Země: Česká republika Žánr: thrash / heavy metal Datum vydání: 10.3.2014 Label: Popron Tracklist: 01. Adrenalin 02. Malej vrah 03. Černobílý svět 04. Rozsudek 05. Nic neříkám 06. Malá a ztracená 07. Leporelo 08. 101. v řadě 09. Vesmírný koráb 10. Další nic, co slýchávám 11. Tisíckrát 12. Temná zákoutí 13. Svatý grál Hodnocení: Kaša – 6/10 H. – 6/10 nK_! – 7/10 Průměrné hodnocení: 6,3/10 Odkazy: web / facebook / bandzone

Vím, že tohle by na úvod recenze zaznít takhle z plna hrdla nemělo, protože o mé objektivitě to moc nevypoví, ale stejně to z následujících bude celkem jasné, takže kdybych měl vyjářit svůj vztah k tuzemské metalové stálici Arakain, tak přiznám, že je nemusím. Ne, že bych je vyloženě neměl rád a opovrhoval vším, na co kdy sáhli, ale na druhou stranu jejich desky neočekávám s velkým napětím a bez problémů se tak poslechu aktuální tvorby vyhýbám, protože to není zrovna můj šálek kávy. A jinak by tomu nebylo ani v případě aktuální řadovky “Adrenalinum”, o níž bych s největší pravděpodobností jinak běžně nezavadil, ale člověk míní, recenze mění, takže se pojďme podívat pod pokličku novinky, která v početné diskografii Arakainu nese pořadové číslo 16.

Poučovat čtenáře našeho blogu o historii legendy českého metalu považuji přinejmenším za troufalé, takže rošády na postu zpěváka rozebírat nebudu, o tom ví snad každý, kdo sleduje tuzemskou scénu, nicméně pro mě je směrodatné, kam se Arakain po odchodu Aleše Brichty posunuli. Kdybych řekl, že pro Arakain posledních deseti let je příznačný modernější směr metalové tvorby, tak by to nemuselo být úplně od věci, co říkáte? Tento trend byl započat už na “Metalmorfóze” a směle se po těchto kolejích pokračuje až do dnešních dní, což je vzhledem k podobnosti vokálů pánů Koláře a Toužimského celkem pochopitelné. Hlasový fond Jana Toužimského je na “Adrenalinum” využit takřka dokonale, takže zpěvné zpěvné melodické refrény řadě písní doslova vládnou, a protože se kytary Jiřího Urbana a Mirka Macha postupem let usadily v kokově chladném, hutněji nazvučeném soundu, tak máme ke zpěvným vokálům jako protiklad ostré power/groove riffy, což sice není nic odzbrojujícího, ale stejně to v optimálních podmínkách funguje. A vzhledem k tomu, že Arakain už má něco za sebou, je cítit z větší části “Adrenalinum” skladatelská jistota a zmíněná kombinace funguje občas velmi dobře (příkladně “Malej vrah”, což je asi nejlepší položka alba).

Protože Arakain běžně nesleduji a krom minulého “Homo Sapiens..?” jsem naposledy slyšel “Warning!”, tak je pro mne příjemným překvapením bubeník Lukáš Doksanský, jenž všechno drží skvěle pohromadě a jeho úderná hra mě vážně baví. Přiznávám, že se tak děje hlavně v těch rychlejších skladbách, které se mi na novince zalíbily nejvíc, takže jako první vrchol nemůžu vynechat úvodní “Adrenalin” s chytlavým riffem a hlavně skvělým refrénem. Na úvod je to pecka jako prase a věřím, že naživo to bude koncertní trhák. “Rozsudek” je sice o něco tvrdší kousek, který se místy dotkne thrash metalu, ale poté za zvuků bublající basy Zdeňka Kuba ve slokách kytary ustoupí do pozadí a záhy propukne další melodická bomba v refrénu. Samozřejmě, že takhle to nejde hrát do nekonečna, takže v několika případech kvituji i ty zatěžkanější vály, kde se sice kytary usadily ještě hlouběji, ale album vyloženě nezpomalují a působí jako živá voda. Přestože tyto skladby převažují, tak na mne udělala největší dojem “Malá a ztracená”, v níž je hlavním gró ostrý riff, přesné bicí a hlavně agresivnější Toužimský, který se v přechodu mezi první a druhou polovinou písně dotkne něčeho, co by se dalo označit za growling. Skvělá práce. Kvílivé Machovo sólo už je jenom trešničkou na dortu a jeho kytara je častokrát ozdobou dané písně a mě ze všech napadá “101. v řadě”, kde se v úvodu hezky vyřádí. Takových momentů jen víc.

