Jsou překvapení příjemná a pak jsou překvapení nepříjemná. A ačkoliv jsem v některých ohledech trochu nenormální, zrovna v tomhle na tom jsem asi jako kdokoliv jiný – nepříjemná překvapení nesnáším a ta příjemná mám naopak tuze rád.
V hudbě mívají podobná příjemná překvapení na svědomí především málo známé, vlastně až skoro neznámé projekty – to dá docela rozum, protože u těch známých interpretů alespoň rámcově tušíte, co byste měli očekávat, i když třeba nějakou předchozí tvorbu neznáte. Ale u něčeho, o čem jste nikdy dříve neslyšeli a s prvním poslechem jdete do neznáma… když se pak v těch několika výjimečných případech ukáže, že je ono neznámo skutečně skvělé, je to přesně to potěšující překvapení, o němž tu mluvím.
„Who is Cape noire? The question isn‘t who it is, but rather what it is.“
Mám-li správné informace (nebo spíš správný odhad), Cape noire je projekt, který má na svědomí jakási holka z Paříže – netuším už ale, jestli je to slečna nebo paní. Ani nevím, jestli je pohledná nebo ne, protože na všech fotkách (včetně koncertních) je přesně dle názvu svého hudebního alter ega zahalená do černého pláště s kapucí a není jí vidět do obličeje. Rozhodně ale dokážu říct, jaká je muzika, kterou naše milá zakuklenkyně stvořila na svém debutovém EP „Ad nauseam“ – ta muzika je skvělá.
Není úplně jednoduché zařadit Cape noire do nějakého žánrového šuplíčku, ale když na to přijde, asi mi nikdo hlavu neutrhne, když „Ad nauseam“ vágně pojmenuji jako takovou mírně experimentálnější elektroniku. Určitě zde najdete trochu trip-hopu, nějaký ten ambient, darkwave a někdy téměř až EBM beaty – to vše navíc zastřešeno velmi povedeným (čistým – nějaký řev se neobjeví ani náznakem) vokálem. Takřka celé „Ad nauseam“ je vlastně vystavěno ze tří základních kamenů – klávesy/klavír, elektronika a právě onen zpěv. Nástrojové obsazení tedy možná bohaté není, ale dojem, jaký se s ním podaří vytvořit, chudý není ani náhodou.
Dalo by se říct, že se Cape noire pohybuje v takových dvou základních polohách – jakési klidnější, možná trochu atmosféričtější (což nemusí nutně znamenat, že se takové písničky táhnou pomalu jak sopel) a pak v té trochu živelnější, s nadsázkou řečeno až tanečnější. První zmiňovanou zastupuje kupříkladu hned první skladba „Fire“, jež byla možná trochu neuváženě vybrána jako videoklip, protože mi nepřijde, že by „Ad nauseam“ reprezentovala opravdu věrohodně. Čímž však neříkám, že to je špatný track, protože to rozhodně není – „Fire“ je nejspíš nejvíc trip-hopovou písní minialba a především v refrénu nabývá možná až popových kontur.
Do stejné – tedy té klidnější – kategorie bych však zařadil i třeba závěrečnou „Avalanche“, byť v reálu zní tahle skladba poměrně odlišně oproti „Fire“. Je totiž mnohem hutnější, temnější a v porovnání se zbytkem „Ad nauseam“ pomalá – nikoliv však nudná, protože i kdybychom pominuli instrumentální stránku (která je v tomto případě možná minimalističtější, ale bohatě to vyvažuje silnou atmosférou), minimálně procítěný zpěv (refrén!) z toho dělá stále vysoce poutavou záležitost. A nakonec třetí a poslední poklidnější věcí je krátké klavírní intermezzo s extrémně zábavným názvem „That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face“, jež působí (a možná je tak i zamýšleno?) trochu jako intro k vrcholné skladbě „Three Feathers“. Ale o té až v dalším odstavci…
Když jsem onu druhou kategorii písní pracovně nazval „živelnější“, neberte to úplně doslova, protože to neznamená, že by zbylé tři songy solily tvrdou elektroniku ve stylu aggrotechových sbíječek. Naopak třeba „Fifteen“ se rozjíždí v pomalém klavírním duchu a vlastně v něm pokračuje i v průběhu slok – pouze ve vzletném refrénu se skvělým beatem se Cape noire konečně „rozhýbe“. Naopak „Bam Bam“ volí jiný přístup – přibližně do půlky postupně narůstá nabalováním dalších elektronických smyček, aby se pak zlomila a nakonec z tišší pasáže skočila do ještě vypjatějšího finále s nejspíše tou nejagresivnější elektronikou na „Ad nauseam“.
Probrali jsme prozatím pět písniček ze šesti a o všech pěti jsem ochoten tvrdit, že jsou vážně dobré. Jak už jsem ale neuváženě prozradil výše, nejvyšší vrchol „Ad nauseam“ se nachází v té poslední, byť na samotné nahrávce není poslední, ale předposlední. „Three Feathers“ bych opětovně zařadil do naší kategorie číslo dva a její recept je vlastně podobný jako u „Fifteen“ – pomalejší, atmosférčitější sloky, které vybuchují do rychlejšího refrénu. Nicméně je to především právě ten refrén, proč jsem si „Three Feathers“ oblíbil nejvíce – v něm se totiž nachází tak mocně návykový beat, že by mě to stálo fakt hodně přemáhání, abych se do něj nezamiloval. A možná bych to ani nezvládnul, protože jakmile to v kombinaci se zpěvem nastoupí, nemůžu si pomoct – je to vážně bomba.
Když tak o tom přemýšlím, vlastně vůbec nevím, co je ta osoba stojící za Cape noire zač – nemám tušení, jestli je to zkušenější hudebnice a Cape noire je jen její nový projekt, nebo jestli je „Ad nauseam“ debut v doslovném významu. Pokud je to ovšem ta druhá možnost, tak beze srandy klobouk dolů, protože je to vážně skvělá muzika, jež vydrží na hodně poslechů a která mě osobně baví strašně moc. A to je přesně to příjemné překvapení, o němž jsme se bavili na začátku článku.
Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.
Musím uznat, že když jsem si nyní kvůli této recenzi “Esthaetique” pustil znovu, přišlo mi o poznání lepší než tenkrát, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se z desky tehdy na zadní kapsy kalhot neposadil, za normálních okolností bych asi neměl potřebu se k ní vracet nebo snad nějak pátrat po další tvorbě Grisâtre. Vývoj událostí tomu ale chtěl nakonec jinak. Rokkr – jak se onen jediný člen skupiny jmenuje – totiž na začátku října loňského vydal své další, celkově třetí album, jehož název zní “Paroxystique”. Jeho přebal již ani zdaleka není tak zajímavý, ale na rozdíl od minulé nahrávky novinka vysílá na stejné vlnové délce jako já již od prvních poslechů.
A přitom hudebně se na “Paroxystique” od minula nezměnilo takřka nic. Grisâtre opětovně nabízí další porci pomalejšího, monotónního a ambientním oparem líznutého black metalu, jaký musel každý jen trochu protřelejší posluchač slyšet v různých (a přece takřka stejných) variantách již na mnoha místech všude okolo. Pokud by však přece jen někdo tápal, jak něco takového může znít, jmenujme pro názornost nějaké skupiny, jejichž vliv je v hudbě Grisâtre ke slyšení… ať už je ta inspirace chtěná či nechtěná, není problém si vzpomenout třeba na zámořský depresivní kult Xasthur nebo obligátní Burzum z dob 90. let. Co si budeme povídat, Varg Vikernes a jeho nadčasové rané desky patří k tomu nejkopírovanějším věcem v oblasti black metalu a i z hudby Grisâtre to páchne na sto honů a ještě dál…
Nicméně i přesto nelze novému albu upřít dost solidní kvalitu, protože jakkoliv neoriginální ta muzika je, stále funguje a atmosféru nepostrádá. “Paroxystique” nabízí celkem pět kompozic, z nichž tři jsou kratšího rázu a dvě jsou naopak velmi dlouhé a pohybují se někde okolo 18 minut. Prostřední tříminutovka “Vae soli” se nese v čistě ambientním duchu, avšak mimo ni Grisâtre nabízí jen a pouze black metal v tom ražení, jež bylo popsáno výše. A úplně nejlépe tento model funguje právě v oněch dvou nejdelších skladbách “Contemplation” a “L’astre gris”, které si navzdory své nemalé délce a navzdory své nepůvodnosti dokážou posluchače podmanit a udržet jej u sluchátek či reproduktorů.
