V rámci svých čím dál tím častějších výletů do vod elektronické scény jsem náhodou narazil i na jméno jistého projektu Ruinizer. Na první pohled to vypadá na nový úplně novou akvizici, ale jak už tomu tak nezřídka bývá, nestojí za ní úplný cucák. V tomto případě se jedná o skupinu, již má svědomí Jay Ruin z industrial death metalové kapely Cedigest.
Upřímně jsem doufal, že by deska s názvem “Mechanical Exhumation of the Antichrist” mohla být dost dobrá, protože jejímu vydání předcházelo vypuštění těžce kulervoucího songu “Technoprisoners”, což je až nechutně chytlavá energická pecka, jejíž našlapaný refrén s mechanickým vyřváváním “Technoprisoners, technoprisoners” pořád nemůžu dostat z hlavy. Dalo by se tudíž říct, že jsem se tím pádem na poslech dost těšil…
Ve finále ovšem “Mechanical Exhumation of the Antichrist” nedostálo tak úplně očekávání a rozhodně není na takové úrovni, jakou jsem si od toho sliboval a jakou jsem si představoval. Poslouchá se to sice úplně v pohodě a vyloženě zlé to v žádném případě není, ale jak už tomu tak bývá, i v tomto žánru jsou tuny mnohem lepších kapel, takže není důvod poslouchat zrovna Ruinizer.
V čem tkví kámen úrazu? Především asi v tom, že “Mechanical Exhumation of the Antichrist” obsahuje málo těch opravdu řízných songů, které by se vás na nic neptaly, chytily vás za pačesy a vymetly s vámi podlahu. Kromě zmiňované hitovky “Technoprisoner” už je tu v podstatě jenom jedna taková písnička, a sice “Forsaken”. Rovněž se mi líbí třeba i “Cerberus” nebo “Goliath”, jež sice té první dvojici už koukají na záda, ale pořád je to docela kvalita. Zbytek už je trochu horší… většinou nepříliš výrazné kusy, které se sice dají poslechnout v klidu, ale není to žádné terno. A přesně takové je ve výsledku i celé albu.
Poslech žánrů, které můžete vidět v hlavičce u tohoto alba, je pro mě osobně něčím vlastně úplně novým a z hlavy si nepamatuju, že bych kdykoliv v minulosti něco podobného proháněl svým přehrávačem. Tím chci říct, že nemám sebemenší tušení, jak si na tom jednočlenný projekt Actress, za nímž stojí britský muzikant Darren J. Cunningham, stojí v porovnání se stylovou konkurencí nebo jak je na tom samotná deska “Ghettoville” v rámci diskografie skupiny, ale na druhou stranu zase můžu říct něco jiného, a sice že i takto naprosto vytržené z jakéhokoliv kontextu (všechno je jednou poprvé) mě tenhle počin až překvapivě zaujal…
O co se tedy v tomto případě jedná? Hned můžu předeslat, že je to muzika, která je zcela jednoznačně hodně minoritní záležitostí a určitě ne každému sedne… vlastně ji asi jakýkoliv běžný posluchač zahodí jako nesmyslnou hovadinu, ale tak už to prostě u okrajových a experimentálnějších žánrů bývá. Pokud patříte mezi ortodoxní metalisty (přece jenom, pořád jsme stránka primárně o metalu…), můžete také jít rovnou dál a zapomenout, že jste někdy o jméno Actress vůbec zavadili. Na “Ghettovile” totiž nenajdete nic jiného než poměrně experimentální a hodně minimalistickou elektroniku – což už je asi vidět jen z názvu žánru minimal techno a z významu zkratky IDM, což v překladu znamená “intelligent dance music”. Místy (v temnějších skladbách) to ovšem nemá úplně daleko i k takovému dark ambientu…
Každá píseň na “Ghettoville” v podstatě stojí na jednom více či méně jednoduchém motivu, který se v monotónním tempu neustále opakuje. Zjistil jsem však, že všechny ty songy mají jednu hodně zajímavou vlastnost – zpočátku vám to bude připadat jako taková blbost, ale čím déle se ten motiv opakuje, tím více se do toho člověk zažírá, a když skladba dohraje, tak je vám líto, že už skončila. Ta další vám po té předchozí bude zase zpočátku připadat nic moc, ale postupně se do ní začnete dostávat… a tak dále. A přesně tohle dělá z “Ghettoville” tak zajímavou a poutavou nahrávku…
Země: Velká Británie Žánr: hardcore / thrash metal Datum vydání: 17.2.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. H8 Ball
