Archiv štítku: FRA

Francie

Minirecenze

Amnutseba – Demo

Komentáře: 3
Amnutseba - Demo

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 19:50

Odkazy: –

Amnutseba patří ke skupinám, které nejsou určeny těm z vás, kdo máte rádi přehled a vyžadujete pokud možno co nejvíce informací, abyste věděli, koho přesně posloucháte. Tento francouzský projekt je totiž na informace o sobě samém skoupý – žádné fotky, žádné internetové stránky nebo profily na sociálních sítích, žádná sestava. Pouze zející prázdnota a nevyjasněná tma, z níž se vynořil jediný důkaz existence – nepojmenovaný demosnímek o čtyřech skladbách, které si bohatě vystačí s římskými číslicemi namísto názvů. Nechť tedy promluví hudba.

Na úplně první demosnímek úplně neznámé formace nemají Amnutseba nijak prasácký zvuk. Nahrávka zní na demo poměry docela slušně a nevystraší ani ty posluchače, kteří neholdují podzemním kanálům. Toto sdělení však samozřejmě berte s jistou dávkou rezervovanosti, „Nuclear Balast metal“ se samozřejmě a naštěstí nekoná.

Solidní sound ale vzhledem k hudebnímu směřování Amnutseba smysl dává. Francouzi se totiž neostýchají lehce píchnout do disharmonií nebo chaotičnosti. Nicméně – ačkoliv by k tomu země původu mohla svádět – se naštěstí nejedná o dalšího ze zástupu napodobitelů Deathspell Omega či Blut aus Nord. Samozřejmě, můžete tvrdit, že vlivy právě jmenovaných budou v určité míře cítit asi u každé kapely, která se dotkne chaotického pojetí black metalu, ale pokud na situaci nebudete nahlížet až takto přísnou optikou, pak platí, že Amnutseba znějí trochu jinak. Netvrdím, že nutně originálně a po svém. Spíš jde o to, že jejich vize black metalu není čistokrevně chaotická, v důsledku čehož jejich demo stojí rozkročeno někde napůl cesty mezi disharmonickou a standardní formou stylu. Dobře, přesně napůl cesty ne, nahrávka má přece jenom blíže k první jmenované větvi, ale zkusme to říct jinak – Amnutseba toto specifické pojetí black metalu předvádí v poněkud usedlejší podobě.

Samotné demo se poslouchá velice dobře a několik kvalitních obratů na něm určitě slyším. Nějak zásadně mě sice nahrávka neuhranula a nezničila, ale není všem dnům konec. Je znát, že potenciál zde přítomen je, stejně jako třeba cit pro dobře vybudované skladby a tvorbu slušně vygradovaných momentů. Jestli mi však něco schází, tak je to hlubší atmosféra, jejímž prostřednictvím by demosnímek dokázal strhnout – v tomto ohledu rezervy cítím. Ze subjektivního hlediska by mi v tomto případě pomohl krapet ošklivější zvuk, jenž by myslím udělal svoje.

Vzato kolem a kolem jsou však moje dojmy z dema pozitivní, na první počin se jedná o solidní práci. Na budoucí tvorbu se sice nebudu třást jak ratlík, ale když si něčeho dalšího z produkce Amnutseba všimnu, rád si to pustím, abych zjistil, zdali se naznačený potenciál podařilo zužitkovat.

Recenze

BVDK – Architecture of Future Tribes

Napsat komentář
BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.

Recenze

Woest – La fin de l’ère sauvage

Napsat komentář
Woest - La fin de l'ère sauvage

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 21.1.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le froid éfface
02. Tout s’écroule
03. La fin de l’ère sauvage
04. Noir
05. Moelleuse et tiède
06. Toundra

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest

„Barbarism is the natural state of mankind. Civilization is unnatural. It is a whim of circumstance. And barbarism must always ultimately triumph.“
(Robert Ervin Howard)

Uvedeným citátem od Roberta Ervina Howarda, jejž tento americký spisovatel známý především jako stvořitel postavy Barbara Conana napsal ve své povídce „Beyond the Black River“ (v českém vydání „Za černou řekou“), uvozuje svou debutovou desku „La fin de l’ère sauvage“ francouzská smečka Woest. Jeho obsah napovídá, že Francouzi nehodlají hrát nějaký kinder pseudo-metal pro pozéry, ale spíš budou chtít navázat na tradici kapel, jejichž tvorba se stala synonymem pro násilný a agresivní audio teror.

