Archiv štítku: FRA

Francie

Minirecenze

Cowards – Rise to Infamy

Napsat komentář
Cowards - Rise to Infamy
Země: Francie
Žánr: post-hardcore / sludge metal
Datum vydání: 9.2.2015
Label: Throatruiner Records

Hrací doba: 40:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Na francouzském kvintetu Cowards a jeho druhé desce „Rise to Infamy“ mi hned od počátku přišlo nejzajímavější zjištění, že i oni potvrzují fakt, že francouzské kapely jsou schopny na svá alba propašovat takovou tu nepopsatelnou francouzskou chaotičnost a atmosféru ve stylu Blut aus Nord či Peste noir. A to i navzdory faktu, že nespadají svou žánrovou příslušností ani k jedné ze zmíněných skupin. Jen jsem si po chvíli poslechu uvědomil, že ačkoli patří Cowards k moderněji laděným partám, jež kombinují chaotický hardcore se zatěžkaným sludge metalem, což je mimochodem velmi zajímavá fúze, která je v podání Cowards velmi nátlaková, že by se mnohé zaoceánské party mohly lecčemu přiučit, tak ten nádech výše zmíněných tam nelze úplně ignorovat.

„Rise to Infamy“ je totiž albem tak znepokojujícím, jako je jeho samotný obal, u něhož lze jen hádat, zda se zobrazené ruce snaží onu slečnu uškrtit nebo něco jiného. Druhé album, které navazuje na tři roky starý debut „Shooting Blanks and Pills“, je i navzdory obecnému mládí kapely, jež si kroutí teprve čtvrtý rok své existence, až po uši nacpané obrovskou dávkou agresivity. Není to však taková ta mlátička, která na první poslech zkouší posluchače utlouct zběsilými tempy, ale agrese, která bilancuje na hranici s šíleností. A je jedno, jestli se zaměříte při poslechu na neklidné kytary, které skáčou z motivu na motiv, nebo na zběsilý ryk zpěváka Juliena. Všechno je tou šíleností prolezlé skrz naskrz.

Cowards si vzali za vzor divoké kytary po vzoru The Dillinger Espace Plan a protkali je četnými zatěžkanými motivy, které jsou snad ještě víc zneklidňující než neurvalé pasáže, zvlášť když se zapojí Julien, jenž nemá místy daleko k dřevnímu blackovému projevu a zní, jako by se měl každou chvíli nervově sesypat. Aby to ale nebylo jen růžové, tak musím říct, že jakkoli je doposud vše v pořádku, tak problém přichází ve chvíli, kdy takto Cowards rozebírají posluchače na prvočinitele na ploše celé hrací doby své druhotiny.

Možná je to tím, že tuhle hudbu běžně neposlouchám a prostě nemám tu odolnost, kterou za normálních okolností fanoušek získává, ale na mě je nahrávka jako celek velmi obtížně stravitelná. A to jsem se opravdu snažil dát jít čas a výsledné hodnocení nijak neuspěchat, ovšem jakkoli je mi ta hudba a nadání Cowards sympatické, tak je tam toho chaosu na úkor nějakého řádu, jenž by mě nahrávkou provedl, až příliš velké množství. Při prvních písních to tak ještě nepřijde, protože úvodní „Shame Along Shame“ je více sludge než zběsile chaotický mix výše uvedeného, ale třeba „Birth of the Sadistic Son“ či „Low Esteem“ je na mé slechy až příliš velké peklo, které prostě nechápu.

Oněch 40 minut, během kterých Cowards zhudebnili moderní šílenost v té nejryzejší podobě, utečou bez většího zaváhání a je dost dobře možné, že fanoušek této hudby bude z Cowards hodně na větvi, ale já to vidím tak, že všeho občas moc škodí a „Rise to Infamy“ je ukázkou toho, jak to může dopadnout. Jako ubíjející a monotónní placka, na níž je nakonec ta neutichající zloba stejně velkým plusem jako záporem.

Recenze

VI – De praestigiis angelorum

Komentáře: 2
VI - De praestigiis angelorum
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Et in pulverem mortis deduxisti me
02. Par le jugement causé par ses poisons
03. La terre ne cessera de se consumer
04. Regarde tes cadavres car il ne te permettra pas qu’on les enterre
05. Une place parmi les morts
06. Voilà l’homme qui ne te prenait pas comme Seigneur
07. Il est trop tard pour rendre gloire. Ainsi la lumière sera changée en ombre de la mort
08. Plus aucun membre ne sera rendu

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

První pohled (H.):

Francouzská formace s docela úsporným názvem VI patří k těm skupinám, které mají pozornost zaručenou již předem jenom díky svojí sestavě. A když někdo recenzi začne tímhle, asi je zřejmé, že hned vzápětí naváže tím, kdo že za oním spolkem stojí. Nebudu se nějak násilně snažit být originální a skutečně tak navážu – už jen z toho důvodu, že zrovna v případě VI to rozhodně stojí za to něco takového nevynechat, protože portfolia zúčastněných muzikantů čítají vysoce zajímavá jména. Tak hurá na věc…

Vokálů a kytary se ujal INRVI, jenž hraje v Aosoth a dále se mihl kupříkladu v Antaeus. Baskytaru má na starosti BST, který rovněž hraje v Aosoth a mihl se u Antaeus a navrch k tomu přidává angažmá u formací jako The Order of Apollyon nebo (v minulosti) Aborted či Maleficentia. A do třetice všeho francouzsky black metalového, za bicí usedl Blastum známý hlavně z Merrimack, ale dříve se krátce ukázal (asi aby těchto dvou jmen nebylo málo) i v Aosoth a Antaeus.

Máte pravdu, když řeknete, že se to točí hlavně kolem těch dvou skupin od „A“, nicméně ti, kdo jejich tvorbu znají, mi jistě dají za pravdu, že v obou případech to jsou extrémně kvalitní smečky. A tím pádem ani k VI nelze přistupovat bez očekávání. Samozřejmě, jistý obrázek si člověk mohl utvořit již v minulosti, protože dva počiny už tenhle projekt na kontě má – je jím ípko „De praestigiis daemonum“ a split „Angels Falling Down“, na němž se VI podíleli (teď to bude hodně nečekané) s Aosoth. Ale co si budeme povídat, deska je prostě deska – to je monument, jenž budí největší pozornost a na nějž se s odstupem let prostě vzpomíná víc než na pouhé kraťasy. A právě k takovému prvnímu dlouhohrajícímu monumentu se VI dopracovali letos – jeho název zní „De praestigiis angelorum“.

Sice ještě explicitně nezaznělo, že VI produkují black metal, ale hádám, že to už asi vyplynulo jen z toho, v jakých dalších skupinách zúčastnění muzikanti hrají. Pokud někdo očekává, že na „De praestigiis angelorum“ budou slyšet závany domovských kapel, pak ano, dalo by se to říct, že třeba k takovým Aosoth to nemá zas až tak daleko, byť ti mně osobně připadají ještě o něco mocnější (nicméně – překonávejte takový fantastický opus jako „IV: An Arrow in Heart“, že ano). Obecně by však šlo prohlásit, že se VI pustili do takového (přijde mi, že tohle spojení poslední dobou používám nějak často) moderního black metalu s lehce chaotičtějšími závany. Ten chaos je ovšem v podání VI stále v jakýchsi „mezích zákona“ a rozhodně se nejedná o vyloženě neuspořádanou změť zla. Muzika na „De praestigiis angelorum“ je taková, řekl bych, příjemně netriviální a zamotaná v rozumné míře. Chcete-li to ale slyšet, pak určitě ano, fandové takových Deathspell Omega si na své přijdou.

