Strašně dlouhou dobu jsem německé thrashery Holy Moses přehlížel, takže jsem se rozhodl, že poslechem novinky “Redefined Mayhem” si splním svou žánrovou povinnost, abych si mohl říct, že jsem konečně slyšel jednu celou desku a že vím, o co jde. Tedy, ne, že by to nebylo jasné i bez toho poslechu, ale uznávám, že zas tak dobrou thrashovou kolekci vypalovaček jsem nečekal. “Redefined Mayhem” mě při prvním poslechu smetlo a docela jsem čuměl, jak hravě Sabina Classen dokáže strčit mnohé mužské kolegy do kapsy, protože její vokál ve spojení s klasickým thrashově ostrým zvukem zabíjí.
To je však houby platné, kdy se po chvíli začal dostavovat nepatrný pocit nudy, že ani ta neutuchající energie a agrese nedokázala přebít fakt, že “Redefined Mayhem” je sice slušná, ale nikterak skvělá deska, kterou by člověk od tak zaběhnutého jména očekával.
Na “Redefined Mayhem” přišli Holy Moses hned s několika velmi dobrými písněmi, které mě baví, takže se dá poslech bez problémů přečkat. “Into the Dark” dobře šlape, “Triggered” zase drtí útočným riffem, ale při pomyšlení, že všechno, co Holy Moses na novince předvádí, je ve své podstatě standard, který zvládne i méně vyhraná kapela daleko méně zvučného jména, to celou desku nezachrání. Tím spíš, když dobrá třetina celkové délky trvání je taková dobře naleštěná vata (“Liars”, “DELusion”, “Undead Dogs”). To všechno jsou písně, které mi nic extra nedávají.
Jednoduše řečeno se Holy Moses díky tomuto albu nestanou mojí novou srdcovkou, ale v to jsem ani nedoufal. Tucet šlapavých písní vás na chvíli přivedenou na jinou myšlenku, chvíli budete uznale pokyvovat hlavou, ale každá sranda jednou končí a tady ten konec přišel na můj vkus až příliš rychle. Přesto, za výkon Sabiny, která mě velmi mile překvapila, a několik hodně dobrých songů k tomu nelze “Redefined Mayhem” úplně spláchnout do záchodu. Zas takový průser to není.
Švédská pětice Miasmic Theory od svého vzniku, jenž se datuje k roku 2008, nezahálí a letos vydává své druhé album, kterým je eponymní “Miasmic Theory”, jež navazuje na dva roky starý debut “Sound of Desperation”. Když jsem si tak procházel informace o kapele na Encyclopaedia Metallum, tak jsem se při zjištění, že je původem z Göteborgu, začal těšit na pořádnou porci hutného death metalu dle klasických severských zvyklostí, ale výsledek je nakonec přeci jen někde jinde.
Miasmic Theory jsou stejně tak thrash metalová parta jako death metalová, takže je jasné, že album bude fungovat hlavně v rychlejším tempu a na klasické střednětempé deathové vály můžete směle zapomenout. Kapela zpomalí pouze za předpokladů, že vytáhne z rukávu nějaký groove riff, který umocňuje už tak relativně silný moderní nádech, jenž z “Miasmic Theory” lze vycítit. Přestože kytary obsluhují pouze dvě ruce Valtera Koivunena, tak si buďte jistí, že nebudete ochuzeni o masivní zeď kytarových ploch, která hudbě Švédů vévodí. Spolu s ní je vytažen do popředí vokál. Tedy, abych byl přesnější, tak myslím vokály, protože kapela disponuje dvojicí pěvců jménem Thomas Persson a Lisa Hultgren. Správně tušíte, že Lisa je ženského pohlaví, ale bát se melodických a operních vokálů nemusíte, protože kdybych na promo fotce neviděl holku, tak mě ani nenapadlo, že jeden z těch hlasů patří ženě. Taky jsem hezkých pár poslechů žil v iluzi, že zpěvák umí a že předvádí hned několik poloh.
Co jen tak říci o “Miasmic Theory”, abych ho mohl vystihnout co nejjednodušším způsobem a nemusel se v tom zbytečně plácat… jo, už vím. Agresivní bruska. Asi tak bych hudbu Miasmic Theory popsal ve dvou slovech. Půlhodinová stopáž má v sobě nahuštěnou velkou spoustu energie, vaty je opravdu pomálu, a protože všechny vály velmi solidně odsýpají, tak je ještě více umocňováno agresivní vyznění jednotlivých skladeb. Ty jsou občas více thrash (“Watch Your Step”), jindy zase více death metal (“Time Well Spent”) a v “Delusional” jsem měl zase pocit, že poslouchám grindem načichlé Carcass (i ten Thomasův vokál je Walkerovi místy dost podobný). Snažím se tím ale říct, že skladby nejsou vyloženě jedna jako druhá, i když základní směr, v tomto případě podtržený prvotřídním zvukem srovnatelným s velkými žánrovými jmény, je ve všech z nich v zásadě neměnný.
I díky tomu, že je “Miasmic Theory” dost semknutý počin, kterému se podařilo to, na co spousta kapel čeká ještě mnohem déle, se mi jen těžko hledají mouchy, které bych borcům a slečně vytknul. Mám tím na mysli, že nelze jen tak z fleku říct, která skladba je nejlepší a která naopak nejhorší. Nebo alespoň já s tím mám problémy, ačkoli z mých vlastních preferencí budu vždy upřednostňovat rychlejší kusy jako “Watch Your Step”, “Ending” a skoro až punkovým odérem načichlou “Reality” před klasičtějšími death metalovými kusy typu “Dead End”, nebo naopak groovy skočnou “Alone”. Ta v tomto ohledu celkem solidně vyčnívá nad zbytek skladeb, protože pokud pominu hrubé vokály, tak instrumentálně má hodně blízko k zámořské produkci moderních metalových kapel. I zde se však najde místo pro kulometnou kadenci bicích, takže vše se stále děje na území prostoru vymezeném pro album jako celek.
