Archiv štítku: occult

Recenze

Disharmonic – Magiche arti e oscuri deliri

Napsat komentář
Disharmonic - Magiche arti e oscuri deliri
Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 20.1.2015
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. Nelle arte e nei deliri
02. Cose buie
03. Il segno oscuro nascosto in se
04. Alter ego magico
05. Il casto siero del peccato
06. Litania della porta ermetica
07. Ippomanzia
08. Le sei torri d’alabastro
09. Macrochelys Temminkiki
10. L’uomo che si veste di bruma
11. Il delirio delle arti

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic jsme se již na našem webu jednou setkali – stalo se tak prostřednictvím malé recenze na jejich předcházející počin, jímž bylo EP s názvem „Il rituale dei non morti“. To však – navzdory faktu, že je muzika Disharmonic sama o sobě velmi zajímavá – nedopadlo úplně přesvědčivě, a přestože mělo své momenty i solidní atmosféru, nakonec si mě na svou stranu plně nezískalo.

Letos se Disharmonic opětovně přihlásili o slovo, avšak tentokrát ne s minialbem, nýbrž rovnou s plnohodnotnou deskou „Magiche arti e oscuri deliri“. Ta je v historii skupiny již třetí dlouhohrající, což není příliš velká kadence vzhledem k tomu, že se vznik Disharmonic datuje již do roku 1998. Nutno však zmínit, že osm roků nevyvíjeli žádnou činnosti a ve své rané éře před rozpadem vydali jen jeden řadový počin „The Black Dance of Evil Spirits“ (2003). Nepočítáme-li ono ípko „Il rituale dei non morti“, tak je novinka po comebackové nahrávce „Carmini mortis“ (2012) druhým albem v aktuální inkarnaci kapely.

Po formální stránce „Magiche arti e oscuri deliri“ nabízí vesměs to samé, co se objevilo již na „Il rituale dei non morti“, přesto je tu jeden citelný rozdíl – a rozhodně tím nemyslím jen to, že se počet skladeb navýšil ze tří na jedenáct a hrací doba nakynula z 16 minut na 64. Novinka je jiná v tom, že na rozdíl od svého přímého krátkohrajícího předchůdce skutečně funguje a její sdělení je – byť to vzhledem k mnohonásobně delší stopáži může znít zvláštně – mnohem koncentrovanější a tím pádem i silnější. Zatímco „Il rituale dei non morti“ bylo „jen“ zajímavé, ale k úplnému uspokojení posluchače mu něco scházelo, tam „Magiche arti e oscuri deliri“ dokazuje, že Disharmonic umí obrovský potenciál své hudby skutečně využít.

Disharmonic produkují doom metal, k němuž je mnohdy připojován přívlastek okultní. Ke cti Italů ovšem slouží fakt, že v jejich případě se toto pojmenování nevztahuje pouze na tematiku textové stránky, ale plně koresponduje i s vyzněním a atmosférou samotné muziky. Disharmonic se sice pohybují v žánru, jenž v metalu patří k těm nejkonzervativnějším, avšak patří k těm nemnoha skupinám, jejichž pojetí není již dávno provařené.

Na „Magiche arti e oscuri deliri“ se totiž kříží hned několik různých… nevím, jak přesně to nazvat, ale asi přístupů. Vedle zatěžkané a pomalé doomové rytmiky to je kupříkladu svojská práce kytar, jež celou nahrávku naplňují lámanými a táhlými (skutečně takhle působí) dřevními riffy a v neposlední řadě také množstvím příjemně divných melodií. Uživí se ovšem i „ospalé“ sólování jako třeba ve čtvrté „Alter ego magico“. Nelze však opomenout ani zajímavou vokální, jež se pohybuje tak napůl cesty mezi šepotem a deklamací, ale dojde i třeba na mluvené slovo. Tím vším pak navíc prostupují další zvuky, o něž se starají především klávesy, které mnohdy dokážou vyčarovat opravdu skvělé momenty – kupříkladu nástup sice jednoduché, leč maximálně efektní melodie v „Il casto siero del peccato“ mě položí snad při každém poslechu, protože to je prostě síla.

Tím možná končí nástrojový výčet, ale nás čeká ještě druhá vrstva „Magiche arti e oscuri deliri“ – výčet abstraktních pocitů. Jak již padlo, desce vládne skutečně výtečná okultní atmosféra. Na první poslech je „Magiche arti e oscuri deliri“ docela nepřehledné a většina písni mezi sebou splývá, avšak je to právě tahle celková nálada, díky níž album dokáže působit již od začátku a díky níž budete mít chuť se k tomu vracet a objevovat dále. Zároveň však „Magiche arti e oscuri deliri“ disponuje trochu divadelním nádechem, čemuž výrazně napomáhají kusy jako třeba hned úvodní „Nelle arte e nei deliri“, závěrečná „Il delirio delle arti“ nebo „recitační“ „Litania della porta ermetica“. Aby toho ovšem nebylo náhodou málo, z hudby Disharmonic je cítit taktéž silné zalíbení ve staré metalové škole, jež se ale nijak nebije s náznaky jakési avantgardní dekadence. To vše je pak zalito zastřeným zvukem, který podporuje nejen ony stopy oldschoolu, ale výrazně pomáhá i té atmosféře.

Do toho už stačí přidat pouze množství silných nápadů… „Cose buie“, „Ippomanzia“, „Le sei torri d’alabastro“, „L’uomo che si veste di bruma“, také ty již výše jmenované písně – ty všechny obsahují výtečné pasáže, ať už jde o riffy, melodie nebo cokoliv jiného. Rozhodně je tam toho dost na to, aby šlo objevovat po mnoho poslechů a aby po objevení šlo vychutnávat. „Magiche arti e oscuri deliri“ určitě není lehká nahrávka a není to záležitost na jeden, dva poslechy, ale má svoje kouzlo a přinejmenším mně za ten čas stála, takže ji mohu doporučit.

Minirecenze

Funerary Bell – Graveyard Séance

Napsat komentář
Funerary Bell - Graveyard Séance
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.4.2015
Label: Saturnal Records

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Co si budeme povídat, okultismus v black metalu v posledních letech frčí ohromným způsobem, takže není divu, že člověk pořád naráží na nové a nové smečky, jež něco podobného produkují. Přesně do této sorty spadají rovněž finští Funerary Bell, kteří fungují od roku 2007 a kromě nějakých těch obligátních splitů, EPček a demosnímků mají na kontě prozatím jednu dlouhohrající desku. Ta se jmenuje „The Coven“ a vyšla v březnu 2011.

Bylo by vcelku logické očekávat, že nyní prohlásím, že Funerary Bell aktuálně na svůj debut navazují druhou řadovou fošnou, ale není tomu tak. Na letošek si totiž finská pětice s vysoce zábavnými pseudonymy (hlavně jméno kytaristy, jenž si říká Not of This World, má fakticky grády) připravila další minialbum, které se jmenuje „Graveyard Séance“. To vychází jako CD a 7″ EP a nabízí celkem dva tracky o souhrnné délce dvanácti a půl minuty.

