Archiv štítku: FRA

Francie

Pavillon Rouge – Legio Axis Ka

Pavillon Rouge - Legio Axis Ka
Země: Francie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Prisme vers l’odysée
02. L’enfer se souvient, l’enfer sait
03. Mars stella patria
04. A l’univers
05. Aurore et nemesis
06. Droge macht frei
07. Kosmos ethikos
08. Notre paradis [Coolio cover]
09. Klux santur

Hrací doba: 47:05

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Čtete-li náš skromný plátek víckrát jak jednou, dvakrát do roka (když ne rovnou uherského roka), nejspíš jste si již všimli, že elektronická muzika mi vůbec není cizí. Úplný a nezřízený všežravec sice nejsem, avšak jedná-li se o industrial, EBM, aggrotech, dark electro a cokoliv dalšího podobného, tak to si dám s náramnou chutí.

Smíchání podobné muziky s metalem je pak vysloveně super nápad, a když se to umí dát správně dohromady, tak jsou z toho parádní divočiny… kombinace kytary a beatů jednoduše funguje. Asi ne náhodou se spousta elektronických kapel nebojí využívat elektrickou kytaru. Moje empirická zkušenost však říká, že když se o to pokoušejí lidé z „protistrany“ – tedy když metaloví hudebníci zkoušejí přidávat elektroniku do metalu – dopadá to o poznání hůře. Jistě, výjimky se najdou a je dost fakt suprových industrialem načichlých skupin, které jsou vnímány jako součást metalové scény, nicméně ta větší část na mě působí spíše rozpačitě.

I přesto však rád zkouším další taková jména, nabídne-li se mi k tomu vhodná příležitost. A přesně takhle vhodně se mi přednedávnem nabídli Francouzi, kteří si říkají Pavillon Rouge. Je to přesně prototyp metalistů, kteří se pokoušejí o „kytarové disko“… co jsem si proklikal bývalá působiště jednotlivých členů, tak to byly samé metaly. Jinak ale sestava nijak zvlášť zajímavá není – snad až na bývalého zpěváka. Chvilku totiž v Pavillon Rouge působil a jejich první EP nazpíval Benjamin, někdejší vokalista dnes již nefungující a o poznání známější skupiny Sybreed.

Avšak zpátky k samotným Pavillon Rouge. Jejich první EP „Mizuage“ se objevilo v roce 2008, na nějž o tři roční cykly později navázal dlouhohrající debut s názvem „Solmeth Pervitine“… na nějž o další čtyři roky později, tedy letos, Francouzi navázali druhou deskou „Legio Axis Ka“. Ani jeden z předchozích počinů jsem neslyšel, nicméně „biografie“, která víc než biografii připomíná kopku sebeoslavujících kydů, se mi snaží nakecat, že to bude fakt pecka… realita ovšem tak žhavá bohužel není. K oné „biografii“ si ale poznámku neodpustím… jako sorry, ale napsat si tam, že „se kritici jednomyslně shodli“, že je debut „jedno z nejlepších industrial black metalových alb“, a navíc to doplnit další snůškou sraček o „inovativním konceptu“ a podobných volovinách, to mi připadá hodně, hodně odvážné. Možná by neškodilo trochu skromnosti a soudnosti…

Vlastní hudba naštěstí dává trošku lepší smysl než pomýlená biografie, nicméně žádný velký zázrak to také není. Zpočátku se „Legio Axis Ka“ tváří relativně sympaticky, protože když nic jiného, tak ta elektronika tam fakt je slyšet, což u industrial metalových skupin bohužel nebývá tak úplná samozřejmost. S prvním poslechem to tedy vypadalo hratelně, jenže hodně rychle se ukáže, že zas taková pohoda to přece jenom nebude. S každým novým poslechem se totiž čím dál tím bolestivěji projevuje fakt, že ta elektronická složka muziky je prostě… no, o ničem. Jasně, industrialní to formálně je, o tom se nehádám, ale jsou to prostě ty úplně nejzákladnější a nejnudnější beaty, jaké jde asi vymyslet. Pro posluchače metalu, kteří v životě k elektronické muzice ani nečuchli, asi dobrý, těm to bude připadat jako docela hukot, ale jakmile máte jen trochu naposlouchané nějaké EBM kapely, tak tohle s vámi ani nehne.

Navíc ani ten metal není v podání Pavillon Rouge nic, co by nějak extrémně dojem vylepšilo, protože i ten je takový… já nevím, není to vyložená debilita, ale podobně jako ta elektronika je to jednoduše úplný standard, normálka, nic zvláštního. Jako kulisa k práci, když to člověk poslouchá jen na půl ucha a sem tam si chce klepnout nohou do rytmu, se „Legio Axis Ka“ strávit dá, ale tím veškeré ambice nahrávky končí. Nějaké fakt povedené nápady nebo pasáže, jež by mě nějak výrazněji upoutaly, tam prostě nejsou. Jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven.

Když už něco na „Legio Axis Ka“ upoutá, tak je to spíš v tom negativním slova smyslu. Občas (avšak ne v takové míře, že by to bylo zanedbatelné a šlo nad tím mávnout rukou) se mi prostě stávalo, že na mě muzika působila docela lacině… trochu vidlácky, řekl bych. Jinými slovy řečeno, místy to jsou prostě regulérní odrhovačky… s nadsázkou lokální diskoška smíchaná s heavy metalem. Tak jako tak, není to nic vábného. Ani nemluvě o tom, že další věcí, která mě při poslechu iritovala, byla kytarová sóla a melodie, protože ty tam jsou naroubované jaksi nepatřičně a v industriálním metalu působí příliš nekonfliktně.

