“Eternal Judgment is a heavy as fuck.” Takhle výstižně začíná propagační pojednání o kanadské partě Eternal Judgment v souvislosti s jejich předloňským EP “Fatal Virus”. Počin, který navazuje na první demo “Time for Vengeance” z roku 2009, je ve všech směrech hrou mladé kapely na oldschoolovou duši posluchačů, protože už při pohledu na skvělý přebal je jasné, že tady se žádné novátorství nekoná. Pokud se to při pohledu na obal může zdát jako pouhá domněnka, tak stačí poslechnout si úvodních 30 vteřin první skladby tohoto EP a najednou je z domněnky fakt.
Čtveřice se zhlédla v kombinaci přímočarých thrashových pasáží ve stylu Nuclear Assault (tuhle partu vybírám hlavně díky výrazné baskytaře, která hraje na “Fatal Virus” skoro stejnou úlohu jako explozivní bicí) a progresivně laděných momentů s přístupem, který není až tak vzdálený jiným kanadským legendám Voivod. Ne, že by byli Eternal Judgment tak techničtí jako třeba Vektor, kteří na tom staví kariéru, ale hračičkovským skladatelským přístupem se od starých Voivod příliš neliší. Možná se vám zdá, že to nemůže tak úplně fungovat, nicméně vězte, že “Fatal Virus” je překvapivě silnou kolekcí songů od takhle mladé kapely. Jasně, hraje tomu do karet fakt, že jsou písně poskládány dle toho nejlepšího, co už někdo před mnoha lety složil, ale ta půlhodinka je tak natlakovaná silnými momenty, že nemám potřebu tohle Eternal Judgment vmetat do ksichtu.
Nejsilnějšími momenty jsou pro mě úvodní trojice “Fatal Virus”, “PowerDrive” a “War Planet… Prisoners of Hell”. První kousek je agresivní jízda na odpich, “War Planet… Prisoners of Hell” naproti tomu střednětempá skladba s jednoduchým kytarovým riffem, jenž je ve spojení s výraznou rytmikou až magicky působivý. O natlakované jízdě “PowerDrive” nelze říct nic negativního, protože i přes delší stopáž má tahle píseň neuvěřitelný tah na branku. A to i přes její proměnlivou strukturu. Prostě a jednoduše, Eternal Judgment se svým EP “Fatal Virus” zabíjí. Skvělá záležitost.
Pensylvánská pětice vznikla v roce 1998 a už od svých počátků se svým stylovým zaměřením orientovala směrem k takovým legendám jako Metallica, Pantera a překvapivě (asi jako úplně každá začínající skupina) Black Sabbath. Když o tom tak přemýšlím, tak jejich hudba odpovídá tomu, co posluchač od tvorby postavené na vlivech odkazu zmíněných kapel může očekávat. Většinou se tvorba 44Mag nese v rychlejším tempu a dá rozum, že v jejich hudbě nesmí chybět pěkně agresivní kytarové riffy. Občas se zpomalí a zhutní, ale ani v těch chvílích nepostrádá “Outlaw Psychosis” na naléhavosti, protože zpěvák Jared Mondell si umí zařvat, i když se jeho kolegové nechají pohltit prapůvodním heavy metalem 70. let.
“Outlaw Psychosis” sice není první deskou 44Mag, protože kapela už v roce 2007 vydala své debutové album s titulem “Past Sins”, ovšem znát to není. Je mi sympatické, že se 44Mag snaží být sví, nesvázaní a evidentně si hrají to, co je baví, ale technické zpracování nahrávky evokuje kapelu lokálního významu, která si desky točí sama někde v garáži. Pokud to má být záměr, tak prosím, ale já sám preferuji alespoň trochu učesanější výraz. Tomuto až amatérskému vyznění nepřidává ani Jared Mondell, který je v uřvaných pasážích nabroušený jako pila, ale jakmile se snaží o civilnější vokál a čistší polohy, tak jsem třeba v druhé “Die Tonight” přemýšlel, jestli ten člověk vůbec umí zpívat.
Album samotné obsahuje desítku slušných songů, z nichž mě bavily hlavně ty rychlejší kousky, takže musím vyzdvihnout šestiminutovou “Heroes of the New Aeon”, kraťoučkou “Overdose” nebo thrashovou “Hands of Misery”. Zbylé kusy neurazí, ani nenadchnou, takže naprosto upřímně říkám, že i po vícero posleších jsem si z poslechu neodnášel žádné pamětihodné momenty. Stylem jedním uchem tam a druhým zase rychle ven je “Outlaw Psychosis” albem ideálním, ale nějaké soustředěné náslechy nejsou na místě. Čistokrevný průměr, kterým se díra do světa udělat nedá.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.7.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. XDM
02. Armorist
03. Down to the Bone
04. Pig
05. Bitter Pill
06. Where There’s Smoke
07. Freedom Rings
08. Another Day to Die
09. King of the Rat Bastards
10. It’s All Yours
11. In the Name
12. The Fight Song [bonus]
13. Miss Misery [bonus]
Důvodů, proč se “White Devil Armory” amerických harcovníků Overkill stalo hned po svém ohlášení jedním z nejočekávanějších letošních alb na poli thrash metalu, je hned několik, ale jako nejdůraznější se zdají být dva. “Ironbound” a “The Electric Age”. Při vyřknutí těchto dvou titulů musí být všem jasno, o čem je řeč. Po vydání prvně jmenovaného opusu v roce 2010 jsou Overkill v laufu a vypadá to, že na co sáhnou, to se jim pod rukama mění ve zlato, protože aby se kapela, která ještě několik let zpět paběrkovala s nikterak výraznými deskami, vzedmula k takové formě, to je vskutku nevídaná věc. Následující “The Electric Age” svého času potvrdilo velmi silnou formu, v níž se Overkill v této dekádě nacházejí, takže od “White Devil Armory” jsem nečekal nic menšího, než parádní thrash metalovou desku hodnou jména, které se nese nad roztaženými křídly netopýra, jenž v opět lehce zeleném nádechu vítá posluchače do pořádného uragánu.
