Archiv štítku: folk metal

Trollfest – Kaptein Kaos

Trollfest - Kaptein Kaos
Země: Norsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 28.3.2014
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Trolltramp
02. Kaptein Kaos
03. Vulkan
04. Ave Maria
05. Filzlaus Verkündiger
06. Die Grosse Echsen
07. Seduction Suit no. 21
08. Solskinnsmedisin
09. Troll Gegen Mann
10. Sagn Om Stein
11. Renkespill
12. Kinesisk Alkymi
13. Døden banker på

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Trollfest je přesně tou kapelou, ke které člověk ani kolikrát neví, jak má vlastně přistupovat. Jejich počínání po očku sleduji zhruba od jejich třetí řadovky “Villanden” a nikdy jsem nevěděl, co si o nich vlastně myslet. Počátky byly i na regulérní trolling bez okolků dost na hovno. Následující deska “En Kvest For Den Hellige Gral”, jakkoliv se na ní začali přibližovat “profesionálněji” míněné tvorbě, mi pořád přišla dost taková nijaká, jako by se Trollfest nemohli rozhodnout, co vlastně chtějí dělat. Až z ukázek z předposlední “Brumblebassen” jsem nabyl jakž takž dojmu, že se Trollfest dostali do polohy, kterou znám v menší míře třeba od “jmenovců” Finntroll – odlehčený folk metal, který si s nadhledem dělá srandu sám ze sebe, přitom ale není vůbec pitomý, spíše naopak. A tak jsem se rozhodl, že na novince “Kaptein Kaos” bych se jim mohl podívat pod kůži trochu víc.

Já se při prozkoumávání alba zastavil už u jeho přebalu, který chtě nechtě připomíná novinku od Edguy a nelze z této strany konstatovat nic jiného než zdařilou parodii, u které mi cukly koutky směrem vzhůru. Pohled do setlistu potom napověděl, že tentokrát si budou Trollfest s nejspíše utahovat z vážné hudby (“Seduction Suit no. 21”) nebo z Rammstein (“Troll Gegen Mann”). Teď už ale k hudbě. Myslím, že nic nezkazím, když řeknu, že jsem víceméně dostal všechno, co jsem očekával. Trollfest jsou na novince zatraceně jistí v tom, co dělají – a dělají to dobře. Nemůžu porovnávat s celými předchozími alby, nikdy jsem se nedokopal k tomu, abych si s určitým despektem nepustil víc než song nebo dva, ale na “Kaptein Kaos” střídají tolik různých výrazů jejich rozplizlého, hnusného trollího ksichtu, že se na ně dá bez problémů koukat.

A k tomu s nadhledem jim vlastním sypají jednu perlu za druhou – ať již vážně či nevážně. “Troll Gegen Mann” sice s “Mann Gegen Mann” od Rammstein nic společného nemá, zato taková “Seduction Suit no. 21” překvapivě není kdovíjakou parodií, nýbrž v rámci možností procítěnou (vážně jsem tohle slovo použil v souvislosti s Trollfest?), melancholickou baladou. Naproti tomu následující “Solskinnsmedisin” je vyloženým úletem ve stylu plážových songů a fotbalových hymen. V “Sagn Om Stein” se pro změnu mihne šansonový nádech podtržený ženským zpěvem. “Kinesick Alkymi” má tak silný asijský feeling (v trollím podání, pochopitelně), že se i Wintersun s posledním albem může jít zahrabat. Zbylé skladby, kterých je dohromady třináct, jsou většinou nějakým skočným, případně šlapavým folk metalem, jenž díky klávesám mnohdy připomíná starší Finntroll. Naštěstí Trollfest vykazují dostatek vlastní invence k tomu, aby se od jmenovců dostatečně odlišili.

A jestli mají Trollfest něco výborně podchycené, jsou to vokály. Kromě krákání Trollmannena najdete pestrou paletu nejrůznějších technik zpěvu a barev hlasu, což jen přidává barvitosti desky. Instrumentální stránka desky rozhodně není k zahození a nelze její kvality nedocenit, ale bez propracovaných vokálů by byla sotva poloviční. Čisté mnohohlasy v refrénech nejsou ničím neobvyklým a “Kapitánu Chaosovi” opravdu sluší. Vůbec je pro mě deska docela velké překvapení, protože něco tak zdařilého člověk nedostane od naprosté většiny kapel, které se zcela vážně vozí na vlně folk/viking/pagan metalu a hrozí na všechny strany. Je na druhou stranu trochu smutné, že dobré folk metalové album (jakkoliv se tomuhle zařazení trochu bráním, protože “Kaptain Kaos” je neuvěřitelný mišunk kdečeho) musí nahrát kapela, která si z toho všeho dělá prdel.

Trollfest si tak můžou s hrdostí podat ruce s Finntroll, protože letošní novinka není nic jiného než veskrze kvalitní materiál, natřískaný zábavou až na půdu. Nepotřebují k tomu deset alkoholových songů, z nichž polovina má prvoplánově názvy podle chlastu, ani heroické eposy. Na padesáti minutách vytvořili dost charakteristický ksicht a pobaví nejen nadhledem, ale i samotnou hudbou. Zkrátka ideální kombinace, když si chcete pustit kvalitní oddychovku a nic neřešit.


