Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 10.10.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Black 13
02. Blood In, Blood Out
03. Collateral Damage
04. Salt the Wound
05. Body Harvest
06. BTK
07. Wrapped in the Arms of Rage
08. My Last Nerve
09. Numb
10. Honor Killings
11. Food for the Worms
Začněme klasicky zeširoka tvrzením, že zámořským thrashovým legendám Exodus se v uplynulé dekádě nevedlo zas tak zle. Počínaje jejich návratovým albem “Tempo of the Damned” si následné počiny u kritiků i fanouška nevedly úplně marně. Jasně, nějaké výtky se vždycky našly a nejsilněji byly slyšet u příležitosti vydání “Shovel Headed Kill Machine”, které nefungovalo tak, jak by mělo, ale třeba poslední dvě alba “Exhibit” série, “The Atrocity Exhibition… Exhibit A” a “Exhibit B: The Human Condition”, byly velmi dobré ukázky exodusovsky neurvalého thrash metalu pojatého v rozmáchlejším stylu, protože pětice kolem Garyho Holta se nebála ani delších kompozic blížících se deseti minutám hrací doby. S novicem u mikrofonu, jehož se chopil do té doby neznámý Rob Dukes, kapela opět začala nabírat jistotu a vše tak vypadalo takřka idylicky.
Ovšem až do začátku letošního roku, kdy řady kapely opustil právě křikloun Rob Dukes, jemuž spousta skalních fanoušků nikdy nepřišla na jméno, protože nikdo jiný než Steve “Zetro” Souza pro ně do Exodus nepatřil. Pokud budu mluvit za sebe, tak já proti němu nic neměl. Živelný, nebezpečný a hlavně ve všech momentech naprosto nesmlouvavý vokalista se do kapely hodil opravdu parádně a jeho odchod mě trošku zamrzel. No, a kdo že to nastoupil na jeho místo? Právě legendární Steve Souza se stal (staro)novým vokalistou, což bylo minimálně překvapivé, zvlášť když si vzpomenu na opakované výroky Garyho Holta na adresu Zetra a ujišťování, že jeho návrat do kapely není do budoucna možný. Totéž ale říkali i Anthrax o Belladonovi, Slayer o Lombardovi, Megadeth o Ellefsonovi a vždy se ledy pohnuly a staré křivdy byly zapomenuty.
Minimálně z tohoto ohledu se tak “Blood In, Blood Out”, jak zní titul nového alba, stalo okamžitě jedním z nejočekávanějších thrash metalových titulů letošního roku. Poslední album Exodus se Zetrem u mikrofonu dopadlo zatraceně dobře a málokdo se obával vyloženého průseru, protože Holtova parta skladatelsky stále umí, a když se jejich thrash metal nabrousí Souzovým ječákem, tak je na úspěch už předem zaděláno. K novince jsem se i přesto rozhodl přistupovat střídmě, protože jsem se chtěl vyhnout tomu, že čisté fanouškovské nadšení zasklí případné nekvality počinu, nicméně jakmile jsem album poprvé pustil a po pomalém rozjezdu to kapela v “Black 13” rozjela, tak mě měla na své straně. Z kapely je cítit velké nadšení, a přestože album nevyniká z řady těch předchozích zvukem Andyho Sneapa, jenž už s kapelou dělá dlouho, tak se mi líbí ten staronový entuziasmus, jenž ze skladeb srší. Kvituji i zkrácení stopáže, kdy se sice nahrávalo až k za hranici jedné hodiny, ale skladby jsou živelnější a přímočařejší, takže i když se některá zastaví za značkou šesti minut, tak to není ke škodě věci.
Pokud by se “Blood In, Blood Out” dalo nějak charakterizovat, tak by mu sedělo přízvisko klasické, případně sázka na jistotu. Ačkoli působí oproti předchozí předimenzované riffové rubanici barvitěji, tak přesně takhle jsem si novinku Exodus se Zetrem u mikrofonu představoval. Neříkám, že je špatně, když jsem dostal to, co jsem čekal, ale lehkým překvapením nikdy nepohrdnu. “Blood In, Blood Out” překvapí snad jen tím, že se posluchač dočká hostů, kdy tím nejzvučnějším je Kirk Hammett z Metallicy, ovšem jeho kytarové přispění v “Salt the Wound” bych bez upozornění ani nepoznal, kdežto účast Chucka Billyho (Testament) v “BTK” už jistý smysl má, protože vokální spolupráce se Zetrem, kteří se důvěrně znají z Dublin Death Patrol, funguje i v tomto případě. Jen škoda, že Billy nedostal mnohem víc prostoru.
Asi jako každé album pod hlavičkou Exodus, i zde se nachází skladby, které v kontextu desky zapadnou, což je v případě novinkové kolekce méně výrazná dvojice “My Last Nerve” a “Numb”, díky nimž je závěr malinko slabší, ovšem jedním dechem musím dodat, že to nejsou kousky, jež by se nedaly snést, jen mě jejich poslech netěší tak moc jako třeba v případě famózní skladby titulní nebo závěrečné drtičky “Food for the Worms”, která umí i zpomalit a sama sebe pasuje do role nejprogresivněji laděného kusu “Blood In, Blood Out”. Právě skladba titulní je přesně tím válem, jenž tvorbu Exodus charakterizuje asi nejvíc. Rychlá, nesmlouvavá jízda, která však nespadá do kategorie hloupé řezničiny, jak se to Holtovi občas v minulosti podařilo. Skvělý Souza má vyřídilku jako málokdo (napadá mě jen Tom Araya ze Slayer) a jeho kadence je (nejen) v tomto kousku dechberoucí. Pomyslný vrchol přichází s úderným refrénem, kde se nic nevymýšlí a sborovým vyřváváním titulu skladby je vyřčeno vše, co posluchač potřebuje k tomu, aby si při poslechu namohl krční svalstvo. Takový ten hitovější typ skladeb zastupuje ještě zmíněná “Salt the Wound”, v níž se po úderném úvodu trochu zpomalí a svou přehlednější strukturou platí za logickou volbu jedné z prvních ochutnávek z desky.
Ačkoli Exodus většinu hrací doby se nad ničím nepřemýšlí a skladby uhánějí v klasickém thrashovém kvapíkovém rytmu, tak můžu s klidným srdcem říct, že poslech “Blood In, Blood Out” není nudnou záležitostí. Většina skladeb splňuje nároky hudby, jež se může na přebalu pyšnit titulem Exodus, takže příkladně našlapaná “Collateral Damage” nebo delší “Body Harvest” a “My Last Nerve” jsou velmi dobré ukázky toho, jak má dělat thrash metal velká kapela, která už evidentně čerpá ze své minulosti. Nesmlouvavě, avšak chytře poskládaná, aby měl posluchač v každé skladbě pocit, že dostává to nejlepší možné. A to se Exodus povedlo. Nikdo nečekal progresivní hody, ale skvěle odsýpající thrash a toho je na placce dostatek. Osobně se mi hodně zalíbila jako dynamit našlapaná “Wrapped in the Arms of Rage”, jež snad jako jediná alespoň vzdáleně ctí proklamované punkové vlivy, kterými se Holt v propagačních rozhovorech tolik oháněl.
Musím říct, že před začátkem letošní thrashové sezóny bych si vsadil v souvislosti s aspirantem na thrashové album roku spíš na Overkill a jejich “White Devil Armory”, nicméně návrat Exodus ve mně rozdmýchal thrashové nadšení ještě víc. Ne, že by “Blood In, Blood Out” bylo převratným albem, jemuž zbytek dosavadní početné diskografie Exodus koukal na záda, ale už dlouho jsem se u žánrové nahrávky tak dobře nebavil. Samozřejmě se nabízí přímé srovnání s druhým počinem, na němž se letos Souza činil, jímž je druhá deska skoro-rodinného podniku Hatriot, “Dawn of the New Centurion”, který nakonec novince Exodus nestačí jen o chlup. Opravdu skvělá nahrávka, jež není pouhým řemeslně odvedeným standardem, jakým bych od časově vytíženého Garyho Holta očekával, ale ten se vytáhl a na novinku nacpal asi opravdu jen to nejlepší, čeho je aktuálně schopen, takže za mě spokojenost.
