Země: Finsko Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Life Beyond Reasons
02. Outcast of Society
03. Words of Respect
04. Selfconfidence
05. Steal the Grails
06. Walls of Liars
07. Silence
08. Moment
09. N.O.I.S.
10. Final Escape
O Finsku by se nejspíše dalo říci, že tam hraje na nástroj a v nějaké kapele každý druhý člověk. Když si projedete nějaký seznam jen metalových kapel, tak zjistíte, že je to úplná záplava. A to nemluvím o jiných rockových stylech. Dříve bývalo zvykem, že z Finska lezly především power metalové kapely s občasným zábleskem black metalu a doomu. Kdo ale trochu pronikne pod prvotní vrstvu, zjistí, jak se to skutečnost má a že Finsko skutečně není živo pouze power metalem. Ovšem muziku, kterou produkuje kapela Process Pain, bych asi od kapely z tamních luhů a hájů úplně neočekával. Je to podobné spíše na americkou produkci. Ale ničemu to nevadí.
Kapela po osmi letech existence přichází s debutovým albem “Outcast of Society”, čili vcelku tradiční téma. Téměř čtyřicetiminutový materiál je napumpovaný energickým moderním melodickým metalem plným agrese, ale i smysluplných melodií. Agrese a energie jsou zde hlavními pilíři nahrávky a jsou to faktory, které táhnou celé album dopředu. Skrz riffový nátlak se však nezapomíná ani na melodie, které jsou ovšem vkusné a nejde o žádný nasládlý metalcore. To jest korunováno agresivním řevem Jana-Erika Niemiho. Hned úvod “Life Beyond Reason” je nekompromisní tečkou mezi oči, přitom tato skladba představuje v podstatě esenci toho, co provází celou desku. Tvrdé riffy, důrazné tempo, střídané houpavějšími rytmy. Do toho pořádná sada melodií a dokonce klidná pasáž a technicky i kompozičně vymazlená sóla.
Tímto se v podstatě seznámíte se stylovým směřováním kapely, která ze svého vytyčeného směru víceméně neuhýbá. Stopáž skladeb je v průměru kolem tří minut, tudíž žádné mazání. Jediné zpomalení a zvolnění přichází ve “Steal the Grail”. Pomalejší tempo, vybrnkávání a spousta melodických vyhrávek. Docela sympatické mi je, že i přes baladický charakter skladby zůstává na svém místě chrčák, nicméně bych si zde odpustil ty “vypjatější” polohy. Místo, aby to přidávalo na intenzitě a naléhavosti, to působí spíš směšně a celkový dojem to spíš sráží. Ale je to tak asi moje jediná výtka tímto směrem.
Nemáme co do činění s bůhvíjak objevným materiálem, ale je napumpovaný s takovou vervou, že upoutá. Hrubý zvuk ustřelí palici. Podladěné a hutné kytary hrají prim, za bicími pak sedí šikovný Teemu Hauta, který si se svým nástrojem rozumí výborně, což je dobře slyšet například v techničtějším úvodu “Selfconfidence”. Kdo se podívá na Metal-Archives, ať se nenechá zmást stylovým označením deathcore, protože co slyším já, tak nemá s deathcorem nic společného. Spíš očekávejte svižnou porci moderního sekaného thrash metalu. Svého prostoru se dočká i baskytara, jež si například švihne vyhrávku v šesté “Walls of Liars”. Tu možná považuji i za nejlepší skladbu kolekce vůbec, především díky thrashovému odéru a nádherně vymazleným zdvojeným sólům. Musím se přiznat, že na nahrávce dost silně cítím vliv As I Lay Dying, což byla pro mě před x lety kapela, která patřila k tomu nejlepšímu z americké metalcorové scény. Jak jsem již zmínil, není to totální originál a máloco na albu překvapí, každopádně řemeslo je to parádní a na několik poslechů určitě zabaví.
Země: Dánsko Žánr: melodic death / groove metal Datum vydání: 10.6.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. The Broken 20/20
02. The Boys From Dead Soul Road
03. Existence Status Zero
04. Adrian
05. Organism
06. Silent Inferno
07. Edge of Devastation
08. No Surrender
09. The Longing
10. Emotional Psyco Release
11. Deadhead
12. The Deadcalm
Dám vám teď jednu kvízovou otázku bez možností, která je určená primárně fanouškům dánské scény a moderního metalu soilworkovského střihu. Pamatujete si jméno Michael Bøgballe? Vsadím se, že pár z vás určitě tuší, nicméně pro ten zbytek mám uklidňující zprávu, abyste si to nebrali, protože i já na něj zapomněl, takže vám osvěžím paměť a dávám k dispozici velkou nápovědu jménem Mnemic. Správně, Michael zpíval na prvních dvou albech této moderní úderky a od té doby jako by se po něm slehla zem, takže jsem čuměl jako puk, když jsem jeho jméno uviděl v sestavě Scamp. No jo, musela mi pomoct až ta personální soupiska, čili přiznávám, že jsem jej z alba prvně vůbec nepoznal, protože zas tak vytříbený sluch opravdu nemám.
Aby nebylo mýlky, tak Scamp nejsou nová parta, protože na metalovém rybníčku plují již jedenáctým rokem a novinka “The Deadcalm” je prvním albem po debutu “Mirror Faced Mentality” z roku 2008, nicméně pro zmíněného zpěváka je druhý počin první zastávkou v jejich řadách, takže po výměně vokalisty je “The Deadcalm” svým způsobem novým startem, k němuž si nemohli vybrat lepší posilu, protože to byl právě Michael, který vtiskl Mnemic na prvních dvou albech ksicht díky svému ladnému přecházení od melodických ke řvaným zpěvům, za něž by se ani Björn ze Soilwork stydět nemusel. To, že od jeho odchodu kapela spíš tápe a na dobrou nahrávku se nezmohla, nebudu zbytečně rozebírat, nicméně pro mě osobně zůstavají pravými Mnemic ti z druhého alba “The Audio Injected Soul”…
Zpět ale ke Scamp. “The Deadcalm” přináší nadstandardní porci moderně střiženého death metalu, kterému nechybí moderní nazvučení, občasné samply a jiné futuristické zvuky, ostré kytary a střídaní ostrých a melodických vokálů, takže nic nového pod sluncem, nicméně stále se najdou případy, kdy i takto provařené hudební postupy můžou fungovat. Nemá cenu vás teď krmit tvrzeními o tom, jak jsou Scamp revoluční a inovativní, protože ve skutečnosti takoví nejsou, ale ten standard, který odvádí, dělají s takovým nasazením a hlavně si vybrali opravdu silnou skladatelskou chvilku, že můžu o “The Deadcalm” mluvit jako o žánrovém nadprůměru, který si nic nezadá s těmi největšími jmény. Už jen fakt, že produkoval Tue Madsen, což je záruka skvěle odvedené práce, znamená, že od Scamp čekejte do posledního detailu vybroušený zvukový klenot plný kytarových škrkaček, vyhrávek, bicích dvoušlapek a dunivé basy v pozadí. Prostě vše tak, jak má být. Scamp do toho všeho míchají trošku víc thrashe a groove metalu, takže je výsledek o něco málo přirozenější a nepůsobí vyloženě jako chladný strojový metal, jakým zrovna Mnemic na prvních dvou albech drtili kosti.
Scamp vědí, že u podobného alba je velmi důležitý začátek, který sice vyloženě neurčuje, jestli se po zbytek hrací doby bude posluchač bavit, nicméně když album nějak odpálit, tak ať to stojí za to, takže na prvních čtyřech pozicích se seskládaly jedny z nejlepších válů “The Deadcalm”. “The Broken 20/20” je klasická sekačka ukovaná z ostrých kytarových riffů, které jsou místy tak hopsavé, že si dokážu živě představit to peklo pod pódiem. Samozřejmě, že po chvíli je ta agrese vystřídána zpěvným refrénem, v němž Michael ukáže, proč kdysi platil za jednoho z nejnadanějších pěvců z řad žánrových souputníků a zrovna v tomto případě to dohromady dopadlo dobře, protože jestli něco nemusím, tak pocit, že jsou melodické vokály do skladeb šroubovány zpětně a uměle jen proto, aby daná píseň byla větší hitovka. Tohoto jsem se bohužel dočkal i u Scamp a příkladně “Organism” mi v tomto ohledu přijde dotažená do (ne)dokonalosti.