Zbylé dva black metalové kusy, tedy úvodní “Meditation” a finální “Paroxystique”, taktéž nejsou špatné a třeba první jmenovaná celou nahrávku otevírá více než solidním způsobem, nicméně hudba v tomhle ranku, jaký Rokkr produkuje, dle mého skromného názoru bude vždy nejvíce působit právě na dlouhých plochách, kde je prostor pro ono pomalé a postupné budování monotónních monumentů. Sice je to vždy sázka na jednu jedinou kartu, ale znáte to – když to vyjde a ta atmosféra se skutečně povede, bývá to super. A na “Paroxystique” se to dle mého soudu povedlo, přestože jsem to předem moc nečekal.
A to je vlastně všechno, vážení. Máte-li v oblibě monotónní black metal ve středním až pomalejším tempu, pak není sebemenší důvod si “Paroxystique” nesehnat a neposlechnout. Grisâtre vás v žádném případě nepřekvapí a ani náznakem vám nenabídne něco, co byste už v tomhle ranku neslyšeli, ale ta pověstná atmosféra, kvůli níž podobné žánry všichni posloucháme především, tu přítomna je.
Peste noire jsou prostě unikát, to mi nikdo nevymluví. Jejich extrémně pestrá hudba propletená s dekadentně ztřeštěnou francouzskostí mě od prvních seznámení dostávala do kolen, což ostatně platí i nadále. Není tedy divu, že i jejich letošní počin nemohl minout mé sluchovody, byť trochu počáteční skepse bylo na místě. Důvod? Splitko, nevyzpytatelný formát. Pro jednoho plnohodnotná nahrávka, pro druhého jen odkladiště materiálu, který by se nedočkal lepšího využití. Peste noire naštěstí nezklamali a vydali se po cestě prvně zmiňovaných.
No, a kdo že je tím druhým do party, kterého tu od počátku diskriminuji? Krajané Peste noire, šílené duo Diapsiquir. Projekt, o jehož existenci jsem až do letošního roku neměl tušení. A věřte, jsem hodně překvapený, že mi tito Francouzi až do vydání “Rats des villes vs rats des champs” unikali. Všechno kolem Diapsiquir vypadá hodně zajímavě a tuším, že nový split není poslední příležitostí našeho setkání.
Pakliže znáte dosavadní počínání Peste noire, k jejich tvorbě si připočtěte ještě nějaké jedno promile v krvi a před sebou de facto máte nové songy “Dans ma nuit” a “Le rat de ville et le rat des champs”. Jestliže Peste noire neznáte, připravte se na hodně uvolněnou atmosféru, která nezasvěcenému může lézt na nervy, ale pakliže bude chtít, do vínem nasáklého francouzského šarmu se zanedlouho zamiluje. Nový materiál zní ještě obhroubleji, dost možná i uvěřitelněji. K tomu napomáhá videoklip, se kterým se Peste noire vytasili a jenž se stal nedílnou součástí mých poslechů nové nahrávky.
Strana patřící Diapsiquir pro mě byla velkou neznámou. Tam, kde Peste noire prohlubují svoje alkoholové toulky, Diapsiquir se již probouzí po mohutné opicí. V porovnání s Peste noire jde v podstatě o chilloutovou muziku, která kombinuje blackovou špínu s hip-hopem a dalšími směry. Kombinace věru zajímavá, která sice o fous prohrává se zažitými kolegy, ale jedno je jisté – jméno Diapsiquir si dvojitě podtrhuji, abych na jeho další kroky nezapomněl.
Black metal – Francie. Dvě slova, která by před nějakými dvaceti lety dával do souvislostí jen málokdo. Rok se s rokem sešel a francouzská black metalová scéna patří k tomu nejlepšímu, co black metal v současné době produkuje a leckdy se i skandinávské podzemí musí před tím francouzským sklonit. A jelikož ve Francii hnije black metal té nejlepší jakosti, na světlo zemské vystupují nové a nové kapely. Jednou z nich jsou i Verlies, kteří právě debutují s “Le domaine des hommes”.
Francouzi na své prvotině předvádějí neodolatelnou směsici black metalové intezity, kterou střídají klidnější post-rockové pasáže se stejnou elegancí jako extrémní vokály ty čisté. To celé je navíc ladně skloubeno s jakoby jazzovým feelingem, který podtrhuje onu šarmantní francouzskost. Všechno zní nesmírně organicky a zvuk, leč evidentně nepříliš profesionální, plně vyhovuje náladám celé desky. Nejen díky libozvučné francouzštině člověk okamžitě rozpoznává odkud vítr vane a vzhledem k tomu, že Verlies se vyhnuli jakémukoliv nápadnému opisování, pokládám tento úkaz za velké plus.
Měl-li bych se na novinku dívat kritičtějším okem, musím říct, že skladby i po několika posleších trochu splývají, nápady se nepatrně opakují a ke konci už bezbřehý optimismus přeci jen opadá. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že již nyní Verlies nalezli svůj zvuk, což může říct po první desce málokterá kapela.
Je to sice klišé, ale tahle věta na “Le domaine des hommes” dokonale sedne. Takovéhle desky jsou přesně tím důvodem, proč se člověk ročně hrabe desítkami nudných nahrávek, které naštěstí uloží k ledu po několika skladbách, a raději hledá dál, až narazí třeba právě na Verlies. Pakliže bych se měl pustit do vyjmenovávání letošních překvapení, “Le domaine des hommes” by v tomto výčtu nechybělo. Výsledek rozhodně není bezchybný, ale na pokračování v podobě dalšího alba se opravdu těším, protože potenciál je tu nemalý.
Země: Francie Žánr: avantgarde black metal / industrial / doom metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Debemur Morti Productions
Tracklist:
01. Blut aus Nord – De librio arbitrio
02. Blut aus Nord – Hùbris
03. Blut aus Nord – Némeïnn
04. P.H.O.B.O.S. – Glowing Phosphoros
05. P.H.O.B.O.S. – Transfixed at Golgotha
06. P.H.O.B.O.S. – Ahrimanic Impulse Victory
Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.
Nicméně i přes tohle všechno nemohu tvrdit, že bych letos neměl důvod Blut aus Nord pořádně poslouchat, protože Francouzi v tomto roce do světa vypustili hned tři počiny. “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je z nich jistě nejnápadnější a taktéž nejočekávanější, měl-li bych ovšem z jejich letošních nahrávek vybrat vítěze, nebylo by to ani toto album, ani lednové EP “Debemur MoRTi”, které spíš než jako další dávku unikátního avantgardního umění chápu víc jako takový dárek kapely labelu Debemur Morti Productions, jenž se o vydávání počinů Blut aus Nord dlouhodobě stará. Máte-li přehled o tom, co Blut aus Nord vydávají a co vydali letos, jistě vám je už jasné, že oním vítězem je v mých očích něco, co se jmenuje “Triunity” a vyšlo to v červnu.
Podle toho, co jsem řekl, to může vypadat, že je “Triunity” jednoduše dalším počinem Blut aus Nord, ve skutečnosti to však není tak úplně pravda. Jedná se totiž o split, který Vindsval a jeho družina sdílejí s dalším francouzským projektem s názvem P.H.O.B.O.S. Asi nebudu jediný, kdo o něm slyšel prvně v životě právě až v souvislosti s “Triunity”, jak se však záhy ukázalo, ani v tomto případě se nejedná o nezajímavou záležitost. Nejprve však několik málo slov o straně Blut aus Nord…
O trojici skladeb, které Vindsval & spol. na “Triunity” nabízejí, lze v krátkosti říct asi následující: toto Blut aus Nord opětovně v plné síle! Lednové “Debemur MoRTi” se sice vrátilo k takovému typickému “blutausnordovskému” pojetí black metalu, které je vysoce avantgardní a chaotické, výsledek byl ovšem mírně rozpačitý (byť stále dobrý) a člověku se při jeho poslechu do mysli vkrádala dotěrná myšlenka, jestli už se dokonce i Blut aus Nord nevyčerpali a jestli sami sebe neopakují až příliš okatě. “Triunity” sice žádný velký posun v tvorbě skupiny nepřináší, takže ti, kdo mají předcházející desky Blut aus Nord v malíku, překvapeni jistě nebudou takřka ničím, přesto však každá ze tří přítomných písní zcela jasně ukazuje, že Blut aus Nord a jejich muzika vyčerpaná stále není.
