Archiv štítku: Testament

Reporty

Brutal Assault 18 (středa)

1 komentář
Brutal Assault 18
Datum: 7.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Beast Within the Sound, Dying Passion, Hentai Corporation, Jungle Rot, Malignant Tumour, Testament

Intro:

H.: Brutal Assault už je každoroční zastávkou nejednoho českého fanouška tvrdé muziky, což platí i o nejednom článku naší redakce. Tentokrát se nás do Josefova vydalo celkem pět z řadových redaktorů a ještě jeden člen externího týmu. V reportu vám tentokrát přinášíme pohledy tří lidí – H., Ježury a Prdovouse. Jak už to tak bývá, na některých kapelách jsme byli všichni tři, na jiných byl třeba jeden, na nějakých zase nebyl, ale všechno se stihnout nedá a občas se přihodí, že člověk z nějakého důvodu nevidí ani to, co vidět chtěl. Každopádně, snad půjde o alespoň trochu zajímavé čtení i tak.

H.: Report bude kvůli své délce klasicky rozdělen do několika částí, jejichž počtem si doposud nejsme jisti, protože tvorba dalších dílů článku stále probíhá… Tak či onak, dnes začínáme s první částí, jež mapuje první festivalový den a polovinu druhého…

Středa:

H.: Původně pouze jako warm-up party, nyní už jako regulérní den, byť oproti následujícím třem dnům v trochu skromnější podobě na jednom pódiu. Jako první se slova ujali domácí Beast Within the Sound, kteří předvedli jakýsi technicky zahraný modernější metal, což není tak úplně můj šálek čaje. Živě to sice bylo úplně v pohodě a nemůžu tvrdit, že bych se nudil, ale do jisté míry to mohlo být i tím, že to byla první kapela a že už se člověk těšil na nějakou muziku, ale jinak to moc velký zázrak nebyl. Pánové sice své nástroje evidentně ovládali s jistotou, ale k čemu to je, když tohle dneska umí v podstatě každá podobná skupina a ve výsledku znějí všechny stejně. Hudebně mi to prostě nic nedalo. Z jejich vystoupení tedy nejvíc v paměti utkvěl parádně nalitý zpěvák, jemuž se při mluvení mezi písničkami ukázkově motal jazyk.

H.: Jako druzí na pódium nastoupili Dying Passion, kteří jsou vždycky sázkou na jistotu. Ačkoliv ani oni nejsou kapelou, kterou bych si já osobně doma nějak zvlášť pouštěl, živě mě naopak velmi baví a nevzpomínám si, že bych od nich někdy viděl set, který by mě nudil, přičemž výborná série nebyla přerušena ani tentokrát. Dying Passion tu svojí atmosféru prostě umí, je to hezky provzdušněné, přirozené a civilní, přesto pořád inteligentní a i přes sympatickou nevtíravost velmi zábavné, což všechno ještě podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka. Jasně, v menším klubu bude tahle skupina vždycky lepší než na velkém pódiu a za denního světla, ale i tak si není vůbec na co stěžovat, snad kromě zvuku, který místy na férovku vypadával, což je poměrně nemilé.

Ježura: Bývalá středeční warm up party se už loni přeměnila na regulérní festivalový den, ale i tak zůstává spíše rozjezdem pro zavčasu dorazivší účastníky. Letos se ve středu mezi půl šestou podvečerní a cca půl jednou ranní představilo sedm kapel a z nichž jsem si kvůli kombinaci nevyspání a dost šílené únavy z horka udělal čas pouze na čtyři. Mojí první kapelou Brutal Assaultu 2013 se tak stali Dying Passion z Šumperka. Že jde o kapelu mimořádných kvalit zdaleka nejen v rámci domácí scény, jsem se přesvědčil už dávno, ale na Brutal Assaultu mě v tomto dojmu Dying Passion jedině utvrdili. Jejich atmosférická progresivní hudba tentokrát zněla trochu tvrději, než jak je tomu na desce, ale nikterak jí to neuškodilo, spíše naopak. Jakkoli všichni muzikanti dělali svým výkonem i vystupováním dobrý dojem, absolutorium musím složit v první řadě zpěvačce Zuzaně Jelínkové. Ta nejenže excelovala hlasově, ale zároveň naprosto famózně zvládla roli frontwoman a já na ní mohl většinu setu oči nechat. Její projev bylo tak akorát sexy, ale přitom ani náznakem laciný, a navíc se to perfektně hodilo k samotné hudbě. Jedinou vadou na kráse jinak naprosto skvělého koncertu byly technické problémy – co chvíli totiž vypadly hlavní reproduktory nebo alespoň některé jejich kanály a minimálně kytary tak šly ven snad jen z vlastních aparátů. Tento nešvar se sice do čtvrtka podařilo eliminovat, ale Dying Passion jím ze středečních kapel utrpěli asi nejvíce.

