Sangus je mladá úderka ze zámoří, která roku 2010 vznikla ve městě Providence (stát Rhode Island). A jako z každé správné začínající kapely, která má na kontě dva demáče a ještě před vydáním prvního se v trve underground duchu stihla přejmenovat (původní název zněl Sangus Legionaris), z ní je cítit zápal pro muziku. A prvotina “VengefulBrutality”, první desetiminutové demíčko z loňského května, má celkem koule, to musím uznat. Nebo se alespoň snaží, aby je měla.
Špinavá směska blacku a crustu se nese hlavně v punkových rytmech a těch deset minut mizí vlastně ani nevíte kam. Demáč utíká vážně rychle a má docela náboj. Tři skladby o zhruba stejné délce tří minut se nesou většinu času na stejné vlně – občas se objeví náznak thrashe, sem tam nějaké to sólo, ale jinak se s tím pánové vážně neserou a hoblují, co se dá. Na “VengefulBrutality” sice není nic přehnaně objevného, nicméně jako první demo se akceptovat dá a prvních pár poslechů ujde právě proto, že hudba je našlapaná energií. Nicméně poslech tří skladeb vám vcelku logicky nevydrží donekonečně, na to Sangus, kteří se tu definovali coby přímočará hoblovačka, rozhodně nemají.
Zvuk je typická garážová zahulenost, nicméně kdyby tahle banda měla křišťálově vybroušený zvuk, upřímně řečeno by to nejspíš stálo za hovno. Muzikantům se rovněž nedá upřít, že za své nástroje vzít umí – ostatně většina z nich hraje nebo hrála v nejrůznějších kapelách (od thrashe přes black až ke sludge/doomu). Hlavně oba kytaristé, Barbarian a Vamacara, odvádějí slušnou práci. Kromě toho působí Sangus jako celek docela sehraným a přesvědčivým dojmem, která očividně ví, co chce hrát.
Kromě toho, že po pár posleších se “VengefulBrutality” dost rychle oposlouchá a začne opravdu nepříjemným způsobem nudit, vlastně nemám tomuhle demu co vytknout, tím spíš, že jde o vůbec první nahrávku kapely. Občas jsem byl sice mírně zaskočen texty jako “Sieg hail Satan! Sieg hail hell!” v závěru posledního songu “Si Brucera”, nicméně v zásadě nejde o nic, co by se nedalo s trochou snahy překousnout.
První demosnímek Američanů Sangus s názvem “Vengeful Brutality” rozebral o něco výše kolega Atreides, já se nyní pokusím napsat pár řádků o druhém zářezu na demáčové pažbě této zámořské hoblovačky…
Už jen název “Rehearsal Demos MMXIII” vcelku jasně napovídá, o co na tomhle počinu půjde. To jméno totiž není žádný umělecký záměr, ale skutečně znamená to, že se jedná o čtveřici válů, které Sangus natřískali a nahráli ve své zkušebně. A výsledná podoba podle toho také zní. Zvuk je hodně špatný, vůbec bych se nedivil, kdyby to natáčení probíhalo úplně klasicky postaru stylem magneťák uprostřed místnosti, protože tohle je bordel jak prase. Osobně nemám vůbec nic proti horšímu soundu, naopak mám špínu v hudbě rád, ale tohle není špína, tohle je jednoduše brajgl. Upřímně nechápu smysl podobných nahrávek, když to stejně moc poslouchat nejde a člověk si z toho odnese máloco. Obzvláště v rychlých pasážích, jichž je v muzice Sangus většina, je to jedna velká hluková koule, v níž uslyšíte akorát tak hovno.
Z toho, co se mi vzdáleně podařilo zaslechnout ze samotné muziky, se mi zdá, jako by byla čtveřice songů na “Rehearsal Demos MMXIII” v porovnání s “Vengeful Brutality” méně punkovější a více black metalovější. Snad i díky tomu se mi to čistě po hudební stránce líbí o něco víc. Ale taky se mi to může jenom zdát, protože jak už bylo řečeno, v rychlejších momentech neuslyšíte nic jiného než neurvalou chaotickou změť nástrojů. Trochu poslouchatelnější je to jedině v těch několika málo pomalejších momentech, jakým je například začátek “Leeching Pigs”.
