Archiv štítku: CZE

Česká republika

Calidad, R.A.W., Legion

Calidad, R.A.W., Legion
Datum: 24.11.2011
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Calidad, Dying Behind, Legion, R.A.W.

Metalgate je sympatický label. Že neúnavně vydává alba malým kapelám, které by si bez jeho pomoci třeba vůbec neškrtly, je fajn. Že ale pořádá koncerty, na kterých se návštěvník může pokochat výkonem účinkujících za cenu nízkou nebo dokonce gratis, to je skutečně chvályhodné. Že návštěva takových akcí rozhodně stojí za hřích, jsem se přesvědčil už před nějakou dobou, když jsem při té příležitosti objevil říčanskou kapelu Calidad. A byla to šťastná souhra okolností, která mi umožnila zjistit, jestli jsem se tehdy s jejich hodnocením neunáhlil. Calidad totiž na poslední chvíli na soupisce čtvrteční New&Free vystřídali pohany Odraedir, kteří měli zahrát spolu s death metalovými mazáky Legion, thrash/metalcoristy Dying Behind a především mými těžko zaškatulkovatelnými oblíbenci R.A.W. Už jenom sestava by mě k účasti přemluvila, ale doslova nicotné náklady na vstup pak o opětovné návštěvě žižkovského Matrixu rozhodly definitivně…

Do klubu jsem dorazil v okamžiku, kdy už Dying Behind řádili na pódiu. A i když jsem dopředu netušil, co od téhle bandy čekat, zalíbilo se mi to celkem okamžitě. Pěkně ostré riffy, thrashová nasranost, energie a lehký metalcorový odér… Všechno dohromady to pěkně odsýpalo a já se dobře bavil. A se mnou i dalších pět lidí, co se postavili někam mezi pódium a zvukaře. Normálně bych asi nadával, proč nebyl zbytek návštěvníků ochoten zvednout pozadí a dělat před pódiem aspoň křoví, když už nic jiného, ale v tomhle případě se musím kritiky chtě nechtě zdržet. On totiž celý Matrix zel prázdnotou, jaké jsem v podobných podmínkách ještě nebyl svědkem. Z nějakých patnácti lidí včetně barmana je těch pět nakonec docela přijatelná cifra. Čert vem lehkou statičnost kapely, Dying Behind si zasloužili řádově početnější publikum…

Konsternován myšlenkami na téma “To ti lidi nedojdou, ani když je to zadarmo?” a rozmrzelý nad faktem, že jsem na místě nenašel žádného známého na kus řeči (to se mi snad ještě nestalo), jsem se ve společnosti kelímku koly zaobíral čekáním na druhou kapelu večera – Legion z Lysé na Labem. S touhle kapelou už jsem přišel do styku na loňském koncertě Anaal Nathrakh, kterým pánové předskakovali, takže jsem už tušil, co mě čeká. Abych to zbytečně neprotahoval, ani tentokrát se žádné velké nadšení nekonalo. Z vlastního repertoáru se mi skutečně líbila jenom jedna skladba a zbytek osciloval mezi opruzem a ještě celkem snesitelnými (rozuměj místy docela slušnými) kusy. Co na mě ale zanechalo největší dojem, to byly dva covery, které Legion vystřihli. V prvním případě to byla předělávka kanadských Kataklysm, ale jméno skladby ze mě budete páčit marně. Ať už ale nesla jakékoli, byl to rozhodně vrchol setu Legion. Je až symbolické, že jsem si tak o skladbu – dvě dříve říkal, že Zdeňkova kytara zní dost podobně jako nástroj Jeana-Françoise Dagenaise, kytaristy kanadské grupy… Ovšem druhý cover, to bylo něco jiného. Legion si vyšlápli na skladbu “Thus Spake the Nightspirit” od ikonických Norů Emperor a tady se krutě spálili. Pro mě, jakožto císařského die-hard fanatika, to byly chvíle utrpení a mít v kapse kudlu, asi by jí od samovolného otevírání a zavírání záhy upadla čepel. Prokrista, vždyť bych ani nepoznal, že je to skladba od mojí nejsrdcovější kapely! Když se ale oprostím od osobního vzteku nad takovým kacířstvím, vystoupení Legion bych hodnotil jako přinejlepším průměrné a nemyslím, že by to bylo o moc lepší, kdyby vystoupili v kompletní sestavě s oběma kytaristy…

Legion

S koncem vystoupení Legion se program večera přehoupl do druhé půle, od které jsem si už s předstihem sliboval mnohem víc než od té první. Od kralupských R.A.W. jsem se již dočkal několika skvělých vystoupení a skutečnost, že od té doby obměnili sestavu, ve mně živila zvědavost, jak se nová krev projeví na tváři kapely. A minimálně v případě nového basáka byla ta změna zatraceně poznat. Plavovlasý dlouhán, který mi svou vizáží notně připomíná kytaristu DestructhoraMorbid Angel, totiž předvedl takovou show, jaké jsem byl svědkem snad jedině u The Dillinger Escape Plan. Ten člověk je totální magor v tom nejlepším slova smyslu, protože jinak to prostě nedává smysl. R.A.W. si mohou k téhle akvizici jedině gratulovat a já doufám, že se od něj něco přiučí, neboť předvádět na pódiu všichni takový mazec, bavíme se tu o úplně něčem jiném!

Pokud jste v předchozí větě postřehli lehký odér kritiky zbytku kapely, nezmýlili jste se. Ostatní členové v čele s pěveckým duem se totiž v pódiové aktivitě nikterak nepřetrhli a vystoupení jako celek na mně zanechalo celkem nevýrazný dojem. Že by to šlo i ve stísněných prostorách Matrixu provést mnohem živěji přitom všem přihlížejícím dokázal už vzpomenutý basák. Jistou rozmrzelost pak dovršil nikterak vydařený zvuk. Uznejte sami, odezírat riffy z kytaristových prstů, to není úplně ono. Co naplat, ani strhujícím způsobem rozjívený basák nedokázal přebít zmíněné zápory, a proto i s tímhle osvěžením musím celé vystoupení hodnotit jako poněkud nemastné neslané, jako čistý průměr, chcete-li. S vědomím dobrých zkušeností, jaké s touhle kapelou mám však nevidím důvod k pochybnostem o ojedinělosti kvalitativního výkyvu a věřím, že si to R.A.W. příště zase vyžehlí.

Nedá mi to a ještě jednou musím vzpomenout diváckou účast. Je pravda, že už na Legion dorazilo mnohem víc lidí než na nebohé Dying Behind (kteří si odezvu zasloužili mnohem více). R.A.W. pak z pozice headlinera večera požívali přízně více než dvacítky fanoušků. To byl ovšem vrchol a dost mě udivilo, že na závěrečné Calidad vydržel ve stoje dost podobný počet lidí jako na Dying Behind. Přitom ovšem právě Calidad předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a zanedbatelný počet fanoušků je v tom vůbec neomezil – ba naopak…

R.A.W.

Je to k nevíře. Na Calidad jsem narazil v podstatě omylem a už na našem prvním setkání jsem došel názoru, že mám buď halucinace, nebo jsem byl svědkem něčeho, co v českých poměrech aspiruje na první ligu. Ale znáte to, čas dojmy otupí, nastoupí pochybnosti, a tak jsem touhle příležitostí zjistit, jak se věci skutečně mají, vzal zavděk. A Calidad nezklamali. Předvedli našláplý a výbušný koncert, u kterého snad ani fyzicky nešlo zůstat v klidu. Důvod? Nakopávající drive, silné riffy a především muzikanti, kteří do vystoupení dali tolik energie a výrazu, jako by namísto pro dvě zuřivě headbangující máničky a nepříliš větší počet postávajících čumilů hráli pro minimálně stohlavé publikum. Radost pohledět! Krom toho jsem snad ještě neviděl, aby plus mínus pět lidí kapelu hecovalo a tleskalo do rytmu se stejnou vervou, jako by stáli uprostřed davu obdobně smýšlejících jedinců. Při tak tristním počtu to pochopitelně nemohlo dosáhnout efektu skandujícího stadionu, ale na vytvoření skvělé atmosféry to bohatě postačilo…

Lze ještě něco dodat? Omezím se na konstatování dvou skutečností – zaprvé to byl zvuk, který ten večer poprvé vyšel skutečně na výbornou. Co je ale důležitější – tentokrát jsem nezaslechl snad žádný falešný tón ani od jednoho z vokalistů, což celku výrazně dodalo na lesku. A dost už řečí, stejně už toho nemám moc na srdci. Resumé? Nemohu jinak – Calidad i přes zanedbatelnou účast publika roznesli zbytek lineupu na kopytech a především ve srovnání s trochu utahanými R.A.W. dokázali, že výborný koncert plný energie jde zahrát i pro pár lidí. A kdybyste náhodou nevěděli, kam na koncert, berte tenhle report jako doporučení…


Euthanasia – IV

Euthanasia - IV
Země: Česká republika
Žánr: doom metal
Datum vydání: 21.10.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. No Prayer Left
02. The Summer Night End
03. Strangers in Our Homes
04. Relevation
05. Crimes Against Humanity
06. Dead Angel Rising
07. Voluntary Slaves
08. Confession to Stars

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Euthanasia

Dlouho jsem hledala vhodná slova pro začátek, ale upřímně, čím začít, když vám domů přijde něco, o čem jste sice někdy vzdáleně slyšeli, ale rozhodně jste se o to nezajímali tak, jak by se možná hodilo? Na přímo řečeno v českých záležitostech mám díry ne jak v ementálu, ale jak v pletivu, a myslím si, že kdyby ta deska měla nožičky, asi by ode mne, zarytého zahraničím nakaženého symfonicky založeného “hitomilce”, snad i utekla. Ale nemá a jsem odhodlaná hrdě tvrdit, že je to dobře pro všechny strany, protože po tvrdě zasažené lekci nelze psát nic jiného než chvalozpěvy.

