Archiv štítku: melodic death metal

Kalmah – Seventh Swamphony

Kalmah - Seventh Swamphony
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 14.6.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Seventh Swamphony
02. Deadfall
03. Pikemaster
04. Hollo
05. Windlake Tale
06. Wolves on the Throne
07. Black Marten’s Trace
08. The Trapper

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finové Kalmah to asi nemají úplně jednoduché. Ač jsou služebně jen o rok mladší, často bývají připodobňování k superstar svého žánru, krajanům Children of Bodom, a už z principu věci tak žijí nepatrně v jejich stínu. Suitu svých fanoušků si ale vybudovat dokázali, renomé taky, a obzvlášť v posledních letech, kdy Children of Bodom neplodí nic zázračného, celkem prosperují. Jenže ono to přirovnávání k Children of Bodom nemusí být úplně na škodu. Takhle jsem totiž ke Kalmah přišel nějaký ten měsíc nazpět já a veden zkazkami o tom, že ještě nenatočili slabou desku, jsem se chutě pustil do náslechu novinky “Seventh Swamphony”. Dnes už mohu říct, že toho nikterak nelituji.

Ze “Seventh Swamphony”, jejíž název je ostatně dost roztomilou parodií na poslední album Apocalyptica, se totiž vyklubala naprosto pohodová deska, kterou mi nedělá problém poslouchat ani po těch několika měsících, které uplynuly od jejího vydání. Co jsem pochytil z několika výprav do hlubin YouTube, Kalmah se na novince ve svém výrazu nijak neposunuli a zůstali si na svém, ale z toho, jak “Seventh Swamphony” zní, je znát, že jim tahle poloha sedí. Album je s trochou nadhledu celkem pestré, ale přesto pěkně konzistentní, osm skladeb plynule odsýpá a poslouchá se to v podstatě samo. Čím déle desku poslouchám, tím jsem si jistější, že hlavní zásluhu na tom nese mimořádná symbióza lehkonohých riffů s perfektně nazvučenými a inteligentně napsanými bicími. Tyhle dva nástroje zde totiž společně fungují naprosto skvostně, a i když se to může zdát jako samozřejmost, tvoří pevný základ, na kterém celé “Seventh Swamphony” stojí a ze kterého čerpá většinu své přitažlivosti, a to zdaleka ne jen proto, že jsou kytary a bicí nejvíc na ráně. Kytarové i bicí party jsou totiž poskládány tak akorát vkusně a s rozmyslem, aby poskytovaly dostatek nezbytné melodiky i přiměřené agrese a aby to při tom mělo drive. Neříkám, že je to na celé délce alba pořád tak dobré, jak tu naznačuji, ale dobře polovina skladeb v tomto směru opravdu vyniká a jejich poslech s sebou nutně přináší bezmyšlenkovité podupávání do rytmu a lehké pohazování hlavou.

Kytary a bicí ale nejsou vším, co “Seventh Swamphony” nabízí. Dost důležitou roli tu hrají i klávesy, bez jejichž snadno identifikovatelných rejstříků by to nebylo úplně ono. Ačkoli klávesy figurují spíše na pozadí mixu, zásadně dopomáhají k sympaticky plnému zvuku alba, který je jeho další příjemnou devízou. A zvuk není jen plný. Možná je to jen moje zdání, ale na dnešní poměry mi přijde celkem dynamický a hlavně skvěle špinavý, aniž by však ztratil cokoli ze své průzračné čitelnosti. Díky němu tak není žádný problém kapele uvěřit bažinatou image, která prostřednictvím zvuku docela přirozeně ožívá. S tou se kupodivu netluče ani typicky finská melodika, ani energická nátura muziky, která nakonec dává zapravdu těm, co mluví o jisté příbuznosti tvorby Kalmah a Children of Bodom.

“Seventh Swamphony” má tedy ideální předpoklady být skutečně silnou deskou a zčásti je skutečně naplňuje, ovšem ta část bohužel není tak velká, aby album triumfovalo. V praxi to vypadá tak, že tu jsou vážně solidní hitovky, které mají všechno, co potřebují k úspěchu. Jsou chytlavé, nepostrádají perfektně poskládaný instrumentál, suprové vokalistovo frázování a prostě to šlape přesně tak, jak by to šlapat mělo. Týká se to zejména titulní klipovky “Seventh Swamphony”, dvojky “Deadfall”, pomalejší a sympaticky rozmáchlé “Hollo” a s trochu přimhouřenýma očima konec konců i pětky “Windlake Tale”. Zbylá čtveřice skladeb je na tom s posluchačskou atraktivitou o něco hůř, ale přesto nemohu tvrdit, že by šlo o špatné kousky. Obsahují řadu dobrých momentů, najdou se i nějaké celkem slabé (třeba takový refrén “Pikemaster” je vážně docela pitomý) a kolem a kolem je to takový průměr se světlými momenty. Je trochu nešťastné, že ty slabší skladby se soustřeďují v druhé polovině alba, takže poslech se ke konci už stává trochu nezáživným, nicméně díky střízlivé stopáži ani tohle není nijak zásadní problém.

Jak už jsem zmínil zkraje recenze, “Seventh Swamphony” je naprosto pohodová deska. I když se nejedná o nic extra intelektuálního, má svoje přednosti a umí jich využít. Na nic si nehraje, je upřímná a má potenciál dopřát dostatek solidní zábavy každému, kdo dostane chuť na nepříliš náročnou muziku, aniž by se ale chtěl trápit prvoplánovými hovadinami. “Seventh Swamphony” je i při své nenáročnosti dílo na úrovni a jestli jsou jeho předchůdci podobně kvalitní, asi vážně bude něco na těch zvěstech o tom, že Kalmah nenatočili špatné album.


Další názory:

Kalmah patří k těm skupinám, které jsou čistě z formálního a objektivního hlediska vlastně dost dobré a ve svém oboru kvalitní. Ale čistě ze subjektivního pohledu – o který jde v recenzích především, ať se to někomu jakkoliv nemusí líbit – mě to v podstatě vůbec nebaví. Netvrdím, že je to špatné nebo že je to sračka, jde jenom o to, že “Seventh Swamphony” (a ono to vlastně platí i předcházejících nahrávkách Kalmah) je ten druh alba, které si pustím, bez problémů to poslechnu a tím to hasne, vůbec nic mi to nedá. Pak si to pro jistotu pustím znova, ale pořád nic, tak se nakonec radši přesunu o dům dál k hudbě, jež mě dokáže nějak oslovit. Kapela tam střílí jednu melodii za druhou (na můj vkus je jich až moc… nebo lépe řečeno není problém v jejich počtu, ale v tom, jak je Kalmah užívají, tahle přátelská severská melodika typická hlavně pro Finsko a Švédsko mě jednoduše nebere), formálně jim to opravdu šlape, ale když ta deska dohraje, nezbude ve mně nic jiného než pocit, že to znovu slyšet nepotřebuji. A to je špatně, protože fakt dobrá muzika by měla fungovat přesně naopak. A přitom jednotlivé songy jsou ve své podstatě docela pohodové a žádný z nich není špatný, tedy snad až na “Hollo”, kterou na rozdíl od svého kolegy nepovažuji za “sympaticky rozmáchlou”, ale za debilní. Kromě ní je zbytek “Seventh Swamphony” album na pohodu, ale i tak… když si vezmu, co jsem si z poslechu odnesl a že už si tu nahrávku s největší pravděpodobností dobrovolně už v životě nepustím, víc bodů dát prostě nemohu – a i tak jsem možná ze svého čistě subjektivního pohledu (klasicky za kazišuka) docela mírný…
H.


Pursuing the End – Symmetry of Scorn

Pursuing the End - Symmetry of Scorn
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 9.9.2013
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. The Last Truth
02. Something Remains
03. Cage of Hypocrisy
04. From the Ashes
05. In Vain
06. Mercyful Vengeance
07. Human Revulsion
08. Out of Control
09. Symmetry of Scorn
10. Changes

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Moderní doba, ve které žijeme, přináší mnohé – moderní technologie, moderní trendy, moderní střihy trenclí… Ale jelikož nejsme katalog spodního prádla, ale webzine zabývající se tvrdou hudbou, bude vás spíše zajímat, že moderní doba přináší i moderní přístupy k tvorbě hudby, té metalové nevyjímaje. A jedním z mnoha příkladů, jak může takový moderní metal znít, je i řadová prvotina “Symmetry of Scorn” od mladé italské kapely Pursuing the End, která se touto deskou snaží ukousnout svůj kousek z koláče popularity. Otázka zní, jestli na to mají hudebně, a právě na ni se tu pokusím zodpovědět, takže pokud vás to zajímá, račte číst dál.

Jelikož je moderní metal pojem širší než ramena Schwarzeneggerovic Arnieho, rozhodně nebude na škodu si trochu přiblížit, z čeho tu svojí trošku do žánrového mlýna uklohnili Pursuing the End. Pokud jste čirou náhodou před čtením recenze zabrousili na Encyclopaedia Metallum a dočetli se tam cosi o žánru gothic/symphonic metal, tak na něj můžete zase v klidu zapomenout, protože ačkoli špetka gothic metalu “Symmetry of Scorn” koření a také se tu hraje na klávesy, cpát desku do téhle přihrádky je jednoznačně blbost. Pursuing the End totiž na své prvotině čerpají zejména z melodického death metalu a metalcoru a tento základ obohatili příspěvkem různých elektro/industriálních smyček a samplů, které dovádí ten moderní feeling zase o kousek dál. Pak jsou tu již zmiňované klávesy, ale ty už spíše doplňují a zjemňují kytarový/elektronický základ a nijak zvlášť se dopředu necpou. A když už tu padla zmínka o gothic metalu, dejme tomu, že se ho tam kousíček skutečně někde skrývá, ale nečekejte nic v klasickém střihu druhé poloviny devadesátých let, neboť Pursuing the End se zde asi trochu inspirovali pojetím gothic metalu, jak ho známe z repertoáru spíše pozdějších Lacuna Coil. Na ně (a pochopitelně nejen na ně) pak odkazuje také kombinace ostrého mužského vokálu, který se pohybuje někde na pomezí death metalového a corového výrazu, s čistým ženským zpěvem, jehož melodické linky opět připomínají, že se někde v hlubinách “Symmetry of Scorn” ten Lacuna Coil-like gothic metal přeci jen ukrývá. Takže jakous takous představu bychom měli a teď ještě zjistit, jestli je to dobré, či nikoli.

