Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Nachtmystium – The World We Left Behind

10.9.2014 H. Napsat komentář

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Intrusion
02. Fireheart
03. Voyager
04. Into the Endless Abyss
05. In the Abscense of Existence
06. The World We Left Behind
07. Tear You Down
08. On the Other Side
09. Epitaph for a Dying Star

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9/10
Atreides – 8,5/10
Zajus – 9/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,6/10

Odkazy:
twitter

Zámořští black metalisté Nachtmystium vlastně nefungují nijak zvlášť dlouho (z obecného hlediska). Vznik se totiž datuje do roku 2000 – i za tak relativně krátkou dobu, jakou je 13 let, si ovšem kapela okolo Blakea Judda vybudovala kultovní status jedné z nejdůležitějších kapel americké black metalové školy, olemovaný několika skvělými deskami, drogovými excesy a mnohdy nepříliš velkou spolehlivostí a ripoffy. Když ovšem loni v létě začalo natáčení sedmého dlouhohrajícího počinu, už tehdy Judd hovořil o tom, že by mohl být poslední vůbec. To se nakonec potvrdilo v polovině listopadu, kdy Blake Judd oficiálně Nachtmystium rozpustil (proto jsem říkal 13 let, ne, že bych neuměl počítat) s tím, že ona poslední deska s velice příhodným názvem “The World We Left Behind” vyjde posmrtně na jaře následujícího roku a že se od nynějška bude věnovat výhradně svému druhému projektu Hate Meditation.

V mezičase se ovšem několik věcí trochu změnilo. Z jara se stalo léto a ono ukončení činnosti nakonec přestalo být tak žhavé. Těsně před vydáním “The World We Left Behind” se objevil rozhovor, v němž Judd potvrdil, že během onoho půlroku, kdy se mu (podle jeho slov) podařilo se zbavit závislosti na drogách, si několik věcí ujasnil, přičemž mezi nimi bylo právě i to, že konec Nachtmystium (jejichž uložení k ledu původně mělo udělat definitivní čáru za drogovou minulostí) není nutný a kapela tím pádem bude pokračovat i nadále. Zamyšlení nad tím, nakolik je ono zbavení se drog pravdivé a obnova činnosti upřímná, vám ponechávám za domácí úkol, protože to si musí každý rozhodnout sám, jak moc tomu věří.

Když nic jiného, vzal Judd onou náhlou obnovou vítr z plachet všem recenzentům, kteří nyní do svých kritik na “The World We Left Behind” nemohou napsat přímo se nabízející hlášku o tom, že svět, který za sebou Nachtmystium zanechali, je skvělý/špatný (záleží na hodnocení). Jednu jinou věc však mohu prohlásit docela s jistotou – pokud by “The World We Left Behind” bylo opravdu poslední deskou skupiny, rozhodně by to byla labutí píseň jaksepatří, důstojná a ve vysoké formě.

Hovořit o nejlepším albu Nachtmystium by asi bylo trochu nadnesené a především velice diskutabilní. Předchozí diskografie kapely má totiž velkou kvalitativní úroveň, ať už se jedná o dvoudílný psychedelický monolit “Black Meddle”, nebo špinavější a více black metalovou tvorbu. Já osobně mám docela rád všechny nahrávky snad jedině s výjimkou debutové “Reign of the Malicious”, která mě nikdy příliš nebavila. Mohu však zcela upřímně říct, že tato bilance zůstává neměnná i po vydání “The World We Left Behind”, protože jde opětovně o úžasnou desku, jež potvrzuje pozici Nachtmystium na špičce zámořského black metalu.

Pokud by se mezi vámi našel někdo, kdo s muzikou Nachtmystium není příliš obeznámen, asi by se slušelo zmínit, že se rozhodně nejedná o hoblovačku na jedno brdo, kde nepoznáte rozdíl mezi jednotlivými tracky (ačkoliv to nepřímo vyplývá už z toho, že lze Nachtmystium považovat za špičku americké odnože žánru, což by šlo asi jen těžko, kdyby to byla nudná dvouakordová odrhovačka). Již padlo, že například “Black Meddle” se vydalo do mírně experimentálnějších a hlavně psychedeličtějších vod, naopak třeba minulé “Silencing Machine” před dvěma lety spoustu lidí překvapilo opětovným příklonem ke špíně, syrovosti a hnusu. Na “The World We Left Behind” se však Nachtmystium představují ve formě, jakou snad ještě doposud nepředvedli.

Nabízí se otázka, co to tedy je za formu. Jestli má “The World We Left Behind” k něčemu z minulosti Nachtmystium nejblíže, byl by to asi “Black Meddle”, nicméně hlavně v tom smyslu, že se Judd opět odklonil od špinavého black metalu k trochu jinému pojetí, jinak jsou ta alba svou atmosférou od sebe poměrně daleko. Zvláště po “Silencing Machine” a také po tom, co Judd předvedl na debutovém “Scars” již zmiňovaného projektu Hate Meditation, je totiž “The World We Left Behind” vlastně až nečekaně melodické a (na poměry Nachtmystium) vlastně i přístupné (což není myšleno v negativním smyslu!), vlastně je to asi to nejmelodičtější, co kdy kapela vydala.

Osobně před vydáním žádné ukázky zásadně neposlouchám, takže mě minuly v předstihu vypuštěné songy i v případě “The World We Left Behind”. O to víc mě pak překvapil první poslech, kdy se ukázalo, že jde opravdu o docela melodický počin. Tato melodičnost měla za následek i to, že jsem si novinku oblíbil hned na první poslech, což je třeba oproti “Silencing Machine”, do něhož jsem pronikal dost dlouho, docela svěží změna. Hlavní je ovšem to, že i přes tento výrazný posun ve výrazivu je “The World We Left Behind” zcela jasně deskou Nachtmystium s jejich typickým rukopisem. Zároveň je to pořád black metal, pořád je v tom ona charakteristická žánrová animálnost (již zrovna Nachtmystium nikdy nepostrádali a ani s ní nikdy nešetřili); žádné přiteplené zpívánky pro rozjuchané power metalisty, ale stále temná muzikou s hutnou a neveselou atmosférou. Jen je tohoto výsledku tentokrát dosaženo mírně jinými prostředky. A to se mi strašně líbí… ne, vážně, tohle je věc, které si na “The World We Left Behind” ohromně cením. K tomu už jen stačí přidat obrovskou porci skvělých nápadů a působivých pasáží, abychom měli dost jednoznačný výsledek – že před námi leží úžasná deska.

Vysokou laťku nastolí hned úvodní instrumentálka “Intrusion”, která má dost síly na to, aby posluchače takřka okamžitě vtáhla do děje. Prvních pár vteřin následující “Fireheart” možná na první poslech působí lehce rozpačitě, ale to hodně rychle pomine a dál už je to jenom koncert. Když pak Judd začne v refrénu vyřvávat návykové “Fireheart!”, člověk nemá daleko k tomu, aby si vzpomněl na dnes již zkultovnělou “Assassins” z “Assassins: Black Meddle Pt. I” s podobně neodbytným refrénem. A není to naposledy, protože podobným způsobem na mě zapůsobil i třeba refrén titulní “The World We Left Behind”. V té v některých momentech do dění výrazně promluví i klávesy, ale rozhodně to není jediný případ. Právě díky nervní klávesové lince v pozadí mě hodně zaujala i taková “Into the Endless Abyss”, nicméně ani zdaleka to není to jediné, co tenhle song dokáže nabídnout, jak dokazuje třeba vše, co Nachtmystium předvádějí od cca pěti minut až do závěru skladby, protože to je síla.

Ty největší vrcholy “The World We Left Behind” se však pro mě osobně nacházejí ještě v jiných písních. První z nich je “Voyager”, která je skvělá sama o sobě, ale třešničkou na dortu je v ní naprosto dechberoucí kytarové sólo. Druhým vrcholem je “Epitaph for a Dying Star”, jež nahrávku uzavírá v pomalejším (ne však uvolněnějším nebo odpočinkovějším) duchu a objeví se v ní i skvěle využitý ženský vokál. A snad jako všechny ostatní songy, i tenhle postupně graduje, aby mimo jiné nabídl další excelentní kytarové sólo. Číslem jedna je ovšem pro mě “In the Absence of Existence”, která je jedním slovem extrémně fantastická, což jsou sice dvě slova, ale říct jenom “fantastická” by prostě bylo málo. Tahle skladba nabízí přesně to, co v hudbě obecně vyhledávám, a prostě se jí nemůžu nabažit. Neskutečně se na ni těším při každém jednom poslechu, pouštím si ji kolikrát i jen tak samostatně, a stejně pořád nemám dost. I když se to někomu může zdát trochu přehnané, pro mě osobně se “In the Absence of Existence” už teď zařadila k tomu nejlepšímu, co kdy Nachtmystium stvořili – a to vzhledem k tomu, co všechno má tahle skupina za sebou, není prohlášení, které by šlo přejít jen tak bez povšimnutí oka.