V základě by se dalo říct, že tomu tak do jisté míry skutečně je, poněvadž Woest vážně nehrají muzikou vhodnou do odpoledního programu lokálního agro-rockového fesťáčku. Na druhou stranu by bylo příliš hysterické tu rozhlašovat, jakýpak to není extrém. Na rovinu si řekněme, že existují mnohem ostřejší kapely než Woest, ať už si pod tím představíte cokoliv – bestialitu, negativismus, depresi, disharmonii nebo něco jiného dle vaší libovůle. Ve všech těchto ohledech najdete skupiny, jež daný aspekt dotahují do větších extrémů.

V některých jmenovaných pocitech jsou navíc Woest na velmi nízkém levelu. Nechci však, aby takové tvrzení znělo jakkoliv pejorativně, pouze se snažím nějakým opisem dostat k tomu, nač se na „La fin de l’ère sauvage“ můžete těšit. Když tedy říkám, že ve tvorbě určitých temných pocitů Woest neexcelují, je to spíš kvůli tomu, že se ve svém přístupu vydávají odlišnou cestou. Ukázkovým příkladem budiž bestialita, již Francouzi postrádají. Jejich produkce je spíše pomalejšího rázu a soustředí se na chladnou negativní atmosféru, čemuž ostatně přispívá i patřičně ztrápený vokál. Kdybychom tedy řekli, že jde o odtažitý black metal v doomovém tempu, myslím, že to bude vcelku odpovídat tomu, co se na „La fin de l’ère sauvage“ reálně odehrává. Naproti tomu třeba negativismus k výrazným atributům nahrávky patří.

Jedním z dalších důležitých atributů alba je i zvuk, který je v tomto případě poněkud zvláštní. Můžeme se dohadovat, do jaké míry je to záměr a nakolik to vyplynulo z okolností či (ne)schopností, ale výsledek této debaty stejně bude bezpředmětný, protože zůstává faktem, že desce výrazně přebasovaný zastřený sound prospívá. Právě ten má totiž na svědomí, že „La fin de l’ère sauvage“ dýchá jakousi chladnokrevnou industriální odtažitostí, ačkoliv se v samotné hudbě žádné opravdové industriální prvky neobjevují. Každopádně je nutno dodat, že přinejmenším zpočátku to celé zní dost zvláštně a člověk si musí na tenhle zvuk chvíli zvykat, ale jakmile se tak v mém případě stalo, zalíbilo se mi to. Alespoň nějaký náznak osobitosti a odlišnosti od bezejmenného davu se vždy cení.

Woest

Ocenit lze na „La fin de l’ère sauvage“ i atmosféru, k níž onen sound nakonec výrazně přispívá. Ta je vcelku povedená. Na druhou stranu, nemá smysl tvrdit, že by to album bylo nějak převratné nebo dokonalé. Celková atmosféra nahrávky je sice dobrá, ale že bych mezi sebou jednotlivé skladby nějak rozeznával, to ani ne. I když tohle mi ještě nevadí nijak zvlášť zásadně. Kromě toho se tu nacházejí i některé momenty, jejichž prostřednictvím Woest svou laťku podlézají – například výrazné kytarové sólo v závěru „Moelleuse et tiède“ mi do celkové stylizace alba příliš nesedí.

A v neposlední řadě… řekněme si na rovinu, že Woest jsou prostě „jenom“ dobrá, nikoliv výborná. „La fin de l’ère sauvage“ je poměrně sympatická práce, jíž neschází určité přednosti, ale nic zásadního to zase není. Nicméně se pořád jedná o debut a z tohoto hlediska bych se nebál tvrdit, že Francouzi vykročili pravou nohou. Povězme si upřímně – kolik nových kapel si dokáže hned svým prvním počinem sáhnout byť i na jen lehce nadprůměrnou hranici? Rezervy tu jistě jsou a je jich dost, ale obecně vzato mi přístup Woest smysl dává a rád si poslechnu i další desku.

