Archiv štítku: ITA

Itálie

Hell’s Guardian – Follow Your Fate

20.8.2014 Atreides Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Record Union

Tracklist:
01. Forgotten Tales
02. My Prophecy
03. Forgiven in the Night
04. Away From My Fears
05. Cradle’s Lake
06. Last Forever
07. Silence in Your Mind
08. Lost Soul
09. Neverland
10. Follow Your Fate
11. Middle Earth

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Všichni, kdo mají co do činění s hudbou, mají také určitý vztah k hudebním škatulkám. Je to jednoduše věc, kterou někteří milují, protože mohou snadno identifikovat, která kapela se jim bude líbit, a jiní nenávidí, protože přílišné škatulkování může omezovat muzikanty a ubíjet kreativitu. My recenzenti se možná snažíme tvářit, že škatulky rádi nemáme, ovšem nakonec jsme za ně rádi, neboť popisovat šedesátou black metalovou kapelu, aniž bychom použili výraz “black metal”, by nás nejspíše dohnalo k šílenství.

Rozlišovat kapely podle hudby, jakou hrají, je jistě smysluplné, o tom asi není třeba polemizovat. V poslední době se však často začíná objevovat takový zlý, přímo až ošklivý, nepěkná věc. Do názvů žánrů často zasahuje textová náplň alba, ačkoli hudba je stejně tuctová jako v nějakém úplně jiném žánru. A tak zde máme viking metal, christian metal, pagan metal, goregrind a mnoho dalších. (Myšleno samozřejmě v nadsázce, respektuji, že každý z těchto žánrů má své výborné zástupce, kteří mají vlastní ksicht.) Tím se pomalu dostáváme k předmětu mé dnešní recenze. Pokud bych měl totiž tu drzost vytvářet nové žánry, Hell’s Guardian by si vysloužili krkolomně pojmenovaný fantasy melodic death metal.

Jejich kořeny totiž leží v death metalu, o tom nepochybujte. Ze všech metalových subžánrů “první generace” je zde právě death metal tou rozhodující ingrediencí. Nepodceňujte však slovíčko melodic, protože zde hraje obrovskou roli. Již z kraje tak mohu říci, že jsem velice dlouho neslyšel melodičtější album, než je právě “Follow Your Fate”. Nejdále od kořene však nalézáme to možná nejzřetelnější slovo, které album možná nedefinuje v základech, jeho ksicht však ovlivňuje naprosto dramaticky: fantasy. Nejsem žádným velkým fanouškem dlouhodobě populárního fantasy šílenství, až na malé výjimky mi to spíše přijde poněkud dětinské. Byl bych však slepý, kdybych neslyšel, že inspirace fantasy při tvorbě “Follow Your Fate” byla naprosto zásadní. Tryská to z něj ze všech stran, neuteče deset vteřin, během nichž by hudba v mé hlavě nezformovala hobity běžící s prstenem, elfy vystrkující uši zpoza stromu či trpaslíky důmyslně schované ve vysoké trávě. Snad jen trollové chybí, naštěstí.

Hudebně je “Follow Your Fate” postaveno na dvou klíčových prvcích: velice melodické kytaře, jež ve velkém probouzí výše popsanou představivost, a obdobně melodických vokálech, které nabývají dvou forem: čistý zpěv a řev. Vokály jsou možná prvním problematickým bodem desky. Řev je velice dobrý, plynule přechází z hlubších do vyšších poloh, ani v jedné však nedochází až k extrémům a pohybuje se výhradně ve snadno poslouchatelném rozmezí. O kvalitě čistého zpěvu bychom mohli diskutovat déle. Zatímco v některých písních sedne jako prdel na hrnec, v jiných se mi zdá poněkud mimo mísu (dvojitý záchodový vtip!) a třeba v závěru jinak výborné titulní skladby docela tahá za uši. Druhý klíčový prvek, totiž kytaru, vnímám mnohem pozitivněji. Každou chvíli slyšíme v jejím podání melodická sóla, která nikterak nevystupují do popředí, naopak se často krčí za vokály (používat výraz sólo jde tak trochu proti logice věci). Tento přístup je nesmírně sympatický, protože díky tomu se i v jinak jednoduché hudbě děje vždy něco zajímavého, v každé chvíli uslyšíte hned několik vrstev, jež stojí za pozornost samy o sobě. Když už jsem o těch nástrojích, připomeňme, že album (překvapivě) oplývá i bicí stopou. I zde jsou ke slyšení zajímavé věci, často díky odvážnému produkčnímu kroku, kdy bicí opravdu dynamicky a vytrvale využívají možnosti sterea a skáčou od ucha k uchu tak, jak si málokterá kapela dovolí. Pro dokreslení atmosféry pak nechybí klávesy, které hrají velkou, ne však rozhodující roli. Mírně napodobují orchestr, ovšem nesnaží se tvářit jako orchestr skutečný. Takováto upřímnost člověka v záplavě v počítači vytvořených orchestrů jednoduše potěší.

Nyní, když máme teorii za sebou, se můžeme podívat na praxi. Ve kterých skladbách funguje recept Hell’s Guardian nejlépe? Hned v první plnohodnotné písni alba “My Prophecy” najdeme hodně povedené prolínání obou zpěváků. Jeden z nejhezčích momentů nalezneme v “Cradle’s Lake”, v jejíž polovině nalezneme velice dlouhé kytarové sólo, jež začne vlastně nesmírně jednoduše a později se výrazně zkomplikuje. Zajímavá je krátká mezihra “Last Forever”, která zní jako začátek nějakého osmdesátkového popu. Netuším sice, co to na albu, jako je “Follow Your Fate”, dělá, ale to vlastně vůbec nevadí, protože se to poslouchá velice hezky. V “Silence Your Mind” nalezneme koncentrováno to nejlepší z hudby Hell’s Guardian, kapela navíc přihodí hezkou pomalou sekci, po níž následuje výborný hard rockový riff. V “Neverland” pak uslyšíme hostující zpěvačku, jež do “Follow Your Fate” zapadne s obdivuhodnou elegancí, a před úplným závěrem kapela provětrá folk metalové kolbiště za pomocí živé píšťaly v ostřejší skladbě titulní. Fantasy zaměření pak na závěr alba potvrdí obstojná skladba “Middle Earth”, která je samozřejmě vytvořena na základě známé ústřední melodie z filmové verze “Pána prstenů”.

Ještě než recenzi uzavřu, rád bych zmínil další velice sympatickou (toto slovo nepožívám již poněkolikáté náhodou) skutečnost: ačkoli je na “Follow Your Fate” hodně znát, že vzniklo spíše ve zkušebně než v profesionálním studiu a jeho zvukový kabátek tak není zdaleka perfektní, není to vůbec na škodu. Naopak zde slyším příjemný nádech amatérismu a upřímného nadšení do hudby. Nejvíce je to poznat u bicích. Zatímco jejich nazvučení není perfektní (chvílemi jsem váhal, zda nejsou naprogramované), jejich pečlivé rozmístění do zvukových kanálů je vypiplané do nejmenšího detailu. A takové je celé “Follow Your Fate”. Tvořené s láskou. I přes jen střídmě nadprůměrné hodnocení ho tak musím jasně doporučit všem, kteří si rádi užívají pěkné melodie, ale dojemný patos většiny ostatních melodiků jim smrdí.

