Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Recenze

Hell – Curse and Chapter

Komentáře: 6
Hell - Curse and Chapter
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Gehennae Incendiis
02. The Age of Nefarious
03. The Disposer Supreme
04. Darkhangel
05. Harbringer of Death [Race Against Time cover]
06. End ov Days
07. Deathsquad
08. Something Wicked This Way Comes
09. Faith Will Fall
10. Land of the Living Dead
11. Deliver Us from Evil
12. A Vespertine Legacy

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se nějaká heavy metalová kapela může pochlubit opravdu nestandardní historií, pak jsou to zcela jistě britští veteráni Hell. Sice nevěřím tomu, že byste tuhle historku o dávno pohřbené skupině, která z ničeho opět povstala a všem nakopala prdel, neslyšeli, ale z jistých formálních důvodů by se asi slušelo ji pro začátek recenze zopakovat a s její pomocí si udělat menší historické okénko… ostatně Hell jsou formací, v jejíž hudbě ta historie hraje značnou roli…

Hell vznikli na začátku 80. let a podobně jako většina začínajících britských kapel se vrhli na hraní specifické odnože heavy metalu, kterou dnes známe jako NWOBHM, neboli New Wave of British Heavy Metal. V následujících letech rozšířili nějakých pár demosnímků a jeden singl a podobně jako všichni ostatní se snažili ulovit nějakou tu firmu, aby dostali možnost natočit dlouhohrající desku. Po mnoha neúspěšných pokusech a odmítavých dopisů od firem se jim konečně podařilo podepsat s belgickým vydavatelstvím Mausoleum, ale krátce předtím, než mělo dojít k natáčení debutu, label zkrachoval, díky čemuž Hell opustil kytarista Kevin Bower, následně se skupina rozpadla a zpěvák a kytarista David G. Halliday spáchal sebevraždu. Tak skončila historie jedné bezejmenné formace, která vlastně ani pořádně nestačila začít; nad Hell se na dvě desítky let zavřela voda a nic nenasvědčovalo tomu, že by se o nich měl ještě někdy dozvědět kdokoliv další kromě několika pamětníků a fanatiků do starých zaprášených demáčů…

…a přesto se tak stalo. V roce 2008 Hell obnovili činnost v původní sestavě, akorát namísto nežijícího Hallidaye se kytary chopil uznávaný producent Andy Sneap a vokál si vzal na starost Martin Walkyier ze Skyclad, jehož místo ovšem následně zaujal divadelní a televizní herec David Bower, bratr kytaristy Kevina Bowera. Skupina podepsala smlouvu s největším žánrovým vydavatelem Nuclear Blast, který do světa začal pouštět pohádky o zapadlé geniální skupině, jež svého času nedostala šanci a nyní se vrací, aby všechny naučila, jak se má hrát heavy metal. Jakkoliv nadneseně to znělo (mně samotnému tahle reklamní kampaň tehdy připadala hodně úsměvná), debutová deska “Human Remains”, na níž konečně v oficiální podobě vyšly staré skladby z 80. let, akorát nahrané v současnosti a v aktuální sestavě, opravdu posadila na prdel snad všechny. To album bylo vážně tak dobré, bez přehánění naprostý heavy metalový klenot, který se stejně jako kolega pod recenzí nebojím považovat za jednu z nejlepších žánrových nahrávek všech dob.

To vše je bezesporu úctyhodné, jakým způsobem Hell dokázali vlítnout zpátky na scénu a stvořit takřka dokonalý heavy metalový monument, nicméně vcelku brzy se začalo objevovat pár otázek – především ta, jaké bude pokračování. “Human Remains” bylo složeno výhradně z písniček, jež vznikly hluboko v 80. letech, byť třeba některé vyšly v lehce upravené podobě, ale vzhledem k tomu, že Hell toho v 80. letech nestvořili zas tolik, bylo jasné, že na další desce už se bude muset objevit aktuální materiál, složený nyní. Nakonec to dopadlo tak, že – pokud se nemýlím – “Curse and Chapter” obsahuje celkem pět starých kusů (“Harbringer of Death”, “The Disposer Supreme”, “Deathsquad”, “Land of the Living Dead” a “Deliver Us from Evil”) a zbytek jsou nově složené věci. Tím pádem rozhodně stojí za to se zeptat, jestli aktuální Hell dokážou vymyslet materiál, který by se mohl vyrovnat tomu, co vzniklo kdysi dávno v úplně jiné době. “Human Remains” do jisté míry byla oživená historie, Hell na té desce opět zapálili ducha 80. let a zlatého věku heavy metalu, jen v moderním kabátě a se současnými technickými možnostmi, ale “Curse and Chapter” už zákonitě musí být jiná… současná… ne oživená historie, ale album z roku 2013…

Přestože takováhle konstelace a výchozí pozice, jakou Hell před vydáním novinky měli, mohla dost dobře dopadnout jako ukrutné zklamání, upřímně jsem věřil, že Britové na svou fenomenální prvotinu zvládnou navázat důstojně. Nepředpokládal jsem sice, že by se podařilo “Human Remains” vyrovnat nebo dokonce překonat, ale pokud by se Hell dokázali přiblížit alespoň na dohled, byl bych více než spokojený. Na první poslech na mě “Curse and Chapter” nijak výrazněji nezapůsobilo a zezačátku to vypadalo, že se dojem nakonec přikloní spíše k tomu zklamání. Jenže po vícero protočeních se z té nahrávky zanedlouho začalo klubat přesně to, co jsem tam chtěl slyšet a v co jsem doufal, že tam bude. Tím mám na mysli parádní čistokrevný heavy metal se spoustu výborných momentů; heavy metal, jemuž nechybí inteligence a atmosféra, ale ani tah na bránu nebo odpich; heavy metal, který je skvěle zahraný a po všech stránkách šlape jako hodinky, aniž by se byť i jen na chviličku zvrhnul v prostoduchou vidláckou halekačku. Přestože “Human Remains” z mého pohledu pořád docela suverénně vede, nic to nemění na faktu, že tohle všechno “Curse and Chapter” obsahuje v míře opravdu vrchovaté.

Upřímně mě na “Curse and Chapter” potěšila jedna věc, a sice že ty kousky, jimž jsem předem věřil nejméně, tedy ty nově složené, se pro mě nakonec staly vrcholy celého alba. Konkrétně se to týká třeba rozmáchlé “Darkhangel”, kterou bych asi zvolil jako úplně nejlepší skladbu “Curse and Chapter”, kdybych musel vybrat jen jednu jedinou. Už na “Human Remains” byl pro mě absolutním vrcholem ten nejdelší kus “The Devil’s Deadly Weapon”, takže se myslím dá říct, že Hell podle všechno ty delší písně opravdu umí. “Darkhangel” obsahuje několik bez přehánění úžasných epických momentů, které se postupně vynořují a zase odcházejí, tudíž rozhodně nebude od věci prohlásit, že má skladba hned několik menších vrcholů – menších jen proto, že ten největší se skrývá ve fenomenálně vygradovaném závěru songu.

Hell

Další dva kusy, které bych z fleku zařadil do vrcholné trojice “Curse and Chapter”, jsou šestá “End ov Days” a závěrečná “A Vespertine Legacy”. Obě se totiž nebojí z klasického heavy metalu (jakkoliv skvělého) v některých pasážích zabrousit i trochu do atmosféry, což se mi ohromně líbí a obě písničky to neuvěřitelným způsobem nakopává směrem nahoru. Obzvláště “A Vespertine Legacy” v tomto ohledu doslova exceluje – nenechte se zmást tím, že se nachází až v úplném závěru alba, rozhodně se totiž nejedná jen o nějaké připlácnutí na navýšení hrací doby. Už jen její poměrně netradiční rozjezd dá ihned na vědomí, že tenhle kousek rozhodně bude stát za hřích.

Co se týká ostatních nových kusů, tak “Gehennae Incendiis” je pouhé intro, které ovšem naprosto plynule navazuje na poslední skladbu “No Martyr’s Cage” z “Human Remains” – posledních pár závěrečných vteřin “No Martyr’s Cage” a první tóny “Gehennae Incendiis” jsou totiž naprosto totožné. Až poté se rozjede rozmáchlé nemetalové intro, po němž se spustí hitová “The Age of Nefarious”, jež svým umístěním, odpichem, úvodním kytarovým sólováním i našlapaným refrénem ihned dá vzpomenout na “On Earth as It Is in Hell” z debutu. Hodně dobrým a zapamatovatelným refrénem vládne rovněž “Something Wicked This Way Comes”. Ona i poslední aktuálně složený song “Faith Will Fall”, který mi místy připomněl třeba takového Kinga Diamonda, jsou rozhodně hodně dobré a jsou na úrovni, kterou by mohla většina současných heavy metalových skupin jenom závidět. Jediné, co jim trochu ubírá na kreditu v rámci “Curse and Chapter”, je to, že výše zmiňované věci jako “Darkhangel” nebo “A Vespertine Legacy” jsou ještě o něco lepší. Přesto se ani omylem nejedná o nějakou výplň a i tyhle písničky mě baví a mají na nahrávce své místo.

