Indie nepatří a nikdy nepatřila k metalovým velmocím, nicméně už jen z pozice druhé nejlidnatější země na planetě je jasné, že i tady se tvrdá muzika hrát bude. Nepochybuji o tom, že nějaká jména byste jistě dohromady dali, ostatně hned několik jsme si jich zde již v minulosti představili, z Indie i obecně z této oblasti včetně okolních států. A nyní se krátce podíváme na další takovou smečku.
O Infernal Diatribe, jejichž domovinou je metropole Kalkata v Západním Bengálsku, toho moc k povídání ještě není. Myšleno tedy co do historie skupiny. Pětice totiž minulý měsíc debutovala se svým úplně prvním počinem, jímž se stalo minialbum „Videha Mukti“, na němž se nacházejí čtyři songy o souhrnné délce necelé půlhodinky.
Nemusíte mít zrovna doktorát z matfyzu, abyste si spočítali, že při necelé půlhodině hrací doby a čtyřech skladbách nepůjde o krátké vypalovačky. Infernal Diatribe se toho nebáli a vyšlápli si na písně relativně delší rázu – úvodní dvojice trvá cca osm minut každá a další dvě kolegyně lehce přesáhly šest minut času. Se zaměřením, jaké Indové zvolili, by se to však dalo i pochopit, jelikož Infernal Diatribe svůj black metal častují přídomky jako spirituální či okultní. Jenže napsat si tohle do popisku na Facebooku je jedna věc a hudební realita je věc druhá.
Jakési pokusy o okultno se na „Videha Mukti“ tu a tam objeví, ale mnohé jiné pasáže by mně osobně seděly spíš do hájemství DSBM. A bohužel musím dodat, že značně průměrného hájemství. Samozřejmě, od debutující kapely z Indie asi nelze čekat zázraky, naopak by bylo překvapením, kdyby šlo o skutečně dobrou záležitost, ale nezkušeností lze průměrnost leda tak částečně omluvit a pochopit, nejde však kvůli ní zastírat skutečnost. Infernal Diatribe jednoduše hrají nevýrazně a na jejich prvním počinu je cítit množství dětských nemocí. Počínaje trochu blbě nazvučenými bicími (v sypačkách to zní fakt nechutně strojově a nepřirozeně… místy bych bubeníka skoro i podezříval, že si vypomáhá nějakým počítačovým dopingem), konče zpěvákem, jehož vřískání mi připadá docela směšné (viz třeba konec hned prvního songu).
Výjimečně se nějaký ne úplně marný riff či jiný motiv objeví, to zase ano, ale rozhodně nejde o nic natolik zásadního, aby stálo za to „Videha Mukti“ poslouchat. Alespoň mě tedy žádné spirituálno nepohltilo. Infernal Diatribe hrají takový ten neviditelný průměr, jakého je všude spousta. Nezkušenosti, začínající kapela, nejspíš ne úplně vhodné podmínky pro hraní takové hudby… oukej, to beru a chápu, ale nejsou to důvody pro to, aby albu člověk přidával a dělal z něj něco, čím není. Jistý potenciál by tu asi mohl být, ale z toho, jak se Indové prezentují, moc nevěřím tomu, že bude někdy přetaven v monolit, který by skutečně stál za slyšení.
Rakouský nezmar Ashley Dayour na nic moc nečeká a své příznivce pravidelně zásobuje novou muzikou i několikrát do roka. Neuběhl ani půlrok od vydání „Benedicere“, třetího alba kozlích okultistů The Devil & the Universe, a už je tady nový počin, jejž Dayour se svým společníkem Davidem Pfisterem a dalšími kumpány naservírovali na Valpuržinu noc.
Jak vidno, z vydávání EPček právě na „čarodky“ si The Devil & the Universe již udělali tradici – už jen z názvu nového minialba, v němž se nachází číslovka III, je zřejmé, že se tohle neděje prvně. Vše začalo s „Walpern“ v roce 2014, loni pak vyšlo „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ a nyní „Kozlíci“ servírují „Walpern III – Hexenforst“, které stejně jako jeho předchůdce disponuje skvělým přebalem (rozhodně nelze přehlédnout i jednotný styl a barevné ladění – super!).
„Walpern III – Hexenforst“ nabízí celkem čtyři nové skladby… nebo respektive spíš tři a jeden starší v novém hávu. Vše otvírá titulní „Hexenforst“, což je značně minimalistický dark ambient. U The Devil & the Universe jsem měl vždycky radši spíš ty trochu „rozvernější“ věci, na dark ambient přeci jen existují i lepší experti, nicméně zrovna „Hexenforst“ mě baví a minimálně střední pasáž s mystickým, skoro až ethno nádechem je velice zajímavá. Vrchol EP ovšem přichází ve druhé „Aconitum“, v níž The Devil & the Universe nabídnou uhrančivý beztextový vokál a rituální rytmiku. Kombinace je to ve své podstatě jednoduchá, ale má to obrovský účinek a atmosféra okamžitě zhoustne. Zrovna tahle skladba je prostě skvělá, a když nic jiného, tak minimálně ona sama za slyšení stojí.
Následuje „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“, což je ve skutečnosti „Osculum Infame (Part II – Shemhamforash)“ z „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ s odlišným mixem. Nová verze působí mírně elektroničtěji, ale ta původní víc „kopala“ a přišla mi taková neodbytnější. V „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“ byly navíc, zdá se mi, trochu upozaděny industriální ruchy, což mi rovněž přijde poněkud škoda. Nicméně vzato kolem a kolem jsou to změny spíše kosmetické a zas až tak drastický rozdíl to není. A z tohoto úhlu pohledu tedy v nové verzi nevidím zas až tak velké opodstatnění. Finální „Atropa Belladonna“ je pak opětovně darkambientním minimalismem, jenž toho už zas tolik neřeší. Ve dvou třetinách se zde objeví jedna jednoduchá, leč velmi pěkná melodie, kterážto by si zasloužila rozvinout ještě víc, a toť vlastně vše. Jinak je ten song ale v pohodě, byť vrcholům tvorby The Devil & the Universe se neblíží.
Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik má EP skutečně smysl, když opravdu skvělá je „Aconitum“ a zbytek je „jen“ v pohodě. Asi by se dalo diskutovat o tom, jestli by „Kozlům“ neslušela větší střídmost co do počtu nahrávek a selekce jen těch úplně nejsilnějších nápadů. V takovém případě by pak totiž z jejich desek padaly čelisti pod stůl. Ale nechci znít přehnaně negativně – jako sympatická jednohubka „Walpern III – Hexenforst“ bezesporu funguje.
Země: Kanada Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal Datum vydání: 25.3.2016 Label: Rise Above Records
Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past
Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.
Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.
Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.
Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.
Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.
Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.
Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.
Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.
Země: USA Žánr: industrial death metal Datum vydání: 31.10.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. The Enslaved Walk Free
02. To Bind and Purge (Cosmic Dith·er)
03. Vril Machine
04. Electron Souls with Bleeding Eyes
05. Hail Hail Babalon
06. Flame of Torture
07. Val-Kree
08. The Opening of the Portal
09. We Invoke, We Invoke
10. Serpent Power
Dnes, milé děti, si na začátek povíme jeden z postulátů, jak poznat zajímavou muziku. Dobře si to zapamatujte, nebudu to víckrát opakovat: normální kapely jsou nudné.
Nesmějte se, vy holomci, já jsem to jako vtip nemyslel. Normální kapely jsou prostě obyčejné, běžné, člověka ničím nepřekvapí… však jistě sami znáte ty kecy, že všechno už tu bylo, všechno už jsme slyšeli, nic nového vymyslet nejde. Jasně, kdo se pohybuje na vykolíkovaném hřišti normálních a obyčejných interpretů, tomu to tak jistě bude připadat. Jenže za vymezenou hranicí normálnosti se nachází další množina skupin, které jsou divné, zvláštní a nějakým způsobem vybočují z nastavených norem – a právě až zde, mimo běžná klišé a standardní přístup, to teprve začíná být skutečně zajímavé.
Netvrdím, že každá divná kapela musí být také automaticky originální, tak to samozřejmě nefunguje – ostatně, i formace, o níž dnes zapředeme řeč, je toho důkazem, jelikož zrovna originální bych ji zase nenazýval. Ale i přesto je divnost a nějaké vybočení z průměru prostě svěží – a právě to je případ zámořského projektu s prapodivným názvem Zā Lä Thü. Nemůžu si pomoct, ale přesně tímhle způsobem na mě tihle Američané působí. Divně. Ale myslím to v tom pozitivním slova smyslu, protože jakkoliv se to na první pohled tváří trochu podezřele, tak eponymní deska téhle formace je ve finále mnohonásobně lepší a zajímavější, než jsem čekal a než jsem dokonce vůbec doufal, když jsem to album poprvé vkládal do přehrávače…
Nejprve však v krátkosti trochu té omáčky, abychom měli představu, s kým vůbec máme tu čest. „Zā Lä Thü“ je sice pro kapelu formálním debutem, nicméně v reálu má za sebou hlavní postava projektu dlouholeté zkušenosti. Tenhle týpek si říká The Awakened One a v 90. letech měl projekt téhož jména, s nímž vydal nějaké to demo. Na přelomu tisíciletí změnil jméno na Æthyria, které mu vydrželo poměrně dlouho, ale opětovně se věnoval jen produkci demosnímků. Až před nějakými pěti lety došlo (z mně neznámého důvodu) na přejmenování na Zā Lä Thü, po němž jen o něco málo později přišla další velká změna. Až do této chvíle byl The Awakened One ukázkovým hudebním solitérem a vše vyráběl sám, ale pak k sobě přibral zpěvačku Kateru, což byl rozhodně skvělý tah, jelikož právě ona je jednou z hlavních předností „Zā Lä Thü“.
Asi nejjednodušeji by šlo muziku Zā Lä Thü popsat jako industriální death metal, ačkoliv ten výsledek vlastně nezní nějak pravověrně deathmetalově, a jestli vás v souvislosti s oním death metalm byť i jen náznakem napadlo cosi o pověstných zámořských řeznících v čele s floridskou klikou, tak na to hned zapomeňte. Ostatně, když už nic jiného, na celém albu třeba nenajdete žádné extrémnější vokály (dobře, v poslední „Serpent Power“ se trochu zařve, ale to je snad vše), natožpak rovnou nějaký hrubý growling. Jak tak o tom přemýšlím, tak si vlastně radši ani nepředstavujte něco regulérně industriálního, protože ani nějaká elektronika se na „Zā Lä Thü“ takřka nevyskytuje. I přesto je však z nasekávaných (místy skoro až „djentových“) riffů kapely cítit takový ten chladný strojový pocit. Nevím, čistě v tomhle ohledu si můžete představit třeba něco na způsob Fear Factory (s nimiž, co si budeme povídat, mají Zā Lä Thü společné i to, že se tomu říká industriální, přestože to s industrialem vlastně nemá nic společného), ale je to myšleno čistě jen co do těch mechanických riffů, neboť jinak ta hudba našich okultistů působí docela jiným dojem. A nutno dodat, že ten dojem mluví o něčem mnohem nápaditějším.
Počkat, řekl jsem „okultisté“? Vlastně ano, to nebyl překlep. Jakkoliv to může vypadat jako zvláštní kombinace, tak Zā Lä Thü tohle celé zasypávají okultnem, avšak nepůsobí to nijak nepatřičně. Opak je pravdou, ta muzika je tak parádně šibnutá, že to k sobě pasuje. Ale nebojte, ona divnost skupiny neplyne jen z doposud nastíněného, ukrývá se tam toho mnohem víc. Zā Lä Thü do toho totiž naroubovali celou další plejádu různých zvuků, mnohdy až orientálních nálad, tuhle zase překvapivě melodických kytarových sól, aby zase jinde skončili do rituálnější atmosféry. A korunu tomu všemu nasazuje již jmenovaná Katera, jež odvádí vážně skvělou práci. Její vokál je příjemně expresivní, ale naštěstí ne nijak přehnaně, díky čemuž to v žádném případě nepůsobí afektovaně. Naopak, je to vážně super.
