Že název kapely ani alba v nadpisu nepřečtete? To je v pohodě, já taky ne. V přepisu do latinky z arménštiny by se skupina měla jmenovat Rahvira a deska “Hakaharvatc”. Co ovšem nahrávka skrývá po hudební stránce? Svým způsobem se jedná o relativně zajímavou záležitost už jen tím svým původem, jelikož na black metal z Arménie člověk ani náhodou nenaráží každý den… vlastně k jakémukoliv metalu z Arménie se posluchač nedostává úplně běžně (System of a Down tu nevytahujte, ti už od začátku působí v USA a také jde o výjimku potvrzující pravidlo). Tak se na to pojďme podívat…
Upřímně můžu říct, že jsem od Ռահվիրա neočekával vůbec žádné zázraky, vlastně naopak jsem byl psychicky tak nějak připraven, že hudebně půjde o přinejlepším průměrný black metal s nulovou invencí a špatným zvukem. Musím ovšem říct, že v tomto ohledu mě “Հակահարված” docela příjemně překvapilo, protože namísto kanálového soundu se Arménci vytasili se zvukem až překvapivě solidním a stravitelným i pro běžného smrtelníka, který není zvyklý na black metalové garáže. Stejně tak ani hudebně nejsou Ռահվիրա nudnou a neobjevnou hoblovačkou, ale jejich produkce je poměrně příjemná, melodická a kapela se nebojí ani kláves.
Právě v takových momentech je “Հակահարված” nejzajímavější a nejzábavnější. Když Ռահվիրա spustí hoblovačku, tak je to takový proč ne black metal, ale nic extra. Když se ovšem Arménci pustí do melodií, sem tam si pomůžou klávesami, nabídnou epičtější atmosféru a místy i náznak orientální nálady, v tu ránu je to o něčem jiném. Naštěstí podobné věci nejsou úplně vzácné a skupina jich využívá relativně dost, takže výsledek v posluchači zanechá docela pozitivní dojem.
Jasně, ve finále “Հակահարված” rozhodně není nějaký majstrštyk, který byste za každou cenu museli slyšet. Největším tahákem alba stále zůstává fakt, že pak budete moct tvrdit, že jste poslouchali black metal z Arménie. Tenhle konkrétně je však navíc provedený dost slušně a na chvíli vážně zabavit dokáže.
Je mi jasné, že se najdou lidi, kteří mě za tohle budou pranýřovat, protože nad Sekhmet se vždy vznášela jistá dávka kontroverze, nicméně ať si říká kdo chce co chce, po hudební stránce je dle mého názoru tahle děčínská smečka jednou z nejlepších českých kapel na poli čistokrevného black metalu. Jednoduše ten zběsilý ortodoxní black metal vždy uměli a na všech třech svých předchozích deskách to dokázali více než dostatečně. Jak je na tom ale čtvrtá fošna “Words of the Master (Proverbs of Hell)”?
Zjednodušeně řečeno, nové album pro Sekhmet znamená obrovský krok kupředu a také velkou změnu. Ne změnu co do kvality, protože ta je rozhodně stejně vysoká, ne-li vyšší, ani ne změnu co do žánru, protože “Words of the Master (Proverbs of Hell)” stále spadá do black metalového šuplíku, přesto je zde od minulého “Opusu zrůdy” a celé předchozí tvorby znát velký progres. Upřímně řečeno, pokud by mi někdo před pár lety řekl, že někdy od téhle kapely uslyším podobné album, jenom bych se tomu zasmál.
Nechci říct, že se jedná o chytřejší black metal než v minulosti, protože ani předtím to nebyla hudba pro debily, ale Sekhmet se zde prezentují v mnohem vyzrálejší, otevřenější a do jisté míry snad i dospělejší formě. Znatelně přidali na variabilitě kompozic, které jsou nyní doslova natřískané nápady, ale i na melodičnosti kytar, které jsou někdy skoro až heavy metalové. Hodně mě potěšila skvěle slyšitelná baskytara s výtečně napsanými linkami. Dokonce se našlo místo i na dříve nevídané prvky jako čistý vokál v “All Shell Bear Witness II” nebo klavír v “Proverbs of Hell”. A ve všech případech jsou tato ozvláštnění velmi příjemná a povedená.
Další velkou změnou je přechod k anglickému jazyku (texty složil Master ze švédských Bestial Mockery), k čemuž jsem se před poslechem stavěl trochu negativně, ale nakonec mi to vůbec nevadí. Nejlepší na tom všem je ale to, že se to Sekhmet povedlo, aniž by jakkoliv ztratili svoji tvář, čehož si doopravdy cením. Stručně řečeno – doopravdy výborná deska!
Recenze na black metalovou kapelu z Portugalska se snad ani nedá začít jinak než nějakou hláškou v tom smyslu, že se zrovna nejedná o zemi, která by pro tento žánr byla typická, ale hned vzápětí dodat neskutečně překvapivé a zaručeně nečekané tvrzení, že i přesto se zde jistá zajímavá uskupení tohoto stylu najdou. Ovšem ani další pokračování našeho článku nebude zrovna velký napínák, protože nyní musí přijít jen jedna jediná otázka – platí to i o jistých aNgreNOST?
Nelekejte se toho, že “Planet Muscaria” je první deskou kapely. Ve skutečnosti se jméno aNgreNOST na scéně zjevilo již v roce 1995 a o dvě léta později vyšlo debutové EP “Evil”. V roce 1998 se ovšem skupina díky problémům hlavního mozku Pursana rozpadá… důvod, proč k tomu došlo, je však důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát, a vlastně je ve výsledku vodítkem k pochopení celé desky. K tomu se však dostaneme ještě později…
Nejdříve se podívejme na hudební stránku. Na první pohled člověk neví, co by měl vlastně očekávat, jelikož názvy písniček vypadají, jak kdyby je někdo prohnal legendárním vypatlátorem, což by mohlo působit maličko úsměvně, avšak samotná muzika aNgreNOST vůbec nic úsměvného není. Portugalci totiž hrají bezesporu seriózní black metal, který je navíc v jejich podání hodně chaotickou a dost těžce uchopitelnou záležitostí. Nemusíte se bát nějakého prasáckého zvuku nebo něco na ten způsob, z tohoto ohledu jsou vlastně aNgreNOST vesměs stravitelní – “Planet Muscaria” je těžce stravitelnou nahrávkou čistě z důvodu samotné hudební náplně.