Sice jsem doposud nejmenoval dva songy, konkrétně “Tear You Down” a “On the Other Side”, ale nemějte obavy, i tyhle jsou naprosto výtečné a nijak dojem z desky nekazí, vlastně právě naopak – jen potvrzují, že je “The World We Left Behind” fenomenální záležitostí, protože i tyhle dvě jsou svou kvalitou neskutečně vysoko. Nemá cenu se tím tajit, Nachtmystium a jejich hudbu jsem měl vždy hodně rád, takže byla velká pravděpodobnost, že se mi album bude líbit, ale “The World We Left Behind” je ve skutečnosti ještě o HODNĚ lepší, než jsem doufal a očekával. Ať už kapela bude pokračovat nebo ne, v tuhle chvíli je pro mě přednější fakt, že Blake Judd a jeho kumpáni potvrdili a dokonce ještě více upevnili svou pozici v sortě skupin, které považuji za excelentní. A když to všechno, co jsem až doposud řekl, sečtu dohromady, je jasné, že nemám jinou možnost, než na hodnocení setsakra nešetřit…

Další názory:

Že nás Blake Judd s tím avizovaným koncem Nachtmystium pěkně vypekl, to je jedna věc. Že ale s deskou “The World We Left Behind” přinesl alespoň stejně důstojný materiál, ve který všichni obeznámení doufali, to je věc druhá a mnohem důležitější. Ta deska je totiž opravdu výtečná. Na druhou stranu je ale pravda, že to není čirá genialita od začátku do konce a například první regulérní skladba “Fireheart” mi přijde až zbytečně jednoduchá a moc mě nebaví. Dál už je to ale zatraceně dobré a každý jeden song jasně dokazuje, proč se o tvorbě Nachtmystium mluví vesměs v superlativech – “Voyager”, “Into the Endless Abyss”, “Tear You Down”, to jsou fakt parádní kousky, jejichž poslech si nesmírně užívám. Přesto se ale nemůžu zbavit dojmu, že to celé mohlo být ještě o kus lepší, a na vině jsou skladby “In the Absence of Existence” a “Epitaph for a Dying Star”. Tahle dvojice totiž zastiňuje i velice povedený zbytek alba a říkám na rovinu, že být celá deska na úrovni těchto dvou skvostů, tak tu máme jednoznačně desítkový počin. Jenže realita je taková, jaká je, a já myslím, že můžeme být rádi – i přes jisté rezervy je totiž “The World We Left Behind” opravdu vynikající album, kterých vzniká pomálu a v jehož společnosti strávím ještě dlouhé hodiny jedinečných hudebních zážitků.
Ježura

Dodnes vzpomínám, jak mi předchozí album “Silencing Machine” pro mě do té doby nepříliš známých Nachtmystium vyrazilo dech. Od té doby uběhly dva roky, a přestože se z této kapely nestala má největší modla, tak i mne zamrzelo rozhodnutí o ukončení činnosti. Teď už ale nastává chvíle, když pouze můžu opakovat slova svých kolegů kolem, protože “The World We Left Behind” je nesmírně poutavá nahrávka. Mně osobně se strašně líbí onen melodičtější přístup, kdy Blake Judd při zachování dřívější dávky komplexnosti do svého nejnovějšího dítka zakomponoval neuvěřitelné množství chytrých a dechberoucích melodií (titulní skladba je pro mne v tomto ohledu naprostý vrchol). Nicméně vyzdvihovat a rozdělovat písně na lepší a horší není na místě, neboť “The World We Left Behind” je strašně vyrovnaný počin, který od hypnotického úvodu “Intrustion” po celou dobu roste až do závěrečné dokonalosti “Epitaph for a Dying Star”. Je fakt, že na první poslech mě “The World We Left Behind” nezničilo tak mocným způsobem, jako se to Nachtmystium povedlo s jeho předchůdcem, ale to z něj nečiní album slabší. Možná naopak. Opravdu famózní deska.
Kaša

Co vám budu povídat, když Blake Judd otočil takřka o 180 stupňů a rozhodl se v Nachtmystium dál pokračovat, překvapilo mě to… a do jisté míry i nepotěšilo, protože po všemožných drogových excesech nejen jeho (stačí se podívat k Psyclon Nine) takovým prohlášením už moc nevěřím. Naštěstí tahle nedůvěra ale nic nemění na tom, že Nachtmystium vypotili setsakra dobré album. Nechci moc opakovat to, co řekl H. nade mnou, i tak mě zaskočilo, jak moc je “The World We Left Behind” přístupná a zároveň silná deska. Všechny skladby do jedné fungují na první dobrou, ve všech mám ještě teď co objevovat a ještě žádná se mi neomrzela. Nechybí atmosféra, upřímnost, špína, energie. Prvotřídní black metal. Sám nevím, kterou skladbu bych tu vyzvednul, protože takhle vyvážená a promyšlená deska se ke mně v rámci žánru už pěkně dlouho nedostala. “Epitaph for a Dying Star” s geniálním ženským vokálem, monumentální titulní song, excelentní “In the Absence of Existence” a “On the Other Side” s božím sólem sice trochu vyčnívají (a pasují druhou půlku alba přece jen o kousek výš), zbylé čtyři skladby ale takřka nezaostávají, protože všechny mají co nabídnout. Skoro si až říkám, že je Blake Judd vážně blbec, že kapelu nepověsil na hřebík, protože “The World We Left Behind” by byl odchod ve velkém stylu, na jaký by se vzpomínalo ještě hodně dlouho.
Atreides

Ne, že bych Nachtmystium zobal z ruky vše, co vydají, i tak je mám ale vedené jako nesmírně kvalitní kapelu, a tak když Blake Judd ohlásil ukončení činnosti, značně mě to zamrzelo. Nakonec je však vše jinak a já si říkám: kdyby “The World We Left Behind” bylo rozloučením kapely, bylo by to rozloučení par excellence. Blake Judd totiž album nasměroval přesně tam, kde jsem ho chtěl mít, na hraně mezi dvoudílnou “Black Meddle” a posledním počinem “Silencing Machine”. “Silencing Machine” si mě kvůli své nepřístupnosti nikdy nezískala a “The World We Left Behind” přichází s tím samým pocitem špíny, jakým na mě předchozí deska působila. Zároveň však oplývá zábavností “Black Meddle” a to je kombinace, která prostě nemohla dopadnout špatně. Ať už jde o odvážnější kusy (z nich mě nejvíc potěšily elektronikou prošitá “Into the Endless Abyss”, téměř dojemná skladba titulní a také závěrečná “Epitaph For a Dying Star”) či rockovější kompozice (sem spadá hlavně “On the Other Side” s nezapomenutelným refrénem a skvělým sólem), v podstatě platí, že co skladba, to trefa do černého. Možná i díky tomu, že jsem albu věnoval ohromné množství času, mi nyní přijde jako to nejlepší, co Nachtmystium kdy natočili. Nějaké ty drobné výtky by se našly (zejména Juddův řev mi místy do téměř jemné hudby přišel zbytečně agresivní – většinou však i díky skvělému frázování pasuje výborně), to však neznamená, že by si “The World We Left Behind” nezasloužilo vysoké hodnocení. Devítka je zde více než zasloužená.
Zajus

“The World We Left Behind” je věru zvláštní deska, a to prosím ve všech ohledech. To, čeho jsme se dočkali po všech možných i nemožných peripetiích s rozpady/nerozpady Nachtmystium, je po hudební stránce přinejmenším překvapivé. Ačkoliv Blake Judd prochází dalším těžkým obdobím, novinkovou deskou prakticky otevírá zcela novou kapitolu Nachtmystium. Do “The World We Left Behind” jsem se ze začátku nemohl vůbec dostat, a to i přesto, že jde o velice přímočarou a do jisté míry i jednoduchou hudbu. Navzdory vydařenému intru jsem se neměl čeho chytit, jelikož následující “Fireheart” a “Voyager” mě doteď neberou a já to vždycky po třech skladbách zabalil. Jistý zlom na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat, přes ony skladby jsem se přenesl a objevil výtečné momenty ve zbylých dvou třetinách desky. Nejvíc si mě pak získalo závěrečné trio “Tear You Down”, “On the Other Side”, “Epitaph for a Dying Star” – tohle jsou ty pecky na 9/10. Pecky, kterým se sice nejmenovaný zbytek blíží, ale jejich kvalit úplně nedosahuje. Výsledný pocit z “The World We Left Behind” je však celistvý a veskrze pozitivní, byť s přesvědčením, že na příští studiovce, pakliže nějaká vůbec přijde, to může být ještě o chlup lepší.
Skvrn

Recenze

Novembers Doom – Bled White

8.9.2014 H. Napsat komentář

Země: USA
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.7.2014
Label: The End Records

Tracklist:
01. Bled White
02. Heartfelt
03. Just Breathe
04. Scorpius
05. Unrest
06. The Memory Room
07. The Brave Pawn
08. Clear
09. The Grand Circle
10. Animus
11. The Silent Dark

Hodnocení:
H. – 6/10
Atreides – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co si budeme povídat, tahle recenze by vlastně šla sfouknout hodně rychle. Takže tedy: Novembers Doom prostě a jednoduše natočili svoje další album, nic víc, nic míň. S výjimkou toho, že zpěvák Paul Kuhr od minulé desky “Aphotic” zhubl asi tak 500 kilo a proměnil se tak drasticky, že ho na fotkách v podstatě nepoznáte (já to teda sice říkám jakože vtip, ale ve skutečnosti fakt respekt, že to zvládnul), se vlastně nezměnilo vůbec nic.

Věřte tomu nebo ne, ale tímhle je vlastně řečeno vše podstatné a ti, kteří mají s muzikou Novembers Doom nějakou tu zkušenost z minulosti, již musejí mít jasno, oč tady půjde. Nicméně vzhledem k tomu, že na Sicmaggot upřednostňujeme slohovou onanii nad jedním upoceným odstavcem, pojďme si výše řečené (což je vlastně to stěžejní na tomto článku) trochu okecat. Začít bychom asi měli nudným, leč nutným historickým okénkem, ale abyste neřekli, že vás chci nudit moc, řekněme jen to nejzákladnější pro ty z vás, pro něž jsou Novembers Doom španělskou vesnicí (jestli tedy někdo takový vůbec je). Takže: Skupina vznikla na přelomu 80. a 90. let tehdy ještě pod jiným jménem, na Novembers Doom se pánové přejmenovali v roce 1992 a od té doby vydali celkem 11 alb (počítáno včetně nového “Bled White”). Pocházejí z amerického Chicaga a hrají takový tvrdší doom metal s growlingem, což je v odborných kruzích nazýváno jako death/doom metal.