Filmový koutek

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Napsat komentář
Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Země: Francie
Žánr: sci-fi

Originální název: Valerian and the City of a Thousand Planets
Český název: Valerian a město tisíce planet

Rok vydání: 2017
Režie: Luc Besson
Hrají: Dane DeHaan, Cara Delevingne, Clive Owen

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: ValerianMovie.com

Klidně se přiznám, že jsem se na „Valeriana a město tisíce planet“ docela těšil, možná až zbytečně moc. Nicméně už dopředu bylo jasné, že přinejmenším co do vizuálu bude film hodně vysoko – jenom upoutávky lákaly takovým způsobem, že jsem příliš nepochyboval o tom, že výsledná podoba snímku bude stát za to, aby ji člověk viděl na velkém plátně v kinosále.

Jenže všichni víme, že pěkný vizuální kabátek dobrý film ještě nedělá, a když se pod hezkými obrázky skrývá slátanina, tak dojem prostě dobrý nebude. Osobně jsem očekával, že „Valerian a město tisíce planet“ nabídne klasickou báchorku o záchraně světa / galaxie / vesmíru, a během sledování to dost dlouho vypadá, že tomu tak bude. Snímek sice nějakou dobu před koncem uhne trochu jiným směrem, ale přesto příběh patří k jeho největším slabinám, nevyvaroval se klišé a hromadě patetických keců o lásce, moralitě a podobné sladkobolné sračinky, které na mě ve filmu vždycky působí strašně trapně.

Z tohoto pohledu je nakonec možná i dobře, že se „Valerian a město tisíce planet“ o příběhovou linku zas až tak nestará a radši se soustředí na množství epizodek, které s hlavním dějem nemají nic moc společného, a kdyby tam nebyly, vlastně by ten samotný příběh nijak zvlášť neutrpěl. Ve skutečnosti to vypadá tak, že se „Valerian a město tisíce planet“ pokouší dějové manko dohnat spoustou vysvětlování ve finální půlhodině, rádoby šokujícím způsobem odhalí, kdože vlastně je ten hlavní záporák (ačkoliv snad každý divák, jenž při sledování neměl vypnutý mozek, si to domyslel už desítky minut předtím), a dokulhá do předvídatelného rozuzlení.

Z makro-hlediska tedy snímek nepřesvědčí a do určité míry vlastně i selhává. Bez jednotící linky a bez výrazného antagonisty se z „Valeriana a města tisíce planet“ stává pouze sled scének. Z mikro-hlediska je na tom snímek o mnoho lépe, protože když se zaměříme na konkrétní jednotlivosti, tak nelze nevidět, že mnohé scény jsou samy o sobě skvělé, hravé, plné fantastických (myšleno od slova fantazie) nápadů. Třeba pasáže na vesmírném tržišti, začátek ukazující postupný růst vesmírné megalopole a seznamování různých kosmických ras nebo vzájemné zachraňování ústřední dvojice jsou parádní.

Podobně je nutno pochválit i vizuální stránku, poněvadž zde se režisér Luc Besson utrhnul ze řetězu a dal volný průchod fantazii. Sice mě mírně zklamalo, že mnohé ty krásné záběry z trailerů jsou ve finálním snímku stejně dlouhé jako v těch upoutávkách, ale i tak vše vypadá skvěle a je radost na to koukat. Pokud se těšíte na tuny mimozemských příšerek, zde si rozhodně přijdete na své, protože jich uvidíte přehršel, ačkoliv drtivá většina z nich ve filmu žádnou zásadní roli nehraje.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

„Valerian a město tisíce planet“ totiž stojí především na ústřední dvojici, která sice na scénu nenastoupí hned, ale jakmile se tak stane, už z plátna téměř nesleze. Toho jsem se před zhlédnutím trochu bál, jelikož dle fotek mi připadalo, že se Dane DeHaan, představitel Valeriana, do role elitního intergalaktického agenta a lamače dívčích srdcí, vedle něhož by pomalu i Eso Rimmer zblednul závistí, příliš nehodí. Naštěstí mě ale nakonec nijak zásadně neštval, takže dejme tomu.

