Východoevropská pagan metalová scéna se dá bez větších námitek zařadit k tomu nejzajímavějšímu, co tento žánr celosvětově skýtá. Za poslední dekádu si vybudovala svůj charakteristický zvuk i diskutabilní názorovou pověst. Za tou stojí především kapely z východní Ukrajiny, konkrétněji Doněcka a okolí, které se rády ohánějí svým dokonalým slovanským původem. Kdo ví, kde je tamějším pagan (black) metalistům v tom dnešním neklidu konec, na plnou hubu řečeno na jaké straně barikády tamější občanské války…
Teď ale k muzice, kvůli politických komentářů tu nejsme. Jestli jsem mluvil o charakteristickém zvuku východoslovansky mluvící pagan metalové scény, většině lidí se nejspíš vybaví blackovější spolky typu Темнозорь, Крода, Nokturnal Mortum a tak dále. Z těch folkověji znějících by se daly jmenovat kapely, jako dnes již profláknutá Аркона nebo méně známí Alkonost. Ruští Бастион, o kterých bude v následujících řádcích řeč, však pod kůží nemají pevně vrytou ani jednu z těchto odnoží a všemu tomu blackování, se kterým sympatizují veskrze všechny zmíněné spolky, se na svém druhém albu spíš vyhýbají.
Бастион na “Время борьбы” totiž hrají vcelku obyčejný melodičtější death metal s folkovými melodiemi obstarávané tradičním nástroji v čele s dudy a zhaleikou, což je pro zjednodušenou taková vylepšná flétna (klikni na mě, ukážu víc). A musím říct, že jde o poměrně neoposlouchanou záležitost. Jistě, Бастион rozhodně nejsou těmi průkopníky, kteří by na svět vylezli s kombinací folk metalu na deathovém základu jako první, ale i tak zdá se být hudba Бастион co do originality stravitelnou záležitostí.
Asi největším kladem nahrávky je nejspíš zpěv, či přesněji samotný jazyk, tedy ruština. Každý jazyk má svou specifickou zvuk, melodičnost a právě ruština do hudby Бастион perfektně sedne, zvlášť když hluboký vokál navíc disponuje takovým tím “pagan odérem”, však víte, co mám na mysli. Co se týče dalších složek, folkové vyhrávky se, jak jsem naznačil, naštěstí neomezují jen na klávesy a všechnu tuhle umělotinu “nahrazují” živé nástroje, což na dnešní scéně s povděkem vítám.
To by bylo všechno moc pěkné a až doposud by se dalo o “Время борьбы” mluvit jako o výborné nahrávce. Jenže… jenže tam nějak necítím tu přidanou hodnotu, která by mě nutila desku točit znova a znova. Neříkám, že je to nějaká ostuda, to vůbec, zvlášť když tahle deska natrefila na tak vybíravého člověka, ovšem za rámeček si tenhle fakt kapela dát nemůže. Takřka všechny skladby mi i po deseti posleších splývají dohromady, a i když album disponuje slušnou chytlavostí, jako celek je to takové nevýrazné, lidově řečeno jedním uchem to vleze, druhým to zase vyleze.
Pakliže se na jednotlivé skladby podíváme zevrubněji, na albu najdeme slušné množství ucházejících se nápadů, které jsou však místy sráženy nepříliš zábavnými pasážemi, jež sice nijak neotravují, ale jen tak bez povšimnutí prosviští. Celé “Время борьбы” se odehrává v konstantním tempu, což oněm hlušším pasážím rozhodně neprospívá. Alespoň v tomto duchu jsou nalajnované první dvě třetiny desky. Příjemná změna přichází s pátou “Моя земля”, která v mých očích shlíží na všechny ostatní skladby z vyššího patra. Nejenže zde dojde na občerstvující mluvené slovo, ale i celí Бастион mi na téhle skladbě připadají takoví živější, odhodlanější a nápaditější. Zajímavost se nedá odepřít ani následující “Былина”, kde si Rusové zase pohráli s vokálními linkami, bohužel poslední jedenáctiminutová “В песнях дедов” vše vrací zpět do nepříliš zajímavých kolejí.
Celé to kolem “Время борьбы”, respektive jejich (zajisté) hrdých tvůrců Бастион má hlavu a patu a člověk okamžitě pozná, o co kapele šlo. Považuji si, že nejsme svědky jen dalšího klávesového hopsa-hejsového hnoje, ale slušné kytarové práce doplněné o příjemné folkové melodie. To však zhola nic nemění na faktu, že mě “Время борьбы” příliš nezaujalo, a i když je zde spousta zajímavých momentů, jako celek to není tak silné, abych pro celé album vytáhl víc než jen mírně nadprůměrnou šestku.
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se Rusům Аркона podařilo dosáhnout toho, o co se snaží snad každý hudebník, který to myslí trochu vážně – jejich jméno skloňuje takřka celý metalový svět, přitom se ale nezpronevěřili sobě samým a pořád produkují hudbu, která nesklouzla k bohapusté trendovosti. Abychom ale byli přesní, tohle platilo naposledy po vydání tři roky staré desky “Слово”, a protože jsou tři roky dlouhá doba, mohlo se mnohé změnit. Co a pokud vůbec, to se dá zjistit jediným způsobem, a to podrobit pečlivé analýze desku novou, která se jmenuje “Явь” a kterou přesně takové analýze hodlám podrobit právě teď.
Že se na popularitě téhle kapely nic nezměnilo, a pokud ano, tak jedině k lepšímu, to asi nemá smysl moc rozvádět, protože je to stejně každému jasné, takže pojďme rovnou na vlastní muziku. Аркона vždy těžila z toho, že její hudba byla uvěřitelná, na poměry žánru inteligentní a v průběhu let se i při zachování vlastního ksichtu neopakovala. A pokud bych to chtěl vzít stručně, můžu říct, že “Явь” v tomhle chvályhodném kurzu rozhodně pokračuje. Ani náznakem nejde o folk metalovou vyřvávačku, která je dobrá leda tak k tomu, aby se u ní někdo ožral do mrtva, a tentokrát to Аркона dovedli dokonce ještě o kus dále, protože se na desku nedostaly ani vyjuchané songy typu “Ярило” nebo “Стенка настенку”, které v tomto směru dříve trochu vybočovaly. A stejně tak, jako lze opět bezpečně poznat, kdo tuhle desku nahrál, Аркона i tentokrát ukazují další jemně odlišnou tvář a “Явь” jako celek si s předchůdci moc splést nejde.
Nevím, jak to vnímají ostatní, kdo už měli s “Явь” tu čest, ale už od prvního protočení tohohle alba mi jako největší posun připadá jeho celkové pojetí. Nasvědčují tomu už vynechané hopsačky, dále ten dojem prohlubují rovněž vynechané čistě folkové skladby a korunu všemu nasazuje celková délka alba i délka jednotlivých skladeb, z nichž nejkratší má bez dvanácti vteřin pět minut a dohromady to dělá hodinu a sedm minut. Co se tím snažím říct? Něco v tom smyslu, že se Аркона zjevně pokusila nahrát desku, která bude v první řadě rozmáchlá a epická. Což o to, taková “Гой, Роде, Гой!” byla místy také hodně rozmáchlá, což dokazuje zejména patnáctiminutová “На моей земле” a stopáž bezmála hodina dvacet, ale i tak šlo o výrazově docela pestrou desku, a to nemluvím o následující “Слово”, která tu pestrost dotáhla ještě mnohem dál. Naproti tomu “Явь” pálí ze všech hlavní hned od začátku a s výjimkou “Город снов” (to je ta nejkratší) a ještě pěti a půl minutové “Сербиа” sází jeden dlouhý vál za druhým. Jen pro pořádek dodám, že to epično lze samozřejmě vyčíst především ze samotné muziky a nejen z délky skladeb. Tak či onak mi ale “Явь” svým pojetím docela připomíná desky z dílny finských mistrů Moonsorrow, což je věc, která mě celkem překvapila.
A právě tahle reminiscence na Moonsorrow byla zřejmě důvodem, proč mi “Явь” zpočátku ne a ne zachutnat. Tam, kde totiž Finové excelují v budování monumentální atmosféry, mi Rusové přišli, jako by se snažili téhož dosáhnout pomocí svého typického výraziva, ale těžce se jim to vymstilo. Dobré až výborné momenty z toho samozřejmě tu a tam vysvitly, ale při velice benevolentní délce to dlouhou dobu vypadalo, že si Аркона ukousli zkrátka příliš velké sousto a nahráli desku, která víc než co jiného nudí a je docela fuška ji doposlouchat. Čas však naštěstí opět zafungoval ve prospěch muzikantů a z “Явь” se nakonec přeci jen vyklubalo album, které svým tvůrcům nedělá žádnou ostudu a posluchačům může nabídnout celou řadu zážitků.
Předně – drtivá většina “Явь” se může pyšnit opravdu solidně napsanými kytarami, jež sice nijak zvlášť nevyčnívají a nepoutají moc pozornosti, ale když si to celé sedne, člověk v nich objeví nápaditý a poutavý základ, který prostě funguje, a to místy dokonce tak dobře, že je vážně hodně o co stát. Připadá mi, že “Явь” je minimálně z novější éry kapely vůbec první album, kde hrají kytary tak důležitou roli a jsou tak propracované. S tím jde ruku v ruce i alespoň co se téhle grupy týče řada nových výrazů tohoto nástroje, takže není vůbec nic výjimečného, když zaslechnete trochu nečekaně postavený riff nebo sólo, které je ve své zdánlivé nepatřičnosti vlastně dost osvěžující. A takových drobností je tu mnohem víc a neomezují se jenom na kytary. Decentně užité hammondky v úvodní “Зарождение”, čistě klavírní vsuvka v “Чадо индиго” a další drobné detaily působí úplně stejně osvěžujícím dojmem a desce tohle všechno dodává na poměry kapely lehce experimentální nádech, což je super.