Na “Triunity” – myšleno tedy na polovině patří Blut aus Nord – totiž slyším přesně to, co mi scházelo na “Debemur MoRTi” a v menší míře i na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”. Hned s prvními vteřinami “De librio arbitrio” nastoupí přesně ta zvláštní a uhrančivá atmosféra, která posluchače okamžitě a bez jakékoliv milosti chytí pod krkem. Nechybí zcela nezaměnitelný sound, jaký mají jen Blut aus Nord a nikdo jiný, stejně jsou opětovně přítomné charakteristické lámané riffy a nezemské melodie… jakmile se po minutě a půl “Hùbris” ozve fenomenální kvílící kytara, tak je to jednoduše pořád infarktová záležitost, i když už člověk něco podobného od Blut aus Nord v minulosti slyšel.
Jednu změnu však “Triunity” pro Blut aus Nord přece jen přináší, nejde však o změnu v zaběhnutém výrazivu nebo skladatelských postupech. Je to přítomnost živých bicích, které vystřídaly dlouhodobě používaný automat… a i když to je změna vesměs kosmetická, protože onen typický feeling Blut aus Nord zůstává stále na svém místě, jistý rozdíl v tom cítit je a je to zajímavé. Neříkám, že lepší nebo horší, ale určitě zajímavé.
Přesuňme se nyní do druhé půle “Triunity”, v níž vládne Frédéric Sacri se svým projektem. Jak už jsem výše prozradil, P.H.O.B.O.S. jsem doposud vůbec neznal, takže se jedná o moje první setkání s jeho tvorbou, rozhodně jsem byl však zvědavý, co to bude zač. Co jsem tak zaznamenal různé ohlasy na “Triunity”, spoustě lidem P.H.O.B.O.S. těžce nesedl, u mě je to však přesně naopak. Hned od prvního poslechu mě ta trojice přesně sedmiminutových skladeb ohromně baví, ačkoliv P.H.O.B.O.S. ve všech třech předvádí vlastně úplně to samé.
Jak se ovšem ukazuje, hudba P.H.O.B.O.S. nepotřebuje nějakou rozmanitost, aby byla skutečně silná, protože její hlavní devízou není nic jiného než neskutečně zatěžkaná a tíživá atmosféra zmaru. Jedná o pomalé industriální zlo, u něhož si člověk díky nechutně ohulené base tu a tam vzpomene třeba na legendární Godflesh (právě pro jejich fanoušky je to záležitost jak dělaná). Sice dokážu pochopit, když tohle bude někomu připadat jako šílenost, nebo když mu to v kontextu přítomnosti Blut aus Nord bude připadat mimo (co si budeme povídat, P.H.O.B.O.S. je docela jiná muzika), ale mně se to vážně líbí a dokonce si myslím, že se Frédéric Sacri neztratil ani v konkurenci takových velikánů. Sice jsem původně chtěl vyzdvihnout alespoň jednu skladbu, ale ono to nejde, protože všechny tři jsou hutné a hnusné, že o moc víc už to nejde, takže jen suše prohlásím, že “Glowing Phosphoros”, “Transfixed at Golgotha” i “Ahrimanic Impulse Victory” jsou síla jak hovado.
Tak či onak, myslím si, že “Triunity” je po všech směrech povedená nahrávka a obě zúčastněné skupiny přispěly skvělými skladbami, díky nimž to není počin jen na ozdobu, jako tomu u spousty splitů bohužel bývá. Blut aus Nord se zde předvedli v nejlepší letošní formě a P.H.O.B.O.S. je pro mě zase velké překvapení, takže jen těžko mohu být nespokojen.
Další názory:
Já měl hned od prvního poslechu s druhou polovinou tohoto splitka, tedy s tou, jež patří pod hlavičku P.H.O.B.O.S., nemalý problém, takže jsem to vyřešil šalamounsky tak, že jsem prostě po třetí skladbě s poslechem končil a pravidelně točil jen materiál Blut aus Nord. Uznávám, že jsem nikdy nebyl fanouškem industriálu, ambientu a jiné nervní hudby, jak ji na “Triunity” představují P.H.O.B.O.S., a to třeba s Godflesh problém nemám a jejich hudbu mám rád. Přestože jsem se v posledních dnech kvůli recenzi musel naučit poslouchat i druhou část “Triunity”, tak se mi nepodařilo do hudby P.H.O.B.O.S. proniknout. Má to atmosféru, tlak, který na posluchače i skrze takto nekytarově orientovanou hudbu přechází, je obrovský, ale mě těch jejich 20 minut prostě a jednoduše nebaví. Bohužel. Vrchol tohoto počinu se tak v mých očích skrývá hned na začátku. První tři songy z dílny Blut aus Nord jsou totiž skvělé a zejména “Hùbris” bych klidně označil za geniální záležitost a ona kolegou zmíněná kytara v druhé minutě této písně vážně nemá chybu. Ovšem znamenité momenty jsou i ve zbylých dvou kompozicích, takže nějakým způsobem vyzdvihovat jednu jedinou je nefér. Kdybych měl hodnotit každou část “Triunity” zvlášť, tak Blut aus Nord udělím až osm bodů, kdežto v případě P.H.O.B.O.S. bych sahal po pětce, možná ještě níž, takže mi vychází průměrných 6,5. Kaša
Vím, že napsolouchávání jedné strany splitu není úplně košér, ale tentokrát jsem v tom fakt nevinně. Jakmile dohrály poslední tóny nové Memorie Vetusy, z repráků se začal linout příspěvek Blut aus Nord na “Triunity”. A vůbec se mi to nezdálo špatné. Chaotická tvorba francouzských velmistrů je jednak hodně odlišná od klasičtějšího blackového pojetí, a druhak působí jako výborný kontrast právě k nové řadovce. První, byť nechtěné poslechy, se tedy odehrávaly ve stavu spokojenosti a já ani nyní nemám potřebu na tomto stanovisku něco měnit. Blut aus Nord na “Triunity” předvádí víceméně svůj vysoký standart a podporují ho i vynikajícím momentem na konci “De librio arbitrio”, což je nejen vrchol celého splitka, ale taktéž vrchol celé letošní tvorby kapely. O druhou stranu se postarali mně až do posledních týdnů neznámí P.H.O.B.O.S.. Ti na to jdou o poznání jinak, avšak jejich industrial gradovaný v některých pasážích do metalových vod Blut aus Nord atmosféricky solidně doplňují. Jinak mě však P.H.O.B.O.S. příliš nepřesvědčili. Ne že bych pro hudbu obdobného střihu neměl pochopení a průměrně jako Kaša bych to zase neviděl, ale dle mého ten materiál není natolik silný, abych měl potřebu se k němu někdy vracet. Jediná skladba P.H.O.B.O.S., která vyrovnává laťku Blut aus Nord přichází až v úplném závěru v podobě industrial/blackové špíny “Ahrimanic Impulse Victory”. Tahle skladba se na první dva tracky P.H.O.B.O.S. kouká shůry a až ona dokazuje, proč si Blut aus Nord přizvali právě své nepříliš známé krajany. Skvrn
Tak z téhle recenze jsem měl už předem docela velký respekt ze dvou důvodů. Zaprvé: štafetu jsem přebral po našem redakčním bossovi, který si tuto francouzskou black metalovou veličinu vzal opakovaně na paškál v uplynulých letech díky jejich “sedmičkové” trilogii a výplní v podobě neřadových EP. A zadruhé: sám sebe nepovažuji za fanouška black metalu, který prakticky nesleduji, a pokud pominu jen ta opravdu největší jména jako Bathory nebo Emperor, tak takřka všechno, co smrdí zlem černého kovu, je mi víceméně proti srsti. A jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, jsou právě Blut aus Nord, kteří mi kdysi učarovali vydáním první části sedmičkové trilogie v podobě “777 – Sect(s)” a od té doby jen s úžasem sleduji, jak nepředvídatelnou a vzrušující cestu tito avantgardní black metalisté absolvují.