Země: USA Žánr: progressive / groove metal Datum vydání: 6.10.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Arise and Purify
02. Let the Serpent Follow Me
03. Exitium (Anthem of the Living)
04. Question Existence Fading
05. I Am Low
06. Frozen
07. One Final Day (Sworn to Believe)
08. The World is Wired
09. The Dying Age
10. Ad Vitam Aeternam
11. The Year the Sun Died
Protože jsem na konci 80. let, tedy v době, kdy američtí power metalisté Sanctuary vydali svá první dvě alba, považoval za hlavní starost plyšové hračky a nejsem tak dobový pamětník jejich tvorby, tak jsem se k jejich tvorbě dostal (stejně jako velká spousta mladších fandů) teprve na základě úspěchu jejich nepřímých následovníků Nevermore. Když se kapela, v jejíž řadách se sešli dva členové Sanctuary – Jim Sheppard a ikonický vokalista Warrel Dane – díky personálním rozkolům rozpadla, tak bylo jasné, že obnovení původní formace, jejíž dvojice alb platí v žánrových kruzích za velmi povedená díla, na sebe nenechá dlouho čekat.
Samozřejmě se hned objevila otázka, zda se pánům podaří na svou dřívější tvorbu kvalitativně navázat, protože pauza mezi druhým a v pořadí třetím albem s titulem “The Year the Sun Died” činí rovných 25 let a od té doby už se postavení některých členů na scéně dosti změnilo a s ním i očekávání od alba Sanctuary. Zatímco trojice Dave Budbill, Lenny Rutledge a novic Brad Hull jsou mimo fanoušky kapely stále celkem neznámá jména, tak zmíněná dvojice Sheppard/Dane povýšila a hlavně Warrel Dane se vypracoval v jednoho z nejcharismatičtějších zpěváků na metalové scéně, ačkoli svůj talent dokázal v uplynulých dvou dekádách zúročit takřka výhradně s pomocí svých kolegů z Nevermore, zejména pak skladatelského tahouna Jeffa Loomise. Sólový počin “Praises to the War Machine” nenadchnul, a protože jsem očekával, že skladatelských otěží se chopí Dane, tak jsem od novinky Sanctuary zas tak veliké zázraky nečekal.
“The Year the Sun Died” má (ne)překvapivě blízko dosavadní práci Nevermore. Zatímco původní tvorba Sanctuary byla mnohem více založená na kombinaci heavy a power metalových postupů s občasnými melancholickými emočními atmosférami deštivého Seattlu, tak novinka Sanctuary má nejblíže poslednímu albu Nevermore. A to jak po zvukové, tak částečně i po skladatelské stránce, jen s tím rozdílem, že Sanctuary jsou méně thrash a více power metal, jenž je nyní mnohem více načichlý groove metalovými riffy.
Nicméně, srovnání s Nevermore a škatulkování už bylo až dost. Sanctuary mají zcela určitě co říct i fanouškům zcela novým, tvorbou progresivních thrasherů naprosto nepolíbených. Vždyť poznávací znamení, na nichž noví Sanctuary staví, jsou v jistém ohledu tím nejlepším, co lze na takto žánrově zaměřené nahrávce dostat. Od expresivního vokálu, který si už nikdy v životě s nikým nespletete, přes krystalicky čisté kytarové plochy a melodicky líbivá sóla až po bublající rytmiku a šlapavé bicí. K těmto technickým finesám, které nenarušují silovou strukturu jednotlivých skladeb dle vzorce americké heavy/power metalové tvorby, si připočtěte velmi silný materiál, se kterým se pětice ze Seattlu na svém návratovém zářezu vytáhla.
Hned první zveřejněná píseň “Frozen” rozmetala všechny pochybnosti, zda se po čtvrtstoletí trvající tvůrčí pauze nevytratila tvůrčí jiskra prvních dvou alb. Tato skladba, která díky stavbě ústředního riffu hodně připomene Nevermore, je jednou z těch skladeb, jež ukazují, že návrat Sanctuary má smysl a že kapela je hodná existence i po takové době. Naprosto uhrančivý refrén, v němž naplno vypluje Warrelova vypjatost, je přesně tím prvkem, na němž můžou Sanctuary vystavět i méně výraznou píseň, jež by za normálních okolností posluchači nic moc nedala a z pera jiné skupiny s méně nadaným zpěvákem slušně zapadla. Mě takto napadá “The World Is Wired”, která vyloženě stojí a padá s parádní vokální linkou, jež instrumentálně nezáživnost skladbu zvedá nejméně o třídu výš.
Doposud to možná vyznívá tak, že album se dobře poslouchá jen díky neuvěřitelné práci vokalisty kapely, nicméně to by nebylo fér vůči kytarové dvojici Lenny Rutledge a Brad Hull, jejichž první společná práce dopadla na výtečnou. Jejich souhra je takřka dokonalá a proplétání kytarových sól s drtivými riffy se mi hodně líbí. Třeba hned v úvodní “Arise and Purify” se harmonický závěr pod tíhou kytarového sóla stává vrcholem celé písně, což je při instrumentální kvalitě ostatních členů úkol dosti nesnadný. Další z vrcholů je emočně nabitá “Exitium (Anthem of the Living)”, která v sobě skrývá opravdu nádhernou melodickou práci kytarového dua, jež je mocně podporována Warrelovým zpěvem. Upřímně mne nepadá skladba, v níž by nedal naplno průchod svým emocím a při poslechu mu žeru každé slovo, takže když zpívá o konci svobody lidské rasy v “Question Existence Fading”, nebo konci světa v “Dying Age”, tak to v jeho podání vyznívá až mrazivě epicky. Ony texty obecně navazují až depresivní atmosféru z blížícího se konce světa, s nímž se Warrel Dane vypořádává hned v několika možných formách a korespondují s vyvedeným albovým přebalem.
Tak trochu stranou od rytmicky rychlejších a kytarově ostřejších věcí stojí balady, mezi které by se daly úspěšně zařadit “I Am Low”, “One Final Day (Sworn to Believe)” a “The Year the Sun Died”. Asi není třeba příliš zdůrazňovat fakt, že hlavním tahounem je v nich Warrel Dane, jemuž tyhle semi-akustické polohy, které připravují půvu velkému závěru (“The Year the Sun Died“) vyloženě sluší, nicméně ani on nemůže zachránit vše, takže nebýt toho, že skladatelsky se pánové nevytáhli s parádně vystavěnými věcmi, v nichž se postupně buduje atmosféra a prvoplánový atak na emoce posluchače je odsunut až někam na třetí kolej, tak bych stěží mohl mluvit jako o jedněch z nejlepších položkách alba, protože balady jsou obvykle částí alba, kterou pravidelně zatracuji. U Sanctuary je tomu však jinak a s tímto druhém písní nemám nejmenší problém. Ba dokonce je řadím mezi ty nejzdrařilejší.
Možná se zdá, že té chvály padlo až příliš, ale vězte, že “The Year the Sun Died” je ve všech ohledech nečekaně vyzrálé album, kterému chybí k dokonalosti jen velmi málo. Přestože jsem si v předstihu myslel, že můj smutek ze (snad dočasného) konce Nevermore nemůžou Sanctuary zahnat, tak uznávám, že jsem se mýlil. Při poslechu takto nabitého alba, kde se skvělými momenty nešetří a je radost jej poslouchat po celých 50 minut, nemám důvod vzpomínat na nečinnost mých oblíbenců, protože Sanctuary na svou první část existence navázali způsobem ukázkovým a připravili mi jedno z největších překvapení roku. Žádné paběrkování na dřívějších postupech, ale k dnešní době laděná deska plná těch nejsilnějších aspektů, které v sobě aktuální sestava Sanctuary spojuje.