Nyní už ovšem hurá na vykopávky, jichž se na “Curse and Chapter” – jak už bylo řečeno – sešlo pět. Čtyři z rané dílny samotných Hell a jedna – “Harbringer of Death” – předělávka od Race Against Time, což je kapela, která je ještě větší starobinou než Hell a svého času v ní působil David G. Halliday, původní vokalista Hell (ostatně část materiálu od Race Against Time později použil znovu i na demáčích Hell, takže to do sebe všechno hezky zapadá). Pokud by si někdo myslel, že Hell ty nejlepší staré songy vyplácali už na “Human Remains”, možná se bude divit, že ani tyhle, které se nacházejí na “Curse and Chapter”, o moc nezaostávají. Jak vidno, Hell v 80. letech shromáždili opravdu výtečný materiál, až se z dnešního úhlu pohledu vážně nechce věřit, že v té době tuhle kapelu všechny firmy posílaly k čertu, protože pokud bychom to měřili čistě kvalitou těch písniček, tak by dnes Hell museli být obrovskou legendou, kdyby jim ten debut tenkrát vyšel a kdyby to pak hned nezabalili. Je to dost velký paradox, že skupina s takhle excelentní tvorbou měla svého času takový problém, aby si jí někdo všimnul, a dnes vydávají tuny desek i sebevětší hudební hovna (teď myšleno v rámci heavy metalové scény). Osobně jsem si z těch pěti vykopávek na “Curse and Chapter” nejvíce oblíbil šlapavou “Land of the Living Dead” s výtečným rozjezdem a “Deathsquad” s úžasným klávesovým sólem.

Jak už zaznělo výše, geniální “Human Remains” nakonec pokořeno nebylo, ale i tak je “Curse and Chapter” minimálně o třídu výš než to, co předvádí drtivá většina ostatních heavy metalových skupin. Nevím o tom, že by v letošním roce v rámci heavy metalu někdo vydal lepší desku, než je právě “Curse and Chapter”. To album mě obrovsky baví, má spoustu výborných momentů i výborných písniček, není tam vůbec nic, co by na mě působilo jako vata nebo že by to mělo být navíc. Bez pár vteřin přesně hodinová délka je sice dost, ale Hell jsou jednou z mála heavy metalových kapel, jež si to mohou dovolit a těch 60 minut je u nich opodstatněných. A tohle všechno dohromady činí z “Curse and Chapter” desku, kterou jsem chtěl od Hell slyšet, takže nemám jakoukoliv jinou možnost, než být po všech stránkách spokojený a vysázet na stůl poctivých, zasloužených a oprávněných 8 bodů…

Hell

Další názory:

Když před dvěma lety vyšlo debutové album britských Hell, “Human Remains”, vypukl na scéně rozruch hodný výbuchu atomové bomby. Já se k němu sice dostal až zpětně, takže ten prvotní boom a mediální masáž ze strany vydavatelství mě lehce minuly, ale o to větší překvapení to pro mne svého času bylo a i dnes říkám, že ta deska je geniální a osobně bych se nebál ji zařadit mezi nejlepší heavy metalové desky historie. Logicky jsem tak čekal hodně velké věci i od nástupce “Curse and Chapter”, na němž už se údajně nejedná pouze o přepracované skladby z osmdesátých let, kdy kapela žila jepičím životem a zanikla ještě před svým debutem, ale tentokrát se skládaly i kousky nové. Fakt, že nejsem schopný rozeznat, které z písní mají na krku třicet křížků a které jsou autorským výplodem současné sestavy, je pro mne jasný důkaz, že Hell důstojně dokázali navázat na svůj vysoce ceněný debut. Všechny z jedenácti regulérních skladeb mají typický kapelní rukopis a kvalitativně si drží vysoký standard. Kdybych si měl vzít na paškál všechny povedené vály, tak by se mé povídání rozrostlo na plnohodnou recenzi, kde bych vynechal snad jen zbytečnou instrumentálku “Deathsquad”, která je tak nějak navíc. Ten zbytek jsou prvotřídní heavy metalové hymny, mezi nimiž se nenajde hluchého místa. Největší pecky jsou jasné. Jsou jimi úvodní šlapavá hitovka “The Age of Nefarious”, košatě vystavěná “Darkhangel” s jako vždy teatrálním Davidem Bowerem a závěrečná oldschoolová “A Vespertine Legacy”. Přiznám, že mi trochu chybí rozmáchlá věc typu “The Devil’s Deadly Weapon” z minulé desky, ale i kratší fláky, kterým nechybí údernost, melodičnost a hlavně nápad (“End ov Days”, “Something Wicked This Way Comes” nebo “Deliver Us from Evil”) mají hodně co do sebe. Dost už ale zbytečných keců. Netvrdím, že “Human Remains” bylo překonáno, protože k tomu chybí “Curse and Chapter” víc na prdel usazujících momentů, ale deska je to stále výtečná, a protože žánrově letos lepší počin nevyšel, tak nemám důvod váhat nad vysokým hodnocením.
Kaša

Recenze

Satanic Malfunctions – Them

Napsat komentář
Satanic Malfunctions - Them
Země: Velká Británie
Žánr: hardcore / punk / crust
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Nothing New
02. Technological Religion
03. Them
04. Daze of the Weak
05. No Masters or Slaves
06. On Your Knees
07. Lies
08. Gospel Truth
09. Pissed & Angry
10. Beatings
11. Disorder Rule
12. Trapping of Faith
13. Rules & Regulations
14. Dealing Out Death
15. Anthem
16. Another Fiction
17. On the Cusp
18. Everything’s Digital
19. Do You Know Who You Are
20. Many Go Round

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Britští Satanic Malfunctions se nezdají, ale jejich novinka, která ve všech ohledech vypadá, jako by přicestovala časem z počátku 80. let, je opravdu aktuální počin, jenž vychází předlouhých 22 let od posledního studiového alba “Disgrace to Humanity”, které kapele vyšlo v roce 1990. Nikde se mi nepodařilo vypátrat, co že se to s kapelou dělo během uplynulých dvou dekád, ale s přihlédnutím ke kvalitě jejich letošního záseku, který si to může na férovku rozdat s klasickými počiny v rámci oldschool hardcore scény, na níž se pohybují, je to vlastně fuk, protože hlavní v tuto chvíli je, že jsou Satanic Malfunctions zpět. Silní, nasraní a bez soucitu si drtí to svoje, aniž by někomu museli ustupovat, což je ve výsledku velmi sympatické.

Celkově třetí deska této kapely by se dle povedené obálky dala z fleku zařadit do punkové škatulky, ovšem její hudební kořeny sahají trošku jiným směrem. Tohle je totiž pravý a nefalšovaný HC/punk s crustovými vlivy, který tady byl ještě předtím, než se do této směsice začal míchat metal, čímž vlastně vznikl grindcore, takže zejména fanoušci legendárních Disorder, Discharge či Chaos UK by rozhodně neměli při poslechu “Them” trpět. Nemůžu sice srovnávat s předešlými dvěma alby, ale dle těch několika mála ukázek, co jsem na internetu vyštrachal, nepřepokládám, že by se ten zbytek měl nějak diametrálně lišit a Satanic Malfunctions vlastně jen navazují na svou předchozí práci. Kdo očekává nějaké novátorství a snahu o obměnu již dávno definovaného, tak od “Them” hezky rychle zase ruče pryč, protože tohle je opravdu se vším všudy osmdesátkový počin (dobře, krom toho, že se nahrávalo letos). Od autentického zvuku, přes instrumentální říznost a textovou přímočarost je vše tak, jako tomu bylo před dvaceti lety u známějších spolků jako třeba Disorder, k jejichž odkazu se kapela sama hlásí a vůbec se za to nemusí stydět, protože obě party vzešly takřka ze stejných kořenů, jen s odstupem několika let.

Pokud se jen letmo podíváte níže na finální tracklist “Them”, tak zjistíte, že drtivá většina skladeb se svou stopáží pohybuje kolem hranice jedné minuty, což už předem vypovídá o konečném vyznění. Jen ve třech případech se pokoří “magická” dvouminutovka, a sice s titulní “Them”, “Gospel Truth” a “On the Cusp”, které ovšem ani jedna nijak nevyčnívají z energické exploze ostatních fláků, jež jsou tak přímočaré, jak je pro tyhle party charakteristické. Zpěvák předvádí dost dobrou práci a svým pouličním zabarvením řevu naplňuje podstatu útočného HC/punku, který jeho spoluhráči rozehrávají. Určitě lze namítat a já to bez okolků musím uznat, že tahle alba zní vlastně všechna stejně a rozeznat je od sebe bez hlubší znalosti je takřka nemožné. Totéž se dá říct i o jednotlivých skladbách, jež se na “Them” sešly, a najít si své favority je tak dost subjektivní. Já sám jsem si hned oblíbil vypalovačky jako “Daze of the Week”, v níž se krom rychlého tempa taky na chvíli jen tak letmo zpomalí a zpěvák předvede krom ultrarychlého řevu taky něco, co by se dalo vzdáleně nazvat growlingem a píseň tak perfektně nakopne. Neurvalá hardcorová “Trappings of Faith” je dalším vrcholem s parádním špinavým riffem a intenzivním bicím atakem. Takové ty kraťoučké, pouze několikavteřinové “písně” jsem vždy považoval spíš za experiment a srandu, což platí i o dvojici “Technological Religion” a “Disorder Rule”, které jsou na poměry jiných band ještě pořád dost dlouhé. “Disorder Rule” je mi však blíž. Dostává svému jménu, protože jedná se o krátký crustový bordel bez smysluplného řádu. Nemá smysl popisovat skladbu po skladbě, protože by to klasicky vyznívalo v neprospěch nahrávky, kdy jsou ve své podstatě všechny stejně nasrané a dělat mezi nimi kvalitativní rozdíly ani nejde a deska má náboj hlavně jako celek.