Odpovědět na tuhle otázku není úplně jednoduché, nebo spíš jinak – pravda se skrývá někde mezi těmito dvěma krajními polohami. Na to, že Pursuing the End letos slaví třetí rok existence, je jejich počin kompozičně celkem vyzrálý a rozhodně nepůsobí, jako by někdo přišel k rozloženému puzzle, začal ho skládat a nepasující kousky nějak ostříhal a prostě přilepil. Muzika jako taková si ubíhá bez větších problémů a na větší části 42 minut stopáže to všechno více či méně funguje. Kytaristé na svoje nástroje podle všeho hrát umí, čas od času potěší celkem pěkným riffem, vyhrávkou nebo sólem a až na výjimky střídmě užitá elektronika do toho také nějak zapadá.

Ironií osudu je ale skutečnost, že ačkoli to zní jako opatrná pochvala (a ona to vlastně opatrná pochvala také je), je to zároveň kámen úrazu celé desky. Ona totiž tak nějak funguje, ale to je všechno. I když se jednotlivé skladby navzájem liší, na nějaké konkrétní momenty bych si nevzpomněl, ani kdybyste mě přemlouvali španělskou botou. Neříkám, že tam nejsou příjemné a celkem poslouchatelné pasáže, ale když si je člověk není schopen vybavit, tak jejich atraktivita ve výsledku celkem bledne. Zkrátka je to necelá tři čtvrtě hodina relativně slušného řemesla, které však zoufale postrádá nápady, okolo kterých jde třeba i pomocí nějaké té vaty vystavět hodnotné album. A podobně jako instrumentální stránka věci jsou na tom i vokály. Že je growl trochu bez výrazu, to mi vlastně ani nevadí, protože se to děje i v lepších rodinách, ale docela mě mrzí, že se nijak zvlášť nepodařilo zúročit ani velice hezký hlas Chiary Manese. Ta sice zpívá docela pěkné melodie, a to intonačně bezchybně, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že balancuje někde na pomezí klasicky školeného a civilního hlasu. Ve výsledku tak zní dost nejistě, místy to ke zbytku materiálů ne úplně pasuje a je to vážně škoda, protože Chiara je zjevně schopná zpěvačka.

Kam s ním, ptal se Jan Neruda, a stejně tak se teď ptám i já. Do odpadu rozhodně nepatří, ale abych si “Symmetry of Scorn” vystavoval na čestném piedestalu svojí sbírky, to taky ani náhodou. Nejradši bych ho tedy nechal prohučet vodopádem čistokrevného průměru, ale na to je mi kapely zase trochu líto. Ačkoli totiž milí Italové rozhodně nestvořili žádný zázrak, má to jejich dílo i nezpochybnitelné světlé momenty, které jej přeci jen dostrkali kousek nad hranici průměru. Jestli ale mám rozhodovat mezi 5,5 a 6, alibisticky sáhnu po nižší známce, protože na šestku to zkrátka není. Sice o fous, ale není, je mi líto…


Kruna – Last Century

Kruna - Last Century
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Bakerteam Records

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy: web / facebook

K recenzi poskytl:
Bakerteam Records

Vznik italského melodicky death metalového uskupení Kruna se datuje k roku 2003, což je už hezkých deset let zpět. Čtyři roky po založení na sebe skupina poprvé upozornila, vydala čtyřskladbové demo. To ovšem žádný větší label nenalákalo a až v letošním roce, tedy rovných deset let po založení kapely jsou tu Italové se svým prvním plnohodnotným počinem “Last Century”. Nutno dodat, že jde o kompletně nový materiál a na nové desce nebyl použit ani jeden ze čtyř songů zmiňovaného demíčka.

Hudba, kterou Kruna předvádí na novince, se dá popsat jako melodický death metal pomalejšího tempa se solidním dílenským zpracováním. Bohužel mi však většina věcí na “Last Century” připadá totálně průměrná, začínaje vokálem, který sice neurazí, ale takových zpěváků jsou tuny, skladatelskou potencí konče. Všechny songy jsou si totiž do puntíku podobné, drží se úplně stejného, dlužno dodat poměrně uspávajícího tempa, které se snad ani jednou výrazně nezrychlí. Sem tam vyběhne slušné kytarové sólo, ale ani to není obdařeno nějakou genialitou. A ačkoli album slyším již poněkolikáté, žádná písnička nevybočuje z řady a jsme tedy svědky takového marastu průměrnosti.

Víc ani netřeba psát, muzikanti z Kruna mají melodický death metal určitě v oblibě a své idoly mají naposlouchané výborně. Problém téhle nahrávky je takový, že je hrozně průměrná a utahaná, což není zrovna ideální kombinace. Od žánru, jako je göteborský metal, čekám svěží pařbu, která mě alespoň trochu donutí si párkrát klepnout do rytmu či souhlasně hýbnout brvou. To se hudebníkům z Kruna, respektive jejich dítěti “Last Century”, nepovedlo.


The Black Dahlia Murder – Everblack

The Black Dahlia Murder - Everblack
Země: USA
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. In Hell Is Where She Waits for Me
02. The Goat of Departure
03. Into the Everblack
04. Raped in Hatred by Vines of Thorn
05. Phantom Limb Masturbation
06. Control
07. Blood Mine
08. Every Rope a Noose
09. Their Beloved Absentee
10. Map of Scars

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Poněkud ironicky musím na počátku dnešní recenze připomenout svůj eintopf z června letošního roku, ve kterém jsem psal, že si “Everblack” rozhodně neposlechnu. Když jsem pak dostal příležitost ho nejen poslouchat, ale také recenzovat, řekl jsem si, že neuškodí dát mu šanci a případně osvětlit, proč si The Black Dahlia Murder nezaslouží pozornost. Můj odpor k této kapele nebyl zcela bezdůvodný. Když v roce 2007 vyšlo povedené album “Nocturnal”, zařadil jsem si The Black Dahlia Murder rázem mezi nejzajímavější mladé kapely, jejichž budoucí alba budu pečlivě sledovat. K “Nocturnal” se ostatně občas stále vracím, zejména díky hitu “Deathmask Divine”. O dva roky novějším albem “Deflorate” jsem pak byl vyloženě zklamaný. “Deflorate” totiž nenabízelo nic nového, ale ani to staré už nebylo tak dobré. K “Ritual” jsem tudíž přistupoval již s despektem, a možná proto jsem ho odsoudil ještě dříve, než se mi stihlo dostat do žil. Proto tedy ta původní nevraživost k “Everblack”. A tak zde sedím, vařím se pod horkým sluncem, píšu recenzi a připadám si jako blbec, protože “Everblack” je prostě skvělé album.

Už jeho začátek je jiný, než jaké si The Black Dahlia Murder pamatuji. Pomalý nástup doprovázený mluveným slovem trvá jen něco málo přes minutu, ale i tak symbolizuje změnu, kterou považuji za zcela zásadní. “Everblack” je totiž mnohem temnější než jeho předchůdci. Už nejde jen o salvu bicích, složité riffy a štěkajícího Trevora Strnada. “Everblack” má atmosféru. Jinak se však kapela nijak zvlášť kolejím, které postavila svou starší tvorbou nevzdaluje. Většina skladeb (řekl bych všechny, ale drobné výjimky se tu a tam najdou) stojí na rychlém tempu, ze kterého se neslevuje. Základním prvkem hudby jsou klasicky kytarové riffy, které však v podání The Black Dahlia Murder zní technicky a svěže. Hned úvodní “In Hell Is Where She Waits for Me” je skvělým příkladem. Celou skladbou se táhne kytarový motiv, který není vlastně riffem v užším slova smyslu, ovšem tvoří ústřední melodii a z jinak jednoduché skladby dělá mnohem komplexnější zábavu. Když si ho zkusíte odizolovat od zbytku hudby, vznikne vám líbivá melodie, kterou by šlo zahrát třeba na housle a umístit ji doprostřed nějaké symfonie. Co se tímto krkolomným popisem snažím říct, možná není úplně jasné, tak tedy jinak: riffy jsou tím, co činí “Everblack” skvělým albem. Žádná nudná a přímočará rubanice, ale komplexní nahrávka s přímočarým vyzněním.

Když už jsme u kytar, pozastavme se ještě nad sóly. Ryan Knight by se mohl dost možná honosit titulem nejlepšího sólového kytaristy v žánru. Jeho hra je silně melodická a technická, rád střídá táhlé tóny s rychlými prstoklady, a to v každé skladbě zcela novým způsobem. Knightova práce je celkově ozdobou hudby The Black Dahlia Murder. Trevor Strnad se za ty roky, během kterých jsem The Black Dahlia Murder sledoval jen zpovzdálí, nijak nezměnil. Stále střílí jedovatá slova kadencí kulometu a svůj vysoký řev střídá s hlubokým growlem. Ačkoliv se v poslední době často zamýšlím nad významem snadno zaměnitelných vokalistů v extrémním metalu, Trevor Strnad je jedním z těch, kteří by mi naopak velice chyběli. Jeho texty jsou zvrácené a morbidní, ovšem tak nějak poeticky, pokud je to vůbec možné.

