Archiv štítku: melodic death metal

Recenze

The Revolt – Lost in Fiction

Komentáře: 7
The Revolt - Lost in Fiction
Země: Česká republika
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 30.8.2013
Label: Vanheim Production

Tracklist:
01. Manga
02. You Want It
03. Feel My Pain
04. Next to My Grave
05. If I Ask You
06. Sea Full of Hell
07. Intermezzo
08. Not Afraid
09. Broken Wings
10. Falling Down
11. Perfect Couple
12. Scars Remain
13. You Don’t Know

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
The Revolt

Asi nebudu moc daleko od pravdy, když pelhřimovské The Revolt zařadím po bok desítek a stovek dalších provinčních formací, které mimo domovské území zná jen pár lidí a pro které je skládání a hraní vlastně takovým koníčkem a náplní volného času. Dobře, zrovna The Revolt asi nelze považovat za žádné amatérské cucáky už jen při pohledu na jejich dosavadní diskografii, která nějaký ten titul obsahuje, ale stejně – takhle na první dobrou by vám asi sotva něco poklepalo na rameno a řeklo: “Tohle vypadá zajímavě, to si poslechni!” Jenže jak známo, mezi počtem fanoušků, profláklostí jména a hudebními kvalitami konkrétní kapely rozhodně nepanuje přímá úměra, takže by bylo nadmíru pošetilé automaticky podobné spolky klasifikovat jako druhořadé. Kvalita se totiž nachází i tam, kde by to jeden podle prvního soudu vůbec netipoval, a zrovna The Revolt jsou toho zářným důkazem.

Přitom ale rozhodně nelze tvrdit, že by na své aktuální desce “Lost in Fiction” přicházeli s něčím převratným, neotřelým, novým… Pod škatulkou crossover metal se v případě The Revolt skrývá něco, co valnou měrou vychází z melodického death metalu, a je to dochuceno špetkou moderny, která má asi nejblíže k metalcoru. Žádné divy se tedy vážně nekonají a The Revolt se spoléhají výhradně na svoji schopnost poskládat z těchto základních ingrediencí muziku, která bude za něco stát. No, a věřte nebo ne, ono se jim to daří mnohem lépe, než by náhodný kolemjdoucí mohl hádat. I když… takhle s odstupem si říkám, že to vlastně dává docela smysl. Hezká a sympaticky neklišoidní obálka, obecně střízlivé avšak pečlivé zpracování bookletu i vlastního CD, to všechno svědčí o snaze kapely prezentovat se v co nejlepším možném světle, a je potěšující, že hudební stránka věci za tou grafickou ani náznakem nezaostává.

Co si představíte, když vám někdo začne vyprávět o moderně střiženém melodickém death metalu? Já především tah na bránu, šlapavost, promakaný a chytlavý instrumentál a nějaký ten všeobecný badass faktor, bez kterého by to nešlo. No, a přesně takhle by šla deska “Lost in Fiction” v kostce popsat, jenže to bych to měl skoro zadarmo, takže to zkusím trochu rozvést. Kytarový tandem, na jehož bedrech spočívá podstatná část výrazu alba, neustále dodává sice nijak zvlášť převratné, ale překvapivě svěží a hlavně perfektně funkční melodie, riffy a další nezbytné instrumentální hrátky. Kytary jsou poskládané nápaditě, dynamicky a přechody mezi různými výrazy a polohami působí naprosto přirozeně. Po jakékoli křečovitosti, která je častou neřestí podobných nahrávek, zde není ani stopy, a nikoli náhodou je tedy právě na kytarách parádně poznat, že “Lost in Fiction” nenahráli žádní nýmandi, ale zkušení muzikanti s jasnou představou o tom, co chtějí hrát, a také dostatkem umu potřebného k tomu, aby tu svoji představu přetavili v realitu. Nejen kytarami je ale “Lost in Fiction” živa. Potřebný drive, který je ostatně jedním ze stěžejních atributů celé nahrávky, tomu dodávají neméně zdařilé bicí a vše to potom korunuje parádní vokál. Zpěvák Vláďa Hájek je totiž jak obdařen opravdu příjemným a silným čistým hlasem, tak se do toho umí opřít pěkně od podlahy, a to pak opadává omítka ze zdí. V neposlední řadě mu také nečiní sebemenší problém anglická výslovnost, což nahrávce jen dále přidává na kreditu.

Hlavní náplní celé desky jsou úderné hitovky, které umějí jak pořádně přitlačit na pilu, tak potěšit pěknou a chytlavou melodií. The Revolt ale bohudík do nekonečna neopakují jedno schéma, a tak se posluchač dočká i drobného zpestření v podobě klidnějších ploužáků, jedné nečekaně zlověstné pecky, plus intra a instrumentálního intermezza. Dá se tedy hovořit o určité pestrosti a dramaturgickém rozměru desky a není pochyb, že v současném stavu to rozhodně dělá dobrotu. Přesto bych si ale dovedl představit, že to bude ještě lepší, a to z jednoho prostého důvodu – “Lost in Fiction” vydrží hrát dost šílených padesát osm minut, a i když je většina materiálu opravdu super, je to prostě moc. A přitom by se stačilo zbavit zbytečného a hlavně moc dlouhého intra “Manga” (hned následující “You Want It” je totiž otvírák více než obstojný), na můj vkus příliš unylého ploužáku “If I Ask You” a ještě takových dvou skladeb (když by došlo na lámání chleba, asi bych volil “Falling Down” a “Perfect Couple”, ačkoli ani jedna není špatná a obě mají naopak své výtečné momenty). Tím bychom se dostali na nějakých čtyřicet minut, což je stopáž zcela adekvátní, a já si osobně myslím, že bez toho vyškrtnutého slabšího materiálu by “Lost in Fiction” na této ploše už opravdu a bez pardonu zabíjela a já bych se nestyděl vytasit rovných osm bodů.

Jenže na coby kdyby se nehraje. Důležité je, že i když “Lost in Fiction” maličko doplácí na přestřelenou délku, pořád je to zdařilá deska, které jde až na těch pár detailů jen sotva co vytýkat. The Revolt si s ní na konto připsali počin, který se vydařil jak kompozičně, tak technicky, a výsledkem je naprosto parádní žánrovka, která v domácích poměrech těžko hledá konkurenci, a když o tom tak přemýšlím, tak si docela s přehledem vytírá prdel i současnou tvorbou nejedné zahraniční veličiny. “Lost in Fiction” není žádné převratné ani kdovíjak geniální dílo, ale na nic si nehraje, nabízí nečekanou kvalitu ve všech ohledech a především baví, a to ve velkém stylu. Můj apel na všechny příznivce melodických odnoží metalu je tedy zřejmý – běžte na koncert, pořádně na The Revolt zapařte a cédéčko si kupte. Zaprvé je to naživo palba jako blázen a za druhé to stojí pár kaček, kterých určitě nebudete litovat. Takřka neznámých kapel, které by zasloužily prorazit, je spousta, ale tohle je na každý pád jedna z nich…

