Archiv štítku: GBR

Velká Británie

The Bordellos – Extra Smooth / Will.I.Am, You’re Really Nothing

Sem tam se stane, že nám v jednu chvíli přijdou dva počiny od jednoho jména a občas se rozhodneme, že oba tituly nacpeme do jedné recenze. Dnes tomu nebude jinak, nejen proto, že obě recenzovaná alba (či spíš EPka) se dohromady vejdou přesně do 40 minut (a pár drobných, ale kdo na to kouká). Obě nahrávky jsou přitom dost rozdílné, jak se dočtete níže, takže dvojrecenze může nabídnout i zajímavé srovnání.

The Bordellos - Extra Smooth
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Extra Smooth

Prvním recenzovaným EPkem bude kratší z obou počinů, čtvrthodinka hudby nesoucí název “Extra Smooth”. Dalo mi docela zabrat, než mě napadlo, jak bych hudbu britských The Bordellos vystihnul a textem předal dál, protože ačkoliv tahle parta Britů hraje něco, co se jakž takž vejde do škatule “indie (lo-fi) folk”, popsat to něco jde jen ztuha. Táborákové brnkání na kytaru si jistě dovede přestavit snad každý z vás. “Extra Smooth” zní na první poslech, jako když tohle táborákové brnkání zkouší někde v teple domova hipster s pečlivě pěstěnou bradou, oblečen v již z výroby omšelém svetru za pár tisíc korun. A je k tomu v teskném, melancholicko-depresivním rozpoložení.

Nicméně tohle smutné brnkání do strun s táhlým vokálem jej po chvíli přestane bavit, takže do onoho folku začne přimíchávat bicí a kytaru, za které usadí pár dalších spoluhráčů. V duchu lo-fi filosofie je ukňouraná kytara řádně falešná a zahulená a o vokálu, stejně jako v předchozí skladbě, je docela škoda mluvit. Upřímně řečeno, měl jsem občas co dělat, abych zvládl úvodní dvě skladby (titulní “Extra Smooth” a následující “Harmonium Glass”), protože zpěvák Brian (alespoň doufám, vzhledem k tomu, že zpívá i druhý člen, Dan a není tak docela jasné, kdo se v jaké skladbě vyznamenal) zkrátka zní, jako když tahá kočku za ocas.

To se sice po zbytek alba nijak nelepší, nicméně instrumentální stránka je na tom znatelně lépe. V následující písni “Nostalgia” se objevuje jednoduchý beat a minimalistická elektronika, v “Running Back to You” pro změnu klavír a foukací harmonika. Zpěv je výjimečně snesitelný a poprvé na albu do celé písně skutečně tak nějak sedne. Pomalá melancholie je jednoznačně nejlepším kusem “Extra Smooth”. Poslední “Tastes Like Summer” se obloukem vrací zpět k první polovině alba, namísto ukňourané elektrické kytary však tasí jinou, hutnější, poslouchatelnější. Takovou stonerovější, chtělo by se říct. Každopádně lepší, než tomu bylo v “Harmonium Glass”. Otravný vokál bohužel zůstává.

Z “Extra Smooth” je cítit, že The Bordellos zkrátka chtějí dělat věci jinak, nicméně v jejich podání to vypadá tak, že se to “jinak” v zásadě nedá poslouchat. Deska není ani extra, ani smooth, spíš z ní mám dojem, že přístupem tu mám co dočinění s přístupem pokus-omyl. A podle toho i album vypadá – pár slušných nápadů, ale taky spousta věcí, které raději měly zůstat v koutě harddisku a nikdy nespatřit světlo světa. Věřím tomu, že tohle ípko si nějaké fanoušky určitě najde, stejně jako přístup k hudbě (který je v základu docela sympatický), osobně si ale nedokážu tak docela představit, kde bych je hledal. Ani ne čtyři body z deseti, především za skladby “Nostalgia” a “Running Back to You”.


The Bordellos - Will.I.Am, You're Really Nothing
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 5/10

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Will.I.Am, You’re Really Nothing

Druhým pomyslným pánem na holení je ípko odvážného jména “Will.I.Am, You’re Really Nothing”. A pokud bych se měl hned od začátku pustit do srovnávání s předchozím počinem, pak tahle fráze platí doslova. Delší ze dvou nahrávek je v kontrastu s podivným hipsta folkem jako nebe a dudy. Pořád je v tom slyšet prapodivný styl, který s sebou tahle kapela vláčí, je ale třeba uznat, že druhá nahrávka je podstatně silnější a jistější v kramflecích.

Úvodní song na tom sice opět není nejlépe, nicméně tentokráte není na místě mizerný zpěv, který je ve středních tónech kupodivu velmi dobře poslouchatelný a uchu příjemný. Ve většině případů to je ale spíše změnou zpěváka (přičemž pořád nevím, kdo kdy vlastně stojí za mikrofonem). Horší je to s kytarou, která je rozladěná jako ženská s krámy. Zbytek alba je na tom ale většinou podstatně lépe. Kytara sice zní pořád více nebo méně falešně, jenže v rockovějších písních dává faleš písním slušný kus punkového feelingu, vychlastaného mládí a prvních garážových pokusů. To na rozdíl od otravného kňourání zní přece jen mnohem sympatičtěji.

Písně z tohoto ranku, třeba “Public Execution – Gangnam Style” (i přes ten debilní název) nebo “The Gospel According to Julian Cope”, jsou rozhodně z té lepší části. Stejně jako na “Extra Smooth” se najde i nějaký ten klavírní song (v tomto případě kratičká skladba “Moonface”), stejně jako příjemná folková vydrnkávačka “The Sweetest Hangover”. “Will.I.Am, You’re Really Nothing” je ale mnohem pestřejší a nabízí i písně, které ani nevím, jak bych zaškatulkoval. “My Dream Festival” ze všeho nejvíc připomíná psychedelický dialog mezi atmosférickou elektronikou a špinavou kytarou. Sedmá “Straight Outta Southport” se nese v podobném duchu, jen namísto kytar tu hladí uši minimalistická klavírní melodie.

Jestli je z “Extra Smooth” cítit, že The Bordellos chtějí dělat a dělají hudbu jinak, z “Will.I.Am, You’re Really Nothing” tohle poselství křičí z plných plic. Docela mě po prve recenzované desce překvapilo, jak dobře se dá tahle divná alternativa poslouchat a ani u těch nejdivnějších tracků člověk vyloženě netrpí. Má svoje osobité kouzlo, kterým promlouvá k posluchači skrze svoji sbírku nálad. Z většiny z nich je sice cítit silné zamlžení alkoholem a noční melancholii, to ale na jistém geniu loci nic moc nemění.

I proto není “Will.I.Am, You’re Really Nothing” vyložený průser. Na rozdíl od “Extra Smooth” totiž dokáže tahle nahrávka s pojmem “lo-fi” pracovat výrazně ve svůj prospěch. Pokud bych měl nějak hodnotit, bude to hlavně o pár zajímavých nápadech a především pak pocitech, protože čistě objektivně se “Will.I.Am, You’re Really Nothing” pořádně hodnotit rozhodně nedá, přinejmenším po stránce produkce a zpracování. I výkony hráčů bych raději přešel, nicméně to by z toho hodnocení nezbylo nic než jen relativně pozitivní dojem, který známku dost zkresluje směrem nahoru. Když vezmu v potaz všechny aspekty, se střízlivou hlavou sáhnu k čistému průměru – což můžou brát The Bordellos ještě jako docela výhru.


Circle of Rage – Rage in D-Minor

Circle of Rage - Rage in D-Minor
Země: Velká Británie
Žánr: post-hardcore / punk
Datum vydání: 22.6.2013
Label: Copro Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Skratch the Surface

Britská neurvalá pětice Circle of Rage na své albové prvotině “Rage in D-Minor” přináší poutavou míchanici chaotického hardcoru v modernějším ražení, punkové přímočarosti a to vše je zásobováno pořádnou dávkou melodií. A věřte, že to nezní vůbec zle, protože tam, kde Circle of Rage ztrácejí na originalitě, tam to dohánějí zábavností svých písní.