Jedna věc se Novembers Doom rozhodně musí nechat. Za všechny ty roky, co fungují, si opravdu vypilovali svůj vlastní sound. Nedá se sice tvrdit, že by jejich muzika byla nabroušeným démantem, jaký jste ještě nikdy neslyšeli, ani se nedá říct, že by byli tak specifičtí, že by měli žánr jen sami pro sebe, ale i tak je jednoduše poznáte během pár vteřin. A to je samozřejmě vysoce chvályhodné, o tom žádná, tohle je přesně to, čeho se snad všechny skupiny snaží dosáhnout (nebo by přinejmenším měly!).

Nicméně výlučnost s sebou nese i jistá rizika. Posluchači jsou pěkní parchanti (a o jejich podmnožině, jíž se říká kritici, to platí minimálně dvojnásob), takže i když si najdete svůj vlastní zvuk, pořád ještě nemáte vyhráno. Specifický zvuk má docela malé procento skupin, ale stále jde o relativně nemalé číslo. Schopnost se v rámci svého specifického zvuku neopakovat a stále se někam posouvat, je však vyhrazena pouze několika málo vyvoleným. Výlučnost s sebou nese i jistá rizika a jedním z nich je právě to, že se skupina svého specifického soundu nechce (nebo není schopna?) vzdát, takže se postupem času začne točit v kruhu omílání stále toho stejného.

A právě toto bohužel začíná být trochu problém i Novembers Doom, byť v jejich případě ta situace ještě není tak kritická, aby musel Arnold J. Rimmer vyhlásit červený poplach namísto modrého. Netuším, jestli má tvorba těchto doomových veteránů opravdu sestupnou tendenci, nebo vážně vadí jen to opakování; jestli se třeba neproměnil můj osobní vkus, nebo jsem to jen kdysi tak nevnímal, ale dejme tomu před deseti lety mi to vůbec nevadilo, vlastně právě naopak, protože přibližně tehdy Novembers Doom (konkrétně v roce 2005) vydali i mou nejoblíbenější desku jejich diskografie, “The Pale Haunt Departure” (možná si někdo bude ťukat na čelo, že to není třeba “The Knowing”, které je taky skvělé, ale “The Pale Haunt Departure” mám jednoduše radši). Po dalším výtečném albu “The Novella Reservoir” (2007) se však v mém případě onen snižující se faktor zábavy začal projevovat. Z “Into Night’s Requiem Infernal” (2009) si vlastně nepamatuju ani notu a následující “Aphotic” (2011) jsem také protočil maximálně tak pětkrát a pak jej z důvodu přílišné nudy odložil.

Novinka “Bled White” jde s kvalitou minimálně oproti “Aphotic” nahoru a baví mě více, jinak ovšem trpí na v podstatě to samé jako její předchůdce – vše, co je zde ke slyšení, již Novembers Doom předvedli v minulosti. A čím je diskografie skupiny bohatší, tím více je znát, že ono točení se v bludném kruhu vlastního neměnného výrazu dostihlo už i tyto doomové matadory.

Řekl jsem však, že i přesto se mi “Bled White” líbí více než “Aphotic”, za čímž si určitě stojím. Když nic jiného, Novembers Doom tentokrát dokázali dát dohromady několik velmi dobrých nápadů, díky nimž si zvládnou posluchačovu pozornost udržet. Úvodní titulní kus “Bled White” patří ještě k tomu méně výraznému (snad jedině kytarové sólo je pěkné), druhá “Heartfelt” je na tom o trochu lépe a třeba hned úvodní melodie se povedla, avšak první vážně dobrý song přichází se třetí “Just Breathe”. Od Novembers Doom jsem měl možná o kousek vždycky radši takovou tu klidnější polohu bez riffové masáže a právě v tomto duchu “Just Breathe” začíná, ale i když se skladba po dvou minutách rozjede, pořád je výborná a zejména Paul Kuhr zde se svým vokálem předvádí výborný výkon.

Hodně dobrá je “The Memory Room”, vlastně se možná jedná o nejzajímavější píseň alba. Otevře ji excelentní motiv, z něhož Novembers Doom po minutě přejdou do jednoduchého, avšak povedeného riffu s opět skvělým Kuhrem. Jak vidno, pořád se to dá udělat tak, aby šlo o parádní záležitost, u níž vůbec nevadí, že něco podobného kapela předvádí už nějaký ten pátek. Za zmínku jistě stojí i “The Brave Pawn”, jež Novembers Doom představuje v trochu ostřejší poloze a oproti zbytku nahrávky vystupuje především tím, že jde skoro o čistokrevný death metal v rychlejším tempu. Naopak další “měkčí” a pomalejší (a výtečná) písnička přijde hned v zápětí s “Clear”, která opětovně nabízí to, co mám na téhle skupině prostě rád.

V této chvíli už jsme na čisté tři čtvrtě hodině času a do konečných 70 minut nám pořád kus zbývá. I když by se mohlo zdát, že po všem, co jsem řekl výše, už to musí na takové stopáži nudit, musí se nechat, že Novembers Doom ani v závěru desky se svým standardem (který není zrovna nízký, na to pozor) nijak nepolevují a třeba finále v podobě “The Silent Dark” obsahuje další řádku velmi dobrých motivů.

Možná vám to bude připadat trochu divné, že v jednom odstavci si stěžuji a v dalším naopak chválím, ale popravdě řečeno, on ten můj pocit z “Bled White” takový trochu schizofrenický opravdu je, protože když tak o tom přemýšlím, ta deska mě potěšila i zklamala zároveň. Potěšila mě v tom, že je o notný kus lepší než “Into Night’s Requiem Infernal” a “Aphotic” a že vlastně poprvé od “The Novella Reservoir” mohu s klidným srdcem prohlásit, že se při poslechu Novembers Doom upřímně bavím. Na druhou stranu je pro mě trochu zklamáním, že Američané stále dokola drhnou to stejné a evidentně už na jakýkoliv vývoj rezignovali… já vím, že starého psa novým kouskům nenaučíš, chápu, že si chtějí držet svůj ksicht, ale myslím, že to všechno se dá dělat i bez tak zjevného opakování sebe sama. Ve své podstatě se mi to stále líbí, ale nějaké menší osvěžení bych si líbit nechal… alespoň minimální…

Další názory:

Mé první větší setkání s Novembers Doom dopadlo docela dobře. Deska nabízí dost atmosférických a silných momentů, zejména ve druhé části alba. “Clear”, “The Grand Circle” a hlavně závěrečná “The Silent Dark” jsou skutečně ztělesněná melancholie, která mě upřímně baví a dokáže ze svého potenciálu vyždímat téměř maximum. Velký díl na tom nese hlavně zpěvák Paul Kuhr, ale instrumentální stránka za ním příliš nezaostává. Na druhou stranu, “Bled White” mohlo dopadnout ještě o poznání lépe, hlavně první část desky mi přijde slabší, a to nejen atmosférou. Vyjma “Just Breathe” mě příliš nebaví ani instrumentálně a něco tomu prostě chybí. Stopáž se navíc blíží sedmdesáti minutám, což je samo o sobě dost velké sousto, a “Bled White” nenabízí dostatek kvalitativně vyrovnaného materiálu po celé své délce, díky čemuž ztrácí dech. Tím nechci říct, že by se mi první půlka materiálu zdála jako vyložený průser, jen prostě nemá na to, aby obstála vůči skvěle vygradovanému závěru. Škoda, protože “Bled White” má určitě potenciál na to, aby dosáhla výše, než na šest a půl bodu.
Atreides

Minirecenze

44Mag – Outlaw Psychosis

7.9.2014 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Pensylvánská pětice vznikla v roce 1998 a už od svých počátků se svým stylovým zaměřením orientovala směrem k takovým legendám jako Metallica, Pantera a překvapivě (asi jako úplně každá začínající skupina) Black Sabbath. Když o tom tak přemýšlím, tak jejich hudba odpovídá tomu, co posluchač od tvorby postavené na vlivech odkazu zmíněných kapel může očekávat. Většinou se tvorba 44Mag nese v rychlejším tempu a dá rozum, že v jejich hudbě nesmí chybět pěkně agresivní kytarové riffy. Občas se zpomalí a zhutní, ale ani v těch chvílích nepostrádá “Outlaw Psychosis” na naléhavosti, protože zpěvák Jared Mondell si umí zařvat, i když se jeho kolegové nechají pohltit prapůvodním heavy metalem 70. let.

“Outlaw Psychosis” sice není první deskou 44Mag, protože kapela už v roce 2007 vydala své debutové album s titulem “Past Sins”, ovšem znát to není. Je mi sympatické, že se 44Mag snaží být sví, nesvázaní a evidentně si hrají to, co je baví, ale technické zpracování nahrávky evokuje kapelu lokálního významu, která si desky točí sama někde v garáži. Pokud to má být záměr, tak prosím, ale já sám preferuji alespoň trochu učesanější výraz. Tomuto až amatérskému vyznění nepřidává ani Jared Mondell, který je v uřvaných pasážích nabroušený jako pila, ale jakmile se snaží o civilnější vokál a čistší polohy, tak jsem třeba v druhé “Die Tonight” přemýšlel, jestli ten člověk vůbec umí zpívat.

Album samotné obsahuje desítku slušných songů, z nichž mě bavily hlavně ty rychlejší kousky, takže musím vyzdvihnout šestiminutovou “Heroes of the New Aeon”, kraťoučkou “Overdose” nebo thrashovou “Hands of Misery”. Zbylé kusy neurazí, ani nenadchnou, takže naprosto upřímně říkám, že i po vícero posleších jsem si z poslechu neodnášel žádné pamětihodné momenty. Stylem jedním uchem tam a druhým zase rychle ven je “Outlaw Psychosis” albem ideálním, ale nějaké soustředěné náslechy nejsou na místě. Čistokrevný průměr, kterým se díra do světa udělat nedá.