Minirecenze

Cyrax – Reflections

9.8.2014 Zajus Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: progressive / power metal
Datum vydání: říjen 2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Cyrax

Někdy je hudba prostě za trest. Debut italských Cyrax “Reflections” je přesně tím případem. Už dlouho jsem totiž nenarazil na desku, která by se snažila oplývat tolika různými tvářemi zároveň, a přitom selhávala v podstatě v každé z nich. Cyrax skáčou od žánru k žánru stejně přesvědčivě, jako se Vladimir Putin distancuje od ukrajinských “rebelů”, a aby toho nebylo málo, za základ veškeré té míchanice si zvolili právě power metal.

Úvodní skladba “Doom Against True Hell” tak začíná jakousi technem nasáklou elektronikou (zatím dobrý), aby po chvíli přešla na rádoby epický mírně symfonický rozjezd (už horší), který vyústí ve stokrát opakovaný power metalový riff (mnohem horší) a vše završí úděsný falešný vokál (a sakra!). To byly prosím první dvě minuty alba, a kapela takto skáče neustále, nahoru dolů, zleva doprava, bez jakékoli koherence. Největší peklo však nastává jinde než v úvodu. Taková “My Kingdom for a Horse” je dobrým kandidátem; tak infantilní, stupidní, vlezlý a nezapomenutelný refrén už jsem dlouho neslyšel. Nic však nemá na poslední píseň “Feel the Essence of Blues”, kde se kapela opravdu snažila znásilnit i bluesové postupy.

Přitom když se kapela se svou nekonečnou škálou změn drží na uzdě a alespoň chvíli podrží v hlavě jeden motiv, nemůžu tvrdit, že bych se nebavil. Instrumentálně jde o velice schopné pány a zejména strunné nástroje jsou obsluhovány s důstojností. Jasně tak vede skladba “Fight”, v níž je méně vokálů než obvykle, v závěrečné instrumentální sekci se pak blýskne povedeným sólem kytara a k mému velkému potěšení i baskytara. Jsem na baskytarová sóla vysazený, to je pravda, a protože jich slýchám jen málo, pak lze argumentovat, že mezi slepými jednooký králem. Ale stejně, to, co na “Reflections” předvádí basa, žádná ostuda není.

“Reflections” je jako Stockholmský syndrom. Ze začátku si přejete, aby už bylo po všem, ale když dopíšete a můžete album s radostí smazat, je vám z toho smutno a ani nevíte proč.

Recenze

Game Over – Burst into the Quiet

1.8.2014 Kaša Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.6.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Masters of Control
02. Seven Doors to Hell
03. The Eyes (of the Mad Gardner)
04. C.H.U.C.K.
05. No More
06. Metropolis pt. 3
07. Trapped Inside Your Mind
08. Nuke ’em High
09. Burst into the Quiet

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Jakmile se italská skupina začne poohlížet po hudebních vzorech v okolí San Francisca, přesněji řečeno v oblasti Bay Area, tak je jasné, že bude drhnout ten nejklasičtější thrash metal plný odkazů na legendární spolky jako Metallica nebo Exodus. Ono se stačí podívat na propagační foto a logo kapely a je jasné, že Game Over jsou jedni z mladých dravců, kterým je úplně u zadku, že jejich hudba je těžce neoriginální, a ještě na tom staví kariéru. Hodně se čerpá z výše uvedených kapel, i díky logu mě pak napadli ještě Nuclear Assault, ale v zásadě lze říct, že všichni, kteří jsou na větvi z vlny zastupované jmény jako Evile, Bonded by Blood, Municipal Waste a Suicidal Angels (a vlastně ještě stovky dalších, jejíchž jména mi vyskakují na jazyk), nemůžou s Game Over šlápnout vedle.

Tahle čtveřice z italské Ferrary se po několika demosnímcích a EP celkem rychle vyprofilovala v kopírku velkých jmen a soudě dle ukázek z debutového alba “For Humanity”, které vyšlo před dvěma lety, se tohoto kopyta mladíci drží už nějaký ten pátek, protože po hudební stránce se mezi vydáním zmíněného debutu a aktuálního počinu “Burst into the Quiet” prakticky vůbec nic nezměnilo. No, sice se změnil bubeník, ale výslednému zvuku je to houby platné, takže nemá cenu se tím nějak obšírněji zabývat. Místo toho se můžeme rovnou vrhnout na “Burst into the Quiet” samotné, ačkoli si myslím, že to nebude úplně nutné, protože už jen dle doposud uvedených kapel je nad slunce jasné, odkud vítr vane a co přesně od Game Over čekat.

Já si samozřejmě nedělám iluze, že od podobného počinu můžu čekat něco neotřelého, nebo nedejbože dříve neslyšeného, ale přesto nemám za určitých předpokladů problém podobné desky se zájmem a fanouškovským nadšením vyslechnout. Těmi určitými předpoklady myslím hlavně mé osobní požadavky na to, aby hudba slušně odsýpala, měla spoustu energie, neobsahovala zbytečné momenty, jimiž trpí výsledná atmosféra, a když už nic, tak ať není inspirace u slavnějších jmen natolik okatá, abych si dokázal u každého motivu přiřadit 30 let starý ekvivalent, kterému je daný moment sakramentsky podobný. Nemyslím si, že bych měl přehnané nároky, protože kdybych byl svině, tak všechny tyhle kapely odstřelím jako zbytečnosti, po kterých za pár let (až opadne ta vlna oldschool thrashe v podání všech těch mladíků) neštěkne pes.

Game Over sice nijak nevyčnívají z běžného průměru této módní vlny, ale přesto je mi jejich hudba tak nějak sympatická. Ty skladby jsou tak akorát agresivní a chytlavé, že se výsledný mix postavený na křišťálově průrazných riffech, metalických spodcích a zpěvném vokálu Renata Chiccoliho, který neoplývá nikterak hrubým growlem, ale drží se spíš v mezích přirozenějšího řevu, který je velmi často obohacován skupinovým halekáním jeho spoluhráčů, kteří si v refrénech přijdou na své. Písně se pohybují kolem hrací doby čtyř minut, což značí klasickou porci rytmicky výrazných vypalovaček, kde se vše točí kolem jednoho motivu, po němž přijde nějaká mezihra a kytarové sólo, aby se v závěru opět mocně kvapilo k závěru. Jasně nejlepšími písněmi jsou úvodní palba “Masters of Control” a hitová “C.H.U.C.K.”, která má všechny předpoklady k tomu, aby se stala koncertní tutovkou po zbytek kariéry Italů, ať už bude jakkoli dlouhá. V druhé půli překvapí poklidný úvod “Trapped Inside Your Mind”, jež se dostává do paměti krátkými kytarovými kvíleními v průběhu slok. Na poměry zbytku desky je poměrně překvapivá kraťoučká crossoverová rychlovka “Metropolis pt. 3”, která na mě však působí dojmem, že skončí ještě dříve, než se vůbec pořádně rozjede.

