Archiv štítku: Panzerfaust

Recenze

Panzerfaust – The Suns of Perdition II: Render Unto Eden

1 komentář
Panzerfaust - The Suns of Perdition II: Render Unto Eden

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.8.2020
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Promethean Fire
02. The Faustian Pact
03. Areopagitica
04. The Snare of the Fowler
05. Pascal’s Wager

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Render Unto Eden“ je druhou částí tetralogie kanadských Panzerfaust, kteří se, dle insertu, v sérii zabývají „zhoubnými epizodami minulého století, na něž pohlížejí skrze zanesené filosofické čočky“. Spojení kapitol poskytne „chmurnou předzvěst o budoucnosti lidské rasy“.

Panzerfaust své pesimistické proroctví sdělují black metalem, který navazuje na zvuk francouzské avantgardy a žánrové ortodoxie obecně. V kytarových motivech není těžké prokouknout inspiraci Deathspell Omega, Kanaďané se ale s experimentací krotí. Už při prvním riffu je sice jasné, odkud vítr vane, díky přímější kytarové práci ovšem Panzerfaust mají často rapidnější tah na bránu. Na novince rovněž zůstává vypiplaná práce se střídáním rytmiky, temp i vokálních poloh. Dojem utvrzuje i skvěle zvládnutý zvuk.

Z autorské perspektivy se toho na „Render Unto Eden“ moc nemění. Návaznost na předchozí kapitolu je logická i slyšitelná. Pokrok ovšem vycítit jde, hlavně z práce s dynamikou. Prolínání a návaznost rytmických sekcí je na vyšší úrovni a zaujme od začátku. „Promethean Fire“ skvěle graduje, instrumentální části se ladně prolínají s nabušeným refrénem. Závěr doplní vokál Mashi z Аркона, která si střihá pěknou variaci na Lisu Gerrard, posléze i na Diamandu Galás.

Společně s větší sebejistotou se Panzerfaust na „Render Unto Eden“ profilují i vyšším stupněm autorské odvážnosti – příkladem může být zmíněné zakomponování ženského vokálu. Hlavním tahákem je ovšem trpělivost. Nejen první skladba, ale celá deska si dává na čas, nežene se do rubaček, raději opatrně buduje. Nenajde se zde zásek, který by šel pod sedm minut a nevadí to. Všechny jsou totiž narvané originálními pasážemi, které pracují s širokým spektrem postupů – jednou s melodickými motivy, jindy s nosnými rytmickými schématy, během nichž jsou kytary sekundární a připomenou třeba rukopis Kriegsmaschine, zejména ve třetí „Areopagitica“. Z vytříbené práce s build-upy a přechody neleze pouze dynamika, ale i kalná atmosféra, která se alba drží až do konce.

Panzerfaust každopádně na rychlost kompletně nezavírají. Ve většině případů ji dávkují opatrněji, nejlépe v úplném závěru „Pascal’s Wager“, kde album dojíždí na melodických kytarových motivech za asistence precizní dvojšlapky. „Render Unto Eden“ i přesto dosahuje nejvyšších kvalit v pomalejších podobách. Vlastně by vůbec nevadilo, kdyby kapela rychlost upozadila ještě více, občas totiž vyzní šroubovaně – třeba přepad do bryskního partu ve čtvrtině „The Snare of the Fowler“ přetíná skladbu až moc na sílu a trochu kurví budovanou intenzitu.

„Render Unto Eden“ se dá, s letmým přimhouřením oka, označit za čistou práci. Kapele by neuškodilo ještě více charakteru, hudba je ale natolik promyšlená, že baví i navzdory občasnému okatému opisování. Druhá část překonává „Chapter I: War, Horrid War“ a dává dobrý důvod k vyhlížení následující kapitoly.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – srpen 2020

Napsat komentář
Vassafor – To the Death

H.:
1. Vassafor – To the Death
2. Decoherence – Unitarity
3. Precambrian – Tectonics

Metacyclosynchrotron:
1. Vassafor – To the Death
2. Siege Column – Darkside Legions
3. Goat Tyrant – Into the Greater Chasm

Cnuk:
1. Necrot – Mortal
2. Precambrian – Tectonics

Dantez:
1. Panzerfaust – Chapter II: Render Unto Eden
2. Selbst – Relatos de Angustia
3. Incantation – Sect of Vile Divinities
H.

