Neděle, jejíž večer patřil dalšímu pokračování Infernal Party, kterou již tradičně pořádají pražští Nocturnal Pestilence pod hlavičkou Czech Metal Support, pro mě byla už tak dost náročná, a když jsem zjistil, že se koncert opravdu nekoná až v pondělí, jak jsem byl kdovíjak dlouho přesvědčen, div jsem si nezačal pohrávat s myšlenkou, že bych svou účast bohapustě odložil na neurčito (čti: vykašlal bych se na to). Jenže co čert nechtěl, hlodavá novinářská zodpovědnost opět zaúřadovala a spolu s mojí touhou konečně navštívit koncert rakouských blackařů Locus Neminis bez většího úsilí rozhodla – čert vem dehydrataci a těžký spánkový deficit, jde se za kulturou!
Celá akce se měla uskutečnit v žižkovském Matrixu, ale po příchodu na místo se mě zmocnily obavy, jestli jsem si vše nastudoval správně. Mřížovaná brána zavřená, dveře do klubu sice otevřené, ale bez jediné známky, že by se uvnitř mělo něco dít… Leč nějaký rámus se z hlubin klubu přeci jen ozýval, a tak jsem se vydal zjistit, zdali nejde železná překážka někudy obejít. Šla. Do klubu jsem se tedy přeci jen dostal, leč poněkud později, než jsem měl v úmyslu, neboť mi shoda nešťastných náhod a záškodnická činnost podlých zaměstnanců dopravního podniku zkrátily set prvních vystupujících, Slováků Revenge Division, na jen o něco málo více než poslední skladbu. I za těch nemnoho minut jsem však stihl nabýt dojmu, že Revenge Division opravdu umí. Jejich energický mix thrashe, heavy metalu a kdoví čeho ještě mě totiž strhnul takřka okamžitě. Popravdě mě docela překvapilo, že se dnes mladá kapela odhodlá k experimentům s maidenovskými riffy a výsledek je přitom opravdu slušný. Nebývá to pravidlem. Doufám, že někdy příště věnuji Revenge Division víc času, protože tentokrát mě velmi obstojně navnadili.
Když Revenge Division dohráli, trochu jsem se rozhlédl po okolí. Už na příchodu mi přišlo, že Matrix zeje prázdnotou a bližší ohledání tuto domněnku jenom potvrdilo. Drtivou většinu přítomných tvořily samotné kapely, a jestli se počet platících vůbec přiblížil desítce, byl to ještě docela úspěch. Přemítání nad důvody, proč se lidé nedostavili ani při neuvěřitelně benevolentně nastavené cenovce, však uťalo druhé vystoupení večera, které dostali na starosti mladí Rakušané Locus Neminis. Tvorba téhle nedlouho působící kapely mě zaujala už před nějakou dobou a poté, co jsem v září loňského roku proti všem předpokladům nakonec propásl šanci být u jejich premiéry před českým publikem, jsem byl náramně zvědavý, jestli jejich atmosférický space black zafunguje i naživo. Nač to protahovat – už první minuty mě ujistily, že určitě zklamaný nebudu. Locus Neminis totiž navzdory prázdnému sálu zahráli výborně a plně ospravedlnili moje naděje do nich vkládané. Na pódiové prezentaci sice bylo trochu znát, že se kapela věnuje spíše vlastní hudbě a jejímu preciznímu živému provedení, ovšem dovedu si představit, že pokud pánové trochu zapracují na nějaké nenásilné a decentní image, která by vhodně doplňovala jejich majestátní hudbu, mohou směle vyrazit na pódia velkých žánrových festivalů. Pokud budou i tam předvádět takové výkony, jaký se jim povedl v Matrixu, troufám si tvrdit, že za pár let mohou triumfovat.
S koncem vystoupení Locus Neminis se večer přehoupl do své druhé půle a na řadu přišla kapela pořadatelská – pražská jistota Nocturnal Pestilence. Na předchozí Infernal Party na mě tahle skvadra zanechala velmi dobrý dojem a nejinak tomu bylo i tentokrát. Řádným kytarovým nářezem podložené zpěvy výjimečným hlasovým fondem obdařené sympaťačky za mikrofonem i tentokrát slavily úspěch, i když kapela hrála jen pro několik málo přítomných. Jediné, co mi občas malinko vadilo, byla jistá míra jednotvárnosti, kterou jsem v některých skladbách postřehl, ale zbytek setlistu tenhle drobný nedostatek úspěšně vyvažoval, takže moje spokojenost nedoznala významnějších trhlin. Že vystoupení Nocturnal Pestilence opravdu stojí za návštěvu, jsem se tedy definitivně přesvědčil a věřím, že jsem tuhle kapelu neviděl ani zdaleka naposled.
Konec koncertu Nocturnal Pestilence značil jediné – na programu večera už zbývalo jen vystoupení headlinera – španělských death/blackařů Noctem, kteří zahráli již předešlého dne na Metalgate Czech Death Festu. Shodou okolností jsem u toho byl rovněž přítomen a popravdě jsem si odtud na Noctem neodnesl nikterak pozitivní vzpomínky. Jenže ať už jsem Noctem očekával s jakkoli velkou skepsí, v Matrixu se jim podařilo můj dojem podstatně vylepšit. Ano, pořád si stojím za tím, že jejich hudba svou kvalitou určitě nedosahuje výsledků, kterými se kapela honosí po stránce vypiplané zloimage, ovšem ve výsledku se mi jejich set docela líbil. Díky parádnímu zvuku bylo dokonce slyšet, co který nástroj hraje a muzika jako taková se ukázala být naživo celkem záživnou. Jelikož na mě začala ztěžka dopadat únava, tak se moje reakce omezily na poklepávání nohou a kývání hlavou, ale v tomto kontextu to bylo vyjádření spokojenosti. Nečekal jsem, že za ni budu vděčit zrovna Noctem…
Jak vidno, Infernal Party: Revelation mohla být opravdu skvělou akcí, což se po hudební stránce koneckonců povedlo. Bohužel, tristní návštěvnost zapříčinila, že jsem si odnesl ani zdaleka ne tak silné dojmy, jaké měla tahle událost potenciál zprostředkovat. I tak ale patří Czech Metal Support respektive Nocturnal Pestilence velký dík za její zorganizování a zároveň přání pevných nervů, které jsou k tak chvályhodné činnosti potřeba v nezanedbatelných objemech. Na shledanou příště!
Poslední dobou si říkám, že bych měl asi přestat jezdit na festivaly. Samo o sobě je to drahé, ale pak tam narazím na kapelu, která mě totálně odrovná a shodou náhod hraje do týdne v Praze, a to za vesměs příjatelnou cenu. Peněženka je pak zralá na linku důvěry a já místo teplého oběda žeru rohlíky se salátem. Ale to sem nepatří. Kdo četl report z Ragnarök festivalu, správně tuší, že tentokrát byli hlavním tahákem američtí Nachtmystium, které na jejich evropském turné podpořili Němci Dark Fortress a další dvě kapely, o kterých jsem nikdy neslyšel. Po možnosti uzavřít prodloužený víkend v takové společnosti jsem tedy sáhl bez sebemenšího přemlouvání a obtěžkán batohem a pytlíkem gumových medvídků jsem z do Prahy se navrátivšího autobusu zamířil přímo do Modré Vopice, kde se v paprscích podvečerního slunce začínalo schylovat k mimořádné události…
Na místo jsem dorazil poměrně včas, ale stejně mě překvapilo, že krom zevlujících kapel není přítomen ještě nikdo, kdo by vypadal jako platící fanoušek. K prvním příchozím jsem se tak připojil až o nějakou půlhodinku a pytlík gumídků později a pomalu zapadající slunce jsem vychutnával ve společnosti jen pomalu houstnoucího hloučku návštěvníků a jednoho sjetého a prašivého bezdomovce, který přišel, ohmatával vše okolo a nikdo se neměl k tomu, aby ho nasměroval někam, kde by nemohl napáchat žádnou škodu. Start první kapely Phlefonyaar mě tedy celkem příjemně vytrhl z letargie a já jsem si to nasměroval dovnitř klubu. Jenže dlouho jsem tam nevydržel a už v průběhu druhé skladby jsem zase utekl. Proč? Protože to bylo hrozné. Tři maníci na pódiu se svým mixem grindu a death metalu mi nedali sebemenší důvod k setrvání – muzika se mi nelíbila, zvuk byl dost mizerný, kapela nebyla příliš sympatická, a tak jsem se rozhodl ušetřit své uši úprkem ven, kde se mezitím začalo smrákat. Následná debata s bandou kamarádů mi moje dojmy jedině potvrdila, takže to asi opravdu nebude mým pokřiveným vnímáním světa. Jen pro ilustraci – Phlefonyaar hrají od roku 1996 a na svědomí mají akorát čtyři dema. Je to sice underground jak bič, ale to je asi tak všechno…
Následovalo první skutečné black metalové zlo v podání druhých a toho večera posledních Britů Verdelet. Pod pódium jsem se sice vypravil více méně z povinnosti, ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Sice větší sbírku klišé aby člověk pohledal, ale muzika poslouchat šla, a když to člověk nebral moc vážně, mohl se dobře bavit. Bod navíc ode mě dostává holohlavý zpěvák s apartní kapuckou, jehož upřímná oddanost tvorbě Verdelet a komunikace s první řadou byly prostě dojemné. Zvuk se také celkem vydařil, a i když bych si cédéčko téhle kapely asi opravdu nekoupil, naživo mi přišli jako milý a osvěžující prvek celého večera, což je v případě ortodoxního satanistického black metalu docela paradox.
S Verdelet skončila i pomyslná první polovina večera a od té doby už byla na programu jen první liga. Protože se venku stihla udělat docela zima, lidé se postupně přesunuli do útrob klubu, který se tak docela naplnil. S návštěvností na srpnových Unexpect to sice srovnávat nešlo, ale alespoň mě opustily obavy, že nás bude pod pódiem blbnout deset. Podmínky se tedy sešly obstojné a na programu večera následující Dark Fortress slibovali solidní zážitek. Očekávání ukončily první tóny, které Dark Fortress pustili do příchozích, a poprvé toho večera jsem si řekl, že je to opravdu dobré. Bohužel, postupem času mě tento dojem začal opouštět, aniž bych si byl úplně jistý příčinou. Ve srovnání s perfektní show na Ragnaröku to ale byla vážně bída. Jediné, co se mi podařilo v té šílené hlukové kouli rozeznat, byly základní rytmy a s nimi jsem si celou dobu rozhodně nevystačil. Při čtvrté skladbě jsem to vzdal, objednal pivo a šel se posadit někam, kde nehrozilo poškození sluchu šíleně vyhulenou hlasitostí. Na Dark Fortress jsem se opravdu těšil, ale tohle mě neuspokojilo ani trochu. Trpké je to dvojnásob při pomyšlení, jakým způsobem dovedli Dark Fortress rozprášit německé publikum. Co naplat, na toto se pokusím zapomenout, uchovám si skvělou vzpomínku na Ragnarök a budu doufat, že příště jim vyjde lépe zvuk a potvrdí mi skvělou zkušenost z našeho prvního setkání…
Setlist Nachtmystium:
01. A Seed for Suffering
02. High on Hate
03. Addicts
04. Chosen by No One
05. Ashes to Ashes
06. Hellish Overdose
07. [první skladba z chystaného alba “Silencing Machine”]
08. One of These Nights
09. Assassins
– – – – –
10. Ghosts of Grace
Po nebohých Dark Fortress už následovalo jediné jméno – Nachtmystium, proslulí svojí geniální hudbou a vztahem k omamným a psychotropním látkám. Všichni členové kapely, kteří většinu večera posedávali v klubu, popíjeli, kouřili a ochotně podepisovali přítomným cédéčka a další propriety, se tedy zvedli a dali se do díla. A frontman Blake Judd mě překvapil ještě předtím, než vystoupení začalo. Čekal bych, že zrovna on bude dokonalým ztělesnění všech neřestí rockové hvězdy, ale přesně naopak. Už se zvukařem komunikoval s kultivovaností a mluveným projevem britského gentlemana, čímž mi poněkud vyrazil dech. A když se svými parťáky konečně spustil, připravil mě o prostor, kde bych ten dech mohl zase chytit.
Od první vteřiny to byl totiž totální masakr. Sice i tentokrát bych uvítal trochu civilizovanější zvuk, ale v jádru to bylo v naprostém pořádku, takže jsem se soustředil jen na pódium a nechal hudbu, ať se mnou mlátí. A Nachtmystium dali pražskému publiku pořádnou sodu. Prali to do nás, jako by to mělo být naposled, a bylo naprosto zřejmé, že heslo “never stop the madness” není v jejich případě jen prázdnou frází. Tedy, v jejich případě… Dovolím si to omezit na Blakea Judda a rovněž velmi aktivního basáka Willa Lindsaye, který oslňoval přítomné dámy celotrupovou kérkou. První hrál a zpíval s naprosto nepříčetným nasazením, druhý se s baskytarou vyloženě mazlil a nechával se unášet svými rytmy, což navenek vypadalo dost působivě. Naproti tomu klávesák Sanford Parker a druhý kytarista Aamonael působili poněkud zapškle. První jmenovaný tentokrát neházel žádné pódiové vybavení mezi lidi a dokonce dělal dojem, že je střízlivý, druhý se dokonce z mě neznámých důvodů někdy uprostřed setu sebral, i s kytarou z pódia odešel a zpátky ho dotáhl až Blake. Každopádně Nachtmystium = Blake a Blake = Nachtmystium, takže není divu, že právě on byl hlavní tahounem celé show. A publikum mu jeho zápal vracelo stejnou měrou. Rachot tleskajících a hulákajících fans v malých prostorách Modré Vopice dosáhl velmi obstojné úrovně a strhlo se i několik výživných moshpitů… prostě zábava, jak se patří.
Hrálo se především z obou dílů “Black Meddle”, ale dočkali jsme se třeba i “A Seed for Suffering” z “Instinct: Decay”, “Ashes to Ashes” z “Demise” nebo skladby, která se objeví na očekávaném albu “Silencing Machine”, a sluší se dodat, že novinka zněla skutečně slibně. Blake se v prostoru mezi skladbami vyjadřoval celkem úsporně, ale nezapomněl odkázat jednu ze skladeb jeho slovy: “českým black metalový mistrům – Root, Master’s Hammer a Maniac Butcher“, za což sklidil očekávané ovace. Na řeči ovšem nikdo nebyl zvědavý, což muzikanti dobře věděli, a raději nás zásobovali nekonečným přívalem skvělé muziky, která byla naživo neuvěřitelně strhující. Řádil jsem jako blázen a nebyl jsem rozhodně sám…
Pak to najednou skončilo. Nehorázný rauš, jaký dovedou Nachtmystium vyvolat, však zůstal. A v tomhle rozpoložení ještě naposled zaúřadoval Blake – dávno poté, co odložil kytaru. Vážně jsem zíral, když mně a kamarádovi nadšeně padl okolo ramen a děkoval za skvělý koncert. Tehdy jsem si definitivně uvědomil, že tenhle člověk žije hudbou, žije koncerty a žije kontaktem s fanoušky, aniž by však k byť jedinému přistupoval jako k někomu nebo nečemu nižšímu. Z pódia a z desek mě přesvědčil o tom, že je génius, ale teprve teď mi dokázal, že je to nejsympatičtější génius, jakého jsem kdy potkal. Tak tedy, pane Judde, díky za Vaši muziku, díky za další skvělý koncert a nepředávkujte se, prosím. Byla by vás nesmírná škoda… Příště nashledanou!
Jsou skupiny, které mají pozornost celé scény, objevují se na titulních stránkách všech magazínů, každý webzin o nich píše, prodávají mnoho desek, na festivalech vždy vystupují v prestižních večerních časech, přesto je jejich muzika… průměrná. Možná líbivá, to ano, určitě populární, zcela jistě, nepochybně i chytlavá, prostě taková, aby na ní průměrný posluchač slyšel, ale rozhodně ne příliš objevná, ani ne originální, působivá nebo atmosférická, nic takového, jednoduše řečeno – z hlediska uměleckosti zcela průměrná. Je to obrovský paradox, znatelnější o to víc, že právě naopak ty kapely, jejichž hudba onu jakousi nepříliš jasnou (přece jen záleží i na úhlu pohledu, co si budeme povídat) definici uměleckosti naplňuje a jejichž muzika má co říct i (možná spíše: především) náročnějšímu posluchači, jsou většiny v pozici undergroundu a nedá se tvrdit, že by o nich většina posluchačů měla obecné povědomí.