Samozřejmě se hned od přečtení titulku recenze nabízí otázka, jestli se novince “White Devil Armory” podařilo vyrovnat kvalitám svých dvou předchůdců. Sám za sebe říkám, že tentokrát se to Overkill nepovedlo a nemyslím si, že by za tím stály pouze mé vysoké očekávání, jež jsem do alba od začátku vkládal. Materiál je to samozřejmě kvalitní, o tom netřeba diskutovat a Overkill dokazují, že úspěchy let nedávných nejsou čistě náhodné, jen už to není taková šleha, jako byla dvojice předchozích opusů, které budu zmiňovat možná až nezdravě často, ale po takových deskách se tomu lze jen těžko vyhnout. Zvlášť když “White Devil Armory” vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo a předminule začalo. Průrazným zvukem počínaje (někomu přijde umělý, ale mně se jeho vyváženost všech nástrojů líbí) a celkovou náladou alb, které dopadají jako zničující palebná munice, konče.
Krom takových těch technických požadavků, které člověk od jména jako Overkill vyžaduje, jsou v úplném pořádku rovněž muzikantské výkony. Já jsem sice člověk, který v životě hudební nástroj v ruce nedržel (foukací harmonika na táboře se asi nepočítá, co?), ale přesto dokážu ocenit přinejmenším nápaditost a sehranost jednotlivých nástrojů. V tomto ohledu je sázkou na jistotu dvojice Dave Linsk a Derek Tailer, jejichž kytarové souboje (zejména ty ve “Freedom Rings” nebo “Down to the Bone”) nemají chybu a přestože jsou skladby v drtivé většině pekelně rychlé, tak je zbytečné obávat se jednoduchých old-school odrhovaček konzervativního střihu, protože většina skladeb má glanc a chytré nápady, jež je zvedají výš. Rozplývat se nad výraznou basou a kulometnými bicími výjezdy pánů D.D. Verniho a Rona Lipnickiho je pak nošením dříví do lesa, protože každý, kdo už některý z počinů slyšel, ví, o čem mluvím.
No, a na konec je tady legendární Bobby “Blitz” Ellsworth, který mučí své hlasivky a sluchovody posluchačů díky vysoce položenému ječáku. Je zvláštní, jak to, co mi kdysi na hudbě Overkill strašně lezlo na nervy a co mě od starších alb vyloženě odrazovalo (Blitzův řev), mě s vydáním “Ironbound” smetlo a od té doby se stalo mým oblíbeným aspektem tvorby této pětičlenné party z New Jersey. Jeho vokál je naprosto jedinečný, unikátní a tak je k němu třeba přistupovat. Nesedne každému (věřte, vím, o čem mluvím), ale v každém jeho slově je cítit naléhavost a energie z něj jen srší.
Řečí už ale bylo dost, takže pojďme směle na věc. Úvod “White Devil Armory” obstarává neveselé intro “XDM”, které přechází v úvodní rychlopalbu “Armorist”. Po té se sáhlo i jakožto po první věci, která se dočkala obrazového ztvárnění. Z tohoto úhlu je to samozřejmě správná volba, protože to je energický otvírák, který má neuvěřitelný tah na branku a plní tak funkci poutače fanoušků, kteří s tvorbou Overkill nemají tu čest a fanoušky starší upoutá jistě taky, ale v kontextu celé desky jí, podobně jako hodnotící H., považuji za slabší část jinak celistvé nahrávky. Síla alba jako celku tkví zejména v tom, že postrádá vyložené vrcholy, nebo naopak kvalitativní propady. Ne, že by se na něm vyložené pecky nenacházely, ale vyrovnanou laťkou tento pocit úspěšně vyvrací. “White Devil Armorist” si celou dobu jede ten svůj našlapaný thrash metal s přesahy do heavy metalu a občas k punkové neučesanosti v podobě krátkých momentů skvělé “Pig”. Do podobné sorty písní spadá ještě dvojice “Down to the Bone” a “Where There’s Smoke”, které jsou z mého pohledu klasické Overkill pecky let aktuálních a krom rychlých slok se nebojí přijít s (relativně) melodickým refrénem, kdy zejména ten v “Down to the Bone” je opravdu skvělý.
Aby to nevypadalo, že dobré skladby se nachází jen v první polovině nahrávky, tak z té druhé stojí za zmínku zcela určitě thrashový náser “Freedom Rings”, nebo výraznou rytmikou poháněná dvojice “Another Day to Die” a “It’s All Yours”. Zpočátku se mi sice zdálo, že druhá polovina postrádá nějaký opravdu výrazný moment, který by posluchače mírně nakopnul a nepřipustil případnou skomírající pozornost, nicméně je tady “King of the Rat Bastards”, která si do hitovostí nic nezadá s již zmíněnou “Armorist”. Oproti ní však nepůsobí příliš jednoduše, na což právě “Armorist” začala brzy dojíždět. Jako první ochutnávku jsem si jí zamiloval, ale později jsem se jí zajedl přeci jen o něco dřív, než bych po nástupci otvíráků jménem “The Green and Black” a “Come and Get It” z předchozích alb očekával. Tak trochu stranou všech skladeb ční pomalá “Bitter Pill” s parádně zatěžkaným riffem, jenž je oproti těm masakrům všude okolo příjemným zpestřením a táhne skladbu vzhůru, takže i když jsem říkal, že vyložené vrcholy na “White Devil Armory” neobsahuje, tak minimálně “Bitter Pill” se v těch deseti skladbách v žádném případě neztratí.