Vrátím se ale k těm pozitivnějším věcem, kam patří třeba “Existence Status Zero”, jež je pro mne jakýmsi prototypem toho nejlepšího, co můžete na “The Deadcalm” najít. Tedy pokud se budeme bavit o žánrově čistokrevných písních, protože zrovna tady je všechno, co jsem výše popsal pouze teoreticky. Hodně se mi líbí melodické kytarové linky v druhé polovině, jež nahrazují kytarové sólo, pro které nezbylo dostatek místa na celé nahrávce, a je tím podrženo její moderní zaměření, kdy jsou jako vrchol představované spíš breakdowny a melodické výlety, jichž je na albu dost. Dalším z výrazných kusů je rytmicky přesná kytarová řežba jménem “Adrian”, jejíchž prvních deset vteřin patří Mortenu Christensenovi, jenž sedí za bicími a který doplňuje škravý riff ve slokách, jako je tomu dobrou praxí u Fear Factory. Že se však výrazně nepolevuje ani v druhé polovině alba, budiž důkazem našlapaná “Emotional Psyco Release” nebo závěrečná skladba titulní, která staví mnohem víc na melodii než na agresi, a přestože se stopáží přehoupla přes šest minut, tak nepůsobí natahovaně a důstojně uzavírá album, které by si zasloužilo o nějaké dvě písně méně, aby byla jeho síla napěchovaná s větší hustotou, ale žádný provar to taky není, takže jsem neměl problém si album pustit (a hlavně doposlouchat) i dvakrát po sobě, když na to přišlo, což je velmi příjemný fakt, že i přes jasnou stylovou vyhraněnost a jednoduchost nepředstavuje “The Deadcalm” počin na jedno odpoledne.
Po tolika slovech chvály, která zde k nohám Scamp padla, je nelogické očekávat nějakou kritiku, protože “The Deadcalm” se povedlo. Samozřejmě, záleží, co kdo čeká. Pokud nemáte přehnaná očekávání a spokojíte se s výtečně odvedeným standardem, tak by vás nahrávka zklamat v žádném případě neměla. Co víc, fanoušci jmen jako Soilwork, Mnemic a Fear Factory by měli být vyloženě nadšení, protože všechno, kvůli čemu výše uvedené party stojí za to poslouchat, je zde zastoupeno v plné míře. Jednotlivé vály působí uvěřitelně, a přestože odpůrci technicky načančaného metalu budou nadávat i na tuto nahrávku, tak za sebe říkám, že “The Deadcalm” není pouze jedním z mnoha, ale jedná se o počin, který vyčnívá z dlouhé řady jemu podobných a díky své nenucené chytlavosti spojené s notnou dávkou agresí jsem si jej velmi rychle oblíbil.
Šestihlavá bestie jménem Creinium sice kráčí po světě teprve krátce, protože její vznik se datuje k roku 2012, nicméně i v tak krátké době je vidět, že pánové nijak nelení a po loňském čtyřskladbovém demosnímku “Modern World Tyranny” přináší další porci autorské tvorby v podobě EP jménem “Project Utopia”, jež sice pořád není vyloženě plnohodnotným albovým debutem (i když slušná půlhodinová stopáž k tomu může svádět), ale přesto je možné si na jeho základě udělat na tuto finskou partu obstojný názor, protože je z něj patrné, jak na tom Creinium jsou a kudy se v budoucnu nejspíš chtějí ubírat. Jinými slovy to mají v hlavě srovnané a k mému vlasatnímu překvapení nezní tento krátkohrající zářez nijak nevyhraněně a roztržitě, poněvadž přesně takový dojem jsem měl po letmém poslechu ukázky jedné ze skladeb.
Protože jsem to v předchozím odstavci dostatečně nezdůraznil, tak tak činím nyní a upozorňuji, že Creinium jsou z Finska. Možná se vám tento fakt nezná nikterak zásadní v tom, co od “Project Utopia” očekávat, ale zkušený posluchač už určitě tuší, že v tomto případě budou typické melodické kudrlinky severské melodické velmoci hrát nemalou roli, protože ačkoli je hudební jádro počinu celkem pevně postaveno na death metalových základech, jež jsou ztvrzovány občasnými sypačkami, tak je nutno počítat s tím, že kytarové melodie a klávesové aranže mají u Creinium své nazastupitelné místo. Místy se mi sice takového toho cukrkandlu zdálo v jejich hudbě přespříliš, ale zpěvák Sami Haimilahti se ani na chvíli neodvažuje probádat melodická zákoutí svého řvaného projevu, tak v celkovém vyznění nepůsobí album jako hloupý pop-metal, ze kterého snaha zaujmout smrdí na všechny strany.
Creinium prostě mají rádi kombinaci ostrých hoblujících kytar a kláves. Z mého pohledu se jim ne vždy podařilo najít vyvážený poměr mezi death metalovou agresí, jež je už tak zjemňována kytarovými melodiemi a právě oněmi klávesami, protože dokud se černobílé klapky drží jakž takž v pozadí, tak nemám formálních výhrad, protože to nahrávka v těchto chvílích dostává (i vzhledem k výše posazenému vokálu) skoro až blackových nádech, ale jakmile se klávesy dostanou do popředí a Antti Myllynen ze svého nástroje loudí něco jako sólo, což je případ třeba třetí minuty v titulce “Project Utopia” nebo poloviny hrací doby “New World Order”, tak to na můj dojem působí až moc křečovitě, ale to se na druhou stranu dá omluvit hudebním mládím, takže už mlčím. Navíc, těch momentů není tolik, aby na tom celé EP spadalo do kategorie neposlouchatelného počinu.
Přestože jsem doposud mluvil čistě v obecné rovině, tak mám takový dojem, že všechno podstatné už bylo řečeno a přibližovat jednotlivé písně je svým způsobem zbytečné, protože Creinium nespájí dohromady nic, co by tady už nebylo, takže to vše vyznívá tak nějak povědomě. Osobně se mi zamlouvají delší kousky v podobě “New World Order” a závěrečné “Synthetic Paradise”. První z nich hlavně díky svému progresivnímu nádechu. Ten sice nehledejte v instrumentálních krkolomnostech (i když to klávesové sólo progresivní předlohu nezapře), jako spíš v kompoziční stránce. Death metalové otěže jsou sice dřímány pevnou rukou, ale díky melodickému pojetí získává “New World Order” v některých momentech až epický nádech – příkladem budiž závěrečná ostřejší pasáž, kde se kytary i klávesy dostaly do vzájemné shody a konec tak má pořádnou sílu. Hodně podobného mustru se drží i “Synthetic Paradise”, ale i díky hutnému projevu, kdy se Sami ujme hlubokého chropotu, je první třetina hrací doby tím nejostřejším a z mého pohledu i nejlepším momentem celé desky. Zbylé “Project Utopia” a “Eschaton” nejsou žádné zrůdy, od nichž by posluchač měl odvracet zrak, ale esence toho nejlepšího se skrývá ve zbylých dvou písních, takže zvýšenou pozornost jim věnovat netřeba.
Nevím, co víc ještě dodat a komu “Project Utopia” vlastně doporučit. Ortodoxní death metalisté zřejmě nezkousnou silné melodické dokreslování nálady a fanoušci severské melodiky zase tu death metalovou hrubost, takže těžko říct. Ovšem na to, že jsou Creinium tak mladá parta, není výsledek ani zdaleka tak amatérským pokusem, jak jsem čekal. Nicméně, naprosto upřímně říkám, že s největší pravděpodobností už se k “Project Utopia” sám od sebe nevrátím. Na to mu chybí více vlastního ksichtu a výraznějších hudebních momentů. Prostě a jednoduše řečeno se tak nabízí tvrzení, že se jedná o lepší standard.
O italské formaci Reality Grey jsem se poprvé dozvěděl až těsně před nabídkou recenzování jejich druhé dlouhohrající desky, která nese název “Define Redemption” (ale to jste z nadpisu určitě sami poznali). Tihle pánové hrají melodic death metal, který jest samozřejmě jedním z mých nejoblíbenějších žánrů, takže jsem po zběžném poslechu na článek přikývl. A nutno podotknout, že ochutnávka to byla nečekaně pořádně masitá!
