Archiv štítku: pagan metal

Wolfchant – Embraced by Fire

Wolfchant - Embraced by Fire
Země: Německo
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 1.3.2013
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Devouring Flames
02. Embraced by Fire
03. Element
04. Turning into Red
05. Einsame Wacht
06. Autumns Breath
07. Freier Geist
08. Winters Triumph

Hodnocení:
Ježura – 5,5/10
H. – 4/10
Skvrn – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,7/10

Odkazy:
web / facebook

Nejsem si úplně jistý, jestli jsem na stránkách Sicmaggot už někdy o německých Wolfchant psal, ale pokud ano, určitě jsem se nezapomněl zmínit o tom, že jakkoli většinu německého pagan metalu opravdu nemám rád, po letmé zkušenosti s Wolfchant jsem je zařadil spíše na tu snesitelnější stranu těch nedobrých kapel podobného ražení. Spolu s jejich novým albem “Embraced by Fire” se mi tak naskytla vítaná možnost nakouknout té jejich muzice pod pokličku, protože dohromady jeden zhlédnutý živák sice může leccos napovědět, ale jen sotva poskytne dostatek podkladů pro vynášení erudovaného verdiktu.

Jak už je možná patrné z úvodu, rozhodně nejsem znalcem starších alb Wolfchant, takže sotva mohu posoudit, nakolik deska “Embraced by Fire” pokračuje v jejich šlépějích, nicméně jedná se o materiál velmi snadno zpracovatelný a ve své podstatě zcela prostý. Wolfchant zde prezentují svižný metal, k jehož druhu se většinou (a ani tento případ není výjimkou) váží přívlastky jako pohanský, epický a řada dalších, které rozmanitými výrazy opisují stále jedno a to samé. Jde o klávesami nahoněnou hoblovačku, která spoléhá na to, že potenciální posluchačstvo zabere na souznění growlingu a epických melodií, přičemž úroveň výsledku se odvíjí od toho, jestli tomu tak je, a pokud ano, tak do jaké míry, se podařilo kýžený materiál zpracovat vkusně. Že se tato zásadní věc většinou krutě nedaří, s tím můžou zástupy Němců a ostatního nadšeného pohanstva sice nesouhlasit, ale je to fakt, takže o to cennější jsou ty nemnohé výjimky, které velmi plodná scéna čas od času odhalí. Ale jestli si myslíte, že právě novinka Wolfchant tvoří zářnou výjimku jasně a vysoko čnící nad bahno mrzkého podprůměru, tak se můžete zase uklidnit, protože nic takového tu v žádném případě netvrdím.

“Embraced by Fire” totiž nad žánrový průměr sice vyčnívá, ale jen velmi nenápadně. Dokonce tak moc nenápadně, že mě při pohled na hodnocení obou kolegů jímá přesvědčení, že jsem možná něco důležitého přeslechl, když chci hodnotit výše než oni. Třeba se tak skutečně stalo, ale věřte mi, že jsem se to snažil najít opravdu poctivě, a když jsem nic nenašel, asi se toho již těžko doberu. Potom ale mohu mít naprosto čisté svědomí, když tvrdím, že Wolfchant nahráli desku, která si sice rozhodně nemůže dělat ambice na umění a v životě bych se ji neodvážil zahrnout do množiny dobré (tudíž vysoce nadprůměrné) hudby, ale když člověk vypne mozek (zajímavé jak je u nás toto slovní spojení v podobných recenzích frekventované), nejenže podstatná část necelé tři čtvrtě hodinky onen mozek nepoškodí, ale sem tam se dokonce objeví místo, u kterého se dotyčný nemusí stydět, když se přistihne u toho, že se mu to i celkem líbí.

Snad všechny takové momenty, které jsem na “Embraced by Fire” napočítal, se kryjí se vzletnými melodickými refrény a několika přechody, které jsou dílem dvojice pěvců Nortwina a Lokhiho, tedy asi nejvýraznějšího trademarku kapely, pokud se tedy dá o něčem takovém v případě Wolfchant hovořit. Pochopitelně nejde o žádné strhující árie a mám-li být upřímný, ani jeden ze jmenovaných pánů není kdovíjak nadaným zpěvákem. Wolfchant si to ale zařídili tak šikovně, že to prostě nějak funguje a jde to bez problémů poslouchat. Na svižnou a agresivní sloku, která sama o sobě za moc nestojí, nalepíme nějakou tu jednoduchou pěknou melodii, zazpíváme to čistě, pak zase něco zahoblujeme, někam mezi to vyhrávku a bum – skladba je na světě. A ono to nějak funguje, protože pánové koneckonců celkem hrát umí, jakž takž jim to i zpívá, jeden nebo dva obstojné nápady se jim na desku také podařilo protlačit a neschopnost napsat skladbu, kterou by stálo za to brát vážně a ne jen jako kulisu, obratně maskují tím, co jim jde – napsat skladbu, která je sice v jádru naprosto primitivní, ale podaná tak, že to většinou nevadí a občas to dokonce trochu pobaví.

Abych ale dostál své pověsti nemilosrdného kata podobných produktů, neodpustím si kopanec do rádoby epického, zbytečně dlouhého a naprosto stupidního klávesového intra, ze kterého je mi opravdu trošku na nic, a nic moc pozitivního nelze říct vlastně ani o cca polovině regulérních skladeb, které Wolfchant na desku umístili. Na druhou stranu je ale potřeba uznat, že pánové konečně dostali rozum a od hodinových eposů přešli na slabou čtvrt hodinku. Zatímco hodinové dílo z jejich kuchyně bych asi jen sotva vydržel doposlouchat v kuse, 43 minut a pár vteřin navrch, na které narostla stopáž “Embraced by Fire”, se dá skousnout bez větších problémů, ušima to profičí jako by nic a co je nejdůležitější – výplň prostoru mezi těma ušima tím nijak zvlášť neutrpí a občas… Ale to už tu opakuji poněkolikáté, takže snad jen poslední poznámka – prostá aritmetika praví, že 5,5 je na desetibodové škále sice nejtěsnějším rozdílem, ale pořád nad průměrem, a velmi těsně nad žánrový průměr dle mého skromného názoru patří i deska “Embraced by Fire”. Je to deska, kterou můžete bez mrknutí oka ignorovat, a o nic tak nepřijdete, ale když už se s ní pustíte do křížku, neudělá z vás slintajícího lobotomika, jako se to daří dlouhé řadě dalších a nezřídkakdy i řádově zavedenějších kapel…


Další názory:

Upřímně jsem od “Embraced by Fire” nečekal vůbec žádné zázraky a také jsem je nedostal. Wolfchant předvádějí naprosto obyčejnou pohanskou halekačku made in Deutschland, která v ničem nepřekvapí, neznechutí, prostě nic, jen si tak prohučí kolem a člověk na ni pět minut po jejím konci dočista zapomene… možná naštěstí. Rozhodně to není úplně neposlouchatelné, to by ostatně “Embraced by Fire” ode mě dostalo mnohem nižší hodnocení, lidi, kteří podobné věci takříkajíc žerou, to možná uspokojí (což nic proti tomu, já jsem taky v žánrech, které opravdu žeru, trochu shovívavější), ale z mého pohledu je tahle předvídatelná tři čtvrtě hodinka plná kýče a patosu albem zcela zbytečným. Přišel jsem, slyšel jsem, nepoblil jsem se, ale odcházím zase jinam a k téhle desce se už nikdy nevrátím.
H.

Na začátek hned oznamuji, že nepatřím k zastáncům názoru, že současná folk metalová scéna trpí přesycením, vyčerpáním studny nápadů a nové kapely žánru nemají co nabídnout. Problém vidím v tom, že spousta tzv. pohanských skupin (i když se s pohanstvím minuly asi jako buřt z marketu s masem) tvoří jakousi průměrovou šeď. A právě sem bych zařadil německé vlky Wolfchant. Naši sousedé na “Embraced by Fire” předvádějí klasický melodický metal doplněný všudypřítomnými klávesami. Představení vokalistů bych zařadil do pytle s nášivkou podprůměr, kdy mi čistý zpěv v některých momentech dokonce i vadí. I když je kombinování growlu a čistého hlasu dnes “in”, jen pár vyvolených dokáže tento prvek přetvořit v dokonalost. Všechny skladby jsou vytvořeny triviálním způsobem a nemají toho po kompoziční stránce moc co dát. Na závěr si neodpustím zmínku o přebálce, kterou vždy zkoumám a nechávám se jejím prostřednictvím informovat, co to vlastně uslyším. V tomto případě dopadla hudba přesně dle očekávání získaného z artworku a dá se vystihnout spojením impotence představivosti.
Skvrn


Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand (2011)

Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 23.4.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Nebudu se nijak tajit faktem, že “hejtuju” většinu folk metalové scény a na většinu folk či pagan metalu jsem alergičtější než na lidskou blbost. Důvod je prostý, žánr folk metalu je z valné většiny vyčpělý, vyčerpaný a pohled na něj působí dojmem opotřebované nafukovací panny. Nebudu tu na nikoho házet vinu – s příchodem větší popularizace žánru je takový stav ve výsledku nevyhnutelný a dá se očekávat, že na vlně popularity tehdejší “nové vlny folk metalu” se bude chtít svést každý, kdo umí na sladké dřevo vydrnkat alespoň jednu lidovou odrhovačku. Výjimek, které naopak adoruji a nedám na ně dopustit, je míň než šafránu – a mezi ně počítám právě i Primordial. Ti před dvěma lety vydali svůj zatím poslední počin nesoucí název “Redemption at the Puritan’s Hand”, který by měl navázat na úspěchy předchozí desky “To the Nameless Dead”, vydané už před bezmála šesti lety. O to, jestli se to současné, už sedmé plnohodnotné fošně podařilo, se s vámi chci na následujících řádcích podělit.

