Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 18.3.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. The Great Insomnia
02. Cages of Dust
03. So Precious
04. New Life
05. Naivety and Oblivion
06. Outside the Maze
07. A Picture
08. Unending Loss
09. Prometheus
10. Faded
Jak jsem za posledních několik měsíců stihl vypozorovat, Itálie je rodištěm nejen několika notoricky známých jmen, ale plodí rovněž kapely, o kterých v zahraničí asi moc slyšet není, nicméně jejich tvorba se dá označit za přinejmenším zajímavou. A ačkoli mnou pokaždé, když dostanu do ruky nějakou takovou neznámou kapelu, cloumá skepse, občas se zadaří a narazím na překvapivě slušný materiál. A jelikož dnes nemám náladu být tajemný, prásknu na sebe rovnou, že album “Untouchable Failure” od kapely Resonance Room je přesně takový případ. Jelikož je ale nasnadě, že takové vágní prohlášení toho moc neřekne, v následujících odstavcích se to pokusím krapet upřesnit…
Co se týče žánru, Resonance Room se pohybují na širokém poli potemnělého gothic metalu, ale z jejich hudby je tu více, tu méně zřetelně cítit jazyk, který v osmdesátých letech kodifikovaly legendy gotického rocku, a k tomu možná ještě nějaké další vlivy. Krom jemné progresivní aury jsou ale natolik decentní nebo chcete-li nezřetelné, že snad ani nemá smysl se o nich jakkoli dlouze rozepisovat. Ono gothic rock/metalové jádro k sobě totiž poutá veškerou pozornost a pro celou desku je v každém ohledu určující. Potom není divu, že asi první, co se posluchači zavrtá do paměti, jsou ve své podstatě ostré, ale přesto nějakým záhadným způsobem jemné a umírněné kytary, které reprezentují tu asi nejmetalovější složku, která přispívá k celkovému vyznění “Untouchable Failure”. Nejde o žádné zběsilé riffování a stejně tak se nedočkáte ani minimalistického doomu, ale síla kytarové sekce spočívá v chytré, propracované a tak akorát členité stavbě, jež potom doprovozena jemným klávesovým podkresem tvoří solidní instrumentální základ, o který se celá deska opírá. Nesnaží se šokovat a jeho pasáže nejsou samy o sobě nijak zvlášť chytlavé, ale když se do toho člověk zaposlouchá, zjistí, že jde o velice dobrý a rozhodně ne triviální výkon, za který se jeho autor či autoři rozhodně nemusí stydět. Spíše naopak.
A stydět se v žádném případě nemusí stydět ani zpěvák Alessandro Consoli, který svým zastřeným hlasem desku opravdu korunuje, respektive dokonale doplňuje instrumentální složku se všemi klady i potenciálními zápory, které z toho plynou. Není to sice žádný Pavarotti, ale jeho vokál je opravdu charismatický a k samotné hudbě se perfektně hodí. A je to právě vokál, který je nositelem asi nejpřitažlivějšího prvku celého alba – poutavých a velmi specifických melodií. I když specifických… Nevím, jestli je to jen mnou, nebo je to skutečnost, ale melodie mi svou stavbou a náladou dost připomněly tvorbu The Foreshadowing, rovněž italské kapely, pohybující se ve velmi podobných vodách. Tato vzájemná podoba však ani není na škodu, protože právě melodie jsou asi tím nejlepším, co The Foreshadowing na svém posledním počinu nabízí, takže když si je (a to prosím berte s velkou nadsázkou) Resonance Room “vypůjčili”, podložili kvalitním instrumentálním podkladem a vrchem přidali obstojnou dávku vlastní tváře, je asi jasné, že to nemohlo dopadnout zle.
Zle to skutečně nedopadlo, ale na druhou stranu nelze hovořit ani o žádném extra trháku a teď bych chtěl vysvětlit proč. Velmi silný je začátek alba a skladby “The Great Insomnia” a “Cages of Dust” se mi opravdu zaryly pod kůži a skladba nebo dvě v podobném stylu se dále objevují i ve středu alba. Pravě tyto temné a jedinečnou vnitřní energií obdařené kusy dle mého tvoří jádro alba a základ jeho přitažlivosti. Je to tím, že se v nich snoubí všechny výše zmíněné kvality v dostatečné koncetraci potřebné k tomu, aby to fungovalo. Ona koncentrace ale bohužel není v až takové míře přítomna na celé ploše desky, skladby, které jsou samy o sobě dobré tak občas trochu zapadají, a proto není “Untouchable Failure” ve výsledku až tak dobrým, jak by být mohlo. To však neznamená, že by by tento “zbytek” zcela postrádal dobré momenty. Jsou tam, není jich málo a minimálně některé z nich rozhodně stojí za pozornost. Neméně chvályhodná je rovněž zřetelná snaha dodat albu dynamiku jak pomocí rychlosti a agresivity (zde v nejen vzájemném kontrastu vynikají především až sladká “So Precious” nebo trochu zasněná “A Picture” proti přímočaré a takřka brutální “Unending Loss”), tak skrze různou úroveň využití progresivních prvků, které ač prostupují celou deskou, tak jsou zřetelnější spíše v její druhé polovině. A i když v žádném případě není daný aspekt dotažený do extrému, pořád to funguje a jsou to právě tyto aspekty, jejichž prostřednictvím Resonance Room sice možná trochu nenápadně, ale s definitivní platností potvrzují, že to nejsou žádní rádoby cool a jinak zcela neschopní nýmandi, ale muzikanti, se kterými je třeba počítat.
Další názory:
Ale jo, není to špatné… vlastně je to možná až překvapivě solidní. K “Untouchable Failure” jsem přistupoval v podstatě bez jakýchkoliv očekávání, a když už jsem nějaká měl, tak spíše ve smyslu ne moc záživné, průměrné a trochu utahané nahrávky, jenže deska, jakou Resonance Room natočili, má k něčemu takovému dost daleko. Samozřejmě, nejedná se o veledílo, které by člověku nějak překopalo jeho pohled na muziku, přesto se jedná o album více než slušné a rozhodně nenudící. Resonance Room umí s potemnělou gotickou atmosférou pracovat velmi dobře, rozvážně riffy i zádumčivý vokál fungují naprosto v pořádku – celkový dojem více než dobrý. Netvrdím sice, že budu “Untouchable Failure” poslouchat do konce života, nicméně těch několik poslechů jsem si dal s chutí a bavilo mě to. H.
Nightfall patří mezi veterány řecké metalové scény, já sám je dokonce řadím do osobní “velké řecké trojky” společně s Rotting Christ a Septicflesh. Jenže na rozdíl od jmenovaných kolegů si Nightfall nikdy nevydobyli takovou pozici… přestože nějaké jméno jistě mají a především starší posluchači, kteří metalovou scénu sledují již od 90. let, na ně stále slyší, z obecného hlediska se rozhodně nejedná o tak známou kapelou. Možná, že za to do jisté míry může nepříliš přehnaná aktivita (mimo jiné čtyři roky úplné nefunkčnosti) a jen sporadické koncertování v posledních letech, což dělá hodně (viz kolegové ze Septicflesh, kteří se po svém návratu neuvěřitelně zvedli, koncertní diář ustavičně natřískaný a pořád je o nich slyšet), dost dobře za to mohou i stylové kotrmelce, kterých Nightfall prodělali hned několik. Nejednou stočili žánrové kormidlo do odlišných vod, čímž naštvali mnohé fanoušky, a ty nové zase ztratili, když oním kormidlem pootočili zase jinam – ostatně se není co divit, při jejich chameleonské diskografii; jako nádherný příklad může posloužit druhá polovina 90. let, kdy po začátcích ve vodách obhroublého death metalu svůj zvuk nejprve značně vyčistili, aby pak skončili až někde u gothic rocku (možná je trochu paradoxní, že právě tato gothic rocková deska, kterou mnozí přímo opovrhují, je moje nejoblíbenější od Nightfall).
Ačkoliv experimentování a stylová nestálost mnohým lidem vadily, pro mě osobně to byl jeden z hlavních důvodů, proč mám Nightfall rád. Kapela si stále dokázala držet svůj rukopis, a přesto si člověk nemohl být tak úplně jistý, s čím přijdou na další nahrávce. Z tohoto pohledu mám ovšem s novinkou “Cassiopeia” malinký problém. Rozhodně to není zlé album a samotná muzika se mi líbí, ale je to na můj vkus až příliš podobné předchozímu “Astron Black and the Thirty Tyrants”. Je dost dobře možné, že hlavní mozek Efthimis Karadimas našel hudební polohu, která mu jednoduše padne jak ulitá a cítí se v ní dobře, což samozřejmě nic proti tomu, ale trochu se díky tomu nyní stává obětí svého vlastního přístupu ke kapele v letech minulých. Když si totiž člověk tak nějak zvykne na to, že se Nightfall s každou nahrávkou vyvíjejí a budou znít zase trochu jinak, je pak trochu zklamání, když se ta nestane a “Cassiopeia” zní až na dílčí drobnosti vesměs podobně, jako zněl její předchůdce. Přesto nemohu tvrdit, že by mě tento fakt nějak moc překvapoval, jelikož z nějakého podivného důvodu jsem tak nějak tušil, že Nightfall budou více méně jen pokračovat v tom, s čím přišli na “Astron Black and the Thirty Tyrants”.
Odsouzení si však “Cassiopeia” i přesto nezaslouží, protože Efthimis dal dohromady kolekci zábavných skladeb, jež opět nesou typický rukopis Nightfall, který je – zmiňovanému experimentování navzdory – jasně rozpoznatelný již od úplných počátků skupiny v první polovině 90. let. Potom, co jsem si na “Cassiopeia” trochu zvyknul (což zní možná paradoxně, protože většinou si člověk musí zvykat na změnu stylu, kdežto v případě Nightfall jsem si vlastně zvykal na nezměnu), jsem docela lehce zjistil, že je “Cassiopeia” velmi solidní nahrávka. Z konkrétních kousků jsem si nejvíce oblíbil trojici “Oberon & Titania”, která je přiložena k poslechu někde okolo, “Colonized Cultures” a “Stellar Parallax”. Avšak i v dalších se vyskytnou zajímavé nápady či velmi dobré melodie, viz třeba “Hubris”.
