Archiv štítku: POL

Polsko

Recenze

Batushka – Litourgiya

Komentáře: 3
Batushka - Litourgiya
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.12.2015
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
01. Ектения I: Очищение
02. Ектения II: Благословение
03. Ектения III: Премудрость
04. Ектения IV: Милость
05. Ектения V: Святый вход
06. Ектения VI: Уповане
07. Ектения VII: Истина
08. Ектения VIII: Спасение

Hrací doba: 41:13

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

První pohled (Skvrn):

Čas od času jsme svědky náhlých vzestupů. Ten či onen projekt okamžitě vylétne, aniž byste se nadáli a mnohdy aniž byste věděli proč. Děje se tak každým rokem a ten loňský nebyl výjimkou. Jelikož dnes přijde řeč na black metal, setrvejme právě zde – takřka z ničeho vylétnuvších kapel je k nalezení celá řada. Asi úplně první mě napadne hype jménem Ghost Bath. Tihle vykukové se k úspěchu dostali diplomaticky řečeno rozporuplnou cestou. Ačkoliv se původně prezentovali jako čínská kapela, teprve během loňského roku na sebe práskli americký původ, konkrétně ten vymezený hranicemi Severní Dakoty. Ale což, lidé si je už pamatovat budou. Ostře vzhůru vylétla taktéž hvězda islandských Misþyrming, argentinského projektu Downfall of Nur nebo něžné tváře Myrkur, jež svou cestu za blackmetalovou slávou (v tomto případě mi jde to slovo obzvlášť do huby) započala již v roce 2014. Ke konci roku se ovšem objevilo ještě jedno jméno, které lze zařadit do této kategorie: Batushka.

Pakliže jste o polských Batushka přece jen neslyšeli, věřte, že jde o čerstvě vzniknuvší těleso. A rozhodně ne ledajaké. Stejně jako za Misþyrming, tak i za Batushka stojí známá, na blackmetalové scéně aktivně působící jména. Tedy údajně – jména trojice aktérů zůstávají bedlivě skryta. Nicméně vše ukazuje na nějaký vedlejšák (případě nový „hlavňák“) kohosi známějšího. Ale konec spekulacím, nemá to cenu, nakonec bychom se mohli dostat třeba i do té Číny. Živá vystoupení třeba časem pravdu odhalí, holt prsteny a tetování na rukou jsou svině, Ghost by mohli vyprávět.

Batushka dostalo do popředí všemožných blackmetalových zinů nejen ono tajemno kolem sestavy. Nechám-li teď stranou také hudbu, významnou službu v tomto ohledu prokázala především prezentace debutové desky. Jen obal „Litourgiya“ – zašlá, popraskaná pravoslavná ikona madony – vzbuzuje pocity tajemna, jež pak spekulace kolem sestavy okamžitě umocňují. Vše navíc působí velmi komplexním dojmem. K výše zmíněnému Batushka přidali ještě azbukou opatřené názvy skladeb (vzhledem k tematice zcela logicky), plus samozřejmě samotnou hudbu, která do prezentovaného konceptu elegantně zapadá a jíž se budeme v dalších řádcích už naplno věnovat.

Co asi nepřekvapí, je hudební základ desky. Ve zkratce řečeno, black metal na prvním místě a poté dlouho, dlouho nic. Sama kapela mluví o čemsi na způsob black/doomu, avšak já bych si v tomto případě dovolil oponovat a „Litourgiya“ označil za čistokrevnou blackmetalovou práci. Jasně, Poláci občas zvolní, ale doom metal, to asi úplně ne. Nejenže slyším blackmetalovou práci čisté krve (prosím jen v přeneseném slova smyslu), ale taktéž čistou zvukově. Kytarová složka i bicí jsou perfektně čitelné a právě po této stránce mi nesvatá trojice navozuje kolegy z Mgła.

Batushka však rozhodně není druhou polskou mlhou, oba spolky odlišují minimálně dva faktory. Začněme bicí sekcí, která je v případě Batushka mnohem přímočařejší, jednodušší a neobsahuje všemožné technické finesy, jež jsou jedním z hlavních rozpoznávacích prvků zamlžených krajanů. „Litourgiya“ v tomto hraje druhé housle a moc milá floskule „neurazí, ale ani nenadchne“ se vyloženě nabízí. Blast beaty, dvojdupka, jenže nic navíc. Druhým atributem, jenž Batushka hudebně odlišuje nejen od Mgła, ale také od jiných blackmetalových těles, je zpěv. Celé album pracuje s ostrým vokálním kontrastem. První hlasová poloha nepůsobí překvapivě – jde o řev. Vysoce položený, bestiální jakosti. Osobně mi úplně nevyhovuje a v hudbě působí vyloženě jako pěst na oko, ale pro zvýraznění kontrastu vlastně proč ne. Do role čirého protipólu se pak postavil vokál evokující právě církevní obřad, liturgii. Úplně neokoukaná věc, dílensky k tomu ještě excelentně provedená.

Sám si říkám, že chrámová vznešenost zpěvu je vlastně tím jediným, co činí Batushka originální. Duchovní zpěv byl ale do děje zapracován na rozdíl od řevu natolik organicky a nenásilně, že dojem z hudby dostává úplně jiný rozměr. Právě v tu chvíli do sebe začíná všechno zapadat – hudba, nábožensky laděný obal i azbukou psaný tracklist. Z „Litourgiya“ se tak víceméně díky jediné anomálii stává nejen deska v blackových souvislostech originální, ale také výrazně atraktivní.

Batushka - Litourgiya

Co samotné skladby? Popravdě řečeno, superlativů se neštítící fůra ohlasů mě chystala na výjimečnou věc, kteroužto jsem po stránce skladatelské, obávám se, nedostal. Možná jsem byl až příliš namlsán, ale pocitům mírného zklamání se nemám šanci ubránit. Zatímco řemeslná stránka na mě udělala dojem a disponuje čímsi navíc, „Litourgiya“ nabízí hudebně v mantinelech očekávaného nadprůměru jen takový standard. Kompozice pohybující se v tradičních blackmetalových vodách nejsou bez nápadu, zmíněný vokální kontrast je rovněž pozoruhodný, ale nápaditost kytar, na nichž by měla celá deska stát, není nejvyšší. Není taková, jakou bych při zmíněných ohlasech očekával.