Úplně nejsilnější a nejnápaditější je „Zā Lä Thü“ ve své polovině, protože právě tam The Awakened One a Katera začnou tahat ty nejzajímavější skladby. Oproti relativně standardním (byť stále solidním) prvním třem kusům, na něž pojmenování industrial death metal opravdu sedí a které ozvláštňuje zejména vokál, nastoupí „Electron Souls with Bleeding Eyes“. Tu provází jakoby zastřenější sound a jako v jedné z mála písní se zde objevují i náznaky elektroniky. Nachází se zde několik hodně povedených melodických linek, obecně je ten song chytře vybudovaný a nakonec vygraduje do skvělého nemetalového finále.
Nejvyšší vrchol nahrávky ovšem nastupuje s rituální „Hail Hail Babalon“, již provází sugestivní a majestátní atmosféra – fakt beze srandy, tahle skladba je prostě bomba jako svině a vlastně už jen díky ní se vyplatí si „Zā Lä Thü“ pustit. Nicméně i následující kusy dokazují, že kapela ještě nevystřílela všechny svoje nápady – už „Flame of Torture“ má trochu orientální nádech, který ale naplno vybuchne až v sedmé „Val-Kree“. Vedle toho se ve „Val-Kree“ v jedné výtečné pasáži připojí i mužský zpěv, jenž má díky sporadickému využívání velký účinek. A třeba „The Opening of the Portal“ zase nabídne porci povedených kláves a výtečné kytarové sólo. Jednoduše řečeno, drtivá většina písniček dokáže přijít s něčím, co si člověk zapamatuje.
„Zā Lä Thü“ je rozhodně zajímavá a nebojím se říct, že i kvalitní deska. Je pravda, že zde je několik skladeb, které jasně ční nad ostatní, nicméně i ty nejméně dobré kousky jsou pořád pohodové, zatímco ty nejsilnější jsou vážně až nečekaně parádní. Jak už jsem prozradil někde výše, zpočátku jsem k Zā Lä Thü přílišnou důvěru neměl a vlastně jsem se do poslechu pustil jen díky tomu podivnému názvu kapely. Nicméně o to víc mě ten výsledek překvapil. Povedená záležitost.
Země: Rakousko Žánr: darkwave / dark ambient / ritual Datum vydání: 8.12.2015 Label: Rustblade
Tracklist:
01. Ascension
02. Dei Genetrix
03. Immaculata
04. Hail! Mary
05. Ora pro nobis Deum
06. Elousa
07. Mater dolorosa
08. Nikopoia
09. Road to Damascus
Rakušan Ashley Dayour zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří jsou prostě k nezastavení a nové nahrávky sypou s dosti úctyhodnou kadencí. Nicméně, loňský rok byl hodně plodný i na jeho poměry, a to i navzdory faktu, že tentokrát nevydal žádný počin v rámci svého hlavního a také nejznámějšího působiště, gothicrockové kapely Whispers in the Shadow. Co si ale budeme povídat, na loňské studiové úrodě se velkou měrou podílel i fakt, že si Ashley do svého portfolia připsal zbrusu nový projekt…
Inu, dokažme si to řečí čísel. Zatímco v roce 2014 Dayour vydal „jen“ jednu řadovku s Whispers in the Shadow („Beyond the Cycles of Time“), jednu řadovku s The Devil & the Universe („Haunted Summer“) a dvě relativně krátká EPčka s druhými jmenovanými, v roce 2015 stihnul hned tři dlouhohrající desky a jedno EP. Na jaře vypustil ípko „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ u The Devil & the Universe, posléze se společně s Artaudem Sethem z Merciful Nuns pustil do nového projektu Near Earth Orbit, s nímž pánové stihli v prvním roce fungování vyplodit dokonce dvě plnohodnotná alba „End of All Existence“ a „Trans Neptunian Objects“, a nakonec to v prosinci završil s „Benedicere“, třetím řadovým počinem The Devil & the Universe. A to ani nemluvě o tom, že „Benedicere“ provází i přídavný „B Sides“ počin (původně vyšel jen v rámci luxusního, na 50 kusů limitovaného boxu alba, později i samostatně digitálně), na němž se nacházejí další tři nové tracky, dva covery a prodloužená verze jedné písně z vlastního alba.
Inu, dle všeho se Ashley Dayour nerad nudí a rád své posluchače zásobuje novou tvorbou. Nakonec – proč ne, má-li na to dostatek nápadů, což až doposud platilo. Tedy z toho, co jsem měl možnost slyšet, jelikož zrovna Whispers in the Shadow mi k srdci prozatím nijak zvlášť nepřirostli (ačkoliv je pravda, že až doposud jsem tomu zas až tak velké úsilí nikdy nevěnoval – třeba by mě to taky chytlo, kdybych tak učinil), zato The Devil & the Universe jsem si oblíbil a počínání Near Earth Orbit mě taky bavilo (což je vždycky docela usměvné, když u člověka vyhrávají vedlejší projekty nad hlavní kapelou). Tím pádem jsem vlastně neměl důvod pochybovat o tom, že by na tom „Benedicere“ mělo něco změnit, pročež jsem se těšil…
Nicméně však musím říct, že tentokrát nejsem spokojen úplně na sto procent a nechrochtám u poslechu blahem jako svého času u „Haunted Summer“, které jsem jednu dobu nemohl vyndat z přehrávače. Nechci tvrdit, že je „Benedicere“ vyloženým zklamáním nebo snad dokonce nepovedeným počinem, protože za The Devil & the Universe přece jen stojí zkušení a hodně dobří muzikanti a skladatelé, kteří tomu dokážou dát nějakou fazónu, díky čemuž má ta deska pořád svoje kvality. Jen mi připadá, že už bylo i líp a že na „Benedicere“ se nachází několik opravdu skvělých skladeb a okolo nich se vznáší trochu soundtrackové atmosféření, které však nemá až takovou sílu, byť se o to usilovně snaží.