Samozřejmě ale nejde o žádnou otočku o 180° nebo krok úplně mimo, “Явь” je velmi snadno zařaditelnou nahrávkou a i přes decentní posun výrazu je to pořád Аркона se vším, co je pro ni typické. Blahořečit Mášu za její vokál se někomu může zdát možná už trochu provařené, ale i tentokrát je to více než na místě, a to zejména s přihlédnutím k její variabilitě dalece přesahující klasický tandem čistého vokálu a growlu. Úplně parádně totiž zvládá jak vysoký skřek, který nahání husí kůži, a v závěrečné “В обьятьях крамолы” rovněž překvapuje nesmírně působivým murmurem, u kterého jsem si chvíli nebyl jistý, jestli není dílem Johna Haughma ze zámořských Agalloch. Co se týče ostatních muzikantů, vypíchnout si zaslouží zejména Vlad Sokolov a Andrej Išenko, tedy oba bubeníci (jeden bývalý a druhý současný), kteří svým dílem k celkovému obrazu desky přispěli, a dobrou práci odvádí i čtveřice hostí, z nichž sice nejvíce vyčnívá odrodilec Thyrfing, Thomas Väänänen, ale houslisté Master Alafern (Quintessence Mystica) a Olli Vänskä (Turisas) ani klavíristka Vkgoeswild rovněž na “Явь” nejsou jen tak na ozdobu.
Když si tohle všechno sesumíruji dohromady, vychází mi z toho jediné, a sice že to tedy Аркона opět zvládla a nahrála album, jež si mě i přes počáteční skepsi dovedlo získat. “Явь” je rozhodně důstojným přírůstkem do diskografie kapely a jedná se o dostatečně kvalitní počin na to, aby vcelku s přehledem vyvrátil nejrůznější domněnky případných pochybovačů, kteří by snad tvrdili, že Аркона už nemá co říct. Není to dokonalá deska, to zde nikdo netvrdí a ani tvrdit nechce, ale už jen to, že neslevila z kvalitativního standardu kapely, znamená, že je to ve všech směrech povedený, chytrý, upřímný a přesto přístupný folk metal s vlastním ksichtem, a to si příznivé hodnocení rozhodně zaslouží. Silnější sedmička.
Další názory:
Аркона je skupinou, kterou jsem svého času (konkrétně převážně v období desek “Лепта”, “Во Славу Великим!” a “От Сердца к Небу”) dost hltal, ale postupem času můj zájem o ni tak nějak opadl. Ještě na “Гой, Роде, Гой!” jsem relativně těšil, ale v případě “Слово” už jsem nečekal skoro nic… i tak mě však v době vydání dost bavilo. Podobně je na tom i novinka “Явь” – nijak zvlášť jsem ji nevyhlížel, spíše jsem očekával, že nyní už mě Аркона bavit nebude, ale nakonec se mi to album opět docela líbí. Na první poslech to bylo docela zklamání, ale netrvalo dlouho a po nějaké době (vlastně ani ne zas tak dlouhé) ve společnosti “Явь” je to pro mě přinejmenším v pohodě. Osobně se mi nejvíce líbí písničky “Сербиа”, “Город снов” a “Ведьма”, ale i ten zbytek si samozřejmě hravě udržuje nastolenou laťku. Perličkou pro mě ovšem je finální song “В обьятьях крамолы”, který mi v některých momentech dost nápadně připomíná Agalloch, což je asociace, jakou jsem vážně nečekal. Kapela si na novince pořád drží svůj kvalitativní standard a svůj sound, ale zároveň to není obšleh předchozí tvorby, což je také chvályhodné. Jistě, Аркона má na kontě i mnohem lepší nahrávky (hlavně mám na mysli druhé až čtvrté album), ale i tak jsem s “Явь” spokojen. H.
Já jsem z “Явь” docela překvapený. Sice jsem nečekal, že by Аркона přišla s nějakým sračkoidním klystýrem, ale přesto jsem takhle propracovanou záležitost, jakou “Явь” bezesporu je, nečekal. Аркона rozhodně vyspěla a už je to zcela jiná kapela než před lety. Album totiž zdobí spousta epických a progresí nasáklých kompozic, a že zrovna slůvko “progresivní” použiji u téhle kapely jsem nečekal. Nejsilnější skladby nacházím v prvních dvou třetinách hlavně v podobě “Зов пустых деревень” a “Ведьма”. Nebýt té ruštiny a charakteristického hlasu Mashy v druhé jmenované skladbě, dušoval bych se, že jde o píseň Moonsorrow. Jestliže jsem si onu progresivitu docela pochvaloval, patrně nejdále zašla titulní “Явь”. A paradoxně – právě tuhle skladbu považuji za to nejslabší z celé desky. Ono progresivnější neznamená automaticky lepší. V té skladbě slyším spoustu nápadů, ale celkově je to takové křečovité a až zbytečně komplikované. Na druhou stranu je to asi jediná vada na kráse a celkově musím vlastně jen chválit. Skvrn
Nejsem moc fanda folk metalu. Popravdě mi to často přijde jako vousatá pivní tancovačka v divných hadrech na hranici trapnosti. Co se mi však na tomto sub-žánru líbí, je jeho hudební rozmanitost, přeci jenom metal ve svém tradičním pojetí sestává z bicích, dvou kytar, basy a zpěvu, zatímco všemožné folk metalové formace do svého projevu zahrnují nejroztodivnější hudební nástroje, což při ušlechtilém záměru metalovou hudbu vskutku povznáší. Аркона je jednou z kapel, která je tohoto příkladem a ani jejich image na mě nepůsobí nepatřičně. Nejsem úplně diehard fanda této ruské smečky, ale z výše zmíněných důvodů si mě naprosto získali studiovkou “Гой, Роде, Гой!”, a přestože jsem slyšel jen songy z EP “Стенка на стенку” a poslední řadové album jsem vynechal úplně, očekával jsem, že “Явь” půjde ve stejných stopách. Napoprvé se mi podařilo omylem přehrát album v abecedním pořadí, takže jako první se mi dostalo blackové vypalovačky “В обьятьях крамолы”. Mé rozčarování bylo značné, odložil jsem album na několik dní k ledu. Když se mi toto pochybení podařilo napravit, překvapilo mě, jaká dávka mých oblíbených prvků se na albu vyskytuje, ať už jsou to všechny ty lidové nástroje a bubínky nebo ženské chorály. Nejvíc se do paměťi vryly asi songy “Сербиа” a titulní a zároveň závěrečná “Явь”, která s třináctiminutovou stopáží alespoň částečně supluje absenci eposu, jako je “На моей земле” na “Гой, Роде, Гой!”. Sedm bodů, jakože je to moc fajn, ale zas na prdel jsem z toho nepadnul, a Máša je furt docela kus, ale už jí taky není dvacet, že jo… Thy Mirra
Sice jsem se o tomhle svého času poměrně solidně rozepisoval už v recenzi na předcházející desku “Mare”, nicméně si myslím, že jde v historii Kampfar o natolik důležité skutečnosti, že nebude od věci se jimi probrat znovu. Jakkoliv to tedy asi většině lidí přijde nudné, i dnešní článek začneme obligátní omáčkou o minulosti kapely…
Kořeny Kampfar se datují až hluboko do počátku 90. let, tedy do doby, kdy v Norsku, odkud Kampfar pocházejí, vrcholila jedna z nejextrémnějších hudebních frakcí vůbec. Kampfar (resp. i nepřímý předchůdce jejich Mock) ovšem vždy stáli trochu stranou všech nechvalně proslulých událostí, takříkajíc si hleděli svého a prim v jejich případě hrála muzika, jež se vcelku rychle vykrystalizovala do takřka skvostné podoby. Jak samotní Kampfar vždy tvrdili, jejich unikátní sound byl dán kombinací black metalových kořenů zpěváka Dolka a folkových kořenů kytaristy Thomase. A opravdu tomu lze lehko věřit, neboť hudba Kampfar byla syrovým mrazivým black metalem, ovšem se znatelnou přírodní, místy opravdu až folklórní atmosférou (bez využití jakýchkoliv folkových nástrojů)… zejména první dvě desky “Mellom skogkledde aaser” (1997) a “Fra underverdenen” (1999) jsou prostě dodnes obrovský kult a bez výhrad ta alba miluju. Nicméně i následující nahrávky “Kvass” (2006) a “Heimgang” (2008), které přišly po až nepříjemně dlouhé pauze, jsou taktéž skvělé.
Jenže pak došlo k tomu, co asi málokterý fanda Kampfar čekal – ono tvůrčí duo, jehož dílem byl tolik charakteristický sound kapely, se rozpadlo, když jedna jeho polovina, Thomas, odešla. Samozřejmě se ihned nabídla otázka, jestli Kampfar budou dále znít jako Kampfar, na což mělo odpovědět již zmiňované “Mare”, byť se na jeho skládání Thomas ještě částečně podílel… a přes veškerou snahu odpovědělo velice rozpačitě. Šlo totiž o zdaleka nejslabší počin Kampfar, jenž ani omylem nedosahoval kvalit žádného ze svých předchůdců. Musím se přiznat, že mě “Mare” natolik zklamalo, že jsem už nad Kampfar v podstatě zlomil hůl a na novinku “Djevelmakt” jsem se ani nijak zvlášť netěšil, vlastně jsem k ní už předem přistupoval trochu s tím, že budu opětovně zklamán…
Jakkoliv jsem však k “Djevelmakt” přistupoval hodně střízlivě, až trochu s despektem (docela velká změna, když si vzpomenu, jak jsem se svého času neskutečně třásl třeba na vydání “Heimgang”), Kampfar na své novince dokázali něco, v co jsem se pomalu ani neodvažoval doufat – dokázali, že ani v nejmenším ještě nejsou kapelou na odpis, že i bez Thomase v sestavě má jejich hudba smysl, a především se jim opět povedlo získat moji důvěru. V kontextu “Djevelmakt” se mi totiž “Mare” zpětně jeví pouze jako slabší chvilka, na niž má koneckonců čas od času právo asi každá skupina. Na novince Kampfar opět přišli s hodně silným materiálem a dobrou atmosférou… sice na první dva srdcové opusy se “Djevelmakt” nechytá, což je asi jasné, stejně tak i “Kvass” a “Heimgang” se mi zdají lepší, ale to nevadí, protože oproti “Mare” je to posun minimálně o třídu výš.
