Archiv štítku: folk metal

Romuvos – Romuvan Dainas

Romuvos - Romuvan Dainas
Země: Litva
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 30.4.2014
Label: No Colours Records

Tracklist:
01. Under the Glaciers of the Baltjos
02. Beyond the Gates of Ouroboros
03. Thy Glory and Might Thus We Shall Stand
04. Poems for the Dead
05. Sailing Far Away from the Shores of Men
06. Inside the Lake
07. Eglė – the Queen of Serpents
08. Romuvos Dainas

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Ještě než jsem se pustil do samotného poslechu debutové desky “Romuvan Dainas” od litevského projektu Romuvos, z nějakého důvodu jsem očekával, že půjde o black metalovou záležitost. Snad i z toho důvodu, že album vychází pod značkou německé firmy No Colours Records, která sice tu a tam zabrousí i do jiných vod, ale prim u ní hraje právě black metal a já osobně ji budu mít už asi navždy spojenou především se jmény jako Graveland nebo Nargaroth. Romuvos se ovšem pohybuje v hájemství folk metalu, který je navíc velice epický… ale k té epičnosti se ještě za chvíli dostaneme podrobněji…

Jak již bylo řečeno, Romuvos (což se dá jen tak mimochodem velice lehce zaměnit za Rumovous (smích)) je jednočlenným projektem z Litvy. Jeho ústřední a jedinou postavou je jistý Velnias, přičemž podobnost jeho jména s americkou formací stejného názvu je čistě náhodná… pokud tedy pomineme fakt, že si Američané své jméno vybrali právě z oblasti Baltu, v níž je Velnias pohanským bohem podsvětí (místní obdoba slovanského boha Velese). A vzhledem k tomu, že v rámci úvodní omáčky toho moc k povídání není, protože samotný Velnias doposud nehrál v žádné kapele a projekt vznikl v letošním roce, si ještě objasněme význam názvu Romuvos. Ten je odvozen od slova “romuva”, což je výraz značící obnovu náboženských praktik a pohanských tradicí z doby před příchodem křesťanství do Litvy (a obecně Baltských republik). A právě tohle je taktéž smyslem hudby Romuvos“vyjádřit svou lásku k pradávným časům rytířství a pohanským příběhům hudbou,” jak praví sám Velnias (pokud by vám časově nesedělo ono rytířství, tak dodejme, že ke christianizaci Litvy došlo nejpozději ze všech evropských zemí – až koncem 14. století).

Toliko naučná vsuvka a nyní už k samotné hudbě. Jak jsem již naznačil v úvodním odstavci, Romuvos si pro svůj koncept – vcelku logicky vzhledem k jeho povaze – vybral folk metal. Stejně tak jsem již opatrně zmínil, že se jedná o záležitost epickou – a opravdu je tomu tak, protože jestli si z “Romuvan Dainas” na první poslech odnesete nějaký dojem, pak to bude právě ten, že šlo o epickou nahrávku (a s ním nejspíš ještě jeden další, ale o něm až za chvilinku). Nejedná se ovšem o nějakou samoúčelnou epičnost, která je z půlky retardovanou hopsačkou, jak to letos na svém aktuálním majstrštyku předvedli třeba Equilibrium z Německa, ale o opravdu výpravnou nahrávku, jíž to věříte.

A právě tohle je pro mě osobně v tomhle oboru obrovské plus – že je to uvěřitelné. Dalším velkým plusem je fakt, že Romuvos dokázal sám sebe udržet při zemi, díky čemuž není výsledek až přespříliš přeplácaný nánosy kláves a hlavně – nikdy to nesklouzne ke kýči a přehnanému patosu. Je pravda, že v některých momentech je to skoro až na hraně, ale pokaždé, když už se vám zdá, že je to malinko přehnané a chcete začít přemýšlet, jestli už to není moc kýčovité, Velnias cukne a dokáže vše vybalancovat tak, aby vás to okamžitě přešlo a pachuť patosu vám v ústech nezůstala. Ale i tohle je spíš výjimečné, protože přes veškerou výpravnost a epičnost hudba na “Romuvan Dainas” po většinu hrací doby plyne “v mezích zákona”, a to i pro člověka jako já, který je na kýč v muzice extrémně háklivý.

Romuvos se na “Romuvan Dainas” nepouští do žádných vysokorychlostních obrátek, hudba se nese spíše ve středním až pomalejším tempu, aby mohla dostatečně vyniknout majestátnost. Tu Velnias tvoří nejen za pomoci klasických metalových instrumentů, ale taktéž širokými rejstříky kláves nebo využitím akustické kytary, jež zde není jen na okrasu, naopak není ničím výjimečným a objevuje se často. Od vokálu pak také nečekejte žádný skřehot, jelikož Velnias vládne klenutým čistým hlasem a rozhodně se jej nebojí použít. Ale i tohle mu vychází, protože zde není ani stopa po nějaké faleši, rozhodně umí zpívat parádně.

Zatím to tedy vypadá, že jde po všech stránkách o výbornou nahrávku, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že jde o debutový počin. Ono tomu tak ve skutečnosti i je, nicméně – jak už to tak bývá – je tu jeden malý háček. Vzpomínáte si, jak jsem výše říkal, že hned po prvním poslechu si z “Romuvan Dainas” odnesete dva hlavní dojmy, přičemž jedním z nich je epičnost? Onen háček tkví právě v tom druhém hlavním dojmu – jakmile si totiž “Romuvan Dainas” pustíte, okamžitě vás do uší praští ohromná podobnost s jednou jinou skupinou. Její jméno zní Falkenbach.

“Romuvan Dainas” je ve své podstatě opravdu povedené album, ale tohle mu ohromně škodí, protože takřka za každou vteřinou hudby je někde v dálce stín Vratyase Vakyase. Kdybych si měl takhle z fleku tipnout, co asi tak může Velnias poslouchat doma za muziku, Falkenbach bych určitě jmenoval na prvním místě, jelikož je má podle všeho nastudované od A do Z… anebo je to jen kolosální shoda náhod, ale tomu upřímně řečeno nemůže věřit ani ten největší optimista. Vliv Falkenbach je totiž cítit z kytar, atmosféry, výpravnosti a ano, i ze samotného vokálu. Odmyslete si z hudby Falkenbach to stopové množství black metalu, jaké v ní ještě zbylo, a dostanete… no, Romuvos.

Do jaké míry je to špatně, to si dovolím ponechat na vašem vlastním uvážení. Máte-li muziku Falkenbach v oblibě a dokážete se přenést přes fakt, že Romuvos je jí tak podobný, až to skoro zavání vykrádáním, pak “Romuvan Dainas” musíte slyšet, protože dostanete výtečnou desku na vysoké úrovni. Pokud se přes onu podobnost přenést nedokážete, uslyšíte povedenou nahrávku, u níž budete celou dobu přemýšlet, jak výborná by mohla být, kdyby se Velnias snažil být alespoň o něco málo osobitější.

Kdybych Falkenbach nikdy v životě neslyšel, tak bych ani v nejmenším neváhal nad 7,5/10 a upřímně bych naprosto reálně uvažoval i o tom, jestli bych to neměl vytáhnout až na osmičku. Tato přespřílišná inspirace se však nakonec pro Romuvos stala kamenem uvázaným k noze, který hodnocení stahuje mnohem níže. Na druhou stranu, “Romuvan Dainas” mě bavilo (baví) takovým způsobem, že kdybych šel pod 6,5, tak bych desce křivdil, neboť za to, jak příjemné poslechy jsem v její společnosti strávil, si z mého pohledu méně nezaslouží. A asi takhle nějak zní můj verdikt.


V/A – One and All, Together, for Home

V/A - One and All, Together, for Home
Země: international
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 27.5.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
Disk 1:
01. Primordial – Dark Horse on the Wind
02. Drudkh – Забута колискова
03. Häive – Ei kuule emo minua
04. Kampfar – En hymne til urd
05. Winterfylleth – Abbots Bromley Horn Dance
06. Winterfylleth – John Barleycorn
07. Mondvolland – Montferland I
08. Mondvolland – Montferalnd II
09. Himinbjorg – Esprit de brave

Disk 2:
10. Winterfylleth – The Three Ravens
11. Kampfar – Bådnsull
12. Drudkh – Довбуш
13. Mondvolland – Montferland III
14. Ava Inferi – Ao teu lado
15. Häive – Ukon on tulinen turkki
16. Häive – Onpa tietty tietyssäni
17. Primordial – The Foggy Dew

Hodnocení:
Atreides – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:

Jestli je podle mě nějaký materiál k recenzování naprosto nevhodný, jsou to kompilace. Naprostá většina z nich jsou beztak nudné bestofky nejprovařenějších písní té nebo oné kapely, které už má beztak každý dávno stažené a poskládané do svého vlastního výběru a podle mě nejde o nic jiného, než ždímání peněz z již tak vydojené krávy. Pak tu jsou ještě kompilace o rozsahu celých diskografií, ale to snad ani není kompilace a beztak na ni platí totéž, co pro předchozí případ. Občas se ale najde pro projekt mnohem zajímavější a ambicióznější, než je jen sbírka dávno nahraných písní, a dnes recenzovaný počin je přesně toho druhu. Roman Saenko známý především z Drudkh si dal tu zatracenou práci a poskládal dohromady lidové písně z různých koutů z dílen nejrůznějších autorů – a že výběr je to vskutku pestrý a unikátní.

Ještě unikátnější však tento počin činí fakt, že všechny písně byly kapelami nahrány právě pro tuto příležitost a nikde jinde než zde je nenaleznete. Navíc, většinou jde o celky, které valí agresivní a silně atmosférickou hudbu a naprostá většina z nich se tentokráte předvedla v téměř čistě folkovém hávu. A že výčet kapel je vskutku impozantní – od již zmíněných Drudkh přes veličiny jako Primordial, Kampfar nebo Winterfylleth k méně známým jménům jako Mondvolland, Häive nebo Himinbjorg. Jedna píseň pochází i od již rozpadlých Portugalců Ava Inferi. Reprezentovány rozhodně nejsou všechny kultury, i tak je to ale slušný záběr rozprostírající se na 17 skladbách.

Upřímně řečeno, od začátku jsem očekával, že “One and All, Together, for Home” bude především kvalitní pagan metal s tu a tam nacpanou kulturní vložkou, jakou je třeba již dříve zveřejněná píseň “Dark Horse on the Wind” z dílny Primordial, kterou celé album začíná. Jenže to zdaleka není pravda a minimálně z poloviny je tahle kompilace především o lidovkách a folku. A když nad tím tak přemýšlím, je vlastně škoda, že se na ní nějaký metal vůbec objevuje, protože když vidím, co Primordial, kteří album zároveň zavírají, dokážou s pouhými folkovými nástroji nebo jako v případě “Dark Horse on the Wind” pouze s vokálem, táhlými tóny dud a smyčců, říkám si, proč se v takovém duchu nenese i druhá půle alba.

