Ascendant je relativně mladá metalová partička z Dánska, která vznikla v roce 2006 původně pod názvem Amorém a tvrdí o sobě, že hraje experimental blackened death metal. Nyní se pustíme do krátkého povídání o tom, jak vypadá debutová deska “The Alteration”, jež je venku již dva roky…
Předně jedna věc – můžu hned na začátek s klidem prozradit, že ono slovíčko “experimental” je fakt hodně nadnesené a s opravdovým experimentováním nemají Ascendant společného zhola nic. Tedy přinejmenším já jsem takové nekulturní hovado, že si pod pojmem experimentování prostě nepředstavím drobnosti typu jedna několikavteřinová akustická vsuvka v songu “Shadows of Wealth”… sorry, ale takhle to podle mě prostě s experimentováním nechodí, tohle je maximálně tak nesmělé ozvláštnění materiálu. V případě “The Alteration” tedy mám tu čest s normální metalovou deskou, která v sobě míchá death metal a black metal, je to tak?
Ano i ne. Na jednu stranu v tom vlivy death metalu i black metalu zcela jistě jsou, ale na druhou stranu je na “The Alteration” cítit, že to nahrála poměrně nezkušená kapela, jež prozatím nemá úplně na 100 % jasno v tom, co a jak chce zahrát. To má za následek, že do skladeb dost znatelně pronikají i další vlivy, především z těch modernějších metalových odvětvích. To by samozřejmě nemusela být obecně vůbec chyba, ale v podání Ascendant to zní trochu rozhádaně, jako kdyby si Dánové ukousli příliš velké sousto.
Musí se ale nechat, že po technické stránce je všechno zmáknuto velice slušně až dobře, jak co do zvuku, tak co do hráčských výkonů. Ascendant své nástroje ovládají s jistotou a je to na výsledku cítit; zvuk rozhodně není žádná demo prasárna, ale odpovídající standard dnešní doby…
Ve výsledku není “The Alteration” žádná pecka a na zkušenější kapelu bych byl asi trochu přísnější, ale vzhledem k tomu, že jde o debut, je to slušný odrazový můstek a nějaké dobré nápady v tom jsou. Jen si ujasnit, jakým směrem přesně se vydat hudebně a mohlo by to být zajímavé.
O kousek výše jsme si pověděli o dlouhohrajícím debutu dánské kapely Ascendant, tak teď je načase se podívat také na jeho pokračování. Dva roky uběhly jako velká voda a Dánové se letos v březnu vytasili se svým druhým nosičem, jímž je EP s názvem “Serenity”. Tak pojďme na věc…
“The Alteration” jsem trochu vyčítal, že je žánrově poměrně rozhádané. Samozřejmě nic nemám proti rozmanitosti, právě naopak, ale radši mám rozmanitost vážně mezi různými žánry (tj. ne subžánry metalu), naopak, čistě v rámci metalu mi o něco víc sedí trochu větší vyhraněnost a mix nanejvýš dvou stylů (byť výjimky se jako vždy najdou, o tom žádná). Do hlav muzikantů nevidím, ale podle “Serenity” to vypadá, že nějak došli k něčemu podobnému, protože EP už nemám sebemenší problém označit jako onen death/black metal, ačkoliv přívlastek “experimentální” bych si pořád odpustil.
Ascendant na novince tentokrát opravdu znějí víc jako (modernější) death/black metalová kapela – a hned to jejich muzice sluší o poznání víc. Na “Serenity” už mi to začalo dávat smysl a nemám tu pocit, jako kdyby se mezi sebou některé písničky trochu hádaly nebo tam něco neštymovalo.
Možná si ale vzpomenete, že jsem výše u “The Alteration” říkal, že ani tak Dánům nechybí nápady. To se naštěstí potvrzuje i zde, protože Ascendant vážně dokážou přijít někdy s až překvapivě kvalitními motivy a momenty, především co se kytar týká. Ty podle mě mají asi největší slovo a tvoří to nejzajímavější, co se zde nachází. Osobně jsem si v tomto ohledu oblíbil zejména druhou “Serene”, kde se objeví pár fakt dobrých pasáží. Nicméně ani jisté nápady v takové “When We Blindly Follow the Enigma” rozhodně nejsou bez šťávy.
Celkově na mě “Serenity” působí o poznání lépe a vyzráleji než debut, ten poslech mě docela baví a je na něm ještě znatelnější, že ta skupina v sobě nějaký potenciál má. Jestli ho dokáže i zúročit, to se plně ukáže až na druhém velkém albu, ale tohle EP je rozhodně slibný nástřel…
Je to svým způsobem docela zábavné, ale i když se Norse jmenují Norse, tak to nejsou Norové… dokonce nejsou ani ze severu… vlastně dokonce nepocházejí vůbec ze severní polokoule naší planety. Norse jsou totiž Australané… a aby to byla ještě větší sranda, tak samozřejmě nesídlí v severní části kontinentu, ale v té jižní.
Dost ovšem bylo zeměpisu, pojďme na hudbu. Já osobně jsem se se jménem Norse poprvé setkal prostřednictvím jejich druhé desky “All Is Mist and Fog”, která vyšla v listopadu 2012 vlastním nákladem. A ve skutečnosti to vlastně bylo o dost zajímavější, než by člověk čekal. Když se řekne, že někdo kombinuje death metal a black metal, tak asi většina z nás nepomyslí nic o nějaké přehnané originalitě, ale i přesto Norse dokázali, že lze v tomto relativně úzkém rámci vytvořit zajímavou záležitost, jíž nechybí vlastní ksicht. Nicméně vzhledem k tomu, že počin, který dnes budeme recenzovat, po hudební stránce nabízí vesměs skoro to stejné, tak si další podrobnosti řekneme až v souvislosti právě s novou nahrávkou…
Onen nový počin, který má navázat “All Is Mist and Fog”, totiž již zanedlouho vyjde – konkrétně se tak stane 7. června. Nejedná se ovšem o třetí desku, jak by někdo mohl předpokládat. Norse po dvou letech dali dohromady jenom EP, jež bylo pojmenováno “Pest”, ale zase na druhou stranu, tohle minialbum vlastně není co do hrací doby zas o tolik chudší – oproti “All Is Mist and Fog” je totiž stopáž na “Pest” kratší o pouhých devět minut.
A o co tedy jde? Jak již bylo řečeno, základním žánrovým nástřelem Norse je death metal, který ne úplně hodně, ale přesto stále poměrně znatelně zapáchá black metalem. Není to přímo technický death metal, jak jej známe od všech těch šílených přetechnizovaných formací, jejichž členové na svých kytarách předvádějí hmatníkové masturbace, přesto je ta hudba Norse uchopena dost technicky. Že vám to zní nějak povědomě? Ano, přesně tohle samé jsem svého času psal už v minirecenzi na “All Is Mist and Fog”, ale já to říkal, že “Pest” jen navazuje tam, kde minulá řadovka skončila.
Stejně tak si “Pest” od svého předchůdce vypůjčilo i docela zajímavou náladu hudby, která je taková zvláště ponurá a nepřívětivá, což se mi hodně líbí. A nejspíš právě tohle je ten hlavní důvod, díky němuž jsem se výše nijak nerozpakoval tvrdit, že Norse disponují vlastním ksichtem, což je něco, co o sobě v dnešní době bohužel může tvrdit jen málokdo. Netvrdím, že jsou tito Australané nějakým extrémně nabroušeným diamantem, jenž by přinášel muziku, která tady ještě nikdy nebyla, přesto to je dostatečně své a do jisté míry i neotřelé.
Jenže na to, aby svého předchůdce dokázalo pokořit, disponuje “Pest” jedním nedostatkem. A zcela výjimečně tím nemám na mysli fakt, že je v pozici až toho druhého, protože v případě Norse bych se čistě přes tohle dokázal bez problémů přenést. Ve zkratce jde jenom o to, že “All Is Mist and Fog” bylo prostě a jednoduše lepší. Na “Pest” nechybí ta zajímavá atmosféra, ale v podstatě je tam jenom ona a EP chybí vyloženě kulervoucí nápady, jako byl třeba posledně absolutně mocný bicí záhul v závěru songu “Plaguewhore”. Zde na něco takového aspiruje třeba závěrečná půlminuta “Irradiator”, parádní melodie v posledním songu “Aimless” nebo pomalá pasáž v “Encoded Weakness”, ale posledně to trhalo prdele ještě o kousek víc.
Na druhou stranu je nutno dodat, že “Pest” ztrácí především díky srovnání se svým předchůdcem, jinak je to z obecného hlediska pořád dost velká paráda, která se mi líbí. S tím, co zde Norse předvádějí, těch necelých 27 minut utáhnou s naprostým přehledem a ten počin se kolem vás prožene jako velká voda a zanechá výborný dojem. Na příštím velkém albu by to sice chtělo přidat trochu víc těch opravdu výrazných nápadů, ale i tak jsem vlastně s “Pest” hodně spokojený a jednoznačně dávám palec nahoru. Trochu slabší sedm, ale pořád ještě sedm.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting
Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10
Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.
Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.
Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.
A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…
Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.
Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.
A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.
A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.
Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.
A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.
Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).
Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.
Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…
Další názory:
Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere. Kaša
Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já. Skvrn
Země: Itálie Žánr: death metal Datum vydání: 22.11.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. I Spit on Your Grave
02. Man Must Die
03. It’s Alive
04. BTK
05. The Crazies
06. The Night He Came Home
07. Body Count
08. Blood Dawn
09. From Hull to Hell
Zjišťuji, že jsem za poslední dobu recenzoval tolik ničím nevyčnívajících death metalových desek, že mi už nějak dochází zásoba úvodů, takže pokud by vám připadalo, že jsou to pořád ty samé žvásty, asi nebudete daleko od pravdy. Nicméně předpokládám, že recenzentovy bolístky asi nebudou důvodem, proč jste klikli na tuhle recenzi, tak toho radši nechám a začnu znovu a trochu lépe. Táááákže… Dneska se podíváme na album “Bind Torture Kill”, které vyšlo v listopadu 2013 a které je pro italskou kapelu Toolbox Terror řadovým debutem. Milí Taliáni to spolu táhnou od roku 2007 a kromě jmenované řadovky mají na kontě už jen tři roky staré eponymní demo, takže asi není na místě očekávání zázraků. Naopak poměrně očekávatelná je ale death metalová smršť, o které už jen název kapely napovídá mnohé, neboť kdo viděl pár béčkových hororů, ten ví, že s kufříkem plným rozličného nářadí se dá dělat i poměrně svérázná medicína. Dost ale bylo stupidních pokusů o natažení textu, je na čase si říct, jestli je to dobré, nebo ne.
Tak jednoduché to ale samozřejmě není a ani tentokrát nejde o nahrávku, kterou by šlo šmahem zařadit do jedné z těchto kategorií a tím to utnout. Zkusím tedy začít tím, co se mi na “Bind Torture Kill” líbí. Předně je znát, že pánové nejsou žádní neumětelové, kteří by právě vylezli z nějaké hudební přípravky a usoudili, že jim to stačí na to, aby mohli šířit do světa tu svoji splatter osvětu. Jasně, žádní virtuosní orgie se zde samozřejmě nekonají, ale zejména kytaristé jsou na tom technicky poměrně slušně, o čemž svědčí i jejich poměrně dlouhý seznam bývalých působišť, a pán za bicími se také nemusí stydět. Další plus body si Toolbox Terror mohou připočítat za zjevnou schopnost napsat skladbu tak, aby působila kompaktně, nebyla jednotvárná a přitom v ní na sebe všechno vesměs pěkně navazovalo. Ono by se sice chtělo namítnou, že by tohle mělo být pravidlem a že vyzdvihování toho, když někdo naplní základní předpoklad poslouchatelné muziky, je trochu bezpředmětné, ale bohužel to pravidlem není ani zdaleka a hlavně je to pořád jeden z důležitých důvodů, proč “Bind Torture Kill” nakonec neodejde s podstatně horším vysvědčením.
Jestli dobře počítám, zatím jsme se dostaly na dvě zásadní pozitiva, o která se můžou Toolbox Terror na svém debutu opřít, takže zbývá poslední – tah na bránu. I když jsem ještě “Bind Torture Kill” nějakým omylem poslouchal v abecedním pořadí skladeb a ne podle jejich pořadového čísla, pořád bylo znát, že do toho kapela jde dost zostra, upřímně, že ji to baví a že to má místy až grindový drive – a to se mi tehdy deska líbila ještě o docela znatelný kus méně, než jak je tomu teď. Zatím to tedy vypadá dost solidně, jenže ona to nakonec přeci jen není žádná velká sláva, protože vedle téhle chvályhodné trojice je tu i něco, co “Bind Torture Kill” táhne zase pěkně zpátky a blíže na dohled prachsprostého průměru, než by bylo milé…
Milí Toolbox Terror totiž místo toho, aby se od všech těch kladů odrazili vzhůru a dali dohromady opravdu zabijáckou nahrávku, nejsou schopni dodat dostatek dobrých nápadů, aby to mohlo fungovat bez ztráty kytičky. Ne, že by to bylo všechno mizerné, to vůbec ne. Řada momentů je vyloženě dobrá a v tu chvíli to funguje prakticky ukázkově, jenže pak je tu hromada riffů a vyhrávek tak jalových a primitivních, že si jeden říká, jestli to pánové myslí vážně. Tahle místy vyloženě fatální obehranost a absence jakékoli nápaditosti nebo propracovanosti albu vážně moc škodí a výsledek je tedy docela rozpačitý.
Rozpačitý ale ještě neznamená vyloženě špatný. Toolbox Terror k posluchačovu a v neposlední řadě také ke svému vlastnímu štěstí do takřka osmatřicetiminutové stopáže desky stihli nacpat tolik solidně odvedené práce, že to vystačí na to, aby se “Bind Torture Kill” vyhoupla do lehkého nadprůměru. Poslouchat to ostatně jde docela v pohodě a momentů, kdy si člověk ťuká na čelo a říká si při tom, jestli si z něj kapela nedělá srandu, tu zase tak moc není. K tomu, abych provoláváním slávy hodně šetřil, je jich tu ale víc než dost a je to fakt docela škoda. Toolbox Terror totiž ve svých lepších chvilkách poměrně s přehledem přesvědčují o tom, že v nich dřímá celkem obstojný potenciál. Doufejme tedy, že se ho v brzké budoucnosti podaří co nejvíce zúročit, protože pak by to opravdu mohlo stát za to. Zatím totiž přes všechny náznaky a objektivní kvality desky nic takového s čistým svědomím říct nemohu.
Další názory:
Nebudu chodit kolem horké kaše ani kolem jakéhokoliv jiného pokrmu, ať už horkého, vlažného nebo studeného, a na rovinu vám řeknu, že jsem si “Bind Torture Kill” pustil jenom z toho důvodu, že Toolbox Terror svůj počin pojmenovali úplně stejně, jak se jmenuje jedna deska od mého oblíbeného aggrotechového nářezu Suicide Commando z Belgie. Nicméně pochybuji, že Italové opisovali z elektronické scény, spíš se asi jedná o stejnou referenci na masového vraha Dennisa Radera. K samotnému albu… ačkoliv je to srovnání o ničem, Suicide Commando jsou jednoznačně lepší (smích). Ne, teď vážně… muzika Toolbox Terror se rozhodně v jádru dá poslouchat a nemám s ní žádný problém, ale ve skutečnosti jde bohužel o natolik neinvenční a obyčejnou death metalovou řezanici, že jinam než do průměru to z mého skromného pohledu prostě nepatří. Jak říkám, průměrem mám na mysli hudbu, která je pořád v pohodě, můžete si ji vlastně s klidem pustit a nic vám to neudělá, ale zároveň vám to ani nedá a nijak zvlášť vás to nezaujme… a přesně tahle definice do puntíku platí i o “Bind Torture Kill”… H.
Od mladých začínajících skupin, které sotva vydávají své první minialbum, člověk většinou neočekává nějaká fantastická a dechberoucí veledíla, nicméně občas se může stát, že vás nějaká taková kapela překvapí a opravdu přijde s deskou, z níž si sednete doslova na prdel. Případ italského death metalového kvarteta Human Decay to ovšem bohužel není – zde se jedná o naprostý standard mladých kapel, který je možná pořád poslouchatelný, ale ničím nevyčnívá a trpí nějakou tou dětskou nemocí…
Již jsme si řekli, že Human Decay na svém pilotním ípku “Figli di Dio” drhnou death metal, což je něco, s čím bychom úplně bez problémů mohli skončit, protože to je technicky vzato skoro všechno, co se o tomhle počinu dá pořádně říct. Italové na své nahrávce nabízejí necelých 15 minut takového normálního death metalu trochu valivějšího rázu, sem tam nějaká menší vyhrávka, aby se neřeklo, ale ani na jednu jedinou vteřinu to nijak neuhne z velice úzkých žánrových mantinelů a standardů, které byly položeny a definovány dávno předtím, než Human Decay vzali nástroje do rukou.