Circle of Rage jsou si určitě vědomi, že tahle hudba není vyloženými hody pro milovníky progresivního přístupu ke kompozicím, takže se ani nesnaží dělat z toho svého energického HC / punku něco víc, než ve své podstatě je. Skladby jsou relativně přímočaré, hrací doba většiny z nich se pohybuje mezi jednou až dvěma minutami, takže na žádné experimenty a prací s gradováním kompozic není čas. S úderem prvního tónu “Unnatural Selection” přichází neurvalá kytarová bruska, která se díky místy chaotickým kytarovým riffům dotkne Converge nebo The Dillinger Escape Plan, ovšem k těm prvním tomu schází ta neutuchající brutalita a k těm druhým zase matematické pojetí. Circle of Rage se místo toho nebojí sáhnout po melodiích, ačkoli na vyloženě líbivé hody si nechte zajít chuť, protože agrese je pořád tím hlavním, co od “Rage in D-Minor” čekat. Stačí si poslechnout asi nejpřístupnější věc na “Rage in D-Minor”, “Food for Thought”.

Zpěvák Tommo se vůbec nepouští do vzletných vokálních poloh, a to ani v refrénech. Občas je sice díky mluvenému zpěvu o něco pozitivnější, ale jsou to jen záblesky, které jsou velmi rychle rozmetány přívalem řevu a kytarových šíleností. Při pohledu na tracklist by bylo logické očekávat, že položky jako “OYFE”, “Freedom Credits” a “Cui Bono” jsou krátké šlupky bez chvilky zamyšlení, ale paradoxně jsou to všechno pomalejší a ne tak přímočaré písně. Spíš mi přijdou jako taková intra, která nepřímo uvozují věcí následující. Jen škoda závěrečné “A Sheep in Wolf’s Clothing”, která je zbytečně roztahaná a zkrácení na polovinu by jí jen prospělo. Ale to je jen jedna piha na kráse. Celkově vzato Circle of Rage“Rage in D-Minor” uspokojili.


Coldplay – Ghost Stories

Coldplay - Ghost Stories
Země: Velká Británie
Žánr: electronic / brit-pop
Datum vydání: 19.5.2014
Label: Parlophone

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ať už si o britských Coldplay v čele s ikonickým Chrisem Martinem myslíte své, tak jim nelze upřít, že to byla právě tahle kapela, která na přelomu milénia se svým debutem “The Parachutes” nakopla skomírající zájem o britpop. Ten už se zdaleka netěšil takovým úspěchům jako v první polovině 90. let a to se s příchodem Coldplay změnilo. Od té doby tahle čtveřice vydala další čtyři desky, z nichž tu druhou “A Rush of Blood to the Head” považuji za dokonalou ukázku britské pop-rockové tvorby. A Coldplay směle sklízí nemalé úspěchy na všech frontách, a to i navzdory upadající kvalitě svých studiových počinů. Právě v tomto duchu se totiž nese novinková “Ghost Story”, po jejímž poslechu jsem si hned řekl, že je zas o kus horší, než bylo “Mylo Xyloto”.

Je hezké, že se Chris Martin snaží se svým dítkem někam posouvat a zrovna na “Ghost Story” je to směrem k elektronickým vodám, kdy klasické bicí nahradily někdy až taneční rytmy (“A Sky Full of Stars”), ale bohužel mu to není nic platné, když nahrávce zoufale chybí nějaký moment překvapení, jenž by ji takříkajíc nakopnul. Většina skladeb jsou pomalé, teskné balady, které jsou sice aranžérsky zajímavé a jednotlivě odlišitelné, ale poslouchat 50 minut plačtivou náladu bez nějakého oživení není úplně idální stav. V tomto ohledu jsou překvapivými momenty snad jen zmíněná hitovka “A Sky Full of Stars”, hravá “Ink” a titulní “Ghost Story” s bicími, které znějí opravdu jako bicí. Nakonec jsem si našel i několik skladeb, které mě nebaví, přičemž jmenovitě mám na mysli (mimo jiné) “True Love”, “O” a úvodní “Always in My Head”.

Verdikt nad “Ghost Stories” se vynáší dost jednoduše, když je evidentní, že Coldplay se jejich “Ghost Story” moc nepovedlo. Komerční úspěch byl sice totožný (č. 1 v žebříčcích po celém světě netřeba zmiňovat), ale z uměleckého hlediska je to určitě krok špatným směrem. Osobně si radši opráším “A Rush of Blood to the Head” a “X&Y”, což byly poslední vynikající desky Coldplay. Od té doby už pouze oscilují někde kolem žánrového průměru, takže proto pět bodů.


Anathema – Distant Satellites

Anathema - Distant Satellites
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 9.6.2014
Label: Kscope Music

Tracklist:
01. The Lost Song, Part 1
02. The Lost Song, Part 2
03. Dusk (Dark Is Descending)
04. Ariel
05. The Lost Song, Part 3
06. Anathema
07. You’re Not Alone
08. Firelight
09. Distant Satellites
10. Take Shelter

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 6,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je tomu 24 let od doby, kdy se začala psát historie britské skupiny Anathema. “Distant Satellites” je jubilejním desátým počinem, a kapela tak před jeho vydáním zdůrazňovala, že album bude vyvrcholením její dosavadní práce a bude obsahovat vše, co ve své hudbě dosud zaznamenala. To je odvážné tvrzení, jelikož formace během své existence prošla dlouhou cestou a její éterická současnost tak má k doom metalovým počátkům značně daleko. Právě proto se nebojím říci, že ve svých prohlášeních Anathema (tak jako většina kapel) kecala. “Distant Satellites” je zřetelným pokračovatelem směru, který si kapela vytyčila počinem “We’re Here Because We’re Here” a který dále více než důstojně rozvinula na předloňském “Weather Systems”. Zda je pokračování trendu zpřístupňování hudby širším vrstvám dobrou nebo špatnou zprávou, pak závisí jen na vašich preferencích.

Já sám jsem měl poněkud obavy. Ano, obě zmíněná alba jsou výborná (“Weather Systems” jsem v dobové recenzi udělil zasloužených 9 bodů a “We’re Here Because We’re Here” je možná ještě o kousíček lepší), ovšem co funguje jednou, nemusí fungovat dvakrát. A když už to funguje dvakrát, pak už to rozhodně nemůže fungovat potřetí. Jenže ono to funguje. Anathema opět nahrála album, které mohu hodně chválit a jen málo kritizovat.

“But we laughed
And we cried
And we fought
And we tried
And we failed
But I loved you”
(Anathema)

Na předchozím počinu si kapela usmyslela začít dvoudílnou skladbou “Untouchable”. V její první části převládaly vypjaté emoce podpořené dvojhlasným zpěvem, v němž však jasně dominoval Vincent Cavanagh. Druhá část “Untouchable” byla mnohem mírnější a do popředí přišel andělský hlas Lee Douglas. Toto schéma se kapele zjevně natolik zalíbilo, že se ho rozhodla na novince zopakovat. Úvodní píseň novinky “The Lost Song” tak od “Untouchable” odlišuje zejména skutečnost, že místo dvou částí má části tři. Třetí část je však od předchozích oddělena a nachází se v půlce alba, a tak kromě motivu textu nemá se svými společnicemi mnoho podobného.