02. Broke
03. Soul Possesed
04. Scarred for Life
05. Debt to Society
06. Skinhead Shaped Dent
07. Need a Reason
08. Die Again
09. Damned Disgrace
10. Drag Me to Hell
Málokdy se přes všechnu změť hudby dostanu k hardcoru (pokud nejde o post-hardcore a jeho pokrevní svazky s dalšími post-žánry), pokud se tak už ale stane, většinou si ze záplavy kapel a všemožných subžánrů pečlivě vybírám, neboť čistý hardcore nepatří mezi mnou nejvyhledávanější vody. Britští Def Con One sice nejsou zrovna ukázkovým příkladem pečlivě vybrané kapely, přesto jsem byl zvědav, s čím se vytasí na své druhé řadovce, docela lakonicky nazvané “II”. O Def Con One jsem popravdě nikdy dřív neslyšel. Dva zářezy na pažbě, stálá sestava a šestnáct let existence (ano, kapela funguje podle všeho od roku 1998, ačkoliv své první EPko vydala před třemi lety) však naznačují, že i přes relativní míru utajení před širokou veřejností má tahle vojenská jednotka už něco za sebou a nebojí se prát to do lidí pořádně ostrým střelivem. Nezbývá tedy než stisknout tlačítko play a vyhlásit nejvyšší stav branné povinnosti podruhé.
A protože nasazení britské jednotky v nepřátelském terénu netrvá příliš dlouho a pánové rozhodně nepřišli na lidi mávat ani rozdávat úsměvy od ucha k uchu, nikoho snad nezarazí, že album začíná pěkně zostra. Kulometná palba pročísne vzduch štěkavým riffem a poctivým řevem velitele Daveyho Meikleho a naštvané tempo si úvodní skladba drží až do svého konce. Další píseň “Broke” je na tom velmi podobně, již ve třetí skladbě “Soul Possesed” se ale začíná ukazovat, že tohle čistě hárdkórová řvanice nebude a začínají se projevovat výrazné vlivy heavy/thrash metalu. Poměr žánrů je docela těžko odhadovat, žádná další píseň není ani čistě hardcorová, ani thrashová, kapela si dohromady míchá svojí explosivní směsku a docela dobře jí to šlape, alespoň v první polovině. Respektive ono by jí to šlapalo i v té polovině druhé, ale to by do alba nesměli zařadit utahanou hevíkovou baladu “Die Again”. Chápu, že nějaký slaďák za padlé asi není úplně od věci, popravdě skladba sama o sobě vlastně není tak špatná, jak by se mohlo z mého povídání tady zdát, ale prostě si nemohu pomoci, podle mě by si deska vystačila docela dobře i bez ní. Jestli jsem ale něco opravdu nepochopil, tak je to poslední osmiminutový flák “Drag Me to Hell”, který se ale v půlce utne a nastanou tři minuty ticha, ze kterého vás vytrhne až závěrečný minutový riff. Texty jsem podle poslechu většinou nedokázal rozluštit, takže nevím, jestli si to vysvětlovat tak, že tuhle partu mariňáků peklo nezvládne umlčet na delší dobu, než jsou tři minuty, nebo nějak jinak, ale takhle velká proluka mi vážně přišla mimo.
To je na úkor skladeb asi jediná výtka, protože všechny ostatní fungují jako dobře udržovaný tank a člověk si při poslechu zvesela podupává nohou do rytmu. Nejvíc mě bavil asi předěl první a druhé půle alba. Dvojici skladeb “Debt to Society” a “Skinhead Shaped Dent” vážně nemám co vytknout, obzvláště pak první jmenované. V druhé pak zpěvák Davey efekně zapojuje i čistý, typicky heavy metalový zpěv, který také zvládá docela dobře. Horší je to ovšem se zvukem. Sám o sobě je v pořádku, alespoň na první poslech. Není sterilní, správně nakřáplý, nasranou image alba posouvá ještě o trochu výše. Je dobře slyšet kytara, výrazná basová linka i vokály, ale co je vážně utrpením, jsou bicí. Nechci tu nějak moc rozdmýchávat ohrané (a bohužel stále aktuální) téma loudness war, ale pokud bych někdy hledal udušenější bicí, zejména kopák, nejspíš bych se u hledání trochu zapotil. Zprvu jsem tomu nepřikládal nějakou důležitost, ostatně reproduktory mého notebooku sebekvalitnější bicí degradují na partu dětí se zapalovačem a krabicí malých petard, po poslechu na kvalitnější reprosoustavě už byly nedostatky docela jasně zřetelné. Přitom je to docela škoda, protože bicman Antton neodvádí vůbec špatnou práci.