Žít se s ním dá tím spíš, že po boku má kolegyni Laureline v podání modelky Cary Delevigne, jež – ač by to mnozí z nás možná nečekali – patří k ozdobám snímku a jeho největším přednostem a svého parťáka jasně strká do kapsy. Nicméně nepopírám, že do tohohle názoru se v určité míře jistě promítla i skutečnost, že se na ni moc hezky kouká, jestli si rozumíme. Ale s tím, jak moc se „Valerian a město tisíce planet“ soustředí na vizuální aspekt, to nakonec není zas tak nerozumný důvod si tuhle postavu oblíbit. Rozhodně ústřední dvojice dopadla lépe než již zmiňovaný nijaký záporák, který je navíc do role špatné postavy stylizován poněkud násilně, aby tam nějaký hajzl prostě byl.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Ne snad, že by tedy „Valerian a město tisíce planet“ neměl žádné kladné stránky – určitě má. Jednou z nich je například i to, že film na mě i přes své ladění nepůsobil jako bezduchá přehlídka CGI, čehož jsem se trochu bál. Navíc nemůžu zastírat, že navzdory všem nedostatkům jsem se během sledování prostě nenudil. Nicméně i tak jsem doufal, že výsledek bude o mnoho lepší. Pokud budeme předpokládat, že by měl každý film svou kvalitou odpovídat rozpočtu, pak si „Valerian a město tisíce planet“ své mamutí náklady (bezmála 200 miliónů Euro, což z něj činí nejdražší nezávislý film všech dob!) neobhájil. Na to mu totiž chybí silnější příběhová linka a větší odvaha uhnout ze zajetých kolejí space oper.

Obrazově se jedná o skvělou záležitost, o tom žádná, a z tohoto ohledu „Valerian a město tisíce planet“ za vidění jistě stojí, avšak jen jednou, víckrát asi není nutno. Sice se při sledování nudit (nejspíš) nebudete, ale nic zvláštního vám snímek nedá a nic zásadního ve vás nezanechá. Přes veškerou péči a navzdory skutečnosti, že se jedná o Bessonův vysněný projekt a adaptaci kultovního francouzského komiksu, je to totiž v jádru jen popcornovka – snad byl přístup stravitelnosti pro široké publikum zvolen, aby existovala alespoň nějaká šance extrémní rozpočet zaplatit, ale čistě z pohledu skutečného fanouška science fiction je to spíš škoda a promarněná šance na krásné sci-fi, jež se mohlo dočkat podobně kultovního statusu jako Bessonův „Pátý element“.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Recenze

Mudbath – Brine Pool

Napsat komentář
Mudbath - Brine Pool

Země: Francie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Third I Rex

Tracklist:
01. Burn Brighter
02. End Up Cold
03. Seventh Circle
04. Zone Theory
05. Rejuvenate
06. Fire

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Mudbath jsou jedním z těch případů, které si člověk zkusí poslechnout úplně naslepo. Kapela je relativně mladá a funguje teprve pár let, ale letošní „Brine Pool“ debutem není – vstup do dlouhohrajícího světa si tihle Francouzi odškrtli již před dvěma lety prostřednictvím počinu „Corrado Zeller“ a ještě z dřívějška mají v portfoliu i jedno minialbum „Red Desert Orgy“. Já osobně jsem však o této pětici z Avignonu doposud neslyšel a „Brine Pool“ je tím pádem mým prvním setkáním s tvorbou Mudbath. V sestavě také žádné známé ksichty nevidím, vydavatelství je sice oukej, ale rovněž žádný vyslovený trhák, na jehož vkus bych mohl pravidelně sázet, obálka mě taky nijak zásadně nerozrajcovala (byť ta ještě patří k nejvýraznějším atributům nahrávky). Jednoduše po všech směrech – náhodná hudební známost. Ale když nic jiného, název kapely alespoň slibuje, že vás ta muzika vykoupe v bahně…

Ale nakonec proč ne. I z takových setkání mnohdy vylezou zajímavé objevy, vždyť už nejednou se mi stalo, že jsem něco pustil úplně náhodně a spíš jenom z nudy, abych posléze zjistil, že se jedná o parádní záležitost a danou skupinu začala sledovat i nadále. A zrovna v případě Mudbath se něco takového… nestalo.

Především teda musím říct, že jsem zklamán, že mi „Brine Pool“ nedalo to, co název formace slibuje. Mudbath sice hrají nějaký jakože sludge, ale pokud byste podobně jako já chtěli, aby vám Francouzi vymáchali držku v ohavných bahenních sračkách, budete zklamáni taktéž. Mudbath hrají spíš mírnější a usedlejší formu žánru, což… na jednu stranu nic proti tomu, ale na tu druhou si říkám, jaký to má vlastně smysl, když sludge metal většinou člověk poslouchá právě kvůli tomu, aby dostal zabrat pořádně hutným temným riffováním. Zde je to takové obyčejné, kapela neumí svého posluchače dostatečně uzemnit a ukázat mu, kdo je tady pánem.

