Datum: 19.11.2010 Místo: Plzeň, KD Šeříkovka Účinkující: Amorphis, Ghost Brigade, Orphaned Land

Amorphis, zasloužilí veteráni finské melodické scény, se v rámci druhého kolečka Forging Europe Tour rozhodli opět poctít svou návštěvou české luhy a háje, přičemž po loňském Zlíně a Praze padla volba na západočeskou metropoli. Aby se na cestách nenudili, přizvali si dvě pro milovníka nekonformní hudby skutečně přitažlivé formace – mladé krajany Ghost Brigade a především izraelské posly míru Orphaned Land. Přiznám se rovnou, nebýt Orphaned Land, tak bych účast asi dost dlouho zvažoval. Při tomto rozložení sil by ale byla nesmírná škoda nechat si ujít příležitost vidět a slyšet kapelu, která se ve střední Evropě objevuje jen velmi vzácně…

O samotném místě konání, kulturním domě Šeříkovka, jsem slyšel mnohé, povětšinou však pozitivní informace, a tak jsem byl zákonitě zvědav, jak na mě prostor zapůsobí. Mám-li být upřímný, pohled zvenku ve mně moc důvěry nevzbudil, neboť architektura normalizačních kulturáků morálně zastarala již dávno. Po vstupu a prvotním rozkoukání jsem ale musel uznat, že tohle místo je důstojné a hlavně schopné pojmout akci takového ražení. Dokonce i bar vykazoval dostatečnou kapacitu, takže žízniví příchozí nemuseli čekat dlouho na svůj příděl tekutého chleba. Přímo naproti baru si zabrali zhruba jednu polovinu jakési lóže prodejci merchandisu. Obligátní nabídku zboží oživovaly dva faktory – možnost zakoupit trsátka strunotepců z Orphaned Land, ale především možnost platit kartou! Před tímhle nápadem smekám, skutečně užitečné.

Přiblížil se start večera, a tak jsem se přesunul do sálu. Hned na první pohled mě překvapilo, že se lidé staví daleko víc dozadu než dopředu – ne že bych si ale stěžoval. Nakonec z toho kápla příjmená třetí řada a mne pomalu ovládla zvědavost, co předvedou Ghost Brigade, o kterých jsem slyšel mnohé, ale neměl s nimi žádnou osobní zkušenost. S úderem osmé večerní se v sále setmělo a pódium se v mžiku zaplnilo. Nevím, nakolik to bylo hudbou, kterou si na nás pánové přichystali, ale už v průběhu první písně šla gumička z culíku a já začal k vlastnímu překvapení docela razantně pařit, což mi vydrželo skoro celou dobu. Hudba samotná jde těžko klasifikovat, ale osobně mi přišla jako takoví mnohem stravitelnější Opeth. Zasmušilý zpěvák rovnoměrně využíval growlingu i čistých vokálů, zbytek kapely byl navzdory celkové melancholické náladě aktivní jak se patří a dohromady to všechno stvořilo skutečně působivý zážitek. Většina publika po dost chladném úvodu rovněž ožila a ke konci už lidé předváděli velice obstojnou odezvu, na kterou kapela mohla být a podle všeho také byla náležitě hrdá. Rozjezd se tedy vydařil na výbornou a já byl po uspokojivém zážitku stále zvědavější, co předvedou Orphaned Land, na které jsem sázel hodně…