Uznávám, že skvostných momentů jsem napočítal hned několik, avšak z druhé strany cítím citelně slabší kusy. Typický příklad hledejme hned na začátku. První i druhá „Ектения“ (jak se skladby na desce shodně jmenují) se poslouchají obstojně, osamoceně ve mně zanechávají nadprůměrný dojem, ale jelikož neobsahují mnohdy ani náznak něčeho na pozadí usazujícího, vzájemně i kvůli nižší variabilitě splývají. Ano, ano, k průměru mají z nadprůměrných übervod daleko, ale má-li být „Litourgiya“ počítána do první ligy, nemohu jinak. Takovýchto momentů přitom nalézám hned řadu. Opět se jedná o nadprůměrné kusy, které se skvěle poslouchají, jsou i zajímavé, ale k úplnému ideálu mi chybí větší jiskra.

Jiskru naopak nepostrádají přibližně čtyři kompozice, které jsou jedním slovem excelentní a v jejich případě si nedovolím jakkoliv lamentovat. Na mysli mám hlavně skvostnou druhou půlku alba (pasáž písní V až VII) a pak také vznešenou trojku. Zde je potenciál užitých atributů přetaven v maximum a v dost možná nejvýsostnější blackové skladby loňského roku. Bravo!

Každopádně čím víc „Litourgiya“ poslouchám, tím se jen a jen utvrzuji ve svém dojmu, jenž přetrvává od nějakého pátého poslechu. Pod vlivem bezbřeze kladných reakcí jsem čekal opravdovou extratřídu, k níž mi v případě Batushka ještě pár kroků schází. Polské těleso přišlo s propracovaným konceptem, skvělým čistým vokálem i nemalým počtem prvotřídních momentů, jenže při zohlednění hudebního celku mohu konstatovat „pouze” vysoký nadprůměr. Je třeba si ho vážit, ale nikoliv zběsile nadhodnocovat.

Batushka

Druhý pohled (H.):

Bez výhrad s kolegou souhlasím v jedné věci – ten obrovský a nekritický hype téhle skupině opravdu mocně nesluší a naopak Polákům spíše škodí. Úplně logicky – ukažte mi případ, kdy nějaké kapele takovéhle bezbřehé adorování, mnohdy snad až bez sebemenší špetky soudnosti, slušelo. Osobně si na žádný takový nevzpomínám. A obzvláště u někoho Batushka s takovýmhle konceptem, zaměřením, vizuální prezentací a celkovou aurou to hodně zamrzí, že takový projekt nezůstal ukrytý jen fajnšmekrům, protože právě v téhle pozici by to zrovna těmhle Polákům náramně slušelo.

Na druhou stranu, není to pro mě zas až tak zásadní věc, aby mi to poslech vyloženě zkazilo a abych si „Litourgiya“ nemohl užít. A když dojde na lamání chleba, tedy skutečně na posouzení vlastních kvalit desky, tak tady bych si ve vší střízlivosti a s nezávislým úsudkem dovolil hodnotit klidně ještě o kousek výše než kolega.

Batushka - Litourgiya

„Litourgiya“ je totiž místy vážně síla a jisté momenty jsou opravdu sugestivní. Je pravda, že je zde několik chvilek, kdy Batushka nenabízejí úplný strop – jinými slovy, nejedná se o všudypřítomnou hudební extázi od A do Z – ale pořád je to hodně parádní a ty vrcholné nápady to šponují ohromně vysoko a zanechávají po sobě vážně mocný dojem. Jistě, v hlavní roli jsou tolik propírané vokály, z jejichž sakrálního majestátu plyne velká část síly „Litourgiya“. Já osobně však nemám problém asi s blackmetalovým vřískotem, ani s prací nástrojové sekce.

Když nic jiného, vše totiž hraje pro celek a jeho atmosféru. A právě ta je vskutku lahůdková a Batushka se s ní mohou bez obav chlubit, protože rozhodně mají čím. Když to tedy vezmu kolem a kolem, pak z mojí strany panuje rozhodně spokojenost – nikoliv bezbřehá, ale zcela jistě velká, jelikož se mi „Litourgiya“ skutečně líbí. Výrazná nahrávka, jejíž poslech si člověk určitě bude pamatovat.

Recenze

Kult mogił – Anxiety Never Descending

Napsat komentář
Kult mogił - Anxiety Never Descending
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.12.2015
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Anxiety Never Descending
02. Threnody
03. Serene Ponds
04. Początek wrażeń
05. The Width of a Forehead
06. Palliative Messiah

Hrací doba: 39:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Poláci do světa flušou zajímavé formace jak na běžícím páse a tohle je jedna další z nich – seznamte se s „Kultem hrobů“. Tohle trio hned od počátku působí pozornosti-hodným dojmem. Stačí se ostatně podívat na tu jedinou fotku kapely, již Kult mogił prozatím pustili do světa – už jen ta má prostě atmosféru jako čuně a je zajímavá. Je pravda, že třeba obálku debutového alba bych si ve světle oné fotky i v kontextu názvu „Anxiety Never Descending“ dokázal představit i sugestivnější, ale dejme tomu. Ať už je totiž vizuální stránka zajímavá či nezajímavá a byť bezesporu tvoří nedílnou součást celku, klíčovým elementem prezentace hudební skupiny stále zůstává hudba. Tak pojďme na věc…

Kult mogił se pustili do death metalu. Říkáte si, že když je na levé straně rovnice stojí Polsko + death metal, výsledek na právě straně je nad slunce jasný? Inu, zas tak přímočaré to v tomhle případě nebude, a pokud jste si představili něco na způsob polských žánrových velikánů typu Vader, Behemoth, Hate a jim podobných, tak tu představu klidně zahoďte. Kdybyste ale na přirovnání k jinému žánrovému jménu z této provenience přece jen trvali, tak mě takhle z fleku napadají třeba kolegové z Embrional a jejich loňská smrtonosná fošna „The Devil Inside“.

Pokud jste zmíněné album slyšeli, případně máte v paměti dobovou recenzi, případně jste si tu recenzi nalistovali v archivu, pak už asi tušíte, v jakém duchu se bude nést „Anxiety Never Descending“. Death metal v podání Kult mogił sází především na hrubou atmosféru pramenící z nepřátelského soundu kapely. Kult mogił hrají ošklivě a špinavě, jejich riffy jsou surové a melodie, které se mezi tím vším proplétají, jsou patřičně choré. Jak už ostatně napovídá sám název alba – co do nálady zde vládne úzkost a znepokojení.