“The Lost Song, Part 1” je povedený otvírák. Nezačne vyloženě pomalu, zejména bicí ji svižným tempem tlačí dál, čemuž se však frázování obou vokalistů značně brání. Kromě piana a bicích nelze přeslechnout smyčcové aranže, které jsou na albu takřka všude a hrají důležitou roli v jeho vyznění. Anathema je však dost chytrá na to, aby orchestr svým posluchačům nestrkala pod nos, naopak se vzpřímeně postaví před něj a nechá ho dotvářet atmosféru. Když totiž dojde na nejvypjatější (což v omezené míře znamená také nejlepší) chvíle, Anathema téměř vždy staví převážně na kytarách. Právě takových klimaxů, podobných tomu v úvodní skladbě, kapela nabízí přehršel, dá se říci, že v každé písni jeden. Aby se jimi posluchač nepřesytil, snaží se skupina alespoň mírně upravovat ingredience, a každý klimax je tak o trochu jiný, což alespoň mně ke spokojenosti naprosto stačí.

Třetí “Dusk (Dark Is Descending)” na to jde trošku jinak. Je postavena na jednoduché akustické kytaře, jež však píseň nijak nebrzdí, a ta tak značně brzy vygraduje do pompézního refrénu. Po něm však přijde zlom a skladba začne nanovo, s pianem a nádherným zpěvem. Právě na kvalitních vokálech hudba Anathemy stojí, a tak není žádným překvapením, že právě jejího frontmana Vincenta Cavanagha považuji za jednoho z nejlepších zpěváků současnosti. Ani Lee Douglas však za ním jakkoli nezaostává, na novince navíc dostala více prostoru než kdy v minulosti. Na “Distant Satellites” se navíc podařilo přenést jemné zachvívání jejího hlasu, které mě okouzlilo na loňském živáku “Universal”. Z pohledu zpěvu je tak “Distant Satellites” jedno z nejpovedenějších alb letoška.

“Ariel”, čtvrtá skladba desky, má vlastně úplně typickou strukturu. Začne pomalu s podporou piana a hlasu Lee Douglas a během šestiminutové stopáže vystoupá do závěrečných výšin s naléhavým zpěvem Dannyho Cavanagha a emotivními smyčci. Přestože to není “nic nového”, je to jednoduše tak dobře provedeno, že kapele dokážu odpustit, že jsem od ní podobných skladeb slyšel již několik. Mírná změna přichází s “Anathema”. Když kapela na desátém albu využije svého názvu k pojmenování skladby, lze tušit, že půjde o píseň výjimečnou, která ji má symbolizovat. Pokud se totiž nebude chtít opakovat, jen těžko dostane příležitost zapsat svou identitu do tak příhodně pojmenované písně. “Anathema” je právě taková. Celou ji odzpívá Danny Cavanagh, ovšem na vrcholku nestojí tentokrát jeho hlas, nýbrž dlouhé, tesklivé kytarové sólo. Stejně jako eponymní píseň se povedla i následná “You’re Not Alone”, která je však úplně jiná. Krátká, text jednoduše opakuje několik vět, aby vše brzy přebila jednoduchá, zato vcelku agresivní (na poměry kapely) kytara. Celé to trochu připomíná Porcupine Tree a opět to funguje výtečně, zvláště když se zaměříte na téměř neslyšitelné drobné detaily kláves, které se krčí pod kytarovou stěnou v druhé polovině skladby.

Oddělené ambientní “Firelight” tak stojí dvě závěrečné a také nejkontroverznější skladby alba. V titulní “Distant Satellites” i následné “Take Shelter” se totiž formace vzdálila rockovým kořenům ještě více. “Distant Stallites” je krásná popová píseň s mírně tanečním nádechem, nebyla by to však Anathema, kdyby v její polovině nenabídla alespoň jedno vyvrcholení, tentokrát elektronické. “Take Shelter” pak navazuje tam, kde předchozí skladba skončila, ovšem v jejím závěru se skloubí elektronika s tím nejlepším, co Anathema umí: emotivní klimax, rychlé bicí a dojemné smyčce.

“I lost myself in you
Found myself in truth
Lose ourselves along the way
Find ourselves in time again”
(Take Shelter)

Možná z mé recenze čiší jeden závěr, a sice že Anathema vlastně dělá to samé dokola a já jí to stále žeru. Asi na tom něco bude, ovšem troufnu si nabídnout jiné zdůvodnění. Anathema svůj zvuk totiž posouvá, ovšem po velmi malých krůčcích. Dlouhé sólo v “Anathema” není něčím, co bych od kapely slýchal každý den, a přitom by mi nevadilo slyšet jich na nahrávce víc. I poslední dvě skladby mohou nabídnout jistou nápovědu, kam se kapela hodlá vydat v budoucnosti. A ačkoli jsem dosavadní tvář kapely měl velice rád, vůbec bych se nezlobil, kdybych skladeb, jako byla například ta titulní, slyšel na příštím albu více. Protože počtvrté to samé už fungovat rozhodně nebude.


Další názory:

Nečekal bych, že to budu muset říct, ale i když se mi nejnovější nahrávka Anathemy pořád líbí, přesto je pro mě mírným zklamáním. Tihle Britové hrají v posledních letech hodně lehkou a jemnou hudbu, to samozřejmě vím a samozřejmě jsem počítal s tím, že takové bude i “Distant Satellites”. Jenže zatímco ještě na minulém “Weather Systems” jsem jim to žral i s navijákem, na novince mi v některých momentech přijde, že už překročili tu mojí míru tolerance a je to na můj vkus až příliš sladké a “teplé”. Naštěstí takových chvil není zas tak moc, ale snad i díky tomu, že se nacházejí především v první půli desky, se jim i tak podařilo mi dojem z “Distant Satellites” trochu pokazit. Druhá půlka alba však náladu opět spravuje a především “Anathema” (s nádherným momentem okolo čtvrté minuty), “You’re Not Alone” nebo jemnou elektronikou nasáknutá titulka “Distant Satellites” dokazují, že tahle kapela pořád umí. Když se tedy podívám na všechna pro a proti, pocitově novinku vidím na 6,5 bodu, což je z obecného hlediska velice dobrá známka, ale na poměry Anathemy značí mírné rozčarování, protože před poslechem bych si vsadil na známku mimimálně o bod až bod a půl lepší…
H.

Anathemu mám už pár let opravdu rád a na desku “Distant Satellites” jsem se vážně moc těšil. A i když se na její adresu po vydání sneslo několik překvapivě negativních názorů, milí Britové alespoň mě v žádném případě nezklamali. Nevím, třeba si to trochu příbarvuji a z “Distant Satellites” dělám lepší desku, než jakou ve skutečnosti je, ale stačilo jí jen pár poslechů na to, aby si mě získala. I když jsem předchozímu počinu “Weather Systems” nadělil celých devět bodů a novinka si u mě vysloužila “jen” 8,5, nakonec se mi líbí snad ještě více než její předchůdce. Ačkoli se totiž úplně nenaplnila prohlášení o zakomponování všech dosavadních tváří kapely, doom metal se zde neobjevuje ani ve stopovém množství a jde více méně o pokračování soundu dvou předchozích nahrávek, pořád je to o kousek pestřejší a rafinovanější než minulé dva kusy, a to se mi zkrátka neuvěřitělně strefilo do vkusu. Deska je to výjimečně vyrovnaná (a musím tedy nesouhlasit s H. ohledně silnějších/slabších polovin, protože se mi líbí obě naprosto stejně), na celé své ploše posluchačsky zajímavá a v konečném výsledku opravdu krásná – stejně jako její obal, který jsem si rovněž zamiloval takřka okamžitě. Za mě naprostá spokojenost a kdo ví, třeba se už brzy zabydlí na mé poličce…
Ježura