Jak již bylo zmíněno, “Planet Muscaria” působí především strašně chaoticky. aNgreNOST se po většinu hrací doby pohybuje ve vyšších rychlostních obrátkách, skládají přes sebe velké množství různých motivů a nápadů. Rovněž se nepohybují v úplně klasickém odvětví žánru, a přestože jejich produkce stále k obsáhnutí své podstaty nepotřebuje jakékoliv přídomky a plně si vystačí pouze s pojmem black metal, je zvuk aNgreNOST zřetelně ovlivněn industrialem, dost často se zde objevují i různé klávesové plochy, ale pokud si pod black metalem s klávesami představíte muziku, která není tak ostrá jako klasická stylová podoba, zde tomu tak není. Oné zmiňované chaotičnosti a neuchopitelnosti rovněž zřetelně nahrává také delší rozpětí jednotlivých skladeb (i nad deset minut) a hlavně naprosté minimum zapamatovatelných momentů. Několik jich je, třeba jeden pár vteřin dlouhý působivý motiv s hezky zvonivou baskytarou v “SaTaNIOgOS” (cca dvě a čtvrt minuty), začátek “INTraVeNUS” nebo “vesmírné” klávesy v průběhu osmé minuty “abSUMardUk”, ale to je téměř celý výčet. V neposlední řadě také trochu zlobí více jak hodinová délka, což vstřebávání desky ztěžuje ještě více.
“Planet Muscaria” by se až doposud mohlo zdát jako spatlaný guláš bez nějakého valného řádu, vlastně se musím přiznat, že mi to tak docela přišlo taky. Aby byl člověk schopen nahrávku ocenit, jsou bezpodmínečně nutné dvě věci – musíte ji pochopit a přistoupit na její hru. To druhé je poměrně zřejmé – jednoduše na podobnou hudbu musíte mít buňku, pokud vám obdobné záležitosti alespoň trochu nic neříkají, jste tady bez šance, protože “Planet Muscaria” je prostě moc těžká deska na to, aby vás přesvědčila, že by vám to něco říkat mělo.
To pochopení je ovšem ještě zajímavější – a právě s tím se oklikou vracíme na začátek recenze, kdy jsem říkal, že důvody rozpadu aNgreNOST v 90. letech poskytnou vodítko k pochopení alba z roku 2013. Koncept “Planet Muscaria” a celé současné inkarnace skupiny totiž tkví v tom, do jaké životní situace svého času Pursan spadnul, protože ta byla také hlavní příčinou rozpadu kapely. Muzika aNgreNOST se totiž točí okolo tvrdých drog, předávkování, halucinogenů, sebepoškozování, psychickým problémům, NDE (Near Death Experience – prožitek blízké smrti), ale také odvykání závislostem a pobyty v blázinci či nemocnicích. Zjednodušeně řečeno, cesta na úplné dno a zase zpátky. Tím vším si hlavní postava aNgreNOST prošla a nyní to skrze “Planet Muscaria” ventiluje pomocí hudby. Žádné vymyšlené báchorky, nýbrž osobní zkušenosti. A právě s tímhle kontextem najednou celá ta roztříštěnost a neuchopitelnost desky začala dávat smysl. Již jsem řekl, že i mně zpočátku přišlo “Planet Muscaria” jako přeplácané nic, ale jak jsem zjistil kontext a podrobnosti celého konceptu, najednou všechny dílky skládanky zapadly do sebe. Možná vám to bude znít jako klišé nebo jen jako kec, ale je pravda, že když jsem získal povědomí o pozadí hudby, začal jsem “Planet Muscaria” záhy vnímat jinak, pochopil, oč zde běží, a především díky tomu se i výsledné hodnocení vyšvihlo citelně nahoru. A tam, kde dříve byl zmatek a hudební nelad, se najednou objevilo svým zvláštním způsobem pozoruhodné album. A pak že jde jenom o hudbu a texty a kontext nejsou důležité…
Jistě všichni známe ten pseudo-zlý black metal, který se snaží být extrémně temný, ale tak moc se mu to nedaří, až u toho člověk brečí smíchy. Tak přesně tohle jsou co do grafické prezentace Němci Streams of Blood. Když jsem poprvé viděl jejich fotky, tak jsem naprosto vážně vyprsknul smíchy… rozplizlé barvičky, všechno černobílé, neskutečné pózy a grimasy, jak kdyby zrovna tlačili na záchodě. Jednoduše to nejhorší, co si jen dokážete představit (to co je vidět, je ještě v normě oproti dalším).
Většinou platí, že když nějaká skupina nemá soudnost na fotkách, nemá ji ani hudebně, a přesně s tím vědomím – že dostanu nahrávku tak špatnou, že budu chtít vrátit čas a podruhé si ji nepouštět – jsem se také do náslechu pustil. Nicméně navzdory očekáváním a předpokladům a sebedebilnější prezentaci se z “Ultimate Destination”, druhého alba Streams of Blood, vyklubala záležitost až překvapivě dobrá a kvalitní. A to je od kapely, u jejíchž fotek si člověk prská smíchy na monitor, hodně velké překvapení.
Streams of Blood rozhodně nejsou žádní inovátoři a ani náznakem si na nic podobného nezkoušejí hrát. Jejich muzika, jak ji nabízí na “Ultimate Destination”, je vlastně “jenom” normální black metal. Důvod, proč si deska zaslouží tak vysoké hodnocení a proč hovořím o tak příjemném překvapení, tkví v tom, že ta necelá tři čtvrtě hodina má prostě parádní kule, tah na bránu, i přes zdánlivou jednotvárnost vůbec nenudí, skladby jsou mezi sebou jasně rozeznatelné, bez výjimky jsou dobré a uhánějí dopředu bez jakéhokoliv škobrtnutí. To je asi tak všechno, co zde najdete, jenže jak vidno, jsou případy, kdy něco i na první pohled tak triviálního bohatě stačí k tomu, aby nahrávka překvapila, potěšila a pobavila.