Vezmu to popořadě a začnu stručnou charakteristikou hudby této svérázné pětice Irů. Mně osobně se při vyslovení jména Primordial, kteří jen tak mimochodem působí na metalové scéně už od roku 1987, vybaví hned několik věcí: punc originality, unikátní rukopis a zvuk, Nemtheanga a jeho vokál a v neposlední řadě naléhavá, uhrančivá atmosféra plná beznaděje, která člověka pohltí a převýší natolik, že ho prostě zatlačí do křesla, oči přilepí k pročítání bookletu a mysl pošle kamsi na vandr mezi alternativní reality. A že za normálních okolností by to nebyl výlet, na který byste chtěli vzpomínat s láskou…

Co se týče “Redemption in the Puritan’s Hand”, charakteristika sedí pintlich. Skoro. Primordial tentokráte dali vale i těm zbytkům folkových prvků, které se sem tam mihly na desce předchozí, a jestli něco z pagan metalu zůstalo, je to atmosféra. Druhou “Heathen Tribes” budete hledat marně. Na úkor akustiky, která se mihne až v závěru alba, se do popředí dostaly kytary a ani rytmická složka basa-bicí nezaostává a výrazně dokresluje temnou atmosféru ještě černější krví. Kapela znatelně ubrala plyn (nikoliv dvojšlapku) a tempo se místy zabloudilo až k baladám v podobě “The Mouth of Judas”. Deska tak ve výsledku proplouvá zvukovody spíš ve středních tempech, poněvadž ani v těch nejrychlejších kusech kapela nijak zvlášť netlačí na pilu. Mnohem raději vás s grácií utopí v tesknosti vaší beznaděje. Celkový zvuk je pak o něco temnější, avšak neztrácí nic ani z typického feelingu, ani z čitelnosti. Naopak, v pomalejších tempech vyniknou především basové linky a na albu najdete i o něco větší množství vyhrávek a sól než dříve.

Změnou prošel i zpěv, který si zaslouží vlastní odstavec. Nemtheanga svůj projev ve většině skladeb zklidnil dostal se k čistším vokálům, které najdete na většině alba, v některých písních vhodně přechází do tvrdších poloh. Nutno říct, že tato změna je podle mě ve výsledku ku prospěchu věci a vůbec musím říct, že většina změn působí nenuceně, jako přirozený vývoj. Spolu se zpěvem úzce souvisí i tematika textů. Když pominu všudypřítomnou zatrpklost, beznaděj, texty se zaobírají především neutěšenou situací Irska. Nesčetné metafory a přirovnání odkazující na mytologii tak skrývají spíš sociální témata z irské historie a současnosti okořeněné řádnou dávkou vlastenectví a národní hrdosti – ostatně od čistě pohanské tematiky se Primordial oprostili už poměrně dávno. Místy se dokonce objeví i několik proslovů, kterému bezesporu část proslovu v samém závěru eposu “The Death of Gods”, kdysi pronesený irským revolucionářem Padraigem Pearsem.

To jsou oproti předchozí tvorbě ty nejzásadnější změny. Avšak navzdory jim se nedá mluvit o velkých změnách. Pokud očekáváte výrazný posun vpřed, můžete spíš čekat, až opadá listí z dubu. Všechno výše popsané bych proto spíše nazval vybroušením současného stylu k nadpozemskosti, než posunem vpřed, což je na čtyřletou odmlku možná celkem málo, na druhou stranu vylepšovat dokonalé je docela fuška. Co si budeme povídat, rukopis a výrazivo kapely, obzvláště pak Nemtheangův vokál je na poli tvrdé hudby skutečným unikátem, a kdyby to neznamenalo zdražení CDček a vlezného na koncerty, nechal bych ho zařadit na seznam kulturního dědictví Unesco. K vybroušenému stylu se sluší říct i to, že nelze jednoznačně určit, která skladba na desce je nejlepší. Nejvíce zpočátku zaujmou kusy pro Primordial ne docela typické, především pak “The Mouth of Judas”, avšak každá je propracovaná do nejmenšího detailu. Výsledkem je pak kompaktní celek, který se do vás prostě zahryzne a nepustí. Nemáte šanci se v takovém případě jakkoliv bránit, jedinou nadějí na vysvobození je ukojení touhy monstra, které ve vás poslech desky probudí. A i tak vám nedá pokoj a jednou za čas se přihlásí o svojí dávku – a pokud mu ji nedopřejete, bude otravnější než feťák na Hlavním nádraží v Praze, kterému jste odmítli dát “dvě pětky na vlak”.

Zároveň s tímhle tvrzením mi nezbývá než podotknout, že rozhodně nejde o záležitost na jeden večer, protože ač se nahrávka může na první poslech zdát jako jednoduchá a přístupná, není tomu tak ani náhodou. Ano, pokud vás uchvátí na první poslech, jen tak vás nepustí, ale ona propracovaná a promyšlená jednoduchost je v tomhle případě síla onoho monstra, jež skrývá řadu skvostných momentů během celých čtyřiašedesáti minut a způsobí, že se k desce budete dobrovolně vracet. Většina z takových momentů k člověku nepřijde a nepodá mu s úsměvem ruku, není předem nastrojená, abyste si jich všimli, leckdy jde totiž o drobný detail, který najdete až na desátý, dvacátý, padesátý poslech, přičemž prostřídáte několik zařízení od kvalitní reprosoustavy až po sluchátka, a to i v případě, že si myslíte, že desku máte opravdu dobře naposlouchanou a znáte ji tam i zpátky jako svoje boty. Omyl.

Primordial

Výsledek? Těžko říci, zda “Redemption at the Puritan’s Hand” překonala “To the Nameless Dead”, které před bezmála šesti lety přišlo jakoby nic, nastavilo laťku kapele i žánru do výšin závratných a v očích mnohých fans platí za skvost dodnes (a také jím stále je), současný počin se však coby nástupce “To the Nameless Dead” svými kvalitami rozhodně přinejmenším vyrovná, pokud nepřekoná. Osobně bych po čtyřech letech možná očekával větší posun, nicméně jak jsem již napsal – těžko zdokonalovat dokonalé, na výsledek si stěžovat nemohu, ani kdybych chtěl. Primordial ukázali, že stále mají co říct a kam se ubírat a že stále platí za kvalitu, která většině kapel v žánru okázala nastavuje záda. Otázka spíš tedy zní: Pokud tohle je vybroušený skvost, co přijde dál?


Varg – Guten Tag

Varg - Guten Tag
Země: Německo
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 5.10.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Willkommen
02. Guten Tag
03. Frei wie der Wind
04. Was nicht darf
05. Blut un Feuer
06. Angriff
07. Horizont
08. A Thousand Eyes
09. Wieder mal verloren
10. Gedanke und Erinnerung
11. Leben
12. Anti
13. Apokalypse

Hodnocení:
Ježura – 3,5/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud si dobře pamatuji, o německé kapele Varg se na těchto stránkách už hovořilo mnohokrát, a nemyslím tím zdaleka jen novinky nebo reporty. Důvod je prostý – většina redakce shledává tvorbu téhle kapely tak špatnou, že se hodí leda tak jako náplň nelichotivých přirovnání a vděčný zdroj stížností nad zoufalým stavem pagan metalové scény. Dnes je však na pořadu dne namísto různých kopanců a sarkastických poznámek plnohodnotná recenze, která by měla nabídnout plus mínus objektivní obrázek o tom, jak si na tom vlastně Varg hudebně stojí, takže konec srandy, buďme taky jednou vážní.

Ono to ale nebude zase tak jednoduché, protože mám dojem, že si z posluchačů dělá srandu samotná kapela. Jinak mi totiž opravdu nejde do hlavy, co by mohlo stát za názvem “Guten Tag”, kterým se aktuální novinka honosí. Jedna spojitost by se ale přeci jen našla – název je nemlich stejně pitomý jako 90 % materiálu, který je na desce prezentován. A když zde mluvím o 90 %, jedním dechem dodávám, že těch zbylých 10 % na tom sice není tak moc zle jako zbytek, ale ani v nejmenším se nejedná o nic tak zázračného, aby to Varg přineslo byť jen zlomek popularity, které se jim v jejich domovině dostává, nebo dokonce – Cthulhu chraň – nadprůměrné hodnocení.