Nevidím důvod, proč to dál protahovat. Miasmic Theory ukázali na malém prostoru, že umí a jejich druhé album se mi velmi zalíbilo. Jejich mix výše uvedeného je chytlavý, agresivní a i přes technicky precizní zvuk a instrumentální výkony se z jejich tvorby nevytratila uvěřitelnost a živelnost, čehož si velmi cením. “Miasmic Theory” tak nezní jako načančaný produkt pevně uzavřené skandinávské melo-deathové scény, ale na své by si měli přijít hlavně ti, kterým v klasicky pojaté hudbě čerpající z největších jmen žánru nejsou na obtíž moderní prvky a postupy.
Sanity’s Rage jsou mladou belgickou kapelou, jež se vydala po stezce pravověrného, ovšem přesto svěžího a moderního, thrash metalu, jehož hlavní inspirace tkví někde mezi Kreator a Anthrax s prvky technického odvětví drtícího žánru. Nepočítáme-li EP, je dva roky staré a k zrecenzování zaslané “You Are What You Swallow” jejich debutem, jenž vzhledem k tomu, že si ho vydali pravděpodobně na vlastní náklady, překvapuje svou poctivou a povedenou produkcí, jež si v mnoha ohledech nezadá s mnoha renomovanými labely. Obal, jenž evokuje počítačovou hru, je velice povedený a barevnou kombinací připomíná poslední album Kreator, což je deska, již mi prvotina těchto Belgičanů připomíná nejvíce. Nejen oním způsobem klasického thrash metalu s moderní čistou produkcí a precizní instrumentací, ale i například vokálními linkami, jež jako by vypadly z hrdla Milla Petrozzy, či umístěním titulní skladby a největší hitovky na druhé místo po vybrnkávaném intru.
I přesto ovšem nelze nazvat Sanity’s Rage žádným plagiátem, neboť nápady a způsob psaní skladeb se od již zmiňovaných spolků liší. Asi je to zkušenostmi, neboť i přes množství dobrých nápadů mi v některých momentech přijdou sterilní a účeloví, občas mám pocit, že by některým skladbám prospělo trochu zkrátit a oprostit o repetitivní či vycpávkové pasáže. Ovšem naštěstí je toto dobře kryto produkcí a hráčskými schopnostmi, takže se nestane, že byste se utápěli v nevýrazném tupém hoblování. Za nejlepší skladby považuji asi “You Are What You Swallow”, “Kisses with Fangs” a “The Wheels Keep Grinding”, jež disponují perfektními motivy i vyhrávkami a nepostrádají to, čemu někteří říkají tah na branku. Žádné balady ani jiné přehnané experimenty.
Belgičané Sanity’s Rage nahráli album, jež i přes své mouchy v žánrovém rybníčku obstojí. Občas to sice působí, jako by kapela věděla, jak hrát, a nevěděla co, ovšem stále dobrých riffů a postupů je zde dostatek. Každopádně si myslím, že by si skupina zasloužila trochu více pozornosti.
Země: Itálie Žánr: thrash metal Datum vydání: 23.6.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Masters of Control
02. Seven Doors to Hell
03. The Eyes (of the Mad Gardner)
04. C.H.U.C.K.
05. No More
06. Metropolis pt. 3
07. Trapped Inside Your Mind
08. Nuke ’em High
09. Burst into the Quiet
Jakmile se italská skupina začne poohlížet po hudebních vzorech v okolí San Francisca, přesněji řečeno v oblasti Bay Area, tak je jasné, že bude drhnout ten nejklasičtější thrash metal plný odkazů na legendární spolky jako Metallica nebo Exodus. Ono se stačí podívat na propagační foto a logo kapely a je jasné, že Game Over jsou jedni z mladých dravců, kterým je úplně u zadku, že jejich hudba je těžce neoriginální, a ještě na tom staví kariéru. Hodně se čerpá z výše uvedených kapel, i díky logu mě pak napadli ještě Nuclear Assault, ale v zásadě lze říct, že všichni, kteří jsou na větvi z vlny zastupované jmény jako Evile, Bonded by Blood, Municipal Waste a Suicidal Angels (a vlastně ještě stovky dalších, jejíchž jména mi vyskakují na jazyk), nemůžou s Game Over šlápnout vedle.
Tahle čtveřice z italské Ferrary se po několika demosnímcích a EP celkem rychle vyprofilovala v kopírku velkých jmen a soudě dle ukázek z debutového alba “For Humanity”, které vyšlo před dvěma lety, se tohoto kopyta mladíci drží už nějaký ten pátek, protože po hudební stránce se mezi vydáním zmíněného debutu a aktuálního počinu “Burst into the Quiet” prakticky vůbec nic nezměnilo. No, sice se změnil bubeník, ale výslednému zvuku je to houby platné, takže nemá cenu se tím nějak obšírněji zabývat. Místo toho se můžeme rovnou vrhnout na “Burst into the Quiet” samotné, ačkoli si myslím, že to nebude úplně nutné, protože už jen dle doposud uvedených kapel je nad slunce jasné, odkud vítr vane a co přesně od Game Over čekat.
Já si samozřejmě nedělám iluze, že od podobného počinu můžu čekat něco neotřelého, nebo nedejbože dříve neslyšeného, ale přesto nemám za určitých předpokladů problém podobné desky se zájmem a fanouškovským nadšením vyslechnout. Těmi určitými předpoklady myslím hlavně mé osobní požadavky na to, aby hudba slušně odsýpala, měla spoustu energie, neobsahovala zbytečné momenty, jimiž trpí výsledná atmosféra, a když už nic, tak ať není inspirace u slavnějších jmen natolik okatá, abych si dokázal u každého motivu přiřadit 30 let starý ekvivalent, kterému je daný moment sakramentsky podobný. Nemyslím si, že bych měl přehnané nároky, protože kdybych byl svině, tak všechny tyhle kapely odstřelím jako zbytečnosti, po kterých za pár let (až opadne ta vlna oldschool thrashe v podání všech těch mladíků) neštěkne pes.