Přestávku jsem využil pro doplnění tekutin a stihl se vrátit s dostatečným předstihem. V tu chvíli mi ale přišlo už skutečně zvláštní, že je sál zaplněn stejně benevolentně, jako ze začátku. Veškeré spekulace na toto téma však zanedlouho zmizely, protože se toho večera již podruhé setmělo a na pódium začali přicházet muzikanti. Jejich procesí zakončil samotný Kobi Farhi a mocným “Šalom” odstartoval jednu z nejlepších hodin letošního podzimu. Ze začátku mi sice přišel poněkud nevyvážený zvuk, ale ten se zanedlouho stabilizoval, a to už celá show nevykazovala jedinou vadu na kráse. Tedy jednu přeci – nejslabším prvkem byli ze začátku opět diváci, kterým asi činilo problém akceptovat orientální vlnu, se kterou Orphaned Land pracují. Jak ale čas ubíhal, v přestávkách mezi zuřivým headbangem, skandováním a dalšími kratochvílemi jsem si uvědomil, že lidé de facto šílí! Fatální zásluhu na tom měli především tři lidé – fantasticky zpívající Kobi, kytarista Yossi, který po celou dobu koncertu nevydržel stát na místě, celý zářil a při tom všem hraní a usmívání poskakoval po pódiu jako hopík. Třetím byl možná trochu překvapivě bubeník Matan, který se rovněž hýbal, jak mu jen jeho bicí souprava dovolila a s až neuvěřitelnou vervou hecoval publikum. Při takovém stavu věci už peckám “Sapari”, “Ocean Land (The Revelation)” nebo “Norra el Norra (Entering the Ark)” nechybělo vůbec nic. Navíc jsem si po skutečně dlouhé době na koncertě pořádně zaskákal a nebyl jsem ani zdaleka jediný. Při té vší euforii ale čas nějak zrychlil, Orphaned Land se s námi v nejlepším rozloučili a nenechali se přesvědčit ani mohutným skandováním, které vydrželo ještě dlouho po rozsvícení…

Návrat z další výpravy k baru mě utvrdil v jednom – teď už skutečně šlo mluvit o solidní tlačenici. I přesto se ale šlo s jistou dávkou drzosti dostat zpět na svoje místo. Oficiální vrchol večera zahájila titulní skladba z posledního alba “Skyforger“. Nevím, jestli to bylo mým doznívajícím nadšením z předchozího vystoupení, nebo nedokonalým nazvučením, ale i přesto, že studiovou verzi velebím jako máloco, naživo mi přišlo, že jí něco chybí. Postupem času ale tyhle heretické pocity vzaly za své a já už jen zíral, jakého výkonu je zpěvák Tomi Joutsen schopen. Show pěkně odsýpala a kapela na nás metala jednu pecku za druhou. Se svou jakous takous znalostí posledních čtyř alb mě nejdříve překvapil a následně nesmírně potěšil symbolický výlet do historie skupiny. Několik písní staršího data se totiž ukázalo jako skutečně mocný materiál a navnadilo mě k hlubšímu průzkumu archaičtějších alb. V mých očích se však stal pomyslným vrcholem vystoupení song, který mě k Amorphis přivedl a který se mi snad nikdy neoposlouchá – “The Smoke” mi tak poskytl prostor a soundtrack k naprosté likvidaci toho, co ještě zbývalo z mojí zmučené tělesné schránky. Krom již zmíněných písní zazněla spousta hitů jak z posledního, tak z předchozích alb, a efekt byl odpovídající – lidé předváděli, že umí být velice hlasití, když se jim zachce. Celé vystoupení tradičně zakončila skladba “My Kantele” a lidé se začali pomaličku rozcházet. V tu chvíli jsem si ale konečně uvědomil to, co mi leželo v hlavě celou dobu, co Amorphis hráli – navzdory očekávání totiž v mých očích zůstali ten večer až druzí za Orphaned Land. Tím ale v žádném případě nechci naznačit, že by snad hráli špatně! Jen mi jejich projev přišel trochu sterilní – muzikanti se skoro nepohnuli a Tomi toho moc nenamluvil. Na druhou stranu, kdo by po tom malém – velkém muži mohl chtít nějaké proslovy? Zpíval fantasticky a já před ním musím smeknout.

Celkově musím koncert zhodnotit na výbornou. Nestává se totiž často, aby se v jeden večer na jednom pódiu objevily tři kapely, z nichž žádná nezastává pozici pouhé výplně. K mému pozitivnímu dojmu navíc proti všem očekáváním přispěl také samotný sál, který má skutečně vynikající akustiku a člověk tak není nucen strávit v agónii a doprovodu vražedných myšlenek na zvukařovu adresu.

Na úplný závěr zbývá dodat, že moji vítězové, Orphaned Land, korunovali mé nadšení svojí skromností a naprosto nehvězdným projevem. Po koncertě totiž všichni postávali u pultu s merchandisem a ochotně se zdravili, bavili a fotili s odcházejícími fanoušky. Takový důkaz náklonnosti ke svým příznivcům jsem od kapely, která hraje dvacet let a mezi mnohými platí za legendu, skutečně nečekal…