Předně bychom si měli vyjasnit jednu věc – přestože Funerary Bell hrají okultní black metal, od něhož by člověk mohl očekávat nějaké pořádné zlo a silnou působivou atmosféru, jejich pojetí je takové řekněme stravitelnější a nijak zvlášť extrémní. Jedná se o relativně „pohodový“ black metal ve středním tempu a poměrně chytlavými riffy, které jsou tu a tam podporovány i klávesami. Měl-li bych z fleku vypálit nějaké jméno, k němuž by šli Funerary Bell přirovnat, mezi prvními by mě napadli třeba krajané Gloomy Grim, akorát s tím rozdílem, že Funerary Bell disponují méně uvřískaným vokálem. Zpěv týpka, který se nechává titulovat jako Invoker of the Shadows (další super jméno!), je totiž povětšinou hlubší a místy skoro až death metalový. Tu a tam se sice pokusí i o vyšší polohy, ale takový ten typický black metalový jekot to rozhodně není.

O trochu horší je však to, že se Funerary Bell nepovedlo vytvořit nějakou zvláštní atmosféru. Je sice pravda, že ona se nějaká hluboká atmosféra moc dobře netvoří, když máte k dispozici 12 minut a dva tracky, ale myslím, že by na tom zrovna tyhle dva songy nebyly o moc lépe ani třeba v rámci celé desky. „Afterlife on Earth“ i „Eleanor’s Garden“ (druhá jmenovaná by podle všeho měla být staršího data a také je o kousek lepší) se poslouchají úplně na pohodu, nejsou špatné a hranici průměru s nimi Funerary Bell překračují naprosto hravě. Z tohoto pohledu v pořádku, protože i mně se to vlastně poměrně líbí, avšak když dojde na lámání chleba a budete požadovat nějaký silnější a působivější zážitek (což mi u okultního black metalu přijde jako naprosto adekvátní a vlastně i zcela přirozený požadavek), padne kosa na kámen, protože to už Funerary Bell nezvládnou.

Možná tomu nahrává i fakt, že je „Graveyard Séance“ vybaveno poměrně hodným soundem. Namátkou jsem si pustil nějaké ukázky z „The Coven“, které na tom bylo hudebně takřka stejně, ale se syrovějším zvukem, a přišlo mi to zajímavější. Tak či onak, „Graveyard Séance“ je pořád solidní věc, jen to prostě není nic výjimečného a víc než pět poslechů z toho nevypáčíte ani heverem.

Reporty

Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Napsat komentář
Abysmal Grief
Datum: 6.5.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Když tak o tom přemýšlím, ono těch opravdu čistokrevně doom metalových koncertů, které by byly jenom a pouze o pomalých riffech a zádumčivé atmosféře, u nás zas tolik není – neříkám, že nejsou vůbec, ale přinejmenším v porovnání s dalšími metalovými subžánry tu ten rozdíl cítím. Jenže o to větší je důvod podobné akce nevynechávat, když se nějaká taková objeví – zvláště pak v případě, když je na jejím plakátě velkým fontem vyvedeno jedno logo s rakví a netopýrem. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě byli Abysmal Grief skoro povinnost.

Jako první se slova ujala jediná česká formace večera, pražští The Tower. Musím se přiznat, že s touhle čtyřčlennou „Věží“ mám tak trochu problém… vůbec mi nevadí, že chlapi hrají opravdu dřevní a opravdu krutě neoriginální záležitost, protože, co si budeme nalhávat, když si člověk pouští doom metal (anebo jde na doom metalový koncert), originalita nebývá zrovna tím, co očekává. Zrovna tenhle žánr je totiž nejen konzervativní, ale skoro doslova i zakonzervovaný, naprosto zatuchlý – a to říkám jako člověk, jenž má k tomuto stylu velice kladný vztah. Jenže demo The Tower pojmenované originálně „Demo“ (vsadím se, že to dalo práci vymyslet!) mě za srdeční sval nechytlo. Neznám přesný důvod, ale prostě nechytlo.

Živě jsem The Tower viděl poprvé, takže jsem ještě mohl doufat, že se ten pocit s pódiovou prezentací zlepší a přijdu té kapele na chuť. Bohužel se tak ale nestalo. Bylo to správně oldschool, dřevní riffy trochu nasáklé Cathedral nebo zámořskou doomovou školou byly (nevím, jak to říct lépe) patřičně dřevní a vlastně celkově nemám problém to „doomování“ The Tower věřit. Akorát mě to moc nebavilo. Skupina svou pomalou špinavou káru táhla s docela solidní jistotou, zpěvák a kytarista Ondra řval dobře a vypadal, že na pódium patří jako málokdo jiný, ale obecně vzato jsem z toho neměl nijak zvláštní pocit. Nevím, jestli se třeba nepovedl jen tenhle konkrétní koncert, protože nějaké technické problémy tam nejspíš byly (minimálně rozhýbat baskytaru byl docela problém a začátek setu se kvůli tomu odložil o mnoho dlouhých minut), ale nebylo „to“ tam.

Úplně, ale fakt úplně jiná káva byly následující Italky Saturnine. Popravdě jsem se o téhle kapele dozvěděl až v souvislosti s tímle koncertem a dříve jsem neměl ponětí o tom, že kdesi v Itálii existuje skupina, v níž pět holek hraje takhle výborný doom. Nejlepší na tom ale bylo to, že na Saturnine nebyla tím nejzajímavějším čistě dívčí sestava, ani fakt, že zpěvačka vypadala, že teprve včera dostala občanku, ačkoliv chroptěla jako nějaký vychlastaný kořen. Dokonce ani to, že některé z holek byly pokérované takovým způsobem, že by mohly z fleku sloužit jako katalog tetovacího salónu, nebo že byly ověšené kostmi a na pódiu měly celou armádu svíček pro navození patřičně okultní atmosféry. Nejlepší na tom celém totiž bylo, že i ta hudba byla fakticky parádní.

Nebudu tvrdit opak – předem jsem toho od Saturnine moc nečekal. Zpětně se ale musím omluvit, protože to bylo skutečně skvělé, ohromně jsem se bavil po celou dobu (a jak snad šlo pochopit z předchozího odstavce, rozhodně to nebylo jen proto, že to hrály holky), a když to Italky zabalily, vážně mě mrzelo, že už to je pryč a už jako fakt dál hrát nebudou. Nevím, jestli mi to tak náhodou nepřišlo jen z toho důvodu, že mě to takhle bavilo, ale zdálo se mi, že hrály strašně krátce, a kdyby padlo ještě o několik válů víc, určitě bych se nezlobil. Tak jako tak, za mě velké překvapení, a jakkoliv to může vzhledem k dámské sestavě znít nepatřičně, mělo to prostě koule (já vím, že jsem tuhle hlášku nedávno použil i v jiném reportu, ale sem se to hodí taky!).

Saturnine

Čas na smutnění kvůli odchodu Saturnine však nebyl, jelikož za (pomyslnými) dveřmi už bylo hlavní číslo večera v podobě (rovněž) italských okultistů Abysmal Grief. Jakmile se tenhle v jistých kruzích možná už i kultovní kvartet objevil na pódiu, Modrá Vopice se okamžitě naplnila excelentní hororovou atmosférou, která je pro tuhle formaci tak typická. Kombinace dřevních záhrobních riffů v kombinaci se vznešenými okultními linkami kláves a s výtečným vokálem Labese C. Necrothytuse (jenž ten večer odváděl excelentní výkon!) fungovala naprosto bravurně a už během prvního válu mě Abysmal Grief měli na svojí straně. Pamatujete, jak jsem výše říkal, že třeba The Tower chybělo ono pověstné „to“? Abysmal Grief přesně tohle ten večer rozdávali plnými hrstmi.

