Datum: 7.8.2013 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Beast Within the Sound, Dying Passion, Hentai Corporation, Jungle Rot, Malignant Tumour, Testament

Intro:

H.: Brutal Assault už je každoroční zastávkou nejednoho českého fanouška tvrdé muziky, což platí i o nejednom článku naší redakce. Tentokrát se nás do Josefova vydalo celkem pět z řadových redaktorů a ještě jeden člen externího týmu. V reportu vám tentokrát přinášíme pohledy tří lidí – H., Ježury a Prdovouse. Jak už to tak bývá, na některých kapelách jsme byli všichni tři, na jiných byl třeba jeden, na nějakých zase nebyl, ale všechno se stihnout nedá a občas se přihodí, že člověk z nějakého důvodu nevidí ani to, co vidět chtěl. Každopádně, snad půjde o alespoň trochu zajímavé čtení i tak.

H.: Report bude kvůli své délce klasicky rozdělen do několika částí, jejichž počtem si doposud nejsme jisti, protože tvorba dalších dílů článku stále probíhá… Tak či onak, dnes začínáme s první částí, jež mapuje první festivalový den a polovinu druhého…

Středa:

H.: Původně pouze jako warm-up party, nyní už jako regulérní den, byť oproti následujícím třem dnům v trochu skromnější podobě na jednom pódiu. Jako první se slova ujali domácí Beast Within the Sound, kteří předvedli jakýsi technicky zahraný modernější metal, což není tak úplně můj šálek čaje. Živě to sice bylo úplně v pohodě a nemůžu tvrdit, že bych se nudil, ale do jisté míry to mohlo být i tím, že to byla první kapela a že už se člověk těšil na nějakou muziku, ale jinak to moc velký zázrak nebyl. Pánové sice své nástroje evidentně ovládali s jistotou, ale k čemu to je, když tohle dneska umí v podstatě každá podobná skupina a ve výsledku znějí všechny stejně. Hudebně mi to prostě nic nedalo. Z jejich vystoupení tedy nejvíc v paměti utkvěl parádně nalitý zpěvák, jemuž se při mluvení mezi písničkami ukázkově motal jazyk.

H.: Jako druzí na pódium nastoupili Dying Passion, kteří jsou vždycky sázkou na jistotu. Ačkoliv ani oni nejsou kapelou, kterou bych si já osobně doma nějak zvlášť pouštěl, živě mě naopak velmi baví a nevzpomínám si, že bych od nich někdy viděl set, který by mě nudil, přičemž výborná série nebyla přerušena ani tentokrát. Dying Passion tu svojí atmosféru prostě umí, je to hezky provzdušněné, přirozené a civilní, přesto pořád inteligentní a i přes sympatickou nevtíravost velmi zábavné, což všechno ještě podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka. Jasně, v menším klubu bude tahle skupina vždycky lepší než na velkém pódiu a za denního světla, ale i tak si není vůbec na co stěžovat, snad kromě zvuku, který místy na férovku vypadával, což je poměrně nemilé.

Ježura: Bývalá středeční warm up party se už loni přeměnila na regulérní festivalový den, ale i tak zůstává spíše rozjezdem pro zavčasu dorazivší účastníky. Letos se ve středu mezi půl šestou podvečerní a cca půl jednou ranní představilo sedm kapel a z nichž jsem si kvůli kombinaci nevyspání a dost šílené únavy z horka udělal čas pouze na čtyři. Mojí první kapelou Brutal Assaultu 2013 se tak stali Dying Passion z Šumperka. Že jde o kapelu mimořádných kvalit zdaleka nejen v rámci domácí scény, jsem se přesvědčil už dávno, ale na Brutal Assaultu mě v tomto dojmu Dying Passion jedině utvrdili. Jejich atmosférická progresivní hudba tentokrát zněla trochu tvrději, než jak je tomu na desce, ale nikterak jí to neuškodilo, spíše naopak. Jakkoli všichni muzikanti dělali svým výkonem i vystupováním dobrý dojem, absolutorium musím složit v první řadě zpěvačce Zuzaně Jelínkové. Ta nejenže excelovala hlasově, ale zároveň naprosto famózně zvládla roli frontwoman a já na ní mohl většinu setu oči nechat. Její projev bylo tak akorát sexy, ale přitom ani náznakem laciný, a navíc se to perfektně hodilo k samotné hudbě. Jedinou vadou na kráse jinak naprosto skvělého koncertu byly technické problémy – co chvíli totiž vypadly hlavní reproduktory nebo alespoň některé jejich kanály a minimálně kytary tak šly ven snad jen z vlastních aparátů. Tento nešvar se sice do čtvrtka podařilo eliminovat, ale Dying Passion jím ze středečních kapel utrpěli asi nejvíce.