Úroveň VI potažmo „De praestigiis angelorum“ je určitě vysoko a jedná se o skvělou nahrávku. Ostatně, bylo by velkým překvapením, kdyby šlo o provar, když zde hrají lidé, kteří už mají na kontě skutečně silná díla. Deska je poskládána velice chytře, má dost velké charisma na to, aby svého posluchače udržela v napětí, a dokáže nabídnout hromadu výtečných momentů a nápadů. V tomhle ohledu nelze VI nic moc vytýkat. Přece jenom, když člověk slyší skladby jako (namátkou) „Regarde tes cadavres car il ne te permettra pas qu’on les enterre“, „Voilà l’homme qui ne te prenait pas comme Seigneur“ či „Plus aucun membre ne sera rendu“, tak proti tomu nelze namítat takřka nic. Všechno to jsou excelentní kusy, v nichž zejména kytarová stránka vážně drtí.

Na druhou stranu, asi by bylo přehnané se tvářit, že VI přicházejí s něčím novým nebo skutečně výjimečným. Jejich produkce vlastně vcelku pasuje do současné vlny obdobně laděných black metalových skupin, oproti nimž „De praestigiis angelorum“ nenabízí nic skutečně neslyšeného. VI „pouze“ vzali tuhle formu black metalu a hrají ji v obrovské kvalitě. Jenže to taky není málo a mně osobně to ke spokojenosti bohatě stačí, jelikož „De praestigiis angelorum“ mě baví a ty nápady zde jsou v některých chvílích fakt excelentní. Na každý pád, za slyšení a vlastně i za koupi to dle mého názoru stojí…

Druhý pohled (Skvrn):

Ačkoliv VI skrze „De praestigiis angelorum“ teprve debutují, já tímto způsobem tuto novinku nevnímám. Na vině je samozřejmě sestava – trojúhelník, jehož vrcholy okupují vlivné osobnosti francouzského black metalu. No, a vzhledem k tomu, že pánové toho mají nejen v Aosoth nahráno nemálo, úplně debutově prvotinu VI neberu. Pro samotnou desku to ale příliš důležité není. Snad jen v případě průšvihu by se tentokrát nedalo počítat s omluvou vyhrazenou regulérně debutujícím tělesům. Už teď je však jisté, že omluv a záminek v případě „De praestigiis angelorum“ nebude třeba, jelikož Francouzi se nemají důvod za cokoli stydět.

VI vsadili spíše na tradičnější pojetí francouzské blackařiny a pakliže byste očekávali další posouvání hranic, odcházeli byste zklamáni. Užito je pro francouzskou scénu klasických prostředků – znát je akcent na atmosféru, na celistvost a stěží zaměnitelnou riffáž. VI jsou oproti ostatním nepatrně agresivnější, a i když i na „De praestigiis angelorum“ můžeme zaslechnout některé nemetalové pasáže, je znát, že z tvrdě kytarové kaluže se trojici utíká s těžkým srdcem. Skladby jsou podle očekávání výborně složené, byť možná až nečekaně stravitelné, což umně demonstruje absolutní vrchol v podobě závěrečné „Plus aucun membre ne sera rendu“. Skvělé jsou i kytarové pasáže na konci „Il est trop tard pour rendre gloire. Ainsi la lumière sera changée en ombre de la mort“ a ve čtvrté minutě „Voilà l’homme qui ne te prenait pas comme Seigneur“, jen mám pocit, že zde VI až přespříliš recyklují jinými již mnohokrát vyřčené. Na druhou stranu, co si budeme namlouvat, poslouchá se to pořád moc dobře.

VI

„De praestigiis angelorum“ je poměrně klasickou prací francouzského black metalu, možná i sázkou na jistotu. Působí trochu přístupněji a není tak chaotická a komplikovaná, jak by se mohlo očekávat, ale dostatečnou měrou zla minimálně díky své agresivnější povaze samozřejmě disponuje. Pakliže máte (nejen francouzský) black rádi, novinkou VI zajisté nepohrdnete, a i když nelze mluvit o ničem originálním, potenciál v podobě několika příjemných poslechů tu bez diskuze je.

Minirecenze

South of Hell – Rising of Hate

Napsat komentář
South of Hell - Rising of Hate
Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.7.2015
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 28:35

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

South of Hell je na první pohled další obyčejná a takřka neznámá undergroundová death metalová kapela… a na ten druhý vlastně taky a na jakýkoliv další pohled taky, protože to takhle prostě je. Jedná se o smečku z východní Francie, která (myšlena ta smečka, ne ta Francie) se rozhodla, že přispěje svou troškou do death metalové mlýnice. Inu, proti tomu nic, proč by ne… kdyby se tak ale nestalo, hudební svět by nebyl ochuzen vůbec o nic.

Zcela záměrně jsem hned v první větě použil slovo „obyčejná“, protože přesně takoví South of Hell bohužel jsou. Budeme to ilustrovat na jednom hezkém faktu, a sice jakým způsobem Francouzi, jak to sami nazývají, „definují svůj hudební styl“. South of Hell totiž tvrdí, že každý jejich člen disponuje „rozdílnými hudebními vlivy, které nám umožňují vytvářet svůj zcela vlastní death metal“. Oukej, jenže když hned vzápětí dodají, že tyto „rozdílné vlivy“ znamenají z jedné strany kapely jako Death a Cannibal Corpse a z druhé strany kapely jako Dying Fetus, tak mě napadá, že asi máme rozdílné představy o rozdílnosti.

Oukej, teď vážně – South of Hell je prostě průměr jako čuně. Čistokrevný a ničím neředěný průměr, naprosto obyčejný, neobjevný, nevýjimečný, neoriginální a po všech směrech jednoduše… no, průměrný. A to nejen co do žánrového výraziva, ale i co do kvality. Francouzi na svém debutu „Rising of Hate“ předvádějí tak bolestivě standardní hoblovačku, že prostě nemá smysl tomu věnovat sebemenší pozornost. Jako jasně, průměr se pořád dá poslouchat a „Rising of Hate“ se dá taky poslouchat, o tom se nepřu, ale vůbec nic vám to nedá, a i když to album netrvá ani půl hodinky, není to zrovna zábavný poslech.

Jediné, co člověka výjimečně alespoň trochu dokáže vytrhnout z letargie způsobené tím vším nezáživným hoblováním, je občasná melodie nebo sólo. Například kytarové sólo v druhém tracku „Damned“ je poměrně solidní, ale i tak to jsou pouhé detaily, jež nemají šanci na celkovém dojmu z „Rising of Hate“ cokoliv zvrátit. A navíc, ani to občasné problesknutí melodií není vždy výhra, protože třeba v takové „Wake Up of the Dead“ se prostě nejde ubránit dojmu, že tohle už jsem přece někde slyšel.

A takhle se to vlastně má s celým „Rising of Hate“. Jedná se o tak neoriginální muziku, až je to album, které jste vlastně slyšeli, aniž byste jej slyšeli, jestli chápete. A to je prostě vždycky špatně, ať si kdo chce říká co chce. Netvrdím, že neznám i mnohem horší věci, protože to bohužel znám, ale to nic nemění na tom, že debut South of Hell je prostě šedivá nuda a horší průměr.

Recenze

Wheelfall – Glasrew Point

Napsat komentář
Wheelfall - Glasrew Point
Země: Francie
Žánr: sludge / post-metal
Datum vydání: 19.9.2015
Label: Sunruin Records

Tracklist:
Disc 1:
01. I Descend into the Deep
02. Dead Eyes
03. Strangers
04. Vanishing Point
05. Now Wakes the Sea
06. The Drift
07. Pilgrimage

Disc 2:
01. Shelter
02. Absence of Doubt
03. Shape Shifter
04. A Night of Dark Trees
05. The Skeptic and His Shadows
06. Sound of Salvation
07. Return Trip

Hrací doba: 82:29

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Wheelfall je francouzská skupina, jejíž vznik se datuje do roku 2009. Tehdy se tahle parta začala prezentovat prašným stoner metalem, přičemž přesně v tomto duchu se nesla jejich debutová nahrávka „Interzone“, jež vyšla v listopadu 2012. Letos se Wheelfall opět přihlásili o slovo se svou druhou desku, která se ovšem nese v docela odlišeném duchu oproti svému předchůdci…

Na letošní novince „Glasrew Point“ znějí Wheelfall s nadsázkou řečeno jako docela jiná kapela. Sice jim je stále vlastní hutnost, zatěžkanost a jakási nečistota, ale neočekávejte vyprahlý stoner metal. Wheelfall model 2015 se totiž vrhli na pole poměrně netradičně pojatého sludge metalu, v němž nechybí ani sem tam nějaký vliv post-metalu. Mnohde se ještě hovoří i o industriálu, jenž se na „Glasrew Point“ v malé míře jistě objevuje, nicméně dle mého názoru to je pouze jemný poprašek, takové s mírou dávkované koření navrch, a rozhodně tam toho není tolik, aby bylo nutno to rvát do samotné škatulky, když se bavíme o tom, co Wheelfall na svém nejnovějším počinu produkují za muziku.