Obvykle se k nově objevivším kapelám stavím docela skepticky. Reality Grey měli donedávna na kontě pouze jedno demo, jednu řadovku a jedno EP… a navíc jsou z Itálie, kde snad ještě nevznikla a nikdy nehrála kapela, která by mě dokázala dlouhodobě zabavit. Být xenofobní se ale nevyplácí, a to obzvláště v hudební branži, protože Reality Grey, jak jsem již výše naznačil, více než příjemně překvapili, a to hlavně proto, že se do své hudby nebojí naložit gigantickou porci enegického muzicírování, proložit ji dobrými nápady dodávajícími materiálu svěží nádech a celé to překrýt polevou v podobě výborného technického zpracování, které bych od podobných uskupení málokdy čekal (navíc label Bakerteam Records, který kapelu zaštiťuje, ani navenek nevypadá, že by dokázal nějaké zázraky – opak je ale v tomto případě pravdou).
Rozebereme si všechno hezky postupně. Je možné přijít v dnešní době coby víceméně nezávislá kapela, vzít do rukou nástroje a nahrát desku, která by dokázala zvednout z gauče znuděné metalisty, kteří jsou již unaveni neustálým bombardováním svých sluchovodů podřadným a opakujícím se hudebním hnojem? Zvláště v žánru melodického death metalu, kde se tohoto hnoje dá najít obecně více než kdekoliv jinde? Naštěstí ano a Reality Grey jsou toho zářným příkladem. V první řadě jde o to nasazení. Z “Define Redemption” prostě cítíte nadšení pro muziku a ta porce energie, kterou do vás tahle fošna napere už při prvním poslechu, se prostě nedá změřit. Docela rád bych si tyhle pány poslechl naživo, protože to musí být neuvěřitelný zážitek. Dále celkové skladatelské umění a schopnost postavit jednotlivé písně tak, že prostě dávají smysl (a spousta kapel si přesně tohleto neuvědomuje), jsou na takové úrovni, že by se i někteří letitější harcovníci měli co přiučit. Skladby mají výborný spád a gradují ve správných okamžicích, často velmi originálně. Nenarazil jsem snad ani na deset vteřin hluchého místa. Na “Define Redemption” se pořád něco děje, vždy je možné sledovat nějakou novou drobnost, které si člověk předtím nevšiml. Paráda.
Reality Grey okupují zkušebny již desátým rokem a není se tedy čemu divit, že svým nástrojům (bez dvojsmyslů, prosím) skutečně rozumí. Ale kdo dneska ne? Kdysi dávno v dřevních dobách hudby, která si ještě více dávno začala říkat metalová, byla o kvalitní muzikanty nouze. Dnes se nadaní hudebníci rojí jako mouchy nad čerstvým exkrementem. Až si někdy říkám, jestli to není trochu škoda, a ptám se, proč není trh více diferencovaný. Každý dnes nahraje technicky excelentní nahrávku, každý umí hrát o něco lépe než ten druhý… ale většinou tomu chybí ten správný duch. Něco jako hudební genius loci. Ten na “Define Redemption” naštěstí nechybí a Reality Grey se opravdu nějakým způsobem podařilo svou novinku koncipovat a vytvořit tak, aby byla nejenom dobře odvedená po řemeslné stránce, ale zároveň dávala smysl a měla také toho svého “ducha”. Klobouček.
Když si po sobě tak čtu předcházející řádky, říkám si, že osm bodů udělených desce, o které mluvím víceméně v superlativech, je možná trochu málo. ALE. Všechno je potřeba hodnotit trochu střízlivě a je možné, že po dalších pěti posleších se k “Define Redemption” už nikdy nevrátím a vzpomínky se obrátí v prach. Možná naopak budu za nějakou dobu litovat, že jsem nebyl více tolerantní a nepřihodil ještě o ten bodík navíc. Možná si pustím “Darkest Days Are Yet to Come”, první album Reality Grey, a zjistím, že je ještě lepší a “Define Redemption” je jen její slabý odvar. A možná je to všechno vlastně úplně jedno. “Define Redemption” je výborná deska, jež rozhodně stojí za poslech i pro člověka, který melodic death metal příliš nevyhledává. Je plná fajnových nápadů, baví, nenudí, má své silné momenty a především se jedná o konzistentní metalovou nahrávku, na niž se většina dnešní produkce dívá odněkud zespodu. Tak tedy osm.
Jak jste si možná před časem přečetli v naší recenzi, z debutové desky “A Tale of Woe” od mladých Slováků Morna se vyklubala nečekaně povedená záležitost. Chytili jsme tedy za pačesy příležitost a do Nové Dubnice poslali rovnou desítku otázek v naději, že odpovědi na ně nám a samozřejmě také vám ještě trochu rozšíří povědomí o kapele, jejích motivacích a cílech. Odpovědí se zodpovědně ujali všichni čtyři členové Morna a výsledek jejich snažení si můžete přečíst níže…
Ahoj! Nejprve nám povězte něco o sobě a své hudební historii. Jak dlouho hrajete na své nástroje? Jste samouci, nebo jste prošli hudební výukou? Je Morna vaším prvním vážným působištěm, nebo jste už dřív působili v nějakých kapelách? A jaká hudba, případně konkrétní kapely utvářely a utvářejí vaše hudební cítění?
Robert:Morna vznikla niekedy v roku 2010 po tom, ako ma chalani (Kubo a Michal) pribrali medzi seba na post gitaristu a vtedy ešte nejasný post speváka/”hroziča”. Chalani už fungovali nejakú dobu predtým, takže po mojom vstupe už bol nejaký materiál hotový a spoločne sme potom pracovali na ucelení tých songov a tvorbe nových, tvorbe textov a plánovaní našej demo nahrávky “Succubus”. Takže, mali sme nejaký smer, obraz o tom, čo chceme robiť a ako to chceme robiť, ale nemali sme názov ani basáka. Po niekoľkotýždňovom hľadaní sme spomedzi rôznych alternatív vybrali názov Morna, ktorý vystihoval naše predstavy. S basgitaristom to bol trochu vážnejší problém, ktorý sme definitívne vyriešili až v lete 2011, keď ku nám prišiel Cvečo, ktorý sa hrdinsky chopil basy aj napriek tomu, že bol pôvodne gitarista a skompletizoval tak našu partiu. Ja osobne si ani nepamätám, kedy som chytil gitaru do ruky prvýkrát. Otec je tiež gitarista a hudobník, takže sa to tak nejak prirodzene na mňa lepilo, všetky tie veci okolo hudby. Základy hry som získal behom 3 rokov v ZUŠ a odvtedy som samouk. Morna je prvá kapela, v ktorej pôsobím ako stály člen. Čo sa môjho hudobného cítenia a vnímania týka, tak tých vplyvov a interpretov je naozaj mnoho. Ale najvýraznejšie moju tvorbu alebo hudobné cítenie ovplyvnili hlavne kapely a umelci ako: Extreme, ZZ Top, The Cure, Pražský výběr, Pearl Jam, Muse, neskôr Mastodon, Opeth, Porcupine Tree a gitaristi Nuno Bettencourt, Guthrie Govan, Zakk Wylde, Tremonti, Hendrix, a v neposlednom rade môj otec.
Kubo: Ako poslucháč a fanúšik sa intenzívne venujem hudbe asi od deviatich rokov. Na bicie nástroje hrám od svojich pätnástich a od počiatku som samouk. Hudobné vzdelanie som síce vždy túžil mať, ale na cestu jeho štúdia sa mi podarilo plnohodnotne dostať až na vysokej škole. Morna je mojim prvým oficiálnym pôsobiskom.
Michal: Na gitare hrám asi od trinástich rokov, kedy ma chytila éra Nirvany a grunge-u. Najskôr to bola lacná akustika a po dvoch rokoch som si kúpil aparát a gitaru, ktoré mám dodnes. Gitare sa venujem ako samouk, ale istý čas som rok navštevoval ZUŠ. Kapela Morna je mojím prvým počinom. Za svoje základy pokladám Nirvanu a Metallicu, neskôr som sa dostal na vlnu melodického death metalu (Gothenburg) a potom rôzne od progresívneho rocku, neo klasike až po elektro.
Tomáš: Na basgitaru hrám od svojich 17, vlastne odo dňa, kedy ma chalani zobrali medzi seba. Pred Mornou som absolvoval zopár koncertov v ZUŠke, kde som chodil tri roky na akustickú gitaru a dva roky tam hral v kapele na elektrickú gitaru. Hrávali sme veci hlavne od Iron Maiden, ktorých tvorba ma ovplyvnila najviac. Okrem nich si rád vypočujem napr. Nirvana, Guns n’ Roses, Led Zeppelin, In Flames, Opeth, Alice in Chains, a mnoho ďalších kapiel zo všelijakých žánrov (okrem punku).
