, co už tu bylo. V dokonalém kontrastu s tímhle prohlášením se ale skutečně jedná o jedinečnou hudbu, na to dám krk. Ostatně zkuste si novinku poslechnout sami. Přítomnost deseti skladeb, z nichž žádná nenarušuje vysoký standard desky, je snad dostatečnou záminkou. A jestli jsem na začátku spekuloval, kam třetí album skupinu posune, nyní mohu odpovědně prohlásit, že se sice nejedná o supernovu, která by byla po následující desetiletí uctívána jako stěžejní album žánru, ale rozhodně jde o skvělý počin, který mě utvrzuje v domnění, že o Ghost Brigade ještě uslyšíme. Za touhle jmenovkou se totiž skrývá poklad. Sice není pro všechny, o to cennější je však pro nás, kteří jsme k němu našli klíč…
Další názory:
Z poslechu “Until Fear No Longer Defines Us” mám tak trochu rozporuplné pocity. Vždy jsem se Ghost Brigade i přes výborné kritiky s nadsázkou řečeno vyhýbal, protože jsem někde v podvědomí tušil, že to nejspíše nebude muzika pro mě. Ignorace však nemůže trvat věčně, proto jsem novinku zkusil, ale… já vám nevím. Některé pasáže jsou výborné (možná je to náhoda, ale téměř ve všech případech jde o ty riffové a growlovací momenty), ale jak Ghost Brigade spustí takovou tu typickou finskou melancholii a ty melodie… tohle mi prostě nikdy moc nelezlo do uší, je to na můj vkus takové moc uplakané, jestli mi rozumíte. Vlastně na tom neshledávám nic veskrze špatného, ale musím se přiznat, že mi to prostě a jednoduše moc nesedí. Bráno čistě objektivně by si “Until Fear No Longer Defines Us” zasloužilo asi lepší hodnocení, ale když si uvědomím, že už si to s největší pravděpodobností nikdy nebudu mít chuť pustit, nemohu prostě jít výše… H.
Země: Finsko Žánr: melodic metal Datum vydání: 27.5.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Battle for Light
02. Mermaid
03. My Enemy
04. You I Need
05. Song of the Sage
06. Three Words
07. Reformation
08. Soothsayer
09. On a Stranded Shore
10. Escape
11. Crack in a Stone
12. Beginning of Time
13. Heart’s Song [bonus]
I když mám Amorphis velice rád, nikdy jsem z nich nebyl na samotném vrcholu extáze a na našem jediném setkání naživo jejich vystoupení zastínili předskakující Orphaned Land. Zákonitě se tak neřadím k natěšeným fanboyům a novinku jsem očekával spíše s obavou, aby kapela neupadla do tvůrčího stereotypu a neutrpěla přílišnou snahou pokračovat ve směru, který nabrala po příchodu Tomiho Joutsena za mikrofon a jehož naprostý vrchol shledávám v albu minulém, nesoucí název “Skyforger”. Moje pochyby navíc podpořilo zjištění, že se veškerý tvůrčí personál nezměnil ani v jediném případě – producentem počínaje a tvůrcem artworku konče. Jenže ono nakonec není zdaleka tak zle, jak jsem si to ve svých chmurných představách maloval…
…a to to po prvních pár posleších vypadalo na solidní průser. Z celého alba mě zaujala akorát otevírací “Battle for Light”, naopak singl “You I Need” mě naplnil marností a dojmem totální sebevykrádačky říznuté prvoplánovou vyměklostí. Jak ale čas plynul, pokusy přijít albu na chuť (a jak jsem postupně zjišťoval, tak především na kloub) začaly nést sladké plody prozření. Na “The Beginning of Times” se totiž nelze dívat jako na klasické album Amorphis, kde většinu stopáže tvoří návykové pecky à la “Skyforger” nebo “The Smoke”, pro zpestření proložené tklivou baladou na způsob “Her Alone” nebo zemské desky lámající “Majestic Beast”, to vše ale tvořící značně kompaktní celek, jehož jednotliviny nijak extra nevybočují z celkového konceptu. Tím sice nechci říct, že by “The Beginning od Times” zcela postrádalo jakékoli jednotící faktory a šlo by tedy o bezmyšlenkovitě poskládaný playlist. Je však pravda, že u některých skladeb jejich příslušnost k novince posluchač odhadne především díky tomu, že na předchozí alba by prostě nepasovaly.
Řeč je tu především o písních, jako třeba “Mermaid”, “On a Stranded Shore” nebo již zmíněné “You I Need”. Skladbu stavěnou tak, jako je stavěná libovolná z téhle trojice, jsem od Amorphis ještě neslyšel a s odstupem musím říct, že z téhle novinky zrovna nadšený nejsem. Jedná se totiž o mimořádně (i když ten výraz nerad používám) měkké a na poměry Amorphis až podbízivé hitovky, útočící na jemnocit náctiletých slečen (v téhle souvislosti mě napadá určitá paralela k tvorbě HIM). To sice nemusí být nutně na škodu, když se to provede s grácií a nápadem, ale téhle metě se blíží snad jen “Mermaid”, kterou jsem si po úvodním šoku vcelku oblíbil a na albu působí jako milé a v rámci možností i důstojné zpestření. Co se ale týče zbylých dvou, nijak bych netruchlil, kdyby se na album nedostaly. Opačný pól alba pak představují skladby “Battle for Light”, “Escape” a “My Enemy”, které se drží osvědčených kolejí, ale přesto alespoň v prvních dvou případech nepůsobí okopírovaně a osobně sázím, že se v následujících letech stanou koncertní jistotou.
Je tu však ještě třetí nosná kategorie, která celé album celkem znatelně zvedá nad průměr. Songy “Crack in a Stone”, “Reformation” a “Beginning of Time” totiž dýchají značně progresivní atmosférou, která je mně velice po chuti a v jejím rozvíjení vidím budoucnost kapely. Je až s podivem, jak odlišně a o kolik zajímavěji, přitažlivěji a vznešeněji tyto skladby působí proti vzpomenuté “Mermaid” a jí podobným. Když o tom tak přemýšlím, ona se ta progresivní nitka proplétá dobrou polovinou alba, ale povětšinou není moc výrazná a ne vždy to dopadá tak skvěle jako v případě fantastické “Beginning of Time”. Vzato kolem a kolem, průniky progrese a zažitého Amorphis soundu tvoří vesměs slušný základ s mnoha výbornými pasážemi, které však samotné nestačí na to, aby posluchači přivodily stavy konstantního nadšení.
Jestli jste se v tom trochu zamotali, pak vězte, že to není vůbec žádná hanba, protože “The Beginning of Times” je skutečně zvláštní album, kterému je i podle samotného Tomiho Joutsena věnovat dostatek času. Kdo tak učiní, zjistí, že se dost možná jedná o první nesmělý krok k nové éře Amorphis. Na první poslech to sice není poznat, ale i přes naprosto zřetelné a nezaměnitelné trademarkové melodie se rozhodně jedná o posun, a to hned ve dvou směrech. Který z nich preferuji, je nasnadě a doufám, že v několika písních zřetelný příklon k popovému projevu do budoucna uctivě vyklidí cestu modernímu, ale přesto tradice ctícímu zvuku v duchu skladby “Beginning of Time”. Jestli na to skutečně dojde, máme se na co těšit…