Nový kytarista Ole Hartvigsen z Emancer a Mistur, jenž svého času nahradil právě Thomase, se už zjevně do kapely zapracoval na jedničku a nyní se svou kytarou kouzlí spoustu nádherných mrazivých melodií, které dají vzpomenout na původního kytaristu. Přesně tohle je to, co chci od Kampfar slyšet a skvěle je to vidět třeba ve skladbách jako “Kujon”. Občas si sice kapela k onomu zmiňovanému přírodnímu feelingu musí dopomoct “podvůdkem” v podobě flétny, například v úvodní “Mylder” nebo šesté “De dødes fane”, ale nakonec proč ne, i tudy by mohla vést do budoucna pro Kampfar cesta, byť bych ocenil, kdyby to zůstalo v pojetí, že méně je více.
Jedna z věcí, kterou “Djevelmakt” trochu postrádá, je nějaká absolutní hymna, jež by měla potenciál na to, aby se stala další klasikou v repertoáru Kampfar, stejně jako tomu bylo třeba v případě geniální “Hymne” na “Mellom skogkledde aaser”, “Norse” na “Fra underverdenen” nebo “Ravenheart” na “Kvass”. Nejblíže tomu má asi čtvrtá “Swarm Norvegicus” s mohutným refrénem, ale necítím v ní až takovou sílu, aby se mohla postavit na roveň zmiňovaným fantastickým kusům, byť se jinak nepochybně jedná o výbornou písničku.
Moji osobní favorité “Djevelmakt” jsou ovšem jinde a rozhodně se nejedná o singlové kusy “Mylder” a “Swarm Norvegicus” (ale jinak nic proti nim, oba jsou samozřejmě povedené). Jednak je to už zmiňovaná “Kujon”, která kromě oné typické mrazivé severské kytary předvede rovněž jednu vyloženě excelentní pasáž v páté minutě. Dalším vrcholem je pro mě hned následující “Blod, eder og galle” se spoustou povedených momentů a opět jedním úžasným kusem, který začne krátce před polovinou čtvrté minuty. Poslední písní, již bych si dovolil vypíchnout nad ostatní, je závěrečný opus “Our Hounds, Our Legion”, společně se “Swarm Norvegicus” jediný anglicky zpívaný song, který “Djevelmakt” uzavírá v parádním stylu.
Upřímně jsem to nečekal, ale “Djevelmakt” je prostě super. Proč jsem to nečekal, to bylo snad dostatečně popsáno zkraje recenze, tudíž to opakovat nebudu, nicméně milerád zopakuju, že se z toho vyklubala velice povedená fošna, proti níž toho mohu namítat jen máloco – a jsem za to rád. Za mě jednoznačně palec nahoru a hodně silná 7,5 navrch.
Další názory
Tohle je asi poprvé, co jsem rád, že jsem opěvovanou starší tvorbu Kampfar zatím nepodrobil důslednému poslechu. Nejsem totiž zatížen její proklamovanou genialitou, “Djevelmakt” tak v mých očích netrpí srovnáním se svými předchůdci a já tedy mohu naprosto úpřímně prohlásit, že je to výtečná deska. Má prakticky všechno, co jsem si od ní přál – parádní atmosféru, silné melodie, promakané riffy, je pestrá, nápaditá, nenudí, ale naopak baví… Z “Djevelmakt” jsou slyšet léta zkušeností, cit pro věc a velká skladatelská zručnost, je to působivý, vyrovnaný a naprosto seriózní počin plný silných motivů a dovede člověka připoutat k reprákům tak, že nebude mít sebemenší potřebu se odpoutávat. Neříkám, že je to vyloženě geniální dílo nebo že by to nešlo ještě lépe, ale “Djevelmakt” je zkrátka nahrávka, která na ploše osmi skladeb nabízí poctivý příděl vysoce kvalitní muziky, a věřím, že po všech těch zklamaných prohlášeních, jaké následovaly po Thomasově odchodu a vydání “Mare”, i staří fans uznají, že jsou Kampfar zpět a v dobré formě. Ježura
“Djevelmakt” z dílny norských Kampfar posouvá můj dosavadní vztah k této kapele na trošku jinou úroveň. Abyste pochopili, před pár lety jsem jedno z jejich alb slyšel, ale přiznávám, že tohle není hudba, kterou bych účelově vyhledával, takže mě neoslovilo, což ostatně platí doposud, protože když jsem se před sepsáním hodnocení snažil jen tak pro srovnání zaposlouchat se do “Kvass”, tak mi novinka “Djevelmakt” imponuje o poznání více. Hned na první pohled mě zaujala skvělým obalem a od chvíle, co jsem se do ni poprvé zaposlouchal, už mě nepustila. Představuje pro mne perfektní mix mezi seversky chladným black metalem, kytarovými melodiemi a progresivním přístupem. Bez slabého místa a se spoustou parádních momentů mi tak do přehrávače přistálo obrovské překvapení, které samozřejmě nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, nicméně osobní vrcholy spatřuji v trojici “Mylder” s folkovými prvky, “Kujon”, která uchvátí melodickým vokálem, a hned následující “Blod, eder og galle”, jež je oproti promyšleným kouskům okolo tím nejenergičtějším, ačkoli vyloženě animální atak nečekejte. Ale to jen pro uklidnění posluchačů, kterým stejně jako mně přijde norská blacková scéna nestravitelná. No, a když už se stane, že mě nechytne vyloženě celá píseň (“DeDødesFane”), tak se i v ní najdou momenty, které mě položí na prdel (pasáž od začátku třetí minuty). Na přívětivou hrací dobu se na “Djevelmakt” nachází dostatečně velké množství dechberoucích momentů, takže v tomto případě neváhám nad vyšším hodnocením, ačkoli je dost dobře možné, že se bude jednat o jediné album, které mě z diskografie Kampfar bude bavit. Kaša
“Djevelmakt“ je pro mě i po několika posleších skutečný oříšek. A i když se divím, že zrovna album Kampfar takhle pojmenuji, nemohu si pomoci, i po několika posleších prostě nevím. Na desce je po formální stránce všechno správně, ale něco mi na ní chybí. Možná upřímnost, duše, možná také nějaká výraznější skladba, ta, která se zásadně odlišuje od ostatních (tím nejlepším možným způsobem). Kapela jako Kampfar má za sebou už několik desek a je jasné, že se nespokojí s nějakými jednoduchými strukturami skladeb, ovšem když se Norové pustí třeba do hrátek s klavírem, nezní mi to úplně upřímně, byť tenhle nástroj v tvrdé hudbě zbožňuji. Ze silných skladeb by se dala jmenovat třeba druhá “Kujon”, která už jen kvůli čistším vokálům v refrénu posluchače chytne, “Our Hounds, Our Legion”, kde se Kampfar ukazují v epičtější podobě, nebo zase hitovější “Swarm Norvegicus”. Pořád to ale nejsou skladby, jež by zásadně vybočovaly a uhnuly ze středně rychlého tempa “Djevelmakt“. Deska má tvrdý a hlavně organický zvuk, ale nemohu si pomoci, k hudbě Kampfar mi pasuje lépe chladnější sound. Na druhou stranu dobře chápu, že kapela nechce znít patnáct let stejně, navíc její zvuk je hodně nadprůměrný, avšak nic to nemění na tom, že ten syrovější mi je bližší. I když jsem “Djevelmakt“ docela potopil, ani náhodou se nedá mluvit o špatné desce, jen jsem si k ní, podle většiny ohlasů, nenašel správnou cestu. Z hlediska číselného hodnocení dnes silnějších 6,5, protože desce mimo mých, čistě pocitových věcí vytknout nic moc nejde. Třeba se zanedlouho do desky dostanu, ale zatím to je pro mě “jen” slušně zahraný nadprůměr, který ve mně však emocionálně zatím moc nezapůsobil. Skvrn
Země: Francie Žánr: pagan black metal Datum vydání: 24.2.2015 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Eyes Filled with Blood
02. Burning Black, Chanting High
03. Die Wahrheit steht im Blut
04. Let’s Become a New Light
05. To the Void
06. Coming with the Fog
07. To Summon Twilight
08. On Dark Paths Our Faith Stays Strong
Francouzští Folge dem Wind by vlastně mohli být setsakra zajímavou kapelou. Ve své tvorbě se věnují jakémusi primitivnímu black metalu, nicméně ne primitivnímu co do hudebního výraziva, jelikož samotnou muziku bych tímto pojmem rozhodně neoznačil (byť žádné technické orgie Folge dem Wind samozřejmě nepředvádějí, přece jenom to není žádný progressive rock). Ona primitivnost tkví v samotné tematice Folge dem Wind, v jejímž rámci se kapela zaobírá právě dávným pohanstvím, primitivními a barbarskými rituály a podobnými věcmi.