K poslechu Planning for Burial jsem se dokopával docela dlouho a nebýt recenzentských povinností, ani by se tak, hádám, v dohledné době nestalo. Zajímavá kombinace špinavého shoegaze/post-rocku s trochou sludge (navíc pod vlajkou The Flenser) mě lákala už dřív, ale osud chtěl, aby prvním seznámením byl právě nový split, navzdory tomu, že tento Američan letos vydává rovněž dlouhohrající “Desideratum”. Druhou stranu splitu obstarávají krajané Liar in Wait, o jejichž existenci jsem doposud neměl tušení, a to i přesto, že se jedná o projekt členů Wolvhammer, z nichž jeden působil i v sestavě Nachtmystium.
Vždycky jsem měl rád splity, kde kapely dokázaly docílit podobné atmosféry za pomoci odlišných žánrů. Ne jinak je to v případě této spolupráce, která si alespoň v tomto ohledu vede velice dobře – počin tvoří jeden kompaktní, byť jen desetiminutový celek.
Planning for Burial i Liar in Wait koketují s posmutnělou melancholií, jen každý ze zainteresovaných na to jde jinak. Planning for Burial je atmosféričtější, monotónnější, ale na délce jedné pětiminutové skladby to prostě není ono a z pocitů nudy se nemůžu vymanit. Věřím, že na delších skladbách, které Planning for Burial v repertoáru má, to funguje, ale z “Mischief Night” jsem vyždímal jen nudu. Liar in Wait mají přeci jen větší tah na bránu, jakkoliv to v případě téhle muziky může znít nadneseně. Ačkoliv je jejich zvuk o hodně čistší a nástroje nejsou hlukem tolik utopené jako v případě Planning for Burial, i tady posluchač dostane obdobnou příjemně zamlženou atmosféru, jen v intenzivnější a zábavnější formě.
Ze splitového souboje vycházejí vítězně Liar in Wait, kteří si s minimální stopáží dokázali pohrát o poznání záživněji. Věřím, že na deskách Planning for Burial svou sílu má, nicméně měl-li bych kapelu hodnotit jen podle těchto pěti minut, pozornost bych jí už do budoucna nevěnoval. Já však tuším, že na novince “Desideratum” to bude o poznání lepší a Planning for Burial tak druhou šanci určitě dostane.
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 17.10.2014 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. XIX
02. Sarcastrophe
03. AOV
04. The Devil in I
05. Killpop
06. Skeptic
07. Lech
08. Goodbye
09. Nomadic
10. The One That Kills the Least
11. Custer
12. Be Prepared for Hell
13. The Negative One
14. If Rain Is What You Want
15. Override [bonus]
16. The Burden [bonus]
17. Untitled [bonus]
18. Untitled [bonus]
19. Untitled [bonus]
Z (relativně) novější sorty kapel – čímž mám na mysli ty skupiny, jež nezačínaly někdy v 80. letech nebo ještě dříve – patří Slipknot určitě k tomu největšímu a nejúspěšnějšímu, co se v oblasti metalu vyskytlo. Ať už však tuhle maskovanou smečky z Iowy máte rádi nebo ne, naprosto férově se jim musí nechat jedna věc, a sice že vedle dalších metalových a rockových kapel, které mají komerční potenciál na to, aby se jejich alba vyšplhala na vrcholky všech možných prodejních žebříčků, patří Slipknot k tomu tvrdšímu a méně podbízivému… stačí ostatně jejich tvorbu srovnat třeba s kolegy z Avenged Sevenfold nebo Linkin Park.
Ani komerční úspěšnost ani absence laciné podbízivosti (byť ta je jistě chvályhodná) však nejsou automaticky synonymy pro hudební kvalitu, byť zrovna ta je samozřejmě do jisté míry dána také subjektivním vnímáním. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký šílený fanboy Slipknot, pro něhož by ti muzikanti byli bozi, protože zas tak hluboce mě jejich hudba tedy neoslovuje, ale ani jsem nikdy nepatřil k jejich zarytým odpůrcům. Spíše jsem se na tvorbu Slipknot vždy díval trochu střízlivě a z tohoto (dovolím si tvrdit, že poměrně nezaujatého) pohledu mi přijde, že je na tom tahle zámořská devítka také lépe než třeba dvě výše zmiňované skupiny. Nějakou skutečně skvostnou a dokonalou nahrávku podle mě na kontě nemají, ale první dvě desky “Slipknot” a “Iowa” jsou i přes některé výhrady (v obou případech hlavně zbytečně natažená délka o pár slabších songů) dobrá alba.
“Vol. 3: (The Subliminal Verses)” sice znamenalo znatelný příklon k větší stravitelnosti (pardon, ono se tomu vlastně říká dospívání a hudební vývoj), ale i přesto si zde Slipknot dokázali udržet velmi dobrou laťku a neztratit svou tvář. To už se však nedá tvrdit o následujícím albu “All Hope Is Gone”, které mi s čestnou výjimkou v podobě titulní vypalovačky hodně nesedlo a po většinu času mě prachsprostě nudilo v čele s ultra-otravným singlem “Psychosocial”, v němž se Slipknot neštítili nasadit největší nešvar tehdejšího metalu – naprosto násilné roubování tvrďáckých slok s uhlazeným a čistě zpívaným refrénem. Jasně, já vím, že se v jejich tvorbě čistý zpěv objevoval i dříve, ale nikdy to nebylo tak generickým způsobem jako v případě “Psychosocial”.
Zde by nyní za normálních okolností měla přijít nějaká věta v tom smyslu, že letos Slipknot vydali svou pátou desku “.5: The Gray Chapter” a že se jí podíváme na zoubek, nicméně od vydání “All Hope Is Gone” se v táboře kapely stalo hned několik zásadních věcí, díky nimž je nutné už tak dlouhou úvodní omáčku ještě natáhnout, protože prostě zaznít musí. V krátkosti jde o to, že v mezičase Slipknot přišli o dva ze svých stěžejních členů – nejprve o baskytaristu Paula Graye, jenž zemřel v květnu 2010 na předávkování, a poté o bubeníka Joeyho Jordisona, který byl v prosinci 2013 za doposud ne úplně vyjasněných okolností vyhozen. Oba patřili k zakladatelům Slipknot a především k hlavním skladatelům… jistě, v současných rozhovorech zpěvák Corey Taylor hlásá, že o tom lidi vědí hovno a že vždycky skládala celá skupina, ale jestli mě paměť nešálí, dřív to žádné velké tajemství nebylo, kdo měl na svědomí většinu materiálu.
Období smutku a ubrečených tiskovek po smrti Graye, drama, jestli se vůbec bude pokračovat, i tyjátr s novými členy (jejichž identita vlastně doposud oficiální odhalena nebyla) přeskočíme rovnou k informaci, že nováčky v kapele se (s 99% pravděpodobností) stali jistí Alessandro Venturella z Krokodil, o němž do té doby slyšel asi málokdo, a Jay Weinberg známý především jako ex-bubeník Against Me!, obecně však také bez nějaké vyvrtané velké díry do světa hudebního průmyslu. S nimi na palubě pak Slipknot natočili své páté album “.5: The Gray Chapter”, na němž hlavní skladatelské otěže převzal kytarista Jim Root a které ihned po svém vydání slaví (stejně jako jeho předchůdce “All Hope Is Gone”) obrovské prodejní úspěchy. A nyní si po zdlouhavém úvodu konečně můžeme povědět, jak počin dopadl.
Ačkoliv mě hordy nekritických fans za tohle prohlášení budou nejspíš nenávidět, album dle mého skromného názoru dopadlo poměrně rozporuplně – i když zase tak špatné, jak tvrdí stejně fanatičtí odpůrci Slipknot (dneska by se vlastně mělo moderně říkat “hejtrs”), to také není. Osobně jsem k “.5: The Gray Chapter” nepřistupoval s nějakým obrovským očekáváním, desku roku jsem fakt nečekal a zcela nepřekvapivě jsem ji ani nedostal. Na druhou stranu však musím zcela férově říct, že je novinka lepší než nezáživné “All Hope Is Gone”, což je něco, v co jsem při své vrozené skeptičnosti ani moc nedoufal. O desce, jež by vám skutečně urvala hlavu i koule (u dam samozřejmě jen hlavu), se tu však nebavíme ani náhodou.