H.: První zahraniční akvizicí se stali Jungle Rot ze Spojených států amerických se svým nepříliš objevným death metalem, který živě vlastně i docela šlapal, ale jinak se dá o Američanech říct v podstatě to stejné jako o Beast Within the Sound, byť hudebně je to o něčem jiném – na koncertě se to docela dalo a člověk se u toho nenudil, ale hudebně to bylo velmi zaměnitelné a během vystoupení nezaznělo vůbec nic, co by mě mělo donutit se po nějaké tvorbě Jungle Rot shánět. Musí se ovšem nechat, že se pánové na pódiu dost snažili a za svou šanci si na takové akci zahrát byli asi dost rádi. Jinak to ovšem mělo blíž k průměru než k extázi.

H.: Chorvaty E.N.D. jsem si dovolil odpustit, takže hurá na následující Malignant Tumour. Ti jsou také sázkou na jistotu a člověk už tak nějak nepochybuje, že když na ně jde, bude se bavit pořádným špinavým rock’n’rollem. Stalo se. Od Malignant Tumour sice vždycky +/- víte, co máte očekávat, ale pořád to má kule a pořád je to sranda. Navíc oproti normálu tentokrát byla akorát výpravná pyroshow, různé prskavky a rachejtle, které si kapela na Brutal Assault připravila, což se nakonec nejvíce projevilo při předposlední “Saddam Hussein Is Rock ‘n’ Roll”, při níž pódium skoro hořelo. Jinak to ostravské čtveřici hoblovalo parádně a hrálo se samozřejmě jak z aktuální fošny “Overdose and Overdrive” (titulní věc “Overdose and Overdrive” nebo “The Secret Source”), tak i z těch předchozích, například titulní kus předchozího alba “Earthshaker”.

Ježura: Sotva dohráli Dying Passion, vybrala si na mě daň únava a k ukončení odpočinku jsem se přemluvil až okolo deváté večerní, kdy měli přijít na řadu Ostraváci Malignant Tumour. Poučen o skutečnosti, že kapela bere svou muziku i sebe sama s velkým nadhledem, jsem si pak tenhle koncert užil dosytosti. Pánové sypali jeden song za druhým a vůbec nevadilo, že je to všechno na jedno brdo. Muzika měla koule a vousáči zase stylu na rozdávání, takže náramná zábava byla nevyhnutelná. Třešničkou byly různé rachejtličky a “take fajne kurva plameny”, které ve večerní tmě pěkně vynikly. Zkrátka rokenrol jak cyp a veliká sranda k tomu, takže za mě bez ztráty kytičky.