Nechci, aby to vyznělo zbytečně kriticky, protože ať se již na desce vyskytne jakákoliv píseň, nemůžu o ní říct, že by byla špatná. Dokonce ani o velmi vlažném příspěvku od Ava Inferi. Romanovi se povedlo téměř dokonale vystříhat neduhu podobných kompilací poskládaných z mnoha interpretů, totiž nevyváženosti. Namísto toho je tu ale roztříštěnost, která jde tak nějak přímo proti názvu alba. “One for All, Together, for Home” sbírá vlivy všude možně, ale spíše než všichni za jednoho a jeden za všechny mi přijde, že to táhnou tihle s tamtěmi a tamti zase s jinými. Winterfylleth se skvěle doplňují s Primordial, neb jejich tři skladby nejsou nic jiného, než krásně ztvárněné anglické lidovky, přičemž musím vypíchnout hlavně druhý disk, který začínají právě Winterfylleth“The Three Ravens” a uzavírají jej Primordial s nejatmosféričtější verzí “The Foggy Dew”, jakou jsem kdy slyšel.

Potěší i písně od Mondvolland nebo Himinbjorg (i když středověká/vikinská folková skladba s blackovým growlem a francouzským názvem je vážně multi-kulti, nicméně pořád zapadá). Drudkh pak přispívají na pestrosti svými velmi originálně pojatými folkovými písněmi. Na druhou stranu finský one-man projekt Häive se vytasil “pouze” s epickým viking metalem, který je sice parádní, o tom žádná, ale oproti výše zmíněným interpretům mi v nich chybí cokoliv výrazněji folkového a úplně nevidím smysl jeho zařazení do kompilace. Sic chápu, že jde o nějaké vyjádření domova tak, jak ho vidí Varjosielu, pořád mi tam ale chybí ono vyjádření tradic. To je asi jediný kámen úrazu, díky kterému mám z kompilace pocit, že každý interpret představuje to svoje, ale dohromady to už tak nějak nefunguje, a to i přesto, že víc než klasickou kompilaci připomíná tenhle dvojdisk spíše tradiční album.

Nutno však přiznat, že i přes zmíněná negativa Roman svoji vizi dokázal ztvárnit velmi dobře. Nevím, čím se řídil při výběru interpretů, nebo zda byl případně nějak limitován, ale i přes některá negativa jde stále o velmi dobrý počin, který sic je tematicky poněkud rozháraný, kvalitativně je vyrovnanější než kdejaká plnohodnotná řadovka. Nevím, jak moc se k ní budu v průběhu doby vracet, spíše je pravděpodobnější, že si vyzobu písně od Primordial a Winterfylleth, které mi k srdci přirostly nejvíce právě díky tomu, že jde o velmi povedená podání lidových písní (hlavně první jmenovaní, pro které mám už tak slabost a navrch mi jejich “The Foggy Dew” připomíná píseň “Beneath a Bronze Sky” z jejich úplně první řadovky), jen na základě toho však tuhle kompilaci hodnotit nejde, neboť i ostatní přizvané kapely se předvedly v nejlepším světle. Díky nejednotnosti celku však nemohu hodnotit výše než za sedm bodů.


Další názory:

Ačkoliv ke kompilacím většinou moc sympatií nemám, “One and All, Together, For Home” je dozajista zajímavý počin – jak svým přístupem, tak i provedením. Přestože se na počinu podílelo celkem osm skupin, oba disky díky jednotící myšlence drží pohromadě, což je pozitivní. Také se mi líbí, že se zde všechny kapely (jejichž vlastní tvorbu znám) představily v odlišném světle, což je rozhodně zajímavé. Kompilace sice trpí jistou nevyrovnaností co do kvality a některé písně zbytek převyšují, ale nejde o nic zas tak zásadního, takže se jako celek se to poslouchá velice příjemně a vlastně mě to i baví. Vzhledem k omezenému prostoru si dovolím vypíchnout jen několik málo skladeb, jež mě zaujaly nejvíce – “Забута колискова” od Drudkh, “En hymne til urd” od Kampfar (rozjezd trochu slabší, ale po minutě a půl začne fantazie – asi vrchol celé kolekce), “Ukon on tulinen turkki” od Häive (asi jediná vyloženě epická věc, díky čemuž vyčnívá) a “The Foggy Dew” od Primordial (druhý vrchol). Nicméně vzhledem k tomu, že ani ty “slabší” kusy nejsou vlastně vyloženě slabé a že celkově “One and All, Together, For Home” (možná trochu navzdory předpokladům) funguje slušně, vidím 6,5 bodu jako oprávněné hodnocení. Kdyby všechny kompilace vypadaly takhle, hned by byl hudební svět lepším místem k životu.
H.


Saor – Aura

Beautality - Einfallen
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Children of the Mist
02. Aura
03. The Awakening
04. Farewell
05. Pillars of the Earth

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je dost možné, že se budu opakovat, ale v rámci folk/pagan metalového žánru je opravdu zatraceně málo kapel, které si zaslouží uznání a nesou onen pomyslný punc kvality. A těch, které jsou mladšího data než z počátku 90. let minulého století, je ještě méně. Pokud bych to měl vzít čistě statisticky, tak téměř žádná. Nicméně tu a tam se něco přece jen objeví a loni v létě vystrčil růžky one man projekt Ársaidh pocházející ze Skotska. Krátce po vydání vynikajícího debutu “Roots” změnil jméno na Saor a letos se vytasil s další nahrávkou “Aura”. Upřímně řečeno jsem byl na pochybách, jestli vydávat novou desku po pouhém roce nebude mít za následek úpadek kvality, nicméně k něčemu takovému v případě Saor nedošlo.

Zato došlo k několika poměrně zásadním změnám. Když se člověk přestane kochat nádherným přebalem (který kazí snad jen logo a název desky, kdyby zůstal jen samotný artwork, bylo by to nejlepší možné řešení) a nahlédne pod pokličku, zjistí, že na hudbu již jediný protagonista Andy Marschall není tak docela sám. Bicích a bodhránu se chopil Austin Lunn, soupisku nástrojů pak obohatila o violu Nevena Krasteva. Zejména obsazeních škopků je na první pohled slyšet, nedostatky bicího automatu jsou tytam a Austin desku opravdu obohacuje. Zvuk bicích je možná trochu plechovější, nejde ale o nic, čemu by nešlo přivyknout a postupně jsem došel k názoru, že do celkového výrazu alba vlastně docela zapadá. Vůbec kvalita produkce šla jednoznačně nahoru, zvuk je čistší, prokreslenější, hlubší, přitom ale stále přirozený.

Neméně příjemné zjištění skýtá i samotná hudba. Andy plynule navazuje na debut, a ačkoliv opravdu výrazných změn se posluchač nedočká, těch menších je celá řada a nevím o žádné, která by album posouvala k horšímu. Barvitou a propracovanou práci bicích jsem již zmínil – Austin čile střídá nejrůznější techniky hraní od “klasického” bubnování přes blast beaty, kulometné dvojšlapky až k četným tribal rytmům. Andy v kytarách nezapře svůj rukopis, a pokud vám právě šestistrunky byly na “Roots” blízké, rozmáchlé, atmosférické riffy vám budou blízké i na “Aura”. V zásadě nechybí nic, co bylo obsaženo na předchozí desce a naopak bylo přidáno ještě něco navrch. Vedle monumentálních riffů se našlo více místa pro procítěnější momenty, jako je například pasáž od čtvrté minuty “Children of the Mist”, závěr titulky “Aura” a především pak střed závěrečné “Pillars of Eternity”. Výraznější jsou i folkové melodie. Skladby mi celkově připadají promyšlenější a propracovanější, zejména po stránce gradace a vývoje, skutečně nemám, co bych vytkl.

Na pouhou atmosféru se Andy nespoléhal ani na debutu, ale myslím, že povedenou instrumentální stránku a silnou atmosféru se mu povedlo na červnové novince ještě více provázat do jednoho celku a posunout trochu dál. “Aura” mi oproti svému předchůdci připadá jistější a silnější, ostatně má kvalitní základy, na kterých může stavět. Pořád obsahuje vše, co jsem si na “Roots” zamiloval. Nabízí další porci krajin ze skotské vrchoviny, do kterých mě může unášet pomocí řady úchvatných momentů, jichž je tentokrát snad ještě o něco více. Atmosféře přispívá i častější výskyt čistého vokálu a mohutných sborů. Zapojení ženského zpěvu patřícího Beth Freiden též mohu pouze kvitovat. Pestrosti napomáhá i natažení alba o dobrých sedm minut, což dává dostatek prostoru pro další dvě skladby. Ty jsou o něco kratší, všechny se vejdou do čtvrt hodiny, pod osm minut však neklesá žádná z nich a každá je v něčem odlišná a výjimečná. Sám nevím, kterou bych vyzdvihl, neboť celá pětice je vyvážená a mnohem lépe působí jako jeden celek. Jednotlivé kusy sice můžete vytrhávat z kontextu a obstojí i samy o sobě, v kontextu zbylých písní však mají největší sílu.

Co říci závěrem? Snad jen, že “Aura” se skutečně povedla a pro mě jde o jedno z žánrových alb roku. Debut o ždibec překonává svojí propracovaností, bohatostí i atmosférou a dále rozvíjí už tak velmi osobitou tvář. Pokud Andy nastavenou laťku v budoucnu alespoň udrží, bude to moci považovat za úspěch on i jeho fanoušci. V rámci Saor se mu zkrátka podařilo naprosto přesně ztvárnit a vystihnout onu úctu a respekt k přírodě a tradicím, aniž by se musel uchýlit ke zbytečnému patosu a zároveň jej skloubit se zdravou mírou progrese. Zkrátka a dobře výborná deska, kterou silně doporučuji. Přesně takhle má folk metal vypadat.


Další názory:

“Aura” je bezesporu skvělá deska, o tom není pochyb, přesto mě to neposadilo na zadek tak mocně, abych mohl hodnotit podobně vysoko jako kolega v recenzi, a popravdě řečeno, i přes veškeré nepopiratelné kvality jsem nejspíš čekal ještě o něco víc. Pokud by byla celá placka na úrovni finálního opusu “Pillars of the Earth”, pak by se nebylo vůbec o čem bavit, protože by to opravdu snad i devítkové album bylo, ale zejména začátek nahrávky mi přijde o něco slabší – byť je nutné dodat, že trochu slabší v případě Saor znamená stále velice dobré a vysoko nad průměrem. Nicméně i přesto, co jsem řekl, je “Aura” stále výborným počinem, který je skoro radost poslouchat. Oproti “Roots” novince ohromně prospěly zejména živé bicí, jichž se neujal nikdo jiný než Austin LunnPanopticon, což byla výborná volba, jelikož jeho hra (především v rychlých momentech) mě na celém albu baví možná nejvíce. Každopádně, i tak je “Aura” povedená deska jako celek, o tom žádná.
H.

