Archiv štítku: metalcore

Reporty

Parkway Drive, Comeback Kid, Bleeding Through

Komentáře: 3
Parkway Drive, Comeback Kid
Datum: 13.11.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Bleeding Through, Comeback Kid, Emmure, Parkway Drive, War from a Harlots Mouth, Your Demise

Celou akci odpalují američtí We Came as Romans. Jejich vystoupení bylo průměrné. Zvukař se ještě hledal, ale nejvíce mě uchvátil jejich asijský bubeník. Šlo mu to pěkně od ruky. Po skončení vystoupení We Came as Romans jsem se přemístil o patro níž. Vyčkával jsem zde, až půjde nějaká slavná osobnost okolo. A hele, vyfotil jsem se s zpěvákem a frontmanem z Bleeding Through. Byl velice příjemný a vstřícný. Tímto čekáním jsem přišel o Your Demise.

Vyběhl jsem nahoru k pódiu a sál byl poprvé naplněn až k prasknutí. Ze zákulisí vylítla německá drtička jménem War from a Harlots Mouth. Jejich vystoupení bylo pro mě největším překvapením celého večera. Porvé jsem viděl v Abatonu úkaz, kterému se říká wall of death. Fakt bych tam nechtěl být. Musím říci, že War from a Harlots Mouth mají v ČR dost fanoušků. Zase mě nejvíce překvapil bubeník – bubnoval jak smyslů zbavený. Abych je jen nechválil, tak zvuk taky nebyl zrovna kvalitní, ale na celé show to nebylo znát. Musím říci, že delší než čtyřicetiminutové vystoupení by u této party bylo šílené.

Zhruba po dvaceti minutách nastoupili Emmure. Nevím, co bych o nich napsal. Tenhle styl hudby není moc pro mě, ale vystoupení mělo docela úroveň. Zvuk se velmi razantně vylepšil a show byla uspokojivá. Hráli zhruba půl hodiny a já si říkal, kdy už skončí.

Následující kapela z Kalifornie – Bleeding Through – byla můj favorit. Jakmile vlétla na pódium, nevěděl jsem, kde mi hlava stojí. Zpěvák Brandan Schieppati lítal ze strany na stranu. Tohle vystoupení bylo skoro bezchyby. Největší škoda byla, že nebyly skoro vůbec slyšet klávesy. Klávesistka Marta Peterson do toho vkládala, co to šlo, ale bohužel. Zpěv byl též na nic. Když došlo na čisté vokály, byly přebity kytarami a bicími. I přes všechno tohle má kapela u mě velký palec nahoru.

Cca patnáct minut se předělávalo pódium na následující vystoupení Comeback Kid. Poté vyběhli na pódium a začali hrát. Tenhle styl mě znova nebaví a tudíž po asi pěti písničkách odcházím dolů. Abych shrnul vystoupení… show dobrá a zvuk taky. Škoda, že se mi tento styl nelíbí.

Když jsem šel po schodech dolů, čekalo tam na mě nemilé překvapení – seděl tam poblitý kluk a hodil to přes celé schody! Hnus!

O patro níž nebyla skoro ani noha a u trik s logy Bleeding Through byla celá kapela. Musel jsem se s nimi bezpodmínečně vyfotit. Dolů se nahrnula hromada lidí a já šel chytit dobré místo na dnešní hvězdu večera – Australany Parkway Drive! Sednul jsem si na balkon a vyčkával co bude. Tentokráte po půl hodině se zhasnul Abaton a z beden se začaly loudit první tony intra “Samsara”…

Kapela začla písní “Unrest”. Pro můj údiv byl zvuk čistý, zpěv byl nádherně slyšet a Parkway Drive potvrdili, že jsou headlineři oprávněně. Na pódium lezl jeden mamlas za druhým a každý musel si skočit. Já se mohl umlátit smíchy, když skočili a circlepit se rozestoupil. Poprvé jsem viděl i rozseklou hlavu. Zpět k Parkway Drive. Po pár písničkách došlo k přestavbě pódia. Přibyly tam palmy atd. Začala moje oblíbená “Home Is for the Heartless”. Hráli jeden hit za druhým a v sále začal lítat gumový míč. A za chvíli i nafukovací člun. Tohle byl koncert, jak má být. Myslím si, že kapela takovýhle ohlas ani nečekala. Poslední písnička “Boneyards” mě úplně dodělala.

Abych to shrnul… tohle určitě byla jedna z největších událostí roku. Všechny kapely hrály na 110 %.