Marně jsem se svým nechutenstvím k zeměpisu lovila v hlavě, jak dlouhou cestu deska z Havířova urazila a ještě marněji jsem se snažila své mamince osvětlit, že mě to nemůže zabít, i když je to Euthanasia, a že je to naopak dost výstižný název pro kapelu, od které mám prý očekávat melancholii. A kdybych v té době tušila, že je samotný název “IV” tak chytrý tím, že je tak jednoduchý a dále už se nemusí řešit shrnutí rozmanitostí samotných skladeb, nemusela jsem se tak obávat.

Bude lepší, když se místo toho, abych vám broukala melodii svojí chytrosti načtené na poslední chvíli z Googlu, vrhneme po hlavě přímo do mých dojmů z důvěrného seznámení. Sama jsem to chtěla tak nechat, prostě intenzivní pocit. Po pohledu na booklet jsem začala čekat všeliké nekalé až morbidní nápady, vždyť jediné, co v něm bylo světlé, byl papír s překladem anglických textů. Sama pro sebe jsem se nejdřív chtěla urazit, ale pak jsem si srovnala v hlavě věkové skupiny a nakonec to i docenila.

Ty hrůzy a běsy se po prvních minutách nedostavily. Vlastně jsem měla nejdřív pocit, že mi v pokoji ťuká nahlas velký budík, to asi měl být náznak časované bomby, ovšem když se první píseň “No Prayer Left” pořádně rozjela, něco mě donutilo se pousmát a klepat si nohou. Ještě víc mě překvapila barva hlasu a jako ženu i procítěnost celého projevu, ať už jakkoliv mírná či brutální. Bylo to příjemné, ani moc velký masakr na začátek, ani ukolébavka. Pak mě praštila do uší trocha instrumentálnosti v podobě smyčcového nástroje a já se dostala do správné vlny, která se mě držela po celý zbytek poslechu.

Člověk by mohl roztrhat všechny písně na cáry a stejně by byl na každé pasáži nějaký zajímavý detail, ať už u nástrojů nebo u hlasu, který by ho vlídně přesvědčil o tom, že je má zase slepit dohromady a poslechnout si to celé. Kytary jako by si spolu občas povídaly a občas vedly krásné monology. Stejně tak všechny písně mluví textově samy za sebe, ale když se na to podíváte jako na celek, vyplyne vám moc milý a chytrý příběh. Jestli jsem něco za dobu svojí existence zjistila, tak je to to, že ne vždy “zralí” muži interpretují do své hudby zralou pointu. O to milejší je, když se zde nachází i s malým filozofickým posláním.

Z té tmavé stránky je to takové správně živočišné a mírně neurvalé, což potvrzuje hlavně druhý song “The Summer Night End”, který bych vyzdvihla jako jeden z nejlepších na albu. V rámci “vyšších” myšlenek jmenujme “Strangers in Our Homes”, i když ze začátku mi zní jak mimozemšťan, který vypil moc vodky, následně musím přiznat, že překvapení přišlo ze strany vokálů. A když to zvládnete strávit až do konce, tedy ještě než se dostanete ke hvězdám, dodají vám ještě porci sentimentu s písní “Voluntary Slaves“. Neodpustila bych si o ní nic nenapsat, protože zavání symfonickým metalem a je značně heroická.

Marně tápu, co bych vytkla, a mám jednu věc na jazyku, i když to asi není podstatné. Ta angličtina. Chápu, že někdy není rozumět prostě v rámci muziky, ale někdy mi to hodně vrzalo. Když už je podměty člověk naváděn, aby nad textem přemýšlel, musí to jednoduše všechno fungovat tak jak má.

Shrnuto a podtrženo, vyberu si skupinu, o které jsem do té doby slyšela jen z rychlovlaku, a už zase nemám v rámci svého vkusu co vytknout. Jestli mi snad bylo naznačováno něco o klišé, o klasických historických a náboženských tématech, které mě unudí k smrti, nebo o tom, že se mi to nebude líbit v rámci, no, jednoduše řečeno řevu, nic z toho se nepotvrdilo. Deska “IV” je jak dobře udělané asijské jídlo, každá ingredience je kvalitní a dohromady chutná prostě úžasně a splňuje všechno, co bych od ní v rámci žánru očekávala. Chtěla jsem dát sedmičku, ale že to nezůstalo a asi ani nezůstane jen u pár nutných poslechů, odvážím se na sedm a půl.


Smashing Dumplings – Gastrogrind

Smashing Dumplings - Gastrogrind
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 2011
Label: Coyote Records

Tracklist:
01. Knedlík se zelím
02. Špenátový knedlík v ubrousku
03. Omaštěný knedlík
04. Karlovarský knedlík
05. Chlupatý knedlík
06. Knedlík s vajíčkem
07. Švestkový knedlík
08. Borůvkový knedlík s tvarohem
09. Plesnivej knedlík
10. Jahodový knedlík
11. Bramborový knedlík
12. Houskový knedlík
13. Krupicový knedlík
14. Knedlík s mákem

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Smashing Dumplings

Milovníci knedlíků na tisíc způsobů, nechť si připraví příbor. Nastal čas oběda. Ne, nemám tu pro vás report z nějakého gurmánského festivalu. Mám tu pouze recenzi jedné podivné kapely, která si na svou debutovou desku vymyslela originální koncept. Tzv. knedlíkový koncept. Zvláštní, říkáte si? Souhlasil bych, za předpokladu, že by dotyčná kapela hrála heavy metal. Jenže tihle týpci hrají grindcore, ve kterém nějaké hranice, co se textů týče nebo i hudby, prakticky neexistují. Takže Smashing Dumplings nám na svou desku naservírovali českou přílohu num. 1, hned na čtrnáct způsobů. Zdali uvařili dobře, je na osobním posouzení. Mně však jejich pokrm zachutnal.

Jak určitě všichni víme, grindcore je hlavně o zábavě. A přesně o tom jsou i Smashing Dumplings. Pobavil mne už název kapely, který evokuje slavné americké alternativně rockové Smashing Pumpkins. S nimi ovšem nemají společného nic. Ani hudbu, ani smysl pro humor nebo plešku Billyho Corgena. Prostě nic. Takže s nimi je srovnávat rozhodně nebudu. A vlastně bych je neměl srovnávat s ničím, protože srovnávání je k ničemu. Tak si alespoň můžeme říct, že kapelu Smashing Dumplings tvoří čtyři chlápci, kteří mají už zkušenosti s jinými spolky a vystupují v následujícím složení: Pervert (basa), Frante (kytara), Bális (bicí), Kícr (vokál).

Úvod desky obstará největší česká klasika “Knedlík se zelím”. A je to pořádná grindová sypačka. Všem musí být hned jasné, že tito chlapíci nejsou žádní mladí párci, co nezahrají ani notu. Bící obstarávají neskutečný náklep, který vede celou desku, a kytary si tam řežou brutální riffy. Do toho skvělý vokál Kícra, který střídá polohy svého hlasu od prasečího chrochtání, přes šílené kvičení až po brutální growling. Opravdu paráda. Člověk neposlouchající grindcore by sice řekl něco jiného, ale takový člověk by se k Smashing Dumplings zřejmě ani nedostal. Během poslechu desky jsem se několikrát přistihnul, jak zběsile kývám hlavou do rytmu. Například u skvělé pecky “Knedlík s vajíčkem” s parádním ústředním riffem. Přesně takové riffy pro mne znamenají záchytné body, které jsou tam zjevně proto, abych se v celém tom masakru úplně neztratil. A opravdu jsem se po třetím poslechu desky, dokázal skvěle orientovat v tom zdánlivém chaosu, který kapela Smashing Dumplings vytváří.

Další pro mne perfektní záležitostí je hned následující skladba “Švestkový knedlík”. Prasátko nám hezky kvičí a kapela do toho řeže. Nevyhledávám takovou hudbu pořád, ale jednou za čas to člověku pěkně vyčistí palici. Samozřejmě se na desce najde pár hluchých míst, ale je to celkem jedno. Do dvou minut to hluché místo končí a příchazí další skvělá sypačka. A tou nejlepší je v pořadí desátý song “Jahodový knedlík”. Kdyby pánové nehráli grindcore, tak bych dokonce řekl, že tato skladba má hitový potenciál.

Po většinu času se vám dostane skvěle odklepaného grindu, který nijak nezaostává za konkurencí a ukazuje sílu české grindcorové scény. Tolik kvalitních grindových kapel v jedné zemi byste jinde hledali těžko. A je úplně jedno, že jsme opravdu malá zemička a grindcore je výhradně záležitostí undergroundu. Smashing Dumplings českému grindu ostudu rozhodně nedělají a jejich hudba má vážně koule.