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se na novou Anathemu celkem těšil. Sice ne tak, že bych nemohl dospat jako v případě jiných desek, které letos vyšly, ale přesto jsem měl jejich novinku “Distant Satellites” tak nějak v patrnosti a čekal jsem, jestli mi s tou melancholickou melodičností vlezou do nitra a rozehrají svou náladotvornou hru takovým způsobem, jak to umí jen málokdo. Co myslíte? No jistěže ano, jinak bych se tak debilně neptal. Nové album sice oproti minulému “Weather Systems” nepřináší žádný posun a spíš jen pokračuje v načrtnuté rovině, ale cesta Anathemy k tomu, kde se nachází nyní, je zatraceně dlouhá, tak se jim ani nedivím. Tím spíš, když “Weather Systems” bylo tak úspěšné. Hlavní pro mě je, že jim můžu věřit každý tón a každé slovo. Přestože jsem minulou řadovku nehltal v době vydání tak těžce, jak jsem myslel, že budu, tak “Distant Satellites” mě naprosto seriózně zasáhla a dělá si se mnou co chce. Od úvodní výrazně rytmické záležitosti “The Lost Song, Part 1”, přes tesknou druhou část stejné písně nebo báječnou rozmáchlou titulku, je tohle album, které má duši a které si vás buď získá, nebo ztratí hned při prvním poslechu. Mně si Anathema získala, to je snad z předchozích řádků jasné. Nebudu to protahovat a vyzdvihovat nejlepší, nebo naopak nejhorší skladby, protože žádné nejsou. Celé tohle album je totiž nejlepší. Nádhera.
Kaša


Kamikaze Test Pilots – Diaspora / Kamikaze Test Pilots

Kamikaze Test Pilots - Diaspora
Země: Velká Británie
Žánr: rock / metal
Datum vydání: 10.10.2010
Label: selfrelease

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Skratch the Surface

Kamikaze Test Pilots – Diaspora

Britská rocková čtveřice z Anglie nám do redakce poslala hned dva počiny, na základě kterých je velmi jednoduché udělat si představu o tom, co pánové hrají a jaký posun během dvou let, dělících starší EP a plnohodnotný debut, učinili. Logicky budeme postupovat chronologicky, takže jako první si vezmu na paškál čtyři roky staré EP pojmenované “Diaspora”.

Hned v první písni je jasná orientace směrem k zámořským vzorům, protože sound je veskrze americký, místy až příliš ovlivněný System of a Down, což není vliv pouze co do zvuku, ale i při skládání se touto slavnou partou nechali pánové lehce ovlivnit. Stačí si poslechnout závěrečnou minutu v úvodní “The Inmates Have Taken Over the Assylum”. Kytarové postupy a skoro až experimentální nálada jsou všechno trademarky zmíněných Američanů. Samozřejmě, že zpěvák Ryan Niemandt za svým protějškem silně zaostává a je to spíš klasický rockový zpěvák, který se v davu snadno ztratí, ale pro danou hudbu se hodí. Je uvěřitelný, občas umí přejít až do growlového řevu, což je příklad právě úvodní písně. V pozdějších skladbách už ten vliv tak patrný není a Kamikaze Test Pilots se začínají obracet směrem ke klasičtějšímu rock/metalu.

Na svém EP se totiž Kamikaze Test Pilots zjevně snažili ukázat, jak rozmanitá kapela jsou, takže “Kenny Rogers (with a Shotgun)” začíná skoro jako americké country, aby se v zápětí změnilo v kytarovou taškařici s ne úplně dotaženým textem (pokřiky “ho hoo” a farmářským halékáním “íí hááá” se to jenom hemží). Takovým dozvukem country nálady je pak závěrečná akustická vybrnkávačka “Betterway”, jež sice není nic omračující, ale na závěr, jakožto takové odlehčení… proč ne.

Protože ne všechny písně jsou alespoň uspokojivé, tak jsem tohle EP celkem rychle odložil a vůbec se mi po něm nestýskalo. Nudné kusy jako “Chikken” a “The Journey” mě fakt nebaví. Postrádají něco, co bych si v nich našel jako nosný bod a ani po několika posleších jsem si z nich v hlavě nic neodnesl. Nicméně, to hlavní z pohledu Kamikaze Test Pilots je jejich debutové album nazvané…


Kamikaze Test Pilots - Diaspora
Země: Velká Británie
Žánr: rock / metal
Datum vydání: 11.12.2012
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

K recenzi poskytl:
Skratch the Surface

Kamikaze Test Pilots – Kamikaze Test Pilots

“Kamikaze Test Pilots”. Okamžitě je vidět posun k lepšímu zvuku a hlavně vyrovnanějším písním. Album sice nemá žádné vyložené vrcholy, které by mě smetly, ale nebýt nové verze už dříve odstřelené “Chikken”, tak bych řekl, že ani vyložené propady. I když, na tomto albu tato skladba tak nějak zapadne, protože přeci jen, mezi jedenáctkou písní se ztratí a nelezla mi tak moc na nervy jako v při poslechu “Dispora”.

Pokud jsem u “Diaspora” kapelu obviňoval z inspirace u System of a Down, tak na “Kamikaze Test Pilots” jdou borci ještě dál a musím říct, že to není vůbec špatné. Některé skladby znějí skoro jako zbytek z některého z minulých počinů neustále omílaných Američanů (“Happyslapper”), ale když ono to jinak nejde, protože na tomto albu vám to jméno vyskočí na jazyk i několikrát během jedné skladby. Díky hravosti a dost slušné variabilitě skladeb pak poslech dost dobře odsýpá.

První polovina je vážně dobrá, od úsečné “Dinosaur”, přes hutnou “Patrick” až po folkovými melodiemi nasáklou “Kumusha” se mi to poslouchá fakt dobře. Druhá půle pak vyloženě nezaostává, ale díky rozmanitější náladě písní není tak prvoplánová a energická. “Perseverence” je country rocková párty píseň, “Shoeshine” a předposlední “Turnpike” jsou zase načichlé punkovou neurvalostí, kterou umocňuje odsekávané frázování ve slokách. O “Betterway” už padla zmínka v rámci “Diaspora” a závěrečná “Basop” je plná etnických bubínků a experimentální nálady. Pořád nevím, kam skladbu zařadit, jestli někam směrem do Afriky nebo Jižní Ameriky, ale o to nejde, protože jsem se na ni vždy těšil.

Přestože “Kamikaze Test Pilots” obsahuje větší porci muziky, tak mě jeho poslech bavil ještě víc než EP, které by správně mělo být údernější a na poslech příjemnější. Ovšem je tomu přesně naopak. Ačkoli si nemyslím, že se ke Kamikaze Test Pilots budu pravidelně vracet v budoucnu, tak minimálně pro lidi, kteří mají rádi System of a Down a nebojí se experimentálně laděného metalu amerického střihu, má tohle album smysl.


Judas Priest – Redeemer of Souls

Judas Priest - Redeemer of Souls
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 11.7.2014
Label: Sony Music

Tracklist:
01. Dragonaut
02. Redeemer of Souls
03. Halls of Valhalla
04. Sword of Damocles
05. March of the Damned
06. Down in Flames
07. Hell & Back
08. Cold Blooded
09. Metalizer
10. Crossfire
11. Secrets of the Dead
12. Battle Cry
13. Beginning of the End
14. Snakebite [bonus]
15. Tears of Blood [bonus]
16. Creatures [bonus]
17. Bring It On [bonus]
18. Never Forget [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolím si tvrdit, že novinkový počin Judas Priest, “Redeemer of Souls”, je v letošním roce jedním z nejočekávanějších kousků. Pokud tedy budeme mluvit o metalové hudbě v globálním měřítku, tak tahle záležitost nenechává chladné příznivce tvrdého kovu po celém světě minimálně ze dvou důvodů. Ten první je snad jasný. Ale no tak, jsou to přece Judas Priest. Legenda legend a kapela, která před 40 lety stála u vzniku heavy metalu jako takového, když z této hudby začala odbourávat bluesové vlivy Black Sabbath a zaměřila se hlavně na tvrdé kytary a rychlejší tempa tolik příznačná pro nejednu metalovou odnož. No, a za druhé, jsou to sice Judas Priest, ale vůbec poprvé ve své dlouhé kariéře bez poloviny nesmrtelného kytarové tandemu Tipton/Downing, protože K. K. Downing se před třemi lety rozhodl odejít do rockového důchodu a věnuje se golfu. Na jeho místo pak naskočil mladíček (oproti zbylým spoluhráčům není 34 let žádný věk, vždyť by mohl být synem zbylé čtveřice) Richie Faulkner doposud působící ve Voodoo Six a několika dalších kapelách.