Minirecenze

Miss May I – Monument

1 komentář
Miss May I - Monument
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 21.6.2010
Label: Rise Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je to již rok, co jsem tu recenzoval tuto partu. Tehdy to byla mladá, poměrně nezkušená kapela, která se se svým debutem “Apologies Are for the Weak” uvedla na scénu. Tento počin mě velice bavil, jednalo se o velice chytlavý metalcore, který i přesto, že nebyl nijak odlišný od ostatních kapel, měl své kouzlo. Oproti “Apologies Are for the Weak” je ale “Monument” opravdu slabý. Doufal jsem, že Miss May I navážou podobnou hudbou, jelikož je kapela mladá a stále má celou svou budoucnost před sebou. Po nasbíraných zkušenostech jsem čekal, že “Monument” bude opravdu geniální. Zřejmě jsem přecenil jejich možnosti, protože je to až podprůměrná hudba, které je všude milión.

A v čem je to tak jiné? Jak to teď bývá oblíbené, opět se výrazně přidalo na melodice. Skoro každou kapelu to k tomu táhne. Na jednu stranu tento tah chápu, kapela nechce dosáhnout toho, aby rok co rok zněla stejně. Skvělý scream z loňska? Nahrazen něčím, co se s tím nedá vůbec srovnávat. Možná jsem z toho “vyrostl”, ale čistý vokál už se mi tu tolik nezamlouvá. Nejspíše to bude ale tím, že zrovna na pozici basáka a čistých vokálů proběhla změna. Joshe Gillespie, který to zvládal dokonale, nahradil Ryan Neff. Od něj mi to prostě nesedí. Jednotlivé songy se od sebe skoro neliší, je to prostě metalcore, který je jen pro peníze. Možná to bude znít pro někoho jako klišé, ale Miss May I určitě dost pokomerčnili. Nemám tu žádný oblíbený kousek, nic, co bych si několikrát pustil dokola. Když si pustím jakoukoliv píseň z loňska a srovnám ji s novinkou, tak jsou prostě všechny lepší. Jednotlivě to moc rozebírat nejde, ale zmíním “In Recognition”. Poměrně zajímavý kousek na corovou kapelu. Pomalá balada pouze s čistým zpěvem. Ideální na ploužáček, ale od toho snad máme jiné kapely, ne? Zbytek je opravdu jen nuda…

Trošku mě mrzí, že se Miss May I, kterým jsem předpokládal velkou budoucnost, nepovedlo už hned druhé album. Je to bez nápadu, jakákoliv originalita je pryč, nic, co by vás prostě chytlo. Nemá to žádný sex-appeal. Velice jednoduchá hudba pro jednoduché lidi. Pokud chcete něco víc, zde to nenajdete. Snad příště a lépe.

Recenze

Bring Me the Horizon – There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.

Komentáře: 5
Bring Me the Horizon - There Is a Hell, Believe Me I've Seen It. There Is a Heaven, Let's Keep It a Secret.
Země: Velká Británie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.10.2010
Label: Visible Noise / Epitaph Records

Tracklist:
01. Crucify Me
02. Anthem
03. It Never Ends
04. Fuck
05. Don’t Go
06. Home Sweet Hole
07. Alligator Blood
08. Visions
09. Blacklist
10. Memorial
11. Blessed with a Curse
12. Fox and the Wolf

Hodnocení:
Seda – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Že se někdo během své šestileté historie dokáže měnit každým albem, je možné. Typickým příkladem jsou Bring Me the Horizon. Na počátku deathcorová kapela s lehkými prvky metalcoru. „Count Your Blessings“ je vyšvihlo nahoru a přišla trochu změna. Se „Suicide Season“ se fandové rozdělili na dvě půlky. Samozřejmě spoustu nových přibylo, několik ale na kapelu zanevřelo. Nikdy jsem taky neviděl tolik různých názorů na frontmana. Co jsem vyčetl, tak Ollie Sykes je prý neskutečně hezký a holčičky ho poslouchají jen kvůli tomu.

Před vydáním vyšel ven singl „It Never Ends“, který byl opět úplně jiný než předešlá tvorba. Ze začátku se mi to nelíbilo a bál jsem se, že to odnese zbytek desky. Nakonec jsem tomu ale přišel na chuť a na „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ se začal těšit.

Ještě než se pustím do samotné hudby, musím zkritizovat název. Proboha, proč je tak dlouhý? Jestli to má být marketingový tah, tak jim sice možná vyjde, ale mě naštval hned, jak jsem ho viděl. Sice jsem si ho poměrně rychle zapamatoval (stále se mi ale míchá „Hell“ s „Heaven“), přesto je to jeden z nejhorších názvů, co jsem za poslední roky viděl.