H.: První zahraniční akvizicí se stali Jungle Rot ze Spojených států amerických se svým nepříliš objevným death metalem, který živě vlastně i docela šlapal, ale jinak se dá o Američanech říct v podstatě to stejné jako o Beast Within the Sound, byť hudebně je to o něčem jiném – na koncertě se to docela dalo a člověk se u toho nenudil, ale hudebně to bylo velmi zaměnitelné a během vystoupení nezaznělo vůbec nic, co by mě mělo donutit se po nějaké tvorbě Jungle Rot shánět. Musí se ovšem nechat, že se pánové na pódiu dost snažili a za svou šanci si na takové akci zahrát byli asi dost rádi. Jinak to ovšem mělo blíž k průměru než k extázi.

H.: Chorvaty E.N.D. jsem si dovolil odpustit, takže hurá na následující Malignant Tumour. Ti jsou také sázkou na jistotu a člověk už tak nějak nepochybuje, že když na ně jde, bude se bavit pořádným špinavým rock’n’rollem. Stalo se. Od Malignant Tumour sice vždycky +/- víte, co máte očekávat, ale pořád to má kule a pořád je to sranda. Navíc oproti normálu tentokrát byla akorát výpravná pyroshow, různé prskavky a rachejtle, které si kapela na Brutal Assault připravila, což se nakonec nejvíce projevilo při předposlední “Saddam Hussein Is Rock ‘n’ Roll”, při níž pódium skoro hořelo. Jinak to ostravské čtveřici hoblovalo parádně a hrálo se samozřejmě jak z aktuální fošny “Overdose and Overdrive” (titulní věc “Overdose and Overdrive” nebo “The Secret Source”), tak i z těch předchozích, například titulní kus předchozího alba “Earthshaker”.

Ježura: Sotva dohráli Dying Passion, vybrala si na mě daň únava a k ukončení odpočinku jsem se přemluvil až okolo deváté večerní, kdy měli přijít na řadu Ostraváci Malignant Tumour. Poučen o skutečnosti, že kapela bere svou muziku i sebe sama s velkým nadhledem, jsem si pak tenhle koncert užil dosytosti. Pánové sypali jeden song za druhým a vůbec nevadilo, že je to všechno na jedno brdo. Muzika měla koule a vousáči zase stylu na rozdávání, takže náramná zábava byla nevyhnutelná. Třešničkou byly různé rachejtličky a “take fajne kurva plameny”, které ve večerní tmě pěkně vynikly. Zkrátka rokenrol jak cyp a veliká sranda k tomu, takže za mě bez ztráty kytičky.

H.: Když byla středa ještě jenom nultým dnem, vystupovaly zde pouze české kapely. Že už se nyní jedná o regulérní den festivalu, značil i fakt, že letos ve středu vystoupil i jeden z těch větších taháků Brutal Assaultu, thrash metalová legenda Testament. Musím se přiznat, že když v Josefově americká pětice vystupovala naposledy, líbila se mi o kus více, ale i tentokrát se toho pánové zhostili více než skvěle a začali vyučovat, jak se má hrát thrash metal. Zkraje vystoupení trochu zlobil zvuk a podobně jako u Dying Passion dokonce i úplně vypadával, ale naštěstí se to poměrně brzo dalo do kupy a dál už bylo všechno v pohodě. Velmi se mi líbilo, že si celá kapela vystoupení vyloženě užívala a rozhodně nepřijela zahrát jen rutinně a z povinnosti, což je u takových veteránů hodně potěšující – tím spíš, když pak jindy člověk vidí na pódiu mladé kapely, které se tam tváří znuděně. Za bicí se posadil Gene Hoglan, jenž je legendární sám o sobě, a všechno odbouchal s naprostým přehledem, což ale není žádné překvapení, protože od takového jména se snad ani nic jiného čekat nedá. Velký prostor v setlistu dostala poslední deska “Dark Roots of Earth” (“Rise Up”, “Native Blood”, “Dark Roots of Earth”, “True American Hate” – obzvláště titulka byla v živém podání skvělá), což je dobré, protože je aspoň vidět, že Testament nechtějí a ani nehodlají žít jen z minulosti a dokola přetáčet staré věci, jak je tomu bohužel u jiných kapel, byť pár klasik jako třeba “Into the Pit” nebo “Burnt Offerings” samozřejmě zaznělo. Jako vyloženě nářezový zavírák setu se pak osvědčil titulní kus desky předchozí, “The Formation of Damnation”, jejíž prostřední pasáž ve středním tempu vrcholící v perfektním sólu Alexe Skolnicka je jednoduše bomba.