„Legio Axis Ka“ má jednu zajímavou vlastnost. Při prvním poslechu se tváří jako poměrně slušná věc, ale čím déle jsem to poslouchal, tím více jsem se těšil, až se konečně dokopu k sepsání recenze a budu moct povolat do zbraně mocnou klávesovou zkratku Shift+Del. Ano, chápete to správně – tohle je album, které nestojí ani za to, aby člověku zabíralo místo na disku. Formálně se to sice poslouchat dá… ale ty vole, proč by to někdo dělal, když je to taková nuda? Jestli chcete něco elektronicky-kytarového, pusťte si radši Psyclon Nine, Herrschaft nebo H.exe nebo jakoukoliv jinou z té spousty mnohem lepších kapel podobného ražení.


Grünt Grünt vs [P.U.T] – split

Grünt Grünt vs [P.U.T] - split
Země: Francie
Žánr: grindcore / experimental sludge
Datum vydání: 18.2.2015
Label: P.O.G.O. Records / Bonobo Stomp / Trashfuck Records / THC+DIY Records / Vleesklak Records / Brutal Arratia / Krach Macht Frei

Tracklist:
I. Grünt Grünt
01. 01
02. 02
03. 03
04. 04
05. 05
06. 06

II. [P.U.T]
07. With the Evil
08. Fear
09. Industrial vs. Forest
10. Under Most Darkest Sea

Hrací doba: 26:30

Odkazy Grünt Grünt:
bandcamp

Odkazy [P.U.T]:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
P.O.G.O. Records / [P.U.T]

Na první pohled tohle vypadá jako další obyčejný grindový split (snad jen trochu nezvyklý přebal pro takový druh nahrávek by něco mohl napovědět), ale realita je nakonec trochu jinde. Neříkám, že je to tím pádem automaticky skutečně dobré, ani neříkám, že to je snad chyba… jen říkám, že je to trochu jinde, než jak se to zdálky může jevit…

První stranu tohoto splitu mají na starosti Grünt Grünt, což je francouzská grindcorová zběsilost. Právě i díky tomu začátku, který posluchače uvítá, to zpočátku vypadá prostě na další normální a neviditelné grindcorové splitko. Prvních pět tracků Grünt Grünt drtí neředěnou a bohužel také poměrně bezhlavou grind / powerviolence agresi. Nejdelší z těchto pěti songů má 50 vteřin a hned tři se vejdou do 30 vteřin, takže je vám asi jasné, že není žádný velký čas na vymýšlení čehokoliv. Tihle žabožrouti jedou dle hesla „žádné sraní s mladou paní“ a třískají to hlava nehlava bez většího rozmyslu. Jestli to někoho bere, v pohodě, nic proti tomu, ale mně osobně to podání zrovna od Grünt Grünt připadá úplně o ničem. Nic proti takhle extrémní muzice, ale tohle jsou prostě tři minuty antihudebního bordelu.

Trochu zajímavější jsou Grünt Grünt až ve své šesté písničce, která naopak trvá přes čtyři minuty. Začátek se sice ve stejném duchu jako předcházejících pět mikro-skladeb, ale po nějakých 40 sekundách Francouzi zničehonic spadnou do sludgové bahna, a ačkoliv dále pokračují na jednom nepříliš složitém hutném riffu, do něhož vstupuje nemocné skřehotání, je to o mnoho levelů lepší. Když se pak navíc v závěru připojí další hudební vrstva (samply… možná i klávesy?), pak je to až překvapivě dobré.

To kolegové [P.U.T], jejichž domovina leží „between Brussel and Paris“, na to jdou docela jinak. Jejich hudebním hájemstvím totiž není grindcore, ale jakýsi mírně experimentálnější sludge s nepřehlédnutelnými industriálními vlivy. Ani jejich strana splitu sice není dokonalá a hlavně song „Industrial vs. Forest“ se mi moc nelíbí (rychlejší momenty se dají, ale zbytek se mi prostě zdá trochu tupý), ale zbylé tři písně to naštěstí vyvažují. Ať už je to „Fear“, v níž má industriální složka asi největší roli, „With the Evil“, která se z první poloviny plné kytarového skřípání překlene v pomalou druhou půli, anebo závěrečná „Under Most Darkest Sea“, jež se nese v experimentálnějším a proměnlivějším duchu a která mj. nabídne skvělou rychlou pasáž se splašeným bicím automatem ve třech čtvrtinách.

Vítězem obligátního splitového souboje jsou i přes jeden slabý track jednoznačně [P.U.T], nicméně i Grünt Grünt v rámci „06“ ukázali, že když je vůle, tak to také umějí zajímavě. Něco mi ovšem říká, že tahle píseň bude v jejich tvorbě spíše světlou výjimkou, což mi ostatně potvrdil i letmý poslech několika jejich dalších počinů na Bandcampu.

A jestli split doporučuji k poslechu? Popravdě řečeno – nevím. Sám se vlastně pořád nemůžu rozhodnout, co si o téhle nahrávce myslet. Špatná navzdory několika výhradám určitě není. Nepřipadá mi ani průměrná, jelikož takový ten šedivý průměr zní přece jenom taky trochu jinak a především tuctověji. Z druhého úhlu pohledu mi to ale stále nepřipadá ani jako nějaká vyložená šleha. Když už, spíše bych společnou placku Grünt Grünt a [P.U.T.] označil jako „docela zajímavou“. Pokud i vám to, co tu až doposud padlo, připadalo nějak zajímavé a přišlo vám, že by vás to mohlo zaujmout, neváhejte to zkusit aspoň v přiloženém přehrávači…


Naïve – Altra

Naïve - Altra
Země: Francie
Žánr: electronica / metal / trip-hop / rock
Datum vydání: 20.3.2015
Label: Persistent Room

Tracklist:
01. Elevate Levitate
02. Yshbel
03. Mother Russia
04. Monument Size
05. Surge
06. Waves Will Come
07. Altra

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“

Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. Ve skutečnosti bych asi i „Altra“ přešel bez většího povšimnutí, kdyby mi to album samo nedorazilo a nebylo vybaveno nálepkou trip-hop / metal / electro. Právě tahle žánrová kombinace, která mne velice lákala, byla tím hlavním důvodem, proč jsem se do poslechu „Altra“ nakonec pustil…