“Them” je rozhodně jednou z těch nahrávek, které se musí slyšet a ne se snažit pochopit z psaného projevu. Ne, že by bylo hudebně tak komplexní, to samozřejmě ne, ale ve své jednoduchosti je album tak složité, že popsat jej nějakým rozumným a nezmateným způsobem není jednoduché. Zkuste si najít třicet minut volného času, “Them” jednou otočit, a pokud budete mít stejně jako já chuť si to hned zopakovat, tak do vás zaseklo drápky a už nepustí. Není to sice záležitost na desítky poslechů, to netvrdím, ale má to nepopiratelnou kvalitu, která tkví v uvěřitelnosti a přímočarosti, jež z “Them” jen srší. Krom toho má tahle hudba své kouzlo a já se díky Satanic Malfunctions mohl rozpomínat na dobu, kdy jsem takový hardcore doslova žral, takže přiznávám, že ve výsledném hodnocení je i troška sentimentality, které se mě zmocnila, ale s klidným srdcem můžu říct, že tohle album je vážně dobré.

Reporty

These New Puritans, oOoOO

Napsat komentář
These New Puritans, oOoOO
Datum: 20.11.2013
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: These New Puritans, oOoOO

Alternativní hudby není nikdy dost. A dvojnásob to platí o té, která i přes naprosto odlišný přístup ke kompozici a velmi expresivní, neotřelé vyjadřování dokáže zaujmout širší publikum než pár zasvěcených hipsterů. A zhruba přesně to se dá tvrdit o středečním koncertu Britů These New Puritans v pražské MeetFactory.

Do zavedeného masokombinátu na Smíchově jsem zavítal vůbec poprvé, vůbec jsem nevěděl, co můžu od klubu čekat, a byl jsem zvědavý na jeho prostředí. Chladné, mírně odtažité industriální prostředí na mě udělalo slušný dojem, potěšil zákaz kouření i vratné kelímky a čisté prostředí vůbec, ale to i v pozdních hodinách bylo dáno spíše povahou obecenstva než správou klubu. Věřím, že halda džískařů na Lordi dokáže nadělat větší bordel než parta klidných intošů, která si jde užít hodinku experimentálního rocku.

Post předkapely vyfasovala one man show oOoOO Američana Christophera Greenspana. Popravdě, když jsem poslouchal jeho letošní (a zároveň vůbec první) řadovku “Without Your Love”, případně některé z jeho předchozích EPček, ani v nejmenším mě nenapadlo, že jeho performance bude víc než co jiného připomínat bizarní hip-hop. Pohodový ambient řízlý chillem a čímsi, čemu se říká witch house, zněl v živém podání zcela jinak, než jak jsem jej poznal na desce. Občas až přebasovaný zvuk dal písním jiný, akčnější rozměr, nutno ale dodat, že vzhledem k očekávání se v mém případě Chris příliš nezavděčil. Osobně bych uvítal čistší vyznění písní, na které jsem se popravdě docela těšil v jejich původní podobě, nový nádech mě nijak nenadchnul. Samozřejmě, pár songů podobného ražení existuje pod hlavičkou oOoOO už na albu, rozhodně jich podle mě ale není tolik, aby to vydalo na padesátiminutový set. Ani vystupování poněkud jednolitou hudbu nijak nevylepšilo, Christopher většinou jen postával a zpíval, občas se tvářil, že hraje na příruční klávesy nebo cosi usilovně šudlal na jakémsi pultu na ovládání samplů. Výsledek nijaký a poněkud rozplizlý.

Následovala zhruba půl hodina, kdy se na pódiu producírovala parta bedňáků, která připravovala pódium a ladila nástroje pro hlavní hvězdu večera. Příchod These New Puritans byl avizován na půl desátou, ovšem stejně jako u oOoOO se začínalo se zhruba dvacetiminutovým zpožděním. Extravagantní Britové, známí především díky neobvyklým skladatelským kreacím a neutuchající originalitě, přijeli s četnou posilou dalších hudebníků představit své letošní album “Field of Rieds”, z něhož poskládali zhruba dvě třetiny setlistu. Vedle frontmana Jacka Barnetta, jenž se vyjma zpěvu chopil rovněž baskytary, bubeníka George Barnetta a Thomase Heina, který se namísto kytary chopil samplů, kláves a elektronických bicích, představili “Puritáni” svoji novou zpěvačku Elise Rodriguez. Kromě ní se ale na pódiu objevila ještě jedna půvabná slečna obsluhující další pult se synťáky a klávesami, trumpetistka a hráč na lesní roh.

Hodinový set kapela odstartovala ambientní písní “Spiral”, na kterou plynule navázala silnou klavírní melodií “Fragment Two”. Já osobně jsem se nejvíce těšil na pecky z předchozího alba “Hidden” a i na ty se dostalo. Trojice “Three Thousand”, “Attack Music” a “We Want War” naprosto bez potíží rozhýbala zhruba dvousethlavé publikum a dala vystoupení patřičnou šťávu. I kapela působila opravdu živým dojmem, obzvlášť když se Thomas sám chopil bubenických paliček a jal se sekundovat Georgovi, který se schovával za skutečnými škopky. Zbylých zhruba čtyři, možná pět písní už bylo z aktuálního “Fields of Rieds”, z nichž hypnotická titulní skladba zazněla jako poslední. Právě ve skladbách jako “The Light in Your Name” nebo “V (Island Song)” v plné kráse vyniklo vrstvení jednotlivých nástrojů a naprosto famózně zpracovaná gradace skladeb. Nejvíce pozornosti na sebe strhával právě frontman Jack Barnett. Elegantně oháknutý, přesto od pohledu neskutečně skromný zpěvák dokázal intuitivně pracovat s publikem, které si dokázal získat prakticky bez hnutí prstu. Perfektní dikce i zpěv, precizní hra na baskytaru, nebylo co vytknout. Zbytek kapely sice nikterak nezaostával, bylo ale jasně vidět, kdo je onou duší, animem kapely.

Jako první se z pódia vypařila zpěvačka Elise, následovaná Jackem. Nakonec na pódiu zůstali jen Thomas s Georgem, kteří si dopřáli skoro pětiminutové rozloučení v podobě mírně noisové onanie a ukončili famózní vystoupení. Po zaslouženém a neutuchajícím aplausu se These New Puritans ještě naposledy vrátili, vysekli přídavek na rozloučenou – a to už byl opravdu konec. Kdo neviděl a neslyšel, může jen hořce litovat. První zastávka “Puritánů” na území naší malé republiky v jejich sedmileté existenci dopadla snad ještě lépe, než si kdo mohl představovat, a i já odcházel nadšen. Skvělé.

Recenze

Motörhead – Aftershock

1 komentář
Motörhead - Aftershock
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 18.10.2013
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Heartbreaker
02. Coup de Grace
03. Lost Woman Blues
04. End of Time
05. Do You Believe
06. Death Machine
07. Dust and Glass
08. Going to Mexico
09. Silence When You Speak to Me
10. Crying Shame
11. Queen of the Damned
12. Knife
13. Keep Your Powder Dry
14. Paralyzed

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není výstižnějšího označení, které by novou desku legendárních Motörhead “Aftershock” mohlo doprovázet, než že parta kolem nezdolného Lemmyho vydala své další studiové album. Prosté jako facka a stejně je naprosto zřejmé, odkud vítr vane. V pořadí jednadvacátá řadovka by totiž klidně mohla vyjít před nějakými dvaceti lety a vůbec by na poměry tvorby tohoto seskupení nepůsobila nadčasově, protože si pořád jede to svoje. Takhle to prostě je. Lemmy nedělá žádné ústupky nebo kompromisy, svou tvorbu nijak neupravuje dle aktuálních trendů, a dokud bude tenhle skoro-sedmdesátník stát na pódiu zakloněný ve své typické póze s baskytarou v ruce, tak tomu ani jinak nebude. Jsou kapely, u nichž by byly pokusy o stylové kotrmelce spíš na obtíž a Motörhead jsou jedním z případů, kdy jejich fanoušci očekávají svojí další porci šlapavého metalického rock’n’rollu, jaký tahle legenda (připravte se, že tenhle titul použiju víckrát, protože pokud si to někdo zaslouží, tak jsou to určitě Motörhead) předvádí už bezmála čtyřicet let, a protože jim to šlape skoro stejně dobře jako za mlada, tak nemá smysl nic měnit.

Je pravda, že občas mají desky motorové hlavy vyšší, občas samozřejmě nižší kvalitativní status a občas je výsledek víc metal než rock’n’roll, ale to nemění nic na faktu, že jsou to pořád staří dobří bardi, jejichž sestava už se dávno ustálila v tříčlenném složení Phil Campbell, Mikkey Dee a Lemmy Kilmister, kteří dohromady působí jako tříhlavá bestie, jež už má něco za sebou, ale místo toho, aby působila znaveně, jsou naopak z jejího projevu patrné životní zkušenosti a vyhranost. “Aftershock” je oproti svým dvěma předchůdcům “The Wörld Is Yours” a “Motörizer” o něco víc rock’n’rollovější, vzdušnější a odlehčenější. A to i navzdory tomu, že jsou některé skladby pekelně nabroušené, tak nedopadá tak silně jako zmíněná dvojice předešlých zářezů v bohaté diskografii. Ty sice nebyly žádný metalový masakr, ale protože byly spíš jednostranně zaměřené na přímočaré pecky, působily o něco víc jednotvárně, než by bylo zdrávo. To je s příchodem “Aftershock” pryč, a přestože tracklist zdobí čtrnáct skladeb, tedy o něco víc než na předešlých počinech, tak celé album utíká mnohem přirozeněji, než tomu bylo předloni nebo ještě o pár let dříve.