Přestože vyložená slova kritiky nepadla a výsledná sedmička se tak může zdát jako známka nízká, tak v porovnání s předešlými počiny jsou na tom letos Overkill prostě a jednoduše o třídu hůř. Možná, kdybych neměl s čím srovnávat, tak bych se vytasil se známkou vyšší, ale takhle, při vědomí, že to je sice opravdu poctivá porce thrash metalu dle těch nejlepších stylových zvyklostí, ale pořád “jen” porce stojící ve stínu alb předešlých, se mi po lepším hodnocení sahat příliš nechce. Čistě po kompoziční stránce je “White Devil Armory” v pořádku, ale pocitově pro mě bude tahle placka až na třetím místě (pokud se budeme bavit pouze o novodobém materiálu). I když samozřejmě chápu, že se pánové snaží držet toho, co jim evidentně šlape, tak když si vezmu, že i s netypickou “Bitter Pill” to není vůbec špatné, tak by možná pro příště nebylo špatné poohlédnout se po trošku variabilnějším materiálu a překvapit zase z jiné strany. V každém případě je “White Devil Armory” důkazem, že Overkill jsou aktuálně ve formě a leckterá thrashová kapela by jim takový materiál mohla závidět.
Další názory:
Dá se říct, že na čtyři roky starém opusu “Ironbound” chytili thrash metaloví veteráni Overkill doslova životní formu a natočili nejspíš tu nejlepší desku svojí dlouhé kariéry (dobrá, přinejmenším jednu z nejlepších, abych zas nepřeháněl). Od té doby je kapela v obrovském laufu a její forma pokračuje i nadále. “The Electric Age” bylo hodně super a nejnovější placka “White Devil Armory” je stejně tak. Overkill si opět drží svůj vysoký standard, napsali parádní fošnu, která po celých těch 50 minut hravě zvládne nenudit, a navrch jako vždy přihodili pár kulervoucích hitovek, jež celé album posunují ještě více směrem nahoru. Co se týče mě osobně, já bych za tyhle vrcholy určitě označil “Pig”, hutnější “Bitter Pill”, “Another Day to Die” a “King of the Rat Bastards”, což je jedna šleha vedle druhé. Nicméně vyloženě slabý není žádný kus, ten nejméně povedený je možná trochu paradoxně videoklipem vybavená “Armorist”, ale vzhledem k tomu, že i ta je vlastně dobrá, tak není co řešit. Jednoduše řečeno, Overkill opět vraždí a společně s Death Angel jsou pro mě osobně v současnosti asi tou nejzajímavější thrashovou kapelou z těch starých veteránů. H.
I když toho od Overkill znám jen naprosté minimum, na “White Devil Armory” jsem se dost těšil, protože i to málo, co znám, zařadilo tyhle staré pardály do vybrané společnosti thrashovek, které mě narozdíl od zástupů ostatních baví a mají mi co nabídnout. A s výsledkem, jakým novinka dopadla, jsem rozhodně spokojen. Důvody? Zaprvé je to originalita. Overkill totiž na “White Devil Armory” (a podle všeho i na starších nahrávkách) znějí dost svojsky, a to ať už jde o instrumentál (ty změny rytmu jim žeru i s navijákem!) nebo vokál (Bobbyho Elswortha si jde splést jen těžko), a právě tohle je dělá výjimečnými. Zadruhé je to pak prostě pořádná pecka mezi oči. “White Devil Armory” je parádně agresivní, nasraná, ale přitom pořád chytrá a zábavná deska, jež nepostrádá řadu vyloženě chytlavých momentů, spoustu výtečné instrumentální práce (basa!) a která díky tomu všemu prostě baví, aniž by jí v tom padesát minut stopáže jakkoli bránilo. Nejlepší skladby? Pro mě asi “Armorist”, “Down to the Bone”, “Bitter Pill” (ta je obzvlášť skvělá), “Where There’s Smoke” a “Another Day to Die” (další výtečný kus), ale zbytek nijak zvlášť nezaostává a kovaný thrasher si jej rozhodně oblíbí, ačkoli já jsem trochu rezervovanější. I proto si stejný kovaný thrasher může k mé silné sedmičce přidat klidně bod navíc. Ale vkus nevkus – tohle je jednoduše velice dobrá práce. Ježura
Název kapely toho ještě moc nenapoví, ale jakmile člověk zjistí, že debutové album těchto polských mladíků se jmenuje “High Voltage Thrash”, tak je vymalováno. Hned úvodem říkám všem, kteří nemají rádi mladé thrashové kapely kopírující postupy slavných kolegů z let 80., tak od Rusted Brain rovnou ruce pryč, protože tohle je opravdu vyložené kopírování. Žádná invence, žádný moment překvapení, prostě nic. Výsledek tak zní, jako by jakákoli thrashová cover kapela přehrála své oblíbené písně a dala jim nový název, protože i když “High Voltage Thrash” šlape jako švýcarské hodinky, tak ten pocit vlastní neoriginality, který mi kazí poslech, je v tomto případě opravdu mocný.
Nebudu vyjmenovávat všechny kapely, které mne při poslechu napadly, protože jsou to ta největší jména, která všichni známe, ale místo toho se budu snažit debut Rusted Brain trošku přiblížit těm, kteří nemají zdání. Všechny klasické písně, které se na albu sešly, frčí v tom nejjednodušším kvapíkovém tempu, takže to jen umocňuje pocit obrovské upřímnosti a přímočarosti, který z “High Voltage Thrash” lze vycítit. To je v podstatě jediný trumf, který tohle album v rukávu skrývá. Na nic si nehraje. Jenže i tak je to borcům houby platné, protože takhle dneska hraje kde kdo. Sice bez příkras a ve stylu půlhodinky zničujícícho headbangingu, ale i to se dříve nebo později zají. A mně se to zajedlo přeci jen o něco dřív, než jsem po prvním příjemném poslechu očekával. Docela potěšujícím překvapením pro mne byly kytarové motivy, které byly místy opravdu povedené, a třeba “Bloodpath” se díky kytarám stala mou vůbec nejoblíbenější písní desky.
Ten zbytek už je takový ten slabší standard, který zapadne v té hromadě všudypřítomného balastu, ve kterém se povedená deska hledá čím dál obtížněji. A Rusted Brain s jejich “High Voltage Thrash” to zcela určitě nejsou. Na to jsou až příliš nezajímaví a obyčejní.