Vůbec nevadilo, že byli Italové vizuálně trochu neuspořádání, a zatímco baskytarista Lord Alastair a bubeník Lord of Fog byli zahalení v pláštích s kápěmi, kytarista Regen Graves byl za kněze a zpěvák/klávesista Labes C. Necrothytus vystupoval v obleku, protože si to prostě sedlo a nijak se to nemlátilo. Rudě nasvícená scéna, jíž kromě samotných muzikantů vévodily především dva velké kříže, ale i množství dalších propriet jako pochodně, řetězy, kvítí na hroby nebo panenka v rakvi, vypadala skutečně působivě, a když se k tomu připočte i samotná muzika, tak to v podstatě nemělo chybu. Nemůžu si pomoct, ale byla to prostě pecka.

Abysmal Grief

Jedinou nevýhodou celého večera tak bylo asi to, že Abysmal Grief hráli takhle skvělé vystoupení pro nepříliš velký počet lidí. Jasně, Modrá Vopice je malinká, takže už při pár návštěvnících nevypadá prázdná, ale hrubým odhadem mohlo být tak 30 platících a to ještě dost dobře možná nadsazuji. A to je podle mě na kapelu formátu Abysmal Grief fakt málo. A aby toho nebylo málo, těchto pár lidí ještě v jednu chvíli neváhalo rozjet i regulérní pogování… na Abysmal Grief, na doom metal! Ty vole, vždyť je to úplně proti podstatě takové muziky a její atmosféře…

Jinak ovšem můžu jenom chválit. Se zvukem jsem neměl sebemenší problém a všechno jsem slyšel dobře u všech vystupujících, ať už jsem stál na kterémkoliv místě. Hodně potěšil také bohatě vybavený merch se skutečně důstojným výběrem muziky, dokonce i na elpíčkách (ať si ostatní kapely vezmou příklad – jděte do hajzlu s kulichama, hrnkama nebo spoďárama, protože hudební skupina by měla nabízet hlavně hudbu!) a za nádherné ceny. Vinyl za 250, neberte to! Ale co je hlavní a o co jde především – hlavně můžu chválit i to, co se dělo na pódiu. The Tower sice byli z mého pohledu malinko rozpačití, ale dvojkombo ze země špaget bylo parádní… fakt hodně parádní.

Recenze

Ignis haereticum – Luciferian Gnosis

Napsat komentář
Ignis haereticum - Luciferian Gnosis
Země: Kolumbie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.6.2014
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. Sub tuum praesidium
02. Mysterium fidei
03. Ad serpentem tortuosum
04. Luciferian Gnosis
05. Sekhem-Hra Apep
06. De sphinge revelationem mysterii
07. Exercitatus spiritualium
08. Sic luceat lux vestra!

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že jihoamerické pojetí metalu – především tedy těch extrémních subžánrů, byť do jisté míry to platí pro metal obecně – mi nikdy příliš nesedělo. Vždy se mi zdálo, jako kdyby byl i přístup místních kapel k tvorbě vlastní hudby takový “fanouškovský”. Možná to nějakým způsobem souvisí i s onou pověstnou jižní horkokrevností, ale jako by zde obecně vítězila spíše chuť hoblovat a takový řekněme jednodušší přístup nad snahou o inteligentní pojetí hudby, hrou na atmosféru nebo pokusy o dosažení jisté originality. Možná jsem se jen až doposud špatně rozhlížel, měl jsem smůlu a narážel pouze na kapely tohoto druhu, nicméně taková je má osobní empirická zkušenost. A vzhledem k tomu, že onen druhý zmiňovaný přístup mi je vnitřně bližší, není divu, že mám v Jižní Americe opravdu jen hrstku oblíbenců.

Nicméně stále ne všechny jihoamerické smečky jen bezhlavě hoblují, jako to předvádějí třeba kolumbijští black metalisté Horncrowned, o nichž jsme si tu povídali jen několik málo dnů nazpátek. Tuto kapelu zde však znovu nevytahuji jen proto, že byla nedávno recenzována, nýbrž i proto, že toho má s Ignis haereticum, o nichž si budeme povídat dnes, společného trochu více, a krásně tak bude vidět, jak lze k jedné a té samé věci přistupovat dvěma diametrálně odlišnými způsoby…

Oni totiž i Ignis haereticum pocházejí z Kolumbie, taktéž produkují black metal a dokonce i v jejich případě je jejich pojetí černého kovu textově postaveno na okultních tématech, což opětovně korunují latinské názvy. Přesto obě formace znějí značně odlišně, a zatímco Horncrowned svou rádoby zběsilou a samoúčelnou agresí prachobyčejně nudili, Ignis haereticum se snaží spíše o onen inteligentnější a atmosféričtější přístup, po němž jsem volal v prvním odstavci.

Abychom si však plně rozuměli, nechci vzbudit dojem, že je “Luciferian Gnosis” fantastické veledílo, protože to rozhodně není. Nahrávka dozajista má své mouchy a do titulu dechberoucího opusu jí mnohé zbývá, stejně tak se nedá tvrdit, že by Ignis haereticum disponovali nějakým unikátním zvukem. Naopak se vlastně dá říct, že “Luciferian Gnosis” je vlastně takovým tím black metalem, jaký v poslední době docela frčí, protože snaha vytvořit mystickou okultní atmosféru je z počínání Ignis haereticum docela patrná.

Mohlo by se tedy zdát, že “Luciferian Gnosis” není žádný velký zázrak. Ona to je vlastně pravda, protože zázrak se tomuto kolumbijskému triu vytvořit skutečně nepodařilo. Je tu však několik ale, které z desky nakonec přece jen dělají záležitost, po jejímž doposlouchání v člověku zůstanou pozitivní dojmy. Mezi tato ale bezesporu patří to, že i přes nepříliš velkou originalitu jsou Ignis haereticum skladatelsky zjevně na vysoké úrovni. Napříč celou nahrávkou není příliš velký problém narazit na povedené momenty, a to aniž by výsledek ztrácel na kompaktnosti. Jinými slovy řečeno, album je rozhodně soudržné a celých 50 minut vyzařuje jednolitou atmosférou, nejedná se ovšem o monotónní muziku, v jejíchž útrobách by se posluchač ztrácel. À propos těch 50 minut – to je další pozitivum. Takováto stopáž už nepatří k nejskromnějším, Ignis haereticum ji však dokázali naplnit smysluplně, “Luciferian Gnosis” tak rozhodně nepůsobí natahovaným dojmem a není problém udržet pozornost až k finálnímu outru “Sic luceat lux vestra!”.