Minirecenze

Deadlock – The Arsonist

Komentáře: 5
Deadlock - The Arsonist
Země: Německo
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 26.7.2013
Label: Napalm Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Deadlock mi vždycky přišli jako taková divná kapela… i když, to není úplně to správné slovo… spíš špatná kapela. V době, kdy byl tento model na vrcholu a trendovou záležitostí, začali produkovat tu nejtuctovější kombinaci melodického death metalu a metalcoru, akorát typické melodicky odzpívané refrény nahradili ženským vokálem a do toho (a to se jim zase musí nechat) sem zkusili nějaký menší experiment… což na první pohled vypadá možná solidně a bylo by to samozřejmě i chvályhodné, kdyby ta kombinace v jejich podání nezněla tak debilně a ty rádoby experimenty nevyznívaly ještě hovadštěji než dočista tuctový základ. Člověk by řekl, že s tímhle Deadlock dojedou hned, jak ten trend trochu pomine, ale oni nějakým způsobem pořád fungují dál a vydávají další nudná alba…

Hned na začátku úvodní “The Great Pretender” se spustí moderní sekanice přesně v tom nejobehranějším stylu, jaký letěl pár roků zpátky, do toho se následně v nudném zvolnění zapojí zpěvačka Sabine Scherer, a posluchač hned ví, že to bude zase podobný majstrštyk jako předchozí počiny. V riffových chvílích, kdy do mikrofonu huláká John Gahlert, jsou sice Deadlock tuctoví, ale pořád se to nějak s přimhouřenýma očima dá, ale jakmile nastoupí Sabine, jejíž hlásek je tak sladký, až z toho bolí zuby, a začne to nefalšovaně zavánět podbízivým popem, tak je to šavli. Nic proti popu, já ho mám rád, ale buď chci (klidně i rádiový) pop, který si na nic nehraje, nebo metal, dohromady se tyhle dvě věci tlučou a až na naprosté a ojedinělé výjimky, mezi něž Deadlock nepatří ani náhodou, to prostě nefunguje a zní to debilně.

Takhle Deadlock jedou většinu alba… v tom lepším případě to nevnímám, v tom horším mě to otravuje. První skladba, která vytrhne z letargie, je až “The Final Storm”, protože ta se dá ještě společně s coverem “Smalltown Boy” jako jediná označit jako trochu zábavná, k čemuž dopomáhají epičtější klávesy a ne tak otravná Sabine. Třetím poslouchatelným kousek je bonusový remix “Dead City Sleepers”, jenž si s původní verzí songu těžce vytírá prdel (hlavně závěr).

Recenze

Descend – Wither

Napsat komentář
Descend - Wither
Země: Švédsko
Žánr: progressive melodic death metal
Datum vydání: 24.1.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. Confined by Evil
02. The Rancorous Paradigm
03. In Hours of Despair
04. Severance
05. Wither
06. Diabolic
07. From Grace to Grave
08. Sundown

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Pamatuju si to úplně přesně. Člověk překládá tiskovku, která hovoří o nějaké zázračné prog deathové kapele, jejíž nové album má své tvůrce vystřelit rovnou do první ligy, a říká si, jakou mají ti vydavatelé fantazii a že takových zázraků tu už bylo… Ta tiskovka se týkala švédské kapely Descend a jejich chystaného druhého desky jménem “Wither” a nebýt toho, že mi přesně tohle album nakonec přistálo na stole s žádostí o recenzi, asi bych na milé Švédy dočista zapomněl. Jenže osud tomu chtěl jinak, takže teď máme příležitost zjistit, jestli label jako obvykle přeháněl, nebo jestli na tom všem vyzdvihování do nebes přeci jen není kousek pravdy.

Když nic jiného, tak se Descend musí nechat jedna věc – rozhodně mají jasnou představu o tom, co chtějí hrát, jak to chtějí hrát a jak by měl výsledek jejich snažení znít. Ačkoli jde teprve o druhou řadovku kapely (která v současné sestavě funguje od roku 2008), “Wither” zní promyšleně a dospěle, a to jak po stránce kompozice, tak stran produkce. Další faktor, který jim hraje do not, je skutečnost, že proklamovaná progrese není jen reklamním heslem, ale je na desce skutečně přítomna. Milovníci extrémně progresivních spolků typu Gorguts se teď asi pobaveně uchechtnou, co že to tu blábolím za nesmysly o progresivním death metalu, ale skutečnost je taková, že i když se zde nejedná o nějaké über náročné technické orgie, přístup, jakým Descend uchopili death metalový základ, se za progresivní rozhodně považovat dá a muzika přítomná na “Wither” o tom přesvědčuje prakticky neustále. Sice se občas přikročí k poměrně ostré hoblovačce, ale i tak mě nenapadá jediná skladba, která by strukturou riffů a dynamickým využitím hráčských technik i zvukových přístupů nějak zásadně slevila z nároků, které s sebou pojem “progresivní death metal” přináší.

Když bych chtěl nějak stručně přiblížit, jak to celé zní, asi bych se neubránil přirovnání k proslulejším krajanům Opeth, i když musím jedním dechem dodat, že Descend se dost úspěšně snaží o vlastní zvuk, takže Opeth ani nikoho jiného v žádném případě nevykrádají. Některé kompoziční postupy mi ale zkrátka připadají podobné právě těm, které používali Opeth někdy v éře “Blackwater Park”, takže jistou inspiraci zde asi popřít nelze. Z toho ale na druhou stranu plyne jedno zásadní plus – instrumentální stránka “Wither” je postavena nápaditě, je dost členitá a nenudí. Kytarové pasáže většinou staví na poměrně technickém riffování, ale nejednou se v nich projeví závan oldschoolového death metalu; drtivou většinu vokálu zastává growling, ale když se jednou ozve čistý vokál, je to skvělé. Zmiňované dynamiky v rámci skladeb je dále dosahováno užitím jemnějších brnkaných přechodů, nezřídka kdy se dostane ke slovu i vyloženě atmosférická pasáž, jindy zase zběsilé sólo nebo akustická vložka. Relativně dlouhé songy tedy v žádném případě nesvazuje struktura sloka-refrén-sloka, což je super. Co je ale ze všeho nejvíc super? Všechno to k sobě totiž naprosto přirozeně pasuje. To se děje zejména díky dvěma faktorům – prvním je temná atmosféra, která hudbu jednotí po pocitové stránce, ať už muzikanti zrovna hrají jakýmkoli způsobem. No a pak jsou tu bicí. Bubeník si zaslouží opravdu velkou poklonu, protože výkon, jaký na “Wither” odvádí, skutečně nesnese výtek. Jeho hra je technická, ohromně nápaditá a nejednou jsem se přistihl při tom, že poslouchám právě bicí, ke kterým zbytek hraje trochu druhé housle. Jak se říká, že kvalitní bubeník je motorem kapely, tak toto je naprosto ukázkový případ, kde to platí do puntíku.