Celkově vzato je “Burst into the Quiet” deskou, jež se drží zajetých žánrových standardů tak silně a nezní naprosto archaicky, že jí ve své podstatě nelze nic vytknout. Možná, kdyby album vyšlo pod hlavičkou některé ze známějších part, tak by získávalo oslavné hodnocení a vavříny ve všech koutech světa, protože všechny předpoklady k tomu má, nicméně problém bude stejně jako v případech mnoha dalších, že v tom množství kapel si to člověk vyslechne, řekne si, že si radši dá Testament případně Exodus, a je hotovo. Protože přesně takhle bych uvažoval já, kdybych album nemusel protočit několikrát pro potřeby této recenze. Smutné, ale bohužel je to tak. Game Over jsou prostě jedni z mnoha a ani jejich schopnost napsat příjemný materiál je z této škatule nejspíš neposune. Přesto si dovolím tvrdit, že na poměry této generické žánrové vlny je tohle jeden z těch lepších kusů.

Minirecenze

Morbo – Addiction to Musickal Dissection

28.7.2014 H. Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.4.2014
Label: Memento Mori

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Po světě běhá asi tak miliarda death metalových sebranek a Morbo jsou dalšími z toho obrovského zástupu. Tihle Římané měli až doposud na kontě pouze jeden demosnímek “Eternal City of the Dead”, který je aktuálně starý čtyři roky, ale letos se dohrabali k prvnímu dlouhohrajícímu zářezu, jehož název zní “Addiction to Musickal Dissection”.

Od debutující death metalové kapela asi nikdo z nás nečeká žádnou přílišnou originalitu (a i v případě Morbo je toto očekávání na místě), takže hlavní otázkou je, ze kterých klasiků se tady čerpá. Morbo se mi nezdají úplně stoprocentně vyhranění, ale určitě se sem tam objeví závan severské školy ze Švédska a místy jsem si rozhodně vzpomněl i na Nizozemsko, v jistých momentech se mi tedy vybavili především Gorefest. Tak jako tak, na každý pád z “Addiction to Musickal Dissection” smrdí oldschool jak prase, to je jasné.

Zároveň je na muzice Morbo zcela jasně cítit, že to nehrají žádní amatéři, naopak je na tom znát, že se ty lidi už nějakou dobu v undergroundu pohybují a drhnou to víc srdcem než mozkem. Snad i proto je pro mě nakonec “Addiction to Musickal Dissection” dost sympatický počin… je z něj cítit upřímnost a zapálenost, což je super. Sice to ve výsledku není žádná přehlídka posouvání hranic tvrdé hudby, ale je vidět, že to Morbo hoblují přesně tak, jak to cítí, žádná přetvářka. A i to si svým způsobem zaslouží ocenění, jelikož takováhle upřímná špína je pro mě nakonec hodnotnější než všichni ti trendoví rádoby progresivní djentoví hipsteři. Od “Addiction to Musickal Dissection” sice nedostanete nic, co jste ještě neslyšeli, ale dostanete to v podobě, která má prostě koule. A právě v tom, jak poctivě Morbo svoje řemeslo dělají, tkví jejich největší síla.

Recenze

Holy Shire – Midgard

26.7.2014 H. Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: power metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Bewitched (My Words Are Power)
02. Winter Is Coming
03. Gift of Death
04. Overlord of Fire
05. Holy Shire
06. The Revenge of the Shadow
07. Beyond
08. Holy War
09. Midgard
10. Greensleeves

Hodnocení:
H. – 5/10
Ježura – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Existují jisté kombinace států a hudebních žánrů, z nichž člověk už v předstihu chytá výražku i na těch místech těla, o kterých se ve slušné společnosti nemluví (to znamená třeba na prdeli, kulích nebo nehtu malíčku levé nohy). Mezi takové se podle dozajista řadí třeba český agro rock, německé pagan/folk cokoliv anebo třeba italský power metal. A právě ta poslední lahůdka je tím, co na nás čeká v dnešní recenzi. A klidně hned z fleku prozradím, že se dle očekávání nejedná o žádnou genialitu… Co z toho plyne? Jednoduše – já už mám prdel opruzenou, teď je řada na vás!

Milánští Holy Shire fungují od podzimu 2009, vydali nějaký ten demáč a pilotní ípko, což je teď pro nás vcelku nezajímavé. Letos v květnu se pak po pěti letech hraní rozhoupali k dlouhohrajícímu debutu, který byl pojmenován vznešeně “Midgard”. Ano, slovo “Midgard” opravdu pochází ze severské mytologie a tohle je opravdu kapela z Itálie. Inu, radši to ponechám bez komentáře, nebudeme se v tom moc hrabat a půjdeme se podívat na to, co za zázrak Holy Shire vymysleli v hudební rovině (doufám, že jste všichni postřehli tu fikanou ironii ve slově “zázrak”)…

Jak již bylo řečeno, Holy Shire hrají cosi jako power metal… tedy, lépe řečeno, Holy Shire hrají právě power metal, protože přesně ten je základním stavebním kamenem jejich hudby. K dobru skupině slouží fakt, že se snaží, aby nešlo o milióntou variaci na čistokrevný power metal. Docíleno je toho vlastně docela jednoduše. Zapomeňte na nějakou symfoniku, jak se můžete kdesi dočíst, protože to je dost zavádějící, nějací Rhapsody of Fire se v žádném případě nekonají; fantasy metal, jak kapela nazývá sama sebe, je taktéž pěkná hovadina.

Oním prvkem, jenž muziku Holy Shire lehounce odlišuje od zbytku, je využití flétny, což může vzdáleně připomenout třeba krajany Evenoire, kteří ovšem flétnu strkají do (žádné dvojsmysly) gothic metalu (a minimálně na druhém albu “Herons” jim to jde o několik levelů lépe). Tak či onak, do výsledku to přimíchává lehký závan folku, byť o nic velkého nejde. Hlavně to ale je asi ta nejzajímavější věc, jakou na “Midgard” najdete. Ačkoliv totiž Holy Shire pocházejí z města módy, svou debutovou desku zas tak moc parádně nevymódili.

V čem tedy spočívá kámen úrazu? Asi největší problém spatřuji v tom, že “Midgard” zní strašně mdle, fádně a úplně bez energie nebo entusiasmu, jako kdyby se těm muzikantům ani nechtělo hrát. A to je u debutující kapely průser jak stehno, protože kdo jiný by měl znít energicky než mladé skupiny? Výsledek tak působí nudně, obyčejně a nezáživně, což je vlastně docela škoda, protože se nedá tvrdit, že by Holy Shire postrádali potenciál. Sem tam umí přijít s velice příjemnými a zapamatovatelnými momenty (refrény “Gift of Death” nebo “Holy Shire”), někdy dokonce s vyloženě povedenými motivy (“The Revenge of the Shadow”). Jenže k čemu to je, když vás to album beztak nakonec nudí?

