Upřímně se musím přiznat, že když jsem o Khristenn Corpse slyšel poprvé, tak jsem si myslel, že je to prostě vtip. Což o to, na tom, že kapela pochází z Venezuely, by nic zas tak zvláštního nebylo, byť je to z našeho evropského pohledu pořád trochu exotika, ale jednoduše jsem tak nějak netušil, co si mám myslet o skupině, která sama sebe a zjevně zcela dobrovolně (mně to přijde spíš odpuzující) častuje škatulkou “melodic porn black metal”. Zaslouží si to vůbec nějaký komentář? Stručně řečeno, pokud se nemá jednat o nějakou parodii, ale o vážně míněnou tvorbu, tak mi přijde zpívat o péčku v rámci black metalu diplomaticky řečeno hodně zvláštní. Nicméně, pojďme se na ten zázrak podívat…
Demosnímek “Bloodmiracle” vyšel koncem roku 2010 a obsahuje celkem pět válů. Ačkoliv člověk od demíčka mladé kapely ze země, kde metalová muzika není na denním pořádku, neočekává nějaké technické zázraky, zvukově je to naprosto v pohodě a poslouchat se to dá. Úvod obstarává intro “Liturgy for the Depraved Born”, jež zní přesně tak, jak by člověk od klávesového black metalu čekal, ale nemám s tím problém. Tím nejzajímavějším na “Bloodmiracle” je dvojice regulérních songů “The Merrick Postlude” a “Deep Heaven Extinction”, které jsou – vlastně trochu překvapivě – docela solidní a poslouchatelné. Řeknu to upřímně, dle výše řečeného jsem očekával opravdu mocný průser, ale oba vály se dají zvládnout bez psychické újmy, jedná se o takový žánrový standard bez nějaké vlastní invence, který se ovšem nemusí nějak extra stydět, ačkoliv na druhou stranu nic objevného nepřináší. Ale přece jenom se jedná pouze o demíčko, takže člověk nemusí být úplně přísný, a navíc – i když to vzhledem k datu vydání už nemusí být příliš relevantní – lze prohlásit, že jakýs takýs potenciál pro možný růst tam je.
Poslední dvě položky tracklistu jsou dva živáky, jejichž smysl mi uniká, protože zvuková kvalita je absolutně neposlouchatelná a v tom bordelu není slyšet vůbec nic. Zbytečnost, nebrat.
Melodický porno black metal podruhé, tentokrát už ovšem na platformě s mnohem větší výpovědní hodnotou, tedy dlouhohrající deskou “Grotesque”, která vyšla rok po výše probíraném demosnímku “Bloodmiracle”. A jak Khristenn Corpse na svém velkém debutu obstáli? Na to se teď podíváme…
Podle mě demosnímky slouží k tomu, aby ukázaly případný potenciál autorů a pokud možno zaujaly nějaké posluchače, popř. firmy. V základě jde však hlavně o ten nástřel toho, co lze od kapely čekat, což by následně měla nějak rozvinout deska. Podle této logiky by člověk čekal nějaký větší posun, ale víceméně jediný rozdíl mezi “Bloodmiracle” a “Grotesque” je v tom, že album má trochu čistší a lepší sound, jinak se dá o materiálu prohlásit vesměs to samé, co jsem řekl již u “Bloodmiracle” – vlastně jde o ne úplně špatný klávesový black metal, který se po hudební stránce jak klíště drží žánrových standardů a nabízí jen lehce nadprůměrný materiál. V jádru to není zlé, ale Khristenn Corpse chybí to samé, co většině mladých kapel – nějaký vlastní ksicht, něco, díky čemu by šli odlišit od stáda skupin podobného ražení. Záměrně říkám po hudební stránce, protože texty o péčku fakt neuznám. Na druhou stranu nutno uznat, že na “Grotesque” je na rozdíl od dema už jen z názvů songů alespoň pořádně vidět, proč Khristenn Corpse sami sebe považují za porno black metal. Korunu tomu nasazuje hekání v pár písničkách. Pořád si ale nemůžu pomoct, v black metalu je to pro mě mimo mísu.
Pochvalu zaslouží to, že jsou songy od sebe v pohodě rozlišitelné a bez problémů jsem jen podle sluchu identifikoval ty z dema, aniž bych se díval na jejich názvy. Kromě toho se Khristenn Corpse snaží i o nějakou variabilitu alba za pomoci instrumentálek jako “Nacht Labyrinth” nebo “A Pornsence Origins”, což se docela daří. Vcelku se jedná o solidní počin, který svým autorům ostudu nedělá, ale aby to zaujalo nějak výrazněji, chtělo by to přidat na osobitosti. Ale třeba Khristenn Corpse ještě v budoucnu příjemně překvapí, kdo ví…
In Silentio Noctis je gothic metalová kapela z Finska, jejíž vznik se datuje do roku 2006. Po čtyřech letech se formace dopracovala k dlouhohrajícímu debutu “Through Fragments of Christianity”, jenže hned rok poté zpěvačka Armi Päivinen, hlavní postava projektu, činnost In Silentio Noctis ukončila kvůli nedostatku motivace zbylých spoluhráčů. Nicméně moc dlouho jí to podle všeho nevydrželo, jelikož po nějakých 14 měsících ticha přichází obnova s novou sestavou a nyní konečně i nějaký comebackový materiál v podobě třískladbového EP “Disenchant the Hypocrites”, které zdobí poměrně pěkná obálka. Tak se na ten zázrak pojďme podívat…
Ze všeho nejdříve by se asi slušelo zmínit, že ačkoliv jsem hned v první větě nazval In Silentio Noctis gothic metalovou kapelou – což je dle mého skromného názoru formálně správně, jinak bych to ostatně neříkal – nejedná se tak úplně o klasickou klišovitou podobu plnou cukrkandlové kýče s panenkou za mikrofonem. Stejně tak se In Silentio Noctis snaží na “Disenchant the Hypocrites” oprostit i od standardní písňové formy střídání sloky a refrénů, naopak je zde zcela jasně viditelná snaha o dílko s nějakým sdělením, ne jen bezduchou kravinku. A to je zcela jistě chvályhodné.