Àrsaidh (tedy dnes už vlastně Saor) loňským “Roots” ukázali, že i komercí prolezlý žánr, jako je folk metal, má pořád své světlé výjimky, kterých je třeba si hýčkat. Zvlášť když ani na “Aura” Andy Marshall nešlápl vedle. Jak už kolega v recenzi naznačil, novinka je po všech stránkách mírně vyspělejší, nicméně stále si uchovává svou charismatickou tvář započatou na “Roots”. A mám tím na mysli především zvuk. Na první pohled je docela nečitelný, na ten druhý neokoukaný, nesmírně organický a ve finále je i ta zdánlivá nečitelnost spíš pozitivum. To všechno zastřešuje zvuk bicích – žádná umělina, ale poctivý kbelíkový (nespojovat prosím s kýblovačkou) sound, který k muzice Saor perfektně sedne. Co se týče jednotlivých skladeb, spokojenější jsem s druhou polovinou desky. Když jsem prvně slyšel úvodní “Children of the Mist”, obával jsem se nevýraznosti materiálu, naštěstí druhá “Aura” tuhle domněnku okamžitě vyvrací a až dokonce je to hodně výborná přehlídka, leč ne tak dechberoucí, abych cítil potřebu vysázet jí víc než osm.
Skvrn


Equilibrium – Erdentempel

Equilibrium - Erdentempel
Země: Německo
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 6.6.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Ankunft
02. Was lange Wahrt
03. Waldschrein
04. Karawane
05. Uns’rer Flöten Klang
06. Freiflug
07. Heavy Chill
08. Wirtshaus Gaudi
09. Stein meinen Ahnen
10. Wellengang
11. Apokalypse
12. The Unknown Episode

Hodnocení:
Atreides – 3,5/10
H. – 2,5/10
Ježura – 3/10
Skvrn – 3/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dnes recenzovanou kapelu snad ani není třeba nijak zvlášť představovat. Equilibrium je po více než deseti letech fungování značka tak provařená, že profláklejší je snad už jen Sabaton a spol., takže bych se notně divil, kdyby o téhle pětihlavé smečce z bavorského Starnbergu někdo neslyšel. Jen pro úplnost tedy zmíním, že Equilibrium existují někdy od roku 2001, kdy naskočili na začínající “novou vlnu” folk metalu, kterou ve velkém odstartovali notoricky známí Finntroll a se záplavou dalších (většinou ne příliš originálních) celků se jali se svojí klávesovou vichřicí dobývat Evropu. Sluší se i zmínit, že před nedávnem kapelou otřásla další velká personální změna, během které odešli sourozenci Andreas a Sandra, dva ze tří zbývajících zakládajících členů. Z původní kapely tak zbývá již jen kytarista a klávesák René Berthiaume, to je však v rámci novinky “Erdentempel” informace vcelku bezpředmětná, neboť nové tváře do její podoby neměly šanci jakkoliv zasáhnout.

Nicméně k hudbě. Myslím, že když na hned úvod řeknu, že od předchozích alb se takřka nic nezměnilo, čtenáře o nic neochudím (o překvapení tady nemůže být řeč). Fanoušci kapely již desku beztak dávno slyšeli a ti, kteří “Erdentempel” ještě ušima neprohnali s největší pravděpodobností tuší, na jakou notu Equilibrium od počátku sází. Předpokládat, že by pánové a dáma ze zajetých kolejí jakkoliv odbočili, tak může leda vzbudit leda rozpačitý úsměv. Ačkoliv jsem se předchozí desce “Rekreatur” až na videoklip k “Der ewige Sieg” vyhnul, předchozí dvě alba “Turys Fratyr” a “Sagas” jednu dobu protáčel, a byť už to bude pár let, co jsem Equilibrium prohnal sluchovody naposledy, myslím, že v porovnání s předchozí tvorbou nebude kdovíjaký problém.

Equilibrium recepturu opravdu nezměnili – stále nabízí víceméně jen dvě polohy, v jejichž rámci vaří nejrůznější variace ze stále stejných ingrediencí. Na jedné straně jde o (místy až přehnaně) epické songy postavené na rozmáchlých riffech a mohutných, přeplácaných klávesových partech, na druhé straně potom o skočné songy protkané veselými melodiemi a sem tam nějakým tím folkovým motivem hraným na klávesy. Za sebe mohu říct, že v případě Equilibrium se mi mnohem více zamlouvá ta epičtější poloha, která, když nic jiného, nezpůsobuje nevolnost. Textům sice nerozumím, neboť všechny písně jsou kompletně německy (vyjma závěrečné “The Unknown Episode”) a já německy umím sotva pozdravit, ale pokud kapela skutečně pěje o nějakých heroických skutcích, jak by alespoň papírově měla, sedí mi to k danému tématu mnohem více než pokusy o bujarý folk nesoucí se ve zběsilých rytmech. Folkové nástroje (jakkoliv nasamplované) se samozřejmě objevují i v těch výpravnějších kusech, jejich aranže mi ale přijdou alespoň o řád povedenější a vkusnější.

Z předchozího odstavce pak nepřekvapí, že mezi favorizované kousky budou patřit zejména písně jako “Freiflug”, “Wellengang” nebo singlovka “Karawane”, jakkoliv samotné skladby nejsou žádná výhra a strojená epičnost z nich táhne na sto honů. Na opačném konci spektra pak stojí “folkové” odrhovačky v čele s “Wirtshaus Gaudi”. Ta je sice nejspíše jedinou skladbou, která se jakž takž blíží tomu, co si představuji pod folk metalem, totiž přímou fúzí metalu s folkovými písněmi, v podání Equilibrium jde ale o tak otravnou zhovadilost, že jsem přemýšlel o jeho zprovození ze světa (nebo alespoň z harddisku). Stejný dojem ve mně ale vyvolávají i další skladby, jakkoliv nemusí být otravné a debilní zároveň. Pokud “Uns’rer Flöten Klang” je “jen” otravně veselá a vlezlá, “Heavy Chill” je zase nudným a dost průhledným obšlehem fotbalové vyřvávačky “Solskinnsmedisin” od Trollfest. V člověku to skoro vyvolává dojem, že letos nemůže žádná folk metalová deska existovat bez nějakého rádoby free songu nacpaného havajskými samply a letní atmosféry plné cool drinků a slečen v plavkách. Jenže pokud je v podání Trollfest takový úlet ještě dobrý a hlavně vtipný, o “Heavy Chill” se něco tak lichotivého rozhodně říct nedá. Spíš naopak.

Celkově ale na “Erdentempel” opravdu chybí cokoliv výrazného. A to tak, že jsem slovo “cokoliv” málem napsal kapitálkami, protože tahle deska je jedna vrstva hlušiny na druhé. Když nepočítám již zmíněnou otravnou zhovadilost “Wirtshaus Gaudi”, která je tak blbá, až člověku prostě zůstane v hlavě, kde ho sere minimálně další hodinu, album postrádá výraznější nápad, riff, melodii, cokoliv. Najde se pár dejme tomu slušných momentů, zejména sborových refrénů a sem tam i nějakou tou melodií nebo dokonce povedeným zvratem ve skladbě, ale nejsem pořádně schopný si je přiřadit ke konkrétním skladbám. Výjimkou v tomto ohledu není ani trojice “Freiflug” a spol. Snad jedinou skladbou, která se vyloženě vymyká výrazu alba, je předposlední “Apokalypse”, a to díky naprosto potlačeným klávesám a celkově temnějšímu, agresivnějšímu feelingu. I tak ale nejde o kdovíjakou skladbu, protože i když jsou pro jednou slyšet hlavně kytary, nic světoborného zrovna nehrají. Sekané riffy jsou možná na poměry kapely opravdu nezvyk, dobrou skladbu to však z “Apokalypse” rozhodně nedělá.

“Erdentempel” se tak suverénně utápí v podprůměru, z něhož občas vykoukne skladba s trochou atmosféry (již zmiňovaná trojice středně-tempých kusů), kolem a kolem to ale žádná sláva zdaleka není. Když přihlédnu k vokálu, křikloun Robse, stejně jako kapela samotná, nabízí dvě polohy – velmi dobrý, čistší projev, který občas nemá daleko k Tillu LindemanoviRammstein, a tuze protivný growl, kterému jsem prostě nepřivykl. Nemusíte hádat, které polohy na albu najdete více. Ať se na mě Robse nezlobí, ale čistě instrumentální verze alba, která je součástí digipackové edice, je pro mě zhruba desetkrát poslouchatelnější (a i tak je pořád nic moc). Pokud bych měl v závěru porovnat “Erdentempel” s mě známou starší tvorbou, průserem je ještě větší míra generických riffů a omezení kytarových vyhrávek, které si pamatuji hlavně ze “Sagas”, na naprosté minimum. Klávesy sice nejsou tak přebujelé a přeplácané, jako tomu bylo v minulosti, silných melodií ale pořád nabízejí spíše poskrovnu. Jakkoliv se většina alba snaží být epická, velkolepá a výpravná, v porovnání s jinými kapelami ze žánru se jí to zdaleka nedaří a celé je to jen načančaná slupka, pod kterou není zhola nic. Osobně jsem téměř hodinovou hrací dobu z větší části prozíval. Tohle hodnocení si Equilibrium za rámeček nedají.


Další názory:

Equilibrium je jednou z těch skupin, jejíž velká popularita mi prostě a jednoduše dočista uniká… Když si vezmu jen novinku “Erdentempel”, tak o ní ani nemůžu tvrdit, že by mne “jenom” nebavila, ten poslech mě vyloženě otravuje a pomalu co dvě minuty si s železnou pravidelností kladu otázku, jestli mám vážně zapotřebí takový blábol poslouchat. Trochu poslouchatelná je na celé desce snad jedině “Karawane”, jenže vzhledem k tomu, že i tento “vrchol”, jenž nad zbytkem ční rozdílem třídy, je stěží byť i jen průměrný, je asi jasné, že s hodnocením musím jít hluboko do podprůměru. Většinu hracího času totiž zabírají naprosto tupé, retardované, klišovité, kýčovité a strojenou a samoúčelnou epičností nadopované blitky, v jejichž čele stojí absolutní píčoviny typu “Uns’rer Flöten Klang”, “Heavy Chill” nebo “Wirtshaus Gaudi”. Zejména ta poslední jmenovaná prostě nemůže být myšlena vážně, protože je to taková hrůza a zrůdnost, až ani nevím, jak bych to vystihnul, aniž bych použil vulgarismy… I když, tady se vlastně nadávat může, takže klidně řeknu, že je tenhle song shnilá mrdka… přesně ten druh písničky, které byste nejradši strčili hlavu do hajzlu a utopili ji tam, kdybyste mohli. Když tak o tom ale přemýšlím, něco takového bych vlastně mohl říct i o celém “Erdentempel”. 2,5 bodu z milosti…
H.