Nevím, jak je tomu u vás, ale pro mě osobně tohle zní vážně lákavě, s takovýmhle konceptem má u mě kapela pozornost zaručenou už předem, což je také případ Folge dem Wind, na něž jsem narazil pár let zpátky. Tehdy jsem si sehnal jejich druhou desku “Inhale the Sacred Poison” z roku 2009, nicméně jakýmsi nedopatřením se stalo, že mi počin nějak zapadnul a k samotnému poslechu jsem se nakonec nedopracoval. O to zvědavější jsem ovšem byl, když se mi do ruky dostala čerstvá, celkově už třetí dlouhohrající nahrávka Folge dem Wind s názvem “To Summon Twilight”, jíž bohužel “zdobí” o poznání horší přebal než jejího přímého předchůdce.
Pozornému čtenáři jistě neunikla jedna drobnost hned v úplně první větě recenze, kde jsem použil podmiňovací způsob. Řekl jsem, že Folge dem Wind by mohli být zajímavou kapelou, ne, že jí jsou… znamená to tedy, že nejsou? Inu, přijde na to, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Budeme-li se bavit čistě o již probírané tématice nebo o image kapely, pak rozhodně za mě ano, je to zajímavé. Znamená to tedy, že se onen pověstný háček nachází v hudbě? Ano, přesně tak tomu bohužel je.
Nedá se však tvrdit, že by na tom Folge dem Wind byli hudebně nějak špatně a neuměli ten black metal zahrát – ve skutečnosti totiž “To Summon Twilight” obsahuje mnoho objektivně velice dobrých pasáží. Tohle Francouzům neupírám ani v nejmenším a upřímně říkám, že některé momenty jsou opravdu povedené až dokonce skvělé. Abyste neřekli, že jen tak plácám, klidně jako konkrétní příklady mohu uvést dejme tomu závěr “Let’s Become a New Light” či druhou polovinu “On Dark Paths Our Faith Stays Strong”. Obecně druhá polovina alba mi přijde o poznání lepší oproti poměrně nevýrazným prvním třem skladbám. Zároveň s tím by se asi slušelo dodat, že jsou Folge dem Wind nejsilnější v těch přístupnějších momentech, naopak v sypačkách většinou lehounce ztrácejí nit. Problém je ovšem v tom, že i přes veškerý potenciál, který v té muzice bezesporu je, mě to jednoduše jako celek úplně nesebralo. Nechci říkat, že mě to přímo nebaví nebo že mi to přijde špatné, ale při vší úctě jsem čekal trochu víc.
Jedna z věcí, které se na tomto pocitu jistě v nemalé míře podepsaly, je to, že ten black metal, s nímž se Folge dem Wind prezentují, v mých očích (spíš uších) tak úplně neodráží ono tematické zaměření. Když si vezmu ten koncept, v jehož rámci Francouzi operují, tak bych od něčeho takového očekával spíše cosi na styl německého projektu Fyrnask, jenž se v loňském roce blýsknul s fantastickým opusem “Eldir Nótt”. Folge dem Wind mi přijdou málo neotesaní, rituální a uhrančiví, rozhodně méně, než bych si představoval. To je ovšem samozřejmě čistě subjektivní záležitost, to bez sebemenších vytáček uznávám.
Problém však není v tom, že je hudba Folge dem Wind variabilnější a melodičtější, než jsem od jejich konceptu očekával – to je něco, nad čím bych ihned mávnul rukou, kdyby to kapela dostatečně vynahradila tím, nad čím již u podobné hudby mávnout rukou nelze – atmosférou. Ta zde sice v jisté míře je, ale prostě není tak silná, aby mě dokázala uhranout. Když vezmu třeba zmiňované Fyrnask… jejich muzika mě naprosto přiková k židli a ta hypnotická rituální nálada mi nedá vydechnout. “To Summon Twilight” si jen tak v pohodě hraje, docela se mi líbí… a to je na podobný black metal, jenž by měl stát především na té atmosféře, málo.
Můj postoj k “To Summon Twilight” je takový schizofrenní a rozporuplný. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsem nahrávku v předcházejících řádcích poslal ke dnu, ve skutečnosti – a už se opakuji – je v tom opravdu znát kvalita a je tu množství momentů a střípků, které jsou objektivně naprosto skvělé. I přesto mi to ale z nějakého důvodu nesedlo… možná to bude tím, že ty opravdu dobré pasáže se trochu tříští mezi těmi méně zajímavými, možná to bude zklamáním, že jsem čekal mnohem víc, možná v tom hraje roli nepříznivé postavení planet, sluneční erupce nebo cokoliv jiného, nicméně subjektivně nemůžu jít nad 6. Na druhou stranu, zcela sportovně přiznávám, že tady může být chyba na mém přijímači a vás to album třeba zaujme mnohem více…
Země: Německo Žánr: pagan black metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Elemente
02. Die Sprache der Zwölf
03. Eisenwald
04. Zwischen den Ufern
05. Zersetzung
06. Grimmfrost
07. Gelobt und gejagt
08. Sie vergessen nicht
09. Rückzug
Když s tou kapelou nejste obeznámeni už z minulosti a předchozích alb, bývá německý black metal skoro vždy docela loterie. Není pochyb o tom, že se v této zemi v rámci tohoto žánru vyskytuje množství skvostů a vysoce kvalitních smeček, v žádném případě netvrdím opak, protože já sám mám tvorbu nejedné místní formace v obrovské oblibě. Na druhou stranu, nezřídka se stává, že je black metal z Německa těžký průměr (to ještě v tom šťastnějším případě) nebo rovnou totální hovadina (to když máte fakt pech), v nemalém procentu případů je na vině to, že ta která skupina ve své tvorbě uplatňuje pověstnou německou pohanskou kýčovitost. A vzhledem k tomu, že debut “Helwege” z roku 2010 jsem neslyšel, byla pro mě pětičlenná formace Hangatyr z Durynska a její druhá deska “Elemente” právě takovouhle sázkou do loterie…
Jak to teda dopadlo? Spadá “Elemente” do oné vzácnější sorty skvostů, nebo se jedná o ten druhý případ? Nebudeme nijak chodit kolem horké kaše, Hangatyr jsou ukázkovým příkladem toho druhého a o poznání méně pozitivnějšího scénáře. Jak bylo naznačeno v prvním odstavci, tento scénář může mít hned dvě verze, z nichž “Elemente” je naštěstí ještě ta o něco lepší a poslouchatelnější, což v překladu znamená, že se stále nejedná o nějaký extrémní provar, po jehož poslechu byste měli potřebu poslat dříve zkonzumované pochutiny zpět na světlo boží (čti: zvracet), ale jde o album, jež spadá tak nějak do průměru, maximálně hodně lehounkého nadprůměru, ale to už vážně jen o chlup. To z “Elemente” dělá nahrávku, kterou si určitě můžete poslechnout, nijak vás to neurazí a třeba jako kulisa k nějaké práci to může posloužit, protože když to vnímáte na půl ucha, tak se tou nohou do rytmu klidně poklepávat dá.
Jenže, povězme si to upřímně – alb, o nichž se dá říct něco podobného, v dnešní době vycházejí v podstatě desítky denně. Proč si v tomhle neskutečně obrovském objemu, jenž dalece přesahuje možnosti jednotlivce, zaslouží vaši pozornost právě Hangatyr? Abych řekl pravdu… nevím. Během všech těch poslechů, které jsem ve společnosti “Elemente” absolvoval, jsem tak nějak neobjevil důvod, proč by si právě tihle Němci měli místo v přehrávači fanouška kvalitní hudby zasloužit. Není vlastně důvod, proč si je nepustit, ale ani tu není nic, co by naopak mělo hovořit v jejich prospěch – jednoduše proto, že existuje spousta a spousta hudby, která si to zaslouží mnohonásobně více.
A zde bych mohl recenzi s naprosto klidným srdcem skončit, protože víc toho o “Elemente” vlastně ani nepotřebujete vědět. Nijak zvlášť vás od poslechu Hangatyr neodrazuju, zároveň vám jej však ani nemohu doporučit. Jak již bylo řečeno, pokud zrovna potřebujete nepříliš náročnou kulisu a nemáte nic po ruce, proč ne, tímhle nic moc nezkazíte, ale tím životnost “Elemente” hasne. Jelikož jsem ale dobrák od kosti (fakt!), zkusme být na chvíli optimisté a najít něco, co je na téhle nahrávce vyloženě dobré a chvályhodné.
Vezměme to však trochu zeširoka. Explicitně to ještě nepadlo, ale black metal, jakým se prezentují právě Hangatyr, je poměrně dost laděný do pohanské estetiky a atmosféry. Chápete zcela správně, že jedna z věcí, jež mi na “Elemente” vadí, je právě to, že kapela tu a tam sklouzává k čemusi, co připomíná onu tolik nechvalně proslulou germánskou halekačku. Jednou z těch chvályhodných záležitostí je to, že ve výsledku není “Elemente” ani náhodou tak hrozné, jak by to při podobné konstelaci mohlo být. Naopak se dá říct, že pár minimálně slušných obratů se Hangatyr povedlo dát dohromady, čehož může být důkazem… no, vlastně víc songů. Dejme tomu, že třeba pár momentů v “Grimmfrost”, aby tu zaznělo něco konkrétního.
Jenže těch pár minimálně slušných záblesků je všechno zajímavé, s čím Hangatyr zvládnou přijít. Všechno mezitím není žádná hrůza, ale je to takové o ničem. Atmosféru to nemá, tah na bránu to nemá, ksicht to nemá, charisma to nemá… na originalitu se ani neptejte, protože to bych si myslel, že jste až doteď neposlouchali. Jestli naopak něco “Elemente” má, tak je to jednotvárnost, nevýraznost či obyčejnost. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych od každého alba očekával stylotvorný skvost s nezaměnitelným soundem, na takové požadavky jsem rezignoval dávno předtím, než jsem o nich vůbec začal přemýšlet, ale aspoň nějaký elementární základ, aspoň náznak “něčeho” v hudbě pořád slyšet chci. A tady nic takového není.