Chvályhodná je bezesporu i instrumentální stránka. Na počinu je sice poznat, kdo má ve skupině hlavní slovo, protože vokál Armi Päivinen hraje jasný prim a je poměrně dost vytažen nad všechny nástroje, což je na jednu stranu vlastně docela škoda, protože právě v instrumentální rovině mi “Disenchant the Hypocrites” přijde o něco zajímavější. Ta je dost pestrá, neustále se tam něco děje, objevuje se zde spousta motivů, vyjma klasického metalového obsazení se zde nacházejí i docela zajímavé klávesy a také housle, které však bohužel nejsou příliš slyšet, ale místy v pozadí docela hezky nahrávají atmosféře. I samotné metalové nástroje sem tam vyklouznou z gothic metalové škatulky a vydají se třeba na výlet až někam k hodně melodickému black metalu, jenže většinou si toho posluchač všimne až na několikátý poslech, protože díky vokálu to člověku ani moc nepřijde.
To všechno je samozřejmě dobré a z toho ohledu je pro mě “Disenchant the Hypocrites” sympatickým počinem a relativně příjemným překvapením. Na druhou stranu ovšem musím říct, že přesto všechno mi na tom EP cosi nesedí a mám takový pocit, že to není až tak dobré, jak by to mohlo být. Nicméně ani pořádně nedokážu říct, v čem to vězí… vytažený vokál za až zas takový problém nepovažuji. Místy se tam toho možná děje až trochu moc, ale zase i díky tomu je ta nahrávka tak pestrá a do jisté míry i jen díky tomu zajímavá, takže v tom to podle mě také nevězí. I tak mě ale “Disenchant the Hypocrites” nesebralo až tak moc.
Přesto se však jedná o počin určitě solidní, a jak už bylo řečeno, přinejmenším sympatický. I přes onen pocit, že to není úplně dokonalé, však jde “Disenchant the Hypocrites” schroupat v naprosté pohodě a bez problémů, už jen z důvodu svojí délky, která čítá něco málo nad čtvrt hodinou. Ale tak mě napadá, že možná právě v tom to je – nejsem si totiž jistý, jestli bych to v takovéhle podobě dokázal vstřebat na ploše dlouhohrající desky – tedy pokud by na ní In Silentio Noctis předvedli ten stejný přístup jako zde, čili všechny skladby sice v rámci své vlastní struktury dost pestré, dohromady ovšem více či méně podobné a nepříliš rozeznatelné. Pokud by se ale skupina tohoto asi největšího neduhu na příštím velkém albu vyvarovala, mohlo by jít o setsakra dobrou záležitost, o tom žádná…
Přestože jméno Clandestine Blaze není na black metalové scéně úplně neznámé a přestože ho registruji již nějaký ten pátek, letošní novinka “Harmony of Struggle”, která je celkově už sedmou řadovou deskou tohoto jednočlenného projektu z Finska (perličkou je, že Mikko Aspa, člověk stojící za Clandestine Blaze, je údajně také vokalistou Deathspell Omega, jejichž sestava není oficiálně známá), je mým prvním opravdu pořádným setkáním s touhle muzikou. A hned na začátek nutno říct, že to dopadlo hodně dobře.
“Harmony of Struggle” nabízí přesně ten druh black metalu, který ocení asi jenom fandové undergroundové směru, nicméně pokud mezi ně patříte, myslím, že zklamáni nebudete ani náhodou. Mezi takové se skromně řadím i já, tudíž mě novinka Clandestine Blaze dost baví. Ačkoliv obálka by mohla slibovat spíše nějakou psychedelickou záležitost, ve skutečnosti je Clandestine Blaze podzemním black metalem klasičtějšího střihu a s garážovým soundem. I když si pod tímhle spousta lidí představí špatnou monotónní rubačku, ve skutečnosti je “Harmony of Struggle” relativně rozmanitou záležitostí, která ve všech svých polohách funguje – ať už se jedná o rychlé náklepy jako “White Corpse”, pomalejší kusy jako “Myth Turned Alive” a “Autumn of Blood and Steel” nebo dokonce chytlavější “Face of Granite”. V druhé polovině se navíc objeví kusy rozmanitější i v rámci jednoho songu, “Messiah for the Dying World” a “Wings of the Archangel”, což už je vůbec super. Kromě toho album ozvláštňuje hned trojice poklidných předělů “Memento Mori”. Dokonce bych i přísahal, že v rámci variability slyším v některých skladbách i občasný klávesový podkres – snad slyším správně, abych nekecal.
Co je ale nejlepší, ve všech případech má “Harmony of Struggle” skvělou atmosférou, což je právě to, co je podle mého názoru na podobném “primitivním” black metalu to nejdůležitější. A to Clandestine Blaze splňují na výbornou. I proto se nebojím jít se známkou hodně vysoko – je to prostě kvalita.