Onou poznámkou o tom, jak bicí místy přebírají otěže posluchačské přitažlivosti, jsem se ale dostal k tématu, které tu také musí zaznít a které má za následek, že “Wither” nakonec není vyloženě geniální dílo. Připadá mi totiž, že ačkoli jsou Descend více než schopní vytvořit silný tlak a omotat si posluchače okolo prstu, bohužel se tak neděje úplně pořád. Přestože jsou všichni členové kapely bezesporu velmi kompetentními muzikanty, místy mi připadá, že je ta která pasáž nebo kytarová linka maličko odfláklá nebo nedotažená, což trochu zamrzí. Neberte to ale zase hůř, než jak to ve skutečnosti je. Ono se totiž dá bez uzardění říct, že na “Wither” vlastně není jediná minuta špatně, ale někdy to zkrátka není ve srovnání s řadou perfektních momentů alba až taková sláva a je to holt znát. A ono není divu, protože když Descend vytáhnou nějaké to eso z rukávu, je to velká paráda a člověk si tyhle momenty vyloženě užívá. A užívá si je tolik, že mu ani nepřijde, že jedno přehrání “Wither” zabere takřka hodinu. A to je prosím pro Descend opravdu vynikající vizitka, protože nahrát hodinové album, které neztrácí dech ani v závěru, nedovede ani zdaleka každý, a mnohé zavedenější formace by o tom mohly dlouze povyprávět.

Kdy to teď po sobě čtu, říkám se, že jsem prakticky v samém závěru trošku zchladil velice slibná očekávání, která jsem se snažil větší část recenze budovat. Tak či onak ale zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Descend si s “Wither” připisují na konto počin, který pro ně skutečně může být odrazovým můstkem do hodně vysokých sfér. Mám totiž dojem, že ta troška negativ, která sráží jinak výtečný dojem z celé desky, je dílem doznívající nevyzrálosti zejména kytarové sekce, a je jen otázkou času, kdy Descend vytvoří album, kterému opravdu nepůjde co vytknout. Když si vezmu, jak kvalitní materiál Descend nabízí už nyní, zdá se mi takřka nevyhnutelné, že třetí deska téhle nesmírně nadějné kapely už bude drtit v celé své délce a bez pardonu. Vážně bych si moc přál, aby mi tahle věštba vyšla.

Reporty

Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania

Komentáře: 2
Dark Tranquillity
Datum: 27.11.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema

Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…

Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.

V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.

První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.

Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.

Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!

Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.

I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!

Reporty

The Agonist, Threat Signal, Mors Principium Est

Napsat komentář
The Agonist, Threat Signal
Datum: 17.10.2013
Místo: Praha, HooDoo
Účinkující: The Agonist, Threat Signal, Mors Principium Est

Pokud mě má děravá paměť nešálí, kanadští The Agonist u nás ještě nehráli, a našinci tak nezbývalo, než na ně vyrazit do zahraničí. Tohle ale minulý týden přestalo platit, protože The Agonist svůj dluh českým fanouškům splatili hned nadvakrát – koncerty v Olomouci a v Praze. A protože tahle kapela už delší dobu figurovala na mém seznamu jmen, které jsem ještě neviděl a chtěl bych to napravit, výlet do pražského HooDoo byl tak nějak jasnou věcí.

The Agonist od dob vydání svého debutu pořád rostou, jejich loňská, v pořadí třetí deska “Prisoners” tento příznivý trend jedině potvrdila, a tak se milí Kanaďané do Evropy vydali vůbec poprvé v pozici headlinera celého turné. Stabilní duo podpůrných kapel Arsis a Threat Signal sice nedlouho před pražským vystoupením zchudlo o první jmenované, ale na jejich místo nastoupili Finové Mors Principium Est, které měly doplnit ještě kapely Dawn Heist a Grand Exit, uzavírajíce tak pětičlennou sestavu. Jestli ale v Praze opravdu vystoupily všechny tyto kapely, to nevím. Podle toho, co jsem v průběhu večera mezi lidmi zaslechl, snad Dawn Heist nebo Grand Exit nakonec také odpadli, a jelikož jsem před těmi druhými dal ochotně přednost dobré společnosti a pocucávání výborného piva v podniku o patro výše, těžko mohu posloužit nějakými dojmy.

Pro mě osobně se první hudebním číslem večera stalo vystoupení Mors Principium Est, ke kterému mě nepřivábilo nic jiného než bohapustá zvědavost, co se za tímto jménem, na něž jsem již párkrát narazil, skrývá. Mors Principium Est mou zvědavost ukojili, ale že bych z nich byl nějak nadšený, to ani omylem. Pánové nejsou žádná holobrádci a z jejich setu byla sehranost znát stejně jako roky zkušeností, ale ve výsledku to bylo takové trochu nijaké. Jako jo, co se srovnal zvuk, tak to poslouchat šlo, sem tam z reproduktorů vypadl nějaký ten slušný motiv a určitě to nebyl špatný koncert, ale vzato kolem a kolem mě tahle kapela prostě neoslovila. V sále jsem zůstal jen proto, že jsem neměl na práci nic lepšího, a co se Mors Principium Est týče, odškrtávám si u nich kolonku “viděno” a tím z mého pohledu klidně mohou přestat existovat.

Služebně trochu mladší banda, kanadští Threat Signal, mi rovněž nebyla úplně neznámá. Pár vlažných pokusů o nabytí sympatií k jejich pojetí metalcorem silně zabarvené muziky se však v mém případě blahé paměti s úspěchem nesetkalo, takže jsem je odložil k ledu jako zcela nezajímavou kapelu. Pražský koncert má však za následek to, že Threat Signal musím přiznat alespoň jednu věc – jejich hudba naživo docela funguje. Ačkoli to nebyla žádná velká výhra, většinu setu jsem se docela bavil, občas jsem se bavil dokonce ještě trochu víc a nakonec času stráveného sledováním koncertu Threat Signal nijak zvlášť nelituji. Kapela byla aktivní, frontman celkem sympatický a muzika jakž takž chytlavá, takže to šlo přežít bez většího sebezapření. Přítomní fans pak Threat Signal odměnili velice důstojným rámusem, takže sami muzikanti museli být rovněž spokojeni.

Jakkoli byla ale obě vystoupení relativně obstojná, nebylo to nic, co by trochu náročnějšímu posluchači stálo za ohlédnutí. To se ovšem změnilo s nástupem The Agonist a najednou bylo úplně zřetelně znát, že tady se hraje jinačí liga. The Agonist svou popularitu nevybudovali jen na fešné zpěvačce, ale zejména na opravdu kvalitní a originální hudbě, která v rámci metalcorového žánru patří určitě k tomu vážně dobrému, ne-li úplně nejlepšímu, a to se tady projevilo na plné čáře. Člověk vůbec nemusel vidět na pódium. Stačilo slyšet (což díky solidnímu zvuku nebyl žádný problém) a už to udělalo koncert dobrým, protože muzika The Agonist má prostě takový drive, že to s člověkem šije už z desky, a živě je to pak ještě větší nářez. Ta poznámka o nepotřebě vidět na pódium není jen tak samoúčelná. Nevím, jak to vypadalo v ostatních částech sálu, ale ze svého postavení při jeho pravé straně a přibližně tři metry od pódia jsem měl plus mínus rozumný výhled akorát tak na basáka Chrise Kellse a kytaristu Pascala Jobina. Oba však odváděli dobrou práci a nezanedbávali ani show a komunikaci s lidmi, takže i po této stránce nemám k výkonu kapely výhrad – snad až na to, že hlavní vizuální magnet, modrovlasá Alissa White-Gluz, toho po pódiu moc nenaběhala (těžko jí to ale klást za vinu, když se vezmou v potaz zanedbatelné rozměry pódia) a vzhledem k tomu, že je poměrně mrňavá, jsem se tedy moc nepokochal. Tak snad příště.