Asi největším neduhem “.5: The Gray Chapter” je to, že těch opravdu výrazných skladeb tu zas tak moc není. Jakkoliv je to vysoce paradoxní, největší vrchol přijde hned v jeho úvodu… a ne, nemyslím tím regulérní otvírák “Sarcastrophe”, ale vážně mluvím o intru “XIX”. To je to totiž beze srandy skvělé a na rozdíl od většiny následujících a vcelku bezduchých fofrovaček člověka opravdu dokáže oslovit. V podobném duchu “intermezzovém” duchu se dále nesou ještě kusy “Be Prepared for Hell” a “If Rain Is What You Want”, přičemž i v těchto případech se jedná o vcelku zajímavé počiny, především u první zmiňované písně, která se nese ve skoro až dark ambientním duchu. Právě v těchto skladbách jsou Slipknot na své novince asi nejzábavnější, jenže situace, kdy intro alba o třídu přebíjí jeho skutečnou náplň je… poněkud nešťastná.
Aby těch paradoxů nebylo málo, regulérnímu obsahu “.5: The Gray Chapter” dávají docela solidně do držky i dva bonusové songy z deluxe edice. Písničkám “Override” a “The Burden” se totiž se vcelku slušnou lehkostí povedlo to, co například ve skladbách “Sarcastrophe” nebo “Skeptic” prostě nefunguje. Především “Override” je setsakra povedená a třeba pasáž, kde se zpívá “Everybody get on the ground”, je skvělá. Upřímně nechápu, proč takovýhle kus skončí mezi bonusy na limitce a na základním albu se nachází hned několik takřka neviditelných věcí.
Budeme-li se bavit skutečně o vlastním albu, pak v jeho rámci suverénně vede pátá “Killpop”, která se rozjíždí hodně zajímavým začátkem a dále boduje třeba dobrým zpívaným refrénem. Dále v hlavě zůstane i singl “The Devil in I”, který se mi sice zpočátku ne úplně pozdával, když jej Slipknot za doprovodu videoklipu vypustili v předstihu, ale v rámci “.5: The Gray Chapter” jako celku je to jedna z mála písní, o nichž se dá říct, že skutečně fungují. Tím ovšem výčet toho, co je opravdu pozornostihodné, pomalu končí…
Většinu “.5: The Gray Chapter” totiž tvoří písničky, které bychom mohli bez újmy na korektnosti zařadit do šuplíčku “typická Slipknotovka”. Jenže zatímco na “Slipknot” nebo “Iowa” (a koneckonců i “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”) to byly právě tyhle rychlé věci, co táhly desky kupředu, na novince je tomu přesně obráceně, a jakmile Slipknot dupnou na plyn, dostavují se pocity nezáživnosti. Hned “Sarcastrophe” je na tom docela bledě, a když skončí její minutové intro, rozjede se vcelku nezáživná hoblovačka. Úplně stejně (nudně) na tom je i třeba “Skeptic”, “Lech” nebo “Nomadic”. Oproti tomu “AOV” zpočátku působí, že by mohla zvednout náladu, avšak jen do doby, než začne Corey Taylor zpívat čistě… tedy, netvrdím, že neumí zpívat, ale ten zlom je tam naroubovaný tak násilně, že to celý song posílá do kopru. “The One That Kills the Least” se zase snaží uhodit na melodičtější notu od začátku, ale ani přístupný a zpěvný refrén ji nedokáže vytáhnout z nudy.
Nejlépe ze všech těch “nářezových” kusů tím pádem vyznívá “Custer” a “The Negative One”, avšak třeba ani druhá jmenovaná z obecného hlediska není nějakou opravdovou peckou a samotní Slipknot na svých minulých nahrávkách nabídli mnohem lepší podobně laděné záležitosti. Aby byl výčet úplně kompletní, zbývá nám ještě “Goodbye”, které jsem se před poslechem bál jako čert kříže, protože jsem očekával uslzenou baladu, jež bude vzpomínkou na zemřelého kamaráda, naštěstí se tak ale nestalo – a to Slipknot naprosto vážně šlechtí, že nic takového na “.5: The Gray Chapter” nedali. Začátek tak sice zní, ale v polovině se “Goodbye” zlomí do dalšího normálního songu, který sice také není ani zdaleka tím nejlepším, co jste letos slyšeli, ale nevadí, protože všechno lepší než ubrečená balada.
Přemírou poměrně nezáživných tracků však neduhy “.5: The Gray Chapter” bohužel nekončí, protože tu jsou ještě další dvě záležitosti, u nichž považuji za nutné je zmínit. Tou první je něco, s čím se nahrávky Slipknot potýkaly vždy – přílišná délka. To je něco, co trochu brzdilo už desky jako “Slipknot” nebo “Iowa”, tedy alba, v jejichž rámci se kapela předvedla v mnohem lepší skladatelské formě, takže v případě “.5: The Gray Chapter” s množstvím nevýrazných kusů je to ještě markantnější, když stopáž čítá 64 minut v základní verzi a ve verzi limitované dokonce dost nad 80 minut. To je prostě moc a výsledek díky tomu působí ještě o něco víc rozmělněně.
Poslední neduh “.5: The Gray Chapter” bych pak viděl ve zvuku. Zaprvé je krutě nedynamický, což už je dnes bohužel standard a trpí tím více jako 90 % všech alb, která v současnosti vycházejí (a to se ještě s těmi 90 % držím dost při zemi), ale to pořád není omluva pro průměrný dynamický rozsah prasáckých 5 dB. Zadruhé se mi pak zdá… no, spíš to řeknu jinak. V mixu je nade všechno vytažený zpěv a hned za ním bicí. Což o to, zrovna rytmika byla na Slipknot vždy jedna z nejzábavnějších věcí a kombo bicí + dvoje perkuse dělá svoje i na deskách, navíc Joey Jordison ty škopky drtit vážně uměl a ani jeho nástupce není žádné dřevo, jenže díky tomuhle vytažení teď působí kytary trochu neškodně. Něco jako baskytara pak skoro neexistuje, a kdo ji na “.5: The Gray Chapter” alespoň jednou zaslechne, ten si může (bez nadsázky) gratulovat.
“.5: The Gray Chapter” je nahrávka, která není špatná, naopak má rozhodně na to, aby byla v rámci metalového mainstreamu jednookým králem mezi slepými. Dělat z ní něco vyloženě výjimečného by však bylo z obecného hlediska velice pošetilé, protože výjimečná rozhodně není. Ani není nějak extrémně dechberoucí (ostatně už sami Slipknot v minulosti dokázali nahrát lepší), ale poslouchat se zcela jistě dá a posluchače neurazí. Nicméně to, aby z jejich muziky mohly být zástupy fanatických a nesoudných fandů stále na větvi, si Slipknot na své novince pohlídali s přehledem.