H.: Když byla středa ještě jenom nultým dnem, vystupovaly zde pouze české kapely. Že už se nyní jedná o regulérní den festivalu, značil i fakt, že letos ve středu vystoupil i jeden z těch větších taháků Brutal Assaultu, thrash metalová legenda Testament. Musím se přiznat, že když v Josefově americká pětice vystupovala naposledy, líbila se mi o kus více, ale i tentokrát se toho pánové zhostili více než skvěle a začali vyučovat, jak se má hrát thrash metal. Zkraje vystoupení trochu zlobil zvuk a podobně jako u Dying Passion dokonce i úplně vypadával, ale naštěstí se to poměrně brzo dalo do kupy a dál už bylo všechno v pohodě. Velmi se mi líbilo, že si celá kapela vystoupení vyloženě užívala a rozhodně nepřijela zahrát jen rutinně a z povinnosti, což je u takových veteránů hodně potěšující – tím spíš, když pak jindy člověk vidí na pódiu mladé kapely, které se tam tváří znuděně. Za bicí se posadil Gene Hoglan, jenž je legendární sám o sobě, a všechno odbouchal s naprostým přehledem, což ale není žádné překvapení, protože od takového jména se snad ani nic jiného čekat nedá. Velký prostor v setlistu dostala poslední deska “Dark Roots of Earth” (“Rise Up”, “Native Blood”, “Dark Roots of Earth”, “True American Hate” – obzvláště titulka byla v živém podání skvělá), což je dobré, protože je aspoň vidět, že Testament nechtějí a ani nehodlají žít jen z minulosti a dokola přetáčet staré věci, jak je tomu bohužel u jiných kapel, byť pár klasik jako třeba “Into the Pit” nebo “Burnt Offerings” samozřejmě zaznělo. Jako vyloženě nářezový zavírák setu se pak osvědčil titulní kus desky předchozí, “The Formation of Damnation”, jejíž prostřední pasáž ve středním tempu vrcholící v perfektním sólu Alexe Skolnicka je jednoduše bomba.

Ježura: Post středečního headlinera obsadili Američané Testament a já byl docela zvědavý, copak se z jejich vystoupení vyklube, jelikož mě studiová tvorba těchto thrashových veteránů jaksi minula. A protože jsem – čert ví proč – pojal podezření, že jejich novinka “Dark Roots of Earth” patří k tomu nejlepšímu, co v thrashi za poslední roky vyšlo, čekal jsem, že mě koncert docela odrovná. Nač to protahovat, nestalo se. Přesto jsem však byl svědkem velmi solidního vystoupení, za které se Testament rozhodně stydět nemusí. No a když jsem si i já občas spokojeně poklepával do rytmu, fanoušci kapely nebo žánru asi museli být výsostně spokojení – i přes opět vypadávající reproduktory, na jejichž adresu se z davu vznesla pěkná řádka peprných výrazů.

H.: Největší námrd středy byl ovšem ještě stále před námi a postarali se o něj čeští blázni Hentai Corporation. Jako jo, tahle skupina je na koncertě vždycky obrovská prdel, ale tentokrát to byl ještě větší level než obvykle. Samozřejmě, na prvním místě stojí muzika, která je v případě Hentai Corporation výtečná, ten jejich hodně neortodoxní rock’n’roll plný spousty kliček má vážně grády, všichni instrumentalisté hráli s obrovským zanícením a i jenom tohle bylo hodně super, avšak kdo někdy tuhle skupinu viděl, jistě mi dá za pravdu, že živě se z toho stává totální one-man show zpěváka Radka, jehož masivní exhibování, šílené vokální skřeky a tuny sprosťáren a oplzlých hlášek nemají na české scéně konkurenci. Tohle sice dělá vždycky, ale tentokrát to dotáhnul k naprosté dokonalosti a cokoliv z něj vypadlo, tak to byla perla, u které jsem se řezal smíchy. A to bych vážně nevěřil, že se budu takhle smát tomu, když někdo do písniček úplně náhodně vykřikuje “Do prdele!” nebo do “Píča!”. Nazývání všech přítomných kundami, vyjádření sympatií Miloši Zemanovi (“Chcípni, ty zmrde!”) nebo Michalu Davidovi a Richardu Krajčovi z Kryštof (“Tuto píseň bych věnoval dvou lidem, jejichž estetiku nemám rád, protože je to mrdka.”) navzdory naivním představám o tom, že by se mi v mém věku měl líbit už jen inteligentní humor, bavilo stejně tak. Naprosto chápu, když tohle někomu přijde už přes čáru, že to na pódia nepatří, ale nemůžu si pomoct, já se bavil královsky. Při vší úctě k Testament, Hentai Corporation (nebo snad “Hentai Kundoration“?) byli prostě jednoznačným středečním vrcholem.

