Existují kapely, jejichž muzika je velice lehce stravitelná, přístupná a dokáže ji pojmout vesměs kdokoliv bez ohledu na to, jak zkušeným či nezkušeným posluchačem je. Na opačném pólu pak stojí formace, jejichž hudební produkce je naopak náročná (ať už jakýmkoliv způsobem), díky čemuž ji dokáže docenit jen poměrně úzký okruh posluchačů. Dnes si povíme pohádku o skupině, jež spadá právě do onoho druhého ranku.
Popravdě řečeno, název jako Alien Deviant Circus moc důvěry v kvalitní a inteligentní hudbu nevzbuzuje – alespoň tedy v mém případě. Jak se však záhy ukázalo, přinejmenším na nejnovějším albu s názvem „Ananta Abhâva“ je ta muzika dle mého názoru dost zajímavá. Novinka je celkově třetí dlouhohrající nahrávkou těchto Francouzů a pro mě osobně je prvním seznámením s jejich tvorbou, nicméně mohu hned zkraje říct, že se časem určitě podívám i na starší počiny, protože s touhle deskou si mě Alien Deviant Circus rozhodně získali na svou stranu.
Alien Deviant Circus produkují industriální black metal a to, co z něj dělá záležitost, již nezvládne každý druhý posluchač, se netýká jen samotné hudby, ale i formy „Ananta Abhâva“. Muzika v podání Francouzů je zatěžkaná, kovově chladná a nemilosrdně odlidštěná, jak se na správný industriální black metal sluší a patří. Celá deska je vesměs postavena jenom a pouze na dlouhých proudech black metalových kytar, pod nimiž neúnavně, neustále a neúprosně běsní industriální třískání, což navíc doplňuje chorobný vokál. Ona nestravitelnost tkví především v tom, že Alien Deviant Circus dle tohoto receptu posluchače týrají bez nějakých větších změn šílených 70 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb. Ostatně už jen to, že Francouzi bez jakýchkoliv průtahů hned na úvod vypustí 22 minut dlouhé zlo „Ap (Nâda)“, svědčí o tom, že tohle trio to nikomu z těch, komu se „Ananta Abhâva“ dostane do ruky, nehodlá nijak ulehčovat.
Že vám to prozatím nezní příliš vábně. Inu, já se tomu vůbec nedivím, protože když album uvedu slovy, že nabízí 70 minut poměrně monotónního industrial black metalového hnusu, který na vás budou Alien Deviant Circus plivat po celou dobu bez snahy o ozvláštnění (nebudeme-li počítat několik elektronicky ambientních pasáží), tak to prostě nezní jako něco, co byste měli chtít poslouchat. Ale věřte tomu nebo ne, „Ananta Abhâva“ navzdory takovému formálnímu handicapu funguje – tedy alespoň na mě, jelikož mě tohle peklo setsakra baví.
Popravdě řečeno, nejsem ani příliš schopen mezi sebou jednotlivé skladby rozeznávat… vlastně dokonce ani mnohdy nelze poznat, kdy jedna končí a druhá začíná, protože na sebe navíc v některých případech takřka plynule navazují, jenže tohle přesně ten typ desky, kdy to vůbec nevadí. Tohle je ten druh nahrávky, do jejíchž útrob se prostě ponoříte a po celou dobu se necháte masírovat agresivní kombinací black metalu a industrialu… a to je všechno. Ale i s takhle zdánlivě jednoduchým receptem to má hodně co do sebe a třeba já osobně mám i po uplynutí těch 70 minut náladu dát si to znova. Jasně, rozhodně nejde nezmínit, že z projevu Alien Deviant Circus docela dost smrdí vliv kultovních Mysticum (akorát tu formu Francouzi dotáhli do extrému), ale ve výsledku mi to nevadí, protože to má vesměs všechno, co od takového alba očekávám. Počínaje již zmiňovaným nelítostným industrialem a neskutečně ničivou baskytarou, pokračuje spoustou působivých momentů (ono až zas tak stoprocentně monotónní to taky není) a konče tím nejdůležitějším, co jen podobná hudba může mít – pohlcující a hypnotickou atmosférou.
Řeknu to na rovinu – pochopím, když si „Ananta Abhâva“ někdo pustí a následně prohlásí, že to byla akorát pěkná sračka. Dovolím si tvrdit, že je přesně ta nahrávka, s jejímž pojetím se buď ztotožníte a pak vás to bude při každém poslechu vraždit, anebo vám to prostě nesedne a nikdy v životě to už nebudete chtít slyšet znovu. Alien Deviant Circus model 2015 hrají takové to pověstné „ber, anebo nech být“. A já osobně to však beru – z mého pohledu excelentní počin.
Země: Francie Žánr: symphonic metal Datum vydání: 17.2.2015 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. While the Witches Burn
02. Tears of a Hopeless God
03. Let’s Play with Fire
04. Eve’s Last Daughter
05. Don’t Try to Blind Me
06. The Mask
07. Asylum of Eden
08. Waking Up the Titans
09. Theory of Life
10. Where Are the Angels
11. Pandora’s Tears
Spousta metalových subžánrů se v dnešní době nachází v jakési slepé uličce, ve stavu stagnace, nulového vývoje a bez snahy kohokoliv ten styl nějakým způsobem posouvat kupředu. Jistě, do jisté míry má s tímto větší či menší problém snad úplně každá odnož, což je ostatně přímý důsledek ohromné masy průměru, jíž je už jen z logiky věci (průměr se tomu neříká jen tak pro nic za nic) nejvíce. Nicméně třeba v takovém black metalu či death metalu obecně stále cítím snahu jít někam dál a jsou zde kapely, které se v rámci nalinkovaných standardních mantinelů striktně nedrží.
Pak jsou tu ale subžánry, u nichž žádnou podobnou snahu nevidím, a právě takové jsem měl na mysli v první větě… Mezi takové patří i symphonic metal – obzvláště ten s princeznami za mikrofonem – který se již dávno utápí v moři nudy a uniformního zvuku, díky němuž znějí všechny skupiny takřka totožně. Nicméně i přes tenhle zaměnitelný zvuk jsou mezi jednotlivými kapelami stále znát rozdíly ve kvalitě – jen se prostě měří pouze tím, komu se podařilo vymyslet chytlavější a zapamatovanější písničky (o to v symfonickém metalu vždy šlo především – navzdory svému názvu tenhle styl nemá moc co dělat s uměleckou hodnotou skutečně orchestrální nebo klasické hudby), aniž by u toho musel sklouznout k laciné podbízivosti.
Francouzi Whyzdom rozhodně nejsou žádní mesiáši svého stylu, kteří by onu uniformnosti nabourávali. Ve skutečnosti je to přesně naopak, jelikož i tahle pařížská šestice zvukově naprosto dokonale spadá do šuplíčku obyčejného symfonického metálku se zpěvačkou v čele (a fakt, že zrovna tahle skupina ty zpěvačky rotuje s úctyhodnou rychlostí a prozatím každé album nazpívala jiná, je vedlejší). A vlastně to neplatí pouze o hudební stránce, ale i o té vizuální – nechybí princeznovské šatičky, umělý digitální photoshop na obalu (fakt mi nedochází, proč všechny tyhle skupiny musejí mít na přebalech takové kýče) ani cokoliv dalšího, co vám pod pojmem symphonic metal naskočí jako první.