Nicméně i navzdory tomu, že jsem byl na produkci Naïve relativně zvědavý, nakonec z našeho setkání odcházím poněkud zklamán – a to i přesto, že jsem vlastně od desky technicky vzato dostal to, co jsem od ní očekával. Slibovaná žánrová škatulka je určitě splněna… je sympatické, že se nejedná o takový ten případ, kdy je hudba metalem s mírným popraškem čehosi trochu elektronického a promo cancy už řvou o trip-hopu, ale že i v reálu jsou výše jmenované stylové složky na „Altra“ vyrovnané – snad jen bych se k nim nebál přidat ještě rock. Přesně v to jsem doufal a přesně to jsem vlastně dostal stejně jako povětšinou jemnější atmosféru s kytarovými výjezdy a zcela jasnou orientaci na náladotvornost. Navíc je samozřejmě vše v naprostém pořádku i po technické stránce, a aby toho nebylo náhodou málo, bylo by zase nefér tvrdit, že Francouzi ne svojí novinku nevymysleli i několik dost povedených motivů.

Přesto všechno se u mě výsledek míjí účinkem, přičemž jako ten hlavní důvod, proč mi „Altra“ tolik nesedlo, bych označil – nebojím se říct – přílišnou podbízivost. Nemůžu si pomoct, ale přesně tak na mě nahrávka po většinu své hrací doby působí. Jakoby „inteligentní“ samply, generické trip-hopové plochy, občasné post-rockové závany, obyčejné corové riffy, místy až laciné nápěvky… ani nemluvě o tom, že tu a tam hudba působí až příliš přeslazeně (třeba hned v úvodní „Elevate Levitate“). Výsledkem je takový „hispter rock“, u kterého si možná budete chrochtat blahem, pokud nosíte flanelku, plnovous a máte na sobě cca 5428 tetování, ale mně to podání Naïve připadá… inu, skutečně trochu naivní (anebo snad naïvní?).

Úplně jalové „Altra“ není a sem tam se nějaké příjemné momenty přece jen najdou, zejména v druhé půlce desky. Relativně mě baví jedna pasáž v „Surge“, hezký je rozjezd „Waves Will Come“ a titulní dvanáctiminutovka „Altra“, jež je tou nejdelší položkou tracklistu, rovněž nabízí několik povedených nápadů (na druhou stranu ale i několik trochu otravných). Něco do sebe má i „Mother Russia“, jejíž větší část se nese v čistě trip-hopovém duchu, a pokud by na ni nebyla naroubována genericky kytarová závěrečná třetina, šlo by o vrchol alba. Obecně právě v těch kytarových momentech jsou Naïve úplně bezzubí, což dále dokazuje třeba první půle „Monument Size“, což je zcela nezáživná metalová moderna.

I přes několik slušných chvilek však negativní pocity stále převažují. Naïve spájí hned několik moderních, skoro až trendových žánrů a navíc tak činí poměrně generickým způsobem, a ač se na první pohled snaží tvářit chytře, nějak jim to prostě nevěřím a u mě se to minulo účinkem. Anebo je to naopak tak moc chytré, že to můj slepičí mozeček nepochopil. Nechápejte mě špatně – nestěžuju si na to, že to je „měkké“; vadí mi jen to, že je to prostě plytká a přiteplená nuda.


Maleficentia – Finis gloriae mundi

Maleficentia - Finis gloriae mundi
Země: Francie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: prosinec 2014
Label: Khaos Division Productions

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Po světě běhá poměrně solidní množství výborných kapel. Zároveň však po něm běhá i množství špatných kapel – ta mrška statistika jednoduše skutečně funguje. Posluchač se většinou snaží vyzobávat ty první zmiňované, to dá rozum, ale občas se prostě stane, že vám do přehrávače zavítá i nějaká nudná kravina. A přesně ta do mého přehrávače nedávno zavítala prostřednictvím francouzské skupiny Maleficentia

Maleficentia nejsou žádní nováčci – fungují již od konce 90. let a loňský počin „Finis gloriae mundi“, o němž si nyní budeme povídat, je jejich čtvrtou řadovou nahrávkou. Přesto jsem o nich poprvé slyšel až teď a hned na rovinu říkám, že by mi bylo lépe, kdyby se tak nestalo. Zdálky se Maleficentia netváří jako něco, co už od pohledu zavání průserem… papírově by zkušenosti měli mít a kombinace symfonického black metalu a francouzského původu mě taktéž nijak neodrazovala. Ostatně, proč by také měla, když toto žánrově-původové kombo dalo světu kupříkladu dodnes nepřekonané Anorexia Nervosa. Samozřejmě, nebyl jsem natolik bláhový, abych předem čekal, že se Maleficentia vyrovnají kultovním králům dekadence, ale přinejmenším v solidní záležitost jsem jen při pohledu na povedenou obálku, již zdobí obraz „Le déluge“, jehož autorem je francouzský malíř Léon François Comerre (1850-1916), tak trochu doufal. Bohužel marně.

Maleficentia jsou až bolestivě nevýrazní a průměrní; tak moc, že víc už to snad ani nejde… vlastně jsou tak moc průměrní, až se mi zdá, že nazývat je průměrem je příliš milosrdné. Na „Finis gloriae mundi“ nehledejte nic jiného než zcela tuctový symphonic / melodic black metal ve stylu starších Cradle of Filth – akorát v mnohonásobně nudnějším podání. Takový desetkrát vylouhovaný čajíček z „krejdlové filcky“.