Nějakou silnější atmosféru rovněž postrádám, byť mnohé pasáže napovídají, že se o ni Mudbath nejspíš snažili. Ještě třeba vybrnkávání v první půlce úvodní osmiminutovky „Burn Brighter“ je docela v pohodě, ale prostě nic zvláštního nebo pamětihodného. Ačkoliv uznávám, že různé kytarové vyhrávky jsou ještě tím lepším, protože zejména v riffech mi Mudbath přijdou strašně slabí – úplně standardní práce, často se to zvrhává do čisté nudy, obzvlášť když se Francouzi pokusí zpomalit do šnečího tempa, a když to ani po zvukové stránce nenakope do břicha, tak se prostě ptám, proč bych měl takový rádoby sludge poslouchat…

Jistě, kdybych tvrdil, že je „Brine Pool“ skrz naskrz píčovina jak mraky a nedá se to poslouchat, tak bych byl vůči Mudbath přespříliš příkrý. Takhle špatné to určitě není, ve skutečnosti asi dosavadní průběh recenze vyznívá mnohem hůře, než na jaké úrovni skupina skutečně je. Vzato kolem a kolem je „Brine Pool“ relativně neurážející muzika a není problém ji strávit. Předešlé věty ovšem neberte tak, že chci dosavadní ostrou kritiku nějak zjemnit. Jako celek to sice lze poslouchat, ale nelze přehlížet, že tu jsou celé hluché minuty, a například kvazi-atmosféra první třetiny „Seventh Circle“ nebo celá brnkací „Rejuvenate“ jsou prostě čistokrevná nuda.

Jinými slovy, máme tu co do činění s typicky průměrným počinem, jehož náplň za větší pozornost nestojí. Mudbath mě na svém druhém albu nedokázali zaujmout vůbec ničím a za chvíli už ani nebudu vědět, jak to vlastně znělo. Oukej, vyzkoušel jsem to, ale tím to pro mě hasne a druhou šanci už Mudbath ani v budoucnu dávat nebudu, protože jaksi necítím, že by tu byl potenciál na víc, než co se na „Brine Pool“ nachází…

Filmový koutek

Les raisins de la mort (1978)

Napsat komentář
Les raisins de la mort

Země: Francie
Žánr: zombie horror

Český název: Hrozny smrti

Rok vydání: 1978
Režie: Jean Rollin
Hrají: Marie-Georges Pascal, Félix Marten, Serge Marquand, Brigitte Lahaie, Mirella Rancelot

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Francie, třeba na rozdíl od sousední Itálie, jejíž žánrová škola je vyhlášená, nepatří k úplně tradičním baštám hororové produkce. Přesto má i tato země velmi zajímavé žánrové tvůrce, mezi něž jistě patří i Jean Rollin. Tenhle již zesnulý režisér po sobě zanechal hned několik hezky ujetých filmů, v nichž se nebál krve ani nahoty a o nichž bych tu rád postupem času také něco málo sepsal. Dnes ale začneme Rollinovým hororem, který ještě patří k těm poměrně normálnějším. Byť ani zde nechybí pár gore scének a trocha nahoty. Pod čímž si představte nějaké ty kozénky a jeden full frontal, což je ještě vcelku v normě.

„Les raisins de la mort“, což v češtině znamená „Hrozny smrti“ (film v České republice oficiálně nevyšel, ale byl zde pod tímto názvem promítán na festivalu), je v základě „zombie“ záležitost, akorát místní zdroj hororového prvku ve skutečnosti zombies nejsou, jde o nakažené lidi. Způsob, jímž se nakazili, je krásně francouzský. Za všechno totiž může víno respektive nově použité pesticidy při jeho pěstování. Shodou náhod se zrovna konal vinařský festival, kde se samozřejmě (skoro) všichni Frantíci široko daleko nachlemtali, v důsledku čehož se jim pak udělalo trochu nevolno. A tentokrát důsledkem není kocovina, ale hnití zaživa a neodolatelná chuť zabít souseda.