Až sem to zní všechno parádně. Když se někdo (vy)vrhne na tenhle druh, jak já s oblibou říkám, chorobného death metalu, tak na to slyším. Nečekám nic moc originálního a nebažím po posouvání hranic, od toho si přece jen pustím jiné žánry a jiného střihu, ale těším se na pořádnou dávku hrubozrnného hnusu bez slitování. A pokud to dostanu, stačí mi to ke štěstí – druhé Vánoce z toho sice zpravidla nebývají (ačkoliv i to sem tam stane – viz třeba poslední zářez švédských Stench, anebo další jméno pro aproximativní srovnání), ale spokojen obvykle jsem.

Avšak Kult mogił… ta kapela to hraje fakt dobře, všechno se zdánlivě zdá na svém a na správném místě, vlastně tomu nemám co vytknout. Je to patřičně hrubé, kytarové melodie a vyhrávky jsou do toho zapuštěny přirozeně a zkušeně a vlastně to všeobecně vypadá, že to má ty správné grády. Třeba vyhrávky v „Serene Ponds“ – proti tomu nejde říct ani popel. Přepnutí na polštinu ve čtvrté „Początek wrażeń“ – taky paráda (vlastně dokonce škoda, že Kult mogił nejedou komplet ve své mateřštině). Anebo gradace v „Palliative Messiah“ – to samé. I další tracky mají svoje momenty. A obecně je „Anxiety Never Descending“ vlastně chytře poskládaná deska.

Ale přes to všechno se nějak nemůžu ubránit pocitu, že i navzdory debutovému statusu jsem od Kult mogił čekal trochu víc. Ono co si budeme nalhávat, v tomhle druhu death metalu si vás ta muzika prostě musí vzít a udusit vás tou nepříjemnou atmosférou, jinak to prostě nejde. A přesně to se mi v případě „Anxiety Never Descending“ jednoduše nestalo. I přes všechny kvality, jež tam neoddiskutovatelně jsou. Nebojte se, že bych nahrávce nedal čas – poslouchám ji průběžně v podstatě od jejího vydání, nechal jsem jí prostor na uzrání, ale ani po mnoha posleších, po nichž jsem se dostal do bodu, kdy „Anxiety Never Descending“ znám takřka dokonale a už vždycky zpaměti vím, co bude následovat dál, se můj počáteční pocit stále příliš nezměnil. Do té spokojenosti, neřkuli rovnou do druhých Vánoc, mi tam prostě pocitově cosi chybí.

Kult mogił

Je to škoda a samotného mě to docela mrzí, jelikož jsem se na poslech „Anxiety Never Descending“ těšil a protože ta deska prostě zní ve všech směrech dobře. Fakt neříkám, že je to blbé – ani omylem. Všechno to tam je, ale prostě jsme si spolu nijak zvlášť nesedli, což je pro mě, zdá se, konečná stanice, a tudíž se k debutu Kult mogił vracet nebudu. Nicméně, máte-li tenhle druh smrtícího kovu rádi, tak si „Anxiety Never Descending“ alespoň zkuste poslechnout – třeba budete úspěšnější a ta fošna vám nakope prdel, jak jsem v to původně doufal i já sám v případě svojí prdele.

Minirecenze

Illness – Trvmna

Napsat komentář
Illness - Trvmna
Země: Polsko / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.7.2015
Label: Metallic Media / Black Plague Records

Hrací doba: 24:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Smečka s názvem Illness již v black metalovém podzemí pobíhá nějakou dobu a v průběhu posledních deseti let postupně vyplivla celkem čtyři dlouhohrající desky – z nichž jsem doposud neslyšel ani jedinou. Poprvé jsem se s Illness totiž setkal až předloni na podzim, kdy vydali splitko s polskou kultovkou Arkona. A ačkoliv jsem od toho tehdy nic moc nečekal, Illness své proslulejší kolegy překonali a právě jejich skladba „Zaraza“ byla tím zajímavějším, co sedmipalec nabízel.

Sice jsem v tehdejší minirecenzi prohlásil, že se díky tomu na starší tvorbu Illness rád podívám, nicméně, musím si nasypat popel na palici, doposud k tomu ještě nedošlo. A v mezičase už tahle kapela složená z Poláků, z nichž minimálně část přebývá v Norsku, stihla do světa vypustit nové ípko. A víte, jak to chodí – ke starším počinům se člověk ne a ne dokopat, ale novější už se tak pohodlně neignorují, takže jsem si „Trvmna“, jak se ono minialbum jmenuje, skutečně pustil…

Navzdory épéčkovému formátu není „Trvmna“ zas až takový drobeček a jednohubka. Trvá totiž 24 minut, což je na EP poměry vcelku slušná porce hudby. Nachází se zde celkem šest fláků, z nichž jeden je intro s notoricky známou funerální melodií od Frédérica Chopina a jeden (konkrétně čtvrtý) „The Kingdom Comes“ je předělávkou od kultovních Mysticum.

Začátek prvního regulérního songu „Trvmna“ je vlastně takové druhé intro, ale netrvá to zas až tak dlouho a Illness rozjedou očekávanou black metalovou brusku. Ve stejném duchu pak pokračuje i následující vál „Dødskyggen“ – agresivní, stylově čistý black metal severského střihu. Nutno říct, že se to sice poslouchá hodně příjemně a nedá se tomu upřít, že to kope jako sviňa a tah na bránu tomu nechybí, nicméně tentokrát u toho nemám pocit, že by Illness nabízeli něco navíc, co by ten materiál vytáhlo dál než na hranici lehkého nadprůměru. Hezky to sype, ale na prdel si z toho člověk nesedne.

Obzvláště to pak vynikne s příchodem oné předělávky od Mysticum, již sice Illness oproti originálu „Let the Kingdom Come“ osekali o nelidsky chladnou elektroniku, ale pořád ta skladba působí skladatelsky mnohem nápaditěji než předchozí dva kusy. Což není tak úplně nejlepší vizitka, když to není původní věc. Na druhou stranu, v posledních dvou vlastních písních se do toho Illness víc opřou a hned je to o něčem jiném. Tedy – nemyslím tím, že by snad sypali ještě víc, ale že naopak přidali na té nápaditosti a zajímavější struktuře, čemuž hodně napomáhá i větší užití kláves (které tam Illness umějí dostat, aniž by přestali znít pravověrně). Především pětka „Grobowa mgła“ se dost povedla a baví mě.

Celkově vzato je tedy „Trvmna“ solidním počinem. Nejdřív slušně zasype, což nikoho, kdo má s poslechem black metalu nějakou zkušenost, ze židle nenadzvedne, a pak se pokusí o trochu zajímavější podání bez vybočení ze základního žánru. Zázrak to není, ale slušná nahrávka určitě ano.