A co že je na tom tak špatně? Říct že prakticky všechno není úplně diplomatické, takže jinak. Muzika, jakou nám Varg na “Guten Tag” překládají, je dokonalou přehlídkou toho nejextrémnějšího primitivismu, jaký si jen lze představit. Český jazyk pro to má krásný pojem “odrhovačka” – a to je přesně to, co Varg vyprodukovali. Nemám nic proti přímočaré hudbě, ale musí mít něco do sebe. To tahle hudba nemá ani omylem. Je to prachsprostá hoblovačka s invencí, která dosahuje snad záporných hodnot a kdybych měl srovnávat, tak proti Varg hrají zajímavou hudbu i Kabát. Důvodem je zcela evidentní neschopnost nejen složit něco opravdu zajímavého v širším měřítku, ale dokonce se nedostává ani většího množství pouze poslouchatelných skladeb, které si nečiní nárok na titul umění. Ale buďme fér, když posluchač vypne mozek a nezatouží po nějaké opravdu slušné muzice, skladba “Frei wie der Wind” a třeba refrén “Gedanke und Erinnerung” asi nezpůsobí akutní krvácení do mozku a jako podklad k nějaké úplně jiné činnosti bych si je snad i dovedl představit. To je ale, jak jistě sami uznáte, na více než tři čtvrtě hodinové desce o třinácti skladbách zoufale málo, a když těmto v rámci možností obstojným počinům oponují ultra dementní srágory typu “Angriff” nebo “Was nicht darf” a pak zcela obyčejné hovadiny, člověk rázem zapomene, že deska obsahuje i momenty, které neškádlí dávivý reflex.

Varg se tentokrát rozhodli být světoví a přizvali si dvojici hostí. Ironií osudu je však skutečnost, že obě skladby, kde se pánové Jonne Järvelä (Korpiklaani) a Päde Kistler (Eluveitie) realizovali, jsou neméně stupidní než ty v čistě bavorské režii. V prvním případě (“A Thousand Eyes”) sice Jonne joikuje sympaticky, ale jinak dokonale tupé skladbě to moc nepomáhá. Stejná skladba se navíc pyšní tak strašlivě debilním textem, že jsem skoro rád, že nerozumím německy, takže se mi podobného zjištění nemůže dostat ani u ostatních skladeb. V druhém případě pak ani nejde o nikterak úchvatné dudácké vystoupení a celá skladba navíc zní jako bohapustý obšleh In Extremo. A když jsme u těch obšlehů, zajímalo by mě, jestli je do očí bijící podoba grafického motivu přebalu s tím od Caliban (“The Awakening”) jen čistě náhodná, či nikoliv…

Ani hostující muzikanti tedy “Guten Tag” na přitažlivosti nepřidávají, takže zbývá jen to, na co od začátku nadávám – zoufale úporná skladatelská impotence. Když si vzpomenu, co se dá vykouzlit s jednou, neřkuli dvěma kytarami, při poslechu “Guten Tag” se mi otevírá kudla v kapse, protože Varg občas používají dokonce tři kytary, ale ty přitom hrají takové nesmysly, až se hory zelenají. Jak už jsem zmínil, občas se sice vyloupne pasáž, která nezní úplně hrozně (když už se tak děje, děje se tak většinou v refrénech), ale nic to nemění na tom, že i tyhle ojedinělé záblesky nemají s dobrou hudbou co do činění, takže se v nejlepším případě dá hovořit o slušně provedené odrhovačce nebo její části. A jelikož už mě vážně nenapadá, co na adresu téhle muziky napsat (kdybych chtěl, mohl bych tuhle recenzi shrnout několika málo větami – tak strašně o ničem ta muzika je), tak si ještě rýpnu. Jakkoli mi to dříve vadilo, po zkušenosti s “Guten Tag” mi totiž už tuplem nedochází, proč jsou Varg řazeni do škatulky pagan metal. Tohle album s ním totiž nemá společného prakticky nic – atmosféra nulová, inteligentní inspiraci mytologií taky aby člověk pohledal, a že s omalovánkami na obličeji tuhle a támhle zazpívají o lese nebo vlkovi, to za argument vážně neberu… A jestli by se někomu zachtělo nesouhlasit, račte si nejdřív pustit Bathory a teprve pak něco vykládat.

Chtě nechtě ale musím uznat jednu věc – mají to chlapci dobře vymyšlené, protože s výjimkou oněch dvou vypíchnutých hudebních zločinů a několika dalších pasáží, které nutí mozek, aby si to hodil, je to sice pořád pitomé až hrůza, ale když tomu posluchač nevěnuje pozornost, prohučí mu to ušima a nenechá za sebou větší škodu. Pořád ale platí, že kdokoli rozumný by se měl téhle desce obloukem vyhnout, protože je opravdu velmi špatná nebo chcete-li zoufale málo dobrá, záleží na měřítku, které chcete používat. Poslech “Guten Tag” otravuje, je fyzicky nepříjemný a věřte mi když říkám, že náslech téhle desky na recenzi byl solidní očistec. Nakonec ale mohu být spokojený – čekal jsem, že to bude blbost, a ona to opravdu je blbost, takže všechno v nejlepším pořádku. A teď už to nechci nikdy slyšet…


Další názory:

Podobně jako kolega, ani já nemohu mít pro Varg jakákoliv slova chvály, právě naopak. Klidně to řeknu na rovinu – tuhle kapelu nemám a nikdy jsem neměl rád. Jenže s každým novým albem a každým dalším koncertem mi tihle červeně počmáraní ocasové, nejspíše bojující ve jménu hudební primitivnosti, dokazují, že k tomu mám sakra dobrý důvod. Varg jsou jednoduše dokonalým ztělesněním toho, jak se dobrá hudba nemá dělat; jejich produkce je tak neskutečně tupá, až z toho slzí oči, bolí mozek a zvedá se žaludek. Nemám víc co k tomu dodat, je to prostě hnůj.
H.


Heidenfest 2012

Heidenfest 2012
Datum: 27.10.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Wintersun, Korpiklaani, Varg, Trollfest, Krampus

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Putovní festivaly Heidenfest a Paganfest z dílny německých Rock the Nation jsou zvláštní podniky. Snad každý ročník nabízí minimálně jedno opravdu zajímavé jméno a pak spoustu přinejlepším průměrných kapel, které však většinou zastávají nejvyšší příčky v hierarchii lineupu, čímž atraktivita příslušné akce pro lidi, kterým nestačí jen se ožrat a následně zapařit na skočné rytmy mainstreamového folk metalu, klesá někam blízko bodu mrazu s vědomím, že ty zajímavé kapely se stejně dříve nebo později objeví na nějakém tom lokálním festivalu. Také se často stává, že když už sestava stojí za to, tak se jako na potvoru nepočítá se zastávkou v České republice, takže našinec opět ostrouhá, pokud se mu nechce trmácet do Němec. Ale to už odbíhám. Letošní podzimní svátek folk a pagan metalu (ano, je to děsné klišé, ale zachovejme roli) však proti jiným svým ročníkům nabídl alespoň pro mě docela unikátní situaci – vedle špatných a průměrných kapel se totiž na soupisce objevilo i jméno Wintersun, a to rovnou v pozici headlinera. Překvapilo mě to zejména proto, že jim vedle trojice Trollfest, Varg a Krampus dělali společnost i nesmírně populární Korpiklaani, kteří většinou podobným akcím vévodí z jednoho prostého důvodu – dovedou vyprodat lokál. A jelikož jsem si od Wintersun sliboval hodně, Trollfest na mě dělali dojem že když nic jiného, tak by to alespoň mohla být sranda, a Korpiklaani jsem se pár let cílevědomě vyhýbal, takže už pominula nehorázná přesycenost jejich muzikou, usoudil jsem, že utrpení z poslechu Varg a Krampus za to nakonec stojí.

Pořadatelé celou akci umístili do prostoru Kulturního centra Vltavská, na jehož adresu jsem už naplival hodně síry, leč v poslední době se moje výhrady zejména k úrovni odvětrávání začaly ukazovat jako liché. Nevím jestli někdo do stropu proboural díru, instaloval klimatizaci nebo zprovoznil nějakou stávající, která do té doby stála stranou zájmu, ale i když musím vzít v potaz relativně nevelkou návštěvnost několika posledních koncertů (Heidenfest nevyjímaje), celý večer se v sále dalo bez nejmenších problémů existovat, což je třeba proti stavu z podzimu 2010 obrat o 180° k lepšímu. A když už jsem nakousl návštěvnost, pokusím se to trochu rozvést. Čekal jsem, že je především účast Korpiklaani na turné zárukou ve švech praskajícího podniku, kde si člověk ani nemůže dojít pro pivo, aniž by ztratil svoje místo bez sebemenší naděje na jeho znovuzískání. Tenhle předpoklad se však ukázal jako velmi nepřesný, protože ani na zmíněné lesní muže nebyl sál úplně plný, a to ani nebyl umožněn přístup na balkón – dost určitě proto, aby se již tak ne zcela vysoká návštěvnost nepromítla do zaplnění hlavní plochy sálu ještě více.