Ještěže hudba to naprosto napraví. Otvíračka nese název „Crucify Me“ a je docela podobná věcem z posledního alba, jen se přidalo trochu na melodice. Poprvé se tu také vyskytuje v pozadí ženský vokál, který vyzpívává název alba. Tento jev se pak projevuje i v další části desky. V další „Anthem“ se trochu přitvrdí a na konci je tam lehčí symfonická část. Tady je zejména skvělý refrén. Po ní je tu hodně diskutovaná „It Never Ends“, po více posleších je to ale nakonec opravdu dobrá píseň. Nejvíce se mi líbí Ollieho scream. Ne, že by byl nějak úžasný, ale je v takové podobě, aby se nemohlo říct, že se přešlo ze screamu na čistý zpěv. Zase ale není v takové verzi, aby to odpudilo úplně netradiční posluchače. Například můj známý, který ujíždí na věcech jako Lady Gaga, i tento singl velice ocenil a poslouchá ho docela často. Ostatní věci od Bring Me the Horizon se mu ale už třeba vůbec nelíbily. Je to prostě hitovka, na které si skupina vydělá, a řekl bych, že bude na iTunes apod. nejvíce prodávaným zbožím od skupiny. Poprvé kapela také (pokud se nepletu) využívá čistého zpěvu. Ve „Fuck“ ukazuje Ollie své měkké já, pokud by to bylo u každé písně, tak by se mi to nelíbilo. Pro jednou a navíc poprvé je to ovšem zajímavé zpestření. Je tu i výrazně více pomalých kousků. „Don’t Go“, „Blessed with a Curse“ a zajímavá „Memorial“, ve které se vyskytují snad jen klávesy a jiné počítačové zvuky. Pokud to ale vezmeme popořadě, tak v „Don’t Go“ se opět vyskytuje ženský hlas a celkově je na velice vysoké úrovni. Málokdo by takhle „vyspělou“ píseň čekal u „dětských coristů“. Jeden z nejlepších výtvorů kapely vůbec.

Nejdříve mě před vydáním zachvátil strach, ale hned po poslechu „Crucify Me“ mi bylo jasné, že to jsou Bring Me the Horizon, jak je mám rád. Už jen „Suicide Season“ je dostalo k mým hodně oblíbeným kapelám a aktuální „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ to jen potvrdilo. Kvalitní deska, kapela ale opět experimentuje. Svou hudbu posouvá trošku jinam, jsou tu nové prvky (ženský vokál, čistý zpěv, pomalé písně), které to výborně koření. Poslech není stereotypní, což problém u skupin s tímto zaměřením bývá. Kvalit „Suicide Season“ nedosahuje, pořád je to ale hodně dobrá práce.

Další názory:

99 % různého core-metalu jde absolutně mimo mě a nejspíš by to stejně tak dopadlo i s novinkou Bring Me the Horizon, nebýt jistého Sedy, který na kolenou prosil, hory doly sliboval (prý bude na oplátku hodnotit nové Deathspell Omega… to jsem na něj teda zvědavý!), jen abych mu prý ty Bring Me the Horizon ohodnotil. Tak jsem se nad ním jako správný redakční kolega slitoval a milostivě si album s poněkud krkolomným názvem „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ sehnal. A ono to kupodivu není zas tak špatné. Právě naopak, jedná se o docela překvapivě dobrý materiál, který nepostrádá nápady, zábavnost a mnohdy i chuť se nějak odlišit od zbytku scény, což zvláště v případě moderních žánrů beru za klad. V podstatě každá skladba má desce své pevně dané místo a nahrávka tudíž nenudí až do konce, což říkám jako někdo, komu většinou něco-core-alba přijdou přehnaně dlouhá a nezábavná (a to i když mají třeba i jen půlhodiny). „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ budiž tou světlou výjimkou potvrzující pravidlo. Speciálně bych jako vrcholy vypíchl druhou „Anthem“ s výbušným refrénem, překvapivou „Don’t Go“ (něco takového bych nečekal) a nakonec dvojici „Alligator Blood“ a „Blacklist“, které se sice obě blíží klasičtějšímu pojetí stylu, ale v rámci celé desky vyznívají velmi dobře.
H.