Minirecenze

Riverside – Love, Fear and the Time Machine

Komentáře: 2
Riverside – Love, Fear and the Time Machine
Země: Polsko
Žánr: progressive / atmospheric rock
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Mystic Production

Hrací doba: 60:31

Odkazy:
web / facebook

Jestli se ještě do vydání minulého alba s titulem „Shrine of New Generation Slaves“ dali polští Riverside úspěšně přikrýt žánrovou škatulkou progressive rock / metal, která je provází po celou dobu trvání jejich kariéry, tak mi dovolte říct, že nyní, v souvislosti s uvedením nejnovější desky „Love, Fear and the Time Machine“ na trh, to už není tak úplně pravda. Riverside potvrzují cestu, na níž minule nastoupili, a pomalu a jistě opouštějí progresivní stavbu kompozic a elementy, které skupinu do této žánrové příslušnosti pasovaly, jsou pomalu a jistě eliminovány na naprosté minimum. Riverside s Mariuszem Dudou v čele se zaměřují více na atmosféru a budování nálady, již na posluchače přenášejí, což s sebou nese ruku v ruce relativně přístupnější a k orientaci jednodušší materiál.

Riverside se zkrátka mění. Vyvíjí. A stejně jako se proměňuje samotná hudba, začíná se Mariusz cítit mnohem jistější ve zpěvných, vyloženě melodických linkách, které jsou povětšinou poklidné a neprokládá je ostřejším vokálem, který byl na poměry Riverside hrubý a oživoval starší materiál, s nímž Poláci prorazili. A musím říct, že to jemu sluší stejně tak dobře jako kapele samotné. Líbí se mi, že se Riverside vydali tímto směrem, protože stejně jako působí sebejistě zpěvák, je slyšet, že tohle je hudba, kterou chtějí Riverside dělat, protože o nějaké nejistotě, jež by z posunu hlavního výraziva mohla plynout, není slechu. „Love, Fear and the Time Machine“ je paradoxně dost možná nejsilnějším a nejkompaktnějším albem od dob „Rapid Eye Movement“.

Současní Riverside tak znějí jako taková syntéza písničkové stránky Stevena Wilsona a britských náladotvůrců Anathema. A věřte, že to není kombinace vůbec špatná, protože hned úvodní „Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?)“ spustí takový emoční vodopád, že to není pro Dudu a jeho čtyřčlennou partu tolik typické. Takřka na celé ploše desky hrají prim zvonivé elektroakustické kytary a procítěný vokál hlavního tahouna, přičemž kytarové riffy vystrčí růžky jen opravdu zřídka (viz „Saturate Me“ či „#Addicted“). Přesto však nelze říct, že by „Love, Fear and the Time Machine“ bylo albem minimalistickým, to ne. Jen si vystačí s menším množstvím výrazových prostředků, než tomu bylo v minulosti.

Za mě směřuje k „Love, Fear and the Time Machine“ jen malá výtka k samotnému závěru desky, kde je na můj vkus přeslazeno a přebaladizováno, protože když se hned za sebou sejdou písně typu „Towards the Blue Horizon“, „Time Trivellers“ a „Found (The Unexpected Flaw of Searching)“, tak se mi vždy zachce po nějakém menším oživení, které v předešlých minutách obstarala třeba právě „Saturate Me“ či dvojka „Under the Pillow“. Dramaturgicky tak poslední třetina alba zaniká pod nánosem všech těch melodií, které na posluchače Riverside vysypou, ale jinak k samotné hudbě snad jen tolik, že tím, kam se pánové posunuli, mi udělali vážně radost, protože jsou v tomto emočnějším rybníčku velmi sebejistí.

Minirecenze

Odraza – Kir

Napsat komentář
Odraza - Kir
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 20:09

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Poláci Odraza se předvedli ve vysoké formě hned na svém debutovém počinu „Esperalem tkane“, který vyšel na jaře roku 2014. Na něm nabídli inteligentně pojatý black metal, díky němuž rozšířili už tak početnou rodinu vedlejších projektů okolo kapely Massemord o další zajímavé jméno. Jak už tomu tak ale bývá, v případech takto povedených debutů se vcelku záhy začnou nabízet otázky, co bude dál a jestli se podaří laťku nastavenou prvním počinem vyrovnat…

Odraza si jako odpověď na takové dotazy připravili EP s krátkým názvem „Kir“, jež obsahuje jednu jedinou skladbu. Nicméně, ona titulní kompozice není žádným drobečkem, protože trvá celých 20 minut, a navíc se za ní skrývá velice zajímavé pozadí. Jedná se totiž o živý záznam z vystoupení, které Odraza odehráli v někdejší továrně Oskara Schindlera v Krakově, kde se nyní nachází muzeum. Kapela zde vystoupila v rámci akce připomínající události 2. světové války. V neposlední řadě by se stran této kompozice jistě slušelo zmínit i to, že se jedná o čistě instrumentální počin…

Co si budeme povídat – tohle všechno zní hodně, hodně zajímavě. Avšak nejen to pozadí je tím, kvůli čemu jsem byl na „Kir“ zvědavý. Své totiž sehrály i vzpomínky na „Esperalem tkane“ a konkrétně na fakt, že to byly právě ty nejdelší písně „Esperalem tkany“ a „Tam, gdzie nas nie spotkamy“, jež představovaly vrchol desky. Neočekával jsem tedy málo. A abychom to zbytečně neprodlužovali, tak ano – „Kir“ je opět skvělým počinem.

Nicméně stejně jako u „Esperalem tkane“ ta cesta k docenění „Kir“ nebyla – přinejmenším tedy v mém případě – úplně jednoduchá a přímočará. Odraza je totiž skupina, u níž vždy s prvním poslechem cítím vysokou kvalitu, ale chce to čas a množství poslechů, než se ten materiál konečně takříkajíc vybarví a odhalí svá zákoutí. Jakmile se tak ale stane, určitě to stojí za to a ten výsledek je natolik výtečný, že se ono vložené úsilí prostě vyplatí.

Samozřejmě to lze vcelku úspěšně očekávat už jen díky oné délce, ale „Kir“ je dozajista vrstevnatá a propracovaná kompozice. Na atraktivitě jí nijak neubírá ani absence vokálů, jelikož Odraza nechávají samotnou instrumentální stránku „zpívat“ takovým způsobem, že hlas posluchači nijak nechybí. Některé momenty jsou bez přehánění bravurní a třeba pasáž okolo 11. minuty je naprosto excelentní… ačkoliv je to jen jeden příklad za všechny, protože těch působivých nápadů je v „Kir“ schováno o poznání více. A aby toho nebylo málo, celou skladbu navíc obepíná výtečná nervní atmosféra, která mě taktéž hrozně baví.