Stručně řečeno, “Ultimate Destination” je dost povedený black metal od kapely s naprosto příšernými fotkami. Pokud nejste vyloženě fandové žánru, asi se s tímhle počinem obtěžovat nemusíte a jeho neslyšení rozhodně přežijete, pokud si však chcete poslechnout nějakou slušnou žánrovku, která se nemá za co stydět, proč ne…
Jelikož jsem školou stále povinný a o prázdninách měl relativně volný program, rozhodl jsem se navštívit nějaký pražský podzemní koncert a spojit ho s návštěvou příbuzenstva. Vytipoval jsem si pár akcí a nakonec si vybral datum 29. srpna, kdy se měli v pražském Exit-Usu ukázat Kanaďané Sombres Forêts a dvojice českých předskokanů. Rozhodně to nebyla sázka na jistotu. Duo českých kapel Kraake–Wyrm mi do té doby nic neříkalo, avšak zvědavost spatřit kanadské Sombres Forêts, kteří letos objíždí první větší turné, zvítězila.
Teď už ale k samotnému večeru. Jelikož jsem na místo dorazil vzhledem k nepředvídatelnosti pražské dopravní sítě raději dříve, měl jsem ještě dobrou hodinku do doby, kdy se v klubu rozezněly první tóny kytar. Čas jsem využil k prozkoumání přilehlého okolí, podíval se, jak se daří nešťastné O2 aréně, kouknul na zápas ragbistů a vypsal si odjezdy nočních tramvají na zpáteční cestu, o té však později.
Při zahájení půlhodinového setíku Kraake mi hodinky ukazovaly nějakých 20:20, tudíž celý večer probíhal trochu ve skluzu. Tahle mladá mostecká sebranka má studiově za sebou zatím letošní demo a několik tuzemských koncertů. Když spustili svůj surový black metal, v blízkosti pódia se potulovalo nějakých 30 lidí, kdy polovina z nich vlastně netušila, že už všechno začalo. Kraake si dají kromě hudby záležet i na vizuální stránce a mimo corpse paintů se v akci objevily dva obrácené kříže a krev tekla proudem. I když muzika Kraake není žádná black metalová revoluce, celkem slušně se to poslouchalo. A ačkoli nemůže popřít svou trve image, záchvaty smíchu se mi vyhýbaly. Snad jen při zvučení, kdy Valfarin přepnula ze svého “civilního” hlasu na growl a spustila démonické “hovnoo”. Zvuk byl na první skupinu uspokojivý a úkol načít večer se ctí byl splněn.
Od o poznání zkušenějších Ústečáků Wyrm se čekalo víc než jen zahřát publikum. Kapela vystačila se svými nástroji a ač nevybaveni různými serepetičkami (sličná Arsay bohatě postačila), u mě byli o úroveň výš než jejich mostečtí sousedé. Navíc mě kapela přesvědčila zabrousit po své studiové tvorbě, i když na poslední desku bylo všude možně napliváno. Set uběhl rychle, vlastně byl dost krátký, možná jen o pár minut delší než vystoupení Kraake.
Když Wyrm odkráčeli z pódia, začalo čekání na ty, kvůli kterým snad každý investoval těch 250 korun… Sombres Forêts. A vyčkávání to bylo předlouhé. Po vyladění správného zvuku se totiž Kanaďáné odebrali do zázemí Exit-Usu na nezvykle dlouhou dobu. Lidé se mezitím začali přemísťovat ze zadních pozic až pod pódium a spousta z nich se nervózně rozhlížela, kde je Kanaďanům konec. Až po opravdu dlouhé době se zajímavě namaskovaní Sombres Forêts ukázali. V tu dobu bylo na hodinkách již hluboce po dvacáté třetí a všichni se obávali, zda tito depresivní black metalisté svůj set nezkrátí.
Upřímně jsem si nebyl jist, zda formace dokáže přenést svou brilantní atmosféru ze svých studiovek i do živého formátu. Navíc je třeba si uvědomit, že Sombres Forêts je vlastně jednočlenný projekt Annatara, kterého na jevišti doprovázelo duo hudebníku z Gris a dva další, pro veřejnost zatím neznámí muzikanti. Všechny obavy však vyvrátily první tóny, pětice hudebníků za to vzala zostra a Annatar a spol. silnou atmosférou omámily všechny přítomné. Jsem kapele vděčný, že odehráli spoustu kousků z nového “La mort du soleil”. Náhlé zvraty, kdy do odlehčené atmosféry uhodí čtveřice kytar a Annatarův fenomenální skřehot, byly naživo několikrát znásobeny. Zvuk byl slušný, možná bych ještě více vytáhnul vokální linii, ale to už záleží na vkusu každého posluchače. Sombres Forêts byli ten večer jediní, kteří do svého vystoupení zakomponovali i klávesy, dlouhou dobu osiřele stojící v rohu pódia. Ovšem jakmile za ně Annatar vzal, koncert se dostal do ještě intenzivnějších dimenzí. Bohužel poslední tóny zazněly poměrně brzy. Kapela se po hodině hraní s tajemným “Merci…” a hlubokým úklonem odebrala za upřímného potlesku do útrob klubu. Na druhou stranu se Kanaďanům nedivím, už další den hráli v Berlíně a nevím, jestli měli zrovna klidnou noc.
Při čekání na zpáteční tramvaj mě čekalo nemilé překvapení. Ano, spoj jsem si nezvykle vzorně našel, k mému údivu bylo o hodinu víc, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem šupal na nejbližší tramvajový uzel, kde jsem s vynaložením zbylých sil dostihl “tu pravou”. Hlavou mi běhala spousta myšlenek, jak vlastně zhodnotit takový intenzivní zážitek. Ano, pauza mezi před posledním vystoupením a kratší set Kanaďanů dojem z večera trochu kazily, ovšem hudebně to byla naprostá paráda a kvůli hudebnímu prožitku a hltání téhle bravurní atmosféry onen den do Exit-Usu těch 50 lidí přišlo.