Pojďme na věc. “Aftershock” začíná jedním z nejlepším otvíráků, které v aktuálním tisíciletí Motörhead na svou desku umístili. “Heartbreaker” je koncertní tutovka, která se vyrovná našlapané “Terminal Show” z “Inferno” a v osobním žebříčku top skladeb kapely ji řadím už nyní poměrně vysoko. Lemmyho nezaměnitelný chraplák stačí rychlému tempu úplně bez problémů a klasický chytlavý refrén, jehož hlavním motivem je název skladby samotné, nenechá při poslechu ani na chvíli v klidu. Platí to i o následující “Coup de Grace”, jež se pyšní skvělým kytarovým sólem mistra Campbella. Je melodická ale hodně kytarová, což je přesně to, co tahle legenda umí nejlíp. Dalšími skladbami, které stojí za zmínku, jsou zběsilé vypalovačky “End of Time” a “Paralyzed”, v nichž se Mikkey Dee mohl trošku víc odvázat, ale celkově jsou jeho bicí přesně tím, čím mají být. Kde je potřeba, tam doplňuje své parťáky jistou hrou, jinde zase udává tempo, kterému musí Lemmy a Phil stačit. V minulosti nás už Lemmy vzal na výlet do Brazílie, nyní tady máme nepřímé pokračování “Going to Brazil” v podobě chytlavé “Going to Mexico”, která si se svou kolegyní nic nezadá a klidně by se do budoucnosti mohla stát standardní akvizicí koncertních setlistů. Snad jedinou skladbou, která mi přijde oproti zbytku slabší, je nenápadná “Knife”, které chybí alespoň povedený refrén, díky němuž by byla snáze zapamatovatelná, jako třeba “Silence When You Speak to Me”, která nejenže přináší netradiční kytarový riff, ale velmi výrazným refrénem je tažena hodně nahoru.

Poměrně překvapivými položkami seznamu skladeb jsou “Lost Woman Blues” a “Dust and Glass”. Obě jmenované jsou důkazem, že Lemmymu koluje bluesrocková krev se stejnou intenzitou jako ta rocková. Ačkoli ani jedna z těchto písní nepůsobí tak překvapivě jako třeba “Whorehouse Blues” z “Inferno”, je i díky nim první polovina nahrávky zábavnější než ta druhá, která je sice pořád na poměry kapely nadstandard, ale už mi tam chybí víc momentů jako třeba “Crying Shame”. Ta byla uvolněna jako první vlaštovka, a i když se na první pohled nezdá ničím víc než klasickou rockovou šlapavkou, tak barové piáno, které ji podkresluje, je příjemným zpestřením. Přesně tohle jsou momenty, kterých si na současných Motörhead vážně cením. Nikoho už dnes nepoloží fakt, že by byli schopní nahrát deset variací na téma “Overkill” nebo “Ace of Spades”, ale že umí vytáhnou z rukávu nějaké to eso, kterým možná úplně nevytřou zrak, ale alespoň vám nadzvednou obočí. Takových skladeb do budoucna klidně víc, nemyslím si, že by tím legendární jméno nějak utrpělo.

Motörhead jsou prostě originál, kterých tady už moc nebude, a pokud se jim bude i nadále dařit tak jako na novince, tak ať jdou všichni pověstní nástupci k šípku. Pověst Lemmyho jakožto nesmrtelného nezmara, kterého nic neskolí, sice letos dostala menší trhlinu, když se po menších zdravotních patáliích začínala vznášet ve vzduchu otázka, jestli už i pro něj nepřišel na přetřes odchod do hudebního důchodu, ale je stále tady, stejně silný a příznačně nazvaná novinka “Aftershock” je jasným prohlášením, že tahle jízda ještě nekončí. Upřímně se přiznám, že jsem takhle povedenou desku od Motörhead už vlastně ani nečekal. A to, že se mi dostane do ruky kotouček, který hravě překoná vše, co pod nesmrtelným logem vyšlo za posledních dvacet let, přesněji řečeno od neúprosného “Bastards”, to je vážně pecka. A tomuto taky odpovídá mé hodnocení, které se možná na “jen další” album v diskografii zdá příliš vysoké, ale tahle parta si to zaslouží.

Recenze

Jesu – Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came

Napsat komentář
Jesu - Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came
Země: Velká Británie
Žánr: post-rock / shoegaze / post-metal
Datum vydání: 24.9.2013
Label: Avalanche Recordings

Tracklist:
01. Homesick
02. Comforter
03. Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came
04. The Great Leveller
05. Grey Is the Colour

Hodnocení:
Atreides – bez hodnocení
H. – 6/10

Odkazy:
bandcamp

Řeknu vám, za těch pár měsíců, co pro Sicmaggot píšu, jsem ještě nerecenzoval desku s tak ukrutně dlouhým názvem. Ale což, všechno je jednou prvně a bez výjimky to platí i pro “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came”. Co se týče Jesu samotných, své poprvé jsme si odbyli již docela dávno. Jestli dobře počítám, jsou to už nějaké tři roky, co jsem se prvně dostal k jejich EP “Silver” z roku 2006 a v té době mě dokázalo dosti spolehlivě unést daleko mimo žánry, na kterých jsem tou dobou ujížděl (pro šťouraly – rap a folk metal). Dalo by se říct, že to byla první kapela z post žánrů, ke které jsem ve svém životě přičichl a přes kterou jsem se k dalším žánrově příbuzným projektům dostal. A i dnes se k “Silver” vracím rád, máme mezi sebou takový ten milý, hluboce nekomplikovaný vztah, kdy jednomu je ouvej a ten druhý mu fouká bolístky.

I zbylá alba, která jsem slyšel, chovám v oblibě, proto jsem se na vydání nové desky těšil a byl zvědav, s čím Justin Broadrick přijde tentokrát. Předposlední “Infinity” byla doslova nekonečná padesátiminutová píseň se spoustou nálad, na poměry Jesu navíc nabitá nebývalou dávkou energie. Zato dnes recenzované nahrávce předcházející “Ascension” už bylo mnohem více shoegazové, post-rockové, uvolněnější. A bohužel také ukrutně dlouhé. “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” (psát ten název pokaždé znovu je vážně za trest) vcelku logicky pokračuje směrem, který byl na “Ascension” vytyčen. Tempo je ještě rozvláčnější, hudba ještě více míří k shoegazu a post-rocku, přičemž se odklání od dronové špinavosti, ze které zůstává jen charakteristická baskytara. Z doom metalu Jesu ponechali jen zadumanost a pomalé tempo, nic víc už nenajdete. Ne, že by snad někdy Jesu hráli čistý doom (stejně jako čistý drone, shoegaze, post-rock; na každém albu bylo vždy od každého něco, jen v jiném poměru ingrediencí), nicméně všechny prvky doomového žánru, které se objevovaly dříve, byly naředěny takovou měrou, že namísto hutného základu materiál spíše příjemně plyne kamsi do ztracena. Posun rozhodně vítám, tahle melancholická, trochu odevzdaná poloha Jesu vážně sluší, ovšem nese s sebou i jistá úskalí.

Justin sice pochopil, že na současnou tvář Jesu je hodinová stopáž vážně moc, celé album je proto záležitostí na slabou tři čtvrtě hodinu, i přes veškerou snahu je ale celá nahrávka na můj vkus místy příliš unavená. Jsou pasáže a skladby, které jsem si zamiloval, zejména titulní píseň je vážně skvělá a na podzimní procházky pod vymetenou oblohou jako stvořená – především díky tesknému zvuku kytary. Ten sice najdete coby poznávací znak alba na více místech, v tomto případě je ovšem nejpatrnější, nejlépe umístěný a podle mě i nejvkusnější. Na druhou stranu na takovou sedmnáctiminutovou, ambientně post-rockovou zasněnost “The Great Leveller” už musím mít náladu, abych ji dokázal patřičně docenit, protože ve většině případů mi zkrátka přijde až příliš dlouhá a unavená. A přitom nemůžu říct, že by byla vyloženě nudná, nezáživná, špatná nebo se mi nějak zvlášť protivila. Je prostě… zvláštní, přesně takovým tím způsobem, jakým umí být zvláštní snad jen hudba Jesu. “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” se za konjunkce vhodné nálady, okolní atmosféry a událostí stává úžasným balzámem na duši, který obejme, pohladí, utiší bolest a trápení. Na album určitě nelze spoléhat jako na všelék všech špatných nálad, na to je až příliš vrtkavé, ale i přesto jsem se k němu již několikrát velmi rád uchýlil a nezklamalo mě. Jste-li zvyklí odpočívat nebo dokonce usínat u hudby, pak jsou současní Jesu také dobrou volbou – a to nemíním nijak špatně, snivá kombinace shoegazu a ambientních prvků si vyloženě říká o relaxační využití. Pokud se ale příznivé okolnosti nesejdou v ten pravý okamžik, je vážně lepší si pustit něco jiného a vzdát se naděje, že třeba dostanete na album náladu během poslechu. S největší pravděpodobností se tomu tak nestane.

Ve výsledku mi nijak zvlášť nevadí ani fakt, že se Jesu místy opakují (vždyť už vydali tolik materiálu, že se tomu chtě nechtě nevyhnou), to ostatně vyvažují dostatečnou mírou progrese směrem k jemnějším žánrům. Jak ale popsat, co se mi na desce tak docela nezdá? Opravdu to bude jen v pocitech, protože fakticky na albu není špatně nic. Nenudí, jen tak se neoposlouchá, ale… prostě ale. Jednou bych hodnotil známkou nejvyšší, jindy bych vytáhl číslo sotva v lehkém nadprůměru, a popravdě tak trochu nevím, co si mám s “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” počít. Nu, vše je jednou poprvé, proto vám tentokráte bude muset stačit coby hodnocení text a výslednou známku si budete muset přimyslet na základě vlastního poslechu.