Přesto všechno se Whyzdom na své letošní novince „Symphony for a Hopeless God“, jež je celkově jejich třetím dlouhohrajícím počinem, řadí k tomu zábavnější, co v téhle odnoži za poslední měsíce vyšlo (přinejmenším tedy v rámci toho, co jsem měl možnost slyšet). Ten důvod, proč tomu tak je, je ve své podstatě velice jednoduchý a vlastně jsem jej už nepřímo řekl – Whyzdom jednoduše dokázali dát dohromady pěkné a chytlavé písničky, aniž by podceňovali posluchačovu inteligenci a aniž by byli nějak extrémně podbíziví a vlezlí. Ten konec předchozí věty samozřejmě platí jen relativně v rámci mezí, jelikož tenhle druh muziky je vlastně podbízivý už sám o sobě jen ze své podstaty, ale naštěstí to zrovna u Whyzdom není takový extrém, aby to člověka znechutilo.
To, co bylo popsáno v předcházejícím odstavci, je ve své podstatě to stěžejní, co o „Symphony for a Hopeless God“ potřebujete vědět, protože v tom je celý ten vtip. Sice to není tak úplně moc, ale v reálu je to dost k tomu, aby šlo o docela zábavné album… abych byl úplně upřímný, naposled mě takhle z podobných žánrů bavilo snad „Herons“ od Evenoire, což je už cca rok. A přitom se vlastně na „Symphony for a Hopeless God“ nenachází nic, z čeho by si měl člověk skutečně sednout na prdel. Pár hezkých, chytlavých a především nevtíravě zapamatovatelných refrénů („Tears of a Hopeless God“, „Let’s Play with Fire“ nebo „Asylum of Eden“ – hlavně druhá jmenovaná je jasná hitovka) a dalších dobrých pasáží (hlavně „Waking Up the Titans“), sem tam povedené sólo (například to v „Eve’s Last Daughter“ je skutečně skvělé – beze srandy) a hlavně fakt, že se to celé poslouchá doslova samo a nenudí to.
Samozřejmě, bez chyby „Symphony for a Hopeless God“ určitě není. Ačkoliv se celých +/- 68 minut, co nahrávka trvá, zvládnout dá, aniž by u toho člověk umřel nudou, dokázal bych si představit, že by deska měla třeba o jednu, dvě písničky méně – přestože „Symphony for a Hopeless God“ jde poslechnout na jeden zátah, mírně zkrácení by albu jenom prospělo a posluchač, ruku na srdce, by o nic zvláštního ochuzen nebyl. Stejně tak ten počin není zrovna nesmrtelný a po nějakém čase omrzí… i když abych byl zase férový, je pravda, že tomu zase nedojde dech už během pátého poslechu (což mi přijde, že je v tomhle žánru docela běžné) a ta desítka se na tom dá v klidu nechat.
Nic opravdu výjimečného „Symphony for a Hopeless God“ není ani omylem, ale i tak se jedná o docela příjemné překvapení. I vzhledem k tomu, jaký balast v téhle stylové oblasti běžně vychází, je to vlastně poměrně sympatický počin, jehož poslech se nerovná ztrátě času. Jasně, když to neuslyšíte, váš život rozhodně nebude ochuzen o nějaký nevídaný duchovní zážitek, ale pokud nemáte do čeho píchnout a pustíte si tohle, dá se u toho vcelku slušně pobavit.
Země: Francie Žánr: alternative metal Datum vydání: 27.1.2015 Label: Pavement Entertainment
Tracklist:
01. Stinkin’ of Gold
02. Neglected Skies
03. The Clock Is Ticking
04. Speculations
05. Warnings
06. Confusion Core
07. Cliffs
08. Screenshot
09. Lady Marmalade
10. Fuck Your Autotune
11. Tomorrow Comes Fast
12. We Love to Complain
Je docela dobře možné, že jste o kapele jménem One-Way Mirror zatím nikdy v životě neslyšeli. Nebylo by se ostatně čemu divit, v české kotlině nejsou tihle Francouzi příliš známí. Mohlo by vám ale něco říkat jméno frontmana – Guillaume Bideau. Ano, jde přesně o toho člověka, který jako poslední převzal vokální otěže dánských Mnemic a nazpíval s nimi poslední tři alba. Vzpomínáte na „Mnemesis“ z roku 2012? Zcela o ničem. Tak hrozné naštěstí „Capture“ není, i když o nějaké terno také nejde.
One-Way Mirror mají na kontě celkem tři dlouhohrající nahrávky. Eponymní „One-Way Mirror“ jsem v roce 2008 strašně žral, a i když si ji v poslední době už pustím opravdu jen zřídkakdy, nedám na ni dopustit. Předposlední „Destructive by Nature“ mě skoro úplně minula a slyšel jsem ji asi jen dvakrát. Nešlo tehdy o žádnou valnou kvalitu, takže jsem svou pozornost zaměřil někam úplně jinam.
„Capture“ vychází tři roky po „Destructive by Nature“. Mnemic se mezitím stihli uložit do stáze, a tak měl Guillaume Bideau spoustu času věnovat se novince One-Way Mirror. No, věnovat… ona je ta jejich muzika vlastně pořád úplně stejná a od debutu se liší jen minimálně. K popsání stylu One-Way Mirror sáhnu opět k Mnemic. Představte si tedy dánskou sbíječku, trochu uberte na metalu, přidejte hard rockové vlivy a máte zhruba ponětí o stylu One-Way Mirror.
Hlavním tahákem One-Way Mirror je samozřejmě pan frotman a musím říci, že jestli někdy podával hodně dobrý výkon, je to právě na „Capture“. S přehledem zvládá čistější polohy stejně jako typicky rockový chraplák nebo lehčí formy screamu a growlu. Parta muzikantů kolem něj mu zdatně přikuřuje a technicky se tady bavíme o dobře zahrané desce.
Formálně nelze „Capture“ prakticky nic vytknout. Muzika je to energická, poměrně zábavná a dvanáctiskladbové album pěkně odsýpá. Z obsahového hlediska ale přichází první velký problém a tím je nulová zapomatovatelnost jednotlivých písniček. „Capture“ tak sjedete jednou, podruhé, podesáté a říkáte si, jakou má šťávu a jak vás baví, ale hodinu po odložení sluchátek vlastně vůbec nemáte páru o tom, co jste poslouchali. To může být výhoda některých živých produkcí, ne však dlouhohrající desky o 52minutové stopáži.
Druhým zásadním neduhem, kterým „Capture“ trpí, je nedostatek kdovíjak závratných nových nápadů. Pamatujete, jak jsem mluvil o tom, že One-Way Mirror hrají pořád to samé? To je v tomhle případě docela na škodu, protože je sice hezké, že se kapela drží svého kopyta, ale když ono to všechno zní tak strašně stejně. Z dvanácti písniček jsou opravdu originálně pojaté snad jen tři a zbytek je tu s většími a tu s menšími obměnami sprostě kopíruje. Nepomáhají časté vyhrávky nebo zábavné melodie, všechno tohle jsme slyšeli alespoň padesátkrát předtím.