Někdy se mi zdá, že metalové nahrávky trpí takovým nepříjemným neduhem, že nejsilnější atmosféru má právě intro a outro, což jsou v tomto případě “Sub tuum praesidium” a již zmiňovaná “Sic luceat lux vestra!”. “Luciferian Gnosis” však naštěstí tímto případem není, jelikož není od věci hovořit o poměrně povedené atmosféře v průběhu celého alba. Mohlo by se zdát, že se tak děje především díky zřejmému středobodu desky v podobě dvanáctiminutového opusu “Sekhem-Hra Apep”, který skutečně je asi tím největším vrcholem počinu. Nicméně ani další položky tracklistu nijak zvlášť nezaostávají, ať už se jedná třeba o pomalejší titulní kus “Lucifer Gnosis”, jenž graduje k výtečnému kytarovému závěru, anebo zajímavě vystavěné skladby jako “Ad serpentem tortuosum” či “De sphinge revelationem mysterii”, v nichž Ignis haereticum umně přechází od pomalejších momentů přes povedené kytarové melodie až k typicky black metalové agresi.

Poslední dva doposud nejmenované songy, tedy “Mysterium fidei” a “Exercitatus spiritualium”, se nesou v rychlejším tempu – první zmíněná po celou svou délku, druhá již s nějakou tou vsuvkou ve střední rychlosti. Snad i proto obě patří asi k tomu nejméně zajímavému na “Lucifer Gnosis”, byť “Exercitatus spiritualit” několik kvalitních nápadů taktéž obsahuje. Ignis haereticum mi totiž přijdou přesvědčivější právě v těch momentech, kdy se (většinou úspěšně) pokoušejí vytvořit rituální nálady. Naštěstí však právě toto tvoří většinu hrací doby a navíc v těch delších kompozicích jako “Sekhem-Hra Apep” nebo “De sphinge revelationem mysterii” mají i ty sypačky zjevné opodstatnění. I když… vzato kolem a kolem ani třeba ta “Mysterium fidei” není vůbec špatná, jen mi ty skladby typu “Sekhem-Hra Apep” přijdou prostě působivější.

Navíc je určitě nutno dodat, že ačkoliv Ignis haereticum už nějakou dobu fungují, “Lucifer Gnosis” je jejich první dlouhohrající deskou. S ohledem na tento fakt nelze vlastně prohlásit nic jiného, než že Kolumbijci odvedli výbornou práci. “Lucifer Gnosis” sice určitě ani zdaleka není tak skvělým albem, aby mohlo aspirovat na přední příčky v žánru za loňský rok, ale určitě jde o počin, jaký si budu pamatovat a u něhož si umím představit, že se k němu tu a tam i zpětně vrátím. Budou-li navíc Ignis haereticum na případných dalších počinech směřovat kvalitativně vzhůru, pak se jistě bude na co těšit, když už i “Lucifer Gnosis” je počinem, jaký nemám problém doporučit těm z vás, kdo jste příznivci okultního black metalu.

Recenze

Tongues – Thelésis ignis

Napsat komentář
Tongues - Thelésis ignis
Země: Dánsko
Žánr: occult black / death metal
Datum vydání: 5.10.2014
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Void Meditation
02. The Will of Fire
03. Last Grip of the Hand of Guilt
04. Bloodline of the Blind

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Pod poměrně neurčitým názvem Tongues by se – když na to přijde – vlastně mohlo skrývat takřka cokoliv. Ve skutečnosti však toto jméno nese dánská smečka, která se rozhodně neštítí ve své tvorbě kombinovat hned několik extrémních metalových subžánrů. Nemám sice tušení, proč se duo rozhodlo sama sebe pojmenovat výrazem pro orgán smyslu chuti v plurální formě, podařilo se mi ovšem vypátrat (Columbo se může jít zahrabat!), že Dánové v říjnu loňského roku vydali své debutové EP s názvem „Thelésis ignis“. A právě na něj nyní zaměříme svou pozornost.

Ačkoliv je „Thelésis ignis“ pro Tongues debutovým nosičem a ačkoliv za skupinou nestojí žádné známé persóny či alespoň veteráni scény, již při pohledu z dálky je poměrně jasné, že v tomto případě nepůjde o žádnou amatéřinu. Nejen poměrně zajímavý přebal, ale obecně i celková prezentace Tongues jasně naznačuje, že to Dánové mají promyšlené (byť drnkat dnes na okultní notu – a v tomhle druhu muziky obzvláště – není vůbec nic originálního) a také jméno I, Voidhanger Records v kolonce vydavatele značí, že asi nepůjde o žádný provar.

A věřte tomu nebo ne, Tongues mají na svém debutu do provaru skutečně daleko. Hlavní ingrediencí, z níž je „Thelésis ignis“ ukuchtěno, je black metal. Ten se zde nachází v podobě, která je poměrně daleko od tradiční formy žánru à la Norsko raných 90. let. Místy se Tongues vydávají i do mírně disharmonických rytmů a dostávají se na dohled hájemství, v němž vládnou především chaotičtí bohové z Francie. Zároveň s tím však Dánové svou tvorbu koření i znatelnou death metalovou chorobností či špetkou doom metalu.

„Thelésis ignis“ je ve výsledku koktejlem metalového extrému, který se hlavně zpočátku zdá být poměrně neprostupným a nedobře stravitelným. A samotní Tongues to svým posluchačům nijak neusnadňují – sice se jedná o EP, avšak hrací doba se vyšplhala téměř na 35 minut, tudíž je jasné, že při počtu čtyř písní půjde spíše o delší kusy. A také, že ano, jelikož hned úvodní „Void Meditation“ přesahuje hranici deseti minut. Rovnou v této úvodní skladbě Tongues ve své podstatě z velké části ukážou, co se bude dít i nadále – po plíživém intru vás okamžitě obejme nemocný sound a zvláštní atmosféra zla, kterou jen podpoří mocné rytmické údery nebo výtečný záhrobní chropot. Postupně během kompozice Dánové předvedou třeba i takřka až rituální perkuse, zběsilé kytarové sólo, několik působivých melodií, pomalejší neriffové momenty stojící na atmosféře nebo trochu oné již zmiňované disharmonie.

I v následujících třech písních „The Will of Fire“, „Last Grip of the Hand of Guilt“ a „Bloodline of the Blind“ Tongues pokračují v podobném duchu propracovaných nerefrénových kompozic s množstvím zvratů a vrcholů. Akorát na rozdíl od první „Void Meditation“ tu a tam vystrčí růžky i onen death metal, i když je to vzato kolem a kolem „pouze“ další dílek skládanky do kompletní mozaiky „Thelésis ignis“.

EP je sice na prvních pár poslechů nelehce stravitelné, ale rozhodně se vyplatí mu dát svůj čas. Tongues nejsou jednodušší, což však není chyba. Naopak ukázali, že relativní komplikovanost „Thelésis ignis“ není vůbec samoúčelná a že mají svou muziku promyšlenou. Může to znít jako největší možné klišé, ale skutečně tomu tak je – jakmile člověk tomu počinu věnuje prostor, objeví se množství skvělých a propracovaných momentů se silnou atmosférou. Řečeno jednoduše, výsledkem je nahrávka, jež dle mého názoru za slyšení jistě stojí.

Navíc vzhledem k tomu, že je „Thelésis ignis“ debutovým počinem, nebojím se v případě Tongues hovořit o velmi zajímavém příslibu do budoucna. Dánové již v současné době pracují na svém prvním dlouhohrajícím albu a říkám rovnou, že už teď jsem zvědavý, jak to dopadne, a upřímně doufám, že nastavená laťka bude přinejmenším vyrovnána.

