V dnešní recenzi se podíváme na jednu hodně zajímavou formaci, jejíž muzika stojí za pozornost i navzdory tomu, že prostřednictvím „Navigating the Labyrinth“ debutuje. Nicméně se jedná pouze o debut samotného projektu Dolven, nikoliv o první desku, na níž se zúčastnění muzikanti podíleli, protože to jsou naopak zkušení pardálové, kteří toho za sebou mají poměrně dost.
V kapele se scházejí muzikanti motající se okolo portlandské metalové scény. A ano, tušíte správně, jedním z těch, kdo se na Dolven podílejí, je i člen místní veličiny náladotvorného metalu. Svou baskytarou totiž na „Navigating the Labyrinth“ přispívá Jason William Walton z Agalloch a další člen Agalloch, kytarista Don Anderson, si zde zase zahostoval v rámci kytarového sóla v úvodní skladbě „Inhale“. Za bicími sedí Tim Call, jenž má za sebou množství kapel – mně osobně přijdou nejznámější The Howling Wind (resp. ti jsou jediní, které vedu v potaz), v minulosti se ale krátce objevil i v Shadow of the Torturer, jejichž album „Dronestown“ jsme tu kdysi recenzovali. Vokálu se ujal původem Australan Henry Lauer (od roku 2011 však žijící v Portlandu) známý především díky Ironwood. Posledním zúčastněným je pak kytarista Nick Wusz, který je pro mě jako jediný neznámou.
Inu, dobrá, sestavu bychom tedy měli, ale je otázkou, do jaké muziky se to Dolven pustili. Ačkoliv jsou všichni zúčastnění spojeni s metalem, vlastní náplň „Navigating the Labyrinth“ příliš metalová není. I když, mnohde je jejich produkce nazývána akustickým doomem, což svým způsobem smysl dává. Já osobně bych ale asi neměl problém to střelit do oblasti neofolku, k němuž to má prostě nejblíže. Ať to ale nazveme jakkoliv, jistá je jedna věc – nečekejte žádné riffy metalových kytar, protože „Navigating the Labyrinth“ skutečně jede na „unplugged“ vlně.
Jak už ale nejspíš vyplynulo z výčtu přítomných hudebníků a jejich nástrojového obsazení, akustická kytara ve zvuku Dolven není osamocena a doprovázejí ji i bicí s baskytarou. Zpěv je samozřejmě skutečně zpěv, nikoliv řev – čistý, klenutý a příjemně naléhavý, aniž by násilně tlačil na pilu. Tedy, ta čistota platí až jednu výjimku, jelikož čtvrtou „Labyrinth“ v jednom momentě zničehonic pročísne několikavteřinové black metalové skřehotání. Naštěstí to ale nepůsobí nijak rušivě a jako osvěžení to funguje.
Pomyslnou páteř „Navigating the Labyrinth“ tvoří tři více jak osmiminutové písně „To Fly Free“, „Labyrinth“ a „My Prophecy“, které ze všech stran lemují instrumentální mezihry stojící pouze na akustické kytaře. Tato intermezza naštěstí nahrávku nijak nerozmělňují a neředí, ačkoliv je zase pravda, že po větším počtu poslechů se už některé značně oposlouchají – to platí zejména o „Bloom“. Na druhou stranu, to samé lze vlastně říct o některých momentech oné ústřední trojice, v níž se dostává ke slovu plné nástrojové obsazení. I v nich se mi totiž některé pasáže postupem času poněkud ohrály, například první část „Labyrinth“.
Nicméně, nechtěl jsem tím naznačit, že se „Navigating the Labyrinth“ nepovedlo, to jistě ne. Celkově vzato je můj dojem z nahrávky stále dobrý a některé nápady jsou vážně skvělé. Jako jeden příklad za všechny může posloužit třeba úvodní „riff“ v „To Fly Free“, který je jednoduše výtečný. Nehledě na fakt, že několik prvních poslechů „Navigating the Labyrinth“ se nese ve vysoce příjemném a zábavném duchu, tudíž už jenom díky těm stojí za to se po desce podívat a ochutnat ji.
Abych ovšem byl upřímný, onen přívlastek „příjemný“ na „Navigating the Labyrinth“ pasuje asi nejlépe. To samozřejmě obecně vzato není špatný výsledek, ale přece jen jsem doufal v trochu hlubší a působivější prožitek, zvláště po první ochutnávce, jež proběhla pomocí skladby „To Fly Free“, což je asi nejsilnější kus, jaký se na albu nachází. I navzdory tomu jsem si ale z debutu Dolven odnesl kladný dojem a u těch prvních poslechů jsem se vážně a bez ostychu bavil.
Není to tak dávno, kdy jsem v recenzi na album kanadských Musk Ox poukázal na letošní neofolkovou bídu. Od té doby sice nějaký ten měsíc uplynul, ale situace nedoznala výraznějších změn. V prvé řadě nevyšla žádná deska žánrových klasiků. Na nové Tenhi, Empyrium, Wardruna či na :Of the Wand & the Moon:, na ty všechny se musí nadále čekat. A doufám, že ne dlouho, protože méně známý závěs toho letos příliš nepředvedl.
Za jakous takous zmínku stojí třeba finští Nest. Ačkoliv se kapela vrací s novou desku po dlouhých osmi letech, „Mietteitä“, jak se novinka jmenuje, příliš pozornosti nezískala, a abych byl upřímný, ani mě to nepálí. První poslech mi dal totiž jasně najevo, že zde se mi do hlubšího objevování nechce. Mnohem zajímavěji na mě zapůsobilo rakouské těleso Jännerwein, ovšem i tady to není bez výhrad. „Eine Hoffnung“ z pera Rakušanů se příjemně poslouchá, ale stoprocentnímu prožitku brání pro změnu jazyková bariéra. Instrumentální složka zde hraje spíše druhé housle, a i když je fajn slyšel němčinu i v nepoznané ladnější podobě, jako tímto jazykem nevybavenému mi zůstává podstatná část jinak slušného materiálu skryta. Ještě jedno další jméno však v rukávu mám a u něj už pro zbytek textu zakotvíme. Řeč přijde na švédský projekt Forndom (původně Heathen Harnow), za nímž stojí osoba jistého H. L. H. Swärda.
Tradiční recenzentské výlety do hudební historie zainteresovaných utněme hned v zárodku, neb první hudební rašení tu je až spolu s letoškem, kdy na svět přichází studiový debut – minialbum „Flykt“. A vychází hned na labelu Nordvis, který vydal třeba některé verze nahrávek Summoning, Skogen či Panopticon. Tudíž tam, kde to u jiných začíná u na koleni dělaných demáčů, je Forndom o krok dál. Nebo spíš o dva. Nejenže se „Flykt“ dočkalo soudě dle obrázků krásného „ápětkového“ zpracování, ale taktéž svého vyprodání. A ono není divu. Swärd užívá obdobných vyjadřovacích prostředků jako vzdálení předci a funguje to. Nebojí se střídmosti a může jít příkladem folk metalovým spolkům, které i přes svá velkohubá prohlášení o tradicích prásknou na obal západ slunce osvětlující nespecifikovaný počet trpaslíků po nespecifikovatelném počtu photoshopových plastik.
Teď ale hudba. I přesto, že jsem Forndom zařadil do toho širokého žánrového rance jménem neofolk, minimálně jednou nohou jsme vedle. Neofolk, to jsou kytary, housle, klávesy, tradiční nástroje. Přestože nevylučuji, že na albu se nějaký ten lidový nástroj objevuje, ústřední roli hrají klávesy cílící na jedinou věc – atmosféru. Logicky tak není záhodno očekávat instrumentální komplikovanost, ale zadumanou ambientní temnotu. Právě v ní je však ukryt onen folklórní nádech. Síla tradic, pára vypařující se ze švédských lesů, temný rituál ve jménu nordických božstev. O tom „Flykt“ je. Nikoliv o rozverných housličkách a přizvukující kytaře, ale o skromně podané a zdánlivě minimalistické temnotě. Skrz podobné pocity vzpomínám třeba na Wardrunu. Ano, Norové jsou možná nástrojově i skladatelsky bohatší, ale výsledný dojem je velmi podobný, temný a do pradávných věků odesílající.
Navzdory nástrojové skromnosti nezní Forndom lacině, a pakliže bychom měli hledat jeden z hlavních klíčů, zastavil bych se zde. Zásadní službu vykonává vokální práce, která počin odesílá do úplně jiných sfér, a není na škodu říct, že bez ní by „Flykt“ bylo sotva poloviční. Stejně jako instrumentálně, tak ani vokálně Swärd neexhibuje, rozsah nechává rozsahem být a potichu buduje celý příběh. Hrátky s vícehlasy a ozvěnami zní naprosto přirozeně a organicky. Ctí celek, nekřičí.