Ježura: Uzavřít středeční program dostali za úkol pražští Hentai Corporation, kteří si za dobu své existence stihli vybudovat poměrně solidní pověst, a té nezůstali nic dlužni ani v Jaroměři. Eklektický mix rock’n’rollu s whatever metalem na cracku zafungoval i před žánrově vyhraněnějším publikem, než jaké asi obvykle stává Hentai Corporation pod pódiem, a i když jsem se zkraje bál, aby pánové nehráli pro dvacet lidí, kteří vědí, do čeho jdou, nakonec se k pódiu připloužila velmi početná sebranka a soudě podle randálu, který byl s každou skladbou hlasitější a hlasitější, si pošahaní Pražáci přítomné publikum naprosto omotali okolo prstu. Velkou zásluhu na tom měl jako vždy neuvěřitelný showman Radek Škarohlíd, který nejenže skvěle zpíval, ale na pódiu řádil jak stižený tancem svatého Víta a celou show prokládal geniálně oplzlými výstupy a průpovídkami. Jakkoli nejsem kdovíjakým příznivcem bezúčelných vulgarismů, tohle prostě nejde nezbožňovat, když je to taková sranda… Jediná škoda je, že jsem se nemohl zbavit vlezlého dojmu, že ačkoli všechno, co se na pódiu dělo, bylo skvělé, tak že by se to víc hodilo (nebo chcete-li víc vyniklo) na trochu menší pódium. Ale to už jenom hledám mouchy tam, kde nejsou. Hentai Corporation zkrátka opět excelovali, a ačkoli jsem si o něco víc užil Dying Passion, nemám sebemenší důvod oponovat těm, co tvrdí, že Hentai Corporation odehráli nejlepší koncert dne.

Recenze

Testament – Dark Roots of Earth

1 komentář
Testament - Dark Roots of Earth
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Rise Up
02. Native Blood
03. Dark Roots of Earth
04. True American Hate
05. A Day in the Death
06. Cold Embrace
07. Man Kills Mankind
08. Throne of Thorns
09. Last Stand for Independence

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Letošní rok měl být – alespoň na thrashové scéně – rokem druhého návratového alba Testament. Ti si dali opět načas a novinka tak vychází dlouhé čtyři roky od posledního studiového zářezu “The Formation of Damnation”. I když jej považuji za celkem dobrou desku, boom, který kolem ní nastal, jsem zas tak moc nechápal a spíše jsem jej přisuzoval velkému hladu fanoušků, kteří na tehdejší album museli čekat nekonečných devět let. Tím nechci desku nějak zpětně kritizovat, jen si myslím, že Testament tehdy nevyužili situace, která se jim naskytla, a “The Formation of Damnation” bylo klasickým či spíše na klasické postupy sázejícím, ale pouze nadprůměrným albem. V mých očích tehdy Testament se svým zpátečnickým přístupem propadli. Velké naděje jsem vkládal do návratu kytaristy Alexe Skolnicka, jehož hra mi na albech z 90. let chybí nejvíc, ale ani ten nepředvedl nic výjimečného. Po čtyřech letech se tak Testament přihlásili k vykonání reparátu vydáním (jak jinak) velmi očekávané novinky “Dark Roots of Earth”, a kdybych je měl známkovat jako ve škole, tak tentokrát jim ten proklatý zápis do indexu udělím.

Testament se na scéně pohybují už dlouhých 29 let, a když se za jejich diskografií ohlédnu, musím uznat, že za celou svou kariéru nevydali vyloženě špatné album. Jasně, pár jich bylo obecně úspěšnějších, pár zase míň, ale jedno mají společné – všechna jsou dobrou prací na téma klasický thrash metal, a to včetně toho aktuálního. Jak už je u Testament zvykem, nevyhnula se sestavě nějaká ta personální změna, tentokrát odešel/byl odejit z důvodu “vážného zranění” bubeník Paul Bostaph, na jehož místo usedl nikdo menší (věhlasem i tělesnou stavbou) než legendární bijec Gene Hoglan. Ten není v sestavě Testament žádným nováčkem, protože v minulosti se již podílel na “Demonic”, které v sobě skýtalo nejvíc death metalových vlivů v historii kapely, a podobný stylový kotrmelec jsem celkem napjatě očekával i na letošní rok, přestože Eric Peterson proklamoval něco jiného. Od minula však k jistému posunu došlo a je patrný hned na první poslech. “Dark Roots of Earth” je rozmanitějším albem, než bylo “The Formation of Damnation”, a stejně jako minule se o produkci a mix (zase jak jinak) postaral Andy Sneap, jehož práce je extratřída a kapele svědčí. Tentokrát spojení těchto elementů dopadlo ještě o chlup lépe, přestože jsem nepochopitelně na technické provedení nahrávky zaznamenal několik negativních projevů. Co se mimo hudby rozhodně povedlo, je skvělý obal, který mě zaujal hned, když jsem jej poprvé spatřil a už jenom ten, sám o sobě, byl důvodem k pořízení originálu (dobře, fakt, že se jedná o desku Testament v tom hrál roli taky).