Další názory:

Trollfest jsou zcela bezesporu zábavná sebranka – a zábavná jsou i její alba, přistoupíte-li na tu hru, že tahle kapela se v žádném případě nebere vážně a vy ji rovněž nemůžete brát vážně. Pokud to uděláte, pak máte vyhráno, protože v případě “Kaptein Kaos” opětovně dostanete parádní kolekci hravých a veselých (ale naštěstí ne takovým tím debilním způsobem) písniček, mezi nimiž pro mě osobně vedou pecky jako “Ave Maria”, “Solskinnsmedisin” (“I wanna go to the Cabana party” je těžce kultovní!) nebo “Sagn Om Stein”. Potud všechno v nejlepším pořádku. O trochu víc mi ovšem vadí, že se “Kaptein Kaos” poměrně rychle oposlouchalo, takže zatímco někdy po druhém, třetím poslechu bych hodnotil nejspíš stejně jako kolega nade mnou, po trochu delším čase ve společnosti novinky Trollfest jsem si uvědomil, že někdy už kolem pátého, šestého poslechu to prostě přestává být ono a pomalu se v některých momentech začínám nudit… obzvláště v první půlce, která je o něco slabší než ta druhá…
H.


Lunatic Gods – Slnovraty

Lunatic Gods - Slnovraty
Země: Slovensko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)
02. Part II. Kupalo (Slnovrat letný)

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,4/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Lunatic Gods pro mě vždy bývali jednou z nejzajímavějších slovenských kapel… vlastně bych se je společně s Algor v žádném případě nebál označit za svou nejoblíbenější formaci od našich východních sousedů. A čím pozdější období, tím víc se mi jejich nahrávky líbí – aniž bych chtěl snižovat kvality starších počinů, které jsou samozřejmě také velice dobré, obzvláště poslední dvě desky “Ante Portas” (2007) a “Vlnobytie” (2012) jsou z mého pohledu – nebojím se říct – skvosty natřískané fantastickými momenty.

O to větší byl ovšem šok, když začátkem loňského roku skupinu opustil kytarista Hirax, zakladatel a dosavadní hlavní skladatel i textař. Například obě výše zmiňovaná alba stála především na jeho materiálu, takže rozhodně vyvstala otázka, jakou budou Lunatic Gods bez něj hudebně fungovat…

Osamostatněný Hirax dal dohromady novou formaci Ramchat, v jejímž rámci se pustil do přímočařejší muziky z hájemství pagan black metalu. Na sklonku roku skupina vydala debutové EP “Bes”, na němž se ukázalo, že Hirax prostě umí a je to pan hudebník. Jemu samotnému tedy rozdělení cest nijak zvlášť neuškodilo, protože prokázal, že jeho nové působiště smysl má. Nyní ovšem přišel čas, aby to samé prokázali rovněž samotní Lunatic Gods

Podobně jako Ramchat,Lunatic Gods jako první počin nové éry zvolili krátké, +/- čtvrthodinové minialbum, které se jmenuje “Slnovraty”. Předně je v případě této nahrávky nutno zmínit jednu věc, jež je podle mého názoru naprosto úžasná – samozřejmě mám na mysli formu, v níž EP vychází. Lunatic Gods totiž “Slnovraty” vydali v nádherné, ručně vyráběné knize z pravé kůže a navrch přihodili i plakát a amulet. Sice by si někdo mohl stěžovat, že je to díky větším rozměrům trochu neskladné, ale to mi nevadí, protože jsem si na podobně atypické počiny už dávno založil speciální polici… jednoduše řečeno, co do balení se jedná o naprostou pecku, protože to vypadá skvěle. Pokud bychom tedy hodnotili formu, bylo by to pomalu i na deset bodů, ale tou stěžejní otázkou naší recenze je to, zdali se podobnými superlativy dá častovat také samotný obsah…

Z materiálu je ihned na první poslech cítit několik věcí. První z nich je to, že se kapela snažila si udržet svůj sound v tom smyslu, že “Slnovraty” jsou podobně nejednoduchá a poměrně členitá záležitost, ačkoliv v trochu jiném smyslu a přece jenom už to není taková avantgarda. Není to takový vodopád nápadů, jako byly třeba některé skladby na “Vlnobytie”, z jistého úhlu pohledu to snad je i trochu usedlejší, ale stále se nejedná o vyloženě triviální muziku a je chvályhodné, že je stále poznat, že to jsou Lunatic Gods.

