Země: Velká Británie Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 10.5.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Divine Devastation
02. Servants of Suffering
03. Ascension of Agony
04. Sarcophagal Chamber
05. Dreams
06. Slave to the Grave
07. In Torment They Burn
08. Sea of Thoughts
09. Postmortem Lividity
10. Between Two Worlds
Není sice nijak hezké vypálit to takhle na začátku, ale britská úderka Seprevation nevypadá jako něco extra, po čem bych po večerech tajně toužil. Jako spousta mladých part se našli v kombinace deathu a thrashe a nebojí se tak citovat ta nejklasičtější jména obou hudebních odnoží. Přesně o tom totiž jejich debutové album “Consumed” je. Klidně bych jej nazval jako sázku na jistotu, protože i když je to album první a předcházelo mu pouze dva roky staré EP “Ritual Abuse”, tak nebýt tohoto faktu, tak klidně řeknu, že z repráků mi hraje ostřílená parta, která už něco má odehráno a která moc dobře ví, jak se tahle hudba dělá. A to je hlavní devíza. A vlastně i negativum, ačkoli ty pozitivní dojmy přeci jen převládají, ale to už předbíhám.
Seprevation si jsou prostě moc dobře vědomi, co si fanoušci daného stylu žádají, a to jim taky se svým prvním zářezem přináší, jenže jakkoli je to všechno moc dobře udělané, zahrané a odzpívané, tak z toho bude pořád smrdět ta nepůvodnost a skladatelská vykrádačka. Samozřejmě že tohle je svým způsobem problém celé té mladé vlny podobných kapel, takže nemá smysl borce vinit za něco, co dělá kde kdo, ale ne všem se poštěstí tím mladickým elánem a zápalem dát zapomenout na fakt, že mnohem jednodušší je pustit si dvacet let staré vály a mít totéž v původním znění s dobovou atmosférou. A právě tady se pak láme chleba, takže tohle je ta hlavní otázka, která rozděluje špatnou nahrávku od dobré. A jaké tedy “Consumed” je? No, nebudu chodit kolem horké kaše, ale je to prostě pecka. Sice hrubě nepůvodní, ale pecka.
Všechno, co od podobné nahrávky očekávám, tady je, a jak už bylo řečeno, písně jsou z kompozičního hlediska tak dobře udělané, že by se všechny daly považovat za potenciální hity a klasiky v jednom. O tom, jak “Consumed” zní, asi netřeba dlouze kecat, takže jen vyzdvihnu výkon Lluca Tupmana, který (jakkoli vypadá z promo fotek mladě) má naprosto bestiální chropot, který by mu mohli závidět mnozí zkušenější borci. Když k tomu občas přidá do vyšší polohy hozený řev, tak je vymalováno a já chrochtám blahem nad řádně našlapaným death metalem s thrashovými riffy a tempy. Chválím taky jeho do popředí vytaženou baskytaru, která ještě víc podrhuje ten oldschoolový výraz nahrávky a v jistých momentech se nabízí otázka, jak moc má Lluc nastudovaného Steva DiGiorgia z Death nebo Sadus, protože třeba v “Sacrophagal Chamber” je tento můj dojem, že snad basu nadrtila tahle legenda, vážně mocný.
Myslíte si, že má vůbec smysl se nějak blíže rozvádět o jednotlivých písních, když jsou všechny zajeté tak hluboko v žánrových standardech, že ani poklidný úvod první palby “Divine Devastation” nebo heavy metalová střední pasáž v “Between Two Worlds” nedovolí ani na chvilku zapochybovat o tom, co se čtveřice snaží říct? Já myslím, že ani ne. Je totiž úplně jedno, kterou z písní bych vybral, ale o všech (a teď bez přehánění), ale opravdu o všech bych řekl, že jsou to skvělé death metalové vypalovačky, které kupředu ženou jednak thrashem načichlé kytary, jednak klasické bicí sypačky a chaotická kytarová sóla a v neposlední řadě taky ukočírovaná stopáž klasických čtyřiceti minut, které mi v tomto případě přijdou tak akorát. Ne, že by půlhodinka nebyla ještě intenzivnějším zážitkem, ale nenudím se. A to je pro mě hlavní. Jakmile se rozfrčí klipovka “Slave to the Grave”, vyložená hitovka “Servants of Suffering” nebo zničující dvouminutovka “Ascension of Agony”, tak seru na to, že výsledek zní jako kombinace Death a Slayer. Seprevation v sobě mají nepopsatelné něco, co je mi velmi sympatické a co je důsledkem toho, že tady neplivu na všechny strany na tuctovou, šedivou a ničím nevýraznou death metalovou desku.
Vím, že tohle všechno, co Seprevation nacpali na svůj debut, už tady bylo a jsem si vědomý toho, že to je vlastně vykrádání nesmrtelných klasik, ale když já si nemůžu pomoc, protože mě “Consumed” strašně baví. Hrozně rád si to album pouštím, až jsem si uvědomil, že ho v posledních týdnech, co jej mám k dispozici, točím denně. Někdy dokonce několikrát. Komu tahle mladická osvěta leze na nervy, ten ať se od “Consumed” drží radši pěkně zpátky, ale na druhou stranu věřím, že fanoušek amerického death metalu, kterému nevadí thrashové postupy, si na něm pěkně pošmákne. Možná ne tak moc jako já, ale zklamaný by odcházet neměl, protože na to je plné až překvapivě velkým množstvím skvělých písní, jimž chybí k dokonalosti jen to, že nebyly nahrány v 90. letech.
Na málokterý koncert jsem se těšil tak, jako na vystoupení britské goth rockové legendy The Sisters of Mercy. Ačkoli z původní sestavy zbyl už víceméně jen charismatický mág Andrew Eldritch (což není kdovíjak těžké, neboť původní sestava se rozpadla s vydáním prvního alba) a už drahně let nevydala žádnou desku, chovám její hudbu ve velké oblibě. Poctivý osmdesátkový gothic rock i po všech těch letech válí víc než leckterá formace, která se snaží vecpat do gothic škatule, a fláky jako “Lucretia, My Reflection”, “Vision Thing” nebo “Temple of Love” si v subkultuře vysloužily takřka nesmrtelný status. Předskakovat pak mělo mně neznámé uskupení Losers, rovněž z Velké Británie.
Do divadla Archa jsem díky koncertu zavítal v Praze vůbec poprvé a bylo vcelku jasné, z jakého důvodu bylo místo vybráno – snadno dostupné místo v centru, v němž nevadí, když se hraje přes půlnoc a i tak se do něj s přehledem nasouká pár set lidí. Umístění jsem ocenil i já, vzhledem k tomu, že od něj bydlím cirka pět minut cesty MHD. Vyjma toho to není poprvé, kdy The Sisters of Mercy v těchto prostorách koncertují. Přišel jsem víceméně na čas, takže se začínalo hrát přesně v momentě, kdy jsem odkládal bundu do šatny. Ostatně, přesná organizace večera nebylo nic neočekávaného.
Od Losers jsem neočekával víceméně vůbec nic, snad jsem jen doufal, že by mohli být alespoň obstojnou předkapelou. Když se člověk dozvídá, co s sebou vozí i takové ikony, jako jsou Iron Maiden, bývá mu většinou trochu smutno. Informací se o nich nedá sehnat příliš mnoho (ani na oficiálních stránkách, natož jinde), podle všeho však jde v jádru o tříčlennou londýnskou kapelu, se kterou jezdí po světě pár živých hudebníků. V Praze se představili v pětičlenné sestavě obohacené o bubeníka a klávesistku. Neslyšel jsem od nich před koncertem ani notu, proto se nelze příliš divit, že prohlášení o jedné z nejlepších londýnských koncertních kapel jsem nebral vážně. O to větší mi pak uštědřili překvapení. Losers začali pěkně ve velkém stylu a po celých pětatřicet minut sázeli do lidí, co to šlo. Melodická a dosti živá směsice gothic rocku, alt rocku, trochy metalu a kvalitního industrialu byla jednak dosti úderná, především ale hodně rozmanitá. Upoutat pozornost posluchačů tak nebyl příliš problém a upřímně mě zpětně docela mrzí, že jsem si na jejich set stoupl do zadních řad a nikoliv dopředu.
Hudba Losers hodně staví na atmosféře, především na kombinaci riffů a elektroniky. Ta s velmi čistým, přitom ale hutným zvukem nakopávala zhruba silou elektrického proudu a dělala s člověkem divy, takže úplně nechápu, proč bylo publikum i v přední části dost mrtvé. Jasně, jde o předkapelu a přišlo se na trochu jinou hudbu, ale tohle vážně nebylo špatné a nebyl důvod proč nepařit. Když připočítám, že vlivy industrialu znamenají opravdu vlivy industrialu, mnohdy až EBM a sem tam i noisu, které umí kapela používat s citem a ve vhodných chvílích, tak osobně nemám co řešit. Vzhledem k tomu, že kapela přijela do Prahy představit svojí letošní desku “…and So We Shall Never Part”, mám dojem, že se jim podívám na jejich tvorbu trochu víc a třeba se dočkáte názoru v nějaké pěkné minirecenzi. Jediným kazem na celém vystoupením tak byla jen krátká hrací doba – Losers se klidili s podia po slabých pětatřiceti minutách. Škoda, protože jinak nemám jejich show co vytknout.