O tom, jak bude “Redeemer of Souls” znít, se toho napovídalo opravdu dost, protože kapela informovala veřejnost už v předstihu, že novinka bude po experimentu “Nostradamus” přímočařejší a obrátí se spíš na klasická alba Judas Priest. Přeci jen, zakončit kariéru tímto ne zrovna povedeným experimentem není úplně ideální a sluší se tak dát fanouškům poslední šanci namlsat jejich klasická srdíčka, která chtějí dalšího “Painkillera” nebo “British Steel”. Já vím, že vydat se vzkřísit ducha těchto počinů je bláhové, ale na záměr o klasickém albu fanoušci vždycky slyší. O tom, že tento záměr nezůstal jen v říši nesplněných snů nás informuje už přebal (ten se mi sice moc nelíbí, ale úlohu poutače snad plní), kdy se pánové po minulém přešlapu vrátili zpět ke klasickému šikmému logu a okřídlené postavě ve stylu “Painkiller” či návratového “Angel of Retribution”.

Když už jsme u takových těch obecných věcí, tak se sluší mrknout se na zvuk nahrávky, který je hojně diskutován. Nikdy jsem nebyl žádný audiofil a třeba mně osobně příklon ke klasičtější (pokud se tak dá nazvat) zvukové stěně nijak nevadí. “Redeemer of Souls” se mi po technické stránce poslouchalo úplně v pohodě, a přestože mi spolu s první zveřejněnou skladbou “Dragonaut” přišly kytary tak nějak divné, tak s příchodem celého počinu se veškeré mé pochybnosti rozplynuly. Možná jsem si zvyknul, možná mi to v rámci celku nepřišlo, ale každopádně nemám žádných závažných výhrad.

Judas Priest jejich výlet směrem k 80. létům vyšel a novinka představuje poměrně přesvědčivou kolekci klasických heavy metalových písní se vším, co k tomu patří. Příjemně mě překvapila spolupráce mezi Tiptonem a Faulknerem, jejichž kytarové postupy jsou na poměry dosavadních studiovek Judas Priest nepřekvapivé a pokračují v duchu předchozí spolupráce mezi Tiptonem a Downingem, ale kytarové kudrlinky a sóla v jejich podání se mi líbí. Třeba v nejdelší položce klasické edice alba jménem “Halls of Valhalla” se těmito ingrediencemi nešetří a zaměření směrem k mytologii dostává ten správný epičtější nádech. Tuto položku mimochodem považuji za jednu z nejlepších a určitě nejpropracovanějších písní, která plně dostává svému jménu. No považte, jak by vyzněl refrén a text “Halls of Valhalla” na pokladu ve stylu obyčejné “Hell & Black”, jež si jede tu svoji písničku o jednom riffu a žádném překvapení. Ne náhodou jsem vybral právě ji, protože ji považuji naopak za vůbec nejslabší díl dlouhého řetězu skladeb na “Redeemer of Souls”.

Ten řetěz je tak dlouhý, že můžu říct, že písní se na konečném kotoučku sešlo přeci jen o trochu víc, než by bylo záhodno. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale cpát na album hodinu materiálu při vědomí, že se jedná o celkem obyčejný heavy metal, není úplně ideální stav. Samozřejmě bych neřekl ani popel, kdyby všechny skladby byly prvotřídní šlupky, ovšem nějaká vata se přeci jen najde, a když jsem album zkoušel poslouchat v limitované edici, která obsahuje pět bonusových songů, tak jsem měl nejednou obrovské problémy, abych vůbec udržel pozornost. A to prosím ty bonusy nejsou žádné nudné výplně, protože bych si troufl říct, že slušná polovina z nich by si své místo v základním tracklistu zcela jistě zasloužila (“Snakebite”, “Creatures” a teoreticky i “Tears of Blood”). Ty všechny jsou velmi slušné heavy metalové hitovky, kterých už se v budoucnu od této kapely zřejmě mnoho nedočkáme (kdo ví, možná je “Redeemer of Souls” poslední album pod tímto legendárním jménem).

Pojďme ale k regulérní verzi “Redeemer of Souls”, která obsahuje třináct písniček. Ty sice nebudu procházet otrocky stylem skladby po skladbě, protože to není účel této recenze a bylo by to dosti zdlouhavé a při jejich vzájemné podobnosti i kontraproduktivní, ale můžu vytáhnout těch několik kousků, které si myslím, že album dosti slušně charakterizují a které považuji za vážně dobré. Při tomto výčtu rozhodně nesmí chybět úvodní vypalovačka “Dragonaut”. Ten kytarový riff je jako reminiscence starých dob “British Steel” a “Screaming for Vengeance” a funguje náramně. Rob Halford je stále pojem a jeho nezaměnitelný vokál vládne v této skladbě na všech frontách. V zemitějších slokách, i ve výškově vypjatějším refrénu.

V duchu povedených skladeb rychlejšího ražení pokračuje už zmíněná “Halls of Valhalla”, chytlavá “Down in Flames” s výtečnou zpěvnou linkou Roba Halforda a do jisté míry i nabroušená “Metalizer”, která se snaží možná až okatě vzkřísit náladu opusu “Painkiller”, ale co jiného čekat od skladby daného jména. Když už nic, tak jako taková rychlovka, díky níž se po skomírající “Cold Blooded” album opět nakopne, funguje úplně v pohodě. Co naopak nefunguje, je z těch šlapavějších kusů “Battle Cry”, která má možná melodických nápadů Roba Halforda na rozdávání, ale jako celek je to píseň bez oživení, jichž kapela napíše do hodiny tucet. A to jsem se na rychlejších kousky jako tento vyloženě těšil. Škoda.

Můžeme plynule přejít k pomalejším písním, pro něž je charakteristické šlapavé tempo a někdy až magická atmosféra stadiónových monolitických hitů. K nim by se mohla okamžitě zařadit titulní pecka “Redeemer of Souls”. Ona píseň to není složitá (ovšem ruku na srdce, tohle jsem vlastně ani od novinky nečekal), ale ten přímočarý riff, hezky vystavěné sólo na kytaru a hlavně megachytlavý refrén jsou trademarky Judas Priest už po mnoho let a tohle je jedna z ukázek, kdy si člověk může říct, že na věku nezáleží a že skvělé metalové písně se dají napsat i v důchodovém věku. Na mytologií opředenou “Halls of Valhalla” navazuje její sourozenec “Sword of Damocles”, jenž díky pomalejšímu tempu působí ještě o malinko rozmáchleji než prvně jmenovaná. “Sword of Damocles” se nakonec ukázala jako nejlepší příklad šikovného balancování mezi tvrdými riffy, lyrickou sílou a velkými melodiemi a stal se tak z ní můj malý favorit alba.

Hodně se mi líbí ještě rockovějším tempem poháněná “March of the Damned”, ale tou jsem při výčtu dobrých písní vlastně u konce. “Crossfire” je až příliš utahaná a i přesto, že z ní srší nálada starších počinů, tak krom Halfordových výškových výšlapů mi obočí nenazvedla. Totéž platí pro “Secrets of the Dead”, která mi připomíná vzdáleně kombinaci mezi epičtějšími věcmi z “Nostradama” a “A Touch of Evil”, ovšem bez té její skvělé atmosféry. Na samotný závěr jsem si nechal poslední položku jménem “Beginning of the End”, což je baladický kus, u něhož je mi sympatická ta tklivá atmosféra postavená na Halfordově silném vokálu a kytarách Tipton/Faulkner. Sice ji chybí nějaký moment, který by z ní udělal víc, než pět minut vybrnkávání a zpěvu, ale úplně marná zase taky není. Přestože se jedná o baladu, tak se nesnaží navodit plačtivou náladu nějak násilným způsobem a dá se vyslechnout i opakovaně bez problémů. Nabízí se srovnání s bonusovou “Never Forget”, u které mám takový nepříjemný pocit, že zní skoro jako rozlučková skladba Judas Priest (i když text hovoří jinak), ale doufám, že to je pouze můj mylný dojem, protože rozloučit se tak plytkou věcí, která se ani s průměrnou “Beginning of the End” nemůže rovnat, by byla velká škoda.