Skladatelsky je vše v naprostém pořádku, jak jsem již několikrát naznačil. Všechny písně jsou uhnětené z jednoho těsta, ovšem nepostrádají množství unikátních prvků, díky kterým je lze snadno odlišit. Nejvýraznějšími jsou pak ty momenty, kde kapela vytváří onu zmíněnou atmosféru. Smyčce v “Into the Everblack” znějí hodně pekelně, zvláště když vyústí v úchvatné sólo, jedno z nejlepších na desce. Stejně dobré je i krátké piano v závěru “Every Rope a Noose”. Jsou to drobné nápady, které album neskutečně zvedají. The Black Dahlia Murder mě svým pátým počinem překvapili. Málokdy se stává, že nečekáte nic a dostanete mnoho. Je pravdou, že úplně zadarmo to nebylo a pár poslechů k pochopení desky potřeba bylo. Od té chvíle to však byla již jen jízda plná odměn. Jsem rád, že jsem se mýlil.

Na závěr ještě jedno zamyšlení. Každý si určitě všiml, jak moc se občas liší evropské a americké školy stejných žánrů. Shodou okolností jsem ve stejné době jako “Everblack” poslouchal i novinku “Seventh Swamphony” Finů Kalmah a přestože je oboje nejčastěji řazeno jako melodický death metal, prakticky nemají obě kapely téměř nic společného. V případě The Black Dahlia Murder bych tedy navrhoval označení sofistikovaný death metal. Tvrdý jako death metal, ovšem žádný primitivní nářez, složitý jako technical death metal, ovšem bez jeho pompéznosti a nabubřelosti, a melodický jako melodic death metal, ovšem bez nutné podbízivosti jeho evropských učenců. Anebo pojďme přejmenovat evropskou školu melodic death metalu na power metal s growlingem. Anebo se vykašleme na škatulky, protože jsou zbytečně svazující a dají vznikat podobným nesmyslům, jako je tento odstavec. Je to na vás.


Další názory:

Ve svém jádru je “Everblack” vlastně dost dobré album. Rytmika ukázkově uhání dopředu, seč jejím autorům ruce a nohy stačí, kytarová práce na vysoké úrovni, zpěvák Trevor Strnad řve jak pomatený – papírově zní všechno super. Bohužel mě to ale nijak extra nebere, přičemž ten důvod je hned na ráně – ta deska je jednoduše strašně jednotvárná, přičemž tohle není ten případ, kdy by to nemělo vadit. Nicméně to rozhodně není poprvé, co mám s nějakým počinem The Black Dahlia Murder podobný problém. Osobně kapelu vnímám podobně jako kolega, jen s tím rozdílem, že mě svého času nebavilo “Nocturnal”, ale “Miasma” (a taktéž jsem tam měl jednu skvělou hitovku – “Statutory Ape”). Později jsem ovšem The Black Dahlia Murder v podstatě přestal sledovat, každé album jsem poslechnul tak jednou, dvakrát a dál to nijak neřešil. A poslední rozdíl oproti kolegovi – ani “Everblack” na tom zhola nic nemění. Sice tam je několik náznaků snahy o nějaké ozvláštnění, ale nic moc to se mnou nedělá. Jediný song, který mě opravdu dokázal zaujmout a něco mi dal, je až úplně závěrečný kousek “Map of Scars”, jenž se vážně povedl a jednoznačně je tak pro mě vrcholem “Everblack”. Jinak proti té muzice vůbec nic nemám, je to úplně v pohodě, ale zároveň nemám potřebu to slyšet znovu.
H.


Nethermost – Alpha

Nethermost - Alpha
Země: USA
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: červen 2013
Label: Hypnotic Dirge Records
Původní vydání: 25.4.2012, selfrelease

Tracklist:
01. Phasing Currents
02. The Untroubled Kingdom of Reason
03. Tower of the Winds
04. Dance of Burning Beasts

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Pokud považujete Texas za rodiště zejména country případně jižanského rocku, máte naprostou pravdu. Jenže z Texasu pochází mimo jiné i kapela, která se kloní spíše k melodické a hodně, hodně temné metalové hudbě. Nethermost, jak zní název této čtyřčlenné formace z Lareda, letos vydávají svoje první EP “Alpha” a tato recenze snad alespoň trochu pomůže v rozhodování, jestli mají Nethermost co nabídnout.

“Alpha” je bezmála dvacetiminutové minialbum, na jehož ploše Nethermost rozehrávají čtyři kompozice nesoucí se v duchu melodického doom/death metalu. Abych to ale uvedl na pravou míru, z death metalu si “Alpha” bere tak maximálně vokál a EP je tak svým výrazem rozhodně blíže doomové poloze. Na čistokrevný doom metal je to ale zase trochu moc rozjívené, takže nelze hovořit o nějakém jasně definovaném žánru, spíše jejich průsečíku. Ale o to ani tak nejde, důležité je samozřejmě to, jak kvalitní porci muziky nám Nethermost naservírovali k poslechu. A přesně to je moment, kde tak trochu padá kosa na kámen. Ale není to zase tak jednoduché, abych mohl “Alpha” bez milosti sestřelit, takže se to pokusím trochu rozvést.

Muzika, která je na “Alpha” přítomna, by se v rámci již probraného stylového zařazení dala charakterizovat jako dominance dvou kytar, z nichž jedna burácí kdesi vespod a tvoří hlavní zvukovou stěnu, a druhá pak po té stěně maluje čistými melodickými vyhrávkami. Vokál je takový normální středně položený growl, bicí jsou zde skutečně jen aby udávaly rytmus a baskytara chybí úplně. To by bylo naprosto v pořádku (tedy až na ty bicí, tam bych si trochu zajímavější linky rozhodně dovedl představit) a pokaždé, co si “Alpha” pustím, si prvních několik tónů říkám, že je to vlastně dost slušná muzika. A ona ve své podstatě vlastně je, jenom trpí jednou fatální vadou – všechno je to absolutně příšerně jednotvárné, a to jak v rámci jednotlivých skladeb, tak co se týče celé desky. Pěkný melodický motiv potom naprosto ztrácí na přitažlivosti, když se opakuje pořád dokola až do zblbnutí a když jeho místo zaujme ten druhý, v krajním případě třetí, z apatie vytrhnout ani náhodou nedokáže, protože zní nejen dost podobně jako ten předchozí, ale je na tom stejně i rytmicky, takže v podstatě o žádnou změnu ani nejde. Samozřejmě vím, že toto nemusí být vždy záporem, protože jsou skupiny, které dokáží z jediného dokola opakovaného motivu vykouzlit atmosféru hutnou jak základový cement, ale tady to zkrátka nefunguje a ani fungovat nemůže. Výrazivo Nethermost na to holt není stavěné.

Další průser spočívá v tom, že se – jak už jsem zmínil – tahle jednotvárnost projevuje nejen v samotných skladbách, ale i mezi nimi navzájem. Dosahuje to až takové míry, že s jedinou čestnou výjimkou, o které se ještě zmíním, bych od sebe jednotlivé skladby nerozeznal. Stejný rytmus, stejné tempo, neuvěřitelně podobné kytary a potom se ty skladby rozeznávejte jinak než podle názvu. Jak moc velký je to problém, potvrzuje i skutečnost, že nuda nastupuje záhy a trvá takřka nonstop, což je něco, co se v případě kratičké čtyřskladbové jednohubky opravdu jen tak nevidí… Onou výjimkou je skladba číslo 2, “The Untroubled Kingdom of Reason”. Jako jediná se dá od ostatních celkem snadno odlišit a dokonce se jí dostalo i toho, co jinde krutě chybí – vnitřní struktury a nějaké té nápaditosti. A jak je vidět, když se alespoň trochu odbourá ta šílená jednotvárnost, najednou je dost o co stát, protože “The Untroubled Kingdom of Reason” je skutečně solidní skladba, která nejen že se dobře poslouchá, ale je i dostatečně inteligentní a nechybí jí atmosféra. Atmosféra je sice vlastní celému EP, ale jinde než v “The Untroubled Kingdom of Reason” si ji člověk pod příkrovem ubíjející nudy jen sotva povšimne, neřkuli užije.