Reporty

The Devil & the Universe, Subpop Squeeze

Napsat komentář
The Devil and the Universe
Datum: 21.3.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Subpop Squeeze, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Po loňském festivalovém vystoupení na Hradbách samoty se letos okultní kozlíci The Devil & the Universe, v jejichž čele nestojí nikdo jiný než Ashley Dayour z Whispers in the Shadow, vrátili opětovně do Prahy, navíc se skvělou podzimní deskou „Haunted Summer“ v zádech. Zatímco posledně Rakušané vystupovali v klubu Final za doprovodu dark ambientního Táboru radosti, tentokrát vyrazili na strahovskou Sedmičku, kde jim dělal společnost projekt Subpop Squeeze…

A právě Subpop Squeeze se samozřejmě ujal slova jako první. Tenhle projekt má na svědomí veterán domácí experimentální scény Vladimír Hirsch, na jehož jméno už musel narazit každý, kdo se jen trochu zajímá o industriální muziku. Já osobně o jeho existenci samozřejmě vím také, nemůžu však tvrdit, že bych měl jeho tvorbu nějak podrobně nastudovanou, tudíž jsem neměl úplně přesnou představu o tom, co se bude dít. Inu, dělo se asi následující: Vladimír Hirsch se postavil za klávesy a začal do ještě nepříliš početného hloučku postávajících hustit poměrně dost hutný a nátlakový industrial. Právě to slovo „tlak“ se na to, co se ozývalo z reproduktorů, hodí asi nejvíce, protože Subpop Squeeze posluchače takřka doslova presoval neprostupnou industriální stěnou. Při vystoupení jsem si vzpomněl třeba na projekt Author & Punisher – a rozhodně ne jen proto, že tento vystupoval na úplně tom samém místě měsíc a půl zpátky.

Čistě po hudební stránce to tedy za mě bylo skvělé, byť mi přišlo, že to většinu lidí okolo moc nebralo, protože Subpop Squeeze byla přece jen trošku extrémnější muzika než The Devil & the Universe. Co se týče samotné performance, ta byla doslova statická, jelikož Vladimír Hirsch stál schovaný za svým nástrojem, do publika se takřka ani nepodíval a veškerou svou pozornost směřoval pouze ke tvorbě vlastní audio masáže. Hlavně první půlka koncertu byla super, protože Subpop Squeeze mě dokázal zabavit jen samotnou hudbou, ale později už mi přišlo, že to trvá už o kousek déle, než by mělo, a ke konci už jsem se tu a tam na hodinky podíval. Ačkoliv jsem si z vystoupení odnesl jednoznačně kladné dojmy, být to tak o skladbu či dvě kratší, bylo by to v podstatě bez chyby.

Netrvalo to dlouho (ostatně ani nemohlo, když se na Sedmičce musí končit nejpozději v deset hodin) a ozvalo se intro „Satan Is Real“, které zvěstovalo příchod kozlů. A skutečně – rakouské trio se záhy objevilo ve svých typických kozlích maskách a pustilo se do díla. The Devil & the Universe mají v repertoáru jak pomalejší zamyšlenější skladby, tak i hybnější songy, které mnohdy obsahují téměř až EBM beaty. Začátek vystoupení se však možná trochu překvapivě nesl právě v tom pomalejším a atmosféričtějším duchu – možná zcela záměrně, aby v kombinaci s atmosférou vynikly masky, které (podle mě bohužel) letěly dolů hned po první písni.

Setlist The Devil & the Universe:
01. Evoking Eternity
02. Cloak of Dispersion
03. Stygian
04. Danaus plexippus
05. Iblis
06. It Is Our Will
07. Parvati’s Lament
08. Womb of the Night
09. NOD
10. Haunted Summer
11. What Time Is Love? [The KLF cover]
12. Gipfelrausch

Na druhou stranu, když posléze The Devil & the Universe začali tahat i ty trochu chytlavější věci, které zvláště v živém podání zněly ještě živelněji, stejně by ty masky dlouho nevydržely, protože zejména Ashley Dayour při muzice místy šílel takovým způsobem, že by to člověka při poslechu desek ani nenapadlo, že se dá podobnou hudbu takhle moc pařit. Jakmile však Rakušané rozjeli excelentní dvojici tracků „Stygian“ a „Danaus plexippus“, Ashley všem přítomným předvedl, že se to rozhodně dá. Nechci, aby to znělo způsobem, že zbylí dva kolegové dělali jen křoví, protože to zase není pravda, že právě Ashley Dayour byl tím hlavním tahákem pro oči a táhl celou show kupředu, střídal perkuse s klávesami a s kytarou a se všemi nástroji doslova blbnul. Hlavně na perkusích mnohdy s paličkami praktikoval docela slušná pekla – třeba již zmiňovaná „Stygian“ budiž důkazem.

Ačkoliv mají The Devil & the Universe venku (stále ještě) novou desku, setlist nestál jen na ní a Rakušané svorně hráli jak z „Haunted Summer“, tak i z předcházejícího „:Imprint Daath:“ nebo z EP „:Evoking Eternity:“. V závěru však zazněla třeba i parádní předělávka „What Time Is Love?“ původně od The KLF, což byla také jediná píseň, při níž došlo i na vokál, jehož se samozřejmě ujal opětovně Ashley Dayour s kytarou v zadní části pódia. Právě v tomhle momentě – při výbušném kytarovém refrénu obzvláště – byla také podle mě nejpůsobivější projekce, kterou jsem jinak nestačil příliš vnímat (takový už holt jsem – poslouchám hudbu, sleduju kapelu a projekci už mnohdy nestíhám).

Podobně jako set začal v pomalejším duchu, stejně i skončil – po zmiňované „What Time Is Love?“ zařídila finále závěrečná kompozice z „Haunted Summer“, tedy „Gipfelrausch“. V její rytmické pasáži ve třech čtvrtinách začal Ashley třískat do bubnu vší silou, dokud se nástroj nezhroutil (což se jen tak mimochodem stalo podruhé – poprvé to bylo u „Danaus plexippus“, kdy buben stavěl zpátky na nohy kdosi v prvních řadách), načež muzikant s paličkami seknul a utekl z pódia, takže jeho kolegové museli skladbu dotáhnout sami, aby se pak i oni beze slova vytratili. Jenže The Devil & the Universe patří k těm skupinám, jež slova na koncertech nepotřebují, protože komunikují hudbou – a v jejich případě to funguje na jedničku a naprosto perfektně to fungovalo i na Sedmičce.

Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že jsem se během vystoupení bavil od začátku do konce, a dovolím si tvrdit, že jsem určitě nebyl sám. Podporováni vydařeným zvukem (což je v tomhle klubu standard – nepamatuji, že bych si někdy na Sedmičce musel stěžovat na ozvučení) totiž The Devil & the Universe předvedli excelentní koncert, který musel strhnout snad každého, kdo se dostavil. Za mě rozhodně vydařená akce.