I když jsem Equilibrium nikdy neposlouchal, celou dobu jsem je měl zaškatulkované jako nic moc německý folk metal, který ale ještě zvládá překročit laťku přiměřené poslouchatelnosti. Netuším, jak jsou na tom předchozí tři řadovky a jestli se na podobě aktuální “Erdentempel” třeba negativně nepodepsala obměna sestavy, ale doposlouchat tenhle kus to konce, to je vážně fuška. Upřímně, já mám trochu slabost pro epické melodie, a tak mě několik takových oslovilo i zde, jenže ta deska má 56 minut a drtivou většinu z nich tvoří naprosto nezajímavý nebo rovnou úplně dementní materiál. Hudebně je “Erdentempel” na zajímavé kytary nebo bicí neskutečně chudá, ale zato klávesami vyhoněná hovadina ve svižném tempu a skočném rytmu a až na pár výjimek to zní pořád na jedno a to ještě dost nelichotivé brdo. Těmi výjimkami myslím pár příspěvků asi flétny někdy zkraje, jejíž folkový nádech vzácně poškádlí tu moji slabost, potom song “Karawane”, který mi díky slušnému motivu intra jako jediný utkvěl v paměti a i přes řadu záporu jsem ochoten mu jakous takous úroveň přiznat, a potom “Wirtshaus Gaudi”, což je tak strašlivá vymrdanost, že to slovy popsat nejde. Zbytek je až na pár melodií v lepším případě o ničem, v horším pak rovnou úplně špatný, takže dohromady ani průměr, vážení, protože tohle se průměru prostě neblíží.
Ježura

Jestli se v poslední době nabízí k nějakém aktuálnímu albu slovíčko kalkul, “Erentempel” na plné čáře vyhrává. Chlapci z Equilibrium totiž nejspíš zjistili, že s tím epickým metalem budou na folk metalové scéně pořád ti druzí, proto se přiučili od zpřátelených spolků a do “Erentempel” zakomponovali i pár bavorských pivních halekaček a svou již tak slabou tvorbu přivedli na samé dno. Paradoxně mi však rádoby rozmáchlé epické skladby, které stále tvoří základy hudby Equilibrium, mi v mnoha případech připadají snad ještě zoufalejší než ty vyřvávačky. Kolega H. to s tou “samoúčelnou epičností” naprosto vystihl. Kdyby se celé “Erdentempel” neslo v duchu bavorských chlastošansónů, možná by to dopadlo líp, protože by člověk aspoň věděl, kam Equilibrium cílí, i když by mi to připadalo sebeblbější. Na druhou stranu, jakmile se člověk pustí chlastací “Wirtshaus Gaudi”, hned aby měnil názor. Celkem zajímavé, že Aktarum, vykrádačce komerčních folk metalových kapel, jsem nasolil 4/10 a teď originál schytává ještě o stupeň horší vyznamenání. Buď je hudba Equilibrium čím dál horší, nebo mi ty klávesové píčovinky čím dál víc lezou na mozek. Na letošní Sonatu Arcticu to sice nemá, ale přece se táži, s jakým že to scheissetem vyrukuje Nuclear Blast příště?
Skvrn


Аркона – Явь

Аркона - Явь
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 25.4.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Зарождение
02. На страже новых лет
03. Сербиа
04. Зов пустых деревень
05. Город снов
06. Ведьма
07. Чадо индиго
08. Явь
09. В обьятьях крамолы

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 7/10
Skvrn – 7,5/10
Thy Mirra – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se Rusům Аркона podařilo dosáhnout toho, o co se snaží snad každý hudebník, který to myslí trochu vážně – jejich jméno skloňuje takřka celý metalový svět, přitom se ale nezpronevěřili sobě samým a pořád produkují hudbu, která nesklouzla k bohapusté trendovosti. Abychom ale byli přesní, tohle platilo naposledy po vydání tři roky staré desky “Слово”, a protože jsou tři roky dlouhá doba, mohlo se mnohé změnit. Co a pokud vůbec, to se dá zjistit jediným způsobem, a to podrobit pečlivé analýze desku novou, která se jmenuje “Явь” a kterou přesně takové analýze hodlám podrobit právě teď.

Že se na popularitě téhle kapely nic nezměnilo, a pokud ano, tak jedině k lepšímu, to asi nemá smysl moc rozvádět, protože je to stejně každému jasné, takže pojďme rovnou na vlastní muziku. Аркона vždy těžila z toho, že její hudba byla uvěřitelná, na poměry žánru inteligentní a v průběhu let se i při zachování vlastního ksichtu neopakovala. A pokud bych to chtěl vzít stručně, můžu říct, že “Явь” v tomhle chvályhodném kurzu rozhodně pokračuje. Ani náznakem nejde o folk metalovou vyřvávačku, která je dobrá leda tak k tomu, aby se u ní někdo ožral do mrtva, a tentokrát to Аркона dovedli dokonce ještě o kus dále, protože se na desku nedostaly ani vyjuchané songy typu “Ярило” nebo “Стенка на стенку”, které v tomto směru dříve trochu vybočovaly. A stejně tak, jako lze opět bezpečně poznat, kdo tuhle desku nahrál, Аркона i tentokrát ukazují další jemně odlišnou tvář a “Явь” jako celek si s předchůdci moc splést nejde.

Nevím, jak to vnímají ostatní, kdo už měli s “Явь” tu čest, ale už od prvního protočení tohohle alba mi jako největší posun připadá jeho celkové pojetí. Nasvědčují tomu už vynechané hopsačky, dále ten dojem prohlubují rovněž vynechané čistě folkové skladby a korunu všemu nasazuje celková délka alba i délka jednotlivých skladeb, z nichž nejkratší má bez dvanácti vteřin pět minut a dohromady to dělá hodinu a sedm minut. Co se tím snažím říct? Něco v tom smyslu, že se Аркона zjevně pokusila nahrát desku, která bude v první řadě rozmáchlá a epická. Což o to, taková “Гой, Роде, Гой!” byla místy také hodně rozmáchlá, což dokazuje zejména patnáctiminutová “На моей земле” a stopáž bezmála hodina dvacet, ale i tak šlo o výrazově docela pestrou desku, a to nemluvím o následující “Слово”, která tu pestrost dotáhla ještě mnohem dál. Naproti tomu “Явь” pálí ze všech hlavní hned od začátku a s výjimkou “Город снов” (to je ta nejkratší) a ještě pěti a půl minutové “Сербиа” sází jeden dlouhý vál za druhým. Jen pro pořádek dodám, že to epično lze samozřejmě vyčíst především ze samotné muziky a nejen z délky skladeb. Tak či onak mi ale “Явь” svým pojetím docela připomíná desky z dílny finských mistrů Moonsorrow, což je věc, která mě celkem překvapila.

A právě tahle reminiscence na Moonsorrow byla zřejmě důvodem, proč mi “Явь” zpočátku ne a ne zachutnat. Tam, kde totiž Finové excelují v budování monumentální atmosféry, mi Rusové přišli, jako by se snažili téhož dosáhnout pomocí svého typického výraziva, ale těžce se jim to vymstilo. Dobré až výborné momenty z toho samozřejmě tu a tam vysvitly, ale při velice benevolentní délce to dlouhou dobu vypadalo, že si Аркона ukousli zkrátka příliš velké sousto a nahráli desku, která víc než co jiného nudí a je docela fuška ji doposlouchat. Čas však naštěstí opět zafungoval ve prospěch muzikantů a z “Явь” se nakonec přeci jen vyklubalo album, které svým tvůrcům nedělá žádnou ostudu a posluchačům může nabídnout celou řadu zážitků.

Předně – drtivá většina “Явь” se může pyšnit opravdu solidně napsanými kytarami, jež sice nijak zvlášť nevyčnívají a nepoutají moc pozornosti, ale když si to celé sedne, člověk v nich objeví nápaditý a poutavý základ, který prostě funguje, a to místy dokonce tak dobře, že je vážně hodně o co stát. Připadá mi, že “Явь” je minimálně z novější éry kapely vůbec první album, kde hrají kytary tak důležitou roli a jsou tak propracované. S tím jde ruku v ruce i alespoň co se téhle grupy týče řada nových výrazů tohoto nástroje, takže není vůbec nic výjimečného, když zaslechnete trochu nečekaně postavený riff nebo sólo, které je ve své zdánlivé nepatřičnosti vlastně dost osvěžující. A takových drobností je tu mnohem víc a neomezují se jenom na kytary. Decentně užité hammondky v úvodní “Зарождение”, čistě klavírní vsuvka v “Чадо индиго” a další drobné detaily působí úplně stejně osvěžujícím dojmem a desce tohle všechno dodává na poměry kapely lehce experimentální nádech, což je super.

Samozřejmě ale nejde o žádnou otočku o 180° nebo krok úplně mimo, “Явь” je velmi snadno zařaditelnou nahrávkou a i přes decentní posun výrazu je to pořád Аркона se vším, co je pro ni typické. Blahořečit Mášu za její vokál se někomu může zdát možná už trochu provařené, ale i tentokrát je to více než na místě, a to zejména s přihlédnutím k její variabilitě dalece přesahující klasický tandem čistého vokálu a growlu. Úplně parádně totiž zvládá jak vysoký skřek, který nahání husí kůži, a v závěrečné “В обьятьях крамолы” rovněž překvapuje nesmírně působivým murmurem, u kterého jsem si chvíli nebyl jistý, jestli není dílem Johna Haughma ze zámořských Agalloch. Co se týče ostatních muzikantů, vypíchnout si zaslouží zejména Vlad Sokolov a Andrej Išenko, tedy oba bubeníci (jeden bývalý a druhý současný), kteří svým dílem k celkovému obrazu desky přispěli, a dobrou práci odvádí i čtveřice hostí, z nichž sice nejvíce vyčnívá odrodilec Thyrfing, Thomas Väänänen, ale houslisté Master Alafern (Quintessence Mystica) a Olli Vänskä (Turisas) ani klavíristka Vkgoeswild rovněž na “Явь” nejsou jen tak na ozdobu.

Když si tohle všechno sesumíruji dohromady, vychází mi z toho jediné, a sice že to tedy Аркона opět zvládla a nahrála album, jež si mě i přes počáteční skepsi dovedlo získat. “Явь” je rozhodně důstojným přírůstkem do diskografie kapely a jedná se o dostatečně kvalitní počin na to, aby vcelku s přehledem vyvrátil nejrůznější domněnky případných pochybovačů, kteří by snad tvrdili, že Аркона už nemá co říct. Není to dokonalá deska, to zde nikdo netvrdí a ani tvrdit nechce, ale už jen to, že neslevila z kvalitativního standardu kapely, znamená, že je to ve všech směrech povedený, chytrý, upřímný a přesto přístupný folk metal s vlastním ksichtem, a to si příznivé hodnocení rozhodně zaslouží. Silnější sedmička.


Další názory:

Аркона je skupinou, kterou jsem svého času (konkrétně převážně v období desek “Лепта”, “Во Славу Великим!” a “От Сердца к Небу”) dost hltal, ale postupem času můj zájem o ni tak nějak opadl. Ještě na “Гой, Роде, Гой!” jsem relativně těšil, ale v případě “Слово” už jsem nečekal skoro nic… i tak mě však v době vydání dost bavilo. Podobně je na tom i novinka “Явь” – nijak zvlášť jsem ji nevyhlížel, spíše jsem očekával, že nyní už mě Аркона bavit nebude, ale nakonec se mi to album opět docela líbí. Na první poslech to bylo docela zklamání, ale netrvalo dlouho a po nějaké době (vlastně ani ne zas tak dlouhé) ve společnosti “Явь” je to pro mě přinejmenším v pohodě. Osobně se mi nejvíce líbí písničky “Сербиа”, “Город снов” a “Ведьма”, ale i ten zbytek si samozřejmě hravě udržuje nastolenou laťku. Perličkou pro mě ovšem je finální song “В обьятьях крамолы”, který mi v některých momentech dost nápadně připomíná Agalloch, což je asociace, jakou jsem vážně nečekal. Kapela si na novince pořád drží svůj kvalitativní standard a svůj sound, ale zároveň to není obšleh předchozí tvorby, což je také chvályhodné. Jistě, Аркона má na kontě i mnohem lepší nahrávky (hlavně mám na mysli druhé až čtvrté album), ale i tak jsem s “Явь” spokojen.
H.