Za vypíchnutí stojí otvírák v podobě klipovky „Stinkin’ of Gold“ se slušným rozjezdem. Tvrdší „Speculations“ se také dá v pohodě poslouchat a exceluje hlavně v nejrychlejší části před refrénem. Vtipně pojatá „Lady Marmalade“ určitě neurazí a jde o příjemné osvěžení jinak poměrně sterilní desky. Když tak přemýšlím, na jakou písničku ještě upozornit, říkám si, že vlastně žádná není vyloženě odbytá. Spíše je „Capture“ jako celek dosti nekonzistentní a dobré nápady se ztrácí pod náporem sterility.
„Capture“ určitě není špatné album. Ve výsledku je jenom příšerně průměrné a tuctové. Pokud předchozí tvorbu One-Way Mirror znáte, jste jako doma, ale zároveň budete cítit silný hlad po nějaké zásadní změně a inovaci. Pokud neznáte, vlastně ani nemáte důvod se seznamovat, protože podobných kapel jsou na trhu desítky. Pořád ale může být hůř. Pusťte si poslední Mnemic a „Capture“ je vedle toho skvostné.
Ačkoliv na undergroundové akce chodím už nějaký ten pátek, pořád jsem tak naivní, že vždycky přijdu na ohlášený začátek, přestože vím, že skutečně málokdy se stane, že se v ohlášenou hodinu vážně začne. I v pátek 22. května jsem do libeňského klubu Exit-Us dorazil na osmou hodinu, kdy měla hudební produkce začít… samozřejmě nezačala.
Sekera nakonec narostla na téměř hodinu a půl, takže až těsně před půl devátou se začalo něco pořádného dít, přičemž to něco byli uctívači rumu Voluptas, kteří sice ještě nic nevydali, ale podzemními koncerty zodpovědně brázdí již nějakou dobu. Zrovna tenhle večer by však klidně mohli podat životní výkon a bylo by jim to houby platné, jelikož opětovně promluvil největší strašák akcí v tomhle klubu – naprosto příšerný zvuk. Ten nechutně kolísal, pískalo to tam, chvíli všechno přehlučovaly bicí a zpěv, chvíli zas byla pomalu slyšet jen baskytara, kytary byly po celou dobu někde vzadu jen jako nečitelná hluková koule… teda, jedna kytara, protože ta druhá nebyla vůbec slyšet za celý koncert. O to víc paradoxní bylo, když někteří členové Voluptas po chvíli slezli z pódia dolů, protože se tu slyšeli líp než na pódiu, takže tam to byl asi ještě větší čurbes. Za všechno mluví fakt, že když pražská čtveřice dohrála, hned několikrát od jednotlivých členů zaznělo cosi v tom smyslu, že „v tomhle klubu už hrát nechci“. Víc než koncert to připomínalo ne úplně povedenou veřejnou zkoušku, protože ani samotní muzikanti se nijak nepřetrhli, ale tomu se zase nejde divit, když vaše snažení sleduje sotva pár lidí a poslouchat se to nedá.
O ždibíček lepší, ale jinak pořád fakt dost špatný sound dostala i následující úderka Slavery. V jejich případě to ale bolelo méně, protože Slavery produkují docela brajgl sám o sobě – je to nasraná kombinace crustu, punku, fastcoru a podobných srand. A i když kytary zněly furt hnusně a během setu také došlo k několika evidentním nedorozuměním mezi bubeníkem (který byl jako jediný na pódiu, zbytek skupiny hrál už u lidí) a zbytkem, zas takový problém to nebyl, protože v těchto stylech beztak znějí všechny songy jako jeden a všechno to jsou tak minutu až dvě dlouhé vypalovačky. Jak už tomu ale u podobných záležitostí bývá, ani Slavery nepostrádali vysoké nasazení, takže dojem byl nakonec dobrý. Spustil se první kotlík, set ubíhal hodně rychle (což při takhle rychlé muzice není nic překvapivého) a stejně jako u Voluptas bylo po půl hodince vymalováno.
Na rozdíl od Voluptas se Slavery také stylově mnohem více hodili k hlavnímu jménu večera, které přišlo na řadu hned vzápětí – francouzský svinčík Satan. Žabožrouti se už přesunuli z pódia na plochu kompletně včetně bicí soupravy a začali prát do nepočetného davu (trochu nadnesené pojmenování) extrémní nálož crustu, powerviolence, grindu, punku a podobných záležitostí. A v jejich podání byla tahle směs tak nařachaná, že i Slavery proti tomu zněli vcelku pohodově. Jakkoliv jsou totiž Satan hodně brutální bordel i z alb, živě to bylo ještě mnohem víc a Francouzi drtili čistokrevné agresivní zvěrstvo. Speciální zmínku za výborné výkony zaslouží zpěvák Léo Vittoz, jenž neustále poskakoval a vřískal jak ďábel, a především bubeník Frédéric Juge, protože… ty vole, to bylo skoro neuvěřitelné, jak on tam tu soupravu žhavil, to byl beze srandy pomalu výkon vrcholového sportovce. To byste jen na poslech klidně řekli, že to je tak rychlé, že to musí být automat, ale on to tam vážně zahrál. A pak se divte, že když za bicími sedí takové zvíře, tak to je živě takovýhle chlívek.
I když návštěvníků bylo málo, lidi neváhali se Satanovi odvděčit alespoň řádně zběsilým kotlíkem, který jel takřka celou dobu, co Francouzi drtili své nástroje v opětovně minutových šlehách. Léo Vittoz si dokonce i při takhle malém počtu fandů mohl během setu hned několikrát užít stage diving, čemuž se nijak zvlášť nebránil. A vlastně ještě jednou jinou věcí kromě kotle se lidi kapele za skvělé vystoupení (a že fakt bylo fakt skvělé) odvděčili – zatímco v první části večera jsem si nevšiml, že by stánek s merchem kohokoliv nějak zvlášť zajímal, po setu Satan vzal merch útokem nezanedbatelný počet zájemců o trika a elpíčka letošní fošny „L’odeur du sang“.
Hlavní chod byl už sice za námi, ale večer u konce ještě nebyl, protože turné jedou dvě francouzské kapely, přičemž ta druhá je oproti Satan hudebně úplně, ale úplně jinde. Jednočlenný projekt s názvem 202project se totiž pohybuje v hájemství atmosférického experimentu a elektroniky s kytarou. JP Marsal hrál sám, takže mu doprovod samozřejmě dělal notebook, z něhož jely veškeré elektronické spodky, a samotný muzikant se věnoval jen vokálu a kytaře, přičemž její zvuk nepřekvapivě značně upravoval pomocí efektů a loopů. Výsledek byl ovšem skutečně excelentní… agresi vystřídala přemýšlivost, kotel uvolnil místo tanci v transu, nasranost byla ta tam a namísto ní klubem prostoupila psychedelie. Byla trochu škoda, že set 202project už skoro nikoho nezajímal, protože v sále bylo maximálně tak deset lidí, a to včetně samotného JP Marsala a tří členů Satan, ale vaše smůla, protože – a zvláště v kontrastu se zběsilým Satanem – to byla výtečná tečka a pro mě osobně suverénně nejsilnější zážitek večera. Jestli budu mít ještě někdy možnost vidět 202project znovu, tak nebudu váhat ani na chvíli.
Po konci 202project jsem se vytratil pryč, protože už přece jen byla docela pokročilá hodina. Tím pádem jsem již neviděl úplně závěrečné číslo večera – o afterparty se totiž postaraly noisové jeptišky Uncle Grasha’s Flying Circus.