Snad není třeba zpochybňovat, že “Adrenalinum” je správná heavy metalová deska, takže je logické, že musí dojít i nějaký ten baladický kousek, který na albu zastupuje položka číslo devět, “Vesmírný koráb”. Nikdy jsem nebyl fanoušek patetických balad a pánové to nezmění ani touto písní s “hlubokomyslným” textem. Honza Toužimský je samozřejmě skvělý zpěvák, v dosavadní historii Arakainu možná ten úplně nejlepší, takže jeho hlas má víc prostoru dostat se do popředí právě v takovýchto písních, ovšem to, že skladba už netáhne hudebně a je to ten samý baladický brak, kterých už na domácí scéně vznikly tucty, bohužel ani jeho plný a melodicky silný vokál nezachrání.

Jak tak koukám, tak doposud jsem sypal spíš jen slova chvály, ale aby to bylo spravedlivé, tak se podívejme i na ty přešlapy. Krom “Vesmího korábu” bych mezi nepovedené songy zahrnul namátkově utahanou “Nic neříkám”, z níž mě baví jen Machova sólová kytara v druhé polovině hrací doby a strašnou “Leporelo”, kdy už tak nezáživný hudební základ pohřbil úplně tupý text. Zejména výtvor jako “…změť citů a bolu, tak jak leporelo, pak trochu alkoholu, aby to nebolelo….” je ukázkovým případem toho, kdy se text tvořil při nějakém podivném brainstormingu, jehož cílem bylo poskládat dohromady několik rýmů, aby to jakž takž dobře znělo. Jasně, dá se oponovat tím, že anglické texty jsou kolikrát ještě větší brak úrovně žáka prvního stupně základní školy, ale v tomto ohledu jsem na mateřštinu o něco náročnější, takže čeština samozřejmě jo, proti tomu nic nenamítám, ale ať ty texty mají nějakou úroveň. Příště radši nějakou tu instrumentálku než zhovadilost typu “Tisíckrát”, aneb “….kolikrát jsi cítil ten mráz na týlu? Kov na spánku určoval děj. Kolikrát jsi krví dal styl veledílu? Směj se, směj se…”

Vytahovat jednotlivě píseň po písni by nakonec vedlo ke zjištění, že “Adrenalinum” je deska poměrně nevyrovnaná, ačkoli čistou matematikou mi počet slušných skladeb přece jen převládá oproti těm slabším, takže jen zběžně zmíním, že dalšími silnými momenty jsou “Temná zákoutí” a “Černobílý svět”, které v sobě drží pod pokličkou pěknou porci agrese a melodie zároveň, což je jen podrhováno na české poměry velmi svěžím soundem, jenž téhle hudbě svědčí. Osobně mi přijde oproti nevýraznému “Homo Sapiens..?” hutnější a plnější a kdybych měl srovnat tyto dvě desky, tak novinka vychází celkem jednoznačně jako vítěz, protože z předchůdce si krom skvělé titulky nic extra nepamatuji. A to jsem si ji jen tak pro zajímavost před poslechem “Adrenalinum” osvěžil.