Kanadská pětice Besegra vznikla v roce 2009 a po čtyřech letech své existence v loňském roce vydala debutové EP “Infortunium”, jemuž se nyní v krátkosti podíváme pod pokličku. Protože nepředpokládám, že byste jen tak náhodně sledovali neznámé kapely, tak vám můžu vyzradit, že Besegra drtí velmi oblíbenou kombinaci thrash metalu s prvky death metalu, a jak sama kapela říká, tak do této směsice přimíchává špetku progrese a neo-klasického metalu. Tohle nezní vůbec špatně, říkal jsem si, ovšem o jak chybný dojem se jedná, se ukázalo záhy po několika posleších tohoto EP.
Důvod, proč mi tvorba této mladé party příliš nešmakuje, je jednoduchý. Zatímco momenty, kdy se drtí všechno, co stojí kolem, a spoléhá se na drtivé riffy, ostrý vokál a kulometnou rytmiku, jsou takřka v pořádku (pominu-li tu neoriginalitu, ale to je denním chlebem u této sorty kapel), tak jakmile se pánové vydají do těch experimentálnějších, nebo – jak tvrdí sama kapela – progresivnějších vod, tak výsledek začíná hodně hlasitě skřípat. Což o to, muzikanti jsou to jistě skvělí a můžou si dovolit i nekonečná kytarová sóla jako v “Open Arms”, ale když jsem tohle EP zkoušel soustředěně poslouchat třeba jen dvakrát za sebou, tak jsem se nudil tak ukrutně, že to hezké není.
Přestože disponuje “Infortunium” pouhou půlhodinkou hrací doby, tak skladby neobsahují potřebné nosné momenty, které by je činily zajímavé a nezapomenutelné. Určitě víte, jak to myslím. Vezměte si, že album už nějaký týden posloucháte a stále si z něj nic neodnášíte. Jen úryvky, které stěží někam přiřadit, a když, tak spíš jen proto, že si k nim jsem schopný přiřadit podobou pasáž známější kapely. Vyloženě povedená píseň mě bohužel nenapadá, ale zase můžu říct, že druhá “Blood Lust” nebo šlapavá “Division” nebyly zas tak špatné. Bohužel ten zbytek mě tak nějak minul a upřímně říkám, že nebýt toho, že to musím poslouchat na recenzi, tak to mažu hned po prvním pokusu, protože takových tuctových a obyčejných desek už jsem slyšel dvanáct do tuctu.
Tak mi tu přistála další polská smečka. Tentokrát však nemá nic společného se scénou Bělostoku, jako v případě mnou recenzovaných Evil Machine či Incarnated. Kapela Empatic za sebou ještě nemá ani deset let existence, nicméně letos v dubnu přišla se svou druhou dlouhohrající fošnou, nesoucí název “Ruined Landscape”. Věk muzikantů není nijak vysoký, nejstaršímu členovi je momentálně 33 let. Stejně jako v případě minulé fošny se nahrávalo ve studiích SB a Zed.
Co vlastně tahle relativně mladá smečka produkuje? Na stránkách Metal-Archives si můžeme přečíst, že hrají death/thrash metal, ale v podstatě nejde o nic jiného než o metalcore. Stejně jako v případě Process Pain, na něž jsem psal recenzi v květnu, tu máme kvalitně odehraný materiál, muzikantsky i kompozičně na úrovni, zvukově ošetřený tak, že kytary nepostrádají potřebné ostří ani hloubku a krystalickou čistotu. Klasicky to mám doplněné growlingem, který ničím nenadchne, ani neurazí. Rytmicky je materiál taky našlapaný, především díky výborným bicím mladičkého Krzysztofa Bendarowicze.
Kytarově jde přesně o ten druh práce, jaký lze od podobné nahrávky čekat. Thrashové sekanice, death metalové vichry, hardcorově houpavé riffy a sóla, beroucí si to nejlepší z mistrů všech žánrů. Ať už tu máme co do činění s melodičtějšími vyhrávkami nebo s bublaninami à la Slayer. Deska pádí kupředu relativně bez oddechu, pořád se zde něco děje. Dokonce se občas daří budovat napětí, jako třeba v melodické lince kytary v titulní skladbě. Musím ale říct, že přes veškerou preciznost a upřímnou snahu, na mě deska nijak zvlášť nezapůsobila. Co mi jediné utkvělo v paměti je závěrečná instrumentálka “Struggle” s opravdu moc pěknými melodiemi.
Je to především tím, že je to už asi miliontá kapela na to samé ohrané téma. Navíc ještě v rámci žánru, který pro mě skončil někdy před sedmi lety a nemá už dál co říct. Chápu, že to lidi pořád baví, že to baví i muzikanty, ani to nikomu nechci brát. Ale pro mě jako posluchače tohle prostě postrádá hlubší smysl. Pustím si to párkrát jako fajn poslechovku, ale časem úplně zapomenu, že jsem něco takového slyšel. Nelze tomu upřít kvality, ale zjevně jednoduše nejsem cílová skupina takovéto muziky. Navíc je to zase klišé nad klišé, od obálky přes texty. Ovšem klišé se dneska už dokáže vyhnout málokdo, kór třeba na druhé desce.
Produkčně vše ošetřeno do nejmenšího detailu, přesto jako by zvuk postrádal svůj ksicht. Zní to excelentně, ale sterilně. A zní to úplně stejně, jako další takzvané death/thrashové desky, od kytary, přes bicí až po vokál. Jako přes kopírák, ale i tak je mi jasné, že si to spoustu posluchačů stejně najde, což mi osobně však nevadí. I naživo by to mohla být solidní nálož. Jen mě to jednoduše nějak nutí uvažovat nad smysluplností podobných počinů, zjevně ale nějaký existuje, když neustále další a další produkty vycházejí.
Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. War Cry
02. Fooled by Your Guts
03. R.I.B. (Rest in Beer)
04. Riders of the Doom
05. Hope Can’t Die
06. No One Hit Wonder
07. Breakfast for Champions
08. Enemy of Order
09. Clockwise to Deadline
10. The Party Ain’t Over ‘Til We Say So
Jsou tomu bezmála dva roky, co jsem hodnocení posledního alba Tankard jménem “A Girl Called Cerveza” končil slovy, že si dám ještě několik málo letních poslechů a po chvíli na další dva roky na tyhle německé opilce zapomenu. No, a protože jsem chlap, tedy tvor od přírody vychloubačný, tak se můžu s hrdostí veřejně pochlubit, že došlo na má slova a přesně tak se stalo. “A Girl Called Cerveza” (a vlastně žádné jiné album z bohaté diskografie kapely) jsem od té doby neslyšel. A ruku na srdce, nebýt toho, že letos pánové vypustili do světa svou novou řadovku “R.I.B.”, která se chlubí vysokým pořadovým číslem 16, tak se na tom zřejmě ani nic nezmění.
Tím samozřejmě nechci dehonestovat Tankard na partu sráčů, která neumí natočit solidní album, jemuž bych během těch dvou let klasického odstupu nedokázal věnovat hodinku poslechu, to zase aby bylo jasno. Takových bych totiž vyjmenoval hned několik, jen nějak nemám potřebu ten jejich šlapavý thrash vyhledávat cíleně, a to se považuji za fanouška žánru. Upřímně řečeno si radši pustím jiné party (a teď mluvím i o německých kolezích, kteří spolu s Tankard tvoří něco jako “The Big 4” německého thrashe, tedy Sodom, Destruction a Kreator). Tolik ale úvodních řečí, kterými se akorát snažím dát veřejně najevo svůj vztah k této partě, který je z mého pohledu tak trošku specifický. Mám je rád, ale ve volných chvílích si je přesto nepouštím, takže asi tak.
K samotnému “R.I.B.”, což je zkratka pro “Rest in Beer”, by stačilo říct tolik, že Tankard natočili další album. Nic víc. No opravdu. Co čekat od kapely, která už na svém debutovém albu v podstatě definovala vlastní verzi jednoduchého thrash metalu, který hobluje bez jakékoli přestávky, lyricky se točí kolem chlastu a nějakých experimentů či závanu progrese se vyhýbá pěkně širokým obloukem. A tím širokým myslím tak širokým, jako když na ulici potkáte bývalku a rychle už v předstihu mažete na druhou stranu oné ulice. Neříkám, že to je vyloženě špatně, protože tahle čtveřice jede přesně podle zavedeného hesla, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale problém je, že když poslouchám “R.I.B.”, tak to se mnou oproti předešlým studiovým zářezům nic moc nedělá.
Já vím, že by se mi to svým způsobem mělo líbit, protože hned několik alb Tankard mám vážně rád a “R.I.B.” je na první poslech úplně stejné, jako bylo předchozích sedm počinů z tohoto tisíciletí, ale “R.I.B.” je takové nemastné a neslané, že mě okamžitě napadají úvahy o vyčpělosti a vyčerpání posledních zásob doposud svěžích nápadů. Oproti “A Girl Called Cerveza” určitě postrádá letošní zásek víc skladeb, které by mne chytly na první poslech a díky kterým bych si album zařadil jako jednoduchou záležitost několika letních poslechů a jako album vhodné někam na pařbu. To mi zde až na výjimky v silném úvodu dost výrazně chybí.
Nechápejte to tak, že by Tankard začali vymýšlet blbosti, nebo že by bylo “R.I.B.” obrovským propadem oproti předchozím zářezům, jen mi přijde, že to letos tolik nefrčí. Pokud pominu úvodní čtyřku silných kousků, tak mě novinka do kolen nepoložila. A to je u takové hudby nemalý problém. Jak už jsem zmínil, ne všechno je vyloženě špatně, protože třeba “War Cry” je solidně natlakovaná jízda dle žánrových požadavků na ostrou thrashovou hoblovačku, jež se do vás zabodne díky úsečnému refrénu a tvrdému riffu. “R.I.B. (Rest in Beer)” a hned následující “Riders of the Doom” jsou velmi příjemné hitovky, které sice udržují rychlé tempo nastavené úvodní “War Cry”, ale svou strukturou nejsou tolik agresivní a představují spíš takové ty pijácké hitovky, bez nichž by to nebyli Tankard. Prvně uvedenou ještě táhnou kupředu mohutné sbory v refrénu.
Abych nebyl svině a tvrdil bez lítosti, že od “Hope Can’t Die” směrem ke svému konci se “R.I.B.” už vůbec nedá poslouchat, tak jsem neměl v průběhu těch několika týdnů, co mám nové Tankard v přehrávači, problém s parádní agresivní záležitostí jménem “Clockwise to Deadline” a několik úvodních poslechů se mi zamlouvala i závěrečná rozjuchaná “The Party Ain’t Over ‘Til We Say So”. Ta je ale tak průhledná a vlezlá, že poslední pokusy o poslech končily zhruba v půli této písně s tím, že zas taková pecka, abych ji musel vyslyšet až do konce, to teda není. A protože stejný dojem ve mně zanechává velké množství songů, tak nemůžu pět ódy na všechny strany, to je snad jasné.
Možná, že závěrečná známka nevypadá úplně fér, ale vězte, že “R.I.B.” nic víc než obyčejný průměr není. A to mluvím o průměru jen na poměry Tankard. Kdybychom se pustili do srovnání s výše uvedenými kolegy, tak i poslední Destruction mě ve srovnání s Tankard bavili mnohem více. Gerre za mikrofonem je však pořád tím stejným křiklounem, který má nezaměnitelné charisma, a jeho výkon tak vidím jako jediný vyloženě světlý bod “R.I.B.”. Ale pokud se hudebně bude do budoucna brodit ve špíně takto nevyrovnaného materiálu, tak se obávám, že se ta moje pravidelná dvouletá pauza s poslechem alb Tankard ještě krapátko protáhne, protože po poslechu novinky mě to k tomuhle jménu v budoucnu potáhne spíše ke starším věcem jako “The Morning After”, “Two Faced”, nebo “The Beauty and the Beer”, pokud budu chtít zůstat v tomto miléniu. Bohužel, tentokrát to ale takový zázrak není.