„Finis gloriae mundi“ je naprosto jednotvárná nuda, v níž jsou nějaké solidnější nápady tak vzácné, že i ten šafrán je proti tomu zcela běžná komodita. Jediný moment, jenž mě vždy dokázal vytáhnout z letargie, je jeden klávesový motiv v instrumentálce „The Crimson Path“, ale vše okolo je jedno bezbřehé moře šedivé nudy. Jen si to tak nějak hraje… jsou tam nějaké kytary, nějaké klávesy, bicí, zpěv… no, a to je asi tak všechno, co k tomu jde říct. Jinak jde o 50 minut hudebního placeba o devíti chodech. „Finis gloriae mundi“ je přesně ten typ nahrávky, která vás nebaví už během prvního poslechu – avšak ne proto, že byste se s tím snad ještě nestihli sžít. Důvod je ten, že tu desku máte skrz naskrz prokouknutou ještě dřív, než poprvé dospěje ke svému konci.

Tohle je prostě po všech stránkách naprostá ztráta času. Pro mě byla ztráta času to poslouchat a psát o tom. Pro vás byla ztráta času tohle číst a buďte si jistí, že poslouchat to by byla ještě větší ztráta. Protentokrát uděláte dobře, když mi budete věřit, a půjdete si radši pustit něco jiného, co za to stojí, protože tahle placka člověka nepotěší, ani ho nenasere nebo neznechutí… prostě úplně nic, emoce nula, vakuum…


Nocturnal Depression – Spleen Black Metal

Nocturnal Depression - Spleen Black Metal
Země: Francie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 11.5.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Elégie
02. L’isolement
03. Acédie
04. Méditation grisâtre
05. Un immense désespoir
06. Remords posthume
07. Spleen Black Metal

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Řekl bych, že depresivní black metal patří mezi ty subžánry, jež vlastně nemají žádné vyložené lídry a vůdčí formace. Pokud by na to však přece jenom přišlo, jedněmi z mála kandidátů, kteří by na tento post mohli aspirovat, jsou zcela jistě francouzští Nocturnal Depression – a to rozhodně nejen proto, že na rozdíl od mnoha jiných DSBM formací se jim povedlo vydat víc než jednu desku, fungovat delší dobu a relativně aktivně i koncertovat.

Poslední roky však Nocturnal Depression diplomaticky řečeno nezastihly zrovna v životní formě. Během prvních šesti let svého fungovaní tihle francouzští sebevražedníci vydali čtyři alba, nicméně od roku 2010, kdy vyšlo „The Cult of Negation“, nastalo co do nové studiové tvorby ticho po pěšině. Namísto toho se Nocturnal Depression začali utápět ve vydávání dost nudných a zcela zbytečných přetočených verzí svých raných demosnímků. V roce 2011 došlo nejprve na „Suicidal Thoughts“ (původně 2004) a loni na „Near to the Stars“ (původně také 2004). A singl „L’isolement“, jejž Francouzi mezitím vydali jako návnadu na dlouho slibovanou novou desku, byl poměrně nepřesvědčivý.

Když navíc ke všemu výše zmíněnému přidám i fakt, že Nocturnal Depression nikdy nepatřili mezi skupiny, jež by měly potřebu se ve své tvorbě nějak zvlášť vyvíjet, asi nikoho moc nepřekvapí, že jsem novinku „Spleen Black Metal“, která nakonec vyšla letos na jaře, nevyhlížel s nějakou velkou nedočkavostí. Popravdě řečeno se mi do poslechu ani moc nechtělo, a když jsem placku konečně poprvé pouštěl, doufal jsem jen v to, aby se to po loňském propadáku „Near to the Stars“ dalo alespoň trochu poslouchat…

Jenže „Spleen Black Metal“… nechci říkat, že to album překvapilo, protože o překvapující nahrávku se rozhodně nejedná, ale i přesto je výsledek mnohem lepší, než jsem očekával. Co se však hudební stránky týká, bylo by bláhové doufat v nějaké změny oproti tomu, co Nocturnal Depression předváděli v minulosti. Opět se tedy jedná o krystalicky čistý depresivní black metal se vším, co k tomuto specifickému stylu patří. Střední až pomalé tempo, mrazivé melodie, trpělivě předoucí baskytara a samozřejmě i sebevražedný jekot – to vše (a nic jiného) zde najdete.

Nicméně, depresivní black metal vždy patřil spíše ke konzervativnějším žánrům a více než o překotné inovace zde šlo o atmosféru, což je přesně ten důvod, díky němuž „Spleen Black Metal“ funguje. Ačkoliv jsem to nečekal a příliš jsem tomu nevěřil, nakonec zpětně musím uznat, že jsem Nocturnal Depression příliš podcenil a odepisoval je předčasně, protože se svou novinkou Francouzi ukazují, že to v sobě ještě pořád mají a dokážou vytvořit parádní desku.

V rámci celku dokonce působí mnohonásobně lepším dojmem i skladba „L’isolement“, která je prvním regulérním kusem po vcelku povedeném „polo-intru“ „Elégie“. Samostatně na singlu se mi „L’isolement“ svého času příliš nepozdávala, avšak zde s ní nemám sebemenší problém, přestože jsem v ní žádné změny (snad vyjma trochu jiného zvuku) nezaznamenal. Následující „Acédie“ bez problému udržuje nastavenou depresivní hladinku a řekl bych, že je o kousek lepší než „L’isolement“, nicméně to skutečně nejzajímavější je stále ještě před námi.

Hlavní síla „Spleen Black Metal“ totiž tkví v jeho druhé „polovině“. Teprve od „Méditation grisâtre“ totiž začnou Nocturnal Depression tahat svá esa z rukávu a vykládat na stůl ty nejlepší nápady. Atmosféra ještě zhoustne a nepoleví až do konce desky. Kvarteto písní „Méditation grisâtre“, „Un immense désespoir“, „Remords posthume“ a především úplné finále v podobě titulní „Spleen Black Metal“ je vážně výtečně a zejména díky této části alba je dojem z nahrávky tak dobrý.