I přesto, že někomu může styl Forndom připadat monotónní, opakující se až do zblbnutí a mnou zmíněná skromnost je pouhou nouzovkou, věřte, je tomu jinak. „Flykt“ není ani tak monotónní jako skvěle ucelené a zároveň se nebojí melodií. Jsou jednoduché, folkově zpěvné, ale zaměříte-li se na ně, zjistíte, že jich je dosyta a i díky nim je ona atmosféra natolik uhrančivá. Melodická jednoduchost ale nese své zápory. Garantuji vám, že první poslechy vážně nebudete mít dost a těch 25 minut s radostí sjedete klidně několikrát za sebou, ale postupně nejspíš zjistíte, že to chce brzdu. „Flykt“ totiž není úplně nejtrvanlivější, a pokud jej budete sjíždět den co den, už vám to nepřijde ani zdaleka tak silné jako prvně.
Nicméně trvanlivost je snad jediným záporem, navíc ne nijak enormním, neboť i přes deset otočení se nahrávka dostala bez zásadní ztráty kytičky. Výsledek velmi dobrý, atmosféra nesmírně přesvědčivá, lepší soundtrack do odpařujícího lesa letos neslyšen. Stále však berme v potaz, že jde o 25minutové EP, o předkrm, jenž na své volné pokračování v podobě hlavního chodu nebude dlouho čekat. Dlouhohrající debut má již své jméno, datum vydání (začátek příštího roku) a před sebou úkol porvat se s delší stopáží. Pár týdnů a budeme moudřejší. Do té doby naslouchejte „Flykt“.
Druhý pohled (H.):
Zdá se mi, že projekt Forndom si hned od svého začátku získal poměrně slušnou pozornost na to, že v polovině tohoto roku vydal teprve svoje debutové EP. Na druhou stranu, musí se nechat, že ona pozornost není nezasloužená, jelikož „Flykt“ představuje toto jméno ve velice sympatickém světle.
Takováhle minimalistická atmosféra je vždy trochu ošemetná disciplína, protože je hodně tenká hranice mezi tím, kdy je to ještě kouzelná náladotvorná nahrávka a kdy to nemá na víc než jen být příjemně plynoucí kulisou (a to ještě v tom relativně lepším případě). Naštěstí je to u Forndom ta lepší možnost, jelikož i navzdory debutovému statusu je ta hudba na vysoké úrovni.
Síla „Flykt“ tkví ve vcelku prostém faktu, že ten počin funguje přesně takovým způsobem, jakým by takováhle náladotvorná hudba fungovat měla – skutečně tu náladu tvoří. Pokud někdo touží si do svého obýváku pustit trochu toho potemnělého a mlhou opředeného severského lesa, třeba právě „Flykt“ to dokáže, čehož si osobně cením, jelikož přesně tohle je tím, co od projektů jako Forndom chci a očekávám.
Úspěšně mohu minialbu vytknout vlastně jen jednu věc, a sice že je místy cítit slušně velký vliv norských sousedů Wardruna. Naštěstí to ale není nic zas tak strašného, co by jinak skvělý dojem z „Flykt“ zkazilo. Když se totiž objeví taková nádhera jako třeba „Bäckahästen“, tak si prostě nejde moc stěžovat, protože je v tom ukrytá atmosféra, síla i hloubka.
Tak jako tak, „Flykt“ jsem si docela oblíbil, takže jsem rozhodně zvědavý, co Swärd předvede na chystaném dlouhohrajícím debutu „Dauðra Dura“, jenž bude za měsíc akorát vycházet. Prvotní neřadový nástřel je skvělý a ukazuje, že je ve Forndom skrytý nemalý potenciál, tak snad se v případě klasické desky také potvrdí…
Upřímně řečeno, na festivaly jsem poněkud vybíravá děvka. Nejde jen o to, že atmosféra klubu je mnohdy nenahraditelná a většina repertoáru na mém disku se hodí spíš do komorních prostor, jako spíš o to, že jen máloco mě přesvědčí k tomu, abych kdoví kde strávil několik dní s davem neznámých lidí a navrch nechal bankovní konto dobrovolně vykrvácet. Nicméně když se sejde unikátní místo konání, skvělý line-up a navrch dobrá společnost, v zásadě není co řešit. A to byl přesně i případ Prophecy Festu, který se v září odehrál v německém Balve.
Považte sami, už jste někdy byli na festivalu situovaném do prostor jeskyně? Potažmo na festivalu v jeskyni, během nějž mají vystoupit takové veličiny jako Lifelover či Empyrium? Nu, já určitě ne, proto jsem s rezervací a následnou koupí vstupenky neváhal ani minutu, protože něco tak unikátního se zkrátka vidí málokdy. Prophecy Fest totiž sliboval vše výše uvedené, areál Balver Höhle vypadal od pohledu luxusně a pořadatelé navrch vypustili do oběhu jen relativně omezený počet vstupenek, který se zastavil někde kolem čísla 1500.
Jediné, co mě odrazovalo, byla cesta tam a zase zpátky, nicméně s dobrou společností v podobě kolegy Ježury a šoféra Tomáše cesta plynula rychle (dobře, zčásti i díky plynu stlačenému až k podlaze) a my nechávali pole větrníků daleko za sebou. Zastávka v Kasselu, respektive návštěva tamního paláce a parku Wilhelmshöhe se nesla v duchu toho nejkýčovatějšího kýče z konce 18. století, jemuž chyběl snad už jen wagnerovský patos. Výhled na heroický výjev homosexuálního Herkula tak zachránila ochutnávka piva. Nebylo by to samo sebou, abychom se netrefili do vhodného období k návštěvě, proto byla vodní kaskáda vedoucí od památníku pro jistotu uzavřena a vypuštěna. Nijak zvlášť se nevyšvihla ani turecká divize hoteliérů, neb pověřená osoba očividně zcela zapomněla na takovou drobnost, jako je rezervace pokoje, a po několika obstrukcích a jednom přesunu na nové místo nocování jsme dostali ubytování v cimře, která víc než hotel připomínala pokoj pro hosty, případně laciný bordel.
Strasti a slasti cesty do Balve vynahradil přesně načasovaný příjezd, neb všechny odbavovací činnosti byly stihnuty téměř přesně na chlup, a já, s krásně zpracovaným průvodcem festivalu v tvrdé vazbě v rukou, mohl jít nakouknout do jeskyně na Crone, kteří tou dobou za sebou měli zhruba jednu, dvě odehrané písně. Boční projekt kapel Secrets of the Moon a Embedded nezněl věru zle, tím spíš, že šlo o první koncert vůbec, nicméně Philippův (aka sG) čistý vokál mi do těžko identifikovatelné směsky rocku a (black?) metalu příliš nesedl. Jako celek mě ale Crone rozhodně zabavili a neurazili.
S koncem setu Crone přišlo na řadu ono jméno, kvůli kterému jsem přijel. Depresivně sebevražední Lifelover se po několika letech od smrti kytaristy, vokalisty a skladatelského mozku B. probrali z letargie a k příležitosti deseti let existence se, nejspíš na posledy, vydali na koncertní podia. Podle očekávání rozjeli svůj black’n’roll ve vražedném tempu a tancovačky mohly začít. Tedy, začaly by, kdyby většina publika maximálně nekývala hlavou do rytmu, pročež jsem si uprostřed davu přišel trochu nepatřičně. Lifelover na počest zesnulého B. projeli křížem krážem celou diskografii od nejtemnějších hlubin až po poslední „Sjukdom“, přičemž nevynechali snad žádný z mých oblíbených válů. Škoda jen, že po nějakých 40 minutách se na pódium dostavil mně neznámý příslušník národa německého a za hudebního doprovodu se jal recitovat a střihl si s kapelou jednu, dvě písně. Bylo to dlouhé, nezáživné a kompletně to rozdrolilo intenzivní první část. ( ) se sice za mikrofon ještě vrátil, aby dovedl set Lifelover do úspěšného konce, ale zkrátka už to ztratilo říz.
Přiznám se, že s Lifelover skončila část programu, již jsem chtěl stůj co stůj vidět, a začala část, která závisela čistě na mé zvědavosti. Ta zpočátku obnášela především otázku, co se skrývá pod jménem Amber Asylum. Světla na pódiu odhalila čtveřici žen, povětšinou za smyčcovými nástroji. Stylizace byla očividně načichlá pohanstvím, Wiccou a důrazem na ženství, což je obvykle kombinace, od níž dávám ruce pryč. Hudebně to zpočátku nebylo špatné, nicméně nesmírně repetetivní, uspávací a ve výsledku nudné, pročež jsem se raději věnoval průzkumu zbylých prostor jeskyně. Balver Höhle se pyšní opravdu impozantní prostorou, přičemž pódium zabíralo největší část u vchodu. Poněkud mě překvapilo, jak moc je zkulturněná, vydlážděnou podlahu jsem rozhodně nečekal. Potěšilo mě ale, že se v některých místech lze pohodlně vyškrabat na stěnu, odkud je dobře vidět i slyšet, čehož jsem později několikrát využil. Zhruba uprostřed se jeskyně větvila do dvou částí – v pokračování hlavní lodi byl k nalezení výčep a galerie, v boční větvi pak rozsáhlý stánek s merchandisem, který jsem vzal z dlouhé chvíle útokem – a vzhledem k velmi příznivým cenám jsem neodešel s prázdnou.