Jak vidno, ono by se z toho něco vytáhnout dalo, ten potenciál v Holy Shire vážně nějaký je. Už jen díky oněm několika ne úplně tradičním elementům, z nichž vyčnívá především ta flétna. Jak z téhle uličky nevyužitého potenciálu ven? Především by se mi líbilo, kdyby se kapela nebála se trochu odvázat, přiložit pod kotel, zabejčit, udělat rachot, utrhnout se na chvíli ze řetězu, cokoliv… prostě neznít tak uniformě a nekonfliktně, všechno tam je strašně hodné. Když budu chtít něco nekonfliktního, pustím si Selenu Gomez (nedělám si srandu, fakt mě ta holka baví), ale tady… myslel jsem, že kurva posloucháme metal, tak na co nekonfliktnost, nebo ne?

Druhá věc, jež by rozhodně pomohla k větší záživnosti a především osobitosti, by bylo prohloubení těch několika zajímavých prvků, které tam už jsou. Rád bych slyšel větší prostor pro flétnu, nebál bych se elektroniky, jaká se na pár vteřin objeví v pozadí “The Revenge of the Shadow” a je fajn… vlastně klávesy obecně nejsou na “Midgard” marné. Na co jsou kapele dvě zpěvačky, když jedna tam v podstatě jen dělá křoví a druhá je svým rockovým chraplákem někdy až otravná (ačkoliv postupem času jsem si na ni zvykl, při prvním poslechu mě její vokál vyloženě sral)? Radši se soustřeďte na to, v čem byste mohli být zajímaví.

Upřímně jsem před poslechem očekával fakt brutální sračku… a nedivil bych se, kdybyste po tak teatrálním prvním odstavci očekávali větší klystýr i vy. Nakonec to ovšem až takový průser není, na zpěvačku jsem si zvyknul, pár zajímavých momentů jsem si v tom našel a vlastně na mě Holy Shire udělali lepší dojem, než jsem si vůbec dovolil doufat. Přesto všechno na mě “Midgard” stále působí jako prošvihnutá šance na solidní album a promarněný potenciál. Když k tomu navíc připočtu ta negativa (minimálně s tím všedním a nudným soundem by fakt chtělo něco dělat) a sem tam nějaký přešlap (bonusová hopsačka “Greensleeves” je fakticky na pěst, tu si milí Italové mohli strčit za klobouk), nad průměr se prostě nedostanu…

Další názory:

Navzdory tomu, že to v žádném případě není žádný zázrak, řadový debut “Midgard” italských Holy Shire nakonec vlastně příjemně překvapil, protože – jak správně praví kolega – zkrátka nelze hovořit o průseru, na který zpočátku ukazovala každá jedna indicie. Poměrně solidní momenty tu jsou, není jich vyloženě stopové množství a profituje z toho hned několik skladeb, byť konkrétní se mi moc nechce vybírat, protože i v tom zbytku lze nalézt obstojný matroš, a album je pocitově poměrně vyrovnané. Co se týče vokálu, ta hlavní z dvojice zpěvaček je obdařena zajímavým hlasem, a i když jsem si ze začátku myslel, že to zpívá nějaký divný chlap, nakonec je to vcelku sympatická dominanta a poznávací znamení celých Holy Shire. Tohle a použití flétny zaručuje, že to jakousi originalitu také nepostrádá… Takže vlastně oukej? No, ne tak docela. Když opět opíšu z recenze, vážně tomu chybí nějaký náboj, takže i přes všechna pozitiva poslech “Midgard” moc nebaví, i když se to až na výjimky, jako je třeba zprasená bonusovka “Greensleeves”, poslouchá dost v pohodě. Holy Shire každopádně nějaký ten potenciál neschází, takže bych je do budoucna úplně nezatracoval. Přeci jen je to služebně dost mladá kapela, tak to třeba příště bude lepší, když to už teď v žádném případě není špatné.
Ježura

Recenze

Colloquio – Io e l’altro

6.7.2014 H. Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Sad Sun Music

Tracklist:
01. Intro (la mosca rossa)
02. Io e l’altro (prima parte)
03. Si chiude il sipario
04. L’attesa
05. Io e l’altro (seconda parte)
06. Lui e’ dentro
07. Io e l’altro (terza parte)
08. L’uomo in fondo
09. Volo anch’io
10. Il buon ritorno
11. Sogno
12. Per cello che ho visto
13. Outro (la mosca rossa)
14. Nelle mie stanze mute [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music / Sad Sun Music

Na jméno Colloquio jsem poprvé narazil někdy v polovině loňského roku, když nám do redakce přišla na recenzi tehdy aktuální čtvrtá dlouhohrající deska tohoto projektu, “L’entrata – L’uscita”. Sice jsem to nebyl já, kdo tehdy album recenzoval, ale přesto jsem mu jeden poslech věnoval a přišlo mi to poměrně zajímavé, tudíž jsem si řekl, že se do počinu zkusím zažrat trochu podrobněji, ačkoliv už bylo po recenzi. Tušíte ovšem správně, že díky své nezměrné lenosti a s profesionální pečlivostí pěstovanému ignorantství jsem se na to nakonec beztak vyfláknul, tudíž zůstalo jen u toho jednoho letmého poslechu.

Rok se s rokem sešel a v naší nechvalně proslulé redakční schránce se mezi nabídkami na zakoupení viagry a newsletterem ze stránek o zvířátkách (kozy, ptáci, bobři, bičíkovci… znáte to) objevilo jméno Colloquio znovu. Tentokrát však nejde o další regulérní album… jeden počin s názvem “Io e l’altro” už totiž tento italský projekt ve své diskografii má, a jak správně tušíte, to nové “Io e l’altro” s tím starým samozřejmě souvisí. Ve skutečnosti jde totiž o jednu a tu samou nahrávku – původně vyšla na kazetě v roce 1995 a nyní došlo k jejímu novému vydání v remasterované podobě a s jednou bonusovou písničkou.

Inu, tak pojďme na věc. Nejprve klasika na začátek – co že to ti Colloquio vlastně hrají? Jedná se o velice poklidnou, monotónní a minimalistickou elektronickou záležitost s lehounkým nádechem experimentu. Nechybí ani ambientní plochy nebo zastřená deklamace Gianniho Pedrettiho, hlavního mozku projektu (v době původního vydání “Io e l’altro” byl ve skupině ještě sám, tudíž je tato nahrávka kompletně jen jeho dílem). Údajně je zde k nalezení i dark wave, ale to popravdě řečeno neumím posoudit… upřímně se klidně přiznám k tomu, že nemám tušení, jak má tenhle žánr vlastně znít, jelikož se touhle škatulkou zaštiťuje obrovské množství naprosto diametrálně odlišné hudby, díky čemuž jsem nikdy úplně a pořádně nepochopil, co má být ten dark wave vlastně zač. Ale nevadí, snad si vystačíme i bez toho, protože škatulky jsou stejně nuda.