Menším problémem “Cassiopeia” může být, jak nepřímo zmiňuje kolega pode mnou, relativní jednotvárnost materiálu, neboť deska po celou svou délku jede ve vesměs stejné koleji. Je pravda, že to v případě Nightfall není poprvé a už některá předchozí alba s tímto faktem trochu válčila, stále ale bohužel platí, že úplnému závěru to trochu ubírá, protože oproti předchozím písničkám už prostě nepřináší nic nového. Z tohoto pohledu mě třeba poněkud zklamala skladba “Akhenaton, the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty”, od níž jsem podle názvu čekal něco extra, ale až na poklidnou a na poměry desky trochu netypickou mezihru ve své polovině v ní není nic, co by se neobjevilo již v písních, které předcházely.
Před samotným závěrem by se možná ještě slušelo dát na vědomí, v jakém stylu se vlastně “Cassiopeia” pohybuje, vzhledem ke zmiňovaným stylovým proměnám. Ačkoliv na začátku padaly žánry jako gothic rock nebo death metal, dnešní Nightfall jsou již poněkud jinde, druhý žánr je zde přítomen v nějakých stopových prvních, hlavně díky growlingu, ale jinak by se současný styl Nightfall dal popsat jako kombinace dark metalu, melodického death metalu, black metalu a gothic metalu.
“Cassiopeia” je v konečném součtu dost slušné album, které se mi poslouchalo dost příjemně. Osobně jsem od něj dostal to, co jsem očekával, ačkoliv jsem doufal ve větší posun, přesto mi to stále stojí za koupi a za zařazení do sbírky, a byť tahle deska rozhodně nebude prioritou, protože mám na seznamu žhavější kandidáty na utrácení peněz, stále to myslím hovoří za vše. Dále hodně oceňuji velmi pěkný obal, který je sice na první pohled jednoduchý, ale velmi elegantní a z mého pohledu povedený. Přestože mají Nightfall na kontě i lepší počiny, ani “Cassiopeia” nedělá jejich jménu ostudu.
Další názory:
Tahle deska je mým prvním setkáním s řeckými Nightfall. Kapela prodělala za svou kariéru docela slušný stylový přerod, který spoustu fanoušků asi nerozdýchalo. Jejich prozatím poslední album “Cassiopeia” nabízí ne nezajímavý dark metal s občasnými black metalovými záblesky (to prosím doslova, protože se většinou jedná jen o rytmickou část bicích nebo kytarovou pasáž). Už jsem četl názory, že je to totální brak, ale to bych rozhodně neřekl. Většina skladeb má dobrý odpich a solidní melodické nápady, tady hraje prim především dvojblok skladeb “The Nightwatch” a “Stellar Parallax”. Bohužel po půlce alba už mi skladby připadají poněkud na jedno brdo a dostavuje se mírný pocit nudy. Stick
Země: Švédsko Žánr: gothic metal / rock Datum vydání: 26.10.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. The Scarred People
02. Winter Dawn
03. 384 – Kteis
04. Radiant Star
05. The Sun Also Rises
06. Before Another Wilbury Dies
07. Love Terrorists
08. Messinian Letter
09. Thunder & Lightning
10. Tiznit
11. The Red of the Morning Sun
Tiamat jsou zpět s další deskou. Od posledního zářezu jménem “Amanethes” uplynuly dlouhé čtyři roky a fanoušci kapely, která si dlouhé roky své existence prošla hned několika škatulkami – death metalem počínaje a potemnělým rock-metalem konče – ani tentokrát neměli sebemenší jistotu, s čím se charismatický Johan Edlund a jeho kumpáni vytasí. Tedy, jedna jistota by se přeci jen našla – od desky “The Scarred People” se čekalo hodně, takže je na místě podat alespoň přibližně odpovídající obrázek o tom, jak to nakonec dopadlo.
První ochutnávkou, která měla potenciální kupující přemluvit k činu, se stala titulní skladba “The Scarred People”, a s odstupem o ní mohu říct jediné – pokud chtěli Tiamat zamaskovat celkový charakter alba, nemohli vybrat lépe. Spolu s hitovkou “Thunder & Lightning” jsou to totiž jediné šlapavě energické skladby, které deska nabízí. Určujícím materiálem jsou naproti tomu skladby ostatní, které přinášejí nenápadný, umírněný, svým způsobem minimalistický, ale v jádru velmi emotivní zážitek, který svým charakterem spadá spíše do vod alternativního nebo progresivního rocku, ovšem s rukopisem typickým pro Tiamat. Náladu desky lze přirovnat k uvolněnému rozpoložení, které občas nastává těsně před spaním, nebo k posmutnělé atmosféře takřka prázdného baru okolo třetí ranní, a dá se říct, že mě až fascinuje, jakými způsoby je tohoto efektu napříč albem dosahováno. Jednou je to díky instrumentálnímu bohatství, se kterým nějakým zvláštním způsobem funguje i zdánlivě primitivní a klišovitá linka vokálu, jindy je to právě propracovaný vokál, který posluchače ke skladbě přitáhne, a ta po nějaké době odhalí své krásy… Stejného výsledku jako lehce trudnomyslné většině se k mému úžasu daří dosáhnout i na první pohled sluníčkové a americkou country značně inspirované ojedinělosti “Messinian Letters”, a to je jen další důkaz, že Tiamat rozhodně neposkládali tuhle desku jen tak halabala.
Když jsem se o pár řádků výše zmiňoval o instrumentálním bohatství, měl jsem tím na mysli dva hlavní proudy, ve kterých se dotyčná ctnost projevuje. První je vesměs předvídatelný – instrumentální linky napsané tak dobře, že si na tento titul mohou dělat nárok. Sólování v “384 – Kteis”, minutu a tři čtvrtě dlouhá kytarová exhibice “Before Another Wilbury Dies” nebo víceméně všechny pasáže, kde se kytary (kterých se to týká především) dostanou ke slovu v trochu širším měřítku, než je pouhý rytmický podklad, to vše na tom nese zásluhu. Sice to chvíli trvá, než tuhle stránku věci člověk docení, ale stojí to za to, opravdu. Druhá tvář onoho instrumentálního bohatství se projevuje skrze řadu dalších nástrojů a zvuků, které Tiamat do hudby zapracovali. Je toho nespočet – jemná mandolína v “The Sun Also Rises”, mluvené slovo na pozadí “The Winter Dawn” nebo “Before Another Wilbury Dies” (schválně kdo si všimne, co je na druhém případě pozoruhodné) a opravdu ohromná spousta dalších zvuků nejrůznějšího původu, které se objevují v naprosté většině skladeb a dělají poslech o mnoho zajímavějším.
Zmiňoval jsem se rovněž o vokálu, a i když to v tomto případě není tak úplně kapitola sama pro sebe, trochu tohle téma rozvést Johanovi Edlundovi dlužím. Když jsem o něco výše psal o “zdánlivě primitivní a klišovité lince vokálu”, nejdůležitější je v tom to slůvko “zdánlivě”, protože i když se některé melodie mohou zdát zpočátku trochu plytké (a ruku na srdce, ono se ani po delší době nejedná o žádnou přehlídku progresivních melodických postupů), přesto dříve nebo později začnou fungovat, a ve většině případů je to jen další potvrzení principu, podle kterého se dá z mála vytřískat hodně. Vlastní kvalitu zpěvu vůbec není třeba jakkoli rozpitvávat, protože není nejmenšího sporu, že Edlund je stále ve velké formě a jeho hlas je radost poslouchat, neboť zde představuje nejen klasické hloubky, ale několikrát se vydá i do na jeho poměry neobvykle vysokých poloh a jednou dokonce připomene, že krom skvělého čistého zpěvu vládne i kvalitním ostrým vokálem, a i tenhle jeden případ dělá ze závěru skladby “Love Terrorists” jeden z nejpůsobivějších a nejzapamatovatelnějších momentů alba. A ještě na okraj – byl bych schopen přísahat, že jsem z desky zaslechl takřka neznatelný ženský vokál, který byl přítomen i na starších albech, a pokud je tomu skutečně tak, i tahle drobnost pak přispívá k celkově mimořádné vokální úrovni, na jakou album “The Scarred People” dosáhlo. A teď si tohle všechno dejte dohromady, a vyplyne z toho jediné – “The Scarred People” je deska vokálně brilantní, náladou kompaktní, projevem velmi pestrá a nápaditá, a když jí člověk přijde na chuť, tak také atraktivní na poslech.
Je mi zatěžko soudit, nakolik se “The Scarred People” zalíbí dlouholetým fanouškům kapely, ale ono je to nakonec bezpředmětné, neboť ti již desku určitě nejednou slyšeli a udělali si vlastní názor. Z pozice posluchače, který má o tvorbě Tiamat sice jakýs takýs přehled, ale nemá ji nastudovanou zdaleka tak, jak by si přál, však s trochou optimismu mohu tvrdit, že jde o velmi solidní materiál, který skrývá mnohé příjemné okamžiky. Jistě, není to kdovíjak výjimečný počin, ale pevně věřím, že si svoje publikum jistě najde. Jen je otázkou, jestli se tací budou rekrutovat z fanoušků Tiamat, nebo spíše jinačích uskupení. A vsadil bych spíše na druhou jmenovanou kategorii, protože po jistých nesplněných očekáváních na mě album zapůsobilo spíše atributy, které bych čekal spíše od svých milovaným R.E.M.. Hlavní je ovšem fakt, že je “The Scarred People” povedené album, které má svůj vlastní výraz a umí s ním zabodovat.