Tak, a máme to za sebou. A ani to nebolelo. Sám za sebe přiznám, že jsem od “Redeemer of Souls” příliš velké věci nečekal, ale nakonec mě Judas Priest celkem solidně potěšili. Mám rád u takto velkých kapel výlety do let minulých za jednoho předpokladu. Pokud se jim povede přijít se solidním materiálem, který nezní vyloženě tuctově, případně sebeparodicky, a pokud se u jeho poslechu slušně bavím. A Judas Priest se to povedlo. Neříkám, že všechny písně, které se na “Redeemer of Souls” sešly, jsou nesmrtelné pecky a stále si stojím za tím, že ubrat takové tři, čtyři kusy, tak klidně vytasím ještě vyšší známku, ale to se nestalo. Možná chtěli pánové po dlouhém čekání své fanoušky potěšit nadstandardní porcí nového materiálu, ale trošku sebekritiky by neuškodilo. Celkově vzato je však “Redeemer of Souls” slušnou ukázkou judasovského metalu, kterým tihle pánové před lety udělali díru do světa.


Další názory:

“Nostradamus” nebyla dokonalá deska, ale ohromně jsem si na ní cenil jedné věci – Judas Priest se tehdy dokázali po několika desítkách let fungování zbavit okovů toho, co od nich všichni očekávají a chtějí, a natočili album, jaké nečekal vůbec nikdo. Zkusili něco nového, na své poměry netradičního a zajímavého – a i když výsledek zcela jistě své mouchy měl, tak je to z mého pohledu vysoce chvályhodný přístup. Počinu se ovšem dostalo chladnějšího přijetí a opravdu jej pochválili v podstatě jen kritici, takže se britští klasici na “Redeemer of Souls” poslušně vrátili ke své klasice, kterou od nich všichni chtějí a očekávají. A dokonce ještě před vydáním prohlásil, že tentokrát budou hrát tak, jak si to fanoušci žádají. A to je pro mě naopak špatný, neupřímný přístup – a platí (musí platit!) to i u takové legendy. Samozřejmě, jsou to Judas Priest, takže to není sračka, protože takoví borci nějaké dobré nápady vysypou vždycky, ale i tak musím říct, že jsem od “Redeemer of Souls” čekal (spíš doufal) o dost víc. Jsou tu i výborné songy, mými favority jsou “Secrets of the Dead” (suverénně nejlepší song) a “Cold Blooded” (hlavně díky skvělému refrénu), pak je tu dost dobrých a pohodových (“Halls of Valhalla”, “Sword of Damocles”, “March of the Damned”, “Hell & Back”), ale z pohledu celku je hodinová délka neopodstatněná, protože je zde i opravdu dost regulérní vaty na natáhnutí hrací doby. Bavit se o tom, jestli je ta deska poslouchatelná, nemá cenu, protože to rozhodně je. Diskuze o tom, jestli je “Redeemer of Souls” vážně tím nejlepším, čeho je jedna z největších metalových skupin vůbec aktuálně schopna, už však na místě je.
H.


Saor – Aura

Beautality - Einfallen
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Children of the Mist
02. Aura
03. The Awakening
04. Farewell
05. Pillars of the Earth

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je dost možné, že se budu opakovat, ale v rámci folk/pagan metalového žánru je opravdu zatraceně málo kapel, které si zaslouží uznání a nesou onen pomyslný punc kvality. A těch, které jsou mladšího data než z počátku 90. let minulého století, je ještě méně. Pokud bych to měl vzít čistě statisticky, tak téměř žádná. Nicméně tu a tam se něco přece jen objeví a loni v létě vystrčil růžky one man projekt Ársaidh pocházející ze Skotska. Krátce po vydání vynikajícího debutu “Roots” změnil jméno na Saor a letos se vytasil s další nahrávkou “Aura”. Upřímně řečeno jsem byl na pochybách, jestli vydávat novou desku po pouhém roce nebude mít za následek úpadek kvality, nicméně k něčemu takovému v případě Saor nedošlo.

Zato došlo k několika poměrně zásadním změnám. Když se člověk přestane kochat nádherným přebalem (který kazí snad jen logo a název desky, kdyby zůstal jen samotný artwork, bylo by to nejlepší možné řešení) a nahlédne pod pokličku, zjistí, že na hudbu již jediný protagonista Andy Marschall není tak docela sám. Bicích a bodhránu se chopil Austin Lunn, soupisku nástrojů pak obohatila o violu Nevena Krasteva. Zejména obsazeních škopků je na první pohled slyšet, nedostatky bicího automatu jsou tytam a Austin desku opravdu obohacuje. Zvuk bicích je možná trochu plechovější, nejde ale o nic, čemu by nešlo přivyknout a postupně jsem došel k názoru, že do celkového výrazu alba vlastně docela zapadá. Vůbec kvalita produkce šla jednoznačně nahoru, zvuk je čistší, prokreslenější, hlubší, přitom ale stále přirozený.

Neméně příjemné zjištění skýtá i samotná hudba. Andy plynule navazuje na debut, a ačkoliv opravdu výrazných změn se posluchač nedočká, těch menších je celá řada a nevím o žádné, která by album posouvala k horšímu. Barvitou a propracovanou práci bicích jsem již zmínil – Austin čile střídá nejrůznější techniky hraní od “klasického” bubnování přes blast beaty, kulometné dvojšlapky až k četným tribal rytmům. Andy v kytarách nezapře svůj rukopis, a pokud vám právě šestistrunky byly na “Roots” blízké, rozmáchlé, atmosférické riffy vám budou blízké i na “Aura”. V zásadě nechybí nic, co bylo obsaženo na předchozí desce a naopak bylo přidáno ještě něco navrch. Vedle monumentálních riffů se našlo více místa pro procítěnější momenty, jako je například pasáž od čtvrté minuty “Children of the Mist”, závěr titulky “Aura” a především pak střed závěrečné “Pillars of Eternity”. Výraznější jsou i folkové melodie. Skladby mi celkově připadají promyšlenější a propracovanější, zejména po stránce gradace a vývoje, skutečně nemám, co bych vytkl.

Na pouhou atmosféru se Andy nespoléhal ani na debutu, ale myslím, že povedenou instrumentální stránku a silnou atmosféru se mu povedlo na červnové novince ještě více provázat do jednoho celku a posunout trochu dál. “Aura” mi oproti svému předchůdci připadá jistější a silnější, ostatně má kvalitní základy, na kterých může stavět. Pořád obsahuje vše, co jsem si na “Roots” zamiloval. Nabízí další porci krajin ze skotské vrchoviny, do kterých mě může unášet pomocí řady úchvatných momentů, jichž je tentokrát snad ještě o něco více. Atmosféře přispívá i častější výskyt čistého vokálu a mohutných sborů. Zapojení ženského zpěvu patřícího Beth Freiden též mohu pouze kvitovat. Pestrosti napomáhá i natažení alba o dobrých sedm minut, což dává dostatek prostoru pro další dvě skladby. Ty jsou o něco kratší, všechny se vejdou do čtvrt hodiny, pod osm minut však neklesá žádná z nich a každá je v něčem odlišná a výjimečná. Sám nevím, kterou bych vyzdvihl, neboť celá pětice je vyvážená a mnohem lépe působí jako jeden celek. Jednotlivé kusy sice můžete vytrhávat z kontextu a obstojí i samy o sobě, v kontextu zbylých písní však mají největší sílu.