Z mého pohledu je tohle zbytečnost. Mám pochopení pro případné nedostatky způsobené tím, že kapela nehraje dlouho, ale na “Rehearsal Demos MMXIII” není slyšet skoro nic než bordel, takže těžko někde přivírat oči, když tam nic nevidíte. Čistě po hudební stránce to zní oukej, co se mi podařilo zaslechnout nebo si domyslet, ale zvuk je žumpa…
Země: Finsko Žánr: thrash metal / crossover Datum vydání: 7.3.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Walk to the Morgue
02. Perfect Norm
03. Wasted in Hollywood
04. Bleeding Heart Blues
05. Jewel of Nile
06. Bukowski
07. I Want Your Blood
08. Overtime
09. Backstabber
10. T.A.B.
11. Whoring Hollywood
Nikdy jsem se nijak netajil tím, že crossover thrashové party mám hodně rád. Tato neurvalá hudba, která v sobě pojí rychlost a jednoduchost hardcore punku a agresivitu thrashových kapel, je přesně ten typ muziky, který vyhledávám v případě, že mám zájem o nic neřešící hudební doprovod, jenž si na nic nehraje, nesnaží se bořit stylové mantinely a velmi dobře se poslouchá. Správně tušíte, že Discipline X svým směřováním spadají právě do této škatulky. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říct, že by recenze mohla skončit právě zde a věděli byste vše podstatné, protože když už se kapela vydá tímto směrem, tak má natolik úzké hudební mantinely, že je velmi lehké si představit, jak asi zní. A to bez znalosti byť jen jediné skladby.
Vlastně jedinou vyloženou neznámou je tak obvykle zpěvák, kdy lze jen těžko říct, jestli to bude pouliční řvoun jako třeba John McGowan z Cro-Mags či Roger Miret z Agnostic Front, nebo naopak agresivní bijec jako Kelvic Morris z Discharge či Billy Milano z S.O.D. Všechny tyto kapely jsem nezmínil jen tak náhodou, protože nejenže jsou to jedny z největších stylových legend, ale hlavně je jejich vliv z debutového alba Discipline X, “Wasted in Hollywood”, přímo cítit. Pravda, některé písně jsou těmito vlivy načichlé víc, jiné zase míň, ale shrnu to tak, že nemá smysl se bavit o tom, kde Discipline X čerpali. Přimíchejte k tomu místy až punkovou zpěvnost, jíž zaručuje sborové halekání, které se občas zvrhne k tupému vyřvávání “hooo hooo”, což vyloženě nemusím, ale jedním dechem dodávám, že se to dá úplně bez problémů vydržet, protože na druhou stranu tím dotčené skladby získávají až pouličně bojovnou atmosféru (viz “Walk to the Morgue”).
Discipline X se s tím celkově nijak nemazlí a na “Wasted in Holywood” se nedočkáte žádných příkras nebo úprav. Vypadá to, že čtveřice klasického nástrojového obsazení se na pár dní zavřela do studia a nadrtila jedenáctku skladeb, jejichž průměrná stopáž se pohybuje někde kolem hranice tří minut, přičemž občas se nepřehoupnou ani přes ni. Výsledkem jsou pak krátké úderné vály, které nedávají čas na oddych a už to do vás perou. “Jewel of Nile” a “I Want Your Blood” jsou krásné ukázky toho, že i takto jednoduchá hudba dokáže strhnout. Ještě kratší “Bukowski” a “T.A.B.” jsou pouze mezihry, kdy v druhé jmenované dokonce zapomeňte na nějaké hrábnutí do strun, protože se celá nese na vlně poklidného kytarového vybrnkávání. Když to vezmu kolem a kolem, tak ono o jednotlivých písních toho není nic moc co povídat, protože všechny jsou rychlé a (v rámci stylu) chytlavé. Všechny stojí na jednom ústředním riffu, který je místy víc thrash, místy zase víc punk, ale zpěvák Reksi skladby stejně dostane do jedné roviny díky svému chrapláku, jemuž nechybí uvěřitelnost a občas dokonce zabrousí do melodičtějších vod. Ovšem vyloženě vlezlé refrény nečekejte. Asi nejchytlavější skladbou je “Bleeding Heart Blues”, která se ani na chvíli nevymaní z šlapavějšího tempa, jemuž vládne chytlavá kytarová linka a zpěvný Reksi. Kdybych měl vyjmenovat nejlepší písně, tak bych určitě označil úvodní hitovku “Walk to the Morgue”, rychlovku “Wasted in Hollywood”, jež sice ve slokách mírně zvolní, ale jakmile se spustí kytarově neurčité zběsilé riffování, tak mám dojem, že poslouchám staré Black Flag či Discharge.
Přiznám, že jsem čekal, do jaké míry se na “Wasted in Hollywood” promítne finský původ Discipline X, ale pokud očekáváte, že kytary budou protkány klasickou severskou melodiku, tak na to rovnou zapomeňte, protože tohle je klasická hoblovačka bez kudrlinek. Bez problémů bych tak čtveřici, která před svým aktuálním debutem stihla ještě dvojici EP v podobě “Revolution” a “One of a Kind”, tipoval původem za zámořskou, protože vliv NYHC je místy dosti znatelný. Ve skočném refrénu “Backstabber” jsem Discipline X dokonce podezříval, že nepřiznali hostovačku Rogera Mireta, protože mám pokaždé dojem, že jej slyším v pozadí jako jednoho z členů doprovodného sboru.