Vedle toho je ovšem nutné říct ještě jednu další věc, když se bavíme o nové desce – „Glasrew Point“ je totiž hned na první pohled velmi ambiciózním počinem. Francouzi přicházejí rovnou s dvojalbem, což je obecně nelehká disciplína, protože hrací doba v takových případech bývá značná, a člověk tím pádem musí mít skutečně hlubokou studnici nápadů, aby takovou stopáž (v tomto případě přes 80 minut) dokázal smysluplně naplnit. O tom, zdali to Wheelfall dokázali, se samozřejmě zlehka pobavíme níže. Nicméně, tohle není jediný důvod, proč jsem si dovolil nazvat „Glasrew Point“ ambiciózním počinem. Nahrávku totiž doprovází i stejnojmenný román, jehož autorem Blandine Bruyere a který vznikl na základě příběhu samotného alba. Bohužel, kniha prozatím vyšla pouze ve francouzštině (a navíc v nákladu sta kusů, který je již rozebrán [pozn. – mezi napsáním a zveřejněním recenze už byla vydána reedice]), tudíž nemohu sloužit podrobnostmi.

Radši tedy pojďme na samotnou muziku, která je… inu, rozhodně dobrá. To lze myslím prozradit hned. Musí se totiž nechat, že sludge v tom podání Wheelfall je rozhodně zajímavý, a i když se jedná o teprve druhou desku skupiny (navíc první v tomto stylu), je to složené vyzrále a zkušeně. Právě to pojetí je zajímavé, protože na vcelku klasický hutný sludgový základ se nabaluje další množství poměrně atypických melodií a také různých atmosférických vsuvek. Jindy je zase ono bahenní jádro prostoupeno post-metalovou pasáží, nicméně i v tomhle ohledu si Wheelfall počínají velice zručně. Všechny tyhle hrátky s post-metalem tedy nepůsobí nijak trendově, navíc nepůsobí ani nijak „teple“, jak je v tomhle odvětví bohužel mnohdy zvykem, takže mně osobně to rozhodně smysl dává.

Mimoto Wheelfall dokážou být i relativně rozmanití v rámci daných mantinelů. Jsou zde minimalistické atmosféry, které se proplétají mezi standardnějšími písněmi („I Descend into the Deep“, „Now Wakes the Sea“, „Shelter“, „A Night of Dark Trees“… zejména druhá jmenovaná se hodně povedla), i trochu netradičnější kytarové kusy jako třeba výtečná „Strangers“. Vedle toho Wheelfall dokážou předvést i natlakovanější jízdy typu „Vanishing Point“ (jež mi jen tak mimochodem díky kytarovému kvílení prostě připomíná Sepulturu) či „Sound of Salvation“ a nad tím vším pak ční delší sludgové kolosy jako „The Drift“ nebo „Shape Shifter“. Nenechte se ovšem zmýlit – ta výše proklamovaná neotřelost Wheelfall nevězí pouze v těch (dejme tomu, že by to tak šlo nazvat) mezihrách, jelikož velice zajímavé a mnohdy poměrně zvláštní pasáže se vyskytují i v rámci těch na prvních poslech zdánlivě konvenčnějších písní. A to nejen těch dlouhých, v nichž by člověk nějaké místo pro experimenty docela i očekával, ale i v oněch hybnějších kusech.

Zatím to tedy zní docela lákavě, ale pořád je tu jeden strašák – ona délka. Základní ingredience jsou tedy parádní a navíc z nich Wheelfall dokážou uvařit i chutný pokrm, nicméně je otázka, zdali toho jídla dokázali navařit tolik, aby to utáhlo celých 80+ minut. A tady už naneštěstí musím být trochu skeptičtější a přestat jen chválit. Na „Glasrew Point“ se určitě nachází spousta skvělých momentů, o nichž jsem mluvil, ale jsou tu i takové, o nichž bych se nebál říct, že jsou trochu hluché. Paradoxní je, že většina takových plyne z toho základního žánru Francouzů, tedy sludge.

Nechápejte mě špatně, jde zde i dost povedených čistě sludgových momentů, netvrdím, že jakmile jsou Wheelfall žánrově čistí, tak to automaticky stojí za pendrek. Neplatí to tedy všude, ale prostě tu cítím nezanedbatelné množství pasáží, kdy se kapela pustí do vcelku generického riffování, jež mi moc nevoní. A obzvlášť to zamrzí v kontextu toho, jak nápadití dokážou být Francouzi o kousek dál, nezřídka kdy i v rámci téže písničky. Jako příklad mohu uvést třeba finální song prvního disku, „Pilgrimage“. Zde se povedené houpavé melodie střídají s dost nezáživnými kytarovými výjezdy – a právě o tom mluvím.

Měl-li bych tedy odpovědět na otázku, zdali Wheelfall dokázali obhájit vysokou hrací dobu tím způsobem, že by po celou dobu nabízeli jen skvělý materiál, pak musím říct spíše ne, ačkoliv mě to mrzí, protože v jádru je „Glasrew Point“ vlastně výborné a ten přístup skupiny je mi hodně sympatický. Nicméně, pocitově mi prostě připadá, že kdyby Wheelfall z obou disků vyextrahovali to nejsilnější a udělali z toho jedno normální album o délce 50-60 minut (což také není úplně nejméně, ale tohle už by s tímhle množstvím nápadů myslím dokázali utáhnout bez ztráty kytičky), byla by to fakt šleha. V současné podobě tam však rezervy cítím.

Nicméně, nechci, aby to celé vyznělo negativněji, než to ve skutečnosti je. I přes menší výhrady a jisté rezervy je totiž „Glasrew Point“ stále hodně povedený počin, u něhož kladné dojmy jednoznačně převažují. Možná, že zde je několik ne tak silných pasáží, ale těch dobrých je přece jenom víc. Stále tedy máme co do činění s nadprůměrným a hodně zajímavým albem a také s kapelou, jež zde představuje nemalý potenciál. Tak nějak tuším, že s příští deskou už se Wheelfall žánrově měnit nebudou a budou „jen“ pilovat to, co začali s „Glasrew Point“. A to určitě bude stát za to si pohlídat – mohlo by to totiž být sakra parádní, protože už s aktuální fošnou je k tomu nakročeno velice slibně. A to nejsou kecy, ta kvalita v tom fakt je.

Wheelfall

Recenze

Osculum Infame – Axis of Blood

Komentáře: 2
Osculum Infame - Axis of Blood
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.5.2015
Label: Battlesk’rs Productions

Tracklist:
01. ApokalupVI
02. Cognitive Perdition of the Insane
03. Kaoïst Serpentis
04. My Angel
05. Absolve Me Not!
06. Let There Be Darkness
07. Inner Falling of the Glory of God
08. White Void
09. Asphyxiated Light
10. I in the Ocean of Worms
11. Solemn Faith

Hrací doba: 56:41

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Nespočítal bych, kolikrát jsem v nějakých internetových diskuzích četl výblitek, že na obalu nezáleží, že hlavní je přece hudba. V naprosto drtivé většině případů to bylo tehdy, když nějaká kapela zveřejnila přebal své nové desky a ten byl tak infantilní, že i hovno rozmazané na plátně by působilo estetičtějším dojmem. Podle mě je takové prohlášení blbost a může jej říct snad jen člověk, který poslouchá deset skupin a jejich muziku jen stahuje – to je totiž jediná situace, kdy si dokážu představit, že je to tomu člověku fakt šuplík, co si nějaká kapela frkne na obal.