Takže se pokusím “Gastrogrind” nějak zhodnotit, ačkoliv musím uznat, že grindcore se hodnotí dost těžko. Přesto klidně napíšu i číselné hodnocení desky. Protože mě vážně bavila a některé songy jsem si dost oblíbil. Dlouho jsem měl za to, že albu “Gastrogrind” dám 6/10. No, nakonec jsem to ještě jednou zvážil a dám 6,5/10. Změna je to kosmetická, ale nemohl jsem si ji odpustit. A co by se hodilo napsat na závěr? Snad jen – dobrou chuť.


Root – Heritage of Satan

Root - Heritage of Satan
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Introprincipio
02. In nomine Satanas
03. Legacy of Ancestors
04. Revenge of Hell
05. Darksome Prophet
06. Fiery Message
07. Son of Satan
08. His Coming
09. Greetings from the Abyss
10. The Apocalypse

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Zajus – 6,5/10
Ellrohir – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

“Heritage of Satan”, devátá deska brněnských veteránů Root, budí hned od počátku velice rozporuplné reakce – stejně jako rozporuplné reakce vždy budil samotný ikonický frontman BigBoss, který je pro jedny kultovní persónou domácí scény, pro druhé nic menšího než šašek. Co se mě týče, mnohem více než hovadiny typu sexuální či jakákoliv jiná orientace členů kapely a podobné blbosti mě zajímá muzika – tím spíš, že “Heritage of Satan” přichází po velice nepovedeném “Daemon viam invenient” z roku 2007 (jednoznačně ten největší a vlastně jediný opravdový klystýr, který kdy Root vydali), že se jedná teprve o druhou nahrávku po odchodu jednoho z klíčových členů v roce 2004 a že kapela už dlouho dopředu avizovala návrat k černěkovovým kořenům. Uff, to tedy vypadá na pořádný kolotoč…

“Daemon viam invenient” mělo hned několik obrovských nedostatků. Pomiňme, že přišlo po třech nejlepších deskách Root, které zároveň dle mého mínění patří k tomu nejlepšímu, co kdy u nás vůbec vzniklo, horší byl fakt, že po zmiňovaném odchodu Petra Hoška Root jaksi ztratili nit, což v důsledku znamenalo velikou roztříštěnost alba – jak kvalitativní (od výborných věcí jako “What Will Be Next?” nebo “Hope Dies at Last” až po totální chujoviny, jejichž jména si už vážně nepamatuji…), tak stylovou (náklepy jako “And They Are Silent” počínaje, kliďárnami typu “Strange Beauty of Fright” konče). Na “Heritage of Satan” se povedlo odbourat tu stylovou nevyváženost, nikoliv však kvalitativní. Ano, “Heritage of Satan” opravdu je black metalovou deskou – tou nejblackmetalovější od dnes již prachem zašlé fošny “The Temple in the Underworld” z roku 1992. Horší už to je s tou vyrovnaností po stránce kvality jednotlivých kompozic, jelikož “Heritage of Satan” opět obsahuje vážně skvělé songy, ale i totální úlety, které… které by tam prostě podle mého názoru snad ani být neměly.

Například hned úvodní intro “Introprincipio” (které je druhou nejdelší položkou tracklistu, přičemž tou první nejdelší je poslední song) je s prominutím absolutní blbost. Hudební minimalismus, ok, beru, ale ocamcaď pocamcaď, musí to mít hlavu a patu. A to na neúnosnou délku natáhnuté šumění větru s neobjevným ťukáním klavíru a BigBossovou deklamací opravdu nemá, vážně ne. Něco málo (ale opravdu málo) se začne dít až v poslední půlminutě, ale těch pět minut předtím je prostě hovadina. Kdyby to mělo minutu, maximálně dvě, dejme tomu, ale pět je prostě moc. Ve výsledku má tedy “Introprincipio” naprosto opačný účinek, než by intro mělo mít – posluchače na desku nenavnazuje, nýbrž jej spíš odrazuje. Při poslechu zásadně přeskakuji.

Oproti tomu druhá “In nomine Satanas”, první česky zpívaný vál po dlouhých dvaceti letech, má opravdu koule. Naprosto beze srandy, napoprvé mi fakt spadla huba z toho, jak je to dobré. Nebudeme tu nyní brát v potaz úvahy o tom, že téměř šedesátiletý člověk zpívá s vážnou tváří o “drápech krvavých” páně Rohatého, to už by bylo na úplně jinou diskusi. Hudebně je to ovšem velice skvělá věc, rozhodně jedna z nejlepších na “Heritage of Satan” – až si člověk říká, že je škoda, že to má jen necelé tři minuty (tohle měla být pětiminutovka!) a že Root nezpívají česky častěji. Třešničkou na dortu budiž nádherná (ale vážně dobrá!) Nergalova čeština a závěrečný blasfemický chorál “Nomine Satanas” ve společném podání vokalistů Root, Behemoth a Watain.

Nepříjemná pachuť z “Introprincipio” během “In nomine Satanas” vyprchala, posluchač si tedy říká, že ona by ta nová fošna Root nemusela být nakonec vůbec špatná, naopak… jenže “Legacy of Ancestors” ho velice rychle vrátí na zem. Začátek zní velice slibně, ale jak nastoupí sloka s velice nevýrazným motivem, letí song prostě dolů, nehledě na refrén, u něhož se stále nemůžu rozhodnout, jestli mi vadí, nebo jestli ho mám vzít na milost. Igor si v průběhu songu střihne dvakrát jednu parádičku na basu, což je sice pěkné, ale při poslechu to spíš ruší. Největším kamenem úrazu však je – jak zmiňují oba kolegové pode mnou – prekérní BigBossova moravská angličtina, což je docela s podivem, když jak mnohokrát v minulosti, tak i v některých dalších písních na samotné novince ukázal, že s angličtinou nemá problém, takže to trochu zní, jak kdyby to prasil nějak naschvál (smích). Ale dejme tomu, že přízvuk bychom ještě odpustili, ale místo “reign” v textu zpívat zcela slyšitelně “ring” už je dost na hraně…

Root

A zase jako na houpačce. “Revenge of Hell” patří určitě k těm zajímavějším kusům “Heritage of Satan”, především tím, že vybočuje. Vzhledem k vyznění zbytku desky možná trochu překvapení chvílemi až hard rockový náboj, který se jen tak mimochodem projevuje i v dalších skladbách zejména v sólech (viz “In nomine Satanas”), určitě povedená věc. A takovéhle skoky v kvalitě mezi jednotlivými songy jsou ale bohužel po celou desku. Následující klepačka “Darksome Prophet” je taktéž dobrá, vrcholem celé desky je však z mého pohledu šestá pekelnost “Fiery Message”, vyšperkovaná mrazivými kytarovými vyhrávkami Blasphemera (Ava Inferi, ex-Mayhem), které mají opravdu neskutečnou atmosféru, a jedovatým vokálem Erika DanielssonaWatain. A ten pochodový refrén má taktéž šťávu. Za mě největší pecka “Heritage of Satan” (v těsném závěsu za ní je “In nomine Satanas”).

Poté však opět následují trochu slabší kousky. “Son of Satan” bych ještě uznal, hraje na podobnou strunu jako “Darksome Prophet”, čili se jedná o věc sypací, ale ne tak brutální. V první části jsou rozhodně výraznější části, kdy kapela hobluje a BigBoss nezpívá, ve středu kompozice se nachází opravdu excelentní klidnější pasáž, tudíž se celkově stále ještě pořád o velmi solidní věc. Avšak další v pořadí “His Coming” se mi opravdu nelíbí, ačkoliv jeden z kolegů ji naopak vyzdvihuje. Jejím středobodem asi měl být pomalý valivý rytmus, což technicky vzato opravdu je, ale ten hlavní motiv je příliš jednoduchý, což je ještě extrémně zvýrazněno jeho neustálým omílám, dokud posluchači nezačne lézt krkem. Za zmínku stojí jen “chorálový” kousek v půlce songu, jenž sice je povedený, ale to okolo něj už tolik ne.

Root - Heritage of Satan

Alespoň že “Greetings from the Abyss” už je opět dobrá věc. Klepací začátek – super, třetí sloka zní jak z alba “Black Seal”, nechybí ani povedený Nergalův příspěvek. Další hodně rozporuplná položka je závěr v podání “The Apocalypse”. Většina skladby je opravdu povedená, dokonce ani příchozí smska v 2:15 ji neruší (přišla v průběhu natáčení a kapela se rozhodla ji tam ponechat), jenže celá kompozice je v závěru absolutně nepochopitelně shozena do žumpy jednou trapností. Jakou, to snad ani říkat nemusím – kdo slyšel, ten ví.