Nocturnal Depression

„Spleen Black Metal“ rozhodně není překvapivá desky a technicky vzato vlastně do tvorby Nocturnal Depression nepřináší zhola nic nového… když to řeknu na férovku, jde prostě jen o pár dalších skladeb s typickou žánrovou náladou. Avšak samotná atmosféra je povedená a – přesně dle názvu nahrávky – patřičně zasmušilá a právě díky ten počin funguje. Nejedná se o nějaké vyložené veledílo, ale dobré to podle mě je.


Område – Edari

Område - Edari
Země: Francie
Žánr: avantgarde / trip-hop / electronica / post-rock / ambient
Datum vydání: 13.4.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Mótsögn
02. Mann forelder
03. Luxurious Agony
04. Satellite and Narrow
05. Åben dør
06. Friendly Herpes
07. Skam parfyme
08. Ottaa sen

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.

Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…

Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.

O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.

Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.

Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.

Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.

Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.


E-Force – Demonikhol

E-Force - Demonikhol
Země: Kanada / Francie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 19.6.2015
Label: Mausoleum Records

Tracklist:
01. Apéro
02. Grievance
03. Double Edged Sword
04. Invasion
05. Debauchery
06. The Day After
07. Ultimatum
08. Insidious
09. Demonikhol
10. State of Delusion
11. Last Call

Odkazy:
facebook

Vypadá to, že Eric Forrest je aktuálně při chuti, protože čtvrté album své domovské kapely E-Force, které se jmenuje „Demonikhol“, vypustil do světa zhruba rok od vydání poslední placky „The Curse…“. Jasně, oproti vyhlášeným workoholikům to není žádné terno, ale když se podíváte na diskografii blíž, tak pětiletá pauza, která dělila debut „Evil Forces“ s nástupcem „Modified Poison“, nebo dokonce šest let mezi druhým a třetím albem, je oproti aktuálnímu pracovnímu nasazení této party rozhodně někde jinde.

Když si vzpomenu na loňské „The Curse…“, tak se mi vybaví neskutečné množství energie a poctivá porce natlakovaného thrash metalu. Jednalo se o první album E-Force, které jsem měl možnost slyšet, a líbilo se mi tak hodně, že jsem si řekl, že do příště už budu mít nastudované i předchozí dva počiny, ovšem Eric Forrest vypustil „Demonikhol“ tak rychle a nečekaně, že jsem svůj slib splnit nemohl a první roky kariéry této kanadské trojice jsou mi tak stále utajeny, ovšem to není v jádru žádná překážka, aby si kdokoli, kdo je na tom stejně, nemohl „Demonikhol“ užít.

To hlavní, čeho se v případě takhle rychle vydaného nástupce skvělé desky člověk bojí, je, zda se i tentokrát podaří udržet laťku kvality na předchozí úrovni, nebo bude výsledek působit spíš jako chudý příbuzný a slepenec minule nepoužitých nápadů. Sám za sebe můžu říct, že ačkoli novinka vznikala v opravdu rychlém sledu za „The Curse…“, tak nemám pocit, že by Eric Forrest a Krof, kteří tvoří aktuálně tvoří sestavu E-Force, něco zanedbali nebo záměrně ošidili. Pokud si říkáte, že ve výčtu sestavy chybí Jérôme Point-Canovas, tak vězte, že v sestavě je stále uveden jako kytarista, ovšem rytmické stopy nahrával tentokrát Forrest sám a o sóla se podělila pětice kytaristů, z nichž nejzajímavější je pro nás Tomáš Skořepa z řad domácích Exorcizphobia, takže čert aby se v té aktuální situaci vyznal.

Hlavní je, že „Demonikhol“ je svou kvalitou s „The Curse…“ téměř srovnatelné a díky zkrácení hrací doby o takřka čtvrt hodiny a osekání většiny skladeb k hranici čtyř minut zní ještě více natlakovaně. E-Force nedělají žádné ústupky, takže se připravte na 40 minut agresivního thrash metalu, z jehož instrumentálního vyjadřování (zejména skvělá sóla) je vzdáleně cítit progresivní přístup, ale skladby samotné jsou ze skladatelského hlediska přímočarým direktem na tvář.

Oproti minulejšku se lehce zhutnil zvuk, přičemž zejména kytary už neřežou tak pronikavě, a deska tak ztratila ten oldschoolový náboj, který byl minule zřetelný. Hrany se trochu zaoblily a nástroje se při zvučení roztáhly do šířky, a i když zní výsledek více vyleštěně, tak je „Demonikhol“ jako masivní koule, která je však při prostém nástrojovém obsazení kytara-basa-bicí jasně identifikovatelná a člověk nemá šanci se ztratit. Eric Forrest své hlasivky mučí ve stále stejné poloze agresivního řvouna s až death metalovým výrazivem v hrdle a hlasové experimenty jako střídání různých nálad se nekonají, ovšem v tomto případě to není nikterak na škodu, protože po celou dobu přitvrzuje již tak agresivní podklad „Demonikhol“. Po jisté době se hudba E-Force může zdát jednotvárná a monotónní, protože vyložený moment překvapení se po celou dobu nedostaví, ovšem není to nic, co by mě mělo při poslechu otravovat.

Pokud totiž pominu úvodní intro „Apéro“, závěrečné instrumentální industriální dozvuky jménem „Last Call“ a krátkou mezihru „The Day After“ s mluveným slovem, tak nám zbývá pouhých osm skladeb, které jsou sice jedna vedle druhé celkem úspěšně zaměnitelné (zejména první poslech v tomto byl peklo), ale přímočaré riffy a v rámci možností chytlavé sloganovité refrény se zadírají pod kůži vcelku rychle a počáteční zmatek byl rychle nahrazen řádem, který v sobě až strojově nezpomalující novinka má. Z oné osmičky skladeb se i navzdory dojmu, že jsou všechny takřka stejné a dá se říct, že i stejně kvalitní, dá bez problémů vybrat dvojice, která vyčnívá. Za mě je to skvělá „Doubled Edged Sword“, která splňuje nároky na thrashovou hymnu bez jakýchkoli pochyb a od řízného odpichu přes chytlavý refrén a skvělé kytarové sólo je tohle skladba, kterou jsem si zamiloval okamžitě na první poslech. Totéž platí ještě o vynikající „Ultimatum“, v níž se Forrest výjimečně v refénu pouští do vyšších poloh, a přidává tak na naléhavosti svého sdělení. Skvělý vál se silným thrashovým vlivem starších kapel. Tím, že jsem vybral tuto dvojici, nechci říct, že zbytek je o ničem, ale pokud bych měl určit pár songů, které „Demonikhol“ skvěle prezentují, tak to bude právě tato dvojice a úvodní rychlopalba „Grievance“.