Ve finále tedy nemám sebemenší problém označit „Kir“ jako velice povedený počin. Zpočátku se to tak úplně netvářilo a chvíli to trvalo, než jsem se do toho dostal, ale jak už padlo výše, ta časová investice se v tomto případě prostě vyplatila. Nemalá očekávaní po skvělém debutu tedy byla naplněna.

Music News, Tématické články

Entropia: „Ufonaut“ album stream

Napsat komentář

Poláci Entropia na sebe prvně výrazněji upozornili před třemi lety, když do světa vypustili svůj debut s názvem „Vesper“. Nyní nadešel čas na jeho pokračování, které se jmenuje „Ufonaut“ a které by určitě mělo zajímat všechny příznivce netradičně pojatého black metalu, v němž se objevují vlivy psychedelie nebo žánrů jako post-rock a post-metal.

Novinka bude k mání od 15. února na CD, LP (černá nebo žlutá barva) a MC u Arachnophobia Records. Už teď si však v předstihu můžete album poslechnout v celé jeho délce v Soundcloudu přehrávači zde:

Sestava Entropia:
U – Guitars, vocals and drive
L – Drums and tempo
T – Bass, vocals and depth
R – Synth and colour
A – Guitars and tone

Diskografie Entropia:
Chimera (EP 2010)
Vesper (LP 2013)
Ufonaut (LP 2016)

Entropia online:
Facebook
Bandcamp

Arachnophobia records online:
Website
Facebook
Bandcamp

Entropia

Recenze

Ferosity – Blasphemous Verses

Napsat komentář
Ferosity – Blasphemous Verses
Země: Polsko
Žánr: brutal death metal
Datum vydání: 6.6.2014
Label: Let It Bleed Records

Tracklist:
01. Ritual
02. Blood Red Sodomy
03. They Rise
04. Damned
05. Master of Suffering
06. Black Cassock
07. Empire of Death
08. This Is the End
09. Dawn of Hell on Earth
10. Addicted to Kill

Hrací doba: 34:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ferosity

Přestože by se při pohledu na domovinu Ferosity ve spojení s hudebním žánrem, kterým se tito Polácí zabývají, mohlo zdát, že je všechno jasné jako sklo, tak vezměte na vědomí, že tomu tak úplně není. Ferosity nejdou slepě v kolejích, které jim vyjeli jejich známějších kolegové Behemoth, Hate nebo Vader, tahle pětice se se svou tvorbou orientuje spíše na západ. Jejich death metal je totiž svým vyzněním hodně blízký americkému brutálnímu pojetí, které zprofanovaly kapely jako Deicide, Suffocation nebo velikáni Cannibal Corpse.

Ferosity si neberou žádné servítky a můžu říct, že kdyby mi nikdo nevyzradil, že se jedná o polskou partu, tak je automaticky považuji za mladší žáky a krajany výše zmíněných amerických seskupení. Nakolik je podobnost se slavnějšími spolky výhodou a nakolik nevýhodou, to by byla otázka na delší diskuzi, ale fakt je, že „Blasphemous Verses“ není vůbec špatný výtvor a ta inspirace mu vůbec neškodí.

Co se přímo Ferosity týče, tak co by vás mohlo zajímat, je skutečnost, že „Blasphemous Verses“ je už jejich třetí počin, takže nějaké zkušenosti již mají a je to znát. Na posledním albu navazují na dvojici zářezů „Overthrown Divinity“ a „Primordial Cruelty“, které vyšly v roce 2006 respektive v roce 2009 a přinášejí poměrně osvědčený recept na brutální death metal. Death metal, který nezná slitování a krví a mrtvolami se to všude jenom hemží. Je to sice povedené divadýlko a snad už nikdo tou bezbožností nemůže být šokován, ale Ferosity znějí ve všech ohledech oddaně a uvěřitelně. Tato pětičlenná parta si svým zanícením určitou fanouškovskou základnu již za dobu své existence stihla ve své domovině získat, přeci jen funguje již více než 15 let, a právě ona sehranost a zkušenost je na „Blapshemous Verses“ příjemným bonusem.

Je to sice brutální náklep, který má do progresivních postupů na míle daleko, ale i navzdory faktu, že je „Blasphemous Verses“ až nebezpečně jednotvárné (ostatně, co by člověk po tomhle hudebním stylu chtěl, že ano?), tak nenudí. Ačkoli toto pojedí death metalu není zrovna mým šálkem kávy, a pokud nemám opravdu neutichající žízeň po chorobné brutalitě, tak k albům Deicide a jim podobným sahám prakticky jen velmi zřídka. Přesto mě Ferosity zastihli v takové náladě, že jsem neměl problém je otočit i dvakrát v jednom dni, což je pro mě jindy nemyslitelné. Pomáhá tomu jistě i povedený zvuk, jenž se nemění v neforemnou zvukovou stěnu, ale v rámci mezí je vše hezky smícháno dohromady, aniž by se jednotlivé nástroje ztrácely. Tedy až na basu, kterou tradičně slyší jen ti, co mají dobrou představivost.

Všechno tedy zní přesně podle stylového zadání, takže dvojici bestiálních kytar a rytmiky zaštiťuje brutální growling z hrdla Pawła „Pavulona“ Kędzielskiho, který již v řadách Ferosity nepůsobí, ale s nahráváním alba svým kámošům pomohl. Když si vezmu skladby jednu vedle druhé, tak nemá smysl se snažit nějakým způsobem je zevrubně popisovat a rozkládat na prvočinitele, protože by to byla kontraproduktivní práce. Zvlášť když všechny znějí s jistou dávkou rezervy jedna jako druhá. Ferosity v úvodu spustí nebezpečný „Ritual“ a od té doby je na posluchači, jestli tu jejich hru akceptuje, nebo ne. Pakliže ano, tak se připravte na půlhodinku neutichající řežby, protože jestli něco od skladeb s názvy „Blood Red Sodomy“, „Master of Suffering“ nebo „Empire of Death“ nečekat, tak jsou to melodie a místo pro odpočinek.

Tím, jak je „Blasphemous Verses“ ucelené a prosté na jakékoli experimenty, tak nemůžu říct, že by mě nějaká skladba vyloženě nebavila. Deset písní s hrací dobou kolem tří minut je pro tenhle styl tak akorát na to, abych se při poslechu nezačal nudit a aby písně neztrácely tu agresivitu, která je pro tuto hudbu nezbytná. Aniž bych chtěl dělit jednotlivé skladby na nějaké skupiny, tak musím říct, že se mi subjektivně hodně zalíbily klasické brutality typu „Ritual“ a „Damned“, protože jsou to přesně ty skladby, jaké člověk od podobného stylu očekává. Tyhle navíc oplývají relativně hitovým potenciálem, který zajišťuje úderné frázování a povedené kytary.