Já si naopak myslím, že přebal důležitý je a že v nezanedbatelné míře ovlivňuje nejen to, jak posluchač tu kterou nahrávku vnímá, ale dokonce i to, zdali si ji vůbec pustí. Přinejmenším u mě to takhle funguje. Když má totiž někdo na obalu hnus, tak je takřka jisté, že se s poslechem vůbec nebudu obtěžovat, protože věřím (a zkušenosti mi dávají za pravdu), že když někdo nemá soudnost co do vizuální prezentace, nemívá ji ani v samotné hudbě.  Úplně stejně to však samozřejmě funguje i opačně a stává se, že mě nějaký obal zaujme natolik, že právě na jeho základě si onu desku pustím. A přesně do téhle sorty spadají i francouzští Osculum Infame. Jakmile jsem totiž viděl obálku jejich aktuálního počinu „Axis of Blood“, na níž se nachází hustá mlha a lebky visící na oprátce, tak jsem dostal chuť se na to podívat podrobněji, jelikož jsem začal čuchat, že by mohlo jít o výborný black metalový hnus.

Tohle však není jediná zajímavá věc na Osculum Infame – hned v druhém sledu totiž zaujme i sestava, protože pod praporem téhle smečky se scházejí lidé, v jejichž minulosti se nacházejí jména jako Arkoh Infaustus, Merrimack, Glorior Belli, Reverence či Heol Telwen anebo už o trochu méně známé projekty jako Bekhira nebo Ende. A to už je slušná sestavička.

Ani samotný název Osculum Infame však není úplně nový. Kořeny skupiny totiž sahají až na začátek 90. let, kdy Francouzi začali vydávat demosnímky a kdy jejich činnost vyvrcholila v roce 1997 vydáním debutového alba „Dor-nu-Fauglith“. O pár let později však přišel rozpad, aby se jméno Osculum Infame opět vynořilo na povrch v roce 2008. Po dvou minialbech (2010 a 2012) a jedné kompilaci obsahující remasterovaná dema (2012) pak skupina vydala druhou dlouhohrající desku, jíž je právě „Axis of Blood“.

Vše se tedy tváří jako sázka na jistotu a nebál jsem se očekávat skvělou nahrávku. Jenže i navzdory všem předpokladům bohužel nemohu tvrdit, že by mě „Axis of Blood“ nakonec jednoznačně přesvědčilo; vlastně jsou mé dojmy z hudby Osculum Infame mírně rozporuplné. A přitom vlastně vše zní tak, jak by mělo… sice je pravda, že jsem doufal v o něco větší špínu, ale s tím bych dokázal žít, pokud by „Axis of Blood“ nabídlo jiné kvality. Nebo takhle – ono to technicky vzato vlastně není špatné. Francouzi se snaží (nebo alespoň mně to tak připadá) o black metal s jakousi nemocnou atmosférou a misantropickou aurou. Jistá paralela by šla nalézt kupříkladu s výše jmenovanými Merrimack anebo třeba s takovými Otargos. To provedení Osculum Infame však pocitově v něčem stále zaostává a jednoduše to nemá takovou tu vnitřní sílu, který je potřebná k tomu, aby se podařilo posluchače uhranout.

Jedním z problémů „Axis of Blood“ je třeba to, že album dost nepříjemně splývá. Sice uznávám, že se zde najde nejeden dobrý skladatelský nápad, dokonce se zde najde prostor i pro nějaké to ozvláštnění, jakým je třeba „White Void“ okořeněná houslemi. Nicméně jako celek je „Axis of Blood“ stále ne úplně poutavé… pořád se to dá poslouchat bez újmy na zdraví, to bezesporu ano, ale není to nic, co bych měl potřebu samovolně protáčet až do zblbnutí. A atmosféra prostě není tak dobrá, aby dokázala pohltit a aby to šlo utáhnout jen na ní. Ta je na tom totiž ve své podstatě stejně jako vlastní skladatelské dovednosti – na první pohled se to tváří zajímavě, ale ve skutečnosti to jen tak klouže po povrchu a ta hloubka tam není. Sice je cítit, že to tam skoro je, ale bohužel vážně jen skoro a ten finální krůček od potenciálně zajímavé záležitosti k reálně zajímavé záležitosti již naneštěstí učiněn nebyl.

„Axis of Blood“ v mých očích dále sráží ještě jedna věc. Již výše jsem mimoděk zmínil, že jsem od toho čekal trochu větší špínu. Samozřejmě není chybou, že album zní malinko jinak, než jsem si představoval, protože to je do jisté míry přece jen můj problém, nikoliv problém samotné hudby, ale čistě to očekávání teď na mysli nemám. Ono mi totiž opravdu připadá, že i v té podobě, v jaké je „Axis of Blood“ nyní, by desce hodně prospěl takový „hnusnější“ a víc nepřátelský sound. Prostě z toho mám pocit, že na to, co Osculum Infame (aspoň předpokládám) chtějí hrát, to zní až moc přívětivě.

Osculum Infame - Axis of Blood

Ačkoliv se tedy „Axis of Blood“ zpočátku tváří nadmíru zajímavě a ačkoliv tomu nelze upírat úroveň, mě osobně to moc nepoložilo. Sem tam se sice solidní moment najde (příkladně „I in the Ocean of Worms“), ale potenciál dle mého naplněn nebyl. Jedná se o nahrávku, která s naprostým přehledem zvládne vystoupat na úroveň lepšího průměru, možná i mírného nadprůměru, ale tam se zastaví, i když ambice asi směřovaly výše. Nicméně i navzdory tomu všemu asi časem zkusím zpětně poslechnout i „Dor-nu-Fauglith“, protože schopnosti v Osculum Inflame stále cítím a protože hádám, že debut bude vzhledem k odlišné sestavě (jen jeden člověk se objevuje na obou nahrávkách) a časové prodlevě docela o něčem jiném…

Reporty

Sebkha-Chott, Contrastic, Masáž

Napsat komentář
Sebkha-Chott
Datum: 8.11.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Contrastic, Masáž, Sebkha-Chott

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Nedělní sranda v Modré Vopici rozhodně nebyla prvním klubovým vystoupením francouzských šílenců Sebkha-Chott v naší republice (vzpomínám si, že minimálně v roce 2008 tu hráli v Praze společně s Unexpect, což je jeden z těch koncertů, u nichž mě moje neúčast mrzí i po letech), nicméně většina lidí je asi bude znát především díky několika účastem na festivalu Brutal Assault. Ostatně, i já jsem je – shodou okolností to bylo rovněž v roce 2008 – poprvé viděl živě právě tam. Jejich další josefovské koncerty mě už minuly, protože se v nadcházejících letech vždy odehrály zrovna na těch ročnících, na nichž jsem nebyl, nicméně o to větší motivace byla si v osobním kalendáři vyhradit volný večer na 8. listopadu léta Páně 2015…

Samozřejmě, hlavním chodem byla avantgardní zvrhlost z Francie, ale ani dvě domácí předkapely nebyly bez zajímavosti. Jako první se totiž nepříliš početnému publiku představila Masáž, což je jen o kousek menší úlet než samotní Sebkha-Chott, ale i tak dost velký úlet na to, aby šlo téhle tříčlenné přetěžké alternativě udělit titul instantního kultu. Pokud jste neměli tu čest s jejich letošním debutem „Kvok!“ (už jen ten název!), tak je to – s nadsázkou řečeno – cosi jako akustický experimentální metal. A přesně takhle to vypadalo i živě – Ivan na akustiku hobloval takovým způsobem, že by na to i Impaled Northern Moonforest mohli být pyšní, a baskytara s bicími to doplňovaly šílenými rytmy a leckdy až grindovým sypaním (žádné překvapení – zasvěcení jistě vědí, že Michal a Čert pocházejí z Gride).