Minirecenze

Bleed from Within – Empire

Napsat komentář
Bleed from Within - Empire
Země: Velká Britáie
Žánr: deathcore / metalcore
Datum vydání: 10.5.2010
Label: Rising Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Druhá studiová práce od Bleed from Within se dostala ven začátkem května. Ve svém debutu se kapela až moc přirovnávala k jiným metalcorovým drtičům The Black Dahlia Murder. A ne náhodou. V “Humanity” se skrýval velký potenciál, který se ale mohl brzy převrátit na druhou stranu a Bleed from Within už mohli být nadosmrti zapsány jako “kopie The Black Dahlia Murder“.

A jak to nakonec dopadlo? Rozhodně kvalitně. Skupina přidala do své hudby mnohem více melodiky a zaznamenala tak určitý vývoj. Pokud máte naposloucháno předchozí album, už otevíračka “This Is Our Legacy” vás zarazí, že té melodiky je až moc. Rozhodně to není špatně, nechceme přece dvě úplně stejně znějící desky. Opět tu nacházím jeden problém, po nějakých pěti, šesti úvodních písních upadá “Empire” do stereotypu. Když si pustím ale každý song zvlásť nebo s přestávkou, je to velice kvalitní poslech. Nejvetší peckou na albu jsou ale rozhodně tyto dva kousky – sedmá “Vanity” a videoklipová “The Healing”. Druhá jmenovaná má naprosto nepřekonatelné intro, je prostě skvělá. I na “Humanity” je jeden song, který převyšuje všechny ostatní. Tím je “Servants of Divinity”. Zase se budu opakovat, jako v dřívejších recenzích, ale klidně bych album zkrátil na nějakých sedm kousků, které by bohatě stačily. Je jen málo deathcore/metalcorových věcí, co mě dokážou uchytit na celou dobu alba.

Velkou dominantou těchto kapel jsou rozhodně živá vystoupení. Neznám snad jedinou, která by při tomto hudebním žánru nezvládala svou liveshow. Konkrétně tyhle jsem mohl zhlédnout letos na Brutal Assaultu. Na tomto vystoupení byl krásně vidět rozdíl mezi prvním a druhou prací. Více samozřejmě v reportu.

Finalní verdikt je vcelku jasný. Kvalitní album, po delším poslechu začíná trochu unavovat, ale přesto je to dobrá práce. Přidaní melodiky hodnotím jako velice dobrý krok, pokud na to přišla kapela sama, jenom dobře. Snad se nejedná jen o pokus labelu, jak zvýšit prodej. Protože melodická hudba leze dvanáctkám lépe do uší (smích). Takovéhle hudby ale najdu za patnáct minut dost, tudíž se nedá dát větší hodnocení. To ale neznamená, že se nedá tento počin skvěle užít a nečeká vás dost kvalitní zábavy.

Další názory:

“Empire” mě rozhodně baví víc, než mě bavili její autoři Bleed from Within na svém nedávném vystoupení na festivalu Brutal Assault. Přesto však nemohu tvrdit, že bych se poslechu téhle desky nemohl nabažit. S Bleed from Within je celkem ta potíž, že jim hudbu, kterou produkují, prostě a jednoduše tak nějak nevěřím, což, jak jistě sami uznáte, může být celkem zásadní problém. Druhý problém bych viděl v tom, že se nijak moc neodlišují od obrovského hejna deathcore formací a jsou tudíž lehce zaměnitelní. Podle tohoto celkového názoru na kapelu si jistě jednoduše odvodíte, jaký mám názor i na “Empire”. Poslouchatelné to je a rozhodně se mi při konzumaci nedělá špatně od žaludku… ale když tak o tom přemýšlím, právě slovo “konzumace” se tady hodí mnohem lépe než “poslech”. Bleed from Within je totiž další kapela, kterých je dvanáct do tuctu, a do puntíku to samé platí rovněž o “Empire”. Vždycky to mnou jen tak prolétne, nijak mě to neotravuje, ale jakýkoliv hlubší zážitek se nepřiblíží ani na dohled. Šestka to sice je, ale má hodně odřené hrany, mhouřím obě oči (uši).
H.

Minirecenze

Heaven Shall Burn – Invictus

1 komentář
Heaven Shall Burn - Invictus
Země: Německo
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 21.5.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Když jsem tu před rokem recenzoval poslední výtvor této kapely, byl jsem na něm pořádně závislý a neustále si jej dokola pouštěl. To samé se už nedá říci o “Invictus”, které zdaleka nenaplnilo má očekávání. Heaven Shall Burn si drží stejný zvuk už od šest let staré desky “Antigone”. To pokračovalo k povedené “Deaf to Our Prayers” a již zmiňované “Iconoclast”. A slyšet furt to samé přeci jen časem omrzí. Tuto desku zatím zdobí dobrá prodejnost. Ve své domovině je v první desítce, v Rakousku na 15. místě. O jednu pozici líp si vede v Řecku a ve Švýcarsku se drží na 38. místě.