Tak či onak, „Benedicere“ patří mezi ta alba, pro jejichž pochopení je záhodno znát koncept, který je obepíná. The Devil & the Universe totiž i svou nejnovější nahrávku vybavili zajímavou tematickou stránkou – zatímco „Haunted Summer“ se točilo okolo léta, které spolu v roce 1816 strávilo několik spisovatelů (mj. básníci Lord Byron, Percy Shelley nebo Mary Shelley, pro niž se toto léto stálo základem k slavnému dílu „Frankenstein“) a které se z filozofického diskutování tak trochu zvrhlo v závody ve fetování a souložení, v rámci „Benedicere“ se Rakušané vydávají do vod křesťanské mystiky s ústřední postavou v podobě Panny Marie.
Se znalostí konceptu člověka jistě nepřekvapí, že „Benedicere“ zní takovým způsobem, jakým zní. Desku totiž obepíná jakási sakrální chrámová atmosféra, jež se nejvíce projevuje právě v oněch poklidnějších písních, jimž nechybí bez přehánění soundtrackový přístup. Takové tvoří největší část „Benedicere“ – a právě v tomto duchu album i začíná s pomocí „Ascension“ a druhé „Dei Genetrix“, jíž nelze upřít temný nádech. Dále se jedná třeba o svátostně nabubřelou „Hail! Mary“, minimalistickou „Mater Dolorosa“ nebo postupně gradující kusy jako „Elousa“ či „Road to Damascus“.
To je formálně v pořádku a vzhledem k tematickému zaměření „Benedicere“ takovéhle ladění materiálu plně chápu. Na druhou stranu, mně osobně tenhle druh jakoby náboženské muziky nikdy moc neseděl, na čemž nic nezmění ani fakt, že do ní pustili okultní kozlíci z Rakouska. Neříkám, že je to kompletně o ničem, to zase ne, protože jak už padlo, za The Devil & the Universe přece jen stojí talentovaní skladatelé, díky čemuž jsou i některé takovéhle písně zajímavé. Mě osobně z této sorty nejvíce baví dark ambientní „Mater dolorosa“ a především působivá „Nikopoia“, v nichž tu hloubku, jakou od kapely typu The Devil & the Universe chci a očekávám, rozhodně slyším. Stejně tak nemám problém třeba ani s „Dei Genetrix“, která je taktéž líznutá dark ambientem. Nicméně ten zbytek je takový, že mi sice nedělá problém jej poslouchat, ale i navzdory tomu, že je v něm cítit snaha o působivost, na mě zas tak extrémně nezapůsobil.
Nechci ale vzbudit dojem, že je to špatné, protože pořád se to poslouchá příjemně a některé momenty bezesporu silné jsou. Vedle „Nikopoia“ a „Mater dolorosa“ to jsou určitě obě skladby hozené do elektroničtějšího hávu – když nic jiného, právě ty nejvíce vybočují a při prvních posleších tvoří velké záchytné body. Zejména třetí „Immaculata“ se svým skoro až tanečním rytmem působí po pomalejším začátku jako polití živou vodou. O již trochu rozvážnější „Ora pro nobis Deum“ to ovšem do jisté míry platí taktéž, protože ta přichází těsně po „Hail! Mary“, což je nakonec asi jediná věc, jež mi na „Benedicere“ opravdu nesedla. Naštěstí se ale jedná jen o dvouminutovou záležitost.
Tak jako tak, „Benedicere“ je svým způsobem zvláštní deska, jíž nejde upřít velká porce zajímavosti, vlastní tvář, několik ohromně silných momentů (zejména v případě „Nikopoia“ a „Immaculata“), zajímavé téma ani zajímavou vizuální stránku (už třeba jen promo fotky kapely jsou výtečné). Z tohoto ohledu je to rozhodně super – takovéhle atributy lze u hudebního počinu hodnotit jenom a pouze kladně. Přesto musím upřímně říct, že navzdory všem kvalitám „Benedicere“ i navzdory tomu, že nedokážu říct, co přesně bych si představoval jinak, jsem se třeba u „Haunted Summer“ bavil prostě víc. Ačkoliv je pravda, že velký počet poslechů dojem z novinky hodně zlepšil, protože nyní mě to baví o poznání víc než těsně po vydání, tak kdo ví, jak se to vyvine s odstupem měsíců. Nicméně abychom to už nějak uzavřeli – „Benedicere“ je pořád dost nad průměrem, to je bez debat, a za pozornost rozhodně stojí, už jen díky těm několika bez přehánění excelentním momentům.
Pokud to tady sem tam čtete, asi jste si už všimli, že okultní black metal mám v dost velké oblibě. Dokonce v takové, že je to jeden z těch metalových subžánrů, kdy jsem schopen a ochoten odpouštět i neoriginalitu a klišé (a to si zase nalijme čistého vína – klišé se z toho v poslední několika letech prostě stalo), je-li to vykoupeno působivou aurou, bez níž se tenhle druh muziky neobejde. Není tedy divu, že většinu takových skupin zde hodnotím kladně – jednoduše proto, že mě to subjektivně oslovuje. Dnes si ale povíme o případě, z něhož nejsem tak úplně nadšený ani já, přestože jsem vůči téhle hudbě vybaven slušnou dávkou benevolence…
Na první pohled by se mohlo zdát, že Chile je pro okultní black metal poměrně exotickou destinací, ale pozor, i v Jižní Americe černěkovovým rituálům pšenka kvete. Stačí vzpomenout třeba Kolumbijce Ignis Haereticum, o jejichž relativně povedeném debutu jsme si zde rovněž povídali, nehledě na fakt, že v samotném Chile leží kořeny i mocných Hetroertzen. Co do původu tedy není nutné mít vůči Missa Mortvm předsudky.