Další názory:
Když Slipknot po šesti letech, které uplynuly od vydání poslední placky, vypustili ven novou skladbu, “The Devil in I”, byl jsem zklamaný. Nemělo to ten správný šmrnc a pomalu jsem se začal smiřovat s dalším slabým albem, jakým bylo “All Hope Is Gone” a teskně vzpomínal na časy “Iowa” a “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”, které mám dodnes hodně rád. Novinka je na tom možná o trochu lépe než minule, ale i tentokrát je výsledek daleko za hranicemi možností maskované party. Písně jsou skvělou ukázkou profesionálně odvedené práce, ovšem na “.5: The Gray Chapter” mi schází takový ten hnací motor, který by mě držel v pozoru po celou hodinku. Ačkoli jsem zmíněnou “The Devil in I” zprvu nemusel, tak s přihlédnutím ke kvalitě zbytku alba se z ní nakonec vyklubal jeden z nejsilnějších článků. Z těch zbylých můžu namátkou zmínit ještě “AOV”, “Lech” či “The Negative One”, ačkoli ta poslední zní jako prostá recyklace starších nápadů. Až moc skladeb mi zní uměle, řekl bych až nuceně, a neodsýpá tak, jak bych čekal. Nejslabší položky jsou asi “Sarcastrophe”, “Killpop” a “The One That Kills the Least”, které jsou v celé své délce o ničem. Věřím, že fanoušci budou chrochtat blahem, ale nenechme se zmást takovou tou původní nadšeností způsobenou dlouhou pauzou, protože v jádru je “.5: The Gray Chapter” pouze průměrným počinem Slipknot. Kaša
Ani po téměř deseti posleších si zatím nejsem zcela jist, zda sáhodlouhé čekání na novou desku Slipknot stálo za to. Muzikantsky je vše zcela v pořádku a na nejvyšší možné úrovni. V některých písních je cítit onen obligátní “návrat ke kořenům” v podobě většího důrazu na tvrdší pasáže, samply a práce DJ. Přesně tohle se mi líbí, protože mi to na posledních dvou deskách ve větším množství chybělo. Několik songů je opravdu kulervoucích a daly by se srovnat i s těmi nejlepšími výtvory na předchozích albech. Na druhou stranu je “.5: The Gray Chapter” možná až zbytečně moc dlouhé a neodsýpá tak, jak by mělo. I po těch několika posleších si nejsem schopen zapamatovat, o čem některé písničky jsou. Pár z nich by zasloužilo označení “typická Slipknotí věc”, což, přiznejme si, dneska už nikomu úplně trenky nezacáká. Žádná z písní mi však nepřijde úplně vycpávková, což oceňuji, ale mnohem více by se mi líbilo, kdyby se kapele podařilo výslednou nahrávku scucnout tak na 40minutovou stopáž – to bych byl nejspokojenější a nevznikaly by místy nudné a prázdné proluky. Celkově takový lehký nadprůměr, Slipknot ale mají na mnohem více. Tak zase za šest let. Stojí za povšimnutí: “The Devil in I”, “Custer” nebo “The Negative One”. nK_!
Nebudu lhát, žeru Slipknot tu jejich hru už od smrti Paula Graye. Všechno to vylejvání srdíček v rozhovorech, nejdřív, že vůbec netuší, co s kapelou bude, potom koncerty, nová hudba a nakonec masivní kampaň k vydání nové desky. Ne, že bych Slipknot chtěl obviňovat z nějaké neupřímnosti či dokonce hyenismu, ale je fakt, že neustálé vytrvalé omílání, jak bez Paula nejsou nic a kapela pravděpodobně skončí, jim neskutečně zahrálo do karet, protože už v okamžiku oznámení nového alba se z toho stala událost svojí důležitostí se skoro rovnající druhému příchodu Spasitele. Když k tomu člověk připočte i masivní mediální kampaň, vychází z rovnice bezmála deska roku a podle toho vypadají i prodeje. Ale jaká je deska doopravdy? Možná bude dost výmluvné, když řeknu, že i po asi patnáctém poslechu si pořád nepamatuji názvy songů, protože mě prostě nijak víc nezaujaly. Intro a “Sarcastrophe” je slibný začátek, u refrénu “AOV” sebou člověk trochu škubne, ale řekne si, že “Dead Memories” nakonec vlastně taky vstřebal. “The Devil in I” je mrda, pánové dobře vědí, proč ji vybrali jako klip… no, a dál už to taková hitparáda není, album osciluje někde mezi nudnější částí “All Hope Is Gone” a “Come What(ever) May” od Stone Sour. Pak už jediná věc, která mě trochu zaujala, je “Custer”, která mi náladou trochu připomíná první dvě desky. To, že je mi produkce desky moc nesedí, může být tím, že většinu volného času trávím mixováním kytar a bicích a už to prostě neslyším, anebo se Slipknot s těma bicíma jednoduše posrali. S každou další Slipknot deskou se do mojí výběrové složky v mp3ce přesouvá míň a míň písniček, tak uvidíme, jestli to příště bude aspoň jedna. Thy Mirra
Země: USA Žánr: experimental rock Datum vydání: 15.9.2014 Label: UDR Music
Tracklist:
01. Train
02. Fire From the Evening Sun
03. Lady of the Lake
04. Lion’s Pit
05. Silver Queen
06. We Sail at Dawn
07. Omniscience
08. Fanboy
09. Luxhaven
10. Blue Dragon
11. Turn in the Sky
12. Corner Girl
Aniž bych k trojici Philm chtěl být nějak neuctivý, nebo dokonce snižovat její kvality, tak si dovolím tvrdit, že tím hlavním lákadlem, který k jejich hudbě přilákal drtivou většinu posluchačů (vím, o čem mluvím, protože já bych o tuhle partu jinak zřejmě vůbec nezavadil), je personální účast Davea Lombarda v řadách kapely. Tento thrash metalový drtič, který nabouchal ta nejlegendárnější alba Slayer, se po svém odchodu/vyhazovu z kapely soustředí právě na experimentálnější stránku metalové hudby a poněkolikáté ukazuje, jak variabilní hráč to je. Vzpomeňme příkladně na uskupení Fantômas, k němuž mají Philm v několika ohledech relativně blízko, nicméně druhé regulérní album “Fire from the Evening Sun” není ani zdaleka tak šílené jako kterákoli z desek Fantômas a pohybuje se v rovinách klasičtěji pojaté progresivní hudby.
V úvodu jsem zmínil, že Philm je trojice, takže je fér představit si i zbylé dvě třetiny jejich osazenstva. Takovou tou hlavní postavou je zpěvák a kytarista Gerry Nestler, jehož dosavadní hudební historie v Civil Defiance a několika dalších partách je pro mne velkou neznámou. Totéž můžu říct o ještě neznámějším baskytaristovi Franciscu Tomasellimu, u něhož ty kapely ani nebudu jmenovat, protože všechno jsou to naprosto neznámé skupiny, u nichž nepředpokládám, že by se běžný čtenář našeho blogísku chytl. Nicméně, to není zas tak důležité, což už se nedá říct o hudbě, která se jménem Philm může veřejně pyšnit.
Dohromady tito pánové dali dohromady placku, která je hudebními škatulkami uchopitelná nepříliš jednoduchým způsobem. Už na debutu “Harmonic” se ukázalo, že Philm si libují v disharmonických tempech a že jejich tvorba snese označení experimentální. “Fire from the Evening Sun” v tomto trendu pokračuje a třebaže mi nepřijde tak rozmanitá, tak to chce obrnit se malou dávkou trpělivosti, protože přečkat 50 minut kytarové tvorby, která se nebojí funkové skočnosti, hardcorové zběsilosti, alternativy a letmých výletů k rockové psychedelii, není úkol vyloženě jednoduchý. Nicméně, jako odměnou vám bude zjištění, že Philm nejsou záležitostí, z níž by se ten původní pocit něčeho neznámého vytratil hned po prvním poslechu. Naopak. S přibývajícími poslechy míra pozornosti nepolevuje a není problém objevit něco, co vám naposledy uniklo.
Ačkoli je “Fire from the Evening Sun” jedním z těch alb, které by si zasloužilo představení jedné skladby za druhou, protože se nedá vyloženě říct, že by jedna připomínala tu druhou, tak si dovolím k tomuto kroku nesáhnout z jednoho jediného důvodu. Popisovat detailně množství zvratů a překvapení, které v sobě druhé album Philm nese, nepovažuji za zrovna jednoduchý úkol. Přestože mají písně kratší stopáž a na poměry rozmáchlých progových suit jsou to skladby relativně přístupné, tak to prostě není nic, do čeho bych se chtěl vědomě pouštět.