Poněkud skeptický jsem byl i k dalšímu jménu programu. Camerata Mediolanese pro mě byli velkou neznámou a po předchozí zkušenosti jsem neměl příliš mnoho motivace zůstávat u pódia, nicméně vyplatilo se. Milánská kapela se blýskla neoklasickou, silně rytmickou hudbou a dal bych boty za to, že jsem z jejich vystoupení občas cítil silný zával martialu. Co však jejich set učinilo opravdu mocným, byl třicetihlavý sbor L’altro coro, který mě svým výkonem zamáčkl do země. Tohle prostě nemělo chybu a mně nezbylo než stát, nedudat, nechat se unášet a ve vhodných chvílích hlasitě aplaudovat. Bravo! Zato následující Darkher jsme svorně zatáhli všichni tři s tím, že to beztak bude něco jako neofolková verze Myrkur, takže jsme šli objevovat i jiné krásy Balve než jen kulturní jeskyni. Že to skončilo pivem, snad netřeba dále rozvádět.
Pro část naší výpravy však měl vrchol Prophecy Festu teprve přijít. Nicméně onen vrchol na sebe nechal pěkně dlouho čekat, neboť Empyrium nabrali víc než půlhodinové zpoždění. Dlouhé čekání (které jsem díky rabování místního Lidlu strávil poněkud příjemněji než jen postáváním pod pódiem) však vynahradili skvostným vystoupením. Sic tvorbu téhle neofolkové veličiny nijak podrobně neznám, nezbývá než smeknout, neboť duo Schwadorf–Helm doplněné o početnou suitu mě naprosto uchvátilo. Podmanivé, melancholické, krásné. Nevím, co víc napsat, protože Empyrium víc než o skutečnostech byli o pocitech, představách a snech. Sympatické bylo i vydání kratičkého EP „The Mill“ o dvou skladbách, jež bylo k prodeji jen v rámci festivalu. Něco podobného platilo i pro finské Tenhi. Bohužel, včetně dalšího zpoždění. Jejich set byl ve všech ohledech ještě o něco dál než Empyrium – jemnější, melancholičtější, mnohem dál v říši snů. Akustická hudba však byla z vyvýšeného místa slyšet opravdu slabě, oproti štěbetajícímu davu. Nezbylo, než ze skalní stěny slézt do publika, abych si z jejich setu alespoň něco odnesl.
Největším překvapením večera byl rozhodně okamžik, kdy Tenhi dohráli a na pódiu se zjevili Eviga a Inve z Dornenreich a lačnému publiku nadělili dvě, tři písně z posledního alba „Freiheit“. Drobná vložka se postarala o skvělé oživení a potěšila fanoušky kapely, kterých na Prophecy Festu podle všeho nebylo málo. Festival uzavřeli Vemod, a byť jsem byl na set Norů již notně polomrtvý, vydržel jsem – a jako už toho dne po několikáté, nelitoval jsem. Repetetivní, hypnotická nálož black metalu podpořená kosmickou projekcí mě smetla. Jak mě domácí poslech příliš nezaujal, v Balver Höhle všechno klaplo a síla riffů mě unesla mimo realitu. Chvílemi jsem nevěděl, jestli se mi chce víc spát, nebo v extatických stavech házet hlavou, jak silné to bylo. Takhle nějak si představuji závěr festivalu – vyždímat ze sebe zbytky sil, tak tak se dobelhat do stanu, praštit s sebou a usnout. Jedním slovem, luxusní.
Prophecy Fest na mě udělal velmi dobrý dojem. Popravdě jsem od line-upu nečekal zázraky, ostatně jel jsem především za Lifelover, neb mám takový dojem, že tuhle smečku již živě pod tímhle názvem nejspíš nikdy neuvidím. Jsem náramně zvědavý, s čím se Prophecy vytasí na příští rok, protože na ten letošní byly údajně v jednání i takové veličiny, jako jsou třebas A Forest of Stars, nicméně i kdybych našel v soupisce jen jedno zásadní jméno a zbytek byl neznámý, nejspíše pojedu, protože jak se ukázalo, v prostoře Balver Höhle mnohdy vše vyzní zásadně jinak, než je tomu při domácím poslechu, a mnozí sami upraví pro toto speciální místo setlist tak, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Na první rok, kdy je řada prvků jakékoliv akce většinou ve fázi nástřelu a testování, tedy můžu pět leda chválu, ačkoliv se ne všechno podařilo vychytat k naprosté dokonalosti. I tak – kdo nejel, může jen hořce litovat.
Neofolk letos nenaděluje. Ať koukám, jak koukám, v prachem poseté místnosti leží jen debutová nahrávka „Flykt“ od Forndom. Ovšem ani ta vymetené doupě nepřijala za své a čekajíc na nějakou společnost, teprve se u mě zabydluje. Je tedy nejlepší čas sáhnout vedle, do sousedních dvířek pokrývající neofolkovou scénu roku 2014. Jen malá škvírka poodhaluje zcela jiný příběh. V místnosti vládne čilý ruch a zdravé zápolení o žánrový trůn. Okamžitě se mi vybavují již proběhlá setkání. S „Freiheit“ od Dornenreich, „Palingenesis“ od Nebelung či „The Turn of the Tides“ od Empyrium, kteří si to sice namířili trochu jinam, nicméně tak nějak ze zvyku mají v neofolkové spižírně místo jisté. Přehlížet bychom neměli ani Rome. Tedy vysvětlujte to mně, tomu, jenž tuhle lucemburskou veličinu dlouhodobě zanedbává. A nápravu nesjednám ani dnes, lituji. Řada totiž přišla na kanadské Musk Ox, jejichž loňské „Woodfall“ v mnoha ohledech výše zmiňované desky hravě předčilo. Návrat o rok zpět tak rozhodně nebude skutkem z kategorie zbytečných.
Musk Ox za sebou mají velmi zajímavou minulost, která započala v kanadské Ottawě před deseti lety. Tehdy si jakýsi Nathanaël Larochette usmyslel, že i přes své metalové fandovství začne skládat neofolkovou hudbu ve stylu Empyrium, Tenhi či „Kveldssanger“ od Ulver. To jsou ostatně veřejná fakta dostupná na webu Kanaďanů. Vřele doporučuji, tak by se to mělo dělat. Ale zpět k hudbě, stále jsme jen na počátku cesty. Na ní byl Larochette ještě nějakou dobu osamocen a jako jediný člen je podepsán pod eponymní prvotinou Musk Ox z roku 2007. Od té chvíle nabírají události kolem uskupení na obrátkách. Rok nato je z jednočlenného projektu živě hrající tříčlenná kapela. A ač tato sestava na dlouhou dobu nevydrží a momentální tříčlenná soupiska zahrnuje krom Larochettovy osoby úplně jiné hudebníky, od roku 2011 je situace stabilní. Za zmínku stojí i Larochettova hostování na nahrávkách Woods of Ypres a Agalloch, kde obstaral několik partů akustických kytar. I to je jeden z důvodů, proč „Woodfall“ prostě nemůže být špatné.
Dobrý neofolk u mě vždy zabodoval okamžitým navozením atmosféry, jistého tajemna. Nicméně je to právě technická složka, která mě v případě ryze instrumentálního „Woodfall“ upoutala jako první. Vzhledem k žánrovému zařazení netradiční, avšak nikoli neakceptovatelné. Musk Ox totiž dávají rázně najevo, že excelentní hráčství nedává atmosféře automatické sbohem. Autoři dostali tyto dva aspekty do pozoruhodné rovnováhy a po menší poslechové dotaci se instrumentální preciznost stává pouhým prostředkem pro atmosféru, kterou kapela úspěšně navozuje. I samotné nástrojové obsazení není pro neofolk z řady typických, spíš se blíží klasické komorní hudbě. V akci jsou pouze strunné nástroje – základem budiž Larochettova kytara, na níž je navázán violoncellový spodek a housle, dominující především v gradujících pasážích. Hraje se bez kláves a snad i elektřiny vůbec. Vše je zde vedeno v úzkém dialogu člověk–příroda, případně v jejich absolutním splynutí. Musk Ox jsou tak ve své podstatě neofolkovější než většina neofolkových elit.
Kouzlo „Woodfall“ však ani zdaleka nespočívá jen v užitých fyzických prostředcích a umění hrát. Musk Ox umí hlavně výborně skládat. Posun k samotnému ději desky tak nebude vůbec od věci. Na více než hodinové desce se nachází pět skladeb a i slabý počtář zjistí, že „Woodfall“ zřejmě nebude o krátkých tříminutových nášupech. Ono to ale s nějakým striktním dělením není tak žhavé. Vzhledem k propracovanosti kompozic a jejich neskutečného proplétání lze mluvit spíš o jediné ploše, která se sice dočkává několika obměn, ale jinak plyne velmi dynamicky bez jakéhokoliv zastavení. Dynamičnost je vůbec slovo, které desku výstižně charakterizuje.