Ferosity sice neobjevili Ameriku a jejich třetí placka „Blasphemous Verses“ je v mnoha ohledech sázkou na jistotu, protože tohle je ten typ alb, které velké kapely nahrávají proto, aby nenasraly své nejvěrnější fanoušky, a mladé party zase z toho důvodu, aby se zalíbily právě příznivcům velkých kapel. Ovšem tito Poláci to dělají tak dobře, že jim tu jejich stylovou oddanost a lásku ke kopě mrtvolné hniloby věřím. Není to sice album na mnoho poslechů, protože takhle jednotvárný materiál se brzy ohraje a postrádá punc léty prověřené kvality, jímž se pyšní stará alba z  90. let, ale jako krátkodobý úlet v tom nevidím žádný problém.

Minirecenze

Thy Worshiper – Ozimina

Komentáře: 2
Thy Worshiper - Ozimina
Země: Polsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 36:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records / Against PR

Poláci Thy Worshiper patří k té poměrně početné enklávě skupiny, jejichž tvorba mi až doposud unikala, přestože se už roky chystám na to, že to konečně změním. Tenhle stav se nepodařilo zlomit ani loňské řadovce „Czarna dzika czerwień“, která byla teprve třetí v historii Thy Worshiper, přestože kořeny téhle skupiny sahají až hluboko do první půle 90. let. Ve své rané éře ovšem Poláci stvořili jen jednu desku „Popiół (Introibo ad altare dei)“ (1996), po jejímž vydání se nad nimi zavřela voda na téměř deset let. Na scénu se vrátili až v roce 2005, kdy také vyšlo jejich comebackové a celkově druhé album „Signum“. Na to pak loni navázalo již jmenované „Czarna dzika czerwień“, nicméně to bylo až letošní EP s názvem „Ozimina“, s nímž jsem muziku Thy Worshiper poprvé okusil podrobněji.

Hned na začátek ovšem musím říct, že jsem od „Ozimina“ dostal něco trochu jiného, než jsem očekával. Netvrdím ale, že to je špatně, protože zrovna v tomhle případě to za negativum rozhodně nepovažuji. Tak nějak jsem totiž myslel, že Thy Worshiper budou mnohem víc black metal, jenže výsledná hudba – alespoň tedy co se aktuálního minialba týká – je trochu jinde a black metal zde (z mého pohledu docela překvapivě) nehraje zas až zásadní a hlavní roli. „Ozimina“ se totiž prezentuje jako více folkový počin. Anebo přesněji řečeno folk rockový až místy folk metalový s občasnými závany tvrdších žánrů.

S tímhle však nemám vůbec žádný problém, vlastně takřka naopak – jsem za to skoro i rád, jelikož jak se záhy ukáže, právě ty tvrdší metalové pasáže jsou těmi nejslabšími momenty „Ozimina“. Nemůžu si totiž pomoct, ale ve své metalové podobě mi Thy Worshiper strašně nelezou do ucha a přijde mi to jakoby trochu rozhozené. To se týká především úvodní „Brzask“. Další výraznější metalové chvilky se objeví ještě v páté „Wśród cieni i mgieł“, kde už mě to tolik za uši netahá, ale pořád to není tak úplně ono.

Nicméně, onen metal tvoří spíše menší část stopáže „Ozimina“, protože po většinou času dávají Thy Worshiper prostor folklórní atmosféře. A právě zde mě to naopak velice baví a už je mi jedno, jestli jde o jemnější atmosféričtější kousky, jež však dost často pohání stále výrazná rytmika, anebo se Thy Worshiper blíží k folk metalu. Především mě strašně baví ženský zpěv, jejž má na starosti Anna Malarz, protože ten, ač je vlastně beztextový, má výborný účinek podobně jako třeba hostující housle, které by myslím skupině slušely i v základní sestavě.

Obecně vzato mě „Ozimina“ i přes několik ne úplně dokonalých momentů baví. EP ukazuje, že schopnosti v Thy Worshiper zcela jistě jsou, takže ten status Poláků nebude jen tak pro srandu králíkům. Po téhle první sympatické ochutnávce jsem navíc ještě o kousek zvědavější na starší počiny, byť tak nějak tuším, že to asi bude znít trochu jinak než novinka. Rozhodně se ale někdy pokusím tomu dát čas, neboť náhodné ukázky z debutu, které jsem si pustil k psaní tohohle závěru, znějí naprosto skvěle.

Recenze

Thaw – St. Phenome Alley

Napsat komentář
Thaw - St. Phenome Alley
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 1.10.2015
Label: Unquiet Records

Tracklist:
01. n/a/k
02. p/m/g

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nutno uznat, že polští Thaw skutečně nezahálejí, činí se opravdu pilně a svou diskografii rozšiřují docela slušným tempem. Poprvé na sebe výrazněji upozornili na jaře 2013, kdy do světa vypustili svůj eponymní debut, na němž předvedli skvělý black metal s hojně dávkovanými vlivy noisu a obecně dalšího experimentu. O rok a půl později, tedy na podzim 2014, jim pak vyšla druhá dlouhohrající deska s názvem „Earth Ground“. Na té Thaw svůj zvuk trochu vyčistili a až na několik experimentálních záchvěvů představili svou spíše black metalovou tvář, byť se jinak stále jednalo o parádní záležitost.

Uplynul sotva rok a Poláci se hlásí o slovo znovu se svým třetím zářezem do řadové diskografie, který byl pojmenován „St. Phenome Alley“. A s nadsázkou by šlo říct, že se s ním Thaw skoro snaží zpátky umravnit to black metalové směřování předchůdce, protože tentokrát se jedná o experimentální záležitost. Ve skutečnosti však obě přítomné skladby vznikly ještě předtím, než bylo natočeno „Earth Ground“, pouze vycházejí se značným odstupem.

Než se ale pustíme do samotné muziky, určitě bude stát za to ztratit ještě několik málo slov o pár zajímavostech okolo „St. Phenome Alley“. Tou asi nejdůležitější je fakt, že obě kompozice, tedy „n/a/k“ a „p/m/g“, jsou produktem čistokrevné improvizace. Vedle toho je také (v tom dobrém slova smyslu – podle mě) zvláštní, že „St. Phenome Alley“ vyšlo pouze na audiokazetě a navíc ve velmi limitovaném nákladu. Bylo totiž vyrobeno pouhých 120 kopií, z nichž 80 bylo na černé kazetě a 40 na bílé kazetě. Pokud byste však o tuhle raritku měli zájem, asi vás moc nepotěší, že už je to rozebráno do posledního kousku.