Nemá smysl chodit kolem horké kaše a oddalovat to, co je z dosavadního textu zřejmé. “Wasted in Hollywood” má úplně zřetelné pro a proti. Album je to našlapané adrenalinem a není problém jej sjet i dvakrát za sebou, ale neskrývaná jednoduchost, která prostě plyne ze stylového zaměření, je vykoupena nepříliš dlouhou trvanlivostí jednotlivých písní. I když já osobně tuhle hudbu opravdu můžu, tak nakonec stejně skončím u klasických alb, která mám už roky prověřená, takže z tohoto pohledu pro mne nemají Discipline X výraznější smysl, protože takhle jsem ochotný uznat, že to suprově šlape, má to drajv a nechybí tomu nadšení, ale s největší pravděpodobností si jejich debut už v životě nepustím, jelikož jak jsem říkal, radši opráším staré klenoty některé z výše jmenovaných kapel. Přesto však uznávám, že “Wasted in Hollywood” je velmi dobrá práce na dané téma, takže pro fanouška žánru by tohle měla být povinnost, kterou by si neměl nechat ujít, neboť ať si kdo chce říká co chce, tak tahle hudba má i po tisící něco do sebe.
Země: USA Žánr: thrash / speed metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: Steamhammer
Tracklist:
01. Black Smoke
02. Hellion Rising
03. Victims of the Dead
04. Thunder Roar, The Conquest, La Boca de la Bestia – The Mouth of the Beast
05. Earthshaker
06. Tied to the Gallows Pole
07. Deceiver
08. Immortal Legacy
09. S.O.W.
10. Violence of Action
11. Atlantis (Journey to Atlantis)
12. The World Will Burn
Thrash metaloví veteráni Hirax sice začali brázdit kalifornská pódia jen o malou chvíli později než legendy jako Metallica, Slayer či Exodus, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout věhlasu, který by byl hodný jejich hudební velikosti, protože snad jen s výjimkou v podobě poslední řadovky “El Rostro de la Muerte” se o jejich albech dá hovořit jako o stylových majstrštycích. Debutové album “Raging Violence” z roku 1985 je i po všech těch letech neuvěřitelná jízda, která se povede jednou za život, leckomu ani to ne. O rok mladší kraťoučký bratříček “Hate, Fear and Power” je důstojným pokračováním skvěle nastartované kariéry, která byla na více než dekádu v roce 1989 pozastavena z důvodu odchodu zakládajícího zpěváka Katona W. de Peny, jenž Hirax v roce 1986 opustil a po němž to s kapelou šlo z kopce. Trvalo to dlouhých jedenáct let, než se Hirax v roce 2000 po vrátili. Na plnohodnotný studiový návrat v podobě skvělého “The New Age of Terror” se sice čekalo další čtyři roky, ale stálo to za to. Sám toto album považuji za jeden z nejlepších thrashových opusů minulé dekády a nebýt zpraseného “El Rostro de la Muerte”, tak bych od letošní novinky “Immortal Legacy” čekal opět velké věci už v předstihu.
Šestá řadovka “Immortal Legacy” sice měla vyjít už loni na podzim, ale kapela její vydání odsunula a údajně šperkovala tehdy ne zcela dokonalý materiál. Což o to, je to sice klišé jako bič a beztak se nestíhalo, ale přiznávám, že na tohle se opět vyplatilo čekat, protože Hirax jsou zpět v působivé formě a při poslechu novinky mám pocit, že od svého návratu ještě nebyli silnější. Je fuk, že v sestavě krom de Peny nezůstal oproti klasické sestavě kámen na kameni, poněvadž skladatelské otěže vždy třímal v rukou právě tento nezaměnitelný pěvec. No, a protože jeho současní kumpáni drtí oldschool thrash metal přesně dle dobových archivů a vůbec to nezní zpátečnicky, protože Hirax před třiceti lety stáli u zrodu stylu, tak je vlastně už předem zaděláno na slušnou thrashovou jízdu pro fanoušky starých dobrých časů.
Přesně takové totiž “Immortal Legacy” je. Jako ze starých časů. Od zvuku, přes použité riffy až po hlas nestárnoucího de Peny, jenž zní pořád stejně nebezpečně, je tohle album, které moderní trendy neuznává. Celkem devítka regulérních písní z desky je možná jednotlivě lehce zaměnitelná, protože téměř po celou dobu se frčí v jednom rychlostním stupni, ale věřte, že jakmile dáte “Immortal Legacy” chvilku času, tak vám najednou necelých čtyřicet minut uteče mnohem rychleji. O jistou dávku překvapivých momentů by se měla starat intra “Earthshaker”, “S.O.W.” a “Atlantis (Journey to Atlantis)”, z nichž ani jedno není ničím jiným než oddalováním toho, na co se posluchač u Hirax těší, takže ta jsou pro mne nutným zlem. Přeci jen si člověk pouští Hirax kvůli thrashové bouři, kterou dokážou rozpoutat, takže nevěřím, že někomu nešmakuje úvod v podobě riffopalby “Black Smoke” a “Hellion Rising”, jež jsou stejně tak živelné jako přímočaré a hitové. Nemluvím však o hitovosti v tom špatném slova smyslu, nýbrž v tom, že není problém podlehnout nátlaku, který kapela spustí, a ještě si přitom užít zapamatovatelné refrény, v nichž se de Pena nebojí výšek a dopomáhá tak dosáhnout oldschoolové atmosféry, protože kdysi byl thrash jen rychlejší a tvrdší verzí heavy metalu, takže zpěváci se nebáli pěkně zvysoka zaječet. A de Pena se toho vážně nebojí, protože v takové “Hellion Rising” zní občas jako Rob Halford.
