 |
| Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Pro Petera Tägtgrena mám slabost hned z několika důvodů. Tím hlavním je, že napříč celou svou kariérou si celkem s přehledem udržuje vysoký standard desek, pod nimiž je podepsán, a přestože (nebo snad právě protože?) stále hraje ten svůj hymnický death, neplatí na něj univerzální formulka, která tvrdí, že všeho se člověk časem přejí a alespoň pro mě jsou jeho studiové desky napjatě očekávány. Řada alb jeho domovské kapely jsou stavebními kameny severského melodického death metalu a dodnes z nich citují zástupy následovatelů, takže mu člověk odpustí i to, že čas od času některými postupy vykrádá sám sebe. Takhle by se totiž dalo nahlížet na kterékoli z alb Hypocrisy, která chronologicky spadají za eponymní opus z roku 1999, včetně aktuálního “End of Disclosure”, na které jsme si opět museli počkat dlouhé čtyři roky.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak čtyři roky nejsou zas tak dlouhá doba, ale při pohledu na kadenci s jakou Hypocrisy sázeli alba v devadesátých letech, je tato pauza přeci jen trnem v oku pro ty méně trpělivé. Nakonec si ale říkám, že i díky této delší pauze se mě nezmocňuje myšlenka opakování sebe sama, jak by tomu s velkou pravděpodobností bylo v případě, že by tahle parta s neúnavným workoholikem v čele, sázela placky jako na výrobní lince. Dvanáctá kapitola na téma melodický death metal vznikla opět ve studiu The Abyss a protože se Tägtgren klasicky posadil rovněž za mixážní pult svého proslulého studia, je po technické stránce album špičkou ve svém oboru. Na druhou stranu je pravda, že za nadupanou produkcí mi tak trochu schází taková ta nepopsatelná atmosféra ze starších desek, kdy se nad spletencem hutných kytar a severské rytmiky vznášelo tajemno a mystično, které nádherně okořenily zmíněný majstrštyk “Hypocrisy” nebo “Abducted”, jež považuji za nepřekonatelné, takže minimálně v tomto ohledu se ukazuje, že méně je někdy více. Sice by mě nenapadlo, že zrovna v Tägtgrenově produkci budu hledat nějaké mouchy, ale nemůžu si pomoct.
Pojďme pomalu k samotné novince. “End of Dislosure” je po okraj napěchováno silnými skladbami, mezi kterými bych jen těžko hledal nějakého odpadlíka, jenž by zbytku stáda nestačil, přestože po zhlédnutí videoklipu k titulnímu otvíráku jsem mluvil jinak. Skladba to není špatná, ale docela rychle se mi díky své jednodušší a přímočařejší struktuře oposlouchala a jako otvírák mi vůbec nedávala smysl. Vůbec nešlapala a vzpomínal jsem na starší desky, kde se i předchozí “A Taste of Extreme Divinity” díky “Valley of the Damned” rozjela bez zaváhání. Nicméně, po mnoha a mnoha posleších jsem jí přišel na chuť, nebo jsem si na ni jen zvykl, a považuji ji za velice slušnou melodickou hymnu, přestože dramaturgicky by líp sedla za druhou “Tales of Thy Spineless”. To je vypalovačka jedna báseň a svým tahem na branku mě naprosto uzemnila. Po rychlém a agresivním úvodu se trošku zvolní v melodickém refrénu, které k téhle kapele prostě patří. Tägtgren platí za jednoho z nejvýraznějších vokalistů na scéně a jeho vokál, který umně kmitá mezi hlubokým chropotem a výše položeným jekotem, je toho jasným důkazem. Jdeme ale dál, protože za dveřmi netrpělivě přešlapuje chytlavá “The Eye”, ve které jsem si vychutnal dunící basu Mikaela Hedlunda. Ústřední kytarový riff možná není z říše snů, protože svou jednoduchostí mi pasuje spíš k Pain, ale kytarovými vyhrávkami v refrénu se dostáváme opět do formy. To “United We Fall” se zpočátku tváří jako oddychovka, ale po chvíli se utrhne z řetězů a jasně frázující Tägtgren celou death metalovou zběsilost tlačí dopředu. Za mě jedna z nejsilnějších písní desky.
Druhá půlka naštěstí nijak nezaostává a hned “44 Double Zero” mě baví. Kompozičně se mi hodí do vedlejšáku Pain, kde by s jinými aranžemi mohla fungovat ještě líp, ale nic proti ní, pořád je to nadstandard, který nemůže urazit i díky bicím Reidara Horghagena, jehož prostor je možná na letmý poslech celkem nevýrazný, ale jede jako mašina a druhá půle posledně jmenované skladby patří právě jemu. Valivá “Hell Is Where I Stay” možná neoplývá tolika melodickými nápady jako zbylé skladby, ale svou hutnou atmosférou je zpestřením druhé poloviny desky, protože “When Death Calls” a “Soldier of Fortune” jsou si v jednom ohledu docela podobné, i když vedle sebe stojí jako noc a den. V obou případech mluvíme o koncertních tutovkách s melodickými kytarami a silnou vokální linkou. Druhá z této dvojice je výrazně pomalejší, ale pořád úderná hymna vznášející se na křídlech severské kytarové melodiky, zatímco “When Death Calls” šlape vstříc svému agresivnímu závěru. Závěrečná, velmi pomalá “The Return” je důstojným zakončením desky, která ve mně díky své vyrovnanosti zanechala především pozitivní dojmy.
Má “End of Disclosure” vůbec nějaké chyby? Když si člověk nebude snažit přiřadit dané momenty, nebo celé skladby k některým z předchozích alb, která za sebou Hypocrisy zanechali, tak vlastně ani ne. Ve všech ohledech se jedná o skvělou desku, která přesně splňuje to, co od aktuální podoby této legendy očekávám. Kolekce písní, které těží ze své minulosti, ale zase ne tolik, aby deska nebyla schopna žít svým vlastním životem. Zhruba tři čtvrtě hodinka nového materiálu odsýpá velice plynule, bez jakéhokoli zaváhání, takže nemám důvod být nespokojený a za čtyři roky snad zase ve stejné formě na slyšenou.
Další názory:
Tägtgrenovic bandička už patří k takovým stálicím scény. Začali na hrubém death metalu se satanistickými náměty (to ještě pěl Masse Broberg, dnes známý jako Emperor Magus Caligula z Dark Funeral, ve kterých už ale taky nepůsobí). Poté však otěže plně převzal právě Peter Tägtgren, který se začal věnovat svým oblíbeným tématům, a tomu podřídil i hudební složku, která postupně dostávala melodičtější háv. Od té doby nás pravidelně zásobuje tu zábavnějšími, tu nudnějšími deskami, od kterých minimálně od alba “The Arrival” víte, co čekat. Nové album je přesně případ alba, které neurazí, ani nenadchne. Zvukově vyšperkované, kompozičně potvrzující letitou hypokrysí formu. Je mi sympatické, že sami přiznávají, že se nesnaží svůj vývoj někam hnát. Přesto je tahle deska plná až moc očekávaných melodií a postupů. Poslechnul jsem si ji několikrát, našel si pár oblíbených momentů, ale když se k ní už nevrátím, nic se taky nestane. Plus za parádní vokální práci a vypalovačku “Tales of Thy Spineless”.
Stick