Ale teď již k samotným vystoupením. Večer přesně podle vyvěšeného programu zahájili mladí Italové Krampus, jejichž aktuální studiovou prvotinu doprovází hutná mediální masáž, což vnímavější jedince tak nějak předem varuje. Co se ale samotného vystoupení týče, Krampus odvedli dobrou práci, které nemám prakticky co vytknout. Něco ale přece, a to “něco” je naprosto zásadního charakteru – byl bych vrcholně spokojený, kdyby mi celou dobu nepřišlo, že poslouchám a sleduji nějaký revival Eluveitie. Hudba prakticky totožná, jen s jiným obsazením. Napadá mě přirovnání k hollywoodským předělávkám britských sitcomů – styl humoru zůstane podobný, jen se to trochu přiblíží požadavkům většinového publika, nasadí se mladí, krásní a sympatičtí herci a penízky se jen sypou. Kupodivu ale tohle všechno po živé zkušenosti nepřipisuji na účet samotným Krampus. Je to prostě kapela, která si hrála to svoje (dobře, asi špatně zvolený výraz), bavilo ji to, ale objevil ji nějaký vydavatel (NoiseArt Records jen tak na upřesněnou), který s vidinou výdělku zamával smlouvou, protože tohle holt lidi žerou. Taky bych podepsal a vyrazil na velké turné, kdybych uvěřil řečem o tom, jak je moje hudba originální, i když není. Co naplat – kdyby mi bylo 14 a v životě neslyšel žádnou jinou folk metalovou kapelu (neřku-li rovnou Eluveitie), budu z Krampus nadšen. Takhle mi ale opravdu nezbylo, než okukovat fešnou houslistku a trochu litovat ty sympaťáky, kteří věří, že jsou opravdu dobří…

Žezlo převzali Norové Trollfest a již během přestávky bylo zřejmé, že tohle bude svérázné vystoupení každým coulem. Řekněte, kolikrát vám kapela nechala během zvukové zkoušky z reproduktorů znít bzučení nějakého žluto-černého bodavého hmyzu? Další šok přišel se začátkem samotného koncertu. Milí muzikanti totiž na pódium naběhli ozdobeni umělými tykadélky na pružinkách a korunu všemu nasadil prostorově výraznější zpěvák navlečený do pruhovaného kostýmu s křidélky a černou kuklou s nezbytnými tykadly. Tomu říkám entrée! K vizuální dokonalosti pak přispěly i painty, ve kterých jsem nenašel jinou logiku, než dělat si naprosto okatou prdel ze všech trů black metalových omalovánek, co jich jen po světě běhá. Co se týče samotného koncertu, nemám větších výhrad – ba naopak. Poté co se srovnal zvuk (s tím měli ostatně zpočátku problém i Krampus), jsem zjistil, že Trollfest hrají skočnou, chytlavou a zatraceně energickou míchanici všeho možného. Slyšet z toho byl thrash metal, balkánské melodie, občas maličko jazzu a spousta dalších věcí. Bylo to nehorázně pošahané a bylo to super v každém ohledu. Zpěvák tu a tam zaperlil nějakou tou neokoukanou hláškou, všichni přítomní instrumentalisté vyváděli nejrůznější koniny, házeli do publika jeden úsměv za druhým a já se celou dobu velmi dobře bavil. Konečně taky kapela, která to, co dělá, dělá s láskou, ale přitom se nebere ani trochu vážně. Prostě super!

To, co jsem tu prohlásil o Trollfest můžete vzít, převrátit do záporu a aplikovat na následující Varg, protože ti opět předvedli, proč si z nich už pěknou řádku let dělám srandu. Tahle skupina je na západ od našich hranic neuvěřitelně populární a label (stejní NoiseArt Records jako u Krampus) se zjevně snaží dosáhnout stejného úspěchu i na středo a východoevropských trzích. Bohužel, Varg hrají takový hnůj, že z toho každému uvědomělejšímu posluchači vstávají hrůzou a odporem chlupy na krku, zádech a kdoví kde ještě, a jak se opět potvrdilo, nezachraňují to ani naživo. Vystupování na úrovni provinčních no name muzikantů třetí kategorie, navíc plné trapných a kýčovitých póz na mě opravdu neplatí. A když to není podloženo ani nějakou slušnou muzikou, jakože v případě Varg se tak opravdu neděje, nevidím jediný důvod, proč být sebeméně shovívavý. Z celého setu mi přišly ještě relativně snesitelné pouhé dvě skladby, zbytek ale těžká bída. A nepomohla tomu ani hostovačka joikujícího Jonneho Järvely ani zoufale trapné výkřiky o vikinských bojovnících pod pódiem a vybírání toho nejdrsnějšího zmrda ze všech, který měl rozjet circle pit (což se mu tuším nepodařilo, ale mohu se mýlit, protože jsem ze zadních částí sálu dopředu moc neviděl). Velmi úsměvná byla rovněž scénka z počátku koncertu, kdy po několikanásobném mocném provolání názvu skladby (nechtějte ho po mě, ale byl to hned druhý song v pořadí) nepřišla očekávaná odezva, a milí počmáraní Němci chvilku jen nevěřícně zírali. Inu, tak to dopadá, když kapela zvyklá na tisícové davy zfanatizovaných lobotomiků přijede tam, kde se ještě dost hlav vypumpovat nepodařilo. Varg jsem viděl počtvrté (proč proboha?) a počtvrté jsem se přesvědčil, že tohle opravdu není kapela, jejíž tvorba by stála třeba jen za ohlédnutí. Snad se nebudu muset přesvědčovat popáté…

Jak jsem již nastínil v úvodu, koncertům Korpiklaani jsem se v posledních letech vyhýbal jako čert kříži, protože mi bylo jasné, že vidět to samé ve čtyřicáté variaci na jedno téma by mi opravdu moc zážitků nepřineslo. Stačí že si člověk občas omylem pustí nějakou desku. Jenže po těch letech jsem nabyl přesvědčení, že by to možná stálo za pokus, a s tím jsem se uvelebil v okolí zvukaře a byl zvědavý, jestli Korpiklaani náhodou nepřekvapí. Jakkoli jejich muziku prakticky neposlouchám a nepřisuzuji jí jakoukoli reálnou uměleckou hodnotu, tentokrát veselí Finové opravdu překvapili. Prvním jasným rozdílem proti předchozím zkušenostem byla indispozice frontmana Jonneho Järvely, který se kvůli zranění ruky vzdal kytary a věnoval se pouze mikrofonu. Hudbě to nijak neuškodilo (popravdě nechápu, proč Korpiklaani normálně hrají se dvěma kytarami), ale naopak to velmi pomohlo zpěvu. Bylo to totiž vůbec poprvé, co jsem Jonneho ani jednou nepřistihl při falešném tónu. Zbaven břemene kytary se po pódiu pohyboval naprosto přirozeně a musím říct, že mu to jen takhle nalehko s mikrofonem sedělo mnohem víc, než jak jsem byl zvyklý z dřívějška. Kdyby to tak nechali natrvalo, určitě bych se nezlobil. Za zmínku dále určitě stojí velmi živý projev kytaristy Caneho a také nový houslista Tuomas Rounakari, který se několikrát pěkně utrhl ze řetězu a pařil jak pominutý. Krom toho si vystřihl zajímavé sólo a co se mě týče, kapela je nyní bohatší o velmi platného člena. Zbytek kapely si potom jel takový ten svůj slušný standard a celé to fungovalo velmi obstojně. Co se výběru skladeb týče, zazněly jak klasiky, tak nové skladby (vyjmenovat bych ale dokázal tak maximálně čtyři), ale všimnul jsem si jedné zajímavosti – tentokrát se nedostalo snad na žádný chlastací song (“Vodka” a “Tequilla” nebyly určitě a nepamatuji si ani zdánlivě povinné “Beer Beer” nebo “Happy Little Boozer”) a já jsem za to opravdu vděčný, protože celý koncert tím získal na vážnosti, což bych do něj předem opravdu neřekl – stejně jako bych v posledních letech neřekl, že bych si mohl koncert Korpiklaani celkem slušně užít. Stalo se, a i když to rozhodně nebyl žádný hudební orgasmus, byl to určitě nejlepší koncert Korpiklaani, kterého jsem byl zatím svědkem.