Já jsem z “Явь” docela překvapený. Sice jsem nečekal, že by Аркона přišla s nějakým sračkoidním klystýrem, ale přesto jsem takhle propracovanou záležitost, jakou “Явь” bezesporu je, nečekal. Аркона rozhodně vyspěla a už je to zcela jiná kapela než před lety. Album totiž zdobí spousta epických a progresí nasáklých kompozic, a že zrovna slůvko “progresivní” použiji u téhle kapely jsem nečekal. Nejsilnější skladby nacházím v prvních dvou třetinách hlavně v podobě “Зов пустых деревень” a “Ведьма”. Nebýt té ruštiny a charakteristického hlasu Mashy v druhé jmenované skladbě, dušoval bych se, že jde o píseň Moonsorrow. Jestliže jsem si onu progresivitu docela pochvaloval, patrně nejdále zašla titulní “Явь”. A paradoxně – právě tuhle skladbu považuji za to nejslabší z celé desky. Ono progresivnější neznamená automaticky lepší. V té skladbě slyším spoustu nápadů, ale celkově je to takové křečovité a až zbytečně komplikované. Na druhou stranu je to asi jediná vada na kráse a celkově musím vlastně jen chválit.
Skvrn

Nejsem moc fanda folk metalu. Popravdě mi to často přijde jako vousatá pivní tancovačka v divných hadrech na hranici trapnosti. Co se mi však na tomto sub-žánru líbí, je jeho hudební rozmanitost, přeci jenom metal ve svém tradičním pojetí sestává z bicích, dvou kytar, basy a zpěvu, zatímco všemožné folk metalové formace do svého projevu zahrnují nejroztodivnější hudební nástroje, což při ušlechtilém záměru metalovou hudbu vskutku povznáší. Аркона je jednou z kapel, která je tohoto příkladem a ani jejich image na mě nepůsobí nepatřičně. Nejsem úplně diehard fanda této ruské smečky, ale z výše zmíněných důvodů si mě naprosto získali studiovkou “Гой, Роде, Гой!”, a přestože jsem slyšel jen songy z EP “Стенка на стенку” a poslední řadové album jsem vynechal úplně, očekával jsem, že “Явь” půjde ve stejných stopách. Napoprvé se mi podařilo omylem přehrát album v abecedním pořadí, takže jako první se mi dostalo blackové vypalovačky “В обьятьях крамолы”. Mé rozčarování bylo značné, odložil jsem album na několik dní k ledu. Když se mi toto pochybení podařilo napravit, překvapilo mě, jaká dávka mých oblíbených prvků se na albu vyskytuje, ať už jsou to všechny ty lidové nástroje a bubínky nebo ženské chorály. Nejvíc se do paměťi vryly asi songy “Сербиа” a titulní a zároveň závěrečná “Явь”, která s třináctiminutovou stopáží alespoň částečně supluje absenci eposu, jako je “На моей земле” na “Гой, Роде, Гой!”. Sedm bodů, jakože je to moc fajn, ale zas na prdel jsem z toho nepadnul, a Máša je furt docela kus, ale už jí taky není dvacet, že jo…
Thy Mirra


Elvenking – The Pagan Manifesto

Elvenking - The Pagan Manifesto
Země: Itálie
Žánr: power / folk metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: AFM Records

Tracklist:
01. The Manifesto
02. King of the Elves
03. Elvenlegions
04. The Druid Ritual of Oak
05. Moonbeam Stone Circle
06. The Solitaire
07. Towards the Shores
08. Pagan Revolution
09. Grandier’s Funeral Pyre
10. Twiligth of Magic
11. Black Roses of the Wicked One
12. Witches Gather

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Elvenking jsou pro mě kapelou, o kterou jsem tu a tam zakopl na metalových fórech jednak prostřednictvím videoklipů, jednak díky nadávání na snižující se laťku posledních počinů. Jak si však stojí tvorba Elvenking, to vpravdě netuším, neboť většinou jsem měl sám dost nové hudby k poslechu, a když už jsem hledal odpočinkový power metal, raději jsem sáhnul po Dragonland nebo Powerwolf. Nový počin italských fantasáků jsem tak pojmul jako první výraznější seznámení s kapelou a v případě úspěchu i pozvánku do zbytku diskografie.

“The Pagan Manifesto” mi však hned na úvod způsobilo mírný zásek srdce při pohledu na tracklist. Vážně si věří kapela natolik, aby dokázala nahrát power metalovou desku, co má přes hodinu, natož aby hned druhý song měl bez dvou minut rovnou čtvrthodinu? Osobně si stojím za tím, že hodinovou a delší desku zvládne málokdo a zejména delší kompozice jako takové jsou v (power) metalovém žánru docela oříšek. Bohužel to musím konstatovat i o Elvenking, protože třináctiminutový opus “King of the Elves”, který se u střízlivějších kapel mnohdy rovná třetině alba, působí ve vyváženosti alba slušný bordel.

Song sám o sobě je dost rozvláčný a v porovnání s následujícími skladbami poměrně nenápaditý. Obsahuje sice pár zvratů, ale díky nim “King of the Elves” na mě nepůsobí jako celek, ale spíše jako pár nesourodých částí pospojovaných nezáživnými, rádoby folkovými vyhrávkami. Ostatní skladby pak po takové masáži nutně působí jako svěží vánek a album s nimi konečně začíná chytat dech. “The Pagan Manifesto” se naštěstí po většinu své hrací plochy nesnaží působit kdovíjak vážně, takže pokud rozjezd alba byl výpravná nuda, se třetí “Elvenlegions”, která vyšla již dříve jako singl, začíná melodická jízda. Tu končí až velmi klidná, folková “Towards the Shores”, která v zásadě není špatná, ale klidně by mohla být o polovinu kratší. Druhá část alba se pak nese v duchu šlapavějších, rytmičtějších skladeb, což ale neznamená, že by v zásadě byla nějak horší.

Slušných momentů se najde v průřezu alba docela dost, nicméně je škoda, že to jsou z převážné většiny jen refrény a s nimi spojené nosné melodie, ve kterých tkví síla dobré poloviny skladeb. Nápaditý riff nebo jinou instrumentální krasotinu aby člověk pohledal. V tomto ohledu mi jako docela dobrá přijde čtvrtá “The Druid Ritual of Oak”, “Grandier’s Funeral Pyre” a závěrečná “Witches Gather”, většina alba je ale po instrumentální stránce nevýrazný power metal. Pokud však v něčem vidím opravdu výrazný problém, je to postupná ztráta pozornosti, která díky nemastnému, neslanému začátku začíná přicházet poměrně záhy. Právě čistě folkový předěl “Towards the Shores” v tomto ohledu působí jako uspavač hadů, sebevíc je skladba jako taková příjemná na poslech. Druhá půlka už prostě nedokáže zdaleka upoutat moji pozornost tolik, co ta první a v podstatě končí s parádní “Grandier’s Funeral Pyre” a od desáté skladby dál spíše pomalu skomírá.

Je to docela škoda, protože třeba závěrečná devítiminutovka “Witches Gather” je rozhodně jednou z nejpovedenějších skladeb na albu (možná nejlepší vůbec) i při své délce výrazně převyšuje “King of the Elves”. Skvělý nástup, chytlavá střední část plynule přecházející ve středověké melodie se silnými sbory v pozadí. Jemná folková mezihra a parádní závěr. V kontextu celé desky ale spíše působí jako poslední (sic velmi povedený) výkřik do tmy a její silný potenciál je zabit dost nešťastným umístěním na chvostu.

Osobně jsem čekal, že Elvenking začlení do hudby více folkových melodií a nástrojů, když už se škatulkují kamsi k folk/power metalu. V melodiích se sice dost často objevují housle, mnohem častěji mi ale melodie připomínají spíš klasickou hudbu, než že by měla mnoho společného s folkem (čest výjimkám). Je to spíše formální výtka plynoucí z mírného překvapení, hádám ale, že to je způsobeno neznalostí předchozí tvorby. Kolem a kolem je “The Pagan Manifesto” dost rozporuplné album. Na jedné straně obsahuje řadu dobrých refrénů a melodií, dokonce i pár opravdu silných a zapamatovatelných momentů. Totéž se dá říci o skladbách. Na druhé straně je album podle mého názoru až příliš postaveno právě jen na silných melodiích a refrénech, což mi přijde poněkud málo. Produkce je na vysoké úrovni a jasné, čitelné nástroje (palec nahoru za výraznou baskytaru) album posunuje o úroveň výše, nicméně zejména úvod alba a absence výraznějších riffů a práce kytar obecně v mých očích nutně posouvá hodnocení směrem dolů.

Přehnaná stopáž je taky jen ke škodě a rádoby výpravný opus “King of the Elves” by se dal s naprostým přehledem vypustit ve prospěch zbytku alba. Silné skladby by posluchače nakoply od samého počátku a nikoliv až poté, co je čtvrthodiny uspáván rozplizlou nudou. Že by navíc vynikl povedený závěr alba, snad ani nemusím zmiňovat. “The Pagan Manifesto” je tak díky všem svým neduhům vlastně jen lehce nadprůměrné album, jehož ambice mohly při nějaké čtyřicetiminutové stopáži mířit mnohem výše.


Árstíðir Lífsins – Þættir úr sǫgu norðrs

Árstíðir Lífsins - Þættir úr sǫgu norðrs
Země: international
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 21.3.2014
Label: Ván Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Na jméno mezinárodního projektu Árstíðir Lífsins, v němž se potkávají muzikanti z Islandu a Německa (například členové Helrunar, Carpe Noctem, Dämmerfarben, v sestavě se ale vyskytuje i majitel Ván Records), jsem poprvé narazil s vydáním debutové desky “Jötunheima dolgferð” v roce 2010, ale tak nějak jsem tomu sotva věnoval letmý poslech a z nedostatku času jsem se do nahrávky úplně neponořil, až jsem na ni postupně zapomněl. Podobná situace se ovšem opakovala i v případě druhého alba “Vápna lækjar eldr” (2012) a splitu “Fragments – A Mythological Excavation” (2013) s Helrunar – i když jsem to vždy plánoval, protože jsem cítil, že mě hudba Árstíðir Lífsins bude bavit, nějak jsem si k poslechu nenašel čas.

Tím pádem je to až aktuální letošní EP “Þættir úr sǫgu norðrs”, u něhož jsem se konečně dokázal hecnout a vyhradil si na jeho poslech čas, abych se přesvědčil, zdali Árstíðir Lífsins vážně stojí za takovou pozornost, jak jsem doufal. Nebudu to nijak protahovat, protože v minirecenzích není moc prostoru, a rovnou řeknu, že rozhodně ano. Minimálně od první a poslední skladby “Þórsdrápa I” a “Hrafns þáttr réttláta” jsem totiž dostal přesně to, co jsem chtěl – skvělý hymnický black metal se silným pohanským feelingem, znatelným vlivem folku a parádní atmosférou. A to vše v uvěřitelné a vysoce kvalitní formě. Oba songy obsahují množství dost povedených nápadů a v žádném případě ani na chvíli nenudí. Z mého pohledu jednoznačně super.