Lidí na akci bylo docela málo – platících návštěvníků přišlo lehce nad dvacet (rozuměj 21), ale abych byl úplně upřímný, trochu jsem se bál, že by jich mohlo přijít ještě méně. Nicméně, slabé návštěvnosti navzdory, z mého pohledu šlo o výbornou akci, která byla lepší, než jsem popravdě řečeno doufal. Hlavně Satan a 202project byli hodně super, takže já si nestěžuju a byl jsem spokojen.
Existují různé druhy splitů. Například split jazyka je taková ta sranda, kdy si necháte rozpůlit jazyk, abyste vypadali jak ještěrka a mohli lízat dvě zmrzliny najednou, což je asi tak jediná výhoda tohohle, co mě napadá. Existují dokonce labužníci, co jsou schopni si tuhle šílenost nechat udělat i na svoje nádobíčko, což mi teda hlava nebere už vůbec. Budeme-li se však bavit pouze v hudebním kontextu, pak splitem samozřejmě myslíme nosič, na němž se podílejí většinou dvě, ale někdy i více skupin. A jak jistě zcela správně tušíte, právě na jeden takový split se dnes podíváme… samozřejmě ten hudební, protože chce-li někdo vidět rozpůlené klacky, bohužel jej musím zklamat, na to se musíte jít podívat jinam.
Tenhle konkrétní split se nese ve znamení hodně podzemního metalu z Francie. Stranu A okupuje black metalové svinstvo v podání formace Darvulia. Nejsem na tvorbu téhle formace žádný na slovo vzatý expert, nicméně jakousi hrubou představu o tom, že tahle smečka své posluchače týrá hnus-black metalem, mám, a jestli se náhodou nemýlím, poslední desku „Mysticisme macabre“ z roku 2010 mám v paměti uloženou jako poměrně kvalitní záležitost.
Darvulia však v rámci své skladby „Mort foetale“ opětovně potvrzují, že splity prostě nejsou příliš vhodné k tomu, aby člověk s jejich pomocí k muzice té které skupiny přičuchl poprvé, protože na podobných počinech většinou nekončí ty úplně nejreprezentativnější ukázky. Kdo totiž nemá žádnou představu o starších deskách Darvulia, klidně by si mohl začít myslet, že hudba téhle kapely je obecně dementní, poněvadž na „Mort foetale“ tenhle přívlastkem sedne. Rozjezd s výraznou basou a rituálními bicími je ještě zajímavý, ale po něm následuje víc jak 15 minut totální nudy… jakýsi šum, jednou za půl minuty se ozve úder bicích nebo hrábnutí do strun, jinak to je vesměs jen ticho. Asi to měl být experiment, ale výsledek zavání spíše blábolem.
Druhá strana v podání Sektarism a jejich také dlouhé skladby „Punition Divine“ (s 21 minutami své spolu-splitaře dokonce o tři a půl minuty ještě překonali) už je o něco málo poslouchatelnější, bohužel se však ani v tomhle případě nejedná o žádný velký zázrak. Sektarism produkují funeral doom metal, který se sice nenese v tom úplně nejobehranějším žánrovém schématu, což má na svědomí především místy zajímavá rytmika a vokály, a několik docela povedených momentů se mu upřít nedá, ale když na to přijde, tak ani z toho si člověk na zadní kapsy kalhot nekecne. Když ale nic jiného, alespoň se dá „Punition Divine“ na rozdíl od „Mort foetale“ poslouchat.
Sektarism svým příspěvkem případného posluchače, jenž kapelu doposud neznal, od průzkumu další tvorby neodrazují, což se black metalovým kolegům podařilo dokonale. Jestli to byl v jejich případě záměr, pak vyšel, ale snažit se odrazovat lidi od poslechu mi moc nedává smysl ani u podobných misantropů jako Darvulia… to je pak lepší to vůbec nevydávat, ne? Každopádně, vítěz pomyslného splitového souboje je jasný.
Datum: 30.4.2015 Místo: Praha, Basement Účinkující: Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain
Vždycky mě mrzí, když se na jeden den sejde víc potenciálně zajímavých akcí, tudíž si člověk musí vybrat a nějakou z nich prostě vypustit, jelikož být na více místech najednou nezvládne dokonce ani takový bourák jako já. Přesně tahle situace nastala také 30. dubna, kdy jsem se musel rozhodnout mezi black metalem v podání francouzského tria Dunkelnacht, Einsicht a Je (plus český support) a jakousi zvláštní ambientně gotickou alternativou v podání irské zpěvačky Lisy Cuthbert. Což o to, ani jedna z těch akcí pro mě vlastně nebyla vyloženě zásadní, že bych si neodpustil, kdybych tam nebyl, ale na obě jsem měl zájem se jít podívat. Volbu jsem tedy nechal až na poslední možnou chvíli, na jakou muziku budu mít večer náladu.
Když jsem ten den v půl sedmé dorazil domů, nálada zavelela dát vale black metalu, takže jsem své kroky nasměroval do vinohradského Basementu, který je asi nejhezčím pražským klubem, v němž jsem doposud byl, a jeho útulné útroby jsou pro podobnou hudbu jako dělané. Je sice pravda, že tu zase mají dost hnusné pivo, a jak jsem ten večer zjistil, dokonce ani nealko tu není žádná hitparáda, ale to není nic, co by podle mě mělo koncert zkazit, protože na koncerty chodím kvůli muzice, ne kvůli chlastání. Přesto ten večer nebyl zrovna ideální… a určitě za to nemohly ani kapely, ani zvukař…
Jako první se představila francouzská čtveřice Saigon Blue Rain v čele s vizuálně sympatickou blondýnkou a v sestavě, jež kromě zmiňované zpěvačky čítala ještě dva kytaristy a baskytaristu. Bicí a další zvuky (především lehká elektronika) tedy byly pouštěné samplem, ale zrovna u podobně jemné hudby to vlastně ani nevadí, když to tam neřeže živý bubeník. Saigon Blue Rain totiž předváděli éterickou kombinaci coldwave a shoegazu, a kdyby někdo tvrdil, že v tom zaslechl i třeba nějaký ten darkwave nebo post-punk, asi jen těžko by mu za to kdokoliv trhal hlavu.
S lehkou a provzdušněnou hudební stránkou samozřejmě korespondovalo i chování samotné skupiny na pódiu, takže muzikanti strávili drtivou většinu vystoupení jen lehkým kýváním se do rytmu se zavřenýma očima. Jenže to úplně stačilo, jelikož i tak klubem prostupovala patřičně zasněná atmosféra, kterou jen podporoval podařený zvuk, v němž se mi líbila zejména nádherně zvonivá baskytara. Já jsem si tedy neměl na co stěžovat a upřímně jsem se bavil po celou dobu, co Saigon Blue Rain na pódiu hráli, bohužel se však během jejich vystoupení poprvé naplno ukázalo, v čem tkvěl onen problém večera – byl jsem v podstatě jediný. Basement byl skoro prázdný a většina těch lidí, co tam byla, dění na pódiu vlastně vůbec nesledovala.