Nyní by tedy měla přijít ta část recenze, kdy přistoupíme k samotné hudbě a něco málo si o ní povíme… jenže nepřijde, protože tohle všechno už vlastně bylo dostatečně řečeno. Že jste si nestačili všimnout? Dobře, tak ještě jednou a pomaleji – Colloquio produkují lehkou elektroniku postavenou především na zajímavé náladě; hlavními rysy hudby jsou především monotónnost a minimalismus. A přesně tohle zcela bezezbytku platí i o “Io e l’altro”. Minimalismus je všudypřítomný (ačkoliv není dotažen do extrému, existují samozřejmě i mnohem minimalističtější záležitosti) – veškeré skladby tvoří v podstatě jen syntezátor, možná místy i klavír, velice jemná rytmika a výjimečně i poměrně upozaděný hluboký mužský zpěv, jenž díky tomu působí spíše jako další nástroj a rozhodně nijak nevystupuje nad celek, jak tomu většinou v případě vokálů bývá. Poměrně jednoduché (formou, ne nutně obsahem) melodie pomalu plynou vpřed, nikam se nespěchá, času je dost…

Jakkoliv ve svém jádru nejde o nic vysloveně složitého a člověku, který je zvyklý na brutální masáž riffů a nezřízené blití do mikrofonu, bude připadat, že se tam těch 66 minut neděje zhola nic, ve skutečnosti to je – tedy alespoň pro mě – velmi zábavná a příjemná záležitost. “Io e l’altro” je přesně ten typ hudby, jež je co do formy triviální, ale její celková atmosféra vás prostě dokáže pohltit, čehož si obecně cením víc než nezřízeného blití do mikrofonu.

Než recenzi utnu, musím zmínit ještě jednu věc, jež mi přijde poměrně zajímavá. Nejen kvůli žánrovému vymezení, ale i díky předchozím bleptům o monotónnosti by se mohlo zdát, že je “Io e l’altro” cca hodinovou plochou zvuku bez výraznějších změn a jednotlivé písničky se slévají a splývají v jeden celek. Jenže opak je pravdou a jednotlivé skladby jsou mezi sebou i přes jednotný přístup a náladu poměrně snadno rozeznatelné. I díky tomu vlastně nemám problém z nahrávky vytrhnout několik kousků a označit je jako vrcholy. Abych vás příliš nenudil (stejně bych jen víceméně opakoval to, co již bylo řečeno výše v obecné rovině), zdržím se dalších komentářů a vysypu jen těch pár názvů, abychom to už pro dnešek mohli zabalit – “Si chiude il sipario”, “Io e l’altro (seconda parte)”, “Il buon ritorno”, “Sogno”.

Možná to bude dáno tím, že obdobné záležitosti poslouchám spíše svátečně, tudíž je pro mne hudba Colloquio vlastně docela neotřelá, ale i tak se mi “Io e l’altro” až překvapivě strefilo do vkusu a ten poslech mě zcela upřímně baví a moc rád jsem tu nahrávku točil. Hledáte-li tedy nějakou zajímavou klávesovou atmosféru, nemám důvod vám na základě své vlastní a pozitivní empirické zkušenosti nedoporučit právě Colloquio a “Io e l’altro”…

Recenze

Stigmhate – Zodacare Od Zodameranu

4.7.2014 H. Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Aetherion
02. The Third Obsidian
03. Ave averno in genesi nema
04. Mistress of Bone’s Mounds
05. Pleroma apocrifa mistica
06. Adamas ater
07. The Templethoth
08. Radiant Darkness
09. May the Cursing Be
10. Feralis exercitus
11. XV
12. Abraxas [bonus]

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / youtube

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Italská sebranka Stigmhate a její nejnovější deska s prapodivným názvem “Zodacare Od Zodameranu” (vypadá to jako nějaká splácanina písmen, ale s největší pravděpodobností si Italové vypůjčovali z prvního enochiánského klíče) může na první pohled zdálky vypadat i zajímavě. Bohužel ale opravdu jen na ten první a zdálky… Sice by se mělo hodnotit až v závěru recenze, ale jestli chcete, abych vám ušetřil čas, tak to řeknu rovnou – od Stigmhate se dočkáte jen průměrné black metalové hoblovačky.

Pokud máte radši delší verzi, žádný problém, začněme nejprve obligátní lehkou historickou omáčkou. Kořeny Stigmhate sahají do roku 1998, první placka s názvem “Satisfied by Cruelty” se objevila v roce 2003. Kapela má pak ještě na kontě další tři fošny – “Human Incapacity” (2006), “The Sun Collapse” (2012) a nakonec právě letošní “Zodacare Od Zodameranu”, která je tedy čtvrtým řadovým počinem. Podíváme-li se do sestavy Stigmhate, nenajdeme zde žádná známá jména ani borce, kteří by za sebou měli působení v nějakých proslulejších kapelách. Budu-li brát to, o čem jsme tu někdy na Sicmaggot psali, tak pouze bubeník Ahrjin se na chvíli mihnul u kolegů Ars Macabra, jejichž loňské album “III” bylo pěkně nezáživným průměrem. A ono se to vlastně i hodí zmínit, jelikož Stigmhate a “Zodacare Od Zodameranu” jsou na tom hudebně i kvalitou vlastně úplně stejně…

Takovou stěžejní hláškou promo kampaně k “Zodacare Od Zodameranu” je: “Ruthless and savage black metal the way it is supposed to be.” Pro neangličtináře volně přeloženo: “Nelítostný a divoký black metal tak, jak by měl znít.” Nevím jak vám, ale mně to tedy zní poměrně troufale, a když se někdo snaží prezentovat takovýmhle prohlášením, měl by mít za zády opravdu zničující materiál… jenže ve světle samotného poslechu “Zodacare Od Zodameranu” je to ještě troufalejší. Nemůžu si pomoct, možná jsem trochu staromódní nebo snad příliš náročný, ale podle mě by black metal vážně neměl znít jako průměr bez vlastního ksichtu a s brutálním loudness war…

Na rovinu říkám, že “Zodacare Od Zodameranu” není žádná sračka, dá se to poslouchat v klidu, když si to pustíte k nějaké práci, nijak vás to nebude obtěžovat nebo něco takového… jenže na druhou stranu, tohle je všechno, co od toho alba dostanete… poslech vás nebude obtěžovat. Na otázku, jestli je to dostatečný důvod k tomu, abyste se po muzice Stigmhate měli shánět, si již jistě zvládnete odpovědět sami.