V dnešní době už je víceméně jedno, odkud která kapela pochází, a i skupiny ze zemí třetího světa pouštějí do oběhu nahrávky, jež po skladatelské a technické stránce zaostávají vůbec nebo jen minimálně oproti evropské či americké produkci. Formálně už ten původ hraje docela malou roli. Přesto i sám na sobě pozoruji zajímavý fakt, že když narazím na novou kapelu z nějaké určité země, tak nějak automaticky mám třeba vyšší očekávání už jen díky tomu původu, u jiných států zase naopak, ačkoliv sám vím, že je to v obou případech vlastně blbost. Kdysi jsem si také říkal, že black metal z Kyrgyzstánu musí být blbost a dneska je ta kapela, jíž se to týkalo, jednou z mých největších srdcovek. I tak se to ale děje…
A jednou z těch zemí, od jejíchž kapel mám podvědomě trochu vyšší očekávání, je jistě i Island. Nevím, proč tomu tak je, ale když se mi v tu samou chvíli sejde black metal z Islandu a black metal třeba z Německa, tak nějak očekávám, že Islanďané budou lepší. Jasně, i tady jsou špatné skupiny (třeba Skálmöld se svou průměrnou pseudo-vikinskou blbinou), ale obecně má místní hudba takový neobyčejný feeling a mnohdy z toho vznikají opravdu úžasné desky. Jmenovat konkrétně snad nemá cenu, stejně všichni víte, že bych na prvním místě řekl Sólstafir a pak začal sypat věci jako Svartidauði, Wormlust nebo Fortíð. A proč o tom všem mluvíme? Asi jste se již sami dovtípili, že v dnešní recenzi se podíváme právě na další hudební uskupení z Islandu, a hned na začátek klidně můžeme předeslat, že se rozhodně nejedná o špatnou záležitost, vlastně přímo naopak.
Carpe noctem pocházejí z hlavního města Reykjavíku, což není žádné překvapení, protože odsud pochází většina islandských kapel… vcelku logicky, když v tom městě žijí téměř 2/3 všech obyvatel ostrova. Skupina už nějakých pár roků na křížku má, ale pokud nebudeme počítat několik demáčů a promáčů, jediným zmínění-hodným počinem z minulosti je půlhodinové EP “Carpe noctem” z roku 2009. Nyní ovšem Carpe noctem přicházejí s regulérním dlouhohrajícím debutem “In terra profugus”, jenž vyjde 16. září, navíc rovnou pod hlavičkou italské firmy Code666 Records, což rozhodně není nějaký failový label, naopak pod sebou mají i hodně zajímavá uskupení. Tak se pojďme podívat, co za zázrak si Carpe noctem na posluchače nachystali, když od takového vydavatelství dostali důvěru…
Již tu padlo, že vůbec nejde o špatnou věc, což rozhodně platí. Carpe noctem se věnují black metalu, ale i když se k jejich produkci nehodí žádné další přívlastky a označení pouze “black metal” muziku na “In terra profugus” vystihuje dostatečně, nejde tak úplně o klasickou žánrovku. Z desky je cítit, že to Carpe noctem chtějí hrát tak trochu po svém, což je dozajista obrovsky chvályhodná věc – tím spíš, že do jisté míry se to islandské pětici i daří. Carpe noctem ve své muzice tříští několik různých pohledů na současný black metal, díky čemuž je “In terra profugus” poměrně rozmanitou nahrávkou, jež po celou svou délku dokáže nenudit, zároveň s tím to ovšem kapela dělá nenásilně a funguje jí to, což má zase za následek to, že i přes jistou variabilitu se pořád jedná o nahrávku hodně semknutou a jednolitou. A to je moc dobrá kombinace.
A kteréže pohledy na black metal to Carpe noctem nabízejí? Shodou náhod by se daly najít jisté paralely s již zmiňovanými krajany Svartidauði a jejich loňským hnusem “Flesh Cathedral”. “In terra profugus” totiž z docela podstatné části staví na podobném receptu nepříjemného drtivého black metalu, jenž na posluchače vyvíjí velký tlak chaotickým vyzněním a zdánlivě neprostupnou změtí hradby nástrojů. Jenže zatímco Svartidauði to dotáhli opravdu na doraz a nenechali posluchače až na pár výjimečných situací téměř vydechnout, Carpe noctem – přestože právě tahle podoba tvoří většinu “In terra profugus” – místy zvládnou i trochu zvolnit a vytasit se třeba s nějakou chytlavější (v rámci mezí) nebo volnější a atmosféričtější pasáží (ačkoliv hutná atmosféra je přítomna po celou dobu), což je asi nejlépe znát na prostřední “I. VITRIOL”, v níž se těch klidnějších kousků nachází nejvíce. Nechybí ovšem třeba ani mrazivé vybrnkávačky nebo momenty, kdy se jinak poměrně hluboko posazený řev promění do podoby temné deklamace (“III. Odium somniferum”). Po větším počtu poslechu člověka také trochu překvapí fakt, že i přes dost chaotické vyznění Carpe noctem nabízejí vlastně docela hodně melodických vyhrávek.
Ale jinak je docela zajímavé, kolik toho mají “In terra profugus” a “Flesh Cathedral” společného – nejedná se totiž pouze o obdobnou hudební náplň a islandský původ, ale třeba i o téměř stejnou délku alb a jejich rozdělení do mála skladeb delšího rozsahu nebo podobné barevné tónování obálky do hněda. Přesto je nutno zmínit, že obě skupiny jsou i tak poměrně svébytné a mezi sebou jasně odlišitelné. I díky tomu ta částečná podobnost desce “In terra profugus” vůbec neškodí, tudíž posluchačskému zážitku nic nebrání. A to tím spíš, že sama o sobě je “In terra profugus” skutečně poutavá a zajímavá nahrávka se silnou atmosférou.
Carpe noctem natočili desku, která by měla potěšit každého příznivce čistokrevného black metalu, avšak čistokrevného black metalu ne v té úplně klasické a staromilské formě. Zároveň s tím jde o album určené lidem, jimž nevadí ne zrovna lehce vstřebatelné záležitosti. Jenže na druhou stranu, když si člověk s tou nahrávkou práci dá, dostane výživnou porci atmosféry v trochu alternativnější žánrové podobě. Každopádně za mě osobně je “In terra profugus” opravdu hodně dobré album, které se jen tak neoposlouchá.