Game Over sice nijak nevyčnívají z běžného průměru této módní vlny, ale přesto je mi jejich hudba tak nějak sympatická. Ty skladby jsou tak akorát agresivní a chytlavé, že se výsledný mix postavený na křišťálově průrazných riffech, metalických spodcích a zpěvném vokálu Renata Chiccoliho, který neoplývá nikterak hrubým growlem, ale drží se spíš v mezích přirozenějšího řevu, který je velmi často obohacován skupinovým halekáním jeho spoluhráčů, kteří si v refrénech přijdou na své. Písně se pohybují kolem hrací doby čtyř minut, což značí klasickou porci rytmicky výrazných vypalovaček, kde se vše točí kolem jednoho motivu, po němž přijde nějaká mezihra a kytarové sólo, aby se v závěru opět mocně kvapilo k závěru. Jasně nejlepšími písněmi jsou úvodní palba “Masters of Control” a hitová “C.H.U.C.K.”, která má všechny předpoklady k tomu, aby se stala koncertní tutovkou po zbytek kariéry Italů, ať už bude jakkoli dlouhá. V druhé půli překvapí poklidný úvod “Trapped Inside Your Mind”, jež se dostává do paměti krátkými kytarovými kvíleními v průběhu slok. Na poměry zbytku desky je poměrně překvapivá kraťoučká crossoverová rychlovka “Metropolis pt. 3”, která na mě však působí dojmem, že skončí ještě dříve, než se vůbec pořádně rozjede.
Celkově vzato je “Burst into the Quiet” deskou, jež se drží zajetých žánrových standardů tak silně a nezní naprosto archaicky, že jí ve své podstatě nelze nic vytknout. Možná, kdyby album vyšlo pod hlavičkou některé ze známějších part, tak by získávalo oslavné hodnocení a vavříny ve všech koutech světa, protože všechny předpoklady k tomu má, nicméně problém bude stejně jako v případech mnoha dalších, že v tom množství kapel si to člověk vyslechne, řekne si, že si radši dá Testament případně Exodus, a je hotovo. Protože přesně takhle bych uvažoval já, kdybych album nemusel protočit několikrát pro potřeby této recenze. Smutné, ale bohužel je to tak. Game Over jsou prostě jedni z mnoha a ani jejich schopnost napsat příjemný materiál je z této škatule nejspíš neposune. Přesto si dovolím tvrdit, že na poměry této generické žánrové vlny je tohle jeden z těch lepších kusů.
Země: Francie Žánr: thrash metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: Thanatos Production
Tracklist:
01. Guilty
02. Euthanatized
03. Dark Santa Claus
04. Rings
05. The Tormentor
06. Independant
07. Hypnotized
08. War
09. A Short Moment of Peace…
10. … Before You Die
Nechci být k mladé francouzské smečce Thanatic Eyes nějak nespravedlivý a přehnaně kritický hned takhle v úvodu povídání o její debutové desce “The Suffering Mechanisms”, ale tím nejzajímavějším na této kapele je pro mne fakt, že za bicími sedí místo urostlého borce, jehož bych tam dle instrumentální agrese bicích stop tipoval, mladá slečna Clémence. Možná to zní, že si dělám legraci, ale bohužel je to tak. Hudba je totiž v případě této pětice natolik obyčejná, že jsem měl hned po prvním poslechu chuť tomu nasolit čtyři body a dál se s tím nijak nezdržovat. Nakonec jsem “The Suffering Mechanisms” dal ještě chvilku času a nechal jej vyzrát, a přestože se můj názor lehce pozměnil, pocit z průměrné desky, na niž posluchač při troše snaze narazí na každém rohu, nezmizel.
Thanatic Eyes vznikli v roce 2011 v Paříži a na svém kontě si zatím nesou eponymní debutové EP “Thanatic Eyes”, po němž přišlo na řadu letošní plnohodnotné album, které se kapela vydala propagovat napříč Evropou a neopomněla navštívit ani naše hlavní město. Celkem desítka songů má jednu obrovskou výhodu, díky které jsem měl chuť se k desce pravidelně vracet. Nebo jinak, věděl jsem, že kvůli recenzi to poslouchat musím a nečinilo mi to obtíže. Že bych si “The Suffering Mechanisms” vybral sám z hromady alb, to by asi nehrozilo. Zpět té výhodě. Takřka všechny skladby mají obrovský tah na branku, jenž je sice občas negován neukočírovanou stopáží, ale neděje se tak zas tak často, aby bylo nutné album úplně odstřelit. Ve výsledku si je posluchač vědom, že ačkoli to není vyložený zázrak, tak si Thanatic Eyes alespoň na nic nehrají a bez okolků si drtí ten svůj thrash metal.
Sympatické je, že se neobrací směrem k 80. létům vyloženě vykradačsky, ale stočili kormidlo inspirace směrem k aktuálnímu pojetí, takže krom moderně nabroušeného soundu se do skladeb podařilo vměstnat breakdowny, zasekávačky nebo třeba hardcorové pokřiky. Navíc, vokalista Flo není úplně klasický thrash metalový řvoun a spíš než do Thanatic Eyes bych si jej dokázal představit v moderní něco-core partě, kde by ten svůj křik dokázal naplno zužitkovat. Takhle působí občas skoro rušivě. Příkladně v pomalejší “Ring”, kde se nad kytarovými hradbami vznáší líbivá melodie a do toho odsekává Flo v duchu trendového metalcoru. Naštěstí se tu a tam objeví nějaký překvapivý moment, jenž i slabší skladbu dokáže ozvláštnit, což je v případě “Rings” vkusná klavírně-akustická pasáž v její polovině. Je samozřejmě dobře, že se k tomuto nesahá přehnaně často, protože by to ztratilo punc originality a překvapení, ale stejně bych si poklidnějších pasáží užil rád častěji než jen v úvodu “Hypnotized” nebo v předehře “A Short Moment of Peace…”.