The Agonist na turné propagovali svou aktuální řadovku “Prisoners” a na skladbě setlistu to bylo znát. Z novinky zaznělo hned šest kousků a zbytek si mezi sebe rozdělily starší desky. Šlo o výběr velice zdařilý a dalo by se říct, že se koncert nesl v duchu hesla “co song – to pecka” a celý set tak ani na moment neztratil energii, se kterou kapela vtrhla na pódium. Dlužno ale dodat, že s jakým nasazením The Agonist hráli, s takovým nasazením jim publikum oplácelo, protože rámus byl v sále opravdu řádný, moshovalo se prakticky neustále a v závěru se objevilo i několik plavců. Jak vidno, kapela je u nás velmi populární a dlouholetý půst místní fanoušky namlsal více než dostatečně.

The Agonist svým vystoupení v Praze naprosto přesně ilustrovali svoje současné postavení na scéně. Tenhle koncert byl po všech stránkách vážně dobrý a bylo na něm krásně vidět, jak kapelu pořád žene vpřed mladistvá divokost a zápal pro věc. Přesto ale nebylo možné přehlédnout profesionalitu a jistotu, díky kterým nešlo jen o nevázanou pařbu, ale ve všech směrech solidní a dotažené vystoupení. The Agonist své skladatelské kvality definitivně potvrdili už aktuální deskou, ale nyní naživo dokázali, že jim nezbývá mnoho a zařadí se po bok ostřílených mazáků, na které je spoleh. Toho večera v HooDoo jsem se totiž na vlastní oči přesvědčil, jak vypadá kapela, která má našlápnuto k tomu, aby se stala velkou, a navíc jsem byl svědkem koncertu, jímž The Agonist českým fanouškům bohatě oplatili roky čekání na živou premiéru. Za mě naprostá spokojenost!

Recenze

Wolfheart – Winterborn

Komentáře: 3
Wolfheart - Winterborn
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 11.10.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Hunt
02. Strenght and Valour
03. Routa pt.2
04. Gale of Winter
05. Whiteout
06. Ghosts of Karelia
07. I
08. Chasm
09. Breathe

Hodnocení:
Kaša – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Wolfheart

Tuomas Saukkonen by se z hlediska hudební aktivity a multiinstrumentálního nadání mohl z fleku zařadit k takovým veličinám, jako jsou Peter Tägtgren, Devin Townsend či Dan Swäno. Důvod? Patří mezi tu hrstku vyvolených, kteří jsou schopní nahrát album bez pomoci jiných hráčů a osob pohybujících se za mixážními pulty či v produkčních křeslech, a vše si obstará sám. Přesto však nikdy nedosáhl takového věhlasu jako zmínění kolegové z hudební branže. Změnit by to s troškou dávkou nadsázky mohlo “Winterborn”, což je debutové album jeho nového projektu Wolfheart, na nějž se rozhodl zaměřit svou pozornost poté, co dal vale svým dosavadním působištím, v nichž byl vždy hlavním lídrem a skladatelským mozkem, a nejinak je tomu i teď.

V lednu letošního roku se Tuomas rozhodl rozpustit Before the Dawn, kteří byli jeho hlavním tábořištěm po dlouhých čtrnáct let a v nichž naplňoval svou vlastní vizi severského melodického death metalu, Black Sun Aeon, v nichž přidal do své tvorby trošku doom metalu, a v neposlední řadě Dawn of Solace, pod jejichž hlavičkou sice stihl pouze jedno album, ale to bych s přehledem zařadil mezi jedno z jeho nejpovedenějších děl vůbec. Mimoto už můžeme v minulém času mluvit o projektech RoutaSeilu a The Final Harvest, které většího jména nedosáhly, ale pro úplnost je vynechat nemůžu. Dalo se samozřejmě očekávat, že nedostatek tvůrčí angažovanosti na sebe dlouho čekat s čistým stolem vznikne nové dítě, s nímž by mohl začít pěkně od píky a věnovat mu veškerou svou pozornost. Bylo jen otázkou, ke kterému z výše uvedených jmen budou mít Wolfheart nejblíže. S jistotou lze říct, že příznivci Saukkonenových předešlých působišť nebudou zklamáni, protože na “Winterborn” se spájí death metalová agrese, gothic metalová zasněnost, doomová zatěžkanou a tu a tam se dostanou ke slovu akustické momenty, které v sobě mají lehký folkový nádech, což mně osobně zní jako velmi slibný koktejl. Očekávání nebyla malá, takže se poďme “Winterborn” podívat na zoubek.

Album samotné má jeden obrovský plus, a sice že je velmi rozmanité. Bez sebemenšího zaváhání se pohybuje v akustických vodách stejně jistě jako v melodickými kytarami zdobených pasážích, jež si lze velmi snadno zapamatovat až po tvrdě agresivním death metalovém nářezu, kterému vládne Tuomas svým hlubokým growlingem. Takřka všechny skladby splňují vysoké nároky, které si na sebe ústřední postava upletla, a upřímně bych velmi těžko hledal píseň, jež by mezi ostatní nezapadala. Můžu však vyzdvihnout několik kousků, které se mi osobně zalíbily nejvíc a v tomto ohledu nemůžu vynechat hned úvodní “The Hunt”, což je skladba, jež se rozjíždí pomalu pod taktovkou akustické kytary, již po chvíli zničí kytarové hřmění, které však s příchodem ústřední podmanivé kytarové melodie ustane. Netrvá to dlouho a “The Hunt” se přerodí v přímočarou pecku, která se nese na vlně toho agresivnějšího z dílny Before the Dawn. V obdobném duchu pokračuje i následující “Strenght and Valour”, již však zdobí jen miminum melodií a vyznívá tak spolu s “Ghosts of Karelia” jako nejagresivnější skladba celé desky. Jedna ze dvou nejdelších skladeb “Routa pt.2” by dle svého titulu měla navazovat na album “Routa” od Black Sun Aeon, což se možná děje textově, nicméně hudebně žádnou výraznější spojitost nehledejte. Hudební odkaz této party spatřuji především ve skvělé “Chasm”, která při své sedmiminutové stopáži fantasticky graduje a ani na vteřinu nenudí. První polovina “uhání” v doomovém rytmu, ovšem v té druhé se Wolfheart vrátí do vod, které Saukkonenovi při aktuální skladatelské potenci sluší nejvíc. Kombinace kytarové melodiky a riffů podpořené growlingem z jeho pera zní velmi svěže a uvolněně. Poněvadž se u mě s přibývajícími poslechy nevytrácelo nadšení, které mi deska přinesla, tak nemůžu skrývat spokojenost.