Hodnotit “Alpha” číselně je tedy docela prekérní situace. Na jednu stranu je to s výjimkou jediné skladby opravdu neuvěřitelně plochý počin, který člověk znalý věci přestane vnímat tak po minutě (pokud si ho tedy vůbec pustí). Na druhou stranu je z něj ale znát, že má kapela poměrně jasno v tom, jak chce znít a jakou hudbu chce tvořit, a když by se vybraly jednotlivé nápady, které ve výsledku rozmělňuje nekonečné opakování, ty jsou nakonec docela slušné a místy i velice dobré. V neposlední řadě jsou Nethermost opravdu mladou formací, když včetně dvouleté hybernace fungují teprve od roku 2009, takže by se nad těmi přešlapy s trochou blahosklonnosti snad dalo trochu přimhouřit oko… Já nad kapelou hůl zatím nelámu a uvidíme, jestli si muzikanti vezmou k srdci tyto výtky během skládání materiálu na řadovou desku, která už by snad měla být ve výrobě. Zatím tedy 5,5, protože to je asi tak průsečík toho špatného i toho dobrého, co “Alpha” nabízí…


Heaven Shall Burn – Veto

Heaven Shall Burn - Veto
Země: Německo
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 19.4.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Godiva
02. Land of the Upright Ones
03. Die Stürme rufen dich
04. Fallen
05. Hunters Will Be Hunted
06. You Will Be Godless
07. Valhalla [Blind Guardian cover]
08. Antagonized
09. Like Gods Among Mortalis
10. 53 Nations
11. Beyond Redemption

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 7/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook

Troška sumarizace hned takhle z kraje neuškodí, co říkáte? Heaven Shall Burn nejsou žádná béčka a na scéně se pohybují již 17 let, a pokud budeme počítat i aktuální počin “Veto”, mají na krku již sedm alb, což je slušná kariéra, pokud přihlédneme k faktu, že jsou považováni za přední představitele svého žánru a evidentně se jim stále daří. Přesto všechno se tahle metalcorová sebranka potloukala vždy mimo mé zorné pole, a i když jsem v minulosti viděl nějaké klipy, slyšel dokonce celé “Deaf to Our Prayers”, jež mě moc nebavilo, nikdy jsem neměl výraznou potřebu se s pěticí z německého Saalfeldu nějak podrobněji zaobírat. Je nad slunce jasné, že “Veto” se stalo tím pravým impulzem, který mě dokopal, abych dal Heaven Shall Burn šanci a pokusil se do jejich tvorby proniknout. Stálo to za to?

Rozhodně. Jako správné metalcorové album s lehkým HC feelingem a severskými death metalovými vlivy je “Veto” přeplněno hutnými kytarovými riffy dvojice Maik Weichert a Alexander Dietz, přesnou, agresivní a přitom variabilní rytmikou a na vrcholku je toto vše ozdobeno melodickými kytarovými vsuvkami a chytlavými refrény, díky čemuž se mi dané skladby po čase podařilo oddělovat z jednoho klubka na samostatná vlákna, protože v tvrdě agresivních pasážích jede kapela na jeden rychlostní stupeň a zprvu jsem s tímto měl problém, poněvadž mi všechny skladby zněly vlastně stejně. To se ale velmi rychle změnilo a do nahrávky jsem pronikl a můžu klidně říct, že padesát minut se nestalo žádnou nezdolnou metou, jak by se mohlo zdát, a to hlavně díky vypalovačkám jako “Godiva”, “Die Stürme rufen dich” a “Antagonized”, na nichž je vidět, že “Veto” je počinem barvitým. Ne snad, že by zbylé skladby vyloženě zaostávaly, ale tyto tři v sobě mají tolik energie, že byla škoda je nevypíchnout. Mým naprostým favoritem se stala “Godiva”, která má největší údernou sílu. A to nejenom protože se jedná o otvírák, ale je to jedna z nejmelodičtějších skladeb celé desky a výrazný nádech severského death metalu je velmi potěšující. Pro neznalé uvedu na pravou míru, že i když mluvíme o metalcorové kapele a chytlavých refrénech, tak zapomeňte na klasické klišé v podobě čistého zpěvu během refrénů, Heaven Shall Burn jsou důkazem, že to jde i bez toho a vůbec to nebolí.

Jakmile utichne kraťoučký kytarový úvod, jenž uvádí zmíněnou “Godiva”, začne intenzivní rubanice, která po celou dobu nepoleví z nastaveného drtícího tlaku, jenž na posluchače dopadne. Pecka střídá pecku a je jedno, jestli na ně budete nahlížet jednotlivě, nebo jako na celek písní, protože tak i tak se stále jedná o perfektní nášup. Myslím si, že bych mohl klidně vyjmenovat takřka celý tracklist, pokud bych chtěl mluvit o nejlepších momentech, ale mimo tří výše zmíněných skladeb mě hodně zaujala ještě “Valhalla”. Přestože se nejedná o originál z pera samotné kapely, nýbrž o předělávku Blind Guardian, je její interpretace do mnohem masivnější podoby pod taktovkou ďábelského vokalisty Marcuse Bischoffa velmi povedená a vzhledem k tomu, že dojde i na lehce melodický vokál v nesmrtelném refrénu, má tahle skladba nejvíce šancí zaujmout posluchače a vyniknout mezi ostatními kousky. Když už jsem zmínil Marcuse, tak vězte, že má v hrdle skutečnou bestii a když odpálí “Land of the Upright Ones”, naskakuje mi i husí kůže. Jeho vokál na pomezí HC řevu a deathového chropotu sice není nikterak variabilní, ale je velmi uvěřitelný a funkční. Ačkoli neustále mluvím o energii, agresivitě a celkové hutnosti projevu, nenechte se vyvést z omylu, že by se jednalo o prvoplánovou hoblovačku bez špetky momentu překvapení. Díky velice kvalitnímu zvuku, který opravdu zabíjí, je slyšet každý detail, takže jakmile dojde na krátkou klávesovou vsuvku v “Hunters Will Be Hunted”, či nástin elektronických bicích v úvodu třetí “Die Stürme rufen dich”, víte o tom a trošku mě mrzí, že zrovna klávesy nejsou zapojeny do děje častěji, protože by “Veto” získalo na epičnosti, jíž bych si vzhledem k slušnému obalu dokázal představit.

I když jsem si pro potřeby této recenze poslechl i vybraná předešlá alba, nemám je ještě dostatečně naposlouchaná a těžko tak říct, zda “Veto” bude navždy silným nebo slabým článkem v albovém řetězu kapely. Jedno je však jasné, Heaven Shall Burn se hudebně nikam neposunuli, což mě osobně z výše uvedených důvodu nevadí a myslím, že se k novince ještě dlouhou dobu budu vracet, protože v sobě mísí přesně to, co mám na moderní metalové hudbě rád, a to takovým způsobem, že by se o nich dalo mluvit jako o kapele s vlastním výrazem, který se však neodvrací od severské death metalové školy. Nemyslím si, že se díky “Veto” Heaven Shall Burn stanou přes noc mojí oblíbenou kapelou, ale rozhodně se mi zapíšou do paměti jako tvůrci nabušené desky, která v porovnání s konkurencí bude těžko hledat sobě rovného, protože co se jí postaví do cesty, to smete.


Další názory:

Poznatek první – “Veto” je určitě minimálně o třídu lepší, než bylo předchozí, úplně jalové “Invictus”, což je samozřejmě velké plus, protože “Invictus” bylo – zvláště v porovnání se svým našlapaným předchůdcem “Iconoclast” – hodně nudné. “Veto” se mi zpočátku docela dost líbilo. Klasické songy Heaven Shall Burn šlapaly opravdu razantně a mimoto mě potěšilo několik zajímavých překvapení, které desce dodávaly šťávu a bavily mě snad nejvíce. Desku jsem si ovšem pustil jen tak z voleje a její obsah jsem předem nijak zvlášť nezkoumal, takže mě posléze trochu nemile překvapilo, že ty dva nejzábavnější songy jsou ve skutečnosti covery a ne vlastní songy Heaven Shall Burn (ale upřímně nechápu, proč mě to nepraštilo do uší hned… jsem si říkal, že mi je ta “Valhalla” nějaká povědomá, zvlášť když v ní hostuje sám Hansi Kürsch osobně). Nicméně na faktu, že se Heaven Shall Burn oproti minulému počinu vyhoupli o znatelný kus výše, to i tak nemění vůbec nic a jako příjemná ozvláštnění zmiňovaná “Valhalla” a také bonusová “European Super State” pořád fungují hodně slušně. A jak již bylo řečeno, i samotné regulérní songy mají hodně slušný tah na bránu, takže ve výsledku jsem s “Veto” dost spokojený, ačkoliv rozhodně nemůžu tvrdit, že by šlo o album, které bych točil až do konce svých dnů…
H.

Heaven Shall Burn nikdy nebyli vyloženě můj šálek kávy. První album, ke kterému jsem přičichnul, bylo až minulé “Invictus”, a to co jsem na něm slyšel, mě bavilo jen částečně. K novince “Veto” bych se tak nejspíše nedostal, nebýt ovšem singlu “Hunters Will Be Hunted”. Kromě toho, že je tato skladba doplněna nápaditým a skvěle provedeném videoklipem, je zde zejména hudba samotná. “Hunters Will Be Hunted” mi přijde jako ukázka dokonale napsané moderní metalové skladby. Její napůl elektronický a dosti epický začátek snadno vtáhne posluchače do děje, následná agresivní část rozproudí krev v žilách a hymnický refrén zaujme i fanoušky melodičtější hudby. I její text považuji za velice dobře napsaný, a to i přesto, že s jeho sdělením nemůžu úplně souhlasit. Tuto píseň jsem tak před vydáním alba protáčel docela často a moje očekávání tudíž vystřelila poměrně vysoko. Jak to tedy dopadlo? Velmi dobře. Snadno mohu souhlasit s kolegou v hlavní recenzi. Heaven Shall Burn i přes zdánlivou jednotvárnost vytvořili na “Veto” velmi zábavnou hudbu, která se snadno poslouchá nejen napoprvé, ale i napodesáté a snad i dále. Je pravdou, že fenomenální “Hunters Will Be Hunted” se vyrovná málokterá píseň (zejména úvodní “Godiva”, v menší míře pak třeba “Like Gods Among Mortals”.) Potěší i dva covery – skvělá “Valhalla”, která v podání Heaven Shall Burn zní jako něco, co by rádi napsali Amon Amarth, kdyby ovšem nebyli již řadu let skladatelsky zcela impotentní, i “European Super State” od Killing Joke. Zejména druhou píseň mám v její originální verzi velmi rád a cover mi tak přirozeně při prvních posleších připadal příšerný, ovšem později jsem musel uznat, že verze Heaven Shall Burn s hostující vokalistkou není vůbec špatná. Abych to tedy nějak uzavřel: “Veto” je velice dobré album, které mě když ne nadchlo, tak alespoň velice potěšilo. Kdyby takhle zněl mainstreamový metal, byl bych naprosto spokojený.
Zajus