Ježura: Post středečního headlinera obsadili Američané Testament a já byl docela zvědavý, copak se z jejich vystoupení vyklube, jelikož mě studiová tvorba těchto thrashových veteránů jaksi minula. A protože jsem – čert ví proč – pojal podezření, že jejich novinka “Dark Roots of Earth” patří k tomu nejlepšímu, co v thrashi za poslední roky vyšlo, čekal jsem, že mě koncert docela odrovná. Nač to protahovat, nestalo se. Přesto jsem však byl svědkem velmi solidního vystoupení, za které se Testament rozhodně stydět nemusí. No a když jsem si i já občas spokojeně poklepával do rytmu, fanoušci kapely nebo žánru asi museli být výsostně spokojení – i přes opět vypadávající reproduktory, na jejichž adresu se z davu vznesla pěkná řádka peprných výrazů.

H.: Největší námrd středy byl ovšem ještě stále před námi a postarali se o něj čeští blázni Hentai Corporation. Jako jo, tahle skupina je na koncertě vždycky obrovská prdel, ale tentokrát to byl ještě větší level než obvykle. Samozřejmě, na prvním místě stojí muzika, která je v případě Hentai Corporation výtečná, ten jejich hodně neortodoxní rock’n’roll plný spousty kliček má vážně grády, všichni instrumentalisté hráli s obrovským zanícením a i jenom tohle bylo hodně super, avšak kdo někdy tuhle skupinu viděl, jistě mi dá za pravdu, že živě se z toho stává totální one-man show zpěváka Radka, jehož masivní exhibování, šílené vokální skřeky a tuny sprosťáren a oplzlých hlášek nemají na české scéně konkurenci. Tohle sice dělá vždycky, ale tentokrát to dotáhnul k naprosté dokonalosti a cokoliv z něj vypadlo, tak to byla perla, u které jsem se řezal smíchy. A to bych vážně nevěřil, že se budu takhle smát tomu, když někdo do písniček úplně náhodně vykřikuje “Do prdele!” nebo do “Píča!”. Nazývání všech přítomných kundami, vyjádření sympatií Miloši Zemanovi (“Chcípni, ty zmrde!”) nebo Michalu Davidovi a Richardu Krajčovi z Kryštof (“Tuto píseň bych věnoval dvou lidem, jejichž estetiku nemám rád, protože je to mrdka.”) navzdory naivním představám o tom, že by se mi v mém věku měl líbit už jen inteligentní humor, bavilo stejně tak. Naprosto chápu, když tohle někomu přijde už přes čáru, že to na pódia nepatří, ale nemůžu si pomoct, já se bavil královsky. Při vší úctě k Testament, Hentai Corporation (nebo snad “Hentai Kundoration“?) byli prostě jednoznačným středečním vrcholem.

Ježura: Uzavřít středeční program dostali za úkol pražští Hentai Corporation, kteří si za dobu své existence stihli vybudovat poměrně solidní pověst, a té nezůstali nic dlužni ani v Jaroměři. Eklektický mix rock’n’rollu s whatever metalem na cracku zafungoval i před žánrově vyhraněnějším publikem, než jaké asi obvykle stává Hentai Corporation pod pódiem, a i když jsem se zkraje bál, aby pánové nehráli pro dvacet lidí, kteří vědí, do čeho jdou, nakonec se k pódiu připloužila velmi početná sebranka a soudě podle randálu, který byl s každou skladbou hlasitější a hlasitější, si pošahaní Pražáci přítomné publikum naprosto omotali okolo prstu. Velkou zásluhu na tom měl jako vždy neuvěřitelný showman Radek Škarohlíd, který nejenže skvěle zpíval, ale na pódiu řádil jak stižený tancem svatého Víta a celou show prokládal geniálně oplzlými výstupy a průpovídkami. Jakkoli nejsem kdovíjakým příznivcem bezúčelných vulgarismů, tohle prostě nejde nezbožňovat, když je to taková sranda… Jediná škoda je, že jsem se nemohl zbavit vlezlého dojmu, že ačkoli všechno, co se na pódiu dělo, bylo skvělé, tak že by se to víc hodilo (nebo chcete-li víc vyniklo) na trochu menší pódium. Ale to už jenom hledám mouchy tam, kde nejsou. Hentai Corporation zkrátka opět excelovali, a ačkoli jsem si o něco víc užil Dying Passion, nemám sebemenší důvod oponovat těm, co tvrdí, že Hentai Corporation odehráli nejlepší koncert dne.