Další názory:

Musím se přiznat, že mě “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” nesebralo tak moc, jak bych od nahrávky skupiny jako Jesu čekal. Ve své podstatě ta deska není špatná, ale tak nějak to bohužel není ono. Atmosférická post-cosi zasněnost dokáže být hodně poutavou záležitostí, ale v téhle oblasti je opravdu tenká hranice mezi silnou atmosférou a nudou, přičemž Justin Broadrick se svou novinkou tentokrát naneštěstí převažuje na tu druhou, o poznání méně příjemnější stranu. Album má rozhodně i svoje solidní momenty, ale celku něco chybí a ve výsledku tak “Everyday I Get Closer to the Light from Which I Came” působí poměrně utahaně a ospale. Jediným momentem, který mě opravdu naplno dokázal vytáhnout z letargie, je až pěkný závěr poslední “Grey Is the Colour”. Například k takovému polospánku krátce po ránu nebo k usínání se album hodí hezky, ale při soustředěném poslechu se místy dostavuje i nuda. Na druhou stranu… i ta posluchačská letargie je ve společnosti Jesu docela příjemná…
H.

Jesu

Reporty

65daysofstatic, sleepmakeswaves

Napsat komentář
65daysofstatic, sleepmakeswaves
Datum: 7.10.2013
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: 65daysofstatic, sleepmakeswaves

Podzimní pondělí 7. října. Běžný pracovní den, se všemi jeho radostmi i strastmi. Večer někteří zamířili do hospody, někteří k televizím. Kolem dvou stovek zasvěcených se sešlo v klubu Fléda, protože ten den se zde konalo vystoupení zásadní kapely žánru (dnes už svým způsobem vyčerpaného) zvaného post-rock. Její jméno zní 65daysofstatic a jako support přivezla neméně zajímavé jméno sleepmakeswaves. Místo “pokapely” obsadilo duo Kaplan Bros. Do klubu jsem se nachomýtl naposledy při příležitosti vystoupení kapely Saxon 10. června. Přes léto klub prošel proměnou a modernizací. Nový nábytek, nově ohozené stěny i prostorové uspořádání. V první chvíli mi hlavou proběhl zmatek, protože jsem zahlédl jen zavřené dveře do sálu a chystající se aparaturu v předsálí. To se však jen na svůj noční set chystali Kaplan Bros a záhy byli lidé vpuštěni do sálu. Atmosféra tu byla dosti zajímavá, komorní. Lidé jen tak decentně postávali a bavili se. Spektrum fanoušků bylo relativně široké, od omladinu ze střední školy, přes hipstery, intelektuály z vysoké a nechyběli ani zástupci starší generace.

Jako první na scénu s devátou hodinu nastoupili Australané sleepmakeswaves. Od nich jsem nějakého materiálu znalý, byť jejich dlouhohrající nahrávka mě jaksi minula. Koncert pro mě tedy byl spíše neznámou, protože zásadním pilířem byly právě věci z dlouhohrající fošny. Ať už si říká kdo chce co chce, podle mě měl koncert atmosféru, charismaticky působila i zdánlivá nesourodost jednotlivých členů kapely. Stačí si vybavit obrovitého basáka, který jako by vypadl z nějaké sludgové smečky, a vedle něj hubeného hipstera s brýlemi a kytarou, a začnete tušit, o čem mluvím. Image však nebyla to podstatné. Bylo evidentní, že si celá kapela vystoupení užívá. Jejich muzika je rytmická, energická a nervní, sází především na jednoduché instrumentální obsazení (samozřejmě s bohatým využitím efektů) a občasné samply. Jistá strohost vystoupení jen umocňovala celkový dojem. 40 minut se sleepmakeswaves uteklo jako voda a já už s napětím očekával příchod hlavní hvězdy večera.

Na Flédě už jsem byl svědkem několika silných hudebních zážitků. Mezi top počítám třeba vystoupení kapely Swans. Nevěděl jsem, jestli mám od 65daysofstatic očekávat podobnou magii. Dalo by se říct, že můžu být rád, že jsem nic takového neočekával. Jejich styl je totiž dosti decentní, civilní. Vypadají jako obyčejná rocková kapela. Nevím jak v ostatních, ale ve mně vyvolali skutečně širokou škálu emocí, přestože k nějakému absolutnímu prožitku chyběla například projekce nebo něco na ten způsob. Nějaký vizuál, který by vkusně doprovodil hudební stránku. Setlist obsahoval většinou skladby z aktuálního alba “Wild Light” (aby ne, je to turné k jeho podpoře) a z předchozí “We Were Exploding Anyway” (ta přinášela především taneční momenty, ale nebylo to vůbec na škodu). Dostalo se však i na geniální debut. Strunná sekce se střídavě věnovala dvěma kytarám a base, či krabičkám. V různých obměnách a způsobech. Přesně tak, jak to známe z desek, kytarové stěny proložené elektronikou a silnými rytmy. K vystoupení opravdu nedovedu mít nějakou výtku a mám pocit, že koncert kapely, jakou je 65daysofstatic, se nedá jen tak popsat. Vystoupení plynulo naprosto přirozeně a ani na chvíli mě nenapadlo sledovat hodiny. S pokročilejší hodinou skladby nabíraly čím dál větší grády, při “Unmake the Wild Light” jsem šel téměř do kolen. Na pódium dorazil další kytarista na výpomoc a s tím, jak skladba rostla, zvyšovalo se napětí, které následně přešlo do absolutní exploze. Že se bude nejvíce pařit na letitou klasiku “Retreat! Retreat!”, asi nikoho nepřekvapilo. Celkově jsem byl s vystoupením kapely spokojený. Jak se zvukem, ale i s podáním, i když chvílemi bylo na některých členech vidět jistou znuděnost, že je to pro ně vlastně stereotyp. Ale podali i tak stoprocentní výkon, který ve mně zanechal hluboký zážitek a i další dny po tomto koncertě se nemůžu jistých vzpomínek a silných okamžiků zbavit.

Poté v menším sálku spustili svůj set Kaplan Bros, což byla zajímavá kombinace elektroniky se silným využitím 8-bitů a živých bicích. Bubeník byl naprosto excelentní a za to, co za svou baterií předváděl, si potlesk opravdu zasloužil. Několik nadšenců si na jejich produkci zatrsalo. Pro mě šlo spíše o zajímavost a především bubenické představení.

Přál bych si, aby se v Brně dělalo víc takových akcí představujících opravdové špičky žánru, který – ač jej mnoho lidí považuje za vyčerpaný – dokáže stále nabídnout jména, jež rozhodně nejsou zbytečně převařená a mohou se pochlubit talentovanou hrou i kompoziční schopností.

Minirecenze

Ársaidh – Roots

Napsat komentář
Ársaidh - Roots
Země: Velká Británie
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 16.5.2014
Label: Darker Than Black Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy: –

První pohled (H.):

Já musím říct, že ani zdaleka nejsem tak zarytý paganista jako kolega pode mnou a můj faktor pohanství má o poznání nižší level, což je možná i důvodem, proč z debutu Ársaidh (mimochodem, přijde mi vážně škoda, že těsně po vydání desky došlo ke změně názvu kapely na Saor, prý z důvodu problémů s výslovností a dlouhému “Á”, které působilo trable na internetu – původní jméno Ársaidh se mně osobně ale zamlouvalo o dost více) nejsem tak brutálně na větvi. Což ovšem vůbec nic nemění na tom, že “Roots” rozhodně je skvělá a silná nahrávka, již by si žádný příznivec pohansky laděného inteligentního folk / black metalu neměl nechat ujít, protože se – přesně jak bude zmiňovat i Prdovous níže – opravdu jedná o jeden z nejvýraznějších žánrových počinů tohoto roku.

Páteř “Roots” tvoří tři kompozice delšího rázu, z čehož už asi poměrně jasně, i když nepřímo vyplývá, že Andy Marshall (jenž není zas až tak neznámý, jak tvrdí kolega, pamatovat si jej můžete třeba z Falloch), jediný člen Ársaidh (resp. Saor) bude vsázet spíše na rozmáchlejší plochy, které budou postupně narůstat a gradovat, přesně jak se na pořádnou hudební odyseu sluší a patří. V tomto ohledu “Roots” nepřekvapí, ale o to nejde – v takovýchto případech je stěžejní především atmosféra a ta se zde vskutku vyvedla.

Nutno dodat, Andy Marshall s délkou kompozic moc dobře věděl, co dělá, jelikož platí, že čím delší, tím lepší, je dostatek času na využití každého motivu a k jeho plnému rozvinutí. Tím pádem je pro mě vrcholem závěrečná “A Highland Lament”, jež je nádhernou ukázkou toho, co všechno v Ársaidh (Saor) vězí, nicméně i v dalších dvou písních “Roots” a “Carved in Stone” se nachází spousta vydařených momentů a je radost to poslouchat. Naopak krátký a hodně minimalistický předěl “Saorsa” je zde spíše jen do počtu, ale dojem z desky nezkazí ani v nejmenším, tudíž je výsledek více než zřejmý – výtečná deska.

Druhý pohled (Atreides):

Co si budeme povídat, letošní rok je na kvalitní pagan metalové nahrávky extrémně chudý. První vlaštovka přiletěla až v polovině května ze Skotska v podobě Ársaidh (v současnosti přejmenovaný na Saor), jednočlenného projektu, za nímž stojí světu neznámá persóna Andyho Marshalla. Název pocházející ze skotské gaelštiny v překladu znamená “prastarý” a docela přesně vystihuje jednu z podstat hudby, kterou na “Roots” naleznete.