Další názory:
Na novou desku se čekalo dlouhé čtyři roky. Následovník předchozího výborného počinu “Amanethes” splňuje všechny formální požadavky na dobrou desku, rychlejší chytlavé rockové skladby střídají citlivé balady s floydovským étosem, jak tomu bylo i na desce minulé. Jenže tady tomu nějak chybí charisma. Skoro to vypadá, jako by po čtyřech letech Johan akorát tak hrábnul do šuplíku a vytáhnul skladby, které se nedostaly na předchozí desku, dal jim konečnou podobu a s velkou pompou to vydává za zbrusu nové album Tiamat. Abyste mě nechápali zle, ta deska je dobrá, ale čekal jsem víc. Za pozornost stoprocentně stojí titulní “The Scarred People”, “Winter Dawn” a “Radiant Star”. Jako bonus deska obsahuje výtečnou předělávku skladby “Born to Die” od Lany Del Rey, která mi z celé desky přijde úplně nejgeniálnější. To už o něčem svědčí, ne? Stick
Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 29.10.2012 Label: Nuclear Blast Records / Peaceville Records
Tracklist:
01. The Unveiling of O
02. The Abhorrent
03. For Your Vulgar Delectation
04. Illicitus
05. Manticore
06. Frost on Her Pillow
07. Huge Onyx Wings Behind Despair
08. Pallid Reflection
09. Siding with the Titans
10. Succumb to This
11. Sinfonia
Kdykoli vyšlo nové album Cradle of Filth, nevyvolalo to ve mně žádné rozjařené emoce a ani tohle nebylo výjimkou. Nikdy jsem je nezbožňoval, nikdy jsem je ani potají neproklínal, a můj náhled na ně by se dal popsat velmi snadno – prý kdysi dobrá kapela, od které se mi libí pár skladeb, a tím to hasne. Zbytek tvorby z nového tisíciletí pak osciluje mezi pojmy velmi špatný a ještě poslouchatelný a jde hodně mimo mě, takže jediným, co pro mě činí Cradle of Filth alespoň trochu zajímavou kapelou, je angažmá Marthuse za bicími. Od novinky “The Manticore and Other Horrors” jsem tedy nečekal nic jiného, než že mi to opět prohučí ušima a s trochou štěstí nezanechá větší škody, než se povedlo podivnému obalu a děsně pošahaným promo fotkám. Jenže čas od času se stane, že člověka nějaká deska navzdory všem předpokladům překvapí, a přesně to je případ “The Manticore and Other Horrors”…
Vypadá to totiž, že Cradle of Filth konečně dostali rozum, upustili od ambicí na tvorbu monumentálních děl, která tu více, tu méně, ale pořád ošklivě padala na hubu, a rozhodli se to pro jednou udělat relativně jednoduše a poctivě, aniž by se však zřekli svých poznávacích prvků. Novinka je totiž poměrně přímočará deska, což je po všech těch nepříliš zdařilých pokusech o něco většího neuvěřitelně osvěžující. Celková stopáž alba se bohudík zastavila kousek za jednapadesátou minutou, přičemž jednotlivé skladby se pohybují mezi čtyřmi a šesti minutami. To je za zde naplněného předpokladu, že je alespoň trochu co poslouchat, přesně tak akorát, aby se posluchač nezačal nudit. Dalším důkazem návratu nohama na zem je potom fakt, že muzika, s jakou se Cradle of Filth na novince vytasili, má takový trochu neurvalý punkový šmrnc a energii a místy je zatraceně chytlavá, což se o většině tvorby z posledních let rozhodně říci nedalo. Funguje to na výbornou a je to jeden z hlavních atributů, které přidávají “The Manticore and Other Horrors” na atraktivitě.
Tenhle charakter je dílem především kytary Paula Allendera, a já musím uznat, že její majitel odvádí velmi slušnou práci. Kytarové linky jsou jasně čitelné, většinou jim nechybí drive a celé to působí celkem přirozeně a živě. Dost podstatný vliv na to má ale také skutečnost, že kytarám nepřekáží hory symfonického balastu, takže mohou vyniknout v plné šíři (…kytarové album? Zcela určitě!). Aby však nedošlo k mýlce, orchestrální party jsou na desce pochopitelně přítomny, jen nehrají tak zásadní roli. Proti ostatním nástrojům jsou spíše v pozadí a do výsledku promlouvají jen jemně, ovšem nakonec to působí neskonale lépe, než všechny ty desky, kde v touze po epickém zvuku orchestr požere zbytek nástrojů a zbude jen nadýchaná vata. Za to palec hodně nahoru, konečně to někomu došlo. Krom klasických symfonických partů ale desku obohacují také další zvuky, o kterých si netroufám tvrdit, jestli jsou dílem kláves, nebo jsou to čisté samply. Tím mám na mysli hlavně východně znějící etnickou vložku, která je dokonale slyšet třeba v takové “Manticore” nebo vyloženě robotický start “Huge Onyx Wings Behind Despair”. Na ploše celého alba je toho víc, opět to působí velmi svěže a celek to příjemným způsobem ozvláštňuje.
Je tedy zřejmé, že se Cradle of Filth podařilo stvořit opravdu zdařilý základ pro dobrou desku. Zbývá však otázka, nakolik se ty kvality promítly do jednotlivých skladeb, neboť zdůrazňovaná přímočarost a ostatní aspekty s ní spojené přesouvají těžiště významu právě ke konkrétním skladbám na rozdíl od desek, kde výsledný dojem plyne spíše z alba jako celku. A já mám radost, že mohu prohlásit, že ani tady Cradle of Filth neselhali. Jistě, je tu několik slabých kusů (úplně mě nepřesvědčila třeba taková “Illicitus”), ale i ty nepříliš zdařilé skladby obsahují dobré momenty a nejsou vyloženě špatné, což je oproti letům minulým obrat o 180° k lepšímu. Naproti tomu taková “Siding with the Titans” je dost možná nejlepší skladbou, kterou Cradle of Filth napsali od dob desky “Midian”, titulní “Manticore” je rovněž velice podařená a ani ostatní na tom nejsou o moc hůř. Zajímavé ale je, že mi některé opravdu dobré pasáže nepatrně připomněli konkrétní momenty z dílny Carach Angren nebo The Vision Bleak a nemám tušení, jestli se jedná skutečně o inspiraci, nebo jestli Cradle of Filth dospěli k podobnému výrazivu sami. Faktem však zůstává, že i takové pasáže ze zbytku nijak zvlášť nevyčnívají a hlavně jsou dobře provedené.
Posledním důležitým faktorem tak zůstává projev vokalisty Daniho Filtha. Je pravda, že jeho hlas už dávno není, co býval, a na “The Manticore and Other Horrors” je to dobře slyšet. K tomu mi připadá, že v některých případech je jeho jekot velmi samoúčelný a danou část skladby spíše sráží než naopak. Na druhou stranu to ale není zas až taková hrůza a Daniho hlas se k tomu všemu pořád nějakým zvláštním způsobem hodí. Navíc mě jako už několikrát v minulosti opět dostalo jeho vynikající frázování, takže nakonec ani vokální stránka alba není špatná, i když se nemohu zbavit kacířské myšlenky, že kdyby desku nazpíval někdo jiný, bylo by to ještě o něco lepší.
Už je to tak, vážení, Cradle of Filth natočili po dlouhé době dobrou desku. Jistě, všechny ty klady, které jsem v recenzi vypíchl, neplatí celých padesát jedna minut a třicet čtyři vteřin nonstop a “The Manticore and Other Horrors” není ani nijak zvlášť geniální dílo. Lehký odér výjimečnosti je z ní ale stejně cítit a hlavně – postrádá výrazné zápory a na rozdíl od všech svých předchůdců, se kterými jsem měl tu čest, mě pořád baví. I když jsem se tedy původně těšil, jak tohle album sestřelím, nemám jinou možnost, než hodnotit rovné dva body nad průměr, což není vůbec málo, a rozhodně víc, než bych byl ještě před měsícem ochoten připustit. Dobrá práce!
Další názory:
Představovat britské Cradle of Filth je snad úplně bezpředmětné. Kdysi originální kapela, která se k dnešním dnům změnila v jednu z těch nejdiskutovanějších na tvrdě metalové scéně, přichází na scénu se svým jubilejním desátým studiovým albem. “The Manticore and Other Horrors” je (sice pořád lehce nerozvážným) krokem k lepším zítřkům, ale když si vzpomenu na předchozí, neskutečně vyčpělé “Darkly, Darkly, Venus Aversa”, tak se mi ježí chlupy po celém těle ještě teď. Oproti tomu novinka brnká na tvrdší strunu a jednoznačným plusem je zpřehlednění skladeb a zkrácení stopáže, díky čemuž se “The Manticore and Other Horrors” stalo lépe stravitelným a jeho poslech nebyl takovým utrpením jako na několika posledních deskách. To všechno jsou jen kosmetické změny, obecně vzato se nic nezměnilo a temný symfonický metal si užijou všichni příznivci do sytosti i na aktuálním počinu. Nejsem naivní, abych očekával, že se Cradle of Filth ještě někdy vrátí ke svým klasickým dílům, takže jim aktuální hudební polohu věřím a považuji ji za přirozený vývoj. Oproti nedávné minulosti však konečně dokázali přijít s celkem vyrovnaným materiálem, s čímž jsem měl zejména na “Godspeed on the Devil’s Thunder” veliký problém. Několik slabších momentů se pořád ještě našlo, třeba stupidní odrhovačka “Nightmares of an Ether Drinker” z limitované edice, ale i s tím se dá žít. Očekávání byla těžce pod bodem mrazu a nakonec to nedopadlo zas tak špatně. Kdo ví, třeba se s Marthusem v řadách opravdu blýská na lepší časy, přestože dosavadní počiny tomu příliš nenasvědčovaly, tak “The Manticore and Other Horrors” ve mně vzbudilo slabou naději. Kaša
Země: Německo / Švýcarsko Žánr: gothic rock / metal Datum vydání: 7.9.2012 Label: Hall of Sermon
Tracklist:
01. Irgendein Arsch ist immer unterwegs
02. If the World Stood Still a Day
03. Verloren
04. This Is the Night
05. Interlude – Feuerzug (Part I)
06. Feuerzug (Part II)
07. Refugium
08. Weil du Hilfe brauchst
09. Rote Sinfonie
10. Revolution
Za jménem Lacrimosa se ukrývá německo-finské duo, které již dlouhé roky žije a tvoří ve Švýcarsku a které na letošek připravilo v pořadí již jedenácté řadové album. To nese název “Revolution” a já jsem si ho k recenzi vybral veden zoufalou snahou objevit pod hlavičkou gotického metalu kapelu, která není jen továrnou na peníze, bezskrupulní kopírkou několika zavedených žánrových veličin, nebo rovnou kombinací obojího. Zároveň jsem tuhle recenzi vzal jako příležitost konečně se podívat na zoubek kapele, která kolem mě dlouho kroužila, ale nikdy se nepřiblížila dost na to, abych po ní chňapnul.