Recenze

Overkill – White Devil Armory

4.9.2014 Kaša Komentáře: 2

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. XDM
02. Armorist
03. Down to the Bone
04. Pig
05. Bitter Pill
06. Where There’s Smoke
07. Freedom Rings
08. Another Day to Die
09. King of the Rat Bastards
10. It’s All Yours
11. In the Name
12. The Fight Song [bonus]
13. Miss Misery [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7,5/10
Ježura – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Důvodů, proč se “White Devil Armory” amerických harcovníků Overkill stalo hned po svém ohlášení jedním z nejočekávanějších letošních alb na poli thrash metalu, je hned několik, ale jako nejdůraznější se zdají být dva. “Ironbound” a “The Electric Age”. Při vyřknutí těchto dvou titulů musí být všem jasno, o čem je řeč. Po vydání prvně jmenovaného opusu v roce 2010 jsou Overkill v laufu a vypadá to, že na co sáhnou, to se jim pod rukama mění ve zlato, protože aby se kapela, která ještě několik let zpět paběrkovala s nikterak výraznými deskami, vzedmula k takové formě, to je vskutku nevídaná věc. Následující “The Electric Age” svého času potvrdilo velmi silnou formu, v níž se Overkill v této dekádě nacházejí, takže od “White Devil Armory” jsem nečekal nic menšího, než parádní thrash metalovou desku hodnou jména, které se nese nad roztaženými křídly netopýra, jenž v opět lehce zeleném nádechu vítá posluchače do pořádného uragánu.

Samozřejmě se hned od přečtení titulku recenze nabízí otázka, jestli se novince “White Devil Armory” podařilo vyrovnat kvalitám svých dvou předchůdců. Sám za sebe říkám, že tentokrát se to Overkill nepovedlo a nemyslím si, že by za tím stály pouze mé vysoké očekávání, jež jsem do alba od začátku vkládal. Materiál je to samozřejmě kvalitní, o tom netřeba diskutovat a Overkill dokazují, že úspěchy let nedávných nejsou čistě náhodné, jen už to není taková šleha, jako byla dvojice předchozích opusů, které budu zmiňovat možná až nezdravě často, ale po takových deskách se tomu lze jen těžko vyhnout. Zvlášť když “White Devil Armory” vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo a předminule začalo. Průrazným zvukem počínaje (někomu přijde umělý, ale mně se jeho vyváženost všech nástrojů líbí) a celkovou náladou alb, které dopadají jako zničující palebná munice, konče.

Krom takových těch technických požadavků, které člověk od jména jako Overkill vyžaduje, jsou v úplném pořádku rovněž muzikantské výkony. Já jsem sice člověk, který v životě hudební nástroj v ruce nedržel (foukací harmonika na táboře se asi nepočítá, co?), ale přesto dokážu ocenit přinejmenším nápaditost a sehranost jednotlivých nástrojů. V tomto ohledu je sázkou na jistotu dvojice Dave Linsk a Derek Tailer, jejichž kytarové souboje (zejména ty ve “Freedom Rings” nebo “Down to the Bone”) nemají chybu a přestože jsou skladby v drtivé většině pekelně rychlé, tak je zbytečné obávat se jednoduchých old-school odrhovaček konzervativního střihu, protože většina skladeb má glanc a chytré nápady, jež je zvedají výš. Rozplývat se nad výraznou basou a kulometnými bicími výjezdy pánů D.D. Verniho a Rona Lipnickiho je pak nošením dříví do lesa, protože každý, kdo už některý z počinů slyšel, ví, o čem mluvím.

No, a na konec je tady legendární Bobby “Blitz” Ellsworth, který mučí své hlasivky a sluchovody posluchačů díky vysoce položenému ječáku. Je zvláštní, jak to, co mi kdysi na hudbě Overkill strašně lezlo na nervy a co mě od starších alb vyloženě odrazovalo (Blitzův řev), mě s vydáním “Ironbound” smetlo a od té doby se stalo mým oblíbeným aspektem tvorby této pětičlenné party z New Jersey. Jeho vokál je naprosto jedinečný, unikátní a tak je k němu třeba přistupovat. Nesedne každému (věřte, vím, o čem mluvím), ale v každém jeho slově je cítit naléhavost a energie z něj jen srší.

Řečí už ale bylo dost, takže pojďme směle na věc. Úvod “White Devil Armory” obstarává neveselé intro “XDM”, které přechází v úvodní rychlopalbu “Armorist”. Po té se sáhlo i jakožto po první věci, která se dočkala obrazového ztvárnění. Z tohoto úhlu je to samozřejmě správná volba, protože to je energický otvírák, který má neuvěřitelný tah na branku a plní tak funkci poutače fanoušků, kteří s tvorbou Overkill nemají tu čest a fanoušky starší upoutá jistě taky, ale v kontextu celé desky jí, podobně jako hodnotící H., považuji za slabší část jinak celistvé nahrávky. Síla alba jako celku tkví zejména v tom, že postrádá vyložené vrcholy, nebo naopak kvalitativní propady. Ne, že by se na něm vyložené pecky nenacházely, ale vyrovnanou laťkou tento pocit úspěšně vyvrací. “White Devil Armorist” si celou dobu jede ten svůj našlapaný thrash metal s přesahy do heavy metalu a občas k punkové neučesanosti v podobě krátkých momentů skvělé “Pig”. Do podobné sorty písní spadá ještě dvojice “Down to the Bone” a “Where There’s Smoke”, které jsou z mého pohledu klasické Overkill pecky let aktuálních a krom rychlých slok se nebojí přijít s (relativně) melodickým refrénem, kdy zejména ten v “Down to the Bone” je opravdu skvělý.

Aby to nevypadalo, že dobré skladby se nachází jen v první polovině nahrávky, tak z té druhé stojí za zmínku zcela určitě thrashový náser “Freedom Rings”, nebo výraznou rytmikou poháněná dvojice “Another Day to Die” a “It’s All Yours”. Zpočátku se mi sice zdálo, že druhá polovina postrádá nějaký opravdu výrazný moment, který by posluchače mírně nakopnul a nepřipustil případnou skomírající pozornost, nicméně je tady “King of the Rat Bastards”, která si do hitovostí nic nezadá s již zmíněnou “Armorist”. Oproti ní však nepůsobí příliš jednoduše, na což právě “Armorist” začala brzy dojíždět. Jako první ochutnávku jsem si jí zamiloval, ale později jsem se jí zajedl přeci jen o něco dřív, než bych po nástupci otvíráků jménem “The Green and Black” a “Come and Get It” z předchozích alb očekával. Tak trochu stranou všech skladeb ční pomalá “Bitter Pill” s parádně zatěžkaným riffem, jenž je oproti těm masakrům všude okolo příjemným zpestřením a táhne skladbu vzhůru, takže i když jsem říkal, že vyložené vrcholy na “White Devil Armory” neobsahuje, tak minimálně “Bitter Pill” se v těch deseti skladbách v žádném případě neztratí.

Přestože vyložená slova kritiky nepadla a výsledná sedmička se tak může zdát jako známka nízká, tak v porovnání s předešlými počiny jsou na tom letos Overkill prostě a jednoduše o třídu hůř. Možná, kdybych neměl s čím srovnávat, tak bych se vytasil se známkou vyšší, ale takhle, při vědomí, že to je sice opravdu poctivá porce thrash metalu dle těch nejlepších stylových zvyklostí, ale pořád “jen” porce stojící ve stínu alb předešlých, se mi po lepším hodnocení sahat příliš nechce. Čistě po kompoziční stránce je “White Devil Armory” v pořádku, ale pocitově pro mě bude tahle placka až na třetím místě (pokud se budeme bavit pouze o novodobém materiálu). I když samozřejmě chápu, že se pánové snaží držet toho, co jim evidentně šlape, tak když si vezmu, že i s netypickou “Bitter Pill” to není vůbec špatné, tak by možná pro příště nebylo špatné poohlédnout se po trošku variabilnějším materiálu a překvapit zase z jiné strany. V každém případě je “White Devil Armory” důkazem, že Overkill jsou aktuálně ve formě a leckterá thrashová kapela by jim takový materiál mohla závidět.

Další názory:

Dá se říct, že na čtyři roky starém opusu “Ironbound” chytili thrash metaloví veteráni Overkill doslova životní formu a natočili nejspíš tu nejlepší desku svojí dlouhé kariéry (dobrá, přinejmenším jednu z nejlepších, abych zas nepřeháněl). Od té doby je kapela v obrovském laufu a její forma pokračuje i nadále. “The Electric Age” bylo hodně super a nejnovější placka “White Devil Armory” je stejně tak. Overkill si opět drží svůj vysoký standard, napsali parádní fošnu, která po celých těch 50 minut hravě zvládne nenudit, a navrch jako vždy přihodili pár kulervoucích hitovek, jež celé album posunují ještě více směrem nahoru. Co se týče mě osobně, já bych za tyhle vrcholy určitě označil “Pig”, hutnější “Bitter Pill”, “Another Day to Die” a “King of the Rat Bastards”, což je jedna šleha vedle druhé. Nicméně vyloženě slabý není žádný kus, ten nejméně povedený je možná trochu paradoxně videoklipem vybavená “Armorist”, ale vzhledem k tomu, že i ta je vlastně dobrá, tak není co řešit. Jednoduše řečeno, Overkill opět vraždí a společně s Death Angel jsou pro mě osobně v současnosti asi tou nejzajímavější thrashovou kapelou z těch starých veteránů.
H.