Testament se protentokrát nezdržují žádným intrem a jde se hned na věc. Úvodní “Rise Up” sází na rychlé tempo, silný nosný riff a charismatického Chucka Billyho, který je dle mého skromného názoru nejlepším zpěvákem z celé thrash metalové scény. I když není “Rise Up” žádný převrat, tak chytlavý refrén “When I say rise up, you say war” je jako úder pěstí a snadno zapamatovatelný slogan, který donutí zapět si s Billym snad úplně každého. Následuje klipová “Native Blood”, která byla uvolněna již dříve jako ochutnávka a textově zpracovává téma indiánských kořenů Chucka Billyho, který se pěvecky zase vytáhl. Když jsem “Native Blood” spolu s ještě dříve uvolněnou palbou “True American Hate” slyšel poprvé, byl jsem zklamaný, hlavně z druhé jmenované, která se snažila navodit atmosféru “Demonic”, ale kvalitativně na to nestačila. Později, když jsem si obě zasadil do kontextu celé desky, jsem je přeřadil k nejlepším skladbám, jež se na albu nachází. Ty pravé vrcholy však teprve přijdou. Třeba taková titulní “Dark Roots of Earth”, která je zpomalována baladickými momenty a i díky tomu působí trošku epickým dojmem. Ta je prototypem skladby, která mi na posledním albu scházela, kdy se od začátku do konce jelo podle jednoho mustru bez výraznějšího momentu překvapení. Alex Skolnick předkládá jedno lepší sólo za druhým, a i když má nejlepší kreativní léta již za sebou, hraje mu to pořád náramně. Na albu dostal o něco více prostoru oproti riffování Erica Petersona, který je trošku upozaděný, takže v tomhle ohledu se Testament vrací až někam k “Souls of Black” z konce 80. let.

Že Testament umí balady na jedničku, není žádné tajemství, ale to, co si přichystali v podobě “Cold Embrace”, je paráda. Tklivý baladický úvod s krásným vybrnkávaným motivem a Billyho zpěvem postupně přechází v ostřejší refrén a obdobnou střední pasáž, aby se ke konci skladba opět změnila v pomalou baladu. V této skladbě Testament vstoupili na území svých slavnějších kolegů z Metallicy a dopadlo to výtečně, protože právě tuto skladbu jsem si z celého alba oblíbil ze všeho nejvíc. “Man Kills Mankind” je sice obyčejná Testamentovka, ale svou náladou, která evokuje album “The Ritual”, je mi velice sympatická. Doteď jsem ještě nezmínil dobře odvedenou práci rytmické sekce, baskytaristy Grega Christiana a samozřejmě Genea Hoglana, kteří jsou přesní jako švýcarské hodinky a na ploše celého alba se předvádí ve skvělém světle; je fakt, že basa by mohla být malinko výraznější, ale to je jen můj dojem. Gene Hoglan se nepouští do žádných větších akcí a doplňuje své spoluhráče, snad jen v “True American Hate” a “Native Blood” se trošku vymkne kontrole a předvede něco ze svých sypaček, naštěstí ale těchto momentů není tolik a nepůsobí tak rušivě. “Throne of Thrones” a “Last Stand for Independence” uzavírají celé album celkem obstojně, i když žádná hitparáda to není. Prvně jmenovaná by si možná zasloužila zkrátit stopáž, protože tolik nápadů, aby na nich ustála sedmiminutová skladba, zase neobsahuje.