Co si budeme povídat, ortel je už nyní myslím docela zřejmý – už jen proto, že jsem jej vlastně již řekl hned několikrát, akorát pokaždé lehce jinými slovy. Abychom si ale úplně rozuměli, tak to zopakujme ještě jednou i pro ty pomalejší, jsou-li mezi vámi tací… “Elemente” je (pagan) black metalové album, jehož poslech vám nijak neublíží, ale zároveň ani není šance, že byste si z něj mohli něco odnést. Nakolik tohle je nebo není při současné přeplněnosti scény důvod si to shánět, to nechť si už každý rozhodne sám za sebe. Co se týče mě, já sám zase sebe říkám ne, byť nemůžu tvrdit, že by mě hudba Hangatyr vyloženě obtěžovala. Jednoduše… mám lepší věcí na poslech.
Země: Česká republika Žánr: pagan black metal Datum vydání: 21.12.2013 Label: Paragon Records
Tracklist:
01. Dance of the Fiery Stars
02. Two Untouched Moments
03. Krasatina (Grief for the Idol)
04. Wayfarer’s Awakening
05. Don’t Tell Lies to Children
06. Doomsayer
07. O veliji Vezě
08. The Great Dance of Dionysus
09. Love Bombing
10. Minnestund
11. Perchta
Hodnocení:
Atreides – 8/10
H. – 8/10
Ježura – 8/10
Panychida byla paradoxně kapelou, která mě v době vydání své první desky “Paganized” tak nějak zcela minula, a to i přes mé zaměření na pohanský metal, který byl tehdy mým uším bližší než jiné žánry. Podobný osud potkal i následující řadovku “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” a popravdě ani nevím proč tomu tak vlastně bylo, když se všude kolem ozývaly hlasy vyzdvihující kvalitu jejich podání, jež se snaží oprostit žánrových klišé – a to i od těch jedinců, kteří v tomto značně dehonestovaném žánru jinak upřednostňují pouze “starou gardu”, jež vznikala v devadesátých letech. Na první poslech mě však album nijak zvlášť neoslovilo a dál jsem se jím nezabýval, tím spíš, že to bylo v době, kdy mě daný žánr začal pomalu míjet. S vydáním nové desky “Grief for an Idol” jsem se ale rozhodl, že se hudbě plzeňských pohanů podívám pod kůži, co že je na nich tak zajímavého. Protože když o tom mluví moje okolí nanejvýš kladně, něco na tom prostě být musí.
Ačkoliv jsem vzhledem k předchozímu odstavci postupoval zpočátku poněkud skepticky, “Grief for an Idol” si mě získala na svoji stranu až nebezpečně rychle. Povaha desky je mi celkově velmi blízká a čtveřice to bere pěkně od podlahy. Totiž od podlahy… vzhledem k tomu, že Panychida už má něco za sebou, přistavuje jen další patro a pokračuje ve výstavbě svého rozpoznatelného ksichtu. Pozvolný vývoj ve výrazivu kapely je velmi příjemný a rozhodně mi novinka sedne mnohem více než předchozí album, které jsem si před recenzí pustil. Black metal v podání Plzeňských má v sobě dostatek síly, zároveň však nabízí směsici nejrůznějších poloh od nasranosti přes rozmáchlou výpravnost až po melancholii a nádavkem přidává kopu melodií. Každá jednotlivina má zároveň na hony daleko ke kýčovitosti nebo prvoplánovému patosu, což je jedině dobře. K tomu všemu má většina skladeb něco do sebe. Nemyslím těch x skvělých momentů a pár opravdu brilantních, ale prostě to něco, díky čemu si daný kus zapamatujete. Když ne podle jména, tak právě podle nějaké vlastnosti vystihující jejho podstatu zcela určitě. Mohl bych takto vyjmenovat prakticky celé album, mně však v hlavě utkvěla hlavně omračující “Two Untouched Moments” v pořadí oblíbenosti následovaná dudami protkanou písní “Wayfarer’s Awakening”. Velmi dobrá je i závěrečná instrumentálka “Perchta”, jíž předchází vyprávění z Jiráskových pověstí.
Skladby jsou díky tomu pěkně rozmanité, vedle toho však velmi dobře fungují i jako celek. Ačkoliv se “Grief for an Idol” nevyznačuje žádným očividným konceptem, skladby zachovávají jistou soudržnost, prostě z nich máte pocit, že k sobě od přírody patří. Po instrumentální stránce nemám albu co vytknout. Panychida pálí jeden riff za druhým a totéž platí o melodiích. Album v tomto ohledu občas zabrousí až k heavy metalu. Vynikající práce kláves pak vyzdvihává už tak hustou atmosféru některých skladeb ještě o úroveň výš. Pokud pak Panychida něco opravdu umí, je to uvození skladby a její následná gradace. Začátek písně “Krasatina (Grief for the Idol)” v podobě akustické vydrnkávačky nebo a capella intro kratičké “Doomsayer” se opravdu povedly. Druhá jmenovaná píseň pak přímo přechází v následující “O veliji Vezě” a tvoří tak dohromady sedmiminutový opus. Instrumentální stránku alba pak vyzdvihuje kvalitní produkce zvuku. Každý nástroj je krásně čitelný a dostatečně ostrý a hutný, aby dokázal zvýraznit živelný charakter alba.
Vytknout nemám ani co vokálům. Vlčák od předchozí desky po vokální stránce pořádně vyrostl a zkouší se svým hlasem více pracovat. Zlý, naštvaný growling je kvalitní po všech stránkách, občas zabrousí až k zoufalosti, případně k hlubšímu, temnějšímu murmuru. Místy zazní i čistý zpěv, jako je tomu v reférnu “Krasatina (Grief for an Idol)”, rovněž již zmiňovaná “Two Untouched Moments” je také vokálem naprosto excelentní. Nijak mi nevadí ani angličtina, ačkoliv češtinu bych přece jen slyšel raději. Přijde mi trochu zvláštní nahrát téměř celé album v angličtině, jednu píseň nahrát ve staroslověnštině a do závěrečné písně vložit české vyprávění. Uvítal bych asi i o něco vyváženější rozložení písní nebo jejich vyváženost, protože první polovina mi přijde výraznější, především dvojice skladeb “Love Bombing” a “Minnestund” ze závěru alba mě nijak zvlášť neoslovila. Rovněž si myslím, že Panychida má i na rozmáchlejší kompozice, v nichž by mohla dát vyniknout atmosférickým částem, které opravdu umí.
Osobně mám za to, že takhle dobrá pagan metalová deska tu nebyla už hodně dlouho. Vzhledem k neznalosti Cales se můžu odvolávat leda k deset let staré “Bohemian Winter” z dílny krajanů Beltaine, pokud bych se chtěl více držet žánru Panychidy, tak k o něco mladší “Age of Rebirths” od Adultery nebo k “Obyčeji slunovratu” od brněnských Svardenvyrd. “Grief for an Idol” se mezi zmiňovanými deskami vyjímá především svou rozmanitostí a silou, svého předchůdce (kterému jsem ani po poslechu v rámci této recenze na chuť nijak zvlášť nepřišel) pak v mých očích o několik délek překonává a i přes drobné výhrady (které se ovšem dají docela snadno odpustit) si vysokou známku zaslouží.
Další názory:
Debut “Paganized” mě svého času příšil nesebral, avšak druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” už byla hodně kvalitní, nicméně i když jí toho nebylo nic moc co vytýkat, tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být ještě lepší a že pořád ne všechno je stoprocentní. Novinka “Grief for an Idol” je ovšem konečně deska, u níž mám pocit, že Panychida svůj potenciál opravdu dotáhla na maximum a nahrála album, které je po všech směrech výborné a zábavné. Tím pádem asi nikoho nepřekvapím, když prohlásím, že je pro mě “Grief for an Idol” jednoznačně doposud nejlepší nahrávkou Panychidy; je nejvyzrálejší, obsahuje spoustu výtečných až doslova excelentních momentů, šlape přímo ukázkově, ale zároveň má hodně daleko do nějaké obyčejné hoblovačky. A hlavně má to, co je u všech stylů, které se byť i jen okrajově otírají o pohanství, snad nejdůležitější – je uvěřitelná. Není nic horšího, když posloucháte pagan metal, ale působí to na vás jako póza a těm muzikantům to nevěříte, ale to naštěstí není případ Panychidy ani v nejmenším, čehož si hodně cením. Z konkrétních songů bych speciálně vypíchnul kousky “Two Untouched Moments”, “Wayfarer’s Awakening”, “Don’t Tell Lies to Children” a “O veliji Vezě”, které pro mě osobně představují vrcholné momenty, na něž se při každém poslechu speciálně těším, nicméně jak už jsem řekl, “Grief for an Idol” je jinak parádní po celou svou délku a ani ten zbytek není jakkoliv slabší. Hodně velká spokojenost. H.