Jednou z takto pohříchu nedoceněných skupin jsou dozajista taktéž němečtí Secrets of the Moon, jejichž produkce se pohybuje v hájemství progresivněji laděného black metalu se silnou atmosférou. Nejpozději s deskou “Antithesis” z roku 2006 se skupina posunula na nejvyšší příčky ve svém ranku a u mnohých podzemních hledačů si již stačila vybudovat velice silné jméno. Zejména na poslední nahrávce “Privilegivm” (2009) dokázali Secrets of the Moon vybrousit onu podobu toho, co hrají, do vpravdě neodolatelného tvaru. Myslím, že s prohlášením, že “Privilegivm” bylo tím nejlepším, co kapela do té doby stvořila, není třeba vůbec polemizovat. A právě v této chvíli přichází čas počinu “Seven Bells”, aby se to pokusil změnit…
Aby bylo hned pro začátek učiněno zadost té části recenze, která náleží srovnání nového alba s jeho předchůdcem, musím říct, že “Seven Bells” mi oproti “Privilegivm” přijde o malinko chudší co do počtů motivů a jejich variabilnosti na píseň. To samozřejmě může i nemusí být zápor, záleží na vkusu. Na jednu stranu tím nová deska působí řekněme o něco méně progresivněji, ale na druhé misce vah zase nesmíme přehlédnout poněkud konzistentnější a soudržnější atmosféru i celkové vyznění, což se jistě také počítá. Dle osobních preferencí, co komu sedí více, sám za sebe mohu říct jen to, že se mi líbí jak “Privilegivm”, tak “Seven Bells” – obě rozhodně mají něco do sebe. Ačkoliv musím uznat, že v současné době, kdybych si musel vybrat, asi by stále ještě o chlup vyhrála ta první jmenovaná a také první vydaná.
Nic to ovšem nemění na faktu, že i na “Seven Bells” je toho hodně co poslouchat, o tom nemusíte pochybovat ani v nejmenším, neboť se jedná o hodinu vskutku výživného black metalu, který bych já osobně bez váhání zařadil klidně do první ligy těch kapel, jež stojí někde na půl cesty mezi klasickou podobou žánru a tou jeho avantgardní verzí, čili těch skupin, jejichž tvorbu sice lze naprosto bez problémů označit jako progresivní, ale nejedná se o takovou progresi, která by zcela ničila ducha žánru (což, jen tak mimochodem, rozhodně nemusí být zápor, jsou formace, které ten “znásilněný” black metal zvládnou opravdu bravurně a výsledkem jsou mnohdy dechberoucí záležitosti, to sem ovšem teď nepatří).
“Seven bells They are the prophets Bringers of death Seven bells Enlighten our paths To the glorious pits” (Seven Bells)
Deska začne stylově odbíjením zvonu na úvod titulní skladby “Seven Bells”, jež následně plynule přechází v samotnou píseň postupným přidáváním nástrojů jednoho po druhém. Už jen intro je výborné, avšak ještě působivější moment, zcela jasně dokazující sílu Secrets of the Moon, přichází s prvními vokály. Až do této chvíle je muzika black metalová pouze temnou obskurní náladou, typický kulomet bicích a riffů přichází až s refrénem. V tomto duchu kompozice pokračuje nějakou dobu, aby se následně nedlouho před svým koncem zvrhla do excelentního sóla. Tím pádem tu máme vesměs tři, čtyři motivy na sedmiminutovou skladbu, čili přesně v duchu lehce minimalističtějšího podání, jak již bylo řečeno výše, ovšem je nutné zdůraznit, že i s tímto dokážou Secrets of the Moon pracovat takřka bezchybně, díky čemuž ani “Seven Bells” nenudí, stejně jako následující songy.
Nějaké ty velice působivé a výtečné pasáže se vyskytují v každé jedné písni bez výjimky, proto se nebudu zdržovat zevrubným popisem každé z nich, ale zmíním pouze ty, které zanechaly největší dojem ve mně osobně, čímž však netvrdím, že právě ony musí být nutně nejlepší – právě naopak, zbytek alba není o nic horší. Mému sluchu vskutku zachutnala třetí “Serpent Messiah”, jejíž fantastický začátek (v průběhu skladby se cyklicky opakující) jistě patří k vrcholům “Seven Bells”. Kromě toho je “Serpent Messiah” ozvláštněna taktéž až doomový kousky, což rozhodně není na škodu.
Jako velice zajímavá se mi jeví být taktéž “Worship”, možná nejproměnlivější vál na desce. Plíživé momenty, znepokojivě melancholické (?) části, tak i výpady valivého black metalu – rozhodně skvělá věc. Za zmínku stojí jistě taktéž dvanáctiminutová “Nyx”, jež se dočkala i videoklipu (pro jehož potřeby byl však song zkrácen téměř o polovinu), mimochodem skvěle zpracovaného. V tomto případě jde naopak o nejmonotónnější a nejpomalejší záležitost “Seven Bells”, postavenou především na silné atmosféře, což se jí velmi úspěšně daří. “Nyx” pomalu plyne po celou svou délku, zdánlivě odnikud nikam, přesto jde o uhrančivou kompozici, od níž se nelze odtrhnout. Při poslechu totiž člověk zjistí, že Secrets of the Moon do pomalého tempa propašovali obrovské množství malých detailů, které se starají o to, aby byl posluchač neustále v napětí z toho, kam píseň vygraduje. “Základních” osm minut tím pádem uběhne jako velká voda, po níž zbude už jen ambientní závěr, plynule přecházející v závěrečný opus “The Three Beggars”.
“The temple beneath The abyss above Witness chaos And find peace in here” (Serpent Messiah)
Speciálně bych vyzdvihl vokály, které jsou v případě “Seven Bells” onou pověstnou třešničkou na dortu. Jednak sám zpěvák sG má skvělý black metalový hlas, jenž jistě stojí za uznání, vrcholem jsou ovšem mnohdy téměř dokonalé vokální linky, jak je to ke slyšení například v “Seven Bells” (onen zmiňovaný první zpěv), “Serpent Messiah” nebo “The Three Beggars”. V tomto ohledu deska opravdu exceluje.
Hodnocení “Seven Bells” nemůže být jasnější – skvělá deska, o tom není sporu. Možná na první pohled není kvůli ne tak velkému věhlasu jejích autorů moc nápadná, přesto si myslím, že kvalitou předčí mnohá očekávaná alba těch největších metalových hvězd. Pokud hledáte black metal, který má myšlenku, se Secrets of the Moon v žádném případě nejde sáhnout vedle.
Další názory:
Secrets of the Moon mě upoutali a učarovali mi videoklipem ke skladbě “Nyx”. Je to rozhodně song, který se vymyká průměru alba. Pro jednou tedy nebyla splněná dnes často vídaná strategie “pro klip vybereme tu nejhorší skladbu”, hlavně že bude líbivá. Líbivá teda ona “Nyx” i ve své zkrácené verzi je, ale výjimečně v zcela pozitivním smyslu. Zbytek desky se ovšem zahanbit nenechal a fanoušci toho “uměleckého” black metalu (který jsem nastolil v mé poslední recenzi na Lunar Aurora) mají určitě námět k dalšímu poslechu. I když ono “black metalu”… Hudební teoretik by mi sice asi dokázal ukázat, že Secrets of the Moon opravdu hrají black, ale mně se při poslechu do podvědomí opakovaně vkrádalo jedno jméno – a sice Opeth. Tolik k progresivní stránce věci, která je určitě silná a kvalitní. A jestli je to potom “progresivní” black, death nebo cokoliv jiného, to je asi už vcelku jedno, no ne? Ellrohir
Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…
Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.
Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…
Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.
O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…
Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.
Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…
Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…
Čím více poslouchám “Bohemian Dark Metal”, nejnovější počin volyňské stálice Avenger, tím více nahrávka roste k dříve netušeným rozměrům. Zcela upřímně mohu říct, že pomalu začínám mít jasno, kdo letos vyhraje titul tuzemské desky roku, jelikož “Bohemian Dark Metal” už v mých uších překonal i novinku samotných Master’s Hammer, a to i přes fakt, že Mistrovo Kladivo (na které ostatně v rozhovoru také okrajově přijde řeč) je pro mne odjakživa kapela číslo jedna! To jsou ovšem nyní ještě předčasné soudy, které sem ani nepatří, v této chvíli je důležité především to, že všechny tyto okolnosti vedly ke stvoření několika otázek pro Avenger. Odpovědí se ujala ústřední bratrská dvojice – Honza Kapák a Rámus. Výsledek našeho povídání si můžete přečíst na následujících řádcích!
Zdravím Avenger! Ze začátku vám musím ještě jednou pogratulovat k excelentní novince “Bohemian Dark Metal”, která je opravdu drtící. V podstatě všechny, koho znám, a to včetně lidí, kteří o Avenger předtím neslyšeli, fošna dostala do kolen. Osobně jsem snad ještě na “Bohemian Dark Metal” neviděl nějaký negativní názor. Každopádně, ačkoliv je deska ještě čerstvá, nepochybuji o tom, že už se k vám samotným nějaké ty ohlasy dostaly. Jaká hodnocení jste tedy zaznamenali? Líbí se album?
Honza: Ahoj! No deska se fakt celkem líbí, mám z toho radost. Zatím vyšlo zhruba 20 recenzí a hodnocení se bez výjimek pohybuje v ranku 7 – 9 bodů z 10. Takže asi to je teda nadprůměrná deska, když to všichni tvrdí hehe. Ale spíš si z toho musim dělat legraci. Příjemný to je, když tvojí práci někdo pochválí, to ano. O to víc to potěší když autor recenze bez vytáček přizná, že se s Avengerem setkává poprvé, a tak není nijak zaujatý, a pokud zaujatý je tak spíš negativně (nic dobrého od nahrávky nečeká). Zas úplně vážně to ale brát nemůžu. Názor pár jednotlivců vůbec nic neznamená. Že jsem stvořil něco co není vyloženě sračka, to vím sám od úplnýho začátku. A zbytek už je na vkusu posluchače…. Že by to srazilo do kolen úplně každýho o tom bych měl jistý pochybnosti :-).
Přestože k taktéž aktuální kompilačce “MCMXCII-MMXII” bych se rád dostal podrobněji až později, nedá mi to se hned ze začátku nezeptat na jednu věc. Oba počiny – tedy “Bohemian Dark Metal” i “MCMXCII-MMXII” – vyšly takřka souběžně. Bestofka byla díky vydání u Pařátu, který klasicky rozjel slušnou propagaci, hodně na očích a novinky o ní jsem viděl snad v každém českém webzinu, kdežto samotné desce spousta médií zas tolik pozornosti nevěnovala (alespoň mi to tak přišlo). Není to trochu škoda, že dlouhohrající album s nadsázkou trochu “zapadlo” na úkor kompilace?
Honza: Propagace “BDM” se teprve rozjede. Dyť nehoří :-)) Navíc u Herdrona je to nutnost, musí svoje produkty brutálně propagovat, aby je prodal a udržel ten šílenej kolotoč peněz v chodu. Rozhodně bych s ním neměnil, má v tomto můj velký obdiv a musíme si přiznat že už si to “zajel”, je to profesionál a o reklamě ví víc než většina lidí na scéně. My to s “BDM” svépomocí pomalu budeme dohánět, ale ruku na srdce, na nějakou brutální “tlačenku” už jsme asi staří, moc nás to nebaví cpát něco lidem pod nos na každém kroku. Informovat ano, to určitě. Ale spíš aby formalitám bylo učiněno za dost, rozhodně to nebudem přehánět. Sere mě jak jsou dneska lidi líný (abych nemudroval, do toho samozřejmě počítám i sebe – doba je prostě taková, informací je přetlak a není důvod po čemkoliv pátrat). Pomalu mi přijde že pokud ze sebe člověk cíleně a dlouhodobě nedělá “viditelnýho” člověka, příspěvkami v diskuzích, palbou tiskovejch zpráv atd…. jsou všechny snahy informovat napůl marný, nikoho to nezajímá. A dělat něco, co nemá smysl, to mě nebaví. Jsem muzikant, ne úředník. Kdo si k desce cestu najde, tak fajn, ať to poslouchá. Kdo se k tomu nedostane, má prostě smůlu a mě to je ale úplně u prdele :-))
Každopádně, pojďme se chvíli bavit o “Bohemian Dark Metal”. Hned na první poslech (a ten pocit stále trvá) mi přišlo, že je deska o něco méně rychlá, zato však více rozmanitá a také s propracovanější atmosférou. Mířili jste k tomuhle cíleně již během skládání, nebo je ona změna dílem toho, jak vám to samo vylezlo zpod kytar? Je mi jasné, že ptát se na budoucnost je hodně předčasné, ale pokud byste měli věštit, myslíte, že bude další nahrávka zase rychlejší a nekompromisnější nářez (v rámci stylu Avenger, samozřejmě), nebo bude “Bohemian Dark Metal” řekněme novým začátkem a v budoucnosti se opět objeví uhrančivé záležitosti typu “Umírání životem”?
Honza:“Umírání životem” je jinej song než všechno ostatní co jsem kdy splodil. Tam byl nápad “pomalá temná monotónní šílenost” prvotní, dával jsem tu skladbu dokupy a věděl jsem přesně, co to musí být. Ty riffy jsem nápadu podřídil. “Z jeho krve” je podobná kokotina…. nejdřív jsem si vymyslel zadání a pak teprve začal hledat riffy. Ale jinak většinou nic neplánuju a nechávam ze sebe věci přirozeně proudit a jediný kriterium pro selekci je prostě líbí nelíbí a nazdar. To že je deska pomalejší to je způsobeno asi něčím jiným. Poprvý jsem ve velký míře začal používat různý roztodivný harmonie, sekundy, tercie a vícenásobný harmonie mezi jednotlivými tóny. A možná se to z poslechu nezdá, ale ty prstoklady jsou většinou fakt dost těžký. Pomalý tempo bylo v podstatě nutnost, rychlý věci s těma “pavoukovitejma” hmatama zatím nezahraju. Co bude příště to v tuto chvíli těžko říct. Práce na nový desce už jsem sice rozjel, ale zatím nemám dost materiálu abych měl nějakou ucelenější představu. Ale obecně, doom metal mě moc baví. To asi taky hraje svojí roli. Slovo “nářez” ostatně pro každého znamená něco jiného, že?
Pamatuji si, že “Feast of Anger / Joy of Despair” vyšlo v září 2009 a hned v lednu tehdy nového roku jste ohlásili na léto další desku pod názvem “Of His Blood”. Co zapříčinilo to, že album nakonec vyšlo až za další dva roky? Psali jste o obrovské smůle, která vznik provázela – co konkrétně to znamená (není-li to něco osobního, v tom případě samozřejmě odpověď nežádáme)? Jak je možné, že se ztratí celé části skladeb? Mimochodem, jen pro zajímavost… o jaké písničky se jedná, ve kterých jste po “jednom neuváženém počínání s daty” přišli o kytary v jedné a o bicí ve druhé? A kdo to měl na svědomí? (úsměv) Opravdu jste reálně uvažovali o tom to celé zabalit? Nechci lézt do zadku (smích), ale upřímně si myslím, že by to byla rozhodně škoda…
Honza: No nic tajnýho to není. Hlavní důvod prodlevy byla moje neskutečná vytíženost nahráváním jiných kapel v mém studiu Hellsound. Prachy jsou vždy až na prvním místě, není-li pravda, a placená práce je prostě přednější. Na druhou stranu, rozhodně jsem si chtěl na desce nechat záležet, chtěl jsem aby bylo poznat, že pocity které jsou do skladby vloženy jsem v průběhu nahrávání skutečně prožíval. A ono to moc nejde, když 3 tejdny v kuse nahráváš alba jiným kapelám tak pak se během pár volných dnů “přepnout” a věnovat se prozměnu nahrávání svých věcí. Nerval jsem to silou a čas letěl. Tak to prostě je, volnýho času mám málo, ale moc to neřeším. Co se týká tý smůly. V songu “Faleš a apatie” jsem přišel o jeden ze dvou párů kytar a v songu “Vstříc dálkám” jsem musel kompletně znovu nahrát stopy bicích. Za těmito problémy byl zákeřný výpadek kompu a moje debilita :-)). Inu poučil jsem se. Komp mám nový, starý jsem si nechal jako záložní kdyby něco a po každým důležitým kroku zálohuju. A radši všechno 10x překontroluju když cokoliv dokončím, než začnu navazovat dál. No asi mi budeš věřit, že jsem byl fakt nasranej, když jsem zjistil, co se stalo a rozhodně se mi znovu začínat nechtělo…. Už jenom proto, že nejde dvakrát za sebou dosáhnout naprosto identickýho zvuku. Každá poloha mikrofonu je jedinečná a neopakovatelná atd. No nakonec to nedopadlo až tak zle, jak jsem se bál. Z tvojí otázky jsem pochopil, že jsem vše asi dostatečně dobře zamaskoval :-).
Proč vlastně došlo ke změně názvu na nové “Bohemian Dark Metal” a původně zamýšlené “Of His Blood”, respektive “Z Jeho krve” skončilo pouze jako regulérní song?