Jak jste spokojeni se svým debutem “A Tale of Woe”? Desku jste nahráli a vydali svépomocí, takže by nebyl žádný div, kdyby ne vše vyšlo zcela podle vašich představ… Museli jste přistoupit na nějaké kompromisy? Víte o něčem, co byste chtěli vylepšit nebo udělat jinak?
Robert: Myslím, že album sa nám vydaril lepšie, ako sme sami očakávali v rámci možností. Určite je veľa vecí, ktoré by každý z nás urobil trochu inak, ale nikdy sme nešli nikomu proti jeho vôli. Vždy sme našli nejaký kompromis a spokojnosť bola na každej strane, či už išlo o stavbu piesní, výsledný zvuk, alebo aranžmán celého albumu. Všetko sme robili spolu a každý sa zameral na to, čo mu ide najlepšie. Mali sme jasný cieľ, urobiť album podľa našich predstáv, a myslím, že sa to aj podarilo. Obrovská vďaka patrí ľuďom, ktorí boli ochotní nám zapožičať aparáty, nástroje a techniku na nahrávanie. Bez nich by ten album ani zďaleka dobre neznel.
Kubo: Myslím, že samotnú metodiku máme zvládnutú dobre. Pokiaľ ide o zlepšovanie, ja osobne vidím priestor hlavne v inštrumentálnych schopnostiach – dostať hru na nástroj na vyšší level.
Když nyní máte téměř roční odstup od vydání, myslíte, že se vám tahle cesta “udělej si sám” vyplatila? Hodláte v tomhle stylu pokračovat i do budoucna, nebo byste dali přednost, aby se vydání další desky ujal třeba byť i malý label? Mimochodem, slyšel jsem, že je celý náklad “A Tale of Woe” již vyprodaný… je to pravda? V jakém nákladu vůbec deska vyšla? A neuvažujete o nějakém případném dolisu?
Robert: Myslím, že sa to určite vyplatilo. Prostriedky na nahrávanie v štúdiu sme nemali. Nemali sme ani žiaden časový limit, ktorý by nás stresoval, čo sa vyplatilo aj pri hľadaní výsledného zvuku, dorábaní niektorých doplnkov do piesní a tvorbe obalu. Zhodli sme sa na tom, že ďalší album si nahráme opäť sami. Avšak čo sa vydania týka, určite by nám prospelo, keby sa toho ujme niektoré vydavateľstvo, či už malé alebo väčšie, vďaka ktorému by sme sa dostali do širšieho povedomia.
Kubo: Forma, akou sme album robili, mi zatiaľ absolútne vyhovuje. Do ďalšej budúcnosti by som však uvítal nejaké menšie vydavateľstvo. Pokiaľ ide o počet CD, mali sme ich päťdesiat a v súčasnosti nemáme už žiadne, ktoré by sme mohli fanúšikom poskytnúť. Aj preto v súčasnosti pripravujeme dotlač ďalších niekoľko desiatok kusov.
Michal: Vlastná réžia je zatiaľ pre nás z môjho pohľadu najlepšia voľba – sloboda času pri tvorbe je základná vec. Vydavateľstvo kvôli propagácii…
S tím souvisí otázka, co se v dohledné budoucnosti bude okolo Morna dít. Od vydání “A Tale of Woe” v květnu 2013 už přeci jen uplynula nějaká doba, takže by mě zajímalo, jestli už pracujete na nějakém novém materiálu. Můžeme na případné nové desce čekat nějaký znatelný posun?
Robert: V prvom rade sa zameriavame na koncerty, ku ktorým je v dnešnej dobe problém sa svojpomocne dostať bez potrebných konexií, prostriedkov na prenajímanie klubov, atď. Takže sme radi za každú príležitosť hrať naživo. V poslednej dobe sa začali veci trochu hýbať, s čím nepochybne súvisí nominácia nášho albumu na Nahrávku roka 2013 v kategórii Hard and Heavy v rámci ocenenia Radio_Head Awards 2013. Začali sme dávať dokopy nové songy, ale nesilíme to. Odkedy sme všetci na vysokých školách, tak sa stretávame menej často, ako keď sme tvorili “A Tale of Woe”. Preto skôr skladáme každý sám a keď sa stretneme, snažíme sa to nejako zladiť. Kvôli tomu sa dá predpokladať, že nasledujúci album môže vyznieť odlišne od “A Tale of Woe”, ale určite mu nebudeme venovať menej pozornosti a úsilia, práve naopak.
V naší recenzi na vaši prvotinu (ale nejen tam) zaznělo, že vaše hudba připomíná tvorbu švédských Opeth, která byla pro “A Tale of Woe” zřejmě velkou inspirací. Souhlasíte s tímto tvrzením? A jak s tím hodláte naložit do budoucna? Opravte mě, jestli se mýlím, ale myslím, že žádné kapele asi není příliš po chuti, když ji někdo donekonečna srovnává s někým dalším – byť to někdy může být myšleno i jako kompliment…
Robert: Je pravda, že mnoho ľudí nás k nim prirovnalo, ale tie pomenovania ako “slovenský Opeth” alebo “In Mourning” (ku ktorým nás tiež prirovnali niekoľkokrát) a neustále opakovanie toho, ako veľmi sa naša tvorba na nich podobá, sú prehnané. Je to, samozrejme, pocta byť prirovnaný k takým velikánom, ale fungovať s tou nálepkou nie je jednoduché a môže to zavádzať ľudí, ktorí ešte náš album nepočuli. Tak vznikajú rôzne mylné očakávania a poslucháč je automaticky zaujatý, čo spôsobí, že jeho výsledný dojem z nahrávky je úplne iný. Napríklad kapelu In Mourning som vôbec nepoznal, až kým nám to niekto nenapísal. Snažili sme sa o jedinečnosť a zhudobnenie našich osobných predstáv. Tvorba našej hudby bola dlhodobý proces, počas ktorého každý z nás čerpal inšpiráciu z mnohých zdrojov, nielen metalových, takže každý má v tej hudbe kus seba a jeho hudobnej osobnosti.
Michal: Ťažko sa mi vyjadruje, Opeth nepočúvam a “Hope Leaves” to nezachráni (smiech).
Kubo: S tvrdením, že Opeth boli pre nás veľkou inšpiráciou, tak celkom nesúhlasím. Inšpiráciou možno, ale určite nie veľkou. Myslím si, že ľudia sa tak celkom neubránili potrebe (zrejme prirodzenej) ‘zaradiť si veci’. To, že sme na albume použili veľmi zaujímavé a esteticky atraktívne prvky, akými sú pasáže s akustickými gitarami alebo použitie klávesových nástrojov ako syntetizátory alebo hammondy, neznamená, že sme chceli robiť Opeth. Takejto hudby je vo svete veľa, Opeth je len špičkou ľadovca.
Název kapely i názvy dvou skladeb na “A Tale of Woe” jsou převzaty z Tolkienovy elfštiny. Otázka je jednoduchá – proč zrovna Tolkien? Inspiraci z jeho díla čerpá celá řada kapel (za všechny jmenujme třeba Summoning nebo Blind Guardian), takže určitě nelze tvrdit, že by šlo o nějak originální přístup. Někdo by naopak mohl namítnout, že je na metalové scéně už trochu “přetolkienováno”…
Robert: Osobne som na metalovej scéne nepostrehol až toľko Tolkienových prvkov alebo pomenovaní, ale možno som len málo všímavý. Dôvod, prečo sme sa rozhodli pomenovať kapelu Tolkienovým slovom “morna”, je jednoduchý – chceli sme niečo, čo nebude príliš konkrétne, dlhé alebo zložité, ale bude to vystihovať naše texty a tvorbu. Význam tohto slova je “čierny” alebo “temný”, čo súhlasí s vyznením našich textov, ktoré nie sú príliš optimistické alebo veselé.
Tyto elfské pojmy by mohly napovídat, že je deska nějak koncepčně svázána s příběhy ze Středozemě. Samotné texty se však na první pohled zabývají poměrně obecnými tématy. Zkuste nám trochu osvětlit, jaké příběhy se skrývají v textech “I Amar Prestar Aen” a “Unuhuinë” – nechce se mi totiž věřit, že by tyto názvy byly použity jen proto, že to dobře zní.