Jenže nic z toho naše hlavní hrdinka Élisabeth zatím netuší. Ta jen jede do vinařské provincie za svým snoubencem (jak se ukáže, je to přesně ten frajer, co vymyslel srandu s pesticidy). Do prázdného vlaku ale přistoupí nějaké prapodivný buran s nepříliš vábnou vyrážkou na ksichtě a zabije její kamarádku. Zde přichází úprk z vlaku a začíná putování Élisabeth francouzským venkovem, kde chodí od farmy do vesnice a z té do další vesnice a všude naráží na lidi s ošklivě ošklivými boláky, vyrážkou a strupy po těle.

„Les raisins de la mort“ má jistě své klady, ale i nepopiratelné zápory. Začněme tou druhou kategorií. Film je to hodně starý a je to na něm docela vidět, je poměrně naivní a dnes už působí poněkud ošuntěle. Příběh je v zásadě nijaký, herci jsou ve většině případů dost špatní a postavy se chovají hodně nelogicky, leckdy dokonce přímo dementně. A to prosím včetně těch nakažených, kteří občas jen tak blbě stojí, čumí a neútočí, i když by s klidem mohli, což jsem trochu nepochopil. S tím vším by se ale s jistou dávkou tolerance a vědomím, že jde o starou a béčkovou záležitost, žít ještě dalo. Nejvíc totiž dojem zkazí dost pitomý a dle mého odfláknutý závěr. Je vcelku jedno, zdali si jej divák vysvětlí tak, že hlavní hrdinka je rovněž nakažená (téhle verzi fandím já), anebo se jen začne chovat jak kardinální píča, protože v obou případech je konec prostě blbý.

Les raisins de la mort

Přejděme však k pozitivům, která tu jsou taktéž. Zápletka mi přijde docela neokoukaná a dobrá. Taktéž mě pobavilo, že se neotrávili pouze ti, kdo radši pijí pivo, což se dá vykládat, že poselstvím snímku je sdělení, že pivo vám zachrání život, haha. Ale teď vážně. Dobře zvolené je prostředí francouzského venkova a vesniček, což se ukazuje jako perfektní místo pro podobně laděný horor. „Les raisins de la mort“ má také místy vyvedenou tísnivou atmosféru, jež ale není nejsilnější tehdy, kdy se Élisabeth střetává s nakaženým obyvatelstvem, poněvadž zde hraje prim krvavá podívaná, nýbrž v momentech, kdy osamocena putuje opuštěnou (místy nečekaně hezky nasnímanou) krajinou za doprovodu až překvapivě dobré hudby.

V neposlední řadě pak „Les raisins de la mort“ boduje i krvavými efekty. Nakažení jsou patřičně oškliví, sice je to takový ten oldschool-hororový make-up, jak jej jistě budete znát třeba ze zombie filmů téhle doby, ale má něco do sebe a někteří z nich vypadají jako dobří hnusáci. Stejně tak se objeví i pár povedených gore záběrů a kvalitně udělaných mrtvol. Snad jediným nepovedeným momentem z tohoto ranku je usekávání hlavy sekyrkou, kde je příliš okatě vidět, že se jedná o umělou figurínu, v důsledku čehož se efekt vytrácí a krvavá scéna je poněkud degradována.

Les raisins de la mort

Jak se tedy k „Les raisins de la mort“ postavit? Ačkoliv má snímek nepochybně své klady, vzato kolem a kolem je to vlastně docela průměrná záležitost. Nicméně je to ten druh průměru, jenž neřekne nic většinovému divákovi, ale pořád má dost potenciálu na to, aby potěšil nadšence. Pokud tedy fandíte starým béčkovým hororům, neváhejte do toho jít. Já se navzdory všem výtkám bavil a klidně se na „Les raisins de la mort“ někdy podívám znovu. Film má totiž určité kouzlo hororů, které se už dnes netočí a ani točit nemohou, jelikož doba pokročila a žádá si jiných výrazových prostředků. Nicméně mně dává větší smysl se podívat na takovýhle horůrek s krásnou archaickou aurou, než se dívat na nudná moderní vyvražďovací pseudo-jatka pro teenagery. Takovéhle bijáky jsou mi jednoduše něčím strašně sympatické a „Les raisins de la mort“ není výjimkou.