Co dodat? Jak jsem již na začátku předeslal, jedná se o trochu rozporuplnou a nevyrovnanou desku – od excelentních kompozic jako “Fiery Message” nebo “In nomine Satanas” až po úplné kraviny typu “Introprincipio”, což je jejím největším problémem. Obrovskou pochvalu si ovšem zaslouží všichni tři přítomní hosté, kteří skladby, v nichž se vyskytují, opravdu nakopávají, na druhou stranu, hosté desku nedělají. Pořád je to sice jako celek o mnoho lepší než “Daemon viam invenient”, ale i tak je “Heritage of Satan” druhým nepříliš přesvědčivým albem Root v pořadí. Ne, pořád jsem nad kapelou hůl nezlomil, přece jenom mám a vždycky jsem měl Root rád, ale fakt, že po odchodu Blackieho šla jejich studiová tvorba strmě dolů, je nezpochybnitelný. A upřímně řečeno, ani BlackieCales, byť je to určitě dobrá muzika, mi nepřijde tak silný, jako býval v Root. I když jsem původně hodlal dát “Heritage of Satan” sedmičku, opakovaný poslech a rozčarování z výsledku mne nakonec nutí ještě o půlbod snížit. Ano, desku jsem si sice ihned po vydání koupil a nelituji toho už jen z toho důvodu, abych to měl ve sbírce (protože jsem holt takový debil, že od Root kupuji úplně všechno, co vydají), přesto jsem z “Heritage of Satan” mírně zklamaný.

Root


Další názory:

Českých kapel, které svou tvorbou mohou konkurovat i těm nejlepším zahraničním skupinám, není mnoho. Těch pár, které by takovéto srovnání ustály, zná málokdo i v rámci naší nicotné zemičky. Root se tak dají nazvat výjimkou potvrzující pravidlo, o čemž svědčí už výčet hostů, kteří se na “Heritage of Satan” objevili. Že si BigBoss libuje v pekelné atmosféře, není žádná novinka. Jeho pokus ji nastolit pětiminutovým mluveným intrem však nevyšel ani zdaleka. Z mnoha poslechů se mi podařilo překonat vábení tlačítka “skip” snad jen dvakrát. Přitom hned druhá skladba, česky zpívaná “In nomine Sathanas”, je naopak trefa do černého. Je to sice v podstatě velmi jednoduchá píseň podpořená silným hlavním riffem a krátkým sólem, jež by se neztratilo na žádné prog rockové desce, ale má sílu, jakou bohužel už žádná další na “Heritage of Satan” neoplývá. Za největší průšvih (intro nepočítaje) považuji hned následující “Legacy of Ancestors”. Její refrén je neskutečně otravný. Jednak kvůli neustálému opakování stejné fráze, jednak kvůli BigBossově podivné výslovnosti. Album se takto kymácí od lepších k horším písním po celou hrací dobu a za zmínku tak stojí snad už jen “Son of Satan” a zejména “His Coming”, která zní, jako by vypadla z minulé desky “Daemon viam invenient”. “Heritage of Satan” tak není úplně špatná nahrávka, propříště by to však chtělo o něco silnější materiál. A vůbec bych se nezlobil, kdyby se BigBoss vrátil k češtině.
Zajus

Root - Heritage of Satan

Album celkem pěkně “odsýpá” a docela dobře se poslouchá, není to ovšem žádný zázrak. A pak mám problém mám s angličtinou. V našich končinách se stalo “dobrým” zvykem, že se o cizojazyčný zpěv neustále pokoušejí lidi, které nejspíš angličtinu učil Louis de Funès na parníku cestou do Ameriky. Já si na to poslední dobou stěžuju opakovaně a budu to opakovat do doby, dokud se to naši buď nenaučí anebo nepřejdou na češtinu. Zpěv BigBosse sice není to nejhorší, co se dá vyslechnout, dokonce se v zásadě snaží dodržovat všechna pravidla anglické výslovnosti, ale stejně je okamžitě poznat, že to je Čech. Původně jsem chtěl říct, že bych dal 8 bodů a díky tomu zpěvu je to o 1 bod dolů. Pod dojmem dalších poslechů (zaprvé – album není z dlouhodobého hlediska tak dobré, zadruhé – angličtina není tak hrozná) trochu měním rozhodnutí – dal bych 7 bodů a díky angličtině je to o půl bodu míň.
Ellrohir


Secret of Darkness – (In)Humanity

Secret of Darkness - (In)Humanity
Země: Česká republika
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 22.10.2011
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. The World (Origin)
02. The Sovereign
03. Smell of Lies
04. Destroyed Illusions
05. Voice of “Truth”
06. On the Other Side
07. No Night, No Day
08. Desolated Dreams
09. Self Insurrection
10. Katharsis [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Secret of Darkness

Secret of Darkness už mám v hledáčku docela dlouho a na jejich koncertech jsem se objevoval již v době, kdy ještě neměli venku ani jeden nosič. A už tehdy jsem si říkal, že potenciál rozhodně mají a že v budoucnu by od nich mohla vzejít velice kvalitní muzika. A hle, ono to ani tak dlouho netrvalo. Ačkoliv pilotní kraťas “…and the Dark Begins” byl spíše zklamáním, první dlouhohrající zásek “(In)Humanity” představuje kapelu v zcela jiném světle. A co budeme povídat – proč to neříct hned na začátku -, mnohem lepším a posluchačsky vděčnějším světle…

Kdo měl tu čest s tři roky starým EP “…and the Dark Begins”, určitě se zeptá, v čem tedy vidím tak razantní rozdíl, co se změnilo a co se, jak říkám, zlepšilo. Upřímně řečeno, nahoru šlo úplně všechno, “(In)Humanity” je minimálně tak o dvě až tři třídy výše v úplně všech ohledech. Dovolím si tvrdit, že kdo “…and the Dark Begins” slyšel, ten bude po poslechu novinky velice příjemně překvapen.

Hned na první poslech jsou zcela zřetelně slyšitelné dva rozdíly, jakési určující elementy celé té transformace Secret of Darkness. Prvním z těchto rozdílů je vcelku razantní změna stylu – tam, kde se posledně skupina snažila o jakýsi dark/black/doom metal s lehce gotickým nádechem, je dnes nekompromisní hoblovačka na pomezí melodického death metalu a black metalu. Nemastné a neslané písničky průměrné až pochybné kvality s nepříliš přesvědčivou snahou o atmosféru byly vystřídány ultimátním tahem na bránu, který člověka nepustí ani na záchod. Aby však nevznikla mýlka – Secret of Darkness na melodičnost rozhodně nezanevřeli a v nejednu z nových skladbách táhnou melodie dopředu, nechybí ani nějaké ty osvěžující nápady uvnitř songů, to je vše je ale používáno s mnohem větší rozvahou a mnohem větším účinkem. A paradoxně to takhle namíchané dává posluchači mnohem více než předchozí násilné tvoření atmosféry, které se účinkem naopak míjelo. Právě takhle, jak to předvádí “(In)Humanity”, vede dle mého názoru cesta pro Secret of Darkness, protože tentokrát deska funguje – a to náramně.

S výše řečeným se pojí i druhá výrazná změna, kterou je jednoznačně zvuk. I v tomto ohledu “(In)Humanity” katapultuje své autory o mnoho příček výše. Opravdu je znát přechod z “nahráváme ve zkušebně” do “nahráváme v profesionálním studiu”. Sound je čistý, dynamický, průrazný, když to člověk jak se říká “vosolí” nahlas, je to vážně rachot. Jestli tohle opravdu byla snaha kapely, pak je to tedy trefa do černého. Takhle nějak má znít zvuk, který plně podpoří vyznění složeného materiálu.

To by byly ty dvě nejvýraznější a nejslyšitelnější změny, ale když se člověk do “(In)Humanity” pořádně zakousne a následně porovná s “…and the Dark Begins”, lze bez větších obtíží objevit i posun v dalších ohledech. Zcela evidentní je větší kompoziční jistota a vyzrálost. I když to možná zní jen jako nějaká těžko pochopitelná recenzentská berlička, jak znít chytře a zároveň si nenásilně natáhnout článek, v případě Secret of Darkness tomu tak opravdu je. Skupina zjevně přišla na to, co udělat, aby její skladby nepůsobily tak strojeně, jako tomu bylo v případě EP, ale naopak bavily a měly odpich. Támhle nasadíme tvrdý riff, tady to prohnat melodickou kytarou, tady zkrášlit začátek nějakým tím pěkným intrem (“Destroyed Illusions”) a je vymalováno – vše funguje na jedničku. Pořád to sice není vybroušený originál, to si zase nalhávat opravdu nebudeme, avšak není pochyb o tom, že Secret of Darkness v roce 2011 jsou skupinou, která má co říct a kterou rozhodně není radno ignorovat.

Aby však z výše předchozího nevyplynulo něco nechtěného, rád bych zdůraznil ještě jednu věc – kvality “(In)Humanity” nestojí jen na porovnávání s nepříliš povedeným minialbovým předchůdcem, nýbrž obstojí i samy o sobě. Nejedna pecka je opravdu vyloženě výborná, například já osobně mám nejradši asi “Smell of Lies”, “On the Other Side” a “Self Insurrection” (poslední zmiňovaná je jen tak mimochodem zcela názornou ukázkou té velice zručně využívané melodiky, jak jsem se zmiňoval někde výše), ale ty ostatní jsou ovšem také dobré až hodně dobré. Celkově se jedná o velice povedenou věcičku – vlastně bych se nebál tvrdit, že v letošní ne moc bohaté úrodě na československé scéně ”(In)Humanity” patří minimálně do první pětky. Velice pěkný elegantní digipack, na němž deska vychází, už je jen takový bonbónek navíc. Velice silná 7,5.