Robert: Texty týchto piesní nijak nesúvisia s príbehmi zo Stredozeme. Pomenovanie “I Amar Prestar Aen” (Svet sa zmenil) pre text, ktorý som napísal, som použil preto, lebo vystihuje moje pocity pri písaní toho textu a aj to, očom ten text je. Text vyjadruje môj pohľad na dnešné myslenie ľudí. Na to, aké sú naše priority v tomto svete, na čo zabúdame a čo si o tom všetkom, čím sa dobrovoľne nechávame kŕmiť, myslím. Elfské (v podstate fantasy) pomenovanie tiež súvisí s použitými metaforami v texte.
Kubo: Pôvodne som mal v úmysle napísať “Unuhuinë” celý v elfskom jazyku, ale okamžite som narazil na lingvistický problém. Upustil som od tohto úmyslu a napísal ho v angličtine, s tým, že pôvodný názov som ponechal v elfskom jazyku, ako takú osobnú spomienku a pre zaujímavosť. Meritum sa vlastne skrýva celé v tematike strachu. Text je pomerne dosť zahalený veršovými peripetiami a metaforami. Osobne nerád píšem “priamym spôsobom”, aj keď v poslednej dobe sa lepším (smiech). Nebolo jednoduché moju predstavu formulovať v angličtine a preto som celkom rád, že to nakoniec vyšlo tak, ako to poznáme dnes. Aj štylisticky, aj významovo.
Částečně bych se ještě vrátil k otázce číslo šest, tentokrát ovšem v trochu obecnější rovině… jak se díváte na fantasy žánr z obecného hlediska? Ať u v literatuře nebo třeba i v kinematografii, máte podobné výlety do neexistujících světů rádi, nebo dáváte radši přednost umění s nějakým reálným základem? Dovolím si předpokládat, že k tomu asi budete mít kladný vztah, když jste takto sáhli po Tolkienovi, nebo ne? Máte případně nějaké další oblíbence?
Robert: Osobne som veľkým fanúšikom fantasy žánru, či už sú to filmy alebo knihy. A nie je to len fantasy, k čomu inklinujem, ale aj sci-fi a mysteriózne príbehy, ktoré môžu mať aj reálny základ. Medzi autorov, ktorých obľubujem, patria napríklad H.P. Lovecraft, E.A. Poe a Andrzej Sapkowski. Obzvlášť je to Lovecraft. Tá temná a ponurá atmosféra v jeho poviedkach ma maximálne fascinuje a sčasti mi bola jeho tvorba inšpiráciou pri písaní textov.
Kubo: Výlety do neexistujúcich svetov realizujem v rámci seba samého, takže fantasy ani nijak zvlášť nepotrebujem (smiech). Ale inak sa fantasy žánru obecne nijak nebránim.
Michal: Vždy, keď pozerám nejaký fantasy film, tak žijem s daným prostredím. Je to ako žiť úplne iný život, aspoň na chvíľu. Je to pre mňa úlet z reality a preto ma láka toto prostredie v hudobnom svete.
Z veškeré vaší prezentace a koneckonců i z hudebního projevu je znát, že své počínání myslíte vážně. Vlastní a informačně obsáhlé webové stránky, aktualizované profily na Facebooku a Bandzone, to nemá zdaleka každá mladá kapela… Kam s takovým základem míříte? Je pro vás hudba pořád v první řadě zábava a čert vem všechno okolo nebo se cílevědomě snažíte o co možná nejsilnější pozici na nejen domácím hudebním trhu?
Robert: Myslím, že keď človek niečo robí, tak si za tým musí aj stáť a musí to myslieť vážne. A ja si za našou hudbou jednoznačne stojím, inak si to ani neviem predstaviť, nedávalo by mi to potom zmysel. Čo sa toho online kontaktu s verejnosťou týka, využívame prostriedky, ktoré máme k dispozícii a myslím, že to nie je na škodu. Koniec koncov, ako inak by sa ku nám, okrem koncertov, ľudia dostali? Hudba je pre mňa všetko v jednom. Zábava, relax, výzva, komunikácia, spojenie s ľuďmi, ktorých si cením a mám ich rád. Každý dobrý koncert a úspech, ktorý prežívam, je odmena za to, čo s radosťou robím. To je to, prečo to chcete robiť aj naďalej a zlepšovať sa v tom.
Kubo: V rámci tejto odpovede vyberám pár výrokov, ktoré som kedysi sám uviedol na našom Facebook profile: cieľom je obohatiť domácu a možno aj zahraničnú hudobnú scénu, robiť to pre zábavu, prezentovať samého seba a tiež byť všeobecným prínosom v tejto oblasti. Takže áno, myslím to vážne.
Michal: Všetko, čo robím, sa snažím robiť naplno. Inak tomu nie je ani pri Morne. Rozmach informačných technológii je pri prezentácii mladej kapely veľmi užitočná vec, preto som považoval za vhodné spraviť aj vlastnú webstránku, kde by si fanúšikovia mohli nájsť vždy aktuálne novinky a potrebné informácie. Stále je to celé o zábave na koncertoch a pri tvorení muziky. Nejaký cieľ v diaľke obsadiť domácu hudobnú scénu v tom ale nevidím. Asi aj preto, že metalová scéna na Slovensku nie je až tak rozvinutá a aj to hranie prináša niekedy viac organizačných starostí ako radostí.
Poslední otázku v rozhovorech dáváme s oblibou takovou humornější… tedy, bráno s rezervou, protože náš humor je poměrně pokleslý a infantilní, podle čehož ta otázka také bude vypadat (smích). Když jsme s kolegou hráli hru, co se nám jako první vybaví při jméně Morna, na prvních dvou místech se umístilo “Porna” a název finské black metalové smečky Horna. Finální otázka tedy zní… máte rádi pornografii a máte rádi satanic black metal z Finska (smích)? Každopádně děkujeme za rozhovor a za váš čas a ať se daří!
Robert: Porno bolo, je a bude (smiech). Je to úlet, ktorý si zrejme každý z nás niekedy dopraje, ale tým, samozrejme, nechcem povedať, že preferujem tie drastické odnože pornografie. No a fínsky black metal nepočúvam ani pri porne, ani inokedy. Celkovo proti black metalu nemám nič, kým nehoria kostoly a netečie krv.
Kubo: Nemôžem povedať, že by som mal rád pornografiu. Skôr ju vnímam, v určitom zmysle, ako nevyhnutnú súčasť tohto sveta – ach, človek a tie jeho neduhy! Čo sa týka black metalu, ten mám obecne rád.
Michal: O porne viem dôležitú věc: netreba ho sťahovať, aby si ho človek pozrel v HDčku. Myslím, že to je najdôležitejšie. Black metal nemusím, Fínsko je pekná krajina (smiech).
Tomáš: Keďže nemám žiaden vzťah k fínskemu satanic black metalu, prejdem rovno k tej pornografii: pornografiu nikto z nás k životu nepotrebuje, lebo máme hudbu, ktorá nás napĺňa (smiech).
Bělorusko vskutku není tradiční zemí pro metalové kapely. Stačí si vzpomenout, jaká aféra vznikla zakázáním koncertu německých Rammstein. Tento postoj garnitury k mírně perverznímu vystoupení kapely však nic nemění na tom, že i v zemi, v níž prakticky vládne diktatura, vznikají metalové celky velmi slušné úrovně – a to jak skladatelsky, tak i technickým zázemím. Dnes recenzované ípko “Eyes in the Eyes” od Stormhold do této kategorie zapadají na výbornou. A jak konkrétně? To by vám snad měly objasnit následující řádky.
Šestičlenná smečka původem z Gomelu drhne cosi na způsob melodického death metalu. Bylo by ale chybou očekávat placku podle posledního střihu, spíše naopak. V rámci tří skladeb vám Stormlord představují tři poněkud odlišné tváře své tvorby. Nebo spíše představili, neboť tento drobný zářez do pažby přibyl do diskografie na začátku loňského dubna. Všechny tři se vyznačují několika styčnými plochami: skvěle snoubí drsný nášup s melodickými pasážemi, přitom ale nezapomínají ani na techničtější stránku hudby a některé party zní docela progresivně. Za “progovější” zvuk zčásti může i výrazná baskytara v podání Alexnadra Chernouse, který si v úvodním songu “Another Day” střihne sympatické basové sólo. Ale ani zbytek písně rozhodně nezaostává a hned zkraje snoubí nálady obou následujících skladeb. Druhá titulní “Eyes in the Eyes” je skladbou plnou rychlých sypaček i pěkných melodií. Pro mě asi nejpovedenější píseň alba. Závěrečná “The History Pages” pak nabízí spíše valivější tempo a hutnější riffy, mimo nich ale i výraznější zapojení kláves. Vyzdvihnout musím hlavně solidní melodie, které jsou asi nejzajímavější položkou většiny skladeb. Jsou chytlavé a rozhodně táhnou EPčko kupředu. Obecně ale EP nabízí na relativně krátké hrací době několik velmi dobrých a zapamatovatelných momentů.