Země: Polsko Žánr: pagan / viking / black metal Datum vydání: červen 2013 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Possessed by Steel
02. Thunderbolts of the Gods
03. Chamber of Wicked Tears
04. Wolf of the North
05. Red Polaris
06. When Hammer Shines (Outro)
Graveland zcela jistě patří k nejkultovnějším black metalovým formacím z Polska, zároveň ovšem i nejkontroverznějším, především díky ústřední a už dávno vlastně jediné postavě projektu, Robovi Darkenovi, jehož některé názory jsou diplomaticky řečeno poněkud nekonvenční. Nicméně tohle rozhodně nemá být účelem článku, protože hlavní náplní naší stránky je hudba a tu Darken dělat bezesporu umí… nebo snad uměl?
Graveland kdysi dávno před nějakými 20 lety začali jako hodně syrový black metal a téměř celá 90. léta jeli v tomto duchu. Na konci 90. let se Rob Darken osamostatnil a z vícečlenné kapely se stal jednočlenný projekt. Tehdy také, v roce 1998, vzniká přelomový klenot “Immortal Pride”, s nímž se zvuk Graveland posouvá do rozvážnější, epičtější a ne tak agresivní roviny; minimálně více jak dvacetiminutový fantastický opus “Sons of Fire and Steel / Outro (Servants of War)” je skladba, kterou z hlavy nedostanu, dokud nechcípnu, a kterou považuji za absolutní vrchol toho, co Rob Darken kdy stvořil. Zároveň s tím je “Immortal Pride” album, jež začalo mé nejoblíbenější období Graveland, trvající až do roku 2005 a desky “Fire Chariot of Destruction”, během něhož vznikly další skvosty jako třeba “Memory and Destiny” (2002) nebo “Dawn of Iron Blades” (2004). Postupně se ovšem začal projevovat obrovský neduh této podoby Graveland, a sice že si jednotlivé nahrávky začaly být čím dál tím více podobné. Hudební forma, do níž Darken plynule přešel na “Immortal Pride” a definitivně pak na následujícím “Creed of Iron” (2000), je z mého osobního pohledu úžasná a mému vkusu neskutečně sedí. I proto to pro mě fungovalo tak dlouhou dobu, vlastně šest dlouhohrajících desek, mezi nimiž jsou rozdíly jen kosmetické. Jenže všechno se začne časem zajídat… po kuřecích řízcích se také můžu umlátit, ale kdybych je měl jíst každý den, zanedlouho bych je asi začal nesnášet, a stejně tak to začalo skřípat i u Graveland s albem “Will Stronger Than Death” z roku 2007, byť zde to ještě bylo v přijatelné míře a ten počin se mi ještě líbí. Nicméně začalo být cítit, že by tvorba Graveland už nutně potřebovala nějakou vzpruhu, impuls, posun trošičku jinam. To se ovšem nestalo a výsledkem bylo ta asi nejméně záživná nahrávka za celou historii Graveland, “Spears of Heaven” (2009).
Následně pro Graveland nastala přestávka… ne úplně tvůrčí, protože vyšlo několik neřadových počinů, z nichž nejvýraznější je EP “Cold Winter Blades” z roku 2010 s novými skladbami, mimoto Darken také konečně realizoval novou desku “Ales Stenar” svého druhého projektu Lord Wind, s nímž se pohybuje v nemetalových vodách ambientní, neofolkové a středověké hudby. Přestávka mezi velkými deskami Graveland však byla doposud nejdelší v celé historii kapely… jenže právě ta přestávka, výtečné “Ales Stenar” a také vzrůstající záliba ve využívání houslí (nejdříve právě na “Ales Stenar”, následně ještě na “Pamięć i przeznaczenie”, neboli přetočené a polsky přezpívané verzi “Memory and Destiny”) dávaly naději, že by s novinkou “Thunderbolts of the Gods” mohla konečně přijít ta vzpruha, kterou by diskografie Graveland potřebovala jako sůl…
Stalo se? Inu… bohužel nikoliv. Hned první poslech veškeré podobné naděje pohřbil, protože Darken na “Thunderbolts of the Gods” opět předvádí to, co jsme již od něj slyšeli mnohokrát a při vší úctě k novému albu i v lepším provedení. Z toho důvodu pro mě byla deska zpočátku poměrně velkým zklamáním, avšak opakované poslechy nakonec ukázaly, že zas až takový průser to není a minimálně “Spears of Heaven” novinka přebíjí celkem bez větších problémů. I tak se však nemohu zbavit dojmu, že jsem prostě čekal víc, že je “Thunderbolts of the Gods” dalším počinem, bez nějž by se diskografie Graveland klidně obešla, a že kdyby tohle album nebylo, vlastně by se nic moc nestalo, neboť vše podstatné a vše, co je zde ke slyšení, už Darken řekl v letech 1998-2005 – a o dost lépe.
Pro ty z vás, kteří se s tvorbou Graveland doposud nesetkali, by však možná stálo za to objasnit, oč tu tedy běží. Obecně bývá současná tvorba Graveland označována jako pagan / black / viking metal, což je vlastně docela trefné. Samotný tvůrce ji pak označuje jako epic pagan metal, což vlastně také není úplně od věci. V překladu se jedná o black metal ve středním tempu s dominantní pohanskou atmosférou a relativně epickým vyzněním. Ale je to spíše taková minimalističtější epičnost, nečekejte vůbec nic bombastického, ve skutečnosti je zvuk Graveland stále ještě hodně špinavý a neurvalý – sice ani zdaleka ne tolik, jako tomu bylo v první raw black metalové éře, ale v porovnání s většinou okolní produkce stále dost. Hudba Graveland, jak již bylo řečeno, se v podstatě z drtivé většiny nese ve středním tempu a stojí zejména na riffech, nečekejte žádný velký příval melodií nebo dokonce kytarových onanií. O většinu oné epičtější atmosféry se starají hlavně nordické chóry, které do své hudby Darken zakomponoval už dávno a od té doby jsou ke slyšení s železnou pravidelností na každém počinu.