Honza: Každému poradím ať si tu desku poslechne a bude mu to jasný. Ta muzika prostě JE bohemian dark metal. Navíc “Of His Blood” by mohlo být v kontextu běžné metalové rétoriky lehce zavádějící, satanismem a podobnými sračkami zavánějící. S tím to album nemá vlastně nic společného. Titul, který nakonec vyhrál mi přijde naprosto výstižný.
Jedním z vrcholů desky je podle mého názoru poslední vál “Dark Metal” s neskutečně monumentálním refrénem. Kolik v něm vlastně řve lidí? Pokud správně počítám, tak je to nějaký sedm, osm hlasů?
Honza: Je tam Franta Štorm, Blackie, Evan March, Branko Panič, Přéma Šíma, Devilish, Rámus a já. Ano, 8 hlasů. Chtěl jsem aby to bylo co nejvíc masivní.
Jestli jsem správně pochopil informace z bookletu (resp. tedy z vnitřní strany digipacku), kde je doslova napsáno “All instruments and sounds on this album were performed by Honza Kapák and Rámus”, tak jste celé album nahráli pouze dvou, plus hosté. Je to tak? Pokud ano, proč se na natáčení nepodíleli Jarda, Sinneral a Čert?
Honza: Úplně popravdě, Rámus spáchal jenom nějaký sóla a vyhrávky a pár sborů, jinak jsem to točil celý sám. Důvod je možná zvláštní, ale už to tu padlo. Mám takový problém s volným časem, že je nad mé síly s kýmkoliv nahrávání synchronizovat. Potřebuju pracovat, jen když se dostanu do správný nálady a to absolutně nejde naplánovat. No a taky si myslim, že hraju nejlíp haha. Ne, teď vážně. Kluci jsou moc šikovný muzikanti a jsem neskutečně rád, že se kapela takhle vyprofilovala, sedíme si navzájem jak hráčsky tak lidsky. Ale já jsem se dostal někam jinam, než “jen” reprodukovat riffy a odblekotat text. Album je taková moje osobní výpověď a potřebuju tam dostat i věci který nikomu nevysvětlíš, protože na to nejsou noty ani slova. Kluci z toho sice nejsou úplně nadšení, ale respektují to.
Nelze se nezeptat také na ony hostovačky. Asi největší pozornost bude budit František Štorm z Master’s Hammer, jehož nezaměnitelný vokál je ke slyšení ve “Faleš a apatie”. Jak se vám ho podařilo přesvědčit? Přece jenom, F. Š. je dnes už člověk, který má od scény českého undergroundu odstup, hostovačky v podstatě nedělá (kromě Avenger vím už jen o Umbrtce)… Předpokládám, že s tím má asi co dělat fakt, že Honza nabubnoval “Vracejte konve na místo”, nejnovější desku Mistrova Kladiva…
Honza: No mě by to vlastně vůbec nenapadlo Frantu kontaktovat, stejně jako ty jsem si myslel, že taková žádost by byla šmahem odpálkována, nedělal jsem si iluze, že by Frantu nějakej Avenger moh zajímat. Ale toho času už jsem byl v poměrně čilém kontaktu s Blackiem z Cales. Líbí se mi prakticky všechno co kdy splodil (a že toho není málo). Když jsem se dozvěděl, že sám rozjíždí studio a jeho zvuk se mi velmi líbil (“KRF” je neuvěřitelná bomba!), kontaktoval jsem ho s tím, jestli by mi nepomohl s produkcí desky. Tak nějak jsem měl pocit, že by to přecijenom chtělo někoho úplně zvenčí a o nikom vhodnějším nemůže být řeč. No Blackie mě dost překvapil, protože když jsem mu poslal demáče a předprodukce, napsal mi že absolutně nevidí, jak by mi mohl pomoci, že ten výsledek je dobrý už tak jak je. No když už jsme si psali, požádal jsem ho teda o hostování a byl jsem z toho fakt vedle, že mi na to kejvnul. Střih…. uběhl rok a půl….. a deska se skutečně dokončuje. Píšu teda Blackiemu, jestli ta domluva o hostování stále platí. Blackie si vzal dovolenou a osobně dorazil do Hellsoundu. A právě on přišel s nápadem, že když už pojede tu štreku na jih Čech, že bysme mohli zajet za Frantou Štormem, že mi tam taky určitě něco zazpívá. Moc se mi tomu věřit nechtělo, ale samozřejmě jsem se tomuto nápadu nebránil :-)))). Tyvole a vono to fakt klaplo. Zašli jsme v Domaníně na pivko, přespali jsme u Franty na chalupě a druhej den jsme tvořili blekmetál. Dodneska to úplně nepobírám, jak samozřejmě a hladce to všechno probíhalo. Naprosto logicky jsem Frantovi nabídnul, že kdyby někdy něco potřeboval, ať se určitě ozve. Nic jsem od toho nečekal…. No, že uběhly 3 měsíce a Franta se ozval, že bych chtěl na novou desku MH moje bicí… tak z toho jsem byl už úplně v prdeli :-))) Ale to už zabíháme jinam :-).
Když už je řeč o Petrovi Hoškovi alias Blackiem z Cales a (ex-)Root… Jakou přesně roli tedy sehrál on? Výčet jeho příspěvku je totiž docela dlouhý (smích). Podle čeho jste si vlastně hosty vybírali? Pokud se nemýlím, vidím zde kromě dvou výše zmiňovaných pánů rovněž po jednom členu Dark Storm a Bane, jednoho bývalého člena Avenger a vašeho vydavatele…
Honza: V první skladbě vymyslel další harmonii k tomu blázinci co už tam byl….. je tam asi 60 stop, různý vyhrávky, mraky kytar. Blackie přišel se sborovým zpěvem. Jenom jsem kroutil hlavou a nevěřil svým uším. Perfektní, jak kdyby to tam mělo bejt od začátku. Pak jsme se věnovali skladbě “Umírání životem” kde si se mnou vystřihnul duet v refrénech a připravil orchestraci (trubky, housle) do dalšího riffu. No a v “Dark Metalu” sbor v refrénu (samozřejmě). Ostatní hosty jsme vybírali podle jednoduchého klíče. Chtěl jsem tímto poděkovat několika lidem ke kterým mám velmi speciální přátelský vztah a vím o nich, že jsou oddanými fanoušky Avenger. Chtěl jsem v určitých momentech vytvořit masovou energii více lidí, než jenom mě samotného. Pokud mohu sám posoudit, myslím si, že se to dost povedlo.
Co se týče těch vydavatelů, jak to vlastně s nimi máte? Jasně, normálně jste roky u Deathgasm Records, ale třeba na “Feast of Anger / Joy of Despair” vidím logo srbských Grom Records, nikoliv Deathgasm. Nějaké vinyly vám zase vydali Doomentia… a do toho ještě jedno CD Pařátu. Je v tom trochu zmatek (smích)…
Rámus: No zmatek v tom vůbec není, první CD vyšlo pod Breath of Night recs, tam vyšla vlastně i první (vadná) edice “Fall of Devotion”… a potom jsme přešli k Deathgasm recs kde jsme dodnes. Co se týče “Feast of Anger, Joy of Despair” tak CD vyšlo jak pod Grom recs pro Evropu a pod Deathgasm recs pro zbytek světa, Průšvih ale byl, že ta evropská edice od Gromu dopadla katastrofálně v tiskárně, přemejšleli jsme i o znovu vytištění bookletů u nás, no nakonec jsme to nechali bejt což byla chyba!!! Výběrovka vyšla zatím jen v Pařátu jako příloha, máme ale ještě pár nedodělanejch skladeb v šuplíku tak to možná vyjde časem i v jinym formátu. U Doomentia Recs. jsme vydali jen LP s demáčema a “Feast of Anger”… ale ve dvou verzích jako překrásnou limitovanou edici se singlem a pak ještě standardní edici!!! Tím je vše snad vysvětleno :-)
Pokud se nemýlím, skoro všechny vaše počiny mají i své LP podoby… to jste společně s Root asi čeští rekordmani, ne? Máte nějakou představu o tom, kdy by mohl vyjít vinyl “Bohemian Dark Metal”? V případě “Feast of Anger / Joy of Despair” zdobil asfalt jiný artwork než CD – chystá se něco podobného i u novinky? Bude zase nějaká limitovaná edice jako 150 kousků rudého LP u “Feast of Anger / Joy of Despair”?
Rámus: Rekordmani určitě nejsme, takovejch kapel je dost, rozhodně jsem ale rád, že máme všechny naše řadový nahrávky na asfaltech No a můžu už prozradit, že LP “BDM” vyjdou opět u Doomentia recs a bude to letos. Jakmlile připravíme vše dle našich představ tak to půjde do výroby. Zatím neřeknu v čem bude zpracováni rozdílný od digipacku, vše je ve fázi příprav a nakonec to může bejt všechno úplně jinak. Vyjde to ale pouze v limitovaný ecici cca 333ks, těšte se, bude to opět bomba!!!
Když jsem nedávno projížděl zahraniční recenze na “Bohemian Dark Metal”, v diskusi pod jednou z nich jsem narazil na docela zajímavý názor, že texty v hudbě jsou přežitek a že se stejně nikdo nezajímá o to, co chce hudebník sdělit, že důležitá je jen samotná muzika. Co si o tom myslíte jako muzikanti? Že spousta lidí texty nečte, to je holý fakt, ovšem domněnka, že se na lyrickou stránku dá v pohodě úplně vykašlat, mi už přijde docela přehnaná. Tohle asi bude dotaz spíše na Honzu, který texty píše…
Honza: Mě to absolutně neuráží a nesere. Já už jsem si svojí porci silných pocitů vybral, když jsem skládal muziku a psal slova. A jak s tím materiálem kdo naloží dál, to je opravdu na každém jednotlivci. Pokud mu jenom hudba stačí a texty nebere….. OK, jeho věc. Že se ty texty třeba nemusí líbit každýmu, to mi bylo jasný od začátku. Že se klidně může stát, že až si je někdo přečte, že si o mě pomyslí v lepším případě, že jsem hodně velkej podivín, v horším případě zamindrákovanej debil :-)))), s tím jsem do toho šel. Mě to v podstatě nezajímá. Jsem jakej jsem, nevidím důvod cokoliv skrývat. A stejnak víte všichni prd, jak hluboce nebo vážně jsem jednotlivý pasáže myslel a kde se jedná vlastně o hodně podivný humor a hru se slovy. Mě ty texty přijdou přesně takový jaký maj bejt a víc to neřešim. Přeberte si to jak chcete.
Ohledně textů – já osobně je za zbytečnost přece jen nepovažuji, tudíž jsem si dal tu práci je přečíst, a nemohu se nezeptat na jednu věc… mají na sebe texty jednotlivých písní nějakou návaznost? Přišlo mi totiž, že se mezi nimi celou deskou táhne jakási společná linka, přičemž tomuto pocitu nahrává i fakt, že jsou psané v ich-formě…
Honza: No moc bych to pitvat nechtěl, je to dost osobní záležitost, jestli je někdo zvědavej ať si ty texty prostě přečte a udělá si obrázek sám. Tohle je spíš téma na hovor mezi čtyřma očima a ne na analýzu v tisku. Každopádně příběh to vlastně je. Má hodně společnýho s mým životem. Určitě to nelze brát všechno doslova, ale je tam toho dost, co o mě leccos vypovídá.
Poslední věc k textům – váže se lyrická stránka k nějakému konkrétnímu místu? Na první pohled by se mohlo zdát, že nikoliv, ale když si člověk texty projde, například ve “Vstříc dálkám” nelze přehlédnout sloku o Šumavě. Na další místní název vypadá Peklov v “Dark Metal” – v tomto případě se jedná o co? Logicky mi vychází, že tím bude myšlen potok, který se nachází v podhůří Šumavy, což by sedělo nejen vzhledem k výše zmíněné písni, ale i vzhledem k aktuálnímu bydlišti Honzy, kudy potok tohoto jména protéká. Dalo by se tedy říct, že se celé “Bohemian Dark Metal” vlastně vztahuje k vašemu okolí? On tomu trochu napovídá i obal, jenž je na poměry Avenger dosti nezvyklý, s krajinou… Je to všechno (alespoň přibližně) takhle, nebo střílím vedle?
Honza: Peklov je potok u nás, přesně tak. Mám dům na nádherným místě, často jen tak bloumám po okolí a kochám se. Reálie v textech tedy skutečně jsou… konkrétně Šumava a jedna země zhruba 700 km daleko která mě velmi oslovila a kam se opravdu rád vracím. Co se týká obalu, ten je v podstatě dílem náhody. Ty krajinky nafotil Franta Štorm, když jsme šli nalitý z domanínský hospody při už zmíněném dýchánku. Front cover je fotografie místa jen pár metrů od Františkovo chalupy. Občas prostě nepochopíš jaký věci se dějou….. dodnes si říkám že to snad ani není možný….
“Bohemian Dark Metal” uteklo na internet strašně rychle, v podstatě ihned, jak se spustil prodej. Neštve vás to trochu, že člověk roky maká na desce, a jak se dostane prvním lidem do ruky, hned je to online? Nebo to berete s nadhledem, že to už se tak dneska prostě stává? Ono, přece jenom, podle mého názoru má každá mince dvě strany, i tohle je svým jistým způsobem nějaká reklama. Mladší kapely už dokonce častokrát nahrávky ani na fyzických nosičích nevydávají, rovnou to samy pouští zadarmo na net; Avenger jsou ovšem přece jen kapela ze staré školy, která začala v té offline éře… jak se na to tedy díváte?
Honza: Mě to lichotí, že to lidi zajímá. A dokonce ani Evan March z Deathgasm si kupodivu neztěžuje. Deska se dle jeho slov prodává na dnešní poměry velmi dobře. Doba je taková jaká je, to nemá cenu řešit.
Rámus: Jo máš pravdu, album se objevilo na netu druhý den po zahájení prodeje. Víš co, my to tolik neřešíme, možná i pro to, že jsme to vydání neplatili tak nás to tolik netrápí. Důležitý je, aby se to album dostalo k lidem, který to zajímá, někteří si ho pak třeba i koupí a to je fine. Na rovinu ale říkám, kdybychom neměli žádnýho vydavatele, tak bysme pravděpodobně udělali jen limitovanou edici LP’s a sami dali na net ke stažení.
Pojďme konečně k “MCMXCII-MMXII”. Jaká byla vlastně vaše motivace takový nosič vydat? Jasně, je to k výročí 20 let Avenger, ale zajímá mě spíš to, jak jste došli k tomu, že kompilace s přetočenými skladbami je to pravé? Plánovali jste takový disk vydat vy sami, nebo v tom má třeba prsty Pařát, u něhož CD vyšlo?
Honza: Nemůžu se zbavit pocitu, že ačkoliv každá naše deska měla svůj specifický a neopakovatelný zvuk, poplatný době a našim schopnostem, některé rysy naší hudby (hlavně staršího data) na originálních albech prostě nevyzní. Sám jsem byl zvědavý jak naše songy budou fungovat v novém hávu. Pařát jsme s touto myšlenkou oslovili my. Ukaž mi lepší a efektivnější způsob promotion. Nevím o žádném jiném.
Jakým způsobem jste se rozhodovali, které skladby na “MCMXCII-MMXII” umístit? Zdá se mi to jako docela oříšek, nejen z toho důvodu, kolik jste toho již vydali, ale i protože u podobných bestofek je ten problém, že každý fanda má jiné oblíbené songy, takže se jen těžko lze trefit do vkusu všech…
Honza: Točili jsme celkem 24 skladeb z kterých jsme několik vyřadili, podle toho jak se ta která skladba “vyloupla”. Vkus fanoušků stejnak nikdy 100% nevystihneš, my jsme se o to ani nesnažili. Byly to náročný 2 měsíce, během kterejch ta nahrávka vznikala, ale náramně jsme si to s Rámusem užili.
Ramus: Nejtěžší byl asi předvýběr skladeb, přecijen bylo z čeho vybírat a tak muselo dojít ke kompromisům :-) Kdyby bylo víc času tak to mohlo bejt double CD, to by byl teprve nářez!!! Jak už ale psal Honza, bylo to super po těch x-letech se vrátit v čase zpátky a spáchat to!!!
Další záležitost, kterou jste slavili 20. výročí, byl koncert ve Volyni na vlastním Dark Metal Festu, kde jste odehráli hned tři plnohodnotné koncerty. To musel být trochu záhul, ne? (smích) Každopádně, kdo s touhle myšlenkou přišel? A co na to řekli všichni bývalí členové, když jste je kontaktovali? Bylo nutné někoho ukecávat, nebo si všichni s Avenger zase zařádili rádi?