I po sečtení všech nedostatků desky ale mohu tvrdit, že “II” je stále nadprůměrné album. Není sice nijak objevné, co si budeme povídat, v hardcoru už toho dneska moc nevymyslíte, tím spíš když zabrousíte k thrashi nebo starému dobrému heavy metalu, nic to ale nemění na tom, že mě těch několik poslechů docela bavilo a nebýt trochu jalového závěru a pokaženého zvuku bicích, nemám s ním žádný problém. Trochu jsem se obával toho, že album bude jednolitá placka, která sice bude náser, ale pořád jeden a ten samý náser, toto očekávání se však nakonec ukázalo jako liché a s klidným svědomím mohu říct, že Def Con One si svých sedm bodů zaslouží.
Skupinu Jaldaboath má na triku jistý Jaldaboath… tedy přesněji řečeno Grand Master Jaldaboath, ale je to ten stejný Jaldaboath, který kdysi hrával u britských experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel a dále je známý z formací jako Ewigkeit či Old Forest. Ačkoliv k tomu název svádí, Jaldaboath není jeho sólovým projektem (to je Ewigkeit), nýbrž regulérní kapelou. Debut “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšel v roce 2010 a přišel s hodně nevážně pojatou směskou metalu a středověku, kterou kdosi velice trefně nazval jako Monty Python metal.
Novinka “The Further Adventures…” samozřejmě pokračuje v tom samém duchu, jaký byl nalajnován už na “The Rise of Heraldic Beasts”, nicméně tentokrát mi to nepřijde tak zábavné jako posledně. Najde se pár slušných hitovek, z nichž nejvíce ční asi “Warrior Monks of Whitehawk”, která se může bez sebemenších obav měřit s tím nejlepším z “The Rise of the Heraldic Beasts”, stejně tak je opět na svém místě obrovský nadhled, jenž patří k hlavním poznávacím znakům tvorby Jaldaboath (říkám jen pro jistotu, kdyby to někomu nedošlo po škatulce Monty Python metal), a hodně vtipné texty, k nimž se tentokrát přidaly i vyloženě hudební vtípky jako citace některých slavných metalových songů, viz třeba “The Trooper” od Iron Maiden v “Dex the Whispering Dwarf” nebo “Enter Sandman” od Metallicy v “The Wailing Witch of Moulsecoomb”, ale tady to naštěstí nezní jako nepřiznané vykrádání (na žádné Avenged Sevenfold vůbec nenarážím), ale jako takové zábavné šibalské mrknutí po posluchačovi.
Nicméně kromě “Warrior Monks of Whitehawk” a možná ještě tak “The Bitch of Chiselhurst Caves” deska žádné vyložené pecky neobsahuje, díky čemuž mi “The Further Adventures…” prostě nepřijde tak dobré jako prvotina… jako by se tentokrát jednoduše nezadařilo vymyslet tak chytlavé motivy… a když výše zmiňované vypůjčky patří k tomu nejlepšímu na albu, tak to také není moc dobrá vizitka. Poslouchat to ale pořád dá, a pokud neznáte debut, mohlo by se vám to dost líbit, o tom zase žádná, já však čekal lepší…
Země: Velká Británie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 25.11.2013 Label: Crank Music Group
Tracklist:
01. Thrones of Shadow
02. Unchained
03. Abyssal March
04. Plagued by Black Death
05. Euphoria
06. Virulent Rapture
07. Life
08. To Wield the Hand of Perdition
09. Of Witchery and the Blood Moon
10. Immateria
11. Paths of Silence
Myslím, že se se mnou nikdo nebude hádat, když prohlásím, že Hecate Enthroned rozhodně nepatří k extrémně populárním kapelám. Nezasvěcený člověk je prostě tak nějak registruje, ví, že existují, ale tím to asi končí. Pro toho samého nezasvěcence tak bude možná trochu šok, když zjistí, že Hecate Enthroned příští rok oslaví rovných dvacet let existence pod současným jménem (pod tím původním se totiž dali dohromady už roku 1993 – to to letí). Asi tedy není sporu o tom, že to nejsou žádní mlíčňáci, ale naopak zkušení muzikanti s hromadou muziky za sebou. I když… včetně toho současného je to pouhých pět řadových alb, přičemž novinka “Virulent Rapture” navazuje na počin “Redimus” až dlouhých deset let od jeho vydání, takže je to spíš taková menší hromádka než opravdová hromada. Člověk neznalý předchozí tvorby se tedy může sotva čeho chytit, protože při takovéhle konstelaci vstupních podmínek jde od “Virulent Rapture” čekat opravdu všechno, takže se na to pojďme podívat trochu podrobněji.