Children of Bodom – Halo of Blood

Children of Bodom - Halo of Blood
Země: Finsko
Žánr: melodic death / power metal
Datum vydání: 6.6.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Waste of Skin
02. Halo of Blood
03. Scream for Silence
04. Transference
05. Bodom Blue Moon (The Second Coming)
06. Your Days Are Numbered
07. Dead Man’s Hand on You
08. Damaged Beyond Repair
09. All Twisted
10. One Bottle and a Knee Deep

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5,5/10
Kaša – 7/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Představovat kapelu, jakou jsou Children of Bodom, je naprosto zbytečné, protože za ty roky její existence se naučili toto sousloví skloňovat i lidé, kterým metal jinak vůbec nevoní. Že to ale s Children of Bodom začalo jít nejpozději od vydání čtvrté desky “Hate Crew Deathroll” z kopce, to už možná připomenout zaslouží, protože fatální kvalitativní úpadek jejich tvorby, který vyvrcholil ultraslátaninou “Blooddrunk” (přičemž následující “Relentless Reckless Forever” to moc nevylepšila), je pro posuzování novinky poměrně zásadním kontextem. Proč? Věřte nebo ne, album “Halo of Blood” je po letech, kdy pod hlavičkou Children of Bodom vycházela jedna hovadina za druhou, až nečekaně příjemným překvapením.

Alexiho parta totiž nejspíš konečně dostala rozum a pánové usoudili, že návrat blíž k tomu, co umí nejlépe, jim v současné situaci může jedině prospět. “Relentless Reckless Forever” bylo sice až na pár nepatrných výjimek stále dost pitomé album, ale objevilo se na něm pár vzácných záblesků typického skladatelského jazyka, kterým si Children of Bodom na přelomu tisíciletí udělali jméno. A jakožto upřímného příznivce prvních třech desek mě vyloženě těší, že na “Halo of Blood” už to nejsou jen ojedinělé záblesky, ale rukopis klasických Children of Bodom je tu znát už zatraceně výrazně. “Cože?” řekne si letitý fanda, “oni se vážně vrátili ke kořenům, jak jsme si léta zoufale přáli?” Víceméně je to tak, i když takové prohlášení by bylo dost vágní, protože zdaleka nepostihuje všechny charakteristiky, které jsou “Halo of Blood” vlastní, takže to vezmeme radši pěkně popořadě.

Tak předně – “Halo of Blood” už nezní jako parodie na sebe sama, protože to není ani zdaleka tak zoufale prázdné a samoúčelné, jak jsme byli v posledních letech zvyklí. Naprosto nejapné pokusy nahrát něco, co bude alespoň vzdáleně znít jako Children of Bodom, totiž vystřídalo cosi, co není až tak úplně vzdáleno jedinečné skladatelské lehkosti a obratnosti, která zdobí dodnes velebené desky z první pětiletky existence kapely. Rozhodně neříkám, že by se Children of Bodom kompoziční úrovní pohybovali na úplně stejné úrovni jako třeba v případě “Hatebreeder”, ale není to od ní kdovíjak daleko a ačkoli cílevědomá snaha dosáhnout podobných výsledků místy maličko tluče do očí, zkrátka to nějak funguje. Sice si nejsem jistý, jestli dobré dojmy, které za sebou nechávají některé klasické melodické Bodom-vyhrávky, nepramení spíše z nostalgie než ze skutečné kvality aktuálního materiálu, ale ať tak či onak, dobré dojmy to jsou na každý pád a chvála bohu za ně.

Abych ale v někom nenavodil dojem, že je “Halo of Blood” takový slabší “Hatebreeder” nebo “Follow the Reaper” bez ničeho navíc… Je potřeba nezapomínat na skutečnost, že Children of Bodom pořád nepustila relativně novodobá potřeba cpát do své muziky trochu thrash metalu. Bohudík se tentokrát pánové udrželi na uzdě a výjezdů do thrashe na albu moc není, a když už na nějaký takový dojde, vzhledem k jejich ojedinělosti to působí spíše osvěžujícím dojmem a ani zdaleka to neotravuje život tak moc jako třeba na neštěstí jménem “Blooddrunk”. Ovšem není to jenom thrashové koření, které “Halo of Blood” dělá zajímavějším. Bodomská dítka totiž docela překvapila jistou výrazovou pestrostí, jakou jejich novinka nabízí. Pochopitelně že jsou některé skladby agresivnější, jiné rozjívenější a kdovíco ještě, ale o tom ani tak nemluvím. Spíše mám na mysli, že vedle klasických svižných melodických skladeb nebo ostrých sypaček je tu k nalezení třeba nečekaně pomalá a až atmosférická “Dead Man’s Hand on You” a nebo dokonce citace black metalových kytar v začátku titulní “Halo of Blood”. Neříkám, že je to kdovíjak barevná paleta inspirací a vlivů, ale alespoň mně to na příjemné ozvláštnění poslechu stačí, a když si to dám dohromady s tím, že až na pár výjimek celé album příjemně odsýpá, má tu více, tu méně znatelný, ale stále přítomný drive a až nečekaně často potěší dobrou melodií, pasáží nebo rovnou celou skladbou, mohu být koneckonců docela spokojen.

Otočka o 180° k lepšímu bohudík nastala i na poli produkce. Pryč je zahuhlaný, prázdný a ve všech směrech divný zvuk “Relentless Reckless Forever” a “Halo of Blood” zní přesně tak, jak bych si přál, aby deska Children of Bodom zněla. Zvuk je dostatečně ostrý, kytary i vokál jsou tak akorát průrazné, klávesy už ani místy nedělají dojem, jako by tam nepatřily a celé dohromady je to zahaleno do příjemně špinavé aury, která to všechno sympaticky korunuje. A zadařilo se i co se týče grafického ztvárnění přebalu. Artwork “Halo of Blood” totiž nejen že velmi trefně odráží, jak album zní, ale podle mě jde snad o nejzdařilejší artwork v historii kapely, což není úplně malý kompliment.

Sám jsem tomu nechtěl věřit a zpočátku to tak možná úplně nevypadalo, ale Children of Bodom se povedlo něco, co by mnozí nazvali zázrakem – natočili totiž slušné album. Jistě, “Halo of Blood” se pořád kvalitou nepohybuje tak vysoko, jak by se mně a hromadě ostatních příznivců kapely líbilo, každopádně novince sotva kdo může upřít status nadprůměrného alba, které se poslouchá úplně v pohodě a které občas opravdu potěší. A to je něco, co po všech těch útrpných letech působí jako živá voda. Upřímně doufám, že Children of Bodom z tohoto nastoupeného kurzu jen tak nesejdou a že příští deska bude lepší alespoň o stejně velký kus, o který je “Halo of Blood” lepší než jeho předchůdci. Pokud se to povede, myslím, že se máme na co těšit.


Druhý pohled (H.):

Nemůžu si pomoct, ale Children of Bodom se během posledních deseti let vypracovali do pozice, kdy mě tato kapela začala když ne vyloženě otravovat, tak alespoň trochu iritovat. Roli v tom jistě hrálo i krajně nesympatické chování (sorry, ale slyšet na koncertě “fuck” v každé větě třikrát fakt nechci, a to rozhodně jsem žádný puritán), ale hlavní podíl na tom měla především hudba, jejíž kvalita šla po stále ještě povedeném “Hate Crew Deathroll” strmě dolů, ať už to bylo maximálně průměrné “Are You Dead Yet?” nebo úplně už takřka neposlouchatelné hnoje “Blooddrunk” a “Relentless Reckless Forever”.

Vždy jsem si ale říkal, že až (jestli) se někdy Children of Bodom povede opět nahrát dobré album, budu schopen vzít kapelu opět na milost. Soudě dle reakcí (a to nejen kolegů tady okolo) je takové album konečně tady v podobě “Halo of Blood”… ale tak nějak mě to pořád nebaví a rozhodně nemám chuť kapele padnout k nohám a začít na ni pět ódy, že se jí konečně po celé dekádě podařilo (omylem?) natočit album, které se dá poslouchat, aniž by se z toho člověku udělalo nevolno. Možná je to trochu i chyba ve mně, protože jak už jsem zmínil, časem jsem si na Children of Bodom vypracoval slušnou averzi, mimoto už jsem co do posluchačských choutek také dost jinde než před deseti a více lety, kdy se ještě Finové dali poslouchat, což však nic nemění na tom, že z mého subjektivního pohledu mě “Halo of Blood” nebaví.

I přesto, co jsem doposud řekl, je však zcela jasně nepřeslechnutelné, že je novinka mnohem lepší, než byla poslední tři alba dohromady, takže ať tak či onak, pořád je podle mě tahle deska pro Children of Bodom krok tím správným směrem… akorát tu štreku asi budou šlapat už bez mojí posluchačské účasti… Nejpovedenější songy: “Transference”, “Dead Man’s Hand on You” a “Damage Beyond Repair”. Jinak ale bezezbytku souhlasím s tím, že má “Halo of Blood” nejhezčí obálku v historii Children of Bodom – ta je skvělá.


Třetí pohled (Kaša):

Je to už pěkná řádka let, kdy jsem byl z novinky Children of Bodom takhle nadšený. Vlastně poprvé od “Hate Crew Deathroll”, což už je deset let, a po tomto skvělém albu se Alexiho parta utápěla v podprůměrném thrash / heavy metalu, až narazili s minulým albem na úplné dno kompoziční triviality a nudy, Přiznám se, že si z této extrémně špatné desky nepamatuju jediný motiv, jedinou píseň, přestože jsem se jí snažil dát čas a několikrát ji násilím doposlouchal.