Recenze

Albez Duz – The Coming of Mictlan

Komentáře: 2
Albez Duz - The Coming of Mictlan
Země: Německo
Žánr: occult doom / gothic metal
Datum vydání: 12.9.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Heaven’s Blind
02. Fire Wings
03. Mictlan
04. Feathered Snake
05. Drowned
06. Servants of Light
07. Twist in My Sobriety [Tanita Tikaram cover]

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Není žádným tajemstvím, že hudební scénou hýbou různé vlny, a to i na undergroundové scéně… normálně bych řekl, že to jsou módní vlny, ale zrovna v případě kapely, o níž si v dnešní recenzi budeme povídat, se mi podobné pojmenování, které mně osobně zní dosti pejorativně, nechce používat. Tak jak tak, onou vlnou mám zrovna teď na mysli jakési “hnutí” skupin, jejichž tvorba se co do hudební i lyrické stránky točí okolo okultismu. A právě do této okultní sorty spadá rovněž německé duo Albez Duz…

Nicméně i přes takovýhle úvod vůbec nechci naznačovat, že by snad Albez Duz byli nějací trendoví sráči, protože jejich produkce je natolik kvalitní a působivá, že by vůči nim bylo něco takového hodně nefér. Tak jako tak, Albez Duz jsou z Berlína a jejich název pochází ze staré hornoněmčiny – “albez” znamená “labuť” a “duz” cosi jako “hlučnost”. Samotný projekt funguje už nějakých pár let, ale ne zvlášť dlouho, a za tu dobu stihl vydat jeden demosnímek, eponymní dlouhohrající debut “Albez Duz” z roku 2009 a konečně v letošním roce i druhou desku “The Coming of Mictlan”, jež bude předmětem našeho skromného povídání.

Albez Duz svůj styl nazývají jako occult doom rock, což vlastně docela přesně říká, co lze od téhle skupiny očekávat. Němci totiž staví na hutném a rozvážném doom metalu, do něhož tu a tam promluví i lehký vliv gothic metalu. Jestli vás ale napadlo něco o princeznách v korzetu a tunách neoklasických kláves, tak na to okamžitě zapomeňte, protože v tomto případě mám na mysli takový ten starý gothic metal, který má spíš než k tomu, co si dnes většina lidí pod tímhle pojmem představí, blíže k death metalu… jednoduše něco jako staří Paradise Lost či Tiamat. A to vše zalijte oním zmiňovaným okultismem. Recept vcelku jednoduchý, ale výsledek je obdivuhodný.

Nelze tvrdit, že by Albez Duz objevovali Ameriku a přišli s něčím, co tu doposud nebylo. Naopak, z jejich hudby uslyšíte vliv nejedněch doomových velikánů jako třeba Candlemass, My Dying Bride, Saint Vitus, pokud nechceme jít ještě dál až někam k raným Black Sabbath. Důležité je ovšem to, že ačkoliv jsou všechny tyto vlivy na “The Coming of Mictlan” znatelné, Albez Duz na jejich základech pouze staví a navrch přidávají svou vlastní interpretaci a svůj vlastní ksicht. Jejich tvorba tím pádem v žádném případě nepůsobí dojmem nějaké laciné kopírky, nýbrž jako vyzrálá, promyšlená a působivá hudba, která s přehledem míří za titulem nejlepší doom metalové desky letošního roku.

Já jsem to tedy ještě natvrdo neřekl, neboť jsem nechtěl sypat superlativy hned od začátku, což by mohlo vypadat trochu nesoudně, ale déle už to nemá cenu odkládat – tím hlavním, díky čemu je “The Coming of Mictlan” tak úžasná deska, je atmosféra, která je naprosto fenomenální. Albez Duz totiž dokázali vytvořit přesně to, co od hudby postavené na atmosféře člověk očekává – naprosto hypnotická nálada, od níž se člověk nemůže odtrhnout, mrazení v zádech a schopnost posluchače doslova uhranout. To vše navíc Albez Duz podtrhli několika naprosto skvostnými momenty, v nichž je ukryta taková síla, že v těchto chvílích Němci sahají takřka po desítkovém hodnocení. A to zcela vážně.

Ono popravdě řečeno, rozjezd “The Coming of Mictlan” tomu tak úplně neodpovídá – i ten je sice výtečný, ale není až tak silný, aby vás opravdu srazil. Netrvá ovšem dlouho a Albez Duz začnou tahat z rukávu naprostá esa a i hodnocení “výtečný” pro ně začne být málo. Asi první z takových naprosto pohlcujících momentů přichází s “Feathered Snake” s několika úchvatnými pasážemi a zejména s excelentním závěrem, po němž už pokračuje jen čirá fantazie. Poklidná “Drowned” je naprostý skvost, u něhož se dostavuje ono zmiňované mrazení v zádech takřka při každém poslechu. “Servants of Light” pak v tomto ohledu nijak nepolevuje a díky monumentálním riffům a atmosféře tak hutné, že by se dala krájet, si člověk vzpomene třeba na poslední desku The Ruins of Beverast… což mi připomíná, že komu se “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” líbilo, pro toho je “The Coming of Mictlan” skoro povinnost, protože obě skupiny mají mnoho společného, aniž by snad jedna vykrádala druhou.

To však stále není všechno, protože na úplný závěr desky si Albez Duz připravili další klenot – naprosto fantastickou předělávku “Twist in My Sobriety” původně od německo-britské pop/folkové zpěvačky Tanity Tikaram. Už samotný originál má velice působivou atmosféru, jíž převod do mohutného doom metalu vůbec nijak neuškodil a vlastně ji v jistém slova smyslu ještě posílil. Co si budeme povídat, tohle je přesně ten způsob, jakým se mají dělat covery – vzít původní podobu, nezničit její esenci, ale předvést ji ve vlastní interpretaci a přidat k ní navíc něco vlastního.

“The Coming of Mictlan” je nahrávka, jež na mě opravdu mocně zapůsobila. Tohle je záležitost, jakou mohu s naprosto klidným svědomím doporučit všem, kteří chtějí slyšet hudbu, jež má duši. Celé album obepíná velice působivá atmosféra, díky níž jsou i ty písně, které jsou vedle těch vrcholných momentů zdánlivě “slabší”, stále naprosto skvělé. Zcela upřímně říkám, že lepší doom metalové album jsem letos doposud neslyšel, a vzhledem k tomu, že máme konec října, hodně bych se divil, kdyby se ještě objevil někdo, kdo by Albez Duz mohl vyzvat na souboj o žánrového krále roku.