„Woodfall“ je plynulé a čisté jako horská říčka. Říčka, nikoli potok, potoční dravost lze zaslechnout jen v náznacích. Do proudu postavený kámen – hudební zvrat – plynulý tok zásadně nenaruší, jen ho elegantně zvlní a on si putuje svou cestou dál. Jednotlivé gradace tak slouží jen jako odrazová plocha k dalším souzvukům. Přes překážku prochází proud neustále dál a když už se začne člověk na vrcholu kochat rozhledem do krajiny, zjišťuje, že ho síla vody odnesla zas o kousek dál.
Věřím, že leckomu nebude progresivní přístup ke kompozici po chuti a i já přiznávám, že první poslechy jsem v albu solidně plaval. Kdo k neofolku zatvrzele přistupuje jako k oddychové muzice, zklamání neujde. „Woodfall“ je nejen komplikované, ale rovněž nezvykle intenzivní a Larochette se tu plně doznává k vazbám na metalovou scénu. S ní ale mimo energicky gradovaných pasáží nemá mnoho společného. „Woodfall“ totiž není průvodce temnými lesy, ani sopečnou explozí. Je nevinným vyznáním lásky přírodě a neúnavným dodavatelem pozitivní energie. Zprvu vás může zarazit přílišná komplikovanost, avšak dáte-li „Woodfall“ skutečně volnou ruku, dokáže čarovat jako máloco.
Druhý pohled (H.):
Když jsem si „Woodfall“ pustil poprvé, připadalo mi to jako poměrně nenápadná záležitost… sice to bylo příjemné, ale jen taková jemná náladová poslechovka. Velmi brzy se však ukázalo, že takhle jednoduchá druhá deska Musk Ox nebude. Ve „Woodfall“ je toho totiž ukryto mnohonásobně víc, byť právě náladovost a schopnost tvořit atmosféru stále zůstává jednou z hlavních předností nahrávky.
Zpočátku je „Woodfall“ zdánlivě jednotvárné, ale po zevrubnějším poslechu už si nejsem jistý, jestli bych si to album dovolil takhle označit. Nahrávka je sice po celou dobu vystavěna na pouhých třech nástrojích a vlastní hudební náplň se mění jen pozvolna, ale přesto je rozmluva akustické kytary, houslí a cella velmi působivá, dokáže vyprávět a v neposlední řadě promlouvat směrem k posluchači. Navíc Musk Ox tento svůj atmosférický monolog vedou natolik poutavě, že mi trvalo hned několik poslechů, než jsem si uvědomil, že se na „Woodfall“ vlastně nenachází žádný vokál. Samotná muzika je však natolik skvělá, že nějaký zpěv vůbec nepostrádám, a vlastně si naopak myslím, že slova by křehkou auru „Woodfall“ spíše nabourala.
O tom, že deska není zas tak jednotvárná, svědčí i fakt, že se v jejím průběhu objevuje množství úžasných momentů, které si člověk zapamatuje i navzdory faktu, že „Woodfall“ nemůže mít dále k nějaké „hitovosti“. Obzvláště některé melodie houslí jsou skutečně nádherné. Ostatně, jsou to právě ob smyčcové nástroje, díky nimž je „Woodfall“ tak skvělým albem, protože akustická kytara v mých uších až na několik výjimečných chvilek hraje spíš roli pouhého doprovodu. Ale to je nakonec jen detail, neboť stěžejní je to, že počin funguje takřka bez výhrad tak, jak je. Rozhodně velké doporučení k poslechu…
Když člověk vidí kompletně černý minimalistický přebal, na němž kromě švabachem napsaného názvu kapely (a zároveň i EP) není vůbec nic, asi by tipoval, že půjde o nějakou black metalovou špínu – ostatně i v kontextu toho, co tu recenzujeme nejčastěji. V případě Nienör je však takový předpoklad nesprávný, protože realita je úplně někde jinde.
Nienör je portugalské duo, které tvoří bratrská dvojice Diogo a Francisco Ferreirovi. První výsledky svého hudebního snažení začali do světa pouštět na jaře loňského roku a v prosinci pak tři již vydané skladby doplnily o dvě zbrusu nové a v této podobě svou muziku pustili do světa v podobě bezejmenného, téměř čtvrthodinového EP.
A hudebně se tedy jedná o co? Inu, o čistokrevný neofolk. Recept Nienör je poměrně jednoduchý – především akustická kytara, sem tam zpěv a v tomto případě navíc i saxofon, jenž hudbě Portugalců dodává zvláštní melancholický feeling. Skutečně zajímavé jsou na počinu především dvě úvodní písně „O infortúnio de Nienör“ a „A elevação de Túrin“, protože i přes svou jednoduchost nabízejí příjemně koncentrovanou atmosféru, jež má co sdělit, zejména druhá jmenovaná je dost povedená a rozhodně nemám problém prohlásit, že mě baví.
Následující skladby už však tak dobré bohužel nejsou. „Cleaned at Last“ zdánlivě pokračuje ve stejném duchu jako obě instrumentální předchůdkyně, trochu ji ovšem kazí nepříliš povedený zpěv, který mi místy přijde malinko líznutý faleší. „Húrin sentenciado (epílogo)“ je ještě horší, protože jde jen o dost nezáživnou, téměř na dvě minuty nataženou vyhrávku na elektrickou kytaru.
Úplně poslední položkou EP je cover slavné folkové písně „Which Side Are You On?“, kterou už musí znát snad každý (když nic jiného, tak i díky hojnému předělávání – z metalové scény třeba Panopticon, z punkové Dropkick Murphys, u nás folkový Spiritál kvintet nebo industriální Paprsky inženýra Garina atd. atd.). Podání Nienör je takové standardní a neurazí, ale zase co si budeme povídat, zrovna tahle písnička je tak jednoduchá, že na ní vlastně není moc co zkazit.
Celkově mám z počinu trochu rozporuplný pocit… začátek je poměrně příjemný, ale druhá půle nahrávky už jde s kvalitou strmě dolů. Nicméně, poslouchat to lze a jako jednohubka na několik málo poslechů se to použít dá. Delší životnost však v tomto EP bohužel nevidím.
Země: Německo Žánr: neofolk Datum vydání: 18.7.2014 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Saviour
02. Dead Winter Ways
03. In the Gutter of This Spring
04. The Days Before the Fall
05. We Are Alone
06. With the Current into Grey
07. The Turn of the Tides
Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10
Sice nemám o hudebních obzorech čtenářů našeho plátku úplně skromné představy, ale přesto si na úvod dnešní recenze dovolím kapelu nejprve představit, a to možná trochu zevrubněji, než zde bývá zvykem. Empyrium totiž patří k těm méně známým, ale mezi zasvěcenci o to uctívanějším kapelám, které dělají undergroundové hudbě tu nejlepší vizitku. Empyrium je jedním z projektů německého muzikanta Markuse Stocka známého zejména pod pseudonymem Ulf Theodor Schwadorf (dále působí třeba v The Vision Bleak, Noekk nebo Ewigheim), ke kterému se v roce 2002 přidal Thomas Helm (Noekk) a dotvořil tak sestavu, která je od té doby pro Empyrium zcela zásadní. V roce 2006 kapela ohlásila ukončení činnosti ale o čtyři roky později se zase pomalu začala probouzet k životu, a definitivní probuzení přišlo letos v létě, kdy Empyrium vydali mnohými vyhlíženou pátou řadovku s názvem “The Turn of the Tides”.
Hudba Empyrium si od poloviny 90. let, kdy kapela vznikla, prošla poměrně zřetelným vývojem. Ať už ale pánové hráli jakýsi dark metal s vlivy symfoniky a folku (“A Wintersunset…”) nebo de facto čistý neofolk (“Weiland”), jejich hudba měla jedno společné – melancholickou a svým způsobem majestátní atmosféru, která se pro kapelu stala takřka synonymem. A právě ona atmosféra byla asi jediným vodítkem, kterého se fanoušek v očekávání novinky mohl držet, neboť Empyrium nejsou úplně předvídatelnou kapelou. Vše ostatní tedy bylo ve hvězdách navzdory tomu, že se na “The Turn of the Tides” nakonec objevuje i skladba “The Days Before the Fall”, s níž Empyrium před čtyřmi lety prolomili tvůrčí mlčení a přispěli s ní na kompilaci jménem “Whom the Moon a Nightsong Sings”.