Druhá věc se týká celkové nálady materiálu. Již na “Vlnobytie” byl hodně cítit znatelný příklon k jistému folklórnímu výrazivu a motivům. Samotný Hirax tento směr v rámci Ramchat dotáhl ještě o kousek dál a zbytek Lunatic Gods se taktéž vydal podobným směrem, akorát ne k pagan black metalu, nýbrž k folk metalu. “Slnovraty” jsou prostě folkovější… rozhodně to nejfolkovější, co kdy pod hlavičkou skupiny vyšlo, hudebně i tematicky, až bych se u nich vůbec poprvé nezdráhal vytáhnout škatulku folk metal (samozřejmě ne úplně čistokrevný, ale pořád smíchaný s black metalem, nějakou tou netradičností atd., což ostatně souvisí s tím, co padlo v předešlém odstavci).

Celé toto folklórnější vyznění ve velké míře podporuje i fakt, že Lunatic Gods do své sestavy vyjma nového kytaristy Míry přibrali rovněž houslistku Evaliu, což je podle mého názoru dobrý tah, protože housle v novém materiálu nehrají bezvýznamnou roli a odvádějí velký kus práce. Také to značí to, že tímhle folkovým směrem Lunatic Gods nejspíš hodlají jít i do budoucna, což mi nijak nevadí. Klidně bych se nebál dát příště houslím ještě trochu větší prostor, protože tenhle nástroj dokáže v metalové hudbě dělat vážně divy, když se to s ním umí.

Pochvalu si rozhodně zaslouží ještě jedna věc, a sice to, v co jsem v případě tohoto EP doufal především – Lunatic Gods ukázali, že ani bez Hiraxe nejsou odepsaní a dokážou složit smysluplnou a kvalitní nahrávku. A to “Slnovraty” rozhodně jsou. V žádném případě se minialbu nedá upírat fakt, že se na něm nachází nemalé množství hodně výtečných nápadů, a to ve všech vrstvách a složkách hudby. Najdou se tu skvělé klávesové motivy, naprosto parádní vokální linky, baví mě i záblesky ryzích black metalových sypaček, na nichž to sice nestojí, ale celý materiál to příjemně osvěžuje. Líbí se mi, že to trvá 15 minut, ale děje se tam toho opravdu hodně, je to členité, je to vysoce zábavné a ani po dvojciferném počtu poslechů se to nijak zvlášť neoposlouchalo, což je věc, kterou v dnešní době bohužel nemohu říct o obrovské spoustě dlouhohrajících desek, natožpak čtvrthodinových kraťasů. To všechno je super, já to uznávám a zcela upřímně říkám, že se mi výsledek líbí.

Přesto tohle všechno, přes všechny nesporné kvality novinky a i přesto, že se bezesporu podařilo navázat důstojně, si ovšem říkám, že tomu ještě kousíček chybí, že starší počiny prostě měly ještě něco navíc, co z nich pro mě dělá cosi lepšího. Samozřejmě, je to první nahrávka bez dosavadního výhradního skladatele, takže se dá ještě leccos odpustit, stejně tak na rovinu říkám, že “Slnovraty” dopadly lépe, než jsem doufal a než se mi zdálo po prvním poslechu, ani nepopírám, že díky tomu až plnohodnotná řadovka opravdu ukáže, ale i tak se prostě neubráním pocitu, že Hiraxův rukopis mi možná trochu chybí.

Opakuji znovu, že se mi “Slnovraty” stále hodně líbí, ostatně 7/10 je výborná známka… ale “Vlnobytie” jsem svého času dal 9/10 a stále si myslím, že oprávněně, takže asi tak… Nicméně i tak jsem zvědavý na další pokračování a rozhodně jsem na Lunatic Gods po odchodu Hiraxe nezanevřel…


Další názory:

Koncepční EP “Slnovraty”, se kterým Lunatic Gods otevírají novou kapitolu své existence, je rozhodně žhavým tématem, protože po Hiraxově odchodu se na kapelu upíraly nejedny zraky plné otazníků. A i když se nový materiál od svého ceněného předchůdce “Vlnobytie” rozhodně liší, dobrou zprávou je, že Lunatic Gods jsou i bez Hiraxe více než schopni vdechnout život kvalitní hudbě. “Slnovraty” jsou oproti “Vlnobytie” rozhodně tvrdší a metalovější, a to tak trochu na úkor avantgardního rozměru, který předchozí řadovku z velké části definoval. Co naopak zůstává, to je silné zapracování folklórních motivů (byť zde kvůli posunu v celkovém výrazu hudby vyznívají poněkud odlišně než posledně) a hlavně nápaditá kompozice, díky níž není o původu “Slnovratů” nejmenších pochyb. Osobně mi k srdci přirostla víc skladba “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)”, protože ve skladbě druhé mě maličko irituje pár drobností, ale přesto nemám důvod se o EP vyjadřovat jinak než pochvalně. Lunatic Gods na “Slnovratech” přinášejí vysoce kvalitní hudbu, které nečiní problém sebe samu obhájit i před náročným posluchačem, a i když ve srovnání se skvostem, jakým “Vlnobytie” bezesporu je, rozhodně ztrácí, není sporu o tom, že Lunatic Gods ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Tahle jednohubka je velice výživná, takže jsem náramně zvědavý, co se urodí dále…
Ježura