Datum: 12.8.2014 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Machine Head, Beast Within the Sound
Americké Machine Head jsem vždy považoval za asi nejreprezentativnější zástupce moderního thrash/groove metalu, neboť jejich talent skládat hrubé a rázné, přitom však propracované a progresivní kompozice je vždy značně odlišoval od většiny standardní žánrové produkce. Vzhledem k tomu, že v České republice v posledních letech vystupovali pouze jako předkapela Metallicy, šance vidět jejich klubové vystoupení nahnala hromadu věrných do pražského klubu Roxy v Dlouhé třídě. A entuziastický přístup fanoušků se také značně zasloužil o výsledný dojem. Po stránce atmosféry byl totiž úterní večer metal par excellence…
Po absolvování fronty, jež se po chodníku táhla přes přechod pro chodce, který byl pravidelně uvolňován pro odbočující auta do uličky, a průchodu kontrolou lístků, se mi z balkónu naskytnul pohled na interiér klubu, jež se ukázal celkem prostorným a pro kapelu formátu Machine Head adekvátním. Pódium zde bylo patřičně ozdobeno klasickými proprietami s logem kapely a v prvních řadách postávajících zatím jen pár nadšenců si buď povídalo či znuděně se rozhlíželo. Mezi ně jsem také se zastávkou v šatně zamířil. A zatímco se pod pódiem odehrávaly již zmiňované aktivity posíleny o lehké napětí z nastávající kulturní akce, sál se pozvolna zaplňoval a na scénu přišla čtveřice chlápků v tričkách svých oblíbených kapel.
Česká předkapela Beast Within the Sound byla pro mě do té chvíle velká neznámá a vyklubala se z ní příjemná neurážející groove metalová záležitost s prvky metalcoru, jež ani přehnaně nenadchla, ani neurazila, ale přesto jsem si ji užil. Toto vystoupení bylo zároveň premiérou jejich nového zpěváka Filipa Škobise, který nás přivítal až podezřele formální frází: “Dámy a pánové…” V rámci komunikace s publikem protipól v kapele představoval opiercingovaný kytarista, jenž nadšeně párkrát zopakoval svůj oblíbený vulgarismus. Kapela má na kontě zatím loňský debut “Eternal Conflict”. Celkem charismatické vystoupení. Už zde ovšem bylo patrné ne moc vyrovnané nazvučení, jež zahlazovalo elegantnější kytarové postupy a vyzdvihovalo spíše rytmiku a které přetrvalo i po vystoupení hlavních hvězd večera.
Setlist Machine Head:
01. Imperium
02. Beautiful Mourning
03. Locust
04. The Blood, the Sweat, the Tears
05. Bite the Bullet
06. Ten Ton Hammer
07. Darkness Within
08. Bulldozer
09. Killers & Kings
10. Davidian
11. Aesthetics of Hate
12. Old
13. Halo
Kamarád už se na mě zubí, neboť začíná úvod “Imperium”, jeho oblíbené pecky pocházející z alba “Through the Ashes of Empires”, kterou jako obvykle hrají jako našlapaný otvírák. A z druhé řady okamžitě migruji o několik řad vlevo dozadu – zkrátka, kdo nekotlí náruživě, nemá nárok (smích). Stejně tak fotografům také dochází, že pokud chtějí zachovat funkčnost svých hýčkaných zařízení, být poblíž něčeho co se později transformuje v circle pit se nevyplácí. Atmosféra představuje oproti předkapele jasný a vzhedem k věhlasu thrashových velikánů pochopitelný nárůst nadšení a to, že je zaděláno na bolest krku, rukou, zad i nohou, takřka nikomu nebrání neverbálně vyjadřovat svou radost z výtečných muzikantů na pódiu. Někdo klidněji, jiný s fanatismem a výkonností vrcholového sportovce. A i přes zvuk, který ze strany kytar mohl být čitelnější, na fanoušcích není vidět ani náznak zklamání.
Z obecně asi nejvíce ceněné (a i mnou dost oblíbené placky) “The Blackening” kapela pokračuje kouskem “Beautiful Mourning”, u jehož refrénu, jež na studiovkách táhne skladbu o level výš, je čistý zpěv bohužel značně utopen. To ovšem nevadí, neboť na kapele je vidět, že si své vystupování také nepokrytě užívá. U následující “Locust” ze zatím poslední desky z roku 2012 se již střední část sálu rozjíždí do regulérního circle pitu a ostatní, preferující statičtější pohled na pódium, se významně pohybují do rytmu či pohodí vlasovým porostem. To, že nadšení kapely není jenom póza a že i mají k Praze zvláštní vztah, vyplývá z o pravidelné akustické zabrnkání doprovozené promluvy zpěváka a kytaristy Robba Flynna před skladbou “Darkness Within”, jejíž klip byl natáčen právě v matičce stověžaté. Žádné pózy a prázdná hesla, která by bezmyšlenkovitě opakovali na každé zastávce turné. A ve chvíli, kdy melodii této polobalady pěje celý sál, je na kapele vidět, jak je blahem bez sebe.
Po následující “Bulldozer” z alba “Supercharger” je komunikace s diváky pro změnu obohacena o distribuci pití jedné slečně sedící někomu na ramenou. Z dalších skladeb pak zazněly například ještě “Davidian” z debutu, peckovní “Aesthetics of Hate” a “Old”. Závěr poté obstarala “Halo”, při níž se přede mnou vytvořil příjemný prostor vybízející k provětrání vlasů. To se nedalo odmítnout, na pódiu drtící kapela, kolem nadšená atmosféra a ruka mocně vztyčena v nadšeném gestu. Nic jiného nežli poslechnout fanouškovský pokřik “Machine ‘Fucking’ Head!” a roztočit vrtuli snad ani nešlo (smích).
A co vlastně dodávat k vystoupení kapely s dnes již kultovním statusem v rámci moderního metalu? Jejich vystoupení, jež i přes zvukovou nedokonalost dokázalo nadrtit jak málokteré jiné (z letoška mě napadají tak možná Cult of Luna, ovšem to je žánrově úplně jinde), se postaralo o výjimečný zážitek. Takže doufám, že až budou mít příště zase klubový koncert, tak se tam uvidíme!