Možná si řeknete, že to přeci jen byla předkapela a že tohle se prostě stává, že lidi přišli až na hlavní chod, nicméně stejný stav pokračoval i nadále, když svůj koncert zahájila Lisa Cuthbert se svou kapelou. A přitom i v tomto případě šlo o velice povedené vystoupení. Zejména samotná Lisa předváděla skvělý výkon jak s klávesami, tak (a to asi především) vokálně, protože její zpěv byl skoro fantastický. Podobně jako francouzští kolegové, i Irové dokázali vytvořit výtečnou atmosféru, která však v jejich případě byla vzhledem k samotné muzice o něco temnější a neutěšenější. Nic to ale nemění na tom, že mi to v živém podání přišlo ještě o notný kus záživnější než z alba, a ať se budeme bavit o tišších a jemnějších pasážích, které patřily jen klávesám a zpěvu, nebo o těch poměrně vzácných momentech, kdy se do toho celá kapela opřela a hudba se vydala až někam do hájemství rocku, všude to bylo super.
Tomu, co se dělo na pódiu, tedy nelze vytýkat takřka nic, opětovně vyrovnaný zvuk nevyjímaje (a to jsem se docela bál, jestli živé bicí zbytek trochu nezabijí, protože jsem byl přítomen i zvukovce, kde to znělo o poznání hůře), když tedy pominu jedinou věc, a sice že Lisa Cuthbert se skupinou hrála snad kratší dobu než Saigon Blue Rain. Nicméně, na jednu stranu se tomu zas tolik nedivím vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo…
Pod pódiem jsem totiž stál jenom já, střídavě jeden až dva členové Saigon Blue Rain a několik málo jedinců sledovalo počínání kapely od baru. Když to číslo hodně nadsadím, tak pozornost vystoupení Lisy Cuthbert věnovalo tak deset lidí včetně předkapely a pořadatele. Platících však bylo přibližně 30. Co dělal ten zbytek? Samotnému mi to hlava nebere, ale seděli u stolků a věnovali se pivu, mobilům, povídali si mezi sebou, mnozí z nich dokonce na férovku zády k pódiu. Skupiny měli úplně na salámu a i v těch nejtišších ambientních pasážích se neváhali nahlas smát. Na koncerty chodím myslím už poměrně dlouho a viděl jsem toho hodně, ale takovéhle absolutní pohrdání (jinak se tomu říkat prostě nedá) jsem ještě nikdy v životě nežral a popravdě doufám, že už to ani podruhé neuvidím. Možná bych to pochopil, kdyby ty kapely stály za hovno a byla to nuda, ale ty koncerty byly vážně skvělé a někteří ti lidi se na to pódium pomalu ani nepodívali. Občas se někdo otočil, cvaknul si to na mobil (samozřejmě s bleskem, který ozářil celý klub), asi aby si to mohl dát na Facebook nebo Instagram, ale tím interakce končila. Nic proti tomu, když vás to nezajímá, ale pokud si chcete pokecat s kámošema, tak jděte do hospody, ne na koncert. Takováhle neúcta a nerespekt byly mnohem horší, než kdybyste v tom klubu vůbec nebyli, debilové.
NKVD je zkratkou Народный комиссариат внутренних дел, v přepisu z azbuky do latinky taktéž Narodnyj komissariat vnutrennich děl, v překladu Lidový komisariát vnitřních záležitostí. Šlo o státní orgán v Sovětském svazu, který existoval v letech 1934–1946 a jehož činnost byla poměrně široká a obsáhlá, nicméně obecně NKVD proslula především v roli státní policie v éře J.V. Stalina a především jako organizace, jež spravovala tzv. gulagy, což byl systém koncentračních a pracovních táborů v tehdejším Sovětském svazu, jimiž prošlo několik miliónů lidí, přičemž mnoho z nich (odhady se pohybují od jednoho milionu až nad 10 miliónů) nepřežilo.
A právě tuto zkratku, kvůli níž vznikl onen první odstavec, tedy NKVD, si do svého názvu před nějakými deseti lety vetkl projekt z Francie, v jehož čele stojí jistý L.F, který od této doby pouští do světa industriálně black metalový hnus. Ačkoliv ale sahají kořeny N.K.V.D. o deset let nazpátek, poprvé na sebe projekt opravdu výrazně upozornil až v roce 2011, kdy vyšla debutová dlouhohrající deska s názvem „Власть“. A nutno dodat, že rozhodně nešlo o počin, jenž by jen tak prošuměl kolem, jelikož spoustu hledačů tato násilnost se silně totalitní atmosférou (co jiného také podle názvu čekat) hodně zaujala. Snad tedy ani není divu, že po nadějném jméně na extrémní undergroundové scéně hmátnul label formátu Avantgarde Music, jenž na podzim loňského roku vydal druhou řadovou desku „Hakmarrja“.
Hudebně samozřejmě novinka navazuje na „Власть“ naprosto plynule, tudíž ani od „Hakmarrja“ nelze čekat nic jiného než agresivní industriální black metalovou desku, z níž nepříjemná atmosféra totalitních režimů doslova teče. Co se však oproti debutu poměrně změnilo, to je zvuk, který nyní čistě co do vyznění není tak syrový. Bohužel se však nijak zvlášť nezvedla jeho technická kvalita, na čemž deska poměrně trpí. Ačkoliv chápu, že skupiny typu N.K.V.D. do jisté míry určitě jsou postaveny na snaze týrat své posluchače, dovolím si tvrdit, že by tak mělo být činěno spíše po hudební stránce, nikoliv lidem rvát uši, když si pokusí album pustit na čemkoliv lepším, než jsou šumítka od mobilu. Budeme-li se bavit jen o dynamickém rozsahu, některé skladby na „Hakmarrja“ dosahují naprosto, ale naprosto prasáckých hodnot 2 dB, což je číslo, za které by člověk, jenž to má na svědomí, zasloužil usekat hnáty.
Toto je suverénně největší neduh nahrávky – „Hakmarrja“ je zvukově ošetřeno extrémně špatně, a to i na dnešní poměry, jimž vládne neblahý fenomén přeřvaných a nedynamických nahrávek. A je to škoda o to víc, že hudebně je N.K.V.D. na velmi vysoké úrovni. Ona výše zmiňovaná atmosféra na „Hakmarrja“ rozhodně je (stejně jako byla na debutu „Власть“) a také je patřičně nepříjemná. Black metalový hnus podpořený znatelným industriálním nádechem a dalšími ruchy i vpravdě odpornými vokály v podání N.K.V.D. funguje. Skladby jako třeba namátkou „Wolfsschanze“, „The Invisible Empire“ nebo „Travail Famille Patrie“ v sobě tu sílu mají. Všudypřítomný pocit totality navíc umocňují marše a mezihry s mluveným slovem jako „Exordium“, „Batallion Vostok“ nebo „Excipit“, jež si svou mrazivostí nijak nezadají s black metalovými projektily typu „U.C.K“.
„Hakmarrja“ je vlastně skvělá deska – po hudební a skladatelské stránce. Vlastně má v tomto ohledu takřka vše, co podobně hnusné muziky člověk chce, nicméně o to víc nepovedený zvuk zamrzí. Naštěstí je hudba N.K.V.D. natolik silná, že i přes nepodařený hluko-zvuk dokáže člověka na těch 40 minut vtáhnout, přinejmenším já osobně to dokážu překousnout a „Hakmarrja“ si užít i tak, protože mě takovéhle záležitosti oslovují. Z jistého úhlu pohledu si však dokážu i představit, že je takovýhle nečitelný marast vlastně umělecký záměr a že N.K.V.D. chtějí onu snahu o nepříjemný zážitek z poslechu dotáhnout do konce po všech stránkách, takže kdo ví…
Nebýt špatného zvuku, vlastně by nebylo vůbec nic, co by šlo desce vytýkat, jelikož jinak je svou kvalitou velmi vysoko. Rozhodně jsem si z „Hakmarrja“ dokázal něco vzít a nějakým způsobem mě to oslovilo a cosi mi to předalo, takže z tohoto pohledu si nemám nač stěžovat, dokonce bych si i dovolil tvrdit, že „Власть“ bylo o kousek překonáno. Nakonec jsem tedy i přes onen neustále omílaný neduh s výsledkem vlastně spokojen. Jestli jste však ochotni „Hakmarrja“ poslouchat i vy, to už si musíte rozhodnout sami.