Vypsaná fixa

Vypsaná fixa
Datum: 8.11.2011
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: Vypsaná fixa

Nedávno tu H. hlásil spuštění nové rubriky s názvem “Články”, ve které se budou objevovat mimo jiné i reporty z nemetalových a nerockových akcí. A já se úplnou náhodou, zrovna chystal na brněnský koncert Vypsané fixy. Což je dostatečně nemetalová, ale zároveň dostatečně rocková akce. Alespoň na koncertech to u Vypsané fixy platí vždy. Takže mi byl svěřen úkol obstarat první článek v naší nové rubrice [zpětně přesunuto mezi klasické reporty – pozn. H., 2014]. Abych pravdu pravil, bude to složité, protože se na koncertech Vypsané fixy vždy tak zřídím, že si spoustu věcí nepamatuji. Na svou obranu musím napsat, že Fixa je moje srdcová kapela a v den koncertu jsem v blažené euforii a prakticky se nemůžu ubránit nějakému tomu porušení životosprávy. Takže tento report bude dost nestandardní.

Koncert se konal 8. listopadu 2011 v brněnském klubu Fléda a Vypsaná fixa s sebou přivezla nové fláky z šesté řadové desky nazvané “Detaily”, kterou vydala 6. října. Zajímalo mě, jak budou nové songy znít v živém podání, které v případě Vypsané fixy nikdy nepostrádá energii ani nasazení. Těšil jsem se, že zahrají nášláplé kousky jako “Lujza a Telma” nebo “Mentální dávidlo”, na ty se ovšem nedostalo. Dokonce nezahráli ani moji nejoblíbenější píseň z “Detailů”, totální psychosong “Nájemník”.

Člověk neznalý Vypsané fixy by mohl s klidem prohlásit, že hrají tuctový popík. A měl by pravdu. Existuje také druh lidí, kteří tvrdí, že Vypsaná fixa hrála skvěle na prvních albech, ale teď už hraje tuctový popík. A měli by také pravdu. Ovšem existuje i skupina lidí, jako jsem já, kterým je to všechno jedno a poslouchají Vypsanou fixu, protože ji prostě milují. A je docela jedno, co ti lidé poslouchají normálně. Já například poslední dobou sjíždím ve většině případů black metal a znám několik dalších bláznů, kteří zbožňují například thrash metal, ale Vypsaná fixa je jejich modla. A samozřejmě… ono se to nakonec projeví i v kotli!

Takže v úterý 8. listopadu kolem osmé hodiny jsem se s dost vysmátou náladou dostal před klub Fléda. Postál jsem si ve slušně táhlé frontě a pak mě místní sekuriťák pustil dovnitř zadarmo, protože jsem den před akcí, vyhrál lístek. Naší dost početné skupince zároveň oznámil, že šatna je plná, takže si budeme muset po celou dobu držet bundy v ruce. Což nás nerozhodilo a na hulváty jsme předběhli frontu na šatnu. Poté jsme vyčkávali mimo hlavní sál, protože jsme se tam nechtěli zbytečně mačkat, i když podle známých bylo představení divadla DNO, které Vypsané fixe vlastně předskakovalo, velice zajímavé.

Já už ale čekal na hlavní hvězdy večera, Márdiho, Mejlu, Mejna a Pítrse. A ti vtrhli na pódium chvíli po deváté hodině. Rozpálili fanoušky songem “Vše za 39” a já se začal topit v kotli. Jako by mé tělo explodovalo radostí, jsem začal létat do všech směrů a se mnou létal celý, totálně narvaný sál. Vypsaná fixa, jak už jsem zmínil, přivezla novou desku. A trochu mě překvapilo, že z ní neposkládali většinu setu, ale ideálně nakombinovali staré dobré vypalovačky s těmi novými. Z novinky zazněly hitovky “Show pana Loba”, “Detaily” nebo třeba “Bubetka”. Dále zvláštní song “Bibi Balderis”, “Diskokaktus”, “Schovaná” a “Jizvy”. A v živém podání to jsou skvělé pecky. Kotel neřešil, zda se hraje nová věc či osvědčené hity.

Za večer proběhlo i křtění desky, které měli na starost fanoušci, kteří tak učinili samozřejmě přímo na pódiu. A jako by to pódium patřilo právě i fanouškům, začalo se z něj hojně skákat. Což se v dalších chvílích setkalo s mým nepochopením, protože někteří “skokani” skákali přímo do kotle a přímo ve chvílích, kdy to v něm začínalo nejvíc vřít (musím říct, že kotel by Vypsané fixe mohli závidět mnohé o dost tvrdší kapely). A tak někteří zcela po právu spadli rovnou na hubu, protože kotel zrovna šílel a nějaké skokany neřešil při refrénu songů “Lunapark” nebo “James”. Zábavný mi připadal moment, kdy zcela vyčerpán jsem kamarádovi signalizoval, že jsem totálně “mrtvej” a on souhlasně, s výrazem naprosté zničenosti, přikývnul. Jenže v tu ránu Márdi zařval do mikrofonu slovíčko “Stereoid” a jako politi živou vodou jsme se vrhli do hlubin brutálního poga. Neskutečně jsem si užil také “Ninu”, do které si Márdi vložil úžasnou improvizaci, a také jsem se smál, když na začátku songu “Komik lobotomik” řval naprosto šíleným hlasem “Házejte sem ty vaše trička!” a na pódium trička vážně začala přistávat.

Celkově jsem napočítal kolem pětadvaceti songů, kterými Fixa smetla Flédu. Zazněla obstarožní “Lorenová”, “Drogový večírek”, ale také “Dezolát” nebo například “Ruzyně” z alba “Fenomén”. Měřiče radostí jely toho večera na plné obrátky. A já byl naprosto spokojen. Už ani skoro nespočítám, kolikrát jsem ty kluky ušatý viděl živě, ale pořád jsem z těch songů hotový, jako bych je slyšel poprvé. Takže Vypsaná fixa opět nezklamala a já zcela propocen, vyčerpán a naprosto šťasten jsem se odebral domů.


Et moriemur – Cupio dissolvi

Et moriemur - Cupio dissolvi
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 27.10.2011
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Deliverance
02. Deep
03. Insatiable Wrath
04. Cupio dissolvi
05. The Cross and the Rose
06. Vanity in Vain
07. Abstain
08. The Last Poem
09. Žal

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone / bandcamp

Pamatuji si docela živě, jak se Et moriemur nějaké dva roky zpátky vynořili vlastně odnikud a rozjeli svou propagaci na serveru Bandzone. Zpočátku se to tvářilo spíše jako jeden z těch nechvalně proslulých Bandzonových projektů, které si někdo dělá doma na koleně (nezřídka – vlastně i ve většině případů – pouze pomocí počítače) a které nemají moc dlouhou životnost (a ve skutečnosti asi i málokdy nějakou hudební hodnotu) – jen s tím rozdílem, že těch pár songů od Et moriemur, které tam už tehdy visely, byly opravdu dobré věci. A ejhle, dva roky uběhly jako velká voda – a během nich Et moriemur vyrostli ve standardní kapelu, která vydává nosiče a hraje živě, ba co víc, povedlo se jim za tak krátkou dobu na domácí doom metalové scéně i vcelku slušně etablovat a vydobýt si nějakou pozici. Škarohlíd by sice mohl s přehledem nadhodit, že to není nic těžkého, vzhledem k tomu, jak málo kapel tohoto žánru u nás je, vždyť přece stačí jen doom hrát a člověk je etablovaný hned, neboť není konkurence, avšak na druhou stranu je podle mého názoru sympatické vidět, že někdo tento téměř mrtvý (nebo jen neustále umírající?) styl v naší kotlině ještě někdo produkuje. Tím spíše, že nástřelové EP “Lacrimae rerum” bylo velice slibným příslibem do budoucna…

…a budoucnost už dorazila s první dlouhohrající deskou “Cupio dissolvi”. Jak vidno, opět nechybí latinský název alba, ani vícero jazyků v textech (aktuálně už byla použita šestice řečí – kromě základní angličtiny ještě čeština, italština, němčina, ruština a latina), stejně tak ani stylově se nic moc nezměnilo, tudíž opět máme co do činění s doom metalem (možná ještě lépe řečeno death/doom metalem), který zcela slyšitelně čerpá z klasiků žánru a nijak se za to nestydí. K tomu ovšem až za chvíli, nejprve by totiž podle mého bylo záhodno zmínit to, co logicky člověka vždy bouchne do smyslových orgánů jako první, čímž mám na mysli artwork, potažmo celou grafiku, jejímž středobodem jsou totiž dřevěné vyřezávané panenky, což asi někomu nemusí připadat dostatečně metal, ale já si myslím, že je to rozhodně pěkné a přinejmenším zajímavé – mnohem lepší a zajímavější, než kdyby tam kapela hodila nějakou lebku, pentagram nebo jakoukoliv jinou klišé hovadinu (nehledě na to, že zrovna k Et moriemur by to ani nesedělo).