Pokud si někdo pamatujete na červencový eintopf, pak jistě víte, že jsem se na “The Turn of the Tides” těšil opravdu hodně. A už první poslech mě ujistil v jednom – i na novince jsou Empyrium jednoznačně identifikovatelní. Celou dobu je zřejmé, kdo je pod tímto albem podepsaný, a to i navzdory tomu, že jde v rámci diskografie Empyrium o další posun celkového výrazu desky. Detaily si nechám na později, ale i při rozdílech, jaké lze mezi jednotlivými skladbami najít, je to album především aranžérsky a zvukově dál než všichni jeho předchůdci. Vše je čisté, dotažené, bohaté a je znát, že na mixu si dal pan Stock velice záležet… Je sice pravda, že se tohle všechno stalo tak trochu na úkor intimity a autenticity, jíž se zejména starší alba Empyrium vyznačovala, ale určitě nelze tvrdit, že by tyto důležité prvky zmizely zcela, protože k posluchači stále promlouvají. Jen je to tentokrát výhradně dílem hudby, a – mám-li navázat na personifikaci o promlouvání – je to stále stejným jazykem, akorát s nepatrně odlišným přízvukem, kterého si všimne jen rodilý mluvčí.
Jak jsem již naznačil v úvodu, Empyrium si do svého rozpadu prošli několika výrazy, aby se v roce 2002 rozloučili neofolkovým opusem “Weiland”. “The Turn of the Tides” v sobě tyto výrazy shrnuje všechny, vrchem přidává i náznak nových prvků a výsledkem je vzácně ojedinělá syntéza, v níž se potkává neofolk s black metalem, ozvěna doom metalu s trip-hopem, majestát s oduševnělostí a melancholie s čímsi ne nepodobným prosluněnosti. Věřím, že pro někoho to může znít trochu šíleně a i ostřílený fanda Empyrium možná bude kroutit hlavou nad prosluněností a trip-hopem, ale můžete mi věřit, když říkám, že na “The Turn of the Tides” se tohle všechno potkává v podobě zcela přirozené, nenucené, nezřídka kdy opravdu strhující a hlavně – vše je podřízeno jasně identifikovatelnému zvuku kapely, jakkoli ten se od minulých podob liší.
Nemám ve zvyku popisovat desky skladbu po skladbě, ale “The Turn of the Tides” si zaslouží výjimku, a to z důvodu, který se velice výrazně podílí na podobě celého alba. Tím důvodem je skutečnost, že na celé nahrávce nenajdete dvě skladby, které by byly napsány podle jednoho schématu nebo by byly jakkoli generické. Kdepak, na “The Turn of the Tides” je sedm originálů, z nichž je každý natolik svébytný a výrazný, že trvá jen krátce, než se vám album vryje do paměti celé, a ne jen dvě nebo tři jeho skladby, jak to většinou bývá.
První překvapení si Empyrium pro posluchače nachystali hned na samém začátku. Právě “Saviour” totiž otevírá album nečekanou prosluněností a vyloženě něžnými melodiemi, které by čekal asi jen málokdo. Přesto jsou to ale jasní Empyrium, a i když se “Saviour” zpočátku může zdát jako krok vedle, s každým dalším poslechem však roste a v celkovém kontextu dává čím dál větší smysl. Následující “Dead Winter Ways” se v dokonalém protikladu k “Saviour” obrací zpět ke kořenům a je balzámem pro ucho staromilce. K jednoduchým klávesám a melancholickému zpěvu Thomase Helma, které jako by vypadly z rané éry kapely, se pak v polovině skladby přidá zkreslená kytara, skvěle kontrastující Schwadorfův řev a ve své subtilnosti úžasné perkuse a “Dead Winter Ways” postupně graduje a utichá zároveň. Tahle skladba si mě získávala dlouho, ale nakonec se jí to podařilo – právem.
Třetí “In the Gutter of This Spring” je pro mě osobně jedním z vrcholů alba. Poklidný ale naléhavý trip-hopový rytmus, trademarkové klávesy v pozadí, jemné kytarové hrátky a Helmův vokál – tak vypadá podmanivá první polovina. Po několikavteřinové, takřka dramatické pauze v režii akustické kytary ovšem nastoupí vrstvená (post-)black metalová kytara a nenápadný chorál v pozadí, které skladbu dovedou stejně jako v předešlém případě až do ticha. Pasáž je to ale vyloženě magická… “The Days Before the Fall” na mě sice udělala nepatrně větší dojem před čtyřmi lety, když vyšla osamocená, ale velice dobrá je pořád a i po letech je radost slyšet ji znovu, protože Helmův vokál a Schwadorfova akustická kytara v detailu jinak mimořádně majestátní kompozice se zkrátka nezají. Pomyslný předěl “The Turn of the Tides” pak tvoří v kontextu alba kratičká tříminutová a veskrze prostá “We Are Alone”, která patří jen klavíru a Thomasovi Helmovi. Být delší, asi bych řekl, že je nudná, ale takhle jde o vkusný dílek skládačky, který ke zbytku organicky zapadá.
Koho by snad u “We Are Alone” přepadly obavy, že Empyrium došly nápady, ten si může oddechnout hned vzápětí. “With the Current into Grey” je totiž (a snad je to i dílem kontrastu se skladbou předchozí) dalším vrcholem. Vrací se trip-hopem načichlé bicí, na black metalové kořeny odkazující kytara, přidává se nápaditá sólová kytara, skvostný Thomas Helm a výsledkem je rozmáchlá a vskutku nádherná skladba, která si mě získala na první poslech, ale ani po delší době nejeví nejmenší náznaky oposlouchání. Titulní skladba, která následuje, pak album uzavírá ve vyloženě minimalistickém duchu. Rozvážná sólová kytara, vzdálené perkuse a nenápadná baskytara v pozadí připravují půdu pro zpěv, který později přechází v úspornou deklamaci, jež v samém závěru přenechá prostor šumění vln. Jako regulérní skladba asi neoslní, ale jako delší outro funguje skvěle…
Takhle tedy vypadá “The Turn of the Tides” po částech. Jaká je ale vcelku? Kouzelná. Sice nemůžu tvrdit, že by šlo o vyloženě geniální dílo, a stejně tak jako opravdu famózní momenty se tu najdou i ty nepatrně slabší, ale ve výsledku to vůbec nevadí. Proč? Jednak je i ten “slabší” materiál pořád dostatečně dobrý a v celkovém kontextu dává jeho umístění na album smysl a druhak je celá deska natolik proměnlivá, výrazově pestrá a doslova živá, že stačí jen pár soustředěných poslechů , aby do sebe všechno postupně zapadlo a člověk si začal “The Turn of the Tides” užívat se vším všudy a naplno. A věřte mi, že když se to všechno konečně usadí a tahle mozaika se vám představí v plném rozsahu a všech souvislostech, najednou začnou fungovat i skladby, které se zprvu moc přitažlivě netvářily, a vám nejspíš dojde, že máte co dočinění s opravdu výjimečnou deskou, která v sobě snoubí dávno známou spontánní autenticitu kapely s profesorským perfekcionismem, který zde sice zažívá premiéru a někoho může i odradit, ale díky němuž na “The Turn of the Tides” není ani minuta přebytečného materiálu, každá nota má své místo a každý detail je pečlivě promyšlený. A právě tohle dělá ve výsledku strašně moc…
Celou recenzi jsem se snažil psát střízlivě a šetřit superlativy, abych nebyl nařčen z nadržování oblíbené kapele, ale vzhledem k tomu, co zde padlo, to už nemá smysl dál oddalovat. Empyrium zkrátka natočili výbornou desku. Nedělám si iluze a je mi jasné, že řadě lidí asi nesedne, a to jak těm tvorby Empyrium neznalým, tak starým fanouškům, kteří asi těžko ponesou všechny změny a novinky. Ale Empyrium nikdy nehráli hudbu tak, aby se někomu zalíbila, takže je všechno v naprostém pořádku, protože kvality má “The Turn of the Tides” na rozdávání nehledě na to, co od ní kdo čekal. Neřeknu vám, jestli je lepší nebo horší než starší alba Empyrium, ale zato vám řeknu, že tenhle návrat měl rozhodně smysl a novinka se může hrdě postavit po bok svých předchůdců, což mluví samo za sebe. Co naplat, takhle se dělá hudba, vážení…
Další názory:
Očekával jsem, že to bude běh na delší trať, ale nakonec si mě novinka Empyrium na svou stranu získala poměrně rychle, vlastně už někdy během druhého, maximálně třetího poslechu. To ovšem naštěstí neznamená, že by snad šlo o nějaký lehce prokouknutelný materiál, který zanedlouho přestane bavit, protože je tomu takřka naopak. A i když mě “The Turn of the Tides” baví takřka od začátku, je velice příjemné, že i po větším počtu poslechů tu a tam vykoukne nějaká nová melodie. Deska sama o sobě je zcela jistě vyrovnaná a bez sebemenšího zaváhání můžu říct, že mě baví jako celek, nicméně tomuto faktu navzdory postupem času v mých očích pár skladeb vystoupalo lehce nad ostatní. Především se jedná o trojici “In the Gutter of This Spring”, “The Days Before the Fall” a “With the Current into Grey”, kde Empyrium nabízejí několik opravdu excelentních nápadů a také nejkoncentrovanější atmosféru. Nicméně ani ten zbytek není slabý a “The Turn of the Tides” funguje parádně od začátku do konce. H.