Nač to zastírat, moje první přání se mi vyplnilo hned s prvním poslechem, protože i když jsem nebyl schopen s jistotou říct, co jsem to vlastně doposlouchal, bylo mi jasné, že nic podobného jsem ještě neslyšel. Nebo ne, jinak. Slyšel jsem spoustu věcí, které zněly jako určitá část nebo chcete-li složka “Revolution”, ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by byly tyhle byť i zdánlivě neslučitelné složky namíchány takovým způsobem, jako to na své novince předkládá Lacrimosa. Tilo Wolf totiž operuje s motivy melancholického německého schlageru, přidává špetku vznešenosti klasických gotických uskupení z 90. let, nebojí se vlivů čistého industrialu nebo lehké elektroniky, a to vše podkládá stylově těžko zařaditelnými kytarami. Řekněte, dá se takováhle směsice vlivů vůbec pojmenovat? Já si na to netroufám, ale někdo povolanější by se o to pokusit mohl, protože v podobě, jaká se ukazuje na bezmála hodinovém “Revolution”, se jedná proti všem předpokladům o soudržný celek, kde se jednotlivé části doplňují, místo aby spolu zápasily. Překvapením ale není konec. Jak praví zkušenost, když někdo kombinuje tolik různých prvků, většinou mu z toho vyjde dílo, které je poměrně složité, komplexní a nemusí být úplně jednoduché se v něm zorientovat. “Revolution” je na tom trochu jinak a kdybych měl hledat nějaký výraz, jak shrnout, jakým jazykem k posluchači deska mluví, asi začnu hovořit o hudebním minimalismu, který však oplývá velkým množstvím rozličných nápadů a postupů. A je to skutečně tak, protože i přes značně umírněný charakter nahrávka oplývá opravdu zajímavými momenty – ať už co do melodií nebo kompozice.
Vynikající zprávou je, že se Tilo Wolf snad v žádné skladbě neopakuje a “Revolution” přináší deset svébytných a jasně odlišitelných skladeb. Dosaženo je toho velmi elegantně. V žádném případě se totiž nejedná o deset podle jednoho mustru šitých skladeb klasické struktury, ale je to přesně naopak. Jednou je to energická hitovka “Feuerzug”, jindy silný a rozvláčný žalm “Weil du Hilfe brauchst”, s folkem a elektronikou koketující sólo pro Anne Nurmi (“If the World Stood Still a Day”), svým minimalismem neuvěřitelně přitažlivá “Verloren” nebo třeba košatá a dlouhá kompozice “Rote Sinfonie”. Jednotlivých nástrojů je využíváno tak akorát střídmě, ne všechny jsou nutně stavěny na odiv na každém rohu a výsledkem je tak deska, která je i přes spoustu jednotících prvků velmi pestrá a nenudí.
Zcela dominantním a pro kapelu určujícím faktorem je páně Wolfův vokál. Nikdy jsem nikoho neslyšel zpívat jakkoli podobně a není se čemu divit. Barva, lehká zastřenost a jedinečné emoce, které jsou v jeho hlase skryty, vytváří v kombinaci s parádním německým přednesem vokál, který se prostě musel stát pojmem. Zajímavé ale je, že Tilův hlas místy zní jakoby trochu použitě nebo neudržovaně. Nevidím v tom však jiný důvod než záměr, protože jak jsem se na vlastní uši přesvědčil, naživo mu to zpívá opravdu skvostně. Svojí troškou do mlýna přispívá i klávesačka Anne, která se co se zpěvu týče angažuje především jako doprovodná vokalistka. Jak již ale bylo řečeno výše, svůj pěvecký um v plné šíři zužitkovává v krásné “If the World Stood Still a Day” a osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby dostala více prostoru i jinde, protože tady se ukazuje ve velmi příznivém světle.
Jak většinou není o jednotlivých nástrojích moc co psát, zde je to podstatně jednodušší, protože způsob, jakým bylo přistupováno ke kompozici “Revolution”, vysloveně ukazuje na jednotlivé linky nebo konkrétní pasáže a nechává posluchače, ať sleduje, kam plynou. Dojem na mě zanechalo střídmé, ale o to působivější využití kytar, které je radost poslouchat prakticky pokaždé, když se projeví. Jejich parádně strojový chraplák působí v kontrastu s jemným zbytek skladby vyloženě výborně a několik povedených sól – nebo rovnou celá skladba “Verloren” – ukazuje, jak skvěle zde kytary mohou promluvit do podoby celku. Neméně kvalitními party se může honosit bicí oddělení a rozhodně příjemné bylo zjištění, že není zapotřebí natahovat uši kdovíkam, aby šla od ostatních nástrojů rozeznat baskytara.
Tohle všechno zatím vypadá na mimořádné vysvědčení, ale nebylo by fér, kdybych to dosavadní nadšení trochu nezchladil, protože i když se mi album jako celek opravdu dostalo pod kůži, nelze přivírat oči nad některými zjevnými nedostatky, kterými trpí, ať už se mi to líbí nebo ne. Tedy nedostatky… žádné konkrétní nedostatky album nevykazuje, ale v jeho neprospěch hovoří skutečnost, že klady, kterých si tolik vážím, se nepodařilo plně zužitkovat na celé ploše alba. Místy tak člověk narazí na poněkud hluché pasáže, kde se není moc čeho chytit, a výsledek tím pochopitelně trpí. Asi nejvíce tu částečnou prázdnotu cítím ve skladbě “Refugium”, úplně jsem nepřilnul k “This Is the Night”, a dvojice “Weil du Hilfe brauchst” a “Revolution” přes své nezpochybnitelné kvality také není až tak dobrá, jak by mohla být. Když si ale vzpomenu na skvosty jako “Verloren”, “If the World Stood Still a Day” nebo velmi povedené “Irgendein Arsch ist immer unterwegs”, “Feuerzug” či “Rote Sinfonie”, musím nad těmi slabšími kusy přimhouřit oko.
A oko přimhouřím i v závěrečném verdiktu, protože z čistě objektivního hlediska bych musel “Revolution” hodnotit stejně jako kolega níže. Nicméně “Revolution” mě vedle celých podařených skladeb potěšilo nejen celkovou způsobem, jakým promlouvá k posluchači, ale i spoustou detailů, které když člověk objeví, zjistí, že dovedou i ty ne až tak podařené skladby vytáhnout o něco výše, než by asi měly být. A proto také hodnotím, jak hodnotím. Znát předchozí desky s černobílým harlekýnem na přebalu, možná bych se uchýlil k ještě úplně jiné známce, ale při současném stavu věcí nemohu nejnovější počin Lacrimosy hodnotit jinak než velmi příjemnou osmičkou. Za mě naprostá spokojenost.
Další názory:
Musím se přiznat, že ačkoliv samotné jméno Lacrimosa mi samozřejmě již po mnoho let není neznámé, vlastně nikdy jsem tvorbu kapely nějak hlouběji nezkoumal, díky čemuž je “Revolution” vlastně prvním albem vůbec, které věnuji nějakou větší pozornost. Nevím, jestli je to dáno právě tímto faktem, nebo jestli je “Revolution” opravdu dobré i v kontextu ostatních desek, nicméně se mi novinka opravdu líbí. Nutno uznat, že některé momenty jsou opravdu velice silné, zejména se to týká skvělé dvojice “If the World Stood Still a Day” a hned následující “Verloren”, které se obě velmi povedly, stejně jako třeba jedenáctiminutová “Rote Sinfonie”. Jsou zde sice i písničky, které mi tak úplně nesedí (jde hlavně o “Refugium”), ale ani to nic nemění na faktu, že můj celkový dojem z “Revolution” je velmi dobrý. H.
Co si pamatuji, Lacrimosa v mých představách vždy figurovala jako neotřelá formace, které jsem však nikdy nedal možnost stát se jedním z mých oblíbenců. Ale odmítněte možnost zúčastnit se netradiční hudební události doprovázející vydání nové desky, po které jsem při rozdávání recenzí shodou náhod také sáhl. Ne, taková konstelace okolností vyloženě žádala o plné využití, a tak jsem se nakonec zase jednou vypravil do pražského Rock Café, vyzbrojen pouze znalostí novinky “Revolution” a také očekáváním události, která mohla dopadnout skutečně jakkoli…
Ještě než se pustím do popisu samotného dění v klubu, bylo by dobré uvést na pravou míru, čím měl být tento koncert tak netradiční. Několik týdnů před startem Tour: Revolution, jejíž součástí byla i pražská zastávka, totiž od kapely přišla zpráva o tom, že se publikum tentokrát nedočká žádných předkapel, ale namísto toho hned tříhodinového koncertu hlavní hvězdy, který bude rozdělen vedví přestávkou. Motivem pak byla snaha předvést publiku jak maximum nových skladeb, tak výběr toho nejlepšího z dosavadní košaté tvorby. To jsou dozajista sebejisté ambice, ale v takových případech hrozí riziko, že když se celá akce nepodchytí ze všech stran, z něčeho působivého se může jak mávnutím proutku stát celkem obstojný trapas. Proto jsem k celému koncertu přistupoval se střízlivým odstupem a nenechal propuknout nějaké přehnané těšení. Ovšem když jsem se konečně dobelhal na místo, najednou to začalo vypadat velmi slibně. Po vstupu do sálu se totiž mým očím otevřel pohled na velmi vkusně zařízené pódium, kterému se i při výrazné gothic stylizaci podařilo nesklouznout k lacinému kýči nebo přeplácanosti. Nezbývalo tedy než čekat na moment, kdy se v těchto kulisách rozehraje divadlo, k jehož sledování se sešla velmi početná a různorodá směska návštěvníků – gotickými kostýmy a němčinou počínaje, stahováky s bodci a ruštinou konče.
Samotný začátek koncertu se z mně neznámých důvodů protáhl skoro o půl hodiny, ale někdy mezi osmou a půl devátou večerní se konečně setmělo a sálem se rozlehly první tóny titulní skladby aktuální novinky “Revolution”. A hned ze začátku bylo jasné, že minimálně co do vizuální stránky půjde koncertu asi sotva co vytknout, protože i samotné ústřední duo Tilo Wolf – Anne Nurmi dostálo pověsti, a stylovými kostýmy k těm všem kulisám oba dokonale zapadli. Obzvlášť Anne vypadala naprosto úchvatně, a když do toho ještě z poza kláves rozhazovala úsměvy na všechny strany, byla to skutečně pastva nejen pro mužské oko. Ani uši však nezůstaly zkrátka a mohly se opájet velmi vydařeným zvukem, který nakonec vydržel celý večer a kapele tak v jejím úsilí neházelo klacky pod nohy vůbec nic. A bylo to poznat, protože se od samého začátku jednalo o velmi zdařilé vystoupení, ke kterému mě za celých prvních 90 minut nenapadla snad žádná zásadnější výtka.