To by v zásadě nemuselo být ještě vyloženě špatně, kdyby to mělo fakt pořádně koule, tah na bránu a kopalo to jak kůň, což se však naneštěstí neděje, protože je na tom celém jednoduše cítit, že je to mladá kapela, která toho ještě moc nesložila. Samozřejmě to nechci Human Decay nějak zvlášť mlátit o hlavu, protože je mi jasné, že je blbost, aby někdo vzal do ruky kytaru, nahrál první ípko a hned z něj byl druhý Chuck Schuldiner, ponížil Cannibal Corpse a Morbid Angel vedle něj zněli jako cucáci, to samozřejmě nikdo nečeká. Avšak i přesto je tohle sice vlastně poslouchatelné, jinak ale až příliš obyčejné a zaměnitelné. Jasně, třeba se Human Decay trochu vyhrají a další počiny budou lepší, samozřejmě neříkám, že to není možné, ale tohle je prostě nic moc. Kdyby šlo o nějakou zkušenější partu, nejspíš bych šel ještě trochu níž, takhle za 4,5…
Není to moc dávno, co se zde objevil report z koncertu Diabolical a dalších, na který jsem se vydal do plzeňského klubu Parlament. A když uz jsem tam vážil cestu, byla by skoda nevyužít příležitosti a trochu nevyzpovídat Carla Stjärnlöva, kytaristu Diabolical. Z Carla se vyklubal příjemný a navzdory pokročilé hodině sdílný chlapík, a tak se náš rozhovor protáhl skoro na hodinu, během které jsme si popovídali o turné, aktuální desce “Neogenesis”, angažmá v Devian, opíjení se na Brutal Assaultu a dalších zajímavých tématech…
Takže – jaký byl koncert?
Bylo to vážně pěkný, díky. Je to malý klub, ale publikum do toho dost šlo. Vážně pěkná atmosféra.
Hádám, že to bylo podstatně lepší než loni v Praze…
(smích) Jo, to nebyl úplně nejlepší koncert.
Loni jste odjeli první dvě části turné, letos jedete další dvě. Zaznamenali jste nějaké velké rozdíly, třeba v návštěvnosti, když je teď “Neogenesis” venku?
Jo, je to trochu odlišné. Musím říct, že je to naše zatím nejúspěšnější album a všímáme si toho, když na koncertech mluvíme s lidmi a tak. Opravdu nás to těší, že lidé reagují tak pozitivně.
Máš z obou částí turné nějaké výjimečné vzpomínky? Zažili jste něco speciálního, nebo to bylo/je jen takové normální turné?
Myslíš z těch dvou turné, co jsou teď, nebo…
Ne, i s tím před rokem…
Hromadu. První část byla vážně zkurvená, protože se náš autobus podělal šestnáctkrát. Každý den jednou! Je to šílené. Měli jsme tolik problémů, museli jsme si najímat nové autobusy a auta a pendlovat mezi městy a opravnami, odcházely brzdy… Na cestách máme rádi nějaké to vzrušení, ale tady jsme nevěděli, jestli to přežijeme (smích), jestli zvládneme dorazit na další koncert – ale bylo to také úspěšné turné, protože jsme kvůli autobusu nemuseli nic rušit, odehráli jsme všechny koncerty, byl to prostě úspěch. Teď po roce si pamatuješ už jenom to dobré.
Na tomhle turné zatím žádné problémy s autobusem nemáme [zaklepe na stolek] a v porovnání s předešlou šňůrou jde všechno mnohem snáze. Akorát našeho řidiče sebrala polská policie kvůli drogám. Než jsme se nalodili na trajekt, tak ho pár hodin testovali, ale nakonec ho propustili. Na drogách samozřejmě nebyl.
Ohledně toho pražského koncertu, měli jste někdy ještě nižší návštěvnost? Hráli jste třeba někdy po pět lidí nebo tak něco?
Jo, tyhle věci se čas od času stávají, a to z různých důvodů. Občas promotér jednoduše podcení přípravu a lidé nevědí, že bude nějaký koncert. Jindy se zase sejde víc koncertů v jeden den. Myslím, že je to dnes větší soutěž, víc a víc kapel koncertuje a lidé mají větší výběr, takže se rozprchnou na víc koncertů, což obecně znamená nižší návštěvnost. Je třeba extra úsilí, abys přilákal lidi na koncert.
Může taková nízká návštěvnost nějak ovlivnit vaši show nebo se vždy snažíte o maximální výkon?
Posuď sám, byl jsi tam (smích).
Bylo to samozřejmě skvělé (smích).
Díky, díky. Vždycky se snažíme zahrát co nejlépe. Občas přijde pět lidí a těch pět lidí si to může užít, nemusí jim to být ukradené, takže pro ně musíš stejně zahrát. A nakonec na to vždycky můžeš nahlížet jako na cvičení pro případy, kdy na tom opravdu záleží, kdy přijde hodně lidí.
Co se týče supportu, vybíráte si takové kapely sami, nebo to dělá váš label?
Ne, máme v tom zásadní slovo. Vybíráme podle různých hledisek. Některé z těch kapel jsou staří známí jako Souldrainer, se kterými jsme u stejného labelu; pak jsou tu Facebreaker, které známe z dřívějška. Hráli jsme s nimi loni ve Stockholmu a jsme staří známí s jejich zpěvákem, který také odjel turné s naším zpěvákem a jeho druhou kapelou Demonical. Někdy to jsou kapely, které známe z dřívějška, které máme rádi, třeba jsme přátelé a také to jsou dobré kapely. A pak jsou tu ty náhodné kapely, které najdeme a nic o nich nevíme. Hodně takové vhodné kapely hledám online a například na tomhle turné jak ButWeTryIt, tak Nemost vyhovují prakticky skvěle – mají venku nová skvělá alba a také mají na turné zájem.
Když jste loni poprvé vyrazili do Evropy na podporu nového alba, “Neogenesis” mělo vyjít během pár týdnů, ale pak bylo jeho vydání odloženo asi o pět měsíců. Co bylo důvodem toho odkladu?
[Na chvíli se odmlčí, pak se rozesměje] Upřímně jsem zapomněl. Popravdě, už si to ani moc nepamatuju. Pracovali jsme na tom tvrdě a žádá si to hodně plánování, aby to bylo úspěšné album. A jak jsme se blížili deadlinu dokončení alba, nahromadila se nám spousta věcí. A bylo to rozhodnutí labelu – a bylo to dobré rozhodnutí – posunout vydání o pět nebo šest měsíců, protože jsme tak dostali čas udělat všechny přípravy k vydání, které jsme chtěli udělat – natočit video, provést pořádnou propagaci… Bylo to opravdu ku prospěchu věci, i když se to pak časově rozešlo s prvním částí turné, což bylo docela na hovno. Ale dát lidem vědět, že existujeme, a dalším, že chystáme nové album, je také důležité, takže si myslím, že jsme těmi prvními turné odvedli kus dobré práce.
Teď, když je “Neogenesis” venku něco přes půl roku, jste spokojeni s výsledkem?
Jo, jo, jsme opravdu spokojeni. Jak po umělecké stránce, tak kvůli tomu, že se nám podařilo dosáhnout, čeho jsme s tímhle albem dosáhnout chtěli. Není moc toho, co bych chtěl udělat jinak nebo co by se nepodařilo udělat podle představ. Jasně, je tam pár drobností, ale toho by si stejně nikdo nevšiml. A je jich tam mnohem méně než kdy dřív, takže ano, jsme spokojení. Také jsme spokojení s odezvou, která se nám zatím donesla, a vypadá to, že se ta hromada práce vložené do alba vyplatila a lidé vědí, že je to vysoce kvalitní na všech úrovních, a oceňují to.
Takže lidem se album líbí. A recenze jsou také pozitivní?
Ano, jsou. Nevím o tom, že bychom dostali jediné špatné hodnocení. Schovávám si všechna hodnocení, tak jsem je jednou dal dohromady, udělal z nich průměr a vyšlo mi 82 %. To bylo asi ze 30 recenzí. Doufám, že přibudou další.
Album vyšlo na klasickém jewelcase CD a jako digibook. Přemýšleli jste o jeho vydání také na vinylu?
Jo, jasně že jsme o tom přemýšleli. A možná ho také někdy na vinylu vydáme, ale soustředili jsme většinu úsilí na vydání mediabooku. Nemůžu s určitostí říct, že vinyl vydáme, ale hodně o tom diskutujeme, to je fakt.
V poslední letech jde o hodně populární formát…
Rozhodně souhlasím. CDčka už skoro ani nekupuju a takřka všechno beru na vinylech.
“Neogenesis” jste nahrávali v Necromorbus Studios, což je na jednu stranu proslulé studio, na druhou stranu je známé jako spíše black metalové studio. Spoustu black metalových kapel zde nahrává… mohlo to nějak ovlivnit zvuk alba?