I když toho od Overkill znám jen naprosté minimum, na “White Devil Armory” jsem se dost těšil, protože i to málo, co znám, zařadilo tyhle staré pardály do vybrané společnosti thrashovek, které mě narozdíl od zástupů ostatních baví a mají mi co nabídnout. A s výsledkem, jakým novinka dopadla, jsem rozhodně spokojen. Důvody? Zaprvé je to originalita. Overkill totiž na “White Devil Armory” (a podle všeho i na starších nahrávkách) znějí dost svojsky, a to ať už jde o instrumentál (ty změny rytmu jim žeru i s navijákem!) nebo vokál (Bobbyho Elswortha si jde splést jen těžko), a právě tohle je dělá výjimečnými. Zadruhé je to pak prostě pořádná pecka mezi oči. “White Devil Armory” je parádně agresivní, nasraná, ale přitom pořád chytrá a zábavná deska, jež nepostrádá řadu vyloženě chytlavých momentů, spoustu výtečné instrumentální práce (basa!) a která díky tomu všemu prostě baví, aniž by jí v tom padesát minut stopáže jakkoli bránilo. Nejlepší skladby? Pro mě asi “Armorist”, “Down to the Bone”, “Bitter Pill” (ta je obzvlášť skvělá), “Where There’s Smoke” a “Another Day to Die” (další výtečný kus), ale zbytek nijak zvlášť nezaostává a kovaný thrasher si jej rozhodně oblíbí, ačkoli já jsem trochu rezervovanější. I proto si stejný kovaný thrasher může k mé silné sedmičce přidat klidně bod navíc. Ale vkus nevkus – tohle je jednoduše velice dobrá práce.
Ježura

Minirecenze

Madball – Hardcore Lives

31.8.2014 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 27.6.2014
Label: The Black N Blue Label

Odkazy:
facebook

Čtyři roky trvalo, než se hardcorová legenda z New Yorku, Madball, vedená Freddym Cricienem, odhodlala k vydání nového studiového alba. Tahle kapela, která stala u zrodu stylu, během své kariéry neopustila hranice, jež kdysi sama pomáhala načrtnout, a novinka “Hardcore Lives” jako by se snažila dokázat, že HC opravdu žije. Ne, že by bylo nutno o tomto nějak pochybovat, ale co si budeme říkat, kapel, které ctí zásady tohoto životního stylu už příliš mnoho není nebo o nich (s výjimkou zasloužilých jmen) není slyšet tak moc, jako tomu bylo kdysi.

“Hardcore Lives” je přesně takové, jaké jsem očekával. Agresivní, upřímné, jednoduché a plné toho nejklasičtějšího NYHC, jaký si jen lze představit. Celkem 15 válů při délce lehce přes 30 minut dává jasně najevo, co od poslechu očekávat. No, a protože přesně to Madball přináší, tak nemám pocit, že bych při poslechu prahl po něčem jiném. Jasně, druhé “Set It Off” už nikdy nevznikne, ale přesto se dá novinka úplně v pohodě vyslechnout. A když s tím nemám problémy já, jakožto posluchač, který Madball sleduje poctivě a může tak mluvit o jejich tvorbě jako o opakování sebe sama, tak by deska neměla být na obtíž někomu, kdo si chce k legendě přičichnout vůbec poprvé.

Vypalovačky jako “Hardcore Lives”, “Doc Marten Stomp”, “True School” nebo “Mi Palabra” jsou přesně podle mého gusta. Skočné, úderné a chytlavé pecky. Ostatně, kdybych chtěl být precizní, tak tenhle popis bych klidně dokázal napasovat na všechny skladby, protože pokud budeme slovo hit chápat tak, jak jen to v rámci HC lze, tak žádná ze skladeb není z papírového hlediska nudná vycpávka. Nicméně, kdo hardcore neměl rád doposud, tak po vyslechnutí “Hardcore Lives” názor nezmění. Pokud si však odmyslíte to, že hardcore je pořád o tom samém (co si budeme nalhávat, tam se prostě nic jiného vymyslet nedá), tak jestli někdo to něco málo dokáže dělat vážně dobře, jsou to zcela jistě Madball. A “Hardcore Lives” budiž důkazem.

Recenze

Misery Index – The Killing Gods

26.8.2014 Ježura Napsat komentář

Země: USA
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 23.5.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Urfaust
02. The Calling
03. The Oath
04. Conjuring the Cull
05. The Harrowing
06. The Killing Gods
07. Cross to Bear
08. Gallows Humor
09. The Weakener
10. Sentinels
11. Colony Collapse
12. Heretics

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych měl Misery Index nějak extra zmapované a jejich muziku naposlouchanou. Aktuální fošna “The Killing Gods” je vlastně vůbec první studiový počin, který jsem od nich soustředěně poslouchal, a jinak se moje zkušenost s touhle death/grindovou mlátičkou z Baltimore (stát Maryland) omezuje na dvě živá vystoupení a pak už jen letmé zprávy o tom, že něco natočili, někde zahráli, případně že se to někomu líbilo. Navzdory jen povrchní informovanosti jsem ale měl vždycky dojem, že Misery Index poctivě makají a pomalu se jim to začíná vyplácet, protože na ně zejména v poslední době nahlíženo jako na osvědčenou a zavedenou kapelu, od které se očekávají solidní výkony. No, a “The Killing Gods” mi konečně poskytla něco hmatatelného, čím mohu ty svoje domněnky podložit.

Začněme ale překvapením. Jak jsem už říkal a jak se můžete dočíst všude po internetu, Misery Index jsou považováni za kapelu, která hraje mix death metalu a grindcoru. Jenže na “The Killing Gods” je toho grindu tak málo, že mi nečiní prohlásit desku za de facto čistý death metal, a ta grindová zběsilost je tam přítomna spíš pocitově než fakticky – a to ještě jenom výjimečně. To, že je zde grindu jen stopové množství, ale rozhodně není nic, za co bych sázel mínus body. Death metal mám totiž hodně rád, a jak jsem zjistil, Misery Index si s ním na “The Killing Gods” v žádném případě neutrhli ostudu. Ta deska je totiž nakonec dost povedená záležitost.

Prvním důvodem úspěchu je rozhodně technická úroveň hráčů. Jason Netherton, jehož basa v tom nářezu klasicky zaniká, promine, když tu budu vyzdvihovat kytary a bicí, jejichž party jsou vážně super a je na nic zřetelně znát, že je nenahrála žádná ořezávátka, ale zkušení a vyhraní mazáci. Nechybí tomu lehkost a jistota, se nimiž se Misery Index pouštějí do promakaných instrumentálních hrátek, a desce to na každý pád přidává na kreditu.

Další věc je pak skladatelské umění, které se do výsledné podoby “The Killing Gods” – kdo by to byl řekl – promítlo. Sice nemůžu tvrdit, že to je excelentní záležitost po celých 43 minut, ale i ty “slabší” kusy mají rozhodně co říct, a když se zabrousí rovnou k těm nejlepším, tak už je to vážně paráda. Misery Index jsou totiž schopni naservírovat celou řadu velice zdařilých nápadů, které v kombinaci se smrtící rytmikou a onou technickou zručností vážně drtí. Celé to je zabalené tak šikovně, že to působí naprosto přirozeně, prostě to funguje a navíc je deska i relativně pestrá. Misery Index se nebojí přecházet mezi agresivním náserem, zlověstnou atmosférou, houpavým kvapíkem i dalšími polohami, případně sem tam zapracovat nějaké drobné ozvláštnění; no, a tohle všechno i při zachování jednotného soundu dělá z “The Killing Gods” na poměry žánru relativně barvitou a na poslech dost zábavnou desku.

Mluvil jsem tu o nejlepších skladbách a teď je čas na ně ukázat. Absolutní top pro mě představuje čtyřka “Conjuring the Cull”, což je majestátní a zlověstná death metalová hymna, která mě sebrala hned na první poslech, a fakt hodně mě baví i osmička “Gallows Humor”, jejíž šlapavý refrén zkrátka nakopává prdele. Zbylé skladby pak sice zdánlivě nenabízejí nic zvláštního, ale právě u nich se plně projevuje to, o čem jsem už mluvil – i ony jsou totiž narvané parádní muzikou a nenapadá mě jediná, která by dopadla hůř než dost dobře. No, a když si tohle dáte do kontextu oné relativní pestrosti a zejména příjemně nepřepálené délky, ortel nad “The Killing Gods” začíná nabírat dost zřetelné rysy.

Říkal jsem to už zkraje a teď to klidně zopakuji – Misery Index nahráli fakt hodně podařenou desku. Nenapadá mě vůbec nic, co by bylo na “The Killing Gods” špatně a toho dobrého je tam naopak více než dost, takže posílám do Marylandu pozdravy a přání, ať pánům tahle forma aspoň vydrží. Za mě naprostá spokojenost.

Recenze

Lucifer’s Hammer – The Mists of Time MMXIV

25.8.2014 H. 1 komentář

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.4.2014
Label: Destro Records

Tracklist:
01. The Mists of Time
02. Woodland Realm
03. Sad Birds Midst
04. Phantom Spirit
05. Ethereal Sea of Forever
06. Celestial Vision
07. Sonatina
08. Enter the Eternal Fire
09. The Entrance to Gehenna
10. The Burning Church
11. Eternally Doomed
12. Mourning Creations Ruin

Hodnocení: 3/10

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Pokud byste měli dojem, že Lucifer’s Hammer jsou nějaká mladá parta, rozhodně to není pravda. Zároveň se však nedá tvrdit, že letos fungují třeba už dvacet roků… dokonce ani deset roků. Ve skutečnosti se totiž vůbec nedá tvrdit, že by jakkoliv fungovali…

Lucifer’s Hammer ze Spojených států amerických podle všeho vznikli už v roce 1986, což je dost dlouhá doba a podstatná část čtenářů jistě tehdy ještě ani nebyla na světě (upřímně, já taky ne). Tak jako tak, kapela se už v té době pustila do hraní black/death metalu. V průběhu dalších let se objevil sem tam nějaký demosnímek, ale až roku 1997 se tahle smečka z Michiganu dohrabala k dlouhohrajícímu debutu s názvem “The Mists of Time”. Po něm ještě v roce 2001 následovala druhá řadová placka “Ghosts of Fall” a o tři léta později přišel rozpad.