I když ve mně Empyrium nikdy nezanechali nějakou výraznější stopu, je to muzika, kterou si čas od času moc rád pustím. A pokud to samé prohlásím i o velkolepém návratu “The Turn of the Tides”, rozhodně lhát nebudu. Řekl jsem velkolepém… ano, i tak na mě novinka působí. Je fakt, že jde o poměrně klidnou záležitost, ale zároveň z ní na každém kroku cítím zároveň náznaky majestátnosti a bohatosti. Právě tato slova mě v hudbě i normálním životě nijak nepřitahují, díky čemuž nedokážu docenit tvorbu třeba takových Septicflesh. Empyrium však jdou na onu atmosférickou košatost trochu jinak (logicky – však taky mají k symfonickému deathu metalu sakra daleko). Němci staví na kontrastech mezi orchestrovanými majestátními pasážemi a klidnějšími party. A právě toto schéma na celé desce ve všemožných variacích převládá a ve výsledku nezní vůbec špatně. Neřekl bych, že tohle je úplně muzika pro mě, ale i tak si mě “The Turn of the Tides” poslech od poslechu dostává čím dál víc, což se týká především úžasných momentů ukrytých v “In the Gutter of This Spring”, “We Are Alone” a “With the Current into Grey”. Nakonec hodně povedená deska Skvrn
Neofolk je žánrem, který je sic mém srdci blízký, avšak nijak zvlášť jej nevyhledávám, a když pominu moji lásku k :Of the Wand and the Moon:, Solanaceae (výborným bočním projektem právě :Of the Wand and the Moon:) a Death in June, najde se jen málo interpretů, kteří by mě v tomto žánru výrazněji oslovili. Jedním z nich je i Ian Read a jeho projekt Fire + Ice, který jsem prvně střetl před nějakými třemi lety právě coby doprovod Death in June, tehdy ještě ve filďáckém klubu K4 (budiž mu země lehká). A ačkoliv jeho diskografii nějak výrazně naposlouchanou nemám, spíše téměř vůbec, oznámení další zastávky na našem území jsem se rozhodl nevynechat. A to i přesto, že koncert se odehrál sotva den poté, co jsem se vrátil z Hradeb Samoty, které byly náročné jak psychicky, tak fyzicky a v neposlední řadě i finančně.
Na místo jsem dorazil poměrně časně a původně avizovaný začátek na osmou hodinu se podle zvěstí skutečně protáhl až na devátou. To mi ale díky dobré společnosti nijak zvlášť nevadilo, dokonce se mi povedlo v přítomném merchandisu vyhrabat pár zajímavých kousků. Hodina a půl tak uběhla družnou konverzací poměrně rychle a s blížícím se začátkem se konečně začali zjevovat i další fanoušci. Dobrou hodinu totiž osazenstvo klubu nepřesáhlo desítku, a to včetně barmanky, slečny vybírající vstupné a dvou, tří lidí od merche. Nakonec se počet zastavil někde na pětadvaceti, což není moc a osobně jsem čekal víc – Fire + Ice koneckonců není neznámé jméno a v našich končinách se, na rozdíl třeba od Death in June, zjevuje sporadicky. Na druhou stranu, menší počet účastníků vykouzlil velmi příjemnou, komorní atmosféru.
Koncert započali souputníci Iana Reada, Knotwork a jejich přívětivý irský folk. Atmosféru navodili parádní a k duu bodhrán-housle se o pár písní později přidala i kytara. Zaznělo mnoho libozvučných melodií, přičemž většinu z nich jsem znal, k některým z písní, jako třeba “Two Magicians” nebo světoznámá “Twa Corbies” (“Dva havrani” v podání Asonance), jsem znal i text. Vedle výpravnějších písní pak Knotwork vytáhli z rukávu i několik svižnějších reelů, ale pořád hráli na klidnější, melancholičtější notu. Kromě toho, že Michael Moynihan se svým bodhránem přímo čaroval, většinu písní poctivě uváděl, ve stručnosti shrnul jejich příběh, původ atd. Skvělému vystoupení přispěl i velmi dobrý zvuk, ve kterém vynikly všechny nástroje a především právě jemný bodhrán. Škoda jen, že nehráli trochu déle, protože přesně takovou hudbu bych klidně poslouchal déle než jen nějakých 35 minut.
Po krátké pauze se na podiu ukázal i Ian Read a hodina v přítomnosti Fire + Ice mohla začít. Očekával jsem, že Read bude mít nějaký stálejší doprovod na svých cestách Evropou, ale jak se ukázalo, zbytek nástrojů (bubny, kytara), obstarali právě členové Knotwork. Jak jsem zmínil výše, většinu tvorby neofolkového mága víceméně neznám a mé znalosti se omezují spíše na jednotlivé písně, jako je třeba “Dragons in the Sunset” (která padla hned v úvodu), i přesto jsem si vystoupení Fire + Ice užil, co to šlo. Melancholické, náladotvorné melodie ještě podpořily housle Annabel Moynihan, které do kombinace kytary a široké palety nejrůznějších perkusí krásně zapadly. Poznal jsem ještě pár písní z nového alba “Fractured Man”, které Ian přivezl do Prahy představit, spíše jsem se ale nechal unášet atmosférou koncertu, která vyvolávala jemné mrazení v zádech, jako by ji někdo vytrhl z dávno minulých časů. Ostatně jsou to právě folkové melodie, na kterých Ian Read své temně laděné písně staví.
V komorních podmínkách navíc Fire + Ice získali, stejně jako předchozí Knotwork, intimní nádech a postupně se vytvořilo silné pouto mezi kapelou a publikem, které každou píseň odměnilo silným potleskem. Přispělo i skromné a velmi lidské vystupování všech muzikantů. Po prvním ukončení přihodili po chvíli vytleskávání ještě několik písní, i tak se ale končilo poměrně brzo, skoro hodinu před půlnocí, což ale nijak zvlášť nevadilo. Knotwork i Fire + Ice řekli publiku své, pokaždé trochu jinak, ale v obou případech nezbývá než hodnotit kladně. Tohle bylo přesně to, co mi delší dobu chybělo a co mi přesně sedlo do nálady. Výborné a v případě Fire + Ice snad ještě lepší než tehdy v K4.
Neofolk je žánr, který se mi zatoulává do přehrávače čím dál víc. Nejenže tvoří jakousi opozici proti tomu burácení kytar (které je v mém přehrávači stále ve většině), ale sem tam člověk natrefí na muziku, jež je víc než “jen” uklidňující. A právě za hledáním odpočinkových poslechů jsem se vydal po stopě Nebelung, respektive jejich “Palingenesis”, nové desce tohoto dua. Vlastně tria… I když jsou Nebelung všude představováni jako duo muzikantů z německého Bonnu, na promo fotkách i sestavě “Palingenesis” se objevilo jméno jisté Katharina Hoffmann, nové violoncellistky kapely. To jen aby bylo ohledně oslovování Nebelung jasno.
Zapátral-li jsem do diskografie Nebelung, vykoukly na mě ještě dva starší dlouhohrající počiny, které se však tváří mnohem undergroundověji než novinka “Palingenesis”, o které by se dalo říct, že aspoň po stránce propagace znamená takový nový začátek kapely. Vše je krásně zpracováno přesně ve stylu klasického neofolku, zvuk je příjemně čitelný a hudební výkon tria stavím ještě o trochu výš než tyto atributy.
“Palingenesis” je výhradně akustická záležitost využívající jak kytary, tak již zmiňované violoncello, které to výborně jistí “zezdola”. Tahle symbióza na desce funguje velmi přirozeně a vytváří velice povedený celek, který posluchače jen tak nepustí. Ač se “Palingenesis” tváří veskrze hodně odpočinkově, na desce se pořád něco děje. Každá skladba má svůj vývoj a gradaci, která je však stále v přijatelných mantinelech oddychového cítění. A když se na moment objeví šepot obstarávaný Stefanem Ottem, pak je to teprve síla. Možná je škoda, že vokály jdou na desce trochu stranou, ale pak už by to byli de facto klidně Dornenreich, to je fakt.
Věřím, že se najde pár lidí, kteří budou tvrdit, že se na “Palingenesis” nic moc neděje, je to takové jednoduché drnkání a nic víc. Přesto jsem toho názoru, že když se do “Palingenesis” zaposloucháte a oželíte vaše temperamentnější choutky, nebudete litovat, protože věc je to moc krásná.