Na světě jsou dvě věci, které jsou zcela jistě nevyčerpatelné – lidská blbost a zásoby norského black metalu. To první snad nemá cenu rozebírat, to druhé nás ovšem zajímá o něco víc. V Norsku žije přibližně 4,5 milionu obyvatel a black metalových projektů je tam asi stejně tak. Člověk jich zná spousty, ale pak stejně odněkud vyleze další nová smečka, která páchá hudební zlo již od 90. let. Přesně to je případ i Isvind, jejichž vznik se datuje na konec roku 1993 pod jménem Ice Wind, které ovšem příliš dlouho nevydrželo, neboť trio z Osla pod tímto názvem natočilo pouze jeden demáč “The Call of the Ice Wind”, pak svou sestavu zredukovalo na duo a přejmenovalo se na Isvind. Následovalo pár dalších demosnímků, jedno ípko “Muspellz Sónir” (1995) a nakonec velká deska “Dark Waters Stirs” (1996). Poté přišel rozpad na docela dost let, ale po čase se v roce 2011 vynořilo comebackové album “Intet Lever” a nyní dvojice Goblin a Arak Draconiiz přichází s třetím dlouhohrajícím počinem “Daumyra”…
Recenzovat album jako “Daumyra” je ve své podstatě strašně jednoduché a strašně těžké zároveň. Proč? Protože se jedná o nahrávku, jejíž celý obsah lze vlastně docela jednoduše shrnout do jedné jediné věty. To je – vcelku logicky – ona jednoduchá část. Ta těžší spočívá v tom, že až člověk řekne tu esenciální a zásadní větu, nebude mít po zbytek recenze moc co psát. Nicméně zaznít to musí, tak jdeme na to – “Daumyra” je typický severský black metal střihu 90. let v té nejkrystaličtější podobě a se vším, co k tomu patří. A tím je řečeno naprosto vše.
Ano, je to tak. Na “Daumyra” nenajdete nic jiného než staromilský black metal, který se nese v duchu let dávno minulých, jako by ta deska zapomněla, že okolo už proběhlo téměř 20 let. Věřím, že si všichni dokážete představit, jak to asi zní, protože něco podobného už asi každý z nás někdy v nějaké podobě slyšel. Mohlo by se tedy zdát, že se jedná o nepříliš originální záležitost pouze pro staromilce, což je vlastně i pravda, nicméně na druhou stranu… jsou případy, kdy bych v tom neviděl úplný problém, přičemž Isvind mezi takové právě patří. Možná to bude tím, že do jisté míry jsem také staromilec, starou black metalovou školu mám rád a svým způsobem jsou mi podobné nahrávky, které jdou vyloženě přímo proti proudu času, hodně sympatické a mají pro mě kouzlo. Z tohoto důvodu na mě zafungovalo i “Daumyra” – z čehož také nepřímo vyplývá, že takováhle alba mají smysl i dnes, protože svého posluchače si to najde.
Co se týče hudební stránky, nepřímo již bylo řečeno vlastně všechno. Norský pravověrný black metal byl vždycky hodně specifický, a přestože se jej mnozí snažili a stále snaží napodobit, místní skupiny vždy měly charakteristický zvuk a atmosféru, čímž disponují i Isvind a také se toho drží jako klíště. V hlavní roli se představuje syrový sound a mrazivé riffy; velká část “Daumyra” se nese spíše ve středním tempu, ačkoliv nějaké pořádně vichřice se samozřejmě také objeví, například hned v úvodní “Kast Loss”, kde palba nastoupí po téměř dvouminutovém intru, nebo “Specculum”. Někdy se Isvind vytasí s typickou severskou melodikou (“Burn the Kings”), jindy se zase pustí spíš do trochu (v uvozovkách) epičtější skladby jako třeba v případě “Myra”. Tím pádem je vlastně “Daumyra” i přes svou zdánlivou ortodoxnost dostatečně různorodé album, aby po celou svou délku dokázalo bavit.
Občas si člověk při poslechu vzpomene na nějakou jinou smečku, například ze začátku “Blodstorm” jako by na mě dýchnul dávný projekt Storm, jedna pasáž “The Dark Traverse” by se zase neztratila mezi pozdější tvorbou Taake, nicméně celkově se dá tvrdit, že “Daumyra” má dostatečně vlastní ksicht na to, aby to znělo původně, byť – jak již několikrát zaznělo – se Isvind drží svého kopyta a drhnou black metal podle receptu, který již byl dávno vynalezen. Na druhou stranu, u kapely, jež právě v té době už existovala a hrála, se to dá pochopit. Jediného vybočení z nastavených mantinelů (nebudeme-li počítat již zmiňované intro “Kast Lost”, jež se skládá z šumění větru a deště) jsem si všiml až v úplně závěrečné “Klabautermann”, kdy se na chvilku ozve čistý vokál.
Myslím, že je dost zřejmé, komu je nahrávka určena. Pro posluchače, kteří jsou v black metalových hvozdech spíše turisté, to rozhodně nebude žádné terno, bez problémů si i nadále vystačíte se Satyricon nebo Immortal. Kdo se ovšem řadí mezi příznivce čistokrevného black metalu pěkně postaru, toho dle mého skromného názoru nemůže “Daumyra” zklamat, jelikož nabízí přesně to, co se fanouškům podobné muziky líbí, a navíc to nabízí v kvalitě více než dobré.