O trochu méně mě už ovšem zaujala prostřední položka “Þórsdrápa II”, jež naprosto rezignuje na black metal a vlastně i jakýkoliv jiný metal a nese se v čistě folkovém duchu. Vůbec nic proti tomu obecně nemám, naopak se mi právě takové záležitosti na nahrávkách tohoto druhu líbí, ale “Þórsdrápa II” až na pár krátkých výjimek bohužel neobsahuje nějakou opravdu poutavou linku a se sedmi a půl minutami se mi zdá až moc natažená. Poslouchá se sice v pohodě, ale jinak hodně dobře rozjeté EP spíše brzdí…


Druhý pohled (Skvrn):

Helrunar jsou uznávaným jménem německého pagan black metalu. Zajímavý začátek textu o Árstíðir Lífsins, že? Svůj podstatný důvod to ale má. Nejenže jde o kolegy žánrové, ale existuje zde i personální propletenost, přičemž jeden ze členů Árstíðir Lífsins tvoří živou soupisku Helrunar a druhý dokonce i tu studiovou. Důležitějším důvodem mé zmínky o Helrunar je však fakt, že loňský split právě s Němci byl mým prvním seznámením s hudbou Árstíðir Lífsins. Na splitu se v mých očích nejen vyrovnali vysoce nasazené laťce Helrunar, ale dokonce ji ve své dvacetiminutové kompozici zdolali a známější Němce tak ve vzájemném “souboji” pokořili.

Nyní tu máme EP “Þættir úr sǫgu norðrs”, na kterém máme dva pagan black metalové vály a jeden akustický, čistě folkový. Jak “Þórsdrápa I”, tak i “Hrafns þáttr réttláta”, tedy dva epické pagan blackové kousky, mají skvělou atmosféru a díky postupné gradaci máte pocit, že se v nich pořád něco děje. To se ovšem nedá říct o “Þórsdrápa II”, kdy jsem s redakčním kolegou za jedno. Ta skladba je po skvělé “Þórsdrápa I” takovým chudším bratříčkem a až na jejím konci se začínají objevovat zajímavější momenty. Být to na konci desky, asi bych ji sprostě přeskočil. Vůbec nic proti téhle hudbě nemám, ale jsem toho názoru, že Árstíðir Lífsins jsou v metalových vodách zručnější, jistější a jednoduše lepší než v nemetalových partech. Alespoň zatím.

Mám-li zacházet do podrobností, primárně musím vyzvednout bezvadnou vokální práci, protože tohle je fakt špička. Árstíðir Lífsins totiž plně využili potenciál velkého počtu dostupných hlasivek a ten severský naturál je z toho skvěle cítit. Druhá věc, kterou musím pochválit je obal. V jednoduchosti je prostě krása a po prohlédnutí obalu jde člověk s jasnou vizí, co od hudby čekat – tak to má být.

Jsem milerád, že si Árstíðir Lífsins udržují svou kvalitu a vysokou plodnost, protože většina takovýchto mezinárodních projektů končí de facto prvním zásekem. Nuže, vypadá to na průzkum starších řadovek…


Aktarum – Game of Trolls

Aktarum - Game of Trolls
Země: Belgie
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Opening Game
02. Game of Trolls
03. Light Up the Torches
04. Troll Forever
05. Enchanted Forest
06. Trolls Will Be Back

Hodnocení:
Skvrn – 4/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Aktarum

Zamlouvat si recenzi s pocitem, že ona hodnocená deska bude balancovat na hranici poslouchatelnosti a na kapele nejspíš nenechám nit suchou, asi není ten nejchvályhodnější přístup, ovšem někdy se to takhle prostě sejde. Jednak nevím o nikom z redakce, kdo by zobal folk metal toho nejtuctovějšího kalibru, druhak si to někdo na recenzi vzít musí. Nakonec jsem si tedy o nové EP kapely slyšící na jméno Aktarum, řekl z neznámého důvodu sám. Jak jsem naznačil, nějakými vysokým očekáváními jsem rozhodně neoplýval, a i když by člověk neměl na prvotní dojem a s ním spojené předsudky dát, u Aktarum jsem tak nějak neměl na výběr.

Už jen obal (ten je ještě v rámci scény docela únosný) a název ve mně vzbuzoval špetku nedůvěry, a když jsem se podíval, jací to pánové za Aktarum stojí, tušil jsem na čem jsem. Ne, že bych čtveřici pánů s přezdívkami TrollAklass, TrollOur, Trolladal a Trollhammer upíral hráčské a skladatelské schopnosti, ale řeknu vám, o originalitu asi téhle skvadře moc nešlo. Snad každý, kdo se někdy setkal s folk metalem (většinou s tím pofidérních kvalit), musel zavadit o tuhle nesmírně populární “trollí popularitu”. Rozhodně nepopírám, že jsem se jedno období svezl na vlně komerčního folk metalu, ale trollové ve mně vždycky vzbuzovaly špetku nedůvěry. Ne, že bych se chtěl tomuto tradičnímu (i vzhledem k lidové tvorbě) tématu jakkoli vysmívat, nešťastné mi spíš přijde to kýčovité, hloupoučké podání, které tuny nových kapel každým dnem přinášejí. Tam, kde se třeba Finntroll (zvlášť s přibývajícími lety) nesnaží tvářit vážně a nebojí si udělat srandu ze sebe sama, tak u Aktarum nic podobného necítím. Zvlášť když jsem nahlédnul do diskografie Aktarum a spatřil počiny s naprosto tuctovými názvy “We Are the Trolls” a “Gang of Trolls”, říkal jsem si, že tohle nebude dobré. Nyní je tu novinka s názvem, pozor… “Game of Trolls”!

Teď k samotné muzice. Určitě se nedá říct, že bych hudebně čekal něco bůhvíjak originálního, ale i tak jsem aspoň doufal, že se v tvorbě Aktarum najde něco zajímavého, co by mě potěšilo a umožnilo mi si nahrávku v rámci možností užít. Nepovedlo se. Hned vám řeknu, že neoriginalita Aktarum vizuální stránky je velice blízko i samotné hudební složce. Představte si pompézní folk metal toho nejtuctovějšího kalibru, hromadu kláves, přidejte black metalové vokály a jste doma, lépe řečeno u “Game of Trolls”. Je to přesně případ desky, ze které nemusíte slyšet ani minutu a beztak vám je hned jasné, jak bude znít. Sice existuje spousta kapel, které nehrají zrovna objevnou hudbu, ale ve výsledku je to pořád parádní muzika. Bohužel, v případě Aktarum ani tohle neplatí. Je to spíš taková chudší verze kapel jako Ensiferum, Equilibrium nebo Finntroll, z nichž hlavně první dvě nejsou kapely, které bych měl potřebu sjíždět od rána do večera, nedejbože poslouchat jejich kopii.

Jak jinak, vše začíná rádoby epickým intrem, které je na nahrávce takovéhle sorty už něco jako povinnost než jako zpestření, jež má něco do sebe. Dost možná to u Aktarum vypadalo takhle: “Fajn, intro by bylo, co se má dělat teď?” Jasně, přeháním, ale tuhle tuctovost jsem prostě měl zapotřebí vyzdvihnout. Můžete namítat, že intro tu je prostě na otevření atmosféry, ale říkat už prvními tóny, “tady nic nového nečekejte, jsem jen další načančaná klávesová fiflena,” není asi to nejlepší.

Na obranu “Game of Trolls” tu je pořád jeden nepopiratelný fakt. Pokud se oprostíte od toho, co se dnes v hudbě snažíte nalézt a necháte “Game of Trolls” hrát jen na pozadí při práci, deska je to docela snesitelná. Párkrát si kopnete do rytmu, ale u toho to povětšinou skončí. Nějakých momentů, kdy by člověk pocítil kvalitativní změnu, moc není. Celé minialbum se točí kolem všudypřítomných kláves, které sice sem tam zaujmou chytlavou melodií, ale na druhou stranu to zní hrozně lacině, důkladným příkladem budiž začátek “Light Up the Torches”. Abych jen nehaněl, nakonec jsem si v té záplavě šedi našel i příjemnější úseky, jako je například zapojení sborů v “Enchanted Forest”, i když i v tomhle případě je to poctivý recyklát, tentokrát Ensiferum. Nakonec i titulní “Game of Trolls” není tak jalová, ale na šestiskladbovou desku jsou dvě lepší místa dost málo.

Žádné překvapení se tedy nekoná, “Game of Trolls” je zkrátka bída. Neříkám, že je to deska neposlouchatelná, ale doopravdy nejde o věc, ke které bych se s radostí vracel a netrpělivě vyhlížel jejího nástupce. Kapel jako Aktarum po světě běhá mraky a nevím, proč by se zrovna téhle partě povést prosadit se v už tak přehuštěné scéně, které dominuje jen pár vyvolených, ze kterých Aktarum nezakrytě čerpají. Čtyři s přimhouřením všech očí…


Další názory:

Možná, že na někoho to “trollování” funguje, ale já když něco takového vidím a navíc v takové míře, okamžitě si pomyslím něco o sračce – a od belgické chásky Aktarum jsem očekával přesně něco takového. Co dodat, chlapci vůbec nepřekvapili a jejich hudební produkce zní přesně tak, jak vypadá jejich prezentace – jako trendové klišé dost pochybných kvalit. Abych byl férový, musím přiznat, že jsem od “Game of Trolls” (že by “nenápadný” odkaz na populární “Game of Thrones”?) čekal ještě horší úroveň, než jakou to ve skutečnosti má, ve finále se to technicky vzato poslechnout i dá. Pořád to ale není nic jiného než podprůměrný ripoff kapel, které zmiňoval již kolega, především tedy Ensiferum, Equilibrium a Finntroll (fakt, že první dvě jmenované se mi zdají špatné samy o sobě, teď ponechám stranou). Jednoduše řečeno, pokud někdo řekne “folk metal” a vám se vybaví dřív Primordial než Korpiklaani, pak Aktarum obejděte hodně velkým obloukem.
H.


Agalloch – The Serpent & the Sphere

Agalloch - The Serpent & the Sphere
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Sepens Cauda)

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 6/10
Ježura – 6,5/10
Kaša – 8,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jestli bych si o nějaké kapele troufl říci, že nemůže vydat špatné album, byli by to právě Agalloch. Čtveřice z amerického Portlandu je obdařena přízní fanoušků i hudebních kritiků v podstatě již od svého druhého počinu “The Mantle” z roku 2002 a vše, co v posledním desetiletí vysypala z rukávu, sklidilo velký úspěch na obou frontách. “The Mantle” a o čtyři roky mladší “Ashes Against the Grain” jsou považovány za počiny převážně folk metalové a black metalové, přestože ani z jednoho žánru kapela nečerpala nijak výrazně a smyčce či blastbeaty tak nikde nenajdeme. Na čtyři roky starém “Marrow of the Spirit” přišli Agalloch s citelnou změnou zvuku, z black metalových náznaků se stal téměř suverénní atmosférický black metal v plné kráse a folkové nádechy vymizely téměř úplně.