Naopak, vlastně jsem byl na poslech docela zvědavý, přičemž důvod je nasnadě a padl již v prvním odstavci – tenhle druh black metalu mě baví. Zajímavé logo, parádní obálka, klasická zakuklená image kapely v kápích – možná mi stačí málo, ale poměrně jsem se „Et lux perpetua luceat eis…“ těšil…
Jenže pak jsem si tu desku skutečně pustil – a ono nic. Žádná atmosféra mě nepohltila, žádnou hloubku jsem v tom nenašel. Po prvním poslechu jsem flintu do žita nezahazoval, však leckdy taková alba potřebují více času, ale ani dvojciferný počet posluchačských seancí na výsledku nic nezměnil, pročež bohužel musím konstatovat, že Missa Mortvm nepředvádějí nic jiného než docela elementární cvičení na téma okultního black metalu.
Snaha znít působivě v tom zcela jistě je, nicméně na „Et lux perpetua luceat eis…“ naneštěstí zůstalo jen u té snahy. Sem tam vykoukne nějaký solidní nápad, zejména v těch melodičtějších momentech (například některé linky v první „Cantos profanos“, třetí „Caos nocturno“ nebo čtvrté „Amissa anima“), ale těch je na desce stejně spíš míň než víc. A i v těch jmenovaných písních to nejsou zas až tak dlouhé pasáže, což vynikne o to víc, že se Missa Mortvm pohybují na relativně delších plochách – jen pět skladeb jim stačilo k pohodlnému pokoření 40 minut, z čehož jasně plyne, že to většinou budou věci něco pod deseti minutami hracího času.
Zrovna tady tenhle přístup při vší úctě nebyl úplně nejlepší volnou, protože tím spíš ten materiál působí dojmem, že se tam většinu času nic moc neděje a že si ten chilský black metal jen tak bezobsažně plyne, aniž by směřoval k nějakému jasnému cíli. Největší část stopáže „Et lux perpetua luceat eis…“ se totiž nese, řekněme si to konečně naplno, v duchu vcelku průměrného hoblování, které k nějakému hlubšímu prožitku prostě nestačí.
Neříkám, že se „Et lux perpetua luceat eis…“ nedá poslouchat. On je to takový ten pohodový průměr, prohnat ušima se to dá a svou kvalitou vás to neurazí. Nicméně, Missa Mortvm jednoduše nemají sílu na to, aby si posluchače omotali kolem prstu a vtáhli jej do atmosférických hlubin, což je u tohoto druhu black metalu vcelku zásadní nedostatek, přes nějž prostě vlak nejede. A také je to to hlavní, co z „Et lux perpetua luceat eis…“ činí počin, který už si dál nehodlám pouštět a na který docela rychle zapomenu (aby taky ne, když už teď si z něj nic moc nepamatuju – a to jsem to ještě před chvílí jel). Poslechu případného dalšího alba se asi zásadově bránit nebudu, a když se budu nudit, možná to zkusím, zdali nedošlo ke zlepšení, ale rozhodně se nebudu bezhlavě hnát, abych to měl jakoukoliv další tvorbu z pera Missa Mortvm v přehrávači co nejdřív.
Země: Itálie Žánr: atmospheric / gothic rock / occult rock / ambient Datum vydání: 11.5.2015 Label: Sad Sun Music
Tracklist:
01. I corpi pesanti
02. La mano raccoglie
03. A curva di sterno
04. Yod-He-Vau-He
05. Nel tempo restare
06. L’orrore
07. Scuotiti, oh vita!
08. In alto come in basso
Co si budeme povídat, recenze by měly stavět především na aktuálnosti – a ty vycházející na online médiích obzvláště. Je ovšem pravda, že s tímhle tu míváme trochu problémy, protože pořádná disciplína zrovna nepatří mezi naše největší přednosti. Nicméně, jsou případy, kdy rozhodně stojí za to se trochu zastavit a ohlédnout se i několik měsíců dozadu za nahrávkou, která je již vlastně neaktuální. A „Curve sternum“ patří k albům, o nichž se vyplatí si popovídat i v prosinci, přestože vyšla třeba v květnu…
Italové The Magik Way jsou vůbec docela zajímavá formace. Jejich kořeny sahají až hluboko do půli 90. let, a když dojde na řeč o motivaci k založení skupiny, začne se to hemžit slovy jako alchymie, hermetismus a obecně esoterika. Dobře, dejme tomu. Jedná věc je ovšem jistá – The Magik Way v dalším průběhu let nefungovali jako klasická hudební skupina, vlastně ani nic nevydávali, jen si spíš tak nějak existovali sami pro sebe a kdo ví, co tvořili nebo netvořili. Co se nějakých nahrávek týká, tak vznikla nějaká (nejspíš) dvě dema, ale záměrně říkám jen „vznikla“, protože to ještě neznamená, že byla i vydána, což zjevně vůbec nebyla. Někdy v této době také vznikl také hudební doprovod k jakémusi Draculovi, ale popravdě řečeno ani nevím, zdali to byl film, nebo něco jiného, jelikož se mi to moc nepodařilo dohledat… vypadá to, že by asi mohlo jít o divadelní hru, ale fakt nevím jistě.
Každopádně, na sklonku 90. let se za The Magik Way dle dostupných zdrojů zavřela voda úplně a formace přestala existovat. Obživnutí přišlo vlastně až poměrně nedávno, kdy začátkem roku 2013 vyšla kompilace „Materia occulta 1997-1999“, na níž se objevil starý a nevydaný materiál z 90. let. A odsud už je jen krůček k letošnímu květnu, kdy se objevilo „Curve sternum“, vlastně asi formálně první dlouhohrající deska The Magik Way…
Určitě bude zajímavé se trochu zastavit u toho, co The Magik Way vlastně hrají. I když, možná bude jednodušší si říct, co The Magik Waynehrají. Kapelu najdete i třeba Metal-Archives a zde i kdekoliv jinde se můžete dočíst, že se jedná o kombinaci black metalu a dark ambientu. Nevěřte však tomu, jelikož s black metalem a vlastně s metalem obecně nemají Italové nic co do činění. A co se dark ambientu týká, tam je to také s poměrně slušnou dávkou fantazie, ale jinak bych „Curve sternum“ také neoznačil za dark ambientní nahrávku. To už radši ambient.