Setlist The Sisters of Mercy:
01. More
02. Ribbons
03. When You Don’t See Me
04. Blood Money
05. Alice
06. Crash and Burn
07. Gift That Shines
08. Still
09. Amphetamine Logic
10. Top Nite Out
11. Arms
12. Valentine
13. Flood II
14. This Corrosion
– – – – –
15. Kiss the Carpet
16. Lucretia, My Reflection
17. Vision Thing
– – – – –
18. First and Last and Always
19. Misirlou
20. Temple of Love
Následovala krátká pauza, občerstvení u baru, pokec s přáteli a podobné obligátní věci, jaké člověk obvykle dělá, když na koncert nejde výjimečně sám. Očekával jsem, že v devět by se mohlo pokračovat, nicméně to trvalo ještě dobrých deset minut, než se na pódiu objevila kapela a chvíli po ní i samotný Eldritch. Plešatý elegán s nadhledem přivlál vyfiknutý v obleku a černých brýlích, a ač bylo vidět, že již zdaleka není nejmladší, podmanivé charisma z něj sálalo na všechny strany. Rozhodně ví, jak s ním nakládat a jak vystupovat, protože jemu samotnému by nebylo těžké zobat z ruky. Nebylo, nebýt několika opravdu výrazných negativ. Zaprvé zvuk. Po Losers jsem se rozhodl namáčknout se do předních řad a užít si “Sestřičky” pěkně zblízka, ale tam byl zvuk přímo tragický, obzvlášť pokud stál člověk spíše ke straně a ne uprostřed publika. Kytary sice slyšet byly a stejně tak Dr. Avalanche coby programované bicí, horší to ale bylo se samplovanou basou a klávesami. A o Eldritchovi škoda mluvit. Snažit se mohl sebevíc, nicméně pokud do mikrofonu spíše temně mumlal (což je mimochodem jedna z častých poloh), případně hulákal přes echo, nebyl téměř slyšet a zanikal ve zvukové stěně, která byla buď příliš zastřená a upozaděná, nebo naopak příliš ostrá a rvala uši ne zcela příjemným způsobem. Po přesunu do zadní části publika byl zvuk lepší, ale stále to nebylo ono.
Zklamáním číslo dvě byl setlist. Nevím, jestli Eldritch tohle turné koncipoval spíše jako oprášení ne tak často hraných skladeb, ale hlavní set byl pro mě přinejmenším z poloviny velkou neznámou. Sisters jej otevřeli hitovkou “More”, zahráli docela často hrané “Ribbons”, neunikla mi “Alice” nebo “Amphtemine Logic”, ani závěrečné duo “Flood II” a skvělá vyřvávačka “This Corrosion”. Mezi nimi se ale nacházelo hodně kusů, které jsem si stěží pamatoval a The Sisters of Mercy zařadili i tři skladby, které hrají jen naživo a nikdy je nevydali (“Crash and Burn”, “Still”, “Arms”) – což jsem pochopitelně zjistil až zpětně. Jako obvykle mě nenapadlo prostudovat si setlist předchozích vystoupení. Po zhruba hodinovém hlavním setu uzavřeném právě “This Corrosion” se skupina poprvé odebrala do zákulisí, aby si publikum mohlo vytleskat první ze dvou přídavků.
Ty už na tom byly o poznání lépe – jak skladbami, tak i trochu čitelnějším zvukem, který se v průběhu večera mírně zlepšil, pořád to ale nebylo nic moc. Došlo na “Kiss the Carpet” a mé milované skladby “Lucretia, My Reflection” a “Vision Thing”. V druhém přídavku pak zazněla titulní skladba vůbec první desky, “First and Last and Always”, krátká vložka v podobě “Misirlou”, skladby dobře známé především z legendárního “Pulp Fiction”, během níž si Eldritch mohl odpočinout (takových momentů bylo během koncertů povícero) – a konečně povinný kult v podobě “Temple of Love”. Po druhém přídavku se kapela odebrala do backstage definitivně. Celkem hodina a půl, z níž jsem byl ve výsledku ale docela rozpačitý, sic z velké části vinou zvukaře, ale rovněž výběrem skladeb, který mi ne úplně sednul. Čekal jsem víc klasik v podobě “Mother Russia”, “Dominion”, “Marian” nebo třeba “Detonation Boulevard” a pokud se někdy v budoucnu rozhodnu jít na The Sisters of Mercy znovu, s největší pravděpodobností se budu rozhodovat podle předchozích setlistů. Navzdory jménu tak byli jasnými favority večera Losers, kteří mě nejen zaujali, ale navrch podali velmi solidní výkon.
Druhý pohled (Ježura):
Vzhledem k tomu, že kolega ve svém textu poměrně věrně vystihl pocity, které jsem si z Archy odnesl, můj dodatek bude spíše opravdovým doplňujícím postřehem než druhým pohledem na totéž… a začnu prostředím. Ačkoli plný název Divadlo Archa navozuje představu kulturního stánku zasvěceného klasickému divadlu, interiér sálu se svým industriálním pojetím k prezentované hudbě opravdu hodil, což platí zejména o Losers. Jejich muzika se ukázala být ve všech možných ohledech naprosto jednoznačně britskou, z čistě hudebního hlediska kompozičně zajímavou a výrazově pestrou. Byli v tom slyšet Placebo, byli v tom slyšet Archive, byla v tom slyšet Anathema, ale i přes takové výrazové rozpětí (došlo dokonce i na jeden zničující noisový výlet) to dohromady dávalo smysl a znělo to i celkem originálně. Je sice pravda, že mě to bavilo tak nějak střídavě a některé pasáže mi moc nesedly (nebo jsem je nepochopil), ale jiné byly naopak vyloženě skvostné a závěr setu se navíc vydařil opravdu náramně, takže důvodů ke spokojenosti je zde řada. Na tuhle kapelu asi začnu dávat pozor, a pokud se u nás pánové a dáma zase někdy objeví, dost možná si jejich vystoupení zopakuji, protože nasazení, jaké Losers předvedli, bylo opravdu příkladné.
Slovutní The Sisters of Mercy respektive Andrew Eldritch a jeho trojčlenná suita odehráli vystoupení, které bylo uspokojivé, v samotném závěru pak dokonce výborné, ale i přesto nakonec zůstali za očekáváním, které jsem do nich vkládal. Již vzpomínaný zvuk na tom měl také svou zásluhu, ale mně osobně spíš vadil vlezlý dojem, že na pódiu vystupuje revival sebe sama a ne živoucí kapela. A ono se vlastně není čemu divit – poslední řadovka The Sisters of Mercy vyšla v roce 1990, takže to bylo takové pětadvacet let staré best of, basák s kytaristou sice zpívali hezky, ale na původní ženské zpěvy třeba v kultovce “This Corrosion” se prostě nechytali… on to vlastně opravdu byl revival sebe sama, byť precizně odehraný a vedený stále šviháckým Eldritchem.
Neříkám, že jsem se nebavil. Koncert to byl zdařilý a svých peněz rozhodně nelituji. Po Fields of the Nephilim si tak mohu odškrtnout další kultovní gothic rockovou kapelu a až to pan Eldritch pověsí na hřebík, budu si moct spokojeně říct, že jsem viděl The Sisters of Mercy. Až (pokud?) se tu ale kapela objeví příště, asi si ji už nechám ujít, neboť morální povinnosti fanouška bylo učiněno zadost a zas taková pecka, abych si musel dávat repete, to zkrátka a jednoduše nebyla.
P. S. Dlouho jsem nebyl svědkem toho, že by děvčata od šatny svými půvaby tolik převálcovala snad všechny dámy z publika. Pokud to čte jejich šéf, doufám, že jim zvýší plat!