Popravdě ne, protože Necromorbus vedli dva lidé – náš zpěvák a ještě jeden člověk a zejména ten druhý člověk pracoval s Watain a podobnými black metalovými kapelami, kvůli kterým se o Necromorbus smýšlí jako o black metalovém studiu. Naproti tomu Sverker, náš zpěvák, má širší záběr a veškeré zásluhy za zvuk alba patří jemu. V Necromorbus ale už nepracuje a zakládá vlastní studio. To studio se jmenuje Wing Studios a vzniká právě teď, když jsme na cestách, takže to bude ještě zajímavé. Mít Sverkera v kapele je velké štěstí, pokaždé jsme měli luxus dělat pre-produkci ve stejném studiu jako vlastní nahrávání. A myslím, že v dohledné době budeme ve Wing Studios dělat pokusné králíky, hodně tam nahrávat a testovat nové prostředí.
Co se stalo, že Sverker opustil Necromorbus? Vím, je to spíš otázka na něj, ale…
Ano, to je spíš na něj. Ale myslím, že to pro něj bude dobrá věc, že bude nezávislý; pro něj i pro nás to bude velmi přínosné.
Teď si trochu popovídáme o té knize, “Neogenesis”. Takový formát je pořád hodně vzácný, i když kapely dělají všechno možné, aby přilákaly nové posluchače. Předpokládám, že to celé byl tvůj nápad…
Jo, byl to můj nápad. Nosil jsem ho v hlavě už hodně let a docela mě překvapilo, že nikdo zatím nepřišel s něčím takovým nebo alespoň ne v takové podobě jako my. Původní myšlenka vznikla, když jsem se před lety bavil s kamarádem o tom, jak klesají prodeje hudby. Pak jsme přešli na prodej knih, řešili, proč se knihy prodávají pořád dobře a najednou bum – proč neudělat kombinaci CD a knihy? Původně byla motivem snaha postavit se klesajícím prodejům hudby, ale když jsme na tom začali pracovat, brzy nám došlo, že to není něco, na čem by se dala postavit publicita, jako třeba když… nevím, když Rammstein nechali vyrobit robertky podle vlastních čůráků nebo Mastodon a jejich holografické zlaté hlavy, nebo co to sakra bylo…
Takže je to spíš umělecké prohlášení?
Jasně, musí to ovlivnit i publicitu, ale vzhledem k objemu úsilí, které jsme do toho vložili, jsme tomu museli být umělecky oddaní na 100 %.
O tom, co jsme udělali, bych mohl sepsat článek, ale v zásadě jsme napsali knihu a podle ní jsme nahráli album, které je tak trochu soundtrackem té knihy. Každá skladba je propojená s jednou kapitolou a cílem je rozšířit zážitek z hudby. Takže tady máme knihu, muziku a jejich kombinace by měla být něčím větším než jen prostým součtem těchto dvou jednotlivin.
Na začátku jsem začal hledat spisovatele, který už publikoval a který by s námi chtěl spolupracovat, protože jsem to nechtěl psát sám, protože se považuji za pomalého spisovatele, trvalo by to věky, nejsem v psaní zběhlý a tak dále. Hledání vhodného člověka zabralo většinu roku a z různých důvodů jsme nikoho nenašli. Jeden nebyl k dispozici, dalšího to dostatečně nezajímalo, jiný zase neměl talent, prostě to nevyšlo. Takže nakonec došlo k tomu, co se u takových výzev stává – musel jsem to udělat sám. Takže jsem začal brát lekce tvůrčího psaní u publikované švédské spisovatelky Jorun Modén, která napsala mimo jiné knihu “Samael” – jako ta kapela, protože je to její oblíbená kapela (smích). Ta knížka je také fikce, je to fantasy kniha, ona sama je metalistka, takže bylo jednoduché najít společnou řeč nad tím, co chceme u toho alba udělat. Takže jsem s ní spolupracoval, učil se psát a postupně jsme začali pracovat na novele i na skladbách.
Jak reagoval label, když jste přišli s tímhle nápadem?
Podpořili to, což pro nás bylo velké štěstí. Vlastně většinu doby, co jsme to s nimi řešili, s tím neměli problém. [následuje věta, které absolutně není rozumět] To bylo vážně hezké a podporovali nás celou dobu.
To by asi každý label neudělal…
No, měli jsme prostě štěstí (smích).
Krom ukázek z knihy na vašich webových stránkách jsem nikde nenašel žádné texty, které by osvětlily příběh celého konceptu. Zkus mi o tom povědět víc. Samozřejmě nemusíš vyzrazovat všechno, stačí nějaké náznaky příběhu nebo principy světa, v němž se odehrává.
Na první pohled je to postapokalyptický příběh o konci světa. Točí se okolo hlavní postavy, člověka jménem Neos, který apokalypsu přežije a v zásadě se snaží najít svou vlastní cestu nebo novou cestu tímto světem po konci světa. Takže to můžeš číst jako normální příběh, pokud o tom moc nepřemýšlíš, ale když hledáš mezi řádky, najdeš v tom několik myšlenek, nad kterými jde přemýšlet.
Takže je to jedna velká metafora?
Jo. Je v tom hodně symbolismu a filosofie a také texty skladeb to možná pojímají z trochu jiné perspektivy, ale zároveň se drží příběhu, takže je všechno propojené – vlastní text, texty skladeb, hudba…
Kde jsi pro celý ten koncept bral inspiraci?
Myslím, že to celé začalo naší předchozí tvorbou. Vždycky jsme na našich starších albech trochu flirtovali s apokalypsou – na albu “A Thousand Deaths” je celý artwork trochu v apokalyptickém duchu, je tam song “Children of the Mushroom Cloud”, na albu “The Gallery of Bleeding Art” máme zase skladbu “Extinction”, která je o jaderné válce a konci lidské civilizace a v jejímž textu se dokonce objevuje název nového alba – “Neogenesis”. Takže jsme s tím vždycky koketovali a krom toho jsem také velký fanoušek apokalyptické a postapokalyptické fikce, takže bylo celkem přirozené vydat se touhle cestou. Krom toho tak nějak očekávám, že během dekády nebo dvou proběhne nějaká taková revoluce. Myslím, že se prostě všechno rozpadne – ne, že obloha vzplane nebo něco na způsob biblické apokalypsy, ale myslím, že se naše společnost dostane do bodu, když už nebude možné žít na Zemi stylem jako doposud. To je něco, co mi pořád sedí někde hluboko v hlavě, jak všechno dojebáváme. A myslím, že i tyhle myšlenky poháněly proces vzniku “Neogenesis” na určité vědomé i nevědomé úrovni.
Hádám, že kniha může fungovat sama za sebe i bez alba. Je k dostání také samotná?
Kdepak. Zvažovali jsme, že ji vydáme jako paperback jen s digitálním downloadem alba, takže kniha by byla jedinou fyzickou věcí, kterou by člověk dostal. Kdyby byla poptávka, mohli bychom to takhle udělat, ale v současnosti samotná kniha nevychází.
Jako spisovatel – píšeš často? Říkal jsi, že to zabere hodně času něco napsat…
Tíhnu k tomu dělat věci v určitých intenzivních obdobích. Muziku třeba neskládám několik měsíců a místo toho píšu. [další nesrozumitelná věta] Co jsme dodělali “Neogenesis”, tak jsem měl krátkou přestávku a trochu psal, a až se usadí dění okolo turné, asi zase něco napíšu, ale jak říkám – jsou to takové krátké a intenzivní intervaly.
Hádám, že apokalypsa je tvoje oblíbené téma, ale máš i nějaká další, o kterých píšeš?
Myslím, že je obecně zajímavější číst příběh s více vrstvami, ne jenom příběh bez hloubky, kde je všechno naservírováno polopatě, ne jenom jednoduchý příběh, který čtenáře nezaujme na několika úrovních. Je mnohem zajímavější, když musíš přemýšlet o tom, co se děje v různých vrstvách příběhu. To samé platí u muziky a u způsobu, jakým my píšeme muziku. Když si poslechneš “Neogenesis” i starší alba, slyšíš, že to nejsou žádné jednoduché punkové songy o třech akordech, kde to, co slyšíš napoprvé, slyšíš už pořád, protože když posloucháš pozorně, jsou tam všude detaily, vrstvy a další věci, které objevuješ s každým dalším poslechem.
Ty nejen píšeš a skládáš muziku, ale také děláš grafiku – stvořil jsi artwork “Neogenesis” i pro starší alba… Dělal jsi nějaké další artworky pro jiné kapely?
Jo, dělal jsem artwork pro kamarády a jejich rockovou kapelu a také layout pro poslední album Souldrainer, ale co jsem vytvořil pro Diabolical je můj zatím největší projekt.
Předpokládám, že se zabýváš zejména digitální grafikou. Děláš po grafické stránce taky něco jiného?