Země: Slovensko Žánr: thrash metal Datum vydání: 31.3.2014 Label: Support Underground
Tracklist:
01. Úsvit
02. Spoveď kňaza
03. Kto si bez viny
04. Sudca a kat
05. Hodnoty
06. Podlé slova
07. Zlo v nás
08. Zvony
09. Na smetisku civilizácie
10. Disko oksid [bonus]
Je tomu již 13 let, kdy na Slovensku vznikla kapela Majsterkat. Ačkoli je “Memento…” mým prvním setkáním s její hudbou, rozhodně nemohu říci, že bych o ní nikdy neslyšel. Majster kat si totiž získali přízeň mnohých již po vřele přijatém debutu “Svätá zvrhlosť” a jejich jméno pak nezapadlo ani při dlouhém čekání na druhé album. “Memento…“, které vyšlo po sedmi letech od debutu, je právě tím druhým albem.
Po velice krátkém úvodu půjdu rovnou na věc, k čemuž mě inspirovala kapela samotná. Ta totiž po minutovém intru (ke kterému se ještě vrátím) začne zostra postupem, který později zopakuje hned v několika dalších písních. Z druhé písně “Spoveď kňaza” si tak udělám jakousi případovou studii, na níž přiblížím, jak Majster kat na “Mementu…“ postupují. Po velice krátkém rozjezdu nasadí kapela obvykle pěkné melodické kytarové sólo, které po několika málo desítkách vteřin vystřídá instrumentálně složitý, jinak však dosti přímočarý riff. Okolo něj se pak vše točí a tak je dobrá zpráva, že na povedené riffy mají Majster kat čuch.
Po rychlém rozjezdu dojde řada na vokály a zde je první problematický bod. I po mnoha posleších totiž nevím, jak se k Slymákově hlasu postavit. Těžko hledám, ke komu jeho hlas připodobnit, zevrubně si ho však lze snad představit jako hrubý, dobře srozumitelný chraplák, který působí mírně opileckým dojmem. Je to možná tím, že většina toho, co Slymák zpívá, láká posluchače ke společnému halekání. S vokály pak kapela dále pracuje, v pozadí slyšíme další dva hlasy – jeden čistý a jeden výrazně hrubší – které po Slymákovy opakují slova ve slokách či ho doplňují v refrénech. Díky této vychytávce tak vokální stránku “Mementa…“ ve výsledku vnímám pozitivně, přestože jsem se Slymákovým hlasem jednoduše nesžil.
“Dávaš si zbytočnú námahu, čo si si zasial to máš chce to len silu a odvahu ak chceš byť skutočný Mesiáš” (Na smetisku civilizácie)
Vrstevnatost, jíž Majster kat využívají při práci s vokály, se projevuje na více místech alba. Dobrým příkladem jsou kytary. Ačkoli jsou v sestavě kapely jen dva kytaristé, je na albu mnoho momentů, kde zřetelně uslyšíte tři rozličné kytarové stopy. Jedna tvoří běžný, ničím nevýrazný riff, druhá se pohybuje v říši mnohem zajímavějších a techničtějších riffů a ta třetí ve změti kudrlin lítá kolem a povedeně sóluje. Pokud dále dodám, že i basa je na “Mementu…“ opravdu výborná (basák Tapyr buď pronásleduje složité party svých kytarových kolegů, nebo provádí dobrodružné výlety na vlastní pěst), vyjde vám z toho, že minimálně z pozice instrumentální zde mluvíme o nesmírně vydařeném počinu.
Je ovšem na čase vytasit největší výtku, kterou k desce mám. “Spoveď kňaza”, “Kto si bez viny”, “Podlé slova” či “Zlo v nás” jsou všechno výtečné skladby samy o sobě, ovšem při poslechu v kuse jsem trošku znaven relativně neměnnými postupy kapely. Přitom v každé z nich jsou výborné momenty: refrén “Kdo si bez viny” a následné sólo, souboj dvou sólujících kytar v “Podlé slova”, vyřvávání “homo homini lupus” a krátká akustická vložka ve “Zlo v nás”, to vše je prostě kvalitně odvedená práce. Když se však neměnný postup objeví v celkově slabší písni (v porovnání se zmíněnými), jako je tomu například v “Sudca a kat” či “Zvony”, je mi trochu líto té promarněné příležitosti, které se Majster kat zejména v úvodu desky ujali s plným nasazením.
Před několika odstavci jsem zmínil, že k intru “Úsvit” se ještě vrátím, a právě nyní nastává ten moment. Ten mě totiž spolu s instrumentálkou “Hodnoty” nesmírně potěšil. Já vím, oba dohromady netvoří ani desetinu hrací doby alba, ovšem takhle povedenou práci s akustickými kytarami jsem již dlouho neslyšel. Na pozadí obou písni zaslechneme povedené klávesy, které výborně podkreslují nádherné melodie, jež akustické kytary kouzlí. Zejména v případě dvouminutové “Hodnoty” zde hovoříme o kombinaci, kterou bych byl schopen poslouchat hodiny a která prozrazuje, jak ohromný cit pro melodie Majster kat mají, když vystoupí ze své obvyklé thrash metalové ulity.
Téměř až na závěr si však šetřím ještě další bonbónek. Je jím nejdelší píseň “Na smetisku civilizácie”, jež konečně boří zajetou strukturu a navíc nabízí hned dva hostující vokalisty. “Na smetisku civilizácie” začne pomalu, akusticky, s klidným zpěvem, který je i díky střídání více hlasů velice povedený. Díky delší stopáži se nikam nespěchá a skladba se naplno rozjede až po třech minutách, navíc i v této rychlejší sekci Majster kat nasázeli to nejlepší, co na desce najdete. Jinými slovy, “Na smetisku civilizácie” je o řád výš zbytek alba, a to samo o sobě je již dost vysoko.