Sice byla trochu škoda, že v živém podání měly především bicí hodně navrch a místy akustickou kytaru docela přebíjely, ale nebylo to natolik zásadní, aby to vystoupení zkazilo. Kdo má pro takové šílenosti smysl (což myslím byli ten večer snad všichni přítomní, když se šlo na Sebkha-Chott), ten si to určitě užil. Co si budeme povídat, jakmile nějaká kapela hraje i na igelitový pytel nebo přesypává kamení mezi dvěma kastroly, tak to prostě bez debat musí být paráda, o tom žádná. Osobně jsem se bavil královsky.

Jako druzí přišli na řadu kultovní Contrastic, kteří jsou poměry grindového žánru experimentální, ale na poměry tohoto večera platili za tu nejnormálnější a nejkonvenčnější skupinu. Jak se ale vcelku záhy ukázalo, nebylo to negativum, jelikož ten jejich našlapaný grindcore notně dopovaný vrstvami elektroniky mezi oběma avantgardními úchylnostmi rozhodně přišel vhod. Samozřejmě, jak je aktuálně zvykem, nechyběla ani projekce na plátně, ale – jak mám zvykem zase já – moc pozornosti jsem jí nestíhal věnovat, protože u samotné kapely se toho dělo dost. Instrumentální sekce sice zdánlivě statická, ale pořád jí to šlapalo parádně, takže to v žádném případě nebyla nuda, a navíc to dostatečně vynahrazoval zpěvák Putti. Ten vystoupení rozhodně neflákal a bylo na něm vidět, že koncertem vyloženě baví, přestože lidí bylo stále pomálu. Tak jako tak, Contrastic rozhodně předvedli povedený (byť mi přišlo, že poněkud krátký) výstup a i navzdory tomu, že bych je v pomyslné tabulce večera musel zařadit až na třetí místo, i tohle bylo super.

Třešničkou na dortu však samozřejmě bylo francouzské avantgardní komando, které oproti tomu, kdy jsem je viděl naposledy na zmiňovaném Brutal Assaultu v roce 2008, už nevystupuje s početnou armádou členů, ale jen ve třech lidech, což však ani náhodou neznamená, že by to bylo menší zvěrstvo. Po teatrálním nástupu a úvodním uřvaném proslovu hlavního kápa Wladimira začal očekávaný krkolomný experiment, který Sebkha-Chott – byť s pomocí samplů a pedálů – utáhli i ve třech lidech. Nechyběla ani otáčivá baskytaro-kytara, příčná flétna a v neposlední řadě také zmagořené převleky a množství malých scének, při nichž docházela i k hojné interakci s řadou diváků jako třeba uctívání Wladimira, připájení kabelů na bradavky a podobné další srandy typu sebevražda gumovou slepicí.

Jasně, do jisté míry je hudba Sebkha-Chott docela masturbace a není to nic, co by šlo poslouchat den co den, ale v živém podání to všechno bylo ještě zásobené. Zvlášť v takhle malém klubu, protože si člověk mohl pěkně zblízka vychutnat všechny ty střelené instrumentální obraty, proti nimž i djentaři se svými dvanáctistrunkami vypadají jako úplní cucáci. Navzdory vší úchylnosti je totiž hudba Francouzů po téhle stránce fakt vymakaná a ani z alb, ani na velkém festivalu to nebylo znát tak moc jako tady, když skupině člověk viděl přímo pod ruce z úplné blízkosti.

Během koncertu však Sebkha-Chott prozradili (samozřejmě v intencích své prezentace – museli jsme jim zamávat) i jednu poměrně nemilou skutečnost – šlo o jejich poslední vystoupení v České republice. Po vydání nadcházejícího alba totiž dojde k ukončení kapely, takže o to víc je škoda, že do Modré Vopice přišlo jen nějakých +/- 20 platících diváků, takže se šílená francouzská derniéra odehrávala před poloprázdným klubem. Návštěvnost byla tak žalostná, že jsem se nakonec i přes udělenou akreditaci vrátil na vstup a ty tři kila zpětně doplatil, protože tohle si kapela jako Sebkha-Chott rozhodně nezasloužila. Na druhou stranu, celá akce tím pádem probíhala v takové příjemné undergroundové atmosféře a kdo dorazil, ten viděl hodně zblízka skutečnou parádu – jak co do míry avantgardnosti (a že v tomhle ohledu jsou Sebkha-Chott hodně vysoko), tak i co do muzikálnosti. Předskokani v obou případech taktéž výborní (ačkoliv, jak už jsem řekl, o kousek navrch u mě měla Masáž), takže z mého pohledu bezesporu skvělý večer.

Recenze

The Arisen – Rising Times

Napsat komentář
The Arisen - Rising Times
Země: Francie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.4.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Theatre of Vampire
02. Exodus
03. Mnemesis
04. Winds of Mespotamia
05. Halfway from the Sun
06. Massive Thievery
07. Apocalyptic Madness [bonus]

Hrací doba: 30:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Když se člověk podívá do biografie drtičů The Arisen, tak zjistí, že jejich debutové EP „Rising Time“ je vůbec první prezentací této francouzské čtveřice, protože tomuto albu nepředcházela žádná dema ani splitka. Hned zkraje své kariéry se rozhodli nastoupit do studia a dali tak vzniknout EP, jehož hrací doba a forma by mnohým vystačila na regulérní studiové album, protože sedm skladeb při půl hodinové hrací době není zrovna malá porce muziky.

Tato čtveřice sice pod hlavičkou The Arisen funguje sotva jeden rok, ovšem jak už je zvykem, mají za sebou pánové nějaké to účinkování v jiných skupinách, z nichž žádná mi nepřijde ničím zajímavá, aby stála za zmínku. Nicméně, hlavní je, že The Arisen v řadách svých bývalých působišť sbírali cenné zkušenosti, které se jim nyní na prvotině jejich vlastního dítka začínají vyplácet, protože „Rising Time“ je pozoruhodně vyspělá a technicky velmi vytříbená nahrávka, z níž bych bez dalších poznatků ani v nejmenším netipoval, že se jedná o debut skupiny, která vznikla teprve loni. The Arisen totiž znějí velmi sehraně, profesionálně a dohromady velmi sebejistě, protože jejich tvorba si to nemíří nikam níž než k technicky pojatému death metalu s až matematickou přesností.

Z mých úst už to musí znít jako klišé, protože to říkám a píšu vždy, když mám vyslovit názor na technicky death metalovou kapelu, ale hlavním klíčem k úspěchu u mé maličkosti je vyváženost právě mezi oním profesorstvím a živelností. Důvod je jasný, protože jakmile začne kapela už jen v rámci jedné skladby ztrácet vodící linku a stáčet se k bezhlavým technickým finesám, která možná na někoho působí elegantně, ale ve výsledku je to nuda jako prase, tak se přestávám bavit (za všechny zdravím onanisty Animals as Leaders). Opravdu totiž nemám zájem poslouchat ve volném čase hudbu bez duše, kterou si borci po nocích počítají s logaritmickým pravítkem v ruce. The Arisen jsou naštěstí od tohoto relativně daleko a jejich death metal je pořád ještě úderným deathem, jejž jednoduše nahráli borci, kteří svým nástrojům vládnou mistrně.

Mně osobně se na této nahrávce strašně líbí propojení baskytary s bicími, které jsou v pomalejších momentech vytaženy do popředí, kdežto v rychlých sypačkách se ztrácejí za hradbou kytarových riffů a vyplouvá tak na povrch velmi nevýrazný zvuk, který občas vyloženě zabíjí potenciál hudby.

Hned jak skončila krátká předehra v úvodu „Theatre of Vampire“ a borci začali vcelku obyčejný kytarový motiv obohacovat arytmickými vsuvkami a změnami tempa, tak mi bylo jasné, že tohle nebude album na jedno odpoledne. The Arisen zkrátka vyžadují čas, protože ačkoli jsou kratší skladby pořád vcelku zapamatovatelné a refrény jsou v rámci mezí chytlavé, tak je tam těch změn tolik, že se to musí umět vstřebat.