Protože album s přibývajícími skladbami neslevuje z nastavené laťky, tak klidně říkám, že “Immortal Legacy” nemá vatovitého momentu, kterým by se jen uměle natahovala stopáž. “Victims of the Dead” je sice kosmetickým zpomalením, ale vynikající rytmická kytara žene skladbu kupředu skoro stejně tak silně jako ultrarychlou titulku “Immortal Legacy”, jež se i díky velmi vysoce položené vokální lince zdá velmi neurvalá. Totéž platí o “Violence of Action”, která sází na skoro až punkově jednoduchou strukturu, která jede na jednom riffu, k němuž se v polovině přidá na chvíli Mike Guerrero z pozice sólového kytaristy a v refrénu pak dvojspřeží kopáků z nohou Jorge Iacobellise. Pokud jste někdy přemýšleli, jak by Hirax zněli, kdyby psali hity, tak je tady “Tied to the Gallows Pole”, která je ukázkou balance na pomezí thrash metalové živelnosti a melodické vlezlosti, jíž přináší variabilní a hlavně (v rámci svých hlasových schopností) melodický de Pena. Opět se tak opakuji a říkám, že žádnou vatu na “Immortal Legacy” nečekejte, protože v podobném duchu velebení jednotlivých skladeb bych pokračoval až do posledního kousku, což není nutné k tomu, abyste pochopili, že tohle album mě prostě baví.
Možná vám výsledné hodnocení na celkem obyčejnou thrash metalovou desku, která nepřináší ani ždibet ničeho nového, přijde vysoké, ale nejenže pro mě mají Hirax na “Immortal Legacy” takové nezaměnitelné kouzlo alb, na kterých jsem vyrůstal, takže pro něj mám menší slabost, hlavní je, že Hirax přináší velmi vyrovnanou kolekci písní, při nichž srdce nejednoho fanouška žánru pořádně zajásá. Pecka střídá pecku, de Pena je nabroušený stejně jako kdysi a z písní přímo dýchá energie, která řadu mladších kolegů, kteří hrají totéž, sfoukne jako svíčky, takže není co řešit.
Stejně oldschoolově jako vypadá přebal debutového alba dánské mlátičky Roarback, je na tom i hudební obsah. Nemusíte být detektiv, abyste vytušili, že v tomhle případě půjde o staromilský death metal s thrashovými rytmy, takže tisícá variace na totéž, což sice není zrovna lákavá pozvánka do útrob hniloby “Echoes of Pain”, ale za zkoušku to stojí.
Album je ve všech ohledech přesně takové, jako by mělo být. Špinavé kytary stojící na chrastících riffech a slayerovských sólech, nasraný zpěvák Dennis Ullehus, bicí sypačky a bublající baskytara? Není vám to povědomé? Jasně, takhle hraje dneska každá průměrná death/thrashová parta, ale přesto se najdou takové, které jsou i přes zjevnou generičnost hudební tvorby schopné slušně zabavit. A Roarback jsou jedním z těch případů, kdy se album dá zkousnout bez větších problémů. Nemá smysl se bavit o tom, kde se daný riff nebo kytarové sólo už objevily, protože když se rozjede ničivá “People’s Hate” nebo “Voices of Deception”, tak není čas přemýšlet. Hlavní v tu chvíli je, že album má drajv a energii a nebýt nataženého počtu skladeb, který v sobě nese dvě až tři zbytečné položky, tak to šlape jako každá nadprůměrná žánrová nahrávka. Z těch vyloženě zbytečných mě napadla hlavně utahaná “My World”, která album brzdí, a “Manor of Hatred”, jež vedle výše uvedených vypalovaček, nebo závěrečné dvojice šlupek “Warmachine” a skladby titulní neobstojí ani navzdory přímočaré struktuře, která normálně většinu písní utáhne do cíle.
Přestože znějí Roarback jako zástupy dalších, evidentně je to netankuje a nesnaží se nějakým způsobem se odlišit, takže je “Echoes of Pain” zábavnou deskou, z níž je cítit ohromné množství energie, což je aspekt, který mi ji na nějaký týden v přehrávači ponechal. A to je na tak průhlednou desku víc, než jsem zprvu očekával.
Rozhodnutí přehrát své starší album je vždycky problematické. Skalní fanoušci můžou vyskočit z kůže, protože původní atmosféra oblíbených opusů je pryč, nicméně pro nové, neznalé posluchače se může počin typu “No Place for Disgrace – 2014” stát odrazovým můstkem k proniknutí do starých dobových klenotů tvůrců, kterými není nikdo jiný než legendární zahraniční powe/thrashoví Flotsam and Jetsam.