Netrvá to dlouho a “Winterborn” je u konce. Vzhledem k tomu, že si Saukkonen dlouhodobě udržuje vysokou kvalitativní laťku napříč všemi svými dosavadními kapelami či spíše projekty, tak jsem doufal, že mu toto vydrží i pod hlavičkou Wolfheart, což se vyplnilo. Celkem devítka velmi vyrovnaných písní nepřináší sice nic objevného a v rámci Saukkonenovy tvorby představuje jistou formu best-of, ale protože kombinuje osvědčené postupy tak účelně a povedeně, tak to nechápejte jako výtku, ale jako doporučení k velmi povedenému albu, které by si příznivci severské melodiky neměli nechat uniknout mezi prsty.

Další názory:

Těžko mohu soupeřit s erudovanou argumentací pana kolegy, když jsem sám s dosavadní produkcí Tuomase Saukkonena přišel do styku jen letmo a debut “Winterborn” je vůbec první album tohoto zručného hudebníka, které poslouchám cílevědomě. K vlastní recenzi, se kterou plně souhlasím, tedy doplním jen pár postřehů. Album na mě dělá dojem mimořádně dobře odvedené práce a je na něm zřetelně znát, že vzniklo v hlavě zkušeného a zručného skladatele, kterému nechyběla jasná vize o tom, jak by výsledek jeho snažení měl vypadat. Všechny nástroje spolu perfektně spolupracují, nikde nic nepřebývá ani nechybí a skladatelsky jde o příjemně propracované dílo, které nenudí. Opravdu se mi líbí způsob, jakým Tuomas desku namixoval, protože i v klidných pasážích zní parádně sytě. Dokonce i typická finská melodika – jakkoli se v posledních letech začala jevit jako materiál buď vyčerpaný nebo takový, se kterým málokdo umí pracovat (stačí vzpomenout na poslední Insomnium) – na “Winterborn” funguje velmi obstojně a zdaleka není vlezlá, jako v řadě jiných případů… Sečteno podtrženo je “Winterborn” skvělý žánrový materiál, který na vyšší mety nedosahuje jen kvůli tomu, že přes všechny své kvality nepřináší nic, co by ho k těm zářným výšinám vyneslo. Pro příznivce melodického death metalu je to ale jasná volba a určitě jeden z nejlepších žánrových počinů roku.
Ježura

Minirecenze

Illnath – 4 Shades of Me

Napsat komentář
Illnath - 4 Shades of Me
Země: Dánsko
Žánr: melodic death / thrash / black metal
Datum vydání: 12.3.2013
Label: Pitch Black Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
twitter

Dánové Illnath za dobu svého působení prodělali poměrně zajímavý vývoj. Na prvních dvou deskách “Cast into Fields of Evil Pleasure” (2003) a “Second Skin of Harlequin” (2006) hráli normální klávesový melodic black metal, který mi ovšem nijak zvlášť zajímavý nepřišel. Předchozí album “Third Act in the Theatre of Madness” z roku 2011 bylo pro Illnath nahrávkou velkých změn, protože kapela svůj sound citelně ohlodala, vrhla se na agresivnější vyznění, a přestože klávesy tu stále byly, Dánové se vystříhali pomalejších momentů nebo snahy o atmosféru a vsadili na tah na bránu. Poslední změnou bylo, že album nenazpíval dlouholetý vokalista Narrenschiff, nýbrž sympatická slečna Mona Beck…

Ačkoliv ta již v Illnath nyní není, protože ji za mikrofonem zastoupila jiná sličná slečna Marika Hyldmar, březnová deska “4 Shades of Me” je stále ještě opatřena právě jejím vokálem. Po hudební stránce novinka pokračuje v cestě vytyčené na “Third Act in the Theatre of Madness”, akorát v tomto ohledu jede ještě víc na doraz. To v překladu znamená, že se Illnath pustili do ještě přímočařejšího vyznění, s čímž jde ruku v ruce také vůbec poprvé v jejich diskografii úplná absence kláves. Veškeré melodie mají tentokrát na starosti jen kytary, takže melodická stránka je trochu střídmější, ale když se Illnath do nějaké té melodie mezi všeobecným hoblováním pustí, je to vždycky dobré a má to smysl. Songy jsou obecně ještě ostřejší a agresivnější a ještě větší rachot. Stejně tak i žánrově už jsou Illnath jinde než před 7-10 lety v dobách prvních alb, black metal už je zde spíše okrajově a hlavní role se ujala kombinace ostřejšího melodic death metalu a thrash metalu.

Ačkoliv jde bezesporu o pořádnou proměnu, ve výsledku si myslím, že to Illnath jen prospělo, protože “4 Shades of Me” mě baví mnohem než cokoliv v minulosti. Není to žádný vyložený zázrak, ale má to švih, dobře se to poslouchá a nenudí to. Jednoduše řečeno, současná podoba prostě Illnath sekne, takže za mě určitě palec nahoru.

Minirecenze

Awrizis – Final Hybridation

Napsat komentář
Awrizis - Final Hybridation
Země: Česká republika
Žánr: groove / melodic death / thrash metal
Datum vydání: 14.6.2013
Label: Pařát Magazine

Hodnocení:
H. – 6/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

První pohled (H.):

Awrizis je docela mladá kapela, která se na české scéně vyloupla relativně nedávno a hned od začátku se snaží vystupovat poměrně dost sebevědomě a aktivně. Nic proti tomu, lepší než sedět na zadku a čekat, kdo si mě všimne, ale odpovídá hudební produkce tomu sebevědomí? To je poměrně rozporuplná otázka…

Na jednu stranu to Awrizis nedrhnou úplně špatně a z jejich dlouhohrajícího debutu “Final Hybridation” je opravdu cítit, že své muzice evidentně vážně věří a že nechtějí v žádném případě znít jako nějaký chudý český příbuzný vedle zahraniční produkce. To je samozřejmě dobře. Na stranu druhou… nejsem si jistý, jestli ten způsob, kterým na to Awrizis jdou, dokážu ocenit. Čtveřice se pustila do jakéhosi moderního hybridu (ostatně sami sebe nazývají hybrid metalem), který je tak nějak splácán (to je to správné slovo, bohužel) dohromady do jakéhosi koktejlu, který si evidentně bere inspiraci z kapel jako Dagoba, Fear Factory, Gojira a mnohých dalších (a snad ze všech najednou), ale tak nějak to na mě nefunguje.