Lunatic Gods

Asi jako všichni ostatní jsem byl i já zvědavý, jak se Lunatic Gods poperou s odchodem Hiraxe, který s “Bes” ukázal, že si poradí i sám, a musím říct, že jeho bývalým kolegům to nejde o nic hůř. “Slnovraty” jsou k mému vlastnímu překvapení rezolutním prohlášením, že s touhle partou je třeba i nadále počítat. Hirax – neHirax. Stále jsou to Lunatic Gods, jaké jsem si oblíbil díky “Vlnobytie”, i když jsou na “Slnovraty” slovansky folkovější. To však není výtka, protože výsledek je vynikající. Skvělé housle v “Part II. Kupalo (Slnovrat letný)” bych dokonce označil za můj nejoblíbenější moment z celého EP. Propracovanější “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)” je mi sice díky propojení agrese a melodie o něco bližší, ale není nutno dělat mezi oběma skladbami nějaké zásadní rozdíly, protože jako celek je na malé ploše plno skvělých momentů. Ke stopáži snad jen tolik, že 15 minut je mi málo, ale co se dá dělat. Jako upoutávka věcí budoucích jsou “Slnovraty” přesně tím, čím být mají, takže se těším na plnohodnotnou řadovku.
Kaša

Na rozdíl od kolegů jsem spíše než se zvědavostí k novému kráťasu Lunatic Gods přistupoval s nedůvěrou. Představa, že kapela po odchodu hlavního skladatele udrží nesmírně vysokou laťku předchozích alb, vůbec nepřicházela na mysl. První poslechy toto tušení ostatně potvrdily, “Slnovraty” na mě působily jako skořápka, která se sice navenek tváří jako neporušené vejce, ovšem při prvním tlaku se zhroutí do své vnitřní prázdnoty. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Lunatic Gods jen imitují svůj vlastní zvuk, a ani to nedělají moc dobře. Jenže jak poslechy přibývaly, začínal jsem “Slnovratům” přicházet na kloub a někdy okolo desátého poslechu se vše změnilo a já konečně dokázal jeho kvality docenit. Rázem se mi zjevily i nové prvky, které při prvních posleších zůstaly skryty – výraznější klávesy, folkovější nádech a hlavně skvělé housle. Menší důraz na kytary kapele nakonec vůbec neuškodil, i když zde i tak hrají mnoho zajímavých a nepostradatelných motivů. Abych však nezakončil hodnocení příliš pozitivně, musím podotknout, že mi na “Slnovratech”, stejně jako kolegům, něco chybí. Pocit prázdnoty uvnitř alba již po mnoha posleších zeslábnul, ale pořád mi chybí to, co dělalo z “Vlnobytie” a “Ante Portas” skvělá alba. Asi je to však jen náznak Hiraxova šíleného génia, bez něhož se Lunatic Gods a jejich posluchači budou muset naučit žít.
Zajus


Metsatöll – Karjajuht

Metsatöll - Karjajuht
Země: Estonsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 7.3.2014
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Külmking
02. Lööme mesti
03. See on see maa
04. Must hunt
05. Terasest taotud tee
06. Öö
07. Tõrrede kõhtudes
08. Metslase veri
09. Surmamüür
10. Mullast
11. Karjajuht
12. Talisman

Hodnocení:
Atreides – 6/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co se vám vybaví, když se řekne Metsatöll? Pro některé z vás jistě dobře známé jméno, jiným neřekne vůbec nic. Já donedávna patřil zhruba někam doprostřed – o kapele jsem věděl už dlouhou dobu, pokaždé od nich ale slyšel jen pár ukázek z alba a nikdy se k jejich pořádnému poslechu nedostal. Nějak jsem k tomu nikdy neměl důvod, ukázky mě nikdy neuchvátily natolik, abych zkusil nějakou desku zařadit do playlistu od začátku do konce – až do vydání aktuální desky “Karjajuht”.

Pro našince takřka nevyslovitelný název alba skýtá téměř na vteřinu přesně pětačtyřicet minut, které pro mě byly de facto permiérou s touhle estonskou skvadrou. Rozhodně jsem od alba neočekával žádný průser, ale když jsem se nad tím hlouběji zamyslel, tak jsem došel k tomu, že vlastně ani nevím, co vlastně očekávám, vzhledem k tomu, že o folk metalových bandách vzniklých někdy na přelomu tisíciletí nemám kdovíjak valné mínění. Ačkoliv se Metsatöll dali dohromady ještě před “novou vlnou” folk metalu, která zaplavila Evropu sračkoidními klávesovými vichřicemi z Německa, kdovíproč jsem byl právě z tohoto důvodu k Estoncům poněkud odtažitý. Zbytečně.