Mně osobně se nejvíc líbí momenty, kdy do toho Philm řežou s až punkově hardcorovou intenzitou, čemuž ještě pomáhá přesvědčivý vokál Gerry Nestlera, který v těch agresivních polohách zní jako takový mix Mikea Pattona z Faith No More a Grega Puciata z The Dillinger Escape Plan. Jeho poklidnější polohy už nejsou místy tolik výrazné, ale když už nic, tak oceňuji, že do každého slova vkládá strašně moc energie. A je jedno, jestli “našeptává” jako v úvodní, rytmicky velmi výrazné “Train”, nebo opravdu zpívá jako v závěrečné “Corner Girl”. Nejvíc tak oceňuji skladby jako “Luxhaven”, “Fanboy” nebo “Fire from the Evening Sun”, která je nejenergičtější položkou alba a která jako jedna z mála vyloženě připomene Lombardovu práci v řadách Slayer.
V některých skladbách se sice kytary zklidní, nicméně nervní rytmika dělá svou práci zatraceně dobře, takže třeba hned následující “Lady of the Lake” je podobně natlakovanou věcí, ačkoli tvrdě kytarové riffy se zjeví až v druhé polovině. Disharmonická rytmika podkreslující šílené kytarové sólo pak už jen pozdržuje příchod explozivního závěru. Jedna z nejlepších kompozic celé desky se skrývá pod pořadovým číslem čtyři a nese název “Lion’s Pit”. Tato šestiminutová záležitost se rozjíždí hodně pomalu, a když už jsem čekal nějaký doomový experiment, k němuž první minuta sváděla, tak se v akusticky líbivé pasáži předvedou Philm jako skladatelé, kteří umí pracovat s líbivě tesknými emocemi. Pasáž v druhé minutě, která se následně ještě zopakuje, se navzdory předchozímu odstavci stala mým nejoblíbenějším momentem “Fire from the Evening Sun”. Druhá polovina její hrací doby už je postavena na Philm mnohem bližším kytarových riffech s bouřlivými přechody mistra Lombarda a emotivnímu řevu Nestlera.
Jestli se “Fire from the Evening Sun” nedá něco upřít, tak je to fakt, že když už si člověk myslí, že slyšel všechno, tak se objeví nějaká šílenost nebo moment obecně, který hranici předchozích skladeb ještě trošku posune. Přesně to jsem si totiž říkal v souvislosti s šílenou “Blue Dragon”, v níž Lombardo doslova zabíjí, nebo “Turn in the Sky” s jejím etnickým úvodem, který působí až meditativně. No a “Corner Girl” s jazzově bluesovým piánem a saxofonem v druhé polovině je asi tím nejlepším závěrem, jehož se “Fire from the Evening Sun” mohlo dočkat. Po té tři čtvrtě hodině zběsilostí a experimentů je tohle jako pohlazení po duši, jež má za hlavní cíl uklidnit posluchačovu duši, která se musí vzpamatovávat z toho, co právě skončilo.
Možná se vám zdá, že to dohromady nemůže úplně dobře fungovat a že Philm nemůžou existovat jako regulérní banda, protože to musí znít jako neforemná směsice všeho možného, kdy si borci jen tak letmo oddychnou od svých domovských (ač bývalých) kapel, ale opak je pravdou. Neříkám, že “Fire from the Evening Sun” je dokonalá deska, která tady ještě nebyla, ovšem v dnešní době, kdy jedna kapela zní jako druhá a kdy se originalita vyváží zlatem, jsou Philm jménem, na které jen tak nezapomenu. Pro milovníky nevšedních a netuctových záležitostí je tohle album výzva, kterou by neměli nechat jen tak bez povšimnutí.
Vybavíte si pod názvem Warpaint do černa oděnou a make-upem pomatlanou black metalovou chásku? Jestli ano, nejste sami. O to větší je pak překvapení, když máte co dočinění s ryze dívčím kvartetem, u kterého podobnost s černým kovem končí u samotného názvu. Warpaint totiž hrají něco, co by se dalo popsat jako melancholický psychedelií načichlý dream pop. K poslechu letošní eponymní nahrávky, tedy “Warpaint”, jsem se dostal po cestě, která je v mých nemetalových toulkách poměrně zajetá – přes obal. Na něm se skví dívka v jakémsi psychedelickém oparu a sluší se dodat, že tato volba, byla vzhledem k celkové atmosféře desky volbou navýsost výbornou.
Již “Intro”, které začíná evidentní chybou, napovídá, že půjde o nahrávku nesmírně pokornou, skromnou a v neposlední řadě výtečnou. Když začíná hrát “Love Is to Die”, člověk pomalu začíná zjišťovat, že tahle deska bude mít sílu. Výtečné vokály, úžasná atmosféra. No, a tak to platí od samotného začátku až do konce. Méně hitové, ale o to atmosféričtější jsou následující “Hi” nebo “Biggy”, které si hrají s trip-hopovými rytmy a opět vynikajícími vokály. Nejminimalističtější skladbou je “Teese” a “Go In”, jež směřují až někam k downtempu, přičemž druhá jmenovaná mi jede ze všech skladeb nejmíň. Atmosféru může zdánlivě narušit až hitovější “Disco/Very”, která se však díky svému naturelu své místo opět má. A vlastně to samé by se dalo říct i o “Feeling Right”, jež se pro mě stala samotným vrcholem desky.
Nemá cenu se tvářit, že Warpaint nahrály album zcela bezchybné, protože tak to rozhodně není. Za sebou mám přes deset poslechů a je jasné, že prověrkou času několik skladeb neprošlo s takovou ctí jako při prvních seznamováních. Je pravda, že teď už mě “Warpaint” jako celek nebaví jako před týdny, ale i tak jde stále o nesmírně fajnové poslechy, už už se člověk ptá, co přijde příště. Letos to jsou tři excelentní písně, spousta výtečných a k tomu všemu navrch ještě kotel sympatie. A to na osmičku stačí, ne?
Země: USA Žánr: blues rock Datum vydání: 22.9.2014 Label: J&R Records
Tracklist:
01. Hey Baby (New Rising Sun)
02. Oh Beautiful!
03. Love Ain’t a Love Song
04. Living on the Moon
05. Heartache Follows Wherever I Go
06. Never Give All Your Heart
07. I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues
08. Different Shades of Blue
09. Get Back My Tomorrow
10. Trouble Town
11. So, What Would I Do
Blues rockový kytarový hrdina Joe Bonamassa letos oslavil 37. narozeniny, nicméně i přes svůj relativně nízký věk si poměrně rychle vypracoval vysoké pracovní nasazení, kdy si s každým rokem můžete být jistí, že dostanete novou studiovou placku. Toto tvrzení je na jeho diskografii aplikovatelné od roku 2009, kdy přišlo pro moji maličkost přelomové “The Ballad of John Henry”, protože právě v tuto dobu jsem se o Bonamassu začal zajímat a od té doby si v mém posluchačském spektru vypracoval důležité místo. Abych ale neodbíhal… S každým následujícím rokem Joe Bonamassa přišel s novým albem. Ať už sólově, nebo v kolaboraci s Beth Hart a to celé bylo ještě několik let umocněno fungováním v řadách Black Country Communion, kde sice hlavní skladatelské otěže dřímal Glenn Hughes, ale to nic neupírá na vysokém pracovním tempu, kterému se tento sympaťák upsal.
Leckdo by mohl namítat, že díky faktu, že kostru Bonamassových alb tvoří předělávky bluesových klasik, se nejedná o nic zajímavého. Nicméně tím, že do nich pravidelně tiskne svůj vlastní, rockem načichlý rukopis, se nejedná o věrné přehrání klasik, kterými akorát nahrazuje neschopnost napsat vlastní skladbu, jak jsem nejednou zaslechl. Právě v tomto ohledu je totiž “Different Shades of Blue” počinem takřka revolučním. Jako vůbec první totiž obsahuje výhradně autorský materiála Joea Bonamassy. Tedy, abych byl přesný, tak se jedná o vlastní materiál s výjimkou úvodní minutové instrumentálky “Hey Baby (New Rising Sun)”, což je úryvek stejnojmenné skladby Jimiho Hendrixe z alba “Rinbow Bridge”, ale tu nepočítám. Hlavní náplň, tedy ona zbylá desítka regulérních skladeb, už pochází z pera Joea Bonamassy.