Zvuk, hráčské výkony a všechno okolo je v nejlepším pořádku, a kdybyste to slyšeli jen tak z voleje, klidně byste řekli, že je to nějaká našlapaná kapela z USA, ale o tom to není. Třeba druhá skupina vrchního kapelníka Frodyse, Postcards from Arkham, loni vydala desku, jež zdaleka nebyla na takové technické úrovni, ale měla nějakou atmosféru a dokázala mě nějak oslovit, kdežto tohle vůbec. To album si jen tak prosviští kolem, já si řeknu oukej, šlo to, ale nic mi to nedá a nemám chuť si to pustit znovu, což samozřejmě není zrovna pozitivní. Možná počin trochu dojíždí i na to, že je snad ve snaze znít fakt prďácky místy až moc přeplácaný, přehršel motivů do sebe splývá, a když už se sem tam objeví trochu nadějná melodie (ve svých nejmelodičtějších polohách mi “Final Hybridation” přijde nejsolidnější), za pár vteřin je zase pryč a už se nevrátí. Samozřejmě, i tenhle přístup, že je tam toho moc, fungovat může, ale to už se musí fakt umět a tady to podle mě tak úplně nevyšlo. Hodně slabá 6.

Druhý pohled (Stick):

Debutová deska Awrizis je bezesporu zajímavým materiálem, který patří a bude patřit k tomu zajímavějšímu, co za poslední roky v rámci naší kotlinky vyšlo. Všichni zúčastnění skvěle ovládají svoje nástroje a kompozičně je “Final Hybridation” promyšlená a do detailů promakaná záležitost. Mě to však v celkovém kontextu až tolik nadšením nenaplnilo.

Celková hudební složka je totiž vytvořena kombinací moderního metalu, deathcoru, thrash i death metalu. Zajímavý mišmaš, co říkáte? V podstatě celý ten hybridní kolos tvořený z již výše zmíněných kusů dodává celé muzice na zajímavosti. Přesto ale nedokážu na desce příliš nalézt nějaké styčné body. Pohodový poslech, ale když album skončí, nějak si z jeho poslechu nic neodnáším, byť jednoduše musím několik věcí ocenit. I tak si ale určité momenty alba dovedu vychutnat, protože skladby jako takové jsou relativně napínavé a některé dokonce schovávají skvělé melodické nápady. Z tohoto pohledu nejlépe funguje například závěrečná “The World Behind Closed Eyes” či singlová palba “Feel What I Have to Feel Today”.

Snažím se vymyslet, s čím mám vlastně u “Final Hybridation” problém. V jádru je to totiž album, které na české scéně má potenciál hodně solidně zabodovat a i u posluchačů už sbírá jednu pozitivní reakci za druhou. Můj problém asi bude, že vyloženě takové moderní “hybridy” nevyhledávám, tudíž ta očekávání od hudby jsou trochu jiná, než která se naplňují zde. Tím ale nechci kvality spolku shazovat, jen toto album subjektivně pro mě není přesně tím, co od hudby očekávám nebo potřebuju. Tím pádem dochází k případům, kdy si jen tak znuděně poklepávám a čekám na další motiv, který by mě z této letargie vytrhl. Přijde mi občas, že někdy skladbám dlouho trvá, než naberou ten správný odpich. Zvukově, instrumentálně i vokálně opravdu kvalita, kterou u nás jen tak nevidíte, ale jako celek mě to nechává spíše chladným.

Recenze

Joyless Jokers – Taste of Victory

Napsat komentář
Joyless Jokers - Taste of Victory
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 10.2.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Rain
02. Murder in Me
03. Scream
04. Point of No Return
05. Whispers to Shadows
06. Hopeless
07. I’ll Watch You Die
08. Taste of Victory

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Music Solutions Agency

Říkají si Joyless Jokers, pocházejí z Itálie a zatím toho za sebou moc nemají. Od svého vzniku v roce 2006 totiž nahráli jen jedno EP (2010) a pak až loňskou řadovou fošnu “Taste of Victory”, která je předmětem dnešní recenze. Stejně jako nad každou mladou kapelou se tedy i nad Joyless Jokers vznáší stín pochybnosti, jestli má co nabídnout. Čas strávený v přítomnosti “Taste of Victory” však tyhle pochybnosti celkem snadno rozmetal, protože není sporu o tom, že zrovna tahle banda si své místo na slunci určitě zaslouží.

Metalové anály hovoří o tom, že Joyless Jokers hrají melodický death metal, a tahle informace je v zásadě správná. Jen bych dodal, že v jejich podání jde o značně přímočarý melodeath, který navíc místy přesahuje do moderních a žánrově neurčitých vod, ve kterých se pohybují spolky typu Gojira a jim podobné. Tím nechci tvrdit, že by Joyless Jokers nahráli podobně inteligentní album jako třeba právě Gojira, ale jen to, že hudební výrazivo obou kapel je příbuzné. Z toho se dá odtušit, že to je docela nářez, a ono to tak vážně je. Deska sice prokládá čistokrevné rubanice melodičtějším materiálem, čímž naplňuje svůj melodic death metalový charakter, ale obecně vzato jde o rychlou a poměrně dost agresivní hudbu, která ani na chvíli nezpomalí. To je ale dost ošemetná záležitost, protože není třeba dlouhého přemýšlení, aby si člověk dal dvě a dvě dohromady a nepostihly ho obavy, jestli to brzy nezačne splývat a nebo hůř – obtěžovat.

“Taste of Victory” je skutečně možná trochu jednotvárná záležitost, nicméně ono to ve výsledku vlastně ani nevadí, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že ta muzika má dostatečný tah na branku na to, aby si dovedla udržet posluchačovu pozornost. Prakticky pořád se něco děje a chytře poskládaný instrumentál disponuje dostatkem přitažlivosti, aby to posluchače zkrátka a jednoduše bavilo. Neříkám, že jde o kdovíjak strhující záležitost, ale funguje to přinejmenším dostatečně. Druhý důvod je o poznání prozaičtější, ovšem co do důležitosti naprosto srovnatelný s prvním. Je jím velmi střízlivá délka alba; to se v přehrávači ohřeje jen něco málo přes půl hodiny a za rozhodnutí stopáž nechat na této hodnotě musím kapele vyseknout poklonu, protože v době, kdy se průměrná délka alba nezřídka kdy blíží dvojnásobným hodnotám, prokázali Joyless Jokers obdivuhodně střízlivý přístup, ze kterého ve výsledku jedině profitují. Vzhledem k charakteru hudby je třiatřicet minut přesně tak akorát vhodná doba, za kterou deska stíhá posluchače bavit, a ačkoli je to jen spekulace, řekl bych, že být “Taste of Victory” třeba o deset minut delší, zejména závěr už by byl asi dost těžkopádný. Toho se ale v současném stavu není třeba obávat, protože z řadového debutu Joyless Jokers se vyklubal svižný a koncentrovaný hudební počin, kterému ani na moment nechybí odpich.