Novinka “Grief for an Idol” byla vzhledem ke kvalitám předchozí tvorby Panychidy velmi očekávaným počinem a poté, co jsem desku mnohokrát protočil, mohu alespoň za sebe říct, že se Panychidě podařilo očekávání naplnit beze zbytku. “Grief for an Idol” je vyspělé a komplexní dílo, které nejenže typický zvuk kapely potvrzuje, ale při zachování všech poznávacích znaků jej ještě rozšiřuje. Stylový základ je stále pevně ukotven v black metalu s důrazem na melodie, ale celek zcela nenásilně a velmi efektivně doplňují výjezdy jinam, zejména do heavy metalových vod. Instrumentál pořád určují všudypřítomné, svérázně melodické a pro kapelu příznačné riffy, ale tentokrát se ke slovu celkem výrazně dostaly klávesy a jejich vkusné použití posouvá desku o pořádný kus dál. Celkově je to vlastně pořád dost podobný materiál, na který jsme si mohli v uplynulých letech zvyknout, ale je ve všech směrech silnější a bohatší, než jak si pamatujeme. Dá se “Grief for an Idol” něco vytýkat? Jak se to vezme. Tak třeba vokály. Ať už zpívá Vlčák, Honza, Talic nebo sbor (hostujícího V’ganðra z Helheim bych z toho vynechal), ve všech případech to zní tak nějak neexaktně. Jednou je to frázováním, jindy trochu zvláštní intonací nebo dramatickým přednesem… Sranda ovšem je, že mi to k desce absolutně pasuje a tato pěvecká neexaktnost vlastně spíš přidává na přitažlivosti, než aby jí škodila. Co se skladeb týče, první dojem napovídá, že se zde nenachází taková vyčnívající pecka jako třeba titulní song předchozí řadovky, ale hned druhý dojem už se vytasí s důvodem. Je tomu tak proto, že na “Grief for an Idol” je pecka prakticky každá skladba, a žádná tedy nějak dramaticky vyčnívat ani nemůže. Není tedy co řešit – “Grief for an Idol” je naprosto výtečné album, které mě i po velkém počtu poslechů ohromně baví a Panychida má díky němu v ruce materiál, se kterým může směle konkurovat první lize. Ježura
Asi jsem nebyl sám, koho hodně překvapilo, když začátkem loňského roku opustil řady slovenských veteránů Lunatic Gods kytarista Pavel Baričák alias Hirax, který kapelu hluboko v 90. letech zakládal a byl hlavním autorem muziky. Jen na posledních dvou deskách “Vlnobytie” (2012) a “Ante Portas” (2007) složil drtivou většinu hudby a napsal veškeré texty. Ačkoliv těsně potom, co se tato zpráva dostala na veřejnost, jsem si říkal, jak asi budou znít Lunatic Gods bez Hiraxe v budoucnu, netrvalo dlouho a objevila se druhá otázka – jak bude znít Hirax bez Lunatic Gods?
Zatímco Lunatic Gods na oficiální vydání prvního počinu nové éry, minialba s názvem “Slnovraty”, teprve čekají, ačkoliv už je online k dispozici k poslechu, Hirax již debut své nové kapely stihl vydat v prosinci. Ta kapela dostala jméno Ramchat a onen debut, jímž je shodou okolností rovněž minialbum, dostal název “Bes”. Jak to tedy dopadlo?
Hned na začátek se samozřejmě přímo nabízí se zeptat, jak a jestli se vůbec se hudební produkce Ramchat liší od toho, co Hirax páchal pod hlavičkou Lunatic Gods. Záměrně neříkám jen od Lunatic Gods, protože “Bes” a “Slnovraty” porovnávat nebudu – jednoduše už jen z toho důvodu, že “Slnovraty” nemám doposud najeté, jelikož odmítám poslouchat alba z přehrávače na Bandzone a v záchvatu staromódnosti si počkám až na originální nosič. Když se ale vrátíme k porovnání “Bes” a desek Lunatic Gods posledních let, je odpověď hodně jednoduchá a jasná – Ramchat v žádném případě není Lunatic Gods 2.
Oproti “Ante Portas” a “Vlnobytie”, které obě zdobila velká otevřenost, kladný vztah k různorodosti a avantgardnosti, je materiál, jaký se nachází na “Bes”, mnohem přímočařejší a agresivnější. Nenazval bych to přímo nějakým oldschoolem, který by se měl vracet o dvacet roků nazpět, nicméně čistě z hudebního hlediska se Ramchat na své prvotině představují jako čistě pagan black metalová skupina… pagan i v textech, protože právě pohanství a nelibost ke křesťanství je z lyrické stránky cítit opravdu silně.
Méně avantgardní přístup však nemusí nutně znamenat méně zajímavou hudbu, což je naštěstí i právě tento případ, neboť “Bes” je i přes velmi krátkou hrací dobu hodně kvalitním materiálem. EP obsahuje tři regulérní skladby “Mor ho!”, “Údolie šialenstva” a “Posledný Pohan” a všechny tři všechny jsou opravdu výborné. Ve skutečnosti nejde o nějakou vyloženě originální záležitosti, ale ty songy prostě fungují, jsou zábavné, relativně pestré, mají hlavu a patu, jsou uvěřitelné a mají dobrý odpich. Ačkoliv třeba takový bubeník Mišo “Golbiško” Goldberger sype také zodpovědně, materiál pro mě táhnou především kytary v podání Hiraxe a Viťo Kotríka a také zpěvák Tomáš “Lečo” Jakubec, jehož death metalový chropot i black metalový skřehot se mi opravdu líbí – a mimo jiné si také cením toho, že je mu naprosto parádně rozumět každé slovo. Asi nejotevřenějším kusem z těchto tří je ten závěrečný, tedy “Posledný Pohan”, v němž se ozve také čistý zpěv (předpokládám, že jde o dílo hosta) nebo housle, ale když tak o tom přemýšlím, neoznačil bych tuto píseň za vrchol alba, i když by to k tomu díky oné větší rozmanitosti mohlo svádět. Důvodem je to, že si u mě všechny tři písně stojí na úplně stejné pozici.
O malinko horší je to s mluvenými intry (nebo chcete-li mezihrami), které jsou také tři (pokud by vám nevycházely počty, první z nich je součástí “Mor ho!”). Ne, že by mě při poslechu vyloženě obtěžovaly nebo bych je musel přeskakovat, to ne, ale opravdu zajímavé pro mě byly možná tak během prvních dvou, tří poslechů, při pozdějších posleších nahrávku trošku brzdí. Samozřejmě to není žádný průser, který by dojem z EP jakkoliv snižoval, ale osobně by mi asi tyto mluvené pasáže pro dokreslení příběhu stačily jen jako text v bookletu.
Nicméně i přes tuto malinkou mušku, která ve výsledku zas tolik nevadí, na mě “Bes” zanechalo výborný dojem. Jak vidno, Hirax prostě dobrou muziku napsat umí, díky čemuž Ramchat oproti jeho předchozímu působišti i přes změnu stylu laťku nesnižuje. Finální resumé je tedy jednoduché – “Bes” je hodně povedená nahrávka a není sebemenší důvod se netěšit na další pokračování (snad už v podobě dlouhohrající desky)…
Další názory:
Slovenští Lunatic Gods vydali předloni hodně silné album “Vlnobytie”, kterým navázali na velice plodnou kariéru. Shodou okolností bylo “Vlnobytie” mým prvním setkáním s kapelou, a o to víc mě tak mrzela zpráva o odchodu jejich nejvýraznějšího člena, kytaristy Hiraxe. EP “Bes” pro mě tak bylo možná očekávanějším počinem než další tvorba samotných Lunatic Gods a moje očekávání byla do puntíku vyplněna. “Bes” představuje tvrdší a přímočařejší stránku Hiraxovy tvorby. Stojí převážně na klasických metalových instrumentech, a přesto v sobě nese přesně ten charakter, který jsem na posledních albech Lunatic Gods obdivoval. Ze tří plnohodnotných skladeb mě nejvíce zaujala rozmanitá píseň “Posledný Pohan” se skvělým dvojhlasným refrénem. Co naopak musím mírně zkritizovat, je přehršel mluvených inter – pokud by se ve stejném množství nacházely na dlouhohrajícím albu, bylo by vše v naprostém pořádku, ovšem mezi třemi skladbami tvoří značnou část hrací doby, kvůli čemuž EP ztrácí souvislý tok a posluchač koncentraci. I tak je ale “Bes” hodně silným prvním počinem, jsem velice zvědav na dlouhohrající album. Zajus
Tvorbu slovenských Lunatic Gods, předchozího působiště Hiraxe, neznám (a to ani v případě vyzdvihovaného “Vlnobytie”), takže v podstatě nemám ani první EPko “Bes” s čím srovnávat v rámci tvorby, v níž má Hirax prsty. Začnu tím lepším, a to hudební stránkou. Solidně zahraný black metal disponuje dostatkem agresivity, správně odsýpá a chrlí jeden povedený riff za druhým, občas přidá melodickou nebo folkovou vložku. Sic jde o žánrový standard, jde o zatraceně dobrý standard, který se rozhodně řadí do toho lepšího, co v žánru vzniklo. Zejména “Údolie šialenstva” je parádní řežba, která se neštítí vám vyhnat maz z uší. V tomto ohledu Hiraxovi náleží všechna čest, stejně jako drsnému projevu Tomáše Jakubce, jenž do hudby prostě sedne. Skvělý growl, dobré frázování, zejména silný refrén v “Posledném Pohanovi” za doprovodu Janky Thomkové je skvostný, až člověka pomalu mrazí v zádech. Tím se pomalu dostávám k prvnímu problému, který mi trhá uši – nesmírně klišovité texty. Prostý střet nepochopených pohanů a zlých křesťanů snad ani klišovitější být nemůže, a ač je mi pohanství v mnoha ohledech velmi blízké, přes tohle se prostě nepřenést nedokážu, v mých očích (uších) to zkrátka sráží desku dobře bod, bod a půl níže. A tím se dostávám k problému číslo dvě: obšírné vyprávění, které tříští desku na tři skladby, mezi nimiž působí proslovy téměř jako vystřižené z dokumentárního filmu – je sice odvedeno opravdu na úrovni, ale jinak je docela mimo a úspěšně likviduje atmosféru budouvanou ve skladbách. A to je ještě horší než první výtka, protože když Ramchat hrají, hrají vážně dobře a to se nějaká klišovitost textů dá sem tam odpustit. Ale když nehrají a jen se žvaní, stojí to za pendrek, a proto nezbývá, než ještě o trochu ubrat na hodnocení, které by jinak mohlo být výrazně vyšší. Atreides
Pokud bychom v redakci hlasovali o nejvtipnější recenze, které kdy u nás vyšly, článek o demosnímku “Pagan Forest” pražských pseudo-pohanů Odraedir by to nejspíš do první desítky dotáhnul. Text recenze sice možná zábavný byl, ale její výsledek byl myšlen zcela vážně – i po přivření očí a všech tělesných otvorů nad amatérismem počínání Odraedir z důvodu, že šlo o začínající kapelu, to pořád byla neposlouchatelná sračka. V letošním roce se pohanské komando bojující ve víru českého velkoměsta ve jménu “Odena” odhodlalo vydat EP, které má snad ještě debilnější název a ještě křečovitější obal než zmiňovaný demáčový předchůdce – “Troll’s Cave”. Tak pojďme na věc…
Řekneme to hned – “Troll’s Cave” je pořád dost velký blábol. Ale abychom byli fér, rozhodně je nutné uznat, že po technické a snad i trochu hudební stránce na něm šli Odraedir v porovnání s “Pagan Forest” nahoru. To znamená především to, že na rozdíl od prvotiny už není “Troll’s Cave” absolutně neposlouchatelný počin, z něhož by se vám chtělo blít víc než po hektolitru rumu, ale “jen” špatný. Odraedir jsou stále přesvědčeni, že folk metal se dělá co největším počtem brutálně kýčovitých a hovadských vyhrávek na kytaru, přitom je to přesně naopak, protože tohle s pořádným folk metalem s prominutím nemá nic společného. Hudba Odraedir je přímo jak nalinkovaná z dob největšího folkového trendu před pár lety, který už naštěstí trochu ustoupil, ale evidentně jim to vůbec nevadí a s nepůvodností si obecně hlavu příliš nelámou – například taková “Campfire” je tak nechutný obšleh Ensiferum, že by se měl skladatel toho songu stydět.