Země: Německo Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 20.9.2013 Label: Rebellion Records
Tracklist:
01. Home Is Where the Heart Is
02. Dorothy
03. Desoriented
04. On Bloodshed
05. L’auberge d’ésolation
06. The Sainthood of the Fallen
07. Ave Maria
08. Contagion
09. Agnus dei
10. Ich hasse ein bisschen die Welt
Ačkoli si troufám tvrdit, že německou kapelu Desolation (neplést s řadou dalších formací stejného jména) asi moc lidí nezná, považovat ji za bandu nezkušených začátečníků není určitě na místě, protože vznik kapely se datuje až někam k roku 1994. A jelikož se za těch skoro dvacet let ani moc neproměnila sestava, vypadá to na stabilní spolek, který sice nikam nespěchá (Desolation mají na kontě jen dvě řadová alba z let 1999 a 2006), ale čas od času něco vyplodí. A jelikož se za ty roky kapela zvládla udržet na scéně, na mysl se vkrádá myšlenka, že to asi bude mít něco do sebe. A nač čtenáře dále napínat – ono to do sebe skutečně něco má.
Netuším, jakým materiálem se Desolation prezentovali na svých předcházejících počinech, každopádně jejich novinka “Desoriented” je žánrově vesměs čistý, na kytarách a klávesách vystavěný symfonický black metal, kterého se s koncem období druhé black metalové vlny vyrojila spousta, dlužno však dodat, že podstatná část z toho nestála ani za zlámanou grešli. Desolation se ale minimálně v tomto případě podařilo dát dohromady materiál, který ač ctí všechna žánrová pravidla a prakticky se nesnaží jakkoli vybočovat, má dostatečnou úroveň na to, aby ho posluchač rovnou nevyhodil z okna. Čím to? Z alba je slyšet zřetelná skladatelská vyzrálost a schopnost napsat dobré instrumentální linky a poskládat je dohromady tak, aby si navzájem pomáhaly a ne si podrážely nohy, jak se nezřídka kdy děje u méně zdatných hudebníků. Ačkoli nemohu tvrdit, že by byla “Desoriented” kdovíjak vyrovnaná a zdaleka ne vždy všechno funguje na jedničku, obecně lze tvrdit, že to deska, kterou táhnou vpřed dobré nápady a kvalita jednotlivých skladeb se přímo odvíjí od toho, jak moc se v daném případě urodilo a kolik těch dobrých nápadů konkrétní skladba obsahuje. Výraz totiž kapela v podstatě nemění a na celé ploše alba pracuje s velmi jednotnou atmosférou.
Na atmosféru je zde kladen dost velký důraz, ale rozhodně nejde o ukázku rozmáchlého atmosférického black metalu, jaký na svém posledním počinu předvádějí třeba takoví Lunar Aurora (věčná škoda, že to zabalili). Tady se místo vytváření nekonečných hudebních ploch více riffuje, hudba je to členitější a co si budeme povídat, ne až tak působivá a snad i trochu přístupnější než dílo těch interpretů, od kterých se zde snažím “Desoriented” odlišit. To by ovšem zásadně vadilo jen v případě, že by se Desolation chtěli takovým interpretům přiblížit, což zde evidentně záměrem nebylo. Albu to tedy na přitažlivosti nijak zvlášť neubírá, zejména když může nabídnout i jiné zajímavosti. Tím mám na mysli především trochu maniakální vokální polohy, které mi sice možná krapet evokují šílený přednes Seregora z Carach Angren, ale desku rozhodně oživují (viz střed “Dorothy”). Co mě ale na celém počinu zaujalo nejvíc, to jsou momenty, kdy se vhodnou kombinací působivě odrecitovaných replik, skvělé hudby okolo a zkušené práce s dynamikou podařilo dosáhnout nálady, kterou bych čekal spíš od zavedených mistrů než od prakticky neznámé hannoverské kapely. Právě zde se skrývají největší trumfy desky a není divu, že právě tyhle pasáže skladeb jako “Desoriented”, “L’auberge d’esolation” nebo “Agnus dei” tvoří valnou část důvodů, proč si člověk tu kterou skladbu zapamatuje.
Jak už jsem ale výše naznačil, zdaleka ne celá deska je na tom tak dobře. Těch vyloženě skvělých momentů je zde jen pár, zbytek si tedy musí vystačit sám o sobě a tady tak trochu padá kosa na kámen. Skutečně dobrá mi přijde jen dvojice “L’auberge d’esolation” a “Agnus dei”, a ačkoli jsou tu i další podařené skladby, nejsou evidentně až tak dobré, abych je byl schopen z první pojmenovat, a dobře polovina desky to nedotáhne na lepší hodnocení než solidně provedený standard. Musí se ale uznat dvě věci, které ve výsledku “Desoriented” přidávají na atraktivitě – zaprvé jde i ten slabší materiál bez problémů poslouchat a občas se z něj dokonce vyloupne i nějaký dost obstojný nápad a za druhé je tracklist poskládán tak šikovně, že ty opravdu dobré věci hodně potěší a těch ne až tak povedených není pohromadě nikdy tolik, aby stihly začít přehnaně nudit. V praxi to vypadá tak, že když si člověk bez nějakých žhavých očekávání desku pustí, zkraje je celkem příjemně potěšen, že to rozhodně není odpad, a je zvědavý na to, co přijde dál. První náznak, že jde o dobrý materiál, přichází se vzpomínanou střední pasáží “Dorothy” a vzápětí i s titulním válem. Doposud stoupající tendence trochu zpomalí s “On Bloodshed”, ale jen proto, aby vzápětí lépe vynikla jedna z nejlepších skladeb desky, “L’auberge d’esolation”, po které však následuje další uklidnění teď již poměrně namlsaného posluchače. Samotný závěr ale už zase graduje až k druhému vrcholu v podobě skladby “Agnus dei” a je jen škoda, že s ní celé album také nekončí. Závěrečná “Ich hasse ein bisschen die Welt” totiž sice není špatná, ale chybí jí něco, co by ji vytáhlo nad ten slušný průměr. Obecně lze ale tvrdit, že druhá polovina alba je silnější a posluchač se tedy má skoro pořád na co těšit.