“Invictus” otevírá jednoduchá piánová skladba, která hodně, ale opravdu hodně připomíná intro “Awoken” na minulé práci. Po ní se spustí dvě hitovky, “The Omen” a “Combat”. Ke druhé jmenované byl před dvěma dny vydán videoklip. Tyto dva výtvory jsou bezesporu nejkvalitnější na albu. Zajámavá je pátá “Buried in Forgotten Grounds”, dá se přirovnat k písni “Joel”, která byla na albu minulém. Obě jsou dlouhé (přes pět minut) a zhruba uprostřed velice zpomalí a hrají pouze jeden nebo dva nástroje. Zde to je opět piáno, se kterým Heaven Shall Burn pracují velmi často. Nebýt minulé desky, “Invictus” by znělo mnohem zajímavěji. Všechny songy, co si na “Invictus” poslechnete, jste už v trošku jiné verzi slyšeli na “Iconoclast”, popř. na starších výtvorech. Je tu ale pár novinek, které jste na dříve najít nemohli. V “The Lie You Bleed For” se k angličtině přidává krátká pasáž v němčině. Celkově si myslím, že kdyby Heaven Shall Burn přešli z angličtiny do němčiny, vůbec by to neuškodilo a jejich materiál by zněl mnohem zajímavěji. Na poslední “Given in Death”, před outrem, zahostovala Sabine Weniger z Deadlock. Postarala se o čisté vokály v této skladbě. Když jsem to uslyšel, musel jsem si vzpomenout na System Divide, kde se praktikuje podobný model. Zejména ze začátku byl vokál jako vystřižený od System Divide.

Poslední počin od Heaven Shall Burn byl výrobně zvládnutý na jedničku. Produkce bez chyby, kvalitně nahrané písně a vše funguje, jak má. Má to jednu chybu – songy se víceméně opakují a vše zní furt stejně. Kapela potřebuje příště jít trochu jiným směrem. Slyšet už popáté to samé by bylo více nudné než toto. Je možné, že se kapela změnu kvůli svým fanouškům bojí udělat. Uvidíme příště.

Minirecenze

As I Lay Dying – The Powerless Rise

Komentáře: 6
As I Lay Dying - The Powerless Rise
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedna z předních metalcorových kapel As I Lay Dying se vrací na scénu se svým novým počinem. Po vydání DVD “This Is Who We Are” a poslední desky “An Ocean Between Us”, které se dostává velice pozitivních reakcí, kapela vytasila novou zbraň, a to právě “The Powerless Rise”. “Nothing Left” z placky minulé si dokonce vysloužilo nominaci Grammy za nejlepší metalový song tehdejšího roku. Po prvních pár poslechnutí mě “The Powerless Rise” moc nezaujala. Po delší době jsem ale tomu poměrně přišel na chuť a začalo mě to docela bavit.

Otvíračkou na albu je “Beyond Our Suffering”. Společně ještě se sedmou “Condemned” patří k těm nejtvrdším songům. Nevyskytuje se v nich moc velká melodika a ani čistý vokál, který je jinak, jako již klasicky, pevnou součástí kapely. Po titulním songu je tu “Anodyne Sea” – ta se rozjede podobně, ale zhruba po minutě a půl se výrazně přidá melodiky u kytar a přichází dlouhý čistý vokál. As I Lay Dying v této desce zvolili návrat k agresivitě (nemyslím to tak, že předtím tam žádná agresivita nebyla, jen ji opět výrazně přidali), která se prolíná právě těmito emotivními party. Ač mi tyto části nevadí, tady mi k tomu něco chybí. Čistý vokál není uplně takový, jak bych si ho představoval, není úplně ideální. V All That Remains či Miss May I se to perfektně hodí, zde to ale trochu ztrácí na efektivitě písně. Možná s trochu jiným hlasem by to vypadalo lépe, takhle mi to ale trochu vadí. Právě proto se mi asi libí víc songy bez téhle vychytávky. Výše zmiňované “Beyond Our Suffering” a “Condemned” jsou skvělými dílky, které patří k nejlepším na albu.