Je poměrně dost skupin, jež si i po svém rozpadu stále zachovají statut kultu a mají po celém světě mnohdy i fanatické fanoušky, kteří na jejich tvorbu nedají dopustit. Netuším, jestli třeba není někdo, kdo podobně vnímá i Lucifer’s Hammer, ale já osobně jsem o existenci téhle kapely až donedávna neměl sebemenší tušení. V letošním roce se ovšem americká firma Destro Records z New Yorku z nějakého důvodu rozhodla vytáhnout Lucifer’s Hammer opět na světlo světa a vypustit na trh reedici jejich první desky “The Mists of Time” doplněnou o čtyři songy z dema “The Burning Church” (1992) coby bonus.

Nemám zdání, jestli se na “The Mists of Time MMXIV” (krycí název pro letošní reedici) hudebně (spíš zvukově) něco měnilo oproti originální náhravce, protože jak jsem již řekl, Lucifer’s Hammer jsem doposud neznal. Údajně by však vše zůstalo v původní podobě. Co se ovšem změnilo, to je přebal, což mi nepřijde jako špatný tah, protože ten původní byl hodně amatérský i na poměry roku 1997. Fotka nějaký stromů ve špatné kvalitě a přes to napasovaný název kapely, prostě žádný trhák. Změnit obal teda byla dobrá volba, ale změnit jej do stávající podoby už dobrá volba rozhodně nebyla. Nechutně vyphotoshopovaný kozel ověšený hřeby, nábojnicemi a obrácenými kříži przní (asi v nějakém kostele) silikonem nadupanou buchtu a navíc jsou okolo nich z nějakého důvodu stejně umělá kopí. Ten kozel je tak digitální, že by klidně mohl jít z fleku hrát do animáků od Pixaru… kdyby to teda nebyl šukající kozel. Asi to mělo být jakože hustej blek metl, ale když se na to podívám, okamžitě nemám chuť to poslouchat a dostanu dojem, že to asi budou nějací šestnáctiletí pozéři. Obvykle nemám potřebu v recenzích takhle zdlouhavě probírat obaly, ale tohle je takový přešlap, že mi to nedalo.

Pokud by měla platit poučka, že blbý přebal se rovná blbé muzice, zrovna Lucifer’s Hammer by to docela potvrzovali. Dobře, úplně debilní hudba to zase není, to uznávám, ale nic světoborného taktéž ne a už vůbec se nejedná o album takových kvalit, aby si zasloužilo, aby jej někdo v roce 2014 po 17 letech opět s velkou slávou vydával. Jsou skupiny, které mají i po svém rozpadu statut kultu, a pak jsou skupiny, které zapadnou, a po jejich rozpadu si na ně nikdo nevzpomene – soudě na základě hudby na jejich debutu (resp. jeho reedici) patří Lucifer’s Hammer do té druhé sorty zcela právem.

Tak nějak by mi nevadilo, že je to hudebně zastaralé – ostatně, je to materiál z roku 1997, takže je to úplně logické a pochopitelné. Nicméně to, že se i na dobové poměry jedná o záležitost maximálně průměrnou, je už o dost horší. O to, že to vyšlo v roce 1997, vůbec nejde, protože kdyby ta muzika byla dobrá, tak bude bavit i v dnešní době. “To Mega Therion” (1985) od Celtic Frost jsem taky nezažil v době vydání, ale když jsem se k té desce zpětně dostal po mnoha a mnoha letech, tak jsem si sednul na prdel, protože to je nadčasová klasika, takže mi bylo úplně šumák, že to vyšlo v době, kdy jsem ještě žil svůj předchozí život jako středověký tibetský mnich. U “The Mists of Time” je to vlastně taky docela jedno, kdy to vyšlo, ale v tomhle případě spíš z toho důvodu, že je to docela o ničem…

Úplně jalová muzika to není a pár solidních momentů se najde – většinou je to tehdy, když z hudby vykouknou klávesy. Docela se povedl začátek “Sad Birds Midst”, který postupně narůstá, a když se po cca 70 vteřinách přidají až kostelní klávesy, tak se dá říct, že je to dobré. Slušné momenty jsem si dokázal najít třeba i ve “Phantom Spirit” nebo nejdelší “Celestial Vision”, jsou to však jen malé ostrůvky v moři nudy. Jako celek “The Mists of Time (MMXIV)” stále působí dojmem “nic moc”… poslouchat se to sice dá, ale jak už jsem řekl, zdaleka to není tak kvalitní materiál, aby si zasloužil nové vydání – kdyby tohle zůstalo zapadlé pod nánosy prachu, svět by se rozhodně nezbořil.

<a href="http://destrorecords.bandcamp.com/album/mists-of-time-mmxiv">Mists of Time MMXIV by Lucifers Hammer</a>

Nějaký valný převrat ve vnímání “The Mists of Time MMXIV” nezpůsobí ani přítomná předělávka “Enter the Eternal Fire” od legendárních Bathory. Za zmínku stojí snad jedině fakt, že oproti předloze z geniální desky “Under the Sign of the Black Mark” Američané svou verzi trochu nadupali klávesami, což nebyl úplně špatný nápad a přijde mi to i zajímavé, ale jinak se jedná o standardně provedený cover, nic zvláštního. Na druhou stranu, pořád to je suverénně nejlepší song na albu, což také o něčem vypovídá.

Jak jsem již jednou zmínil, v závěru “The Mists of Time MMXIV” se ještě jako bonus nacházejí čtyři písničky z demosnímku “The Burning Church” původně z roku 1992 a opět se nejedná o nic, co by váš postoj k tomuhle počinu mělo změnit k lepšímu, možná spíš naopak. Tyhle pravěké demáče už dnes obecně mají spíš jen historickou hodnotu, případně se jedná o fakt parádní rarity, když to má někdo ve sbírce, a to platí i u mnohem důležitějších skupin, natožpak u Lucifer’s Hammer. Sice možná někoho překvapí, že úplně neposlouchatelná žumpa to zase není, ale i tak mi přijde, že to tam je spíš jen proto, aby prostě nějaký bonus byl.

Nechtěl jsem to sice původně říkat, ale když to tak poslouchám a čtu po sobě, opravdu se nemůžu zbavit pocitu, že “The Mists of Time MMXIV” je trochu zbytečnost. O žádný neprávem zapomenutý klenot se fakt nejedná, je to prostě obyčejná a nepříliš objevná black metalová nahrávka model druhé poloviny 90. let, která se možná dá poslechnout, ale není k tomu důvod, protože z téhle doby nám zůstala spousta mnohem lepších a i dnes skutečně zábavných alb v obdobném stylu. Když se tedy na debut Lucifer’s Hammer vyprdnete (ať už v originální nebo nové verzi), vůbec o nic nepřijdete. Místo poslechu Luciferova kladiva si radši pusťte Mistrovo kladivo.

Recenze

Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes

24.8.2014 Zajus Napsat komentář

Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 30.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Contemplation of the Cosmologer
02. Calculation and Walkaway
03. The Set Up
04. The Blow Off
05. Unspeakable Highways
06. A Burden of Secrets
07. The Snowflake Defines the Weather
08. Frankenstein on the Red Line
09. The Steppes of Sighs Part 1
10. The Steppes of Sighs Part 2
11. New Metal from Old
12. The Barbarian [Emerson, Lake and Palmer cover]

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Jen málokdy si před psaním recenze zjišťuji, jak si recenzované album vedlo u českých či světových kritiků. Je to sice lákavé, ale pro opravdu osobní úsudek neovlivněný subjektivními názory někoho dalšího je čtení cizích recenzí fatální. U Jasona Rubensteina jsem udělal výjimku, na album jsem měl dosti vyhraněný názor, a tak jsem neměl nejmenších pochybností, že by ho snad bylo možné vyvrátit. Nebylo, ovšem co jsem se dočetl, mě překvapilo. Jak je možné, že album, jehož poslech mi přijde téměř bolestivý, je jinými vynášeno do nebes?

Jason Rubenstein není úplný nováček, jeho hudební minulost sahá do poloviny 90. let minulého tisíciletí. “New Metal from Old Boxes” je podle oficiální biografie jeho šestým počinem, ovšem ani na oficiálních stránkách nejsou informace o starších albech k dispozici. Tak či onak lze usuzovat, že na “New Metal From Old Boxes” poprvé představuje Rubenstein svou tvorbu širšímu publiku.

A kde se pohybujeme hudebně? Rubenstein sám se hlásí k pokračovatelům dlouhé řady progresivně rockových interpretů a má pravdu v tvrzení, že právě na tomto žánru jeho hudba stojí. Všichni ti slavní umělci, na něž odkazuje, však mají jedno společného: k přenesení svého skladatelského génia na hudební nosiče jim dopomáhaly nesmírně talentované kapely složené z dalších výborných umělců. A kapela je to první, co Rubensteinovi chybí. Ten totiž za svůj primární nástroj označuje klávesy, a na “New Metal from Old Boxes” je to až moc znát. Výsledek totiž zní příliš uměle či počítačově, chcete-li.