Země: Velká Británie Žánr: post-black metal Datum vydání: 28.2.2015 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. You Need a Warm Smile and a Cold Blade
02. Distressing Range
03. Vestigia nulla retrorsum
04. Étouffer l’instinct de survie avec dose précise de ressentiment
05. Fragments
06. If You Listen, You Can Hear Them Chewing
07. Never Liked Flowers, Until I Saw Your Grave
08. Aesthetics of Discouragement
09. Down the Road of Nothing
V poslední době trpím dost nepěkným předsudkem – který je ale vzato kolem dokola docela pochopitelný, neboť člověk se tak obvykle vyhne hromadě hudby, kterou ve většině případů nechce slyšet. Tak nějak jsem se naučil, že cokoliv, co se vyznačuje přehnaným názvem, obvykle mívá barvitější obal než obsah, který naopak stojí většinou za starou belu. Ať je to již jméno zbytečně zkomolené, přehnaně emocionálně zabarvené, případně až příliš vyumělkované (dobře, to je hodně subjektivní, ale hádám, že víte, co tím myslím), zkrátka cokoliv, co zní dost divně nebo trve evil na to, aby mohlo už jen názvem přitáhnout případného posluchače, je pro mě ve většině případů varovným majáčkem. Přesně z toho důvodu jsem se měl na pozoru i před Tomorrowillbeworse, kteří mi ukázali, že předsudek je pořád jen předsudek a dost často se plete.
Na první pohled jsem si vážně říkal, že blbější jméno už si tahle dvojice původem z Velké Británie dát ani nemohla. O to víc mě ale překvapilo, že to není sračkoidní slátanina, nýbrž dost obstojná hudba, která se nejenom vcelku příjemně poslouchá, ale má i něco do sebe. Abych ale kapelu trochu představil: Navenek se kapela tváří jako dvojice, v zásadě ale jde o sólový projekt multiinstrumentalisty a zpěváka Kenosise, kterého slečna vystupující pod přezdívkou R. zásobuje řádně depresivními texty a stará se o (mimochodem docela pěkný) artwork a další grafické serepetičky. A právě letošního roku tohle duo pustilo do světa svojí řadovou prvotinu – “Down the Road of Nothing”.
Na první poslech je celý projekt dost underground, což přináší některá úskalí jako nedotažená (post) produkce nebo dost výrazné programované bicí, které plochostí trochu ubírají celku na kráse. Co je na jedné straně technickým nedostatkem, to je na straně druhé i pozitivem – zastřenější zvuk téhle desce vážně sluší a naopak přispívá k temnější atmosféře. “Down the Road of Nothing” je totiž záležitostí, jež vyniká především po stránce skladatelské a hlavně pak díky atmosféře. Pokud bych totiž měl Tomorrowillbeworse nějak škatulkovat, sahal bych v první řadě k black metalu, z podstatné části hutného jádra lze však vyčíst i výrazné doomové prvky. Směska je to vskutku přitažlivá – skladby jsou hutné, valivé, vyznačují se ostrými, agresivními riffy a sypačkami, nechybí však ani podmanivé atmosférické plochy. Na to, že Kenosis toho nemá příliš za sebou a je na skládání v podstatě sám, povedlo se mu namíchat opravdu nebezpečně chytlavou hudbu, fungující na první, maximálně druhý poslech. Byť je řádně depresivní.
Sic mám dojem, že u názvů skladeb ujela autorům Tomorrowillbeworse ruka někam do prdele a většinu z nich se mi tu nechce vypisovat víc než jednou (pokud vůbec), skladby samotné jsou opravdu dobré. Na čtyřiceti minutách jich najdete hned devět, takže je vcelku jasné, že kdovíjak dlouhé kusy nenajdete. Vzhledem k dost jednoznačně, občas až monotónně vyhraněné náladě desky ale fungují ponejvíce jako celek. Nedá se říct, že by deska měla nějaký jednoznačný cíl, k němuž by měla dospět, a u některých skladeb mám dojem, že jim občas dochází dech, přesto se najdou jasná pojítka, která se proplétají celým albem a postupně gradují.
Pomyslným vrcholem desky tak je zároveň nejdelší kompozice “Aesthetics of Discouragement”, která se svými téměř osmi minutami nabízí největší prostor rozmáchlým riffům a černým náladám. Nejslabším kusem je pak asi třetí “Vestigia nulla retrorsum”, snažící se k blacku a doomu přihodit i nějaký ten výraznější vliv post-metalu, což se jí ve větší míře příliš nedaří. Ne, že by post-black nebyl na “Down the Road of Nothign” cítit i jinde, ve zmíněném vrcholném opusu se jeho vlivy rovněž najdou, stejně jako v dalších skladbách, vždy ale probublává na povrch spíše výjimečně a po většinu času slouží “jen” jako efektní koření. Pouze u vokálů bych uvítal větší rozmanitost. Kenosis očividně zvládá jen jednu jedinou polohu, která je dost nemastná neslaná a člověku se po pár posleších trochu přejí. Není to nic, co by vyloženě iritovalo, ale tahle deska by si zasloužila lepší, výraznější vokál.
Musím ale říct, že i přes tenhle nešvar, stejně jako těch pár dalších (produkce, občasná monotónnost) jsem si poslech tohohle debutu docela užíval. Ukazuje totiž, že Tomorrowillbeworse rozhodně mají potenciál se s další deskou vyšvihnout výš. Protože už teď to rozhodně není špatné a myslím, že v budoucnu můžou ještě příjemně překvapit.
Další názory:
Podle kolegovy recenze jsem upřímně očekával, že se mi “Down the Road of Nothing” nebude příliš zamlouvat, ale ve výsledku mě deska docela příjemně překvapila, protože Tomorrowillbeworse podle mého názoru rozhodně natočili přinejmenším slušnou nahrávku, ačkoliv třeba já bych se nebál říct, že je to nahrávka rovnou dobrá. Produkce a sound desky mi v žádném případě nevadí, vlastně právě naopak, zvuk se mi líbí, docela mi sednul a na rozdíl od většiny současné produkce se jeho dynamický rozsah neutápí hluboko v rudých cifrách, čehož si cením. S (relativní) monotónností taktéž nemám sebemenší problém, já ji mám naopak rád, protože s ní podle mě lze nejlépe budovat atmosféru – a právě to se na “Down the Road of Nothing” daří. Trochu jsem se bál post-black metalové škatulky, protože mně osobně ta post-podoba žánru ne úplně sedí, ale (řekl bych, že naštěstí!) tam takových věcí cítím minimum, vlastně skoro žádné. Pro mě osobně Tomorrowillbeworse stvořili povedené black metalové album s příjemně podmanivou atmosférou, s níž se tráví čas hodně pěkně. Nevidím tam žádné vrcholy ani nějaké propadáky, beru to jako nedělitelný celek, jelikož právě tak “Down the Road of Nothing” poslouchám a právě tak mě ten počin baví… H.
Před nedávnem jsme tu měli recenzi z lokality pro rockovou a alternativní hudbu značně netypické – z ostrova Man, který se nachází někde na půl cesty mezi Velkou Británií a Irskem. Dnes tu máme recenzi další kapely z tohoto ostrova – ačkoliv tentokráte nepůjde o zasněný dream pop jako v případě zebrofilních Postcode, nýbrž poctivý post-rock. Spojitost mezi oběma tělesy tu ovšem je – a to v rovině personální. Ačkoliv Nanaki před nějakou dobou fungovali coby šestičlenné těleso, v současnosti jde především o sólovku kytaristy Mikieho Daughertyho, který jinak působí především v Postcode. Ve svém vlastním projektu se ale může vyřádit po libosti a není omezován poměrně specifickým, silně atmosférickým mixem žánrů, který charakterizuje jeho domovskou kapelu.
Pokud tedy Mikie své tvorbě trochu popustil uzdu, o čem “Afterlight” vlastně je? Hudebně vychází z aktuálního výraziva Postcode tak, jak jej kapela prezentuje na již recenzované “Zebratronic”. Mikie ovšem mnohem jemnější polohu bere spíše jako odrazový můstek a místy výrazně přitvrzuje. Úvod desky, respektive její první polovina, se nese ještě v docela rozumných intencích post-rockového žánru a v prvních dvou skladbách odkazuje právě na tvorbu dříve recenzovaného tělesa. “Antisocial Media” je velmi příjemnou skladbou postavenou na lehkých, snadno stravitelných riffech. Celá skladba je hodně pohodová, odpočinková – stejně jako druhá “Regretfully, I Must Decline Your Invitation”, která je založena spíše na vybrnkávačkách a tu a tam klavírní melodii. Ve stejném duchu se později připomene i čtvrtá “When Legs Go Bad” – pokud mi ale u předchozích skladeb přišlo, že by je Mikie mohl použít i v případě Postcode, tenhle jemný, téměř pop-rockový song bez jejich charakteristických aranží se prostě na “Zebratronic” docela určitě nevešel.