Vzhledem k tomu, že “Ugly Noise” je průser na entou, tak na mě působí přehrání druhého alba z doby, kdy byla kapela na výši, jako snaha si alespoň trošku vylepšit renomé. Přestože jsem originál už nějaký ten pátek neslyšel, tak mi bylo hned po několika minutách jasné, že tohle prostě nefunguje. Kapela nezní tak nabroušeně jako před pětadvaceti lety, což na jednu stranu chápu, protože z poslední řadovky je jasné, že už jsou někde jinde, ale to, co v originálu posluchače smetlo jako neurvalý uragán, je nyní takový nekonfliktní power v thrashovém rytmu, čemuž napomáhá i aktuální pěvecká podoba Erica A.K., jenž není špatný vokalista, ale ať se na mě nikdo nezlobí, ty staré písně mu prostě nesedí. Mluvit o hudební náplni je v tomto případě zbytečné, protože bezesporu platí, že “No Place for Disgrace” je jedním z thrashových milníků, na němž se čas podepsal opravdu minimálně, ale verze 2014 mě prostě nebaví. A to přiznávám, že nic proti takovým krokům nemám, protože ideově příbuzné “First Strike Still Deadly” od Testament, “Thrash Anthems” od Destruction a “Let There Be Blood” od Exodus mám rád a pouštím si je relativně často, ale “No Place for Disgrace – 2014” nešlape.
Zbytečný počin, úcta klasice, nebo snaha ukázat mladším fandům starší tvorbu? Takhle všelijak se dá toto album chápat, záleží na úhlu vašeho vlastního pohledu. Pro mě je tam od všeho trochu, ale přeci jen ten první názor převládá, takže až si tohle album budu chtít pustit, tak určitě sáhnu po originále.
“Pokud ‘Heroes of Origin’ bylo naše ‘Kill ‘Em All’, pak “Dawn of the New Centurion’ je naším ‘Ride the Lightning’.” Přesně takhle pravil Steve “Zetro” Souza před vydáním druhého alba své současné kapely, v níž působí kromě jeho maličkosti ještě jeho dva synové plus další dva mladíci, kterými se jakožto pověstnou živou vodou nechal polít po dávném odchodu z Exodus a paběrkování všude možně, jen ne v regulérní kapele.
Samozřejmě, že všichni víme, jaký posun nastal v případě prvních dvou alb Metallicy, k nimž Zetro své poslední dva výtvory přirovnává, takže bylo nasnadě očekávat větší množství melodií, rozmáchlejší skladby a kompozičně sofistikovanější materiál. Což o to, “Dawn of the New Centurion” tohle všechno v jisté míře přináší, ale abych byl upřímný, zas takový posun od minula se nekoná. Některé ze skladeb dosahují i sedmiminutové hranice, ale jsou to pořád ty samé rubanice, jen s tím rozdílem, že tentokrát je na začátku nějaké to intro, které uvede následný drtící riff, jenž udává tempo po zbytek písně. Nemyslím to jako výtku, tenhle exodusovský thrash s legendárním hlasem je skvělý nářez, i když se v refrénech očividně Souza poohlíží po košatějším provedení blízkém souputníkům Testament, a kupodivu mě výsledek baví ještě o malý kousek víc než na loňském debutu. Vrcholem je pro mne v předstihu uvolněná “The Fear Within”, která představuje jeden z těch delších kusů, a pak ještě jednoduchá nářezovka “World Funeral”. Nevím, jestli Zetrovi pomáhá některý z jeho spoluhráčů, ale některé vokální výpady jsou na něj až moc death metalové a hluboké, což je oproti minulejšku plus přispívající k už tak větší záživnosti alba.
Je příjemné vědět, že Zetro je stále při chuti a že přestože by mohl ke všeobecné spokojenosti vydat v podstatě kopii předchozího “Heroes of Origin”, tak se nebojí v rámci mezí posunout směrem k melodičtějším vodám. No, a protože to tomu jeho ječáku sluší úplně stejně v delších kouscích jako v krátkých energických šlupkách, tak je o zábavu postaráno.
Země: Velká Británie Žánr: hardcore / thrash metal Datum vydání: 17.2.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. H8 Ball
02. Broke
03. Soul Possesed
04. Scarred for Life
05. Debt to Society
06. Skinhead Shaped Dent
07. Need a Reason
08. Die Again
09. Damned Disgrace
10. Drag Me to Hell
Málokdy se přes všechnu změť hudby dostanu k hardcoru (pokud nejde o post-hardcore a jeho pokrevní svazky s dalšími post-žánry), pokud se tak už ale stane, většinou si ze záplavy kapel a všemožných subžánrů pečlivě vybírám, neboť čistý hardcore nepatří mezi mnou nejvyhledávanější vody. Britští Def Con One sice nejsou zrovna ukázkovým příkladem pečlivě vybrané kapely, přesto jsem byl zvědav, s čím se vytasí na své druhé řadovce, docela lakonicky nazvané “II”. O Def Con One jsem popravdě nikdy dřív neslyšel. Dva zářezy na pažbě, stálá sestava a šestnáct let existence (ano, kapela funguje podle všeho od roku 1998, ačkoliv své první EPko vydala před třemi lety) však naznačují, že i přes relativní míru utajení před širokou veřejností má tahle vojenská jednotka už něco za sebou a nebojí se prát to do lidí pořádně ostrým střelivem. Nezbývá tedy než stisknout tlačítko play a vyhlásit nejvyšší stav branné povinnosti podruhé.