Je hodně pozitivní, že „Demonikhol“, které by teoreticky mělo být šité zatraceně horkou jehlou, protože on ten rok není vskutku dlouhá doba, je ve výsledku neméně kvalitním albem, jakým bylo „The Curse…“, a E-Force tak zažívají hodně silné období, kdy se jejich skladbám dá vytknout jen opravdu málo. Pokud si člověk odmyslí ten fakt, že jsou si jednotlivé kompozice dosti podobné a může se tak jednoduše stát, že se z „Demonikhol“ stane kulisa k jiné činnosti, tak ten příval ostrých riffů a zmučeného vokálu Erica Forresta prostě a jednoduše má něco do sebe. Já dávám zcela jistě palec nahoru.


Warfaith – Wise Man Is Dead

Warfaith - Wise Man Is Dead
Země: Francie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 20.3.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Wise Man Is Dead
03. Jesus Sucks
04. Furious Pig
05. Purgatory
06. Terrorist
07. Crack’s Whore
08. Kill with Truth
09. Addiction
10. Warslave
11. Redemption

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Během těch několika let, co mezi čtenáře našeho webového plátku šířím své názory, jsem psal již tolik recenzí na alba mladých thrashových kapel, jejichž největší invence spočívá v tom, že náhodně proházely 30 let staré riffy z písní velikánů scény a výsledné songy přejmenovaly, že je čím dál těžší psát nějaké zajímavé úvody. Právě proto jsem se rozhodl, že odpich recenze debutového alba Francouzů Warfaith nebudu nijak lámat přes koleno, protože aniž bych chtěl tuhle pětici obviňovat z prachsprosté svatokrádeže, tak jejich hudba je natolik obyčejná, že si vlastně ani nic jiného nezaslouží.

Warfaith nelze, stejně jako zástupům jim podobných, odpírat obrovskou porci energie, protože to je asi tak jediné, čím můžou znalého posluchače, jenž už slyšel klenoty thrash metalové scény, alespoň částečně překvapit. „Wise Man Is Death“ tak boduje rozhodně živelností, kterou podporuje občasné zařazení hardcorově skočných pasáží a sborových křiků v refrénech, ovšem jako celek je tahle deska strašně jednotvárná a vlastně jsem v sobě za celou dobu nenašel jediný impuls k tomu, abych si ji pouštěl z vlastní vůle. Na rovinu říkám, že kdybych o album zavadil náhodou, tak si ho poslechnu jednou, možná ani to ne. Tak obyčejné totiž je.

Warfaith samotným se sluší říct snad jen to, že navzdory faktu, že je „Wise Man Is Dead“ jejich studiovým debutem, jímž navazují na krátkohrající počin „Blood and War“, tak zní slušně vyhraně a při poslechu jsem neměl pocit, že by jim to nešlapalo. Naopak, hraje jim to dobře a nástrojové osazenstvo ví, co dělá, ale je to prd platné, když do vás půl hodiny pumpujou obyčejnou hoblovačku, kterou ani pekelně agresivní vokál zpěváka Maxe nijak nezachrání. Album zní dobově úplně přesně jako z 80. let a nebýt toho, že vím skutečný rok vzniku, tak i díky živelně neučesanému zvuku bych „Wise Man Is Death“ v mnoha skladbách označil za 30 let starý produkt.

Kdybych měl hovořit o jednotlivých skladbách, tak si vystačím s přízvisky jako vypalovačka, rychlá a neurvalá, protože mezi desítkou písní z „Wise Man Is Dead“, mezi něž nepočítám úvodní „Intro“, jsou jen kosmetické rozdíly v tempu a samotné struktuře, takže ačkoli sám sebe považuji za velkého fanouška této hudby a mnohdy se stane, že mě podobné provedení thrash metalu bez špetky novátorství hodně baví, tak u Warfaith to nějak nefunguje a do poslechu, který by měl být díky hudební škatulce a hrací době pohodlnou záležitostí, jsem se musel spíš nutit, což je zcela určitě špatně.

Ovšem abych nebyl za zmetka, kterému Warfaith nestojí ani za tu námahu, tak s klidným srdcem můžu určit tři nejlepší skladby desky, jež se mi zalíbily. Rozhodně v tomto krátkém výčtu nesmí chybět titulka „Wise Man Is Death“. Ta se mi líbí hodně a spolu s následující „Jesus Sucks“, jež evokuje starší Exodus, ji považuji za nejsilnější část nahrávky. Avizovanou trojici písní uzavírá hymnická „Warslave“, která se opravdu snaží vnést do hudby Warfaith trochu vlastního ksichtu. Plynulý přechod od melodičtějších pasáží s mluveným slovem (ty melodie berte s rezervou, protože kytary jsou stále pěkně bruskovité) k rychlým momentům s kytarovými vichry v zádech je vážně skvělý, ovšem těch několik světlých momentů nedokáže vyvážit mističku horších kousků, mezi něž patří kupříkladu nešlapající „Purgatory“„Addiction“.