Jak už jsem naznačil v úvodu, hrálo se jak z novinky, tak ze starších desek, a Tilo Wolf se ukázal jako opravdový hudebník, protože se krom mikrofonu se stihl pověnovat také klavíru, kytaře, klávesám… Vsadím se, že kdyby na to přišlo, neztratil by se ani za bicí soustavou. Největší pozornost ale pochopitelně strhával při čistě pěveckých pasážích, kde vedle naprosto skvostného vokálního projevu (jeho rozsah a hlasová variabilita mě opravdu uzemnily) stíhal předvádět rovněž různé tanečky a další decentní pohybové kreace, z nichž mě nejvíce zaujaly pohyby rukou, které sice vypadaly značně podobně těm, které předvádí Sharon den Adel ve svých Within Temptation, ovšem v Tilově podání to nevypadalo tak ukrutně trapně, ale naopak velmi stylově. Úlohy hlavního pěvce se v první části vystoupení dvakrát zhostila také Anne, ovšem tady jsem pocítil lehké zklamání, protože skladbu “If the World Stood Still a Day”, která se mi na desce velmi zalíbila, se jí podařilo zazpívat kolem a kolem vzato pěkně falešně a skutečně dobré to bylo snad akorát v refrénech. Nevím, jestli za to mohla nějaká závada na odposlechu, nerozezpívanost, nebo něco úplně jiného, každopádně mě to vůbec nepotěšilo. Jinak bych ale první část koncertu hodnotil veskrze pozitivně, i když se mi žádných vyloženě extatických zážitků nedostalo a ostatní přítomní kapelu odměňovali potleskem, který měl rozhodně své rezervy.
Půlhodinová přestávka uplynula vcelku rychle a musím smeknout před Tilem, který její větší část strávil za pultem s merchandisem (který byl na můj vkus dost nechutně předražený, ale to jen tak na okraj) a ochotně debatoval s fanoušky, podepisoval všechno možné i nemožné a fotil se s každým, kdo o to projevil zájem. Každopádně dění po přestávce mě zajímalo rozhodně víc než tlachy nad pivem, a tak když se Tilo rozloučil s fanoušky, vydal jsem se zpět do sálu v očekávání, co přinese nadcházející druhá půle večera. A nepřinesla toho vůbec málo. Vedle drobné aktualizace pódiových propriet (lucerniček jsem si předtím opravdu nevšiml) a změny outfitu půvabné Anne (ten nový byl na můj vkus pravda trochu moc lascivní, ale uznávám, že bylo v sále vážně horko) mám na mysli především značný nárůst intenzity celého vystoupení. Netuším, jak se to podařilo, ale trvalo jen pár minut, než mi došlo, že se poctivý a fajn koncert změnil na skutečnou bombu. Jako mávnutím kouzelného proutku Rock Café naplnila ohromná energie a vyšlo najevo, že i relativně subtilní hudba, kterou duo Lacrimosa produkuje, nepostrádá ten rock’n’roll faktor, který dovede strhnout davy k mocné odezvě. Lidé na to skutečně zabrali a závěr koncertu se proměnil ve skutečně působivý zážitek, podtržený neúnavným dožadováním se přídavku, který nakonec skutečně přišel. Jediným mínusem, který mi z druhé části vystoupení utkvěl v paměti, je tak jen skutečnost, že se snad z důvodu opožděného startu mohutně zkracovalo a návštěvníci tak přišli dobře o čtyři nebo pět dalších skladeb. Na jednu stranu je to ale možná dobře, protože z ničeho nic vybudovanou intenzitu nemělo šanci rozmělnit zhola nic…
Koncert uzavřela pecka “Copycat” a bylo po všem. K domovu jsem se odebral plný dojmů, které mi fantasticky gradující koncert připravil. Těch pozitivních byla naprostá většina, negativních jen zlomek. Sečteno podtrženo se však jednalo o událost, která zúčastněným asi vydrží v paměti dlouho, protože jakkoli jsem v úvodu poukazoval na ošemetnost takto ambiciózních projektů, Lacrimosa se tohoto úkolu zhostili se ctí, svým fanouškům přichystali mimořádný zážitek a dost možná se jim podařilo získat na svou stranu i ty, kteří do té doby tvorbě kapely neholdovali. Minimálně v mém případě se to opravdu povedlo…
Moje seznámení s možností recenze na “Malediction” od Sarah Jezebel Devy bylo více než zajímavé. Byla jsem všelijak upozorňována, že si mám k počítači přinést kýbl a že jestli to bude stejná kvalita a nápady jako předchozí “The Corruption of Mercy”, o “A Sign of Sublime” ani nemluvě, nemám se bát ho použít. Navíc už mě po předchozích zkušenostech děsila ta věčně zmiňovaná skutečnost s Cradle of Filth. Tak se přiznám, že jsem si prostě poslechla pár dostupných písní na YouTube a nechala to osudu, ostatně nějak zrecenzovat se dá všechno. Ta malá ukázka mě nijak nenadchla, a tak jsem se upřímně modlila, ať se stane malý zázrak a on se podle mě víceméně stal.
Když si poslechnete napoprvé ty tři skladby, které se na EP nalézají, možná, že vás stejně jako mě napadne, že spolu mají pramálo společného. Přijde mi to spíš jen jako takový výčet možností. Na gothic metal mi sedí jen dvě z nich, a i když to beru neustále kolem a kolem, daří se mi horko těžko najít něco, co by měly společného, tedy kromě některých hudebníků, kteří je stvořili. Takže by opravdu bylo záhodno si je teď rozebrat trochu popořadě.
Úvodní “Lies Define Us” je právě tou nejméně gotickou a na druhou stranu nejvíce chytlavou a líbivou písní. Vlastně spíš zní jako jedna z oddechovek na albu některé z metalových skupin, zařazených spíše do symfonickového poweru. Sama Sarah na ní zní díky tomu víceméně tuctově a sama se přiznám, že bych měla chutě si ji plést s nějakým pro mě více známým jménem. To, co tvoří celou píseň více zajímavou, je spojení s Björnem Stridem ze Soilwork, který celému songu přidává zajímavou dramatičnost, a nutno říct, že oba dva dohromady znějí ještě zajímavěji. Takže ano, není to nic, co byste museli poslouchat se velkým zájmem, je to spíše změť tónů, u které vám připadá, že už jste ji možná někde slyšeli, i když to nemůže být pravda, text je víceméně klasika a od bicích až po zpěv vás na tom jednoduše nemůže nic překvapit. Je to něco, co neurazí, ale těžko zaručit, že to budete mít za měsíc v živé paměti.
Další je “This Is My Curse“, na které pro změnu hostuje Dani Filth. Je značně temnější a hned od začátku i zajímavější. Nakonec musím konstatovat, že celkově má svoje silné a slabé momenty. Ty silné se ukazují opět ve spojení vokálů. Sarah tohle samozřejmě sedí mnohem lépe. Zní to víc proměnlivě a nápaditě a asi by vás to udrželo bdělé po delší dobu. Ale popravdě, když říkám, že je to silnější song, myslím tím jen to, že vás to prostě neunudí, že to má svojí světlou i temnou stránku a že se mi líbí nejspíš taky ty symfonické pasáže a vokály. Takže zase žádná revoluce.
A když už se Sarah pokusí ve třetím songu o nějakou tu “revoluci”, tak to stojí za nic. U “When ‘It’ Catches Up with You” vás zaskočí hlavně samotný zvuk. Doteď vážně přemýšlím, jestli je to naschvál, ale asi ano. Jinak si to nelze vysvětlit. A zrovna tenhle song se mi zdál po hudební stránce nejvíc zajímavý. Vlastně jsem čekala, že se to pak jaksi “vyčistí” a přestane to znít jako špatná nahrávka. Byl by to zajímavý prvek a zvedlo by to moje hodnocení. Takhle vůbec nevím, co si o tom myslet. Snad jen to, že i tak to dokazuje, že Sarah nepotřebuje žádného hosta, aby jí pomáhal. Vokály v tomhle songu by se daly zbožňovat. Stejně tak jako spojení všech nástrojů, které nakonec vytváří samy o sobě zajímavý spád a dramatičnost. Je to kupodivu nejsilnější song, jen kdyby to – nejspíš schválně – nebylo nahráno tak špatně. Ráda bych to slyšela “čistě” znovu.
Opět to shrnu do pár vět. Nezvracela jsem a ani se k tomu zatím nechystám. Nedá se říct, že by to bylo něco revolučního, ale to bychom asi jednoduše žádali moc. A ten poslední song mě opravdu štve, ale stejně sám o sobě zvyšuje hodnocení. Po prvních dvou bych dala maximálně za 5, takhle si to zaslouží pěknou 6. A musím ještě dodat, že kdyby další album Sarah bylo stejně dobré a nápadité jako ten poslední song, tak bych se i začala těšit.
Další názory:
Po psychickém traumatu, jaký mi způsobilo debutové album “A Sign of Sublime“, jsem se do poslechu “The Corruption of Mercy”, druhého alba Sarah Jezebel Deva, po mnoho let známé jako doporovodná vokalistka Cradle of Filth, příliš nehrnul, vlastně jsem se na něj naprosto na férovku vybodnul, přočež je pro mne aktuální EP “Malediction” teprve druhým setkání s tvorbou této nepřehlédnutelné (doslova) hudebnice. Musím říct, že je “Malediction” určitě minimálně o třídu výše než “A Sign of Sublime”, tudíž se už člověku při poslechu nedělá špatně od žaludku, nicméně v rámci širšího úhlu pohledu se stále jedná o slaboučký čajíček, který kolem vašich uší prohučí bez jakéhokoliv náznaku nějakého slušného zážitku, takže si na něj druhý den už ani nevzpomenete. Ze tří přítomných písniček se jako hudebně nejzajímavější jeví ta poslední, “When ‘It’ Catches Up with You”, sráží ji však poněkud divně zahuhlaný zvuk, který je značně rozdílný oproti předchozím songům, jako by se jednalo jen o demo nahrávku. “Lies Define Us” a “This Is My Curse” zaujmou pouze svými hosty, jinak je to docela nezáživný odvar s nepříliš velkými ambicemi. Suma sumárum je “Malediction” počin, který se dá bez problémů poslechnout, jestli potřebujete nějakým způsobem zabít dvanáct a půl minuty, ale pokud máte něco lepšího na práci, což asi máte, rozhodně o nic nepřijdete, když tohle ípko neuslyšíte… H.