Odpověď na otázku, co Hecate Enthroned hrají za muziku, je velmi prostá – je to dost starosvětský symfonický black metal s trochou toho koření v podobě krapet death metalových riffů, ale jinak jde o vážně klasický materiál se vším, co k němu patří, a pozdní devadesátky jsou odtud cítit na sto honů. Hecate Enthroned vykreslují rozmáchlé epické plochy, snaží se vytvářet atmosféru a to death metalové riffování na to navazuje kupodivu docela přirozeně. Je sice pravda, že ty největší hoblovačky se mi z celého alba pozdávají asi nejméně, ale na druhou stranu se zase musí nechat, že špatné určitě nejsou, materiálu to přidává na dynamice, a když se takový menší příval překlopí do nějaké té melodické a epické pasáže, je to docela paráda.
Ano, paráda. Hecate Enthroned se totiž pochlapili a přišli s deskou, která má k nějakému odpadu zatraceně daleko. Je to takové příjemné, melodické, relativně chytré, moc dobře se to poslouchá a obsahuje to dost dobrých nápadů na to, aby se člověk nenudil celých pětapadesát minut. A když už je řeč o nápadech, sem tam se vyloupne takový, který bych se nebál označit za vyloženě skvělý. Hodně se mi líbí způsob, jakým deska graduje. Začátek je takový oukej, ale žádný velký zázrak, ovšem už s třetí “Abyssal March” si člověk začíná říkat, že je to vlastně zatraceně podařený kus muziky, a tento pocit naplno exploduje hned v následující “Plagued by Black Death”. Její rozjezd je skvělý, závěr pak vyloženě skvostný a i to, že jsem si skladbu oblíbil hned s prvním poslechem, o něčem svědčí. Mezi dalšími skladbami se najdou jak silné, tak trochu slabší, ale i když se zrovna úplně nezelení, kapela posluchače různými drobnostmi a konkrétními pasážemi neustále ujišťuje o tom, že “Virulent Rapture” má i nadále co nabídnout. A toto opatrné ujišťování pak vrcholí v samém závěru alba. Parádní akustická “Immateria” totiž otevírá půdu pro druhý vrchol desky – “Paths of Silence”, která celé album velice vkusně uzavírá.
Rozebírat tu nějak do hloubky, co a jak který nástroj hraje, je možná trochu zbytečné, neboť to tak nějak vyplývá už z výše napsaného, ale aby se neřeklo… prim tu hrají kytary a klávesy, přičemž kytary spoléhají spíš na riffování, než aby se jejich majitelé snažili nějak kouzlit s monotónními hradbami zvuku, takže je nahrávka dost členitá a takřka pořád je co poslouchat; klávesy jsou pak prakticky všudypřítomné, ale jsou zpracované dostatečně s rozumem na to, aby se celé dílo nezvrhlo v další kýčovité klapkové orgie, jakých už po světě koluje víc, než by bylo zdrávo. Melodie, které z toho vznikají, pak rozhodně lze považovat za zdařilé a atmosféra, která je z valné části právě dílem melodií, má rovněž něco do sebe – místy je dokonce opravdu skvělá. Bicí jsou relativně standardní a vokál rovněž – v obou případech by to asi šlo i o trochu lépe, ale současný stav je zcela dostačující.