Skladby samotné jsou ve své podstatě jedna jako druhá. Všechny jsou postaveny na sehranosti kytarového dvojspřeží Loïc a Xavier, kteří si třeba v úvodní “Guilty” dost pěkně vyhrají. Pravé thrashové hody přijdou s nadcházející “Euthanatized”, jejíž první polovina je esencí toho nejrychlejšího, co na “The Suffering Mechanisms” lze vůbec najít. Díky vypjatému corovému vokálu se v některých momentech dá hovořit takřka o ovlivnění death metalem, který je možno třeba z “Dark Santa Klaus” vycítit i v práci rytmické sestavy a kvílivých kytar.
Ačkoli je na albu pouhá desítka položek, tak takový ten nepříjemný pocit, že se vlastně opakuje stále jedna a tatáž, se dostaví relativně brzy. Nevím, v které minutě při prvním poslechu jsem se začal nudit, ale můžu říct, že někdy po “The Tormentor”, kterou tvrdí podivně chrastící baskytara v pozadí (ve videu níže slyšet nejde), už jsem si těch opravdu povedených pasáží nacházel pravidelně čím dál míň. Z druhé poloviny se mi totiž líbí snad jen agresivní bruska “War”. Jinak není o čem básnit, protože je to takový ten běžný standard, jenž bohužel na první nabušenější půli nestačí. A když už se najde nějaký opravdu zajímavý moment jako kytarové sólo v závěrečné “…Before You Die”, tak jej pohřbí nemalé množství vaty v okolí.
Jak bych to řekl… takových alb už tady bylo a bude, že věřím tomu, že si na Thanatic Eyes a “The Suffering Mechanisms” v budoucnu jen stěží vzpomenu. Ono je to všechno po technické stránce úplně v pořádku (zvlášť na mladou a troufám si říct, že ještě nevyzrálou kapelu), ale ať jsou album, zvuk a instrumentální výkony nabroušeny jako krásný diamant do pravidelného tvaru, tak to hlavní, čímž je v tuto chvíli hudební náplň, se za tyto na oko hezká pozlátka neschová. A na to “The Suffering Mechanisms” dojíždí nejvíc – na přílišnou tuctovost.
Nedlouho po Deathinition se mi dostala do ruky další polská thrashová záležitost, a jestliže minule jsem převážně chválil, dnes budu muset bohužel postupovat opačným směrem. Thermit hrají thrash metal, a to tak nějak přesně podle učebnice. Jejich první EP vydané po několika letech společného působení v kapele, která je podle záznamů prvním “veřejným” stanovištěm všech zúčastněných hudebníků, nese nevyslovitelný název “Encephalopathy”. Pro zvídavé mohu doplnit, že slovíčko “Encephalopathy” je používáno jako souhrnné označení pro nejčastěji trvalá zranění mozku. Nacházím zde jistou spojitost, jelikož zranění mozku je nejspíše důvod, proč se kapela rozhodla angažovat pána jménem Trzeszcz (když už jsme u těch nevyslovitelných jmen…) na pozici vokalisty. Všechna instrumentální zručnost stranou, to, co Trzeszcz (řekněte to třikrát rychle za sebou) předvádí, je zrůdnost, za kterou by měl být v Haagu souzen za zločiny proti lidskosti. Ještě by se ho dalo poslouchat ve chvílích, kdy se snaží řvát (kde stejně jako v případě Deathinition připomenu Radka Škarohlída z Hentai Corporation), ale když se rozhodne nasadit vysoký jekot po vzoru Roba Halforda a kapela mu přenechá veškerý prostor tím, že doslova přestane hrát, je zle.
Jenže to byly vokály a ty sice mohou desku zkazit, nevypovídají však nic o její instrumentální náplni. Ta totiž není špatná, kapela šlape na plné obrátky, kytaristé hází jedno pěkné sólo za druhým, basa basuje zvonivě, výrazně a příjemně, a když dojde na některou vyloženě instrumentální sekci, poslech “Encephalopathy” si upřímně užívám. Bohužel takových je samozřejmě velmi málo.
Nemůžu však nezmínit další zrůdnost, které se “Termiti” dopustili. V závěrečné desetiminutovce “Thermitallica” smíchali dohromady části skladeb (však již víte) Metallicy, a jako by to samo o sobě nebyl hloupý nápad, vše totálně zničil Trzeszcz svým zbytečným vokálem. Thermit to ode mě možná schytali více, než si zaslouží, ale tohle se prostě poslouchat nedá.
Nedávno mě přepadla zcela nezvyklá chuť poslechnout si thrash metal, a tak jsem místo zjišťování, které thrash metalové kapely dnes ve světě letí, nakoukl do redakční bedýnky promodisků. Není překvapením, že jsem v ní kýžený žánr našel hned několikrát. Dnes se tedy podívejme na první z těchto nálezů – polské Deathinition. Na čtyřskladbovém EP “Art of Manipulation” předvádějí solidní jízdu, která možná i díky pochopitelně krátké stopáži lehce přesahující čtvrthodinu chytne a nepustí.
“My Personal Maniac Fear” začne ještě poněkud jednoduchým riffem, ale kapela brzo dá najevo, že takových má kapela v zásobě spousty a šetřit jimi nehodlá. Jak říká zlatý žánrový standard, rytmická kytara vás vždy bez výjimky vyzývá k headbangu, zatímco ta sólová je mnohem sofistikovanější a proplétá se kolem závratnou rychlostí. Právě sóla se Deathinition povedla na výbornou. Mají obvykle jen několik málo sekund, zato je jich ve skladbách více. Druhá “Art of Misunderstanding” je o něco složitější a vynikne zejména v závěrečné minutě díky excelentnímu sólu a možná ještě lepší závěrečné vybrnkávačce. Třetí “Priest” je ještě o krok lepší a právě zde stojí za představení zpěvák Igor “Killer” Kościelniak. Ten se nesnaží zbytečně tlačit na pilu a většinu času mírně připomíná Davea Mustaina, místy však vkročí do nečekaných výšek a vynutí si mírný úsměv a vzpomínku na Radka Škarohlída z českých Hentai Corporation. Závěrečná “Kłamstwa dla mas” pak přinese kromě zabijáckého riffu i polský text, za což musím dát kapele bonusové body. Skladba samotná pak drží vysoký standard předchozí čtveřice a možná ho i překonává.