“Halo of Blood” naštěstí vrací kapelu zvukově někam k “Follow the Reaper”, a prim tak opět hrají melodie šikovně propletené s agresí, což je kombinace, pro kterou měl Alexi Laiho dlouhá léta neuvěřitelný cit, než se v něm cosi zlomilo. Po poslechu singlové “Transference” jsem sice takhle optimistický nebyl, ale v kontextu ostatních písní získala trochu glancu. Pořád bych sice našel nějakou tu skladbu, kterou by si kapela mohla odpustit (“All Twisted”), ale kousky jako “Waste of Skin”, “Bodom Blue Moon (The Second Coming)” a pomalá “Dead Man’s Hand on You” mě baví a ty zbylé nejsou vůbec špatné, ba naopak, takže proč hledat mouchy na jinak slušném albu. Tohle je pro mě letos zatím jedno z největších překvapení, protože očekávání byla hluboko pod bodem mrazu.

Children of Bodom


Čtvrtý pohled (Skvrn):

Kdyby mělo Halo of Blood vyjít zhruba před rokem a půl, možná bych ani nemohl dospat netrpělivostí, kdy očekávaná deska vyjde. V posledních dnech však nemůžu dospat spíš kvůli brzkému rozednívání. Children of Bodom mám nicméně stále rád, což jsem koneckonců vyjádřil v červnovém eintopfu. Naplněn zvědavostí, zda se nezopakuje totální “blivajz” jménem “Blooddrunk”, jsem se s mírným pesimismem jal poslechu této novinky. Málokdo tomu uvěří, ale právě “Halo of Blood” si vyžádalo nejvíce mého času, abych se do desky ponořil (vyjma “Blooddrunk” – tam to ani moc nemělo význam). Na začátek nutno říci, že první dva poslechy jsem si doslova protrpěl, desku jsem ani neměl sílu doposlouchat a odložil její poslech na dobu neurčitou. Po nalezení té správné chvíle jsem otočil o 180° (dobře, nějakých 130 musí stačit) a nezbývá mi konstatovat, že se nové dílko vlastně povedlo.

Jasně, na mé srdcovky “Follow the Reaper” a “Hate Crew Deathroll” to nemá, ale co to hlavně má? Hlavu a patu. A ačkoli se v několika pasážích Children of Bodom až neúnosně vykrádají a vnucují mi myšlenku “to už jsem slyšel”, najde se na desce i několik nových prvků, na které si Alexi a spol. doposud netroufli. Z úvodního dua vypuštěných písní “Transference” a “Halo of Blood”, se mi zalíbila ta druhá jmenovaná, titulní, kterou doteď považuji za jednu z nejpovedenějších na celé desce. Kytary jsou v ní zvláštně zatěžkané, což jsem od Finů doposud nezaslechl.

Hlavní posun od minulých desek vidím v tom, že většina kytarových či klávesových vyhrávek má opravdu smysl, vždyť taky díky tomu Children of Bodom prorazili. Potěšila mě taky třeba rychlá šestka “Your Days Are Numbered”, která ztělesňuje přesně to, co jsem od nové desky chtěl. Za zmínku stojí druhá polovina “All Twisted”, vybavená takovým riffem, že to bez poklepávání hlavou prostě nejde. Zkrátka, jsem spokojen! Zatímco poslední deska “Relentless Reckless Forever” stála, když tak počítám, víceméně na dvou dobrých vypalovačkách, na “Halo of Blood” bych nějakou extrémně špatnou skladbu hledal marně. V tom vidím zřejmě ten největší posun a k sedmě přidávám ještě půlku navrch.


Amon Amarth – Deceiver of the Gods

Amon Amarth - Deceiver of the Gods
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Deceiver of the Gods
02. As Loke Falls
03. Father of the Wolf
04. Shape Shifter
05. Under Siege
06. Blood Eagle
07. We Shall Destroy
08. Hel
09. Coming of the Tide
10. Warriors of the North

Hodnocení:
Atreides – 4/10
H. – 5/10
Kaša – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Víte, psát recenzi na Amon Amarth je věc vskutku pekelná. Nejde o to, že by člověk nevěděl, co na něj vybafne a čím se bude muset prokousat, protože Amon Amarth už pěknou řádku let nevybočili ze stanoveného kurzu, kterým se ubírají. Je totiž jedno, který kousek si od nich zrovna pustíte, pokud se vejdete do časového horizontu nějakých deseti let, je to pořád stejný kolovrátek tvrdšího heavy metalu obohaceného přinejmenším tuctovým growlem. S tím by nebyl problém, naopak z tohoto pohledu je to věc zatraceně snadná – ale zkuste si psát recenzi o rozsahu cirka jedné strany na něco, co by se dalo shrnout do tří vět (psát to na papír, člověk by aspoň šetřil naše hvozdy), protože natahovat to na delší formát je bohapusté mlácení prázdné slámy. Svým způsobem mi to připomíná hlášku z nejmenovaného britského sitcomu, kterážto zní zhruba takhle: “A jak to chceš, v dlouhé, či v krátké verzi?” Ale protože šéfredaktor by mě za krátkou verzi nejspíš zabil, tak tady to máte v té dlouhé…

K Amon Amarth jsem prvně přičuchnul někdy před nějakými pěti lety v době, kdy vyšla deska “Twilight of the Thunder God“, která mě tehdy bavila dobrých pár týdnů, alespoň než jsem přičichnul ke starší tvorbě. Ani u ní jsem nevydržel příliš dlouho, a ačkoliv na “Fate of Norns” a “Versus the World” nemám úplně nejhorší vzpomínky, většina diskografie letěla do imaginárního koše s nálepkou “bohapustý škvár” a už se nikdá nevrátila. Našemu nevalnému vztahu nepřispělo ani protlačování kapely všemi možnými i nemožnými mediálními kanály a se stoupajícím zprofanováním úměrně stoupaly i moje antipatie, jakkoliv v tom mohli být kluci z Amon Amarth nevinně. Ne, vážně nemám nikomu za zlé, že je úspěšný v tom, co dělá, a nemyslím si, že by v případě Amon Amarth byl úspěch vyloženě nezasloužený. Současnou podobu kapely ovšem bez pardonu považuji za dojnou krávu Metal Blade Records a o cirkusovém uchopení vikinské mytologie, které dokolečka omílá ta nejklišovitější témata, jakých se vám v jejím rámci může nabídnout, se tu snad raději ani vyjadřovat nebudu.

Předchozí fošnu “Surtur Rising” jsem si poslechl spíš abych si udržoval přehled, než že by mě skutečně zajímala, protože šla (a pořád jde, stejně jako zbytek tvorby) naprosto mimo můj hudební vkus (a zdravý rozum) s tím, že oproti zavedenému standardu, který se drží proklatě nízko u země, se nezměnilo zhola nic. Aktuální “Deceiver of the Gods” na tom podle všeho také nehodlá měnit zhola nic a je to nemlich to samé zboží co posledně, možná ještě o fous horší a omšelejší. Popravdě nepamatuji si kapelu, která by se byla schopna recyklovat nápady během jednoho alba. S trochou snahy možná poslední fošna švýcarských Eluveitie. Amon Amarth to ale zvládají tak mistrně, že by se od nich mohlo učit kdejaké ministerstvo životního prostředí.

Tohle album mi zní od začátku do konce naprosto stejně, žádných skladatelských překvapení se nedočkáte. Naprostá většina skladeb se mi během poslechu slévala v jeden nepřehledný balast, ze kterého občas vyskočil nadějně vyhlížející riff nebo melodie, ale nikdy nic, co by stálo za řeč. Jediným zpestřením je přítomnost hostujícího zpěváka Messiaha Marcolina ve skladbě “Hel“, jehož čistý vokál dává songu něco navíc oproti ostatním kouskům. To něco, na co Amon Amarth sami o sobě zdaleka nemají, pročež výsledek album od alba vypadá zhruba tak, že si koupíte flašku minerálky, vyžahnete ji na ex, zjistíte, že nestojí za nic, sešlapete a vyhodíte. Za dva roky máte v regále tu samou minerálku naprosto identické chuti, jen v lahvi lehce upraveného designu a etiketou, která se honosí pyšným, rádoby ekologickým nápisem ve stylu “o 20 % méně plastu”. Všechno je tak pěkně sluníčkové, že se šetří příroda zas o dvacet procent víc, i když je to všechno pořád stejná sračka. Jupí!

Jenže to je taky tak všechno. Nemám pořádně, co bych albu vychválil a co by mě nějakým způsobem zaujalo, jedině snad, že jsem jej doposlouchal ve zdraví až do konce, což lichotka vážně není. Přeměřeno tam a zpátky kolem pupku Johana Hegga, “Deceiver of the Gods” je stále tatáž identická blbost, jakou Amon Amarth pod různým názvem vydávají už poněkolikáté. Na názvech v tomhle případě vůbec nezáleží, klidně by se to mohlo jmenovat “Surtur Rising vol. 2” nebo “Twilight of the Gods 3.0”, pořád je to jedno a totéž znovuvydání několik let starého čísla nudného časopisu o háčkování. Jen na čím dál horším papíře.