Co se muzikantských výkonů týče, musím ještě jednou zmínit především vynikající baskytaru. Bylo by ale značně nefér vynechat oba kytaristy, Vyacheslava Gasakova a Dmitrie Michailova. Alex Gasakov pak odvádí za mikrofonem spíše průměrnou práci – jeho growl by mohl být o poznání lepší. Vedle precizní hry nástrojů docela zapadává, což je trochu škoda. V neposlední řadě by jeho projevu prospělo i lepší frázování, především v titulní skladbě. Když jsme u těch negativ, největším škraloupem je pak asi samotný zvuk, který občas působí opravdu hodně nevyváženě a občas se stane, že se zvuk jednoho nástroje utopí ve zbytku ostatních, nebo dostatečně nevynikne hra jedné ze dvou kytar. Tady je nutno podotknout, že místy mdlý Alexův výraz není způsoben jen jím samým, ale v některých případech právě nevyváženým zvukem. Jedinou stabilní položkou je vážně jen omílaná baskytara a ani v jejím případě to neplatí stoprocentně. Od kapely, která už má debut dávno za sebou bych osobně čekal produkci a mastering zvládnutý o poznání lépe – na druhou stranu ale pochopím, že v jejich domovině je nejspíše není tak jednoduché zajistit dobré nahrávací podmínky. Obzvlášť když uvážím, že některým kapelám se to nedaří ani v naší kotlině.
Pozitivní dojmy však nakonec převládají, hlavně z dobře zvládnuté skladatelské stránky. Pestrá struktura skladeb, rozmanitost jednotlivých kusů, chytlavé melodie, úderné riffy. To všechno můžete od Stormhold očekávat na tomhle krátkém EP očekávat. Především ale mám z téhle party Bělorusů dojem, že do svojí hudby dávají skutečně sami sebe, což ve spojitosti s dalšími kvalitami posouvá desku ještě o nějaký ten půlbodík do nadprůměru. Ostatní nedostatky už nějak zkousnout dají, zejména jste-li fanoušci žánru. Otevřenou otázkou pak spíše zůstává, co Stormhold předvedou na připravovaném albu “The Lost World”…
To jsem si zas jednou naběhl na vidle, když sem se ujal vzít si na recenzi druhé album party, která si říká The Unguided. Ačkoli, abych nekecal, můžu si za to sám, protože jsem byl upřímně zvědavý na můj vlastní názor na toto album, jehož předchůdce s titulem “Hell Frost” jsem zde jako jedno z prvních mnou recenzovaných alb odměnil dnes až přehnanými šesti body, ale znáte to, každý nějak začíná… Je zajímavé, že to, co se před dvěma lety člověku zdálo jako tuctová kýčovitá deska, která i přesto dokázala slušně zabavit, se najednou jeví jako nechutná sračka, která nejenže nestojí za koupi, ale dovolím si tvrdit, že ani za tu krádež z internetových warezů, protože “Fragile Immortality”, jak zní název druhého alba této pětice, je skrz naskrz prostoupené hudební impotencí a jediný způsob, jak může fungovat, je jako názorná ukázka skladatelské stupidity v hodinách hudební výchovy…
No, trošku sem se hned takhle z kraje rozvášnil, takže zklidním emoce a pojďme si pro neznalé říct, o co že tady jde. Znáte Soilwork či pozdější In Flames? Jistěže ano, ale jen pro sichr by se dala vlastní hudební náplň shrnout jako kombinace agresivních kytarových spodků podpořených ostrým vokálem ve slokách a velkých melodických refrénů. Není to sice vždy takhle, ale jako taková obecná poučka melodického severského metalu to sedí jako prdel na hrnec. Tak, a teď si představte tentýž hudební postup jakožto sáček čaje, jen v mnohem podbízivější, lacinější podobě, doplněný o trendy samply a několikrát přelitý horkou vodou, aby se i ten náznak umění ztratil pod nánosem prázdné vyumělkovanosti, a dostáváte se k The Unguided, respektive žánrově i personálně blízce spřízněným Sonic Syndicate, o nichž ještě padne řeč, protože hned tři členové současné sestavy The Unguided nějakou dobu patřili do řad Sonic Syndicate, ale to už je taková provařená historka, že nemá smysl se tím nějak blíže zabývat.
Ono, když se to vezme kolem a kolem, tak The Unguided jsou v jádru potenciálem nabitá kapela, která prostě ví, co mají současní “moderní” posluchači rádi a přesně to jim předkládá v míře vrchovaté. Problém nastává ve chvíli, kdy se běžný posluchač (řadím sem v tuto chvíli i sám sebe) u dané desky chce pobavit a něco si z jejího poslechu odnést, protože tohle já u “Fragile Immortality” postrádám. S tím pobavením by to ještě nemuselo být tak úplně marné, protože některé skladby jsou skočné, chytlavé (v rámci slušných mravů) a mají náboj, nicméně pokud se drtivá většina desky nese na vlně umělé, prvoplánové hudební produkce, která s uměním nemá takřka nic společného, je někde chyba.
Z jednotlivých skladeb není úplně jednoduché vybrat vyloženě světlé momenty, protože posluchač dostane na stříbrném podnose jedenáctku téměř totožných kousků, jež se od sebe liší jen miminálně, a když už se The Unguided pokusí trošku pozměnit onu výše popsanou formulku jako v “Granted” nebo “Enforce”, které jsou oproti zbytku o malinko melodičtější, tak to stejně není žádný zázrak a skončíme v patetickými melodiemi rozbředlé sračce. Z těch “klasičtějších” skladeb mě vyloženě zaujala snad jen úvodní “Inception”, jejíž melodické nápady nejsou vůbec marné a jako celek působí skvělý refrén – jakožto protiklad k tvrdému ataku – semknutě, případně ještě “Singularity”, o níž by se dalo říct totéž. Ten zbytek je z mého pohledu prostě nudný kolovrátek, v kterém jsou The Unguided uvěznění a ani dvojice Richard Sjunnesson a Roland Johansson, kteří si mezi sebou přehazují vokální party (a občas to dělají vážně dobře – “Unguided Entity”) to nezachrání, takže většina písní mnou při poslechu tak nějak proplula, aniž by zanechala stopu něčeho výjímečného, kvůli čemu bych měl nutkání si “Fragile Immortality” pouštět opakovaně. Upřímně řečeno, až budu chtít slyšet podobnou hudbu, tak se přeci jen obrátím po originálech, z nichž si toho kapela bere tolik, že by se hodilo mluvit spíš o kopírování, ale dokážu pochopit, že to někoho baví stejně tak, jako to mně nic neříká.
Ačkoli to není úplně fér, protože The Unguided jsou samostatně stojící hudební formace, jež hraje přesně to, co jí evidentně baví, nemůžu se (vzhledem k minulosti zúčastněných) ubránit srovnání s prvními dvěma alby Sonic Syndicate, “Eden Fire” a “Only Inhuman”, které přinesly totéž v mnohem kvalitnějším provedení. Vedle nich stojí “Fragile Immortality” jako chudý příbuzný, který doplácí na neuvěřitelnou předvídatelnost a prázdnotu jednotlivých skladeb, díky čemuž se dá album se zájmem vyslechnout maximálně jednou, protože delší trvanlivost v žádném případě nehrozí. Možná by se tato recenze dala napsat objektivněji bez tolika kritiky, protože takové ty obligátní standardy jako technické zpracování a s ním spojený prvotřídní zvuk, případně hráčské, potažmo pěvecké výkony, jsou samozřejmě na velmi vysoké úrovni, ale to je mi šuplík, když vlastní náplň stojí za velké hovno.
Další názory:
Debutové album “Hell Frost” jsem neslyšel… tedy, svého času jsem to zkoušel, ale jednoduše mi to přišlo tak neskutečně debilní, že jsem to musel po dvou nebo třech písničkách vypnout. Pokud pominu možnost, že už pomalu začínám senilnět (což při svém věku doufám, že ještě ne), pak tedy můžu předpokládat, že je novinka “Fragile Immortality” o něco lepším počinem než její předchůdce, protože tu jsem doposlouchat dokázal. Nemohu sice tvrdit, že by mi to činilo nějaké vyložené potěšení a že bych si ten poslech užíval, ale až tak tragicky jako kolega nade mnou bych to zase neviděl, protože pár písniček je docela zkousnutelných, například “Eye of the Thylacine” nebo “Unguided Entity”. Na druhou stranu je ale fakt, že The Unguided vážně nepředvádějí nic jiného než stokrát omleté klišé v nepříliš záživném podání, jeden song jako druhý, čím déle to hraje, tím více to otravuje… a ve výsledku je to prostě dost nuda. Sice ještě relativně poslouchatelná, ale pořád nuda. Určeno jen opravdu skalním příznivcům podobných žánrů… H.