Co říci závěrem? Snad jen, že “Aura” se skutečně povedla a pro mě jde o jedno z žánrových alb roku. Debut o ždibec překonává svojí propracovaností, bohatostí i atmosférou a dále rozvíjí už tak velmi osobitou tvář. Pokud Andy nastavenou laťku v budoucnu alespoň udrží, bude to moci považovat za úspěch on i jeho fanoušci. V rámci Saor se mu zkrátka podařilo naprosto přesně ztvárnit a vystihnout onu úctu a respekt k přírodě a tradicím, aniž by se musel uchýlit ke zbytečnému patosu a zároveň jej skloubit se zdravou mírou progrese. Zkrátka a dobře výborná deska, kterou silně doporučuji. Přesně takhle má folk metal vypadat.


Další názory:

“Aura” je bezesporu skvělá deska, o tom není pochyb, přesto mě to neposadilo na zadek tak mocně, abych mohl hodnotit podobně vysoko jako kolega v recenzi, a popravdě řečeno, i přes veškeré nepopiratelné kvality jsem nejspíš čekal ještě o něco víc. Pokud by byla celá placka na úrovni finálního opusu “Pillars of the Earth”, pak by se nebylo vůbec o čem bavit, protože by to opravdu snad i devítkové album bylo, ale zejména začátek nahrávky mi přijde o něco slabší – byť je nutné dodat, že trochu slabší v případě Saor znamená stále velice dobré a vysoko nad průměrem. Nicméně i přesto, co jsem řekl, je “Aura” stále výborným počinem, který je skoro radost poslouchat. Oproti “Roots” novince ohromně prospěly zejména živé bicí, jichž se neujal nikdo jiný než Austin LunnPanopticon, což byla výborná volba, jelikož jeho hra (především v rychlých momentech) mě na celém albu baví možná nejvíce. Každopádně, i tak je “Aura” povedená deska jako celek, o tom žádná.
H.

Àrsaidh (tedy dnes už vlastně Saor) loňským “Roots” ukázali, že i komercí prolezlý žánr, jako je folk metal, má pořád své světlé výjimky, kterých je třeba si hýčkat. Zvlášť když ani na “Aura” Andy Marshall nešlápl vedle. Jak už kolega v recenzi naznačil, novinka je po všech stránkách mírně vyspělejší, nicméně stále si uchovává svou charismatickou tvář započatou na “Roots”. A mám tím na mysli především zvuk. Na první pohled je docela nečitelný, na ten druhý neokoukaný, nesmírně organický a ve finále je i ta zdánlivá nečitelnost spíš pozitivum. To všechno zastřešuje zvuk bicích – žádná umělina, ale poctivý kbelíkový (nespojovat prosím s kýblovačkou) sound, který k muzice Saor perfektně sedne. Co se týče jednotlivých skladeb, spokojenější jsem s druhou polovinou desky. Když jsem prvně slyšel úvodní “Children of the Mist”, obával jsem se nevýraznosti materiálu, naštěstí druhá “Aura” tuhle domněnku okamžitě vyvrací a až dokonce je to hodně výborná přehlídka, leč ne tak dechberoucí, abych cítil potřebu vysázet jí víc než osm.
Skvrn


Desecration – Cemetery Sickness

Desecration - Cemetery Sickness
Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.6.2014
Label: Metal Age Productions

Tracklist:
01. Cemetery Sickness
02. Coffin Smasher
03. I, Cadaver
04. Recipes of Horror
05. Rotten Brain Extraction
06. Cunt Full of Maggots
07. Cabletie Castrator
08. Mortuary Debauchery
09. Tactile Necrophile
10. Cut Up & Fed to the Dog
11. Grave Secrets

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Future PR

Ne, že by z toho pravidla neexistovaly výjimky, ale dalo by se říct, že to v redakci máme zejména s kolegou H. pěkně rozdělené – on bere většinu generického black metalu a já zase většinu generického death metalu. Psát recenze na takové desky se může zdát jednoduché, ale stačí, aby jich měl člověk pár za sebou a najednou vyvstává problém v tom, jak psát další jinak než metodou Ctrl+C, Ctrl+V a úpravou několika nezbytností. Odpověď zní: blbě, a nebohému recenzentovi tak většinou nezbývá, než se uchýlit k neobratnému natahování textu nejrůznějšími bláboly, jako je třeba tenhle odst… sakra, to jsem asi neměl říkat, co?

Dobře, prázdného tlachání bylo protentokrát dost, pojďme se konečně bavit o muzice. Těm bystřejším z vás už asi došlo, že tentokrát budeme mít co dočinění s deskou od death metalové kapely, a je to přesně tak – tou kapelou jsou velšští Desecration a albem jejich žhavá novinka s rozkošným názvem “Cemetery Sickness”. Pro všechny, kteří o Desecration stejně jako já nikdy dříve neslyšeli, bude zajisté překvapením, že to takhle parta táhne už od roku 1993 a na kontě má hned osm řadovek včetně novinkové “Cemetery Sickness”, a s takovýmhle rodokmenem by bylo poměrně oprávněné očekávat přinejmenším slušnou práci. Otázka tedy zní, nakolik je to v tomto případě oprávněné…

No, minimálně vyhranost se pánům rozhodně upřít nedá. Na “Cemetery Sickness” je vidět, že Desecration mají už něco za sebou a ten svůj oldschool drhnou pěkně ve špinavém a hnusem nasáklém stylu raných 90. let, kdy death metalu kvetla pšenka zdaleka nejvíce. Zvuk je příjemně chraptivý, žádné klávesy ani jiné serepetičky, nic takového – jen riffy, nehudební úvody skladeb a sem tam nějaké sólo. Inu, jak známo, starého psa novým kouskům nenaučíš. Nemůžu se však zbavit dojmu, že těmhle pardálům by nějaká nová a svěží inspirace určitě pomohla, a to nemyslím ani tak, aby z oldschoolu udělali něco jiného, ale spíš co se týče nápadů, kterých se tu totiž moc neurodilo a je to fakt dost slyšet.

Že to někdo hobluje postaru totiž ještě automaticky neznamená, že je to stejná palba jako na dnes již kultovních žánrových nahrávkách, a tady se to projevuje na plné čáře. Desecration totiž sice jsou vyhraní a mají to v ruce, ale co je jim to platné, když většina alba působí tak nějak nijace a podobně působivého výsledku se dobere kdejaká mladá banda, která toho moc neumí, ale zhlédla se ve dvacet let starých deskách. “Cemetery Sickness” je zkrátka velice obyčejná žánrová nahrávka, která nenabízí ani nic nového nebo zajímavého, ani není napsaná tak dobře, aby si s tím vystačila.

Aby ale čtenář nenabyl dojmu, že jde o vyloženou kravinu, je třeba na férovku zmínit, že to není zas tak špatné, jak to možná z předchozího odstavce vyznívá. Opravdu nudný matroš tu sice je, ale není ho mnoho a podstatně větší část zabírá sice naprosto obyčejné a tisíckrát obehrané, ale pořád jakž takž funkční žánrové výrazivo. No, a krom toho je tu pár momentů, které se nebojím označit za solidní a být to na podobné úrovní celou dobu, pak se tu bavíme o něčem trochu jiném, přinejmenším o velice slušné žánrovce – jenže i té je “Cemetery Sickness” bohužel poměrně vzdáleno.

Jak to jen shrnout… Poslouchat to jde, to samozřejmě ano, a sem tam se to dokonce poslouchá příjemně. Rovněž tomu napomáhá skutečnost, že se Desecration udrželi na uzdě a stopáž desky se zastavila jen kousíček nad půlhodinou, takže to jde celkem v klidu přetrpět, i když vás deska neosloví, ale ačkoli s “Cemetery Sickness” žádný zásadní problém nemám, pořád se ne a ne zbavit nepříjemného vědomí, že si z celé desky pamatuju akorát pár úvodních replik a jediný hudební obrat. Je tedy pochopitelné, že takovou desku nemohu hodnotit lépe navzdory respektu ke kapele a jejímu poctivému přístupu k věci. I kdyby nic, tak je “Cemetery Sickness” totiž dokonale upřímná nahrávka a to se nakonec taky počítá.