“Za stokou postáva v temnote postava duše chce miasť, otázky klásť” (Sudca a kat)
Co se týče zvuku, je “Memento…“ tak nějak typicky thrash metalové. Na jednu stranu je vše dobře slyšet, na druhou stranu je zvuk možná zbytečně řezavý a umím si představit, že hutnější a modernější kabát by albu seděl o něco víc. Několikrát mě také napadlo, zda by, vzhledem ke složité kytarové práci na celé desce, neuškodilo maličko ubrat na hlasitosti vokálů, které v některých momentech kytary až moc zastiňují. Výtky jsou to však malé a s takovým zvukovým kabátkem, jaký “Memento…“ dostalo, se Majster kat nemají za co stydět.
Jak tedy druhé album Majster kat hodnotit? Rozhodně pozitivně. Své výtky k němu mám, v minulých odstavcích ostatně dostaly dostatek prostoru. Obecně zde však mluvíme o povedené desce, na níž vyniká hlavně několik výborných písní, za něž by se nemusely stydět ani větší a známější kapely. Zejména pak ve výtečné “Na smetisku civilizácie” kapela předvedla, že by to šlo i líp. I přesto je “Memento…“ velice povedeným albem, které se pravděpodobně zařadí mezi nejlepší (skoro)domácí nahrávky roku.
Další banda z polského města Bělostok, kterou recenzuji. Před nedávnem to byli Incarnated, kteří mají v určitém ohledu v nahrávce Evil Machine s názvem “War in Heaven” také prsty. Album sice vyšlo již v loňském listopadu, ke mně se ovšem dostali až v současné době. Vznik kapely se datuje k roku 2004 a samotná nahrávka začala vznikat o rok později, aby byla dokončena za sedm let, tedy na začátku roku 2012. Jak vidno, bylo to tedy dost zdlouhavý proces a Evil Machine prošli studiem Bloodline Roberta Piercsinskeho z Incarnated, kde nahráli kytary a bicí. Basu a vokály nahráli ve studiu Studnia a mixáž proběhla ve studiu Hertz. Většina z těchto studií má za sebou práci se známými jmény (nejenom) polské extrémní scény.
Kapelu netvoří žádná ořezávátka, v životopisech členů se skví jména jako Dead Infection, Vader, Hate. Stejně tak je tu celkem bohatý výčet hostů, tu se setkáte s Peterem (Vader), Cezarem (Christ Agony) či současným kytaristou Behemoth, Sethem. Důvodem, proč zabralo nahrávání tolik času, bylo především to, že pro zúčastněné nejde o regulérní kapelu v pravém slova smyslu. Chtějí svou nahrávkou vzdát hold osmdesátkovému death/thrash/black metalu, čili čistě nostalgické dílo. Že jde především o připomínku dob minulých, je zjevné z obalu, názvů skladeb či samotných promo fotek kapely. Celkovému dojmu je podřízen i zvuk. Nemluvě o dvou coverech. Nepředělaly se skladby nikoho menšího než thrashových nestorů Onslaught a legendárních Venom.
Sound je skutečně chrastivý a připomíná spíš demáč než skutečnou dlouhohrající desku a je pro mě i celkem s podivem, že takový zvuk lze ještě v moderních studiích vytvořit. Rozhodně nic pro milovníky moderní vycizelované produkce, tohle bude oslovovat opravdu především staromilce či posluchače navyknuté i na prasáčtější zvuk. Těžko říct, zda se mi ten zvuk zamlouvá, nebo ne, přece jen přes tu dobu, kterou na tom strávili, bych čekal něco jiného, tohle mohlo zabrat mnohem méně času. Na druhou stranu se k jejich hudbě podobná zvuková hradba hodí.
Nelze čekat technické finesy nebo výrazné melodické výjezdy. Všechno je tu postavené především na nonstop riffáži a chorobném vokálu. Přestože úvodní flákota “Cross Meant Death” vypálí jak vystřelená z kulometu letadel na přebalu, brzy se zlomí spíše do středního tempa, které je asi nejvýraznějším tahounem desky. Pravda je taková, že nejrychlejším flákem je ve finále cover Onslaught. Nechybí ani výrazně pomalá doomová tempa, která však patří k těm nejméně zajímavým momentům desky. Především pokud mluvím o titulní “Evil Machine”, jež se táhne jako smrad a ke konci už znechuceně hledím na hrací čas skladby, nedočkavě očekávajíc její konec.
Nemůžu říct, že by šlo o amatérsky odvedenou práci, přece jen celá parta má za sebou bohaté zkušenosti. Musím ale přiznat, že podobně střednětempý death metal mě nemá moc šanci zaujmout, tohle se dělalo už před více než 20 lety a pořád jsou kapely, které se tohoto kopyta drží a dělají to prostě lépe než Evil Machine. Pro mě poslouchatelná, byť nepříliš zajímavá nahrávka.
Další názory:
Evil Machine je parta plná zkušených muzikantů, takže by člověk klidně i mohl očekávat, že “War in Heaven” bude přinejmenším solidní nahrávkou. Což o to, budeme-li se bavit o zručnosti, je to v pohodě a je z toho na hony cítit příslušnost ke staré škole, což je jistě pro mnohé plus (a abych upřímný, pro mě vlastně taky). Jenže aby deska opravdu fungovala, to by se Evil Machine nesměli utápět ve změti stěží průměrných riffů, jejichž nezáživnost je ještě umocněna tím, že vám každý z nich budou Poláci mlátit o hlavu po celou písničku bez jakékoliv snahy o nějaké ozvláštnění. V některých případech (třeba “Four Demons of Apocalypse”) to jde až tak daleko, že bych se to nebál nazvat prachobyčejnou odrhovačkou – a vzhledem k tomu, že tenhle výraz si většinou schovávám jen pro agro metaly, tak jistě uznáte, že to už je vážné. Co si budeme povídat, když je tím suverénně nejzáživnějším songem na albu cover od Venom, tak je prostě někde něco špatně. A to jsem se na ten poslech vlastně i těšil… H.