Minirecenze

Mils – We Fight / We Love

Napsat komentář
Mils - We Fight / We Love

Země: Francie
Žánr: pop rock / trip-hop
Datum vydání: 17.5.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Čtete-li náš dementní plátek dlouhodoběji a máte-li paměť jako slon, možná byste v ní mohli vyštrachat i jméno Mils. Je to téměř tři a půl roku, co se zde objevila recenze na album „Man Is a Lonely Soldier“, jemuž se dostalo velice přívětivého hodnocení. Vzpomínám si, že jsem se tenkrát do nahrávky dost zbláznil a jednu dobu ji poslouchat skutečně intenzivně, a ve svém nadšení jsem to vnutil i několika redakčním kolegům, jejichž hudební jemnocit to rovněž neuráželo a vesměs jen potvrdili, že šlo o nadstandardně dobrou věc.

Mils tehdy přišli s ohromně podmanivou kombinací pop rocku a trip-hopu. Některé melodie možná byly trochu povědomé, ale Francouzi ten koktejl namíchali chytře, s neskutečnou lehkostí a uvěřitelností, až do neodolatelné formy. To jsou všechno silná slova, ale ta deska byla vážně skvělá a hlavně obstála i ve zkoušce časem. Vracel jsem se k ní i zpětně, baví mě dodnes. Přesuňme se však do přítomnosti. Nějak jsem si nevšiml, že by od té doby Mils něco vydávali – až doteď, když Francouzi natočili nové EP „We Fight / We Love“, které jsem si vzhledem k oblibě „Man Is a Lonely Soldier“ odpustit nemohl. Tak se pojďme podívat, jak pětipísňový kraťas dopadl a jestli se mu podařilo udržet laťku nastavenou krásným debutem.

„Come Home“ minialbum otevírá v příjemném duchu, nicméně na úvodní poslech se nejedná o nějak nápadnou věc,  jež by dokázala chytnout na první dobrou. Nicméně o pár pokusů později prokoukla a ukázala, že něco do sebe má. Cením si především druhé půle, kde se song povedlo vyhrotit do hezky napjaté pasáže. Jakmile se v čase dvě a půl minuty rozjede parádní kytarová linka, k níž se posléze přidá zpěvačka Melodie (její výkon mě jen tak mimochodem dost baví), tak to opravdu maká. Zato druhou „No Body“ považuji za veliký přešlap. Mils zde sklouznou k triviálnímu, snad až podbízivému pop rocku, což není nic, co bych chtěl od téhle kapely slyšet.

Náladu naštěstí vyspraví „Escape“, což je jednoznačně největší hitovka „We Fight / We Love“, která se může bez obav poměřovat s čímkoliv z debutu. Refrén je naprostá pecka, přesně nějak takhle jsem si to představoval, takže super. Následující dvě písničky „Strange Night“ a „Casus Belli“ už nic zvláštního nenabízejí, jsou v pohodě poslouchatelné a relativně příjemné, o něco lepší je ta druhá a obě jsou s přehledem lepší než „No Body“, ale v celé tvorbě Mils vcelku zapadnou, protože Francouzi mají na kontě množství povedenějších kousků.

Bilance „We Fight / We Love“ je tedy asi taková, že nabízí jednu špičkovou věc, jednu dobrou, dvě standardní a jednu nepříliš povedenou. To z EP dělá záležitost, po jejímž poslechu v budoucnu nebudu nějak zásadně toužit. Rozhodně si však dokážu představit, že si z počinu vyzobnu ty dvě povedené skladby a občas si je s chutí pustím. Počin jako celek však nevnímám jako něco zásadního a doufám, že příště to bude lepší.

Recenze

Svart Crown – Abreaction

Napsat komentář
Svart Crown - Abreaction

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Golden Sacrament
02. Carcosa
03. The Pact: To the Devil His Due
04. Upon This Intimate Madness
05. Khimba Rites
06. Tentacion
07. Orgasmic Spiritual Ecstasy
08. Transsubstantiation
09. Emphatic Illusion
10. Lwas
11. Nganda

Hrací doba: 54:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad organickým mixem svých oblíbených ingrediencí, přibyla do diskografie Francouzů další položka „Abreaction“, jež bude předmětem dnešní recenze.

Od posledního zářezu se skupině nevyhýbaly změny – ať už na bázi globální, jakou je přechod od labelu Listenable Records k molochovi Century Media Records, tak na bázi personální, kde nastala změna hned na dvou pozicích. Shodou náhod se tak z kapely s nula Keviny stala během pár let kapela hned s dvěma nositeli tohoto jména. Prvním z nich je bubeník Kevin Paradis, druhým pak kytarista Kevin Verley (přezdívaný také někdy Asscaroth). Což jinak řečeno znamená, že hned půlka sestavy se protočila, a bylo by bláhové si myslet, že se to na zvuku nijak nepodepíše. Jistě, podepsalo. A koneckonců i styl kapely se posouvá – přiklání se k rozmáchlosti, exotičnosti a rituálnosti. Mluvím moc obecně? Pusťte si „The Pact: To the Devil His Due“ a bude vám snad jasné, o čem mluvím.