Jednoduše řečeno Stigmhate produkují normální black metalovou hoblovačku, které nechybí rychlé tempo, sem tam melodie a navrch samozřejmě nějaký ten satan, zlo, peklo a podobné laskominy. Úplně marné to zase není a musí se uznat, že některé momenty se na “Zodacare Od Zodameranu” poměrně povedly, jmenovitě třeba závěr šesté “Adamas ater”. Trochu nápadněji působí třeba i osmá “Radiant Darkness” s kytarovými melodiemi, díky nimž jsem si vzpomněl na Noctem ze Španělska (což ale není moc velká pochvala, protože i Noctem hoblují těžký průměr). Jenže ve finále ani těch několik málo slušnějších momentů nedokáže jakkoliv změnit pocit, že veškeré to snažení Stigmhate je jednoduše přespříliš standardní.

“Zodacare Od Zodameranu” nepomáhá ani nijak zvlášť dobrý sound… jasně, řeknete, že tohle je v současné době standard a že přesně takhle se ta alba zvučí, což máte samozřejmě pravdu, ale to, že se to tak dělá, ještě neznamená, že je to správně, když má zvuk minimální dynamiku, je ubíjející a obyčejný, což obzvláště v kombinaci s tím, že Stigmhate sami o sobě hoblují až na pár krátkých výjimek dle jednoho mustru, působí dost nudně. Nádherným příkladem budiž hned první regulérní song “The Third Obsidian”… Stigmhate nejdříve začnou sypat, po minutě a pár vteřinách přijde zvolnění a utišení a na chvilinku nastoupí lehké vybrnkávání… jenže když samotná písnička hudebně viditelně zvolní, tento klidný kousek má naprosto nepochopitelně pořád naprosto stejnou hlasitost, jako když do toho kapela tříská na plné koule. A přesně tomuhle se, vážení, říká loudness war… A obzvláště v black metalu mě něco takového ukrutně sere…

Když jsem si na internetu pročítal recenze na “Zodacare Od Zodameranu”, tak nejnižší známka, na kterou jsem narazil, byla 7/10, většinou se však hodnocení pohybovalo okolo osmičky… tak si říkám, že někde tu je prostě něco špatně. Buď všichni okolo strašně nadhodnocují (sorry, ale jestli si Stigmhate zaslouží 8/10, kolik bych pak musel dát například novým Mayhem? 15/10?), nebo jsem ignorant, který nedokázal pochopit to hluboké umělecké sdělení téhle italské smečky, nebo prostě poslouchám úplně jinou desku. Upřímně to ale spíš bude ta první možnost…

Recenze

Elvenking – The Pagan Manifesto

28.6.2014 Atreides Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: power / folk metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: AFM Records

Tracklist:
01. The Manifesto
02. King of the Elves
03. Elvenlegions
04. The Druid Ritual of Oak
05. Moonbeam Stone Circle
06. The Solitaire
07. Towards the Shores
08. Pagan Revolution
09. Grandier’s Funeral Pyre
10. Twiligth of Magic
11. Black Roses of the Wicked One
12. Witches Gather

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Elvenking jsou pro mě kapelou, o kterou jsem tu a tam zakopl na metalových fórech jednak prostřednictvím videoklipů, jednak díky nadávání na snižující se laťku posledních počinů. Jak si však stojí tvorba Elvenking, to vpravdě netuším, neboť většinou jsem měl sám dost nové hudby k poslechu, a když už jsem hledal odpočinkový power metal, raději jsem sáhnul po Dragonland nebo Powerwolf. Nový počin italských fantasáků jsem tak pojmul jako první výraznější seznámení s kapelou a v případě úspěchu i pozvánku do zbytku diskografie.

“The Pagan Manifesto” mi však hned na úvod způsobilo mírný zásek srdce při pohledu na tracklist. Vážně si věří kapela natolik, aby dokázala nahrát power metalovou desku, co má přes hodinu, natož aby hned druhý song měl bez dvou minut rovnou čtvrthodinu? Osobně si stojím za tím, že hodinovou a delší desku zvládne málokdo a zejména delší kompozice jako takové jsou v (power) metalovém žánru docela oříšek. Bohužel to musím konstatovat i o Elvenking, protože třináctiminutový opus “King of the Elves”, který se u střízlivějších kapel mnohdy rovná třetině alba, působí ve vyváženosti alba slušný bordel.

Song sám o sobě je dost rozvláčný a v porovnání s následujícími skladbami poměrně nenápaditý. Obsahuje sice pár zvratů, ale díky nim “King of the Elves” na mě nepůsobí jako celek, ale spíše jako pár nesourodých částí pospojovaných nezáživnými, rádoby folkovými vyhrávkami. Ostatní skladby pak po takové masáži nutně působí jako svěží vánek a album s nimi konečně začíná chytat dech. “The Pagan Manifesto” se naštěstí po většinu své hrací plochy nesnaží působit kdovíjak vážně, takže pokud rozjezd alba byl výpravná nuda, se třetí “Elvenlegions”, která vyšla již dříve jako singl, začíná melodická jízda. Tu končí až velmi klidná, folková “Towards the Shores”, která v zásadě není špatná, ale klidně by mohla být o polovinu kratší. Druhá část alba se pak nese v duchu šlapavějších, rytmičtějších skladeb, což ale neznamená, že by v zásadě byla nějak horší.

Slušných momentů se najde v průřezu alba docela dost, nicméně je škoda, že to jsou z převážné většiny jen refrény a s nimi spojené nosné melodie, ve kterých tkví síla dobré poloviny skladeb. Nápaditý riff nebo jinou instrumentální krasotinu aby člověk pohledal. V tomto ohledu mi jako docela dobrá přijde čtvrtá “The Druid Ritual of Oak”, “Grandier’s Funeral Pyre” a závěrečná “Witches Gather”, většina alba je ale po instrumentální stránce nevýrazný power metal. Pokud však v něčem vidím opravdu výrazný problém, je to postupná ztráta pozornosti, která díky nemastnému, neslanému začátku začíná přicházet poměrně záhy. Právě čistě folkový předěl “Towards the Shores” v tomto ohledu působí jako uspavač hadů, sebevíc je skladba jako taková příjemná na poslech. Druhá půlka už prostě nedokáže zdaleka upoutat moji pozornost tolik, co ta první a v podstatě končí s parádní “Grandier’s Funeral Pyre” a od desáté skladby dál spíše pomalu skomírá.

Je to docela škoda, protože třeba závěrečná devítiminutovka “Witches Gather” je rozhodně jednou z nejpovedenějších skladeb na albu (možná nejlepší vůbec) i při své délce výrazně převyšuje “King of the Elves”. Skvělý nástup, chytlavá střední část plynule přecházející ve středověké melodie se silnými sbory v pozadí. Jemná folková mezihra a parádní závěr. V kontextu celé desky ale spíše působí jako poslední (sic velmi povedený) výkřik do tmy a její silný potenciál je zabit dost nešťastným umístěním na chvostu.