Nemohu tvorbu kvarteta porovnávat s předešlými alby, nicméně na “Karjajuht” předvádí velmi obstojný výkon, který mi místy opravdu dalo problém zchroupat. Nejde ani tak o to, že by šlo o něco technicky geniálního a těžko pochopitelného, jde spíš o to, co mě na Metsatöll zaujalo snad nejvíc. O jejich jedinečnost. Alespoň do jisté míry. Po metalové stránce je deska slušný nášup a málokdy se zastaví. Kytara hnaná rytmickou sekcí pálí jeden riff za druhým. Pokud to náhodou song vezme za pomalejší konec, i tak se drží alespoň ve středních tempech a šlape neochvějným krokem směrem vpřed. Z muzikantů je cítit vyhranost, nástroje drží pevně v rukou. I zvuk je dobrý, správně hrubý, čemuž pomáhá hutná basa. Občas mi ale přijde, jako by riffům chyběla živelnost, jiskra nebo jak to popsat. Zkrátka nic, co vás samo o sobě usadí na prdel. Což mi nepřijde úplně košer, zvlášť když jsou kytary a folkové nástroje zastoupeny víceméně v poměru jedna ku jedné a narozdíl od jiných kapel je Metsatöll nemají jen na ozdobu.

Budiž tedy Estoncům ke cti, že folková složka je podstatně propracovanější. Aranže rozličných fidlátek, foukátek a dalších věcí jsou dost bohaté a nesou většinu melodií, což je věc, která mi u kytar poměrně chybí. Chápu, že elektrické nástroje tu jsou základem, který žene skladbu vpřed, ale až tak výrazná diferenciace rolí mi není příliš pochuti, tím spíš že kytary jsou metalová složka je opravdu výrazná. Pokud to má někdo jinak, budiž. V případě folkového arsenálu Metsatöll hrají prim “severské” housle, charakteristické od přírody vrzavým zvukem, jaké můžete znát z jiných kapel. Najdete ale i dudy, harfu a slušnou sbírku píšťal. Hodně mě těší, že jako jedna z mála kapel hrají Metsatöll poctivý folk a nijak ho nešidí. Písně jsou skočné, mají náboj, nejsou prvoplánově veselé a hudebně dobře propracované, občas dokonce nechybí ani typická folková naivita a prostota pověr, kterou tak málo kapel umí správně podat. Takhle z hlavy mě napadají třeba Cruachan. Škoda, že jsem jí střetnul jen v pár písních, které mě chytly asi nejvíce, protože to je něco, co od folk metalu v podstatě očekávám.

Sem tam jsou sice některé aranže až příliš košaté a jejich nelibozvučnost a přeplácanost mi jen těžko lezla přes ušní bubínky, ale je vidět, že Metsatöll mají něco za sebou a nejsou to žádní vořežpruti z horní dolní, co se rozhodli přidat do rockové hudby trochu fidlátek, aby to znělo. Nejvíc se mi líbí asi “Surmamüür” a “Tõrrede kõhtudes”, docela slušné jsou ale snad všechny skladby. I ty nejslabší kusy, jako třeba příliš roztahaná “Metslase veri”, jsou stále docela dobrý průměr. Místy mám dojem, že se některé motivy opakují, ale není to nic, co by se nedalo vyloženě překousnout, byť jen stín pochybností v tomto ohledu zamrzí. Nejvíc se mi na desce líbí zpěv, kterému na rozdíl od instrumentální stránky opravdu nemám co vytknout. Zplna hrdla si rádi zařvou všichni vyjma bubeníka a hlavní křikloun Markus “Rabapagan” Teeäär (přemýšleli jste někdy nad tím, jak se jeho příjmení čte?) zvládá hned několik poloh, od řevu až k hlubokému čistému zpěvu. Na “Surmamüür” se v refrénu mihne i (tradiční?) ženský zpěv.

I přes všechny své klady mě ale deska zdaleka nechytla tolik, jak by mohla. Potenciál má, přesto mi v jejím jádru stále něco chybí, sic s ní nemám vyložený problém. Docela určitě to nebude album, ke kterému se bych se pravidelně vracel. Jsem ale rád za to, že jsem se přesvědčil, že Metsatöll rozhodně nepatří do oné přeceňované škatule evropského folk metalu a mají v té záplavě folk metalu vlastní ksicht, což nelze neocenit, stejně jako další papírové kvality. Je docela škoda, že se mi nepovedlo dobrat se nějakého jádra pudla, toho něčeho, co by mě chytilo a už nepustilo. Myslím ale, že fanoušci z desky zklamaní nebudou – a s největší pravděpodobností v hodnocení “Karjajuht” přihodí ještě nějaký ten bod či dva k dobru.


Další názory:

Osobně si na Metsatöll cením především jedné věci, jakou se nemůže pochlubit hned tak někdo, zvlášť na folk metalové scéně, jež pár roků nazpátek chytila obrovský boom, který už sice zdaleka není tak silný, ale ze setrvačnosti jsou jeho dozvuky na tom metalovém písečku pořád cítit – a sice to, že mají jasně rozpoznatelný zvuk, který si hned tak nespletete. A to je rozhodně pozitivní. To, že už tihle Estonci v minulosti natočili i o něco povedenější alba než “Karjajuht”, je už druhá věc. Nicméně i přesto se pořád jedná o dobrou a docela zábavnou nahrávku, na níž se tentokrát povedly především linky folkových nástrojů – ty jsou totiž v některých momentech opravdu parádní. Co se týče jednotlivých skladeb, osobně mě tentokrát nejvíce zaujaly asi “See on see maa”, na rozdíl od kolegy se mi líbí “Metslase veri”, bez zajímavosti však jistě není ani “Surmamüür”. V rámci tvorby Metsatöll je “Karjajuht” možná spíš standard, ale pořád se to poslouchá hodně příjemně a má to něco do sebe…
H.