Rámus: No hádej kdo s tím bláznivým nápadem přišel, samozřejmě že Honza a už od začátku bylo jasný, že to bude dost zajímavý i náročný zároveň. Všechny bejvalý členy jsme ale nekontaktovali, jen ty o kterých víme že je metal pořád baví a chtěli se na tomhle projektu podílet. Kdyby tam měli bejt všichni tak by to byl dvoudenní fesťák a strašná kalba zároveň :-) Nikoho jsme neukecávali, bylo to jen na zcela dobrovolný bázi, prostě kdo chtěl a mohl tak si zahrál, tímto tedy ještě jednou děkujem Vencovi Vlčkovi, Adamovi Růžičkovi, Kudlovi, Petrovi Turkovi, Davidu Zíkovi, Františkovi Vávrovi, Přemku Šímovi, Mírovi “Čertíkovi”, Jardovi Pelánovi, Sinneralovi. Bylo to moc fajn pánové !!!
Když jsme u těch akcí, tak ty, Rámusi, děláš také Metalfest Volyně, který byl ovšem nyní zrušen. Proč to? A jedná se pouze o letošní rok, nebo je festivalu konec nadobro? Jak vlastně co do návštěvnosti dopadl minulý ročník, kde zahráli Negură Bunget a Desaster? Skončili jste v černých nebo červených číslech?
Ramus: Jak sám dobře víš nebo nevíš, tak dělat nějaký akce je čím dál obtížnější a pokud chceš pozvat zajímavý kapely, udržet vstupný na nízký úrovni, neprodělat a mít z toho všeho dobrej pocit je to kolikrát na provaz. Ono když dneska v každym městě je nějakej dotovanej fesťák, do toho několik velkejch tak moc prostoru pro menší akce nezbejvá, navíc metloši tak nějak stárnou a vymíraj nebo radši sedí jen u PC. A dělat to jen proto, aby něco bylo nemá cenu, to je podle mě lepší vyklidit pozice a přenechat to jinejm, zapálenějším. Tohle je jen můj osobní pohled na věc, ono těch důvodů pro zrušení festivalu bylo samozřejmě daleko víc ale to je teď jedno!!!
Jestli bude Metalfest v roce 2013? To je dobrá otázka, já na ni ale nemám jednoznačnou odpověď, uvidím co přinese čas. Ohledně minulého ročníku – fakt jsem čekal víc lidí, doba je ale jaká je, navíc počasí nám moc nepřálo takže nakonec můžem bejt rádi že jsme neskončili prodělkem (ale ani v plusu…)
Zpátky k “MCMXCII-MMXII”. Kdo je ten fešák obalu? (smích) Jde čistě o grafický um pana Deathera, nebo stál někdo modelem a jeho tvář byla následně prohnána úpravami?
Rámus: Ten fešák na obalu je skutečný člověk z masa a kostí, Pokud bys ale fakt potřeboval znát jeho identitu, tak se obrať na Jaromíra Bezruče, on to ví protože ho fotil!!! No a když pak Jaromír do toho zapojil svůj um tak byla přední strana obalu na světě, My jsme chtěli právě nějakej takovej “ošklivej” oldschool motiv a povedlo se to na výbornou!!!
Myslím, že už jsme pomalu u konce, tudíž bych na závěr položil každému z vás ještě pár miniotázek mimo téma…
Začal bych u Honzy. Není žádným tajemstvím, že hraješ na více nástrojů, zpíváš a ještě máš vlastní nahrávací studio Hellsound – co z toho tě baví nejvíce? Nějaký konkrétní instrument, zpěv nebo zvukařina? Ze všech alb, které jsi kdy v Hellsoundu nahrával, je nějaké, na nějž vzpomínáš jako na něco opravdu speciálního, co má pro tebe stále velký význam (myslím kromě desek Avenger)? A ještě jedna věc – jak sis užil nedávné bubnování pro Master’s Hammer?
Honza: Mám-li být opravdu upřímný, posledních pár let si připadám, jako když mě pohltil nějaký divoký vír událostí. Baví mě pořád všechno, to je jasný, jinak bych to nedělal. Ale už nemám až takovou svobodu si vybírat na co mám chuť, musím se věnovat vždy tomu, co nejvíc hoří. Do toho vlastně zapadají i ty bubny pro Master’s Hammer. Byl to příjemný dýchánek a spousta práce. Stejně jako většina aktivit, kterým se věnuju. Co se týká nějakých speciálních vzpomínek na nahrávání, největší mazec se stal, když u mě poprvý nahrávala Risposta, na to nezapomenu fakt nikdy. Během posledního nahrávacího dne Čestice postihly brutální přívalový deště s kroupama. Dva klucí zůstali ve studiu (vyspávali kocovinu) a já jsem šel se zbytkem kapely na oběd do hospody. Najednou se strhlo totální peklo, během minuty byla Čestická náves celá bílá od krup. My jsme na to koukali z okna a řikali jsme si “fakt hustý”. Pak ale přiběhl majitel hospody a říká že má doma ve sklepě po prsa vody. A mě to najednou seplo. Zrovna jsem měl rozdělanou odvodňovací drenáž baráku a měl jsem vlastně odkrytou jednu zeď. A bydlím pod kopcem. Bylo mi to jasný a běžel jsem domů. A taky že jo. Klucí už fungovali, dali na stůl všechny cenný věci, komp a tak a hnali vodu ven z baráku. Místo míchačky kterou jsme měli v plánu mi všichni klucí fakt vydatně pomohli řešit tenhle průser. Příští nahrávání měli zdarma jako poděkování.
Tobě bych, Rámusi, položil trochu bilanční dotaz… když se ohlédneš za dosavadními 20 lety Avenger, který počin považuješ za ten nejzásadnější; ke kterému máš ten největší vztah? Jinak, posloucháš doma desky Avenger? Máš nějaký oblíbený song, jehož hraní si vždy a za všech okolností užiješ a nedokážeš si bez něj koncert představit? A z druhé strany, máš nějakou oblíbenou píseň, která naopak v diskografii Avenger trochu zapadala a u níž tě mrzí, že ji živě nehrajete?
Rámus: Za nejzásadnější počin považuju album “Shadows of the Damned”. To byl takovej přelom, Honza se ujmul zpěvu a celkový vyznění kapely nabralo ten správnej avengerovskej směr, navíc se nám podařilo dostat do povědomí venku díky vydání CD u Breath of Night recs. a cesta do světa se otevřela.
Nejbližší vztah mám ale k albu “Godless”, mám ho zarytý tak hluboko pod kůží v podstatě jako tetování ale zevnitř, to už nepůjde nikdy odstranit!!! Prostě co song, to skvost!!! No a pokud bych měl vybrat jeden song co nikdy nesmí chybět v playlistu Avenger tak je to jednoznačně “Před bouří”. Jinak ale až na jednu vyjímku (Honza ví která to je) rád hraju všechny naše skladby. Trochu mě ale mrzí že se do playlistu nikdy nedostala skladba “Zajatci noční strany” z alba “Fall of Devotion”, třeba se to ale někdy povede co já vím.
Díky moc za rozhovor, pánové, a ať to hraje! Pokud máte něco na úplný závěr, s chutí do toho!
Mějte se všichni fajn, užívejte života a dobrý muziky a vězte že Avenger tu stále a čím dál silnější!!!
Pokud byste měli o cokoli z produkce kapely zájem neváhejte nás kontaktovat.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 26.3.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Téras
02. Pale Horse
03. III: Death Dimension Phantasma
04. The Monolith
05. An Externsion of His Arm and Will
06. Bring Out Your Dead
07. Come, Perdition
08. Invoc(H)ate
09. The Dying Flame of Existence
10. Tired Bones [bonus]
Po roce 2000 byli švédští Naglfar dost na koni a nové desky vydávali v relativně rychlém sledu co dva roky, a to aniž by jakkoliv snižovali kvalitu svých nahrávek, právě naopak, poslední dvě alba “Pariah” a “Harvest” dozajista patřila k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou téhle skupiny vyšlo (což je ale možná malinko sporné tvrzení, jelikož Naglfar podle mého názoru ještě žádný slabší počin nevydali, jedná se až o pozoruhodně vyrovnané věci). Nicméně po vydání “Harvest” se pánové trochu uložili k ledu, dokonce ani koncertní aktivity neprobíhaly, pět let bylo v táboře této švédské stálice v podstatě ticho. O další desce se sice již nějakou dobu hovořilo, ale výsledek – nikde! Jenže tak dlouho se chodí s hrníčkem pro vodu, až se ucho utrhne, a tak se i ucho nečinnosti Naglfar konečně utrhlo a nová deska s názvem “Teras” již vyšla.
Hned na první poslech je patrná jedna věc, která – nutno zdůraznit – je velice potěšující – i přes znatelné zredukování sestavy a poněkud delší přestávku zůstal zachován charakteristický sound kapely, který měli všichni posluchači Naglfar (mě nevyjímaje) tak v oblibě. Opět tedy máme co dočinění s black metalem, který je příliš melodický na to, aby mohl být zařazen do pravověrného šuplíčku pro ortodoxní, ale příliš málo melodický na to, abychom ho mohli označit jako melodic black metal. Samozřejmě by někdo hned mohl namítnout cosi o nepříliš velkém progresu a já chtě nechtě musím říct, že do jisté míry by ten člověk měl i pravdu, je tu ovšem pár záležitostí, které hrají Naglfar do karet i přes tento mírný handicap.
Zaprvé, o nějak velkém posunu v rámci celé diskografie Naglfar sice mluvit nelze, nicméně stejně tak se jejich produkce nedá nazvat vykrádáním sebe sama, vařením z vody nebo omíláním pořád toho stejného. V tomto případě bych já osobně spíše tvrdil, že kapela se prostě po celou dobu drží ve svých zajetých kolejích, tu a tam je nějaké album plnější agresivnějších songů, támhle je zase víc válů ve středním tempu, ale vždy v rámci daných mezí. Zadruhé, muzika Naglfar má jedno nesporné eso v rukávu – je opravdu skvělá a jen těžko se dá oposlouchat, čili – téhle hudby není nikdy dost (zatím). Hlavně z toho důvodu to kapele prozatím stále ještě funguje – a to se nyní bavíme již o šesté velké desce.
“Téras” zahajuje stejnojmenné intro s poněkud epičtější náladou, což posluchače patřičně navnadí na věci příští. Otvírák “Pale Horse” patří k těm agresivnějším věcem, obzvláště zpočátku a obzvláště v člověku, jenž s Naglfar prozatím nemá žádné zkušenosti, může song vyvolat dojem obyčejné blackovky. Netrvá to však dlouho a vykoukne ona typická švédská melodika, která dá ihned vědět, že jsme doma.
Celkově se dá říct, že je “Teras” (opět) velice vyrovnanou kolekcí a všechny písničky jsou opravdu dobré, zábavné, nemají hluchých míst a bez výjimky obsahují poutavé momenty, přesto bych jako nejpamětihodnější pasáž desky vyzdvihl její střed. “The Monolith” se rozjíždí docela dramaticky a po zbytek svého hracího času se nese ve středním monotónnějším tempu, ale s postupem času dokáže hezky gradovat, což z ní rozhodně dělá dobrou záležitost. Singlová “An Extension of His Arm and Will” zdárně kombinuje všechny pro Naglfar charakteristické ingredience jako výrazná, ale nevtíravá melodika, black metalový odér a obligátní krkavčí křik.
“Bring Out Your Dead” s povedeným textem o morové epidemii patří k nejhitovějším kusům “Teras”. Hned ze začátku se objeví chytlavý riff, poté špetka atmosféry, ještě chytlavější riff a zejména kulervoucí refrén s opakováním fráze v samotném názvu. Poslední skladbou z tohoto výborného prostředku je “Come, Perdition”, kterou bych možná mohl označit jako úplný vrchol “Teras”, kdyby na to přišlo. Song má vlastně úplně všechno, co člověk od pořádné písničky od Naglfar vůbec může chtít – naprosto drtivé pasáže (zkuste to pořádně ohulit na nějaké kvalitnější repro soustavě – bouchá to opravdu mocně, a to nejen v případě “Come, Perdition”, ale i po celou desku… tohle je přesně ten typ alba, za které vás budou sousedi nenávidět (smích)), neustále omílané melodie a trocha té působivější atmosféry navrch. Prostě paráda!
Celkově se dá říct, že se na “Teras” čekat rozhodně vyplatilo, ačkoliv nahrávka ve výsledku nic extra nového do rybníčku, po němž nehtová loď Naglfar pluje, nepřináší. Nicméně jen to, že “Teras” beze zbytku naplňuje vysoký standard této podle mého názoru pohříchu nedoceněné skupiny, je plně dostačující na to, aby se jednalo skvělou nahrávku, kterou stojí za to slyšet.
V poslední době se začíná pomalu stávat takovou nešťastnou tradicí, že takřka každou svou recenzi či minihodnocení mohu začít konstatováním “o kapele xyz jsem dosud neslyšel a album abc je tak mým prvním setkáním s ní”. Asi vás napadne, že bych to neříkal nebýt toho, že Lunar Aurora je další z mnoha band, kterých se to týká. Času je zkrátka málo, interpretů hodně. Má to své světlé i stinné stránky. Na jednu stranu člověk netrpí předsudky či přehnanými očekáváními, na druhou nemá srovnání a neví, co od kapely lze nebo nelze čekat. Buď jak buď, do boje s albem “Hoagascht” jsem vyrážel s čistým štítem.
Tento počin představuje návrat zavedeného jména na black metalovou scénu (to se v poslední době také začíná stávat tradicí) po nějakých pěti, šesti letech odpočinku. Z autorského tria podepsaného pod většinou dosavadní tvorby se stalo duo – Whyrhd zodpovědný za zpěv a Aran coby mistr vší instrumentální sekce a ke všemu ještě druhý vokalista. Aranův mladší bratr Sindar se comebacku neúčastní. Deska nabízí celkem osm skladeb při délce 52 minut, přičemž stopáž jednotlivých songů se drží mezi pěti a osmi minutami. Takže samé strukturou propracovanější kousky, ale zároveň poměrně jasně oddělené od sebe.
Podle mé soukromé teorie máme dvě hlavní větve black metalu (že různých podškatulek existují desítky, je druhá věc). “Klasickou”, kdy je cílem pomalovat si tvář černobílým warpaintem, hrát maximálně disharmonickou “zlou” hudbu a vykřičet do celého světa svou nenávist a poselství vzdoru. Prostě idea, na které se black metal v 90. letech zrodil. A vedle toho existuje linie “progresivní”, kdy se k onomu klasickému přístupu přidávají všelijaká vyšperkování a avantgardní novinky. Z toho pak vznikají různé ty Alcesty, Summoning nebo všemožné fúze s jinými žánry. Lunar Aurora bych vcelku bez váhání přiřadil do kategorie druhé. Black metalové kořeny se nezapřou, na druhou stranu určitě nejde mluvit o nějakém nezáživném žánrovém stereotypu.
Byl jsem důrazně nabádán, abych přípravným poslechům alba před recenzí věnoval dostatečnou pozornost. Je to oprávněný požadavek, protože “Hoagascht” určitě deska na jeden poslech není. Tak už tomu u komplexnější muziky bývá. Opět to má svá pro a proti – hudební zážitek vděčného posluchače je určitě větší, ale na druhou stranu roste riziko, že tuto kvalitní tvorbu jeden přehlédne (resp. přeslechne). Osobně považuju náhodné “zaslechnutí” za jeden z hlavních kanálů, kterým se k hudebnímu konzumentovi dostávají nové podněty a tipy. Logicky má jistou výhodu “chytlavá” skladba, která zaujme ihned.
Pokud se však člověk do tvorby Lunar Aurora zaposlouchá důkladně (například veden druhým z hlavních kanálů přísunu nových interpretů, totiž na doporučení druhé osoby), zklamán rozhodně nebude. Hudba je to skutečně proměnlivá, nápaditá a povětšinu času velmi atmosférická. K oné atmosféře přispívá zejména důmyslné využívání efektů na pozadí. Ať už to jsou vyloženě FX vložky typu skřípání dveří či zvuků deště a bouřky, ale spíše a hlavně různé klávesami vyluzované zvuky – různé vrzání, pískání, houkání (má-li to předobraz v nějakých nástrojích, mé uši selhaly v jejich přesné identifikaci), kteréžto skvěle dokreslují hlavní kytarové motivy. Obecně se mi kytarové party nezdály tak výrazné (i když zejména v druhé polovině alba přeci jen tu a tam významný prim hrají) a po většinu času se mi zvuk zdál poměrně “čistý” (na poměry toho, co někdy black metal dovede). To však plyne ze zjevné snahy tvořit spíše melancholicky melodickou hudbu, než pokoušet se o co nejvíc “abysmální” (nenapadá mě český ekvivalent tohoto pojmu, který odpovídá situaci, kdy se autor vědomě pokouší znít, jako když hraje na struhadlo a nahrává to třicet let starým a napůl rozbitým mikrofonem, načež výsledek přehraje na historickém magnetofonu a celé to nahraje ještě jednou) zvuk. Bicí aparát se drží podobné ideje a také se drží spíše zpátky, alespoň oproti některým počinům, které si už v minulosti našly cestu do mého přehravače. Občas se však přeci jen vyloupnou a občas i překvapí nějakým tím netradičním úderem.