A přesně takhle vlastně zní i “Thunderbolts of the Gods” – proto bylo výše řečeno, že ta nahrávka nepřináší vůbec nic nového. Ono popravdě řečeno, některé písně jsou na desce vlastně docela příjemné, jmenovitě hlavně titulní “Thunderbolts of the Gods” nebo rozmáchlejší “Red Polaris”. Vlastně i “Chamber of Wicked Tears” a “Wolf of the North” přinášejí dost povedené momenty a obě mají hodně dobrý rozjezd. Ve skutečnosti samo o sobě a bez kontextu další tvorby to album není vůbec marné, naopak se jedná o docela slušnou nahrávku, ale když člověk ten kontext zná, tak… slyšeli jsme už prostě lepší. Poslouchat se to dá a vlastně se mi to i docela líbí, ale nic to nemění na faktu, že Rob Darken s Graveland už před dlouhou dobou upadl do ne úplně sympatického tvůrčího stereotypu a že cokoliv z období 1998-2005 je často i mnohonásobně kvalitnější, zábavnější a působivější. “Thundebolts of the Gods” je pro mě hodně slabá 6,5, která na 6 neklesla částečně i díky tomu, v jaké oblibě chovám starší desky a Graveland obecně…
Kanada možná na první pohled není úplně nejmetalovější zemí na světě, přesto odsud pochází pár dost velkých kapel, jež výrazně promluvily do svých žánrů… Voivod, Annihilator, Kataklysm, Cryptopsy, Justin Bieber… ne, sorry, ten poslední tam nepatří. K čemu se však chci dostat, je to, že jak už tomu tak bývá u států, u nichž to tak na první pohled nevypadá, i v Kanadě je silné undergroundové podhoubí se spoustu kvalitní hudby a místní scéna zdaleka jen nekončí u těch pár opravdu známých formací, jejichž příklady byly výše jmenovány. Obzvláště specifická je v tomto ohledu provincie Quebec, v níž se nachází nebývalé množství výtečného black metalu. A právě sem spadá i jednočlenný projekt Sombres forêts…
Osobně jsem se k hudbě Sombres forêts dostal již s výborným debutem “Quintessence” z roku 2006, jenž přinesl působivý black metal ve středním tempu, sice s trošku horším zvukem, ale zato opravdu silnou atmosférou. Formálně by se tomu možná mělo říkat depressive black metal, ale to mi přijde jako blbost, protože na tom nic depresivního neslyším, je to spíše taková hudba na rozjímání… depressive black je třeba Silencer, ale ne tohle. Nicméně hlavní je to, že šlo o moc dobrou záležitost, dodnes mám tu desku rád a čas od času si ji s obrovskou chutí pustím. Pokračování přišlo o dva roky později v podobě “Royaume de glace”, které jelo ve více či méně podobném duchu jako “Quintessence”, jen přineslo kvalitnější zvuk, a přestože ani toto album dozajista nepostrádá kvalitu, debut mám s odstupem času i přes technické nedokonalosti prostě radši. Poté se však na Sombres forêts trochu zavřela voda. Annatar, jediný člen skupiny, se ještě v roce 2009 podílel se dvěma kolegy ze spřízněných Gris na jednorázovém projektu Miserere luminis a poté pár let ticho. Sice se poprvé už začátkem roku 2010 objevila první zprávička o tom, že je třetí dlouhohrající počin Sombres forêts v přípravě, nicméně se ty přípravy podle všeho trochu táhly, a tak deska vyšla až v letošním roce, tedy po pěti letech, pod názvem “La mort du soleil”…
Ani pořádně nevím proč, ale z nějakého důvodu (kdybych byl ženská, nazval bych to ženskou intuicí) jsem v případě “La mort du soleil” očekával jakousi proměnu zvuku oproti oběma předchozím albům. Možná mě k tomu trochu navedl i obal, který je stylově dost odlišný od předchozích dvou. Dvě malované obálky temného lesa (Sombres forêts ve francouzštině znamená “Temné lesy”), které se mezi sebou lišily jen tím, že jedna byla celá šedivá a druhá modrá, vystřídal působivý výjev rozbouřené mořské hladiny a ve vlnách se zmítající lodi. Nicméně můj pocit se nakonec ukázal být jako zčásti správný a “La mort du soleil” opravdu přináší jasně slyšitelný posun ve výrazivu Sombres forêts…
Základní atributy však zůstávají více či méně stejné. Stále se jedná o black metal ve středním až místy pomalejším tempu, jehož hlavní ingrediencí, díky níž se jedná o tak chutný pokrm (ano, “La mort du soleil” je rozhodně chutná deska, neboli řečeno bez kulinářských metafor skvělé album – doposud to explicitně nezaznělo, tak tedy nyní), je především uhrančivá atmosféra. V porovnání se svými předchůdci je však “La mort du soleil” o poznání rozmanitější nahrávkou. Zatímco třeba “Quintessence” stavělo na dlouhých monotónních plochách, které hrály na to, aby člověka vtáhly do svých útrob, na “La mort du soleil” je masivní kytarová stěna jen jedním z prvků a podstatnou část nahrávky tvoří klidnější atmosférické vsuvky, někdy třeba i jen čistě klavírní, tu a tam se v pozadí třeba ozve smyčcový nástroj. Tak či onak takové momenty tvoří tak podstatnou část “La mort du soleil” a tak moc promlouvají do výsledného dojmu nahrávky, že je skoro ani nejde nazývat pouhými mezihrami a intermezzy. Je pravda, že částečně toto započalo již na “Royaume de glace”, ale až zde to Annatar dotáhl k dokonalosti.