Země: Rakousko Žánr: neofolk Datum vydání: 2.5.2014 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Im ersten aller Spiele
02. Von Kraft und Wunsch und jungen Federn
03. Des Meeres Atmen
04. Das Licht vertraut der Nacht
05. Aus Mut gewirkt
06. Im Fluß die Flammen
07. Traumestraum
08. Blume der Stille
Předchozí počin Dornenreich, “Flammentriebe”, mě před pár lety sebral a unesl kamsi na jih Rakouska, do Tyrol, maloval pro mě do té doby nezvyklou a velmi podmanivou směsicí black metalu a (neo)folku. V průběhu času jsem vyposlechl i několik předchozích kusů a se zjištěním, že “Flammentriebe” je nejvytříbenějším a nejvyzrálejším kusem tohoto tria, jsem u něj po většinu času zůstal a těšil se, co ze sebe Dornenreich vydají na dalším albu. Dlouho ohlašovaný odklon od metalu mě poněkud zklamal, neboť o takhle kvalitní folk/pagan/black metal člověk nezakopává každý den, na druhou stranu mě i naplňoval zvědavostí. Kapelu netvoří žádná ořezávátka a věřil jsem, že se jim podaří vypořádat se i s takovým oříškem, jakým plnohodnotné akustické album bezesporu je.
Upřímně můžu říct, že při prvním poslechu jsem se mírně zděsil. Čistě akustická poloha prvních skladeb mě i přes veškerá očekávání prostě zaskočila. Přítomnost ničeho jiného než akustické kytary, houslí a vokálu na mě působila na první poslech jednak nezvykle, oproti předchozí tvorbě ale především dost chudě. Absence basového základu dala kromě jiného vyniknout výškám, které několik prvních poslechů tahaly za uši, a v některých případech jsem si ještě teď úplně nezvykl. Pomyslné ledy začaly tát až v polovině alba se skladbou “Das Licht vertraut der Nacht”, která jako jediná na desce sáhla k tvrdému metalovému hávu. Následující “Aus Mut gewirkt” se ještě nese v ostřejší, tentokráte už “pouze” rockové poloze. Závěr alba už plyne především v klidné, melancholické náladě a vyhovuje mi asi nejvíc. V závěru “Traumestraum” se sice naposledy ozve elektrická kytara, ne však už v poslední, krásné baladě “Blume der Stille”.
Ačkoliv předchozí odstavec nemusí pro album vyznívat kdovíjak pozitivně, se vzrůstajícím počtem poslechů jsem se deskou prokousával hlouběji a hlouběji a jen v několika výjimečných případech jsem narazil na mělké dno, na něž u Dornenreich nejsem zvyklý. Na křiklavou úvodní skladbu “Im ersten aller Spiele” jsem si pořád příliš nezvykl, nicméně za to skladba vděčí spíše výrazným houslím. Ale pokud mi některé písně prve připadaly poněkud chudé a prázdné, čas ukázal, že tomu tak rozhodně není. Album postupně prochází zřetelným vývojem směřujícím od energických, skočných skladeb postavené na silných melodiích ke klidnějším, podmanivým kompozicím, jež vynikají silnou atmosférou. Zejména poslední tři skladby v tomto ohledu excelují a sebejistě vás obklopí charakteristickými podzimními náladami a obrazy přírody ukládající se ke spánku.
Pokud bych ale měl na účet “Freiheit” nějakou výtku, bude směřovat především k první části alba. Prvé trio písní mi přijde v mnoha ohledech dost nejisté a hudebně jakoby nedotáhlé. Když jsem zmiňoval nezvykle mělké dno, měl jsem na mysli právě tyhle tři kusy, v nichž se Dornenreich oprostili od většiny nástrojů a nechali jen velmi jednoduchou kostru, což z mého pohledu nedopadlo úplně dobře. Třetí ze zmiňovaných, “Des Meeres Atmen” už táhne alespoň atmosférou, ale kombinace samotných houslí a kytary na mě výrazně nezapůsobila. Hutnější podmaz skladbám prostě chybí, stejně jako rytmická sekce. Tento nešvar v akustických skladbách v druhé části alba odpadá a za sebe můžu říct, že ačkoliv metalová “Das Licht vertraut der Nacht” je jednoznačně nejvýraznější skladbou alba, nejoblíbenější kusy jsem nalezl právě až ke konci. “Im Fluß die Flammen”, “Traumestraum” nebo právě “Blume der Stille” nabízejí řadu skutečně krásných momentů. Zejména ústřední melodie poslední jmenované skladby je úchvatná, a když se v její druhé polovině znovu vrátí a začne se rozvíjet od samého základu, běhá mi mráz po zádech. Velice povedený závěr alba.
Na účet produkce nelze než pět chválu. Sama o sobě je na vysoké úrovni, zvuk je i v čistě akustických skladbách výborný a zároveň má stále ono typické zabarvení, které Dornenreich již nějakou dobu doprovází. Co se týče celkového dojmu z alba, je docela škoda poněkud jalového úvodu, který po stránce atmosféry ani hudby samotné nemůže zdaleka nabídnout tolik, co zbytek alba. “Freiheit” v některých ohledech zkrátka trpí neduhy, které je třeba dotáhnout a vyléčit. Musím ale uznat, že Dornenreich se s převážně akustickým albem popasovali velmi dobře, a když nepočítám dokola omílaný úvod, nemám mu příliš co vytknout. I přesto ale doufám, že pokud budou někdy v budoucnu v tomto akustickém trendu Rakušané pokračovat (což vzhledem k nedávným prohlášením není jisté), vyslouží si s příštím albem vyšší známku.
Další názory:
Já osobně jsem se k Dornenreich dostal vlastně docela pozdě, až s předcházející deskou “Flammentriebe”, která je snad i díky tomu i po zpětném poslechu starších alb stále mým nejoblíbenějším kusem v diskografii kapely. Tak jako tak, v případě rakouského tria u mě o několik koňských délek vedou black metalové nahrávky, protože těm neofolkovým jsem nikdy nedokázal úplně přijít na chuť, což byl i důvod, proč jsem novinku “Freiheit” nevyhlížel s očekáváním nějakého geniálního opusu, z něhož si sednu na zadek. Už samotný příliš optimistický a sluníčkový (doslova) obal mi příliš nesedl, takže mě nakonec ani nepřekvapilo, že hudba je na tom stejně. Obzvláště začátek alba v podobě trojice “Im ersten aller Spiele”, “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” a “Des Meeres Atmen” se mi zdá vyloženě slabý. Jakmile ovšem Dornenreich ve čtvrté “Das Licht vertraut der Nacht” vytáhnou elektrické kytary a spustí black metal, najednou tam tu sílu cítím a zničehonic mě to začne bavit. Nicméně vzhledem k faktu, že neofolk na “Freiheit” převažuje, je asi jasné, jak budu hodnotit. Uznávám, že finální tři akustické songy jsou o dost lepší než ty úvodní tři, ale v celkovém součtu nemůžu jít výš, protože mě to prostě moc nebaví. H.
