Země: Švýcarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 19.2.2010 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Otherworld 02. Everything Remains as It Never Was 03. Thousandfold 04. Nil 05. The Essence of Ashes 06. Isara 07. Kingdom Come Undone 08. Quoth the Raven 09. (Do)minion 10. Setlon 11. Sempiternal Embers 12. Lugd’non 13. The Liminal Passage Hodnocení: H. – 7/10 Seda – 7/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Na dnešní přeplněné scéně, kdy je pomalu více kapel a desek než posluchačů, je velice těžké oddělit zrno od plev, zvláště v případě žánru, který se dostane do popředí zájmu jako nový trend. To se přesně týká folkového, pohanského nebo chcete-li vikinského metalu, jehož před pár lety nastal obrovský boom, jenž pořád trvá. Rojí se stále nové a nové skupiny, přičemž některé z nich jsou přinejmenším opravdu úsměvné (už jsem například narazil i na Vikingy z Brazílie apod.).

Samozřejmě ale existují i kvalitní folková uskupení, jenže objevit je v takové obrovské záplavě trendařů je občas opravdový problém. Eluveitie sice registruji už delší dobu, vždy jsem je ale považoval právě za podobný trendový produkt. Ani úspěch, kterého se jim v současnosti dostává, mi na důvěře moc nepřidal, spíše naopak, protože u mě osobně většinou platí, že čím více známější formace, tím méně se mi líbí její hudba (čest výjimkám!). Nakonec u mě však přece jenom převládla zvědavost a jejich čerstvou novinku „Everything Remains as It Never Was“ jsem si obstaral.

Po nějakém týdnu aktivního poslechu jsem musel svůj názor na Eluveitie změnit. Nevím, jak je tomu na minulých deskách, protože „Everything Remains as It Never Was“ je první počin skupiny, jemuž věnuji pozornost jako celku (z předchozí tvorby znám vlastně jen song „Inis Mona“), ale novinku jako špatnou muziku označit doopravdy nemohu, naopak, musím uznat, že jsem se v Eluveitie zmýlil, protože jsou prostě a jednoduše dobří.

„Everything Remains as It Never Was“ na mě působí velmi sympatickým dojmem, lehce a upřímně. A už jen to se musí ve srovnání s houfem křečovitého rádoby folku ocenit. Nemohu tvrdit, že by to byla kdovíjak originální či převratná muzika, v jistých momentech je folkovému trendu přece jenom lehce poplatná, Eluveitie ji však tvoří s obdivuhodnou gracií, nenásilně a nenuceně.

Kapela v rukách drží hned dva velké trumfy. Prvním z nich je fakt, že je z jejich hudby přímo cítit, že Eluveitie svou tvorbu berou vážně a že se doopravdy snaží něco sdělit, že to v žádném případě není zamýšleno jen jako bezduchý podklad k ožrání si držky a následné pařbě v kotli. To jim však nikterak nebrání (čímž se dostáváme ke druhému trumfu) psát opravdu chytlavé a na poslech příjemné skladby… ne, vážně, věřte mi, navzájem se to doopravdy nevylučuje. V podstatě každá písnička z „Everything Remains as It Never Was“ má šanci stát se potencionálním hitem a koncertní tutovkou.

Po klidném intru „Otherworld“, které posluchače zdárně naladí na věci příští, přichází titulní „Everything Remains as It Never Was“. A právě ta nám může posloužit jako vzorový příklad, na čem Eluveitie staví a v čem jsou dobří (co si budeme povídat, jednotlivé písničky skupiny jsou ve většině případů vystavěny podle jednoho klíče, k jejich cti však slouží fakt, že přesto nenudí). Velice kvalitně jsou odvedeny folkové party ve slokách. Právě zvuk tradičních nástrojů, jež nejsou metalovými skupinami hojně využívány, hraje Eluveitie do karet. Nesmírná síla kapely však tkví především v naprosto skvělých, chytlavých refrénech, jejichž opakováním dostávají songy jakousi velmi neotřelou gradaci a dodávají celé nahrávce na patřičné atmosféře.

Pokud bych měl vyjmenovat moje osobní nejfavorizovanější kousky, nemohu vynechat videoklipovou „Thousandfold“, která desku prezentuje už od prosince, dále pak lehce ostřejší „(Do)minion“ s krásně procítěným refrénem (přesně ten typ, o němž jsem hovořil v předchozím odstavci), „Sempiternal Embers“ (opět bezkonkurenční refrén), ale hlavně nádhernou „Quoth the Raven“, jež je podle mého skromného názoru tím nejlepším, co lze na „Everything Remains as It Never Was“ najít. Tím ale neupírám kvality ani zbytku písniček, protože i ty mají posluchači co nabídnout. Snad jediná, která mi nesedla, je „Lugd’non“. Ta je na můj vkus opravdu až moc sladká, klidně bych si ji i odpustil, jinak ale nemám vlastně moc co vytýkat, v rámci žánru „trendového“ (všimněte si uvozovek) folku se totiž jedná o nadprůměr, neřku-li zřejmě o jednu z těch nejlepších věcí.

Tímto se Eluveitie oficiálně omlouvám za to, že jsem dříve o jejich kvalitách pochyboval a jako důkaz usmíření přihazuji více než solidní sedmičku. Tak, a teď si jdu dosehnat předchozí placky.