Další názory:

Tak tomu říkám překvapení. Z naprosto neznámých Albez Duz a jejich druhého alba “The Coming of Mictlan” se vyklubal opravdu asi nejlepší žánrový počin, který jsem letos slyšel. Je tam vše, co od dobré doomové nahrávky v klasickém heavy metalovém střihu očekávám. Chytré skladby, podmanivý vokál Alfonsa Brita Lopeze a hlavně dechberoucí atmosféra, která album táhne nahoru až neskutečným způsobem. Jasně, není to nic nového pod sluncem, protože hudebně si ke snad ke každé z písní dokážu přirovnat odpovídající výtvor legendárních jmen, které už padly v hlavní recenzi, ale z Albez Duz je slyšet uhrančivě nenásilná nátlakovost, která funguje i bez vyloženě ničivých kytarových riffů, jež by zastínily vše ostatní. Taková “Fire Wings” nebo “Feathered Snake” jsou mi nejblíže, ovšem dělit takhle jednotnou záležitost na jednotlivé kousky není úplně fér, protože její síla je v celistvosti. A ten cover “Twist in My Sobriety” na závěr? Třešnička na dortu. “The Coming of Mictlan” je prostě od začátku do konce vynikající záležitost. Tečka.
Kaša

Kolegové nade mnou mluví o druhé desce německých Albez Duz jen v superlativech a já si nemůžu pomoci, ale musím taky. Protože jak už tu zaznělo, takhle dobrou doomovku jsem letos snad ještě neslyšel. Sedí naprosto všechno a já nevím, od čeho bych začal. Snad tím nejmocnějším – atmosférou. Hypnotická, uhrančivá, nasáklá černou magií, opiáty a silným nádechem okultna. Za vším tím kouřem z kadidla najdete velmi solidní porci hutných riffů, pasáží a především. Za nimi si do rytmu bicích brumlá baskytara. Nad celou scenérií se vznáší famózní vokál Alfonsa Brita Lopeze, jenž celou záležitost posouvá minimálně o třídu, dvě výš. Spolu s rychlejším tempem ve střední části “Mictlan” nebo v úvodu a závěru “Servants of Light” (která mi svojí monumentálností zůstala v hlavě nejvíc) dává vzpomenout, že Albez Duz svůj doom metal silně koření okultním gothic rockem. Kapela mě potěšila i neofolkovou krasotinou “Drowned”, která mi díky vokálům dost připomíná Fire + Ice, a kdybych neznal originál “Twist in My Sobriety”, ani omylem bych netipoval, že by to mohl být cover osmdesátkové popiny. “The Coming of Mictlan” je silná deska, a pokud další směřování Albez Duz bude mířit ještě výš, tak snad budu tahat devítky a vyšší.
Atreides

Recenze

Electric Wizard – Time to Die

Napsat komentář
Electric Wizard - Time to Die
Země: Velká Británie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Incense for the Damned
02. Time to Die
03. I Am Nothing
04. Destroy Those Who Love God
05. Funeral of Your Mind
06. We Love the Dead
07. SadioWitch
08. Lucifer’s Slaves
09. Saturn Dethroned

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Atreides – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se v souvislosti s britskou doom metalovou legendou Electric Wizard a jejich nadcházejícími alby dá něco říct, tak jsou to dvě věci. Už předem můžete říct, jak bude jejich deska znít, protože tahle čtveřice se drží té své zadumané tryzny tak pevně, jak jen to je možné. Jakákoli invence není na pořadu dne ani v případě jejich osmého studiového počinu, který nese název “Time to Die”. To však není na škodu, protože jestli se člověk může na některou doomovou kapelu ve všech ohledech spolehnout, tak jsou to (mimo jiné) tito nositelé odkazu debutového alba Black Sabbath. No a ta druhá, pravděpodobně ještě důležitější věc, která mne v souvislosti s Electric Wizard napadá, je, že za celou svou kariéru, která započala zkraje 90. let, nevydali vyloženě špatné album a udržují si takový svůj klasický standard, který je ovšem v porovnání s žánrovou konkurencí zatraceně vysoký, takže jsou jejich alba očekávána velmi netrpělivě.

A přesně tak to bylo i v případě letošní porce nové muziky, “Time to Die”. Samozřejmě, že jsem nečekal žádné stylové úkroky, ale pravidelně se těším, až si budu moct pustit ten jejich doom plný okultismu a neklidné, velmi pomalé a uhrančivé atmosféry. Ta je umocňována hororovými či satanisticky laděnými lyrickými náměty, které se občas vypořádávají i s tématem drogové závislosti, což je na novince případ hned úvodní deprese “Incense for the Damned”, v níž chybí jen psychedelické kytarové ozvěny, které by podtrhovaly repetitivní přednes textu “We wanna get high before we die” v samém závěru tohoto úvodního majstrštyku.

S klidným srdcem můžu říct, že kdo už někdy slyšel některé z klasičtěji pojatých doom metalových alb, tak by měl mít jasno, co od “Time to Die” a vlastně od kteréhokoli předdchozího alba Electric Wizard očekávat. Jasně, jednou je výsledek o trochu lepší (“Dopethrone”), jindy zase méně výrazný, což je případ předchozího “Black Masses”, ovšem stavební kameny v podobě husté a pomalé atmosféry jsou stále neměnné.

Když už jsem zmínil onu až depresivní atmosféru, tak je nutné říct, že se o ni stará hlavně nekonečné opakování pomalých kytarových riffů, jež v sobě pod tím zkresleným zvukem skrývají špetku bluesových kořenů a krásně bublající baskytara, která má na konečný sound snad ještě větší dopad než ony kytarové linky dvojice Jus Oborn a Lizy Buckingham, která se od svého příchodu do kapely rychle zabydlela a jejíž spolupráce s hlavním mozkem Electric Wizard je album od alba rozpoznatelnější. Jejich kytarové toulky historií jsou i navzdory jasné orientaci směrem k minimalismu jedním z nejsilnějších prvků. Citace klasických postupů ve stylu Tonyho Iommiho z Black Sabbath je zřejmá, nicméně už mají takový ten svůj zvukový háv, takže když spustí kvílivé kytarové sólo v “We Love the Dead”, tak na mě dýchne atmosféra alb předešlých a okamžitě se mi vybaví jejich majstrštyk v podobě geniálního “We Live” a příkladně kytarová práce v titulní kompozici.

I přes hodinovou stopáž a hodně pomalá tempa však není “Time to Die” počinem nudným a nezáživným. Posluchačům, kteří doom metal mají rádi, nic takového vysvětlovat nemusím, protože vědí, že tyhle desky jsou o atmosféře, o schopnosti čapnout posluchače do svých spárů a provést jej deštivými britskými bažinami, od nichž tyhle kapely získávají tu utahanost ještě před samotným vznikem, protože snad žádná doom metalová krajina není tak rozpoznatelná jako právě Anglie. Pro ty, kteří doom metalu zrovna neholdují, bych toto album v žádném případě nedoporučil jako pomyslný začátek vzájemného vztahu, protože “Time to Die” není na poslech zrovna nejjednodušší počin. On už pohled na seznam skladeb, jenž se při devíti položkách ustálil na více než hodinové hranici, neznačí posluchačský zážitek rovnající se jízdě na horské dráze. Tady se nikam nespěchá. Bicí jsou tak minimalistické a pomalé, jak jen to jde, a třeba polovina “Lucifer’s Slaves” je v tomto asi nejlepší ukázkou, že i to málo má pořádnou hloubku.

Electric Wizard

Má vůbec smysl nějak přibližovat jednotlivé písně a z každé vyzdvihovat nějaký moment, aby bylo jasné, že těch opravdu mňamózních, na nichž si styloví nadšenci smlsnou, je na “Time to Die” hodně? Já myslím, že ne. Zaprvé bychom tady opravdu dlouho, protože popisovat detailně desetiminutové opusy jako “Incense for the Damned” a “I Am Nothing”, které jsou spolu s kratší rockovou “SadioWitch” a démonickou “Lucifer’s Slaves” vrcholy počinu, je běh na dlouhou trať, a zadruhé je tohle jeden z těch případů, kdy je nutné zvednout zadek a album si pustit. Tedy, co si budeme říkat, tohle by bylo aplikovatelné na každou desku, jenomže zatímco některá alba lze celkem slušně přiblížit, tak pro pochopení “Time to Die” je nutné do něj vložit nemalé množství úsilí a času.