H.:

Číslem jedna pro srpen je docela jednoznačně Vassafor. Obal novinky „To the Death“ se mi sice příliš nelíbí, ale zkušenost s předešlými deskami byla moc dobrá na to, aby mě to odradilo. Novinku u se nějakou dobu snažím valit a z hudebního hlediska se zatím tváří slibně, ale cítím, že ještě potřebuju poslouchat dál. Tak či onak, minout byste to neměli.

„Ekpyrosis“ od britského projektu Decoherence mi zpočátku připadalo jako docela nenápadná a nijak zvláštní záležitost, ale postupně si mě ta deska získala. Na druhé album „Unitarity“ už se tedy vcelku těším a čekám od něj kvalitní poslech.

Určitě nebude radno minout ani „Tectonics“, první řadovku ukrajinského projektu Precambrian, jenž hudebně navazuje na black metal à la Hate Forest.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vassafor do třetice všeho zlého drhnou striktní riffovačku, kde se autor v kontextu svébytného, progresivního rukopisu hlásí k modlám archaického black / death metalu. „To the Death“ není jednoduchá nahrávka k vstřebání, ale dojem pozvolna roste. Faktem zůstává, že první dvě desky Vassafor jsou skvělé a prozatím neslyším důvod, proč by ta třetí měla být výjimkou.

Siege Column z New Jersey také hrají špinavý metal, co se vývojově zasekl v 80. letech, ale na rozdíl od Vassafor jejich novinka určitě nepředstavuje tak komplexní a náročnou porci prametalového umění. Vlivy jsou rozpoznatelné a Siege Column jsou archaičtí za každou cenu, možná až na úkor hudby samotné. Každopádně těch pár poslechů „Darkside Legions“ bylo prozatím mimořádně výživných a jsem přesvědčen, že oldschool maniaci tady nemůžou šlápnout vedle.

Srovnatelnou muziku hrají i polští Goat Tyrant. „Into the Greater Chasm“ se zdá jako nejméně zajímavá nahrávka ze tří uvedených, ale o to víc může překvapit. Kapela existuje už dvacet let, od prvního dema uběhlo roků šestnáct, ale k dlouhému debutu se tvůrčí duo dokopalo až teď, což přisuzuji dlouholetému, selektivnímu střádání riffů a pečlivému skládání, kde není prostor pro vatu. Skladby na splitkách s Cultes des ghoules a Doombringer mi svého času nakopaly prdel a vypuštěná ukázka potvrzuje tezi uvedenou v předchozím souvětí. Těším se.

Cnuk

Cnuk:

Srpen mi nepřipadá kdovíjak nabouchaný, ale alespoň dvě desky vyhrabu. Tou první je pravověrné smrtící řezivo v podobě „Mortal“, nové placky od Necrot. Staroškolského death metalu není nikdy dost a Necrot patří v tomto ranku k těm lepším. Minulé „Blood Offerings“ mělo své mouchy, ale myslím, že je v silách této smečky nedostatky vyladit, takže proč ne právě s „Mortal“, když má navíc tak super námět na obalu.

Želízko v ohni vidím v kapele Precambrian. Poslech EPček mě moc nenadchl, avšak surovost ukázky „Cryogenian“ z chystané desky „Tectonics“ zní nadějně. Zároveň se mi líbí koncept, kterým se tato kapela ubírá, a jisté plus pro mě spočívá také v tom, že to zřejmě bude dostatečně vzdálené Drudkh, odkud členové Precambrian pochází. Jsem zvědav.