Osobně jsem čekal, že Elvenking začlení do hudby více folkových melodií a nástrojů, když už se škatulkují kamsi k folk/power metalu. V melodiích se sice dost často objevují housle, mnohem častěji mi ale melodie připomínají spíš klasickou hudbu, než že by měla mnoho společného s folkem (čest výjimkám). Je to spíše formální výtka plynoucí z mírného překvapení, hádám ale, že to je způsobeno neznalostí předchozí tvorby. Kolem a kolem je “The Pagan Manifesto” dost rozporuplné album. Na jedné straně obsahuje řadu dobrých refrénů a melodií, dokonce i pár opravdu silných a zapamatovatelných momentů. Totéž se dá říci o skladbách. Na druhé straně je album podle mého názoru až příliš postaveno právě jen na silných melodiích a refrénech, což mi přijde poněkud málo. Produkce je na vysoké úrovni a jasné, čitelné nástroje (palec nahoru za výraznou baskytaru) album posunuje o úroveň výše, nicméně zejména úvod alba a absence výraznějších riffů a práce kytar obecně v mých očích nutně posouvá hodnocení směrem dolů.

Přehnaná stopáž je taky jen ke škodě a rádoby výpravný opus “King of the Elves” by se dal s naprostým přehledem vypustit ve prospěch zbytku alba. Silné skladby by posluchače nakoply od samého počátku a nikoliv až poté, co je čtvrthodiny uspáván rozplizlou nudou. Že by navíc vynikl povedený závěr alba, snad ani nemusím zmiňovat. “The Pagan Manifesto” je tak díky všem svým neduhům vlastně jen lehce nadprůměrné album, jehož ambice mohly při nějaké čtyřicetiminutové stopáži mířit mnohem výše.

Recenze

Breakin’ Down – Miss California

16.6.2014 Kaša Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 25.12.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Miss California Hell. A.
02. Voodoo Woman
03. Rock ‘n Roll Show
04. Soul Slow Train
05. Po’ Boy
06. Father My Blood
07. She’s a Devil
08. Lousiana Mojo Man
09. God Save Rock’n Roll
10. Hell or Eden

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Ne snad, že by to na Breakin’ Down byla ta jediná zajímavá věc, ale kdybych měl tuhle partu někomu představit, tak to udělám tak, že dám dotyčnému tip na kapelu, jejíž původ je sice ve slunné Itálii, ale hudební náplň je tak americká, že by se za to ani zámořské hard rockové sebranky stydět nemusely. “Miss California” je tady evidentně od toho, aby zmizely předsudky, že zeměpisná domovina se v hudbě dané kapely nějakým způsobem odráží, protože na tomhle počinu je všechno pojato tak “světácky”, že není šance přisuzovat národnostní příslušnost Breakin’ Down bez alespoň letmé znalosti její krátké historie.

K té historii jen pro pořádek v rychlosti. Breakin’ Down vznikli v roce 1999 na ostrově Sardínie a prvních pár let se potloukali po lokáních klubech a hospodách s předělávkami Rolling Stones a Lynyrd Skynyrd (minimálně to druhé jméno v rámci dalších souvislostí začíná dávat smysl, protože některé postupy jako by této legendě vypadly z kapsy). Jestli je shoda jmen kapely s názvem písně Skid Row netuším, ale vzhledem k tomu, že osmdesátkový metal skrze desítku songů na “Miss California” taky občas promluví, tak by to nemusela být vyložená náhoda. Zdali se kapela zvěčnila na nějaké nahrávce i před vydáním “Miss California”, se mi vypátrat nepodařilo, takže pracujme s tím, že “Miss California” je novinkové album bez znalosti jeho pořadí v diskografii a radši se na něj pojďme podívat.

Jak už jsem řekl, nahrávka je to svým vyzněním až nebezpečně americká. Člověk jako by poslouchal moderním hávem opředeného Alice Coopera zmixovaného s některou z jižanských hard rockových veličin (jako třeba zmíněnými Lynyrd Skynyrd) a tu a tam i ten glam metal je v hudebních postupech lehce patrný. Hned v průběhu prvního poslechu jsem si říkal, že by se album úplně hodilo do motorkářského baru nebo na nějaký druh maloměstské zábavy, protože – a teď aniž bych mohl nějak podepřít svou doměnku osobními zkušenostmi, jelikož ve Spojených státech jsem nebyl – se domnívám, že takový ten národní status, jako u nás mají všechny ty agro vidlácké hospodské krávoviny à la Škwor a Alkehol, má v Americe a těší se nebývalé popularity právě takováto šlapavá rock’n’rollová hudba dle tradic výše uvedených kapel. Jako by pánové chtěli zaútočit spíš na zahraniční publikum než na to domácí, ale to už jen hádám…

Skladby obsažené na “Miss California” jsou pak přesně takové, jaké si lze dle doposud uvedeného představit. Předvídatelné a jednoduché vyřvávačky, které se nesnaží o žádný zázrak a jejichž hlavní esencí na přímočarý kytarový riff a hlavně snadno zapamatovatelný riff. Co jiného taky čekat od skladby s titulem “Rock ‘n Roll Show”, jejíž refrén je postaven na opakování názvu skladby ve sborovém podání. Totéž v bledě modrém pak platí pro “God Save Rock’n Roll”. Přestože má album slušných pětatřicet minut hrací doby a opravdu jednoduché odrhovačky z něj nedělají nic nestravitelného, tak to nezmaná, že by se dalo “Miss Californií” prokousat vždy úplně bez problémů. Mně osobně album začalo po čase fungovat spíš jako ideální kulisa k další práci, protože jakmile jsem se snažil po pár posleších pustit si Breakin’ Down do sluchátek a hezky se soustředit na každý detail, tak mi to prostě nešmakovalo.

Najdou se výjimky, které mne baví i po době, kterou jsem s albem strávil a překvapivě je to zejména baladická “Soul Slow Train”. Jak na podobné songy většinou nadávám, tak tenhle pokus mě vážně chytl. Moc pěkná vokální melodie, uvolněné akustické tempo a hlavně “autentická” atmosféra amerického venkova staví tuhle skladbu dokonce ještě výš než slušné rock’n’rollové hitovky jako “Miss California Hell.A.” nebo “Father My Blood”. Špatné nejsou ani výlety do sedmdesátých let, které obstarávají hlavně dobové klávesy jako ve dvojce “Voodoo Woman”. Najdou se i nějaké ty výplně, bez kterých by se album úplně bez obav obešlo, přičemž za mě jsou to hlavně nevýrazné “Louisana Mojo Man”, country instrumenálka “Po’ Boy” a závěrečná nuda “Hell or Eden”. Kladných bodů při hodnocení písní jakožto individuálních prvků celkové sestavy by sice oproti těm záporným převažovalo, ale i přesto to není žádná hitparáda. Bohužel.