Zjednodušeně řečeno lze povídání zakončit konstatováním, že Electric Wizard natočili desku, kterou od nich každý čekal a která si nic nezadá s předchozími zářezy, takže potud je všechno v pořádku. Pokud se bojíte toho, že stejný vtip už na osmý pokus nemusí fungovat tak dobře jako v prvních třech případech, tak na tyhle pochyby rychle zapomeňte. “Time to Die” je důkazem, proč se tato parta celkem rychle stala jedním z předních představitelů doom metalového řemesla. Za takhle vyspělý materiál by se totiž nemusela stydět ani ta nelegendárnější jména.

Další názory:

Electric Wizard pořád umí, o tom žádná. Ostatně, kdyby ne, dávno na ně sedá prach, což se naštěstí neděje, i když pořád hrají to svoje a nijak se nemění. Co vám budu povídat, i přesto, že jsem se k poslednímu “Black Masses” doposud nedostal, protože jsem se zasekl u tvorby z přelomu tisíciletí, dalo se očekávat, s čím Britové na “Time to Die” přijdou. Jenže když vedle sebe postavím starší tvorbu (třeba “Dopethrone”) a novinku, už mi to zkrátka nepřijde zdaleka tak usazující, jak by mohlo být. První polovina v čele s titulkou a výbornou “I Am Nothing” mě baví, ale jak se album přehoupne do druhé části, už to zkrátka tak slavné není a u dojezdu usínám nudou, a to i přesto, že předposlední “Lucifer’s Slaves” není špatná skladba, jen prostě nemá dost síly na to, aby v závěru dostatečně vynikla. Neříkám, že by Britové na svém receptu měli něco vyloženě měnit, ona tajemná, drogami nasáklá esence, kterou jsem si na nich zamiloval, tu je pořád v jádru přítomná. Jen těch kulervoucích nápadů, které člověku lámou vaz, na “Time to Die” v porovnání se starší tvorbou už tolik není. V kontextu scény můžu mluvit o solidním počinu, a kdyby “Time to Die” bylo první deskou, kterou od Electric Wizard slyším, asi bych hodnotil stejně nebo i výš než kolega nade mnou. Na poměry kapely jde však o slabší nadprůměr.
Atreides

Minirecenze

Disharmonic – Il rituale dei non morti

Napsat komentář
Disharmonic - Il rituale dei non morti
Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.7.2014
Label: Beyond… Productions

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Disharmonic je na první pohled docela zajímavá formace. Už jen podle fotek, ale i podle oficiální škatulky “occult ritualistic doom metal”… nevím, jak to působí na ostatní, ale třeba já jsem hned zvědavý, jaké to bude. Disharmonic navíc nejsou žádní začátečníci, protože fungují již od 90. let… v roce 2003 se sice po vydání první velké desky “The Black Dance of Evil Spirits” rozpadli, nicméně v roce 2011 přišla obnova a druhé album “Carmini Mortis”, na které nyní okultní Italové navazují novým minialbem “Il rituale dei non morti”.

Pokud je stěžejní otázkou každé recenze, jestli je ta hudba dobrá nebo špatná, v případě Disharmonic se nebojím vcelku jednoznačně říct – dobrá. Tedy, v zásadě. Je tu totiž několik docela výrazných “ale”. Začněme ovšem u toho dobrého – “Il rituale dei non morti” má opravdu solidní atmosféru, což je velice pozitivní. Tuto atmosféru pak vydatně podporuje i lehce zastřený sound, jenž podobnému stylu sedí. Stejně tak je super, že i navzdory několika neduhům (k nimž se hned dostaneme) se jedná o svým způsobem docela zábavnou nahrávku. Rovněž se nedá tvrdit, že by Disharmonic neuměli přijít s dobrým motivem, protože i takové tam jsou.

Problém ovšem tkví v tom, že Italové celé “Il rituale dei non morti” vystavěli okolo jedné konkrétní pasáže s takovým “opilým” riffem. Ten sám o sobě není špatný, nicméně zůstává otázkou do pranice, jestli je tak geniální, aby bylo nutné, aby se v hudbě vždy po pár minutách vracel jak bumerang, a to v každé skladbě. Vážně, tenhle motiv Disharmonic bez ostychu narvali do všech třech písní a dávají si pořádně záležet na tom, aby jej posluchači omlátili o hlavu. To ve výsledku znamená, že tenhle jeden riff může odhadem klidně tvořit i polovinu celkové stopáže… a to je prostě moc. Jediné, co si tak z poslechu pořádně zapamatujete, je právě tento riff, přičemž vám ještě díky jeho neustálému omílání za chvíli poleze krkem. A to je velká škoda, protože jinak je v té hudbě dost slušný potenciál…

Minirecenze

Caïnan Dawn – Thavmial

Napsat komentář
Caïnan Dawn - Thavmial
Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.4.2014
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Na první letmý poslech vám možná bude připadat, že je “Thavmial” jen dalším obyčejným black metalovým albem, jakých jsou kolem stovky, ale jak se odhodláte věnovat tomuhle kousku trochu víc času, velice rychle zjistíte, že Caïnan Dawn mají hodně daleko do rozplizlé masy šedého průměru. Black metal těchto francouzských okultistů je totiž ve skutečnosti po čertech silnou záležitostí, která se vám v přehrávači může usadit na velice dlouhou dobou.

Ten styl black metalu, jakým se Caïnan Dawn prezentují, mi místy vzdáleně připomíná třeba již nefungující belgické kolegy Gorath (ostatně, i přebaly “Thavmial” a jejich poslední desky “The Chronicles of Khiliasmos” jsou si vzdáleně podobné), ale rozhodně se nejedná o žádnou kopírku. Sice se nedá tvrdit, že by Caïnan Dawn byli nabroušeným originálem a hráli tu nejneotřelejší muziku pod sluncem, ale rozhodně svůj ksicht mají, což se cení.

V čem však “Thavmial” boduje především, to je atmosféra, která je dost koncentrovaná na to, aby byla schopná svého posluchače uhranout. A to je dle mého skromného názoru to nejdůležitější, čím by měl black metal disponovat – atmosférou. Caïnan Dawn jsou v tomto ohledu dokonce tak dobří, že několik prvních poslechů nebudete vnímat nic jiného. Až později začnou vykukovat další výtečné detaily jako třeba skvělá kytarová práce v “Raunen” nebo perfektně využité klávesy ve “World Among Worlds”. Klávesy jsou však jen doplňkem, jinak zde pevné místo nemají, protože “Thavmial” stojí (vyjma atmosféry) hlavně na kytarách. Že to kapele vyšlo na jedničku, snad ani netřeba dodávat.

Dost často spílám deskám za přestřelenou délku. U “Thavmial” to však není třeba – album trvá rovnou hodinu, ale ta je vyplněna natolik kvalitním materiálem, že si svou stopáž bez zaváhání obhájí… popravdě řečeno, klidně bych si nechal líbit ještě o skladbu navíc, protože je to jednoduše řečeno bravurní hudba, která mě jen tak neomrzí.