Deathinition by snadno šli zařadit mezi pomalu odeznívající vlnu “old school” pojetí žánru. Přestože se právě takovým albům vyhýbám, “Art of Manipulation” naštěstí přináší něco víc než jen kopírku prvních alb Metallicy. Pokud je thrash váš žánr a džíny vaše bunda, neváhejte a sáhněte po něm.
Datum: 8.7.2014 Místo: Praha, Incheba Účinkující: Metallica, Alice in Chains, Children of Bodom, Kvelertak
Jednodenní festival Aerodrome, který v loňském roce přivezl tuzemským (a jistě spoustě zahraničním) fanouškům slovutné System of a Down, se letos na hudební mapě zapsal vskutku ve velkém stylu, když svůj druhý rok načal ne jednou, ale hned dvěma hudebními akcemi, z nichž obě nabídla zajímavá jména, díky nimž vytáhl paty z domu nemalý počet příznivců kytarové hudby. V červnu se ve výstavišti v pražských Holešovicích sešli na pódiu Avenged Sevenfold, Rob Zombie nebo třeba Limp Bizkit. Ani ne o měsíc později pak na stejném místě měli bavit Kvelertak, Children of Bodom, Alice in Chains a Metallica, jejíž tuzemské zastávky mě vždycky minuly a musel jsem si konečně splnit svou fanouškovskou povinnost a do Prahy se vydat.
Start akce, tedy otevření areálu, byl avizován na 15:00, takže zhruba na tu doby jsem k areálu přicházel i já. Už v tu dobu bylo všude lidí jako much a lehce jsem nechápal rozdělení vstupů na dvě protilehlé místa. Fronta sice nebyla nijak hrozná, což by se při jediném vstupu rozhodně nestalo, ale hádám, že spousta neinformovaných jedinců musela organizátory po příchodu ke špatnému vstupu poměrně silně proklínat. Nicméně, po opravdu chvilkovém čekání byla do areálu vpuštěna i naše výprava. Stánek s merchem kousek za vstupem jsem jen tak proletěl očima a při pohledu na cenovky, kde tričko stálo nechutných 600 Kč, jsem si říkal, že na suvenýry radši kašlu.
Čekání na první kapelu jsem tedy vyplnil prohlídkou areálu a kontrolou nabídky všemožných stánků, které nabízely takovou tu klasiku, jež neurazí (až na nudle, ty byly vážně humus). Průměrný Radegast za 40 Kč sice nebyl žádná hitparáda, ale v danou chvíli stačil a hned po dopití prvního piva přišel problém, na který se organizátoři tak trochu vysrali. Kam s prázdným kelímkem? Okamžitě se tak začaly vytvářet improvizované skládky, protože hledat odpadkový koš na místě, kde by jich měl být dostatek, se nikomu moc nechce. Jasně, i kdyby jich bylo dost, tak nejpozději po Children of Bodom by přetékaly bordelem (nikoho, kdo by se staral o jejich výměnu, jsem nespatřil), ale aspoň pro ten pocit, že se pořadatel snaží…
No nic, pivo dalo pivo a kolem čtvrté hodiny odpolední si pódium zabrala první akvizice z vystupujících kapel, norská naděje Kvelertak. Pominu to, že si myslím, že této hudbě velká pódia a akce nesluší, ale na borce jsem se těšil, protože z alba mě jejich směsice hardcoru, punku a letmého závanu black metalu baví, ovšem stalo se to, co se od první kapely dá čekat. Nasazení veliké, ale zvuk to všechno slušně pohřbil. Instrumentální složení Kvelertak na tom nebylo špatně, protože i když se nástroje místy slévaly do jedné koule, tak kytarové vyhrávky a riffy byly slušně rozpoznatelné, ale zpěvák Erlend Hjelvik byl dost utopený za ostatními nástroji a nebýt toho, že mám obě alba Kvelertak naposlouchaná, tak jsem kolikrát ani netušil, jestli zrovna zpívá nebo ne. Dokonce i doprovodné vokály kytaristů zvukař vytáhl víc do popředí než hlavního zpěváka. Nechápu. Je to škoda, protože se hrály samé pecky. Úvodní “Åpenbaring” z alba “Meir” odzpíval Erlend s vypreparovanou sovou (nebo výrem?) naraženou na hlavě. Následovala zpěvná “Spring fra livet”, úderná “Ulvetid” z debutu a nechyběly ani hitovky “Mjød” a “Bruane brenn”, ale jak už jsem řekl, zvuk špatný a po půl hodině a asi sedmi písních bylo hotovo.
S následujícími Children of Bodom se situace zlepšila, i když to sice pořád nebylo ono, ale co má člověk čekat od akce pod širým nebem, jejíž hlavní hvězdy jsou teprve na řadě. Co k jejich vystoupení říct? Prostě klasika. Neříkám, že jsem se nudil, to jen aby bylo jasno. Mám je rád, takže mě Alexi Laiho a čtveřice spoluhráčů úplně chladným nenechávali, ale kdo je už viděl, tak neměl být čím překvapený. Alexi a Janne měli svá sóla skvěle sehraná, rytmika úplně v pohodě, Alexi s nohou na odposlechu a kytarou ve vertikální poloze drtil jeden riffy za druhým a prokládal je častými melodickými výjezdy, ale přesto to nebyla taková pecka, abych o ní musel psát domů. Zhruba čtyřicet minut, které byly finským melodikům vymezeny, mi nakonec přišly adekvátní, protože se obávám, že u delšího setu už by úroveň šla strmě dolů. Hrály se samozřejmě klasiky jako “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Me!”, které koncert odstartovaly, našlapaná “Are You Dead Yet?” nebo závěrečná “Downfall”, která nemůže chybět. Mě potěšila hlavně pomalá “Angels Don’t Kill” z “Hate Crew Deathrool” a nepatřičně nevyzněla ani dvojice písní z posledního alba “Halo of Blood”, z něhož byla vybrána titulka a “Scream for Silence”.