Avšak co se týče samotné muziky, tak tam už je to trochu méně jednoznačné a na ose nadšení už nejsme tak vpravo. Nechápejte mne špatně, protože se rozhodně nejedná o nepovedené album, ale očekávání po “Lacrimae rerum” byla možná z mé strany až příliš veliká, ne-li přímo přehnaná. To je ovšem – uznávám – do jisté míry spíše můj osobní problém. Ale i tak… pokud člověk porovná “Cupio dissolvi” s debutovým ípkem, rozdíl nalezne jen ve zvuku (posun z domácích podmínek do profesionálního studia je neskutečně znát), tím to však končí.

Pokud někteří z vás z paměti vyštrachají mou dva roky starou recenzi na “Lacrimae rerum”, nejspíš si i vzpomenou, že jsem tam tehdá muziku Et moriemur velice chválil – takže jaképak copak, na co si stěžuji, když opět dostávám to, co už se mi jednou líbilo? Na žehrání o progres je vzhledem k tomu, že se jedná o první dlouhohrající počin, přece jenom trochu příliš brzo, tak co tomu chujovi recenzentovi zase vadí? Víte, já vážně nechci vzbudit dojem, že se “Cupio dissolvi” vyloženě nepovedlo, jenom jsem toho čekal více než “jenom” dobře odvedený doom metal poněkud standardního rázu. Možná mi tak trochu vadí dvě věci…

Jednak je zcela nepřeslechnutelné, že Et moriemur nějak nemohou setřást okatou inspiraci u klasiků svého žánru a dodat své hudbě poněkud osobitější ráz. Což o to, dneska kopíruje kdekdo a kdekoho, pokud se to ještě drží v rozumných mezích, dejme tomu, ale na “Cupio dissolvi” by jen hluchý neslyšel tady kousek My Dying Bride, tady trochu Paradise Lost, támhleta pasáž zase zní jako staří Theatre of Tragedy bez ženského vokálu (to je konkrétně v “Insatiable Wrath” – další dvě jmenované skupiny promlouvají skrze “Cupio dissolvi” častěji, tudíž ani nemá cena jmenovat příslušné momenty). Avšak druhá věc mi vadí ještě více. Čert to vem, že támhle to zní jako Brajdi – co na tom, když je to dobré a baví to, ale… je tu ten malý háček, že ne úplně vždy to tak úplně baví. Nechci být nějak zbytečné přísný, ale některé pasáže na albu jsou lehce nudnější a trochu přebytečné – např. v nejdelší “The Cross and the Rose” nebo v hned následující “Vanity in Vain” je to vcelku názorně slyšet.

Abych se ale dostal k příjemnějším věcem… i přes výše zmíněné nemohu popřít fakt (a také ho nepopírám!), že jiné momenty jsou naopak vyloženě skvělé, zábavné. Když si vezmeme třeba v předchozím odstavci již zmíněnou “The Cross and the Rose”, i zde se i přes několik těch hlušších míst vyskytují také velice zdařilé nápady. Zajímavá je rovněž titulní “Cupio dissolvi”, která mi nevím proč chvílemi svou atmosférou připomíná melodický black metal z 90. let ve zpomaleném vydání – a zní to velice dobře. Mezi ty povedenější patří také možná až nečekaně hutná “Abstain”, která svým způsobem ukazuje klíč, jímž by se ušní ústrojí posluchačů odemykalo mnohem lépe (tedy alespoň v mém případě). Zatímco po většinu desky Et moriemur nepokrytě “umírají”, v “Abstain” jednou pořádně zahoblují a hned je z toho jedna z nejzdařilejších pasáží “Cupio dissolvi”. Stačilo by celkově přidat jen o trošku víc momentů, jako je první polovina “Abstain”, a hned bychom měli co do činění s o poznání pestřejším materiálem.

Et moriemur

Přesto, jak jsem již řekl a jak to nyní hodlám ještě jednou explicitně zdůraznit, není “Cupio dissolvi” špatným počinem – už jen z toho důvodu, že atmosféru, která u doom metalu hraje tu největší roli, to nepostrádá. Rozhodně je z desky na sto honů cítit, že ji dělali lidé opravdu zapálení pro svou věc (což samozřejmě nese své pro i proti, ale to už je na jinou diskusi), taktéž je zcela evidentní, že Et moriemur mají potenciálu habaděj (rozhodně více než některé další mladé doomové spolky, které se poslední dobou objevily) – stačí přidat trochu osobitosti a “umírat” o malinko pestřeji (ani to nemusí být o moc) a budeme tu mít muziku, z níž si všichni sedneme lidově řečeno na prdel. Nakročeno je k tomu stále velice slibně. Jsem zcela bezmezně přesvědčen, že Et moriemur mají rozhodně na víc, než co předvádějí na “Cupio dissolvi”. Ale třeba je tohle jenom nádech a s příští deskou to už přijde…


Empty Hall of Fame, BBYB, Drom

Hradby Fest 2011 warm up
Datum: 2.9.2011
Místo: Liberec, Azyl
Účinkující: BBYB, Drom, Empty Hall of Fame

Na undergroundových akcích se vyskytuji poměrně často, rozhodně mnohem častěji než na koncertech “na úrovni”, na něž tu povětšinou reporty píšu. Ale občas nezaškodí si na ozvláštnění napsat i nějaký ten článek na pravé podzemí. Tak pojďme na to…

Na úvod jedna věc. Možná jste se sami sebe zeptali, co to je za manýry, přinášet report z warm up party, ale ze samotného festivalu ne. Je to dáno prostě a jednoduše tím, že v sobotu 3. září, kdy regulérní Hradby Fest 2011 proběhl, jsem musel do práce, ale v pátek jsem měl čistě náhodou volno, proto jsem se rozhodl vyjet alespoň na tuhle malou ochutnávku. Z celé sestavy mě popravdě řečeno stejně zajímala jenom ostravská diskotéka BBYB, jež figurovala jak v line-upu festivalu, tak na warm-up party.

Musím se přiznat, že zbylí účinkující pro mne byli velkou neznámou, tudíž jsem se na ně šel podívat spíše stylem “uvidíme, co to bude zač”. O to příjemnější však bylo nakonec zjistit, že toho bylo vidět hodně. Večer zahájili místní Drom, na plakátu nadepsaní jako “liberecká temnota”, a hned to bylo z mé strany obrovské překvapení. Čtveřice předvedla hodně pomalý set s dlouhými emotivními skladbami, které měli velice blízko k současné post-metalové školy ze zámoří. Když pustili jednu rychlejší věc, nemělo to chvílemi daleko až k takovým Wolves in the Throne Room, ale to jen výjimečně, jinak totiž na mysl přicházely spíše formace typu A Storm of Light a jim podobné. Nemám tušení, jak to zní ve studiovém podání (kapela prozatím na kontě jeden nosič), ale naživo to mělo opravdu úžasnou atmosféru. Většinu času zabíraly dlouhé instrumentální plochy, do nichž jen zřídka pronikal uřvaný vokál s (a teď pozor!) českou lyrikou, což mi v tomto žánru přišlo velice neotřelé. Hnidopich by sice neměl problém najít nějaké ty mouchy, jako například sem tam úder vedle, občas ujel zpěv, ale dle mého názoru to prožitku nijak neuškodilo. Vždy jsem tvrdil, že je lepší hudba s několika přehmaty, která má co říct, než precizně zahrané nic. Tohle bylo moc dobré.

Jako druzí se představili Empty Hall of Fame, kteří předvedli tvrdý sekaný hardcore se silným punkovým odérem, v těch nejrychlejších pasážích se otírajícím až o hájemství takové crustu. I když uznávám, že ve stísněném prostoru i tahle muzika měla své kouzlo a možná právě i díky tomu prostředí malinkého betonové krcálku působila až sympaticky podzemně, přesto se mi Empty Hall of Fame nakonec zdáli jako ten nejméně dobrý článek večera, ačkoliv i jejich set mě bavil. Jenže na předchozí atmosféru Drom i na následující apokalyptickou destrukci v podání BBYB byli prostě krátcí, přestože se zcela zjevně snažili a nevypustili ani vteřinku svého koncertu. Dojem však výrazně vylepšil velice výborně vymyšlený závěr, kdy Empty Hall of Fame hráli dokola neustále se opakující pasáž a postupně odcházeli a ubírali po jednom všechny nástroje, což mělo moc pěkný efekt. Jinak plusové body také za výkon baskytaristy a za triko zpěváka s podobiznou Edgara Allana Poea.

Finální tečku tedy obstarávají BBYB. Nijak se netajím tím, že těmto šílencům už nějaký ten pátek fandím, ale protože z Ostravy je to na sever Čech přece jenom trochu daleko, bylo to vůbec poprvé, co jsem je viděl (oni totiž když jednou za 100 let mají někde zahrát, tak třeba dorazí pozdě, viz Metalgate Czech Death Fest). Zatímco z alba BBYB ještě jakž takž působí jako napůl tekkno, napůl grind, v Liberci díky trochu utopené kytaře (jedinému nástroji, který nejel z počítače) zněli spíše jako čistokrevné tekkno s growlingem, k němuž někdo omylem přidal kytaru. Jak se ale ukázalo, i s elektronikou se dá dělat kvalitní peklo a BBYB byli i v konkurenci HC jednoznačně nejextrémnějším účinkujícím večera. Ale ani fakt, že jako jediní neměli stoprocentní zvuk (vážně pochvala za takové ozvučení v tak malém prostoru), nezměnil nic na tom, že ostravské trio předvedlo nefalšovanou destrukci všeho kolem. Dvojice vokalistů řádící přímo u lidí, skoky i s kytarou do publika, řádění po stole, neprostupná palba beatů a správně ujetá projekce, kterou jsem stejně povětšinou ani nestačil sledovat (a stejně byla navíc promítací plachta v průběhu setu stržena, tak to v závěru sledovat už ani nešlo). Co si budeme povídat, prostě náhul jak hovado.