Nemám tušení, jak si na tom stojí starší desky Hecate Enthroned, ale “Virulent Rapture” sama za sebe určitě obstála a jejím poslechem nemůžete zkazit absolutně nic. Nevím, možná se na tom podepsalo i to, že jsem dlouhou dobu poslech black metalu docela flákal, ale tohle album mě opravdu upřímně potěšilo a každý jeho poslech jsem si bez výčitek užíval. Samozřejmě, žádný zázrak se nekoná a celé je to vlastně jen takové pomrkávání do minulosti, která žánr symfonického black metalu již delší dobu nemilosrdně stravuje, ale jak je vidět, když se to umí, může taková muzika oslovit i v roce 2014. A jak už je u drtivé většiny oldschoolem se inspirujících nahrávek zvykem, právě to staromilství je dnes naopak velice osvěžující a “Virulent Rapture” v tomto rozhodně nepředstavuje výjimku. Za mě naprostá spokojenost.
Další názory:
Hecate Enthroned nikdy nebyli kapelou, která by mi zrovna přirostla k srdci, nicméně můj respekt měli a mají. Hudebně mě to ovšem nikdy tolik neoslovilo, a i když jsem slyšel většinu jejich alb, tak nějak jsem to pokaždé párkrát otočil a tím to také skončilo, takže dnes už si z těch počinů nepamatuji vůbec ani a je to, jako kdybych je snad ani neslyšel. U novinky “Virulent Rapture” jsem se rozhodl, že dám Hecate Enthroned opět šanci, ale tentokrát pořádnou a prostě tu fošnu budu sjíždět jak divý, aby dostala dostatečný prostor. Tak se také stalo, ale ani to nepomohlo k tomu, abych si z té muziky konečně sednul na prdel. Netvrdím, že je to špatné, “Virulent Rapture” je docela pohodová nahrávka, příjemně se poslouchá, má několik opravdu povedených momentů, ale nemůžu si pomoct, neslyším v tom nic zvláštního, co by mě donutilo jít nad 6,5 bodu. Je to taková hoblovačka s klávesami… některé riffy by se vůbec neztratily ani na novince Legion of the Damned, tuhle mi to připomene starší Cradle of Filth, támhle Dimmu Borgir okolo roku 2000, úvod songu “Euphoria” mi zase strašně zní jako Amon Amarth, což jsou poměrně neočekávané asociace, ale tak to slyším. Přesto “Virulent Rapture” nezní jako slepenec cizích nápadů, to v žádném případě… pořád je to album, jež se poslouchá docela samo, ale vzhledem k tomu, že víc jsem z něj nedostal, nemůže dostat víc bodů ani ono ode mě. Slabší 6,5/10… H.
Code je kapela, kterou všichni fajnšmekři do inteligentního black metalu, jenž se nebojí nezůstat stát na místě a v rámci žánru jít směrem kupředu, dávno znají – a to zdaleka nejenom kvůli dřívější personální provázanosti s kultovními industrial black metalovými Nory Dødheimsgard, s nimiž Code dříve v sestavě sdíleli vokalistu Kvohsta (nyní Hexvessel) a kytaristu Vicotnika, ale i díky hudební stránce, jež byla dle mého skromného názoru naprosto skvělá již od debutu “Nouveau Gloaming” z roku 2005.
“Nouveau Gloaming” sice v mých očích zůstává v diskografii Code dodnes nepřekonáno, na čemž nic nezměnila ani druhá deska “Resplendent Grotesque” z roku 2009, ani čerstvě vydaná třetí velká nahrávka “Augur Nox”, přesto se ani omylem nedá tvrdit, že by se snad kapela od té doby motala v nějakém bludném kruhu a nevěděla kudy kam. Toho je důkazem i samotná novinka “Augur Nox”, která je ve skutečnosti vysoce kvalitní a obsahuje několik opravdu výborných skladeb jako “Becoming Host”, “Glimlight Tourist”, “The Lazarus Chord” či “White Triptych” (ačkoliv jak už tomu tak na albech, kde si laťku drží všechny písničky, bývá, jde o songy, jaké jsem si oblíbil jen já osobně, někdo další může mít favority v jiných kusech). Věřím tomu, že jestli je mezi vámi někdo, kdo minulé desky nezná, klidně si z “Augur Nox” může sednout na prdel, protože ta úroveň tam jednoduše je a není zrovna nízko, spíš naopak.