Po vydání “777 – Cosmosophy”, které z mého pohledu platí dodnes za nejlepší počin Blut aus Nord, přestože je to album, které se asi nejvíc vzdaluje dosavadní podstatě jejich hudebního směřování, se dalo čekat od dalších desek opravdu ledacos. Blut aus Nord s každou další řadovkou posouvali sami sobě hudební hranice a třeba jen představit tuhle kapelu posluchači neznalému je úkol velmi obtížný, protože když se člověk zamyslí, tak těch hudebních tváří, jaké během své kariéry parta se zvláštní aurou, kterou si kolem buduje, odtajnila, je na jednu kapelu dost. Od nervně chaotického black metalu, přes jeho melodičtějších pojetí až k industriálně avantgardní jízdě z “777 – Desanctification” si tahle kapela udržovala status nepředvídatelného hudebního tělesa, které může každý rok překvapit něčím novým. Tímhle si pro mne Blut aus Nord získali už navždy místo ve skupině geniálních uskupení, pro které budu mít slabost a k jejichž albům se pravidelně vracím.
Po sérii krátkohrajících počinů, které od “777 – Cosmosophy” krátily čekání na regulérní studiové album, došlo v sestavě k jedné zásadní změně. Oproti “777” trilogii se na splitu s P.H.O.B.O.S., “Triunity”, rozšířily sestavy o živého bubeníka Thornse, který tak nahradil bicí automat, jenž dokresloval velmi neklidnou atmosféru. Tu tvoří charakteristická kytarová práce, jež se pohybuje někde na hranici mezi šíleností a genialitou a kterou si prostě nelze splést. Živé bicí se samozřejmě hodí k charakteru desky, který byl jasný hned při zveřejnění titulu “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”, jenž prozradil, že Blut aus Nord se vrací ke svým starším výtvorům “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” a tvoří tak další trilogii. Já osobně třeba první díl musel naposlouchávat teprve před vydáním letošní novinky, abych znal potřebné souvislosti, nicméně druhou část “Dialogue with the Stars” jsem znal a na pokračování melodicky epického black metalu se těšil.
A stejně jako v předchozí případech jsem dostal důkaz, proč jsou Blut aus Nord považování za jedny z největších představitelů francouzského black metalu, protože vše, na co v posledních letech (prvotní tvorbu můžu jen těžko hodnotit) Vindsval sáhl, se proměnilo ve zlato. Je to sice klišé jako prase, ale použiju klasickou berličku v podobě tvrzení, že s jistou dávkou představivosti začíná “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” tam, kde “Memoria Vetusta II:Dialogue with the Stars” skončilo. Hudebním základem jsou sice klasické Vindsvalovy kytary, které však pod rouškou melodií dostávají háv zdánlivé přístupnosti a nepůsobí tak jako naprostý nepořádek a primitivní řežba. Samozřejmě, že všechny nedávné industriální přesahy Blut aus Nord odložili stranou a výsledek je sice melodický, nicméně v jádru docela ortodoxní black metalový počin. První poslech jsem se mírně ztrácel a chytal jsem se jen letmých čistých vokálů, které jsem si tolik oblíbil na “777 – Cosmosophy”, ale “Memoria Vetusta III:Saturnian Poetry” potřebuje uzrát, aby se naplno ukázaly jeho kvality a svým způsobem uhrančivá atmosféra, která za tou hradbou z kytar, bicí smrští a bestiálním vokálem není hned patrná.
Přestože by se takřka všechny skladby daly celkem jednoduše popsat jako melodický a atmosférický black metal, tak se toho v nich děje víc a některé momenty bych klidně označil jako takřka geniální. Kupříkladu zklidnění v polovině čtvrté “Forhist” a následující nabalování dříve zahozené atmosféry na tolik charakteristicky vrstvené kytarové linky nemá chybu a třeba tuhle dvouminutovku, která končí brutální blackovou pasáží, jež skladbu táhne ke konci, jsem si zamiloval. Totéž platí o “Metaphor of the Moon”, jenže v jejím případě se nejedná o žádné odlehčené pasáže, nicméně v celé své délce mě nepřestává udivovat ten mix hudebně nesmlouvavého podkladu s bicími sypačkami, který s melodickými vokály Vindsvala (začátek čtvrté minuty) funguje ve fantastické symbióze. Vrchol skladby pak přichází v její druhé polovině, když se z dálky ozvou klávesy, které mohly na “Memoria Vetusta III:Saturnian Poetry” dostat ještě trošku víc prostoru, ale zase nemůžu říct, že byly úplně upozaděné a jejich přítomnost tak byla jen tušená.
Zmiňovat se u alba, které se skládá z šesti regulérních skladeb a jednoho instrumentálního úvodu, o vrcholech je svým způsobem zbytečné. Důvod? No, vzhledem k tomu, že dvě skvělé skladby už jsem zmínil a měl jsem v úmyslu vyzdvihnout jak úvodní “Paien”, tak závěrečnou epickou jízdu “Clarissama mundi lumina”, tak bych mohl rovnou uvést celý tracklist. Druhá uvedená by spolu s “Henosis” zasloužila takový malý piedestal v kategorii propracovanosti vcelku jednoduchých kytarových hoblovaček dle klasického black metalového střihu a epických momentů, které skladby jakýmsi způsobem očišťují od (do té doby) ortodoxního přístupu. Je zajímavé sledovat, jak se Vindsvalovy schopnosti jakožto vokalisty vyvíjí a je mi velmi sympatické, že s čistým vokálem pracuje střídmě a nestává se takovým tím líbivým lákadlem, který na všechny strany křičí, že zpěvák umí zahrozit stejně dobře jako i pohladit. Tady jsou všechny elementy promyšleny opravdu do poslední vteřiny a nenapadá mě moment, který by na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” byl navíc nebo postrádal smysl.
Když to tak po sobě čtu, tak jsem nenašel jediný problém, který by se “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dal nějak úspěšně vytknout. A nenapadá mě ani teď. Pokud se tedy divíte, proč závěrečné hodnocení nesvítí žlutě a tasím z kapsy “pouhých” devět bodů, tak je to tím, že několik předchozích alb se mi prostě a jednoduše líbí víc. V době, kdy jsem s Blut aus Nord začínal, tedy prostřednictvím “777” trilogie, jsem nemohl přijít na jméno albům, které tomuto dílu o třech částech předcházely, nicméně i melodičtější forma klasicky uchopeného black metalu, jak jej tito Francouzi předvedli na předchozích albech “Memoria Vetusta” se mi zalíbila a nejinak je tomu v případě třetí části. Ta sice v mých očích “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars” nepřekonala a jen z tohoto důvodu nemohu hodnotit výš, ale ona i ta devítka je známkou skvělého hudebního zážitku, který člověk nedostane na každém rohu. A přesně takové “Memoria Vetusta III:Saturnian Poetry” je. Skvělé, ostatně jako vše, na co Blut aus Nord v aktuální desetiletce prozatím sáhli.
Další názory:
“Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” se mi určitě líbí… přece jenom, pro Blut aus Nord mám docela slabost, takže by museli vydat fakt nějaký hnůj, aby se mi to skutečně nelíbilo. Přesto však novinku z jejich dílny nevidím tak vysoko jako kolegové okolo. Nechápejte mě špatně, stále je to vysoce kvalitní nahrávka (ostatně, 7,5 vůbec není nízká známka!), některé momenty jsou opětovně dechberoucí (kupříklad jisté pasáže ve skladbách jako “Tellus mater”, “Forhist” nebo “Henosis”) a finální “Clarissima mundi lumina” je naprosto úžasná, akorát mě to tentokrát neposadilo na prdel tak extrémně jako jindy. Ačkoliv je pravda, že jsem byl vždy spíš příznivcem té chaotičtější tvorby Blut aus Nord, a když už méně avantgardní black metal v jejich podání, vyhrává u mě “Ultima Thulée” a “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”. Nechci ovšem znít přespříliš negativně a vzbudit dojem, že se mi snad novinka nelíbí, protože to rozhodně není pravda – stále je to skvělá záležitost, o tom není sporu, poze bych to zbytečně nepřeceňoval jen proto, že to vydali Blut aus Nord… už jen z toho důvodu, že Vindsval a jeho kumpáni mají na kontě i (o dost) lepší desky. H.