Suma sumárum se jednalo velice podařenou akci za takřka symbolické vstupné, tak podařenou, že jsem to ani neočekával. To všechno mě přivádí k jedné myšlence. Když slyším ze všech stran neustálé nářky na údajnou zoufalou úroveň domácí scény, říkám si, že by občas někteří jedinci měli sundat klapky z očí a uší, rozšířit si obzory dále než jen ke Cocotte Minute a Kabátu a také zvednout zadek a vyrazit na nějakou tu podzemní akci. Občas to totiž dopadne tak dobře, že se v to člověk neodváží doufat (což byl případ Liberce) a nezřídka jde o mnohem silnější zážitek, než jaký vám mohou poskytnout notoricky známá jména, která snad už ani nedokážou překvapit (což byl také případ Liberce).


Děti pohřebního kvítí – Under the Reign of Madness

Děti pohřebního kvítí - Under the Reign of Madness
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Dítě z torza
02. Kožená tvář
03. Awoken as Dead
04. We’ll Take Your Soul Apart
05. Feťačka
06. Passing Beyond
07. Under the Reign of Madness

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Děti pohřebního kvítí

Není tomu ani čtrnáct dní, co jsem zde pěkně od podlahy ztrhal dílo pražských pohanů Odraedir, a do nelítostných pařátů mi padl další počin nikterak známé české kapely. Tentokrát padnul los na litvínovské řezníky, kteří sami sobě říkají Děti pohřebního kvítí, a věřte mi, když vám říkám, abyste si nachystali blicí pytlíky. Z druhého záseku téhle kapely totiž odtéká krev po litrech…

Děti pohřebního kvítí na své novince “Under the Reign of Madness” představují sedm skladeb, nesoucích se na houpavých vlnách neotesaného a veskrze brutálního death metalu, který svým charakterem nemůže nepřipomenout Cannibal Corpse (a osobně bych si přisadil, že právě tyhle legendy posloužily jako zdroj inspirace). I s mou velmi povrchní znalostí tvorby Cannibal Corpse si ale troufnu tvrdit, že se nejedná o žádní laciné vykrádání. Brutalitu hudby samotné pak tematicky dokreslují texty, ze kterých by se mohl nejedné slabší povaze velmi významně obrátit kufr. Rozřezávání a sešívání mrtvol i živol a jiné zavrženíhodné kratochvíle k žánru ale tak nějak patří, takže potud vše v pořádku.

A světe div se, ono to ani dál není ani zdaleka tak špatné, jak jsem trochu slepě předjímal. Začnu zvukem. Ten mě překvapil jak do celkové kvality, tak do vyvážení nástrojů. Všechno je pěkně slyšet, nic se nepřeřvává, nic není zahulené ani zbytečně ostré. Pověstnou výjimkou, potvrzující pravidlo, jsou však bicí. Přijde mi, že se producent před nahráváním bicích pořádně ožral, protože zní, jako by na nahrávku ani nepatřily. Ať desku poslouchám sebedéle, nemůžu překousnout fakt, že bicí znějí neskutečně ploše, suše a nevýrazně, nehledě na to, že se jsem se musel hodně snažit, abych z nahrávky uchem vyextrahoval kopáky, které se jinak naprosto ztrácí v ostatních nečinelových součástí sestavy. Škoda, znít kopáky víc jako kopáky, bylo by to rozhodně lepší.

Co se ale samotného hraní týče, musím uznat, že je to bez uzardění poslouchatelné. Obzvlášť práce kytaristy Chytrouše působí konzistentně a nabídne i dost zajímavé momenty, kvalitně postavené riffy a její precizní provedení nesnese výtek. Rovněž vokalista Tomas se nedrží zkrátka a hřímá velmi obstojně a především překvapivě srozumitelně – za to palec nahoru. I na téhle frontě ovšem pokulhávají bicí party. Nejenže, jak už jsem psal, znějí jinak, než by měly, ale byl bych rozhodně spokojenější, kdyby nahrávce poskytl skutečně zabíjející a drtivý rytmický základ. A přitom nechci něco takového, jako předvádí Inferno na nahrávkách Behemoth. Napadá mě srovnání se Švýcary Darkrise, kteří ač marginálního významu na světové death metalové scéně, dokazují, že lze minimálně co do bicích partů i v nikterak světových podmínkách nabouchat skutečně ničivé záležitosti.

Vzato komplexně a z hlediska nápaditosti kompozice však musím opět uznat, že je to vcelku slušné. Sice žádná supernova, tu a tam bych třeba ubral na tempu nebo v návaznosti na slibné intro uvítal jinak stavěnou skladbu, ale na poměry české extrémní a zároveň neprovařené scény působí skladby jako “Dítě z torza”, “Kožená tvář” nebo “Feťačka” slušně. Za uši mě ale zejména u druhé jmenované pravidelně zatáhne naprosto odseknutý konec. A nevím, čím to je, ale ve stínu třech česky zpívaných skladeb jejich anglické souputnice tu více, tu méně pokulhávají v nápaditosti i chytlavosti. Většinou bych se nebál použít pojem “vata”…

A když už jsme u té češtiny, ještě jednou zabrousím k textové stránce. Jak už jsem nakousl výše, ze sedmi skladeb tu česky promlouvají celé tři a musím říct, že je to rozhodně sympatičtější poslouchání, když jsou vám všechny ty prasárny servírovány v mateřštině. A navíc, i když jsem celkem otrlý, texty k songům “Dítě z torza” a “Feťačka” se mnou i hnuly, a to si většinou nic podobného nepřipouštím. Co se námětů týče – nic vybočujícího. Najdete zde motivy ultra násilných hororů typu “Hostel” nebo “Saw”, různé fantastické vize plné démonů a zombií, útrpné stavy zvrácených myslí a snad i lehký odér historie, který mi evokuje řádění Vlada III. Tepeše na bitevních polích jihovýchodní Evropy… O žádnou mnohovrstevnatou poezii se sice nejedná, ale alespoň to není k smíchu, což se počítá.

Z rádoby objektivního hlediska (ano, recenze ze své podstaty objektivní snad ani být nemůže) už nemám co dodat, takže nezbývá, než to opět uzavřít nějakou tou deklamací. Deska “Under the Reign of Madness” se mi proti předpokladům a snad i trochu proti mé vůli nějak podloudně zalíbila a i přesto, že bicí znějí, tak jak znějí a že asi ani při nejlepší vůli nejde srovnávat se zahraniční žánrovou produkcí, je možné, že mě někdy chytí nutkání si ji pustit, a to je v tomhle případě opatrný kompliment stejně jako výsledných čtyři a půl, kterými jsem se rozhodl celé dílo ohodnotit…


Odraedir – Pagan Forest

Odraedir - Pagan Forest
Země: Česká republika
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Pagan Forest
02. The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest
03. Occultism and Mystic Practics in Pagan Forest
04. Asterix and Obelix in Pagan Forest
05. Fine Odraedir Mead

Hodnocení:
Ježura – 2/10
H. – 2/10
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Odraedir

Jak jsem za svou redaktorskou pseudokariéru několikrát zmiňoval, žánrem pohanského metalu v posledních letech zmítá kvalitativní krize, způsobená raketovým nárůstem popularity čehokoli, o co se Odin nebo Perun jenom otřeli. Krom těch nemnoha opravdu kvalitních spolků tu máme kapely velmi slušné až obstojné (Eluveitie), snesitelné (Equilibrium) a skutečně špatné (Varg – ovšem i tomu humusu, který produkují, se nedá upřít jistá dávka řemeslné zručnosti) plus možná něco nad nebo mezi tím. V posledních týdnech se mi ale do ruky dostala nahrávka, která vytváří zcela novou kategorii. Dámy a pánové, prosím potlesk pro mladé a nadšené pražské pohany Odraedir!