Nicméně i kdybyste starší nahrávky znali, pořád “Augur Nox” stojí za nejeden poslech a rozhodně jde o počin, který lze jenom doporučit – a to i lidem, kteří zrovna příliš neholdují black metalovému žánru, jelikož Code svojí muzikou mají mnohem blíže k progresivním skupinám než k Darkthrone. Přestože mým favoritem i nadále zůstává debutové “Nouveau Gloaming”, novinka “Augur Nox” v žádném případě není zklamání a jen potvrzuje pozici Code mezi výtečnými kapelami.
Code viseli až doteď na tom imaginárním (zajisté u několika lidí i fyzickém) seznamu kapel, jejichž prozkoumání diskografie prostě musí stát za to. A i když jsou tihle Britové už poměrně zavedeným jménem, “Augur Nox” se stalo prostředníkem mého prvního setkání s kapelou. Kapely, ke kterým se řadí i Code si mé oko často získají jak kvůli pozitivním ohlasům, vizuální prezentaci, osobním sympatiím k zainteresovaným hudebníkům nebo kvůli vnitřním pocitům, které mi právě v tomto případě říkaly, že si s Code budu rozumět. A jelikož se na zmíněném seznamu Code tedy neobjevili náhodou, čekal jsem jen vysokou kvalitu, kterou jsem v podobě “Augur Nox” dostal.
Druhý pohled (Skvrn):
Code viseli až doteď na tom imaginárním (zajisté u několika lidí i fyzickém) seznamu kapel, jejichž prozkoumání diskografie prostě musí stát za to. A i když jsou tihle Britové už poměrně zavedeným jménem, “Augur Nox” se stalo prostředníkem mého prvního setkání s kapelou. Kapely, ke kterým se řadí i Code si mé oko často získají jak kvůli pozitivním ohlasům, vizuální prezentaci, osobním sympatiím k zainteresovaným hudebníkům nebo kvůli vnitřním pocitům, které mi právě v tomto případě říkaly, že si s Code budu rozumět. A jelikož se na zmíněném seznamu Code tedy neobjevili náhodou, čekal jsem jen vysokou kvalitu, kterou jsem v podobě “Augur Nox” dostal.
Kapela se na desce prezentuje velice dobrou, v dnešní době již poměrně populární směsicí progresivního metalu a blacku. A především progrese tu hraje prim tak, že vokálně pestré chytlavé kompozice jen doplňuje blacková atmosféra. A právě zmíněná vokální práce je to, co na “Augur Nox jednoznačně dominuje a evokuje tím několik norských legend, které black metal víceméně pověsily na hřebík a vydali se také vstříc progresi, za všechny jmenujme třeba Enslaved, Borknagar jen z těch konzervativnějších a nejméně ulítlých. “Augur Nox” je album nesmírně vyrovnané a každá pasáž má v rámci celé délky své právoplatné místo. Nejvíce jsem si oblíbil zřejmě třetí “Ecdysis” a šestou “Garden Charcency”, nic to však nemění na tom, že i ostatní skladby jsou perfektní. Jedinou výjimku tvoří úplně závěrečná “White Triptych”, která mi přijde na finální skladbu až příliš nevýrazná, ale to je už jen otázka vkusu a nálady, protože píseň je to opět kvalitní jako všechny ostatní.
Code bezpochyby natočili skvělou desku, která příjemně plyne, po několika málo posleších vás chytne a na dlouhou dobu nepustí. Pokud máte v oblibě black metal tak trochu “jinak”, ale stále v relativně konzervativní podobě, “Augur Nox” je pro vás povinností a zpříjemněním i na několik týdnů.
Že vám jméno Leaf Hound nic neříká? Nic si z toho nedělejte, mně taky ne. Ačkoli by mohlo, protože z “Live in Japan” se nakonec nevyklubal tak úplně tuctový promáč, jak byste čekali. Nejenže je to živák, kterým kapela prezentuje svou aktuální formu, ale sama parta vznikla koncem šedesátých let v Londýně, takže nejde o žádné mladé pušky. Po debutovém albu “Growers of Mushroom” kapela na dlouhých 36 let zanikla, aby v roce 2007 vydala své druhou desku “Unleashed”.