Podle očekávání po konci setu Korpiklaani publikum znatelně prořídlo a já se bál, že na headlinera a můj jediný opravdová tahák večera zbude nestoudně málo lidí. Masový odliv obecenstva však postupně ustal, sál zůstal zaplněný tak do poloviny a pohled na postupně připravované pódium sliboval, že se zůstavší dočkají velké show se vším všudy. A když sál potemněl, ožila světla a rozezněly se první tóny intra “When Time Fades Away”, očekávaní publika se dalo krájet. Postupně nastoupili bubeník, basák s druhým kytaristou a dostalo se jim značné odezvy, ale to pravé pozdvižení nastalo až v okamžiku, kdy na pódium vtrhl hlavní mozek kapely, Jari Mäenpää. A když říkám vtrhl, myslím to doslova, protože nadšení, s jakým se mezi ostatními muzikanty zjevil, skutečně dělalo dojem, jako by ho přinesl nějaký divoký vítr. Velmi působivý začátek, to se musí nechat. A neméně působivě se pokračovalo. Na intro navázala pochopitelně první regulérní skladba ze žhavé, očekávané a poněkud rozporuplné novinky “Time I”“Sons of Winter and Stars” – a jakkoli uznávám, že má celá deska, tuhle skladbu nevyjímaje, svoje mezery, tady jsem zůstal stát s otevřenou pusou a nebetyčná epičnost té muziky mě málem porazila. Skladba navíc získala na dynamice díky několika kratičkým přestávkám a já se prostě nestíhal divit, kde se taková síla vzala. Nejinak na tom byla následující “Land of Snow and Sorrow” a tehdy jsem si začínal uvědomovat, co za tím asi vězí. Paradoxně tomu totiž pomohl ne moc zdařilý zvuk, ve kterém značně zanikly klávesy a samply, které na “Time I” tvoří většinu dojmu, a naopak se dostaly do popředí kytary, které sice nezakryly svůj poněkud prostší charakter, ale zato hnaly muziku neuvěřitelně dopředu a dodávaly celku koňskou dávku energie. Tím spíše pak fungovaly skladby starší, kde hrály kytary mnohem důležitější roli, a celkově to mělo ohromný tah na branku, který dokonale korespondoval s Jariho výkonem. Ten totiž celý koncert pokračoval způsobem, jakým vtrhl na pódium, a bylo na něm vyloženě vidět, jak do hraní dává úplně všechno. Tryskala z něj nakažlivá radost z toho, že konečně může vyrazit před lidi s jiným než osm let starým materiálem a on se ji nesnažil nijak omezovat. Entusiasmus v pravém slova smyslu. Zcela přesvědčivý byl i co se týče zpěvu, a i když se v některých pasážích spoléhal na half playback (z pásky jela stopa čistého vokálu a Jari k tomu přidával svůj scream), musím před ním smeknout, protože veškeré zpěvy, do kterých se pustil, zněly naprosto fenomenálně.

Hrálo se dlouho a proto také dále řídlo publikum, jak se lidé pokoušeli chytit poslední denní spoje. I v téhle situaci se však dařilo poskytovat Wintersun velmi solidní odezvu, která se při nevalném počtu přítomných dala označit jako hromová. Kapela fanouškům oplácela neutuchajícím nasazením, což dohromady vyústilo ve skvělou atmosféru, která naplnila sál až po strop. Není tedy divu, že se muzikanti nechali po konci titulní skladby “Time” vytleskat a vrátili se s přídavkem (i když pošťuchování fans kytarou z backstage moc nezafungovalo). Ti kteří vydrželi se tak dočkali přímočaré pecky “Beyond the Dark Sun” a na samý závěr také mojí oblíbené “Starchild”, a to byl konec. Byl to ale konec slavný, kapela se rozloučila se vší parádou, rozhazování trsátek a pozdravy s fanoušky nebraly konce. Wintersun předvedli vynikající vystoupení, při kterém zazářily nejen časem prověřené klasiky, ale naživo se ukázaly jako funkční i skladby nové, kterých jsem se trochu obával. K tomu přidali ohromný hráčský zápal a energii, s jakou jsem se u vystupující kapely mnohokrát nesetkal. Výsledkem byl opravdu skvělý zážitek, který bych přál zažít každému, kdo má k Wintersun pozitivní vztah.

Jak vidno, Heidenfest 2012 se tedy vydařil a když nepočítám tragické Varg, od kterých se to dalo čekat, hudební zážitky se pohybovaly od těch snesitelných přes obstojný průměr až k těm mimořádným. Wintersun přesvědčili, že jim místo headlinera patří plným právem, Trollfest předvedli výbornou odlehčenou show, která kouzlila úsměvy na tvářích a Korpiklaani překvapili nečekaně slušným vystoupením, a to i přes frontmanovu zdravotní indispozici. Domů jsem odcházel spokojen a Heidenfest jsem si definitivně zaškatulkoval jako hudební akci s potenciálem i pro náročnějšího fanouška. Uvidíme, s čím se Rock the Nation vytasí příště…


Theudho – When Ice Crowns the Earth

Theudho - When Ice Crowns the Earth
Země: Belgie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 15.1.2012
Label: Aurora Australis Records

Hodnocení:
Beztak – 7,5/10
H. – 7,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Po čtyřech letech jsme se dočkali pořádné vlny pagan black metalu z Belgie, kterou nám přichystala kapela Theudho. Jde o jejich čtvrtý řadový počin a myslím, že stojí za to se na něj podívat trochu blíže. Theudho původně vznikli, jako čistě klávesový projekt, ale nakonec vyrostli v metalovou kapelu, což je určitě dobře. Byl jsem zvědav, co si pro mne na nové desce přichystali. A zdali naše setkání dopadlo dobře, se dozvíte v následujících řádcích.

Album “When Ice Crowns the Earth” začíná písní “War into the World”. Děsivé zvuky vystřídá běsnící kytara a na mě se z jeskyně vyvalí obrovské monstrum. Běží za mnou a já nemám kam utéct, takže mne nakonec semele svou zuřivostí. Po chvíli běsnění kapele Theudho jako by ztěžknou ruce a příchází klidný a zároveň dostatečně chytlavý refrén. Přes naprosto ničivý začátek mi Theudho ukazují i tu něžnější část, která je stejně působivá jako ta tvrdší. Po prvním songu přichází píseň titulní, tedy “When Ice Crowns the Earth”. Bicí rozjíždí parádní jízdu a kytary si v klidu vyhrávají. Po minutce a půl, skladba nabere na obrátkách a to monstrum z první písně je zpět na scéně. Jo, tak tohle se mi líbí. Na úvod desky mne Theudho opravdu příjemně překvapili. Třetí v pořadí je song “The Second Coming” a já ty jejich kytary vážně žeru. Další šílená řežba, která nenechá v klidu nikoho. Ta píseň na vás vtrhne silou větru, který láme stromy.

Niðr ok norðr je název čtvrté skladby na desce. A píseň se rozjíždí opravdu mistrovsky. Epické pasáže mi konečně davájí smysl a kytary stále ten svůj smysl neztrácí. Do toho perfektní refrén a já jsem zcela nadšen. Po kytarovém sólu přichází o poznání něžnější pasáž, jež se opět rozroste v čtyřhlavou saň, které když useknete jednu hlavu, narostou jí další dvě. Takže tomu naivnímu princi, který hodlal zachránit princeznu, nezbývá nic jiného, než se té bestii vzdát. A vzdávám se jí i já. Protože první polovina desky mne opravdu upřímně baví. Snad to tak vydrží i v druhé polovině.

“Heracleidae (Seevölkersturm)” je pátou písní na albu a to monstrum z jeskyně stále dýchá a stále děsí všechny kolem. V této písní jsou Theudho tak zběsilí, že nemůže uniknout nikdo. Vždy si však najdou prostor pro zpomalení a melodie, jaké jsou schopni v takových chvílích vytvořit, což mne mnohdy opravdu potěší. Pak k mým uším dolehne píseň “Sacrifice the King” s dost povědomým hlavním riffem, ale naprosto dechberoucím refrénem, kterým se nese hromový výkřik názvu skladby. Sedmou v pořadí je píseň čistě instrumentální “Lokabrenna”. A jak já moc instrumentálky nemusím, tak tahle mi opravdu sedla. Šílené kytarové sólo na konci jen umocnilo celkový zážitek. Poslední písní na albu je skladba “The Straw Death” a ta má v refrénu tak úžasně chytlavou kytaru, že tuto píseň prostě musím označit za mou nejoblíbenější na desce. To je pro mne opravdu skvost.

Musím přiznat, že závěr desky hodně ovlivnil mé konečné hodnocení. Dost často se totiž stává, že kapelám, které nehrají žánr mému srdci nejbližší, dojde ke konci desky dech a cpou tam jakousi vatu, která mne ve většině případů unudí k smrti. U desky “When Ice Crowns the Earth” se však nic takového neděje. Naopak album končí v tu nejlepší možnou chvíli a já tak se svým hodnocením nakonec nemohu jít pod 7,5/10, protože to kvůli písni “The Straw Death” opravdu nejde. Celkově vzato tedy jde o povedenou desku s často průměrnými skladbami, ale dokázal jsem si najít pasáže, které mne nadchly. “When Ice Crowns the Earth” je nakonec deskou, kterou si s radostí poslechnu i v budoucnu.