Ačkoliv jsou všechny díly “Memoria Vetusta” poměrně vzdálené od primárního činění Blut aus Nord, na některé typické znaky ani na třetím pokračování tohoto “vedlejšáku” Francouzi nezanevřeli. To se týká především riffování, které je na poměry jinak relativně přímočarého atmo-blacku, nezvykle chaotické a nebýt to Blut aus Nord, asi bych se hodně divil. Rouškou tajemna zahalené trio přichází na novince s posluchačsky přívětivějším zvukem, který si již nezachovává syrovost prvních dvou částí “Memoria Vetusta”, ale na atmosféričtnosti mu to neubírá. Blut aus Nord jsou na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” častokrát až překvapivě libozvuční, byť toto tvrzení může nezasvěcenému znít vzhledem k poznámce o chaotickém riffování poněkud divně. Jenomže Blut aus Nord jsou takoví mazáci, že i zdánlivě nesourodé tóny dokážou přepracovat ve výtečné harmonie. Kapela již tradičně vsadila na pečlivě gradované plochy, které posluchače nechají dychtivě vyčkávat do té doby, než přijde vrchol celého celku, což nemusí nutně znamenat jednu skladbu, ale třeba hned dvě nebo tři. V hlavě mi utkvěly především excelentní pasáže z “Paien”, “Metaphor of the Moon” a především závěrečné “Clarissima mundi lumina”, což je desítkový majstrštyk jak vyšitý. Dlouhou dobu jsem si však říkal, že takových skvostných okamžiků mohlo být víc. Půjdeme-li na to ale i z druhé strany, kdo ví, jak by to odnesla celistvost desky, která letošní “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” zdobí. Raději se všem “kdyby” elegantně vyhnu a jen konstatuji, že Blut aus Nord nahráli výbornou desku, kterou sice úplně devítkově nevidím, ale na osm to stačí s přehledem. Skvrn
Warfuck je francouzské duo a na kontě má prozatím dvě fošny včetně právě “Neantification“. Debut “The Weak and the Wicked” vyšel v roce 2012 a jeho už jmenované pokračování se pak objevilo nejprve v prosinci 2013, aby bylo letos v dubnu vydáno znovu na CD a LP. O čem muzika Warfuck je, to je myslím vcelku jasné jen při pohledu na tracklist “Neantification” – 25 minut rozsekaných do 15 kusů, z nichž většina nepřesáhne dvě minuty hracího času. Ano, tušíte správně, náplní placky je skutečně zběsilé grindcorové zvěrstvo bez jakýchkoliv servítek. Rozhodně nečekejte žádné tupa-tupa srandičky, protože Warfuck je čistokrevná agrese, kde pro nějaké vtípky a hektolitry nadhledu není místo. Jestli ovšem od grindu čekáte hektolitry nasranosti, jste v případě “Neantification” na správné adrese.
Na druhou stranu – a právě díky tomuhle si Warfuck odnášejí dobré a nadprůměrné hodnocení – je však pozitivní to, že “Neantification” není úplně vymydlený výplach bez hlavy a paty, jehož jediným smyslem je řezat do nástrojů, co to dá. I když je většina tracků na albu neředěná agrese, pořád je v tom cítit nějaká myšlenka. Nejvíce je to znát na těch delších písničkách (delších na poměry “Neantification”, čili ty nad dvě minuty), v nichž se Warfuck nebojí se předvést v trochu jiném světle. V “Néant” a “Vivre d’arnaque & d’eau fraîche” na chvíli poleví nasranost, ale Francouzi to vyváží ohromnou hutností, k níž přejdou s naprostým přehledem. Hlavně “Néant” je v tomto ohledu bomba a ta její riffová masáž je skutečně naléhavá. Kapitolou sama pro sebe je pak závěrečná šílenost “Rondelle”, v níž se grindový chlív prolíná s kvičením saxofonu. Každopádně, fošna je určitě povedená i jako celek, o tom žádná.
Občas se prostě stává, že člověk přemýšlí, že by navštívil nějakou akci, ale nakonec nejede a později si za to nadává a zpětně nechápe, proč se na to vybodnul. Takhle mě třeba dodnes mrzí, že jsem kdysi nejel na Celtic Frost do Katovic, protože se o pár měsíců později rozpadli, nebo že jsem prošvihnul Urgehal v Děčíně. Stejně tak si dodneška nadávám, že jsem před čtyřmi lety nebyl u toho, když tu společně hráli Hell Militia, Blacklodge a Aosoth, navíc s českým supportem v podobě Gorgonea Prima. To prostě byla sestava jak kráva a fakt mi hlava nebere, jak jsem tenkrát mohl nejet… co bych dneska za tyhle tři kapely pohromadě dal, protože to je prostě elita francouzského black metalu. Je pravda, že třeba Aosoth jsem tehdy neměl ani zdaleka tak naposlouchané jako dnes, ale to nic nemění na faktu, že to byl z mojí strany dost velký kretenismus.
Po čtyřech letech, během nichž jsem se stihnul podívat alespoň na Blacklodge, se do Prahy vrátila i Hell Militia, byť tentokrát s ani zdaleka tak lákavým doprovodem v podobě Kill a Ater Era a bez zpěváka Meyhnacha a baskytaristky LSK. I tak to ale bylo dost velké lákadlo na to, abych se na to tentokrát nevybodnul.
Před zahraniční trojicí smeček se měli představit ještě domácí Sekhmet, jejichž set měl začít přesně v osm hodin. Vzhledem k tomu, že pondělí mám aktuálně hodně náročné, jsem zvládnul dorazit až na půl devátou. Na pódiu se nic nedělo, takže jsem si myslel, že buď už jsem Sekhmet prošvihnul, anebo akce nabrala brutální skluz hned od začátku. Záhy jsem se však dozvěděl, že se Sekhmet nakonec vůbec nekonají a že přijde řada rovnou na Ater Era.
Abych řekl pravdu, z celého večera jsem byl obeznámen jen s tvorbou Pekelné milice, ohledně Kill a Ater Era jsem věděl jen to, že ty kapely existují. I přesto si mě však Ater Era dokázali během svého vystoupení získat na svou stranu. Slovinská trojice na pódiu nedělala žádné psí kusy, předvedla spíš statický a soustředěný výkon a víc za sebe nechala mluvit samotnou hudbu. Ta však byla vážně dobrá, takže to vůbec ničemu nevadilo. Black metal v podání Ater Era byl stále poctivým black metalem, žádnou generickou blbostí, ale bylo to stále zajímavé a rozmanité – plné chytrých změn tempa, melodií, atmosférických momentů. Navíc i ve třech měli Ater Era dost hutný a plný sound… obecně vzato jim ta muzika fungovala po všech stránkách a mě osobně vážně překvapila. Pozitivní dojem rozhodně nenarušil ani menší problémek s kytarou v jednom momentě (takové to bzučení, když napůl vypojíte kabel, znáte to), protože naštěstí nešlo o nic velkého. Tak jako tak, Ater Era mě rozhodně bavili víc, než jsem předpokládal, takže hned začátek večera proběhl na výbornou.