Poplatně době vzniku Leaf Hound samotných a vzhledem k faktu, že “Live in Japan” obsahuje písně z obou dosavadních desek, je nasnadě, že čekat nějakou modernu by bylo bláhové. Leaf Hound drhnou ten úplně nejzákladnější hard rock s letmými psychedelickými momenty a bluesovými kytarami. Alespoň v takové podobě se v létě roku 2012 prezentovali v Japonsku, kde tento počin vznikl. Nevím, jak moc se se záznamem kouzlilo ve studiu, ale co mě trošku překvapilo, je vlažné publikum, které uslyšíte na začátku a konci každé ze skladeb, ovšem v jejich průběhu, jako by se jednalo o “živou” nahrávku ze studia. Výkony jednotlivých muzikantů jsou úplně v pohodě, o tom se nemusíme bavit, protože naprosto přesně odpovídají hudební náplni, kterou tento počin přináší. Nemůžu sice srovnávat s předlohou, ale celá sedmička skladeb zní velmi dobře zahraná, a pokud budu mluvit pouze za sebe, tak se mi nejvíc zalíbila “Work My Body” s fantastickou kytarovou linkou, která se vydává do sólových vod poměrně často, a druhou peckou budiž “One Hundred and Five Degrees” se silným bluesovým feelingem.
Mám podobnou hudbu rád, takže pokud, stejně jako já, patříte k fanouškům starého hard rocku, mohli by pro vás být Leaf Hound docela dobrým odreagováním. Protože se nejedná o řadové album, nicméně “pouze” o živý počin, tak si dovolím zdržet se standardního bodového hodnocení, ale můj dojem by snad mohl vyjádřit fakt, že po poslechu “Live in Japan” jsem si dal tu práci a debut jsem si sehnal, takže tímto počinem můj vztah ke kapele zatím nekončí.
O minirecenzi výše jsem u Synsophony zmiňoval, že projekt již stihl vytvořit dvě minialba… tím druhým po “Karmic Existence” je počin s názvem “Rabbit Hole”. Možná – a osobně bych tipoval, že tomu tak bude – se jedná o narážku na králičí noru z “Alenky v říši divů”… pokud ano, tak chudák Alenka, protože jakkoliv byla nora v původní britské knize fantaskní a podivuhodná, “Králičí nora” v podání Synsophony je… možná ne fantasknější, ale zcela jistě depresivnější a více nepříjemná.
Po hudební stránce “Rabbit Hole” více či méně navazuje na “Karmic Existence”, jenže i když jsou základní ingredience vesměs stejné a ve výsledku jde o podobné “nic”, stále je “Rabbit Hole” docela jiné…
Z obecného hlediska se opětovně jedná o záležitost značně nestravitelnou a strašně divnou, pošahanou a takovou… co si budeme povídat, většina lidí vám řekne, že tohle není hudba. V kontextu tvorby Synsophony a po porovnání obou dostupných počinů je to ovšem právě “Rabbit Hole”, které je tou přístupnější nahrávkou… i když tohle byste asi měli brát docela s rezervou…
Ona “přístupnost” totiž pramení ze dvou věcí – jednak je “Rabbit Hole” o celých deset minut kratší a jeho hrací doba činí 13 minut, což pro nepřipraveného posluchače, jenž není zvyklý na takovýhle druh věcí, není taková vražda jako 23 minut; jednak “Rabbit Hole” na rozdíl od “Karmic Existence” obsahuje cosi, co bychom s přivřenýma očima mohli nazvat nějakým motivem skladby – navzdory monotónnosti i navzdory tomu, že oním “motivem” opět není nic jiného než jakýsi abstraktní “zvuk”.
Kromě toho lze také říct, že “Rabbit Hole” na rozdíl od prvotiny rovněž někam spěje, a to i přesto, že zde není žádná noisová vsuvka… když se totiž člověk do té pahudby zaposlouchá, zjistí, že tam je cosi jako náznak gradace… ale i tohle berte s rezervou, protože to znamená jen to, že se v závěru skladby šum trochu zesílí.