Není zrovna fér lámat nad Warfaith hůl, protože přeci jen se jedná o debut a nějaké světlé momenty, mezi nimiž vyčnívá „Warslave“, má a třeba se příště dočkám překvapení, ovšem soudě dle poslechu novinky nemůže být finální verdikt pozitivní. Má tedy vůbec smysl „Wise Man Is Dead“ poslouchat? Mně osobně tahle placka nedala vlastně vůbec nic a fanouškům žánru, kteří už mají něco za sebou, nemá co nabídnout, takže ne. Co se mladších posluchačů týče, tak věřím, že můžou Warfaith zabodovat úderností, ovšem to není nic neobvyklého a v tomto případě bych tak dotyčného odkázal třeba na Municipal Waste nebo Warbringer, kteří ve stejné váhové kategorii platí právem za zvučnější jména. Skrz naskrz průměr, to je to, oč tu běží…


Sordide – La France a peur

Sordide - La France a peur
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Ni nom ni drapeau
02. Blâme
03. Gloire
04. L’innocence
05. La France a peur
06. Pauvre histoire
07. Violence

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno hudební kapely je určitě důležitá věc a v ne úplně zanedbatelné míře ovlivňuje to, jak ji budou posluchači vnímat a jak k ní budou přistupovat. Pozoruji to sám na sobě, protože když mi na stole přistane deska od skupiny, z jejíhož názvu tečou hektolitry klišé a neoriginality, tak se do poslechu příliš neženu a nemám na něj chuť. Samozřejmě, ne vždy platí, že imbecilní název kapely automaticky znamená imbecilní muziku, a jistě každý z nás zná případy, kdy se i pod blbým jménem skrývá kvalitní hudba, a věřím tomu, že jsem se tímhle vnitřním odmítnutím mohl připravit i o záležitosti, jež by mě jinak tuze bavily. Přesto je asi lepší se nespoléhat na to, že posluchač si pustí vše, a namísto klišé jména si vybrat takové, jež nebije do očí svou provařeností a zároveň vaši hudební vizi dostatečně vystihuje. Vlastně nemusí jít ani o nic vyloženě složitého, klidně to může být jen jedno slovo, avšak hlavní je, aby to prostě takříkajíc „sedělo“. A když si to sedne natolik, že si posluchač tohle slovo přiřadí jenom a pouze k vaší muzice, přestože jinak může jít v nějakém jazyce o běžně používaný výraz, pak je to takřka ideální stav…

…kupříkladu „sordide“ znamená ve francouzštině „špinavý“…

Jste-li na tom podobně jako já a rádi vyhledáváte debutující black metalové smečky s po čertech silnou muzikou, pak věřte, že zrovna Sordide je další z jmen, na něž se vyplatí zaostřit svou pozornost. Jak se však ve vybrané společnosti (kterou posluchači zlo-black metalu rozhodně jsou – netvařte se, že ne!) sluší a patří, nejprve si tuto formaci letem světem představíme. Sestavu Sordide tvoří trio muzikantů, kteří si říkají Nemri, Nekurat a Nehluj. Že vám to nic neříká? Možná ne, ale některé z jejich dalších projektů by vám neznámé rozhodně být nemusely (a v některých případech snad ani neměly).

Pod jménem Nehluj se skrývá Julien Payan, jenž od loňského roku působí ve francouzské funeral doom metalové stálici Ataraxie a jeho další skupinou jsou Void Paradigm, u nichž jste možná letos zaznamenali vydání druhé (a jen tak mezi námi vysoce zajímavé) nahrávky „Earth’s Disease“. Neméně zajímavý je však i Nekurat, který má na kontě početnou řádku působišť, z nichž asi nejvýraznější (přinejmenším pro mě, protože jsem o nich slyšel) jsou Hyadningar, Caruos (obě již nefungující kapely) a v posledních letech především drone/ambientní humus Mhönos.

Jak vám asi již došlo, Sordide nehrají žádnou veselou muziku, nicméně se zase není čeho bát. Je sice jasné, že někdo, kdo sám sebe pojmenuje po špíně, asi nebude rozjuchaný jak Maxim Turbulenc, nicméně ten největší hnus, jaký kdy kdo slyšel, to také není (už třeba jen zmiňovaný projekt Mhönos je v tomto ohledu „horší“). Přesto byste od debutové desky „La France a peur“ určitě měli očekávat nepříliš „user-friendly“ vyznění a patřičně obskurní atmosféru, která dokáže člověka podmanit.

Ten hlavní důvod, proč „La France a peur“ věnovat svou pozornost, ovšem tkví v jednom nástroji. Jakkoliv jsou vokály patřičně jedovaté, bicí svou práci taktéž neflákají a jakkoliv linky kytary jsou rovněž velmi dobré, hlavní hvězdou nahrávky je naprosto jednoznačně lahůdková baskytara. Ta je vytažená hodně dopředu, tudíž je skvěle slyšitelná a může posluchače s přehledem drtit. Ve vyšších rychlostech dokáže zatopit a muziku v tom dobrém slova smyslu znepřehlednit, jindy si vás naopak svým skoro až psychedelickým mumláním obmotat kolem prstu, jako se tomu děje třeba ve třetí „Gloire“. Zcela upřímně říkám, že už dlouho si nevzpomínám na nahrávku, na níž by mě baskytara bavila takovýmhle způsobem, protože místy od ní vážně nelze odtrhnout uši.

Tři čtvrtě hodiny ve společnosti „La France a peur“ a Sordide servírují jednu výtečnou skladbu vedle druhé. Vyjma již jmenované „Gloire“ bych určitě zmínil rychlejší „L’innocence“, v níž (opětovně) baskytarové psí kusy povyšují na první pohled vcelku obyčejný black metalový song na úplně jinou úroveň. Určitě je však nutné vypíchnout i závěrečnou „Violence“, jež se svojí náladou povážlivě blíží šíleným mistrům z Peste noire. Nicméně i zbylé kusy rozhodně stojí za poslech, ať už je to třeba „Blâme“ se skvělými melodiemi a další porcí nepřekonatelné basy nebo titulní „La France a peur“, která zvládne vše od sypaček přes po bahnité doomové pasáže až po tiché temné momenty vzdáleně připomínající Mhönos.