Jasným protipólem jsou pak zbývající dvě skladby, které jsou z mého pohledu ovšem o značný kus zajímavější. První z nich, v pořadí třetí “Fuck Spotify”, je ve svém úvodu docela nekompromisní riffovačka načichlá black metalem a ke všemu se nese v punkovém rytmu. Po prvních několika minutách ale značně zvolní, ztěžkne a plynule přejde do téměř doom metalové polohy, ve které už zůstane. Nutno říct, že celá změna skladby je vlastně dost přirozená, ačkoliv to může takhle od pohledu znít dost křečovitě. Celý závěr se honosí fatalismem a jakousi odevzdaností, a ačkoliv nejde o nic, co by již nebylo slyšeno, rozhodně je v tomhle daném případu velmi povedenou skladbou. Nicméně pokud je “Fuck Spotify” na poměry alba agresivní a tvrdá, závěr desky se pak nese v docela jiných kolejích. “Saint Alessa” je ještě o nějaký ten pomyslný level výš a Mikie na ní ukazuje, že se opravdu nebojí pohrát si se strukturou skladby, s gradací i s trochou experimentálnější elektroniky. Shoegazový úvod se přelévá v silnou, post-hardcorovou pasáž, chorobně nakaženou ruchy a dalším bordelem. Ten nakonec zatlačí kytary do pozadí a ujme se otěží, aby dovedl album ke svému konci. Vůbec, lepší umístění pro tenhle song snad ani Mikie vymyslet nemohl, alespoň ne za současných podmínek. A ty nejsou, bohužel, zdaleka tak dobré, jako oba songy popsané v tomhle odstavci. Proč?
“Afterlight” je hrozně rozháraná. Nabízí dvě tváře, které by samy o sobě byly konzistentní, navzájem spolu ale vůbec nijak nesouvisí a nenabízí žádný most, který by propast mezi nimi překlenul. Půlhodinové dílko tak nabírá spíše obrysy ípka, materiálu sesbíraného za určitou dobu a hozeného na kotouč, než skutečné řadovky. Nemůže nabídnout ani žádnou myšlenkovou spojitost, protože když se oprostím od názvů skladeb, album je čistě instrumentální záležitostí – což je taky důvodem, proč jsem se ještě nezmínil o vokálu. Prostě není. Instrumentální stránka je ve všech případech v pořádku, Mikie za svůj nástroj vzít umí a jednotlivé skladby se poslouchají opravdu dobře, nicméně to opravdu není všechno. Ale abych jen nekřivdil, zakončil bych to recenzi na poněkud pozitivnější téma a tím je produkce. Zvuk není křišťálově čistý – a stejně jako u Postcode předpokládám, že být nemá. Nicméně na domácí produkci je na opravdu dobré úrovni a jeho špinavost podtrhává vyznění skladeb. I bicí automat není na škodu, ačkoliv práce s ním by mohla být poněkud hlubší a vymazlenější.
Sečteno podtrženo tu máme dvě opravdu dobré skladby se skvělými momenty a tři ne přímo slabší, ale spíše nesednoucí kousky, které i přes početní převahu svojí relativní nevýrazností končí v menšině, kterou by pro lepší zážitek bylo potřeba buď radikálně posílit (což by byla docela škoda), nebo docela vyštípat do tvorby Postcode, kam se svojí povahou hodí mnohem lépe. I přes veškeré kvality si “Afterlight” víc než šest bodů neodnese.
Země: Velká Británie Žánr: post-rock Datum vydání: 14.3.2014 Label: Cool Green Recordings
Tracklist:
Black Light Side:
01. Sweeter Than You
02. No! (Pt 1)
03. No! (Pt 2)
04. Let’s Have an Apocalypse Now!
05. Black Light Generator
06. Parasites
07. ________
White Light Side:
08. Northern Comfort
09. Wake Me Up When It’s Time to Sleep
10. Caring Breeds the Horror
11. You’ll Be Murdered
12. We Remember You
13. A Brighter Tomorrow
Hodnocení:
Atreides – 9,5/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8/10
Crippled Black Phoenix není v našich končinách kdovíjak známé jméno – ač je to docela škoda, neboť na poli rockové hudby platí za silnou veličinu vyznačující se vyzrálou hudbou a podmanivou atmosférou. Záměrně nijak nekonkretizuji žánr, protože kdybych měl nějakým způsobem vyjmenovat seznam škatulí a podškatulí, do kterých se tahle skupina pod vedením Justina Greavese pustila nebo se o ně byť jen otřela, nejspíš bych tu byl ještě zítra. Pokud bych měl tohle těleso alespoň stručně charakterizovat, držel bych se art rocku, post-rocku, bluesu, psychedelie a hromady experimentování. Poukázání na Pink Floyd rozhodně není od věci a za sebe můžu říct, že každá nová deska téhle kapely je pro mě docela posvícení a to i přesto, že na nedostatek materiálu k vydání “Fénixové” rozhodně netrpí a do světa chrlí nahrávky ve slušném tempu, aniž by se to jakkoliv projevilo na kvalitě.
Pokud se o kapelu trochu zajímáte, nejspíše víte, že stálá sestava je v podstatě jen již zmíněný Justin Greaves a zbytek ansámblu kolem tohoto principála v průběhu času rotuje a proměňuje se (a pokud ne, alespoň si doplníte vzdělání). Takže ačkoliv v rukopisu Crippled Black Phoenix je řada poznávacích znamení, díky kterým si tuhle kapelu s žádnou další jen tak nespletete, žádné album není stejné a vždy se najde řada věcí, v čem se od sebe jednotlivé kousky odlišují. Jednak přirozeným vývojem, ale právě i přispěním měnící se základny muzikantů, kteří otvírají dveře novým nápadům. Občas se někomu povede s nimi pěkně třísknout – a naposledy se to ve vší parádě povedlo dlouholetému zpěvákovi Joe Volkovi, když odešel spolu s vydáním doposud poslední řadovky “(Mankind) The Crafty Ape” roku 2012. Pro kapelu to rozhodně nebyl konce světa, jak by se vzhledem k datu mohlo zdát – ještě tentýž rok se stihla ozvat s ípkem “No Sadness or Farewell”, které je tak docela hořkou tečkou za Volkovým famózním příspěvkem – tentokráte už ale v poněkud melancholičtější, sentimentálnější náladě a s novým zpěvákem Mattem Simpkinem za mikrofonem. Ten se i přes skvělý hlasový rejstřík a barvu neukázal ideální volbou, a tak se konečně dostáváme k současné sestavě, ve které vzniklo další řadové album, jemuž se dnes podíváme na zoubek.
Prve by asi chtělo zmínit, kdože to tentokrát bude vrchním křiklounem na “White Light Generator”. Pokud jste navštívili alespoň jeden koncert z loňské šňůry, jméno Daniel Änghede (působící rovněž ve své kapele Heart of Black Science) vám určitě nebude neznámé. Zbytek kapely zůstává výjimečně po delší dobu nezměněn, pokud nepočítám všemožné hosty a dočasné hudebníky. Kytaru krom řady dalších nástrojů stále třímá Justin Greaves, doprovázen skvělým sólovým kytaristou Karlem Dematou. Daniela ve zpěvu doprovází dlouholetá pěnice Daisy Clapman, jež má na triku i klávesy – a to je z těch nejdůležitějších jmen zhruba vše.
Upřímně řečeno jsem tak trochu netušil, co od nového materiálu a zpěváka očekávat. Jeho projev na pražské zastávce byl více než jistý i při starších skladbách, koncert ale není deska, na které má svůj díl práce. Jak jsem již zmínil výše, Crippled Black Phoenix mají několik silných poznávacích znaků, základní strukturu, se kterou se nebojí pracovat, ale vždy díky ní poznáte, kdo že to vlastně hraje. Na tento základ však vždy roubují trochu jinou odrůdu jablek hudby, jejíž chuť je album od alba značně rozmanitá a vůči ostatním jedinečná. Tu jemná a melancholická, tu hořká a kousavá, občas skrytá za hávem pokusů, kdy se ve vašich uších postupně proměňuje téměř k nepoznání a je s každým soustem jiná. Pokud byste ze všech alb nadělali mošt a ten současný porovnali s předchozími vzorky, zjistíte, že v něm najdete od každého trochu, přičemž výsledek dává dohromady opět něco jedinečného a nevšedního, na co se zkrátka vyplatí čekat nějaký ten rok, dva. A klidně i víc, kdyby na to přišlo.
Je zajímavé, že ačkoliv bych mohl mít z alba pocit, jako by se na něm nacházelo to nejlepší, co Crippled Black Phoenix sesbírali na předchozích deskách a hodili na jednu kompilačku, ani zdaleka tomu tak ve skutečnosti není. Sám fakt, že je “White Light Generator” zhruba na pomezí tvorby starší, bluesovější a novější, jež se vyznačuje větší syrovostí a silnějším experimentováním se zvukem, ještě neznamená, že jde pouhou kompilací nápadů zabalených do nových skladeb. A to i přesto, že v zásadě tu nejde o něco, co bychom ve většině případů již od Crippled Black Phoenix sem tam v nějaké podobě neslyšeli. Naopak, ale jak jste z předchozího textu jistě pochopili, v tomhle případě to zdaleka není na škodu. Hudbu jako celek totiž dokázal Greaves se svou partou statečných kovbojů posunout na další úroveň, okořenil ji novými nápady, vetknul jí do žil koňskou dávku síly a efektivně se zbavil všech pozůstatků minulosti, které by tentokrát zdaleka fungovat nemusely.