Evenoire – Herons

Evenoire - Herons
Země: Itálie
Žánr: gothic / folk metal
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Herons
02. Drops of Amber
03. Seasons of Decay
04. Love Enslaves
05. The Newborn Spring
06. When the Sun Sets
07. Tears of Medusa
08. Devil’s Signs
09. The Lady of the Game
10. Wild Females
11. Aries [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Italská pětice Evenoire v čele se zpěvačkou Elisou Stefanoni se poprvé v docela příznivém světle předvedla již na svém dva roky starém dlouhohrajícím debutu s názvem “Vitriol”. Nebudu vám nijak kecat, rozhodně nešlo o žádný vyložený zázrak, z něhož bych si káknul do textilu, ani nemohu tvrdit, že bych si z té nahrávky po těch dvou letech vybavil nějaký konkrétní motiv nebo písničku. Rozhodně si ovšem pamatuju, že šlo o poměrně příjemný počin, který se dal poslechnout bez sebemenších potíží, aniž by si člověk připadal jakkoliv blbě, že mu zase hrají nějaké pseudo metalové slaďáky.

Matně si vybavuji, že “Vitriol” rozhodně nebyla bezchybná záležitost, ale že ta kombinace gothic a folk metalu nebyla v jádru vůbec marná – ostatně jsem sám svého času v dobovém hodnocení napsal, že v tom je potenciál do budoucna a že je na čem stavět. Dva roky se přehnaly jako velká voda, v mezičase vyšly tisíce dalších desek, Evenoire jsem během té doby neslyšel ani jednou – až doteď, kdy se Italové opětovně připomínají se svou druhou deskou “Herons”. Vsadím se, že jste na tom stejně jako já a napoprvé jste tam přečetli “Heroins”, ale bohužel – do zdrogovaného gothic metalu se stále ještě nikdo nepustil a přitom by to mohlo být hodně zajímavé… lajna na klávesách a princezna v korzetu s rozpíchaným předloktím od injekcí. Oukej, snad příště, teď se pojďme podívat na “Herons”

Nevím proč, ale docela se mi líbí přebal “Herons”, ačkoliv podobný druh obálek, které jsou na první pohled protáhnuté počítačem, moc v oblibě nemám… artwork debutu byl sice ještě o trochu lepší, ale nakonec proč ne. S hudbou už to ovšem zpočátku bylo trochu horší… když jsem si totiž “Herons” pustil, první dva pokusy mi toho moc neřekly a nějak jsem se neměl čeho chytit, přestože by člověk očekával, že skupiny typu Evenoire by měly mít poměrně chytlavé písničky. Ne, že by Italové hráli něco složitého, možná jsem to ze začátku jenom pořádně nevnímal, nicméně zůstává faktem, že mě album začalo bavit až po dalších pár posleších.

Když totiž “Herons” trochu prokouklo, ukázalo se, že to opravdu je příjemně chytlavé, především co se týče zpěvu a refrénů, naštěstí však zároveň nejde o nic, co by bylo nesympaticky vlezlé nebo vtíravé. Slovo “příjemné” se na to hodí opravdu nejlépe… hezky se to poslouchá, je to poměrně sympatické, není to náročné, zároveň to z vás nedělá debila, což mi na velké spoustě podobných kapel prostě vadí – jako kdyby předpokládaly, že jejich posluchači budou blbci, takže se nechají opít rohlíkem. Ačkoliv Evenoire rozhodně nepředvádějí dechberoucí progresivní kejkle nebo extrémně sofistikovanou intelektuální hudbu, vyložené podceňování posluchačů tam necítím dokonce ani já, což je rozhodně pozitivní.

V neposlední řadě mají Evenoire v rukávu ještě jednu kartu, která možná ani není úplným esem, ale svrškem určitě. Je to již jednou zmiňovaná Elisa Stefanoni, ovšem ne jako zpěvačka, nýbrž jako flétnistka, což je role, jíž se neujímá zas tak často, ale stojí to za to, když se tak stane. V těchto chvílích totiž do hudby Evenoire vstoupí ona folk metalová složka, jež desku pěkně ozvláštňuje a samotnou kapelu aspoň trochu odlišuje od houfu na chlup podobných formací. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby Evenoire propříště nechali flétnu promluvit ještě ve větší míře, protože jak dokazuje třeba taková “Wild Females”, která je asi tou nejfolkovější písní na “Herons”, v téhle poloze jim to sluší.