Další názory:

“When Ice Crowns the Earth” není nic menšího než bezmála třičtvrtěhodinová porce pohansky laděného black metalu v příjemně staromilském hávu. Čistě hoblovací momenty jsou sice v pohodě a člověk je poslechne bez problému, není to však to hlavní, co na desce stojí za pozornost a co nahrávku vyzdvihuje o třídu výše. Tím jsou totiž rozmáchlé epické momenty, které Theudho opravdu umí na výbornou. A je jedině dobře, že to předvádějí aspoň trochu v podstatě v každém songu. Hned v úvodní “War into the World” je to nádherně slyšet, když zpěvák a kytarista Jurgen spustí “Wuotan! Cast your spear!”, ale konkrétně v této skladbě to platí i o četných instrumentálních pasážích. Nezaostává ani následující titulka “When Ice Crowns the Earth” výtečným rozjezdem a maximálně kulervoucím refrénem se skandováním “Bring the fire of Surtur!”. Jako absolutní vrchol desky bych však čtvrtou “Niðr ok norðr”, která dle mého skromného názoru nemá chybu od začátku do konce. Celkově se tedy dá říct, že Theudho stvořili vesměs velmi povedený materiál, který je chvílemi sice spíše průměrnější, ale v epických momentech se dá naopak hovořit excelentní atmosféře. Celkový dojem z “When Ice Crowns the Earth” je ovšem z mé strany velmi pozitivní.
H.

Nová deska belgických Theudho, v pořadí čtvrtá během bezmála desetileté kariéry, rozhodně není špatná. Na druhou stranu s v mých uších nevybojovala žádnou lepší pozici než “lepší průměr”, který jsem si párkrát poslechl a pak hodil za hlavu v honbě za hledáním nového materiálu, který by mi doopravdy vyrazil dech. To se “When Ice Crowns the Earth” přeci jen nepodařilo. Nepřinutil jsem se do desky zaposlouchat natolik, abych v ní hledal a objevoval výrazně povedené pasáže, ale ani mě žádná chvíle nepraštila do uší v negativním slova smyslu. Zkrátka je to onen “lepší průměr” a to je u mě známka číslo 7.
Ellrohir


XIV Dark Centuries – Gizit dar faida

XIV Dark Centuries - Gizit dar faida
Země: Německo
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 28.10.2011
Label: Einheit Produktionen

Tracklist:
01. Westwärts
02. Zeit der Rache
03. Schlachtgesang
04. Donars Söhne
05. Hinauf zum Gold’nen Tor
06. Eichenhain
07. Brennen soll das alte Leiden
08. Eine Wanderung
09. Runenraunen – Eine Wanderung II
10. Surtur erwacht
11. Ausklang

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10
Ellrohir – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook

Dobře vím, že jsem se o současné zdatně bující německé pagan scéně vyjadřoval už několikrát a snad pokaždé to bylo ve značně nelichotivém duchu. Ve světle těchto skutečností jsem recenzi novinky XIV Dark Centuries přijal jedině po ujištění, že to není až takový odpad, jaký by se dal oprávněně očekávat. Musím uznat, že tahle informace docela zjitřila moji zvědavost a donutila mě podrobit album poctivé lustraci, jejíž výstup se rozprostírá v následujících řádcích…

Předně by bylo dobré si ujasnit, co to XIV Dark Centuries na “Gizit dar faida”, jak se album jmenuje, vlastně předvádějí. Většina tematicky spřízněných kapel hudebně staví na blacku, nebo to o sobě alespoň tvrdí, i když by je za to kdejaký ortodoxní blackař nejradši ukřižoval hlavou dolů a pro dokonalé zadostiučinění ještě podpálil. Netuším, co XIV Dark Centuries tvrdí, že hrají, ale ať už tvrdí cokoli, snad nejvíc mi jejich hudba po kompoziční stránce připomíná power metal a nebýt občasných kopákových paleb a pěvcova skřehotu, byl by tenhle dojem ještě daleko vemlouvavější. Skutečně, když se do toho zaposloucháte, slyšíte namísto dlouze stavěné potemnělé atmosféry melodické riffy a troufám si tvrdit, že z některých skladeb, nebo minimálně jejich částí plyne vyloženě optimistická atmosféra a jakási sympatická lehkost. Že se mi to v celkovém kontextu jeví jako stěžejní prvek alba, o tom blíže pohovořím později, ale teď se pokusím postihnout i ty ostatní, ne až tak určující, ale rozhodně neopomenutelné…

Když bych se měl zaobírat něčím tak pofidérním, jako je výběr nejlepších a nejhorších kusů na albu, byla by to docela ošemetná záležitost. Popravdě, ona žádná ze skladeb není žádně veledílo, ovšem zároveň ani úplný odpad. Dokonce i to poněkud nepasující orchestrální intro “Westwärts” člověk nějak překousne. Většina regulérních skladeb se charakterem navzájem podobá, snad všechny jsou přinejmenším poslouchatelné a několik je pak vyloženě dobrých. Tomu může posloužit za příklad energická “Schlachtgesang” nebo chytlavá “Hinauf zum Gold’nen Tor”. Není ovšem pravda, že by byly všechny skladby šity podle jednoho mustru. Moc příjemným zpestřením jsou občasné vyhrávky na akustickou kytaru a především pak v celé délce akustický kus “Eichenhain”. Tyto akustické vložky album skutečně osvěžují a značně mu dodávají na atraktivitě. Mixem obou – jak klasických, tak akustických skladeb – je pak suverénně nejlepší skladba alba “Brennen soll das alte Leiden”, na které jsem skutečně neshledal nic, co by mi mohlo zabránit v jejím zařazením do těžkého žánrového nadprůměru.

V recenzích často a rád hovořím o zvuku nahrávky a ani tentokrát tomu nebude jinak. Způsob nazvučení “Gizit dar faida” podle mého koresponduje s jejím celkovým charakterem dost organicky a nesnaží se z desky udělat něco, čím ve skutečnosti není. O žádně přeprodukovanosti zde nemůže být řeč, ale na druhou stranu nelze tvrdit, že by byl zvuk odfláknutý. Nástroje znějí přirozeně, je znát, že na ně hrají lidé, a to je mi velmi sympatické. Není bez zajímavosti, že jsem se několikrát přistihl při úvaze, že byla ta která pasáž nahrána všemi členy najednou a živě…

Ze začátku jsem sliboval, že se blíže pověnuji zmiňovanému optimismu a lehkosti, které propůjčují albu tvář. Prohlásil jsem, že tyto atributy představují stěžejní prvek alba, a stojím si za tím. Skutečně, neznám jedinou další kapelu, která by svému pohanskému metalu dodala neobvyklý nádech, který mi evokuje obrazy rozkvetlé letní louky a lesů, oplývajích mlékem i strdím. Neříkám, že tenhle dojem plyne z každé skladby, ale ať dělám co dělám, cítím jeho linku, jak se proplétá celým albem. A je to právě tenhle dojem, který XIV Dark Centuries alespoň v mých uších vyzvedává nad hladinu bezpohlavní a naprosto zaměnitelné vaty, kterou je žánr trestuhodně přeplněný. A vlastní tvář, to je první a základní předpoklad úspěchu…

Recenze je u konce a já tu zatím opatrně chválím. Ale nalijme si čistého vína, ono to není vůbec nic převratného, nezatlačí vás to do židle, nezůstanete sedět s padlou čelistí a nebudete tupě zírat do prázdna se slzami v očích. Ono se to akorát příjemně poslouchá. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím větší mám dojem, že o to vlastně jde. “Gizit dar faida” je album prosté a ve své prostotě je krásné. Koneckonců, ono není na škodu občas vysadit od veškeré avantgardy a progresivních děl a užít si takovou krásu prostoty…


Další názory:

Tak vám tak nějak nevím, co si mám vlatně o “Gizit dar faida” myslet. Vždy jsem žil v přesvědčení, že XIV Dark Centuries jsou dobrou kapelou, ale nikdy jsem k jejich tvorbě blíže nedostal – jsou jedni z těch, kteří už roky (doslova) visí na mém předlouhém seznamu “sehnat a poslechnout”. Vydání novinky “Gizit dar faida” tedy bylo z mé strany vcelku vítanou příležitostí do toho takříkajíc praštit a konečně je zkusit. A proč že nevím, co si o tom albu myslet? Z celkem jednoduchého důvodu – dostal jsem sice více méně to, co jsem tak trochu očekával, akorát ne tak dobré, jak jsem to očekával. Jak jsem se ráčil vyjádřit v jedné z nekonečných diskusí s jedním nejmenovaným redakčním kolegou Ježurou, je to “asi tak na půl cesty mezi dobrým paganem a špatným paganem” – některé písničky nebo momenty se mi velice líbí, jiné mě však vyloženě otravují. Prostě jsem očekával trochu víc, na druhou stranu ovšem uznávám, že u XIV Dark Centuries, byť to pro mě neznámé jméno rozhodně není, nemám nastudovaný ten potřebný kontext v podobě podrobnějšího poslechu předcházející tvorby, což jistě také hraje svou roli. I tak jsou ale XIV Dark Centuries v porovnání s 95 % ostatního německého pagan metalu asi tak o deset tříd lepší, o tom žádná…
H.