Dále tu není moc co zmiňovat. Všechny songy se nesou ve stejném stylu – energie plná agresivity, která se prolíná s emotivními kratšími častmi. Až na pár výjimek je to hlavní dominanta všech songů. Na tuto desku panuje hodně názorů, že se jedná o pokořitele placky minulé. Dle mého ovšem tak není a “An Ocean Between Us” stále patří k nejlepším od kapely. Ze začátku mě deska vůbec nebavila, teď je to solidní šestka.

Minirecenze

Shatter – Black Comedy

1 komentář
Shatter - Black Comedy
Země: Česká republika
Žánr: metalcore
Datum vydání: 1.5.2009
Label: K Max 22:46 Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Domácí metalová scéna je velice kritizována a odsuzována, že u nás kvalitní tvrdá hudba prostě nevzniká. Těmto “haterům” by bylo dobré říci, že se pletou a v našich končinách se toho najde spousta kvalitního. Shatter patří mezi ně, tato smečka hraje převážně metalcore, který není typickým moderním metalcorem. Jejich hudba se často pohybuje na pomezí hardcore a thrashe.

Shatter mají za sebou celkem bohatou historii, na scéně pohybují už zhruba jedenáct let a jako jejich největší úspěch se dá hodnotit předskakování Soulfly v roce 2003. “Black Comedy” je třetím studiovým albem a určitě se budou chystat další. Jeden ze členů skupiny nám ještě před časem poskytl rozhovor, který můžete číst zde.

Celé album v sobě skrývá velkou porci agrese a energie, hned první song “Epitaph E11” napoví, jak se “Black Comedy” bude vyvíjet. Toto tempo nepouští, album šlape, jak má, a v podstatě tu není žádný slabší moment, až na výjimku u dvou songů. “Shades of Soul”, v pořadí osmá písnička, se odehrává na akustickou kytaru a zpomaluje dobře rozjeté album. Toto bych ještě uznal, stále jsem ale nepochopil význam posledního songu, který nemá s metalem či metalcorem nic moc společného. “Apple Town” by se hodilo spíše na diskotéku nebo do jiných pochybných míst, kam chodí divní lidé. Pryč s těmito songy, “Shades of Soul” bych ješte pochopil, ale “Apple Town”, to ne. “Black Comedy” vrcholí zhruba v půlce, po výborném úvodu tu na vás čeká přeskvělá “Never Know”, která je typickým hitem do rádií a do videoklipů. Palec nahoru za tento song, možná nejlepší písnička v historii celé skupiny. Po ní následuje “Whore”, která je sice místy pomalejší, ale stále opravdu dobrý poslech. Za “Whore” je tu “Fuck Pride”, která už kvality dvou svých předchůdců nedosahuje, a tak se po této skvělé dvojici poměrně ztrácí. Další píseň, která stojí za zmínku, je devátá “Bastard”. “Bastard” je nejvíce melodická z celého alba, což mě jako velkého milovníka melodií hodně potěšilo.

“Black Comedy” je dobré album, jak jsem psal v prvním odstavci, všichni, kterým česká hudba nevoní, by si to měli poslechnout a přestat povídat. Deska si stále drží své tempo a moc nepolevuje. Až na dvě slabší místa je to velice dobrý poslech. Z prvního poslechu mě to moc neučarovalo, později jsem tomu ale přišel na chuť.

Minirecenze

System Divide – The Collapse

Komentáře: 5
System Divide - The Collapse
Země: international
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 17.5.2009
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
twitter

System Divide je velice mladá kapela. Byla založena minulý rok a na kontě má zatím pouze jedno EP. Skupina již podepsala smlouvu s Metal Blade Records a momentálně tráví veškerý čas ve studiu. Plánované datum vydání nového alba je červen roku 2010. Kapela by měla mít na triku ještě jeden videoklip, ale ten se asi někde ztratil, protože už zhruba od října nám ho System Divide slibují a stále nic. Vyšel pouze 30 vteřinový trailer, ve kterém se navíc ukazuje pouze 7 sekund vůbec z natočeného materiálu! Celá verze ještě není oficiálně venku, a kdo ví, kdy bude.

Hudba System Divide se se dá popsat celkem lehce. Skupina hraje styl velice podobný DevilDriver, tedy modernější verze thrash metalu. Občas si do něj pronikne některý prvek metalcoru. System Divide do Devildriver zvuků zabudovali ještě ženské vokály. Kapela totiž používá dva hlavní zpěváky. Mužský vokál má na starosti klasický growl a ženský vokál se snaží jít hlavně do výšek. Právě tento druhý zpěv dodává hudbě unikátnost a dělá ji zajímavou. Můžu říct, že bez zpěvačky by tato skupina neměla moc co nabídnout.