Pak je ale otázkou, cože to tedy je. Osobně bych řekl, že The Magik Way mají spíš blíže k takové okultní gotice, byť čistokrevný gothic rock nebo darkwave to také není… rozhodně to k nim má ale blíže než k black metalu. Paradoxně to zrovna v tomhle případě asi nejlépe vystihuje taková ta abstraktní škatulka, jaké si občas skupiny samy sobě vymýšlejí – The Magik Way se totiž prezentují jako ritualist occult music, což dost sedí.
Ale na rovinu – vlastně tu jenom slovíčkaříme, protože nějaká podstata je někde trochu jinde. To důležité, co by měla recenze sdělit, se totiž nachází v prohlášení, že jde o velice poutavou hudbu a že „Curve sternum“ je skutečně brilantní nahrávka, s níž se dá strávit obrovské množství poslechů. The Magik Way hrají povětšinou pomalu a jejich hlavní síla tkví především v čarovné atmosféře. Ta je bezesporu temnějšího rázu, ale nesnaží se o vyslovenou depresi. Je v tom hojně cítit onen tolikrát omílání okultismus, tříští se tu tajemno s jistou posmutnělostí, zároveň je v tom však jakýsi aristokratický majestát a (v tom dobrém slova smyslu) elitářství.
Za vysoce důležitou dále považuji ještě jednu věc – „Curve sternum“ je sice pomalejšího rázu a staví zejména na atmosféře, ale jestli jste si představili nějakou vyloženě monotónní a minimalistickou produkci, tak to není úplně správná představa. I navzdory tomuto ladění se totiž stále jedná o jakousi písničkovější desku, která funguje jako jeden homogenní celek, ale rozhodně se neslévá v jednu masu zvuku, v níž je těžko se zorientovat, a jednotlivé kompozice jsou mezi sebou jasně rozpoznatelné a i samy o sobě velice silné. Zářným příkladem budiž třeba „La mano raccoglie“, rituální „Yod-He-Vau-He“ nebo magická „L’orrore“, což jsou všechno obrovsky působivé skladby. Nicméně, ani ten zbytek vůbec v ničem nezaostává.
„Curve sternum“ je dle mého excelentní deska, a aniž bych chtěl přehánět, mám pocit, že na tomhle místě mohu prohlásit, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos slyšel. Do elitní top 5 sice nepatří, ale do první desítky by se The Magik Way možná i dostali (ačkoliv, musel bych o tom popřemýšlet). Tak či onak, rozhodně se jedná o natolik dobrou věc, že stojí za to se u ní pozastavit a nějaký čas s ní strávit. Velice podmanivá nahrávka.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 1.9.2015 Label: Odium Records
Tracklist:
01. Riphyon – The Tree of Assiyah Putrescent
02. Phezur – Dissolving the Sea of Yetzirah
03. Cheidolun – Breaking the Blade of Beriah
04. Berberioth – Vandalising the Throne of Atziluth
O tom, že okultní black metal zažívá v posledních letech regulérní boom, snad není moc sporu, a tak není divu, že se z podzemních vod noří stále nové a nové smečky. Ačkoliv, Švédové Mephorash vlastně zas až tak noví nejsou – ne snad, že by se jednalo o nějaké veterány, to se také říct nedá, ale nějakých pár let již fungují a na kontě mají jedno ípko, jedno splitko a dvě řadová alba, která v letošním roce doplnili o třetí zářez do dlouhohrající diskografie. A právě na ten – jehož název zní „1557 – Rites of Nullification“ – se nyní zaměříme.
Upřímně se přiznám, že starší tvorbu Mephorash neznám. Tahle okultní smečka se ale na první pohled netváří jako banda cucáků, a i když Švédové zcela zjevně nepřicházejí s ničím, co by se už v téhle odnoži black metalu neobjevilo v minulosti, stále to na první pohled vypadá zajímavě. A co si budeme povídat, když něčí desku (jmenovitě právě „1557 – Rites of Nullification“) ozvláštňují hostující vokály od zpěváků formací jako Malign, Embrace of Thorns nebo Hetroertzen, tak to asi vyslovená hovadina nebude, jelikož jména těchto právě zmíněných formací jistý zvuk a respekt zcela jistě mají.
Na druhou stranu, předcházející, celkově druhé album „Chalice of Thagirion“, jež vyšlo v říjnu 2012, na Metal-Archives zdobí dvě nádherné recenze, jejichž nadpisy zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“ a jejichž souhrnné hodnocení činí 3 % z možných 100 %. Dřívější formu Mephorash posoudit v současné době nedokážu, nicméně co se týká „1557 – Rites of Nullification“, můžete být bez obav, protože tahle deska si podobně zdrcující kritické výroky zcela jistě nezaslouží. Jedná se totiž o kvalitní nahrávku.
Nicméně, jak již padlo, nic extrémně originálního nečekejte, jelikož Mephorash vcelku v pohodě zapadají do té okultně black metalové větve, která teď na severu hodně jede. Jakmile se hned v úvodní první skladby „Riphyon – The Tree of Assiyah Putrescent“ ozve vzývání pekelných mocností („Azazel! Behemoth! Belphegor!“), tak máte vcelku jasno, oč tu půjde. Silně rituální black metal s elitářskou aurou doplněný působivé kytarové melodie, temné sbory, sem tam klávesy, ale i navzdory tomu všemu stále zakořeněný hluboko v undergroundu a s ortodoxním viděním hudebního světa. Kdybych to měl střelit hodně od boku a namátkou, tak by se „1557 – Rites of Nullification“ mohlo líbit lidem, kteří slyší třeba na jména jako Ofermod, Ondskapt, Hetroertzen nebo i klidně Nightbringer pro mě za mě.