Pochybuji, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by neznal okřídlené rčení o tom, že teprve až peklo zmrzne, tak něco… Pokud bychom prohlásili všechny postuláty s tímto rčením spojené za pravdivé, vyvstává nám tu takřka nekonečná řada událostí, které se stanou, když peklo skutečně zamrzne, a věřím, že nejeden z těch, kterým třídní krasavice pod touto zákeřnou podmínkou přislíbila rande, v koutku duše vyčkává den, kdy se tak skutečně stane. Určitou naději těmto nešťastníkům přináší debutové EP “Rise!” mladé italské kapely Frozen Hell, jenže všichni, kdo už by se snad těšili, se mohou zase pěkně hodit do klidu. Z tohohle zmrzlého pekla vážně nic kloudného nekouká…
Melodický death metal, pod jehož zástavou Frozen Hell táhnou do boje o přízeň publika, má v dnešní době to nejlepší už asi za sebou a až na pár výjimek (dobře, těch výjimek není zase tak málo, ale pořád to není nijak převratné číslo) jde o poměrně vyhaslý žánr. To ale samozřejmě neznamená, že není možné nahrát kvalitní a zábavnou žánrovou nahrávku, a vedle ostřílených mazáků, kteří si drží jistou kvalitativní laťku, jsou to zejména mladé kapely, na které se upírají oči fans v naději, že se v jejich řadách urodí nějaký ten zázrak. Frozen Hell by se do této nadějné kategorie určitě zařadit dali (fungují od roku 2011), jenže jak jsem už napověděl, nejen že se žádný zázrak nekoná, ale co se týče “Rise!”, je docela fuška na tom najít vůbec něco, co by stálo za pochvalu.
Dobře, něco by se přeci jen našlo. Muzikanti se svými nástroji zřejmě umí relativně slušně zacházet a znát je to zejména když dojde na nějaké sólíčko. A sóla jsou vlastně asi tím jediným, co v sobě skrývá špetku čehosi, co vzdáleně zavání potenciálem, protože jinak je to poměrně solidní provar. Vzhledem k tomu, že je “Rise!” doposud jediným nosičem kapely, mohu mluvit obecně – Frozen Hell absolutně postrádají vlastní ksicht, nápady a zřejmě se jim nedostává ani kdovíjak velkého množství soudnosti, když s takovým materiálem chtějí jít do světa. Celé bezmála půlhodinové ípko je přehlídkou zdrcující nudy a neschopnosti přijít s čímkoli opravdu použitelným. Ta hudba sice jakž takž drží pohromadě a není to vyloženě neposlouchatelná slátanina, ale amatérismus z ní i tak táhne na sto honů, projevuje se více méně všude, a když už se někde objeví pasáž, která nezní úplně marně, většinou jde o špatný obšleh některé ze zavedenějších kapel (z fleku mě napadají třeba Kataklysm nebo Children of Bodom).
Byť jsem si vědom, že nějaké to sólo není úplně k zahození, z celého počinu si nepamatuji jediný motiv a co se skladeb týče, v paměti mi utkvěly tři, ovšem z důvodů, které jsou v lepším případě neutrální, v horším pak značně nelichotivé. Intro “Incoming Chaos” jsem si zapamatoval jen proto, že je to intro, předposlední “Until Daybreak” kvůli poměrně slibnému rozjezdu, který ovšem razantně ztrácí na lesku v okamžiku, kdy v tom člověk uslyší vzpomínané Children of Bodom, a poslední “The Pursuit of Death” proto, že je to cover hitovek “The Pursuit of Vikings” a “Death in Fire” (ano, v jednom) od švédských Amon Amarth. Dost špatný cover. S refrénem přeloženým do italštiny. Musím říkat něco víc?
I když si člověk poslechem “Rise!” žádnou újmu na zdraví nepřivodí, stejně všem důrazně doporučuji držet se od tohoto dílka dál. Jeho poslech není ničím jiným než ztrátou času, jeho skladování na disku (případně v poličce, kdyby byl snad někdo takový hrdina a koupil si to dřív, než si to poslechl) zase plýtváním cenným prostorem a konečně další prodlužování této recenze je – stejně jako celé “Rise!” – naprosto zbytečné. Všechno, co je třeba o prvotině Frozen Hell vědět, totiž už stejně zaznělo…
Další názory:
Je takové nepsané recenzentské pravidlo, že k mladým a debutujícím kapelám by měl být člověk trochu shovívavější, pokud případné nedostatky nejsou opravdu brutální boty, tak třeba lehce přimhouřit očko, jednoduše skupinu neodstřelovat stejně nemilosrdně, jako by to udělal u dvacet roků hrajících mazáků, když by nahráli stejně nudné album, naopak by měl spíše hledat klady a potenciál. Nicméně jsou případy, kdy se to oko přimhuřuje poměrně špatně a po nějakém potenciálu aby recenzent pátral lupou, což bohužel platí i o italské formaci s názvem Frozen Hell. Ne, že by jejich prvotina “Rise!” byla úplná a neposlouchatelná žumpa, to zase existují i mnohem horší věci, jenže i tak je ten jejich vysoce neobjevný melodic death metal příliš nudný, nezáživný a unavený i na začínající skupinu. Teoreticky se to jako poslouchat dá, ale prostě nevidím důvod, proč by to kdokoliv dělal, když je ta hudba úplně o ničem, zábavná není, zajímavá není a dokonce ani nějaké nadšení nebo zapálení na ní není cítit, což je u mladé kapely naopak docela průser. Že bych na “Rise!” slyšel nějaký potenciál, na němž by se dalo stavět, taky nemůžu tvrdit, jelikož mě z celé půlhodinky trochu zaujala všeho všudy jedna jediná pasáž, a sice kytarové sólo ve “Face Me”. Nechci Frozen Hell vyloženě potápět, ale zase nejde nezkušeností omlouvat úplně všechno… H.
Ačkoli slovenská metalová scéna nabízí celou řadu znamenitých kapel, většinou jde o formace známé spíše fajnšmekrům a lidem, kteří se rádi probírají undergroundem. A jak už to tak u undergroundu bývá, sem tam se úplně odnikud objeví kapela, která kvalitami své hudební produkce vzbudí docela rozruch. No, a v posledních měsících se této úlohy černého koně ujali novodubničtí progresivní death metalisté Morna, kteří sbírají jeden skvělý ohlas za druhým. Ano, hádáte správně, jejich debut “A Tale of Woe” je předmětem dnešní recenze.
Přiznám se, že když se ke mně doneslo pár zvěstí o tom, jaký zázrak tito “slovenští Opeth” (to prosím není můj výmysl, to jsem si někde přečetl) stvořili, podlehl jsem naději a očekával jsem vybroušený diamant té nejvyšší jakosti, který mě nechá stát v němém úžasu a tak dále, bla bla bla. Po pár týdnech, které jsem ve společnosti desky “A Tale of Woe” strávil ale mohu bez výčitek prohlásit, že s proklamovaným zázrakem tu čest vskutku nemáme. To ovšem ještě automaticky neznamená, že by snad Morna nahráli špatné album. Dojem z “A Tale of Woe” totiž sice doplácí na přehnaná očekávání, ale sama deska na druhou stranu nabízí pořádnou dávku opravdu dobré muziky.
Jedno se těm zvěstem stran Morna potažmo “A Tale of Woe” musí nechat – slovutní Opeth jsou z toho opravdu cítit na sto honů a je naprosto jasné, kde se pánové při skládání inspirovali. Podoba rané tvorby těchto žánrových velikánů s debutem novodubnických mladíků je nezpochybnitelný a projevuje se jak na poli vokálním, tak co se týče kompozice, užitých nástrojů a svérázné melodiky, kterou se deska vyznačuje. Navzdory tomu ale nemohu tvrdit, že bych v recenzovaném díle spatřoval bohapustou vykrádačku. Tou totiž “A Tale of Woe” určitě není, a to hned ze dvou důvodů. Tak předně – kytarová složka alba, která zde zcela dominuje a na níž je celé album postavené, sice páně Åkerfeldtovu hru připomíná celkovou koncepcí a melodickými postupy, ale vlastní rukopis riffů a zejména úroveň jejich propracovanosti jsou někde jinde. Morna na “A Tale of Woe” totiž sice nabízejí spoustu obstojných nápadů a některé pasáže se jim podařilo provést vskutku výtečně, ale jiné jsou zase trochu chudší a repetitivnější, než by se slušelo, a tento dojem se ve výsledku přenáší na celé album.