Desku otevírá kratičký country love song “Sweeter Than You”, doslova jako vytržený z intra k syrovému post-apo filmu, ke kterému svou atmosférou album často nemá daleko. Zároveň je jediným světlejším momentem z první části, nazvané “Black Light Side”. Vynáší na světlo (či spíše tmu) spíše (post-)rockovější, psychedeličtější materiál s důrazem na silné melodie, přičemž celý tenhle mix se vám přihlásí hned s další skladbou. Dvojdílná skladba třináctiminutovka “No!” je jednou z nejlepších věcí na desce a podle mě jednou z nejlepších od téhle kapely vůbec. Zapamatovatelná melodie, která vás prostě vtáhne již od první vteřiny (a přitom není nijak vtíravá ani vlezlá), úžasný riff a pozvolna se rozvíjející další motivy a silná atmosféra. Klidnější střed s mořem prostoru pro výborně sólujícího Karla Dematu a do výšin gradující závěr. První extáze, a to se generátor sotva ohřál na provozní teplotu. Následující “Let’s Have an Apocalypse” je úderná skladba, těžší než plutonium, invertovaná titulka “Black Light Generator” pak hymnickou riffovačkou s náběhem na kvalitní depku. Tíživá nálada je vůbec největší devízou první půle, kterou ukončuje až kratičké, nepojmenované intermezzo.
Do druhé části “White Light Side” plynule uvádí klipovka “Northern Comfort”, v níž se vyřádil Mark Furnevall se svými synťáky. Jako by se v ní ozývaly poslední noční můry předchozích skladeb, které v závěru zahazuje a dává prostor světlejším, jasnějším, ovšem neméně smutnějším zítřkům. Důkazem toho může být jako pohlazení jemná, bluesová balada “Wake Me Up When It’s Time to Sleep”, která bezpečně kraluje druhé části a v přímé opozici vyzývá na souboj úvodní opus. Opomenout bych neměl ani takovou “You’ll Be Murdered”, jejíž úvodní kytarový motiv jako by vycházel právě z “No!” nebo starší skladby “We Forgotten Who We Are”, rozjede se ale docela jiným směrem, do náruče hořce plačtivé balady. Teskné smyčce, klavírní motiv a silně procítěný Änghede. V druhé půli mnohem častěji dojde i na znatelnější ozvěny country, které tu a tam problesknou písní – nejsilněji snad v silně melancholické “Caring Breeds the Horror”. Mnohem zajímavější ale je, jak s těmito ozvěnami Crippled Black Phoenix nakládají: nechápou je jako pouhý doplněk, ale jako jednu z mnoha součástí struktury, do níž jsou jemně zapracovány. Když se do alba pořádně zaposloucháte, najdete takových ozvěn, vlivů a nachomýtnutí celou řadu. Nerad bych se tu o nich nějak víc šířil, ostatně nerad bych vás připravil o radost z poslechu, protože objevovat budete jednotlivé skladatelské kudrliny a nuance nejspíše i poté, co se k “White Light Generator” po nějaké době vrátíte.
Závěrečná “For Brighter Tomorrow” je pak krásným rozloučením alba s posluchačem – ospalým, zastřeným mlhou cigaretového kouře a prachu od polní cesty, po níž právě projel jediný jeep do civilizace za poslední týden. Co týden, měsíc. A vy jste si ho nechali jen tak ujet. A vůbec vám nevadí, že tklivý závěr maličko připomíná konec hymny “Burnt Reynolds” z pár let staré řadovky “200 Tons of Bad Luck”. Spíše naopak – Crippled Black Phoenix mi jsou na “White Light Generator” nesmírně sympatičtí i tím, že se ke svojí předchozí tvorbě tu a tam odkazují. Činí tak jen v jemných náznacích, odstínech a nijak násilně, aby tím neporušili povahu a duši alba, ale pokud dobře znáte jejich diskografii, sem tam se najde moment, který vám svou přítomností chtě nechtě vykouzlí úsměv na tváři. Vůbec celá atmosféra alba je jedinečná. “Fénixové” už vystřídali řadu podob a žádnou nedali na odiv dvakrát. “White Light Generator” je v tomto pokračovatelem a nabízí opět jinou tvář. Vážnou a posmutnělou. Vzpomínající na uplynulý život. Když povytáhne široký slamák, v jejích očích se zračí závratná hloubka porozumění a na čele si nelze nepovšimnout četných vrásek. Několika šrámů na pažích. A prstů do krve rozedřené od věčného trýznění kytary. Ačkoliv je novinka mnohem méně náročná na poslech než experimentální “(Mankind) The Crafty Ape”, neočekává od vás málo – především znalost alb předchozích, která sice není nutná, ale zážitek silně prohlubuje. Na oplátku se však bohatě revanšuje.
Takže pokud tvorbu Crippled Black Phoenix znáte a tuhle desku jste ještě neslyšeli, neváhejte. A pokud o panu Justinu Greavesovi a jeho životním díle slyšíte prvně, pusťte si ji i tak. Ale možná neprohloupíte, když si předtím pustíte nějakou starší tvorbu. Nemusím snad dodávat, že “White Light Generator” je bez přehánění žhavým kandidátem na album roku. Sic očekávám několik neméně zajímavých alb, nakonec hodnotím známkou téměř absolutní. Pokud čas ukáže, že si zaslouží i tu kulatou desítku, milerád ji albu udělím zpětně v komentáři. Věřím ale, že níž neklesne.
Další názory:
O Crippled Black Phoenix mám povědomí už dost dlouho, ale vždycky jsme tak nějak jenom chodili kolem sebe a nikdy jsme se nepotkali, což se změnilo až s novinkou “White Light Generator”… a chce se dodat: konečně. Formace okolo JustinaGreavese mě totiž hned na první pokus přesvědčila, že její hudba rozhodně stojí za to. Celkem logicky nemám sebemenší tušení, jak je na tom předchozí tvorba, ale co se novinky týká, zcela jistě se jedná o velice poutavý poslech, který mě ohromně baví a některé konkrétní momenty beze srandy sahají až na žluté desítkové hodnocení. Ptáte se, proč tedy dávám “pouze” 7,5 bodu? To máte tak… ono je to sice možná trošičku nespravedlivé, ale těch několik bez přehánění naprosto fantastických kompozic (jmenovitě jde především o oba díly “No!”, “Let’s Have an Apocalypse Now!”, “Northern Comfort” a “Caring Breeds the Horror”) mě namlsalo a uhranulo tak moc, že ten zbytek – ačkoliv je sám o sobě rovněž vysoce kvalitní – v mých očích malinko zaostává. Netvrdím, že je slabý, protože i kusy jako třeba “Black Light Generator” či “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” rozhodně mají něco do sebe, ale když se ozvou například excelentní sbory při rozjezdu “Let’s Have an Apocalypse Now!”, tak prostě ihned naskakuje husí kůže a je to ještě minimálně o třídu výš. Nicméně i přesto mě Crippled Black Phoenix naprosto suverénně a důrazně přesvědčili o svých kvalitách a o tom, že to nebylo naposledy, co se naše cesty zkřížily… H.
Tohle je zase jeden z těch případů, kdy si poslechem “White Light Generator” doplňuji hudební vzdělání, protože Crippled Black Phoenix šli doposud absolutně mimo mě. Přestože by to pro mě mělo být papírově velmi dobré pochutnání, tak jsem jejich tvorbu nějak míjel, takže personální výměna na pozici vokalisty je mi celkem volná a mohl jsem se tak v klidu soustředit na aktuální počin. Ten mi sice nepřijde tak silný a výjimečný, jak vyznívá z hlavní recenze, ale rozhodně není špatný. Hodně se mi líbí, jak kapela pracuje s atmosférou a s grácií se nebojí hrát si s podmanivými melodiemi i na větší ploše (viz dvojdílná “No!”, kterou jsem si časem velmi oblíbil a dosadil ji na samý vrchol alba), aniž by to působilo jako zbytečné natahování něčeho, co lze říct upřímně ve čtyřech minutách. Inspirace u Pink Floyd je místy opravdu zjevná a třeba v “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” mi chybí jen ten Gilmourův vokál. I když se Crippled Black Phoenix pohybují na hudebních pláních progresivního rocku, tak je to celé takové příjemné, písničkové a nenuceně vlezlé, až je mi to vlastně velmi sympatické. V tomto ohledu nemůžu nezmínit klipovku “Northern Comfort”, jejíž klavírní melodie je tak podmanivá, že ji z hlavy hned nedostanu. Možná se zdá, že 70 minut je dlouhá doba… no dobře, ono se to nezdá, fakt je to dost, ale na obranu “White Light Generator” dodávám, že jsou ty písně tak dobře napsané, že třeba mně osobně to kolikrát ani nepřišlo… Protože jsem stylový nadšenec, tak tomu možná trošku nadržuju, ale za mě palec nahoru, protože Crippled Black Phoenix mě při našem prvním seznámení příjemně okouzlili. Kaša
Debutové album této thrash metalové pětice z Anglie je přesně takové, jaké posluchač stylově znalý může očekávat. Pět vteřin kraťoučkého intra, které uvozuje “Kingdom Come”, je snad jediným poklidným momentem “The Virus Conspires”, protože jakmile se do toho Shrapnel opřou z plných plic, tak serou na všechny a na všechno a jejich thrashová bruska se nezastaví. Po celých čtyřicet minut je jejich hudba tak nabroušená, že i staří mazáci Exodus, kteří jsou z řady riffů slyšet opravdu mocně, by měli ve svých nejdivočejších letech co dělat.