Matt Bouvier – Death & Love

Matt Bouvier - Death & Love
Země: Velká Británie
Žánr: romantic pop
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 2/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

O chlapíkovi se jménem Matt Bouvier jsem až donedávna jaktěživ neslyšel, tudíž jsem k poslechu jeho letošního minialba “Death & Love” přistupoval bez jakýchkoliv očekávání. Proklamovaná škatulka romatic pop mě nijak zvlášť neodradila, protože díky svým vrozeným a nenapravitelným sklonům k hudebnímu masochismu se mi mnohdy líbí kdejaké blbosti a jednoduše jsem neviděl důvod, proč by se tak nemohlo stát i v tomto případě.

Kdybych dnes mohl vrátit čas a rozhodnout se znovu, jestli “Death & Love” poslouchat, neváhal bych ani vteřinu a obešel tenhle majstrštyk hodně velkým obloukem. Tak nějak jsem očekával, že dostanu lehkou, příjemně poslouchatelnou jednohubku, nic náročného… což je technicky vzato splněno, jenže to provedení je tak extrémně odstrašující, že to snad ani není možné.

Intro “2020” toho zas tolik nenapoví, jenže jak se záhy ukáže, je asi tím nejlepším, co “Death & Love” nabízí – jednoduše proto, že jde instrumentální věc. “Some New Beginning” a “My Best Friend” se s nějakým tím sebezapřením strávit dají. Zpěv je diplomaticky řečeno lehce prapodivný, hudební stránka nepatří zrovna k nejzábavnějším, ale dejme tomu, úplný průser to není. U “Just a Word” se však něco zlomí a od téhle písničky dál to EP jde totálně do pekel a stává se něčím beze srandy neposlouchatelným. Nastoupí neskutečný kýč, který je ovšem ještě zlatý proti tomu, co Matt Bouvier začne předvádět se zpěvem… jestli byl ten předtím lehce prapodivný, nyní už je to naprosto odpuzující kňourání a kňučení, které navíc zavání falešností.

“Just a Word”, “Neverending Story” a “Love Is a Lie (2013 Version)” jsou prostě totální odpady, jaké nezvládám ani já se svou chorobnou náklonností k popíku. Když Matt v poslední jmenované začne kuňkat “Love is a lie, love is a lie”, tak už je člověku totálně na zvracení… vedle tohohle hovna je i “Jsem do tebe blázen” od Mr. Cemetery (nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na to) skvost jak svině. Sorry, Matte, ale poslouchat se fakt nedáš… dva body se zavřenýma očima.


Fire + Ice, Knotwork

Fire + Ice
Datum: 7.7.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: Fire + Ice, Knotwork

Neofolk je žánrem, který je sic mém srdci blízký, avšak nijak zvlášť jej nevyhledávám, a když pominu moji lásku k :Of the Wand and the Moon:, Solanaceae (výborným bočním projektem právě :Of the Wand and the Moon:) a Death in June, najde se jen málo interpretů, kteří by mě v tomto žánru výrazněji oslovili. Jedním z nich je i Ian Read a jeho projekt Fire + Ice, který jsem prvně střetl před nějakými třemi lety právě coby doprovod Death in June, tehdy ještě ve filďáckém klubu K4 (budiž mu země lehká). A ačkoliv jeho diskografii nějak výrazně naposlouchanou nemám, spíše téměř vůbec, oznámení další zastávky na našem území jsem se rozhodl nevynechat. A to i přesto, že koncert se odehrál sotva den poté, co jsem se vrátil z Hradeb Samoty, které byly náročné jak psychicky, tak fyzicky a v neposlední řadě i finančně.

Na místo jsem dorazil poměrně časně a původně avizovaný začátek na osmou hodinu se podle zvěstí skutečně protáhl až na devátou. To mi ale díky dobré společnosti nijak zvlášť nevadilo, dokonce se mi povedlo v přítomném merchandisu vyhrabat pár zajímavých kousků. Hodina a půl tak uběhla družnou konverzací poměrně rychle a s blížícím se začátkem se konečně začali zjevovat i další fanoušci. Dobrou hodinu totiž osazenstvo klubu nepřesáhlo desítku, a to včetně barmanky, slečny vybírající vstupné a dvou, tří lidí od merche. Nakonec se počet zastavil někde na pětadvaceti, což není moc a osobně jsem čekal víc – Fire + Ice koneckonců není neznámé jméno a v našich končinách se, na rozdíl třeba od Death in June, zjevuje sporadicky. Na druhou stranu, menší počet účastníků vykouzlil velmi příjemnou, komorní atmosféru.

Koncert započali souputníci Iana Reada, Knotwork a jejich přívětivý irský folk. Atmosféru navodili parádní a k duu bodhrán-housle se o pár písní později přidala i kytara. Zaznělo mnoho libozvučných melodií, přičemž většinu z nich jsem znal, k některým z písní, jako třeba “Two Magicians” nebo světoznámá “Twa Corbies” (“Dva havrani” v podání Asonance), jsem znal i text. Vedle výpravnějších písní pak Knotwork vytáhli z rukávu i několik svižnějších reelů, ale pořád hráli na klidnější, melancholičtější notu. Kromě toho, že Michael Moynihan se svým bodhránem přímo čaroval, většinu písní poctivě uváděl, ve stručnosti shrnul jejich příběh, původ atd. Skvělému vystoupení přispěl i velmi dobrý zvuk, ve kterém vynikly všechny nástroje a především právě jemný bodhrán. Škoda jen, že nehráli trochu déle, protože přesně takovou hudbu bych klidně poslouchal déle než jen nějakých 35 minut.

Po krátké pauze se na podiu ukázal i Ian Read a hodina v přítomnosti Fire + Ice mohla začít. Očekával jsem, že Read bude mít nějaký stálejší doprovod na svých cestách Evropou, ale jak se ukázalo, zbytek nástrojů (bubny, kytara), obstarali právě členové Knotwork. Jak jsem zmínil výše, většinu tvorby neofolkového mága víceméně neznám a mé znalosti se omezují spíše na jednotlivé písně, jako je třeba “Dragons in the Sunset” (která padla hned v úvodu), i přesto jsem si vystoupení Fire + Ice užil, co to šlo. Melancholické, náladotvorné melodie ještě podpořily housle Annabel Moynihan, které do kombinace kytary a široké palety nejrůznějších perkusí krásně zapadly. Poznal jsem ještě pár písní z nového alba “Fractured Man”, které Ian přivezl do Prahy představit, spíše jsem se ale nechal unášet atmosférou koncertu, která vyvolávala jemné mrazení v zádech, jako by ji někdo vytrhl z dávno minulých časů. Ostatně jsou to právě folkové melodie, na kterých Ian Read své temně laděné písně staví.

V komorních podmínkách navíc Fire + Ice získali, stejně jako předchozí Knotwork, intimní nádech a postupně se vytvořilo silné pouto mezi kapelou a publikem, které každou píseň odměnilo silným potleskem. Přispělo i skromné a velmi lidské vystupování všech muzikantů. Po prvním ukončení přihodili po chvíli vytleskávání ještě několik písní, i tak se ale končilo poměrně brzo, skoro hodinu před půlnocí, což ale nijak zvlášť nevadilo. KnotworkFire + Ice řekli publiku své, pokaždé trochu jinak, ale v obou případech nezbývá než hodnotit kladně. Tohle bylo přesně to, co mi delší dobu chybělo a co mi přesně sedlo do nálady. Výborné a v případě Fire + Ice snad ještě lepší než tehdy v K4.