Jak to na závěr nějak rozumně shrnout? “Adrenalinum” není vůbec špatná deska, ale na druhou stranu taky žádná pecka. To jen, aby bylo jasno. Pro mě osobně je to docela příjemné překvapení, protože před samotným vydáním jsem nečekal vůbec nic a bezprostředně po prvním poslechu jsem nadšením zrovna neoplýval (diplomaticky řečeno), ale z řady písní se záhy vyklubaly velmi slušné hitovky, díky nimž nemůžu a vlastně ani nechci desku odstřelit. Neduhy v podobě textařské plytkosti a nevyrovnanosti alba jakožto celku sice sráží výsledný dojem, ale pokud jsem to přežil já – nefanoušek Arakainu – tak posluchač, jenž jejich tvorbu sleduje pravidelně, určitě nebude mít s “Adrenalinum” problém a může si tak k mému lehce nadprůměrnému hodnocení ještě nějaký ten bodík přihodit.

Další názory:

Nikdy jsem nebyl žádný fanatický Brichtofil, takže je mi víceméně docela jedno, že už v kapele není, ale i tak mě jako posluchače Arakain přestal v podstatě zajímat. Netvrdím, že to musí být nutně chyba kapely, přece jenom jsem je žral, když mi bylo možná tak 12 roků, kdežto dneska už mi je o trochu víc, ten vkus mám úplně jinde a prostě si radši pustím našlapaný aggrotech… dokonce i nějaká ta nostalgie mě už přešla. Poslední album Arakainu, o němž se dá tvrdit, že mě trochu bavilo, bylo tuším “Warning!”, o rok mladší “Labyrint” (který mi novinka díky kytarové práci tu a tam připomíná) se ještě také dal, ale jalový “Restart” šel už úplně mimo mě a minulé “Homo Sapiens..?” bavilo možná tak dva, tři poslechy a dnes už si z něj nepamatuju ani tón. V případě “Adrenalinum” to zpočátku vypadalo, že to dopadne podobně nemastně neslaně, ale nakonec se z té necelé hodinky několik solidních písniček vylouplo. Jmenovitě mě nejvíc baví “Černobílý svět”, refrén “Malá a ztracená”, překvapivě “Leporelo”, od něhož jsem vzhledem k názvu čekal nějakou kravinu, a nakonec i třeba “101. v řadě”. Ten zbytek není špatný, je tam trochu vaty a nějaké ty momenty, které mi nepřijdou jako nic extra, sem tam trochu kostrbaté texty, ale ve výsledku se to pořád dá poslechnout naprosto v pohodě a bez jakékoliv újmy na zdraví. Ačkoliv je mi jasné, že až dopíšu tohle hodnocení, tak si s největší pravděpodobností “Adrenalium” už nikdy v životě nepustím, i tak si to tu pohodovou šestku zaslouží.
H.

Na “Adrenalinum” jsem se hodně těšil a má přání byla některým z hudebních bohů jistojistě vyslyšena (ne tak u Dymytry a jejich sračkoidního “Homodlaka”), protože jde o jednu z těch lepších desek z více než třicetileté historie pražského Arakainu. Po takové době by jiné formace přešlapovaly na místě, ne však tihle věční mladíci. O kvalitní matroš není nouze a co víc – takový úvodní “Adrenalin” je živě fakt peckoidní. “Černobílý svět”, “Malá a ztracená”, “Leporelo” nebo “Temná zákoutí” jsou výborné písničky, na které může být současný Arakain hrdý. Obecně bych řekl, že na koncertních pódiích zní nové songy ještě o fous lépe nežli na desce samotné. Předchozí “Homo Sapiens..?” jsem ohodnotil osmičkou, zde sahám po čísle o stupeň nižším, protože minule jsem byl prostě o trochu více unešen, ale i tak se při poslechu “Adrenalinum” královsky bavím. Ještěže u nás ten Arakain máme.
nK_!