Druhý pohled (H.):

Amon Amarth mají z pohledu recenzenta jednou obrovskou výhodu – ani to album nemusíte slyšet, abyste naprosto PŘESNĚ věděli, jak to bude znít, takže s tím není moc velká práce, ale to je asi tak to největší pozitivum, které jsem na “Deceiver of the Gods” našel. Že vám to nezní jako moc velká pochvala? Inu, ono to tak ani není myšleno…

Víte, já přímo proti Amon Amarth nemám vůbec nic, ba naopak, dřív jsem té kapele vlastně docela dost fandil. Přece jenom se jedná o skupinu, která si svou pozici vydobyla dlouholetou a poctivou prací, což je něco, čeho si já osobně na hudební kapele umím cenit, ale prostě… jak jen to říct… všeho moc škodí. Amon Amarth dle mého názoru na svůj hudební vrchol vystoupali s deskami “Fate of Norns” a “With Oden on Our Side”, které se mi dodnes líbí, avšak poté už to šlo obrovským sešupem dolů. Amon Amarth se prostě naučili složit a zahrát jeden jediný song, jehož desetkrát x-tou variaci už nyní nabízejí snad šestou desku. Ve skutečném životě je možná recyklace dobrá věc, ale v hudbě je to naopak vražda.

Kapela se dostala do bodu, kdy už její třetí album v řadě absolutně nudí… pokud bych si měl vybavit nějaké momenty z “Twilight of the Thunder God” a “Surtur Rising”, nevzpomenu si ani na jediný. A opravdu pochybuju, že u “Deceiver of the Gods” tomu bude jinak, protože si z desky nevybavím vůbec nic pět minut po tom, co mi dohraje. A ne, za sklerotika se vážně nepovažuji, na vině je ta hudba, která už zní deset roků úplně stejně, přičemž – jak se ukazuje – Amon Amarth rozhodně nejsou skupina, jíž by to fungovalo.

Sem tam se objeví nějaká trochu chytlavější pasáž, u které si podupu nohou do rytmu, neříkám, že ne, ale je to trochu málo – tím spíš, že se vám ten motiv stejně hned po svém konci vypaří z hlavy. Jediným pozitivním překvapením je pouze skladba “Hel”, v níž se neobjeví nikdo jiný než Messiah Marcolin, bývalý člen mocných Candlemass, jenž díky svému klenutému čistému vokálu působí vedle nudného Johana Hegga opravdu jak mesiáš pro posluchačovy uši… Hegg totiž umí jenom jednu jedinou vokální polohu, kterou předvádí už 20 roků, a stejně jako samotná muzika to už spíš leze krkem, než aby to bavilo.

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale Amon Amarth se v té své melodicko-death metalové řece s vikinskými vlnami koupou už minimálně pošesté a navíc si ani jednou nepřevlíknuli plavky, takže už je to fakt nuda je při tom pozorovat. Myšleno čistě metaforicky samozřejmě, protože sledovat partu pěti kořenů v plavkách při koupání bych jinak nemusel ani jednou, takový labužník věru nejsem…


Třetí pohled (Kaša):

Vlastně mi nezbývá nic jiného než souhlasit se svými kolegy, kteří to v podstatě řekli za mě. “Deceiver of the Gods” je další variací na téma “With Oden on Our Side”, což je taky jediné album, které mě v diskografii Amon Amarth vážně baví a k němuž se s pravidelností rád vracím. Něco do sebe mělo ještě “Twilight of the Gods”, což už byl slabší odvar, ale některé skladby jsou doteď poslouchatelné. Na posledních dvou albech už se ale musím opravdu snažit, abych je vůbec doposlouchal do konce, protože nejpozději u třetí skladby se začnu ukrutně nudit.

Nemá cenu se snažit vyzdvihnout nějaký nosný moment nebo skladbu, protože mi všechny splynuly s nudnými pasážemi, jež výrazně převažují. Nemyslím si, že po týdnu od posledního poslechu si budu z “Deceiver of the Gods” pamatovat něco víc než “Hel” s hostujícím Messiahem Marcolinem, což je samozřejmě hrozně málo. Skalním fanouškům, kteří nad tvorbou kapely v uplynulých deseti letech slintají, se Amon Amarth jistě zavděčili, mě však přesvědčili o tom, že příště už se do poslechu novinky rozhodně nepohrnu a dost možná se na ni vykašlu úplně. Až budu chtít skvělé Amon Amarth, tak si pustím “With Oden on Our Side”. Novinku tak zřejmě navždy založím do šanonu s popiskem “zbytečné album”.


Dark Tranquillity – Construct

Dark Tranquillity - Construct
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.5.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. For Broken Words
02. The Science of Noise
03. Uniformity
04. The Silence in Between
05. Apathetic
06. What Only You Know
07. Endtime Hearts
08. State of Trust
09. Weight of the End
10. None Becoming

Hodnocení:
Onotius – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Onotius):

“Copak to dáváš do toho přehrávače, kamaráde, teplá ti tu pivo,” povídá jeden upocený mladík na srazu anonymních fanoušků metalové hudby a usmívá se od ucha k uchu, přičemž pokukuje po tmavé krabičce, z níž jeho druh vytahuje disk. “To jsou noví Dark Tranquillity, jsem celkem zvědav, co z toho vyleze, má to být něco ve stylu tý fajn desky z roku 99. Jmenovalo se to jako nějaká promítačka…” “Myslíš ‘Projector’?” zbystří další mladý muž sedící opodál a odkládá knihu, kterou ještě před několika vteřinami hltal jako pirát odcizený grog. “Jo to bude ono,” souhlasí chlápek třímající pevně digipackovou verzi a záhy tiskne knoflík play. Pro námět na večerní diskusi je uděláno…

Fanoušci museli být značně natěšeni (či v případě skeptičtějších jedinců alespoň překvapeni), když po internetu začaly kolovat novinky o nastávajícím albu švédských matadorů melodické death metalové scény, jimiž kapela dávala najevo svou spokojenost s novým materiálem a hovořila o aktuální desce jako o nejoriginálnější a nejexperimentálnější desce od zářezu “Projector” z roku 1999. Tato deska, ač svého času pravděpodobně nedoceněna, se nyní považuje za jeden ze základních milníků (vedle klasické “The Gallery” či “Damage Done”) tvorby těchto sympatických seveřanů. A není divu, “Projector” totiž představuje ideální hranici mezi tvrdostí, melodií a melancholií, kterou reprezentují zejména čisté vokály (které dále v jejich tvorbě nebyly rozvíjeny), navíc kloubí lehkou progresi s přirozenou chytlavostí.

Jenomže návrat čistého zpěvu ještě nemusel nutně znamenat návrat formy z dob již zmiňovaného díla, ani kapela koneckonců netvrdila, že se bude jednat o pokračování, pouze jméno “Projector” využila k nalákání fanoušků, řekněme to upřímně a bez undergroundové nechutě – zkrátka k reklamě. V čem tedy bude spočívat progrese novinky nazvané “Construct” (vážně konstruktivní název, že)? Vymaní se snad švédská melodická úderka ze svých tradičních postupů? Nabídne například obsazení neobvyklých nástrojů? Sklouzne do instrumentální ekvilibristiky, nebo vše podřídí dusivé temné atmosféře v duchu Blut aus Nord, ke které nabádá neobvyklý artwork?

Dark Tranquillity se rozhodli zahrát na notu vetší temnoty a melancholie, což v jistých ohledech nabízí mnohem větší svobodu vyjádření. Bereme-li tuto atmosféru za stěžejní náladový atribut, je možno i v na první poslech monotónní mozaice naleznout netušené rozměry, o čemž nás může přesvědčit již zmiňovaný francouzský black metalový projekt. Jenomže Dark Tranquillity jsou stále primárně melodickým death metalem, stylem založeným na kombinaci tvrdosti a explicitnější melodiky, což v temném hávu může znít všelijak. Nebudu tedy déle napínat a spekulovat nad teoriemi a začnu mluvit již k samotné desce, která v tomto ohledu nemůže popřít stálý vliv jejich zarytého rukopisu.

Album tedy představuje jakousi expedici do již objevených končin, jiný způsob jak vyjádřit stejnou myšlenku. Zásadní změnou, která placku tedy nejvíce odlišuje od předchůdců, je zde pochopitelně zvuk. Pozdržel bych se raději expresivního označení “nahráno přes mokrý hadr”, jež jsem zaznamenal v nějaké internetové diskusi, mám přeci jen úctu k záměrům zvukařů, leč zvuk může být lehkým terčem kritiky už jen proto, že nebýt jeho, dost možná bychom měli co do činění s “úplně klasickými Dark Tranquillity“. Samozřejmě trochu přeháním, několik skladeb bych si netroufal zařadit do skupinky “standardní kompoziční šablona” (což v žádném případě neberte jako urážku – jejich klasické postupy často fungují bezvadně), přesto se ovšem celek alba opět ztrácí ve vyjetých kolejích. Pokud jde o instrumentální vyžití hráčů, povětšinou zůstává na stejné úrovni, na níž jsme byli zvyklí. Onen zmiňovaný prvek čistých Mikaelových vokálních poloh zde ovšem dodává jistý pocit výjimečnosti.

První kompozicí na albu je stopa nesoucí název “For Broken Words”, která dost jasně reprezentuje emoční smýšlení desky, tedy větší zahloubanost a melancholii, a je jednou z nejneobvyklejších. Byla vypuštěna jako první ukázka z alba, ovšem sklidila spíše negativní ohlasy, a ač při poslechu mám stále pocity spíše rozpačité, podle mne představuje něco, co by v budoucnu mohlo pohnout kormidlem k novým obzorům. Táhnoucí se melodie může dost odrazovat posluchače libující si v zběsilejším riffování, leč od desky s takovými preferencemi se toto dá celkem očekávat. Hluboké tóny klavíru dokreslují ponurou dramatičnost, melancholická mezihra sice změkčí druhý refrén, přesto ke skladbě neodmyslitelně patří, pohlcuje. Při poslechu dvojky “The Science of Noise”, která je více věrná klasickému žánrovému zařazení, člověka může zklamat zjištění, že na úkor větší melodičnosti a zapamatovatelnosti se zde stěžejním motivem stává v podstatě banální postup (mimochodem odvařený z předchozí tvorby). Co je ovšem více zarážející, že to vlastně celkem funguje.