A z čeho že je deska vlastně poskládaná? Většinu pozornosti na sebe nečekaně strhávají kytary. Pracuje se tu zejména s riffy, které ač nejsou vyloženě převratné, svojí kvalitu mají a místy dovedou velice příjemně potěšit. Kytary obecně nepostrádají solidní nápady, takže nejen že mají čím zaujmout, ale dokonce to stačí na obstojnou zábavu v celé délce alba. Především od kytar se rovněž odvíjí drive celého počinu, ačkoli tady jim velmi zdatně sekundují bicí. Bubeníkovy party v souladu s duchem celé nahrávky pěkně odsýpají a místy je to velice solidní palba, která k charakteru desky přispívá spíš určitou lehkostí, než aby posluchače zatloukala do židle. Co do kvantity dost omezenou, avšak v celkovém měřítku takřka nezastupitelnou roli pak hrají i klávesy. Ty se podílejí na melodických prvcích desky a v neposlední řadě dost přispívají k modernímu feelingu, jakým “Taste of Victory” disponuje. Klávesové rejstříky koketují spíše s lehce industriálním soundem, a pokud bych měl srovnávat se zavedenými spolky, klávesy Joyless Jokers se svým zvukem vzdáleně blíží spíš klasikům švédského melodeathu než třeba takovým finským melancholickým skoroklavírům. O žádné vykrádání nejde a stejně jako zbytek desky je i její klávesová složka příjemně svěží.

Hledám, co bych ještě dodal, ale nic moc mě nenapadá. Jistě, Joyless Jokers nenahráli žádné dech beroucí dílo a přehnané nadšení z “Taste of Victory” není příliš na místě. Musí se však nechat, že je to deska napsaná a nahraná na úrovni, prakticky netrpí žádnými dětskými chorobami tak typickými pro mladé kapely a nabízí něco přes půl hodiny velmi obstojné zábavy, na které neulpívá ani stín guilty pleasure a nad kterou není potřeba jakkoli přivírat oči. Mohl bych tu namítat, že Joyless Jokers nepřišli s ničím novým, ale proč bych to dělal, když dokázali známé postupy zpracovat tak, že to funguje… “Taste of Victory” se nebojím označit za vynikající debut a představa, že kapela do budoucna najde nějaký skutečně vlastní a jedinečný výraz, je vážně lákavá. Jestli se tak stane, můžeme se od mladých Italů dočkat ještě moc zajímavých věcí.

Recenze

DevilDriver – Winter Kills

Napsat komentář
DevilDriver - Winter Kills
Země: USA
Žánr: groove / melodic death metal
Datum vydání: 27.8.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Oath of the Abyss
02. Ruthless
03. Desperate Times
04. Winter Kills
05. The Appetite
06. Gutted
07. Curses and Epitaphs
08. Carings Overkill
09. Haunting Refrain
10. Tripping Over Tombstones
11. Sail [Awolnation cover]
12. Shudder [bonus]
13. Back Down to the Grave [bonus]

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 7/10
Kaša – 6/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,9/10

Odkazy:
web / facebook

Dez Fafara se vrátil z ročního reunion turné Coal Chamber a jal se se svou momentálně domovskou formací DevilDriver vypustit do kritického světa v pořadí již šestou řadovku, tentokráte jménem “Winter Kills”. Pamětníci jistě zaloví v hlavinkách a vzpomenou si, že recenze na “Beast”, duchovního předchůdce zmíněné novinky, bylo v naší redakci přijato vesměs kladně a vysloužilo si průměrné hodnocení celých sedmi bodů, což se samozřejmě ne každé desce podaří. A jak je na tom ona aktuální “Zabíjející zima”?

V první řadě je potřeba si přiznat krutou pravdu – DevilDriver nahráli spíše podprůměrný materiál a upřímně, na prvních několik poslechů zní všechny písně až nepříjemně podobně. Ve skutečnosti jsem si nejprve připadal, jako bych sjížděl jeden song třináctkrát dokola za sebou, což není vždy až takové terno. Teprve až na nějaký čtvrtý pokus se začaly profilovat zajímavější kousky a celkem mě mrzí, že jich není tolik, kolik by si takový průměrný skalní fanoušek (rozuměj třeba já) kapely představoval. “Winter Kills” si drží několik málo silných momentů v podobě pár unikátních písniček, ale na novou řadovku zavedené kapely je to sakra bída. Kde se předchozí “Beast” alespoň částečně vymanilo z bahna patosu a jednotvárnosti svých dvou mladších bratříčků, tam se “Winter Kills” opět nebezpečně přibližuje vodám označeným jako “nebetyčná nuda” nebo “absolutní zbytečnost”. Definitivně pryč jsou doby prvních dvou alb, která měla hlavu a patu, bavila a dokázala nabídnout dostatečné množství zábavných a svým způsobem zvláštních songů.

Kde se ale stala chyba? Technicky není samozřejmě novince co vyčítat, protože americká uskupení velikosti a slovutnosti DevilDriver si mohou dovolit se zvukem maximálně tak experimentovat, ale jakýkoliv přešlap v kvalitě se jim už nepromíjí. Jednotlivé nástroje znění správně ostře a razantně – ostatně přesně tak, jak jsme byli vždy zvyklí. Ale tady se paradoxně dostáváme k samotnému kameni úrazu. Je hezké si na něco zvyknout a oceňovat minimalistické odklony, ale sám sebe se ptám, zda by se tato fráze dala uplatnit i na muziku a tu od DevilDriver konkrétně. Sice tu pod nos dostaneme zase tu samou porci hrubých melodií a hřímavých riffů podpořených dělovou bicí palbou a ne-úplně-na-live-stavěným vokálem, ale nepřejedli jsme se toho už trošičku? Dokola a dokola to stejné a bez jediné špetky invence nemůže dlouhodobě uspokojovat ani toho vesnického Pepíka. I když…o sexu se naštěstí nebavíme.

Dez Fafara ale řádí jako pominutý, jelikož se momentálně nachází v pravděpodobně životní hlasové formě. Ne, že by měl tak obdivuhodný rozsah (to po něm ani nikdo nechce), ale na “Winter Kills” pěje opravdu uvěřitelně a byť pořád stejně, jedná se zřejmě o největší tahák současných DevilDriver. Zachraplat dohromady pět minut jako onen nekompromisní frontman, má kdekdo hlasivky na hodnou chvíli určené k odpisu a recyklaci. Škoda jen, že živě se od něj asi nikdy nedočkáme podobného výkonu, jaký předvádí na studiovkách. To ale dostatečně dohání charismatem a velikostí circle pitu, o čemž jsme se mohli koneckonců z první ruky přesvědčit před měsícem na Brutal Assaultu.