Zato druzí Švédové Kill na tom byli o dost hůř. Ti totiž předvedli black/thrashovou oldschool hoblovačku (což nebyl ten problém), která byla v jejich podání trochu nezáživná (to už problém byl). Suverénně nejzábavnější bylo pár pomalejších momentů, ale těch bylo v muzice Kill jen nejnutnější minimum… navíc když je u hudby, která je postavená hlavně na rychlé řezanici, opravdu zábavných jen pár pomalejších chvilek, tak je prostě něco špatně. Netvrdím, že to byla vyložená sračka, to zase ne, jen to byl jednoduše průměr… já mám pro kapely jako Urn (jejichž logo měl bubeník na triku) nebo Bestial Mockery (jejichž jeden člen v sestavě Kill ostatně působí) skutečně pochopení, ale Kill žádný zázrak fakt nebyli. Navíc mi přišlo, že v některých momentech nechyběly ani regulérní přehmaty, některá řvavá sóla zas byla vyloženě rušivá, což na dojmu také moc nepřidalo. Podívat se na to dalo, ale i tak bylo švédské trio jednoznačně nejslabším článkem večera, na čemž nic nezměnil ani fakt, že měl na sobě kytarista triko “Hell Symphony” od Root. Svoje publikum však evidentně měli, protože pár hrozičů se pod pódiem rozhodně našlo.
Po konci Kill už nastal čas na hlavní chod celé akce v podobě Hell Militia a jejich chorobného black metalu. Francouzské komando nijak neváhalo a hned od začátku nedávalo sebemenší důvod k pochybnostem o tom, kdo je toho večera králem. Oproti předchozím dvěma kapelám totiž laťka vyletěla o úroveň nahoru, protože Hell Militia byla naprosto suverénní a ona charakteristická nemocná atmosféra, jež zdobí desky kapely, nechyběla ani v Modré Vopici. Hudebně to byl samozřejmě správný hnus, jak se na takovou kapelu sluší a patří, to snad ani nemá cenu zmiňovat, ale rozhodně za zmínku stojí to, co předváděla kytarová sekce. Oba kytaristé totiž podali skutečně excelentní výkon a bylo vidět, jak muziku opravdu prožívají – přesně takhle to má vypadat.
Kapitolou sám pro sebe je určitě i současný vokalista RSDX, který sice musel nahradit ikonického Meyhnacha, ale jak vidno, do sestavy Pekelné milice se už stihl zapracovat více než dobře. Tenhle nizozemský ďábel totiž nenechal nikoho na pochybách, proč je zrovna on novým vokalistou Hell Militia – jeho vokál je správně zvířecí a zvrácený a jeho pódiové vystupování bylo uhrančivé úplně stejně jako před dvěma roky v Plzni, kde se předvedl v řadách kultovních německých nihilistů Bethlehem. Navíc má obrovské plus za triko geniálních Mysticum, ale to už je samozřejmě jen detail.
Dále se rozhodně sluší neopomenout fakt, že kapele a jejímu snažení velkou měrou pomáhala i výtečná projekce na plátně, která byl úplně stejně odporná jako vlastní hudba Hell Militia… v jednu chvíli běžely záběry ze sugestivního loutkového “Krysaře”, aby je za chvíli vystřídala injekční stříkačka zarytá za nehtem. Čím víc kapel s projekcí jsem viděl (a že poslední dobou jsem jich viděl docela dost, když chodím na samé industriální a EBM srandy, kde je tohle na rozdíl od black metalu poměrně běžná záležitost), tím víc se mi to zdá skoro i zbytečné, protože stejně většinou vnímám skupinu a její muziku a projekci už jaksi nestíhám sledovat. U Hell Militia to však jinak bylo úplně o něčem jiném a v jejich případě to byla vážně třešnička na dortu, která atmosféru jen podtrhla. K úplně dokonalosti už chyběla jenom větší tma, protože když je polovina klubu rozsvícená, tak to jednoduše není úplně ono. I přesto však Hell Militia ukázala, že i v aktuální sestavě je kult prasete pořád při síle.
Trochu slabším Kill navzdory se (hlavně díky Hell Militia) jednalo o dost povedený večer. Příjemný byl i konec ve vcelku inteligentní hodinu (cca v půl dvanácté) a docela mile mě překvapil i pitelný černý Kozel… je fakt, že ve Vopici nejsem zrovna častým návštěvníkem a naposledy jsem tu byl před třemi lety, ale co si pamatuju, pivo mi tu nikdy zvlášť nejelo… o to příjemnější pak bylo, když jsem zas jednou mohl pít, protože mi docela chutnalo, ne jen proto, abych se nenudil během zvučení. V neposlední řadě pak potěšil i zvuk, který byl na všechny tři skupiny povedený a muzikantům rozhodně nepodkopával nohy v jejich snažení, jak se tomu občas bohužel děje. Návštěvnost sice mohla být na jméno formátu Hell Militia o trochu vyšší, ale i vzhledem k tomu, že koncert vyšel na pondělí, to nebyl extrémní provar (ostatně, jsou i akce, které se konají v sobotu a stejně tam dojde sotva deset lidí). Navíc je Vopice docela malá, takže opticky byl klub relativně zaplněný. Kdo ovšem dorazil, ten podle mě nemohl odcházet zklamán.
Francouzská pětice Wyld patří mezi služebně mladé kapely, protože na hudební mapě je k nalezení teprve od roku 2011, nicméně to jí nebrání vydat hned na svém debutovém počinu materiál, který je vyspělý a ideově ucelený. Žádné hloupé experimenty se nekonají, a na “Stoned” se tak sešla čtveřice písní, jejichž základ je až na jednu výjimku položen v americké kytarové tvorbě špinavějšího ražení. Nemá cenu řešit, jestli je to víc stoner nebo metalizovaný rock, protože ty songy jsou tak pohodové, že se poslouchají bez škobrtnutí a i opakovaně baví. A to mi od no-name party z Francie ke spokojenosti úplně stačí.
Pokud pominu závěrečnou instrumentálku “Crossroads”, která zní jako kříženec amerického blues a country, tak jsou Wyld zaměření na hutné kytarové riffy, špinavý, avšak dle potřeby lehce zapamatovatelné vokální linky a celkově takovou až hospodskou atmosféru. Jednotlivé songy stojí na jednom kytarovém nápadu, jenž se dále rozvíjí na úrovni klasické čtyřminutové hrací doby, takže na nějaké experimenty opouštějící klasický písničkový mustr zapomeňte.
Popisovat jednotlivé songy je i přes nízký počet tří kousků zbytečné, protože ta základní charakteristika padla již výše, nicméně i tak jsou od sebe písně jednoduše odlišitelné a ku prospěchu věci se rychle dostávají pod kůži. Mně osobně třeba nejvíc okouzlil hutný titulní vál, jehož hlavní riff je jako ukradený ze zkušebny Black Sabbath. Za vypíchnutí stojí z individuálních výkonů hlavně zpěvák Raphael M., který zní trošku jako melodičtější verze Phila Anselma, ovšem bez té agrese. Neříkám, že bych si nedokázal představit lepšího vokalistu, který by skladby ještě trošku zhutnil, ale svou funkci zvládá, což je hlavní.
Nevím, co víc dodat. “Stoned” se dobře poslouchá, skladby jsou vyrovnané a díky krátké hrací době necelých 15 minut vám vrásky na čele určitě nezpůsobí. Ale jestli to znamená, že se k Wyld ještě někdy dobrovolně vrátím? To asi ne. Přeci jen, až se budu nudit, tak radši sáhnu po osvědčených jménech.
Jak už jsem se přiznal v hodnocení k letošní desce “Pale Communion”, nikdy jsem se neřadil ke skutečným obdivovatelům Opeth, a to dokonce do té míry, že větší část jejich bohaté diskografie prostě neznám – což ale nic nemění na tom, že si té kapely ohromně vážím. Právě proto ve mně už delší dobu hlodalo nutkání zhlédnout tuto švédskou veličinu naživo, jenže ono se jaksi nedařilo. Předchozí klubový koncert jsem odepsal kvůli nedostatku financí, loňské vystoupení Opeth na Brutal Assaultu jsem zase s prvními kapkami deště zařízl kvůli strachu o osud svého posledního suchého oblečení… Opeth ale naštěstí na své fanoušky myslí, a tak se – jak velí dobré mravy – po vydání nové desky vypravili na turné, které neminulo ani matičku Prahu, a tentokrát už mi to konečně vyšlo.