Právě s “Marrow of the Spirit” jsem sílu Agalloch poznal i já sám a možná i proto mi starší počiny kapely, přestože i je mám velice v oblibě, nikdy nepřišly tak silné jako právě toto album. V mezidobí mezi alby “Marrow of the Spirit” a dnes recenzovaným “The Serpent & the Sphere” stihli Agalloch vydat jednoskladbové EP “Faustian Echoes”, nádhernou dvacetiminutovou ódu, jež vyskočila ještě nad úroveň těžko překonatelného “Marrow of the Spirit”. Je “The Serpent & the Sphere” o další kus lepší, jak by se z jednoduchého prodloužení dosavadního trendu dalo předvídat?

Nebudu se tvářit tajemně a vyhodnocení si syslit až na úplný závěr, neboť to bude z následujících řádků tak či onak zřejmé – novinka Agalloch mě docela zklamala. Navíc nejde o zklamání na jediné frontě, naopak na “The Serpent & the Sphere” vidím slabá místa hned z několika úhlů pohledu, ovšem začít musím tím nevětším, a tedy samotnou kvalitou materiálu. Co z předchozích odstavců mělo vyplývat, je konzistentnost, s jakou Agalloch každé čtyři roky doručovali do uší fanoušků kvalitní materiál. Na “The Serpent & the Sphere” zní kapela vyčerpaně. Zatímco mezi předchozími alby byl vždy znát zřetelný vývoj, novinka si bere možná až příliš z předchozího alba. Klíčovou úlohu hraje kytara a její velice melodický a lahodný zpěv, kapela se nebojí dlouhých instrumentálních ploch či přechodu do pouhé akustiky, a tak v zásadě nelze mluvit o klasické black metalové agresi, jako spíš o post-rockové melancholii (míněno čistě obrazně, post-rock na albu nehledejte). To vše zůstává stejné, ale na novince už to jednoduše neklape jako dříve. Na desce nalezneme jen poměrně malé množství izolovaných momentů, kde kapela zní opravdu kouzelně. Druhá polovina “Dark Matter Gods” s elegantně symbiotickými kytarami, často zpomalující “Celestial Effigy” a její melodický dojezd, sólo v polovině “Vales Beyond Dimension” či zejména celá “Plateau of the Ages”, to vše se povedlo velice. Mezi tím však nenacházím dostatek kvalitního pojiva a častěji než je zdrávo si říkám, že jsem vše již jednou slyšel, ovšem v lepší podobě.

Vokální diverzita byla další věcí, která mě na starší tvorbě Agalloch velice bavila. V tomto ohledu se “The Serpent & the Sphere” smrsklo na jediný druh zpěvu, a to Haughmův nakřáplý black metalový chraplák. Nalézt čistý zpěv je stejně snadné jako nalézt jehlu v kupce špendlíků, mám-li zneužít známého rčení. Mrazivý jekot v “Black Lake Niðstång” ve mně vyvolává hrůzu i po čtyřech letech od prvního poslechu, jenže na novince žádný podobný prvek nenajdeme. Celkově bych tak vokály na celém albu nazval téměř zbytečnými, nejlepší a zároveň nejdelší píseň alba je ostatně instrumentální.

Do třetice kritiky pak musím zmínit zvuk alba. Snad je z předchozích řádků zřejmé, že na kytarách a jejich harmoniích stojí hudba Agalloch ze všeho nejvíce. Pak tedy nechápu, proč je produkce pohřbila ve výsledném mixu tak hluboko. Stále jsou čitelné, to ano, ovšem vzhledem k jejich důležitosti na ně není zdaleka kladen dostatečný důraz. Naopak opravdu brutálně zní baskytara, a ačkoli jsem obecně zastáncem výrazné basy, u hudby Agalloch mi to nějak nejde dohromady a kromě hezkého sóla v “The Astral Dialogue” moc nevidím důvod, proč by měla mít takto významné postavení. Celkově tak zvuk působí “zahuhlaně” a v kombinaci s monotónním vokálem dusí i ty dobré melodie, které kapela dokázala vyprodukovat. Jelikož je album i skladatelsky o něco tvrdší než předchůdce, tipoval bych volbu produkce jako důsledek záměru vytvořit opravdu temné album, ale výsledek je… inu, zmršený.

Agalloch

Nyní, když za sebou máme slabé stránky, je na čase zahrát na pozitivnější notu (což by potřebovali i Agalloch, chce se mi říci). Několikrát zde proběhla zmínka o skladbě “Plateau of the Ages”. Právě tato instrumentálka s délkou přesahující dvanáct minut má vše, co mě na hudbě Agalloch baví, a zároveň je dobře napsaná. Pomalá gradace, hezké melodie, krátké, ale nerušivé vstupy akustiky, zvonivé kytarové plochy, sóla i závěrečný nášup mírně připomínající některé úseky z “Faustian Echoes”, to vše je prakticky bezchybné (když opomeneme zmíněné trable se zvukem). Stejně tak “Dark Matter Gods” není vyloženě slabá, byť tomu nejlepšímu od kapely jen smutně kouká na záda. Obecně je také nutno zdůraznit, že stále mluvíme o Agalloch, jejich nejslabší chvilky jsou tak v porovnání s průměrnou kapelou stále dost dobré, ale možná i právě proto bych přeci jen čekal něco víc než jen “něco málo nad průměrem”. Trojice akustických meziher je hezká a přidává albu cosi na charakteru, ovšem nepochopitelně ho trhá na tři menší úseky, z nichž jeden je vyhrazen úvodní skladbě “Birth and Death of the Pillars of Creation”, která se ovšem ne a ne rozjet, a album tak pro mě opravdu začne až třetí stopou. S výjimkou závěrečné “(Serpens Cauda)” tudíž postrádám větší důvod pro přítomnost těchto meziher.

Když vše výše zmíněné spojíme s poznatkem, že do “The Serpent & the Sphere” se opravdu těžko proniká (k nalezení prvních pozitiv jsem potřeboval dvouciferné množství poslechů), tak album jednoduše nelze hodnotit vysokým číslem. Mluvíme zde o nadprůměrném počinu, a tak bychom neměli klesat pod číslo pět, průměr je navíc přeci jen naštěstí vzdálen, a tak musíme poskočit o něco výš. Přesto však nelze pokračovat nad číslo šest a půl a nebýt povedené “Plateau of the Ages”, klidně bych album hodnotil půl stupně níže.


Další názory:

Agalloch byli vždy kapelou, která se prostě nemýlila a každé její album bylo trefou přímo do černého… až doposud. Nejsem si úplně jistý tím, co přesně se stalo a co přesně je na “The Serpent & the Sphere” špatně, ale prostě to špatně je, protože novinka ani omylem nemá tu sílu svých předchůdců a všem nahrávkám kapely z minulosti kouká jen z dálky na záda… ano, bohužel je to tak, Agalloch natočili suverénně nejméně záživný článek své diskografie. Formálně sice na té desce je všechno, co od nich člověk čeká, ale je to spíš jakási naředěná verze, už to tolik nepůsobí… možná to bude znít hnusně, ale opravdu se mi chce říct, že je to skoro až recyklát minulých počinů, akorát okleštěný o onu hloubku, o níž vždy šlo v téhle muzice především. Asi nejlepší regulérní skladbou “The Serpent & the Sphere” je podle mě “Celestial Effigy”, pár dalších docela solidních pasáží se pak nachází ještě v “Dark Matter Gods” a “Plateau of the Ages”, ale ani jedna z těchto dvou nemá na to, aby si obhájila celou svou délku o víc jak osmi, resp. dvanácti minutách. Naopak třeba úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” je čistá nuda. Ano, je samozřejmě pravda, že (jak už zmínil kolega v samotné recenzi) Agalloch ve své nejhorší formě vůbec jsou z obecného hlediska vlastně pořád dobří, ale i tak je to pro mě hodně velké zklamání…
H.

Ačkoli jsem s tím vůbec nepočítal a ani náznakem mě to netěší, musím se bohužel přidat na stranu zklamaných. Agalloch na “The Serpent & the Sphere” totiž dodali materiál, který je mírně řečeno rozpačitý. Samozřejmě je z toho pořád znát, kdo tu desku nahrál, a formálně je všechno v naprostém pořádku. Dokonce je tu nemálo momentů, které se nebojím označit za opravdu parádní, a ten zbytek nakonec také není špatný, protože Agalloch prostě nejsou kapelou, která by byla schopná natočit opravdovou kravinu. Přesto si ale z desky odnáším pocit relativní nudy a především obyčejnosti, která mrzí o to víc, že cokoli Agalloch vytvořili v minulosti, bylo v každém ohledu neobyčejné. Jediná skladba, která mě opravdu baví, je “Celestial Effigy”, něco do sebe mají i “The Astral Dialogue” a “Dark Matter Gods” (střed je obecně nejsilnější) a dobré momenty se najdou i v “Birth and Death of the Pillars of Creation”, “Plateau of the Ages” a sem tam i jinde, ale jako celek to prostě nefunguje ani zdaleka tak, jak by se na kapelu formátu Agalloch slušelo. Šest a půl bodu je sice solidní známka, ale v tomhle případě je výrazem zklamání, protože od Agalloch jsem čekal hodnocení začínající devítkou…
Ježura

Agalloch

Přestože jsem kouzlu Agalloch podlehl v porovnání s většinou svých kolegů relativně nedávno, tak už jsem dokázal část jejich diskografie vstřebat a hlavně se na “The Serpent & the Sphere” pořádně těšit, protože s tím, s čím jsem doposud přišel do styku, jsem byl pokaždé dokonale uchvácen. Přiznám, že jsem byl mírně zklamán z pohledu na seznam skladeb, protože jsem si oblíbil hlavně rozmáchlejší kompozice těchto náladotvůrců, kteří umně kombinují black, folk, psychedelii nebo post-rock. Avšak “The Serpent & the Sphere” je další trefou do černého, protože to, co jsem si na Agalloch oblíbil, je i zde v té nejvyšší možné kvalitě a řada momentů je doslova geniálních. Album je velmi vyrovnané a nemám problém ani s těmi kratšími skladbami, které jsou v přinejmenším skvělé. Mými osobními favority jsou úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” a hlavně pak “Dark Matter Gods”, která je tak krásně melodická, až je mi líto, že se nedočkala špetky melodických vokálů Johna Haughma. Ale to se nedá nic dělat. Tak jako tak je “The Serpent & the Sphere” dalším z řady důkazů, že tahle parta umí a já jí i nadále zobu z ruky, protože tohle je přesně to, co mě baví.
Kaša