Pokud jsem si na předchozí nahrávce pochvaloval právě rozvážné a organické spojení všech dílčích elementů, pak novinka v téhle rovině poněkud pokulhává. Kompozice na předchůdci působily jako kompaktní celky, oproti tomu nová deska, ačkoliv překvapuje nepřeberným množstvím překvapivých elementů, jichž si vážím, působí roztříštěně a zkrátka mě tolik nebaví. Prvky etnické hudby a splašené bicí i melodie kytar mi místy evokují pokus přiblížit se americkým egyptologům z Nile, což ale v dané produkci nějak nepůsobí uvěřitelně a nepřináší kýžený výsledek.

Co na desce bez problému funguje, to jsou kratší stopy, například úvodní dvojice „Golden Sacrament“ a „Carcosa“. Obě barvité a různorodé, a přesto drží pěkně pohromadě a disponují smysluplným vývojem bez poškození kontinuity skladeb a bez rozpačitějších momentů, které se snaží o pomyslné „něco navíc“, i když vlastně neví jakým směrem se vydat. Takový problém slyším až ve zmiňovaném následujícím sedmiminutovém eposu „The Pact: To the Devil His Due“. Ten nabídne několik nadstandardních motivů, ale uprostřed je přerván atmosférickou částí, která chce využít dynamických nuancí, ale zapomíná na to, že k požadovanému efektu pouhé střídání hlasitostí nestačí. Z toho, co má znít rituálně a mysteriozně, by mělo mrazit – a mě zde bohužel nemrazí. Mám rád kapely, které se vyvíjí, ale na druhou stranu ne každý krok jinam je automaticky dobrý.

Svart Crown

Z delších kompozic je jako povedenou ještě nutné vypíchnout „Transsubication“ – tam je vše, jak má, ani zvolnění uprostřed nepůsobí samoúčelně, ale umně buduje atmosféru, jež posléze krásně vygraduje. Dále celkem obstojně fungují „Upon This Intimate Madness“ se skvělým začátkem a pečlivě vyrovnaná „Nganda“. Na druhou stranu zase „Khimba Rites“ mě vysloveně nudí, zatímco „Orgasmic Spiritual Ecstasy“ tak napůl (tu částečně zachraňuje povedený klip) a takhle bych mohl pokračovat. Ostatní skladby tak nějak balancují mezi střípky dobrého a vycpávkami mezi tím.

Obecně mi přijde škoda, že z vybroušeného semknutého zvuku předchůdce, v němž všechny elementy působily krásně celistvě, se mi novinka i po opakovaných posleších neustále trochu rozpadá pod rukama. A to prosím říkám po dvou měsících relativně pravidelných poslechů.

Přes všechny již dříve zmiňované výtky ale nová deska rozhodně není nějaký sestup Svart Crown mezi kapely druhé kategorie. Po technické stránce člověk nemůže říci ani popel, bubeníkovy paličky i kopáky létají jako čamrda a o kytaristech též nelze říct, že by se nečinili. Album disponuje nejedním skvělým motivem a některé struktury skladeb jsou výborně vymyšlené, jenže taky je tu spousta nemastných neslaných momentů, které desku srážejí k průměru. Svart Crown jsou stále prvotřídní kapelou, čistě technicky možná i dokonalejší než kdy dřív, jen se vydali na pole, na němž jim to podle mě tolik nesluší. Poprali se s tím sice se ctí, ale na nějaké medaile to není. Pokud těhotná žena z obalu „Profane“ byla personifikovanou skupinou a její zaoblené břicho ilustrovalo kreativní plodnost, obal novinky znamená jen takový výlet do dalekých krajin západní Afriky. Do těch, které budete zvědavě pozorovat, ale bydlet byste tam nechtěli.

Recenze

Diapsiquir – 180°

1 komentář
Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire

Filmový koutek

Le pacte des loups (2001)

Napsat komentář
Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: adventure / action

Český název: Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.