Mé dojmy z poslechu nejnovějšího počinu XIV Dark Centuries jsou následující – nuda a šeď. Snad krom úvodního intra se nenašlo nic, co by mě nějak zvlášť vytrhlo z posluchačské letargie a přinutilo mě věnovat albu větší pozornost. Nevím, možná jsem zrovna byl v jedné ze svých špatných “posluchačských nálad”, každopádně mám-li nějak držet konzistentní úroveň svých hodnocení, můžu sáhnout nejvýše po pětce. A když to pocitově srovnám s mě známými smečkami podobného žánrového a geografického ražení, jako jsou Varg nebo Bifrost, tak si tahle deska opravdu víc nezaslouží.
Ellrohir


The Wolves of Avalon – Carrion Crows Over Camlan

The Wolves of Avalon - Carrion Crows Over Camlan
Země: Velká Británie
Žánr: pagan metal
Datum vydání: duben 2011
Label: Godreah Records

Tracklist:
01. Intro / This Mighty Isle
02. The Wolves of Avalon
03. Enchanted Spirits of Warriors Slain
04. Lost Gods We Call Upon You
05. British Tribes Unite
06. The War Song of Beli Mawr
07. The Siege of Badon Hill
08. The Last Druid
09. Carrion Crows Over Camlan
10. Britain Is Fallen
11. Ravens Over Dumonia
12. Song of the Graves

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Petra Jadrná / The Wolves of Avalon

Náhoda tomu chtěla, že už třetí album v řadě, které recenzuji, spadá do šuplíku pagan metalu, ale zároveň se i tentokrát jedná o jeho diametrálně odlišné pojetí, byť stejně jako v případě Primordial zůstáváme na Britských ostrovech. Že vám jméno The Wolves of Avalon nic neříká? Není se za co stydět, kapela (nebo lépe řečeno projekt) vznikla teprve v letošním roce a “Carrion Crows Over Camlan” je vůbec první počin, který kdy z její dílny vzešel. Já sám jsem o existenci The Wolves of Avalon ještě před pár týdny neměl jakékoliv tušení. Což o to, různé projekty a nové kapely se rodí pomalu každým dnem, tak proč vlastně věnovat pozornost zrovna tomuhle? Já osobně jsem začal větřit v době, kdy jsem dostal echo na e-mail, kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že v The Wolves of Avalon nemá prsty nikdy jiný než Metatron, zpěvák experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel (možná někteří v z vás v paměti vyštrachají recenzi na loňskou desku “The Murder of Jesus the Jew” – to je přesně ono).

The Wolves of Avalon vznikli z jednoduchého podnětu – v Metatronově mozkovně se vylíhla muzika, která dle názoru svého tvůrce nezapadala do konceptu jeho domovské kapely. Její prezentace pod hlavičkou nového projektu je přímo nasnadě. K realizaci “Carrion Crows Over Camlan” si Metatron se svým kumpánem Alanem Daveym (rovněž The Meads of Asphodel) přizvali početnou řádku hostů, mezi nimiž nechybí kupříkladu taková esa pagan metalové scény jako Roibéard Ó BogailMael Mórdha, Magnus O. WohlfartYggdrasil nebo sám kontroverzní Rob DarkenGraveland a Lord Wind, jenž si zařval v titulním songu; našinec mezi hosty jistě nepřehlédne ani jméno Petry JadrnéCruadalach, která se objevila hned ve čtyřech skladbách. A to zdaleka není konečný seznam – na albu hraje celkem 13 osob. Výsledkem snažení všech zúčastněných je právě “Carrion Crows Over Camlan”

Nebudu vás nijak napínat a vybalím rovnou, že “Carrion Crows Over Camlan” je velice povedená deska. Pokud to chcete slyšet po lopatě, tak ano, rozhodně stojí za poslech a rozhodně ne jenom za jeden. The Wolves of Avalon nabízejí přesně to, co já osobně plus mínus očekávám od dobrého pagan metalu – posluchačsky velice přitažlivou, výtečnými nápady přecpanou a na atmosféře postavenou muziku s hojným využitím folkových nástrojů (což ovšem ne vždy musí být podmínkou) a v neposlední řadě také – a na tom posledních pár let kvůli směru, kterým se žánr ubírá, opravdu bazíruji – nesmí jít o nic hopsa-hejsa veselého (pomalu, ale jistě zjišťuji, že na to začínám obzvláště háklivý), právě naopak – čím temnější, tím více to mému osobnímu vkusu vyhovuje (byť nějaká deprese to zase být nemusí, od toho přece jenom máme trochu jiné žánry).

Co se týče konkrétně The Wolves of Avalon, debut “Carrion Crows Over Camlan” něco vskutku je něco podobného; dýchá drsnou atmosférou dávných dob (příběh je datován na přelom 5. a 6. století našeho letopočtu, ale k tomu se ještě dostaneme) se spoustou vypjatých momentů a opravdu excelentních nápadů – některé folkové linky jsou až neuvěřitelně působivé, viz např. výtečná pasáž v “The Wolves of Avalon”, která začíná okolo pěti a půl minut a pokračuje až do konce skladby, nebo ve třech minutách začínající intermezzo v “The War Song of Beli Mawr”, končící v keltském kvapíku; tím ale výčet zdaleka nekončí. Nad tím vším visí jako těžký mrak jméno The Meads of Asphodel, což je vzhledem k tomu, kdo tu hudbu skládal, logické, ale přece jenom je každou vteřinu cítit, proč tenhle materiál nemohl skončit u domovské skupiny. Nejen díky keltskému vyznění… materiál na “Carrion Crows Over Camlan” je přece jenom na desku The Meads of Aspohodel málo experimentální a moc normální (smích). Na druhou stranu ale díky tomu dokáží The Wolves of Avalon zaujmout širší posluchačskou obci, aniž by ztratili pozornost náročnějšího fanouška.

I přes všudypřítomnost nemetalových nástrojů – pokud sem správně počítal, ke slyšení je akustická kytara, píšťala, mandolína, dudy, šalmaje a housle – ani na chvilku nezapomenete, že to, co právě posloucháte, je pořád metal (na čemž nic nezmění ani dvě akustické položky “The Last Druid” a “Britain Is Fallen”). Zdá se mi, že když už se Metatron vybíjel od experimentálních tendencí ve své domovské kapele, vzal to rovnou hopem a kromě očividných folkových choutek je na “Carrion Crows Over Camlan” cítit i vliv starého dobrého oldschool metalu, čemuž napomáhá i hezky syrový zvuk. Je pravda, že kopáky a vlastně i celé bicí znějí lehounce utlumeně a dutě, ale nemůžu říct, že by to mě osobně nějak rozčilovalo – alespoň to má na rozdíl od sterilní dokonalosti své kouzlo.

The Wolves of Avalon

Už jsem výše naťuknul příběh desky a rozhodně to nehodlám nechat nedořečené, jelikož právě textová stránka je dle mého názoru jednou z největších předností “Carrion Crows Over Camlan” a jistě se vyplatí jí věnovat svou pozornost. Sám za sebe mohu prohlásit, že po přečtení textů se mi samotná muzika začala zamlouvat ještě více. Na “Carrion Crows Over Camlan” ožívá příběh bitvy na Mons Badonicus, která je považována za jeden z nejdůležitějších historických momentů v 5. a 6. století na území dnešní Británie (nejčastěji je uváděn rok 495 n.l., avšak přesný rok a dokonce ani přesné místo nejsou známy). Britští keltové (které podle dostupných pramenů vedl král Artuš) v této bitvě porazili vojsko Anglosasů a v podstatě tak zastavili jejich expanzi na Britské ostrovy. Co kromě výborně napsaných textů oceňuji, je fakt, že jsou přímo propojeny i se samotnou hudbou, čili že nálada muziky přesně odpovídá tomu, co se v příběhu právě děje. A to, ruku na srdce, není zrovna samozřejmost, protože většina takzvaně koncepčních alb je koncepční pouze v lyrické stránce, hudba si jede to svoje. The Wolves of Avalon naštěstí není tenhle případ. V tomto ohledu obrovská pochvala.

Díky přítomnosti několika persón, jejichž hudbu mám opravdu rád (především jde o Darkena, protože muziku GravelandLord Wind mám i přes lehce nestandardní názory jejího autora ve velké oblibě, a samotného hlavního protagonistu Metatrona), jsem se na poslech “Carrion Crows Over Camlan” velice těšil, netroufal jsem si však předem odhadovat, jak by to mohlo znít. Poslech mě ale přesvědčil, že to zní sakra výtečně a bezesporu jde o skvělou celtic/pagan metalovou nahrávku, kterou nemůžu nedoporučit. Určitě sehnat – H. approved!


Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand

Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 23.4.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Před pár dny jsem tu lamentoval na současnou pagan metalovou scénu u příležitosti recenze “Finis terræ” od Němců Kromlek, kteří si za svůj tuctový a nezáživný počin odnesli velice nelichotivou známku. Dnes se však podíváme na druhou stranu spektra. I přes onu obrovskou záplavu nanicovatých skupin, které scénu za posledních několik let zaplavily, stále existují opravdu kvalitní (v tomto případě) folk metalové kapely, jejichž hudba ční nad trapnými pokusy trendařů s rohatými helmami jako monument. Že to jsou povětšinou formace staršího data vzniku, to je prostě a jednoduše nepopiratelný fakt, avšak jak se říká – čest výjimkám.