Země: Portugalsko Žánr: dark / gothic metal Datum vydání: 27.4.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Axis mundi
02. Lickanthrope
03. Versus
04. Alpha Noir
05. En nome do medo
06. Opera Carne
07. Love Is Blasphemy
08. Grandstand
09. Sine missione
Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9,5/10
Co se dá vlastně od Moonspell v roce 2012 očekávat? Kapela již jako bezesporu to největší, co kdy z portugalského metalu vzešlo, nemusí nikomu nic dokazovat; myslím, že rozhodně ani nikdo z nás nebude očekávat nějaké obrovské stylové skoky a hledání nových cest tak, jak se o to Moonspell pokoušeli v 90. letech. S deskou “The Antidote” z roku 2003 si totiž jejich muzika definitivně “sedla” a portugalští vlkodlaci našli ten svůj pravý zvuk, který od té doby jen postupně pilují a obrušují. Nicméně, nutno dodat, jde jim to opravdu skvěle, alespoň dle mého názoru, jelikož následné nahrávky “Memorial” a “Night Eternal” považuji za to nejlepší, co Moonspell dokázali vytvořit od svého geniálního debutu “Wolfheart”. Očekávání od novinky “Alpha Noir” do této konstelace spadají vcelku jednoduše – jediné, co jsem od ní já osobně chtěl a očekával, bylo potvrzení vysoké formy skupiny v posledních letech. Pokud by tohle Moonspell dokázali, byl bych nadmíru spokojen. A hned na začátek bude stát za zmínku fakt, že se to vskutku povedlo, dokonce na výbornou…
“Alpha Noir” sice skutečně více či méně pokračuje v duchu svých dvou předchůdců, ale ke cti (a také ke cti jejích autorů) jí slouží to, že tato formule stále baví a ani se netváří, že by s tím někdy měla přestat. Do jisté míry to jistě bude dáno tím, že se nejedná o prachsprostý obšleh toho, co již bylo, ale že Moonspell dokázali každé své album z posledních let zabalit do sice podobné, ale vždy malinko rozdílné nálady, čímž se desky mezi sebou neslévají v jednu, ale jsou snadno odlišitelné, což také znatelně přispívá tomu, že i “Alpha Noir” stále posluchače baví, protože toto platí i o ní. Osobně mi vždy seděla více ta tvrdší forma muziky Moonspell, v porovnání s tou řekněme rockovou, a právě v tom “Alpha Noir” vyniká. Tentokrát totiž kapela tyto své dvě polohy zcela zřetelně oddělila tlustou čárou – tu rockovější představila na bonusovém “Ómega White” (viz kolegův text níže) a na “Alpha Noir” se tak dostaly jen ty rychlejší a agresivnější kusy s temnější atmosférou.
S touto pocitovou povahou desky se samozřejmě pojí i celkové hudební pojetí. Moonspell se na “Alpha Noir” ženou kupředu a místa pro zvolnění jsou minimální. Ne, že by se jednalo o vyloženě rychlou muziku, Moonspell však vždy velice umně dokázali vytvořit opravdu intenzivní tlak – a právě to je tou největší devízou “Alpha Noir”. Atmosféra by se na ní dala doslova krájet. Zpěvák Fernando Ribeiro se téměř po celou dobu pohybuje výhradně v agresivnějších polohách, ale přesto pokaždé, když spustí, zcela jasně dává najevo, proč je tak uznávaným zpěvákem. Jeho vokál, ten řvaný nevyjímaje, je prostě nezaměnitelný a po vteřině jasně identifikovatelný – a kdo o sobě tohle může říct? Nedá se však tvrdit, že by za ním ostatní členové jakkoliv zaostávali. Jak již bylo řečeno, zvuk Moonspell je dnes již pevně daný, ale tak snadno rozpoznatelný a charakteristický, že měnit jej by bylo spíše kontraproduktivní.
Za jeden z největších kladů “Alpha Noir” považuji to, že celá kolekce devíti skladeb je až podivuhodně vyrovnaná. Ačkoliv to možná bude znít jako klišé, na desce opravdu není jediná slabší píseň. Když jsem uvažoval, jaké kusy vyzdvihnout jako názornou ukázku toho nejlepšího, v podstatě jsem si nedokázal vybrat, což rozhodně o něčem vypovídá. Nejlepší je na tom ovšem fakt, že stejně jako jsou nezaměnitelná jednotlivá alba Moonspell mezi sebou, jak jsme o tom již hovořili výše, nezaměnitelné jsou i jednotlivé songy na každém z těchto alb. Vůbec nevadí, že “Alpha Noir” představuje pouze tu tvrdší polohu Moonspell, že tempo relativně stejné, už po nějakém druhém nebo třetím poslechu nebudete mít sebemenší problém skladby mezi sebou rozlišit. V každé se objevuje něco, díky čemu si ji zapamatujete – ať už je to odpalující riff, skvělý refrén, kytarové melodie (které záměrně nejsou vytažené úplně nahoru nad ostatní nástroje, což také přispívá tvrdšímu vyznění nahrávky), výborná vokální linka nebo cokoliv jiného. Jak ale člověk zjistí po dalších posleších, “Alpha Noir” zdaleka není tak triviální, aby stavěla “pouze” na výborných riffech a melodiích, jak by se možná mohlo někomu zdát, postupně totiž člověk začne odhalovat i spoustu malých detailů, které byly v závěrečném mixu strčeny jakoby do pozadí tak, že je posluchač primárně nevnímá, ale podvědomě tam cítit jsou a velice výrazně se podílí na oné nezaměnitelné atmosféře, jíž byli Moonspell vždy pověstní. Většinou to jsou klávesy, ale někdy dokonce i cello, které je naaranžované tak šikovně, že zvládne suplovat pomalu celý orchestr, ale stejnak ho člověk explicitně neslyší, jenže i tak dokáže dodat několika málo vteřinám, kde se objeví, doslova monumentální ráz.
“Alpha Noir” je ve své podstatě typická deska Moonspell posledních let – ale už jen to rozhodně není málo. Byť “Memorial” zůstává nepokořen (bavíme-li se o těch novějších počinech) a u “Night Eternal” si ještě nejsem úplně jistý, jak si v porovnání s novinkou stojí, nic to nemění na tom, že ani “Alpha Noir” se v už tak silné diskografii Moonspell neztratí ani náhodou. A přesně jak jsem prohlásil v úvodním odstavci, už jen tohle mi stačí k naprosté spokojenosti. Parádní matroš!
Další názory:
Moonspell jsem dlouhé roky naprosto opomíjel a pak mě jednoho krásného dne totálně rozložili předposledním opusem “Night Eternal”. A čím více se blížilo vydání novinky, tím více mnou mlátily smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si nepřipouštěl, že by tvůrci takového díla mohli natočit špatné album, na stranu druhou jsem se ale bál, jestli se jim podaří na “Night Eternal” navázat, aniž by se snížili k vykrádání sebe sama. Jenže album “Alpha Noir” se opět neskutečně vydařilo a přitom je od předchůdce jasně odlišitelné. V celé své čtyřicetiminutové délce jde o prvotřídní materiál, kde jedna silná skladba střídá druhou. Pokud mám nějaké vypíchnout, nesmí mezi nimi chybět neuvěřitelně majestátní “Opera Carne”, po úrovních vystavěná “Versus” a takhle bych mohl pokračovat na celé ploše setlistu, protože se tu opravdu urodilo. Jakkoli se ale od sebe jednotlivé skladby zřetelně liší, tak mají společného jmenovatele – je to výbušná energie, která srší z každého riffu a verše a která desku tak odlišuje od neméně skvělé “Night Eternal”. Je neuvěřitelné, jak je na soundu desky poznat skladatelská pohoda, která její vznik údajně doprovázela… Ježura
Novinka “Alpha Noir” potvrzuje, v jak úžasné formě Moonspell posledních pár let jsou. Kvalitativně se na posledních albech dostali někam ke svým legendárním opusům. Z ohlášení nového alba mne však při pohledu na tracklist (počítaje bonusový disk) na chvíli přepadla lehká skepse. Nikdy jsem nebyl příznivcem dvojalb, protože jsem vždy, dříve nebo později, usoudil, že dobrá polovina skladeb působí vatovitě a spojením těch zbylých by vzniklo o několik tříd lepší album (viz poslední Avantasia). Moonspell však dokázali, že výjimka potvrzuje pravidlo a svou novinkou mě posadili na prdel. Začněme tedy logicky s “Alpha Noir”, které je prezentováno jako to hlavní, nové řadové album. Zastupuje agresivnější tvář současných Moonspell a nezní vůbec špatně. Portugalci okolo charismatického Fernanda Ribeira sází jeden skvělý riff za druhým. Fernando nám na celé ploše alba představuje výhradně svůj drsnější projev. Mohlo by se zdát, že oproti předchozím deskám, které byly přece jen trošku rozmanitější, musí působit při svém zaměření “Alpha Noir” poněkud nudným dojmem, ale není tomu tak. Garantuju vám, že od úvodní “Axis mundi”, přes singlovou “Lickanthrope” (k té vznikl mimochodem dost stupidní klip), vynikající portugalskou jízdu “En nome do medo”, až po závěrečnou instrumentálku “Sine missione” se nebudete nudit. Zcela určitě bych “Alpha Noir” označil za druhé nejlepší album v diskografii kapely, protože mne opravdu nenapadá nic, co bych vytknul… Kaša
Země: Portugalsko Žánr: dark / gothic metal Datum vydání: 27.4.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. White Omega
02. White Skies
03. Fireseason
04. New Tears Eve
05. Herodisiac
06. Incantatrix
07. Sacrificial
08. A Greater Darkness
Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 9/10
Průměrné hodnocení: 8,3/10
Ómega White [Ježura]
Když vyšla na světlo světa zpráva, že s sebou album “Alpha Noir” přinese i dvojvaječné dvojče v podobě desky “Ómega White”, lidé očekávali leccos, jen ne druhé plnohodnotné album, protože, co si budeme povídat, tahle 2/2 alba jsou většinou pouhopouhou sbírkou toho, co nebylo pro základní desku dost dobré. Jenže jsou kapely a Kapely. A po zkušenosti, kterou ve mně zanechal poslech tohoto “druhořadého” alba, mohu naplno říci, že v mém soukromém žebříčku Moonspell zamířili do vybrané společnosti Kapel…
Jak se jim to povedlo? Tak předně hrají vynikající muziku, ale to není žádná novinka. Novinkou je naopak dvojalbum “Alpha Noir / Ómega White”, respektive vzájemný vztah obou stran téže mince. Přiznám se, že jsem se na výsledek omegy začal opravdu těšit v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že by se mohlo jednat o něco znatelně odlišného od alfy. A jak se podobné věštby obyčejně ukážou být spíš marketingovým balastem, tak v tomhle případě se stalo realitou úplně všechno, o čem na tohle téma Moonspell kdy promluvili. A čím déle oba počiny poslouchám, tím více mi dochází, jak trefnými tituly je muzikanti obdařili. “Alpha Noir” je poměrně přímočaré a energické album (tj. Alpha), ale je z něj cítit nezpochybnitelná agrese a trocha špíny (tj. Noir). Naproti tomu stojí značně potemnělý a gotikou prostoupený počin (tj. Ómega), který ale ve výsledku svým pozitivním zabarvením hladí na duši a dává zapomenout na chmurné zítřky (tj, White). Vážně magie, to vám povídám…
Tím se celkem elegantně dostáváme k jádru pudla, tedy co je “Ómega White” vlastně zač a jak zní. Pokud to mám vyjádřit co nejstručněji, je to gothic rock jak noha, který se ke skutečnému metalu blíží jen zřídka, a to ještě nikterak ochotně. Ortodoxní true metalisté teď určitě přestávají číst a jdou si spravit chuť jedinými pravými Manowar, ale kdo setrvává, dělá dobře. Dozví se totiž, že právě tahle nemetalovost tvoří stěžejní pilíř “Ómega White” a je jeho hlavním plusem. Člověka sice nejímá nutkání páchat zuřivý headbanging při každé skladbě, ale namísto toho si může nalít sklenku červeného, usadit se do pohodlného křesla a nechat se unášet hudební poetikou, která v sobě nese všechny typické poznávací znaky Moonspell, ale přitom jde úplně jinou cestou, než na jakou je fanoušek Moonspell zvyklý. Jde cestou, kterou před nějakými 25 lety vytyčili pionýři gotického rocku, kapely jako The Sisters of Mercy, Type O Negative nebo The Fields of the Nephilim.