Podle toho, co jsem v napsal v předchozím odstavci, to teď asi vypadá, že je “A Tale of Woe” takovým nepříliš podařeným pokusem o vykradení Opeth, ale to bych desce křivdil. Objektivně (a místy i naprosto subjektivně) je to totiž materiál více než dobrý a navzdory tomu, co ještě zmíním níže, svým způsobem také docela pestrý. Morna se nebojí ustoupit od klasického riffování a často se dostávají ke slovu melodické a poměrně technické vyhrávky, které celek poměrně úspěšně prosvětlují; pojmy “akustická kytara”, “hammondky” nebo “čistý zpěv” v Nové Dubnici evidentně také neplatí za sprosté výrazy. A ještě že tak, protože kdykoli tyto dva nástroje a čistý zpěv promluví, jedná se o působivý moment a třeba takovou “I Amar Prestar Aen” to katapultuje na samý vrchol nahrávky.
Přesto ale bohužel platí, že (pozor, tady je ten zmiňovaný rozpor a také druhý zásadní rozdíl mezi tvorbou Morna a Opeth) “A Tale of Woe” jako celek dost splývá. I když jsou skladby samy o sobě dobré a v dílčích jednotlivinách se vzájemně liší, jsou v drtivé většině šité podle jednoho mustru, využívají dost podobných postupů a nabízí stále jednu a tu samou náladu, což má při více než hodinové délce alba (když nic jiného, vyhodil bych aspoň instrumentální verzi “Unuhuinë”, která se na desce vyskytuje i v plnohodnotné podobě) za následek, že posluchačova pozornost upadá, a i když si při poslechu říká, že to je dobré, nebaví se asi ani zdaleka tak, jak by papírově mohl nebo snad měl. Škoda – nabídnout Morna trochu barvitější výrazové spektrum, pak už by zásadnějších výtek moc nezbývalo.
Jaká je to pro kapelu vizitka? Možná se budete divit, ale vlastně dost dobrá. Těm klukům je okolo dvaceti let, “A Tale of Woe” je jejich plnohodnotný debut a už jen to, že byli schopni přijít s hudbou, která v sobě přese všechny oprávněné výtky nese nesporně vysokou kvalitu, si zaslouží pochvalu. Kvůli výše zmíněnému se “A Tale of Woe” v mém playlistu nejspíš neusadí, ale i tak na mě působí jako velmi důrazná demonstrace potenciálu, který se v Morna skrývá. Jsem si totiž naprosto jistý, že pokud na sobě pánové zapracují, odstraní chyby plynoucí z nezkušenosti a dodají své hudbě i pár dalších tváří, pak budeme mít co dočinění s deskou, která už bude moci směle konkurovat i v celosvětovém měřítku. “A Tale of Woe” je sice zatím jen opatrným příslibem takového vývoje, ale přesto si nižší známku než sedm nezaslouží.
Země: Rusko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 12.11.2013 Label: Fono Ltd.
Tracklist:
01. Zeroed by Progress
02. Pleasure from Amusements
03. Value of Life
04. Slipstream
05. Starving
06. Hatred Rises
07. Disconnected Defense
08. One Word
09. Self-Decaption Process
10. Model2
11. Last Man Who Saw the Day
Hlavní vlna melodic death metalu je již několik let za námi, kapely jako Soilwork, In Flames či At the Gates byly na vrcholu v polovině devadesátých let a na přelomu tisíciletí. Dokonce i řadu jejich následníků lze považovat za relativně dlouho fungující kapely. Těžiště metalu se posunulo do melancholičtějších poloh, a najít tak dobré, tvrdé, přímočaré a zároveň melodické death metalové album již není tak jednoduché jako před několika lety. Proto můžu s potěšením oznámit, že v případě Rainwill platí všechna přídavná jména zmíněná v minulé větě.
Druhé album ruské kapely Rainwill nazvané “Zer0ed by Pr0gress” začne zostra. První a zároveň titulní skladba svým rozjezdem připomene úvod doposud poslední desky “Bringer of Plagues” amerických Divine Heresy. Zpěvák Sergey Grebenkov připomíná mnohem slavnější postavičku melodického death metalu, vokalistu Amon Amarth Johana Hegga. Album tak začne zcela běžně až tuctově, a pokud by posluchač nevěnoval pozornost žádné z následujících pětatřiceti minut a nechal album plout v pozadí, nejspíše by tak vyznělo celé. Jenže ďábel se skrývá v detailech a těch zajímavých není na “Zer0ed by Pr0gress” pomálu. Pojďme si je projít alespoň zevrubně.
Hned v úvodní písni, ačkoliv je i na poměr alba dosti přímočará, narazíme na čistý vokál připomínající zpěvy často slýchané v pohanské hudbě, umně zapracovaný na místo refrénu. Čistý zpěv dostane zásadnější roli až v druhé písni “Pleasure from Amusements”. Kdo si však při vzpomínce na čistý zpěv v tvrdé hudbě vybaví klišovité refrény a vysoký hlásek, bude potěšen (či zklamán, záleží na preferencích). Čistý zpěv v podání Rainwill má právě výše zmíněný pohanský nádech a jsou z něj cítit ruské tradice. To je první významný detail, který Rainwill posouvá o stupínek výš.
Další významné plus (byť zde již nejde o nic unikátního) tvoří povedená kytarová sóla. Není jich přemrštěně moc, o to více však potěší jejich propracované provedení. Kapela se nesnaží posluchače ohromit a házet na něj jednu frajeřinku za druhou, naopak cíleně směřuje jeho pozornost k nejdůležitějším momentům jednotlivých písní. Zatímco v případě “Pleasure from Amusements” je jejím vrcholem kytarové sólo, následnou “Value of Life” významně poznamenává první výrazný vstup kláves. Ty vytváří elegantní futuristický podklad pro neustále se měnící kytarové riffy.
“Zer0ed by Pr0gress” však není jen sbírka skladeb, a tak se v průběhu celé hrací doby vyvíjí. Po řízném nástupu se do popředí dostávají industriální vlivy a některé skladby, jmenovitě například “Slipstream”, se rozhodně nesnaží zakrývat vliv Fear Factory, mimochodem již druhé kapely Dina Cazarese zmíněné v této recenzi. Těsně před polovinou alba pak přijde krátký dvouminutový oddech v podání intermezza “Starving”. I to však zní zajímavě a neokoukaně, neb jemné tóny akustické kytary staví do kontrastu s typicky metalově nazvučenou bicí sestavou. Skladbě tak paradoxně vévodí tvrdé údery kopáku, jelikož uchu lahodící kytara vždy na moment zmizí za jeho zvukem.
Na prvních čtyřech skladbách jsem tak popsal všechny klíčové prvky hudby Rainwill, které platí i pro druhou polovinu alba. Vyzdvihnu tak jmenovitě již jen několik skladeb: “Self-Deception Process” sklouzne poměrně hluboko do vln metalcoru, vzrůstající vliv kláves pak připomíná například tvorbu Blood Stain Child. Krátká instrumentálka “Model2” stavící na výrazné base a klávesách pouze vyčistí prostor pro závěrečnou “Last Man Who Saw the Day”, která, jak tomu tak bývá, zopakuje vše důležité a album důstojně zakončí.
Při pouhém vyjmenování jednotlivých rozmanitých prvků, kterých Rainwill ve své hudbě používají, se však ztrácí pointa popsaná v úplném začátku recenze: “Zer0ed by Pro0gress” je v zásadě přímočaré album, které pochopí každý, komu zbylo alespoň pár funkčních mozkových buněk. Je proto obdivuhodné, že se kapele povedlo albu vetknout nejen rozmanitou škálu nápadů, ale i drobné ambientní vsuvky (byť jde většinou jen o ruchy na pozadí) a obstojnou atmosférou výrazně podpořenou občasným mluveným slovem. Na poli melodického death metalu jde tak o hodně zajímavý počin který by posluchačské pozornosti neměl uniknout.