Nemá smysl mluvit o originalitě materiálu, protože i hluchý musí vědět, že tady se neskládalo s čistým papírem na začátku, ale vycházelo se z inspirace u žánrových idolů, takže některé ze skladeb zní poměrně neoriginálně, ale přesto se nedá Shrapnel upřít, že to, co dělají, dělají s nadšením. Čtyřicet minut je sice dost dlouhá doba, ale některé ze skladeb jsou velmi slušné vály, kterými nikdy nepohrdnu. “Titan”, “The Wake” nebo “Poison the Mind” jsou prostě riffové řežby s lehce zapamatovatelnými refrény, a protože od čerstvé vlny thrashe nic jiného čekat ani nejde, tak je svým způsobem všechno v pořádku. Samozřejmě, že až si budu chtít za pár týdnů pustit šlapavou thrashovou desku, tak skončím u starých Slayer, Exodus a Metallicy, ale v průběhu náslechu “The Virus Conspires” jsem neměl potřebu hledat mouchy, které by měly případného posluchače odradit. K mé vlastní spokojenosti mi tam chybí vyložená pecka, jež by vyčnívala nad rámec velmi dobře odvedeného řemesla, ale co se dá dělat, není každý den posvícení.
Jednoduše řečeno, pokud máte rádi thrash, budete mít rádi i Shrapnel. Asi to nebude celoživotní osudová láska, ale jako taková bokovka na chvíli, než vás všechno to pozlátko na povrchu omrzí, bude “The Virus Conspires” bohatě stačit. Tedy, alespoň mně stačilo, a to na dobu delší, než jsem původně očekával.
Země: Velká Británie Žánr: alternative rock Datum vydání: 15.2.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Be Back Before Dawn
02. Losing the Battle
03. Broken
04. Pound
05. Escape
06. Eternal
07. Blood Ties
08. Resurrectio
09. Epitaph
10. Autumn
11. Dodge City
12. Out of My Mind
13. Leap of Faith
14. Pangolin
15. Freak Scene [Dinosaur Jr. cover]
Představte si, že máte kapelu. Je vás aktuálně plus minus pět a na scéně působíte tak od roku 2005. Hrajete silně alternativní post-rock míchaný s dream popem a velmi vyjetým ženským vokálem. Na tom ještě není nic divného. Že vaše skvadra pochází z maličkého ostrova Man, sice není úplně obvyklé, ale že by šlo o něco výstředního? To rozhodně ne. Jenže když většinu vašich přebalů tvoří zebry (opravdu roztomilé zebry), svůj styl si pojmenujete zebracore a vůbec propagujete zebry, kam jen lidské oko dohlédne? To že už krapet mimo je? Tak zhruba to jsou Postcode.
Vcelku nenápadná kapela, která je v našich končinách troufám si tvrdit, téměř neznámá, pochází z malého města Douglas, které ač je hlavním (a zároveň největším) městem ostrova Man, nemá víc než třicet tisíc obyvatel (což je zhruba polovina až třetina jednoho pražského obvodu). O to paradoxnější je, že se v těchhle končinách mezi všemi zběsilými závody vůbec nějaká ta alternativní kapela našla. Teď už ale k hudbě. Něco málo jsem již naznačil v prvém odstavci, nicméně jedna ze základních vlastností škatulí je, že se do nich vejde máloco, a pokud chcete hrát něco, co není ortodoxní “dosaď si žánr”, často budete muset sáhnout vedle, abyste dosáhli přesně toho, čeho dosáhnout chcete. Přesně tohle platí i o Postcode, u kterých mám dojem, že si udělali terč poskládaný hala bala ze žánrů a pak na do něj házeli šipky jak na kozatou rosničku, načež vybrali ty škatule, které se jim zrovna povedlo trefit. Na “Zebratronic” je totiž k nalezení kdeco.
Ačkoliv téhle směsce kapela říká zebracore, v zásadě nejde o nic tak převratného, aby si to zasloužilo vlastní pojmenování. Spíše mám dojem, že pětice v čele se zpěvačkou Marií Reynolds chtěla prostě pojmenovat svůj mix žánrů jedním výstižným slovem, jež se navíc odkazuje na tématiku, kterou při pohledu na přebal alb najdete prostě všude. Vyjma již zmíněného post-rocku a dream popu ale narazíte i na shoegaze, downtempo electronicu nebo třeba soft-noise. “Zebratronic” ale rozhodně nepatří do té náročnější a na strávení obtížnější poloviny, spíše naopak staví na minimalistické struktuře skladeb a na v zásadě jednoduchých melodiích kombinovaných s popovými či rockovějšími rytmy. Jednou z mála opravdu svižných skladeb je třeba hned druhá “Losing the Battle” nebo třeba “Dodge City” z druhé poloviny alba, většina je ale buď v tempu středním nebo rovnou pomalém. Nutno podotknout, že všechny tři polohy Postcode umí docela dobře a nemůžu říct, že by mě nějaká skladba sama o sobě vyloženě nebavila.
Jednotlivé písně jsou totiž docela pestré – a to i navzdory tomu, že všechny jsou laděny v hodně éterických, často melancholických až sladkohořkých náladách a faktu, že Postcode svoji hudbu dělají v opravdu hodně minimalistickém duchu. Přehnané aranže nebo přehršle kytarových linek, sól a dalších serepetiček se nekonají. Namísto toho se ale dočkáte smutně špinavé kytary, hrátek s elektronickým výrazivem, které se pohybují od pomalé elektroniky až k soft noisu. Posluchače do ničeho netlačí, naopak mu dává dostatek prostoru pro jeho vlastní představivosti. Občas by se chtělo až říci, že “Zebratronic” působí až sterilním dojmem, nabízí výjevy jednoduchých, strohých, moderních interiérů vyvedených v bílé. Druhá část tohoto tvrzení je bezesporu pravdivá, deska je ale založená především na emocích, jistého poetice prázdna, osamění a již zmíněné melancholie.
Říkal jsem někde, že Postcode mají oficálně pět členů? To je sice pravda, na druhou stranu ale taky mají docela problém udržet hudebníky na jedné hroudě a třeba právě “Zebratronic” mají na triku jen dva (hádám že ústřední) členové, Marie Reynolds a Mikie Daugherty. To znamená i dost střídmé pojetí většiny klasických nástrojů, jako jsou třeba bicí – ty jsou na albu nahrazeny automatem, který však kapela využívá, jak může, a hádám, že jeho silně umělý zvuk rovněž nezvolila náhodou. A kupodivu i tenhle silně amatérský prvek do jejich hudby sedí. Zvuk desky by zasloužil trochu prohloubit, ale stejně jako u plastikových bicích, i v tomhle případě to do sebe všechno nějakým způsobem zapadá, stejně jako ne docela čistý zvuk, který celou atmosféru a hrátky se soft noisem jen podtrhuje.
Musím říct, že jsem tomuhle albu přicházel na chuť docela dlouho. Na prvních pár poslechů totiž “Zebratronic” zní tak nějak nanicovatě, nudně, jako by posluchači nic ze své podstaty nepředával. Když jsem se však na desku soustředil, zjistil jsem, že to není tak docela pravda, protože Postcode nabízí opravdu hodně. Nejvíc dá asi zabrat Mariin vokál, který je hodně neobvyklý, často i velmi zajímavým způsobem falešný, což skladbám rovněž dává nový rozměr. Marie si k tomu ráda hraje s intonací a třeba strávit refrén takové “Broken” může dát docela zabrat. Když k tomu připočtete hodinovou délku, vůbec se nebudu divit, pokud vás bude tahle deska nudit nebo jí nepřijdete na kloub, protože se může stát, že vás prostě uspí, nedostatečně nezaujme nebo cokoliv jiného. A je docela značný rozdíl (alespoň já to tak mám), pokud chcete dát druhou šanci desce, která má slabou půlhodinku a přelouskáte ji ani nevíte jak, anebo desce, která má hodinu a pět minut a vy máte chuť ji vypnout už na konci první poloviny, protože průnik množin byl opět roven nule. Pokud ale máte rádi melancholickou náladu a nevadí vám jemnější hudba, zkuste “Zebratronic” dát šanci i přesto, že vás napoprvé nemusí chytit za flígr a unášet vás kdovíkam. Doporučuje sedm zeber z deseti.
