 |
|
Země: Brazílie / Polsko Tracklist: Hrací doba: 91:18
|
Před nějakou dobou jsem na internetu narazil na takový pěkný vtip, který popisoval sociální zařazení lidí dle hudebních žánrů, jaké poslouchají. Z celkem šesti úrovní byla ta první, „nejnormálnější“ vyhrazena „normálnímu plebsu“ poslouchajícímu věci jako pop nebo rock. Naopak v páté úrovni se nacházeli „outcast“ lidé s experimentální muzikou, noisem či free jazzem, zatímco šestá byla vyhrazena individuím „disattached from the social dogma“ s žánry jako harsh noise, drone nebo dark ambient. Album, o němž si dnes budeme povídat, by na tomto obrázku patřilo někam na pomezí pětky a šestky…
Nejprve si ovšem musíme říct, co a kdo se vlastně skrývá pod prapodivným názvem Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations, byť do jisté míry je sám o sobě výmluvný. Nejedná se totiž o standardní kapelu, nýbrž o kolaboraci dvou rozdílných projektů, které mají společnou zálibu ve značně experimentálních žánrech, o jejichž existenci běžní smrtelníci nemají ani tušení. V čem se ale navzájem liší hodně, to je místo původu. Zatímco Dancing Deadlips (toto jméno by vám jen tak mimochodem nemuselo být neznámé – desku „Song of the Flight“ jsme zde svého času recenzovali) pochází ze sousedního Polska, domovinou Obasquiat je pak daleká Brazílie. A jak název hlavičky tohoto sloučeného projektu naznačuje, společně se obě formace vydaly na ničím neomezovaný zvukový průzkum.
„The Mindness“ bezesporu patří k nahrávkám, jejichž poslech je výzvou, kterou nedokáže absolvovat každý. Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations totiž nabízejí hodinu a půl dlouhé (předpokládám, že přinejmenším v nějaké míře) improvizační experimentování napříč několika velice okrajovými žánry. Nicméně myslím, že bez újmy na přesnosti bychom mohli říct, že hlavním zastřešujícím stylem celého počinu je dark ambient a jeho minimalistické šumění. Minimalismus je ostatně vedle experimentu jedním z hlavních poznávacích znamení „The Mindness“, protože v tomto případě byste neměli očekávat nějaké šílené přeskakování od jednoho ke druhému, multižánrovou horskou jízdu a další zběsilosti. V tomhle případě se na to jde z druhé strany a na darkambientní „ticho“ se nabalují vlivy ve formě, jež ctí antibombastické ladění desky.
A jakéže vlivy lze tedy očekávat? Předně, vedle dark ambientu je druhým stěžejním prvkem „The Mindness“ něco, co se u podobných záležitostí zas tak moc nenosí – vokál. Samozřejmě se ale netěšte na zpěv v tom pravém slova smyslu. Spíše se připravte na zastřené vokální rozjímání, deklamaci, místy skoro až mluvené slovo, leckde primitivní zaříkávání. A na takovýto základ už jen začněte nasypávat náznaky noisu, world music, free jazzu, industrialu nebo dronu. Zajímavý je především ten ethno nádech, jenž sice neprostupuje celým albem (ono se totiž nejedná o náladově zas tak uzavřenou a monoliticky neměnnou věc), ale když se objeví, působí – v rámci nastavených minimalistických mezí – osvěžujícím dojmem. Příkladem budiž třeba druhá „Duke de Dada“.
Z minimalistického experimentu se k nějaké opravdu výrazné pasáži vystoupí jen zřídka, ale tu a tam se tak přeci jen stane. Třeba hned v úvodním, 23 minut dlouhém kolosu „Light Is a Fuel Made of Stars“, kdy po deseti minutách šumu na chvíli vypluje na povrch lahodná melodie. Další takový moment se nachází kupříkladu v předposlední „Dada the Dude“, kdy z takřka nezřetelného skoro-ticha vytryskne hlasitý syntezátor a trochu vám potýrá ušní ústrojí.
Přejděme však konečně k tomu důležitému, protože, ruku na srdce, u podobných záležitostí je vlastně podrobný popis bezpředmětný. Nikoho nezajímá, že „v 358. sekundě čtvrté skladby se ozve geniální dvouapůlvteřinové sólo na taiwanskou fujaru“ a podobně. Vím, že je to taková mantra, jakou v trochu obměněné podobě opakuji skoro v každé recenzi na takovéhle žánry, ale ono to tak je – stěžejní je ten pocit. Není až tak důležité, jak přesně to zní, ale je extrémně důležité, jak to působí. A v tomto ohledu mohu považovat „The Mindness“ povedenou desku, jelikož mě ten poslech baví. Jistě, ani náhodou to není lehká nahrávka na docenění a pochopení; samozřejmě, že to chvíli trvá, než člověk začne vidět i do koutů, a to ještě ne do všech (přece jen, 90 minut je 90 minut a experiment je experiment). Přesto všechno se dá do alba relativně lehce ponořit nechat se unést. Délka nijak nevadí, ono to uteče až nečekaně rychle.
Je pravda, že se nejedná o nějaké nekritické nadšení bez výhrad. Je zde i několik momentů, které bych si dokázal představit lepší, například se sem tam stane, že mi vokály přijdou zbytečně afektované. V rámci takhle obrovité hrací doby se však jedná o zanedbatelnou část; navíc je spousta pasáží naopak výtečných (jeden příklad za všechny – vypointované nervní finále „Heavy Mental Orange“). Celkově vzato mám z toho dobrý pocit a někde v těch spodních proudech si mě to dokázalo podchytit.