Vše začne už u samotného zvuku alba. První věcí, která progresivním velikánům nikdy nechyběla, byly emoce a ty zde naprosto chybí. “New Metal from Old Boxes” je chladné, odtažité a tím pádem naprosto nepřístupné. To však není vše, neboť je také instrumentální. V důsledku se tak může jevit jako svým zvláštním způsobem nekonečné. Nemyslím nekonečno časové, jako u desek, které ne a ne skončit. Spíše prostorově. Nekonečno v prostoru má tu zajímavou vlastnost, že ať jste kdekoli, vždy si budete připadat jako byste byli v jeho středu. Kamkoli se podíváte, vidíte nekonečno. A právě takové je “New Metal from Old Boxes”. Rozhodně mi nepřísluší tvrdit, že je monotónní. Spíše svou rozmanitost používá pořád stejně. Ať se zaměříte na kteroukoli jeho část, nikdy si neodnesete dojem, že došlo k nějaké razantní změně a nikdy nepoznáte, kterou ze skladeb vlastně posloucháte.

Rubenstein staví na prog rocku, jenže jako by si z něho vybral jen jeden prvek, který opakuje do zblbnutí. Jde o sóla, která však nejsou sóly v klasickém slova smyslu. Nejenže jsou všechna “virtuální”, tedy všechna, pokud jsem správně zpozoroval, vznikla na klávesách použitím různých efektů. Postrádají navíc strukturu, vývoj – Rubenstein jednoduše chvíli hraje něco, chvíli něco jiného a jeho hudba je tak sérií skoků z místa na místo bez náznaku jakéhokoli vývoje. Problém mám však i s podkladovou stopou, která vynikne právě ve chvílích, kdy sóla utichnou. Podklad totiž zní jako demo, které si muzikant připraví v počítači před cestou do studia. Nebo spíše jako dema, ze kterých bude teprve vybírat, s čím do studia půjde.

Abych jen neteoretizoval, rád předvedu několik příkladů. Hezky poslouží druhá píseň “Calculation and Walkaway”. V první polovině Rubenstein střídá několik výraznějších motivů, mezi nimiž se vždy vrátí k jednomu “kytarovému” riffu. V sólech klávesy trylkují a mezi nimi posluchače do otupění nudí ten samý kolovrátkový riff. Krásný příklad nulového vývoje či soudržnosti. Pokud je dobrá hudba spojitá, analogová, pak “New Metal from Old Boxes” je jasným příkladem číslicového, digitálního přístupu. Jenže takhle hudba nefunguje. Přitom ani Rubenstein není tak mimo, aby to nevěděl. Když si počkáte do druhé poloviny písně, najednou zjistíte, že to může fungovat, pokud tomu autor udělí hlavu a patu. Místo skákání z jedné noty na druhou zde asi minutu rozvíjí jedinou melodii. Není to ta nejlepší melodie, ale je to stále ona, mění se, postupuje. Ostatně od toho zde máme anglické slovíčko “progressive” – od postupu a vývoje, ne od nesouvislých skoků. Další podobně působivý moment najdeme například v “Frankenstein on the Red Line”, jenže tím výčet musím ukončit. Album jsem poslouchal mnohokrát a vždy jsem se snažil věnovat mu pozornost, ale žádné další jsem nenašel. Možná tam jsou, jenže já to nevím, byl jsem ztracený v moři nekonečna.

A tak si říkám: ať si ostatní recenzenti myslí, co chtějí. Můžete mě nařknout, že jsem “New Metal from Old Boxes” nepochopil, a třeba je to pravda, rád o tom podiskutuji. Radši budu za hlupáka, než nebýt upřímný. Jedna z recenzí, jež jsem o albu četl, končila slovy “toto je soundtrack toho nejlepšího dne”. Jiná v úplném závěru vyjmenovala přednosti alba a dodala: na tohle můžeme být jakožto druh hrdí. Abych dodržel tradici, pokusím se tedy také skončit epicky. Jednou možná přijde den, kdy bude Rubenstein udávat směr progrese v rockové hudbě. Do té doby třeba “New Metal from Old Boxes” pochopím.

Recenze

Ill Niño – Till Death, La Familia

22.8.2014 nK_! Napsat komentář

Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 22.7.2014
Label: Victory Records

Tracklist:
01. Live Like There’s No Tomorrow
02. Not Alive in My Nightmare
03. I’m Not the Enemy
04. Blood Is Thicker Than Water
05. Are We So Innocent
06. Pray I Don’t Find You
07. World So Cold
08. Dead Friends
09. Breaking the Rules
10. Payaso
11. My Bullet

Hodnocení:
nK_! – 7/10
Kaša – 3,5/10
Zajus – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Latinoamerické Ill Niño poslouchám od alba “One Nation Underground” z roku 2005 a od té doby jsem si k nim vytvořil velice hluboký vztah. Vždy jsem obdivoval jejich práci s etnickými prvky a španělsky zpívané texty (některé celé, jiné napůl – ty jsou obzvláště vypečené). V jednu chvíli jsem měl strach, aby kapela nezastydla na tehdy módní nu-metalové vlně, ale rodáci z New Jersey se nebáli trochu přitlačit na pilu a z nu-metalové škatule se ladně přenést směrem k tvrdším žánrům. Samozřejmě ne nějak moc, ale přesně tak akorát, aby nezaspali a stihli chytit poslední vlak. Ne, že by se mi momentálně starší tvorba líbila méně než ta nová, ale po těch letech jde o posun vskutku hmatatelný.

Po 16 letech fungování se nezměnil jen styl, ale obecně jsou novější alba více promyšlená a propracovaná. Poslední dvě desky mě sice nechaly celkem chladným, ale musím uznat, že v rámci rozvoje skupiny měly něco do sebe. To platí i o novince “Till Death, La Familia”, z kteréhožto alba jsem upřímně nadšen. Jednotlivé songy tady mají hlavu a patu, všechny perfektně zapadají do kontextu desky a co je nejlepší – nejedná se o jedenáct kopií toho samého. Každá píseň si udržuje vlastní tvář, a i když jim je společné střídání tvrdšího a melodického zpěvu, různé přechody a melodie, jsou od sebe všechny jednoduše rozeznatelné a snadno zapamatovatelné. Nejedná se o kdovíjak komplikovanou muziku, ale jak jistě každý, kdo někdy Ill Niño slyšel, potvrdí, ani by se k tomuto stylu kdovíjaké přepíčenosti stejně nehodili.

Stopáž lehce přes 40 minut je také tak akorát a k technické kvalitě nahrávky nemám, co bych vytkl. Vše je snadno čitelné, dobře ozvučené a celková produkce a mix jsou na dobré úrovni. I perkuse, kterých se od minulého roku ujal nováček Oscar Santiago, jsou dobře rozeznatelné a do písní skvěle zapadnou, aniž by bylo potřeba se na ně zbytečně soustředit. Také se mi zdá, že zpěv v podání Cristiana Machada se desku od desky zlepšuje, což se děje i na “Till Death, La Familia”. Trochu offtopic: mění se také jeho postava a jestli jste viděli nějaký klip z doby před deseti lety a porovnáte jej s něčím současným, nestačíte se divit. Na jídlo si frontman očividně svou muzikou vydělá v pohodě.

Album začíná klipovkou “Live Like There’s No Tomorrow” a jde zřejmě o nejúdernější song desky. Kapela si nebere vůbec žádné servítky a rozjezd hned obstará refrén (nutno podotknout, že výborný), v němž chválím hlavně klávesovou linku. Horší to je s textem, ale co se dá dělat. Videoklip se povaluje někde tady v okolí, určitě se mrkněte. “Not Alive in My Nightmare” je o něco tvrdší a svým způsobem krásně reprezentuje stylový posun, kterým si Ill Niño prošli. Skvělé kytarové sólo podpořené bicími ve druhé třetině. Jako třetí nastupuje “I Am Not the Enemy”, jež uchvátí především slušnou gradací a opět perfektním refrénem. “Blood Is Thicker Than Water” se rozjíždí pomalu v doprovodu sborových vokálů. Obecně je tahle písnička spíše pomalejšího rázu a potěší tak milovníky metalových balad, mezi něž se rozhodně řadím. Oproti tomu “Are We So Innocent” uhodí zpočátku na rychlejší notu, která se v refrénech převrátí do melodických vokálů a zábavných perkusí. “Pray I Don’t Find You” mi asi nejvíce připomíná starší tvorbu Ill Niño. Střídavé tempo, návykové melodie – klasika.

Jsme v druhé polovině “Till Death, La Familia”. Přichází asi nejlepší song desky a nese název “World So Cold” (inspirace Mudvayne?). Tenhle kousek má prostě všechno, co byste od těch nejlepších písní Ill Niño čekali. Velmi melodický průběh, chytlavé melodie, dobrý text, který je navíc parádně odzpívaný mixem naštvaného a čistého hlasu. Prostě paráda. Obzvláště se mi líbí druhá polovina, ve které opět zní latinské bubínky. Jsem na ně asi ujetý. V případě “Dead Friends” jde o pěkně naštvanou věc, neposlouchá se špatně, ale v zásadě nejde o nic zvláštního. Atmosférické úvody se mi u Ill Niño vždy líbily a přesně tak začíná “Breaking the Rules”. Celkově spíše střednětempý kousek fungující coby odkaz na nu-metalovou fázi kapely. Vůbec není špatný. “Payaso” je velmi hrubá a nekompromisní pomalejší úderka, která mi ale k srdci moc nepřirostla. Na “My Bullet” oceňuji přesvědčivý vokál a znovu super refrén.

Ill Niño neusínají na vavřínech a pořád se vyvíjejí. “Till Death, La Familia” nechává trochu rozporuplné a koncepční desky “Dead New World” a “Epidemia” za sebou a představuje fungující kapelu s výhledem do budoucnosti. Zkrátka a dobře mě nová fošna hodně baví a dává mi vzpomenout na dobu, kdy jsem tehdy před devíti lety poprvé slyšel “One Nation Underground”, kterou dodnes považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších desek.

