 |
| Země: Itálie Žánr: modern metal Datum vydání: 18.4.2014 Label: Southern Brigade Records Tracklist: Hodnocení: 5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Ať už to italská Andromeda dělá záměrně či nikoli, tak klame tělem, protože tihle pánové o sobě mluví jako o “obyčejné” metalové kapele, což je ve spojení se zemí jejího původu dosti zavádějící a posluchač tak může čistě papírově snadno nabýt mylného dojmu, kudy že se kroky této čtveřice vydají. Osobně jsem se tak trochu bál dalšího nezáživného melodického metalu na heavy/power metalových základech, nicméně stačí minutka úvodní skladby “Anime Dannate” a všechny domněnky jsou v čudu, protože vše je trošku jinak. Moderní metal plný melodií a hutných kytar je to, oč na “Shock” běží.
Je fakt, že mě mohl trknout už ten příšerný přebal, který vypadá jako by si ho pánové půjčili z nějaké nu-metalové desky (ihned mě totiž napadli Limp Bizkit a jejich “Significant Other”), ale nestalo se tak a z novinkového alba této sebranky, která vznikla v italském Vastu v roce 2003 tehdy ještě pod jménem Black Visions, se vyklubalo svým způsobem překvapení, protože očekávání jsem měl docela někde jinde. O tom, jestli se jedná o překvapení pozitivní nebo negativní, bude ještě řeč, ale prozatím zůstaňme ještě chvíli u takových těch obecných informací, jimiž se budu snažit “Shock” představit. Andromeda sice vznikla již před jedenácti lety, ale debutového alba se dočkala až letos a předcházela mu dvě dema, takže studiově zkušení matadoři se v jejich řadách nepohybují, ovšem “Shock” je po technické stránce tak vytříbený počin, že by studiovou a částečně i tu skladatelskou nezkušenost jeho tvůrců hádal (pouze na základě poslechu desky) jen málokdo.
Jak už jsem zmínil, to, co si ze “Shock” odnesete v množství největším, je kombinace vokálních melodií a tvrdých kytarových riffů, které si toho hodně berou z nu-metalové jednoduchosti a jako bonus v sobě mají dostatek groovu, takže jsou místy pěkně skočné a hlavně netrpí až přílišnou snahou zalíbit se na první poslech. Totéž platí pro zpěv Fabia Moliny, jenž umí v refrénech vytasit mnohdy dost líbivou polohu. Většinou ale funguje v mezích civilního chrapláku, ale melodií se neštítí, výsledkem čehož je třeba hitovka na pozici číslo tři, “Carillon”, jejíž přímočará stavba a sebejistě melodický Fabio v refrénu ji přímo staví do světel rádiových éterů. Hutné sloky ale nedávájí zapomenout, že tady se hraje metal. Věřím, že spoustě lidem se může tahle věc zdát až příliš vlezlá a neupřímně podbízivá, ale mně se její hlavní melodie strašně líbí, takže ji hodnotím kladně.
Na “Shock” mě zklamala hlavně jedna věc a to je její nevyrovnanost. První tři songy jsou super a hitovka střídá hitovku, jenže v průběhu “A Testa Bassa” se ve mně vždy něco zlomí a najednou mě to moc nebere. Přestože se i v závěru nachází slušné kousky jako “Rock Shock” nebo “Vola Su Andromeda”, což jsou obě šlapavější rychlovky, tak rozvláčný konec už ani takové pecky nezachrání a výsledkem je průměrný dojem, jenž ve mně po skončení “Shock” zůstává. Úvod je ovšem znamenitý, protože dvojice “Anime Dannate” a “Wonderland” jsou tím nejlepším, s čím se čtveřice vytáhla. “Anime Dannate” je rychlejší pecka s úderným riffem a bicími, jež jsou jak parní lokomotiva. Pasáže, kde se do toho za nimi Davide Tenaglia opře, píseň táhnou kupředu neskutečným způsobem a je mi docela teskno, že se tak neděje častěji, protože je zbytečně držen v klasickém pochodovém rytmu, který si sice zrychluje pro potřeby dané písně, ale je to škoda. “Wonderland” je ještě hitovější než “Anime Dannate”, ale díky velmi uvolněné atmosféře bych ji zařadil mezi ty nejpříjemnější (rozuměj nejvyměklejší) vály, jež se dost dobře poslouchají. Dobrý dojem v ní zanechá Fabio s heslovitým frázováním, jehož údernost v refrénech pak podtrhují kumpáni ve sborech.
To, že jsem doposud nějakou skladbu nezmínil jako povedenou sice neznamená, že je to úplná srajda, ale i po vícero posleších mi prostě ničím neučarovala a nebavím se u nich tak, jak bylo zamýšleno. “Senza Macchia” možná překvapí tvrdou kytarovou sekačkou v závěrečné pasáži, ale skladba jako taková nestojí za zmínku. Bohužel je takových nevýrazných písních na albu víc, takže nelze mluvit o “Shock” jakožto celku jako o vyloženě povedené desce, protože jednoduchou matematikou mi vychází, že jsou na ní zastoupeny velmi dobré songy počtem tří kusů, dály tu máme dvě slušné skladby a zbylou čtveřici si netrfounu hodnotit výš než průměrem, ba dokonce bych se nebál o “Sangue E Male” a “2012” šířit jako o zbytečnostech, které druhou polovinu stopáže trestuhodně ničí.
Výše jsem položil otázku, jestli je Andromeda a to, jakým směrem se “Shock” (navzdory mým očekáváním) ubírá, překvapením příjemným, nebo nikoli. Pravda bude tak někde uprostřed. Na jednu stranu se mi líbí ta hudba a nemám v provedení Andromedy v zásadě nic proti účelnému a jednoduchému modernímu metalu, nicméně by to chtělo do příště zamakat na vyrovnanosti materiálu, protože ten rozdíl mezi nejlepší a nejhorší skladbou je z mého pohledu až příliš markantní, takže aktuálně lepší pětka. Příště to může být o třídu výš, kdo ví, protože potenciál borci mají. Jo, a o ten obal ať se příště postará někdo, kdo má oči, protože na tohle se vážně nedá koukat, sorry.