Vlastně to začalo, když jsem byl mladý a než jsem začal dělat muziku nebo objevil metal. Chtěl jsem být ilustrátorem komiksů a nějakou dobu jsem to dělal, což obnášelo spoustu kreslení a malování, ale pak přišly počítače a já se k tomuhle odvětví klonil víc a víc, protože je tak pohodlné mít možnost vrátit tah. To u olejomalby nejde, tam je to ve stylu: “Ale ne, udělal jsem chybu, teď to musím předělávat tři dny”, ale ve Photoshopu je to akorát “Ctrl+Z, Ctrl+Z, a je to!” (smích)
Co se týče tvého multiinstrumentalismu – hraješ na kytaru, u Diabolical jsi dřív hrál na bicí, u Devian zase na baskytaru… Na kolik nástrojů vlastně hraješ?
Je to stejné, jako když jsem se učil psát kvůli “Neogenesis”. Vždycky dělám to, co je potřeba udělat. Důvod, proč jsem začal hrát na bicí… když jsem byl teenager, začali jsme v mém rodném městě kapelu a já byl jediný, kdo mohl hrát na bicí, takže jsem hrál na bicí, a když jsme pak potřebovali nového kytaristu a nemohli jsme žádného najít, naučil jsem se, jak zahrát komplikovanější věci, které jsem v té době nezahrál. Takže prostě dělám, co je potřeba.
Máš nějaký oblíbený nástroj?
Občas mi chybí hraní na bicí, to můžu říct upřímně, ale dneska jsem vážně mizerný bubeník (smích) a musel bych pár měsíců cvičit, abych se dostal do formy. V současnosti jsem spokojený s hraním na kytaru. Všechny nástroje mají svoje výhody a typické vlastnosti, které mám na nich rád, ale teď jsem naprosto spokojený s kytarou.
Zpíváš také doprovodné vokály. Napadlo tě někdy, že bys někde zkusil dělat hlavního zpěváka?
Nevím, uvidíme, moc jsem o tom nepřemýšlel. Ve skutečnosti jsem zpíval loni během druhé části turné. Sverker měl docela velké potíže, musel do nemocnice na operaci týden předtím, než jsme na šňůru vyjeli, takže nemohl jet s námi a já jsem se musel postarat o vokály. Měli jsme dost málo času, tak jsem mezi sebe vzali Harrise z Warheim, který se přidal na kytaru, protože je to skvělý kytarista a nebylo pro něj těžké naučit se naše skladby, než abychom hledali vokalistu, který by se musel učit texty, zatímco já jsem je už znal. Tohle tedy je moje dosavadní kariéra hlavního zpěváka, ale jak sám slyšíš [rozhovor se odehrál po koncertě – pozn. redakce], i teď mám hlas trochu podrážděný, takže moje technika není úplně úžasná a budu muset víc trénovat. Sice teď trénuju hodně, protože pořád hrajeme, ale stejně se mám jako zpěvák ještě hodně co učit, takže mi doprovodné vokály vyhovují.
Teď si trochu popovídáme o Devian. Jak ses k nim vlastně připojil?
No, byl jsem v kontaktu s Tomasem, který tam hrál na kytaru a teď je v Dark Funeral. Byli jsme několik let přátelé, po síti jsme hodně řešili muziku a vyměňovali si nahrávky našich kapel a v jednom momentě se mě prostě zeptal, jestli bych se k nim nechtěl přidat. Bylo to hned potom, co se jejich předchozí basák – Roberth z Facebreaker a Scar Symmetry – připojil ke Scar Symmetry, takže neměli basáka a jednoduše se mě zeptal. Bylo to v době, když jsme s Diabolical nebyli tak aktivní, takže jsem si řekl: “Oukej, můžu s nimi odjet pár koncertů, nemám žádné velké závazky.” Tak jsme těch pár koncertů odehráli, odjeli jsme turné s Deicide a Vader a mně začalo docházet, že mám rád ty chlapy i jejich muziku, a tak jsem se stal stálým členem. Po několika letech jsme ale kapelu bohužel uložili ke spánku.
Možná jsou to jenom drby, ale slyšel jsem, že jste měli problém s hledáním labelu pro vydání třetího alba. Co bylo tedy důvodem rozpadu Devian?
Vždycky je obtížně udržovat kapelu v chodu a my jsme dospěli do fáze, kdy příliš mnoho členů Devian cítilo, že nemají zájem investovat do kapely tolik úsilí, jako je třeba. V Diabolical k tomu máme úplně odlišný postoj, protože jsme se vždycky tvrdě rvali a snažili se kapelu pozvednout výš. Jsme na scéně už skoro dvacet let, jsme zvyklí dělat si věci po svém, tvrdě makat a nebýt závislí na externích věcech jako labely nebo management.
S Devian jste pracovali na třetím albu, když to kapela zabalila. Jak daleko jste se s tím albem dostali?
Měli jsme pár skladeb ve fázi pre-produkce a byli jsme celkem blízko nahrávání, ale nedošlo na to.
Schovali jste si staré nápady, abyste je mohli vydat v budoucnu, ať už pod Devian nebo pod nějakým dalším projektem, nebo jste je prostě zahodili?
Myslím, že jsme něco z toho vydali online, když měl MySpace ještě nějaký smysl, ale pochybuji, že se ohledně té kapely ještě něco stane. S Tomasem i Emilem jsme pořád dobří přátelé a nebránil bych hraní s kterýmkoli z kluků, protože jsme si to tehdy vážně užívali, ale nemyslím si, že se kapela někdy vrátí.
Pokud vím, na prvních dvou albech Diabolical ses nepodílel. Jak se ti líbí?
Samozřejmě je složité cítit se navázaný na něco, co jsi nepomáhal tvořit, ale i tak je mám rád a máme společnou historii, protože ze starých alb hrajeme. Pochopitelně mám ale silnější vztah k novějším albům, kterých jsem součástí. To je myslím přirozené, řekl bych. Ale když jsme třeba dneska hráli “Children of the Mushroom Cloud”, v naší současné sestavě zní trochu jinak, takže původní studiová verze je takový dokument, že i se stejnými skladbami jsme dnes někde jinde.
Když nepočítám živák “Ars Vitae”, za čtrnáct let od vydání prvního alba vyšly pouze čtyři řadovky Diabolical. Proč to trvalo a stále trvá takovou dobu, než vydáte něco nového?
Jedna věc je, že jsme velcí perfekcionisti a nechceme vydávat žádné polosračkoidní věci. Dáváme tomu tolik času, kolik je třeba, aby to bylo co nejlepší a podle našich představ. To je jedna věc. A potom jsme měli v určitých obdobích problémy s lineupem a trvalo nám roky dát dohromady dnešní sestavu – stabilní sestavu lidí, kteří jsou navzájem přátelé a dovedou efektivně spolupracovat na dosažení společného cíle. Také jsme měli roky problémy s labely. To bylo šílené. Jednou jsme už skoro s jedním labelem podepsali, ale pak jejich kancelář vytopily záplavy… Přírodní katastrofy – vypadalo to, že se všechno spiklo proti nám, takže to jsou ty hlavní důvody, proč nám to trvá tak dlouho. Ale dneska také není trendem dělat věci pomalu a pečlivě, ale naopak čím dál rychleji a rychleji, a já si nejsem jistý, že je ve vydávání muziky, jak jsme to dělali léta, nejlepší, aby se tyhle moderní trendy projevovaly. Nevím, třeba začneme experimentovat s rychlejším vydáváním – teda kromě vydávání knih, což jde v našem případě ještě pomaleji…
Kromě dema, které nepočítám, jste nahráli jen jediné EP – myslíte, že v budoucnu vydáte nějaké další EP nebo třeba singl?
Problém… nebo problém – jde o to, že když vydáš album, dostane se mu mnohem větší mediální pozornosti než EP nebo singlu, protože to v očích tisku i fanoušků nejsou tak zásadní počiny. Do EP musíš vložit skoro stejně úsilí jako do alba, ale oplátkou toho nedostaneš tolik, řekl bych, a to je problém. Chtělo by to změnu ve vnímání neřadových počinů ze strany tisku a fanoušků.
Když jsem poslouchal všechna alba Diabolical, připadá mi, že jde o poměrně sofistikovaný druh death metalu, ale “Neogenesis” na mě působí ještě více sofistikovaně. Je zlověstnější, intenzivnější… Kam myslíš, že povede další vývoj vaší muziky? Bude to nadále pokračovat v přibližně stejných kolejích, nebo chystáte něco jiného?
Zatím nevím jistě. Máme už nějaké nápady a několik nových skladeb, ale nevím, jestli ten materiál skončí na příštím albu. Myslím, že ten evoluční proces bude ještě chvíli trvat, než budeme vědět, kam se vydáme. Ale neřekl bych, že to bude nějakým způsobem jednodušší. Určitě zůstaneme na podobné úrovni sofistikovanosti, ale nevím, jaký bude konečný výraz.