Sice je to lepší než “Pagan Forest”, ale pořád je “Troll’s Cave” fakt blbé, a to i na takhle mladou kapelu – už jen tím, že Odraedir ztělesňují všechno, co je na tomhle žánru špatně. Při vší úctě je to prostě totální volovina… ale co také čekat od “pohanské” kapely, která si na obal musí dávat obrázky ze stránek jako Uhlí Židlochovice a ještě tam jako zdroj napíše “Židlovice”…
Oden s vámi…
Druhý pohled (Ježura):
Nový materál z dílny Odraedir, to bylo něco, co jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Ano, z části to byla škodolibá zvědavost, co to zase bude za dílo, ale na druhou stranu mě opravdu upřímně zajímalo, jestli Odraedir po skladatelské stránce náhodou nevyrostli do sfér, kde už by poslech té hudby nepůsobil zdravotní obtíže. Třískladbové EP “Troll’s Cave” jsem tedy sluchovody párkrát prohnal, a kdybych měl na vznesenou otázku odpovědět velmi stručně, pak je novinka skutečně lepší než absolutně příšerné demo “Pagan Forest”. Zdá se totiž, že pánové pomalu začali pronikat do umění udělat skladbu tak, aby měla alespoň přibližně nějakou vnitřní kontinuitu a její jednotlivé části na sebe plus mínus rozumně navazovaly. Také se nestydím prohlásit, že se na čtvrthodinovém EP urodilo několik pasáží, které jdou bez uzardění poslouchat, a technická stránka věci rovněž doznala značný progres.
To zní docela pozitivně, co? No… zní, ale ve výsledku to pořád nestačí ani na průměrné hodnocení. Z celého “Troll’s Cave” opět dýchá těžký amatérismus, větší část EP je hudebně skoro úplně marná a ty poslouchatelné části nejen že pořád nejsou nijak zázračné, ale navíc jsou většinou zcela nepokrytě vykradené (Finntroll a Ensiferum, kdyby to někdo nepoznal). A že tomu dále škodí zbytečnosti jako třeba dvojitý rozjezd jinak realitivně slibného úvodu “The Rise of Cernunnos” nebo velestupidní závěr už tak dost jalové hoblovačky “Campfire”, o tom zde hovořím jen tak pro ilustraci.
Ano, “Troll’s Cave” je objektivně lepším počinem než zmiňovaný demáč, ale přesto má do průměru a tím spíše pak do opravdové kvality pořád hodně daleko. Ale kdo ví, pokud si Odreadir udrží nasazenou vzestupnou tendenci, třeba se od nich jednoho krásného dočkáme desky, která půjde poslouchat.
Země: Polsko Žánr: pagan / viking / black metal Datum vydání: červen 2013 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Possessed by Steel
02. Thunderbolts of the Gods
03. Chamber of Wicked Tears
04. Wolf of the North
05. Red Polaris
06. When Hammer Shines (Outro)
Graveland zcela jistě patří k nejkultovnějším black metalovým formacím z Polska, zároveň ovšem i nejkontroverznějším, především díky ústřední a už dávno vlastně jediné postavě projektu, Robovi Darkenovi, jehož některé názory jsou diplomaticky řečeno poněkud nekonvenční. Nicméně tohle rozhodně nemá být účelem článku, protože hlavní náplní naší stránky je hudba a tu Darken dělat bezesporu umí… nebo snad uměl?
Graveland kdysi dávno před nějakými 20 lety začali jako hodně syrový black metal a téměř celá 90. léta jeli v tomto duchu. Na konci 90. let se Rob Darken osamostatnil a z vícečlenné kapely se stal jednočlenný projekt. Tehdy také, v roce 1998, vzniká přelomový klenot “Immortal Pride”, s nímž se zvuk Graveland posouvá do rozvážnější, epičtější a ne tak agresivní roviny; minimálně více jak dvacetiminutový fantastický opus “Sons of Fire and Steel / Outro (Servants of War)” je skladba, kterou z hlavy nedostanu, dokud nechcípnu, a kterou považuji za absolutní vrchol toho, co Rob Darken kdy stvořil. Zároveň s tím je “Immortal Pride” album, jež začalo mé nejoblíbenější období Graveland, trvající až do roku 2005 a desky “Fire Chariot of Destruction”, během něhož vznikly další skvosty jako třeba “Memory and Destiny” (2002) nebo “Dawn of Iron Blades” (2004). Postupně se ovšem začal projevovat obrovský neduh této podoby Graveland, a sice že si jednotlivé nahrávky začaly být čím dál tím více podobné. Hudební forma, do níž Darken plynule přešel na “Immortal Pride” a definitivně pak na následujícím “Creed of Iron” (2000), je z mého osobního pohledu úžasná a mému vkusu neskutečně sedí. I proto to pro mě fungovalo tak dlouhou dobu, vlastně šest dlouhohrajících desek, mezi nimiž jsou rozdíly jen kosmetické. Jenže všechno se začne časem zajídat… po kuřecích řízcích se také můžu umlátit, ale kdybych je měl jíst každý den, zanedlouho bych je asi začal nesnášet, a stejně tak to začalo skřípat i u Graveland s albem “Will Stronger Than Death” z roku 2007, byť zde to ještě bylo v přijatelné míře a ten počin se mi ještě líbí. Nicméně začalo být cítit, že by tvorba Graveland už nutně potřebovala nějakou vzpruhu, impuls, posun trošičku jinam. To se ovšem nestalo a výsledkem bylo ta asi nejméně záživná nahrávka za celou historii Graveland, “Spears of Heaven” (2009).
Následně pro Graveland nastala přestávka… ne úplně tvůrčí, protože vyšlo několik neřadových počinů, z nichž nejvýraznější je EP “Cold Winter Blades” z roku 2010 s novými skladbami, mimoto Darken také konečně realizoval novou desku “Ales Stenar” svého druhého projektu Lord Wind, s nímž se pohybuje v nemetalových vodách ambientní, neofolkové a středověké hudby. Přestávka mezi velkými deskami Graveland však byla doposud nejdelší v celé historii kapely… jenže právě ta přestávka, výtečné “Ales Stenar” a také vzrůstající záliba ve využívání houslí (nejdříve právě na “Ales Stenar”, následně ještě na “Pamięć i przeznaczenie”, neboli přetočené a polsky přezpívané verzi “Memory and Destiny”) dávaly naději, že by s novinkou “Thunderbolts of the Gods” mohla konečně přijít ta vzpruha, kterou by diskografie Graveland potřebovala jako sůl…
Stalo se? Inu… bohužel nikoliv. Hned první poslech veškeré podobné naděje pohřbil, protože Darken na “Thunderbolts of the Gods” opět předvádí to, co jsme již od něj slyšeli mnohokrát a při vší úctě k novému albu i v lepším provedení. Z toho důvodu pro mě byla deska zpočátku poměrně velkým zklamáním, avšak opakované poslechy nakonec ukázaly, že zas až takový průser to není a minimálně “Spears of Heaven” novinka přebíjí celkem bez větších problémů. I tak se však nemohu zbavit dojmu, že jsem prostě čekal víc, že je “Thunderbolts of the Gods” dalším počinem, bez nějž by se diskografie Graveland klidně obešla, a že kdyby tohle album nebylo, vlastně by se nic moc nestalo, neboť vše podstatné a vše, co je zde ke slyšení, už Darken řekl v letech 1998-2005 – a o dost lépe.
Pro ty z vás, kteří se s tvorbou Graveland doposud nesetkali, by však možná stálo za to objasnit, oč tu tedy běží. Obecně bývá současná tvorba Graveland označována jako pagan / black / viking metal, což je vlastně docela trefné. Samotný tvůrce ji pak označuje jako epic pagan metal, což vlastně také není úplně od věci. V překladu se jedná o black metal ve středním tempu s dominantní pohanskou atmosférou a relativně epickým vyzněním. Ale je to spíše taková minimalističtější epičnost, nečekejte vůbec nic bombastického, ve skutečnosti je zvuk Graveland stále ještě hodně špinavý a neurvalý – sice ani zdaleka ne tolik, jako tomu bylo v první raw black metalové éře, ale v porovnání s většinou okolní produkce stále dost. Hudba Graveland, jak již bylo řečeno, se v podstatě z drtivé většiny nese ve středním tempu a stojí zejména na riffech, nečekejte žádný velký příval melodií nebo dokonce kytarových onanií. O většinu oné epičtější atmosféry se starají hlavně nordické chóry, které do své hudby Darken zakomponoval už dávno a od té doby jsou ke slyšení s železnou pravidelností na každém počinu.