Musím říct, že přestože jsem se na nové album hodně těšil, tak se ve mně bily protichůdné pocity, protože jsem se trošku obával ztráty umělecké pohody a rozmanitosti, kterými předchozí alba netrpěla. Důvod je jasný. Ne vždy v minulosti patřily originální skladby k těm nejzdařilejším a třeba album “Had to Cry Today” je značně nevyrovnané a některé z Bonamassových písní nejsou to pravé ořechové (“The River”, “Revenge of the 10 Gallon Hat” či “Faux Mantini”). V tomto ohledu mé obavy odbourala singlová titulka “Different Shades of Blue”, která je jasně nejlepší a nejvýraznější částí novinkové kolekce. V mnoha ohledech navazuje na titulní kousek alba předchozího. Zejména svoji pozitivní atmosférou a chytlavě líbivou strukturou. Jasná orientace na rocková rádia Bonamassovi sluší a vůbec bych se neštítil většího množství takových skladeb, ačkoli by se tak nejspíš dělo na úkor umělecké rozmanitosti, kterou v sobě novinka nese.
V průběhu prvního poslechu se mi na tváři objevil spokojený úsměv, protože všechno, co jsem očekával, je na svém místě. Nemůžu nevypíchnout skvělou práci Kevina Shirleyho, jenž k Bonamassovi patří už stejně neodmyslitelně jako jeho Les Paul a který na producentské židli odvedl opět vynikající služby. “Different Shades of Blue” je nazvučena opravdu krásně a je radost ji poslouchat. Jakmile Bonamassa hrábne do strun, tak se do posluchače přelije obrovská dávka emocí, které svou teskně zvonivou hrou rozdává, a dovolím si tvrdit, že lepší práci Shirley ještě neodvedl. Přestože je Bonamassa na albu jasným velícím prvkem, tak ani ostatní hudebníci, kteří se na albu podíleli, nepřijdou zkrátka. Saxofon, trubka, smyčce, piáno i klasické rytmické nástroje jsou krásně čitelné a ve skladbách mají své nezastupitelné místo a podtrhují instrumentální rozmanitost při zachování relativně jasné písničkové struktury.
Ačkoli jsem v dosavadním povídání vyzdvihl pouze skladbu titulní, tak to neznamená, že by ten zbytek vyloženě zaostával. Jasně, podobný hitový potenciál už v sobě žádná z dalších skladeb neskrývá, ale na obtíž to samozřejmě není. Pokud totiž pominu zbytečné intro “Hey Baby (New Rising Sun)”, tak si album udržuje vyrovnaný skladatelský standard po celou tři čtvrtě hodinku hrací doby. Jedna z písní, kterými mě Bonamassa na svém jedenáctém studiovém výtvoru ohromil, je hned druhá “Oh Beautiful!”. Začíná totiž a capella a stojí výhradně na Bonamassově bluesovém vokálu, který ustoupí po chvilce hutnému kytarovému riffu a provádí posluchače první polovinou skladby. Ta druhá už postrádá standardní hudební vzorec a spíše ve stylu kytarové improvizace a sóla, jež je podtrhováno klávesami, spěje jistě ke svému konci. Následující “Love Ain’t a Love Song” je díky dechové sekci a skočné kytarové lince ovoněná funky náladou, jíž lze cítit i z následující “Living on the Moon”.
Následující trojice písní (“Heartache Follows Where I Go” počínaje a “I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues” konče) zpočátku působí průměrně a oproti vzrušujícímu úvodu i trošku nudně, ale zdání klame. Prvně jmenovaná koketuje se swingovou atmosférou, jíž vypudí až nekonečné bluesově laděné sólo. “I Gave Up Everything for You, ‘Cept the Blues” stojí za zmínku už jen kvůli jazzovému piánu, jež skladbu posouvá dál než jen do sféry Bonamassovy tradiční blues/rockové kompozice, která sice nepostrádá barvitou duši, ale která vyloženě nepřekvapí. Právě taková je totiž “Get Back My Tomorrow”. Neříkám, že je to špatná píseň, protože úroveň kytarové virtuozity spletená s líbivou písničkou strukturou a hlavně podmanivým vokálem Joea Bonamassy něco takové nedovolí, ale není to taková pecka, abych o ní musel psát domů. Hodně pak vyčnívá závěrečná “So, What Would I Do”, což je pomalá a teskná balada, jejíž základní stavební kameny jsou piáno a vokál ústřední postavy alba. V pozadí jen tak letmo vykukují smyčcové aranže a jedno oko nezůstane suché. Na závěr velmi krásná věc.
Přestože je “Different Shades of Blue” album opravdu povedeným a vyrovnaným, tak se nemůžu zbavit dojmu, že poslední dva kusy z Bonamassovy sólové tvorby mě baví přeci jen o trochu víc. Jak minulé “Driving Towards the Daylight”, tak skvělé “Dust Bowl” jsou mi blíže. Nevnímám fakt, jestli jsou na albu zařazeny předělávky nebo ne, protože stejně většinu z nich v originále ani neznám, ale čistě pocitově je mi zatím “Different Shades of Blue” o něco dále. Novinka funguje jak jako kulisa, tak jako album, u něhož si lze hezky odpočinout, a dokazuje, že Bonamassa je nejen kytarově zručný, ale umí dát dohromady i svůj vlastní materiál, který v kontextu jeho dosavadních sólových alb nijak nezaostává a jako celek baví, takže proč skrývat spokojenost.
Řeknu vám, že najít nějakou kloudnou informaci o zámořské trojici jménem Volunteer není žádná sranda, protože mimo obsahově dosti hubené oficiální stránce je tahle parta z amerického Milwaukee naprostý no-name. Z toho mála stojí za zmínku snad jen fakt, že kapela vznikla někdy v roce 2010 na pozůstatcích jiných neznámých kapel a že “Goner” je v pořadí třetí EP a na plnohodnotný debut se tak stále čeká.
Nedostatek informací sice o kvalitě nevypovídá vůbec nic, nicméně nemám ve zvyku se rochnit tím nejhlubším bahnem amerického zatěžkaného heavy metalu se zemitými spodky, pořádně chrastící basou a špinavým vokálem, z něhož je cítit neučesanost a autentičnost prostřednictvím každého slova. Bohužel tady výčet těch vyložených kladů končí, protože ten zbytek je z hudebního hlediska naprosto nezajímavá ukázka toho, jak se dá již mnohokrát slyšená kombinace výše uvedených hudebních stylů donekonečna omílat bez momentu překvapení.
Nejsem naivní, abych od Volunteer očekával revoluční převrat, ale trojice skladeb (závěrečný cover z dílny Jawbreaker nepočítám) je takovým tím standardem, nad nímž se pozastaví snad jen naprostý hudební nováček. Neříkám, že to je kravina, která se nedá vydržet, ale tyhle riffy, tempa a vokální variace už jsem slyšel tolikrát, že ani obrovská surovost pramenící z amatérsky hutného zvuku a pěkně drnčící baskytary z toho neudělají nic víc, než čím “Goner” ve skutečnosti je. Jediná skladba, která se mi vážně líbí, je “Free-er Bird” s houpavou kytarou, jež mě zaujala magickou hypnotičností. Bohužel jak “Nein”, tak “Goner” se jí ani zdaleka nemohou rovnat.
Abych to shrnul nějak rozumně, tak to nebudu protahovat. “Goner” jsem si několikrát poslechl, uši mi kvůli tomu neuhnily, ale to neznamená, že budu mít někdy chuť to absolvovat znovu. Na to je “Goner” a Volunteer jako takoví příliš obyčejná záležitost. Čtyři body, z nichž ten čtvrtý je za “Free-er Bird”.