Album “Desoriented” je dílo, které je moc dobré na to, abyste to bez delšího přemýšlení sestřelili, ale jeho větší část na druhou stranu nenabízí zas až tak dobrý materiál, aby si to celé zasloužilo vyloženě vychválit. Těch několik výborných skladeb, pasáží, řada obecně dobrých nápadů a v neposlední řadě i zjevná zručnost, s jakou byla deska složená, v tom ale zase dělají chaos, a pak si vynášejte známky. Střízlivě uvažující část mé osobnosti radí vynést 6,5, protože to kolem a kolem skutečně není žádný velký zázrak. Optimistický hudební fanda mi ale šeptá do ucha, abych nešel pod sedm, protože přes všechny nedostatky je “Desoriented” velice sympatický počin, za který by si kapela zasloužila stejně sympatické hodnocení. A jelikož bylo dneska opravdu hezky a mám celkem dobrou náladu, budu pro jednou hodný a nakonec úsilí, jaké Desolation do tvorby své novinky vložili, ocením hezkou sedmičkou. Příjemné překvapení, jakým se “Desoriented” ukázalo být, se totiž počítá.
Země: Velká Británie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 2.9.2013 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. The Compass Awakes
02. Immoral Compass to the World
03. Astronomy in Absences
04. Imperial Jackals Hand
05. Flames 1918
06. An Enigma in Space and Time
07. Who Watches the Watchers
08. Conjure Me
09. Ascending Through Darkness
10. The Vanguard
11. The End of Everything
12. The Compass Remains
Alba, která člověku přijdou na recenze, jsou v drtivé většině případů sázkou do loterie. Občas máte štěstí a na stole vám přistane nahrávka, která příjemně překvapí, občas máte hodně velké štěstí a dostane se vám do ruky opravdu fantastická deska, jindy ale zase máte smůlu a skončíte s takovým tím albem, o němž v recenzi napíšete, že vás to bohužel ničím nezaujalo, a večer kámošům v hospodě u piva řeknete, že to byla pěkná sračka – a přesně tohle je případ Eibon la Furies, jejichž druhý dlouhohrající počin “The Immoral Compass” mě jaksi bohužel ničím nezaujal…
A přitom musím říct, že jsem se na poslech vlastně docela těšil. Žánrová škatulka slibovala, že bych měl od Britů čekat jakousi míchanici industriálního a ambientního black metalu. Samotní Eibon la Furies pak o sobě tvrdí, že je jejich hudba kombinací avantgardního black metalu, dark rocku a klasické atmosféry. To zní – alespoň pro mě – všechno hrozně slibně. Jenže jak bych od něčeho podobného čekal hodně zajímavou a kvalitní záležitost, v podání Eibon la Furies je to spíš nepříliš přesvědčivá směska nepovedeného zparchantěného black metalu, který se snaží vzbudit dojem, že jde o něco víc, ale výsledek je dost křečovitý a velmi rozpačitý. Pracovně jsem si tu produkci Eibon la Furies nazval cirkusovým black metalem, protože tomu se samotné album blíží mnohem víc.
Eibon la Furies jsou dozajista avantgardní v tom smyslu, že přes sebe skládají velké množství motivů, jejich nahrávka je pestrá, nedrží se jednoho mustru a je poměrně obtížně žánrově definovatelná. Kapela se snaží posluchače nenudit, neustále mu nabízet nějaké nápady a dělat všechno pro to, aby byly choutky i těch náročnějších ukojeny. Do boje vyrážejí nejen s proměnlivou metalovou stránkou, ale i s relativně pestrým rejstříkem kláves. Tohle všechno je dozajista hodně chvályhodné a u jakékoliv jiné skupiny bych to normálně všechno říkal, abych vás přesvědčil, že jde o dobrou věc, protože si podobného přístupu obecně dost cením. A většinou také platí, že kdo se k něčemu podobnému uchyluje, má to v hlavě po hudební stránce srovnané a dokáže nabídnout zajímavou nahrávku. Tedy, až doposud jsem si to myslel…
Upřímně si nepamatuji, jestli jsem vůbec někdy narazil na kapelu, jejíž hudba zní ze samotného popisu tak lákavě a slibně, ale samotný výsledek pak působí s prominutím tak kreténsky. Těžko říct, kde se stala chyba, ale “The Immoral Compass” na mě působí jako nahrávka skrz naskrz špatná, byť možná v základě s dobrým záměrem a přístupem. Jenže množství nápadů ještě neznamená také množství dobrých nápadů. Těch opravdu slušných je totiž minimum, většina – a tím pádem i celek obecně – působí hodně křečovitě, jako by Eibon la Furies všechny ty motivy na sebe roubovali násilně, jako kdyby za každou cenu chtěli znít chytře, ale prostě na to neměli. Ve finále to tím pádem zní spíše jako nepovedený vtip, ale rozhodně ne jako kvalitní a inteligentní deska, která asi byla záměrem.
Celkovému dojmu vůbec nic nepřidává ani hodně prapodivný sound alba. “The Immoral Compass” totiž zní… nevím, jak to pořádně vysvětlit, není to nějak vyloženě zahuhlané, ani se nedá říct, že by byl nějaký nástroj utopený, ale celek působí jakoby přebasovaně, kytary znějí jak z roku raz dva. Nedovolím si odhadovat, jestli to je tak omylem, nebo jde o nějaký umělecký záměr, ale deska mi tím pádem totálně nesedla nejen hudebně, nýbrž i zvukově. Třešničkou mizérie na tomhle přeplácaném dortíku špatnosti je pak vokál. Nemůžu si pomoct, ale Lord Eibon Blackwood podle mě při vší úctě zpívat prostě neumí, spíš mi to zní, jak když chrchlá člověk s pekelnou rýmou.
“The Immoral Compass” je jako když se vyzvracíte z chutného jídla. Ingredience jsou tu vlastně taky dobré, ale výsledek je stejně jenom blitka. Možná, že si to svoje fanoušky najde – nic proti tomu, dobře pro ně, pokud se jim to bude líbit, dobře pro kapelu, že se někomu bude líbit. Z mého pohledu ovšem Eibon la Furies nahráli naprosto zbytečný počin, jehož poslech považuji za ztrátu času.