Do mezí předchozích řádků se pak vejdou i vokály. Sice je bez diskuse, že o black metalový hlas jde, ale Whyrhdovi a Aranovi se derou z hrdla se zvláštní lehkostí a jemností, aniž by se zdálo, že musí “tlačit na pilu” jako někteří zpěváci. V některých pasážích dojde i na recitály a sem tam se, aby se neřeklo, ozve nějaký ten vysoký “skřek”. Výsledkem je pak další pevný blok do skládačky jménem “Hoagascht”. Tím posledním blokem je basová kytara, která tam zjevně někde je a bylo by asi poznat, kdyby nebyla, ale celkem vám k ní zřejmě nic objevného říct neumím. Naštěstí v tomhle případě vzhledem k personálnímu obsazení nezůstane žádný zhrzený basák, jehož výkon by zůstal nedoceněn.
Celkově tedy staronová hudba Lunar Aurory funguje bezvadně. Ovšem přesto všechno nemůžu říct, že bych byl stoprocentně spokojen. Například vám totiž asi nejsem schopen vybrat nějakou nejlepší skladbu, protože prostě žádná nijak extra nevyčnívá. Můžu doporučit buďto celé album se vším všudy, anebo nic. Kromě toho je tu také otázka udržení pozornosti. “Hoagascht” je totiž nutné vnímat a koncentrovat se na něj. Poté, co člověka něco rozptýlí a jeho ostražitost ochybne, hudba a dojem z ní rychle kamsi utíká. A já se tedy musím přiznat, že ani při opakované snaze jsem plnou pozornost celou dobu stopáže nepřerušeně udržet nedokázal.
Jistě je možné s úspěchem namítnout, že to přeci není žádný nedostatek, ostatně i proto srážím z případného desítkového absolutoria jen dva body. Jako jistý problém to však cítím, záleží asi jak přesně kdo z nás přistupuje k poslechu hudby. Ať tak či onak, fanoušek “objevného” black metalu, jenž, aby se tak řeklo, má co říct, ochotný zaposlouchat se do propracované muzikální krásy, by z alba “Hoagascht” zklamán být nemusel a neměl.
Další názory:
Většinou jsem toho názoru, že když se skupina rozhodne skončit, měla by už zůstat u ledu a neměnit svá rozhodnutí jak podzimní počasí podle aktuální nálady, přesto existují výjimky, po jejichž konci jsem pořád tajně doufal, že se ještě někdy něco pod jejich hlavičkou objeví. Německý klenot Lunar Aurora patří rozhodně mezi ně, takže když byla ohlášena obnova činnosti a nová deska “Hoagascht”, opravdu jsem se na poslech těšil, ale zároveň jsem se i obával, zdali se kapele podaří navázat na excelentní předchozí počiny. O to větší je však nadšení, že se to pánům povedlo, a to i přes nepřítomnost jednoho ze tří dlouholetých členů. To ovšem nic nemění na tom, že “Hoagascht” je naprosto výtečná záležitost, jež potvrzuje unikátnost muziky Lunar Aurora. Sice se mi zdá, že skupina citelně zpomalila a takřka celá deska se nese ve středním až pomalejším tempu, ale ta silná charakteristická atmosféra, ta tam stále je. A právě ta byla v případě Lunar Aurora vždy to nejdůležitější. I díky tomu jsem s výslednou podobou “Hoagascht” více než spokojen, tohle je totiž muzika přesně dle mého gusta. Libůstky jako používání bavorského nářečí v textech jsou už jen bonbónkem, který činí už tak úžasnou muziku ještě zajímavější… H.
Datum: 14.4.2012 Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo) Účinkující: Absu, Dark Fortress, Dordeduh, Einherjer, Fejd, Impiety, Mael Mórdha, Moonsorrow, Nachtmystium, Skyclad, Sycronomica, Thurs, Wolfchant, XIV Dark Centuries
H.: O zahájení druhého dne Ragnarök Festivalu se postarali norští Thurs, kterým se však jako první kapele nějak přehnaného ohlasu nedostalo. Přesto Norové svou půlhodinku nevypustili a v době oběda předvedli set, který se povedlo překonat až za další čtyři hodiny a pět kapel. Obzvláště baskytarista Dargoth Raatne pařil a prožíval muziku se vší vervou. Podle toho, jak Thurs zahráli, i podle kvality své muziky, by si zasloužili rozhodně důstojnější čas.
H.: Německá Sycronomica se sice na první pohled tvářila strašně zle, efektně “hořící” barely na začátku jejich koncertu dokonce budily dojem, že se alespoň bude na co dívat, ale nakonec z toho vylezl přinejmenším průměr jak co do výkonu, tak co muziky, která navíc ještě tak páchla kýčem, až to pěkné nebylo. Upřímně řečeno, Sycronomica byla naprosto krystalickou ukázkou toho, jak si dobrý melodický black metal nepředstavuji. Dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, jaké byly na Ragnaröku k vidění a ke slyšení, z druhého dne asi úplně nejhorší…
H.: Naopak velkým překvapením se stali Impiety až z dalekého Singapuru, kteří zahoblovali kulervoucí black/thrash/death ze staré (té nejstarší) školy. Moc originality sice pánové nepobrali, ale živě jim to fungovalo parádně. O nějakou pomalejší pasáž v jejich muzice člověk nezakopne, byla to neskutečná dřevní rubanice, avšak i taková muzika má svým způsobem své kouzlo, zvláště pak v živém provedení, jež bylo v případě Impiety obzvláště výživné. Zpěvák a baskytarista Shyaithan své hlasivky ani své krční svalstvo nešetřil ani v nejmenším, díky čemuž to byl právě on, kdo na sebe ze singapurského tria strhával největší díl pozornosti. Celkově velice dobré, jen o chlup za Thurs.
H.: Další dávka německého pagan metalu byla na programu v podobě XIV Dark Centuries. Dokud jsem znal jen jejich jméno, ale ne muziku, považoval jsem je za to kvalitnější z německé pohanské scény, ale čím déle uběhlo času od chvíle, kdy jsem se konečně do jejich tvorby pustil, tím více jsem přesvědčen, že jsem se mýlil, na čemž nic nezměnilo ani koncertní vystoupení. Je pravda, že to pořád bylo o třídu výš než včerejší Varg, ale to upřímně za až zas tak velkou pochvalu nepovažuji (to je jako kdybyste prohlásili, že je lepší šlápnout do bahna než do hovna, což sice pravda je, ale moc velká výhra není ani jedno, takže asi tak). Zejména v rychlejších písničkách, kterých byla v setu většina, to znělo (a také vypadalo) jako takový ten nepříliš sympatický kolovrátek, ale na druhou stranu, pomalejší hymničtější songy působily o poznání lépe. Německé publikum ovšem moje problémy nemělo a XIV Dark Centuries odměňovalo bouřlivým potleskem. I když v tomto případě možná opravdu bude chyba na mé straně, jelikož i kolega Ježura tvrdil, že se mu to celkem líbilo, ale to už vám řekne sám…
Ježura: Tak si říkám, jak je možné, že sobotu začínám hodnocením XIV Dark Centuries, když jsme po areálu s H. pobíhali oba, a to od jeho otevření. Thurs mě evidentně nijak zvlášť nezaujali, když si z jejich vystoupení nepamatuji zhola nic. Sycronomica mě znechutila natolik, že jsem odběhl do místního metalmarketu a na stejném místě jsem strávil přes polovinu setu i následujících Singapurců Impiety. Když jsem se vrátil zpátky na tribunu, docela jsem zalitoval, protože to těch pár zbývajících minut vypadalo jako poctivé a sympatické zlo. Škoda, někdy příště. Ale teď už k proklamovaným Durynčanům. XIV Dark Centuries jsem onehdá recenzoval jejich novinku “Gizit Dar Faida”, takže jsem trochu tušil, co můžu čekat. A dokud se hrálo z novinky, přišlo mi to obdobně slušné jako z desky. Žádný velký zázrak, ale mozek mi rozhodně nechtěl opustit dutinu lebeční všemi otvory najednou, což je pro německý pagan metal docela solidní pochvala. Bohužel, z novinky toho nezaznělo příliš a starší tvorba mě z pódia neřekla prakticky nic. Sice to pořád nebyl úplný průser, ale doma bych si to rozhodně nepustil. XIV Dark Centuries mě však přese všechny zápory utvrdili v domnění, že patří k tomu lepšímu, co mává německou vlajkou a hraje to pagan metal…
H.: Na další Wolfchant padl černý Petr v podobě skupiny, která bude v zájmu zachování sil vynechána. Jednak mne osobně odpuzoval fakt, že mělo jít o další německý pagan metal, jednak byla potřeba načerpat trochu energie před zbytkem programu, jenž sliboval opravdu zajímavá jména a zážitky, což se nakonec i vyplnilo. Jen pro úplnost mohu ještě dodat, že jsem z Wolfchant přece jenom zhlédl poslední skladbu a kromě toho, že se na pódiu proháněli hned dva zpěváci, to nakonec znělo dost slušně, až mě štve, že jsem radši nezaříznul XIV Dark Centuries.
Ježura: Tady nemám co dodat, neboť jsem Wolfchant obětoval na oltář nasycení sebe sama a z jejich vystoupení jsem slyšel leda posledních pár minut. A to co H. přišlo dost slušné, jsem zařadil do škatulky “ne úplně na blití, ale poněkud prvoplánové”. A ani dva osvalení pěvci tomu moc nepomohli…
H.: Dark Fortress byli první (a vlastně i poslední) německou kapelou na letošním Ragnaröku, která zahrála opravdu dobře. U prvního songu to sice značně haprovalo a už už se schylovalo ke zklamání, když vtom se skupina s druhým válem “The Silver Gate” rozjela a vystřihla parádní set, v jehož rámci zazněly třeba (pokud mne chatrná paměť nešálí) “CataWomb”, “To Harvest the Artefacts of Mockery”, “Ylem” nebo závěrečná drtička “Baphomet”, která se ukázala být koncertní tutovkou. Vtipná mi však v případ Dark Fortress přišla světelná show, u níž bych se vážně nedivil, kdyby někomu způsobila epileptický záchvat – například u “The Silver Gate” (tj. téměř sedm minut) to blikalo bez přestávky celou dobu. Jen škoda, že v některých momentech byla utopena sólová kytara, což například citelně pohřbilo třeba refrén (opět ji můžeme dát za příklad) “The Silver Gate”. Samotný přednes Dark Fortress byl však více než skvělý.
Ježura: Spolu s Dark Fortress započala série vystoupení, jejichž tvorbu jsem znal buď velmi povrchně nebo vůbec, ale sliboval jsem si od nich přinejmenším slušný zážitek. A hned Dark Fortress předvedli, že jsem se netěšil zbytečně. Nemohu srovnávat se studiovou tvorbou nebo jinými koncerty, ale ten na Ragnaröku mě dostal řádným způsobem. Nehorázně našláplý death/black na mě zafungoval dokonale a nemít skřípnutý nějaký prokletý sval mezi lopatkami, mlátil bych hlavou ještě mnohem více. Závěrečná bomba “Baphomet”, kterou si někteří přítomní vyřvali, pak celý set uzavřela vskutku fenomenálním způsobem.
H.: První opravdu velký zážitek soboty přišel se švédskými folkaři Fejd, kteří pro mne osobně byli jedním z taháků Ragnaröku, ale že to bude až takhle dobré, to jsem nečekal. Ústřední bratrské duo Patrik a Niklas Rimmerforsovi strčili svým řáděním do kapsy členy kdejaké metalové kapely, aneb prý že se headbanging nedá provozovat s housličkami nebo balalajkou. Do jisté míry mne i překvapilo, že Fejd zvládli svou muziku živě reprodukovat natolik věrně, navíc člověka potěšilo, že se neschovávali za nasamplované pozadí, ale že vše opravdu odehráli. Občas to sice vypadalo, že Patrik těch svých sto nástrojů nestihne střídat, ale stihl, nechyběl ani jeho (resp. jejich) skvělý vokál, a to místy včetně lahůdkových vícehlasů. Celkově mi přišlo docela zajímavé, že živě hudba Fejd (a výtečný zvuk tomu opravdu napomohl) zároveň folkověji, že ony folklórní nástroje vynikly ještě více, a zároveň i rockověji díky dunící rytmice. Každopádně, naprosto skvělá show, které se právem dostalo fantastického přijetí od publika.
Ježura: Vážení, tomu, co předvedli Fejd, říkám nářez a je úplně jedno, že se na něm nepodílely elektrické kytary! Pětice mužů předvedla takovou show, že ještě teď stěží chápu, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Špičková práce s nástroji a naprosto dechberoucí vokál bez jediného falešného tónu, to byly hlavní příčiny šílenství, které se mezi lidmi strhlo. Ještě jsem neviděl, aby na prakticky čistě folkovou kapelu lidé řádili tak jako na Fejd a stejně tak se mi ještě nepoštěstilo být svědkem tak aktivní pódiové prezentace, která svou energií, jak už správně podotkl H., zesměšňovala kdejakou našlapanou metalovou formaci. Jak lidé, tak muzikanti odvedli špičkový výkon a bylo to snad vůbec poprvé, co se na Ragnaröku přidávalo nad rámec vyhrazeného času. Klobouk dolů…
H.: Člověk se ani nestačil vzpamatovat a vedle už se chystal další skvělý koncert, tentokráte v podání Irů Mael Mórdha, na něž jsem byl hodně zvědavý. A modře pomalovaní pánové předvedli opravdu strhující výkon, zejména zpěvák Roibéard Ó Bogail, jenž ukázal, jak se má chovat správný frontman. Sympatické vystupování, bezchybná interakce s publikem a v neposlední řadě samozřejmě naprosto dechberoucí vokál. Pódium charakteristické irské atmosféře jejich hudby neuškodilo ani v nejmenším, možná právě naopak. V téhle ostrovní zemi ten přemýšlivý folk holt prostě umí. Mael Mórdha beze zbytku ukázali, proč jsou mnohými vedle Primordial a Cruachan považováni za nejlepší žánrovou skupinu své domoviny. A vrchol setu? Pro mě výtečná “The Serpent and the Black Lake”!
Ježura: Irsko je zemí, kde se hrdá krev předků bouří i v současnosti, a proto není divu, že se i zde daří hudbě, která vypráví o dobách minulých. O Mael Mórdha jsem doposud slyšel leda tak z nadšených proslovů jednoho známého, ale naše první živé setkání mě ujistilo, že ten člověk nelhal. Z koncertu Mael Mórdha jsem si odnesl podobný dojem jako z toho, který odehráli jejich krajané Primordial na loňském Metalfestu. Bylo to sugestivní, charismatické, nesmírně uvěřitelné a ve všech ohledech úžasné. Nevím, jak to ti Irové dělají, ale jejich muzika na mě prostě platí a Mael Mórdha dokázali, že ani oni nejsou výjimkou. Už se těším, až mi vyrazí dech nějaká irská kapela – zatím je to totiž čisté skóre.
H.: Oproti tomu legendární Skyclad jsem nikdy příliš neposlouchal, přesto jsem rád, že jsem měl konečně možnost tyto praotce folk metalu vidět. A musím uznat, že ani oni nezůstali nikomu nic dlužni a zahráli po čertech povedený energický set. Při pohledu na ně by to do nich člověk neřekl, ale i tak do toho všichni vložili všechno a z jejich přednesu přímo sálalo nadšení. Když to hudebníky opravdu baví, někde se to vždy odrazí, což Skyclad potvrdili. Tři čtvrtě hodinky v jejich doprovodu bylo pryč dřív, než se člověk stačil vzpamatovat – a právě to je jedna z věcí, podle nichž poznáte výborný koncert.
Ježura: Skyclad patřili k tomu nevelkému počtu interpretů, od nichž jsem už pár songů slyšel, ovšem o znalosti tvorby se hovořit rozhodně nedalo a koncert měl tedy posloužit jako jakýsi test, zdali se mám pokoušet probírat se jejich diskografií. A Skyclad mě naprosto rozsekali. Sice nepřišli s žádným tvrdým metalem ani přespříliš rozjímavou náladou, ovšem jejich energické skladby plné typicky ostrovních melodií zafungovaly skvěle. Vše jen umocnilo civilní a veskrze sympatické vystupování všech muzikantů, na kterých bylo vyloženě vidět, že si show užívají. A jestli jsem se předem bál, jak na Skyclad zareaguje publikum, Němci mě nadmíru potěšili, protože předvedli odezvu jak se sluší a patří. Dokonce se několikrát strhl i menší mosh pit, což jsem tedy vážně nečekal. Zazněly jak aktuální, tak starší skladby z éry Martina Walkyiera, a všechny zněly skvěle. Závěr patřil hitu “Inequality Street” a moje spokojenost atakovala mety nejvyšší. Dal bych si to s chutí ještě jednou. A potom znovu…
H.: Pokud srovnáme vystoupení Absu na Ragnaröku s loňským Brutal Assaultem, v Lichtenfelsu to bylo minimálně o dvě třídy výše. Důstojný hrací čas, délka setu, tma, podpora světel a hlavně – kapela v ten večer ve skvělé formě. Baskytarista Ezezu a kytarista Vis Crom již nepůsobili tak staticky, zvláště Ezezu dělal, jak se říká, pořádnou show, přesto na sebe největší díl pozornosti stále strhával zpěvák a bubeník v jedné osobě, Proscriptor McGovern, který si samozřejmě opět nenechal ujít příležitost předvést svůj legendární ječák, z něhož praskají ušní bubínky (Ježura potvrdí – on je neznal, pročež si málem cvrnknul do textilu, jak se toho lekl (smích)). Snad jediná nevýhoda německého setu byla, že mlha byla místy tak hustá, že za ní Proscriptor nebyl téměř vidět a člověk si tak nemohl vychutnat jeho šílenou práci s bicími, na níž je muzika Absu do velké míry postavena. Kromě toho mi přišlo, že si Proscriptor čím dál tím víc vokálních linek začíná dělit s Ezezem, přesto – výtečná záležitost.