Tři skladby a jedno kratičké intermezzo však na padesáti minutách skýtají mnohem víc než jen závan dob dávno minulých. Už samotná stopáž skladeb, která neklesá pod třináct minut, vám dává tušit, že “Roots” bude především o rozmáchlých kompozicích – a již první skladba vás přesvědčí, že se nemýlíte. Směska black metalu, zasněného post-rocku a folkových melodií funguje na výbornou, přetéká emocemi. Rozsáhlé plochy čarují pohlcující atmosféru, tklivé melodie ji pak dokreslují melancholií a niternou esencí volnosti. Během poslechu nepotřebujete nutit představivost k obrazotvornosti, zhostí se jí sama a výsledkem jsou scenérie stejně krásné jako ta z přebalu alba. Instrumentální stránka sama o sobě je skvělá, riffy i přes úctyhodné délky nepřestávají nudit a v rámci žánru působí progresivně. Vyzdvihnout musím i basové linky, které podtrhují melodie a nesmím opomenout ani brutální vokál. Není sice nijak častý, ale když už začně Andy řvát, nemá výsledný dojem daleko k padající lavině kamení. Když připočtete propracované kompozice kypící skvělými momenty a gradací, která bere dech, zbývá jen otázka, proč je tenhle skvělý kus hudby tak neznámý.

Může to působit možná jako nekritická adorace, ale já nemůžu najít nic, co by na téhle prvotině bylo špatně. Všechno sedí, všechno má svůj účel, všechno funguje tak skvěle, že se většina folk metalu může jít zahrabat, protože “Roots” jej překonávají o několik délek ve všech směrech. Naopak, směle se vyrovnává největším ikonám žánru a navrch přidává opět trochu jiné pojetí pagan metalu. Bez debat překvapení roku.

Recenze

Tigertailz – Knives

Napsat komentář
Tigertailz - Knives
Země: Velká Británie
Žánr: glam rock
Datum vydání: 2013
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Shoe Collector
02. One Life
03. Bite the Hand
04. Spit It Out
05. Punched in the Gutz

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Při pohledu na partičku Tigertailz jsem klasicky očekával mladou nezkušenou kapelu, která se na scénu uvádí svým prvním EP “Knives”, jímž se na sebe pokusí upozornit. Byl jsem však totálně mimo mísu, když se záhy ukázalo, že se jedná o glam rockovou partu, jejíž kořeny sahají až do počátku osmdesátých let a která se se svým albem “Bezerk” z roku 1990 dokonce dostala do Top 40 britského albového žebříčku. Ačkoli mé znalosti glam rock/metalu končí někde u Mötley Crüe a Skid Row, šel jsem do “Knives” s vědomím, že při nulovém očekávání nemůžu být vlastně ani zklamán. A jak už je u mě zvykem, opět jsem se zmýlil.

Toto pětiskladbové EP sice není naprostá žumpa a spodina rockové hudby, ale na druhou stranu se nejedná o nic, co by mělo schopnost výrazně zaujmout, protože ať se na mě nikdo nezlobí, ale drtivá většina podobných kapel zní naprosto stejně a pro běžného posluchače je naprosto nemožné je od sebe nějak rozeznat. Zpěvák Jim Dovey nemá takový hlas jako třeba Sebastian Bach, takže bez problémů zapadne do běžného standardu glamových borců, kteří se nebojí výšek a jimž zdatně sekunduje zbytek skupiny se sborovými vokály. “Knives” je krásným příkladem toho, kdy se kapela nemůže pohnout dopředu, protože tohle je osmdesátkové retro jak bič. Od image, přes texty až k samotné hudbě skrz naskrz mám pocit, že poslouchám počin starý pětadvacet let. Ale co, když si to fanoušci takhle žádají, tak to mají mít…

Dá se říct, že jediné skladby, které se pro mne staly něčím víc než naprostým průměrem, jsou “Shoe Collector” a “Bite the Hand”. První z nich je typická stadiónová hymna s velkým refrénem, jednoduchou kytarou a solidní rytmikou, do které se při živém vystoupení musí dobře pohupovat. Nejsem naivní, abych očekával nějaké progresivní kejkle, takže má očekávání od podobné hudby nejsou nikterak veliká. Stačí mi, když to dobře šlape, zní to aspoň trošku původně a nešetří se chytlavými melodiemi, které zase nesmí být až moc přeslazené. “Shoe Collector” je přesně ten typ skladby, která tohle všechno splňuje, takže proti ní křivého slova nemám. Hodně úsměvná je kraťoučká vsuvka “Back in Black” od AC/DC po skončení kytarového sóla, za tu palec nahoru. “Bite the Hand” se mi zamlouvá ještě o něco víc. Frčí v rychlejším rytmu a kytary jsou ve slokách pěkně hutné. Je fakt, že v refrénu jsou hodně slyšet slavnější kumpáni z Mötley Crüe, ale vzhledem k tomu, že Tigertailz se vynořili zhruba ve stejnou dobu, tak jim to prominu a nebudu je vinit z krádeže. Ze zbylých skladeb je pak už velmi těžké vybírat něco zajímavého. “One Life” je klasická glam rocková balada, ke kterým jsem nikdy nevzhlížel a díky nekonečnému sborovému “hooooo hooo hou hou hou” jsem si na ni celkem rychle vypracoval slušnou averzi. “Spit It Out” a “Punched in the Gutz” už nepřináší nic zajímavého, zejména pak v porovnání s dvěma vyzdviženými písněmi. Obě jsou podprůměr jak vyšitý. Druhá jmenovaná by mohla zaujmout atypickou kytarovou linkou, ale jako celek stojí za starou bačkoru, takže ruce pryč.

Jsem trošku na vážkách, jak se k “Knives” pětice z Walesu postavit. Protože se nejedná o plnohodnotný hudební počin, tak se mi moc nechce do klasického bodového hodnocení, které by vzhledem k faktu, že z pěti písní mě baví pouze dvě, nebyl zrovna závratný a pohyboval bych se kolem podprůměrné čtyřky. Dokážu pochopit, že se fanoušci žánru budou v tomhle počinu rochnit blahem, ale pokud jde čistě o můj názor, tak si radši pustím klasiky jako “Dr. Feelgood” nebo “Skid Row”, protože na nich zaznělo totéž, jen v nadčasovější formě. Bohužel si kapely jako Tigertailz neuvědomují, že ne ve všech žánrech se sluší neustále připomínat osmdesátá léta, která jsou již pryč, a jejich počiny dnes vzbuzují spíš úsměv na tváři, což platí i pro “Knives”.

Recenze

Haken – The Mountain

Komentáře: 12
Haken - The Mountain
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 2.9.2013
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. The Path
02. Atlas Stone
03. Cockroach King
04. In Memoriam
05. Because It’s There
06. Falling Back to Earth
07. As Death Embraces
08. Pareidolia
09. Somebody

Hodnocení:
Zajus – 9,5/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V roce 2011 vydali Haken své druhé album, “Visions”, které se následně stalo jednou z mála desek zde na Sicmaggot ohodnocených plným počtem bodů. Právě v této recenzi jsem o Haken slyšel poprvé a netrvalo dlouho, aby se z “Visions” stalo mé nejoblíbenější album roku. Z reakcí internetových hudebních recenzentů lze ostatně usoudit, že jsem nebyl zdaleka sám. Dalo by se tedy říci, že očekávání dalšího počinu byla napjatá, a kapela nás tak nenechala dlouho čekat. Necelé dva roky po úspěšném “Visions” přichází jeho nástupce, jehož úkol je nesmírně obtížný. Obstála třetí deska Haken náročným požadavkům?

Moje největší obava byla, aby kapela nadšená z úspěchu svého teprve druhého počinu nezůstala stát na místě, jenže v tomto ohledu mé obavy Haken rozmetali s naprostou suverenitou. Dostáli významu slova “progresivní” a spíše než jeden velký skok učinili množství drobných krůčků, které značně změnily vyznění hudby samotné, aniž by zavrhly její úspěšnou minulost. V recenzích na “Visions” byli často zmiňováni jako zdroj inspirace legendární Dream Theater, s čímž jsem nikdy nemohl zcela souhlasit. Na “The Mountain” Haken však toto spojení roztrhli definitivně, a hudba, kterou na svém třetím albu prezentují, patří po právu jen jim samotným.

Protože ovšem asi jen málokdo předchozí počin Haken zná, pojďme se spíše věnovat tomu, jak novinka zní, než co se změnilo. Haken se totiž tentokrát ještě více vzdálili metalovému zvuku a “The Mountain” je tak nadžánrová deska propojující agresivní kytary s atmosferickými smyčci či klávesami a spletitou jazzovou rytmikou. Kapela má však nesmírně blízko také k silným popovým melodiím a jednou takovou album i začne. Krátká skladba “The Path” otevírá více než hodinové album jednoduchým pianem a klidným hlasem Rosse Jenningse. Právě on je hlavním hrdinou desky. Že jde o dobrého zpěváka, bylo zřejmé již na “Visions”, ovšem na novince dostává nesrovnatelně více prostoru a toho také využívá jak jen to jde. Nejde ani tak o rozsah či čistotu jeho zpěvu (ačkoliv v obojím jsou jeho výkony obdivuhodné), jako spíše o emoce, které do svého projevu vkládá. V každé z devíti skladeb je jeho přítomnost nepostradatelná a absenci dlouhých instrumentálních ploch, které byly dominantním poznávacím znamením “Visions” velice snadno kompenzuje.

Dalším klíčovým prvkem k úspěchu alba je baskytara. Jsem možná trochu basový úchylák, a tak je pro mě kvalitní basová linka mnohdy důležitější než linka kytarová, a “The Mountain” je v tomto ohledu deska naprosto bezchybná. Basa je perfektně slyšitelná a možná i díky zmenšené roli kytar si žije vlastním životem. Bicí pak zapadají přesně to celkového kontextu. Raymond Hearne umí být v pomalejších tempech velice tichý a nenápadný, v technických sekcích naopak nesmírně obratný a ochotný měnit rytmus s obdivuhodnou (ne)pravidelností a v agresivních momentech pak jednoduše nasadit útok kopáku v plné rychlosti.