Avizovaných čistých vokálů se ovšem dočkáme až v singlu “Uniformity”, který představuje ideální rovinu tohoto alba a zároveň se nápadově neobrací k nejklasičtějším postupům. Za zástupce klasického melodického death metalu přichází “The Silence in Between” či zejména z úvodního riffu čerpající “Apathetic”. Nástup následujícího songu mi trochu připomíná jednu skladbu z debutového alba krajanů (a zároveň i žánrových spřízněnců) In Mourning, ovšem jinak toto střídání baladické sloky s klasickým melo-death refrénem nabízí příjemné pokračování a čisté vokály opět v člověku vyvolávají nostalgii “Projector”. Asi největší hitovkou je pak “Endtime Hearts”, jejíž chytlavá a nápaditá melodie by se ani na “Damage Done” nemusela ztratit, díky čemuž má potenciál stát se koncertní jistotou. A pokud se někomu třeba opět začalo stýskat po čistých vokálních linkách, v atmosféru zpestřující “State of Trust” si jistě najde přítele. Zpět k žánrovému navrácení poslouží “Weight of the End”, která je schopna celkem precizně kloubit melo-death elementy s atmosférou, za využití modifikované kolovrátkové melodie. Závěrečná “None Becoming” uzavírá album v příjemném duchu kloubícím pro toto album stěžejní komponenty.

Dark Tranquillity nám tímto albem představili celkem spolehlivý způsob vytvoření experimentu z ingrediencí vesměs tradičních, zabalených ovšem do pláště nekonkrétnějšího zvuku, temnější atmosféry a specificky designově vyřešené krabičky. Máte-li rádi přelomový “Projector”, vyjadřovacími prostředky, které nejlépe reprezentují již mnohokrát vyzdvihované vokální linky, se vám jistě skupina zavděčí. Co ovšem řeknete na samotné nápady, to už raději ponechám na vaší individualitě…

“Prosimtě, vždyť taková ‘The Science of Noise’ je jako doprovodné midi vytažené z Holopainenova Korgu…”
“Náhodou, je to výborně temné.”
“Vždyť je to prostě jen další album Dark Tranquillity, tak už to neřešte!”


Druhý pohled (Kaša):

Dark Tranquillity jsou pro mě už léta zárukou kvalitních alb severské melodicko-death metalové scény a “Construct” není výjimkou. Není to nic objevného, ale tahle zasloužilá parta moc dobře ví, co jí jde nejlíp, a na nějaké experimenty kašle. Pro někoho by se Dark Tranquillity mohli postupem času stát takovou tou uniformní sázkou na jistotu, která nepřekvapí, ale “Construct” si několik silných chvilek připravilo. Úvodní “For Broken Words” se možná rozjíždí pomalu, ale i tak je to pro mě jedna z nejlepších skladeb alba, ale ani nad hodně melodickou “Uniformity” bych nelámal hůl, protože refrén je sakra povedený.

Pokud bych srovnával jen s novějšími alby, protože s těmi klasickými kousky se srovnávat nedá, tak zas taková pecka, jako byly svého času “Fiction” a “Character”, aktuální zásek v diskografii bohužel není. Zprvu jsem měl z desky dokonce tak dobrý dojem, že jsem počítal s hodnocením o bod vyšším, ale několik nedávných poslechů mi ukázalo, že konec alba mírně ztrácí dech a můj úsudek se trošku srovnal, takže poté, co opadlo počáteční nadšení, to vidím na slušnou sedmičku.


Odradek Room – Bardo. Relative Reality

Odradek Room - Bardo. Relative Reality
Země: Ukrajina
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 9.3.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Театр форм
02. Соцветие тишины
03. Картина (впиваясь в холст маслом)
04. Удушье
05. Выцветшая реальность
06. Река
07. Холодный свет

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Pokud jste o kapele v názvu tohoto článku až doposud neslyšeli, rozhodně nemáte důvod se považovat za nějaké nevzdělance. Například ani já jsem až donedávna neměl o Odradek Room nějaké ponětí, což se ovšem změnilo, když se mi do ruky dostal jejich aktuální debut “Bardo. Relative Reality”, který do jisté míry za pozornost jistě stojí. Zčásti může být pro našince tato ukrajinská formace zajímavá už jen z toho důvodu, že její název odkazuje na jednoho českého spisovatele, a sice na Franze Kafku a jeho kraťoučkou povídku “Starost hlavy rodiny” – kraťoučkou doslova, neboť jde o pouhých pět odstavečků. Ty se točí kolem jakési neurčité bytosti, jejíž jméno zní Odradek, a tady už jsme doma, odkud jméno kapely pochází. Tím ovšem zajímavosti nekončí, když už jsme u toho, jelikož název alba i samotný jeho koncept je zase založen na “Tibetské knize mrtvých” a jejích myšlenkách. Co ale Odradek Room nabízejí hudebně?

V základě by se dalo říct, že kapela má asi nejblíže k melodickému death metalu s občasnými záchvěvy doomu. Možná si v této chvíli řeknete, že vzhledem k tematickému zaměření kapely to může znít až trochu fádně a že byste tedy čekali něco trochu méně obvyklého. Upřímně, byl jsem na tom zpočátku stejně a s takovým vědomím jsem do přehrávače vkládal i samotnou placku. Jak se ovšem hned první poslech záhy ukáže, ona neobvyklost v tom schovaná opravdu je, byť to z žánrového zařazení nemusí být na první pohled patrné. Odradek Room se totiž na svůj žánr snaží dívat trochu progresivnější optikou, což se jim poměrně úspěšně i daří. Ve výsledku se dá tedy tvrdit, že skupina je vlastně s tím, co si pod pojmem melodický death metal představí většina z nás, spojena spíše formálně co do stylového výraziva, avšak co do samotné hudby, atmosféry nebo pojetí už znatelně méně. Co je ale dost dobré, i přesto se stále nejedná o nic, co by třeba nemuselo chutnat fanouškovi melodic death metalu, jen je to – řečeno s mírnou nadsázkou, protože v žádném případě nechci tvrdit, že by měl být klasický melodic death metal pro blbce – trochu chytřejší. A to už zní docela dost zajímavě, nebo snad ne?

Úvod desky obstarává skladba “Театр форм”, která je vlastně možná předčasným vrcholem “Bardo. Relative Reality”, osobně jsem si ji oblíbil hned na první poslech a vlastně až doteď ji považuji za nejlepší kus desky, jemuž se dokázala vyrovnat už jen závěrečná “Холодный свет”. Ale zpátky k “Театр форм” – hned začátek zní velmi slibně, když se do neveselých táhlých tónů začne v pozadí ozývat jakási zvonkohra, z čehož plyne trochu groteskní kontrast, nicméně groteskní v tom dobrém slova smyslu. Postupně se spustí mocný riff s hrubým growlingem, ale je to jen další pasáž z osm a půl minut dlouhé kompozice, která se brzy začne přelévat zase jinam a dál – zejména střed písničky je vyloženě skvělý. Takhle se to ovšem má v podstatě s celou deskou, protože snad není songu, který by končil stejně, jako začínal, nějaké obyčejné omílání klasické formy sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec tu není. Odradek Room se naopak pouští do složitějších a rozsáhlejších kompozic, jimž minimálně co do toho rozsahu jednoznačně vévodí třetí “Картина (впиваясь в холст маслом)”, jež se vcelku hravě přehoupla přes dvanáctiminutovou hranici. Vtip je ale v tom, že Odradek Room tak činí se žánrem, v němž to až tak obvyklé není – netvrdím, že jsou tito Ukrajinci jediní, což rozhodně nejsou, přesto je to pořád osvěžující.

Jedinou mušku na “Bardo. Relative Reality” vidím v tom, že i přes svůj progresivnější přístup deska postupně začne docela paradoxně plynout v trochu letargickém tempu, což se týká zejména středu alba – ostatně proto jsem také výše tvrdil, že se mi jako nejsilnější zdá úvod nahrávky a pak její konec, protože je to obvykle až předposlední “Река”, která mne z oné lehké letargie vytrhne. Tím však netvrdím, že by byl střed “Bardo. Relative Reality” nějak nudný – to je totiž něco úplné jiného. Jednoduše jsem postupně přišel na to, že když desku nechám hrát jen tak jako kulisu, nic moc si z ní neodnesu, abych si jednotlivé songy užil, musím se na hudbu trochu soustředit. Jenže při tomto soustředění se po chvíli člověk zahloubá, myšlenky se rozlétnou, takže se “Bardo. Relative Reality” stává opět “kulisou”, akorát na trochu vyšší úrovni než jen obyčejný podklad k nějaké práci, k přemítání a přemýšlení – alespoň v mém případě takto debut Odradek Room fuguje. Jestli tohle je nebo není pozitivum nebo negativum, to už si musí každý z vás rozmyslet sám. Ať tak či onak, v obou případech si myslím, že to nic nemění na faktu, že je “Bardo. Relative Reality” velmi dobrá záležitost, která za slyšení docela stojí. A vezmeme-li to z obecnější hlediska ne jen samotného alba, ale celé kapely, pak se jedná o jasný důkaz toho, že Odradek Room rozhodně mají potenciál k tomu, aby i v budoucnu přicházeli se zajímavou muzikou.