Vassafor

Dantez

Dantez:

V srpnu uzří světlo světa druhá část tetralogie, „Chapter II: Render Unto Eden“ od Panzerfaust. Zvuková a tematická návaznost na „War, Horrid War“ je tedy jasná a z pár prvních poslechů můžu potvrdit, že si Kanaďané drží i kvalitu a lehce dotahují muzikální svébytnost.

Zvědavý jsem i na nové Selbst, kteří se doteď motali v odzkoušených konturách orthodox-blackmetalového zvuku. Zveřejněné tracky nicméně prozrazují, že by „Relatos de Angustia“ mohla představit specifičtější ksicht, takže poslech minimálně za zvážení stojí.

„Profane Nexus“, poslední deska od Incantation, sklidila převážně vlažné recenze. Mě však bavila docela dost, a proto ohledně protočení „Sect of Vile Divinites“ moc váhat nebudu. Zvolená produkce působí sice trochu z hoven, ale věřím, že to dědci vyváží patřičně zetlelým songwritingem.

Recenze

Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Komentáře: 6
Panzerfaust - The Suns of Perdition - Chapter I: War, Horrid War

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.6.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Day After ‘Trinity’
02. Stalingrad, Massengrab
03. Crimes Against Humanity
04. The Decapitator’s Prayer
05. The Men of No Man’s Land

Hrací doba: 31:31

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

Kanadské Panzerfaust jsem úspěšně ignoroval do doby, než je zdejší kolegové zmínili v červnovém eintopfu. Nejsem si už úplně jistý, co přesně stálo za mým mávnutím ruky. Nedivil bych se ale, kdyby k tomu přispěl prvoplánový název, který prostě svádí k předpokladu, že jde o další tuctový derivát Marduk.

Po zběžném prostudování Bandcampu kapely naštěstí zjišťuju, že se mýlím. Panzerfaust se jen stěží dají srovnat s primitivníma sypačkama, které se lyricky a tematicky limitují válkami dvacátého století. To ale neznamená, že by jejich hudba postrádala tah na branku.

Novější materiál kapely na první dobrou zvukově připomíná black metal ortodoxnějšího ražení. Osobně se mi ihned vybavily vrcholné momenty tvorby Ascension a Valkyrja, co do experimentu umírněnější kreace Deathspell Omega, ale i subversivní aspekty islandských Svartidauði. Tuto kultivaci lze poprvé dobře slyšet na EP „The Lucifer Principle“, které bych klidně doporučil poslechnout ruku v ruce s novinkou. To se nedá úplně říct o předešlé desce „Jehovah-Jireh: The Divine Anti-logos“, kde jde potenciál určitě cítit, ale kurva, ten přetriggerovaný kopák jde jen těžko vydržet.

První díl nadcházející tetralogie, „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“, naštěstí žádný zásadní problém s produkcí nemá. Vše jde slyšet více než dobře a Panzerfaust toho naplno využívají. Změn ve vokálech, riffech i bicích je tady více než dost a i přes jejich velké množství na sebe dynamicky navazují. To jde ostatně slyšet už v první „The Day After ‘Trinity’“, ve které po intenzivním intru střídá Goliath hned několik vokálních poloh přes zdrcující salvu double bassu.

Vrcholem desky je však následující „Stalingrad, Massengrab“, která skvěle pracuje s válečnými samply a změnami rytmiky. Zásadní moment nadchází na refrénu, kde vyřvané a dusivé vokály vystřídá klidnější deklamace. Právě hra s podobnými hudebními kontrasty dělá z „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ intenzivní a dostatečně originální desku.