Když se vše spojí dohromady, spolu s Henshallovým skvělým psaním, jde o naprostou nádheru. “Atlas Stone” je melodická, epická a neustále se měnící píseň obsahující několik krátkých (ale o to silnějších) kytarových i klávesových sól. “Cockroach King” je hravá, jako první na albu využívá vrstvení skvělého Jenningsova zpěvu, zatímco instrumentálně je spíše minimalistická. Přesto obsahuje několik nádherných momentů, jakým je třeba jazzová vložka po prvním opakování refrénu. V druhé půli pak dostane spíše technický nádech, aniž by ztratila hravost první poloviny. “In Memoriam” staví (na rozdíl od předchozích skladeb) na přímočařejší struktuře, o to více v ní však můžeme sledovat bezchybnou souhru jednotlivých nástrojů.

První vrchol, pokud vůbec takto vyrovnaná deska může mít vrchol, nastává s kratší písní “Because It’s There”, jejíž velká část je ve stylu a cappela. Nejsem si jist, zda jde o zpěv více členů kapely, či pouze více poloh Rosse Jenningse, ovšem po předchozích náročnějších písní je “Because It’s There” jako něžné pohlazení. Když pak zpěv vystřídá jemná hudba s nádhernou basou (opravdu, takhle dobrou basu jsem slyšel naposledy na loňském debutu Ne Obliviscaris), je dobojováno. Jako třešnička na dortu pak přijde bezchybný refrén – netuším, co si přát víc. Druhý vrchol následuje. “Falling Back to Earth” je nejdelší skladbou alba, ačkoliv jen těsně, a navíc s dvanácti minutami nejde o žádného behemota. Její dvě dějství (“Rise” a “Fall”) jsou jasně odlišená, a tak zatímco první oplývá pozitivním naladěním a asi nejlepší instrumentální sekcí alba, druhá nabídne po posmutnělém nástupu jakési smíření. “As Death Embraces” funguje jako krátká a intimní mezihra před nástupem klipové “Pareidolia”, silné metalové vichřice s orientálním nádechem. “Somebody” pak album uzavírá a představuje přitom ukázkovou gradaci od jemných melodických počátků po velkolepý závěr.

Popisu jednotlivých skladeb jsem se původně chtěl vyhnout, ovšem nakonec byl potřeba k ilustrování, nakolik je “The Mountain” různorodé album. Lze na něm najít stopy mnohých větších a známějších kapel – v techničtějších chvílích uslyšíte Devina Townsenda či Leprous, v melodičtějších pak třeba Anathemu nebo Porcupine Tree. Haken však s inspirací pracují tím správným způsobem – vzdávají hold svým hrdinům a staví na jejich tvorbě, z kopírování je nelze obvinit ani náznakem. Radost mi dělá i ozvučení alba. Přes zjevnou složitost nedochází k problémům s nesrozumitelností nástrojů, na druhé straně zde však nevidím ani problém se sterilitou, kterou jiná příliš “čistá” alba trpí. Haken se navíc nebojí využívat možností sterea a vytvořit vám ve sluchátkách opravdu kvalitní dojem prostorového zvuku, což při nadvládě středově orientovaných mixů posledních desetiletí není zdaleka standardem.

Formality však stranou, nakonec vždy vše stojí na schopnosti psát dobré skladby a to je právě ta disciplína, kde Haken vynikají. Kvůli složitosti však není “The Mountain” album na první poslech, dokonce mě jeho nepřívětivost zpočátku velice zarazila, zvláště když s “Visions” jsem takovou potíž neměl. To je však cena za kvalitní materiál, který doufejme obstojí desítky poslechů, jako právě jeho předchůdce. Textově již bohužel nejde o jeden ucelený příběh z Jenningsova pera, album však drží pohromadě společné téma, kterým je překonávání překážek. Skladby pak nabízejí pohled všech členů kapely – jde tedy opět o zajímavý koncept.

Z předchozích řádků je zjevné, že bodově se tedy budeme pohybovat na úplném vrcholu stupnice. Dlouho jsem měl v úmyslu udělit albu desítku, jde koneckonců o perfektní materiál, ale spíše si ji nechám na příště. Tak nějak tuším, že o Haken ještě uslyšíme. K poslechu “The Mountain” však dávám to největší doporučení a dávám na vědomí, že o něm budu psát ještě jednou – při vyhodnocování nejlepších alb roku.

Další názory:

Ač nerad, musím s kolegou mírně nesouhlasit a pokazit tak vysoké hodnocení třetího alba nových progresivních hrdinů Haken, kteří mi před pár lety doslova učarovali. Nehodlám vyvracet tvrzení, že “The Mountain” je skvělá deska, protože ve svém jádru jí opravdu je, ale předchozí “Visions” byl daleko větší majstrštyk, kterému se tentokrát nepodařilo vyrovnat. Rozhodně se nejedná o album přístupné, což jsem ani nečekal, ale místy jsem měl pocit, že se Haken rozhodli předvést na malé ploše co nejvíc možných nálad a nápadů, až to působí zbytečně překombinovaně, na což nejvíc dojela “Cockroach King”, která jako celek prostě nehraje. A to proti jazzovým momentům v metalové hudbě nic nemám. Tady mi to ale jaksi nešmakuje. První půle “The Mountain” na mě působí velmi nemastným dojmem, jakoby si kapela připravovala půdu pro fantastický závěr, protože od “Falling Back to Earth” bych nějaké mouchy hledal jen velmi obtížně. Jednoznačným vrcholem je “Pareidolia”, což je skvěle propracovaná a vystavěná kompozice, která předčí i většinu materiálu z posledního počinu. Vyzdvihovat technickou stránku řemesla je v tomto případě zbytečné. Snad jen musím smeknout před Haken, že se zbytečně nepouští do sebestředné hráčské exhibice, jako mají v oblibě jiní žánroví kolegové z branže. V případě “The Mountain” nebude od věci označení zklamání, které se mi na mysl vkrádá od prvního poslechu. Jak jsem říkal na začátku, velmi dobrá deska, o tom není pochyb, jen už to není takový šok, jako bylo “Visions”, a z mého pohledu trvá docela dlouho, než se začne dít něco opravdu zajímavého, takže z toho důvodu nemůžu sáhnout výš, než jsem učinil.
Kaša

Recenze

Carcass – Surgical Steel

Napsat komentář
Carcass - Surgical Steel
Země: Velká Británie
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 13.9.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. 1985
02. Thrasher’s Abattoir
03. Cadaver Pouch Conveyor System
04. A Congealed Clot of Blood
05. The Master Butcher’s Apron
06. Noncompliance to ASTM F899-12 Standard
07. The Granulating Dark Satanic Mills
08. Unfit for Human Consumption
09. 316L Grade Surgical Steel
10. Captive Bolt Pistol
11. Mount of Execution

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 8/10
nK_! – 9/10
Stick – 9/10

Průměrné hodnocení. 8,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

K novému albu britských řezníků Carcass jsem přistupoval s velkým respektem. Mluvíme tady totiž o legendě, v jejímž případě se jen těžko najde někdo, kdo by zpochybňoval její vliv na utváření extrémního metalu. Ať už budeme mluvit v souvislosti s mrtvolným debutem “Reek of Putrefaction” o grindu, či později s dvojicí opusů “Necroticism – Descanting the Insalubrious” a “Heartwork” o death metalu, tahle parta vždy stála v čelní linii a s pořádnou invencí svůj výraz pravidelně posouvala o notný kus dopředu. Ale to všichni víme. Ač tomu úvod neodpovídá, nemusíte se bát, že by se následující řádky nesly na vlně nekritického uctívání ze strany bezmezného fanouška, který by za legendární považoval i záznam záchodového spláchnutí ve zkušebně, protože ač s úctou kapele neupírám její historický vliv, s výjimkou jejich obecně nejcennějších alb “Necroticism – Descanting the Insalubrious“ a “Heartwork”, mě jejich raná tvorba doposud míjí stejně úspěšně jako (ještě nedávno doslova) labutí píseň “Swansong”.

Carcass se rozhodli využít situace kdy réuniony a návratová alba frčí a vytasili se tak se svým šestým počinem “Surgical Steel”, jenž uzavírá sedmnáctiletou studiovou pauzu v kariéře liverpoolských borců. Tohle album jsem sice očekával o nějakých pár let dříve, tedy v roce 2007, kdy kapela oznámila svůj návrat, jenže v té době se jednalo o comeback “pouze” na koncertní pódia, takže tehdy nepřišlo. Na nový albový zápis jsme si museli dalších šest let počkat a čekání se rozhodně vyplatilo. Ústřední duo Jeff Walker a Bill Steer se spojilo s bubeníkem Danielem Wildingem, který zdravotně indisponovaného Kena Owena, jenž si na novince jako host zazpíval, zastoupil s grácií, a společně nadrtili důstojné pokračování svých zásadních počinů. Pravda, “Surgical Steel” sice není tak novátorské a stylotvorné jako alba předešlá a působí mnohem víc jako klasické best-of dosavadních nejúspěšnějších postupů, ale rozhodně nelze říct, že by tak kapela činila neobratně. Dalo se čekat, že nejblíže bude mít novinka právě k “Heartwork”, takže jsem tušil, že zklamaný nebudu, protože právě tu považuji za desku, na níž Carcass dosáhli svého vrcholu. A jak novinka dopadla? Vezměte obdobnou atmosféru, silné písně, prvotřídní muzikantské výkony a zabijácký sound Colina Richardsona, jenž produkoval, a Andyho Sneapa, který mixoval, a výsledkem nemůže být nic menšího než prvotřídní materiál hodný jejich chorobného jména.