Druhý pohled (Skvrn):
Jistě se shodneme na tom, že militantně laděné tématice bylo v black metalových vodách odnepaměti přáno. Texty i image jednotlivých kapel ani po 25 letech na svém extrému neztratily vůbec nic. Jenomže posluchač se stával desku od desky odolnější a způsobit mu dnes výraznější šok je nemožným i pro ty, kteří si v Norsku počátkem 90. letech vystačili s garážovým zvukem, benzínem a zápalkami. Takové časy jsou zkrátka nenávratně pryč. Nechme ale zapáleného sentimentu a přesuňme se do reality dnešního dne. Ponecháme-li teď černý kov experimentálnější odrůdy stranou, za těch 25 let se toho co do textařiny příliš nezměnilo. Člověk je dennodenně zahlcován tím samým, satanistickou tématikou počínaje, tou vojenskou konče. Sem tam se naštěstí objeví výjimky, které na věc nahlížejí z jiné strany, a právě o takové anomálii dnes zapředeme řeč.
Francouzský (čtete správně, opravdu francouzský) one-man projekt N.K.V.D., který vede jistý Loïc.F, pochopil, že ani sebevětší počet bestiálních obrněnců nezpůsobí takový útlak jako totalita, okolo níž se celý projekt textově točí. Od N.K.V.D. rozhodně neočekávejte jakoukoliv ideologickou zaujatost, neboť téma totalismu je na „Hakmarrja“ rozebráno velmi globálně. Je však jasné, že se svou přímočarou prezentací u mnohých narazí.
Na ploše 41 minut posluchač zakusí onu totalitní nejistotu vyzkouší na vlastní kůži. Deska nenabízí zvlášť zapamatovatelné momenty, avšak velmi věrnou atmosféru, věrnou bohužel až příliš. Samotná myšlenka a zčásti i samotné zpracování je dechberoucí do té doby, než přijde řeč na zvuk, který se velmi diplomaticky řečeno nepovedl. Ehm, diplomaticky, v recenzi na N.K.V.D.… Dobrá tedy, zvuk je objektivně naprostý humus. „Hakmarrja“ se stává na jakékoliv obstojnější sestavě neposlouchatelnou slitinou hluku a poslech tak končí zpravidla hned po několika minutách. Obecně bych takovou nahrávku okamžitě odsoudil, jenže „Hakmarrja“ si zaslouží zvláštní přístup. Při poslechu mám po celou dobu takový zvláštní pocit stísněnosti, staženého žaludku a já si začínám pomalu říkat, zda ono zvukové peklo za hranou poslouchatelnosti nebylo záměrem. Je jen otázkou spekulace, zda by ona nelidskost s lepším zvukem nevzala za své. Nějaké výrazné závěry si tak tentokrát odpustím a nechávám na každém, zda si tohle trýznění nechá líbit, či ne.
Země: Francie Žánr: hardcore Datum vydání: 27.2.2015 Label: Bastardized Recordings
Tracklist:
01. Dreams
02. Now I Know
03. Who Are You
04. City of Glass
05. Bigger Than Life
06. Brainwashed
07. I Walk Alone
08. Have You Ever
09. Dead Man’s Fingers
10. Sincerely Yours
11. We Are an European Band
Ačkoli k tomu zdařilý obal svádí, tak pod pokličkou “Left Over” francouzských In Other Climes se neskrývá brutální death metalová náplň plná krve, vnitřností a jiných neveselých témat. Zbystřit by ovšem okamžitě měli všichni příznivci metalického hardcoru, protože tahle pětice si pro hladové fanoušky nachystala své třetí album a hned na úvod vyzradím, že to je zatraceně zdařilá žánrová placka, která si svou trošku pozornosti zaslouží.
In Other Climes jsou celkem ostřílení týpci, protože loni oslavili deset let existence a na letošní rok si nachystali třetí studiovou nahrávku, která navazuje na debut “The Final Threat” z roku 2008 a o čtyři roky mladšího nástupce “Empty Bottles & Wasted Nights”. Kapela se navíc chlubí, má za sebou koncertní zkušenosti po boku takových jmen jako Hatebreed, Entombed či Walls of Jericho, takže uznávám, že už dopředu jsem čekal přinejmenším slušný náser až po okraj nacpaný sborovými vokály, škrkajícími kytarami a nespočtem breakdownů, při kterých se lámou krky. A přesně to jsem dostal.
Škatulka hardcore je natolik úzká, že člověk přesně ví, jak bude takové album znít, takže žádné překvapení se nekoná, ale přesto si nemůžu pomoct a dokud budou hardcorové party znít takhle dobře, budu z jejich tvorby cítit ten tlak a energii, tak je mi úplně šuplík, že jsem totéž slyšel už nesčetněkrát. A právě to je případ “Left Over”, protože nemalý počet motivů mi zní dost povědomě a třeba na začátku sedmé “I Walk Alone” mám chuť začít řvát “Set It Off” po vzoru stejnojmenné písně legendárních Madball, jíž je úvod “I Walk Alone” dosti podobný, ale vem to čert.
In Other Climes se za ta léta vyhráli do velmi populární podoby, kdy je skočný hardcore přiostřován až thrash metalovými riffy a místy dokonce death metalovou hrubostí, kterou cítím třeba z druhé “Now I Know”. A to nemyslím jako výtku, protože “Left Over” díky nasranosti, která je z něj na všechny strany cítit, zní ještě o chlup energičtěji. No, a protože se rezignovalo na moderní míchání agresivních pasáží s melodicky vzletnými refrény, kterých jsem se bál, tak můžu říct, že “Left Over” je sice poměrně jednostranně zaměřená deska, kdy zní jednotlivé skladby vlastně jako jedna a tatáž píseň stále dokola, ale díky jejich obrovské přímočarosti a zpěvnosti refrénů vám ani nepřijde, že album trvá poměrně dlouhých 40 minut.
Zejména první polovina nahrávky nemá chybu a pecka střídá pecku s železnou pravidelností. Od úvodní “Dreams” se skvělými sbory, přes agresivní atak “Now I Know” až k hitové “Who Are You” nemám žádných výtek a dalo by se říct, že takhle album pokračuje až ke svému závěru v podobě koncertní tutovky “We Are European Band”, v níž zpěvák JC překvapil halfordovským ječákem. I na “Left Over” se však najde nějaká ta slabší chvíle, již si tahle nahrávka vybrala v “Sincerely Yours”, která vyčnívá svou rychlostí a brutalitou, kdy ostatní písně strčí do kapsy, ale v tomto případě to nefunguje tak jako v pomalejších záležitostech typu “Have You Ever”, kde se JC odpoutá od hlubokého řevu a předvede taky něco málo ze svého civilnějšího projevu, kterému sluší i náznak melodií a výsledek nezní ani trochu nepatřičně, protože se stále drží ve slušné vzdálenosti od umělé líbivosti.