Co do formy je „1557 – Rites of Nullification“ deska relativně neskromná, protože Mephorash stačily k naplnění dlouhohrajícího statusu pouhé čtyři skladby, jejichž délky se pohybují od devíti a půl minuty do bezmála dvanácti minut. Samozřejmě to nejsou nějaké úplně extrémistické délky a do nahrávek o jednom 50minutovém kolosu to má přece jen daleko, ale i tak už nejde o nějaké vyložené drobečky, a aby se nejednalo o naředěnou nudu, je nutné nějaké ty nápady mít, zvláště v případě, kdy kapela neholduje standardní slokově-refrénové struktuře. Sám za sebe však mohu dřív, že u mě se to povedlo.
Přestože se čtveřice písní nese v takřka totožném duchu a žádná z nich nějakým způsobem neční nad ostatními, nemohu tvrdit, že bych se při poslechu nudil. Kvalitní nápady v tom jsou, a to v takovém množství, aby ta hrací doba byla smysluplně naplněna; navíc, jakési monolitické homogenní vyznění mi u hudebních alb nikdy nevadilo. Ale hlavně – „1557 – Rites of Nullification“ nelze upírat vysoce funkční atmosféru, která je dostatečně silná na to, aby dokázala zatnout své drápy a posluchače vtáhnout. A i vzhledem k tomu, že právě tohle je pro mě u podobných záležitostí asi tím hlavním měřítkem (subjektivní) kvality, jsem s aktuálním dílem Mephorash spokojen.
Netvrdím, že je „1557 – Rites of Nullification“ black metalová deska roku, protože to není ani zdaleka. Stejně tak jsem si vědom toho, že Mephorash s ničím novým nepřicházejí a vesměs jen předvádějí variaci na to, co už nahrál někdo před nimi. Ale i navzdory tomu se mi to album líbí. Uznávám, že mám pro tenhle druh skupin trochu slabost a že takovéhle věci na mě prostě fungují, ale to rozhodně neznamená, že bych neměl žádné nároky. Za sebe tedy říkám, že „1557 – Rites of Nullification“ je povedená záležitost a čas od času si ji s chutí pustím i v budoucnu.
Jen těžko lze odhadovat, jak by srbská black metalová scéna vypadala, kdyby nebylo jistého Marko Jerkoviće, který je v undergroundu známý spíše jako Kozeljnik. Tenhle týpek má na svědomí dvě asi nejvíc zásadní black metalové smečky ze Srbska, May Result a The Stone, a dále má na triku mj. svůj sólový projekt. Jednoduše je to činorodý muzikant a nyní se jeho jméno objevuje v souvislosti s další novou kapelou – Ophidian Coil.
Začínat ovšem recenzi na Ophidian Coil povídáním o Kozeljnikovi asi nebylo úplně nejchytřejší, jelikož on není tím hlavním hybatelem projektu a na dnes recenzovaném počinu se vlastně ani nijak nepodílel. Lídrem kapely je totiž INIMICVS, který má za sebou epizodní působení v slušné řádce skupin a kupříkladu vypomáhá na koncertech i The Stone a sólovému Kozeljnikovi. Debutové EP „Denial | Will | Becoming“ (jemuž předcházel pouze krátký demosnímek z loňského roku) INIMICVS natočil jen s druhým zakladatelem XIII.XIII. (prudce skloňovatelné jméno), který již stihl kapelu opustit. Perličkou pak je, že jako host bicí na „Denial | Will | Becoming“ natočil Honza Kapák z Avenger.
Nicméně, pojďme už na samotnou muziku, která se na „Denial | Will | Becoming“ nachází. Ophidian Coil se pustili do stylově čistokrevného black metalu ve formě, již tu a tam pracovně nazývám „moderním black metalem“. Tím mám na mysli to, že se stále jedná o black metal, jenž ctí žánrové kořeny a všechny charakteristické rysy svého stylu, ale je na něm znát, že byl natočen ve 21. století… neboli jinými slovy, je to ničím neředěný black metal, který však nezní, jako kdyby vylezl z první půle 90. let.
Co se však týče jeho kvalit, to se musím přiznat, že jsem lehce na rozpacích. „Denial | Will | Becoming“ je určitě dobrý počin, u něhož bych se vlastně nebál mluvit i o nadprůměru. I přesto je však takový trochu… inu, obyčejný. Je to kvalitní, poslouchá se to hodně dobře a nejenže mě to neobtěžuje, ale vlastně mě to ani nenudí. Ale že by šlo o něco pamětihodného… to bohužel asi ne.
Nejzajímavější jsou Ophidian Coil s nástupem kytarových melodií. Hoblování a bicí palba jsou oukej, ale v momentech, kdy Srbové nahodí trochu té melodiky, která je dávkovaná poměrně střídmě a s rozvahou, mě to baví suverénně nejvíce. To ostatně nepřímo potvrzují i výtečná melodická kytarová sóla, s nimiž se Ophidian Coil vytáhnou ve skladbách „Hymns of Deflesh“ (tady je to opravdu bez přehánění úžasné) nebo „Thousand Voices of the Devil’s Call“.
Špatné „Denial | Will | Becoming“ určitě není a je znát, že v Ophidian Coil dřímá talent a že Srbové mají nějakou vizi, kam svou tvorbu směřovat (byť black metal s aurou okultismu a satanismu není žádné originální terno, ale to už je jiná věc). Až Ophidian Coil vydají něco dalšího, vůbec nebudu mít problém s tím si to pustit, jen chci říct, že mě „Denial | Will | Becoming“ nerozsekalo natolik, abych se do poslechu dalších počinů vyloženě hnal a nemohl dospat. Nicméně i přesto jsou dojmy z EP pozitivní, to bezesporu.