“Neogenesis” je se všemi těmi věcmi okolo knihy a dalšími záležitostmi hodně ambiciózní počin. Plánujete něco obdobně ambiciózního?
Teď, když jsme zrealizovali takhle ambiciózní projekt je těžké přemýšlet o tom, že bychom se měli vrátit k něčemu “normálnímu”, takže uvidíme, s čím přijdeme příště.
Death metal je dost konzervativní žánr, ale přesto se v něm najde řada kapel, které posouvají hranice a používají různé neortodoxní přístupy, nebojí se melodií – stejně jako vy, samply, je toho hromada… Narazili jste někdy na stížnosti rozlícených fanoušků, že ničíte čistotu žánru nebo tak něco?
Ne. Rozhodně existují různí puristé s názorem, že všechno prostě musí být oldschool death metal [proneseno úplně božím přízvukem], ale když obecně srovnáš metal s ostatními žánry, objem experimentů a snahy o obsažení něco nového jako třeba smyčcových orchestrů, sborů, kláves, ženských vokálů, čistých vokálů a tak dále je zde mnohem větší než jinde, v jiných stylem je to vzácnější. Metal je v obecném smyslu dost experimentální žánr, takže si nemyslím, že, by na nás měl být někdo nasraný, protože boříme nějaká pravidla metalu.
Fajn, blížíme se k závěru. Z našeho českého úhlu pohledu je Švédsko v podstatě metalovou velmocí – obzvlášť co se týče death metalu. Vnímáš to stejně?
Samozřejmě máme vlivnou metalovou historii; myslím, že je to něco, s čím jsme vyrostli a co nám dává sílu a vědomí, že máme dar, že jsme dobří v hraní metalu. Všude okolo nás jsou úžasní metalový hudebníci – například náš kytarista několik let bydlel vedle Fredrika Åkessona z Opeth a bral u něj lekce kytary. Je to takové: “Zdravíčko, sousede!” Máme velké metalové umělce doslova o dveře vedle. Švédsko je malá země, takže když se na scéně pohybuješ, znáš ty lidi a nabaluje se to jako sněhová koule. Takhle to jde pořád dál a nevypadá to, že by se na tom mělo něco změnit.
Myslíš, že je ve Švédsku metalová kultura nějak začleněná do celkové národní kultury? Třeba v Norsku hráli Satyricon na otevíracím ceremoniálu nějaké sportovní události, vystupovali v oblecích a lidé nebyli nijak šokovaní – prostě kapela…
[začátku věty není rozumět] …jak je Švédsko ve skutečnosti nakloněné metalu. Například pár měsíců zpátky se v jedné ranní televizní show, kterou ve Švédsku máme, řešilo nové album Behemoth, takže bych řekl, že ve Švédsku je určitá úroveň přijímání metalové kultury a obeznámenosti s ní, jaká třeba jinde není.
S tím se asi žije docela příjemně…?
No, nestěžuju si (smích).
Asi poslední téma. Omlouvám se, je to trochu klišé… V České republice jste v uplynulých letech hráli několikrát – seznámili jste se s nějakými místními kapelami?
Eeeehm… vím, že jsme byli v kontaktu… minimálně naše booking manažerka Dagna komunikovala třeba sHypnos, pak je tu skvělý promotér dnešního koncertu Honza, který také dělá Phantoms of Pilsen a který má kapelu. Zapomněl jsem, jak se to vyslovuje… Pany…
Panychida…
Přesně. Co dál? Před třemi lety jsme hráli s Ador Dorath, hrali před námi… Jsou tu další dobré české kapely a stále se objevují nové. Kupříkladu jsem zrovna objevil Cult of Fire, kteří nedávno vydali nové album, to je opravdu skvělý materiál, takže jo, jsou tu hodně zajímavé české kapely.
Takže se ve světě ví, že tu máme nějaký metal a že to není špatné?
Jo jo, jasně!
Když jste tu byli tolikrát, měli jste čas se tu trochu porozhlédnout, nebo jste jenom přijeli do klubu, odehráli koncert a zase pokračovali?
Určitě. Loni jsem šest měsíců bydlel v Polsku a jeli jsme se na pár dní podívat do Prahy. Hodně jsme pili a užívali si prozkoumávání města. Dneska jsme sice neměli moc času, ale stejně jsme si udělali krátkou vycházku okolo náměstí a tak… Českou republiku mám vážně rád, je tu moc příjemná atmosféra. Těžko se to popisuje, ale ta atmosféra je tu opravdu fajn a jsem tu pokaždé rád. Také tu máte jeden z mých oblíbených festivalů – kde jsme bohužel zatím nehráli – Brutal Assault, což je… Loni to byl jeden z mých nejlepších festivalových zážitků vůbec – byl jsem tam v jednom kuse ožralý (smích).
…až na to počasí, které bylo strašné. Málem jsem se tam usmažil.
Fakt? Už si ani nepamatuju.
Bylo snad 40°… první dva dny to bylo strašné…
No, já si to užil. Opíjeli jsme se v backstagi většinu festivalu, bylo tam spousta piva zdarma a jeden z nás si objednával: “Osm piv prosím!” Přišel ke stolu, všechno to rozlil a hned: “Šestnáct piv!” (smích). Jo, to byla vážně sranda a doufám, že se nám tam podaří někdy brzo zahrát. A dobrá zpráva je, že u vás brzo budeme hrát na festivalu – na Phantoms of Pilsen.
To je pro mě docela překvapení. Loni tam hrál Sverker s Demonical, letos tam bude hrát s Centinex a k tomu ještě Diabolical… To je super – jak se těšíte?
Těšíme se hodně.
V nějakých zákulisních drbech jsem zaslechl, že se v Evropě o tomhle festivalu ví a že tam kapely chtějí hrát… Víte o tom?
O Phantoms?
Jo.
Jo, protože jsme tu několikrát hráli a taky jsme pár let v kontaktu s Honzou, takže my o tom víme…
Tak doufám, že se uvidíme na Phantoms. Interview je u konce a za mě bylo super, takže díky za něj!
Datum: 19.4.2014 Místo: Plzeň, Parlament Účinkující: Diabolical, Facebreaker, ButWeTryIt, Nemost
Švédové Diabolical asi nepatří mezi kapely, které by udávaly směr death metalového žánru nebo by v jeho rámci byly nějak zvlášť vidět, ale jak je možné se přesvědčit na jejich poslední nahrávce “Neogenesis”, jde o formaci, která má rozhodně co říct. A že to zvládnou pěkně roztočit i naživo, to mělo české publikum příležitost zjistit cca před rokem, a to hned několikrát. A pokud to tehdy někomu nevyšlo, letos dostal šanci svou předchozí neúčast napravit, protože se milí Švédové po roce vrátili na místo činu. Jak to Diabolical šlape teď již s novým albem na kontě, jsem se vydal zjistit do plzeňského klubu Parlament, kde startovala čtvrtá část Neogenesis Tour.
Zásadním a vlastně také jediným rozdílem mezi třetí a čtvrtou částí turné na podporu “Neogenesis” bylo obsazení kapel, které si s sebou Diabolical přivezli, takže zatímco ještě o dva dny dříve v Praze řádily smečky Souldrainer a Hatescript, Plzeň přivítala support v podobě Nemost z Francie, ButWeTryIt z Německa a Facebreaker – to aby těch Švédů nebylo málo. A první jmenovaní Nemost se pustili do díla sotva se podařilo umravnit stávkující projektor…
Jestli bych měl z vystoupení Nemost vyzdvihnout jednu věc, bude to rozhodně nasazení. Pánové se opravdu snažili z lidí vyrazit něco alespoň přibližně podobného odezvě a zejména zpěvák s jedním z kytaristů se co chvíli vypravili mezi ně. Bohužel pro Nemost to ale moc velký ohlas nezvedlo a veškerá aktivita publika se omezovala na pokyvování a podupávání do rytmu a vlažný potlesk mezi songy. A já se tomu vlastně ani moc nedivím, protože progresivní melodický death metal z pera Pařížanů sice nezněl marně, ale na druhou stranu ani moc nebavil, a když si teď snažím vzpomenout, jak to vlastně znělo, moc se nedaří.
Že to jde o mnoho lépe, i když vás prakticky nikdo nezná, však předvedli ButWeTryIt. Jejich našláplý, svižný, moderní, melodiemi načichlý a hlavně po čertech zábavný thrash/death metal měl od samého začátku vystoupení parádní šťávu, muzikanti do toho šli, jako by to mělo být naposledy, a jestli jsem u Nemost vyzdvihoval nasazení, tady to bylo ještě tak o 200 % lepší. Hrálo se na pódiu, mezi lidmi i na lavicích okolo a věřím, že kdyby ButWeTryIt uměli chodit po stropě, hoblují i hlavou dolů. Jo, tohle byla prostě nehorázně zábavná půlhodinka, a i když jsem Němcům s podivným názvem moc nevěřil, dokázali si mě celkem nonšalantně získat na svojí stranu a tentokrát už velmi aktivní publikum to patrně bralo dost podobně – a rozhodně za to nemohl jen fajnový cover “Teritorry” od Sepultury, kterým se ButWeTryIt rozloučili.