In Other Climes se mi zkrátka s “Left Over” trefili do noty a jejich třetí album mě zatraceně baví. Řeknu to takhle: komu se líbí zámořské hvězdy Hatebreed a neštítí se kytarových sól, kterými In Other Climes nejednu skladbu v závěru ozvláštní, tak by neměl nad ničím váhat, protože takhle vyrovnanou kolekci, navrch pocukrovanou zabijáckým zvukem, nenajdete každý den. A teď mě omluvte, protože než “Left Over” odložím kvůli jiným recenzím, tak si jdu v jeho společnosti ještě jednou poničit krční svalstvo.
Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Lower Degree of God’s Might
02. Hexenface
03. Le rouge, le vide et le tordu
04. The End of Prostration
05. Pieces of a Drowned Motion
06. Deus sive musica
07. On est bien peu de chose
Jsou formace, u nichž se jen těžko recenze začínají jinak než suchými fakty o tom, kdo v nich hraje. Francouzská smečka Decline of the I je přesně tímhle případem, protože jen těžko lze neříct, že hlavní postavou tohoto projektu je A.K. Ptáte se, co to jako má být za týpka? Dobrá, tak ještě jednou a pomaleji…
A.K., někdy též známý jako Judicael, je poměrně činorodý francouzský muzikant, který má za sebou účinkování hned v několika black metalových skupinách, které sice nepatří mezi nejsvítivější hvězdy hudebního nebe, přesto však mají v žánrovém undergroundu vybudované více než solidní jméno. Předně jsou to Vorkreist, jejichž je A.K. po sebevraždě baskytaristky LSK posledním zakládajícím členem. Touhle formací to ovšem rozhodně nekončí – před několika lety se náš muzikant přidal rovněž k Merrimack, dále se angažuje v Malhkebre, jejichž loňský debut “Revelation” udělal na podzemní scéně docela vítr (ačkoliv mě osobně dost nesedl), nebo v Neo Inferno 262, dříve působil v Love Lies Bleeding a krátce se mihl i v živé sestavě portugalských Corpus Christii. A to už je dost solidní výčet, nemyslíte?
Tak či onak, Decline of the I je jeho osobní projekt, v němž se stará o strunné a klávesové nástroje a o zpěv a k sobě má ještě další tři kolegy – bubeníka a dva zpěváky. Společně vydali v roce 2012 excelentní debutovou desku “Inhibition”, což byl přesně ten druh desky, která v sobě má něco hlubšího a má v sobě tu sílu, aby člověku uhranula takovým způsobem, že se od ní na delší dobu nebude moct odtrhnout. Letošní deska “Rebellion”, vycházející dva a půl roku po svém předchůdci, tedy rozhodně měla na co navazovat.
V případě, že někdo vydá takto silný debut, jakým “Inhibition” bezesporu bylo, se po odeznění prvotního nadšení z poslechu samozřejmě vynoří několik nevyhnutelných otázek, mezi nimiž nejvíce ční ta následující – půjde na něco takového vůbec důstojně navázat? Jakkoliv jsem byl z “Inhibition” svého času lidově řečeno v prdeli, vlastně jsem ani moc nepochyboval o tom, že Decline of the I dokážou laťku nastavenou debutem přinejmenším dorovnat… tedy až do doby, než vydavatelská firma začala do světa pouštět svá moudra na adresu novinky. Když jsem si totiž přečetl, že “Rebellion” představí “brutálnější stránku Decline of the I“, lehce jsem znejistěl – sakra, vždyť právě ten experiment, vlivy elektroniky, nádherně chorobná atmosféra a všeobjímající pocit toho, že něco není v pořádku, byly tím, co z “Inhibition” dělalo tak silnou záležitost, jež vystupovala z davu.
Jenže nakonec nic není tak žhavé a promo cancům firem není radno naslouchat ani tehdy, když se jedná o label jako Agonia Records. Možná, že díky sypačkám jako třeba v písních “Le rouge, le vide et le tordu” či “Pieces of a Drowned Motion” by se s přivřenýma očima dalo říct, že je “Rebellion” mírně metalovější, ale myslím, že mnohem přesnější by bylo říct, že novinka jednoduše pokračuje ve stejném duchu jako “Inhibition”. Tedy v základě black metal, avšak przněný množstvím dalších záležitostí od atmosférických vsuvek až po již jmenovanou elektroniku, mnohdy také przněný pouhým netypickým přístupem k žánru – to vše zabaleno v oné typické neodolatelné francouzské dekadenci. Jako když servírujete prašivou krysu s morem v kožichu na zlatém podnose a se sklenkou nejlepšího vína. Kdo nepožádá slizkého upoceného kuchaře o přidání, ten neví, co je dobrá muzika!
Veškerá ta neobvyklost a neortodoxní přístup k černému kovu je zde prezentován pod škatulkou post-black metalu. Ta ovšem značí pouze to, že by člověk neměl očekávat kopírku něčeho, co předváděli Mayhem už někde na “Deathcrush” – nic víc. Rozhodně to však neznačí to, že byste se na “Rebellion” (a i “Inhibition”) měli dočkat nějakého přitepleného blackgazu, který je mnohdy, zdá se mi, myšlen pojmenováním post-black metal. To se spíš připravte na temný industrial (ne metal, jen industrial!) v první části téměř devítiminutového opusu “Deus sive musica”. Možná je to slovíčkaření, ale říkat tomu avantgardní black metal mi jednoduše přijde přesnější.
Čekáte, že se nyní začneme probírat tracklistem a že vám začnu vykládat, jaké songy na albu jsou ty nejlepší? Ale no tak, lidi! Jedna z věcí, která je na těch nejlepších deskách nejlepší, je to, že žádné písně nejsou nejlepší a že všechny skladby jsou fantastické. Zní to jako klišé, ale v případě “Rebellion” je to prostě tak. Jasně, taková “The End of Prostration” je skutečně excelentní záležitost a za zmínku by jistě stála, stejně tak jako taková “Hexenface”, jejíž některé pasáže jsou prostě neskutečné. Jenže ten vtip je v tom, že to samé jde říct i o písních, jež jsem zmiňoval výše, a také i o těch, jež jsem prozatím nezmínil. Věřit mi to klidně nemusíte, to je na vás, ale já si stojím za tím, že od úvodní “Lower Degree of God’s Might” až po závěrečnou “On est bien peu de chose” drží Decline of the I nejvyšší kvalitu. Nějaká vata, vycpávkové momenty, nuda nebo průměrnost? Neznáme, nevedeme – takové věci hledejte na jiných deskách!
Inu, nemá cenu to dále prodlužovat, jelikož už jste nejspíš pochopili, že “Rebellion” je jednoduše fenomenální nahrávka. Netradičnost, působivá atmosféra, extrémně silné nápady, uhrančivost… pokud cokoliv z tohoto hledáte, Decline of the I to rozhazují plnými hrstmi a na “Rebellion” toho najdete koňskou dávku. Cože? Vy se ještě pořád ptáte, jestli si to fakt máte pustit? Já vám jednu plesknu! Prozatím jeden z nejlepších black metalů letošního roku a vy furt váháte… Tady přestává sranda, dámy a pánové – “Rebellion” je deska, kterou byste si vážně neměli nechat proklouznout.