Teď bych rád podotkl, že přestože byly na onen den hlášeny celodenní přeháňky, tak doposud bylo počasí slunečné, a i když se občas objevil nějaký ten nepěkný mrak, tak zase hezky rychle zmizel. Ovšem s nadcházejími Alice in Chains se mračna začala stahovat s větší intenzitou a předzvěst pořádného slejváku, který měl dle všemožných předpovědí vypuknout kolem osmé hodiny večerní, se začala naplňovat, ale to už předbíhám, takže zpět k Alence v řetězech. Té se po návratovém albu “Black Gives Way to Blue” skvěle daří a potvrzuje to vynikající loňská deska “The Devil Put Dinosaurs Here”. Musím vyzdvihnout prvotřídní zvuk, který Alice in Chains to odpoledne dostali, protože všechny nástroje byly luxusně čitelné. Jistá rytmická sekce ve složení Sean Kinney a Mike Inez sice individuálně nijak nevyčnívala (najdou se i výjimky jako “Would?” a “Stone”) a odváděla takovou tu špinavou práci, ale pochvala jim patří i tak. Jerry Cantrell našel ve Williamu DuVallovi adekvátní náhradu za Layna Staleyho a jejich vzájemné vokální proplétačky neměly chybu.
Věřím, že jejich set musel být pro spoustu neznalých fanoušků těžce nezáživný, protože Alice in Chains přeci jen těží z melancholických melodií, zatěžkaných temp a vydržet to celou hodinu asi není úplně pro každého, ale mně se výkon Cantrellovy čtveřice zatraceně líbil. Setlist byl pojat jako klasické best-of, kde se tahaly skladby starší i nové, takže došlo na legendární songy z 90. let jako “Man in the Box”, “Would?”, tesknou “Nutshell”, gradující “Rooster”, ale i na písně, v nichž už studiově pěje DuVall (jeho sebejistý výkon mě hodně bavil); jmenovitě “Check My Brain”, “Last of My Kind”, “Hollow” a “Stone”. Výsledný dojem nemohlo pokazit ani těch pár kapek deště, které areál výstaviště pokropily a zhruba v sedm hodin, kdy Alice in Chains své hodinové vystoupení ukončili, začaly přípravy na vystoupení hvězd největších.
Během hodinového čekání se na bočních obrazovkách promítala videa, v nichž Metallica nabádala fanoušky k sms hlasování o songu, který ten večer zahrají nad rámec toho, co fanoušci definitivně vybrali už dříve (na výběr byla “The Day That Never Comes”, “St. Anger” a “The Unforgiven II”). Hlasování vlastně probíhalo celé odpoledne, protože stejné výzvy se fanouškům dostávalo mezi všemi přestávkami jednotlivých vystoupení a už po chvíli bylo jasné, že si to mezi sebou rozdají první dvě jmenované, protože “The Unforgiven II” začala ztrácet. Nebylo mi úplně jasné, proč hlasovat přímo na místě o jedné písni, když celý setlist vlastně sestavovali fanoušci prostřenictvím internetového hlasování, na což měli bezmála půl roku času a výsledek byl… ehm, nepřekvapivý. Pro mě, jakožto pro člověka, který Metallicu nikdy neviděl, byly vybrané písně naprosto v pořádku (chyběly mi snad jen “Blackened” a “Ride the Lightning”), ale přeci jen, v drtivé většině se jedná o písně, které by kapela zahrála, i kdyby seznam sestavovala sama. Ale co, šance na výběr byla, tak žádné remcání.
S blížícím se koncertem déšť sílil a za zvuků intra “Ecstasy of Gold” už jsem byl řádně mokrý, což však nemohlo zkazit euforii, která areálem propukla úvodním trojblokem písní “Battery”, “Master of Puppets” a “Welcome Home (Sanitarium)”. V posledně jmenované už se nejednalo o déšť, ale doslova o vodní apokalypsu, takže kdo neměl pláštěnku (a beztak i řada těch, co ji měla), byl promočený úplně durch včetně spodního prádla. Hetfield, Hammett, Trujillo i Ulrich vypadali, že si vystoupení náramně užívají i přes silný déšť, který je kropil. James Hetfield situaci glosoval, že se jedná pouze o vodu a že Metallica nikdy nehrála v bazénu, a měl svým způsobem pravdu, protože i když se v některých písních déšť uklidnil, přišlo to v danou chvíli vhod jako mrtvému zimník. Nicméně, koncert pokračoval dál jednou peckou za druhou a je jedno, jestli se tahalo z 80. let, nebo “Černého alba” a “Reload” prostřednictvím “Fuel” (na “Load” či “Death Magnetic” se nedostalo vůbec).
Setlist Metallica:
01. Battery
02. Master of Puppets
03. Welcome Home (Sanitarium)
04. Fuel
05. The Unforgiven
06. Lords of Summer
07. …and Justice for All
08. Sad But True
09. Fade to Black
10. Orion
11. One
12. For Whom the Bell Tolls
13. Creeping Death
14. Nothing Else Matters
15. Enter Sandman
16. Whiskey in the Jar
17. St. Anger
18. Seek & Destroy
Pokud Alice in Chains měli zvuk parádní, tak Metallica šla ještě dál a dovolím si tvrdit, že lepší už to snad ani být nemohlo. Za kapelou se po celou dobu promítaly záběry z nějakých osmi až desíti kamer, prokládané různými animacemi nebo záběry z videoklipů dané skladby (“The Unforgiven”, “Enter Sandman”). Někdy v půlce koncertu to vlnou nevlídnosti počasí odnesla obrazovka po pravé straně od pódia, ale jelo se vesele dál. Nejpůsobivější podívanou skýtala “One”, kde se pomalu pochodující vojáci v agresivnější druhé polovině písně změnili v kostry a spolu s efektní laserovou show bylo o nejlepším válu večera rozhodnuto. V těsném závěsu za ní pak byly “For Whom the Bell Tolls” a “Creeping Death“, které jsou zlatým fondem thrash metalu a naživo fungují skvěle.