A přesně takhle vlastně zní i “Thunderbolts of the Gods” – proto bylo výše řečeno, že ta nahrávka nepřináší vůbec nic nového. Ono popravdě řečeno, některé písně jsou na desce vlastně docela příjemné, jmenovitě hlavně titulní “Thunderbolts of the Gods” nebo rozmáchlejší “Red Polaris”. Vlastně i “Chamber of Wicked Tears” a “Wolf of the North” přinášejí dost povedené momenty a obě mají hodně dobrý rozjezd. Ve skutečnosti samo o sobě a bez kontextu další tvorby to album není vůbec marné, naopak se jedná o docela slušnou nahrávku, ale když člověk ten kontext zná, tak… slyšeli jsme už prostě lepší. Poslouchat se to dá a vlastně se mi to i docela líbí, ale nic to nemění na faktu, že Rob Darken s Graveland už před dlouhou dobou upadl do ne úplně sympatického tvůrčího stereotypu a že cokoliv z období 1998-2005 je často i mnohonásobně kvalitnější, zábavnější a působivější. “Thundebolts of the Gods” je pro mě hodně slabá 6,5, která na 6 neklesla částečně i díky tomu, v jaké oblibě chovám starší desky a Graveland obecně…
Německo je jako jedna z bašt evropského metalu velmi plodným územím a kapely, které odtud pocházejí, se dají počítat na minimálně tisíce. A mezi těmi tisíci kapel se jednoho krásného dne léta páně 2007 vylíhla další, jejíž členové si dali do erbu jméno Frigoris a jali se páchat pagan black metal. Zní vám to až podezřele povědomě a už předem čekáte od alba “Wind” hudební katastrofu a ode mě spršku nadávek? Tak to zase prrr, milánkové, ono totiž není zdaleka tak zlé, jak káží na hořké zkušenosti založené předsudky, které se k tomuto hudebnímu odvětví váží…
Ono už je to trochu cítit z přebalu. Ačkoli ten jasně koresponduje s názvem desky, který zase implikuje přírodu, od níž je pro změnu krok k pohanství, rohatým přilbám a mávání plastovými meči, dýchá z něj něco sympaticky nepohanského, nebo alespoň pohanského ne v tom smyslu, který na západ o našich hranic tak frčí. A hudba v tomto trendu pokračuje a nejen to – dovádí ho dokonce ještě dál. Výsledkem je muzika, kterou bych přes jisté prvky do škatulky pagan black metal sám od sebe rozhodně nezařadil, protože pro to, co Frigoris stvořili, je tato škatulka příliš těsná. Co tedy Frigoris hrají, když ne pagan black? Základ v podobě klasického black metalu téhle muzice sotva kdo odpáře, ale jeho výraz je posunutý do oblastí, kde se klade důraz spíše na budování atmosféry a čáry s podmanivými melodiemi, než na soutěžení v počtech vypálených kostelů, přetahování se, kdo je víc trve, a o co nejzlejší omalovánky na obličeji. A jako by to nestačilo, Frigoris k tomuto základu přidávají ještě špetku folku, ovšem v podobě, kterou si průměrný posluchač metalu pod pojmem folk představí jen sotva. Ingredience tohoto koktejlu jsou tedy věru lákavé, takže nezbývá než si trochu přiblížit, o čem to je v praxi.
Frigoris se podařilo dosáhnout velice zajímavého výsledku. Vzali nějakou tu black metalovou vichřici, trochu jí zastřihli křídla, obrousili hrany a pak ji začali všelijak zdobit. Postupně tam tak přibyly rozmáchlé melodie drcené přes dvě struny, které jsou ale čistému black metalu pořád vlastní, takže to by na odlišení od davu nestačilo. Na řadu tedy přišly o poznání intimnější brnkané melodie (ha, zejména tady se schovává ten folk!) – ať už zkreslené nebo akustické – a když už byla na place akustická kytara, nějakou chytrou hlavičku napadlo, že by nebylo od věci dopřát jí více prostoru. Netrvalo dlouho a “Wind” bylo bohatší o různá intra i outra a dokonce akustický podmaz k mírnějším pasážím celého toho metalu. A když už tu padlo slovo o mírnějších pasážích, takové tam skutečně jsou, ale nezůstalo jen u nich a šlo se ještě dál. Struktura skladeb z “Wind” totiž sahá od relativně agresivních sypaček až po hotové tůně klidu, kde se jen občas líně převalí úsporná vlnka minimalismu.
A jaké to je všechno dohromady? Velmi stručně řečeno zajímavé a zdánlivě prosté. Ten dojem prostoty je ale opravdu z velké části dílem posluchačových smyslů, protože ačkoli se “Wind” nesnaží bodovat kdovíjak složitými nástrojovými linkami, případně jejich eklektickou kombinací, a samotná instrumentální stránka se tváří a vlastně také je relativně jednoduchá, je poskládaná s nesmírným citem pro věc, takže z jednoduchých jednotlivin po několika protočeních desky začne růst velmi promyšlené dílo, které se posluchači dostane pod kůži sice nenápadně, zato však poměrně spolehlivě. Velkou roli v tom hraje rovněž jeden ze zásadních argumentů desky, a to značný důraz kladený na atmosféru. Ta je povětšinou melancholická, ale najdou se i další polohy, jako třeba určitá zlověstná nervozita nebo dokonce záblesky majestátu či lehkého optimismu. Do všech pak jemně ale znatelně promlouvá onen výše zmiňovaný folkový prvek, který v duchu celé desky nenápadně ale přesto zásadním způsobem dotváří její výslednou podobu.
“Wind” je mimořádně vyrovnané album. Žádná ze skladeb nijak zvlášť nevyčnívá nad ostatní a všechny pracují ve vzájemné symbióze. Přesto si ale dovolím poukázat na dvě výjimky, které jsou i při zachování celistvosti desky přeci jen trochu více na očích. Jsou to “Frühlingsnacht” a “Ode an verlorene Seelen”. První jmenovaná si rezervovala místo v mé paměti opravdu vynikající prací s melodiemi a také ojedinělým příspěvkem ženského vokálu. Druhá je pak výjimečná naopak úplnou absencí vokálu a je to právě ona, která přichází s tou zlověstnou nervozitou, o které jsem se zmínil výše. Doprovod v podobě deklamací různých náboženských fanatiků – děti nevyjímaje – jí pak velmi důrazně přidává na autenticitě a ve výsledku jde o skutečně silnou skladbu.
Když se tak dívám, co jsem v uplynulých odstavcích sepsal, skoro to vypadá, jako bych byl z “Wind” až nekriticky nadšen. To prosím není pravda, protože ačkoli se mi tohle album opravdu líbí, nemohu tvrdit, že by šlo o nějaký extra klenot. Na druhou stranu ale zůstává pravdou, že ať se na “Wind” dívám z kteréhokoli úhlu, nemohu mu vytknout prakticky nic a ačkoli jde o poměrně prosté dílo, je provedeno s nesmírnou zručností a na výsledku je to znát. Frigoris jsou mladá kapela, ale “Wind” je velmi důrazným příslibem, že pokud z nastaveného kurzu neuhnou, mohli bychom se od nich v dohledné budoucnosti dočkat muziky, která dosáhne na mnohem vyšší mety. Tentokrát to tedy bude za silných 7,5 a jsem náramně zvědavý, do jakých výšin Frigoris zamíří příště. Lepší odrazový můstek k letu ke hvězdám si totiž dovedu představit jen stěží.
Druhý pohled (H.):
Já v podstatě nemohu udělat nic jiného, než jen do posledního písmenka stvrdit kolegovo povídání, číselně pak dokonce přidat i něco málo navrch. Vzhledem k tomu, že Ježura celou desku dokázal vystihnout poměrně přesně a takřka ve všech bodech s ním do puntíku souhlasím, tak jen dodám, že já osobně jsem – ani pořádně nevím proč – od “Wind” neočekával nějakou vyloženě špatnou věc, jak tomu u čehokoliv pohanského z Německa bývá (po těch desítkách hudebního odpadu už k tomu člověk přece jenom přistupuje trochu opatrněji), přesto se druhé album Frigoris i pro mě stalo velmi příjemným překvapením, protože se jedná o desku, jež sice v konečném důsledku nic nového nebo vyloženě neslyšeného nepřínáší, přesto sama o sobě funguje přímo náramně, dokáže přicházet s relativně poutavou atmosférou i silnými nápady. Je z ní velice pěkně cítit, že Frigoris dle všeho mají zcela jasnou představu, co, proč a jak chtějí hrát – a co je z mého osobního pohledu to hlavní, jedná se o představu, s níž se jako posluchač můžu ztotožnit a vzhledem ke kvalitě se s ní ztotožním i milerád.
Řečeno trochu více světským jazykem, “Wind” je prostě velmi povedená a poctivá pagan black metalová práce, která se na první pohled možná tváří malinko nenápadně, ale ve výsledku se ukáže být mnohem lepší a sympatičtější než spousta jiných počinů, které jsou více na očích. Velmi si také cením faktu, že i po nějakých více jak deseti posleších stále nemám chuť “Wind” přestat poslouchat, což jsem zpočátku opravdu nečekal. Všichni z vás, kdo daný žánr máte rádi, rozhodně neváhejte.