Jen na upřesněnou, dovedu shovívavě přimhouřit oko nad všemožnými kolovrátky a vykrádačkami, pokud neaspirují na umění a nabízejí alespoň trochu zajímavých melodií nebo v horším případě hudební podklad pro neřízené pití. V tomhle případě ovšem nemůžu doporučit ani to pití, neboť akutně hrozí utopení. První demo s názvem “Pagan Forest” (originální a neotřelé, až se hory zelenají) se totiž dá směle přirovnat k hromádce zvratek, u které by měl člověk brát za vděk ty všudypřítomné kousky mrkve, protože v nich možná zbyly ještě nějaké vitamíny. A vzhledem k tomu, že nevím, z jaké strany do toho píchnout, začnu zcela namátkou, ono je to stejně fuk…

Tak třeba celkový zvuk nahrávky. Pomiňme fakt, že je to první demo a zvuk vpravdě garážový k tomu když ne patří, tak je aspoň očekávatelný a odpustitelný. Co je ale horší – sestava bicí, dvě kytary a zpěv (klávesanda, se kterou kapela ještě loni hrála, dost jasnozřivě dezertovala) působí bez baskytary naprosto suše, nevýrazně a místy dokonce otravně. Samozřejmě není pravidlem, že kapela bez basy musí znít tak, jak jsem popsal výše. To by ale tři nástroje a vokál musely vyluzovat něco, čemu by basa nechyběla (ne, že by ale mohla způsobit nějaký výrazný nárůst kvality, to ani omylem). Podle fotek však jakýsi Oggg, který by mohl obsluhovat basu, v kapele figuruje, takže se na příštím počinu třeba dočkáme…

Jak už asi správně tušíte, prvopočátek téhle tragédie spočívá v kompozici, respektive v tom, co se za kompozici neúspěšně vydává. Gró libovolné skladby spočívá v nekonečném opakování kýčovitých vyhrávek, které jsou v okamžiku, kdy to skladatele přestalo bavit (posluchače to totiž bavit ani nezačne), vystřídány jenom dalšími, nijak nesouvisejícími a obdobně otřesnými, a to v míře, s jakou jsem se ještě nesetkal. Pardon, ale takhle opravdu ne. Pravda, naprosto nesourodou směs rádoby chytlavých vyhrávek tu a tam obohatí nějaký ten riff, ale v drtivé většině případů je buď podobně špatný, nebo vykradený – ať už vědomě či nevědomě. Na celé délce (necelých pětadvacet minut) není k nalezení víc, než tři, maximálně čtyři alespoň trochu zajímavé motivy a i ty jsou okamžitě zadupány do země výše zmíněnou mizérií. Krom toho mám dojem, že jsem při poslechu zaregistroval několik hráčských chyb a minimálně jednou snad i hraní mimo rytmus. Inu, kde nic není, ani čert nebere a ani pseudoefekty (netuším, jestli se tomu vůbec nějak říká, ale znáte to – takové to trapné “poing”, co jde občas slyšet z mobilu jako signalizace esemesky), vyluzované snad z nějakých dětských kláves hlavně v samém začátku “The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest”, to nezachrání. Leda naopak, zato pořádně…

Na světě jsou i špatné kapely, které nad vodou drží jedině pěvecký výkon. V případě Odraedir je projev zpěváka, jenž sám sebe zove Dub, tak tragický, že místo záchranného kruhu představuje jenom další balvan, táhnoucí Odraedir na dno žumpy a slabším povahám může způsobit nepříjemnou migrénu. U nějakého kanálního blacku bych to možná shovívavě přešel, ale tady skutečně nikoli. Poslouchat se to fakt nedá. V tomhle světle se jeví jako nejsilnějším článkem řetězu výkon bubeníka, který i přes minimální invenci alespoň svou hrou nenabádá k posluchače k sebevraždě.

Když už jsem “Pagan Forest” zdrbal po částech, dovolte mi ještě přidat pár poznámek obecně, a to k nehudební složce. Pohled na tracklist napovídá, že se jedná o jakýsi krutopřísný koncept, který se točí okolo všudypřítomného pojmu “pagan forest” s jedinou výjimkou, o které pohovořím níže. Krom toho, že to celé paganforestování působí navýsost trapně, poslední ránu domněnce, že snad může jít o vážně míněný materiál, zasazuje song s názvem “Asterix and Obelix in Pagan Forest”. Pouťové pohanství a rohaté přilby na druhou. Bohové, za co?! Jakékoli esenciální logické rozpory mezi historií a kresleným univerzem pánů Goscinnyho a Uderza snad ani nezaslouží komentář…

Tou proklamovanou výjimkou je skladba “Fine Odraedir Mead”. Kdo trochu zabrousí po internetu, zjistí, že je “odraedir” zkomolenina původního “Óðrerir”, což je jméno nádoby, ve které je uskladněna tzv. medovina poezie (k nalezení v Eddě). Kdo ji ochutná, tomu poskytne schopnosti, dovedností a znalosti skaldů a učenců. Ve světle těchto faktů se tak skladba, která podle toho minima rozpoznatelného textu (v čitelné podobě texty nejsou k dispozici) pojednává o bohapustém chlastání, dá považovat za čistou urážku severských mýtů. Krom toho, kdo by delší dobu požíval to, co nabízejí ryze současní Odraedir, ten by utrpěl leda újmu na zdraví namísto benefitů, plynoucích z lahodného obsahu Óðrerir…

Jestli po tomhle žaludečním průplachu máte ještě dost odvahy na shrnutí, vězte, že je “Pagan Forest” dílo, které balancuje na pomezí otřesného a směšného. Směšného, nikoli vtipného. Na to by ta hudba musela být alespoň poslouchatelná. Takhle se hodí na strašení zlobivých dětí, špačků, ožírajících peckovité plody, a dost možná i začínajících hudebníků ve stylu: “Koukej pořádně cvičit, nebo budeš hrát a skládat něco takového.” Přesto všechno nechci kapelu nadobro zatracovat, byť mi zatím svou tvorbou nedala jediný důvod, proč bych tak měl neučinit a skutečně se děsím pomyšlení, že existuje i horší hudba (a to zase existuje, buďme fér). Dovolím si ale dvě malé rady na závěr. Zaprvé – namísto cizelování postojů při všech photosessions, které proběhly, důrazně doporučuji trošku vzdělání v oblasti kompozice. Zadruhé – sehnat alespoň průměrného angličtináře s elementární znalostí členů a předpřítomného času. Gramatické chyby na obalu totiž tlučou do očí…


Další názory:

Protože jste se před čtením tohoto mého odstavce jistě nejdříve podívali na moje hodnocení, určitě budete chtít vědět, co je na tom tak hrozného, že podobně jako kolega nade mnou dávám demosnímku “Pagan Forest” pouze 2/10. Nejradši bych odpověděl, že všechno, což je sice pravda, ale asi by to nebylo tak úplně dostačující, takže budu trochu konkrétnější. Nad hodně debilním zvukem – na poměry žánru absolutně nevyhovujícím – bych byl ještě dejme tomu schopen přivřít oči, kdyby hudba za něco stála. Jenže ona nestojí za nic. Jedná se o naprosto nevkusnou, lacinou a kýčovitou záležitost napsanou podle příručky “Jak udělat ten nejtuctovější pagan na světě”. Nějaké solidní hudební nápady nemají Odraedir žádné, jakoukoliv atmosféru jejich dílko nevidělo ani z rychlíku (když se atmosféra míhala za okny vlaku, byla hudba Odraedir právě na záchodě – asi proto je to taková sra…), všechno přesně podle toho nejobehranějšího pagan metalového trendu a klišé, navíc opravdu špatně podané. Celé je to plné kýčovitého kytarového trylkování, nekvalitního vokálu (o textech ani nemluvě… těch pár veršů, co jsem z té zvukové žumpy byl schopen identifikovat, radši nekomentovat)… prostě všechno špatně, co si budeme povídat. Někdo by mohl namítnout, že bych měl být přece shovívavější, že jde o jejich první počin, ale co vás nemá… očekával bych, že pokud se chce někdo v dnešní době svojí hudbou prezentovat, má mít nějakou kvalitu už jeho první demo. Argumentace typu “nikdo učený z nebe nespadl” nebo ještě lepší “podívejte se, jak začínaly dnešní metalové legendy” vážně neberu, 80. léta jsou už dávno pryč, je přece rok 2011. “Pagan Forest” si s prominutím opravdu nezaslouží nic jiného než spláchnout do záchodu (a radši dvakrát, aby nevyplavalo). A jinak mi ještě uniklo, proč se v názvu čtyř z pěti písniček vyskytuje fráze “Pagan Forest” (+ ještě jako název celého dema)… buď jde o nějaký strašně hluboký koncept, jehož význam mi zůstal skryt, nebo je to další důkaz imbecility celého tohoto počinu. Osobně bych tipoval druhou možnost…
H.

“Pagan Forest” zas tak špatně nevidím. Nejedná se sice o žádný zázrak, ale podle mě tam jistý potenciál je. Některé pasáže jsou poměrně chytlavé a já se u poslechu docela bavil. Kdyby mohli Odraedir pracovat s lepším nahráváním (tahle část je však velmi špatně zvládnutá), určitě by to znělo mnohem líp. Ze všech pěti songů se mi vůbec nelíbí jen jeden, a to “Fine Odraedir Mead”, ta mi chvílemi trhá uši. Nevím, jestli to tak zní kvůli špatné kvalitě nahrávky, nebo to je songem. Každopadně je to jediný kus, který opravdu nemusím. Zbytek je, jak jsem říkal, poměrně chytlavý. Zejména “The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest” mě docela baví. “Pagan Forest” je tedy zatím pouze na pět bodů, ale pokud se kapele podaří sehnat pořádné místo k nahrávání a zvuk nebude znít, jako kdyby se nahrával na toaster a zase reprodukoval dál, mohlo by z toho něco solidního vyjít.
Seda