A protože nasazení britské jednotky v nepřátelském terénu netrvá příliš dlouho a pánové rozhodně nepřišli na lidi mávat ani rozdávat úsměvy od ucha k uchu, nikoho snad nezarazí, že album začíná pěkně zostra. Kulometná palba pročísne vzduch štěkavým riffem a poctivým řevem velitele Daveyho Meikleho a naštvané tempo si úvodní skladba drží až do svého konce. Další píseň “Broke” je na tom velmi podobně, již ve třetí skladbě “Soul Possesed” se ale začíná ukazovat, že tohle čistě hárdkórová řvanice nebude a začínají se projevovat výrazné vlivy heavy/thrash metalu. Poměr žánrů je docela těžko odhadovat, žádná další píseň není ani čistě hardcorová, ani thrashová, kapela si dohromady míchá svojí explosivní směsku a docela dobře jí to šlape, alespoň v první polovině. Respektive ono by jí to šlapalo i v té polovině druhé, ale to by do alba nesměli zařadit utahanou hevíkovou baladu “Die Again”. Chápu, že nějaký slaďák za padlé asi není úplně od věci, popravdě skladba sama o sobě vlastně není tak špatná, jak by se mohlo z mého povídání tady zdát, ale prostě si nemohu pomoci, podle mě by si deska vystačila docela dobře i bez ní. Jestli jsem ale něco opravdu nepochopil, tak je to poslední osmiminutový flák “Drag Me to Hell”, který se ale v půlce utne a nastanou tři minuty ticha, ze kterého vás vytrhne až závěrečný minutový riff. Texty jsem podle poslechu většinou nedokázal rozluštit, takže nevím, jestli si to vysvětlovat tak, že tuhle partu mariňáků peklo nezvládne umlčet na delší dobu, než jsou tři minuty, nebo nějak jinak, ale takhle velká proluka mi vážně přišla mimo.
To je na úkor skladeb asi jediná výtka, protože všechny ostatní fungují jako dobře udržovaný tank a člověk si při poslechu zvesela podupává nohou do rytmu. Nejvíc mě bavil asi předěl první a druhé půle alba. Dvojici skladeb “Debt to Society” a “Skinhead Shaped Dent” vážně nemám co vytknout, obzvláště pak první jmenované. V druhé pak zpěvák Davey efekně zapojuje i čistý, typicky heavy metalový zpěv, který také zvládá docela dobře. Horší je to ovšem se zvukem. Sám o sobě je v pořádku, alespoň na první poslech. Není sterilní, správně nakřáplý, nasranou image alba posouvá ještě o trochu výše. Je dobře slyšet kytara, výrazná basová linka i vokály, ale co je vážně utrpením, jsou bicí. Nechci tu nějak moc rozdmýchávat ohrané (a bohužel stále aktuální) téma loudness war, ale pokud bych někdy hledal udušenější bicí, zejména kopák, nejspíš bych se u hledání trochu zapotil. Zprvu jsem tomu nepřikládal nějakou důležitost, ostatně reproduktory mého notebooku sebekvalitnější bicí degradují na partu dětí se zapalovačem a krabicí malých petard, po poslechu na kvalitnější reprosoustavě už byly nedostatky docela jasně zřetelné. Přitom je to docela škoda, protože bicman Antton neodvádí vůbec špatnou práci.
I po sečtení všech nedostatků desky ale mohu tvrdit, že “II” je stále nadprůměrné album. Není sice nijak objevné, co si budeme povídat, v hardcoru už toho dneska moc nevymyslíte, tím spíš když zabrousíte k thrashi nebo starému dobrému heavy metalu, nic to ale nemění na tom, že mě těch několik poslechů docela bavilo a nebýt trochu jalového závěru a pokaženého zvuku bicích, nemám s ním žádný problém. Trochu jsem se obával toho, že album bude jednolitá placka, která sice bude náser, ale pořád jeden a ten samý náser, toto očekávání se však nakonec ukázalo jako liché a s klidným svědomím mohu říct, že Def Con One si svých sedm bodů zaslouží.
Panterovské riffy, panterovský vokál, panterovské vypalovačky a přesto nemluvím o Panteře. Kdybych chtěl americké divočáky Throwdown představit jedním jediným slovem, tak bych nemohl nezmínit legendární partu, která je už od počátku kariéry nejpatrnějším vlivem, jenž z hudby Throwdown promlouvá na všechny strany. A sedmá řadová placky “Intolerance” na tom nezmění vůbec nic.