Když vyšlo najevo, že Opeth při jejich cestování Evropou doprovodí Francouzi Alcest, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Navzdory tomu, že je jejich hudba spoustou lidí opěvovaná a Alcest se těší všeobecnému uznání a místy až adoraci, mě se jim nikdy uhranout nepodařilo. Pár písniček se mi od nich líbí, ale třeba poslední deska “Shelter” mě fakt děsně nudila. Když už jsem ale ty peníze za lístek jednou vysolil a ještě si nechal od nesmlouvavých sekuriťáků v Roxy sebrat lahev Kofoly, tak jsem si řekl, že jim dám naživo šanci, byť už to mělo být potřetí.
Zpočátku mi to jako nějaká velká sláva rozhodně nepřišlo. Kytary zněly jakoby zevnitř jakési polstrované krabice, Neigeho i Zerův zpěv nebyl moc slyšet a navíc se začínalo rozjezdem v podobě “Wings” a “Opale” z “Shelter”, což mi na náladě také moc nepřidalo. Je ale pravda, že jsem to čekal horší, a tak jsem obezřetně vyčkával, co se z toho vyvrbí dál. Pak se buď srovnal zvuk, nebo jsem si na to zvyknul, a dost určitě se na tom podepsalo také duo skladeb “Là où naissent les couleurs nouvelles” a “Autre temps”, tedy asi to nejlepší z desky “Les voyages de l’âme”, každopádně se mi to nějakou záhadou začalo líbit. Neříkám, že to byla kdovíjaká extáze, ale to, co mi z desky ne a ne zachutnat, naživo zkrátka nějak zafungovalo, ve výsledku to nebylo vůbec špatné a Francouzům se dokonce podařilo z té zasněnosti vykřesat cosi jako intenzitu. A přesně v tomhle duchu vystoupení plynulo dál – Alcest vytvářeli to svoje snění, lidé jim to opláceli bouřlivým potleskem, poslouchalo se to velice příjemně, a když dohrála i závěrečná “Délivrance”, bylo mi skoro líto, že to končí. Že bych dal Alcest šanci i studiově, když ta třetí živá dopadla suverénně nejlépe ze všech?
Přestávka mezi Alcest a Opeth nebyla z nejdelších, ale i tak bezpečně vydala na to, abych do sebe nalil půllitr nechutně předraženého Staropramenu, pokecal s pár známými a pak se uklidil na balkón, kde jsem doufal že najdu vhodnější pozici ke sledování cvrkotu na pódiu než z vlastního sálu, který se mezitím docela vydatně zaplnil. A což o to, výhled se odtamtud dal najít pěkný a na působivě nasvícenou plachtu s motivem přebalu “Pale Communion” byla vážně radost pohledět. Problém ale byl v tom, že nahoru doléhal zvuk v tak zparchantělé podobě, že se skvělá “Eternal Rains Will Come”, s níž Opeth svůj set otevřeli, ani nestačila zlomit do zpívané pasáže a už jsem pelášil zpátky mezi lidi v naději, že na zvukařově úrovni to bude lepší a nebudu dvě hodiny trpět. Ta naděje však naštěstí nebyla planá a jen co si pan zvukař trochu pohrál s čudlíky, zmizely i poslední zbytky nespokojenosti a začal koncert s velkým K.
Když o nějakém metalovém koncertu mluvím takhle, většinou mám na mysli opravdu strhující vystoupení, které naplní celý sál svou výbušností, intenzitou, atmosférou a většinou jejich kombinací. O pražském vystoupení Opeth bych rozhodně netvrdil, že bylo výbušné, a i když mu nechyběla ani intenzita ani atmosféra, v těchto kategoriích to pořád nebylo nic nevídaného. Přesto to ale bylo naprosto skvělé. Proč? Asi proto, že je vlastní hudba Opeth taková, jaká je. Pánové byli v podstatě úplně statičtí a dá se říct, že tam jen tak stáli, hráli a až na občasné lehké poklepání hlavou nebo drobné gesto nedělali vesměs nic, co by člověk na metalovém koncertu čekal – jenže ono to naprosto stačilo. A stejně, jak úsporně Opeth vystupovali, jsem ani já (a jak jsem se tak rozhlížel po okolí, tak ani spousta dalších přítomných) nepociťoval potřebu tu hudbu nějak zvlášť fyzicky prožívat a namísto házení řepou jsem spíš poslouchal a přemítal o tom, že k úplné dokonalosti tomu chybí jen divadelní pódium a sedadla, z nichž by to představení šlo sledovat. Bylo to, jako byste seděli doma v křesle, ale místo abyste si pustili hudbu z reproduktorů, vám kapela přišla zahrát až do obýváku.
Setlist Opeth:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Bleak
04. The Moor
05. Advent
06. Elysian Woes
07. Windowpane
08. The Devil’s Orchard
09. April Ethereal
10. The Lotus Eater
11. The Grand Conjuration
– – – – –
12. Deliverance
To ale v žádném případě neznamená, že by byli Opeth jakkoli nudní nebo nevýrazní. Naopak – zřejmě právě proto, jak byli pohybově úsporní, mohla jejich hudba vyniknout naplno a ve všech detailech a upoutat na sebe hlavní díl pozornosti. Samotní muzikanti ji pak přednášeli s vědoucí sebejistotou, ohromným nadhledem a i přes profesorskou přesnost na nich bylo vidět, že si vystoupení užívají, nebo lépe – že jej prožívají. Decentně ale přesto naplno.
Když se zrovna nehrálo, Opeth byli velmi civilní, což k celkovému charakteru vystoupení pasovalo takřka dokonale. Mikael Åkerfeldt dostál své pověsti výtečného baviče a sál se hned několikrát rozezněl salvami smíchu, které následovaly některému z jeho vtípků. A když se hrálo, fungovalo to rovněž na výbornou. Během dvouhodinového vystoupení zazněly z novinky jen tři skladby, předchozí “Heritage” byla zastoupena jedinou a jinak Opeth vybrali zástupce z naprosté většiny své diskografie. Přesto se ale ani ty nejostřejší skladby s aktuální tvorbou nijak netloukly, naopak na sebe krásně navazovaly a bylo na tom skvěle vidět, jak se skladatelský rukopis nezapře, i když se změní výrazivo. A ačkoli jsem se vzhledem k mé povrchní znalosti starších skladeb Opeth, kterých byla na setlistu většina, trochu bál, jak to na mě zafunguje, a spíš jsem doufal, že novinka dostane co nejvíce prostoru, nakonec si nemohu stěžovat ani v tomto ohledu, protože v rámci dvanáctky skladeb nezazněla jediná, která by svou přitažlivostí jakkoli vybočovala do záporných hodnot.
Mimořádnému zážitku tedy nebránilo vůbec nic a Opeth toho večera nezůstali svému renomé nic dlužni. Vystoupení, které předvedli, bylo opravdu silné a já si ho užil tak, jak jsem doufal – i když to nakonec bylo docela jiné, než jsem očekával. Slušelo by se ale zmínit, že svůj podíl na tom nese i publikum, a to nejen díky vynikající odezvě jak pro Alcest, tak pro hlavní hvězdy večera. Po docela dlouhé době jsem totiž mezi lidmi nezaregistroval snad nikoho, kdo by se choval jakkoli nevhodně (čti: jako vylízané hovado), což na českých akcích bohužel bývá tak trochu malý zázrak. Inu, nelehká hudba, jakou Opeth hrají, zjevně nalákala dostatek lidí, kteří si ji přišli opravdu užít, podle toho to také nakonec vypadalo a já jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. Pro příště už bych prosil jen to divadlo a bude to dokonalé…
Druhý pohled (Skvrn):
Jakmile jsem zachytil informaci o tom, že Opeth zavítají v rámci svého letošního turné i do našich luhů a hájů, ani na okamžik jsem nezaváhal a pevně se rozhodl, že 29. říjnový večer tohoto roku věnuji tónům švédské progrese. Mikael Åkerfeldt u mě vždycky platil za velkého pohodáře s ještě větším nadhledem a já byl setsakra zvědav, zda tuto pověst potvrdí. Diametrálně odlišné role se zhostili francouzští Alcest, kteří jakožto jediní předskokané, mohli snad jen překvapit. Zlí jazykové totiž zle jazykovali, že Alcest budou jednoduše hrozná nuda. A jelikož od Opeth jsem vlastně neočekával nic jiného než profesionálně, ale zároveň lidsky podanou porci skvělé muziky, o to víc jsem byl zvědav, v jakém světle se Francouzi předvedou.