Nemost ani ButWeTryIt jsem do té doby neznal a s v pořadí třetími Facebreaker jsem to měl úplně nastejno, takže jestli byla jedna z první dvou kapel nic moc a druhá hodně fajn, byl jsem dost zvědavý, na kterou stranu se přidají právě Facebreaker. Příležitost o tom přemítat jsem měl ale prakticky jen po dobu přestávky, neboť sotva Švédové spustili, začalo být nad slunce jasné, že tohle bude pekelná smršť. Poctivý starosvětský death metal, s jakým se Facebreaker vytasili, byl podaný s nesmírnou intenzitou a co song, to nehorázná rána do držky, ať už šlo o rozvážnější úderný vál nebo zběsilou rubanici. Největší pozornost poutali asi nehorázně osvalený kytarista Richard Bendler, jehož grimasy a napružené šlachy dávaly znát, že hraje opravdu od srdce, dále pevně soustředěný Janne Ivarsson s druhou kytarou a konečně zpěvák Roberth Karlsson, jehož sebejistý a špetkou profesionální arogance okořeněný nadhled k celému tomu peklu seděl opravdu výtečně… Všechno dohromady to zafungovalo na výbornou a Facebreaker se podařilo to, co ten večer nikomu jinému – vzbudit mezi lidmi opravdové nadšení a odezvu, která ve stísněných prostorech Parlamentu vynikla naprosto perfektně. A ono se není čemu divit, když tohle byla death metalová škola par excellence.
Po takovéhle náloži nebylo nikterak složité začít pochybovat o tom, jestli se hlavním hvězdám večera podaří na výtečný výkon Facebreaker navázat, natož ho rovnou překonat. Když se tedy Diabolical konečně pustili do díla, zjištění, že to tak nějak není úplně ono, nebylo vlastně ani moc překvapivé. Jenže stejně jako loni v Praze se i tentokrát projevilo, že Diabolical umí, jen je třeba tomu dát chvíli čas. Čím víc se totiž hodiny blížily závěru koncertu, tím lépe to Diabolical šlapalo a tím lepší dojem celé vystoupení budilo. Závěrečná třetina koncertu tak opět ukázala, že tahle kapela umí podat zatraceně dobrý výkon a Parlament si mohl už podruhé toho večera užívat parádního death metalového nářezu.
Ačkoli jsem se tomu původně chtěl vyhnout, nakonec zůstává skutečností, že nazývat tento večer “švédským” je vlastně zcela korektní, protože obě švédské kapely zde jednoznačně dominovaly. Když bych měl rozhodnout, která z nich to nakonec vyhrála, po krátkém uvažování zvolím Facebreaker, protože ti předvedli nesmírně intenzivní výkon od začátku do konce, zatímco Diabolical chvíli trvalo, než se na tuto úroveň dostali. Když už se tak ale stalo, byl to zážitek neméně poctivý, a tak se mohu pomalu těšit na letošní vydání festivalu Phantoms of Pilsen, kde Diabolical rovněž vystoupí, jak jsme se v samém závěru koncertu trochu s předstihem dozvěděli.
Závěrem zbývá snad dodat jen pár obecných poznámek. Parlament je skutečně malý klub a proplétání se mezi ostatními návštěvníky je opravdu neustálou činností, se kterou se člověk musí nějak smířit, jenže ono to ale nakonec vůbec nevadilo, protože lidí přišlo akorát tolik, aby klub působil naplněně. Krom toho měly všechny kapely výtečný zvuk, a možnost promítání všeho možného na plátno za pódiem, která došla využití zejména při setu Diabolical, rovněž pomohla dovytvořit kýženou atmosféru. Sečteno podtrženo, celá akce se opravdu vydařila jak po organizační, tak po umělecké stránce. Netvrdím, že jsem neviděl lepší koncerty, tohle byl spíš takový hodně solidní standard, ale jako důvod ke spokojenosti mi to stačí více než bohatě.
Večer 12. dubna jitřil emoce zainteresovaných ještě dlouho předtím, než na něj došlo – a aby taky ne, když norští Kampfar nepatří zrovna k těm kapelám, které v naší zemičce hrají co rok nebo dokonce častěji. Krom toho si Kampfar na cestu přibrali ještě formace Hate, Velnias a Iskald, což jsou spolky přinejmenším zajímavé, takže o lákavosti této akce jaksi nebylo zapotřebí vůbec diskutovat. O čem se však diskutovalo velmi živě, to bylo místo konání. Modrá Vopice je sice fajn podnik, ale jak mnozí internetoví diskutéři neopomněli zdůraznit, pro kapely formátu Kampfar nebo Hate poněkud nedůstojný, takže vedle velkého těšení provázely koncert i určitě obavy, jak to celé dopadne…
Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo opakovat jednu nemilou zkušenost z loňského roku, na místo jsem dorazil už něco před sedmou večerní, což byl nejčasnější ze tří různých avizovaných časů začátku koncertu (!!!). Pochopitelně tedy nastalo to, co v podobných případech nastává, a tak mi z nedostatku jiné zábavy nezbylo než skoro hodinu pocucávat pivo a přemítat nad tím, jestli se čeští promotéři někdy naučí uvádět čas otevření klubu a čas začátku produkce. Musí se ale nechat, že když už se začalo hrát, bylo to na čas, a to přesně podle na místě vyvěšeného itineráře.
Údělu první kapely večera se ujali Norové Iskald, kteří do Prahy přivezli svou novou desku “Nedom og Nord”, a i když jsem je předem považoval za potenciálně nejslabší článek sestavy, stejně jsem byl relativně zvědavý, jak jejich muzika zafunguje naživo. A k žádnému velkému překvapení rozhodně nedošlo. Vzhledem k relativně nadprůměrné délce kompozic Iskald zaznělo pouhých pět skladeb, z nich první tři (dvě určitě, s tou třetí si úplně jistý nejsem) pocházejí z nové desky, a živě zafungovaly úplně stejně jako ve studiové podobě. Nebylo to vůbec špatné, ale tak nějak mě to vlastně vůbec nebavilo, i když v tom rozhodně byla slyšet kvalita. S předposlední skladbou se to ale začalo zlepšovat a samotný závěr už byl vážně super, takže si mě Iskald nakonec udobřili a jako příjemný rozjezd večera jejich vystoupení zafungovalo obstojně.
V pořadí druzí Velnias z USA možná v Evropě nejsou nijak zvlášť provaření, ale to jim nikterak nezabránilo v tom, aby přítomné (nebo aspoň mě) nechali zapomenout na Iskald a nasadili laťku podstatně výš. Jejich vystoupení se obešlo beze slov a skladby na sebe plynule navazovaly nenápadnými mezihrami, takže dojem z hudby nenarušovalo absolutně nic, a bylo to tak dobře. Samotnou muzikou totiž Velnias dokázali navodit divokou leč hutnou atmosféru, která si záhy podmanila nejen přední řady ale také stále houstnoucí dav lidí před pódiem. Agresivní a špinavá black metalová smršť protkaná parádními melodiemi zkrátka fungovala na jedničku a jediné, co tomu chybělo, byla větší tma (část klubu zůstala plně osvětlená) a umělá mlha. I bez nich ale šlo o výtečné vystoupení, které navíc zakončil perfektně vygradovaný závěr, při němž oba kytaristé padli na zem a mučili své nástroje až za hranice jakýchkoli melodií. Letmé “Thank you” ještě než se odebrali z pódia bylo jediným, co jsme se od Velnias doslechli, ale i tak mě jejich výkon nadchnul a nedlouho nato už jsem na merch stánku ochotně sázel stokoruny výměnou za jejich CD. Doufám, že to nebylo naposledy, co se u nás tahle kapela ukázala, protože jestli bude nadále pokračovat v trendu překonávání sebe sama (dva roky nazpět se Velnias představili jako support Agalloch), čekají nás velké věci…
Jestli první polovina večera patřila řekněme méně známým kapelám, s příchodem Hate už Modrá Vopice hostila jen ty áčkové. Poláci Hate sice možná stojí trochu ve stínu svých slavnějších souputníků Behemoth a Vader, ale kdo měl tu čest s nějakou jejich nahrávkou nebo živým vystoupením, ten ví, že i oni umí velice poctivě podrtit – a přesně to se také stalo ve Vopici. Sice jsem si během prvních dvou skladeb říkal, že je to trošku suché a bez energie, ale Hate mi zavčasu dovolili tento názor změnit, a pak už to byla opravdu smrtící death metalová řež. Jediní pomalovaní muzikanti večera pálili do lidí jednu drtivou pecku za druhou, v sále vůbec prvně za večer nebylo k hnutí a přední řady řádily a hulákaly jak se patří. Hate jsem měl tu čest vidět již dvakrát předtím a tohle byl jejich první klubový koncert, kterého jsem se zúčastnil, nicméně se mu podařilo oba festivalové sety překonat, protože atmosféra, jaká se v nevelkých prostorách Modré Vopice zhmotnila, byla prostě parádní a dokázala velice snadno strhnout. Hate přišli, odehráli svůj set, a když pódium zase opouštěli, měli publikum naprosto v hrsti – mě nevyjímaje. Nic jiného než upřímné a hluboké ocenění tohoto výkonu tedy prostě není na místě.