Toto EP tvoří čtyři písně. Vše začíná “Purity in Imperfection”. Hlavní roli tu má hlavně growl až metalcorový scream, to samé ve druhé “The Apec Doctrine”. Ženský vokál má povětšinou spíš vedlejší roli a na scénu ve své plné kráse se dostává až ve třetí “Sealed Shut”, kde si naplno užijete jeho skvělou podobu a výšky. Osobně bych dával zpěvačce více prostoru, protože má veliký talent, který už prokázala ve své minulé kapele Distorted. Poslední písní je “(n)Ether”. Na této písni mě trochu mrzí bicí (a celkově i po celém albu), protože v pomalejších částech mohl bubeník ubrat na dvojšlapce a trochu to zpomalit. Tímto mě zklamala i produkce, protože mohla ubrat na hlasitosti. Přeci jen, když skoro nehraje kytara a měl by vyniknout hlavně zpěv, tak to dvojšlapka v pozadí poměrně kazí. Je to sice jen detail, ale kapela by na něm měla zapracovat.

“The Collapse” je velice solidní, zní hodně slušně a napovídá, jak by se celé album mohlo vyvíjet. Osobně se na něj velice těším a zajimá mě, jak bude vypadat nový materiál skupiny. Hodnocení 6/10 je optimální, je to stále ve fázi vývoje a uvidíme, jak na tom budou, až nasbírají více zkušeností. Je tu hodně chyb, ale také hodně předností, potenciál tu je. Toto EP mě přesvedčilo k tomu, abych System Divide dál sledoval.

Ještě jedna maličkost, zpěvačka a zpěvák jsou spolu ve svazku manželském, takže doufejme, že se nějak nepohádají a nepovede to k rozvodu. Rozvod dvou členů totiž často vyústí k rozpadu kapely a to přeci nechceme :)

Minirecenze

Caliban – Say Hello to Tragedy

Komentáře: 6
Caliban - Say Hello to Tragedy
Země: Německo
Žánr: metalcore
Datum vydání: 24.8.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Caliban se po dvou letech opět vrací na hudební scénu. Po albu “The Awakening” přichází novinka “Say Hello to Tragedy”. S prvním oficiálním albem přišli hoši z Německa v roce 1999, jejich debut nesl název “A Small Boy and a Grey Heaven”, které je také někde nazýváno z jedním nejlepších metalcorových alb vůbec. Za zmínku také stojí dvě speciality “The Split Program” z roku 2000 a o pět let později “The Split Program II”. Obě desky jsou totiž společnou tvorbou s další německou skupinou Heaven Shall Burn. Půlku alba si právě zahrají Heaven Shall Burn a druhou půlku Caliban. “Say Hello to Tragedy” je pořadově sedmým albem skupiny a vychází netradičně u Century Media, místo běžných Roadrunner Records.

Celá myšlenka tohoto alba je vlastně o tom, proč se denně stává několik nešťastných událostí, kterým by šlo snadno přejít a nemusely se nikdy stát. Kytarista Marc Goertz to takto komentoval: “Kdyby jen lidé otevřeli své oči a trochu se starali o své příbuzné či sousedy, spoustě neštěstím by se dalo vyhnout. Některé naše písně jsou zcela vymyšlenými událostmi, některé se ale vztahují ke skutečným věcem jako ve Fritzlově případě.”

Po velice slibném startu skupiny s debutovým albem a další velice dobrou nahrávkou “Vent” (2001) si skupina získala velikou fanouškovskou podporu. Později ale s dalšími alby přicházelo pouze zklamaní, skupina se dostala do skoro stejného stylu, jakým se prezentují Killswitch Engage, Caliban byli nazýváni pouhými kopírkami, kdy také na albech “Shadow Hearts” (2003) a “The Opposite from Within” (2004) se zaměřili hodně na čistý zpěv místo oblíbeného screamu. Se “Say Hello to Tragedy” se dá říci, že se vrací jejich původní tvrdost a styl zpěvu, na výborná první alba ovšem daleko nemá. Vše otevírá pecka “24 Years”, která se také dočkala videoklipu. Začátek na nic nečeká a hned vybalí, co v něm je. Tvrdé části písní střídá čistý zpěv, podobný, jako má mladá skupina Miss May I. Po poměrně rychlém tempu prvních čtyr songů si odpočinete už u páté “Walk Like the Dead”, která je typickou ukázkou novějších Caliban. Patá “Walk Like the Dead” byla takovým oddechnutím a v té další “No One Is Safe” se dočkáte toho samého, co bylo na začátku. Celé album si je ve všech písních hodně podobné, spíše se jen mění text, nežli kytarové riffy či zvuky bicích. Další takový oddych je v desáté “All I Gave”, vynahradí vám to ale poslední dva songy “In The Name of Progression” a “Coma”. Celé album je takové stereotypní, moc se od toho sebe neliší, takže tato deska slouží spíše k takovému výplachu, než k hudebním orgiím.