Na každý pád, debut Sordide je dle mého skromného názoru určitě velice povedenou záležitostí, jež svou povahou i kvalitou naprosto dokonale zapadá na soupisku labelu jako Avantgarde Music, jehož jméno v kolonce vydavatele je prostě zárukou kvality. Jistě, album roku „La France a peur“ není, to si zase namlouvat nebudeme, přesto se jedná o výtečnou nahrávku, kterou k poslechu určitě nemám problém doporučit.


Darkenhöld – Castellum

Darkenhöld - Castellum
Země: Francie
Žánr: medieval black metal
Datum vydání: 15.9.2014
Label: Those Opposed Records

Tracklist:
01. Strongholds Eternal Rivalry
02. Le castellas du moine brigand
03. Majestic Dusk Over the Sentinels
04. Glorious Horns
05. Feodus Obitus
06. Le souffle des vieilles pierres
07. L’incandescence souterraine
08. Mountains Wayfaring Call
09. The Bulwarks Warlords
10. Medium Aevum

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ollo Promotion

Francie je jednou z nevyčerpatelných líhní black metalových kapel a dnešní kousek pochází opětovně právě z této země. Darkenhöld jsou ovšem v jistém ohledu zajímaví – jejich pojetí černého kovu není ani klasicky satanistické / antináboženské, ani třeba okultní, jak se to poslední dobou nosí; je totiž středověké.

Možná si řeknete, že období středověku se k black metalu a vlastně obecně metalu přece hodí, tak co je na tom tak zvláštního… jistě máte pravdu, já s tím souhlasím. I podle mě k sobě metalová hudba a středověká stylizace pasují. Když se však nad tím člověk zamyslí, ono těch skupin, které by něco takového dělaly, není zas až tak moc a navíc ještě spousta z těch, jež se touto cestou vydaly, chápe ono středověké pojetí metalu velice tendenčně, výsledkem čehož pak bývají takové ty kolotočářské metálky à la In Extremo. Když tedy narazím na formaci, která se tváří, že by onen středověk v metalu mohla prezentovat v nějaké serióznější formě, tak mi to prostě zajímavé přijde.

Samotní Darkenhöld ještě nemají na pažbě ani jednu dekádu fungování, ale za těch nějakých osm let se nijak zvlášť neflákali. Svůj dlouhohrající debut „A Passage to the Towers…“ vydali dva roky po svém vzniku, tedy v roce 2010, a od té doby si drží pravidelné dvouleté tempo vypouštění nových desek do světa. Počítáte dobře, „Castellum“ z loňského roku je tím pádem třetí řadovou nahrávkou Darkenhöld, a aby bylo formalitám skutečně učiněno zadost, tak ještě dodejme, že navazuje na počin „Echoes from the Stone Keeper“ z roku (ano, tušíte správně) 2012.

Po etudě na téma středověkého black metalu asi nikoho nepřekvapí, že je muzika Darkenhöld trochu epičtějšího ražení, nechybějí v ní klávesy ani melodie. Je však docela příjemné, že to Francouzi s těmito elementy zbytečně nepřehánějí a dávkují je poměrně s rozumem. Tím pádem tam jsou a napomáhají celkovému pocitu z alba, a když už se objeví, jedná se o dost zajímavé pasáže (zářným příkladem budiž třeba „Glorious Horns“ či „L’incandescence souterraine“, v nichž to funguje na jedničku), ale nikterak to Darkenhöld neubírá na jejich black metalovém vyznění. Jinými slovy, stále je to black metalová nahrávka (čemuž ostatně hojně napomáhá i mírně zastřený syrovější zvuk), nikoliv skočný cirkus.

Je ovšem nutno zmínit ještě jednu věc, již také desce (potažmo kapele) připisuji k dobru – onen středověký feeling je na „Castellum“ skutečně cítit, a to i bez „nápovědy“. Nepotřebujete tedy vidět fotky Darkenhöld, na nichž muzikanti pózují v kápích na hradě s meči a halapartnami v rukou, aby vám došlo, oč na tomto album běží. A právě tohle je podle mě tím, co lze u podobné skupiny považovat za úspěch – zůstat rovnýma nohama v klasičtějším pojetí black metalového žánru a přesto dokázat vytvořit tu atmosféru, jež byla – alespoň tedy předpokládám – záměrem.

Co se týče soundu Darkenhöld, musím však zmínit, že ten mi poměrně dost připomíná jednu jinou kapelu, přestože tato sama o sobě nehraje na středověkou notu. Touto formací jsou norští Dimmu Borgir, avšak ve své prvotní éře. Především „Stormblåst“ (samozřejmě myšlen ten původní, nikoliv přetočená verze z roku 2005) je z „Castellum“ hojně cítit a někdy je ta podobnost až taková, že mi to skutečně znělo jak něco ze „Stormblåst“ a pak jsem překvapeně koukal, že nenavázala očekávaná pasáž, kterou člověk zná zpaměti z tohoto přelomového alba norských rarachů. Skoro bych se nebál tvrdit, že si hudbu Darkenhöld můžete představit jako staré Dimmu Borgir, u nichž si odmyslíte vzletné epické klávesy a namísto nich přimyslíte středověkou atmosféru.

Kromě inspirace (ať už chtěné či nechtěné) u známějších kolegů lze „Castellum“ úspěšně vytýkat už jen jednu věc – obecně vzato je to sice kvalitní nahrávka, rozhodně však není nesmrtelná a po nějakém čase se prostě oposlouchá. Nicméně, pozitiva z mého pohledu stále převažují a i vzhledem k tomu, že docela příjemnou desítku poslechů s tím stále lze strávit bez jakýchkoliv problémů, mohu „Castellum“ klidně i doporučit, protože se jedná o poctivou a sympatickou práci.