Na “The Serpent & the Spere” jsem se fakt těšil. Ke každé řadovce Agalloch člověk přistupoval s tím, že pozná jednu z dalších tváří říše kapely a její dechberoucí propracovanost. Jenže tentokrát to bohužel nevyšlo. Ne, že by byla “The Serpent & the Spere” špatná deska, to ne, ale nedokázala mě zaujmout. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediný. Přitom ani mimo výtky “nedokázala zaujmout” vlastně pořádně nevím, co je špatně. Hlavní problém nejspíš vězí v celkové jednotvárnosti materiálu. Agalloch se stále pevně drží svého nezaměnitelného rukopisu, jen s tím rozdílem, že čerstvé skladby nejsou tak výrazné jako dřív. To by na jednu stranu ještě nebylo úplně špatně, koneckonců i z velkých monotónních ploch jde udělat majstrštyk nejvyššího kalibru, ale “The Serpent & the Spere” je nevýrazné “špatným směrem”. Celkovou nevýraznost materiálu navíc podporuje Haughmův nevýrazný vokální projev, těžko říct, proč Agalloch nezařadili i jeho čistý vokál. Jak jsem řekl, “The Serpent & the Spere” rozhodně není špatné, ale ze všech stran na mě útočí pocity, že minule to bylo lepší. Kapela si udržela tradiční výpravnost, silné instrumentální vložky, pořád se to skvěle poslouchá, ale celkově to prostě není ono. Jestli bych tvrdil, že “The Serpent & the Spere” není zklamáním, lhal bych už jen kvůli tomu, že očekávání byla extrémně vysoko. Nezbývá mi než doufat, že si Agalloch vybrali slabší chvilku a příště přikráčí opět v plné síle. Nebo snad nadešel čas pro konkurenci?
Skvrn


Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond

Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond
Datum: 21.5.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond

Norští avantgardisté Vulture Industries nejsou v našich končinách ani zdaleka tak neznámí, jak by se nezasvěcený jedinec mohl domnívat. Je sice pravda, že svůj lokální věhlas vybudovali prakticky výhradně před plzeňským publikem, ale jedná se o věhlas tak intenzivní, že skrze jednotlivé fans prosakuje na drtivou většinu domácího území a slovem se šíří stále dál. Když tedy vešlo ve známost, že se Vulture Industries domluvili s rumunskými Dordeduh a za podpory švýcarských Blutmond vyrazili na evropské turné, jehož první zastávka se měla odehrát v Praze, v obeznámených kruzích bylo rázem o čem diskutovat pěkných pár měsíců předem.

Ono se koneckonců není čemu divit. Samotné duo Vulture IndustriesDordeduh je zárukou excelentní muziky a – když to podmínky dovolí – také výjimečného živého zážitku. Na pozici supportu figurující Blutmond pak k této už tak dost vydatné náloži očekávání přidali velký potenciál dalšího mimořádného koncertu, neboť podle toho, co jsem zjistil, se jejich muzika v médiích potkala s velmi příznivými reakcemi, jejichž oprávněnost jsem si osobně potvrdil letmým průzkumem jejich tvorby na YouTube. Podmínky se tedy sešly prakticky ideální a dokonce i počasí slibovalo, že člověk mezi vystoupeními neumrzne, takže osud večera ležel v rukou samotných muzikantů.

Hrát se začalo něco po osmé večerní a těmi, kdo otevřel program, byli samozřejmě Blutmond. Jak jsem již naznačil, na jejich výkon jsem byl dost zvědavý, nicméně dojmy, jaké jsem si z něj odnesl, jsou takové rozpačité. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím. Naopak – když Blutmond hráli, bylo to hodně dobré, a to i přes ne úplně dokonalý zvuk, díky kterému bylo občas docela složité rozeznat, co která ze tří kytar hraje. Nasazení zejména obou zpěváků, z nichž jednomu visela na krku kytara a druhému baskytara, bylo rovněž příkladné a palec nahoru dávám i za živý saxofon, kterého se čas od času chopil třetí sekerník. Mírně řečeno podivné to ale bylo mezi skladbami. Už ty samotné končily jakoby odflákle či neurvale, komunikace s publikem se omezila asi na tři totálně nesrozumitelné basákovy průpovídky a z muzikantů čišelo něco mezi otráveností, pohrdáním a totálním nezájmem. Kupodivu to ale nemám potřebu odsuzovat, protože jsem měl celou dobu pocit, že je to tak trochu divadlo a záměr. Ať už ale bylo nebo ne, působilo to značně nihilisticky, a pokud na tuto hru člověk přistoupil, mohl si vystoupení Blutmond vcelku obstojně užít, protože jak říkám – samotná muzika a její živá prezentace byly vážně dobré.

Jelikož byl plakát koncertu vyveden ve stylu aktuální desky Vulture Industries, “The Tower”, a jméno Norů na něm bylo na stejné úrovni jako jméno Rumunů, čekal jsem, že právě Vulture Industries budou celý večer uzavírat. Jenže to se nestalo a Vulture Industries nastoupili vzápětí po Blutmond. Tuhle kapelu jsem měl tu čest vidět už dvakrát. Poprvé se pánové postarali o z mého pohledu suverénně nejlepší koncert Phantoms of Pilsen 2012. Podruhé, o rok později a na tom samém místě, předvedli hudebně-divadelní představení, které svůj umělecký přesah vykoupilo pořád vynikajícím, ale přesto ne až tak strhujícím výsledkem jako posledně. Účast na druhém “obyčejném” klubovém vystoupení mi tak přinesla možnost zjistit, jestli ona rok a tři čtvrtě stará fantazie nebyla jen dílem prvotního šoku…

Setlist Vulture Industries:
01. The Tower
02. The Bolted Door
03. Divine – Apalling
04. The Hound
05. The Hangman’s Hatch
06. The Pulse of Bliss
07. Pills of Conformity
08. This Cursed Flesh
09. Blood Don’t Eliogabalus
10. Lost Among Liars
11. Path of Infamy

Nebyla. I když tohle byl vůbec první koncert Vulture Industries v Praze tudíž před novým publikem (i když tváří známých z Plzně zde nebylo vůbec málo), všechno zafungovalo přesně tak, jak to zafungovat mělo, a výsledkem byl další fantastický zážitek. Jestli ve mně po loňských Phantoms of Pilsen maličko hryzaly pochybnosti, teď mohu s jistotou prohlásit, že Vulture Industries jsou jednou z nejlepších živých kapel, jaké jsem kdy viděl. Pomiňme protentokrát skutečnost, že všechna tři jejich alba přetékají nezaměnitelnou, umělecky hodnotnou a přitom až návykově zábavnou hudbou. Vulture Industries posouvají pojem “kontakt s publikem” na zcela novou úroveň. Výkon, jaký předvádí frontman Bjørnar Nilsen, je totiž výkonem prvotřídního herce, maniakálního šoumena a skvostného zpěváka v jednom. Nebudu vám kazit překvapení popisem jeho eskapád, ale věřte, že pokud Vulture Industries neznáte, nic podobného jste ještě neviděli. Vulture Industries ale samozřejmě nejsou jen Bjørnar – ostatní muzikanti se také činili náramně a jejich výkon nesnese jedinou výtku, což je pochvala zejména pro bubeníka Tomase, který zaskakuje za rodičovskými povinnostmi vytíženého Tora-Helgeho Gjengedala a pro kterého bylo pražské vystoupení premiérou.

Potěšil výtečně poskládaný setlist, který kladl důraz na aktuální album “The Tower”, ale zazněla i řada skladeb z desek předchozích (tedy až na “The Crumbling Realm”, které jsem se živě opět nedočkal…) a honosnou korunu tomu všemu nasadil takřka perfektní zvuk, který dovolil muzice Vulture Industries vyniknout v plné šíři. Druhý koncert večera mi tak zaprvé potvrdil, že živé kvality Vulture Industries nejsou jen vybájenou iluzí, a zadruhé nasadil laťku, kterou překonat bylo zatraceně obtížné. Jenže ačkoli mám Vulture Industries opravdu rád, jejich hudbu mám naposlouchanou skrz naskrz a z celého večera jsem se právě na ně těšil suverénně nejvíc, Dordeduh se podařilo něco, co jsem opravdu nečekal – překonat je.

Dordeduh samozřejmě nemusí nikomu dokazovat, jak je jejich hudba působivá a že ji i naživo umí přednést s maximální výmluvností, protože to se jim povedlo jak dvojicí nosičů “Valea Omului” a “Dar de duh”, tak řadou vystoupení, která už mají na kontě a z nichž dvěma jsem byl přítomen osobně. Jenže mezi dobrým vystoupením, jaké jsem očekával, a zcela strhujícím vystoupením, které toho večera předvedli, je zatracený rozdíl. A přitom to začalo vcelku nenápadně – akustickou klipovkou “Dojana”. Už tehdy ale začala vystrkovat růžky naprosto fenomenální atmosféra, která s postupujícím časem sílila jako vodní proud a která nakonec Dordeduh vystřelila ke hvězdám.

Za strůjce celé té nádhery mohu podle očekávání označit ústřední dvojici HupogrammosSol Faur, přičemž mužem číslo jedna celého koncertu byl výhradně Hupogrammos. Z pozice frontmana to byl totiž právě on, který svým výrazem a ponořením se do muziky udělal strašně moc. Krom toho vyloženě dokonale střídal čistý zpěv i growl a obě polohy odzpíval naprosto skvostně. Když už ale jmenuji konkrétní muzikanty, slušelo by se zmínit, že oproti dřívějším koncertům Dordeduh aktuálně vystupují v pouze čtyřčlenné sestavě s novým živým baskytaristou, a to za vydatné pomoci samplů. Všechny možné netradiční hudební nástroje, jejichž živým využitím se mohli Dordeduh pyšnit v minulosti, jsou sice stále přítomné, ale nyní fungují spíš jako takové zpestření. Jenže ono nejenže to nijak nevadí, ale v malých prostorách, jako je třeba Modrá Vopice, je to spíš ku prospěchu věci a celé vystoupení působí tak nějak přirozeněji. A přirozenost, to byl ostatně další ze stěžejních pilířů úspěchu prvního pražského koncertu Dordeduh

Řadovka “Dar de duh” je ve studiové podobě bez debat výtečný kus hudby, ale minimálně pro mě ta muzika až nyní ožila, projevila se v celé své kráse a majestátu a nechala mě prožít nezapomenutelnou hodinu ve své přítomnosti. Abych pravdu řekl, dlouho jsem nebyl svědkem tak intenzivního atmosférického vystoupení a Dordeduh nejenže tento deficit smazali, ale rovnou se postarali o to, že mě nenapadá nikdo, kdo by je mohl v dohledné době na stejném poli dorovnat nebo dokonce překonat. Dodávat tedy, že se celý koncert zakončil ve velkém stylu jedinečným zážitkem, je prakticky bezpředmětné. Nicméně – a to už se opakuji – ani předchozí vystoupení nebyla špatná. Blutmond si vysloužili mé opatrné sympatie a ochotu na ně někdy v budoucnu zajít znovu, zatímco Vulture Industries definitivně potvrdili svoje kvality a po Plzni jim padlo k nohám další město, dokonce rovnou to hlavní. To vše završeno strhujícími Dordeduh pak dohromady nelze nazvat jinak než podnik, který za relativně směšný obnos naservíroval příchozím takovou porci hudebního uspokojení, že z něj půjde vyžít pěkných pár týdnů. Když by po mně někdo chtěl synonymum dobře utracených peněz, tenhle koncert by jako příklad posloužil více než dobře…