Tou největší změnou “La mort du soleil” je ovšem jiná věc – do jisté míry se ale klidně může jednat i o jen můj osobní pocit. Ačkoliv základním stavebním kamenem desky i nadále zůstává black metal, zdá se mi, jako by se Annatar ve své hudbě místy posunul až někam k post-metalu v takové té podobě, jakou nejlépe prezentují právě zámořské skupiny. Nejedná se ale ani tak o posun ve formální stylové stránce, jako spíš čistě po stránce pocitové – i z toho důvodu říkám, že možná to tam někdo na rozdíl ode mě cítit nebude. Na druhou stranu, rozhodně se jedná o posun velice zajímavý a musím uznat, že tato podoba atmosférického black metalu s lehkými post-doteky Sombres Forêts nesmírně sluší a z desky to dělá velmi silnou věc.
“La mort du soleil” mě osobně sice zpočátku lehce překvapilo, ale nutno dodat, že to bylo překvapení více než příjemné a že v podstatě hned od prvního poslechu mě album začalo velice bavit. Pokud bych to měl vyjádřit nějak klišovitě, rozhodně bych řekl, že těch pět let se na takovou věc čekat vyplatilo – jednoduše jsem toho názoru, že je lepší být pět let trpělivý a pak dostat takovou skvělou nahrávku jako “La mort du soleil”, než po dvou letech dostat další variaci na již řečené, která nebude příliš bavit – což naštěstí případ nového alba Sombres forêts není. Ve skutečnosti “La mort du soleil” dokázalo v mých očích vcelku hravě překonat dvojku “Royaume de glace” a dokonce se dotáhnout i na úroveň “Quintessence”, což není zrovna málo. I z toho důvodu nemám sebemenší problém s tím, abych desce nadělil vysoký počet bodů…
Země: Švédsko Žánr: viking / folk / black metal Datum vydání: 26.6.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Arise
02. Legions of the North
03. Eternity Awaits
04. Helvegr
05. Hordes of Hel
06. Tor hjälpe
07. Vigverk
08. Sons of War
09. Echoes from the Past
10. Fallen
11. Forged in Fire
12. Raadh
Představte si, že jste kapelou fungující na viking metalové scéně dobře osmnáct let, přičemž za tu dobu nastřádáte na své konto šest vysoce hodnocených řadovek a vývoj začínající u řízného black metalu a končící až u vyzrálé směsky melodického blacku s folkem, jenž navrch vlastní v rámci žánru těžko zaměnitelnou tvář. A teď si představte, že to celé vezmete, překroutíte na ruby, vykradete a jedním velmi nepovedeným albem pošlete do kytek.
Přesně to se Månegarm povedlo v případě sedmého dlouhohrajícího alba nesoucího název “Legions of the North”. Už když krátce po vydání předchozího alba “Nattväsen” kapelu opustil jeden ze zakládajících členů kapely, basák Pierre Wilhelmsson, říkal jsem si, že je něco tak nějak špatně. Obzvlášť, když okolnosti jeho odchodu jsou značně nejasné, podle všeho byl prostě vyhozen a navrch za jeho osobu kapela ani nenašla náhradu, instrumentu se prostě chopil zpěvák Erik Grawsiö.
Po dobrovolném odchodu houslisty Janneho Liljeqvista, podle všeho z důvodu ztráty zápalu a motivace, už bylo další směřování kapely opravdu na pováženou. Oznámení nového alba, jehož název i všechny texty jsou výhradně v angličtině (o texty ve švédštině se nestaral nikdo jiný než Pierre), pro mě byl díky změně jazyka tak trochu rozčarováním a další přiživení nedůvěry v konečný výsledek. Bohůmžel, kapela moje obavy vyplnila na výbornou.
Kýčovité, rádoby atmosférické intro by se ještě překousnout dalo, ale už následující titulka “Legions of the North” je i přes slušné tempo naprostá nuda – a to pořád není tou nejhorší skladbou, jakou na albu najdete. Naprostá většina skladeb nefunguje, ať už vinou naprostého nedostatku nosných nápadů, nebo proto, že většinu těch, které jakž takž fungují, jste už slyšeli na předchozích třech albech. Co třech, dokonce jen dvou, protože veškerý posun, který se udál na poslední fošně “Nattväsen”, vzal za své a současní Månegarm nedělají nic jiného, než že prachsprostě vykrádají “Vredens Tid” a “Vargstenen”. Horko těžko bych hledal pasáž nebo alespoň riff či melodii, která by mi utkvěla v hlavě. “Legions of the North” je jakási zkriplovatělá, beztvará hmota, která vleze jedním uchem tam a kvapíkem tím druhým vyskáče ven, protože vaše hlava má až příliš dobře naposlouchanou předchozí tvorbu, před kterou novinka nemůže zdaleka obstát. Album je navíc vystříháno všech folkových prvků, zbývá jakýs takýs feeling, který je však blíž spíše tuctovkám typu Ensiferum než předešlým počinům. Jediná vzpomínka na folkové prvky je kratičká fidlovačka “Helvegr” a jen o ždibec delší vydrnkávačka “Vigverk”. Abych nekřivdil, neměl bych zapomenout ani na závěr “Echoes from the Past” a na poslední akustickou baladu “Raadh”, která je díky přítomnosti ženského zpěvu snad nejlepším kusem na albu.