“Miss California” je vlastně obyčejný rock’n’roll dle americké školy, takže jako celek se to dá vyslechnout se zájmem a nadšeným výrazem dvakrát, klidně i třikrát, ale pošesté už počáteční nadšení opadá a přijde vystřízlivění spojené s vědomím, že Breakin’ Down nenahráli nic vyloženě odzbrojujícího. A upřímně řečeno, radši si ve chvílích volna pustím staré Lynyrd Skynyrd nebo právě toho Alice Coopera než partu, která sice umí, ale mě o svých kvalitách vyloženě nepřesvědčila, protože na to by musela album okořenit něčím víc než půlhodinkou materiálu běžné kvality…

Recenze

Blaze of Sorrow – Fulgida reminiscenza

15.6.2014 H. Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: neofolk
Datum vydání: 27.3.2014
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Fulgida reminiscenza
02. Transcendenza
03. La danza dell’anima
04. Acqua
05. But, What Ends When the Symbols Shatter? [Death in June cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Nemám tušení, čím to je, ale poslední dobou nám do redakce chodí na recenze fakt velké množství nahrávek z Itálie… a ano, Blaze of Sorrow jsou další kapelou z Apeninského poloostrova. A do jaké žánrové škatulky že spadají? Jednoduše řečeno, tato dvojice produkuje black metal, v němž se poměrně často objevují melancholické, akustické a neofolkem nasáklé pasáže. Toť základní nástřel… který ovšem není zas až tak pravdivý…

Že vám to, co jsem právě řekl, nějak nedává smysl? Samozřejmě se nedivím, protože jsem to řekl jak nějaké čuně, takže to nyní pojďme osvětlit. Onen black metal s akustickými mezihrami sice opravdu je to, čím se Blaze of Sorrow na svých počinech prezentují, nicméně to platí jen v případě předcházejících počinů. Pokud se ovšem budeme bavit o aktuální nahrávce s názvem “Fulgida reminiscenza”, jež je právě předmětem naší recenze, pak už to tak úplně pravda není. Black metal a obecně jakýkoliv jiný metal byste zde až na jednu výjimku totiž ani lupou nenašli – čistě proto, že až na onen jeden moment tam nic takového není.

Věřím však, že už jistě správně tušíte, co tedy bude hudební náplní “Fulgida reminiscenza” – ano, na tomto počinu se Blaze of Sorrow opravdu vydali na pole čistého neofolku a akustické hudby. Jednoduše Italové na tomto EP nechali naplno propuknout jednu ze dvou složek své dosavadní tvorby, protože jak již jednou padlo, to koketování s neofolkem jim ani v minulosti nebylo úplně cizí. Podle všeho se ovšem nejedná o nový směr, jakým se Blaze of Sorrow budou ubírat, ale jen o vykročení ze zajetého stylu před další (už čtvrtou) dlouhohrající deskou, na níž se právě pracuje a jež by se měla opět nést v převážně black metalovém duchu.

Ani nepotřebujete umět italsky, abyste odhadli význam slova “Reminiscenza” v názvu nového EP. Někdo by se mohl zeptat – jedná se jen o čistě umělecký záměr, nebo se opravdu jedná o nějakou reminiscenci? A pokud je správně druhá možnost, na co Blaze of Sorrow vzpomínají? To máte tak… správně je samozřejmě ta druhá, jinak bych tu o tom takhle nemluvil, ale nejedná se o nějaký přetočený materiál – z mého pohledu naštěstí, protože osobně tohle nemám příliš v lásce, nad čímž jsem se ostatně již dostatečně literárně ukájel v jedné jiné nedávné recenzi. O co ale tedy jde? První tři skladby “Fulgida reminiscenza” pocházejí ze čtyři roky starého EP, jež ovšem doposud nikdy nevyšlo. Z pohledu kapely jde tedy o starší materiál, pro posluchače jde však o novinku. Zbylé dvě obsažené písně, z nichž jednou je předělávka “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od kultovních Death in June, jsou pak nově přidané bonusy pozdějšího data výroby.

Já osobně mám podobné akustiky vlastně docela rád, ale dost si v těchto vodách vybírám, protože zatímco jedna nahrávka mě absolutně nudí, druhou si nepokrytě užívám, přestože obě na první poslech znějí téměř stejně. Jak je na tom “Fulgida reminiscenza”? Z mého osobního pohledu naštěstí dobře – sice nelze tvrdit, že by to bylo naprosto stoprocentní, ale celkově na mě tento počin působí hodně sympaticky a zcela upřímně mohu říct, že Blaze of Sorrow natočili moc pěknou záležitost. V případě, že se považujete alespoň trochu za fanouška neofolku, tak klidně můžete přestat číst – už teď máte moje doporučení si to pustit.

Pokud jste ale ještě o něco zvědavější, klidně pokračujme dále. Pro mě osobně se na “Fulgida reminiscenza” nacházejí dvě velmi povedené skladby ze čtyř vlastních – jmenovitě se jedná o “Transcendenza” a “Acqua”. Obě mě baví, mají velice příjemnou atmosféru, některé melodie jsou skutečně povedené a… jednoduše je to paráda. První zmiňovanou, tedy “Transcendenza”, navíc znatelně oživuje ona výjimka, o níž jsem hovořil na začátku – přibližně v polovině se totiž song zvrhne, do hry nastoupí elektrické kytary a Blaze of Sorrow poté kompozici vedou v duchu ambientního black metalu až do jejího závěru. Stále to v žádném případě není nějaké vichřice, i ten black metal je melancholičtějšího rázu, agresi zde vůbec nehledejte. Nicméně i tak je to skvěle provedený kontrast, baví mě to, je to velice dobře vygradované a dává mi to tam po všech stránkách smysl. Zábavný je ovšem fakt, že nejexperimentálnějším momentem na experimentálním albu je návrat k osvědčenému stylu, ale to jen tak na okraj…

Zbylé dvě písně “Fulgida reminiscenza” a “La danza dell’anima” jsou o něco minimalističtější a neobsahují tak výrazné melodie a zvraty jako dvě výše zmiňované kolegyně. Snad i díky tomu se mi líbí o něco méně, přesto nemohu tvrdit, že by byly špatné… přinejmenším stále nenudí, poměrně příjemně ubíhají a jejich celková nálada je mi sympatická. A to platí i o sedmiminutové “La danza dell’anima”, která je druhou nejdelší položkou tracklistu.

Celé EP pak zakončuje ona předělávka skladby “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od anglických Death in June, která původně vyšla na stejnojmenné desce v roce 1992. Píseň ve svém originálním podání je nepochybně úžasná, ale Blaze of Sorrow, všechna čest, si na ní zuby nevylámali a i jejich podání je nejen důstojné, ale i opravdu dobré. Snad jediné, co by mohlo někomu vadit, je fakt, že nálada “But, What Ends When the Symbols Shatter?” je oproti zbylé náplni “Fulgida reminiscenza” trochu jinde, což mírně narušuje konzistentnost celého počinu. Nějakým způsobem mi to ale vlastně ani nevadí, takže nakonec proč ne…

Recenze je u konce… co by si z ní měl čtenář odnést? Řeknu to naprosto triviálně, protože už asi nemá cenu to prodlužovat a vás už beztak nebaví moje plky číst, takže – “Fulgida reminiscenza” je sympatický a zábavný počin, hodně příjemně se poslouchá, čili jestli vám není neofolk cizí, není důvod, proč byste toto EP měli ignorovat…

Od hudebních fandů pro hudební fandy