Není to žádné tajemství, ostatně i na Sicmaggot už se o tom mluvilo hodněkrát, ale současná polská black metalová scéna prostě aktuálně patří na špičku svého žánru a nachází se na ní spousta zajímavých skupin. Velmi zajímavé je v jejím rámci i počínání kapely Massemord, jejíž členové jsou skoro až neuvěřitelně aktivní – ostatně jen v téhle rubrice se s nimi setkáváme za poslední dva měsíce již potřetí, protože tu proběhlo nové EP spřízněných Furia a také debut projektu Night of the World, na němž se jeden člen podílí. Nyní teda znova, tentokrát pod hlavičkou Massemord…
Massemord původně začínali jako čistá sypačka – takovou podobu měla muzika kapely na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. Nutno ovšem zmínit, že to byly parádní věci. Na třetím počinu “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope” ovšem Massemord značně otočili a vydali se doposud neprozkoumaným směrem v rámci jedné extrémně dlouhé a monotónní kompozice. Z mého pohledu šlo o fenomenální záležitost, která zcela právem dostala jednu z prvních 10/10 na Sicmaggot vůbec. Novinka “A Life-Giving Power of Devastation” je jakýmsi průsečíkem mezi původním čistě black metalovým soundem kapely a stále ještě experimentálními choutkami.
To zní na první pohled jistě lákavě a ve výsledku “A Life-Giving Power of Devastation” opravdu je dobrým albem, nicméně se musím přiznat, že mně osobně to nechutná tak moc, jak jsem očekával, a až oslavné reakce, jakých se desce běžně dostává, mi přijdou nadnesené, zejména v porovnání s geniálním veledílem “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope”. V jádru se mi novinka pořád líbí a rozhodně nemůžu tvrdit, že by šlo o zklamání v tom smyslu, že bych to nechtěl poslouchat, ale na druhou stranu pořád musím říct, že jsem čekal víc, byť některé songy jsou vážně skvělé (hlavně “Towards Divine Anticlimax”) a některé další pasáže v rámci zbylých písní jsou také kulervoucí. Ale pořád je to na hodně poctivou sedmičku, o tom žádná.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 16.8.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Night Vision
02. De profundis
03. Black Flames March
04. All That May Bleed
05. The Child Must Die
06. They Rode On
07. Sleepless Evil
08. The Wild Hunt
09. Outlaw
10. Ignem veni mittere
11. Holocaust Dawn
Watain byli svého času kapelou, kterou jsem vážně hltal a poslouchal ji téměř denně. To bylo především v období okolo vydání (z dnešního pohledu evidentně přelomové v kariéře kapely) desky “Sworn to the Dark”, jež nabídla excelentní black metalovou jízdu, která v mém osobním žebříčku nakonec vystoupala na jednu z nejvyšších pozic v roce 2007. Dodnes tu desku sem tam s obrovskou chutí protočím a pořád to má koule – skvělá atmosféra, výtečné nápady, chytře napsané skladby. Po hudební stránce byla pro švédské pekelníky přelomová v tom, že Watain se na ní mírně odpoutali od svého dřívějšího vyloženě undergroundového výraziva a nabídli black metal stravitelnější i širšímu publiku. Stačí si pustit kupříkladu pustit debut “Rabid Death’s Curse” a po zvukové i kompoziční stránce jasně uslyšíte, co mám na mysli. Watain to ovšem udělali chytře, neztratili svou tvář, stále šlo poznat, že jde o tu stejnou skupinu, a sotvakdo z black metalové scény je mohl považovat za zaprodance – jednoduše opravdu přirozený a uvěřitelný vývoj, který nakonec přinesl své ovoce. Se silnou a na svůj žánr relativně stravitelnou nahrávkou v zádech a s podporou vydatného koncertování jméno Watain narostlo…
“Now hear me, son of man; I too have shed tears for thy suffering. Yet tears of pity, they were not! They were tears of joy!” (All That May Bleed)
…a následující počin “Lawless Darkness” byl už bez přehánění očekávaný. Zpočátku jsem jej sice drtil s velkým zanícením, nicméně postupně se ukázalo, že tohle album zdaleka není tak silné jako “Sworn to the Dark” a zdaleka zkoušku časem neobstálo s takovou ctí jako jeho předchůdce. Ano, některé songy jako “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Total Funeral” a hlavně kolosální “Waters of Ain” byly parádní, ale celku cosi chybělo. Přesto Watain vyrostli ještě výše, ještě rozšířili svou fanouškovskou základnu a s nadsázkou se stali velkou kapelou. Jenže díky ne moc záživné nahrávce a otravnému hypu, který se kolem nich vytvořil, mě Watain postupem času přestali tak moc bavit. Ne, že bych na jejich muziku úplně zanevřel, ale trochu jsem z ní vystřízlivěl, už jsem ji nežral tolik a začal se na ni dívat s trochu větším odstupem, byť vše od “Sworn to the Dark” dozadu pořád považuji za kvalitní věci. Od nové desky “The Wild Hunt” už jsem toho ovšem moc neočekával…
Tak nějak jsem čekal, že “The Wild Hunt” se ponese ve stejném duchu jako “Lawless Darkness”, čili že více či méně bude jen stavět na základech, které Watain položili se “Sworn to the Dark”. S tímhle jsem k poslechu přistupoval, první zveřejněné skladby “All That May Bleed” a “The Child Must Die” tuto tezi jen podpořily, a když už jsem samotnou desku konečně pustil, její začátek také. Jak se ovšem ukázalo záhy, ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá. Každopádně rozjezd “The Wild Hunt” se nese ve víceméně klasickém duchu, na jaký jsme od Watain v posledních pár letech zvyklí. Výjimkou je pouze první instrumentální skladba “Night Vision”, jež staví na rozvážnější atmosféře a postupně graduje až do skvělé kytarové práce plné výtečných melodií… ale není to nic, kvůli čemu by člověk hned šílel, vždyť by se to taky mohlo brát “pouze” jako rozmáchlejší intro, byť hodně povedené. Následující “De profundis”, “Black Flames March”, “All That May Bleed” a “The Child Must Die” už však jedou podle zajetého mustru, jak již bylo zmíněno, čili povětšinou docela chytlavý black metal s parádně pekelnou atmosférou. Ale na druhou stranu, musí se nechat, že pořád to funguje lépe než většina těch “klasických” válů na “Lawless Darkness”, spíš jako by se ty písničky svou kvalitou obracely za “Sworn to the Dark”, což je dozajista pozitivní věc. Sem tam se sice i v nich ozve hodně zajímavá kytarová melodie, ale člověka znalého předchozí tvorby tohle nijak zvlášť nerozhází, jelikož zrovna melodiku Watain vždy uměli vkusně využívat a jejich sóla jsou prostě úžasná. Zde to v tomto ohledu dokazuje hlavně “All That May Bleed” ve své druhé polovině s pár moc pěknýmu detaily, byť to zdaleka není to jediné, co song nabízí.