Naštěstí po „Theatre of Vampire“ přichází přímočará „Exodus“, která sice není přímočará v tom pravém slova smyslu, ovšem ve srovnání s „Halfway from the Sun“ je to jasně definovaná death metalová palba, již brzdí jen zasekávačky v půli její hrací doby, po nichž se přelévá do techničtější druhé poloviny. Své místo má v celkovém zvuku vyhrazený i melodicky čistý vokál, ovšem ten mi na rozdíl od hrubého growlingu nepřišel ničím zajímavý natolik, abych na něj nedal dopustit. Ostatně nejvíce jsem si oblíbil právě pasáže, kdy jsou The Arisen k nezastavení a dávají letmo vzpomenout na Gojiru, k níž mají i vzhledem k místu svého původu blízko.

A obdobným způsobem by se daly rozdělit i další dvě skladby z nedlouhého tracklistu, takže zatímco „Mnemesis“ patří k těm techničtějším kompozicím, tak „Massive Thievery“ útočí ruku v ruce s math metalovými riffy a proměnlivou rytmikou zejména svou úderností. Pasáž z počátku druhé minuty je asi nejsilnějším momentem této písně, na níž mě otravovalo jen příliš časté kytarové kvílení uprostřed riffu z druhé minuty.  Tak nějak mi do konceptu nahrávky nezapadá poslední „Apocalyptic Madness“, která je mnohem deathově brutálnější a zní velice odlišně od zbytku desky a nebýt toho, že je oficiálně uváděna jako skladba bonusová, tak vážně nevím, co si o ní myslet. No, to vlastně nevím ani tak, ale alespoň mě to nijak výrazně netrápí.

Nicméně, na celkovém vyznění „Rising Time“ se ani po vyslechnutí bonusu nic nemění, protože jakožto fanouškovi této hudby (za předpokladů, že se to s tou matematičností nepřežene) se mi líbí směřování, jakým se The Arisen ubrali. Má to koule, je to chytré a nutí to posluchače přemýšlet i při opakovaném setkání. Jen škoda toho nevýrazného zvuku, který by zasloužil větší péči, aby dal vyniknout naplno spojům mezi kytarovými linkami s rytmickou sestavou. I přes jisté dílčí nedostatky, jež mi na prvotině The Arisen lehce kazily dojem, můžu říct, že je „Rising Time“ albem, jemuž se oplatí trochu toho času věnovat, protože je možné, že o této partě ještě uslyšíme. Samozřejmě za předpokladu, že celá tato módní vlna djentů a technických metalů neupadne za pár let v zapomnění…

Recenze

Peste noire – La Chaise-Dyable

Komentáře: 2
Peste noire - La Chaise-Dyable
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.4.2015
Label: La mesnie herlequin

Tracklist:
01. Avant le putsch
02. Le dernier putsch
03. Payés sur la bête
04. Le Diable existe
05. A La Chaise-Dyable
06. Quand je bois du vin
07. Dans ma nuit (2nd version)

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Otázka číslo jedna – mohou Peste noire v roce 2015 něčím vyloženě překvapit v tom smyslu, že by snad vydali desku, která zní jinak, než člověk předpokládá? Otázka číslo dvě – chceme to vůbec? Po poslechu aktuálního alba „La Chaise-Dyable“ se chce říct, že odpověď na obě otázky je: ne.

Peste noire jsou bezesporu extrémně zajímavou kapelou s unikátním zvukem a naprosto nezaměnitelnou aurou, která se kolem celého jejího snažení prostírá. Tuhle svou unikátnost dovedlo komando v čele s Faminem k dokonalosti na své čtvrté a dovolím si tvrdit, že snad i bezmála geniální desce „L’ordure à l’état pur“, jež vyšla na jaře roku 2011. Právě zde Peste noire dopilovali ten svůj sound, k němuž, viděno zpětně, postupně směřovali již od svých syrových počátků, a navíc se to potkalo s dechberoucí skladatelskou formou.

Není tedy žádným překvapením, že od té doby pokračují v témže stylu. To se týkalo následného „Peste noire“ z roku 2013 a týká se to právě i letošního počinu „La Chaise-Dyable“ – právě v tomto ohledu jsem myslel ono tvrzení, že se jedná o nepřekvapivou nahrávku. Famine a jeho kumpanie totiž stále pokračují v tom svém jasně rozpoznatelném a charakteristickým rukopisem vybaveném avantgardním black metalu, v němž se mísí dekadence prokletých básníků s francouzským nacionalismem, anarchií, nadsázkou, svojským humorem, jistou zvráceností, kontroverzí i účelně využívaným kýčem.

Přesto to v tomto konkrétním případě není špatně, že Peste noire na „La Chaise-Dyable“ vlastně jen pokračují v tom, co se dělo již na jejich minulých nahrávkách. Ona ta jejich produkce je totiž skutečně svým způsobem skutečně výjimečná, takže by možná bylo trochu škoda se jí zbavovat, ale co je pro posluchače hlavní – stále to nevypadá, že by jí docházel dech. A právě to je ten důvod, proč jsem hned v úvodu naznačil, že tento stav nikterak nevadí a že přinejmenším já vlastně ani nechci, aby se Peste noire nějakým zásadním způsobem měnili – dokud totiž budou vydávat takováhle alba, tak nevím, co by se muselo stát, abych jim to přestal žrát i s navijákem.

Nicméně i přesto se musím přiznat, že zpočátku mi „La Chaise-Dyable“ připadalo v porovnání se svými předchůdci o něco slabší, a to nejen vedle arcidíla „L’ordure à l’état pur“, ale i v konkurenci „Peste noire“ anebo „Ballade cuntre lo Anemi francor“. A je dost dobře možné, že se na tom ve velké míře podílel i nepříliš povedený začátek v podání regulérně příšerného dvouminutového intra „Avant le putsch“, které nejsem schopen strávit ani v kontextu onoho pokleslého humoru a celkové stylizace Peste noire, protože minimálně ta kytara prostě rve uši. Nicméně, zbytku jen stačilo dát odpovídající množství času, aby patřičně rozkvetl a dokázal, že „to“ tam pořád je.

Zbylých šest skladeb, včetně nové verze „Dans ma nuit“ již delší dobu známé z videoklipu, udržuje vysoký standard Peste noire po všech stránkách. Opět nechybí Faminův vokál někde na pomezí black metalového jekotu a opileckého hulákání, které tu a tam jako vždy doplní i Audrey Sylvain, nechybí nezaměnitelné kytarové melodie, využití akordeonu ani ona tolikrát omílaná atmosféra nebo úctyhodné množství skvělých nápadů, které Peste noire už tradičně doslova sypou z rukávu jak nic.

Vrcholy lze volit jen těžko, jelikož všech těch šest písniček je jednoduše excelentních. Když ale pominu již dříve známou a skvělou „Dans ma nuit“, pak jsem se možná o chloupek víc zamiloval do čtvrté „Le Diable existe“, která na své devítiminutové stopáži nabídne nejen bombastický rozjezd, ale i spoustu dalších úžasných pasáží, a do šesté „Quand je bois du vin“, v níž dostane velký prostor Audrey a také Ardraosův akordeon. Ale jak říkám, s výjimkou již zdissovaného intra „Avant le putsch“, které jsem hodně rychle začal na férovku přeskakovat, mě „La Chaise-Dyable“ baví celé a čím déle to poslouchám, tím spíš si to užívám – o nějakém docházení dechu prozatím nemůže být řeč.

Peste noire - La Chaise-Dyable

Asi nemá smysl se tajit tím, že to, co Peste noire produkují, mě vždy oslovovalo, což se na mém vnímání „La Chaise-Dyable“ bezesporu projevuje. Na druhou stranu věřím, že mám pořád tolik soudnosti, že bych to nezbaštil, kdyby to byla debilita. V případě „La Chaise-Dyable“ ale takový pocit nemám ani náhodou, a i když nepopírám, že mi to tentokrát nevím proč chvilku trvalo, než jsem to schroupal, jsem nakonec jako vždy spokojen, protože je to prostě pořád super.