Druhý pohled (Skvrn):
Debutovou nahrávku francouzských Decline of the I neznám, avšak druhý zásek v podobě “Rebellion” mi skrz prsty nemohl protéct. A udělal jsem dobře, neboť takováto záležitost si dlouhé přehlížení nezaslouží. K poslechu mě zlákalo hned několik aspektů, a ať se bavíme o obale, žánrovému vymezení či bočních aktivitách zúčastněných, všude to hýří zajímavostí. Hudba samotná nakonec vyjmenovaná lákadla ještě převyšuje, navzdory drobným muškám, které se rozhodly bezchybnost “Rebellion” nepatrně zneuctít.
Základním stavebním kamenem hudby Francouzů je black metal, o tom nemůže být sporu. Klidně si ono žánrové označení opatřete předponami (post-) či různými druhy přívlastků (avantgardní, experimentální), ale pravdě se stejně nevyhnete – většina hrací doby je v režii dnes již klasického black metalu. V něm jsou Decline of the I zřejmě nejslabší (byť stále nadprůměrní) a často až příliš okatě ukazují na významnější představitele francouzského blacku či na rakouské Abigor. To, co dělá Decline of the I vyloženě zajímavými, jsou až multižánrové pasáže, které nahrávce dávají úplný rozměr a posouvají ji minimálně o třídu výš.
Deska je skrz naskrz propletena mluveným slovem, jež se zhostilo role průvodce při toulkách po méně tradičních partech, a při jeho zjevení není od věci pečlivě nastražit uši. Vždyť přeslechnout excelentní pasáž takové “Le rouge, le vide et le tordu” by byla vážně škoda. Další vrchol následuje hned vzápětí, kdy se svého slova ujímá bezvadně gradovaná “The End of Prostration”. Mírný útlum přichází s “Pieces of a Drowned Motion”, která sice splňuje zavedené standardy a desce ostudu nedělá, vliv Deathspell Omega v nejsilnější pasáži skladby (tedy od času 03:30) je však spíš už za hranou než na ní. Vše ale vynahrazuje následný vrchol celého díla. To, co Francouzi předvádí v předposlední “Deus sive musica je bez přehánění dechberoucí. Chaotická elektronika syrové příchutě do dekadentní blackařiny neskutečně sedne a já budu tím posledním, kdo by bránil jejímu častějšímu užití v budoucnu.
Je evidentní, že Decline of the I mají světu co říct a “Rebellion” je pouhým zlomkem jejich myšlenkových pochodů. Přesto si neodpustím menší výtku. Desku mi nedělá sebemenší problém protočit třikrát za sebou nejen kvůli jejím nesporným kvalitám, ale rovněž kvůli hledání toho nejvyššího posluchačského uspokojení, do jehož zajetí jsem se bohužel nedostal. Stále tak mám pocit částečně rozpracované práce a jisté nedotaženosti. Předložitelnými důkazy však nedisponuji, a spokojit se tak budete moci pouze s mými pocity. Ty ale jinak opanovala spokojenost, jejíž stopy následuje vycítění příslibu do následujících let.
Francouzská parta Nerv vznikla v roce 1999 a za dobu její existence lze říct, že nepatří zrovna mezi nejplodnější skupiny co se týče kadence zásobování svých fanoušků novou hudbou. Kapela, která vznikla na základech neznámých dřívějších působišť svých členů jako Kruger, Blockheads či Overmars, vydala v roce 2004 své debutové EP “Mech Naturaleza”, na němž představila pět skladeb, přičemž zanedlouho následovalo regulérní album s podivným názvem “H1.618 – Away from Any Human”. Od té doby aktivita Nerv utichla a po devíti letech se tak v podstatě vrací na scénu se svým druhým albem “Vergentis in Senium”.
Nerv se nijak netají svými inspiracemi a už v propagačních letácích upozorňují, aby zbystřili všichni fanoušci Converge, The Dillinger Escape Plan či Burst. Myslím si, že tohle je výčet všeříkající, takže je jasné, na jakou cílovou skupinu tato čtveřice z městečka Chambéry míří. Na “Vergentis in Senium” je tak od začátku do konce doslova přeplněno moderními mathcorovými riffy, neklidnými tempy a zmučeným rykem zpěváka Christophe Denheze, který není tak variabilní jako třeba Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, protože v drtivé většině hrací doby se pohybuje v rovinách nasraného přednesu, ovšem vyloženě na škodu to není. To je samozřejmě dáno i instrumentálním podkladem jeho kolegů, kteří skládají spíše agresivnější verzi post-hardcoru, jíž nechybí energie a mnoho explozivních pasáží si neustále žádá vaši pozornost, ale upřímně řečeno, chvilka zklidnění by neuškodila, protože po nějaké době se té technické rubanice člověk přejí. Nerv si to nejspíš uvědomují, protože pro tyto chvíle je tady potemnělá “Suffer”, jež rezignovala na elektrické kytary a Nerv(ní) tempa a za zvuků našeptávaného vokálu a akustických kytar je rozhodně jednou z nejzajímavějších skladeb. A to i navzdory faktu, že se jedná spíš o takové delší outro a postrádá jakýkoli náznak technicky náročných momentů.
Těch si totiž užijete do sytosti v prvních šesti skladbách, jež jsou přesně takové, jaké si od post-hardcorové party představit, a proto si nemyslím, že je účelné rozebírat jednu po druhé. Můžu subjektivně říct, že za nejzdařilejší považuji hned úvodní “Cathars”, která se v refrénech lehce zklidní a přímočařejší kytary vytváří zdařilý melodický podklad k vyřvávanému refrénu. Nejlepší položkou je pak nejexperimentálnější “Savonarole”, která ustoupí od jednolité energické nálože, jež se vás v průběhu “Vergentis in Senium” snaží zatlouct do země, a přináší v prostřední části hrací doby opravdu luxusní jazzovou pasáž, jíž dominuje saxofon, jenž skladbu přivádí do úplného finiše. Není to sice nic vyloženě originálního, protože jazzové nástroje do těchto matematických pasáží sedí jako prdel na hrnec, ale přesto si radši poslechnu poněkolikáté tuhle jazz-metalovou fúzi než čistokrevný mathcorový nářez, jako je tomu v případě přímočarých “Tortures” a “Martyr”.
Bohužel nemůžu říct, že bych z “Vergentis in Senium” spadl vyloženě na zadek. Samozřejmě uznávám, že Nerv jsou technicky zdatní muzikanti a skladatelé, protože řada momentů je vážně skvělých, ale myslím si, že ještě nedorostli do stádia, kdy by dokázali jen na sekaných a kvílivých kytarách s disharmonickou rytmikou utáhnout celou desku, aniž by na ni nacpali nějaký moment překvapení. Ten totiž na “Vergentis in Senium” opravdu schází a skvělá “Savonarole” se závěrečnou “Suffer” to všechno zachránit nemůže, takže si Nerv nechám v šuplíku s dalším zástupem moderně post-hardcorových skupin, které sice umí, ale jejichž album si jen tak z hecu nepustím, protože až dostanu chuť na podobou hudbu, jen o několik tříd kvalitnější, tak stejně sáhnu po těch osvědčených The Dillinger Escape Plan. Není to sice k těmto francouzským harcovníkům zrovna fér, ale “Vergentis in Senium” je na žánrově poměry celkem obyčejný průměr, takže proč to nepřiznat.