Přibližně v téhle době, po nějakých 25 minutách hrací doby, jsem už byl přesvědčen, že “The Wild Hunt” bude tím, co jsem očekával, ale o to větší byl šok, když dohrála “The Child Must Die” a Švédové spustili “They Rode On”, s níž mi doslova zavřeli hubu a ukázali, že rozhodně ve své tvorbě ještě neřekli vše a že ještě pořád umí posluchače setsakra překvapit. “They Rode On” je totiž regulérní rocková balada – a jakkoliv by takové spojení mohlo u skupiny jako Watain znít na první pohled jako něco nepředstavitelného nebo dokonce nepatřičného, realita je na tom přesně opačně. Ta skladba je jednoduše fantastická, má neuvěřitelnou atmosféru, je nádherně vygradovaná (finále je vážně skoro až na mrazení v zádech) a procítěná, ale ani na jedinou vteřinku nesklouzává ke kýči, ba naopak je uvěřitelná, přirozená a funguje jak v rámci alba, tak i v rámci celé estetiky Watain, jako by k té kapele baladické vyznění, čistý vokál a dokonce ženský zpěv (!) v pozadí pasovaly odjakživa. Pro mě osobně naprosto jednoznačný vrchol “The Wild Hunt”.
“Say goodbye to the light. Come twilight, come dark night.” (They Rode On)
Přestože s následující “Sleepless Evil” Watain opět spustí black metal – a dokonce rovnou s jednou z nejagresivnějších písní na celé nahrávce – ještě není všem překvapením konec. Další totiž přichází hned vzápětí s titulní “The Wild Hunt”. Ačkoliv zde se už nejedná o takovou stylovou odbočku jako v případě “They Rode On” a song se dá bezesporu nacpat do black metalového šuplíku, i tak nabízí prvky a atmosféru, které byly kapele na předcházejících albech cizí. Především je skladba mnohem epičtější, než je člověk od Watain zvyklý, objevují se zde sbory a opět také čistší vokál, s nímž Erik Danielsson dokazuje, že v hrdle zdaleka nemá jenom svůj charakteristický jedovatý štěkot. A právě tyto zpívané pasáže jsou opětovně fenomenální, Watain zase skvěle pracují s gradací a co do tempa pomalou píseň trpělivě budují do další výborné kompozice. Rozhodně bych se přimlouval za to, aby se na další desce Watain nebáli použití čistého vokálu ještě o kousek rozšířit… ne o moc, aby neztratili svou tvář, přece jenom je to spíše koření, ale vpravdě úžasné a jak “They Rode On” a “The Wild Hunt” ukazují, i tudy vede cesta, kudy lze uniknout tvůrčímu stereotypu, jenž sužoval “Lawless Darkness”.
A ještě jedno překvapení – i když už menší – přichází s “Outlaw”. Většina písně se nese opět v klasickém duchu, avšak náznakem v začátku a pořádně v závěru songu Watain vytasí jakousi rituální šamanskou pasáž s výraznými bicími – a opět se jedná o moc dobré ozvláštnění. Srandu nezkazí ani druhá instrumentálka “Ignem veni mittere”, jež se svým výrazem – hlavně v první polovině – asi nejvíce blíží “They Rode On”, ačkoliv je metalovější a – jak již bylo řečeno – instrumentální. Každopádně mi přijde malinko škoda, že v téhle chvíli “The Wild Hunt” nekončí, protože by “Ignem veni mittere” byla perfektním finále. Namísto toho však přijde ještě jeden kus “Holocaust Dawn”, který je rozhodně dobrý, až na klidnou vsuvku ve své střední části je to zase již známá tvář Watain, určitě se mi ten song líbí, ale osobně bych jej asi radši umístil na předposlední pozici. I když možná to byl záměr, aby “The Wild Hunt” skončilo rychlým black metalem, který se v samotném závěru po zmiňovaném vyklidněném intermezzu opět ujme slova.
Jestli lze “The Wild Hunt” popsat jedním jednoduchým slovem, pak je to zcela jistě – překvapení. A hodně příjemné. Zatímco od “Lawless Darkness” jsem svého času čekal až moc a po opadnutí prvotního nadšení to album neobstálo, od “The Wild Hunt” jsem zase nečekal skoro nic a deska mi mírně pošramocenou důvěru ve Watain zase vrátila. Rozhodně bych netvrdil, že skupina nějak výrazně otočila stylovým kormidlem a hnula se do úplně jiných vod, vždyť velká část nahrávky nabízí přesně to, na co jsme od Watain posledních pár let byli zvyklí, jenže je to tentokrát na lepší úrovni než posledně (obecně co se celku týče, jisté jednotlivé dílky “Lawless Darkess” jsou jinak samy o sobě rovněž výborné) a Švédové to navíc dokázali velmi šikovně okořenit poměrně nepředvídatelným způsobem. Ačkoliv z celkového pohledu ta překvapení zabírají menší prostor než typické black metalové výrazivo Watain, i tak tím kapela dokázala výrazně změnit a obohatit celkový ráz alba natolik, aby šlo o nahrávku bezesporu vynikající.