Je tedy nasnadě, že zde nemůžeme čekat záplavu masivních riffů. Pravda, pár se jich tu také objeví a nejsou vůbec špatné, ale prim tu hrají jemné, zdánlivě jednoduché, ale přitom nesmírně působivé kytarové kompozice, které vytvářejí komorní, v některých případech až intimní atmosféru, která je pro celé album příznačná. Delikatesou jsou potom různé specialitky, které celek velice příjemně ozvláštňují. Mluvím třeba o jiskřivém zvuku, který otevírá celé album potažmo titulní skladbu “White Omega”, o decentním klavíru v závěrečné “A Greater Darkness” a našlo by se toho ještě hodně. Korunu tomu pak nasazuje pěvec, Fernado Ribeiro osobně. Na “Ómega White” nechává v plné šíři vyniknout svůj čistý a sametově jemný vokál, který spolu se zdařilým hudebním základem zásadním způsobem přispívá k celkové podobě mimořádně charismatického díla.
Do jmenování nejlepších skladeb se zde pouštět nechci, protože na osmatřiceti minutách stopáže “Ómega White” není jediná, která by za ostatními jakkoli zaostávala. Největší vztah jsem si však za tu dobu, co album poslouchám, vybudoval k “New Tears Eve”, “Herodisiac”, “Sacrificial” nebo “A Greater Darkness” a za ty dám ruku do ohně, protože jde o skutečné skvosty.
Jak to tak vypadá, Moonspell se podařil opravdový husarský kousek – natočit dvojalbum, kde ani jeden z nosičů nepůsobí méněcenným dojmem, a co víc – oba jsou mimořádně vydařené. Co se týče konkrétně “Ómega White”, v mých očích vystoupalo ještě o nepatrný stupínek výše než její sourozenec “Alpha Noir” a může za to jeho atmosféra zvláštně povznesené nálady, doprovázené postupným střízlivěním v nočním podniku okolo čtvrté ranní. Kdo to někdy zažil, asi mi dá za pravdu…
Další názory:
Zatímco z “Alpha Noir” jsem stejně z jako předchozích alb Moonspell opětovně nadšený, ohledně “Ómega White” už jsou mé pocity poněkud rozporuplnější. Na jednu stranu je to určitě dobrá věc, to jednoznačně, na druhou stranu na mě částečně působí spíše jen jako reakce kapely na neustálé volání starých fanoušků po “něčem jako ‘Irreligious’“, což ale může být jen můj osobní pocit. Nicméně i tak… pomineme-li samozřejmě stylovou rozdílnost, která byla jasně dána a avizována předem, vidím hlavní rozdíl mezi “Alpha Noir” a “Ómega White” v jedné věci – zatímco první jmenovaná dokáže v tom jednom svém agresivnějším mustru neskutečně bavit po celou dobu, “Ómega White” v tomhle trochu selhává, a i když by se mohlo zdát, že právě ona je tím rozmanitějším z obou disků (což technicky vzato opravdu je), výsledek je až příliš rozvláčný a málo dynamický, jestli mi rozumíte. Nechci zase vzbudit dojem, že “Ómega White” je špatné, to rozhodně ne, poslouchá se dobře, ale ani náhodou není podle mě na takové úrovni, aby si zasloužila tak nadšené reakce, jakými ji příznivci Moonspell častují… Ale vzhledem k tomu, že je od počátku avizována jakožto bonusový disk, asi je zbytečné remcat (smích). H.
..pojďme dál. Přestože je “Ómega White” předkládán fandům jako bonusový disk deluxe edice, vůbec bych se nebál označit jej jako samostatné album, protože obsahuje osm původních skladeb, navíc působících jako protipól k agresivnímu “Alpa Noir”. Na “Ómega White” se dočkáme zvolnění a od drsného temného dark metalu jsme se šikovně dostali ke gotickému rock/metalu, plnému ponuré nálady s vynikajícím hlubokým, ale dostatečně melodickým vokálem. Po prvním poslechu jsem byl mírně zklamán, protože mi album přišlo nudné a ne tak zajímavé jako jeho temnější bratr. Ale dal jsem tomu šanci a dobře jsem udělal, protože po pár dalších posleších si mě “Ómega White” naprosto získalo a v současnosti jej točím snad ještě častěji než první disk. Jako vrchol bych označil “Incantatrix”, opravu krásná skladba, ve které si užijeme skvělé kytarové vyhrávky doplněné o ženský doprovodný vokál. Nejsem si jistý, komu ženský hlas patří, ale vždy když se vynoří, posouvá hudbu Moonspell o něco výš. Kapela se pro mě s tímto albem (teď mluvím jak o “Alpha Noir”, tak i “Ómega White”) definitivně vrátila mezi špičku tvrdě metalové scény. Vše, co mám na Moonspell rád, bylo dotaženo takřka do dokonalosti. Bez ztráty kvalitativní laťky dokázali přijít s 80 minutami tak skvělého materiálu, že tomu nemůžu ještě pořád uvěřit. Kaša
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 20.4.2012 Label: Cyclone Empire
Tracklist:
01. Havoc
02. Outcast
03. The Forsaken Son
04. Second World
05. Aftermaths
06. Ground Zero
07. Reverie Is a Tyrant
08. Colonies
09. Noli Timere
10. Friends of Pain
21. století je z hlediska gothic metalu opravdu smutná doba. Jak tenhle subžánr vlastně zní, už ví jen zlomek těch, kteří se škatulkou ohánějí na každém rohu, a záplava naprosto zaměnitelných a kvalitou své tvorby nikterak hodnotných kapel původem zhusta v Německu jenom zatlouká další hřebíčky do rakve kdysi mimořádně zajímavého žánru. Člověk, který k němu není úplně lhostejný, může tak akorát truchlit, anebo se vrhnout po čemkoli, co vypadá, že by mohlo tenhle zhoubný status quo narušit. Přesně takové zvěsti předcházely i italskou kapelu The Foreshadowing, a jelikož jsem z jejich dosavadních dvou alb neslyšel ani notu, byl jsem náramně zvědavý, jestli se jim podaří vydobýt si cenný titul kvalitního a neotřelého gothic metalu s jejich novinkou “Second World”…
Není sporu o tom, že úspěchu dosáhli minimálně co se týče neotřelosti, protože si nepamatuji, že bych kdy slyšel něco podobného. The Foreshadowing totiž na “Second World” neprezentují čistý gothic, a za účelem jeho obohacení sáhli do výrazového repertoáru žánrového příbuzného – doom metalu. Odtud pochází mimořádně rozvláčná atmosféra, která definuje tvář alba a která je asi nejvýraznějším vjemem, který si člověk z poslechu “Second World” odnese. Aby ale nevznikla mýlka, bylo by dobré zdůraznit, že doomový charakter, s jakým The Foreshadowing pracují, rozhodně nepůsobí tak závažné srdceboly jako čistě doomové smečky a už vůbec posluchače nedusí. Je to prostě jen takové… rozvláčné. A snad i tahle rozvláčnost přispívá k druhému charakteristickému rysu alba. Ono totiž zní, jako by se na něm všechno dělo jen tak mimochodem, někde v dálce. Není to ostré ani bezprostřední a nesnaží se to a priori získat posluchačovu pozornost svým projevem, který je všechno, jen ne živelný. Nikdy se mi nepodařilo odpoutat duši od těla, ale myslím, že tahle charakteristika “Second World” tomu musí být tomu pocitu docela blízko. Přesto ale album nějakým záhadným způsobem pozornost jitří a člověk při cílevědomém poslechu nemá nutkání pořád utíkat k jiným činnostem. V čem to ale vězí, to vážně nemám potuchy…
Když už jsme si ujasnili, jak že to vlastně zní, je načase probrat silné, ale i ty slabší stránky, kterými “Second World” oplývá. Ač to může znít překvapivě, kytary tu rozhodně nehrají prim. Pochopitelně, že jejich práce tvoří hutný základ celého alba, ale že by se jednalo o nějakou zběsilou přehlídku riffů, to ani v nejmenším. Popravdě mi v paměti utkvěly jen dvě místa, kde se dá hovořit o opravdovém riffu, což vlastně vypovídá samo za sebe. Humorné ovšem je, že to vůbec není na překážku. Kytary si tam v doprovodu decentních kláves tu lépe, tu hůře něco hrají, a připravují půdu pro zpěváka. Marco Benevento je totiž nadaný hlasem, který mému uchu opravdu lahodí, a jeho čisté linky jsou jedním z poznávacích znaků The Foreshadowing, potažmo “Second World”. Velkou poklonu si ode mě vysloužil za schopnost intonovat i v hodně nízkých polohách a dvojhlasem v refrénu “Colonies” moje sympatie k jeho vokálnímu projevu jedině stvrdil. Sice nevím, jestli jde jen o dvě hlasové stopy, nebo se o mikrofon podělil s někým dalším, ale výsledek je prostě úchvatný. A tím se dostáváme k tomu, co na “Second World” posluchače zaujme asi nejvíce. Jsou to silné melodické pasáže, povětšinou refrény. Bližší rozebírání asi nemá smysl, ale vězte, že když se zadaří, je opravdu o co stát a skladba je najednou někde jinde.