Setlist Alcest:
01. Wings
02. Opale
03. Là où naissent les couleurs nouvelles
04. Autre temps
05. L’eveil des muses
06. Percées de lumière
07. Délivrance
Celý večer se solidně držel nastaveného harmonogramu. První překvapení přišlo s tím, že v 18:20 opravdu nezahrají jacísi Doors, ale jen Roxy vpustí do svého chřtánu několik stovek natěšených diváků. O třetí vystoupení jsem však nakonec ochuzen nebyl – v hlavním sále se z reproduktorů linuly tóny poslední desky dívčího dream popového kvarteta Warpaint, jejichž novinku mám upřímně moc rád. Zároveň to ve mně začalo hlodat, zda se zanedlouho opravdu nevypravit do pražské Akropole, abych si dámy v plné polní vyposlechl z očí do očí, respektive z uší do uší. Všechna hlodání však nakonec začala komplikovat čerstvá informace o rušení části evropského turné. Tak tedy uvidíme, jak to s pražským vystoupením dopadne. Teď ale zpět ke vzpomínanému večeru.
Jakmile se začala přibližovat sedmá večerní, sál i balkón se začaly opravdu slušně zaplňovat. Nedokážu říct, zda francouzští Alcest byli tou pravou volbou, jež měla publikum správně nažhavit a jakýmkoliv způsobem rozproudit před hlavní ozdobou večera. Alcest jsou totiž prototypem kapely, která má hrát až ke konci večera, a to především proto, že hudba Francouzů slova nažhavit a rozproudit svou zasněnou atmosférou de facto popírá. Nic to ale nemění na tom, že na jejich vystoupení jsem byl nadmíru zvědav, a to i přesto, že poslední “Shelter”, z jehož tónů se mělo primárně čerpat, mě příliš nezaujalo. Naživo však kousky z novinky zněly poněkud jinak, tvrději a netvořily tak velký kontrast k blackovějším skladbám, na které Neige a spol. taktéž nezanevřeli.
Z řemeslného hlediska nemohu vystoupení Alcest prakticky nic vytknout až na jednu věc – utopené vokály. Já osobně mám tvorbu Francouzů docela v malíku, takže i prakticky nečitelné linky jsem si byl schopen domyslet, případně je v instrumentální složce dohledat. Na druhou stranu, lidé, kteří se s Alcest seznámili prvně, si z vystoupení zřejmě moc neodnesli. Co naopak musím pochválit je zvuk nástrojů hlavních protagonistů – bicí Winterhaltera a kytara Neigeho byly navzájem v perfektní rovnováze, a k celkové spokojenosti tak chyběly jen ty zpropadené vokály.
Asi se všichni shodneme, Alcest jsou primárně o atmosféře. A což o to, i naživo to po stránce atmosféry nebylo špatné, jenomže já tajně doufal v o poznání intenzivnější zážitek. Dost možná zatím stojí i výběr skladeb, i když nejsem schopen stoprocentně říct, že kdyby se hrálo především z “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune”, tak by to bylo rapidně lepší. V úvahu to však připadá, neboť u “Percées de lumière” z “Écailles de lune” se i husina dostavila. Možná jen Opeth byli o tolik lepší, možná by k hudbě Alcest pasovala komornější kulisa a prostředí, což je ale vzhledem k dnešnímu renomé kapely úkol těžko realizovatelný. Alcest tedy nijak neurazili, ale zároveň zásadně nevyvrátili pověst, jejichž vystoupení si nosí.
Nemusíte být expert přes diskografii Opeth, abyste se dokázali dovtípit, že jde o muziku relativně složitou a pro co možná nejlepší požitek z koncertu je dobré mít nějaké ty poslechy za sebou. Posílen tímto nepříliš objevným věděním jsem se do svých restů v diskografii Švédů poctivě zakousl, ale řeknu vám, že přelouskat nějakých těch pět nenaposlouchaných desek během cca 14 dní, kolik jsem jim věnoval, prostě nejde. O dobrý zážitek jsem však nechtěl být ochuzen, a tak jsem začal s nesportovním naposloucháváním posledního odehraného setlistu, který měli Opeth logicky předvést i v Praze, což se naštěstí nakonec i stalo.
Samotný výběr skladeb snad musel sednout úplně každému – jak fanoušci death metalovějších, tak i prog rockovějších poloh museli být spokojeni. Osobně jsem očekával ještě výraznější prostor pro aktuální “Pale Communion”, nicméně Opeth vsadili spíš na jistotu a cestou kompromisu uspokojili i fanoušky dřívějších desek. V režii “Pale Communion” se odehrávaly první skladby setu, zazněly “Eternal Rains Will Come”, “Cusp of Eternity” a později i “Elysian Woes”. Všechny tři skladby se ve společnosti starších kolegyň neztratily, ba naopak, patřily k tomu nejlepšímu. Velký prostor v nich dostal klávesák Joakim Svalberg, který (nejen) ve výše zmíněných písních kolem svých kláves elegantně kličkoval, přehmatával z jedné klávesnice na druhou, z třetího pedálu pak přemačkával i na ten čtvrtý.
V klidnějších pasážích navíc před nástroji dokonale vystoupil hlas Mikaela Åkerfeldta, který přihlížející bavil nejen úžasným hlasem, ale rovněž skvělými fórky a celkově úžasnou komunikací s publikem. Takřka každá srozumitelná věta z obecenstva nezůstala zkrátka a dočkala se zpravidla vtipné odpovědi. Rovněž výzvy k zahrání některých songů byly vyslyšeny – za zmínku stojí třeba pokus o “Burden” z “Watershed”, kterou jsem si mimo jiné hrozně přál i já. Došlo však i na tvorbu cizí, když na přání jednoho z fanoušků zazněly úvodní tóny legendární “Smoke on the Water”. Åkerfeldt nejenže potvrdil roli výsadního frontmana, ale dokonce ji ještě předčil. Historka o tom, jak jako malý kluk na koncertě Yngwieho Malmsteena hrdě ulovil vržené trsátko, načež Yngwieho tým přispěchal hned s celou krabicí, takže ho měl nakonec každý, mi utkvěl v paměti nejvíce.
Vzhledem ke znalosti předchozích setlistů jsem nejvíc čekal od závěrečného dua “The Lotus Eater” a “The Grand Conjuration“, při kterých to začalo v předních řadách docela i vřít. Přiznám se, že hudbu Opeth je docela těžké pojmout ušima a strkat se u toho vážně stíhat nejde. Za výborné místo jsem však zaplatil i já svou daň a přeci jen se ve vroucném minipitu na malou chvíli vlastně úplně nechtěně ocitl. Po pár opětovaných strkancích a zjištění, že v tomhle na muzice Opeth fakt nemá cenu pokračovat jsem se rozmrzele odebral o kus dál, paradoxně na místo ještě o trochu lepší. Když však začal pit opětovně vřít a i já se jeho opětovné nedobrovolné účasti nevyhnul, stvoření v černé čepici a flanelce postávající přede mnou mi chtělo zasadit takový kopanec, že i slečna Damková by okamžitě vylučovala a odesílala do sprch. Nicméně jinak výborný zážitek jsem si hloupostí ostatních rozhodně zkazit nenechal, a to i přesto, že na úplném konci večera přistály obě paličky snad ani ne metr vedle mě.
Opeth na mě udělali dojem. I když jejich vystoupení výrazně přesáhlo dvě hodiny, na nudu si člověk stěžovat nemohl. Ačkoliv se Åkerfeldtův vokál v intenzivnějších pasážích trochu vytrácel, jeho výkon byl naprosto bezchybný, ne-li dokonalý – výborná pěvecká forma, fórky na úrovni i evidentní chuť si s publikem laškovat, jak se mu zachce. I do vizuálu bylo vystoupení Opeth na vysoké úrovni, při čistě vokálních pasážích všechna světla směřovala na Mikaela, která jeho pocit dokonalosti ještě umocňovala. Opeth převálcovali Alcest na plné čáře. Ne však podle známého sousloví “jednooký mezi slepými králem”, ale čistě díky svému umu a nadšení. No, a tak to má přece být.