I na poměrně krátkém čase dokáží Panzerfaust pokrýt dost široké dynamické spektrum. Po ambientní mezihře „Crimes Against Humanity“ dostáváme barbarsky namlácenou „The Decapitator’s Prayer“ s kytarovými aranžemi jako od Nightbringer. Finální „The Men of No Man’s Land“ pak razantně zpomaluje a efektivně stvrzuje atmosféru celého projektu. I zde nás nemíjí vokální variabilita a důmyslné zasazení samplu, které ke konci tenhle třináctiminutový kolos nápaditě osvěžuje.

Panzerfaust

Pokud bych měl vytáhnout něco negativního, byla by to asi hra s hudebními prvky, které znám už odjinud. Jde to ostatně vidět z mého pokusu o popis zvuku kapely. Panzerfaust nejsou originální samotným soundem, ale spíše tím, s jakou lehkostí a vynalézavostí dokáží nastolené hudební komponenty k sobě slepovat.

„The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ je každopádně velmi kvalitním úvodem, který mě dostatečně navnadil k tomu, abych si vpálil i tři další nadcházející části. Má to atmosféru (která musí být kvalitně umocněna naživo; Panzerfaust se totiž na pódiu prezentují poměrně originálním a hodně impozantním způsobem), intenzitu, hráčskou preciznost a poměrně neotřelý nápad. Pokud si další díly zachovají kvality první kapitoly, mohlo by jít alespoň v určitých sférách černého kovu o dost zásadní dílo.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – červen 2019

Napsat komentář
The Devil and the Universe – Endgame 69

H.:
1. The Devil & the Universe – :Endgame 69:
2. Abyssal –  A Beacon in the Husk
3. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Metacyclosynchrotron:
1. Magma – Zëss
2. Consummation – The Great Solar Hunter
3. Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Cnuk:
1. Nucleus – Entity

Dantez:
1. The Devil & the Universe – :Endgame 69:
2. Abyssal –  A Beacon in the Husk
3. Vulture – Ghastly Waves & Battered Graves Vulture
H.

H.:

Na první pohled se červen tvářil dost nenápadně, ale při bližším pátrání jsem zjistil, že těch zajímavých alb se chystá dost na to, aby se člověk měl na co těšit. Pojďme tedy na věc.

První místo přepustím rakouským okultistům The Devil & the Universe. Jejich minulé album „Folk Horror“ mě fest baví a ukázky z novinky „:Endgame 69:“ znějí také dobře, tudíž není moc co řešit. Věřím, že i tentokrát to bude oko(u)zlující párty.

Nemalé naděje „nečekaně“ vkládám i do čtvrté desky Abyssal. Jejich poslední výtvor v podobě splitka „Apanthropinization“ s Carcinoma mě sice úplně na prdel neposadil, ale pořád jim věřím, protože řadovka je prostě řadovka. Ani nemluvě o tom, že ta minulá, „Antikatastaseis“, byla doposud nejlepší, takže je zjevné, že se Abyssal dokážou posouvat. „A Beacon in the Husk“ každopádně bude jeden z vrcholů června.

Do třetice pak upozorním na jeden kolaborační počin, o němž se mluví méně, než bych čekal vzhledem k tomu, jaké popularitě se islandský black metal stále těší. Na „Kosmískur hryllingur“ se spojí Wormlust a Skáphe, přičemž pro první jmenované půjde o první materiál od doposud jediné desky „The Feral Wisdom“. Jistě bude stát na poslech.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

„Pošlete eintopfy, ještě jsem žáden nedostal,“ nervuje se H., a tak se svými věrnými Siegwürm-manny pátrám, co má teda v červnu vyjít, aby byla Jeho Despotická neSvatost spokojena. Zrak okamžitě padá na první dlouhé album australských Consummation, které vyjde u Profound Lore, a paměť zároveň předkládá, že předcházející EP „Ritual Severance“ nabízelo silnou atmosféru, kde jisté vazby na Impetuous Ritual šlo popřít jen těžko. Ale „The Great Solar Hunter“ dle ukázek nebude jen další zahuhlaný „hnusodeath“. Bez zajímavosti není ani zdejší kytarové hostování Johna Gossarda z Dispirit, Weakling a Asunder.