S těmi melodickými pasážemi “Second World” stojí a padá. Zásadní problém ovšem je, že se jich na pětapadesátiminutové stopáži neurodilo tolik, aby zvládly album jako celek od toho pádu uchránit. Pokud to mám vyčíslit, již zmíněná “Colonies” je opravdu vynikající. Pak je tu velmi solidní dvojice “Havoc” a “Ground Zero”, na kterou se ještě z povzdálí chytá “Aftermaths”, ale tím to hasne, vážení, a uznejte sami – občasné několikavteřinové záblesky opravdu slušné muziky, které se na albu objevují i mimo vypíchnuté skladby (jako že tam takové jsou, to zas ne že ne), se do toho počítat nedají. A tam, kde není nic z toho, co ty čtyři jmenované skladby táhne nad průměr, zůstává akorát ta rozvláčnost a dojem mimotělní zkušenosti, o kterých jsem mluvil výše, a ty se bez nějakého oživení slévají v dlouhé minuty čiré nudy, což je ohromná škoda.
“Second World” je tedy hodně rozporuplný počin. Na jednu stranu je to každým coulem originální muzika, která ve svých vrcholných momentech dovede zprostředkovat opravdu kvalitní posluchačské zážitky. Na tu druhou ale album trpí fatálním nedostatkem zajímavých a silných momentů, které by dovedly slibný základ přetvořit v opravdu pozoruhodné dílo. Když nic jiného, tak mě však album “Second World” utvrdilo v jedné věci – “Days of Nothing” a “Oionos”, tedy předchozí studiové počiny The Foreshadowing, určitě v brzké době podrobím poslechu, protože tihle muzikanti umí složit výborné skladby. Koneckonců, i mezi fanoušky The Foreshadowing se “Second World” netěší nikterak nadšené odezvě, takže by v tom byl čert, aby se mi aspoň jeden z jeho předchůdců nedostal pod kůži…
Další názory:
“Second World” není vyloženě zlé album, technicky vzato je na něm naopak vlastně všechno v pořádku… ale bohužel to příliš nefunguje. S předcházejími deskami The Foreshadowing jsem prozatím neměl tu čest, ale ze všech stran jsem na ně vždy slýchával jen chválu, sám jsem se už delší dobu chystal se do nich pustit, když však v mezičase vyšla třetí nahrávka “Second World”, začal jsem právě u ní. Místo skvělého doom metalu s lehkou gotickou příchutí, jaký jsem očekával, jsem se ale dočkal pouze jakéhosi nepříliš záživného náznaku doomování, kde sice vlivy gothic metalu nechybí, ale to je tak vše, v čem byla očekávání naplněna. Jak jsem řekl, vyloženě špatné “Second World” není, ale působí takovým příliš unylým a ospalým dojmem na to, aby dokázalo posluchače opravdu bavit, což je vcelku paradoxní, jelikož je ta muzika na poměry žánru docela dynamická a proměnlivá… ale nevychází jí to. Je to škoda, protože z té muziky rozhodně je cítit, že by to mohlo být mnohem lepší… H.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / doom / death metal Datum vydání: 20.4.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Solitary One
02. Crucify
03. Fear of Impending Hell
04. Honesty in Death
05. Theories from Another World
06. In This We Dwell
07. To the Darkness
08. Tragic Idol
09. Worth Fighting For
10. The Glorious End
Ostrované Paradise Lost se mi vždycky nějak vyhýbali. Informace o stylových kotrmelcích, které však tihle nestoři evropského doom metalu v uplynulých letech páchali, se ovšem donesly i k mým uším, takže když nic jiného, i bez znalosti předchozí tvorby byl jsem náramně zvědavý, s čím se vytasí na své novince a jestli i mě přesvědčí, že na ně zástupy fanoušků nedají dopustit jen tak pro nic za nic.
A hned na začátek se musím přiznat, že po několika posleších jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neposlouchal nahrávku, která by byla i při zachování solidní řemeslné úrovně tak nudná. Až na dvě, maximálně tři skladby mi totiž materiál na “Tragic Idol” přišel zoufale nevýrazný, bez nějakého vrcholu, bez záchytného bodu. Od té doby ovšem uplynula nějaká doba a nyní na desku nahlížím z podstatně optimističtější pozice. Ale takové soudy přísluší závěru recenze, takže se nejdříve pokusím osvětlit, co že se to na “Tragic Idol” vlastně děje.
Když jsem před nějakou dobou projížděl YouTube a pustil si několik skladeb od Paradise Lost, úplně jsem nechápal, co má tahle kapela společného s doom metalem. Proti těmhle počinům je “Tragic Idol” vyloženě dřevní nahrávkou, která trudnomyslností úplně přetéká. Sice tu nemůžeme mluvit o podobných funerálních bažinách, které mají na svědomí třeba další pionýři žánru, My Dying Bride, ale ten pocit zmaru je přítomný po celé délce alba. Kupodivu si nepřekáží ani s poměrně živými kytarami a znát je i v tak rychlé skladbě jako “Theories from Another World”. Tuhle všudypřítomnou atmosféru má na svědomí hned několik věcí – vyloženě dusivý zvuk kytar, způsob, jakým jsou stavěny jejich party, a především deklamace, kterou předvádí frontman Nick Holmes. Jeho ostrý vokál je totiž bez nejmenších pochybností naprosto skvostný, a když zazpívá čistě, taky to není k zahození. Toho člověka poslouchat je vyloženě radost a myslím, že ani moc nepřeháním, když si troufnu tvrdit, že právě Nickův vokál je asi nejhodnotnější složkou celého alba. Oba kytaristé se také celkem snaží a výsledky jejich práce jsou většinou slušné, místy dokonce skvělé. Po formální stránce je tedy všechno v pořádku. Nebo ne až tak docela?
Je to tak, protože ač se to snažím rozebrat ze všech úhlů, dobírám se pořád stejného výsledku. “Tragic Idol” sice obsahuje povedené skladby (za všechny můžu uvést klipovku “Honesty in Death” nebo drtivý pochoďák “In This We Dwell”), spoustu dobrých melodií i riffů, ale přesto mi přijde, že tomu všemu něco chybí. Je to takové… prosté. Až na pár vzácných momentů se marně snažím dopátrat něčeho, z čeho mi upadne čelist. Album dohraje, člověk přemítá, co to vlastně slyšel, a neví. Ano, docela to baví, především poslední dvě třetiny jsou mi po chuti. Melodie, na kterých celé album stojí, se poslouchají dobře, atmosféra zmaru je na místě a vokály jsou fenomenální. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně nemám “Tragic Idol” co vytknout. Celkový dojem z toho všeho ovšem zůstává poměrně rozpačitý a skoro nevím, co si o tom mám myslet. Je ten problém ve mně? Nepodařilo se mi dobrat jádra muziky, kterou nyní Paradise Lost tvoří? Nebo je to opravdu takové, jak popisuji výše? Nevím…
Kdyby takovou desku nahrála začínající kapela, tak smeknu pokrývku hlavy a prohlásím, že se od téhle skupiny dočkáme ještě velkých věcí. Problém je v tom, že Paradise Lost hrají bezmála pětadvacet let, své nejlepší kusy už asi stvořili, a “Tragic Idol” tuhle teorii jedině podporuje. A přitom to není vůbec špatné album, jen ve výsledku trochu moc nevýrazné, než abych mohl říct, že je opravdu dobré. Moje první setkání s Paradise Lost se tedy zadrhlo někde na půli cesty a nevím, jestli se kdy odhodlám na nějaké další. Škoda…
Další názory:
Já myslím, že kolega Ježura to v samotné recenzi vystihl více než trefně – “Tragic Idol” je nahrávka, jíž de facto nemáte co vytknout, vše se zdá na svém místě a jednotlivé elementy muziky jsou samy o sobě skvělé; pokud se zaměříte na detaily, vždy vám vyjde, že je to prostě dobré, a je jedno, jestli ty detaily budete pozorovat v úvodu, v půlce nebo v závěru “Tragic Idol”. Přesto všechno ale deska nijak nevyčnívá a i přes onu kvalitu v maličkostech, jako celek jednoduše nezaujme, člověk si ji poslechne, řekne si “hm, nebylo to zlý” a nemá potřebu si ji pustit znovu. Problémem “Tragic Idol” tak technicky vzato není samotná kvalita, ale fakt, že celkový dojem, který po poslechu zbyde, je naprosto dojem naprosté nevýraznosti. Upřímně vám řeknu, že se mi už dlouho nestalo, abych nějaké album slyšel tolikrát a stále pořádně nevěděl, co si o něm myslet. A co je horší, podobný pocit mám hned u několika posledních počinů Paradise Lost… není to špatné, rozhodně je to nadprůměrem, ale přesto mi ta muzika nic nedává, i když by papírově měla… H.
Paradise Lost toho zažili hodně, spolu s Anathemou či My Dying Bride stáli u zrodu evropského doom metalu, později přešli ke skoro až goth/rockové tvorbě, aby se po letech začali vracet zpět ke kořenům. Přesněji někam k opusu “Draconian Times”, který mi novinka “Tragic Idol” připomíná asi nejvíc. Bohužel se sílou nového materiálu je to horší. Na první poslech jsem byl ještě spokojený, ale album nedokázalo udržet mou pozornost po delší dobu, a přestože se najde několik světlých míst jako “Solitary One”, “Fear of Impending Hell” a “To the Darkness”, obsahuje album dostatečné množství vaty a řekl bych skoro až kopií osvědčených postupů z minulosti. Dalo by se říct, že každý si najde to své, což mi nepřijde jako zrovna nejlepší nápad. Zvuk je samozřejmě v naprostém pořádku a odpovídá aktuálním nárokům a docela pozitivně překvapený jsem byl z výkonu zpěváka Nicka Holmese, který ukázal, že stále umí, jeho výkon se však ztrácí v nezáživném materiálu. Netvrdím, že jde o nejhorší album v bohaté historii kapely, ale spíše zapadá kvalitativně k předchozím dvěma až třem ne zrovna povedeným zásekům. Pomalu ale jistě začínám nad Paradise Lost lámat hůl. Čekal jsem víc. Kaša