Hodně mile mě překvapila hlasová forma Jamese Hetfielda, který všechno zvládal s bravurou a sám za sebe mu nemám co vytknout. Jeho hlas je silný, sebejistý a volat po časech z období přelomu 80. a 90. let je zbytečné, protože mu to pořád zpívá. Robert Trujillo je jistota, jehož pódiová prezentace vypadala, že si deště jako jeden z mála snad i užívá. Kirk Hammett některá sóla už nedává s takovou jistotou a pro živé účely si je upravuje (myšleno zjednodušuje), ale výsledek to nijak nekazí. Krizitovat Larse Ulricha nehodlám, protože mně v žádném případě nepřišel tak tragický, jak se říká, a jeho hra mi nebyla vůbec na obtíž. Možná ze mě mluví nadšení ze splněného snu, který jsem ten večer prožíval, ale Metallica mě prostě uchvátila.
Snad jediným momentem, kdy vystoupení ztrácelo na tlaku a energii, bylo v průběhu novinkové “Lords of Summer”, která je pro živé vystoupení příliš rozvláčná, takže v druhé polovině, kde už se zbytečně sóluje, nenadchne. Naštěstí “…and Justice for All” rychle sjednala nápravu a ukázala, jak se dělají(ly) rozmáchlé písně. V závěru přišla nezbytná “Nothing Else Matters”, kterou bych klidně oželel, další laser show s peckoidní “Enter Sandman” a rozhopsaná předělávka “Whiskey in the Jar”. Pak přišlo vyhlášení sms hlasování, v němž nakonec těsně o pár desítek hlasů zvítězila “St. Anger” ze stejnojmenného alba a nakopla už tak rozpálené publikum. James Hetfield s ní sice hlasově trošku bojoval, ale po dvou hodinách nečekám zázraky. Závěrečná obligátní “Seek & Destroy” pak byla tučnou tečkou za skvělým, přes dvě hodiny dlouhým vystoupením legendy, která ukázala, že ještě stále má na živo co říct a je schopná přenést do početného publika (hovoří se až o 25 000 lidí) tolik energie, že by jí to o generaci mladší kapely mohly jen závidět. Já odjížděl spokojený a soudě dle spokojených tváří v průběhu celého koncertu okolních posluchačů jsem určitě nebyl sám.
Země: Francie Žánr: thrash metal Datum vydání: květen 2014 Label: Great Dane Records
Tracklist:
01. Intro
02. Watch Us Dying
03. Rise and Never Fall
04. Face in a Mirror
05. Dreams Are Dead
06. Inside the Crown
07. Dreams End All Days
08. Suffering for an Answer
09. A Scar in Our Mind
10. Days End All Dreams
Nebudu se s tím tentokrát moc párat a zdržovat úvodními řečmi, takže přejděme rovnou k představení této sebranky, která letos vydává svou novinku “Dreams Are Dead”. Francouzská čtveřice Arcania vznikla již v roce 1999, ačkoli tehdy započala svůj jepičí život pod jménem Silverskull, od něhož kapela upustila ani ne po roce a přetransformovala se na svou současnou podobu. První počiny pak na sebe nenechaly dlouho čekat, protože v letech 2001 a 2002 kapela vyrukovala s prvními demosnínky, na něž navazovalo živé album “Live Is Not Dead” a hlavně eponymní EP z roku 2004. Poté, jako by se voda nad Arcania na pár let zavřela a trvalo šest let, než borci vydali svůj regulérní debut “Sweet Angels Dust”. No, a správně tušíte, že se rychle přesouváme do současnosti k “Dreams Are Dead”, jež tak získává pořadové číslo dvě v diskografii této mladé čtveřice.
Koukám, že jsem ještě nezmínil hudební styl, který by tento počin charakterizoval, tak vězte, že se jedná o thrash metal. Přesněji řečeno melodický a moderně laděný thrash metal. Ne, že bych nezaznamenal nějaké odkazy na klasická alba (přeci jen ty riffy jsou místy dost provařené), ale přesto se Arcania rozhodla atakovat mladší posluchače, kteří se neštítí kapel jako Trivium, dnes už nefungujících Sanctity nebo vzdáleně franouzské drtičky Gojira. Prvně jmenovaní by mohli stahovat vaše úvahy o “Dreams Are Dead” směrem k metalcoru, ale toho se bát nemusíte. Arcania se shlédla někde tam, kde Trivium byli s albem “The Crusade”. Některé momenty mi dokonce znějí, jako by je zámořským hvězdám Arcania ukradla, ale to je pouze můj dojem.
Co je hlavní, je fakt, že Arcanii se podařilo sestavit album, které prostě a jednoduše baví. Není to žádné velké umění, ale poslouchá se to úplně pohodově. Tedy, alespoň zpočátku, ale k tomu se ještě dostanu. Zprvu jsem měl totiž dojem, že jediným slabým článkem, který mě vyloženě sral, byla 11minutová instrumentálka “Dreams End All Days”, jež se nachází na pozici číslo sedm a strašně brzí dobře rozjeté album. Ne, že bych neměl pochopení pro instrumentální kusy, mám je rád, ale tenhle neřadím k nejpovedenějším, protože krom krátké akustické pasáže v šesté minutě a několika krátkých výjezdů kytar v druhé polovině mi pořád přišla tak nějak stejná. Žádné změny nálad nebo temp. Nic. Nekonečné omílání jedné kytarové linky není to, co bych chtěl snášet takhle dlouhou dobu, takže sorry, ale tohle zcela určitě ne.