Caliban fanouškům nahrazují zklamaní z posledních alb, ve většině písní se zhruba vrací na začátek své tvorby, v dalších je slyšet jejich novější nádech. Stále to ale ještě není ono, nic to ale nemění na tom, že “Say Hello to Tragedy” je poměrně dobrým albem, které má ale své mouchy. Pokud se Caliban budou držet toho starého dobrého směru, na příštím albu mohou být o mnoho lepší.

Minirecenze

Dawn Under Eclipse – From End to End

1 komentář
Dawn Under Eclipse - From End to End
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 21.3.2009
Label: Graves Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Není to tak dávno, co se zde objevila recenze na poslední album Heaven Shall Burn, což je zřejmě největší skupina hrající metalcore spojený s melodickým death metalem. Dawn Under Eclipse je kapela, která se pokouší o to samé. Proto je zde, v této recenzi, budu často srovnávat. Také se jedná Evropany, takže pokud skupina uspěje, je mnohem větší šance, že se k nám dostanou na nějaký ten koncert, než kdyby byli z Ameriky. Skupina konkretně pochází z Itálie.

V minulosti skupina vydala pouze dvě EP nahrávky, konkrétně “Eclipse” z roku 2005 a “Human Frailty” o dva roky později. Těmto minialbům se dostávalo jen samé pozitivní kritiky. Nebyl důvod proč tedy nezačít nahrávat album. Teď v roce 2009 se Italové konečně dočkali a mají svůj první velký úspěch.

Vše začne ani ne minutové intro s názvem “Overhear”. Intro vás má připravit a naladit do spravné atmosféry, ve které se album odehrává. Na ni pochopitelně hned navazuje nejlepší píseň celého alba – “Collision”. Začátek tohoto songu může připomínat “Endzeit” od výše zmiňovaných Heaven Shall Burn, song se objevuje hned po intru, na začátku máte dlouhý táhlý scream. “Collision” si ale nedrží své tempo po celém průběhu, často zde máte zpomalení, scream se mění v čistý vysoký zpěv, vše zvládá hlavní zpěvák, v čistém zpěvu mu nepomáhá nikdo jiný, jako to má několik jiných metalcorových skupin. O tom, že tato skupina často zpomaluje, máte důkaz i v sedmé “A Night on Earth” a desáté “Seven Circles”, hlavně “A Night on Earth” je takovým stylem písně jako např. “Snuff” od Slipknot, “Fluff” od Black Sabbath nebo “Nothing Else Matters” od Metallicy. Na poslech se vám to libí, celkově se ale ta píseň nehodí k dané skupině nebo na album. “A Night on Earth” možná vyzní jako odlehčení první půle alba, kde máte opravdu drsné songy typu “Half Light”, “Hailstorm” nebo “Shapeless”. Ve druhé půli už ale album docela zpomaluje a nemá to svoji temnotu z půle první, “Relief” nebo “Valve” vám skvělou první část nevynahradí tak dobře. Už se zde nedočkáte tolik screamu ani moc velké rychlosti, jako by to vůbec nebyli oni. Na tomto albu se vůbec nemusíte bát, že písně se budou odehrávat ve stejném stylu, jak to často bývá velikým problémem metalcorových skupin, všechny písně se odlišují a poslech nepadá do stereotypu.

V celkovém srovnání s Heaven Shall Burn tu zde nemáte tak rychlé tempo bicích, častěji si ale užijete kytarových riffů. V porovnání vokálů je Heaven Shall Burn o něco drsnejší a je tu jasná větší zkušenost. Gigs z Dawn Under Eclipse se potřebuje ještě hodně vyřádit a vyzpívat, aby zvládal to samé, co nejlepší screameři na světě.

“From End to End” nepřináší nic nového, máte tu staré osvědčené zvuky. I přesto, že je album na poslech velice zajímavé a na nějakou chvíli vás zabaví, nemáte zde nic extra. Vše se veze na osvědčených standardech.