Druhý pohled (Skvrn):

Pomyslím-li na francouzský black metal, představím si komplikované disonantní riffy, rytmickou divočinu a hektolitry dekadentní atmosféry. Deathspell Omega, Blut aus Nord, Aosoth, víc asi netřeba dodávat. Faminovo komando Peste noire je naproti tomu jiné. Rozhodně však neméně francouzské. Zatímco výše zmínění k hudbě přidávají temnou eleganci, Famine je ta správná vesnická potrhlost. Potrhlost, co pro peprnější slůvko nezachází daleko, potrhlost, která do sebe mimo hektolitrů dekadence vyklápí ještě nezměrné množství Sauvignonu. Toho prvotřídního, samozřejmě, na krabicák z pražského Hlavního prosím zapomenout. Všechno se pak odráží v hudbě samotné. I když je to neučesané a atmosférou věrně evokující alkoholové opojení, je to stále francouzsky šarmantní, byť mnohem zvrácenějším způsobem než v případě rafinovaně budovaného chaotična.

A já? Mně je tahle kombinace neskutečně pochuti. Ten nezaměnitelný ksicht a autentičnost, nad tím si tuze pomlaskávám. No, a být tu pečlivé ohlašování současného alba, „La Chaise-Dyable“ bych netrpělivě vyhlížel. Ale jelikož si Peste noire na nějaké rafinované propagaci nepotrpí a aktuální desku vyplivli takřka bez jediného hlesu, těšit jsem se holt nemohl. Nu, co už, aspoň že jdou ty desky ven a Famine si je nepouští jen jako privátní soundtrack do opiční nepohody.

Peste noire - La Chaise-Dyable

Již loňské splitko s Diapsiquir předznamenalo, že Peste noire hodlají nadále pokračovat v nastolené poloze. Muzika je nadále plná spontánnosti, uvolněné nálady i Faminových hlasivkových projevů – nezaměnitelných a snad ještě vychlastanějších než kdy dřív. Zůstávají i klasické black metalové sypačky v kombinaci s všudypřítomnou punkovou neurvalostí. Vše tedy při starém, nového je toho pomálu. A nesl jsem to nelibě. Co vám budu povídat, vše mi znělo až příliš povědomě, prostě nebylo moc co objevovat. Nakonec jsem se však s tímhle problémem popasoval a „La Chaise-Dyable“ překvapivě začalo růst. K prvním čtyřem skladbám ani není moc co říct, s odstupem času vážně extratřída. Vyzdvihnu snad jen skvělý tah na branku, který však rozhodně neznamená kompoziční triviálnost. Songy jsou velmi dobře vystavěné a skvěle gradují. Tohle Francouzi opravdu umí, ostatně přesvědčte se sami.

Nakonec až do poslední třetiny alba všechno v pořádku. „A La Chaise-Dyable“ i „Quand je bois du vin“ spád bohužel výrazně klidní. I když se ve druhé jmenované dočkávám hlasu femme fatale slyšící na jméno Audrey Sylvain, nemůžu si pomoct, obě skladby patří s odstupem k tomu nejslabšímu. Desku poté uzavírá již na splitko zařazená „Dans ma nuit“, kterou Peste noire teď využili i pro účely dlouhohrající. Přestože se vyskytly drobné úpravy a jen se sprostě nedubluje, není to pro mě nejsympatičtější přístup. A vůbec, nejde jen o přístup. Je vážně rušivé, když se vám do nového materiálu drze vetře stará známá.

Peste noire

S „La Chaise-Dyable“ jsem vedl věru zajímavý boj. Zpočátku to vypadalo na neblahé zklamání, z něhož Peste noire nakonec vybruslili a ukázali, že mimo originality i nyní přišli s kvalitním materiálem. Slabší konec desky však „La Chaise-Dyable“ oddaluje od špičky kapelní diskografie a brání mi v tom, abych s deskou seriózně počítal i pro budoucí poslechy. Ty totiž budou nadále patřit především předloňskému eponymnímu nadělení a o dva roky staršímu „L’ordure à l’état pur“. No, a jak dál? Přeji si posun, alespoň mírný. A klíčová slova? Byla by snad jen dvě: Audrey Sylvain. Dejte té holce víc prostoru, má to v sobě.

Recenze

Either Way – Behind the Light

Napsat komentář
Either Way - Behind the Light
Země: Francie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: červenec 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Across the Light
02. Redemption
03. Phoenix
04. Always Look to the Star
05. Evil in Me
06. Red Eyes
07. Faces
08. Trouble in My Mind
09. Scarecrow
10. Black Soul

Hrací doba: 43:37

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Přestože se francouzští Either Way tváří jako regulérní kapela, tak když člověk nahlédne za roušku, která je na první pohled halí, tak zjistí, že to není tak úplně pravda. Za vznikem této dnes čtyřčlenné party stojí Ludovic Ciszewski, který několik posledních let sbíral zkušenosti v řadách lokálních skupin, z nichž jako ta nejdůležitější mi přijde power / thrashová Monolith, u nichž Ludovic drtí baskytaru. Jednoho dne se však rozhodl, že si postaví domácí studio, a protože schopně ovládá rovněž kytaru a bicí, tak nebylo daleko k vzniku Either Way.

Správně chápete, že debutové album „Behind the Light“ vznikalo takřka výhradně pod taktovkou Ludovice, jenž se kromě baskytary chopil i ostatních nástrojů, které čítají kytaru, klávesy a samozřejmě i bicí. Jeho vokál není taky úplně špatný, takže se postavil i za mikrofon a nahrál desítku skladeb z vlastní kuchyně, tudíž album je svým způsobem možno brát jako čistě sólové. Sám by to však nezvládl v živém provedení, takže rekrutoval kytarovou dvojici ve složení Fabrice Pelletier a Jean-Michel Cervoni, jenž si na albu střihl i nějaké sólové party, a za bubenickou stoličku se usadil Baptiste Cauchy, čímž současní Either Way dostali svou finální podobu.

Od prvního alba toho zpravidla moc nečekám, protože to se skupina ještě hledá a ne vždy je výsledek tak ucelený a kvalitní, jak bych si přál. Když se kapela ještě hrdě schová za nálepku severského melodického death metalu, tak tuplem ne, protože očekávám generické míchaní sladkých a ostrých vokálů na kombinaci riffů a melodických kudrlinek. Nicméně i přes jistou skladatelskou průměrnost, která je z „Behind the Light“ cítit, to není úplně špatná deska. Ony ty melodie jsou totiž mnohdy dost povedené a písně slušně odsýpají. K mé vlastní spokojenosti jsem si s prvním poslechem mohl odškrtnout ony melodické refrény ve stylu Soilwork, protože Ludovic se pyšní pouze death metalovým growlingem, jenž je doplněn o vzletný vokál pouze v závěrečné „Black Soul“, ačkoli tady si nejsem jistý, jestli se jedná o hlavního kápa Either Way, nebo nějakou hostovačku…

Přestože k tomu melodické intro „Across the Light“ příliš nesvádí a slibuje spíše power metalovou náplň „Behind the Light“, tak následující písně se nesou na vlně takového té stylové klasiky melodického severu a citaci Before the Dawn jakožto svých vzorů tak plně chápu, protože řada písní z alba je Saukkonově kombinaci melodických spodků a tvrdých riffů velmi blízká. Je možná škoda, že se do hudby Either Way, potažmo Ludovice Ciszewskiho, nepodařilo vměstnat i nějaké to oživení, protože ona devítka písní, která následuje po zmíněném intru, se nese až na malé výjimky v takřka neměnném tempu a na stále stejných postupech, což je škoda.