Výše jsme se už jednou bavili o chytlavosti… ke cti Evenoire slouží, že téměř ve všech skladbách na “Herons” dokázali přijít s nějakým motivem nebo pasáží, které si člověk (i když třeba ne hned na první dobrou) zapamatuje a které jej budou bavit i po větším počtu poslechů. Stejně tak se mi líbí, že jsou ty nejlepší písničky, v nichž se toto objevuje, rovnoměrně rozprostřené takřka po celé ploše nahrávky. Díky tomu se rozhodně nemusíte bát, že by “Herons” trpělo dalším klasickým žánrovým neduhem, kdy jsou ty nejlepší songy naskládané zkraje alba a druhá polovina už je jenom vata – zde se v závěru nacházejí pomalu ty nejlepší kusy, viz třeba už jmenovaná “Wild Females” nebo “The Lady of the Game”.

Mezi dalšími povedenými skladbami bych jmenoval třeba třetí “Season of Decay” s několika zajímavě vypjatými pasážemi nebo šestou “When the Sun Sets”, která se zpočátku tváří, že bude baladou, ale nakonec se také rozjede do standardního tempa Evenorie a mimo jiné nabídne jeden z nejlepších kousků s flétnou. Myslím si však, že zrovna Evenoire by tu baladu klidně mohli zvládnout tak, aby to nebyl patetický cajdák, protože ta první půlminuta nezní vůbec tragicky, jak tomu většinou bývá. Takhle “Herons” jede celých 56 minut (včetně bonusu) v +/- stejné rychlosti a podle stejného receptu, ale z nějakého důvodu to vůbec nevadí, u žádné písničky se mi nezdá, že by byla vyloženě navíc nebo že by mě obtěžovala, takže ve výsledku je to vlastně… ano, relativně spokojenost.

Na první poslech se mi zdálo, že se bude jednat o další nudné album, ale finální verdikt je naštěstí o poznání pozitivnější – konečně nám někdo na recenzi poslal melodický metal z Itálie, při jehož poslechu člověk nemá chuť si vystřelit mozek z palice, jak je to debilní. Nechci zase vzbudit dojem, že by Evenoire měli být spasitelé žánru nebo nějaká extrémní bomba, nelze jim ovšem upřít, že v případě “Herons” natočili dost příjemnou záležitost, jež se mi líbí víc, než bych sám čekal…


Mörb – Le Théâtre de Satan

Mörb - Le Théâtre de Satan
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 2.1.2014
Label: Senseless Life Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / bandcamp

Uff, to je teda zase jednou šílenost. Upřímně řečeno si stále nejsem na 100 % jistý, co si mám o šestém řadovém počinu jednočlenného projektu Mörb z Kanady vlastně myslet. Jedná se totiž o desku, jež ve svém nejzákladnějším jádru vlastně ani není marná, ale je tak moc nesourodá, že jsem z toho poměrně dost zmatený.

Vezmeme-li výčet žánrů v hlavičce minirecenze, na první pohled to nějak divoce nevypadá, ale chyba lávky. Osobně se nemůžu rozhodnout, jestli mám “Le Théâtre de Satan” brát jako album, které chce být black metalem, epickým black metalem, seriózním folk metalem, chlastacím folk metalem nebo nějakou avantgardou… a vzhledem k tomu, jak moc je ta nahrávka rozhádaná, bych klidně řekl, že se nemohl rozhodnout pomalu ani sám autor. Všechny právě vypsané možné nástřely hudebního pojetí tu totiž jsou a střídají se jak na běžícím páse. Chvílí to zní jako klasický black metal a o pár vteřin později třeba hopsa-hejsa folk metal určený k nezřízené konzumaci alkoholu.

Samozřejmě v zásadě nemám nic proti rozmanitosti, vůbec ne, ale musí dávat smysl, přičemž mně osobně “Le Théâtre de Satan” zas tolik smyslu jednoduše nedává. A co je horší, podobné úlety a výkyvy se dějí nejen co do stylového rozsahu – podobně roztříštěná je deska i co do kvality. Některé momenty mi přijdou absolutně vypatlané a pomalu i 3/10 by pro ně byla přehnaně hodná známka, v jiných chvílích se třeba ozve nápad, který by pomalu sahal i po hodnocení 8/10. Je pravda, že místy je to až sympaticky praštěné a úchylné, ale výsledku “Le Théâtre de Satan” prostě nefunguje.

Ty silnější nápady ovšem jasně ukazují, že v případě Mörb tu potenciál rozhodně je. Určitě by neškodila větší sebereflexe a také by bylo dobré nevydávat každý nápad, který dostanu. Osobně si myslím, že by tomu značně napomohlo snížení tempa, protože oněch šest desek vyšlo v průběhu pouhých dvou let a toho kousku letošního roku, což je prostě šílená kadence. V současné podobě je to však bohužel přespříliš rozpačité.


Jaldaboath – The Further Adventures…

Jaldaboath - The Further Adventures...
Země: Velká Británie
Žánr: folk / heavy metal
Datum vydání: 1.1.2014
Label: Death to Music Productions

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

Skupinu Jaldaboath má na triku jistý Jaldaboath… tedy přesněji řečeno Grand Master Jaldaboath, ale je to ten stejný Jaldaboath, který kdysi hrával u britských experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel a dále je známý z formací jako Ewigkeit či Old Forest. Ačkoliv k tomu název svádí, Jaldaboath není jeho sólovým projektem (to je Ewigkeit), nýbrž regulérní kapelou. Debut “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšel v roce 2010 a přišel s hodně nevážně pojatou směskou metalu a středověku, kterou kdosi velice trefně nazval jako Monty Python metal.