Ježura: Pokud správně počítám, do nástupu Absu jsem absolvoval čtyři brilantní koncerty v řadě, a proto jsem potřeboval trochu vydechnout. Thrash/black není mojí výsostnou parketou, a tak jsem většinu setu strávil zevlingem okolo merchandisu, doplňováním tekutin i živin, a dalšími rozličnými kratochvílemi. Samotnému koncertu jsem tak věnoval odhadem čtvrthodinu, během které jsem stihl zaregistrovat dvě věci – první byl Proscriptorův legendární ječák (a H. nepřehání, vážně jsem se leknul jako blázen) a tou druhou pak skutečnost, že Absu vážně umí. Já jsem to sice zcela docenit nedokázal, ale fanoušci museli být v extázi, protože tohle byla vážně síla.
H.: Do kolen mne dostali Einherjer, kteří předvedli, jak se má správně hrát viking metal! Společně s následujícími Moonsorrow dostali od pořadatelů nejdelší čas na festivalu a dokázali jej zužitkovat do poslední vteřiny. Nechyběla hutná atmosféra, opět proudy mlhy, které ovšem zrovna v tomto případě byly spíše k dobru, ani perfektně zvolený setlist, v němž se kromě povinných kultovek jako “Dragons of the North”, “Far Far North” nebo “Ironbound” dostalo i na méně známé kusy jako “Crimson Rain” nebo “Wyrd of the Dead”. Einherjer zahráli ukázku ze všech pěti desek, přičemž z té poslední “Norrøn” nejvíce potěšila “Varden brenne”, v níž se naplno projevilo další obrovské plus vystoupení Einherjer – naprosto geniálně provedené vokály. Z čistých chórů doslova mrazilo v zádech, stejně ale i z krkavčího křiku Frode Glesnese, jenž měl ten večer v hrdle naladěno opravdu neskutečně a své linky odzpíval snad ještě lépe než na deskách. Pro mě třetí nejlepší vystoupení Ragnaröku po A Forest of Stars a Nachtmystium, kteří jsou ještě před námi.
Ježura: Dobře třetinu setu Einherjer jsem strávil buď na podpisovce Skyclad nebo pokecem se zbytkem výpravy a věřte nebo ne, teď si za to celkem nadávám. Když jsem totiž nakonec dal na neustálé vynášení Einherjer do nebes od H., nelitoval jsem ani vteřinu. Tohle je prosím viking metal, jak se patří, a nejsou k tomu potřeba žádné trapné pózy, dřevěné meče nebo plastové rohaté helmy. Když Einherjer hráli, Quorthonův duch byl nablízku a atmosféra se dala krájet. Nic konkrétního ze mě sice nedostanete (proč taky, když už to udělal H., který je stran Einherjer poněkud erudovanější), ale přísahám, že tohle byl koncert jak víno, na který jen tak nezapomenu.
H.: Na Moonsorrow, asi největší kapele festivalu, mi přijde velice zajímavé dvě věci. První – technici to zase jednou hodně přehnali s umělou mlhou, a to do té míry, že mi trvalo skoro celý první song, než jsem zjistil, na jaké straně pódia jsou umístěny klávesy… na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že hustá mlha společně s modrým nasvícením značně podpořily atmosféru, s níž se pojí věc druhá – Moonsorrow se rozhodli kompletně přehrát svou poslední desku “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”. To má jistě svá pro i proti… na albu jsou pouze dlouhé skladby, díky čemuž se koncert slil v jednu velkou mohutnou stěnu zvuku bez záchytných bodů. Na druhou stranu, stejně jako na samotné nahrávce, i v živém provedení skladby excelovaly zejména v celkové atmosféře, tudíž z vystoupení Moonsorrow zbyl jen jeden celistvý zážitek bez bližších detailů, avšak nutno říct, že ten jediný pocit je naprosto jednoznačný – bylo to super. Rozhodně bych byl pro to, aby kapely hrály na koncertech celá alba od začátku do konce častěji.
Ježura: Od posledního Brutal Assaultu, kde mě Moonsorrow nikterak nenadchli, uplynulo už docela dost vody a já jsem se mezitím stihl docela obstojně seznámit s jejich studiovou tvorbou, takže jsem čekal, že si to u mě vylepší. A věřte nebo ne, přesně to se stalo! Zamlžené pódium a všudypřítomná tma totiž Moonsorrow vysloveně svědčí. Jenže i v té tmě a mlze bylo jasně vidět, že se pánové do muziky řádně opírají, v čemž vyloženě exceloval kytarista Mitja Harvilahti. Pro obecenstvo Ragnaröku si Moonsorrow přichystali specialitku v podobě přehrání celého alba “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” a za sebe musím říct, že to byl vynikající tah. Vystoupení totiž přejalo charakter desky, plynulo stejně jako cesta ústřední postavy alba a já si to celé mimořádně užíval. Když dozněla poslední skladba, která jediná nepocházela z “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”, a Moonsorrow vyklidili pódium, byl jsem nadšen.
H.: Famózní jízda pokračuje s americkými feťáky Nachtmystium. A jak jsem již naznačil výše, opět se jednalo o dechberoucí zážitek. Tuto formaci dalece předchází její pověst něčeho nevídaného a soudě čistě dle vystoupení v Lichtenfelsu, Nachtmystium své pověsti dostáli a ještě ji předčili. V živém provedení byla jejich muzika oproti studiové podobě značně jiná, mnohem extrémnější, surovější, doslova až destruktivní psychedelická masa zvuku. Výkon hudebníků – neuvěřitelný. Pokud by mi někdo řekl, že si těsně před koncertem v backstage pánové šlehli nějakého speedu, rozhodně bych tomu věřil, protože hráli na pokraji transu. Blake Judd byl jediný, kdo se na festivalu se svým projevem dokázal srovnat s démonickým projevem zpěváka A Forest of Stars, ale i jej samotného zastínil klávesák Sanford Parker, u něhož byly vulgární posunky směrem k publiku ještě nejblíže konvenčnímu chování. Postupem času se koncert dostal do podoby, kdy se ona zmiňovaná destruktivnost opravdu zhmotnila, a vystoupení se zvrhlo do čisté anarchie, při níž létalo nástrojové obsazení vzduchem, do lidí, tříštilo se o zem. A do toho neustále zničující hudební produkce… například mohutný refrén “Assassins” a jeho slova “We feel nothing and are nothing”, která vystihují celé Nachtmystium, zní doteď v uších…
Ježura: Už si ani pořádně nepamatuji proč, ale k vystoupení Nachtmystium jsem se přimotal víceméně náhodou, protože jediný pokus, který jsem někdy v uplynulém roce učinil s jejich tvorbou, dopadl prachbídně. Jenže když jsem se tam tak postavil a začal se věnovat muzice, došlo mi, že jsem svědkem něčeho geniálního. Jak jsem později zjistil, proti víceméně poklidným studiovým nahrávkám působí živě prezentovaná hudba Nachtmystium jako drtivý kopanec okovanou botou do obličeje. A tak jsem tam stál a nechal do sebe kopat, protože to bylo něco vážně fenomenálního. Dost určitě zfetovaní muzikanti působili, jako by dělali doprovod apokalypse a nezůstali nic dlužni heslu “po nás potopa”. O převážnou část pozornosti se dělili klávesák Sanford Parker a kytarista a zpěvák v jedné osobě, Blake Judd. Ten s kytarou vyloženě šílel a působil dojmem, jako by ho motivovalo samo peklo. Pana Parkera však dost určitě motivovala nějaká světská substance, protože jeho pódiové excesy nabraly vyloženě destruktivní charakter. Když se k těmhle dvěma přidal přiběhnuvší člověk, kterého jsme později identifikovali jako zpěváka Agrypnie, šílenství dostoupilo vrcholu. Tihle tři se začali všemožně hecovat, pošťuchovat a vzápětí létaly vzduchem stojany na mikrofony, mikrofony samotné a konečně také totálně sjetý Sanford Parker, který si neodpustil několik výletů na ruce publika. Normálně bych asi řekl – hovada. Ne však v tomhle případě, protože v kombinaci s tou šílenou, geniální, šíleně geniální a geniálně šílenou muzikou šlo o naprosto uhrančivou podívanou, která mě naprosto odrovnala. Pro mě se stali Nachtmystium naprostým vrcholem celého festivalu. Never stop the madness!
H.: Definitivní tečku za Ragnarökem učinili rumunští Dordeduh alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget. Musím se přiznat, že v této chvíli už mnou značně cloumala únava, tudíž jsem většinu setu jen prostál se zavřenýma očima, poslouchal a pohupoval se rytmu, místo na vnímání bližších detailů už mi jaksi nezbylo. Samozřejmě nechyběly tradiční nástroje (resp. pro metal netradiční), atmosféra byla hutná, ale víc ze mě nedostanete. Ovšem i tak považuji vystoupení za Dordeduh, jen jsem si ho užil trochu jiným způsobem, než je nevěřícné zírání s otevřenou hubou jako v případě Nachtmystium.
Ježura: Program se nachýlil ke konci a i v tomto případě to bylo moje první setkání s kapelou. I tentokrát to dopadlo velmi dobře a Dordeduh se u mě zapsali zdobným písmem. Bližší charakteristiku, než “působivé vystoupení” po mně však nechtějte, neboť po tom nepříčetném divadle, které předvedli Nachtmystium, jsem ani nepotřeboval být unavený, abych set Dordeduh strávil ve stavu ne nepodobnému meditaci. Jako tečka za celým festivalem však Dordeduh zafungovali skvěle a já se pomalu začínám těšit na šestý ročník Phantoms of Pilsen, kde se opět shledáme…
Datum: 13.4.2012 Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo) Účinkující: A Forest of Stars, Agalloch, Heol Telwen, King of Asgard, Mistur, Rabenschrey, Varg, Voluspaa, Waldgeflüster
H.: Německý Ragnarök Festival každoročně láká vskutku zajímavou sestavou, přičemž v tomto ohledu nebyl výjimkou ani ročník letošní, jenž nabízel několik velice zajímavých jmen, na něž se určitě vyplatilo nějakou tu cestu zpoza české hranice vážit. Právě to byl důvod, proč jsme onu cestu nakonec s kolegou (a čtyřmi dalšími spolucestovali) vážili. Zlomek dojmů, jaké jsme si odsud přivezli, si můžete – máte-li zájem – přečíst v několika řádcích níže.
H.: Článek je díky své délce, kterou admin Blogu nezvládl zpracovat, rozdělen na dvě části – logicky první a druhý den. Páteční dění právě vychází, pokračování ze soboty můžete očekávat zítra – stylově v sobotu.
H.: Cesta do německého Lichtenfelsu, kde se Ragnarök Festival odehrává, se nám trochu protáhla, čemuž padly za oběť první tři skupiny úvodního dne a většina čtvrté. Než se však pustíme do rozboru samotných účinkujících, jistě nebude na škodu věnovat trochu prostoru tomu, jak to zde vůbec vypadalo…
H.: Ragnarök se odehrává v městské hale dvacetitisícového Lichtenfelsu. Jsou zde dvě pódia, jejichž umístění a systém je srovnatelný s českým Brutal Assaultem, čili obě jsou vedle sebe, přičemž na jednom se hraje a na druhém probíhá přestavba a zvučení následující kapely. Ve vestibulu haly byl umístěn oficiální merchandise všech vystupujících skupin, místo pro autogramiády a v letošním roce taktéž jedna norská specialitka, k níž se dostaneme hned vzápětí. Do samotného areálu festivalu patří rovněž venkovní parkoviště před vchodem do haly, které posloužilo jako umístění občerstvení (pravda, nějaké to pitivo bylo k dostání i přímo uvnitř, aby člověk nemusel v průběhu kapel běhat pryč) a také metal marketu, který byl vskutku výživný, že by v něm člověk z fleku rozfofroval tisíce Euro [i ty stovky, co jsme tam nechali my, bohatě stačily – Ježura].
H.:Vnitřní umístění obou pódií mělo tu výhodu, že úplně všechny kapely hrály za tmy s plnou podporou světel, mlhy a podobných atmosféře-libých věciček. Na hudebním festivalu je samozřejmě rovněž důležitý (ne-li nejdůležitější) zvuk, který – a za to si Němci zaslouží opravdu pochvalu – byl opravdu výborný u drtivé většiny skupin. Pokud byla nějaká nesrovnalost, vždy se během první skladby setu spravila, mnozí vystupující však měli křišťálový sound hned od počátku. V tomto ohledu snad nemám výtek, ani jsem jich nezaznamenal od nikoho okolo (snad jen u závěrečných Dordeduh si pár lidí stěžovalo na utopenou kytaru, dle mého názoru to ovšem stále bylo v normě oproti hlukovým koulím, jež jsou občas ke slyšení v našich zeměpisných šířkách).
H.: Výše zmiňovaná norská specialitka se týkala malého stánku (v uvozovkách – byl to vlastně jen prostý stolek) folk/viking/black metalového jednočlenného projektu Myrkgrav, který živě nevystupuje. Lars Jensen, mozek kapely, však na Ragnarök přijel jednak prezentovat své chystané druhé album (po celou dobu festivalu jela muzika pořád dokola z přítomného notebooku, na nějž byla napojena sluchátka, tudíž si člověk mohl volně poslouchat do sytosti, měl-li zájem), jednak doprodat poslední kusy svého dlouhohrajícího debutu “Trollskau, skrømt ok kølabrenning”, kterých měl podle svých vlastních slov už jen 50 a šetřil si je pro zvláštní příležitost, jíž se stal právě Ragnarök. Zakoupené CD (+ ještě sedmipalcový split s Voluspaa, jenž byl rovněž k dispozici) pak Lars zájemcům na místě ochotně podepisoval. Docela příjemná záležitost, jen co je pravda… že jsem ji bez váhání využil, to snad ani není třeba dodávat…
H.: Nyní už však k samotným vystupujícím. Jak bylo řečeno výše, s kolegou Ježurou jsme kvůli pozdějšímu příjezdu promeškali koncerty Švýcarů Abinchova, domácích Imperious a Velnias z USA. Jak jsme se ovšem dozvěděli za další dva dny po návratu do České republiky, Abinchova svůj set nakonec stejnak musela za 5 minut 12 zrušit ze zdravotních důvodů. První skupinou se tedy pro nás stává norský projekt Voluspaa (ano, ten samý projekt ze zmiňovaného splitka s Myrkgrav – svět je holt malé místo), z jehož vystoupení jsme ale bohužel viděli pouze závěrečnou skladbu, což mne obzvlášť mrzí, jelikož zrovna Voluspaa patřili k tomu nejzajímavějšímu z prvního dne. On byl pátek celkově takový odpočinkovější a byly zde pouze dvě formace, které jsme pod trestem smrti nesměli minout (pravda, jedna z nich byla tím hlavním důvodem, proč jsem se já osobně do Německa vůbec vydával), to hlavní nastalo až druhý den. Každopádně soudě dle té jedné písničky Voluspaa (šlo o “Hymne til våre udødelige forfedre” z prvního demosnímku “Volvenes spådom”), jednalo se o podařený set, a to i přes zjevnou opilost Freddyho Skogstada, hlavní postavy kapely.
Ježura: Z té jedné skladby skutečně nejdou vyvozovat jakkoli erudované závěry, ovšem pravdou zůstává, že až do dvou pátečních es byli právě Voluspaa tím nejzajímavějším a na rozdíl od drtivé většiny páteční sestavy mě skutečně navnadili k bližšímu průzkumu jejich tvorby.