Země: Velká Británie Žánr: metalcore Datum vydání: 11.3.2014 Label: Epitaph Records
Tracklist:
01. Gravedigger
02. Naysayer
03. Broken Cross
04. The Devil Is Near
05. Dead Man Talking
06. Red Hypergiant
07. C.A.N.C.E.R
08. Colony Collapse
09. Castles in the Air
10. Youth Is Wasted on the Young
11. The Distant Blue
Není to nijak dávno, vlastně jen pouhé dva nebo tři roky, co se můj vztah k metalcorovému žánru dal popsat řadou přívlastků, aniž by však jakýkoli z nich v sobě měl cokoli pozitivního. Jak ale člověk stárne, moudří a opouští ho předsudky, ani mě neminulo poznání, že stejně jako každý hudební žánr i metalcore může nabídnout a také nabízí celou řadu příkladů, že to jde udělat i dobře. Náhoda tomu chtěla, že právě Britové Architects byli jednou z prvních žánrových kapel, které mě v tomto přesvědčení utvrdili, a nyní se – takřka přesně dva roky od vydání jejich tehdejší desky “Daybreaker” – setkáváme znovu. Pochopitelně se tak děje při příležitosti vydání nového alba, takže se pojďme podívat, jestli Architects zvládli navázat na naše velmi zdařilé první rande.
Ono to po přečtení předchozího odstavce asi nebude nijak šokující informace, ale na rozdíl od “Daybreaker”, u kterého jsem předem jen lehce doufal v příjemné překvapení a nakonec dostal zatraceně povedenou desku, to měla “Lost Forever // Lost Together”, jak se novinka jmenuje, vlastně o pořádný kus těžší, protože tentokrát už jsem nečekal nic menšího než prakticky prvotřídní matroš, který se mnou pěkně zamete. A vážně nevím, jestli se na tom podepsala skutečnost, že jsem první poslech novinky absolvoval v mírně přiopilém stavu, ale už ten první poslech mi dal pořádnou sodu, ten druhý, který následoval vzápětí, dopadl úplně stejným výsledkem, a někdy tou dobou mi začalo docházet, že se to Architects opět podařilo a po delší době bude naposlouchávání alba na recenzi opravdu radost.
“Lost Forever // Lost Together” se od svého řadového předchůdce rozhodně liší, a to ne zrovna málo, ale základní ingredience úspěchu zůstávají pořád stejné. V první řadě zde není ani stopy po častém a dost fatálním žánrovém neduhu, kterým je střídání afektovaných a rádoby brutálních pasáží s těmi zoufale přihřátými. Sam Carter hojně využívá jak ostrý, tak melodický vokál a stranou nezůstává ani jeho skvostný melodický řev, ale v každé z těchto poloh zní naprosto vážně a uvěřitelně, i když do svého zpěvu vkládá dost emocí na to, aby to na někoho mohlo působit snad i trochu přehrávaně, ačkoli si nemyslím, že by bylo.
Dalším pilířem úspěchu “Lost Forever // Lost Together” je pochopitelně vysoká instrumentální kvalita desky a výtečná kompoziční úroveň. Ať se zaposloucháte do kytar, bicích, baskytary nebo nevtíravého a vkusného klávesového pozadí, vždy je co poslouchat a páni muzikanti s mazáckým nadhledem předvádí, jak technicky, nápaditě a chytře jde metalcore pojmout. Jak už jsem ale nadhodil, proti “Daybreaker” je jejich nejnovější výsledek poměrně odlišný. Zatímco totiž minulá deska obsahovala znatelné vlivy post hardcorové melodické rozvolněnosti a nebyl jí cizí ani lehce mathcorový sound, což dohromady tvořilo dost zajímavé a nečekaně atmosférické dílo, “Lost Forever // Lost Together” je o pořádný kus přímočařejší a dá se říct, že se nese v duchu o poznání klasičtějšího metalcoru.
Vím, zní to asi trochu, jako kdybych tím chtěl říct, že Architects na novince ubrali na zajímavosti, posluchačské náročnosti a takříkajíc zhloupli. A jako jo, ono to asi vážně půjde skousnout snáz, čemuž nasvědčuje i fakt, že mi “Lost Forever // Lost Together” na rozdíl od předchůdce zachutnala prakticky hned. To ale neznamená, že by to snad bylo hudebně slabší. Všechny ty řeči o technice a kompozici rozhodně platí, jen je to prostě podáno v trochu klasičtějším kabátě než posledně. Na druhou stranu je ale také třeba uznat, že ne každá z jedenácti skladeb pálí úplně do černého. Z fleku mě napadá sice jenom trojka “Broken Cross”, která mě baví asi nejméně (byť je pořád slušná), ale i pár dalších fláků má své krapet slabší momenty. Jenže ty samé songy mají i momenty, které jsou – dámy prominou – kurevsky skvělé, dále je tu řada úplně obyčejně super skladeb a nakonec samozřejmě ty opravdové šlehy. Singlovka “Naysayer”, duo “The Devil Is Near” a “Dead Man Talking” s rozjezdem z říše snů, “Colony Collapse” triumfující skvostnými melodiemi – to jsou skutečně prvotřídní songy.
Když tenhle výčet porovnáte s tracklistem, vyjde vám z toho další silná stránka alba – dramaturgie. Skladby jsou seřazeny způsobem, který dopřává posluchači luxus prakticky neustálého těšení na to, co přijde za chvíli, aniž by však hrozilo, že dojde na nějaká hluchá místa. Taková na desce totiž k nalezení vlastně ani nejsou, protože všechny ty slabší momenty, o nichž byla řeč výše, jsou slabší jen v kontextu desky a samy za sebe jsou pořád dobré. Třešinkou na dramaturgickém dortu je pak předěl v podobě dvou a čtvrt minutové zasněné instrumentálky “Red Hypergiant” doprovozené jen mluveným slovem a potom dvojice “Colony Collapse” a “The Distant Blue”, která druhou polovinu alba příjemně osvěžuje rozvážnější a melancholičtější náladou. Stručně řečeno – nuda je zde neznámým pojmem.
Kdepak, tady prostě není o čem diskutovat. Architects se po dvou letech od vydání “Daybreaker” vytasili s deskou, která je formálně možná maličko prostší, ale provedením opět nenechává nikoho na pochybách, že tady máme co do činění s nesmírně talentovanou sebrankou, jež je schopná ten svůj talent zatraceně dobře zúročit. “Lost Forever // Lost Together” je našlapaná a chytlavá palba prakticky od začátku do konce, ale dociluje toho, aniž by dělala z posluchače blbce, a naopak jde o materiál, který s naprostým minimem výhrad ocení i náročnější posluchač. Pro core-pozitivní jedince naprostá povinnost, pro core-negativní ideální příležitost, jak si poupravit názor na žánr, a pro mě definitivní potvrzení kvalit kapely, která se tímhle albem pasuje mezi mé oblíbené. Výtečná práce!
Další názory:
Já osobně to nebudu příliš zdržovat a nebudu vás nudit moc dlouho, jelikož v podstatě vše podstatné zaznělo již v samotné recenzi, tudíž dodám pouze to, že i mně se “Lost Forever // Lost Together” líbí a ten poslech mě baví. Některé pecky jsou vysloveně skvělé, což se týká především “Gravedigger”, “The Devil Is Near”, “C.A.N.C.E.R.”, “Castles in the Air” a také doslova excelentní “Naysayer”, která je pro mě absolutním vrcholem celé nahrávky. Hodně se mi líbí i zajímavá “Youth Is Wasted on the Young” nebo povedený předěl “Red Hypergiant”, jenž “Lost Forever // Lost Together” dělí na dvě poloviny. Na druhou stranu se ovšem bohužel našlo i pár kusů, které sice nejsou špatné nebo nudné, ale ve srovnání s těmi vrcholy ztrácejí, což je případ třeba “Broken Cross” nebo závěrečné “The Distant Blue”. Stejně tak “Dead Man Talking” či “Colony Collapse” mě na zadek úplně neposadily. Jako celek je to ovšem stále fakt velká paráda. Kdyby se podařilo udržet nejvyšší laťku po celou dobu, neváhal bych s osmičkou, a kdyby tu byly jenom samé bomby typu “Naysayer”, tak klidně i s vyšší známkou. Nicméně i tak rozhodně spokojenost, o tom žádná. H.