Nicméně, začíná se nevýrazně, protože “1985” je instrumentální kytarové intro, které mi paradoxně zní velmi Amottovsky, i když se Michael Amott na novince nepodílel a nadále již není součástí kapely. Pravý nástup tak přichází s “Thrasher’s Abattoir”, což je nekompromisní death-grindová jízda, kterou už jsem si od čtyřicátníků pod jménem Carcass nedokázal živě představit. Stačí však dvě minuty, abych měl jasno, že pánové jsou zpět v plné parádě a že se mám v následujících minutách na co těšit. Je to důrazné prohlášení, z nějž je cítit, že skupina nemíní nikoho nechat pochybovat o své síle. Následující dvojice skladeb “Cadaver Pouch Conveyor System” a “A Congealed Clot of Blood” už je přesně těmi kusy, jež jsem od novinky očekával. První z nich rychlejší, druhá pomalejší a sekaná, přesto se v obou případech jedná o death metalové hymny plné kytarových vyhrávek, které občas rozsekají sypačky, na něž sice nezbylo tolik místa, jak bych si představoval, ale jsou zastoupeny v takové míře, aby to skladbu popohánělo kupředu, takže to berte jen jako mé osobní přání.

Čím však novinka nestrádá, jsou kytarová sóla Billa Steera. Ta jsou jedním z top momentů drtivě většiny kompozic a tento kytarista ukázal, že Michaela Amotta nepotřebuje a vystačí si sám i v melodických pasážích, kde jsem tak nějak očekával, že mu to samotnému bude skřípat. Riffy má nabroušené jako ten nejostřejší skalpel a leckdy jsem si vzpomněl na jeho práci z počátku devadesátých let. Přestože je “Surgical Steel” velmi vyrovnaný počin, na němž se nedají skladby rozdělit tak jednoduše na povedené a nepovedené, našel jsem v “The Master Butcher’s Apron” slabší kus, který mi přišel tak nějak tuctový a jenž by se neztratil na albech běžných melo-death metalových seskupení. Jediným kladným bodem v ní zůstal Jeff Walker, který nic neztratil ze své schopnosti přenést na posluchače naléhavost a intenzitu svého projevu. Jeho hlas od posledního alba neztratil nic ze své síly a je fajn slyšet jednoho z nejoriginálnějších řvounů na scéně v plné parádě. Tohle je hlas, který zraje jako víno a který si zaručeně nemůžete splést a poznáte ho i o půlnoci.

Naštěstí je nevýrazná “The Master Butcher’s Apron” negována parádní “Noncompliance to ASTM F899-12 Standard” v jejímž počátku se Steer sólově vyřádí, aby se následně přešlo k hutnému death/grindu, kterým kapela kdysi ochromila všechny své posluchače na “Necroticism – Descanting the Insalubrious“. I přes delší stopáž není problém se v ní orientovat, protože zas tak složitou strukturu nemá, ale hlavně díky parádní kytarové práci jsem si ji z celého alba oblíbil nejvíc spolu s ódou na chirurgickou ocel “316L Grade Surgical Steel”, jež jako by vypadla z “Heartwork”, a to hlavně díky barvitým Steerovým vyhrávkám. S každou další skladbou kapela ukazuje, že je ve formě a nápadů má na rozdávání. Příkladem budiž “Unit for Human Consumption”, což je opět rychlá vyřvávačka, která mi velmi blízce připomíná Arch Enemy, ale v podání Carcass jsou všechny ingredience mnohem (ne)chutnější než v případě vyumělkovaného severského “Úhlavního nepřítele”. Singlová “Captive Bolt Pistol” možná není tou největší peckou na desce, ale je velmi přímočará s chirurgicky přesným Wildingem, sborové vokály jsou v pohodě a hlavně jde tvrdě na věc, takže ji jako tuto volbu vlastně i chápu, protože posluchače správně nakopne, ačkoli jsem toho názoru, že taková “316L Grade Surgical Steel” by byl vhodnější výběr.

Tak, bez úhony jsme se dostali až k závěru, který dostala na starosti předlouhá “Mount of Execution”, jež se svými osmi minutami určitě vynikne, a to nejen stopáží, ale i svým konečným vzezřením. Na její adresu jsem zaznamenal spoustu rozdílných názorů, což jaksi nechápu, protože i když takový pokus není na zvyklosti Carcass zrovna typický, jedná se o důstojné zakončení parádní desky. Od akustické kytary, přes líbivé kytarové melodie až k hutným riffům dostanete vše v nejvyšší kvalitě a skladba s přehledem spěje k vrcholu v podobě roztahaného kytarového sóla. Se zbytkem alba sice “Mount of Execution” zrovna neladí, ovšem v závěru to nijak nevadí. Jo, kdyby desku měla zpomalovat někde v půlce, tak bych tak spokojený nebyl a nejspíš bych házel špínu na zbytečný pokus o natažení stopáže, ale jako tečka to šlape. Když už jsem nakousl tu stopáž, tak chválím, že Carcass nepodlehli syndromu “narvěme tam všechno, co se vleze”, ale zastavili se na vkusných padesáti minutách, po nichž mi na tváři i po opakovaných posleších zůstává spokojený úsměv.

Konečné resumé nebude žádným překvapením. Víc takových návratových alb. Nic víc si po poslechu “Surgical Steel” ani přát nemůžu. Velmi kvalitní a vyrovnaná deska, která, kdyby Carcass už nic nestvořili, bude parádním zakončením jejich kariéry, což se doposud o “Swansong” říct nedalo. Protože se ale na jejich “Chirurgické oceli” nenechází ani stopa po rzi nebo nějaké jiné nedokonalosti, tak by byla věčná škoda, kdyby se na to Walker a Steer vykvákli, protože nyní všem pochybovačům vytřeli zrak. Nebudu vám mazat med kolem huby a krmit vás žvásty o tom, že opusy “Necroticism – Descanting the Insalubrious” a “Heartwork” byly téměř překonány, protože tomu stejně nikdo nebudete věřit, ale když řeknu, že se jim “Surgical Steel” přiblížilo na dohled, tak už to není taková utopie, po jejímž vyřčení bych vypadal jako blázen. Texty, jež si nic nezadají s Walkerovými výtvory před nějakými dvaceti lety, a hudební stránka vypiplaná do posledního detailu dotváří finální dojem ve všech ohledech skvělé desky, v jakou jsem už nedoufal. Vážně skvělá práce!

Další názory:

Carcass je určitě kapela, k níž mám dost velký respekt, což je docela logické, protože jen blázen by mohl nerespektovat takhle zásadní a důležitou formaci, nicméně jsem nikdy nepatřil mezi jejich zaryté fanoušky a sám od sebe si jejich nahrávky pustím opravdu jen minimálně. Možná i z toho důvodu jsem “Surgical Steel” přijal o trošku chladněji než moji kolegové, což ovšem nic nemění na faktu, že i podle mě je ta deska skvělá – ostatně, hodnocení 8/10 je také dost vysoké a rozhodně ne každé album na něj dosáhne. Ale zpátky k “Surgical Steel”… bezesporu se jedná o nahrávku, jež vzbuzovala obrovská očekávání, ale ke cti Carcass slouží fakt, že rozhodně laťku nepodlezli a ze situace vyšli jako vítězové, protože přesně takhle má vypadat kulervoucí návrat s plnou parádou – Black Sabbath by se mohli jít podívat, jak se má dělat nekompromisní comeback, který všem pochybovačům zavře hubu. Vzhledem k tomu, že kolega nade mnou v recenzi již nahrávku rozebral dostatečně a lépe, než bych to zvládnul já, tak už se jen rozloučím se jmény vypalovaček, jež jsem si oblíbil nejvíce – “A Congealed Blot of Blood” a “Unfit for Human Consumption”.
H.

Jak nejlépe krátce popsat “Surgical Steel”, nejnovější album liverpoolských Carcass? Inu, jednoduše – old schoolový nářez v moderním kabátku. Bandě kolem frontmana Jeffa Walkera se po sedmnácti letech podařilo téměř bezchybně navázat na předchozí úspěchy a ačkoliv je novinka kvalitativně nepředčí, jedná se alespoň o více než důstojného nástupce, který na celé třičtvrtěhodinové stopáži baví a ani na chvilku se nezadrhne. Tytam jsou časy, kdy Carcass hrávali grindcore, ale moderní death metal stavějící na rychlých a ostrých riffech dvorního kytaristy Billa Steera okořeněných opravdu parádním zpěvákovým chraplákem je přesně to, co formaci momentálně sluší nejvíce. Kapela hraje jako o život a i za bicí soupravou sedící nováček Daniel Wilding se zahanbit nenechává. Po technické stránce paráda a otextování asi není potřeba nikterak komentovat, protože to bylo v případě Carcass vždy na vynikající úrovni. Maximální spokojenost!
nK_!

Metalová událost roku nastala, Carcass vydali nové album. A rozhodně to není propadák, i přestože v podstatě nejde o nijak překvapivý materiál a ti, co dobře znají “Necroticism – Descanting the Insalubrious“ a “Heartwork” si dokáží asi dost reálně představit, co se na této placce odehrává. Grindcore je zde prakticky eliminován a převládá především hrubý death metal v kombinaci s typickými melodiemi, grindové růžky občas řádně přibrousí hrany, ale nejsou zde hlavním pilířem. Ale není to na škodu, jejich současná tvorba má tah na bránu, agresivní riffy i skvělé melodie. Walkerův chrčák trhá vnitřnosti a stejně tak typické riffy Billa Steera. Nový bubeník Daniel Wilding odvádí perfektní práci, přes jeho mládí je slyšet brutální vyhranost. Andy Sneap, který k nahrávání přistoupil až v jeho průběhu, namíchal zvukovou explozivní směs, která trhá koule. Musím říct, že na albu nenácházím žádnou vyloženou slabinu a jako celek funguje skvěle, hrací čas vždy uběhne jako voda. Pro mnohé a nejspíš i pro mě album měsíce, pro někoho dost možná i album roku. Nedivil bych se tomu ani za mák.
Stick