Když si mám vybrat, které z obou EP si pustit, tak “Rabbit Hole” z mého pohledu vede. Jestli chcete hudbu Synsophony zkusit, doporučoval bych začít právě s tímhle…
Synsophony je britský projekt, který vznikl na počátku roku 2013 a za dobu své existence již stihl vytvořit dvě EP, z nichž to první se jmenuje “Karmic Existence” a vyšlo v srpnu. Kapela sama sebe častuje dost obsáhlou a poměrně nepředstavitelnou škatulkou doom drone/dark ambient/black metal, což jsou všechno žánry, které v její hudbě ve větší či menší míře jistě uslyšíte (byť třeba poslední zmiňovaný styl je tam přítomen opravdu jen minimálně… no, spíš vůbec), nicméně pokud jde o mě, já bych se s tím vůbec nesral a vystačil si s tím, že Synsophony nazveme experimentální hudbou, protože takováhle škatulka dle mého skromného názoru počínání této britské dvojice plně vystihuje…
Abych to rozvedl do trochu pochopitelnější podoby… “Karmic Existence” obsahuje 23 minut (ne)hudebního čehosi, co se žánrově ani pocitově dost dobře nedá zařadit – a když je samotná muzika takhle abstraktní, vůbec bych se ji nebál označit i abstraktním žánrem, pořád lepší než vyjmenovávat padesát stylů, které jsou tu a tam ve stopových prvcích přítomny.
Stejně jako je muzika na “Karmic Existence” nezařaditelná, je ve své podstatě i nehodnotitelná. Inu, posuďte sami… drtivou většinu hrací doby “Karmic Existence” tvoří dark ambientní “ticho”, jedná se o záležitost, pro niž je snad i výraz “minimalismus” příliš košatý. Produkce Synsophony je ohlodaná až na morek kosti, není tam v podstatě “nic”, ale když to poslouchám, stejně jaksi nemám potřebu to vypínat, vždycky to nechám dohrát, a přestože se tam – až na jednu výjimku – “nic” neděje, nějaký neurčitý pocit v člověku zůstane – a ten pocit je stejně abstraktní jako ta hudba. Zmiňovanou výjimkou je krátká noisová vsuvka, jež se vynoří někdy ve třetině skladby. Jestli je tohle dostatečná náplň na 23 minut, to už ponechám na vašem uvážení…
Thrashový uragán jménem Onslaught si pro letošní rok připravil své šesté album příznačně nazvané “VI” a buďte si jistí, že to je pořádný nářez, což je ostatně asi tak jediné, co od nich lze očekávat. To ale neberte jako výtku, protože tahle parta to umí na jedničku. Přestože nikdy nepatřila mezi věhlasné stylotvůrce, ani největší hvězdy žánru, tak se jí dnes vyrovná jen málokdo.
Od té doby, co se v roce 2004 vrátili Onslaught na scénu, je z nich cítit, že mají chuť drtit vše, co jim stojí v cestě. Třetí ponávratové album “VI” navazuje na své předchůdce, takže se připravte na klasický thrash metal nejhrubšího zrna plný odkazu na zlatá osmdesátá léta. Celkem 45 minut, které rozsévají prostřednictvím novinky zkázu, jsou krásnou ukázkou toho, že i kapela, která třicátým rokem drhne stále totéž, to může dělat s grácií a souputníci jako Destruction by z nich mohli brát příklad. Jakkoli se z výše uvedeného může zdát, že Onslaught nemají čím překvapit, tak si po dvojici hurikánů v podobě “Chaos Is King” a “Fuel for My Fire” s parádním melodickým refrénem vyčkejte na delší “Children of the Sand”. Troška orientálních motivů napříč celou skladbou, skočný a jednoduchý riff ve slokách a jsme najednou úplně někde jinde. Je pravda, že tahle píseň vyloženě vyčnívá, ale to neznamená, že by zbytek zaostával. Jen se veze na staromilské vlně, která možná nepřekvapí, ale ruku na srdce – očekává od Onslaught někdo něco jiného? Radši vypalovačky typu “66’Fucking’6”, než pokusy o posun do vod neprobádaných.
Je úplně jasné, pro koho je tahle deska určena, a tomu je taky vše podřízeno. “VI” je nesmlouvavé, úderné a prdelnakopávající album, jímž by neměl pohrdnout žádný fanoušek stylu, protože v záplavě mladých a dravých kapel, které se snaží přebrat po starých bardech otěže, jsou Onslaught jasným důkazem, proč se to zatím nedaří. Dokud staré páky budou takhle nabroušené, tak k čertu s novou vlnou.