Další názory:

Na úvod říkám, že nejsem člověk, který by měl tvorbu Ill Niño dokonale zmapovanou, protože poslední tři studiovky jsem ani neslyšel. Ve své době mě však hodně bavilo debutové “Revolution Revolución” a následující “Confession” jsem taky točil hezky dlouho, ale pak jsem tuhle partu nějak přestal sledovat a novinkou “Till Death, La Familia” jsem si tak chtěl oprášit svou starou lásku k této partě. Ovšem na rozdíl od Zajuse upřímně lituji, že jsem se do toho pouštěl, protože album je to prostě špatné. Povedených momentů, které by mě bavily, jsem si nenašel tolik, abych měl nutkání si tohle album ponechat i po sepsání tohoto hodnocení. Abych byl konkrétní, tak se mi líbí pár momentů v “I’m Not the Enemy”, z celých skladeb pak třeba “Payaso” nebo v úvodu našlapaná “Are We So Innocent”, která se v půli hezky zlomí do té jejich latinsko-americké pózy. Pominu přiteplené vokály Cristiana Machada, který by za některé líbivé polohy zasloužil zlynčovat (úvodní “Live Like There’s No Tomorrow” je jen díky němu takřka neposlouchatelná), ale tím největším problémem “Till Death, La Familia” je pro mne jeho strašná předvídatelnost a kolovrátkovost. Samozřejmě, Ill Niño nikdy nebudou mistři progrese a netradičních přístupů, ale poslech celého alba se pro mne stal poslechem jedné písně, která se dokola opakuje. Minimálně v porovnání s tím, jak svěží materiál Ill Niño dokázali poskládat na svých prvních deskách, je novinka téměř žumpa, takže proto nemůže být řeč ani o průměrném hodnocení.
Kaša

Bude tomu již téměř deset let, kdy jsem naposledy slyšel některou z nahrávek Ill Niño. Desky “Confession” a “One Nation Underground” mě ve své době bavily opravdu hodně, jenže deset let je dlouhá doba, a tak by mě ani nenapadlo se ke kapele vracet. Nakonec jsem však rád, že jsem tak učinil, protože “Till Death, La Familia” je vše, jen na ta alternativně metalová nuda, kterou jsem čekal. Nevím, zda bylo přitvrzování znát již na předchozích nahrávkách, každopádně na novince Ill Niño operují v mnohem metalovějších prostorech, než kde si je pamatuji. Pořád tu jsou melodické refrény a nikdy se nedostaneme na pole opravdu (kurzívou) tvrdé hudby, i tak jsem ale rád, že kapela nehraje beztvarý rádiový metal, jaký jsem od “Till Death, La Familia” čekal. Dokonce nemám dojem, že by deska byla jakkoli nevyvážená. Není to sice album, které chcete poslouchat při plné pozornosti, ale jako kulisa nemá chybu. Z jednotlivých písní bych vypíchnul třeba úvodní “Live Like There’s No Tommorrow”, která výborně vyvažuje tvrdší sekce s povedeným refrénem, “I’m Not the Enemy”, jež dělá vlastně to samé, ovšem ještě o chloupek líp, “Breaking the Rules”, v níž vyniká dobře napsaný závěr, a hlavně pak jasně největší pecku alba “World So Cold”, která je parádní hlavně z pozice vokálů. Až na poslední jmenovanou píseň je však výběr téměř náhodný, úroveň jednoduše nekolísá. Příjemné překvapení.
Zajus

Reporty

Machine Head, Beast Within the Sound

19.8.2014 Onotius Komentáře: 2

Datum: 12.8.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Machine Head, Beast Within the Sound

Americké Machine Head jsem vždy považoval za asi nejreprezentativnější zástupce moderního thrash/groove metalu, neboť jejich talent skládat hrubé a rázné, přitom však propracované a progresivní kompozice je vždy značně odlišoval od většiny standardní žánrové produkce. Vzhledem k tomu, že v České republice v posledních letech vystupovali pouze jako předkapela Metallicy, šance vidět jejich klubové vystoupení nahnala hromadu věrných do pražského klubu Roxy v Dlouhé třídě. A entuziastický přístup fanoušků se také značně zasloužil o výsledný dojem. Po stránce atmosféry byl totiž úterní večer metal par excellence…

Po absolvování fronty, jež se po chodníku táhla přes přechod pro chodce, který byl pravidelně uvolňován pro odbočující auta do uličky, a průchodu kontrolou lístků, se mi z balkónu naskytnul pohled na interiér klubu, jež se ukázal celkem prostorným a pro kapelu formátu Machine Head adekvátním. Pódium zde bylo patřičně ozdobeno klasickými proprietami s logem kapely a v prvních řadách postávajících zatím jen pár nadšenců si buď povídalo či znuděně se rozhlíželo. Mezi ně jsem také se zastávkou v šatně zamířil. A zatímco se pod pódiem odehrávaly již zmiňované aktivity posíleny o lehké napětí z nastávající kulturní akce, sál se pozvolna zaplňoval a na scénu přišla čtveřice chlápků v tričkách svých oblíbených kapel.

Česká předkapela Beast Within the Sound byla pro mě do té chvíle velká neznámá a vyklubala se z ní příjemná neurážející groove metalová záležitost s prvky metalcoru, jež ani přehnaně nenadchla, ani neurazila, ale přesto jsem si ji užil. Toto vystoupení bylo zároveň premiérou jejich nového zpěváka Filipa Škobise, který nás přivítal až podezřele formální frází: “Dámy a pánové…” V rámci komunikace s publikem protipól v kapele představoval opiercingovaný kytarista, jenž nadšeně párkrát zopakoval svůj oblíbený vulgarismus. Kapela má na kontě zatím loňský debut “Eternal Conflict”. Celkem charismatické vystoupení. Už zde ovšem bylo patrné ne moc vyrovnané nazvučení, jež zahlazovalo elegantnější kytarové postupy a vyzdvihovalo spíše rytmiku a které přetrvalo i po vystoupení hlavních hvězd večera.

Setlist Machine Head:
01. Imperium
02. Beautiful Mourning
03. Locust
04. The Blood, the Sweat, the Tears
05. Bite the Bullet
06. Ten Ton Hammer
07. Darkness Within
08. Bulldozer
09. Killers & Kings
10. Davidian
11. Aesthetics of Hate
12. Old
13. Halo

Kamarád už se na mě zubí, neboť začíná úvod “Imperium”, jeho oblíbené pecky pocházející z alba “Through the Ashes of Empires”, kterou jako obvykle hrají jako našlapaný otvírák. A z druhé řady okamžitě migruji o několik řad vlevo dozadu – zkrátka, kdo nekotlí náruživě, nemá nárok (smích). Stejně tak fotografům také dochází, že pokud chtějí zachovat funkčnost svých hýčkaných zařízení, být poblíž něčeho co se později transformuje v circle pit se nevyplácí. Atmosféra představuje oproti předkapele jasný a vzhedem k věhlasu thrashových velikánů pochopitelný nárůst nadšení a to, že je zaděláno na bolest krku, rukou, zad i nohou, takřka nikomu nebrání neverbálně vyjadřovat svou radost z výtečných muzikantů na pódiu. Někdo klidněji, jiný s fanatismem a výkonností vrcholového sportovce. A i přes zvuk, který ze strany kytar mohl být čitelnější, na fanoušcích není vidět ani náznak zklamání.

Z obecně asi nejvíce ceněné (a i mnou dost oblíbené placky) “The Blackening” kapela pokračuje kouskem “Beautiful Mourning”, u jehož refrénu, jež na studiovkách táhne skladbu o level výš, je čistý zpěv bohužel značně utopen. To ovšem nevadí, neboť na kapele je vidět, že si své vystupování také nepokrytě užívá. U následující “Locust” ze zatím poslední desky z roku 2012 se již střední část sálu rozjíždí do regulérního circle pitu a ostatní, preferující statičtější pohled na pódium, se významně pohybují do rytmu či pohodí vlasovým porostem. To, že nadšení kapely není jenom póza a že i mají k Praze zvláštní vztah, vyplývá z o pravidelné akustické zabrnkání doprovozené promluvy zpěváka a kytaristy Robba Flynna před skladbou “Darkness Within”, jejíž klip byl natáčen právě v matičce stověžaté. Žádné pózy a prázdná hesla, která by bezmyšlenkovitě opakovali na každé zastávce turné. A ve chvíli, kdy melodii této polobalady pěje celý sál, je na kapele vidět, jak je blahem bez sebe.

Po následující “Bulldozer” z alba “Supercharger” je komunikace s diváky pro změnu obohacena o distribuci pití jedné slečně sedící někomu na ramenou. Z dalších skladeb pak zazněly například ještě “Davidian” z debutu, peckovní “Aesthetics of Hate” a “Old”. Závěr poté obstarala “Halo”, při níž se přede mnou vytvořil příjemný prostor vybízející k provětrání vlasů. To se nedalo odmítnout, na pódiu drtící kapela, kolem nadšená atmosféra a ruka mocně vztyčena v nadšeném gestu. Nic jiného nežli poslechnout fanouškovský pokřik “Machine ‘Fucking’ Head!” a roztočit vrtuli snad ani nešlo (smích).

A co vlastně dodávat k vystoupení kapely s dnes již kultovním statusem v rámci moderního metalu? Jejich vystoupení, jež i přes zvukovou nedokonalost dokázalo nadrtit jak málokteré jiné (z letoška mě napadají tak možná Cult of Luna, ovšem to je žánrově úplně jinde), se postaralo o výjimečný zážitek. Takže doufám, že až budou mít příště zase klubový koncert, tak se tam uvidíme!

Od hudebních fandů pro hudební fandy