H.: Následující King of Asgard ze Švédska předvedli jedno z nejpovedenějších vystoupení dne. Sice jim chvilku trvalo, než se pánové rozjeli, ale poté jejich čtyřicetiminutovka dostala opravdové grády a rozhodně se bylo na co dívat. Hlavní díl show si vzal na svá bedra zpěvák a kytarista Karl Beckmann, jenž celou kapelu znatelně táhnul kupředu a bez něj by to bylo o poznání slabší. Naopak kytarový kolega Lars Tängmark vypadal, jako kdyby si spletl pódium se zkušebnou a celý koncert odehrál v brýlích a kšiltovce (plus samozřejmě další oblečení, aby si někdo nemyslel), neudělal jediný krok a pohled věnoval pouze své kytaře. Přesto byl výsledek více než solidní. Co se týče setlistu, hrálo se samozřejmě především ze zatím jediné desky “Fi’mbulvintr”, ale padla i ukázka z chystané druhé nahrávky.
Ježura: King od Asgard, tedy další kapela, o které jsem do té doby neměl sebemenší ponětí, mě zprvu vůbec, ale vůbec nebavili. Na jejich značně agresivním kytarovém thrash-pagan metalu mi toho moc zajímavého nepřišlo, jenže člověk míní a King of Asgard mění. Čím více se jejich set blížil finiši, tím více se mi to líbilo a v samém závěru už jsem byl vyloženě spokojený, což je mnohem víc, než jsem od kapely s tak stupidním názvem kdy čekal.
H.: Přesně opačně než King of Asgard u mne dopadli další Heol Telwen. S keltským metalem z Francie mám prozatím dobré zkušenosti (viz třeba výborní Bran Barr, kteří na Ragnaröku zahráli vloni), avšak Heol Telwen působili velice rozpačitě. Pánové zjevně nebyli příliš sehraní, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného, což se v důsledku (vcelku logicky) neukázalo být příliš šťastným, a to dokonce do té míry, že jsem po chvíli s kolegou vypadli prošmejdit místní merchandise. Když jsme se ke konci setu Heol Telwen vrátili, kapela už působila, že se v mezičase trochu našla, přesto však zůstal dojem spíš horší.
Ježura: Z vystoupení Heol Telwen jsem si odnesl dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu to bylo občas dost slušné, na stranu druhou bylo takových momentů pomálu, takže celkový dojem znatelně pokulhává. V paměti mi však ulpěl výkon bubeníka, jehož práci byla skutečně radost sledovat. Nestává se každý den, že by mě bicí vysloveně nadchly, ale tady to bylo na velmi dobré cestě. I když Heol Telwen na Ragnaröku vážně nezahráli moc dobře, pořád mám tušení, že mají co nabídnout, takže jsem ochoten jim ještě šanci nebo dvě dát.
H.: Waldgeflüster se stejně jako všechny domácí formace těšili velké přízni německého publika, mně ovšem jejich black metal příliš zajímavý nepřišel. Což o to, rozhodně se zde objevovaly i velice nadějné pasáže, zároveň se však Waldgeflüster nevyvarovali i veskrze průměrných a podprůměrných momentů, pročež jejich set působil spíše polovičatě. Zvláště když ony podprůměrné momenty měly nebezpečně blízko německým pagan jódlovačkám, na něž místní publikum, celosvětově proslulé svým poněkud tupým vkusem, letí. Extrémně fousatý zpěvák sice vypadal cool, výkon celé kapely, která pařila seč mohla, byl rovněž sympatický, ale hudebně to bylo chvílemi opravdu děsné. Na druhou stranu, důkazem toho, že to jde i dobře, byla předposlední pomalá píseň (název vám bohužel neřeknu), jež byla naopak opravdu famózní.
Ježura: Kdyby těmhle muzikantům někdo vysvětlil, že roubovat na ty výborné atmosféricky black metalové pasáže naprosto uchcané melodie, které mohou najít odezvu jen v řadách emo puberťaček nebo obyčejných Němců, kteří jsou schopni zpracovat kdejaký hudební odpad, mohlo to být skvělé. Nikdo tak ale zjevně neučinil, a tak se s výjimkou poslední skladby a těch pomístně rozesetých špičkových momentů jednalo o cosi, co lze asi nejlépe popsat imaginární škatulkou atmosférický emo-black metal. Většinu setu jsem buď proklimbal nebo se snažil potlačit dávivý reflex. Toho nevyužitého potenciálu je vážně škoda…
H.: Norští Mistur ve mně zanechali dojem takový trochu… nijaký. Sice to byl vcelku solidní koncert, ale příliš vzpomínek na něj mi v hlavě neutkvělo, ať už co do té pozitivní či do té negativní stránky, což tedy svědčí spíše o průměru. Víc k tomu asi nemám co dodat, protože si toho díky svým sklonům ke skleróze víc nepamatuji.
Ježura: Na Mistur jsem se docela těšil, i když jsem vlastně neměl ponětí, co od nich čekat. A nakonec to nebylo vůbec špatné. Problém je, že si z toho pamatuji přibližně stejně, jako H., tedy skoro nic. Počkat, něco přeci jen. Celou dobu jsem trpěl neodbytným dojmem, že Mistur nemají moc dobře nazvučeno. H. se mě sice snažil přesvědčit o opaku a že je to samotnou hudbou [upřímně si nepamatuju, že bych něco takové tvrdil – H.], ale čert ho vem. Pořád mám za to, že Mistur hrají solidní muziku, kterou určitě podrobím bližšímu průzkumu – byť ve studiové podobě.
H.: Oproti tomu z Rabenschrey mám těch vzpomínek víc, než by bylo zdrávo. Že má německé publikum slabost pro kdejaký kýč, to není a nikdy nebylo žádné tajemství, avšak tahle kapela, to už bylo učiněné peklo. Až doposud jsem o nich neslyšel, ale podle popisu z Wikipedie (německý středověký metal) jsem očekával, že to nic zrovna uměleckého nebude, ale že to bude až takhle hrozné… s prominutím, ale hudební produkce Rabenschrey byla totální, ale opravdu totální apokalyptická sračka, ze které se soudnému člověku chtělo zvracet – takové jódlování s kytarou. Němci na to však pařili jak diví, až jsem musel kroutit hlavou. Pokud se na to podíváme z druhého úhlu pohledu, i přes značně odpudivou muziku se musí Rabenschrey nechat, že si evidentně byli vědomi toho, jak to zahrát, aby to Němcům chutnalo, a že věděli, jak si udržet kotel ve varu. Musím se ale přiznat, že bych zase lhal, kdybych tvrdil, že nejsem rád, že jsem Rabenschrey viděl živě, jelikož k podobné kravině se jen tak zase nedostanu (zjevně to není náhoda, že metr za hranicemi Německa po téhle skupině neštěkne ani pes), ale dobré to věru nebylo.
Ježura: Důkladně odrazen zvuky, které se linuly z reproduktorů, jsem se odvážil nahlédnout na pódium pouze ze strany a to mi úplně stačilo. Kytarista, který jako by z oka vypadl Jokerovi z posledního “Batmana”, zpěvák působící dojmem hybrida mezi zpěvákem švédské Katatonie a Penguinem (tedy antagonistou ze staršího netopýřího trháku), plus muzika, ze které mi bylo na blití, to je skutečně vražená kombinace. Právě tohle byl jeden z nezpochybnitelných důkazů obskurního německého vkusu. Jak vidno, Němci se nevyžívají jen v sexuálních úchylkách, když byli schopni svým nadšením takřka nadzvednout střechu haly…
H.: Opravdu zajímavé to začalo být až chvíli před desátou večerní, kdy se oproti předchozím Rabenschrey citelně přehodila stylová i náladová výhybka, jelikož na programu byl zámořský atmosférický klenot Agalloch. Skupina hrála především z posledních dvou desek “Ashes Against the Grain” a “Marrow of the Spirit”, a přestože se jedná převážně o delší skladby, které stojí především na silné gradující atmosféře a spoustě malých detailů, Agalloch dokázali kouzlo své hudby přenést na pódium. Nebylo to ani tak z důvodu husté umělé mlhy, ani na začátku rituálně zapáleného kadidla (ačkoliv obojí jistě udělalo své, o tom netřeba pochybovat), ale díky neskutečně soustředěnému výkonu hudebníků, kteří svou muziku opravdu prožívali a dokázali jí vtisknout tu správnou tvář i v Lichtenfelsu. Dojem z jinak opravdu výtečného koncertu kazilo pouze stupidní publikum, nad nímž jsem v tomto případě opravdu kroutil hlavou – ať se každý baví jak chce, nic proti tomu, ale rozjíždět moshpit na muziku, jakou hrají Agalloch, mi prostě přijde jako něco naprosto hovadského. Samotná kapela však zaslouží plný počet bodů, o tom žádná.
Ježura: Bohudík, po ultradebilních Rabenschrey přišel čas na necelou hodinku inteligentní muziky. Agalloch jsem toužil vidět už dlouho a sotva jsem si mohl přát lepší premiéru, než jaké se mi dostalo v lichtenfelské městské hale. Už samotný začátek a takřka obřadní pálení kadidla (nebo nějaké obdobné vonné substance) naznačily, že živé vystoupení nezůstane atmosféričnu, jaké Agalloch páchají na deskách, nic dlužno. A vskutku – jakkoli se mi to zdálo nereálné, Agalloch celé to kouzlo dovedli převést na velké pódium velmi sugestivně. Nemalou měrou tomu přispěl výjimečně zdařilý zvuk a úchvatnému zážitku tak nebránilo zhola nic. Tedy, něco přeci jen – jediným rušivým elementem byla ta samá ožralá hovada, která již zmínil H. – mor na ně! Když ale pominu tenhle detail, celé vystoupení Agalloch bylo úžasným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.
H.: Varg to měli spočítané předem, i kdyby čistě náhodou zahráli ten nejlepší set svého života, protože zde vystupovali jako záskok za odpadnuvší Borknagar. Že to Norové zrušili… čert to vem, ačkoliv i to člověka naštve, ale zvolit jako náhradu jejich vizionářské hudby německý zpocený pivní (samozvaně pagan) metal, to je další věc, kterou mi prostě hlava nebere a upřímně to považuji za snad jediný přešlap ze strany pořadatelů, který se v rámci celého letošního Ragnaröku objevil. Ale stalo se a namísto Borknagar se na pódiu objevila parta červených počmáranců, kteří předvedli vesměs úplně to stejné jako vždycky, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od jejich českých setů z jejich muziky domácí publikum neuvěřitelně šílelo, což krásně korespondovalo s tím, že v kempu i v areálu byla právě trička Varg nejfrekventovanější. Upřímně by mne zajímalo, jakou měl letošní Ragnarök návštěvnost a jaká by ta návštěvnost byla, kdyby místo Varg hráli původně avizovaní Borknagar. Ale to asi nemá cenu řešit, tudíž zpátky k samotnému setu – ten mi (kromě výše zmíněných faktů) nepřišel ničím zajímavý, na čemž nic nezměnila ani klasická ohňová show.
Ježura: Jakkoli Varg nemám rád, tak tentokrát jsem byl vyloženě naštvaný. Skutečnost, že právě tahle banda počmáraných jelimanů vystřídala na postu headlinera norské progresivce Borknagar, jejichž účast mě přemluvila k nákupu lístku, mi vážně hnula žlučí nehorázným způsobem, takže jsem snad celý jejich set protrpěl u hrazení druhého pódia a v očekávání A Forest of Stars, kteří měli zahrát vzápětí. Jediným zmíněníhodným zpestřením tak zůstala neznámá banda, která dlouho a nahlas vyvolávala Borknagar (asi na truc tomu fiasku, jaké se vyklubalo z jejich náhrady) a potom také jakási slečna, která, zjevně unešená produkcí Varg, předváděla na volném place před druhým pódiem vskutku působivé taneční kreace…
H.: Zakončit první den dostal za úkol britský gentlemanský klub A Forest of Stars, což je právě ta skupina, kvůli níž jsem se do Lichtenfelsu vydal. Přiznám se, že jsem čekal opravdu velké věci, neboť nadpozemská hudební produkce tohoto sedmičlenného tělesa se k tomu přímo vybízí, přesto samotné vystoupení dalece předčilo veškerá má očekávání, a to do té míry, že jsem zcela vážně ochoten vám tu na místě odpřísáhnout, že to byl ten nejpůsobivější koncert, na jakém jsem kdy měl tu čest být. A Forest of Stars se totiž dokázali neskutečnou intenzitou, s jakou svou hudbu podali živě, dostat na úroveň ohromné impozantnosti svých desek, což je vskutku obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouhé a jak složité kompozice mají.
Muzika zněla z pódia naprosto totožně jako z desky, ale přece jinak, což si člověk uvědomil na takových detailech, že The Gentleman si například obohacoval klávesové linky, některé vokály byly mírně pozměněny… každopádně neuvěřitelně famózní výkon podal zpěvák Mister Curse – zcela upřímně vám řeknu, že nic podobného jsem v životě neviděl. Nejenže sám vypadal jako naprostý ďábel, ale ten vokál doslova tahal až ze samotného pekla – ještě mnohem více dechberoucí než na albech. Z toho, jak předvedl třeba poklidnou pasáž “Even the sun’s afraid to rise around here” v “God”, postavenou čistě na jeho hlasu, doteď mrazí v zádech a naskakuje husí kůže. Kromě toho se za celou skoro hodinu téměř nepohnul (jednou (!) zvednul ruku) a do mikrofonu řekl všeho všudy tři věty, a to až v samotném závěru před přídavkem a po něm (přičemž dvě věty z toho byly prosté “Thank you”, ta třetí už byla složitější – celá tři slova), bylo to o tisíc koňských délek působivější než všichni zpěváci, kteří potřebují stokrát za písničku někoho hecovat, dohromady. Když se totiž opřel do mikrofonu, byl to doslova maniakální přednes. Mohl bych tu na vás ještě vychrlit celý setlist (kromě zmiňované “God” ještě třeba “Male”, “Female” nebo “Summertide’s Approach” atd.), ale bylo by to zbytečné, jelikož zde se není o čem bavit – A Forest of Stars je skupina asi tak o deset levelů výše než cokoliv jiného, umění po všech stránkách a každým coulem, a svou genialitu dokázali i naživo.
Ježura: Páteční program uzavírající A Forest of Stars byli hlavním lákadlem naší šestičlenné výpravy a já, i když jsem to s tím očekáváním zase tak nepřeháněl, jsem nakonec také div nezačal samou nedočkavostí poskakovat na místě. A tenhle ostrovní septet se mi odvděčil měrou vrchovatou. Mix působivé stylizace a ještě mnohem působivější hudby totiž naprosto triumfoval. Naprosto fantastický zvuk, který mi přišel snad ještě lepší než z desky, dal vyniknout všemu, co dělá A Forest of Stars tak výjimečným tělesem, a to v několikanásobně intenzivnější podobě. Bylo to hypnotické a zároveň strhující. O mikrofon se opírající zpěvák působil dojmem bestie v lidském těle, a i když za celý koncert promluvil sotva pár slov, všechny přítomné si zcela podrobil. Takhle nějak to musí vypadat, když k někomu promlouvá ďábel – ve vší své zlověstnosti i dokonalé eleganci. Čert vem, že během přídavku vypověděla službu jedna z kytar a že nebylo slyšet kratičký příspěvek jistého obskurního hudebního nástroje kdesi uprostřed setu. Na kutě jsme toho večera všichni odcházeli takřka v transu…
Až se bude na konci letošního roku bilancovat skóre na česko-slovenské metalové scéně, “Vlnobytie” bude bezesporu patřit mezi ty počiny, na něž si člověk vzpomene mezi prvními. Důvod je jednoduchý – právě zde totiž kapela dovedla svůj originální mix experimentu, extrémního metalu a nyní už i folklóru takřka k dokonalosti. Výsledkem je opravdu vynikající dílko, které vydrží po mnoho poslechů – tím spíš, že ona zajímavost není dána pouze hudební složkou, ale ostatními okolnostmi, především texty. Není tedy divu, že jsem využili možnosti zeptat se na pár otázek, na něž se jal odpovídat kytarista Hirax…
Zdravím na Slovensko! Dovolil bych si přeskočit formality typu gratulací k nové desce a spustil bych rovnou zostra. Proč to trvalo tak dlouho, než “Vlnobytie” vyšlo? Pokud mne paměť nešálí, mělo být CD původně venku již v září, nebo ne? Kromě toho, první skladbu “Duša plná ozvien” jste zveřejnili v polovině června, tudíž předpokládám, že již tehdy bylo album hotové. Jenže nakonec se objevilo až v únoru dalšího roku. Proč? Není to trochu frustrující, dodělat desku a čekat tolik měsíců?
Hľadali sme vydavateľa. S postupujúcou krízou, ktorá pochovala veľa malých labelov a veľké oslabila, som bol rád, že nám aspoň kde-tu odpisovali. Nakoniec sa však našla agentúra Duna, slovenská silná firma zaoberajúca sa skôr organizovaním obrovských konecertných podujatí a “Vlnobytie” vydala. Frustrujúce? Keď meškáte dva roky, nejaký ten mesiac vás už netrápi…
Předpokládám, že v onom odkladu hrálo jistou roli hledání firmy, která by “Vlnobytie” vydala. Proč nakonec padla volba právě na agenturu DUNA? Pokud se nemýlím, předchozí “Ante Portas” vyšlo u tvé vlastní firmy… nebylo by tedy lehčí to zopakovat a i “Vlnobytie” vydat tímto způsobem?