Země: Kanada Žánr: ambient / electronic Datum vydání: 30.9.2014 Label: Columbia Records
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Když americký režisér David Fincher oznámil, že hudbu k jeho novému filmu “Gone Girl” (v našich kinech uváděn jako “Zmizelá”) bude opět dělat dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, nebylo to žádné překvapení. Předchozí spolupráce této trojice dopadly výborně, a nečekal jsem tak, že by se s příchodem “Gone Girl” jakožto filmu a samozřejmě hudebního soundtracku mělo něco změnit. A vlastně nezměnilo.
Trent Reznor a Atticus Ross zdánlivě navazují na svou předchozí spolupráci, ačkoli v případě “Gone Girl (Soundtrack from the Motion Picture)” je jejich hudba snad ještě temnější a neklidnější, než tomu bylo u “Sociální sítě” a “Mužů, kteří nenávidí ženy”. Samozřejmě to jde ruku v ruce s temnou atmosférou detektivní psychologické hry s divákem s až mysteriózním nádechem, která provází takřka celý film, takže žádné veselé elektronické hrátky se nekonají. Celkem 90 minut muziky by se dalo shrnout jako kombinace mezi elektronickými sonickými skladbami, jak je Reznor umí dovést až do dokonalosti (“Technically, Missing”), a ambientními plochami (“At Risk” a spousta dalších).
Neříkám, že je vyložená hračka překousnout hodinu a půl takové hudby a za sebe říkám, že nebýt součástí mnou očekávaného filmu, jen těžko bych něco takového chtěl podstupovat, ale to neznamená, že by se soundtrack ke “Gone Girl” nedal vydržet. Skladby (pokud je tak u takových soundtracků můžeme skladbami nazývat) náhodnému posluchači zřejmě moc nedají, nicméně v kombinaci s filmem samotným dostávají nový rozměr. Vím, o čem mluvím, protože teprve po jeho zhlédnutí se mi hudební momenty začaly drát na mysl v kombinaci se scénami, které Reznor a Ross hudebně podkreslili svým jedinečným způsobem.
Mluvit o vrcholech a průserech alba je v tomto případě naprosto scestné, takže to vynechám, nicméně pokud bych měl vyhlásit vítěze mezi všemi třemi spoluprácemi, jež za sebou tato trojice má, tak sáhnu jednoznačně zde, i když to může být tím, že samotný film je mi ze všech tří nejblíže. Vždyť víte, jak tenká ta hranice mezi zalíbením v soundtracku a filmu je…
S železnou pravidelností a precizností nás floridští řezníci Cannibal Corpse zásobují každé dva až tři roky novou deskou, kterých mají dosud na kontě již třináct. Ta poslední, “A Skleletal Domain”, vyšla letos v září pod hlavičkou Metal Blade Records (ostatně jako i všechna předchozí alba) a nutno podotknout, že jde o velmi šťavnatý a řádně nabroušený zákuseček. Ani po 26leté kariéře to parta kolem Alexe Webstera (baskytara) nehodlá zabalit a dále svým fanouškům káže svůj typický gore/death metal. Což zní možná dost upoceně a nudně, ale kupodivu ani po tolika letech Cannibal Corpse neztrácejí dech a svým neskutečně fenomenálním pojetím žánru se stále drží na pomyslné špici. Kapel, které hrají více než čtvrt století a během svého fungování nenahrály ani jedno špatné album, je jako šafránu.
Když se podíváte do metalové encyklopedie na stránku Cannibal Corpse, zjistíte, že novinka “A Skeletal Domain” vévodí uživatelskému hodnocení a momentálně se drží (společně s “Bloodthirst” z roku 1999) na prvním místě. A myslím si, že zcela zaslouženě. Osobně si nepamatuji, kdy mě za posledních deset let (vyjma “The Wretched Spawn” a “Kill”) Cannibal Corpse tak moc bavili. Tedy, aby nedošlo k nedorozumění – “Kanibalové” hrají vlastně pořád to samé, a pokud se vám to nelíbilo na jakémkoliv libovolném předchozím albu, nebude se vám jejich muzika líbit ani teď. Sice to samé, ale pokaždé trochu jinak, řekl by klasik – a také, že ano. “A Skeletal Domain” disponuje nepřekonatelnou energií a takovým hráčským uměním, jaký u jiných (i o dost mladších) kapel hned tak nenajdete. No, kdo někdy viděl Alexe Webstera hrát živě, musí mi dát za pravdu. Jestli tedy hledáte tu nejkrystaličtější verzi poctivéhu deathu, jste u Cannibal Corpse (jako obvykle) správně.
Ono na první poslech zase o žádné ultra terno nejde. Zní to dobře, třičtvrtěhodinová stopáž pěkně odsýpá a vše je, jak má být. Taková klasika. Od toho druhého už ale začínáte pociťovat lehké mrazení v zádech a po třetím už nepochybujete o tom, že tihle maníci prostě nikdy nezestárnou. Nevím, v čem přesně spočívá kouzlo “A Skeletal Domain”, ale mohu celkem zodpovědně prohlásit, že se opravdu jedná o jedno z nejlepších alb v historii kapely. Jednotlivé songy jsou dobře napsané, ještě lépe zahrané a skvělě odprodukované. Ačkoliv mohou nezkušenému uchu znít zpočátku trochu jednotvárně, není tomu tak. Každá píseň má vlastní identitu a její místo v tracklistu bylo zvoleno s nejvyšší pečlivostí, Cannibal Corpse vlastní. Zní možná až trochu paradoxně, že kapela, jejíž texty pojednávají převážně o vyhřezlých střevech a masturbaci motorovou pilou, je tak moc perfekcionistická a působí dojmem, že by nikdy nevydala jen napůl promyšlenou fošnu. Tak by to mělo být vždycky, i když realita je samozřejmě jiná. Stačí se zaposlouchat do toho obrovského množství průjmových rychlokvašek.
Jak jsem už zmínil o odstavec výše, nejvíce mě na novince dostává ta brutální porce výbušné energie. Té je docíleno hlavně tím, že Cannibal Corpse prostě po těch letech už přesně ví, co a jak zahrát, aby to znělo minimálně nadprůměrně. Vedle Webstera jsou i ostatní členové kapely takoví malí géniové. Co všechno dokážou Rob Barrett a Pat O’Brien vykouzlit na pražcích svých kytar, tomu by jeden občas nebyl schopen uvěřit. Po každém dalším albu Cannibal Corpse si vždycky tak říkám, že v rovině riffování se už snad nedá nic lepšího vymyslet a vždycky jsem potom znovu překvapen. Klobouček. Bicí Paula Mazurkiewicze neurazí a výborně doplňuje kytarové party. Kapitolou samou o sobě je frontman George “Corpsegrinder” Fisher. Nikdy jsem nedokázal úplně pochopit, jak tenhle chlápek dokáže tak strašně rychle a precizně growlovat. Šílenost. Řekl bych, že jsem ani nikdy nenarazil na někoho podobného. Na “A Skeletal Domain”Fisher pěje v nejlepší možné formě a upřímně už si ani nedovedu představit, že by jeho projev na poli extrémní muziky mohl být ještě někde dál.
Myslím, že popisování jednotlivých písniček by bylo jako pumpovat krev do týden staré mrtvoly, takže bych rád vypíchl jen několik nejzajímavějších kousků. Především jde o “Sadistic Embodiment”, která je tak šíleně brutální, až nevíte, na co se soustředit dříve. Tempo? Melodie? Vokál? Text? Vše najednou. Vrcholem je výborný refrén. Hned následující “Kill or Become” (někde kolem klip) vyniká nejvíce cool textem, který jsem od Cannibal Corpse od dob “Kill” slyšel. “Fire up the chainsaw! Hack all their heads off!” Další chuťovky: “The Murderer’s Pact”, “Icepick Lobotomy” (to si snad v reálu ani nechci představovat) nebo “Asphyxiate to Resuscitate”.
Na “A Skeletal Domain” jsem nenašel vůbec nic špatného. V rámci diskografie Cannibal Corpse se jedná o jednu z nejlepších placiček a v rámci death metalové škatulky taktéž. Co si v roce 2014 ještě více přát?