Minimálně dvakrát už jsem vlastně naznačil, oč na „St. Phenome Alley“ půjde – to když jsem řekl, že se tentokrát jedná o experimentální záležitost a že jde o dílo improvizace. Ačkoliv jsou Thaw přece jen považováni především za black metalovou skupinu, na jejich novince se žádný metal nenachází. Jde o čistě dark ambientní nahrávku, již provází až na dřeň ohlodaný minimalismus. Skutečně není na místě očekávat jakékoliv melodie, kytarovou agresi nebo cokoliv na tenhle způsob. Náplní „St. Phenome Alley“ je takové to pověstné „skoro-ticho“, plíživý šum a tajemné (pa)zvuky. V obou skladbách však k nějaké gradaci přece jen dojde, když se do všudypřítomného minimalismu začnou přidávat bicí, a v obou případech jde o vrcholné momenty nahrávky, a to ať už se bavíme o 13. – 15. minutě „n/a/k“ nebo 19. – 20. minutě (kam se ale postupně směřuje už někdy od 15. minuty) „p/m/g“. A ve druhé jmenované se v oné nejnátlakovější chvíli dokonce přidají i hutnější kytary.

Z výsledné podoby „St. Phenome Alley“ mám ovšem poněkud rozporuplné pocity. Výše zmiňované pasáže jsou rozhodně výborné. Dále se mi obecně líbí hodně temná, skoro až dusivá atmosféra, již se Thaw podařilo zhmotnit a ještě vyšperkovat skvělou obálkou, která k vyznění alba určitě sedí. Na jeden pokus je tohle všechno dost na to, abych si „St. Phenome Alley“ regulérně užil. Nicméně při dalším poslechu se ten účinek kolikrát nedostaví a deska se víceméně zvrhne jen v potemnělou kulisu, která si o pozornost nedokáže říct. A tyhle dva protichůdné názory se ve mně trochu mlátí a pořád se vlastně nedokážu rozhodnout, zdali mě „St. Phenome Alley“ baví, anebo spíš nebaví. A i když je mnohdy pravda uprostřed, tady to neplatí, protože zde je pravda jednou tam a podruhé na úplně opačné straně.

Thaw jsou určitě hodně zajímavou kapelou a ani „St. Phenome Alley“ na tom nic nemění. Přesto se ale nemůžu ubránit dojmu, že jsem doufal, že ta deska bude víc strhující. Hodně jsem se na novinku těšil, protože představa čistě experimentálních Thaw mě lákala, ale do té vyložené spokojenosti mi tam ještě ždibec schází. Když to srovnám s tím, co Poláci předvedli ve svém předchozím experimentu, uhrančivě rytmické „Earth Grounded“ (která navzdory názvu nepochází z desky „Earth Ground“, nýbrž ze splitu s kolegy Echoes of Yul), pak „St. Phenome Alley“ bohužel prohrává. A budu-li srovnávat čistě jen s řadovými deskami, pak „Thaw“ i „Earth Ground“ si s odstupem pustím asi radši a debut stále zůstává nesesazen ze svého trůnu. Navzdory tomu všemu by však bylo trochu neférové označit „St. Phenome Alley“ za špatnou věc, protože do toho má zase daleko, a aby to nevyznělo jen jako srabácké couvání před koncem recenze, můžu tenhle názor podložit prohlášením, že jsem stále upřímně rád, že jsem si stihl uzmout jednu z oněch 120 kazet pro sebe.

Thaw - St. Phenome Alley

Druhý pohled (Atreides):

Thaw potřetí během tří let, opět docela jinak a opět na výbornou. Precizní, úderný buchar z černého kovu tentokrát vystřídaly nebývale rozměrné ambientně-dronové plochy, čímž se „St. Phenome Alley“ postavila do přímého protikladu „Earth Ground“. Dvě skladby, každá natažená do délky více než dvaceti minut, ukazují posluchači odlišnou tvář kapely, která byla prozatím nejvíce patrná na eponymním debutu, ale ani zdaleka v jeho rámci nedostala takový prostor jako na letošním počinu.

Jak to bývá v žánru zvykem, obě rozsáhlé kompozice postupně bobtnají a nabalují na sebe vrstvu za vrstvou. Úvodní ruchy ozvýající se do nicotného prázdna prvních minut „n/a/k“ střídá naříkání kytary a následný nástup monotónních bicích čarujících hypnotickou atmosféru. Stupňující se napětí však jen poleví v oblouk vyskládaný z hluku a ruchů, které překlenou klidnou část mezi první a druhou skladbou, přičemž plynule navazující „p/m/g“ se noří ještě hlouběji do vod drone ambientu. Omamný úvod alba přechází ve fyzicky nepříjemnou paranoiu a depresi, které se během poslechu nelze zbavit. Kytara na pozadí čím dál víc skřípe a lomozí, zatímco bicí tepou v rytmu skomírajícího srdce, aby následně prolnuly s hlukovými výjezdy a nakonec umlkly docela. Vrchol doprovází vědomí, že již brzy nastane konec, zánik, že nezbude nic než prázdnota, hlubina, do níž se vše vybudované zpět propadne a nevyjde zpět. Katarze a střízlivění.

Thaw

Pokud „Earth Ground“ bylo spalující slunce, které sežehlo půdu se vším živým, co po ní kráčelo, „St. Phenome Alley“ je vodní masou. Pohlcující objetí, z něhož se člověk nevymaní, dokud jsou Thaw u slova, je již nepsanou samozřejmostí, na kterou je člověk u Poláků zvyklý, jen tentokrát je mnohem méně destruktivní… tedy, alespoň fyzicky. Zároveň však přináší rozmazané kontury a nejasný směr, kterým se ubírá, a tedy i poněkud nejisté uchopení nahrávky, pro jejíž hlubší obsažení je potřeba více poslechů. Přesně ten moment, kdy album dohraje, a člověk si řekne: „Bylo to dobré, ale…“

Ale. Něco tomu chybí. Nebo snad přebývá. Ale co? Smysl? Význam? Nedostatek instrumentů? Nápadů? Nelidského řevu? Většina takových pověstných „ale“ se vyjasnila s důkladným seznámením, které zabralo mnoho hodin. Nicméně i tak si myslím, že nějaký výraznější, možná agresivnější, ničivější závěr by rozhodně slušel a dal tak posluchači něco, nač celou dobu čeká a k čemu podvědomě směřuje. Ale i přesto mě „St. Phenome Alley“ uchvátila – především prostorem, který poskytuje pro vlastní běsy posluchačovy. A pokud se takhle zapsala skupina, jejíž hlavní doménou budiž především industriální black metal, rozhodně to není vůbec, vůbec špatné. Podobě jako v případě Progenie terrestre pura a jejich ambientně-vesmírného ípka „Asteroidi“ mi tedy nezbývá než doufat, že se Thaw podobným směrem vydají v budoucnu znovu, protože jak je vidět, na výborné nápady tahle kapela rozhodně nestrádá.