Po úvaze si zmínku nakonec vybojovala i kapela se značně neoriginálním názvem Panzerfaust. V Kanadě ale zvládají ortodoxnější formy black metalu vcelku obstojně, a jelikož mi poslední EP i nová skladba atmosférou připomněly čas strávený s „Enemy of Man“, tak jim dám přednost i před Enthroned a Domgård.

Ovšem skutečně zásadní hudební událostí je vydání „Zëss“ francouzských Magma. Kapela tuhle kompozici hravá naživo už téměř 40 let, ale k definitivnímu studiovému zvěčnění nastal vhodný čas teprve loni. „Zëss“ má představit příběh o úplném konci všeho, času i dosavadního bytí, kdy veškeré formy vědomí vymizí, takže jsem zvědav, jak se s touto eschatologickou vizí poperou právě oni. Dokument z nahrávání stojí za vidění a staré záznamy koncertních performancí „Zëss“ lze také snadno dohledat.

Magma

Cnuk

Cnuk:

Ze slabého června vypíchnu pouze jedinou desku – „Entity“ od deathmetalistů Nucleus. Jedná se o hutný death metal s technickou finesou, kde je hlavním tématem vesmír. Album jsem již párkrát slyšel a řekl bych, že prvotinu „Sentient“ se podařilo celkem lehce překonat. Uvidím, jak „Entity“ s dalšími poslechy ještě poroste, ale už teď jsem si jistý, že bude patřit do té horní poloviny letošních desek.

Dantez

Dantez:

Hledal jsem poměrně intenzivně. Nakonec to však vypadá, že v červnu nic zase až tak převratného nevyjde. Pár věcí ale za zmínku přece jen stojí.

Nejlákavějším červnovým počinem je pro mě novinka „:Endgame 69:“ od The Devil & the Universe. Pokud jste si někdy přáli slyšet Dead Can Dance, kteří schytali kopačku rozštěpeným kopytem, právě The Devil & the Universe jsou přesně to, co hledáte. Předešlá deska „Folk Horror“ nabídla téměř dokonalou fúzi temného ambientu s chytlavým darkwavem a novinka – soudě dle singlů – bude v podobném duchu pokračovat.

Abyssal

Zajímavým počinem by mohli být i noví Abyssal. U předešlé desky „Antikatastaseis“ mi přišlo, že kapela až moc spoléhá na obecnou atraktivitu kakofonního bordelu bez jakéhokoliv záchytného bodu (někdo tomu říká „caverncore“). „A Beacon in the Husk“ by však mohla podle ukázek nabídnout vyspělejší materiál, který je dost chaotický na to, aby představoval posluchačkou výzvu, avšak je zároveň dostatečně čitelný k tomu, aby si posluchač nemusel myslet, že si z něj kapela dělá prdel. Uvidíme.

Na začátku června také vydají němečtí Vulture nové LP jménem „Ghastly Waves & Battered Graves“. Až doteď kapela nabízela poctivě odtřískaný osmdesátkový speed metal, který staví na stylistice slasherového horroru ze stejných dob. A podle coveru i nového tracku „Stainless Glare“ k nějakému zásadnímu odklonu nepůjde, což je určitě dobře. Vulture totiž patří k několika málo kapelám, kterým se tahle staroškolská rezurekce daří.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – červen 2019

Komentáře: 6
King Dude

H.:
1. King Dude – Praha, 6.6. (event)
2. Metalgate Czech Death Fest – Červený Kostelec, 13.-15.6. (web)

Metacyclosynchrotron:
1. Possessed, Nahum – Ostrava, 26.6. (event)
2. Uada, Panzerfaust, Stíny plamenů – Bratislava, 16.6. (event)

Cnuk:
1. Melvins, Yen Yen – Praha, 29.6. (event)

Dantez:
1. King Dude – Praha, 6.6. (event)
2. Second Still – Praha, 12.6. (event)
3. Jonathan Bree – Brno, 19.6. (event)
H.