Z “Legions of the North” je na sto honů cítit, jak moc personální změny kapele ublížily. Ať už je to angličtina, která v kontrastu s předchozí tvorbou, jež je výhradně ve švédštině, působí jako pěst na ucho, ať už je to skladatelská bezpohlavnost a neschopnost nebo ať už je to již zmíněná absence naprosté většiny folkových prvků a citlivosti, s jakou předchozí sestava míchala v pomyslném rituálním kotli svůj jedinečný zvuk a gezicht. To všechno jsou věci, kterými mě novinka neskutečně otravuje a které ji činí nedoposlouchatelnou, obzvlášť první půl hodina je jedna velká, nesmyslná spatlanina. A zbytek z celkových čtyřiapadesáti minut na tom není o moc líp.
Sečteno a podtrženo, tohle album by možná bylo za šest z deseti, kdyby to byla debutovka nějaké začínající kapely. Ale protože “Legions of the North” je již sedmým řadovým albem kapely, která v minulosti předvedla v minulosti mnohem lepší výkony, tohle hodnocení si Månegarm rozhodně za rámeček nedají.
Další názory:
Říkám to opravdu nerad, ale tohle je prostě obrovské zklamání. Månegarm vždy platili za velmi dobrou kapelu, jejich muzika měla nesporné kvality a dost mě bavila. Předchozí deska “Nattväsen” Švédy zastihla ve velice dobré formě a některé songy z ní bych se nebál označit za doslova perfektní, třeba hned klipovou pecku “Vetrarmergin”. Nebyl tedy sebemenší důvod se na “Legions of the North” netěšit a neočekávat další přinejmenším povedenou nahrávku, hned s prvním poslechem však přišla hodně nepříjemná sprcha. Formálně je na novince všechno v pořádku a Månegarm objektivě opět umně míchají vikinský black metal s mírnou příměsí folku, nicméně to tentokrát z nějakého jen těžko vysvětlitelného důvodu prostě nefunguje, nic to s člověkem nedělá, nijak to nepůsobí. Poslouchal jsem to myslím dostkrát, ale vždycky to jen tak prosviští kolem, nic mi to neřekne, nezapamatuji si žádný motiv, vůbec nic. Nejpozději po prvním intermezzu “Helvegr” prostě ztratím pojem o tom, co to vlastně hraje, a proberu se až na konci… i když tak daleko se vlastně mnohdy ani nedostanu, protože jsem nejednou to album střihnul už někde v polovině, jelikož mě to strašně nebavilo. V tom hraje roli i dost přestřelená délka. Ačkoliv bych to od Månegarm nečekal, tohle prostě není nic jiného než sotva průměr, který si vyšší známku nezaslouží. Velká škoda. H.
Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 29.7.2013 Label: Hypnotic Dirge Records
Tracklist:
01. Brothers in the Stars
02. Black Hole in Human Form
03. My Hands Were Made to Hold the Wind
04. The Birth of Tragedy
05. Individuation
06. A Nest of Ravens in the Throat of Time
Obsidian Tongue je skupina z Massachusetts ze Spojených států amerických, která se věnuje atmosférické formě black metalu. Samozřejmě, black metal je hudba, která by dle mého skromného názoru měla stát především na atmosféře, ať už se jedná o jakoukoliv podobu žánru, nicméně zde se jedná o vyloženě takovou tu formu, kterou přímo nazýváme atmospheric black metal, což je záležitost, kterou v Severní Americe vážně umějí, zcela bezesporu jsou zde kapely, jejichž desky jsou vysoce kvalitní a které postupem času samovolně utvořily jednu z mnoha vývojových větví tohoto košatého žánru – a zrovna jednu z těch, jež ukazují, že nejen stavbou na dnes již klasických postupech 90. let může black metal fungovat. Obsidian Tongue ovšem nepatří k těm, kteří by po této pomyslné stezce severoamerického atmosférického black metalu kráčeli jako první… na úplném počátku sice nestojí, přesto se na cestu vydali teprve nedávno. Vznik skupiny se datuje do ledna roku 2009, tehdy ještě v podobě jednočlenného projektu Brendana Jamese Haytera. Na sklonku toho samého roku se k němu přidává i bubeník Greg Murphy a v této podobě fungují Obsidian Tongue dodnes. V loňském roce se objevila jejich dlouhohrající prvotina “Volume I: Subradiant Architecture” a nyní duo navazuje s pokračováním, které vychází s velice zajímavou obálkou a velice zajímavým názvem “A Nest of Ravens in the Throat of Time”…
“A Nest of Ravens in the Throat of Time” je pro mě osobně premiérovým setkáním s hudbou Obsidian Tongue, protože se zmiňovaným debutem jsem tu čest neměl. Pánové se zde prezentují už jako vyzrálá skupina, která má zcela jasnou vizi, co a jak chce nebo nechce hrát, čemuž posléze odpovídá i samotná výsledná podoba nahrávky. Ta je – s naprostým klidem to můžeme říct hned – velice dobrá až skvělá a za slyšení jistě stojí. Jelikož se ovšem jedná o až přespříliš triviální verdikt, což v recenzích nemám tak úplně rád, podíváme se té desce na zoubek podrobněji, protože i přes nesporné kvality a stále platící doporučení k poslechu tu je několik věc, které by ohledně “A Nest of Ravens in the Throat of Time” zaznít měly, ať už v tom kladném nebo záporném slova smyslu.