U skupiny jako Psychedelic Witchcraft se lze jen těžko ubránit pomyšlení o trendovosti, jelikož tahle italská parta je naprosto ukázkovým příkladem jedné z nejvýraznějších módních vln posledních let. Připadá vám, že není zrovna slušné označit kapelu hned v první větě recenze jako čirý trend? Inu, možná máte pravdu, avšak považte sami: Psychedelic Witchcraft produkují stoner / doom / rockové retro s holkou za mikrofonem a s přetěžce okultní prezentací – textovou i vizuální. To jsou dvě nejdůležitější věci, které byste si měli v případě těchto Italů zapamatovat – takřka vše, co dělají, je occult a retro jak noha.
V této chvíli se asi může zdát, že vše spěje k tomu, abych Psychedelic Witchcraft potažmo jejich debutové EP „Black Magic Man“ strhal a – jak se dnes moderně a neretro říká – zdissoval. Nicméně abych se přiznal, podobné věci mě nijak neobtěžují a vlastně mě tyhle okultní kulty s holkou u mikrofonu povětšinou baví. A přesně to platí i v případě Psychedelic Witchcraft, byť na „Black Magic Man“ nepředvádějí nic skutečně kulervoucího. Ačkoliv… napadá mě, zdali je vůbec na místě používat množné číslo, jelikož projekt stojí a padá především na již zmiňované slečně, jež si říká Virginia Monti. Ale to jen tak na okraj…
Hudební stránku jsem sice prozatím popsal jen letmo, jenže když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně zcela dostatečně. Na „Black Magic Man“ totiž skutečně najdete brutální retro, ve kterém je namíchán stoner rock, hard rock, blues rock, sedmdesátky, vlivy těch nejoldschoolovějších rockových a metalových kapel, poprašek doom metalu – a vše navíc zalité již zmiňovanou estetikou okultismu a případně i starých italských hororů (ne nadarmo Psychedelic Witchcraft mezi vlivy uvádějí i jména jako Mario Bava, Lucio Fulci či Dario Argento – zasvěcení jistě vědí, co za pány to je).
A to je vlastně skoro všechno, vážení. Na „Black Magic Man“ na vás celkem čtyři skladby o souhrnné délce něco přes 18 minut, přičemž všechny čtyři se nesou ve výše popsaném duchu. Nechybí rockovější kousky jako „Angela“ a titulní „Black Magic Man“, ani psychedelií protkaná balada „Lying on Iron“. Možná úplně nejzajímavější je však finální „Slave of Grief“, jež je tak napůl cesty mezi oběma polohami – většina písně se nese v pomalejším psychedelickém oparu, který končí v kytarovém sólu (které je – ostatně jak jinak – absolutně retro), aby posléze skladba – a zároveň s ní i celé EP – vyvrcholila v parádní rychlejší pasáži.
Co do kvality jsou ovšem všechny čtyři songy vyrovnané a docela zábavné, což dělá slušnou zábavu i z celého počinu. A navíc – a to je opravdu nutno zmínit – ještě materiál hodně zvedá samotná Virginia Monti se svým silným rockovým zpěvem. Jasně, ono je to celé trendovina jak čuně, já jsem si toho vědom, ale baví mě to až překvapivě dost.
Druhý pohled (Kaša):
O tom, že retro rock v současné době frčí netřeba pochybovat, protože se stačí podívat na úspěchy, které sklízí severské hvězdy Ghost nebo na trochu jiném plácku jejich krajané Graveyard, a je jasné, že se jedná o půdu, která má v sobě hodně potenciálu, a je tedy třeba ji pořádně zorat, dokud na tento aktuální trend posluchači slyší. Označení trend se však v souvislosti s kapelami jako právě Psychedelic Witchcraft nemusí zdát úplně tak fér, protože na rozdíl od metalcorového šílenství z minulé dekády nezní tyhle kapely ani trochu podbízivě a těžko je obviňovat ze snahy zavděčit se úplně každému líbívými melodiemi. Psychedelic Witchcraft sází na docela jiné prvky, mezi něž patří všudypřítomný vliv 70. let, opar psychedelie, lehce okultní atmosféra a několik stonerových riffů, jež činí z EP „Black Magic Man“ záležitost, která je z jednoho úhlu pohledu vcelku zaměnitelná s mnoha podobně smýšlejícími partami, ovšem na druhou stranu se poslouchá moc dobře, takže to vlastně ani moc nevadí.
Ona je totiž čtveřice písní, která tvoří kostru „Black Magic Man“, setsakramentsky povedená a kvalitativně vyrovnaná, takže těch necelých 20 minut uteče jako voda a nejednou se mi stalo, že jsem si toto EP jen tak na chuť sjel i dvakrát po sobě. Musím říct, že se mi trochu víc líbí psychedeličtější poloha hudby Psychedelic Witchraft, která je prezentována zejména druhou „Lying on Iron“ s opravdu skvělou atmosférou. Ovšem ani rockově přímočařejší kousky jako „Angela“ a „Black Magic Man“ nejsou k zahození a refrén prvně jmenované je silný jako prase a naplno v něm vynikne síla zpěvačky Virginie, jejíž nakřáplý hlas je vážně dobrý a zejména díky ní jsem si nejednou uvědomil příbuznost s Royal Thunder, protože ta podobnost s Mlnou Parsonz z řad amerických rockerů je pěkně slyšet.
Asi není nutné říkat, že kapely jako Psychedelic Witchcraft nikdy nebudou překypovat virtuózními finesami, takže pokud jste na tyhle věci, tak zase rychle pryč, protože Psychedelic Witchcraft dělají hudbu hezky postaru. Ta jejich jednoduchá studnice hard rockových klasik si to vlastně ani jinak nevyžaduje, protože na počinech jako „Black Magic Man“ je hlavní atmosféra, která musí vábit. Musí k sobě posluchače připoutat a musí jej nutit jej chtít víc. A přesně tohle se mi od „Black Magic Man“ dostává, takže pokud by úkolem tohoto EP bylo nalákat co nejvíce posluchačů a vytvořit tak fanouškovskou základnu před nahráváním regulérního debutu s plnou hrací dobou, tak se mnou se to Italům povedlo a mají mě na své straně.