H.:

Na červen mám prozatím pevně naplánovaný jediný koncert, kterýmžto je King Dude na Sedmičce. Živě jsem borce ještě neviděl, jeho studiovky mě baví a v malém klubu mi to přijde ideální. Není co řešit, jde se!

Určitě stojí za zmínku Metalgate Czech Death Fest, a to z jednoduchého důvodu – poprvé na našem území vystoupí A Forest of Stars. Osobně jsem je kdysi viděl v Reichu a byla to kurva magie, takže byste měli zauvažovat, i když pouhých 45 minut a umístění na druhou stage dost bolí. Ze zbytku sestavy jsou každopádně trochu zajímaví snad jen Melechesh a Panzerfaust, ale ani v jednom případě nejde o kapely, kvůli nimž by člověk musel srát maggi v kostkách. Zbytek vesměs nuda.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nový Possessed jsem ještě pořádně neslyšel, ale návštěvu jejich koncertu v ostravském Barráku bych doporučil čistě na základě síly vystoupení, kterého jsem byl svědkem někdy před dvěma roky na stejném místě. Pro bližší představu doporučuji prolítnout relevantní report, ale ve zkratce: bylo to skvělé.

Panzerfaust v redakčním eintopfu zmiňuji i z toho důvodu, že jedou turné s Uada a zastaví se v Kostelci na Metalgate Czech Death Festu a v bratislavském Kulturáku, kde budou navíc i Stíny plamenů. Kdybych byl v Prešporku, tak si na Kanaďany ze zvědavosti zajdu.

Cnuk

Cnuk:

29. června, Lucerna Music Bar a v něm Melvins. Kultovní legenda opět na českém pódiu a tentokrát už snad i s mojí účastí. Říká se, že každý má ve svém životě alespoň jednou tzv. období Beatles. Já měl období Melvins. Je tomu sice už pár let, jejich poslední desky za moc nestojí, ale čert to vem, „Honey Bucket“ prostě chceš slyšet živě! Doprovod dělají (dělá?) Yen Yen, což je snad švédský folk. Zajímavá kombinace Melvins vlastní.

Dantez

Dantez:

Na přelom poloviny roku tady mám tři striktně nemetalové akce.

Hned v prvním červnovém týdnu zavítá do Prahy po kiksu s Taake oklepaný King Dude. Americkou nohu turné odehrál s kapelou, a tak je možné čekat, že ji přiveze i tady. Dávalo by to ostatně smysl – už jen s ohledem na materiál z poslední desky, který by na sólo akustické kytaře nejspíš příliš nezarezonoval. Kinga každopádně naživo doporučuju. Ať už kvůli kvalitně odehranému a vtipnému koncertu nebo pouhému pokřiknutí si „Lucifer’s the light!“.

Týden poté se v karlínské kasárně objeví Second Still, americké post-punkové trio, které svým materiálem emuluje základní stavební kameny žánru, jako jsou Killing Joke, Siouxie and the Banshees nebo Joy Division. Minimálně z videí to tohle skupině dost dobře naživo šlape. Kytary jsou chladné jako od Geordieho Walkera, ženský vokál je dostatečně charakteristický a strojové bicí to pěkně hrnou všechno dopředu. Minimálně Pražáci by to narychlo okusit mohli.

Brněnští si v půlce června mohou dojít do Kabinetu Múz na tajemný indie pop Jonathana Breeho. Týpek vystupující s bílým potahem na ksichtě si spravedlivě vydobyl solidní slávu díky virálnímu singlu „You’re So Cool“ a vlastně celou deskou „Sleepwalking“ proudí podobně úchylná aura. Vystoupení by to mohlo být rozhodně zajímavé – zejména, pokud si Bree doveze podobný smyčcový ansámbl bez ksichtů, který mu v klipech asistuje.