Hrací doba standardní verze se zastavila na příjemných 50 minutách a celé album i díky ní slušně odsýpá. Na zvláštní edici “Dark Roots of Earth” se nám dostane ještě “rozšířené” verze “Throne of Thrones”, která mi nepřišla zas tak ozvláštněná od původní verze, abych se jí nějak blíž věnoval. Krom této bonusové skladby nás čekají ještě cover verze Queen, Scorpions a Iron Maiden. Je sympatické, že si kapela vybrala ne úplně profláklé skladby (i když věřím, že většina z vás je moc dobře zná), ale to jak se s nimi Testament popasovali, už tak pamětihodné není. Krom “Animal Magnetism” od Scorpions mě ani jeden z coverů nezaujal a nevím, jestli se na ně dívat jako na nápad kapely, nebo spíš kalkulaci vydavatelství, aby prostě byly nějaké bonusové skladby jako přidaná hodnota pro zvláštní edici alba.

Před nějakou dobou jsem se rozplýval nad novinkou Kreator a nadnesl jsem do placu myšlenku, že je možné, že do té doby thrashové album roku, bude zanedlouho překonáno právě “Dark Roots of Earth” od Testament. K této situaci bohužel nedošlo a jak Kreator, tak třeba Overkill přišli letos se silnějšími alby, kterým se v mé soukromé sbírce dostane umístění ve vyšší polici. Jsem rád, že od minula se Testament posunuli od bezhlavého riffování k trošku rozmanitější poloze své tvorby a nedopustili tak další nezáživnou, i když profesionálně odvedenou jízdu. I na “Dark Roots of Earth” se najde nějaká slabší skladba, ale z velké části se jedná o hodně dobrou desku, kterou z přehrávače ještě nějakou chvíli nevytáhnu.

Další názory:

Testament jsou již dávno kapelou, u které si můžete být bez obav jistí, že každé nové album, které od ní dostanete, bude velice dobré – “Dark Roots of Earth”, přestože dozajista má své mouchy, tento fakt hravě potvrzuje. Protože se dále zaměřím na těch pár much, musím předem upozornit, že i přesto mám Testament velmi rád a “Dark Roots of Earth” se mi jako celek i přes těch pár nedostatků líbí. Především jde o fakt, že první půle alba je výrazně lepší než ta druhá – první pět songů je prvotřídní thrash metal, proti němuž nemohu říct křivé slovo, zlom ovšem přichází s baladou “Cold Embrace”, která sice není zlá, ale je podle mého názoru až přespříliš dlouhá (slušel by jí čas možná tak poloviční), díky čemuž více než dobře rozjetou desku znatelně zabrzdí. Zbylá trojice songů, jež přichází vzápětí, také není špatná, ale na úvod “Dark Roots of Earth”, jemuž vládne především skvělá titulní věc, se prostě nechytá. Jak jsem ale řekl, i přesto se mi novinka Testament v podstatě líbí a stojím si za tím, že svým autorům, kteří mají na kontě nejednu legendární fošnu, ostudu rozhodně nedělá…
H.

Reporty

Brutal Assault 14

Komentáře: 10
Brutal Assault 14
Datum: 9.-12.8.2009
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Biohazard, Brutal Truth, Carnifex, Darkane, Flowers for Whores, Madball, Mithras, Orphaned Land, Rotting Christ, Sadus, The Lucifer Principle, Turisas

Pátek: Brujeria, Dark Funeral, Grave, Negură Bunget, Novembers Doom, Opeth, Psycroptic, Testament, Ulver, Vomitory, Vreid

Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho

Středa:

První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…

Čtvrtek:

Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.

První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.

Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.

Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.

Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.

Na Rotting Christ sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.

Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.

Řeknu to bez obalu. Z Orphaned Land jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.

Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…

…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.

V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili Brutal Truth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.

Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.

Pátek:

Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.

Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.

Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.

Vomitory i Grave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.

Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.

Jedno z těch výborných vystoupení předvedli Novembers Doom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.

Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation

Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan

Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.

Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.

Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.

Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.

I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska Dark Funeral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.

Sobota:

Poslední den Brutal Assaultu začíná s Black Bomb A, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.

Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.

Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další Ashes You Leave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.

The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.

Na Cripple Bastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.

Teď řeknu něco divného: přestože Ador Dorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.

Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.

Vracím se na Hate Eternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.

Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!

Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.

“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.

Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves

Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).

Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!

Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.

Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.