The Wounded Kings jsou jednou z toho mála (doomových) kapel, při jejímž objevu jsem si připadal jako Alenka v říši H. P. Lovecrafta. Zatěžkané riffy, psychedelická atmosféra plná rozlitého absinthu a drog a nad tím vším hypnotický vokál – to vše jsou ingredience mojí krevní skupiny. K tvorbě kapely jsem se dostal až po masivní proměně jejích členů z roku 2011, z nichž zbyl jen zakládající Steve Mills, znám tedy jen poslední album “In the Chapel of the Black Hand” nahrané již v nové sestavě. To mě z výše vypsaných důvodů naprosto pohltilo a dlouho nepustilo. Nová deska “Consolamentum” tak byla z mého pohledu očekávanou novinkou.
A to vlastně i přesto, že jsem se o vydání “Consolamentum” dozvěděl docela pozdě. Člověku se i sebelepší deska časem oposlouchá (jakkoliv se k ní může později vracet) a začne kdesi za obzorem vyhlížet nový materiál. Nejinak to je i s The Wounded Kings. Teď už ale k samotnému albu: velekněz Mills a jeho akolyté postavili tentokráte rituál poněkud odlišně než na předchozí desce. Formou se přiblížili druhé řadovce “The Shadow Over Atlantis”. Ceremonie tak dostala podobu čtyř dlouhých skladeb a tří krátkých meziher. Nejkratší skladba nejde pod sedm minut, zbylé tři části však hravě překonávají deseti minutovou hranici. Tři krátké kytarové štěky po třech minutách pak posunují celkovou délku na pětapadesát minut. Jde tak o nejdelší dílo v diskografii – o dobrou čtvrthodinu delší než první tři počiny. Zranění králové (a královna) však ani přesto nenudí. Ačkoliv jde o doom metal v tom nejlepším slova smyslu, tj. řádně pomalý a zatěžkaný, dalo by se o něm tvrdit, že vlastně utíká jako voda. Než se nadějete, doznívají poslední tóny závěrečné “Sacrifice”, čímž album pálí v rituálním ohni veškeré obavy z toho, že by vás pro větší délku mohlo začít nudit. The Wounded Kings opravdu zvládají zaplnit větší plochu se stejnou lehkostí, s jakou skládají své čtvrthodinové opusy – ačkoliv překročit hodinovou délku by se jim už vyplatit nemuselo.
Hudebně “Consolamentum” navazuje tam, kde “In the Chapel of the Black Hand” skončilo. Všechny stavební prvky zůstávají takřka nepozměněny, celá koncepce je však poněkud střídmější, o něco málo jasnější. Mnohem více na posluchače dýchá éterem, než těžkým kouřem kadidla a pokud bych předchozí album popsal skutečně jako černou mši a rituální obětování, “Consolamentum” je pak hudebně bližší cestě do astrálních sfér a samotného záhrobí (přestože texty jsou trochu někde jinde). Klávesové motivy a chorály jsou sice stále přítomny, jsou ale poněkud měkčí, průhlednější a lehčí. Nepůsobí dojmem těžkých závěsů, jako závěry opusů “In the Chapel of the Black Hand” nebo “Gates of Oblivion”. Kytary mi pak přijdou subjektivně maličko hutnější, především jsou ale mnohem čistší, stejně jako celý zvuk alba. Co se týče kytar, stále najdete hutné sabbatovské riffy, které vás prostě přibijí k nejbližší zdi a nedovolí se vám nadechnout, zejména v kombinaci s uhrančivým zpěvem Shaerie Neyland.
Přesto mi oproti předchozím skladbám něco chybí. Písně nepostrádají hororovou atmosféru, pro kterou jsem si kapelu tolik oblíbil, stejně jako spoustu skvělých, místy až dechberoucích momentů. Pořád mám ale dojem, že přinejmenším první dva kusy maličko zaostávají a deska své trumfy naplno vyloží až s titulní “Consolamentum” začátkem druhé půle. Nechápejte to tak, že by deska byla vyloženě špatná, novinka je stále opravdu na výši a The Wounded Kings potvrzují, že jsou jednou z nejlepších doomových kapel, kterou znám. Jen se mi skladby na “In the Chapel of the Black Hand” líbily o ždibec více. Celkovým pojetím je mi ale zase sympatičtější novinka a preference jsou tak zhruba srovnatelné. O kvalitách jednotlivých muzikantů snad netřeba pochybovat a zmiňovat úchvatný výkon Shaerie Neyland snad ani nemá smysl. Na obou albech předvádí jednu a tu samou polohu, její barva a intonace však padne do hudby The Wounded Kings jako ulitá.
Zranění králové dali dohromady velmi, velmi podařeného nástupce předchozího alba. Je o něco delší, trochu jinak pojaté, a pokud bych album soudil podle míry progrese, pohořelo by na celé čáře. O tu tady ale zdaleka nejde, nehledě na to, že i změny se najdou, jen se toliko nedotkly jednotlivých skladeb, jako spíše celého vyznění alba. Tak nebo tak to nic nemění na tom, že mě “Consolamentum” zatraceně baví a věřím tomu, že mě ještě nějakou dobu bavit bude. A jsem si docela jist, že pokud budu chtít hororový doom metal, z nějž sympatické retro, absinth a tajemno táhne na sto honů, bude novinka stejně jasnou volbou jako album předchozí.
Další názory:
Ačkoliv The Wounded Kings mají veškeré předpoklady k tomu, aby mě hodně bavili, protože přesně tenhle typ doom metalu mi rozhodně není cizí, s jejich nejnovějším počinem “Consolamentum” jsem se bohužel nedokázal příliš skamarádit. Na jednu stranu v tom určitě je cítit ne úplně malá kvalita a několik pasáží je vysloveně skvělých, ale z hlediska celku mě to album zdaleka nesebralo takovým způsobem, jakým by papírově asi mělo. Díky obrovské monotónnosti a takřka neměnné stěně pomalých riffů mi těch necelých 50 minut přijde asi tak dvojnásobně dlouhých, což je prostě špatně, obzvláště hned čtrnáctiminutový otvírák “Gnosis” se mi zdá přespříliš utahaný a trochu o ničem. Nějakou hutnou uhrančivou atmosféru s psychedelickým odérem, kterou jsem očekával, tam cítím jen na pár místech a zdaleka se nejedná o nic extrémně intenzivního, takže nejde o nic, co by mě zrovna vytrhlo letargického poslechu. Ne, že by se to nedalo poslouchat, třeba titulní vál “Consolamentum”, valivější “Lost Bride” nebo krátká mezihra “Space Conqueror” se povedly, ale na druhou stranu, další více jak desetiminutový kus “The Silence” mě opět moc neoslovuje, protože tři parádní minuty z více jak dvanácti jsou prostě málo. Pořád je to pohodová nahrávka, ale upřímně jsem tedy čekal víc… H.
Britská rocková scéna vyprodukovala už celou řadu hvězd TheBeatles počínaje a kdovíkým konče, takže se dá očekávat, že když už tak činí nějakých sedmdesát let, tak s tím jen tak nepřestane. A vskutku – prorazit z ostrovů se snaží další a další kapely a Seneron jsou jednou z nich.
EP “Order Restored”, jímž se Seneron v současnosti prezentují, obsahuje čtyři skladby, které se nesou v duchu těch nejklasištějších rockových postupů obehraných tak moc, že to až hezké není. Chraplavý vokál, zkreslené kytary, šlapavé riffy, svižné tempo – tohle Seneron nabízejí a ničeho dalšího se od nich nedočkáte. Ono to ovšem nemusí být nutně na škodu, pokud je to provedené kvalitně, a “Order Restored” určitou kvalitou rozhodně oplývá.
Vlastně ani nevím, čím to je, protože tohle EP je fakt klišé až na půdu, ale kdykoli ho poslouchám, tak se u něj celkem bavím, poklepu nohou do rytmu a dokonce mi to občas i zvedne náladu. Zejména skladby “Dead Stare” a “Just a Kid” jsou hodně na pohodu, chytlavé a dovedou spolehlivě zabavit a ani zbylá dvojice není žádný vyložený průser a poslechnout se dá, takže se navzdory fatální neoriginalitě žádný průser vskutku nekoná a “Order Restored” je vlastně docela sympatický počin.
Ano, sympatický počin – nic víc, nic míň. A protože si tahle hudba neklade vyšší cíle než poskytnout pár minut obstojné zábavy, nevidím jediný důvod, proč ji strhat proti nějakým nemístným nárokům, neboť se jí daří tento cíl víceméně naplnit. Jasně, nic chytrého to není a zázračného už vůbec ne, ale jako pohodová rocková čtvrthodinka to fungovat umí a člověk od toho neodchází otrávený, takže do Británie posílám pozdravy a pohodovou šestku navrch.