Jestli “Winter Kills” v některých momentech dokáže zabavit a jestli je možné vypíchnout jeden opravdu dobrý kus materiálu, který stál za to dvouapůlleté čekání, jednalo by se stoprocentně o titulku s nečekaným označením “Winter Kills”. Čtvrtá skladba v pořadí se uvede solidním bicím námelem podpořeným důraznou melodií a prakticky vzápětí navazuje opravdu povedeným refrénem, který by se dal zařadit mezi to nejlepší, co DevilDriver za svou takřka dvanáctiletou kariéru nahráli. Solidní se také jeví hnedka následující počin nesoucí název “The Appetite”, ke kterému se někde tady okolo dokonce válí i videoklip (celkem funny, doporučuji alespoň zhlédnout – schválně, kdo z našich čtenářů se v něm uvidi?). Slušná koncertní rubačka, na kterých vlastně DevilDriver posledních několik let staví svou slávu. Ještě se trochu vrátím k začátku alba a vzpomenu na slušně se rozjíždějící “Ruthless” s celkem obstojným, ale ne zase tak novátorským refrénem a následující “Desperate Times” která naopak svého předskokana v refrénu předčí. O druhé polovině desky se dá bohužel mluvit jen jako o zbytečné vatě, která končí ve chvíli, kdy na scénu nastupuje bonusový materiál. Ten tvoří dvě originální písně vlastní tvorby a jeden cover, jmenovitě “Sail” od americký alternativních rockerů Awolnation. Ten je upraven překvapivě dobře a osobně si myslím, že je minimálně o tisíc procent lepší nežli originál. Klobouček. Alespoň za něco.

Blížíme se k závěru a bohužel musím konstatovat, že DevilDriver zůstanou už navždy asi jen koncertní kapelou, která sice dokáže živě rozpoutat slušné peklo, ale bohužel to bude pořád kompenzovat poměrně generickými a umělými alby, která nemají doma z reproduktorů nebo sluchátek valný smysl. Už ani nevěřím, že by se kdy podařilo překonat vály “DevilDriver” a “Fury of Our Maker’s Hand”, což je rozhodně škoda. Jestli se totiž globálně má “Winter Kills” se svými souputníky čím měřit, je to alespoň trochu zajímavý a dobře vyvedený obal, ne jen variace na podivnou sovu nebo kapelní dvorní znáček. Smutná čtyřka s výhledem jen a pouze na horší časy. What a shame.

Další názory:

Jsou kapely, u nichž bych nikdy nevěřil, že je zrovna já budu obhajovat proti lidem, kteří se nazývají jejich skalními fanoušky a daný žánr mají na rozdíl ode mě vyloženě rádi (ne, že bych proti té skupině nebo celému stylu něco měl, jde jen o to, že dobrovolně si asi radši pustím něco trochu jiného)… a DevilDriver jsou právě takovou kapelou. Ale při vší úctě ke kolegovi nade mnou, na 4/10 “Winter Kills” fakt není ani omylem. Zcela jistě je pravda, že parta okolo Deze Fafary už dávno tak trochu upadla do tvůrčího stereotypu a jednotlivé nahrávky kapely se mezi sebou liší maximálně tak kosmeticky, nicméně se podle mě nedá popřít, že si DevilDriver nějaký ten kvalitativní standard stále udržují. Vůbec nikam se neposouvají, což je i z mého pohledu samozřejmě mínus, ale schopnost napsat řízné songy plné nasrané rytmiky, našlapaných riffů a brutálního vokálu hlavního maskota rozhodně neztratili ani v nejmenším. A na rozdíl od kolegy výše mě některé pecky chytly hned na první poslech, zejména taková “Desperate Times” s prdel-nakopávajícím refrénem. Také souhlasím s tím, že první polovina je o něco drtivější, nezdá se mi ovšem, že by měl být závěr “Winter Kills” natolik slabý, aby to tu nahrávku úplně položilo. Možná by albu neškodilo malinko zkrouhnout stopáž z 50 minut (v limitované edici dokonce bez pár drobných rovnou hodinu) na přijatelnejších 30-40 minut, ale ani tohle albu neláme vaz natolik, aby patřilo mezi podprůměrné desky. Přiznávám se, že jsem byl trochu na vážkách, jestli dát 6,5/10 nebo 7/10, čímž chci říct, že je ta sedmička trochu slabší, ale nakonec jsem došel k názoru, že si ji “Winter Kills” pořád zaslouží, byť svoje mouchy to jak samostatně, tak i v kontextu celé tvorby DevilDriver má. Jak jsem již ale řekl, nejedná se o tak velké přešlapy, aby si ten počin podle mě zasloužil takovou potupnou známku. Nejlepší songy: “Desperate Times”, “Winter Kills”, “The Appetite” a “Haunting Refrain”.
H.

“Winter Kills” není (k mému překvapení) vůbec špatná deska. Ačkoli nejsem zrovna skalní fanoušek DevilDriver, jejich druhé a třetí album mám rád a občas si je pustím. Letos se naštěstí neopakuje situace z předchozích “Beast” a “Pray for Villains”, které na mne působily jako velmi slabý odvar svých silnějších předchůdců a které jsem v obou případech slyšel možná dvakrát. “Winter Kills” konečně dobře šlape, songy jsou dostatečně důrazné, agresivní a mají pověstný tah na bránu. Dez Fafara je jako vždy skvělý, a přestože si řve to svoje bez sebemenší snahy o ozvláštnění, tak u takové metalové brusky, jakou jeho parta předvádí, to zas tak moc nevadí. První půle “Winter Kills” mě baví víc, i když si nemyslím, že by to bylo jen povedenějšími songy, spíš mě to ke konci začínalo mírně nudit, protože jedenáct téměř totožných písní za sebou není nic, z čeho bych šel do kolen. V závěru mě probrala až vypalovačka “Tripping Over Tombstones”, což je z posledních čtyř skladeb jediná výrazná. Mými osobními favority jsou “Ruthless”, chytlavá titulní píseň a hlavně “The Appetite”. Tyto tři mě chytly hned na první poslech a brzy se staly mými oblíbenými. Pokud se DevilDriver pokoušeli o slušný nadstandard, tak se jim to povedlo, bohužel na nic víc tahle kapela už nejspíš nikdy nedosáhne. Nebýt slabého závěru, sáhnu ještě o bodík výš, takhle si i v budoucnu pustím radši “The Fury of Our Maker’s Hand”…
Kaša

“Winter Kills” nevidím zdaleka tak černě jako kolega nK_! v recenzi nade mnou. Jasně, DevilDriver nesložili bůhvíjak přemýšlivé, těžce stravitelné album, které by odhalovalo skrytá zákoutí až po několika posleších. Čekal však někdo od DevilDriver něco jiného než několik výborných písniček, u kterých nohama prověříte pevnost podlahy, v některých případech samotných bot? Myslím, že ne, a pokud ano, tak pro něj nemám pochopení. Pro “Winter Kills” je existenčně důležité, že skladby mají silný tah na bránu, ve kterém dřímá obrovský potenciál pro živá vystoupení. Oblíbil jsem si rytmicky silné kousky jako “Ruthless”, “Desperate Times”, klasickou groove zasekávačku “Gutted” nebo zřejmě nejlepší věc na desce, titulku “Winter Kills”. I když se rozhodně najde několik slabších úseků, za který považuji především nezáživný konec desky včetně obou bonusů, jsem přesvědčen, že “Winter Kills” si i přes svou nepříliš velkou pestrost čtyřkovou kritiku nezaslouží.
Skvrn