Mezi tyto skupiny patří naprosto bezesporu i Irové Primordial, kteří od roku 1987, kdy byl zaznamenán jejich vznik, urazili velice dlouhou a trnitou cestu. Ta cesta je však lemována dechberoucími hudebními eposy, jejichž poslech na člověka hluboce působí. Není tedy divu, že v současné době už je příchod každé novinky Primordial očekávanou událostí pro opravdové fajnšmekry – tím spíš, že o kapele platí ona pověstná formulka o zrání vína úměrně s délkou působnosti na scéně. Stačí vzpomenout jen dva poslední počiny “The Gathering Wilderness” z roku 2005 a zejména nádherný klenot “To the Nameless Dead” z roku 2007, aby bylo jasné, že ani na aktuální dílo “Redemption at the Puritan’s Hand” nelze klást malé nároky…

Příznivce předchozí tvorby Primordial, kteří novinku doposud neslyšeli (což je ovšem naivní představa – fanouškům už deska jistě dávno leží v uších), mohu ujistit, že ani “Redemption at the Puritan’s Hand” neslevuje z ničeho, na co jsme byli od Primordial zvyklí. Hned od prvních vteřin vás opět obepne ona unikátní a nezaměnitelná atmosféra jakési melancholie a smutku, ne však ubrečenosti; má v sobě i přes výrazný klid a pomalé tempo takovou vnitřní tíživost. Přirovnal bych to k velkým černým mračnům na obloze, z nichž neprší a nelétají blesky, přesto působí pochmurně. Je v tom kus neklidného irského ducha, kus přírody, kus úcty k tradicím a hlavně obrovský kus neskutečně krásné muziky, která má hloubku a smysl. Kolik současných pagan metalových kapel o sobě tohle může tvrdit?

Ze všech těch skvělých skladeb, které Primordial tentokrát složili, bych dozajista vypíchnul výtečnou “Lain with the Wolf”, jíž otevírá působivé intro. Píseň se nikam nežene, ale pomalu, zato však nepřetržitě nabírá na síle; neotevře se vám hned, bude vás však pomalu přesvědčovat, že to, co zrovna slyšíte, je něco moc dobrého. To se dá ostatně vztáhnout na celé “Redemption at the Puritan’s Hand”.

Velice silní jsou Primordial v opravdu pomalých a klidných, až přemýšlivých pasážích, což dokazuje kupříkladu první polovina epické “Bloodied Yet Unbowed”, která se ale nakonec zvrhne do jednoho z nejrychlejších kousků “Redemption at the Puritan’s Hand”. Avšak všudypřítomné charakteristické melodie vás ani na vteřinku nenechají na pochybách, koho že to posloucháte. Oproti tomu nádherná “The Mouth of Judas”, jež by se s nadsázkou (byť nadsázka není zrovna to, co by se k projevu Primordial hodilo) dala nazvat baladou, už nabízí pomalé tempo po celou svou délku, neznamená to však, že by se posluchač nudil – právě naopak, “The Mouth of Judas” je možná tou nejpůsobivější položkou alba.

Pokud na minutku odhlédneme od naprosto úžasné hudební stránky, mají Primordial ještě jedno obrovské eso v rukávu, kterým konkurenci drtivě přebíjejí – je jím zpěvák Alan Nemtheanga, jehož čistý hlas je prostě něco neskutečného, neoposlouchatelného. Je to právě on, kdo je v muzice Primordial onou pověstnou třešničkou na dortu, která tomu nasazuje korunu. K tomu si navíc připočtěte, že z jeho úst ještě vycházejí velice dobré texty. Primordial je prostě skupina, v níž jsou všechny dílky na svém místě a konečný obraz je tak jedním slovem excelentní.

Snad jedinou chybičkou “Redemption at the Puritan’s Hand” je to, že předchozí opus “To the Nameless Dead” zůstává nepokořen. Nijak to kvality novinky nesnižuje, to ne, ale člověku znalému předchozí tvorbě to může maličko vadit. Nic to ale nemění na tom, že i “Redemption at the Puritan’s Hand” je prostě a jednoduše dechberoucí dílo, které člověka nutí poslouchat to až do zblbnutí. A tak to přece máme rádi…

Primordial


Další názory:

Primordial jsou kapela, o které jsem donedávna slyšel jenom pár letmých zkazek. Jejich kvalita však kvantitu bohatě vyvážila, a tak jsem bral hodnocení “Redemption at the Puritan’s Hand” jako příležitost přičichnout k pagan blackové formaci, která si v jistých kruzích pomalu buduje kultovní status. Moje očekávání však nabobtnala do takové míry, že po poctivém náslechu albu musím chtě nechtě přiznat, že to zase taková bomba není. Přes naprostou absenci zkušeností s předchozí tvorbou mi “Redemption at the Puritan’s Hand” přijde jako lehce nadprůměrné album kapely, která má svůj pevný status, svoji nezaměnitelnou tvář a aktuálně buď nechce, nebo se jí prostě nepodařilo dosáhnout na úroveň, kterou stanovil předcházející a mnohými vychvalovaný opus “To the Nameless Dead”. Co je však na poměry Primordial průměrem, to v značně zahnívajícím bazénku současné velké pagan scény patří bez debat na samotný vrchol. Výsledné hodnocení pak můžete brát jako pomyslný průsečík těchto dvou stanovisek…
Ježura


Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Země: Finsko
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Tähtedön
02. Hävitetty
03. Muinaiset
04. Nälkä, väsymys ja epätoivo
05. Huuto
06. Kuolleille
07. Kuolleiden maa

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Moonsorrow

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…


Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.


Аркона – Гой, Роде, гой!

Аркона - Гой, Роде, гой!
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 28.10.2009
Label: Napalm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Východoevropská folk metalová scéna je velmi početná a zároveň ve většině případů i opravdu kvalitní. Přesto ale tamní kapely dopadají obdobně jako ty naše – v celoevropském měřítku si jich kromě fajnšmekrů málokdo všímá. Aby to ale nebylo tak jednoznačné, je tu ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A touto výjimkou je v našem případě Аркона, která se za neuvěřitelně krátkou dobu vyšvihla na doslova hvězdu ruského metalu. Do světa posílá vskutku kvalitní nahrávky a to ještě v neuvěřitelně rychlém sledu (za sedm let fungování již pátá studiovka, plus jeden živák a dvě DVD). Netrvalo dlouho a kapelu do svých sítí ulovila jedna z nejpovolanějších firem v oblasti folkového metalu – Napalm Records a právě pod jejich hlavičkou vychází aktuální album “Гой, Роде, гой!”.

Hned ze začátku nutno předeslat, že kdo si skupinu oblíbil již v minulosti, nemůže být zklamán ani v nejmenším. Spíše naopak. Já osobně jsem měl pro tuto skupinu vždy slabost a jejich tvorbu pečlivě sleduji už od debutu “Возрождение”. A s Гой, Роде, гой! jsem náležitě spokojen.

Deska je samozřejmě plná Ruska, jeho nálad a atmosféry (čímž nemyslím komunismus (smích)), vše samozřejmě nazpívané v ruském jazyce. Přítomna je spousta folkových nástrojů, zpěvných momentů a výborných melodií, nikdy to ale nesklouzává k pohádkovosti a kolovrátkovitosti různých prznitelů žánru folk metal, kterých je na současné scéně plno (všichni známe věci typu Korpiklaani nebo Ensiferum, to by jeden blil, ale jinak nic proti). Holt není folk jako folk. A Аркона patří bezesporu k tomu lepšímu.

Гой, Роде, гой! působí nejambicióznějším dojmem ze všech dosavadních počinů kapely. Stačí se jen podívat na úctyhodný seznam hostů (18 + sbor a samotná kapela) nebo (na folkové album) závratnou délku jedné hodiny a dvaceti minut. Jednoznačně nejambicióznější skladbou desky je čtvrthodinová “На моей земле…”, v níž se právě většina z oněch hostů sešla. Píseň na mě osobně působí jako takový manifest východoevropské folkové scény. Sešli se v ní osobnosti z téměř všech spřátelených kapel a všichni si zazpívali svým vlastním jazykem, anebo zahráli na folkový nástroj své země. Kromě ruštiny tak třeba uslyšíme mimo jiné lotyšštinu nebo litevštinu. Přesto ale píseň drží pohromadě a nabízí jeden z vrcholů desky.

Avšak nejen na 15 minutových opusech je album postavené. Například hned úvodní a zároveň titulní “Гой, Роде, гой!” je opravdu skvělá písnička (aneb pozvánka k ochutnání notně osekaného videoklipu – z šesti minut na tři a půl minuty), stejně tak jako třeba působivě vystavěná “В цепях древней тайны” nebo rychlovka “Ярило”. Mým osobním absolutním favoritem je pak nádherně vypjatá “Лики бессмертных богов”.

Sečteno podtrženo, “Гой, Роде, гой!” pozici Аркона ještě upevňuje a dokazuje, že humbuk okolo této skupiny tentokrát není pro nic za nic. Opravdu kvalitní záležitost, která za poslech opravdu stojí. Jedinou mírnou vadou na kráse je tak možná až přespřílišná délka.