Hlavní hvězdu večera není třeba nikterak představovat. Diskografie Kampfar poskytuje celou řadu důvodů, proč se na jejich vystoupení zatraceně těšit, a aktuální novinka “Djevelmakt” se také vyvedla, takže asi není třeba dodávat, že se očekávání pohybovala hodně vysoko. A když už došlo na tolik očekávanou produkci, bylo jasné, že tohle bude nesmírně mazácká záležitost. Kampfar podle očekávání do setlistu zařadili hned několik skladeb z novinky, a ani naživo těmhle kouskům nebylo prakticky co vytknout. Osvědčené vály ze starších desek ovšem dominovaly, a to i co se odezvy fanoušků týče – a sledovat blažené dívčí úsměvy, které Kampfar vykouzlili prostřednictvím pecek “Ravenheart” nebo “Hymne”, byl jen takový příjemný bonus.
Démonický dlouhán Dolk mě velice příjemně překvapil výtečným zpěvem všech svých partů (zejména refrén “Mylder” byl velmi působivý) a dlužen nic nezůstal ani co se gest a vystupování týče. Stejně jako blahé paměti na Brutal Assaultu to působilo nesmírně sebejistě a důstojně, ale přitom velice pokorně, což u black metalových kapel není ani zdaleka samozřejmostí. V ohledu vystupování a pódiové prezentace vůbec však bohužel došly naplnění počáteční obavy a ukázalo se, že Vopice je pro Kampfar skutečně moc malá. Pěkným pódiovým proprietám, které zdobily pódium od samého začátku, to sice nijak zvlášť neubralo na přitažlivosti, automat na šipky někam zmizel a bicí postavené k pravé straně a čelem ke středu pódia také šly překousnout, ale na muzikantech zkrátka bylo znát, že by jistě využili podstatně větší prostor. Korunu pak všemu nasadila vcelku marná Dolkova snaha mávat nad hlavami předních řad jakýmsi praporem, který se sotva vešel pod strop…
Trochu nešťastný výběr klubu se ale ani na vystoupení Kampfar nakonec nijak zásadně nepodepsal. Kapela odvedla zcela profesionální a oddaný výkon, lidí byl plný dům, jejich odezva výborná a nakonec se z toho vyklubal opravdu podařený koncert, kterému z objektivního hlediska nejde vytknout prakticky nic. A i když finální část večera působila poněkud stísněným dojmem, než by se slušelo, Vopice si to zase vyžehlila velice zdařilým zvukem, který až na pár výjimek (zejména členitější pasáže u Iskald) neměl daleko k vzorové ukázce, jak to má znít. Celkově tedy šlo o vynikající hudební událost a ani náznakem nelituji vynaložených finančních prostředků. Za mě tedy velká spokojenost a až se někde poblíž Kampfar, Hate nebo Velnias ukážou, rozhodně budu mít o čem přemýšlet.
Noctem je skupina, jíž se podařilo kolem sebe vytvořit takovou bublinu, že se jedná o fakt dobrou a zajímavou záležitost. Ihned od začátku mají docela nadupané promo, i v období hned prvního alba odjeli několik evropských šňůr (sice vsadím svoje boty na to, že si na nich tu účast museli zaplatit, ale to už je vedlejší), dost často se o nich píše i v dost velkých žánrových médiích (taky prachy?), ale upřímně, nikdy jsem dost dobře nepochopil, jak se jim to povedlo… nebo lépe řečeno, nechce se mi věřit, že jim to povedlo díky kvalitě hudební produkce…
Mně osobně totiž Noctem vždycky přišli jako příklad kapely, která se stará víc o svojí image než o svojí muziku. Už od začátku jsem tvrdil, že kdyby hudební stránce věnovali stejnou pozornost jako svému vzhledu, tak by to byla extrémně skvělá záležitost… ale není. Ačkoliv se to snaží tvářit jako něco hlubokomyslného a uměleckého, první dvě alba “Divinity” (2009) a “Oblivion” (2011) nejsou ničím jiným než poměrně nudnými průměrnými hoblovačkami kdesi na pomezí black a death metalu. Na vlastní oči jsem kapelu také nejednou viděl hrát a pokaždé to byla taky nuda, akorát doplněná o trošku úsměvné divadélko.
Naším dnešním úkolem je si povědět, jestli na tomto stavu něco mění třetí dlouhohrající deska s názvem “Exilium”, která před nedávnem vyšla a která je zároveň završením trilogie, jejímiž prvními dvěma částmi byly právě dvě výše jmenované nahrávky. V době, kdy jsem novinku ještě neměl tu čest (smůlu?) slyšet, bych si neváhal vsadit na to, že onen stav zůstane nezměněn a Noctem si dále pojedou tu svojí známou a nijak zvláštní klasiku, jaká byla ke slyšení již na minulých fošnách. Ve skutečnosti však odpověď není až tak jednoznačná…
Netvrdím, že jsem si z “Exilium” sednul na prdel a že mě Noctem konečně přesvědčili o své nezměrné genialitě. Jde jen o tom, že novinka mi na rozdíl od svých předchůdců nepřijde jako úplně plytká extrémně metalová smaženice, která snaží vzbudit dojem, že jde o něco výjimečného. Pořád to sice ani omylem není vůbec žádný zázrak, ve finále je to vlastně pořád docela generická záležitost, ale na novince už nemám tak silný pocit, že jde o počin, jenž ze sebe dělá něco, čím není. Dokonce bych se nebál tvrdit, že v některých momentech mi muzika Noctem na “Exilium” konečně alespoň trochu začala dávat jakýs takýs smysl.
Což je docela zajímavé vzhledem k faktu, že některé písničky na “Exilium” mi zní skoro jak vykrádačky toho, co Noctem předvedli již v minulosti. Asi nejvíce mi to připadá ve třetí “Decrepit Human Kingdom”, protože přesně ty melodie, s nimiž se tenhle song rozjíždí, jsem už u téhle kapely prostě slyšel a navíc ne jenom jednou. Netuším, jestli to jako má být snaha o nějaký trademark, ale možná by nebylo na škodu přestat trvat na tom, že tenhle nápad prostě musí zaznít na každém albu… upřímně, jestli tohle zopakují i na čtvrté desce, tak ať se jdou fakt bodnout, jelikož recyklovat jeden a ten samý motiv už na třetí nahrávce je podle mě přespříliš. A to ani nehledím na fakt, že “Decrepit Human Kingdom” není jediný případ a variace na to stejné se objevuje krátce třeba i v “The Splint of Destinations”.
Zdá se mi, jako by Noctem na novince trochu víc přidali na klávesách a různých malých orchestracích, což jejich projevu zase naopak trochu prospělo. Ne, že by “Exilium” byla najednou klávesová deska, ale jak se ukázalo třeba na “Oblivion”, čistě na kytarách to Španělé prostě neutáhnou, takže i těch pár detailů je z mého pohledu docela vítaných, protože jinak je ten jejich extrémně metalový salát s přísadami z black, death i thrash metalové zahrádky sám o sobě opět takový nic moc, spíš salát z průměrné školní jídelny, rozhodně ne salát od šéfkuchaře. Tomu odpovídá i to, že v některých momentech narazíte na sousto, které máte chuť plivnout zpátky do talíře (nebo ještě lépe kuchařce do ksichtu), čímž narážím hlavně na písničku “Namtar’s Crown”, jejíž ústřední riff mi přijde fakt těžce retardovaný.
Sice na “Exilium” slyším mírné zlepšení, ale pořád to není nic, co bych chtěl poslouchat, jelikož ve výsledku mě Noctem pořád nudí. Jediné, co mi na téhle desce přijde opravdu zajímavé, je ta modelka na obalu… i když to totiž podle něj nemusí vypadat, v reálu je ta holka fakt kočka. Ale to je na hudební album fakt málo. Trochu lepší pětka…
Ohledně toho pražského koncertu, měli jste někdy ještě nižší návštěvnost? Hráli jste třeba někdy po pět lidí nebo tak něco?