Abych úplně nekecal, tak přiznávám, že malý zlomek skladeb míchá pomalejší tempa s rychlými a činí tak vcelku povedeně, což je příklad dvojky „Redemption“, jež stojí na velmi chytlavém melodickém podkladu tvrdého riffingu, a předposlední „Scarecrow“. Typickými zástupci „Behind the Light“ však budiž následující hitovka „Phoenix“, „Trouble in My Mind“ a „Red Eyes“, které jsou zároveň tím úplně nejlepším, co album kompozičně nabízí. Jsou to sice klasické rychlejší vály s hutným soundem, ale všechny tři doslova explodují ve fantastických refrénech, jejichž základem jsou melodické kytary, nemilosrdná rytmika a účelový vokál Ludovice, který je tak akorát agresivní, ovšem ne zas tak hluboký, aby nabourával tu kopu melodií, o něž se starají jak kytary, tak četné klávesové aranže na pozadí.

Either Way

Oproti zbytku alba se vyhraňuje jen závěrečná „Black Soul“. Nečiní tak jen těmi melodickými vokály, ale celkově melancholickou atmosférou, kterou nastíní dlouhá klavírní předehra v úvodu. Někdy v druhé minutě se píseň začne pomalu lámat ke své kytarové podobě, ale síla ústřední melodie nedá na onen klavír z úvodu zapomenout ani s blížícím se koncem, kdy se přidává na intenzitě a rychlosti. „Black Soul“ tak z „Behind the Light“ vyčnívá asi nejvíce a palec nahoru za to, že se nejedná o slepou rádoby tesklivou krávovinu, jak by se díky oné melodické a melancholické náladě mohlo zdát.

Ne, že by „Behind the Light“ bylo majstrštykem daného žánru, ale pokud přihlédnu k faktu, že Either Way jsou vlastně ve svých úplných začátcích, tak lze opomenout i těch několik méně výrazných skladeb, které se z důvodu neměnného hudebního vzorce lehce ztrácí (“Face“, „Evil in Me“). Stopáž se zastavila lehce za 40 minutovou hranicí, a pokud budu upřímný, tak za ten poslech „Behind the Light“ stojí, protože si nemyslím, že by se jednalo o ztracený čas. Naopak, já se bavil docela dobře.

Recenze

The Oath – Consequences

Napsat komentář
The Oath - Consequences
Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Never to Be Seen Again
02. Crimson Flesh
03. Consequences
04. Silent Dreams
05. Deconstruction
06. Today I Die
07. Create the Infinite
08. Unchanged
09. The Final Sleep
10. Endless Fallacies

Hrací doba: 47:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

The Oath patří do početné množiny takových těch kapel, které už mají něco za sebou, hrají relativně dlouho, vydali třeba i pěkných pár desek, ale nikdy se jim nepodařilo se výrazněji prosadit a prorazit do širšího povědomí scény. Konkrétně tahle francouzská parta to táhne již od konce 90. let a vydala už čtyři dlouhohrající desky – počítáno včetně té aktuální, jež vyšla v letošním roce pod názvem „Consequences“.

Já osobně jsem ovšem o existenci kapely až doposud neměl tušení. Nedokážu tak úplně přesně odhadnout, zdali je to dáno mým ignorantstvím, anebo The Oath skutečně spadají do takové té sorty skupin, jak jsem naznačil v první větě článku, ale kdybych si měl vsadit, asi bych si vybral tu druhou možnost. Nicméně, proslulost či neproslulost na žánrové scéně ještě nic neříká o skutečných hudebních kvalitách (či nekvalitách) té které skupiny, takže nějakými předsudky jsem rozhodně netrpěl, když jsem si šel „Consequences“ poprvé pustit. Když už, tak možná spíš naopak, protože mi na poměry žánru přišlo, že má album relativně zajímavý obal, takže jsem doufal, že z toho vyleze něco solidního.

Solidní „Consequences“ vlastně je – svým způsobem. Čistě co do formální a co do technické stránky totiž kapele nelze vytknout takřka nic. The Oath na své nástroje hrát evidentně umějí, ale to je (nebo by přinejmenším měl být) zcela automatický základ, na němž se má stavět, ne něco, za co by bylo nutné komukoliv mazat med kolem huby. To hlavní, co rozhoduje o kvalitní hudbě, jsou skladatelské nápady a ty jsou v tomto případě už bohužel trochu horší. Napomoct může sice i zvuk, ale ten je na „Consequences“ takový… no, prostě taková ta nudná moderní neosobní produkce, jakou má každá druhá kapela, takže to také není nic, co by nahrávku nějak zachraňovalo.

The Oath sami sebe nazývají jako melodic blackened progressive death metal, což je vlastně takový (nejspíš nezamýšlený) eufemismus pro to, že hudba Francouzů je tak trochu patlanina. Předně si škrtněte ono blackened, protože to je kravina – black metalu na „Consequences“ nenajdete ani zbla. Pokud to tedy pánové nemysleli jako pojmenování nánosů kláves, jimiž je celá deska prošpikovaná. Dále si nezapomeňte škrtnout i slovo progressive, jelikož „Consequences“ při vší úctě s nějakou progresí nemá vůbec nic co dělat. To, že do death metalu narvete tunu kláves, z vás progresivní kapelu fakticky nedělá…

Skutečnost – alespoň tedy dle mého sluchu – vypadá asi tak, že se jedná o takovou směsici melodického death metalu, symfonického death metalu, nějakého dejme tomu moderního death metalu a trochy klasičtějšího death metalu. Že vám to zní poněkud splácaně? Inu, já se vlastně nedivím, neboť přesně takhle mně zní ta muzika. Jakási nesourodost – jako kdyby se The Oath místy skoro nedokázali rozhodnout, jakýže druh death metalu to vlastně chtějí hrát – mě praštila přes uši již při prvním poslechu „Consequences“ a ani během těch pozdějších mě neopustila. Samozřejmě nemám nic proti rozmanitosti, pokud je provedena s citem a dává smysl, ale jaksi mi nepřijde, že by to byl zrovna tenhle případ.

Ruku v ruce s tím se nese i to, že The Oath jaksi… no, prostě se nedá tvrdit, že by kapela měla kulervoucích nápadů na rozdávání. Metalová složka jejich hudby je dost obyčejná – poslouchat se to sice dá a nějak vás to neurazí, ale za celých 47 minut (to je poměrně dost na to, že je to album vesměs prázdné) jsem prostě nenarazil na jediný riff, který by mě nakopal do prdele; nenašel jsem jedinou pasáž na bicí, která by mě chytila za flígr a zametla se mnou podlahu, žádné zajímavé přechody, žádné brutální sypačky, při nichž by vám spadla brada. Dokonce i ten growling je těžký standard a Pierre Leone, jenž kromě mikrofonu ovládá i jednu z kytar, prostě nijak nevybočuje z obrovského homogenního davu naprosto zaměnitelných chrličů. Snad jediná věc, jež mě v tomto ohledu aspoň trochu vytrhla z letargie, je začátek osmé „Unchanged“, který tak trochu zní, jako kdyby si The Oath ty úvodní vteřiny půjčili od Rhapsody of Fire… ale nemyslím to zrovna jako pochvalu…

Jestli si tedy něco z „Consequences“ odnesete, tak jsou to především dvě věci, přičemž obě dvě má na svědomí Romain Devaux. Ten hraje na klávesy, jimiž se The Oath (asi?) snaží suplovat bezzubou death metalovou složku. Tenhle nástroj je tím pádem dost vytažený nad ostatní, takže právě proto si jej všimnete – je prostě první na ráně. Že by se ale v těch klávesových linkách nacházely nějaké parádní nápady, to se taky říct nedá, furt je to nuda. Tou druhou věcí, o niž se Devaux stará, je čistý zpěv, jenž se objevuje spíše výjimečně, ale při vší úctě, je to jenom dobře, protože když už se objeví (např. v „Never to Be Seen Again“, „Unchanged“ nebo „Endless Fallacies“), tak to zní trochu dementně. To už radši ten tuctový growling.

Asi je jasné, že mě osobně The Oath se svou novinkou vážně nepřesvědčili. „Consequences“ se sice snaží tvářit ambiciózně, ale ve skutečnosti je to jen nafouknutá bublina nudy. Zcela obyčejné, ledva průměrné album, s nímž prostě nemá cenu ztrácet čas.