Začneme tím, co je z mého pohledu ne vyloženě pozitivní, byť v tomto případě a v téhle míře zároveň nejde o nic, díky čemu by měla být nahrávka vyloženě zatracována. Jde o to, že na nad “Hnízdem havranů ve chřtánu času” mocně krouží jméno jedné jiné skupiny a nezřídka její křídla zakryjí vlastní výraz Obsidian Tongue – Agalloch. Možná je to i trochu nespravedlivé, ale nemůžu si pomoct, tito portlandští náladotvůrci jsou alfou i omegou “A Nest of Ravens in the Throat of Time” a jejich vliv znatelně promlouvá do podoby alba. Ať už to Obsidian Tongue dělají záměrně nebo samovolně, v průběhu celých 50 minut se člověku jméno Agalloch vybaví poměrně často a některé momenty jako by přímo vypadly z dílny této skupiny, jmenujme kupříkladu třetí “My Hands Were Made to Hold the Wind”, v jejíchž některých pasážích je to natolik znatelné, že by bylo opravdu uměním to neslyšet. Nechci tvrdit, že by byli Obsidian Tongue pouhou kopírkou Agalloch, protože tak to v žádném případě není, nicméně je zde velmi znatelně cítit, kdo zámořské duo při skládání desky tak ovlivnil. I proto jistě není náhoda, že sám John Haughm osobně, frontman a hlavní mozek Agalloch, na “A Nest of Ravens in the Throat of Time” přispěl jako host svým vokálem.
Na druhou stranu, John Haughm rozhodně nehostuje kdekomu, a když už se někde výjimečně objeví, lze myslím předpokládat (byť do hlavy mu jistě nikdo nevidí), že půjde o záležitost, která jej něčím oslovila, a vzhledem k tomu, v jaké úctě tvorbu Agalloch sám chovám, i tohle je pro mě malým znamením toho, že na “A Nest of Ravens in the Throat of Time” něco bude. A světe div se, opravdu tomu tak je. Poměrně brzy jsem totiž zjistil, že mi ta podobnost vůbec nevadí a že si poslech alba užívám i tak. A ten důvod je velice prostý. Budeme-li se totiž zaobírat pouhou hudební stránkou a její kvalitou, pak nám vyjde zcela jednoznačný výsledek, a sice že “A Nest of Ravens in the Throat of Time” je skvělá záležitost. Ta deska je kompozičně výborně postavena, má silnou a pečlivě budovanou atmosféru a má dostatečnou sílu na to, aby člověka přesvědčila, že za poslech a za nějaký ten čas jistě stojí.
K tomu, aby se Obsidian Tongue svou hudbou přehoupli z kategorie “velmi dobré až skvělé” na úroveň “skvělé až úžasné”, jim chybí se trochu oprostit od výše zmiňovaného vlivu a ještě více přidat na svém vlastním výrazivu, protože čistě po skladatelské stránce jsou na tom podle všechno evidentně výtečně a již teď mají schopnost napsat desku, která zvládne utáhnout více jak 50 minut, nenudit a ještě posluchače provokovat k tomu, aby poslech opakoval. A opravdu upřímně věřím tomu, že na to Obsidian Tongue vážně mají, protože v jejich hudbě cítím do budoucna obrovský potenciál k tomu, aby došlo i na alba doopravdy excelentní. Jak již ale bylo nejednou řečeno, i “A Nest of Ravens in the Throat of Time” je samo o sobě dostatečně poutavou nahrávkou k tomu, abych ji mohl z fleku doporučit, a upřímně vám mohu garantovat, že minimálně ti z vás, kteří se nemohou dočkat nějakého nového materiálu od tolikrát propíraných Agalloch, si tento počin jistě užijí a bude se jim velice líbit.
Co se týče číselného hodnocení, “A Nest of Ravens in the Throat of Time” si u mě stojí přesně na pomezí 7,5 a 8 bodů, ale vzhledem k tomu, že se mi strašně moc líbí obal alba a že je mi celé počínání Obsidian Tongue i přes několik zmíněných mušek ohromně sympatické (už jen tím, že mi chvíli trvalo, než jsem desce přišel na kobylku – na první poslech to určitě nebylo, ani na druhý ne), se tentokrát hýbnu směrem nahoru.
Co člověk asi tak může čekat od kapely, která se jmenuje Norse a která vydá desku s názvem “All Is Mist and Fog”? Že by nějaký severský black metal klasického ražení? Oukej, to jsme na tom stejně. Jenže chyba lávky! Norse nejsou ze severní Evropy, nýbrž z úplně opačného konce planety – z Austrálie. A nakonec ani s tím klasickým black metalem to nebude tak žhavé – ačkoliv i black metal hraje v hudbě Norse vcelku podstatnou roli, na prvním místě v jejich případě stojí death metal.
Na jednu stranu ani tohle na první pohled nevypadá jako kdovíjak originální kombinace, nicméně se Norse musí nechat, že ji uchopili přinejmenším zajímavým způsobem a místy tím pádem jejich muzika zní velice interesantně – v některých momentech jsem si například říkal, že je to snad poprvé, co poslouchám black metal s breakdowny. Není to přímo technický death metal, přesto je to zahrané poměrně hodně technicky a s oním black metalovým odérem to dohromady dává až nečekaně kvalitní nářez, jemuž ovšem nechybí inteligence a silné nápady. Obzvláště střední část “All Is Mist and Fog” má obrovské koule v podobě trojice z mého pohledu nejlepších songů “Silently Awake”, “Plaguewhore” (ten její závěr, jenž nastoupí po klavírovém intermezzu, je vážně drtící, obzvláště bicí zde doslova zabíjejí) a “Concrete Wastes”. Nicméně to neznamená, že by byl zbytek písniček nějak slabší, to rozhodně ne – zmiňované kusy sice mě osobně zaujaly nejvíce, ale album je parádní jako celek a ani jedna položka tracklistu není slabá.
Tak či onak se z mého pohledu nakonec z “All Is Mist and Fog” vyklubala až překvapivě záživná a kvalitní deska, která rozhodně má co říct. Čekal jsem od Norse trochu něco jiného, než co jsem nakonec dostal, ale o to příjemněji jsem výsledkem potěšen, takže v konečném součtu jsem s “All Is Mist and Fog” hodně spokojený a s naprostým klidem tu fošnu mohu doporučit dál. Pokud vám není extrémní metal cizí, rozhodně to za zkoušku stojí!