Abych ale dokončil nakousnuté tvrzení, že se album poslouchá úplně bezproblémově, tedy hlavně zpočátku… “Dreams Are Dead” je jedním z těch alb, která strašně rychle odpadnou. Zkraje si mě dokázalo udržet i navzdory své téměř hodinové stopáži, ale s přibývajícími poslechy to bylo čím dál horší. Přiznávám, že po nějakých třech týdnech už jsem ho měl spíš jako podklad k jiné práci na počítači, protože není potřeba se nějak snažit a to album je tak příjemně melodické, že neruší a na pozadí si hezky plyne, ale na druhou stranu dodávám, že i přesto, že jsem jej neposlouchal soustředně, tak si ke mně často našlo cestu skrze velmi povedené refrény (neplést s vlezlým čístým zpěvem), které některé vyloženě průměrné kusy táhnou vzhůru (“A Scar in Our Mind”).
Osobně považuji první polovinu alba za lepší a rozhodně vyrovnanější, protože tu druhou hyzdí už zmíněná instrumentálka, dále instrumentální závěr “Days End All Dreams”, jehož orchestrální nádech je sice příjemný a postupná gradace druhé půle mi vzdáleně připomněla postupy Hanse Zimmera, ale je zbytečně rozvláčná, a nakonec ještě nevýrazná “Suffering for an Answer”. To takové “Watch Us Dying” a “Dreams Are Dead” jsou jiné kafe a posluchače parádně nastartují. Hlavně “Watch Us Dying” je z mého pohledu jasná hitovka a jedna z nejlepších skladeb na desce, která si svou pozici otvíráku alba plně zaslouží, protože je to taková ta píseň, kteřá hned na úvod správně nakopne. Velkým kladem je zpěvák Cyril Peglion, jehož vokál je tak akorát melodický a agresivní zároveň, že připomíná něco jako mutanta mezi Mattem Heafym a Joe Duplantierem a do takto melodicky pojatého thrashe vážně padne.
Nemyslím si, že má smysl provázet vás první půlí desky skladbu po skladbě, takže si vyberu už jen “Rise and Never Fall”, která vyniká výrazným kontrastem mezi rychlejší kytarovou slokou a velmi melodickým refrénem. Někde v půli její stopáže pak Peglion sáhne po death metalovém chropotu, ke kterému se jinak běžně neuchyluje, a ve spojení s rychlými technickými kytarami máte najedou pocit, že posloucháte death metalovou partu. Vážně skvělý kus, který nabourává předešlé tvrzení o nedlouhé zábavnosti nahraného materiálu. Další velmi zdařilou věcí je delší “Inside the Crown”, která své sedmiminutové délky využila báječně a místo toho, aby nudila omíláním stále stejného, tak překvapí několika změnami temp, kdy hlavně to utahané riffování ve čtvrté minutě mě baví. Připočtěte fešné kvílivé kytarové sólo, která jsou mimochodem obecně velmi povedená. Ale bavit se o instrumentální jistotě jednotlivých členů je naprosto zbytečné. Stejně tak se pozastatovat nad čistým, melodickým, ale přesto hutným zvukem, který už je samozřejmost. Ovšem potěší, to zase jo.
Přiznávám, že kdybych albu nedával tak moc času a recenzi psal někdy před dvěma týdny, kdy jsem album točil takřka bez ustání, tak tomu vyvalím snad i vysokou osmičku a nemám s tím žádný problém, ale “Dreams Are Dead” se časem uleželo, usadilo a počáteční nadšení holt vyprchalo. Arcania sice nenatočila špatné album (tomu ostatně svědčí i výsledná známka), ale střízlivým pohledem musím říct, že žádná pecka to taky není. Ať mě to bavilo sebevíc, tak druhá polovina je prostě výrazně slabší a táhne album zbytečně dolů. I tak si budu tuhle partu pamatovat jako velmi zdařilou odpověď na melodičtější variantu thrash metalu, kterou si čas od času mile rád dopřeji. Lepší šestka.
Poláci War Messiah se vůbec s nikým a ničím neserou a od první vteřiny svého letošního ípka “Graveyard Feeding” začnou do posluchačů okamžitě solit metalový nářez. Jejich muzika se pohybuje někde na pomezí thrash a death metalu a bez nějakých větších problémů balancují na hraně mezi agresivní thrashovou cirkulárkou a nasraným dřevorubeckým deathem. O malinký kousek blíže ovšem dle mého názoru mají k prvnímu jmenovanému žánru, protože čistě pocitově se mi zdá, že tu thrashovou pilu na “Graveyard Feeding” slyším o něco více než deathovou brutalitu.
Práce, jakou War Messiah odvádějí, je přinejmenším solidní, a pokud vám takováhle stylová kombinace sedí, není důvod si “Graveyard Feeding” neposlechnout, jelikož polská smečka pořádně zahoblovat rozhodně umí. Jejich novinka (která je celkově druhým počinem z jejich portfolia – tím prvním bylo EP “Dehumanized Mankind” z loňského roku) ovšem bohužel trpí mírnou kvalitativní nevyrovnaností, díky čemuž se o nějakou vyloženou pecku nejedná, byť se výsledek poslouchá v pohodě.
“Kill Your Priest” hned na začátek nastaví vysoké tempo, nicméně zdaleka není tak dobrá, aby si obhájila svou šestiminutovou délku – poloviční stopáž by jí slušela o něco více. Možná ten nejvíc death metalový song počinu je “Suicide”, ale vedle zbylých kusů působí poměrně nevýrazně, i když pár solidních riffů se jistě najde. Jiná káva je však “War Messiah” – po rozjezdu, během něhož jsem si vzdáleně vzpomněl na “Refuse/Resist” od Sepultury, se ozve naprosto kulervoucí riff, který vás donutí k zuřivému headbangingu a ještě zuřivějšímu hrození, i kdybyste si zrovna nechtěli cuchat vlasy. Suverénně nejlepší song na “Graveyard Feeding”. V závěrečné titulce si pak War Messiah troufli na delší stopáž, během níž sice nepředvádějí nic moc jiného než v předchozích minutách, ale vzhledem k tomu, že se tam ty riffy docela střídají a není to úplně na jedno brdo, si tahle písnička svou délku zaslouží určitě víc než “Kill Your Priest”.