Dornenreich mám vážně rád a možná právě proto jsem na dlouhou dobu poslední album “Freiheit” očekával v obavách, jak to dopadne, protože překonat tři roky starý skvost “Flammentriebe” se zdálo být úkolem nadmíru složitým. “Freiheit” nakonec skutečně na laťku nasazenou svým předchůdcem nedosahuje, ovšem z mého úhlu pohledu to rozhodně není tím, že jde o desku z drtivé většiny neofolkovou, jak vadí ostatním, když motiv “In Luft geritzt”, tedy alba, které je výhradně akustické, nosím pár let na tričku, a to s velkou hrdostí. Problém spočívá v tom, že ne všechny skladby jsou úplně dobré. V textech kolegů je v tomto ohledu často zmiňováno úvodní trio, s čímž více méně souhlasím (byť “Des Meeres Atmen” a zejména “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” mají i tak hodně co říct) a naopak vyzdvihována nejostřejší “Das Licht vertraut der Nacht”, která je dobrá, ale proti podobně střiženému “Flammentriebe” je o level níž… Podle mě celá první polovina “Freiheit” tak trochu zaostává za vysokým standardem kapely, ale ta druhá zase vše srovnává. Všechny čtyři poslední skladby jsou totiž opravdu výborné a především trio “Aus Mut gewirkt”, “Im Fluß die Flammen” (pro mě jasný vrchol alba) a “Traumestraum” v plné míře nabízí to, co na hudbě Dornenreich tolik obdivuji a miluji – krásné melodie, silné emoce a uvěřitelnost, díky které se člověk ani nenaděje a Dornenreich ho mají omotaného okolo prstu. Když dám tohle všechno dohromady, nemůžu tvrdit, že by se Dornenreich loučili v kdovíjak velkém stylu, ale na důstojné na shledanou to alespoň mně bohatě stačí. Ježura
Ani nevím proč, ale Dornenreich jsem měl v podvědomí zaškatulkované jako špinavou black metalovou partu, nicméně poté, co je kolega Ježura vychválil v minulém eintopfu, jsem zjistil, že vše je trochu jinak. Docela dost mě překvapila míra folku, který má na “Freiheit” obrovský manévrovací prostor. Ve výsledku se mi dokonce folkovější songy jako úvodní dvojice “Im ersten aller Spiele” a “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn”, v nichž byste black metalovou špinavost hledali zbytečně, líbí víc než kytarovější “Das Licht vertraut der Nacht”. Co mě však dostalo do kolen, jsou smyčcové party, které jsou opravdu podmanivé a v úvodní písni bych se nebál označit je za geniální. “Freiheit” je chytré, přemýšlivé, atmosféricky velmi vyrovnané album, jež si po celou dobu udržuje konzistentní hladinu zajímavých momentů, které jsou pro mě (jedná se o mou úplně první zkušenost s Dornenreich) neoposlouchané a neotřelé, takže nemůžu srovnávat s tím, jak to fungovalo minule, ale za mě palec nahoru, protože tohle za poslech rozhodně stojí. Kaša
Dornenreich mám rád. Jejich osobité podání neofolkem nasáklého black metalu, respektive čistého neofolku, je natolik originální a nezaměnitelné, že se tahle parta těší už delší dobu mé pozornosti. Není proto těžké odhadovat, že “Freiheit” jsem už netrpělivě vyhlížel. Jak to celé dopadlo? Trvalo to hodně dlouho, než jsem se do tajů “Freiheit” naplno ponořil (a nebýt faktu, že jde o desku Dornenreich, “Freiheit” bych ani nedal další příležitost) a až s posledními poslechy si album naplno užívám. Dornenreich se stále drží svého specifického zvuku, pestrých instrumentálních vyhrávek a v neposlední řadě šeptaného vokálu Jochena Stocka, který tvoří snad polovinu celého výraziva kapely. Black metalové tóny se objevují jen zřídka a víceméně celá deska je v režii akustických kytar a smyčců. Metalový fanda by si možná řekl – nuda. Jenže opak je pravdou. Dornenreich za svou dobu existence vyrostli v ostřílené muzikanty a skladatele, kteří dokážou naléhavou atmosféru budovat třeba jen za pomocí výše vyřčených fidlátek. A právě v budování atmosféry, náhlých zvratů a kontrastů (opět s velkým přispěním šeptaného vokálu) vidím hlavní sílu “Freiheit”. Těžko jmenovat jednotlivé skladby, protože album funguje perfektně jako celek. Pokud bych se přesto vybírání nejlepší skladby nevyhnul, sáhl bych po “Schlangenheil” z bonusového disku, v které Dornenreich tasí své trumfy v plné parádě. Dornenreich nahráli moc příjemnou desku, která má několik skvělých momentů, jen si člověk musí dát práci s jejich objevováním. A že jich není málo! Skvrn
Země: Itálie Žánr: neofolk Datum vydání: 27.3.2014 Label: Sun & Moon Records
Tracklist:
01. Fulgida reminiscenza
02. Transcendenza
03. La danza dell’anima
04. Acqua
05. But, What Ends When the Symbols Shatter? [Death in June cover]
Nemám tušení, čím to je, ale poslední dobou nám do redakce chodí na recenze fakt velké množství nahrávek z Itálie… a ano, Blaze of Sorrow jsou další kapelou z Apeninského poloostrova. A do jaké žánrové škatulky že spadají? Jednoduše řečeno, tato dvojice produkuje black metal, v němž se poměrně často objevují melancholické, akustické a neofolkem nasáklé pasáže. Toť základní nástřel… který ovšem není zas až tak pravdivý…
Že vám to, co jsem právě řekl, nějak nedává smysl? Samozřejmě se nedivím, protože jsem to řekl jak nějaké čuně, takže to nyní pojďme osvětlit. Onen black metal s akustickými mezihrami sice opravdu je to, čím se Blaze of Sorrow na svých počinech prezentují, nicméně to platí jen v případě předcházejících počinů. Pokud se ovšem budeme bavit o aktuální nahrávce s názvem “Fulgida reminiscenza”, jež je právě předmětem naší recenze, pak už to tak úplně pravda není. Black metal a obecně jakýkoliv jiný metal byste zde až na jednu výjimku totiž ani lupou nenašli – čistě proto, že až na onen jeden moment tam nic takového není.
Věřím však, že už jistě správně tušíte, co tedy bude hudební náplní “Fulgida reminiscenza” – ano, na tomto počinu se Blaze of Sorrow opravdu vydali na pole čistého neofolku a akustické hudby. Jednoduše Italové na tomto EP nechali naplno propuknout jednu ze dvou složek své dosavadní tvorby, protože jak již jednou padlo, to koketování s neofolkem jim ani v minulosti nebylo úplně cizí. Podle všeho se ovšem nejedná o nový směr, jakým se Blaze of Sorrow budou ubírat, ale jen o vykročení ze zajetého stylu před další (už čtvrtou) dlouhohrající deskou, na níž se právě pracuje a jež by se měla opět nést v převážně black metalovém duchu.
Ani nepotřebujete umět italsky, abyste odhadli význam slova “Reminiscenza” v názvu nového EP. Někdo by se mohl zeptat – jedná se jen o čistě umělecký záměr, nebo se opravdu jedná o nějakou reminiscenci? A pokud je správně druhá možnost, na co Blaze of Sorrow vzpomínají? To máte tak… správně je samozřejmě ta druhá, jinak bych tu o tom takhle nemluvil, ale nejedná se o nějaký přetočený materiál – z mého pohledu naštěstí, protože osobně tohle nemám příliš v lásce, nad čímž jsem se ostatně již dostatečně literárně ukájel v jedné jiné nedávné recenzi. O co ale tedy jde? První tři skladby “Fulgida reminiscenza” pocházejí ze čtyři roky starého EP, jež ovšem doposud nikdy nevyšlo. Z pohledu kapely jde tedy o starší materiál, pro posluchače jde však o novinku. Zbylé dvě obsažené písně, z nichž jednou je předělávka “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od kultovních Death in June, jsou pak nově přidané bonusy pozdějšího data výroby.
Já osobně mám podobné akustiky vlastně docela rád, ale dost si v těchto vodách vybírám, protože zatímco jedna nahrávka mě absolutně nudí, druhou si nepokrytě užívám, přestože obě na první poslech znějí téměř stejně. Jak je na tom “Fulgida reminiscenza”? Z mého osobního pohledu naštěstí dobře – sice nelze tvrdit, že by to bylo naprosto stoprocentní, ale celkově na mě tento počin působí hodně sympaticky a zcela upřímně mohu říct, že Blaze of Sorrow natočili moc pěknou záležitost. V případě, že se považujete alespoň trochu za fanouška neofolku, tak klidně můžete přestat číst – už teď máte moje doporučení si to pustit.
Pokud jste ale ještě o něco zvědavější, klidně pokračujme dále. Pro mě osobně se na “Fulgida reminiscenza” nacházejí dvě velmi povedené skladby ze čtyř vlastních – jmenovitě se jedná o “Transcendenza” a “Acqua”. Obě mě baví, mají velice příjemnou atmosféru, některé melodie jsou skutečně povedené a… jednoduše je to paráda. První zmiňovanou, tedy “Transcendenza”, navíc znatelně oživuje ona výjimka, o níž jsem hovořil na začátku – přibližně v polovině se totiž song zvrhne, do hry nastoupí elektrické kytary a Blaze of Sorrow poté kompozici vedou v duchu ambientního black metalu až do jejího závěru. Stále to v žádném případě není nějaké vichřice, i ten black metal je melancholičtějšího rázu, agresi zde vůbec nehledejte. Nicméně i tak je to skvěle provedený kontrast, baví mě to, je to velice dobře vygradované a dává mi to tam po všech stránkách smysl. Zábavný je ovšem fakt, že nejexperimentálnějším momentem na experimentálním albu je návrat k osvědčenému stylu, ale to jen tak na okraj…
Zbylé dvě písně “Fulgida reminiscenza” a “La danza dell’anima” jsou o něco minimalističtější a neobsahují tak výrazné melodie a zvraty jako dvě výše zmiňované kolegyně. Snad i díky tomu se mi líbí o něco méně, přesto nemohu tvrdit, že by byly špatné… přinejmenším stále nenudí, poměrně příjemně ubíhají a jejich celková nálada je mi sympatická. A to platí i o sedmiminutové “La danza dell’anima”, která je druhou nejdelší položkou tracklistu.
Celé EP pak zakončuje ona předělávka skladby “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od anglických Death in June, která původně vyšla na stejnojmenné desce v roce 1992. Píseň ve svém originálním podání je nepochybně úžasná, ale Blaze of Sorrow, všechna čest, si na ní zuby nevylámali a i jejich podání je nejen důstojné, ale i opravdu dobré. Snad jediné, co by mohlo někomu vadit, je fakt, že nálada “But, What Ends When the Symbols Shatter?” je oproti zbylé náplni “Fulgida reminiscenza” trochu jinde, což mírně narušuje konzistentnost celého počinu. Nějakým způsobem mi to ale vlastně ani nevadí, takže nakonec proč ne…
Recenze je u konce… co by si z ní měl čtenář odnést? Řeknu to naprosto triviálně, protože už asi nemá cenu to prodlužovat a vás už beztak nebaví moje plky číst, takže – “Fulgida reminiscenza” je sympatický a zábavný počin, hodně příjemně se poslouchá, čili jestli vám není neofolk cizí, není důvod, proč byste toto EP měli ignorovat…