Ja už som nechcel vydávať CD vlastnej kapele a vysvetľovať spoluhráčom, že CD nosiče sa vôbec nepredávajú. Poznáš to určite sám z vlastnej životnej skúsenosti – človek si bude neustále namýšľať, že mu bolo odobraté. Takto som mimo hry a je to tak dobré.
Jestli správně počítám, před samotným vydáním “Vlnobytie” jste na svůj Bandzone nahráli celkem šest písní, což je více jak polovina alba. Chápu, že nějaká ta propagace být musí, ale není to v takovém počtu až kontraproduktivní? Třeba já osobně jsem na nahrávku opravdu těšil, ale ty později zveřejněné písničky už jsem si ani nepouštěl, abych měl také nějaké překvapení na plnohodnotný poslech. (smích) Nebo si naopak myslíš, že je to lepší, aby si poté fanoušek nekupoval zajíce v pytli?
V tejto dobe to ináč nejde. My tie skladby zverejníme všetky, veď kto chce, album si stiahne aj teraz raz-dva. Som ale rád, že veľa ľudí pochopilo, že držať digipack “Vlnobytie” v ruke je disponovať jedným rozmerom naviac. Cez obal, texty a predslovy k piesňam sa uzatvorí celý kruh. “Vlnobytie” nie je len o tónoch, je to celá jedna veľká nálada. Kto si album iba stiahne, minimálne tretina diela mu ujde.
Pojďme už k samotnému materiálu. Zdá se mi, že čím dál tím více se ve vaší muzice objevují folkové motivy. Na takovém “Mythus” byly v podstatě minimální, na “Ante Portas” jich znatelně přibylo, ale v případě “Vlnobytie” už se v některých pasážích stávají doslova tím hlavním, což dříve nebývalo. Souhlasil bys s tím? Považuješ to spíš za přirozený vývoj hudby, nebo tak činíte záměrně? Je tohle cesta, po níž Lunatic Gods hodlají do budoucna kráčet? Dle mého soudu s tím souvisí i posun v textech, kde se více než kdy jindy objevují, řekněme, slovenská témata…
Keby sme to vedeli, spravili by som to tak aj na “Ante Portas”. Ale vtedy sme to tak ešte necítili a hlavne by sme to nespravili od srdca. Teraz je to všetko v rovnováhe, v takejto miere sme usúdili, že tam tie národné motívy majú byť. S príklonom k folklóru som sa pri písaní textov automaticky prikláňal k truhlici pamäti národa, ináč to nešlo. Nemôžeš hrať country a spievať proti prírode. Teda môžeš, ale nikto ťa nebude počúvať…
S tím se ostatně pojí i využití houslí nebo cimbálu. Rozhodli jste se tyto nástroje na desku zakomponovat právě pro posílení té lidové složky? Myslíš, že i v budoucnu bude v muzice Lunatic Gods místo pro podobné nástroje, které nejsou pro metal zrovna typické? Nemám na mysli jen instrumenty typu cimbál nebo housle, ale třeba i saxofon, který se na “Vlnobytie” rovněž objevuje…
Ja som už dávno vyhlasoval, že si Lunatic Gods predstavujem ako cimbálovku prepojenú s metalistami. Upotení cigáni mastiaci na husliach a cimbál pekelné motívy a my do toho ako kavaléria riforezačov. Nádhera. Melodika spojená s extrémom. Vždy som chcel spájať peklo s nebom.
Mezi ty nejzajímavější kousky desky jistě patří i skladby “Od priadok po zimný čas” a “Na krížnych cestách”, alias Dobšínského povídka “O krásnej Ibronke” v hudební formě. Mohl bys nám říct, proč jste se rozhodli inspirovat se právě u Pavola Dobšínského a proč jste si od něj vybrali právě o “O krásnej Ibronke”? Osobně mne až překvapilo, že se jedná doslova o zhudebnění povídky, nikoliv jen její převyprávění, že text obou písní je v podstatě poskládán z úryvků ze samotné předlohy. Lze to tedy chápat tak, že vám šlo především o co nejvěrnější ztvárnění? Šlo v tomto případě o ojedinělou záležitost, nebo si myslíš, že byste se do něčeho podobného mohli pustit i na dalších albech?
Tip na zhudobnenie tejto poviedky nám dal náš grafik Mišo Šesták. Dobšínsky je naozaj morbídny, určite ho budem čítať mojej malej Sárke. Ale skutočne neviem, čo príde do budúcnosti. Možno zhudobníme nejakú jeho ďalšiu povesť, možno nejakú trávnicu a možno nič. Neviem, snažíme sa nerobiť muziku prvoplánovo.
Dále bych se rád také zeptal podrobněji na text “Zbojnícka”, vyprávějící o zbojníkovi Emilu Malatném. Jedná se smyšlenou postavu nebo má nějaký reálný základ? Osobně se mi nějaké bližší informace dohledat nepodařilo, tudíž předpokládám, že první možnost je správně… mýlím se? Ať tak či onak, můžeš nám o něm povědět něco víc? Když se řekne “Slovensko” a “zbojník” v jedné větě, každému se automaticky vybaví Juraj Jánošík – je zde nějaká souvislost?
Slovensko malo veľmi veľa zbojníkov, len sa o nich nevie. Také sú zákony hostórie. Prežije len pár mien, nad ktorými svietia hviezdy zviditeľnenia. Emil Malatný určite raz žil, veď o ňom spievame.
Podobně se musím zeptat i na skladbu “Starecká” – je příběh o staříkovi, který vyvraždí svou rodinu, smyšlený nebo je postaven na nějaké konkrétní události? Tady je ta otázka jistě na místě, protože vím o tom, že alespoň u nás v Čechách se minimálně jeden podobný případ v roce 1968 opravdu odehrál… Takové otázky realita nebo výmysl mi u “Vlnobytie” přijdou důležité vzhledem k faktu, že u popisu písní jsou uvedeny i roky, kdy se jejich děj odehrává, tudíž si člověk nemůže být jistý, zdali se jedná o historický základ nebo “jen” do detailů propracovanou fikci – jak to tedy je?
Odpoveď je podobná predchádzajúcej. Podobných prípadov bolo nespočetne veľa, len sa o nich nepíše. Aj v našej dobe masovej medializácie sa informácie vyprodukované dobou za tridsať rokov stratia. Dopátra sa k nim jedine majster hľadač…
Obecně jsem si všiml, že se na “Vlnobytie” objevují nepříliš pozitivní témata textů… zbojnictví, vyvraždění rodiny, problematika práva první noci v “Právo prvej pomsty”, pohřbení zaživa v “Duša plná ozvien” (i když okrajově), ani ta Ibronka není zrovna četba pro dítka předškolního věku (a tak dále)… když si to dáme dohromady se vzrůstajícím vlivem folklóru, vychází mi, že lidovou tvorbu nevnímáte jako něco veselého. Je to tak? Pokud ano, jak se v tom případě díváš na současný stále ještě trvající trend folk metalu, který naopak folk v mnoha případech prezentuje pouze v podobě bujarých pitek a všudypřítomné zábavy? Třeba mně osobně tohle sranda pojetí přijdou absolutně mimo mísu…
Naši otcovia a matere spievali o pití, jebačke, zábave, ale hudba a spev slúžil aj na vyplakanie duše utrápenej životnými ranami, ťažkou drinou a chudobou. Národná folklór je slovenské blues pre masy. Ľudia prišli z polí, niečo pojedli, vypili a začali hrať a spievať. Bola to ich jediná cesta k uvoľneniu sa, relaxu, zábave. Nebolo kín, televízie, internetu, mobilov. Boli len umastené husličky, klobúk s pierkom, pálenka a susedia.
Na “Vlnobytie” i na minulé “Ante Portas” se objevila jedna delší instrumentálka. Je to náhoda, nebo se, řekněme, jedná o tradici Lunatic Gods?
Na každou jednom albume už od debutu “Inhuman and Insensible” máme vždy jednu inštrumentálku. Áno, už je to taká milá tradícia. Najlepšie na tom ale je, že nikdy nevieme, ktorá pieseň sa ňou stane. Lebo mi dokážeme spraviť inštrumentálku z hociktorej skladby, do ktorej sa nenapíše text, hehe.
K minulé desce “Ante Portas” vznikl videoklip “Balada o makovom mlynčeku”. Chystáte nějaké video k “Vlnobytie”? Jestli ano, mohl bys nám k němu něco prozradit? Například k jaké skladbě, jestli půjde opět o animovanou záležitost nebo bude forma jiná, kdy by se mohl objevit finální výsledek atp.…
Chystáme klipy k obidvom Ibronkám – to by mali byť kreslené klipy. Nie animované, ale asi 200 kreslených obrázkov, ktoré poskladáme do jedného deja. No a potom taký hraný klip k “Duši plnej ozvien”. Neviem, kedy budú hotové. Dúfam, že ešte pred letom.
Malá vsuvka k předchozímu albu. Zmiňoval jsem klip “Balada a makovom mlynčeku” a právě na něj bych se rád zeptal. Jedná se totiž o opravdu zajímavý netradiční kousek. Čí to byl nápad, zpracovat celou záležitost právě tímto způsobem? Kdo se postaral o animaci? Dali jste režisérovi při zpracování volnou ruku, nebo jste si v kapele výsledek hlídali?
Klip spravil Martin Ferko, moravský klipový mág. Nie, je to človek, ktorému som nikdy nemusel nič vravieť. Klip na “Mlynček” spravil sám a dodal tak skladbe ďalší rozmer. Keď som ten klip videl, bolo to bez slov. Martin je veľký talent, ovláda veľa technológií výroby klipov. Keby sa narodil v Amerike, je milionár a robí klipy pre prvú ligu pop umelcov. My mu moc ďakujeme za jeho spoluprácu. Vždy bol kreatívny, profesionálny a zodpovedný. Žiaľ, doba sťahovania muziky uzavrela časť finančného toku pre kapely, preto sa klipy robia za pár korún a na kolene.
Co přesně vyjadřuje artwork “Vlnobytie”? Nejdominantnější je na něm onen pán – kdo to je? Vypadá, jako kdyby měl na sobě nějakou uniformu – to má nějakou souvislosti s onou inspirací v minulosti? Kromě toho se zde objevují motivy oběšence, mrtvol, stromu – ty mají jaký význam?
Tie fotografie nemajú priamu väzbu, sú to len zábery, ktoré znásobili náladu a energiu albumu. Pán na titulke je pravdepodobne kňaz. Ale má originálny výraz, vďaka ktorému sa nám zapáčil. Človek nevie, či je smutný, alebo práve v šialenstve zabil vlastného koňa rýľom.
Opět odbočka k “Ante Portas” – co jeho přebal? Co bys nám řekl o něm? Je to asi nejúchylnější obálka v historii Lunatic Gods (smích)…
To je dielo Miša Šestáka, nášho nehrajúceho člena. My len načrtneme cestu a on to celé dotvorí. Pri “Ante Portas” sme mu do toho ale kecali najmenej, to nosil v hlave dlho. Skôr teraz, pri “Vlnobytí”, sme mu asi tri prvé návrhy zamietli.
Poslední dotaz k “Vlnobytie”. Název desky je zajímavá slovní hříčka. Mohl bys ji pro ty, kterým to třeba nedocvaklo, objasnit? Rovnou to můžeme spojit s dalším dotazem – proč jste si vybrali právě tohle jméno?
Bytie myslené ako žitie ide vo vlnách. Po prežitých ranách osudu prichádzajú dni radosti a takto dookola ako vlnobitie. Aby sme sa nabili, dočerpávame silu cez kľudné obdobia. Sme tu na učení, v bolestiach sú zabalené najväčšie dary. Škoda, že ľudia svoje pády, choroby a ublíženia neanalyzujú. Ušetrili by si veľa cesty a energie. Preto “Vlnobytie” – život vo vlnách.
Osobně se musím přiznat, že více otázek mne v této chvíli ohledně “Vlnobytie” nenapadá, proto bych si dovolil naše malé povídání zakončit několika nehudebními otázkami. Pokud vím, jsi činný i na literárním poli… považuješ sám sebe více za hudebníka nebo za spisovatele? Kolik knih máš aktuálně na kontě? Dají se sehnat i v českém jazyce? Pokud se nemýlím, nejsou ti cizí ani básně – baví tě víc próza nebo poezie?
Posledné roky som skôr spisovateľ, aj keď to slovo sa na mňa moc nehodí. Mám vydaných 6 románov, tri cestopisy a tri básnické zbierky. Dva romány a to debut “Jednou i v pekle vyjde slunce” a titul “Vteřinu před zbláznením”, vyšli aj v českom jazyku. Stačí si dať do googlu, učite vám nájde nejaký knižný web, ktorý ich ponúka. Básne? Ja nepíšem básne. Iba také krátke náladovky. Nerobím s perom nič iné, ako s gitarou či s fotoaparátom. Proste všetko prenechávam srdcu, ono sa chce vypísať, stvoriť samého seba v iných dimenziách. Keď nad vecami kalkulujete, ľudia to prekúknu, vycítia, že špekulujete. Čoraz viac sa sem rodia otvorenejšie duše, ktoré nerozumejú súťaživosti, závisti, ohováraniu. Sú láska sama, pocit je pre nich základ.
Patříš k těm autorům, kteří se věnují čistě jenom své tvorbě, a nic dalšího je nezajímá, nebo sám patříš i mezi čtenáře? Pokud to druhé, jaký druh literatury máš rád? Zaujala tě třeba nějaká kniha v poslední době? Ostatně, na něco podobného se můžeme zeptat i ohledně muziky, čili – posloucháš také cizí hudbu? Jací jsou tvoji oblíbení interpreti (ať už z domácí nebo ze zahraniční scény?
Napriek tomu, že mám málo času, čítam veľa. Teraz som dočítal hudobné knihy o slovenských obroch, Jarovi Filipovi a Dežkovi Ursinym. Prekvapili ma úžasne fantasy sci-fi od China Miéville. Na záchode každé ráno skláňam poklonu slovenským poetom Válekovi a Mihálikovi. Dočítal som úžasnú knihu “Koncept kontinua” ohľadne toho, že všetky defekty a obavy duše vznikajú v detstve, kde americká autorka porovnáva juhoamerických Indiánov versus my, západní, civilizovaní a vystrašení roboti. To súvisí s malou Sárkou, ako aj kniha “Bez plenky”, kde som sa dozvedel, čo všetko sme pred sto rokmi považovali za bežne a prirodzené, a teraz je to zlé. Oprášil som aj Coelha“Piata hora” a Vonneguta a jeho “Galapágy”. Posledne menovaného autora vďaka jeho sarkazmu milujem.
Jestli mne paměť nešálí, věnuješ se také cestopisům. Které exotické země už jsi navštívil? Kde se ti líbilo nejvíce? Dostal ses třeba někdy do nějaké nebezpečné situace? Kam bys čtenářům doporučil si zajet a do které oblasti bys naopak nikdy nikoho neposlal?
Ja to nerád menujem, to nie sú závody o počte. A všade mi bolo nádherne, teda ak nerátam cestu okolo sveta, kedy som bol dva mesiace preč a to mi už veľmi chýbala priateľka. Ale aspoň sa mi tam utriasli životné rozhodnutia. Každý kút našej Matičky Zeme je nádherný. Bol by hriech vyzdvihovať nejakú oblasť. Ale milujem Áziu a Strednú Ameriku, lebo ľudia sú tam šťastní, pokojní a spokojní. Chcel by som sa pozrieť ešte do Južnej Ameriky, do Peru a Venezuely, tam ma to láka. Kam zajet? Určite do Indie a Afriky, aby každý pochopil, čo všetko máme.
Na závěr bych tě namísto obligátního vzkazu čtenářům požádal, jestli bys nám nemohl převyprávět nějakou zábavnou příhodu z tvých cest po světě, je-li nějaká. Děkujeme za rozhovor a ať se daří!
Hu-he, tých zážitkov je veľa. Ale najväčšie erupcie energiu sú pri strete ľudí iných kultúr. Dosť som sa zabával práve s tými, na ktorých by som to nepovedal, teda s Nemcami, Kórejcami a Japoncami. Španieli sú radosť sama, tí ma nikdy neprekvapili. A dosť crazy noc som zažil pri oslave mojich 40-tych narodením, keď som sa doslova ožral z rumu s troma moslimskými Fidžanmi a do rána preberal masturbáciu, mnohoženstvo a sex s viacerými manželkami, sex počas menštruácie a podobné témy úplne vzdialené Európanovi.
Ďakujem za podporu, dôležité stránky sú dolu… Hirax / Lunatic Gods