Kdo má rád testosteronem nabitý groove/thrash, zde navíc doplněný o hardcore vlivy, tak by nad “Intolerance” neměl zaváhat, protože z faktického hlediska ta deska nemá chybu. Šlape to jako hodinky, je to chytlavé, chlapsky okořeněné hrubými pasážemi, nicméně pro posluchače, který už si (když budu počítat, že nikdy neslyšel Panteru) prošel předešlými deskami, nejspíš nebude mít důvod si novinku vůbec pouštět. Neříkám, že neobsahuje několik vážně slušných momentů, nebo celých skladeb, kdy zejména “Suffer, Conquer” a našlapaná “Hardened by Consequences” jsou na poměry jinak stereotypní studiové práce formace kolem Davea Peterse nadprůměrnými, ale když si člověk v hlavě spočítá, že totéž už tady bylo v téměř stejné podobě už šestkrát, tak pokud není skalní fanoušek, ztrácí motivaci se do novinky vůbec pouštět. Takhle to aspoň cítím já, a i když jsem se do ní nakonec stejně pustil, protože jsem byl zvědavý, co s kapelou udělala pětiletá pauza od minulého “Deathless”, tak po zjištění, že je vše pěkně při starém, jsem ji po pár posleších odložil zase pěkně do kouta zapomění.
Neurazí ani nenadchne. Takhle působí aktuální studiová forma Throwdown, kteří v dané stylové škatulce dosáhli všeho, čeho vůbec mohli, tak je na pováženou, zda má cenu takhle polámanou káru ještě tlačit dál. “Intolerance” může být působivým počinem pro posluchače, který s groove/thrash metalem začíná, v tom případě má i své odpodstatnění jako pozvánka k pravým klenotům, nicméně pro obecně znalého fanouška, který ví, že tohle bratři Abbottové hráli v mnohem lepší podobě před dvaceti lety, nemá tohle album smysl. Pro mě velká nuda.
Země: Řecko Žánr: thrash metal Datum vydání: 10.1.2014 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Marching Over Blood
02. Seed of Evil
03. Divide and Conquer
04. Control the Twisted Mind
05. In the Grave
06. Terror Is My Scream
07. Pit of Snakes
08. Kneel to the Gun
09. Lost Dignity
10. White Wizard
Že je thrashové revivalování velice v kurzu už pár let, toho si nejspíše všiml každý, kdo se trochu zajímá o dění na thrash (i obecně) metalové scéně. Na vzestupu jsou jak staří veteráni, tak i mladí borci, kteří mocnému thrashingu taktéž propadli. Mnoho z kapel se drží opravdu striktního omílání starých klasik, akorát s mladistvějším drajvem a nadšením, někteří se časem rozhodnou jít trochu svou cestou, jak se to povedlo na posledním albu takovým Warbringer. Jasně, pořád byla cítit úcta ke klasice, ale lze zaznamenat i pokus o vlastní ksicht. Pak jsou klasici, kteří prostě drhnou starou školu bez ohledu na minulost, přítomnost či budoucnost. Jedněmi z takových jsou Suicidal Angels z Athén.
Ti letos vydali po třinácti letech existence svou pátou dlouhohrající fošnu “Divide and Conquer”. Od roku 2010 sází svá alba s dvouletou kadencí, stejně jako u předchozích desek album ošperkoval svým uměním dnes již legendární výtvárník Ed Repka, jehož práci asi není nutné nějak blíže představovat. Těm méně znalým však mohu připomenout obaly prvních tří desek Death, “Rust in Peace” od Megadeth či debutovou fošnu Atheist. Album je vybaveno celkem našlapaným zvukem, mix a mastering měl na Fredrik Nordström z Fredman Studios. Nemám proti jeho práci nic, ale v posledních letech mi nahrávky z jeho dílny tak úplně zvukově nevyhovují. Cítím z nich jistou míru přílišné sterility. Album je rozhodně nahrané na úrovni, ale přesto se mi zvuk zdá poněkud příliš čistý, mám pocit, že by neškodilo krapet jej pošpinit a pustit ven tu správnou dravost a nasrání.
Textově jde o klasickou kritiku společenských, politických a ekonomických poměrů dnešního světa. Hoši se rozhodli poukázat na to, jak je současnost prohnilá, a tak se s ničím moc neserou. Korupce, pokrytectví, vymývání mozků, vše, na co si vzpomenete, tu najdete. Klasické případy sociálněkritických textů, které vám v podstatě nesdělí nic moc nového, vyřvávají každodenní frustraci, což byl u thrash metalu většinou hlavní účel. Pokud teda zrovna nešlo o srandakapely typu Tankard, čímž jejich tvorbu nechci nijak shazovat.