Recenze

Non Opus Dei – Diabeł

Napsat komentář
Non Opus Dei - Diabeł
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
01. Milk of Toads
02. In the Angles of Her Sigil
03. Władca ropuch
04. Gold-Finding Hen, Kiss-Finding Whore
05. The Other Side of the Mushroom
06. Pustka twoja we mnie
07. Trickster – Shapeshifter
08. Plony
09. Oko kruka, głowa anioła
10. The Tenfold Gift

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Propaganda Chaosu / Non Opus Dei / Grand Sounds PR

Poláci Non Opus Dei se už vlastně na scéně pohybují poměrně dlouho – vždyť nechybí mnoho a pomalu budou moct slavit výročí dvou dekád. Avšak já osobně, ačkoliv jsem to jméno znal již dříve, jsem se s tvorbou téhle skupiny poprvé podrobněji setkal až s příchodem minulé desky „Eternal Circle“, jež vyšla v září léta Páně 2010. Oním důvodem, proč jsem to tehdy konečně zlomil, byla úchvatná vizuální stránka, která mě hodně nalákala. Co si budeme povídat… už jen ten digipack s ručně navázaným bookletem anebo kus sušeného pelyňku přímo zastrčený přímo v obalu, to prostě vypadá krásně.

A naštěstí – i hudebně mě „Eternal Circle“ bavilo. Neříkám, že to bylo úplně bez výhrad, protože několik momentů mi lezlo do uší trochu hůře, ale to byly jen detaily, protože celkový dojem z desky byl rozhodně dobrý. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem prostě prase líné a že je toho všude k poslechu obrovská spousta, k nastudování kompletní starší tvorby Non Opus Dei jsem se stále ještě nekopal. Na druhou stranu, jejich další počínání si nenechávám utéct a tím hned následujícím počinem byl docela zajímavý split „Dziwki dwie“ s kolegy z Morowe. Bohužel (z pohledu hlavní hvězdy dnešní recenze), na tomto splitku byli Non Opus Dei až ti druzí, a přestože ani jejich příspěvek nebyl špatný, materiál od Morowe měl lehce navrch.

Zapomeňte ovšem na „Dziwki dwie“ i na „Eternal Circle“ – je tu totiž novinka „Diabeł“, o níž mohu hned zkraje a na rovinu prohlásit, že tato oba své předchůdce naprosto brutálním způsobem pohřbívá, jakkoliv se ani na nich nenacházela špatná muzika. Jestli jsem o „Eternal Circle“ prohlásil, že se ten poslech neobešel úplně bez výhrad, pak vězte, že na „Ďáblovi“ už Non Opus Dei ten svůj našlapaný black metal dotáhli k dokonalosti a tentokrát už to bez výhrad skutečně je.

Zjednodušeně řečeno, Non Opus Dei hrají agresivnější black metal techničtějšího ražení, nicméně vedle hrubších pasáží, v nichž mnohdy letmo vykukují i vlivy mrtvolného death metalového brášky, umějí Poláci nasadit také atmosféru nebo lahůdkové vyhrávky. A právě na „Diabeł“ tenhle poměr mezi agresivním a atmosférickým vybalancovali na skutečně skvělou úroveň a navíc to zalili výstavní skladatelskou formou. „Diabeł“ je tím pádem deska, která uhání kupředu jak zběsilá, je ohromně zábavná a takříkajíc leze do ucha úplně sama, a přitom se v žádném případě nejedná o volovinku na pár poslechů – právě naopak, protože novinka Non Opus Dei se určitě může chlubit velkou životností. Je to album, které má naprosto ukázkový tah na bránu a takový ten švih, a přitom je pořád hodně chytré a dokáže nabídnout přehršel bravurních nápadů.

Nějaké vrcholy se mi vybírají těžko, protože Non Opus Dei dokážou bavit po celých 36 minut, kdybych ale fakt musel, určitě bych nesměl opomenout působivou „Trickster – Shapeshifter“, protože to je síla jako čuně. To samé by šlo říct i o „Gold-Finding Hen, Kiss-Finding Whore“, která umí střídat výtečné melodie s agresivními pasážemi. Nicméně, když už jsme u toho, k zahození určitě není ani otvírák „Milk of Toads“, temnější pětiminutovka „Władca ropuch“ anebo hutná „Pustka twoja we mnie“. Ale jak jsem řekl – tu úroveň to prostě má po celou dobu trvání, ať už hraje vypalovačka, techničtější moment nebo přijdou na řadu hypnotické vyhrávky. Abychom si ale rozuměli, musím zdůraznit, že ani v těch nejagresivnějších chvílích nejsou Non Opus Dei bezhlavou hoblovačkou a stále si zachovávají jakousi inteligenci.

Stejně tak se špatně vybírá i nějaký stěžejní prvek, na němž by „Diabeł“ stavěl především. Jistě, první na ráně jsou kytary, jejichž linky jsou místy skutečně excelentní, ale moc se mi nechce pominout ten zbytek, protože třeba i baskytara je krásně slyšitelná a má dost zajímavých momentů. I bicí jsou dost nápadité a mají daleko do obyčejného klišé bum-čvacht ve středních tempech a sypu-jak-magor v těch rychlejších. Pochvalu ovšem zaslouží i zpěv, jelikož vokál Klimorha je parádně jedovatý a k „Ďáblovi“ sedne hodně dobře.

Třešničkou na dortu pak budiž opětovně nádherná obálka – a to neříkám jen kvůli tomu, že jsou na ní vidět výstavní cecíky, fakt je ten přebal úžasný (ačkoliv musím říct, že ten pro CD verzi – onen bílý v záhlaví recenze – se mi líbí víc než ten alternativní pro vinylovou edici), což albu přidává ještě víc na přitažlivosti. Zjednodušeně řečeno, „Diabeł“ je výborná a hodně výrazná deska, jíž se určitě vyplatí věnovat poslech.

Non Opus Dei - Diabeł