Necelých padesát minut muziky je postavených na klasických postupech. Rychlých tempech, cirkulárkových riffech a rychlých sólech. Rychlé tempo střídá pomalé s celkem přirozenou kadecí. Určitě není na škodu jistá rytmická variabilita. Když už bych si měl tak namátkou vzpomenout na nějakou kapelu, kterou mi “Divide and Conquer” evokuje nejvíc, tak bych na prvním místě zmínil asi americké Exodus. Frázování i sestupový riff v úvodu v otvírací “Marching Over Blood” mě praštil přes uši prakticky okamžitě. Stejně tak ve šlapavé “Seed of Evil”, která ale bohužel dosahuje délky skoro sedm minut, což je na tomto albu pro mě fakt největší slabina. Jakmile se pokouší o dosáhnutí nějaké “epičnosti” a skladba přesáhne pět minut, jde většinou o kousek, který ve své polovině začne ztrácet dech a pozbývá na zajímavosti. Oproti tomu působí naprosto kontrastně titulní skladba, která má sotva tři minuty a je to celkem živočisná palba pádící přímo dopředu. Z těch delších skladeb na mě nejvíc zafungovala “Control the Twisted Mind”, s táhlým úvodem a nakonec vynikajícím ústředním riffem, jak vypadlým z posledních desek germánských nestorů Kreator.
V podstatě bych takhle mohl pokračovat do konce alba, zábavnější palby střídají táhlejší a povětšinou nudnější kousky, nenabízející povětšinou nic moc zajímavého. Nechci téhle kapele nijak křivdit, nové album opět zapadá do standardů thrash metalové učebnice, vycházející z tvorby předních veteránů. Fanoušci stylu si budou jejich hudbu broukat a návštěvníci na koncertech zajisté budou pařit o stošest. Já se musím přiznat, že Warbringer a jejich “IV: Empire Collapse” mě zaujalo mnohem víc a taky jsem ho protočil s chutí o dost víckrát než nové album Suicidal Angels. Pro mě mírný nadprůměr žánru, přece jen už mají něco za sebou a vědí moc dobře, jak se to má dělat.
Další názory:
Pro někoho, kdo nás čte pravidelněji, nejspíš nebudu říkat nic nového, ale asi by mělo zaznít, že nejsem, nikdy jsem nebyl a asi už ani nikdy nebudu hardcore fanoušek thrash metalu. Svoje oblíbence, na jejichž vypalovačky nedám dopustit, však určitě mám. Většina z nich ovšem náleží k takové té staré gardě, která to drhne už nějaký ten pátek. Vlna renesance oldschool trash metalu, jež se prohnala před několika lety, mě tedy jednoduše úplně minula, protože prostě nevidím jakýkoliv smysl v tom, aby mladé kapely recyklovaly něco, co někdo zahrál mnoho let před nimi a mnohem zajímavějším způsobem, a ještě se u toho tvářily, že je to vlastně dobře a výhoda. To mi jednoduše hlava nebere. A vzhledem k tomu, že řečtí Suicidal Angels patří do sorty právě takových kapel, asi si dokážete domyslet, jaký mám na jejich tvorbu názor – a na tomto názoru pranic nezměnila ani novinka “Divide and Conquer”, přestože svojí šanci samozřejmě dostala. Klidně se mnou nesouhlaste, ale ze všech těch důvodů, které jsem výše jmenoval, jsou pro mě Suicidal Angels naprosto nudnou, nezajímavou a tudíž i zbytečnou skupinou, čemuž také odpovídá nikterak oslnivé hodnocení. Poslouchatelné to samozřejmě je, ale stejně to poslouchat nechci, protože když budu chtít thrash… sorry, ale ti staří pardálové to prostě umí lépe. H.
Přestože jsem Suicidal Angels nikdy nepovažoval za nic víc, než běžnou kapelu z početného stáda následovatelů velkých jmen, jež už padla v recenzi, tak musím říct, že mě “Divide and Conquer” baví. Dokonce víc, než mé doposud nejoblíbenější “Sanctify the Darkness”. Má to náboj a energie tomu pochopitelně nechybí, takže i když v jádru souhlasím s recenzí, tak mi nevadí pustit si novinku i po vícenásobném předchozím poslechu. Jasně, není to nic nového pod sluncem a téměř každou z písní bych dokázal analogicky přirovnat k třicet let starým vypalovačkám, ale copak se se od Suicidal Angels dá čekat něco jiného? Skladby, které na novinku poskládali, jsou v rámci stylu tak akorát chytlavé, funkčně vystavěné a hlavně řízné, takže i těch nadstandardních padesát minut baví. Nejlepší skladbou je pro mne delší “Control the Twisted Mind”, ovšem ani kratší fláky jako “Marching Over Blood”, či “Terror is My Scream” nijak výrazně nezaostávají. Jo, proč to nepřiznat… “Divide and Conquer” je pro mě svým způsobem překvapení. Sice ne hudebně, ale tím, jak bezproblémově se mi zakouslo pod kůži. Slušná poctivá sedmička. Kaša