Novinka “The Further Adventures…” samozřejmě pokračuje v tom samém duchu, jaký byl nalajnován už na “The Rise of Heraldic Beasts”, nicméně tentokrát mi to nepřijde tak zábavné jako posledně. Najde se pár slušných hitovek, z nichž nejvíce ční asi “Warrior Monks of Whitehawk”, která se může bez sebemenších obav měřit s tím nejlepším z “The Rise of the Heraldic Beasts”, stejně tak je opět na svém místě obrovský nadhled, jenž patří k hlavním poznávacím znakům tvorby Jaldaboath (říkám jen pro jistotu, kdyby to někomu nedošlo po škatulce Monty Python metal), a hodně vtipné texty, k nimž se tentokrát přidaly i vyloženě hudební vtípky jako citace některých slavných metalových songů, viz třeba “The Trooper” od Iron Maiden“Dex the Whispering Dwarf” nebo “Enter Sandman” od Metallicy“The Wailing Witch of Moulsecoomb”, ale tady to naštěstí nezní jako nepřiznané vykrádání (na žádné Avenged Sevenfold vůbec nenarážím), ale jako takové zábavné šibalské mrknutí po posluchačovi.

Nicméně kromě “Warrior Monks of Whitehawk” a možná ještě tak “The Bitch of Chiselhurst Caves” deska žádné vyložené pecky neobsahuje, díky čemuž mi “The Further Adventures…” prostě nepřijde tak dobré jako prvotina… jako by se tentokrát jednoduše nezadařilo vymyslet tak chytlavé motivy… a když výše zmiňované vypůjčky patří k tomu nejlepšímu na albu, tak to také není moc dobrá vizitka. Poslouchat to ale pořád dá, a pokud neznáte debut, mohlo by se vám to dost líbit, o tom zase žádná, já však čekal lepší…


Virrasztók – A halál színei

Virrasztók - A halál színei
Země: Maďarsko
Žánr: psychedelic folk metal
Datum vydání: 4.12.2013
Label: Nail Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na Virrasztók jsem svého času narazil, když tato formace z jihomaďarského Pécse vydala v roce 2009 svůj dlouhohrající debut “Az emlékezés órája”… a v podstatě ihned mě kapela zaujala jak vysoce kvalitní hudební produkcí, tak i obrovskou originalitou svého zvuku, který jsem nikde jinde předtím a vlastně ani potom (nepočítám-li následující počiny samotných Virrasztók) neslyšel. Maďaři okamžitě vystřelili mezi skupiny, jejichž tvorbu jsem hodlal i nadále sledovat, a “Az emlékezés órája” jsem zařadil mezi své oblíbené desky – a zcela právem, protože dnes už s odstupem mohu říct, že ten počin zkoušku časem přežil, když si jej dodnes s chutí pouštím.

Na pokračování debutu jsem se těšil strašně moc, a když “Memento Mori!” konečně přišlo, nejednalo se sice o vyložené zklamání, ale zanedlouho se ukázalo, že ten počin nebyl zdaleka tak dobrý. Nyní vyšla třetí velká deska “A halál színei” a výsledek je opět stejný jako v případě “Memento Mori!”, což říkám vlastně docela nerad, protože jsou mi Virrasztók stále velice sympatičtí už jen tím nezaměnitelným soundem, a i nadále jim fandím, přestože opravdu skvělé je vlastně jen jedno album ze tří.

“Memento Mori!”“A halál színei” mají ten samý problém. Sice stále drží onen originální a nezaměnitelný zvuk Virrasztók, což je samozřejmě super, ale není to už tak silné skladatelsky – tedy, z obecného hlediska ano, ale s kontextem aktuální písně jen zdálky koukají na záda skvostům, jaké Virrasztók napsali pro “Az emlékezés órája” – a to i přesto, že na novince se pár povedených kusů objeví, například “Kivándorlás” nebo “A félhold árnyékában”. Mimoto by ještě “A halál színei” určitě prospělo výrazné zkrácení klidně i o 20 minut, protože pár songů (hlavně v druhé polovině) je dost nevýrazných, a kdyby jich nebylo, také by to pomohlo dojem z alba o dost vylepšit.

Přesto všechno Virrasztók rozhodně stojí za pozornost – už jen díky svému neotřelému stylu, který kombinuje maďarský folklór, extravaganci a psychedelii. Mým favoritem však stále suverénně zůstává debut…


Odraedir – Troll’s Cave

Odraedir - Troll's Cave
Země: Česká republika
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 18.1.2013
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 3,5/10
Ježura – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (H.):

Pokud bychom v redakci hlasovali o nejvtipnější recenze, které kdy u nás vyšly, článek o demosnímku “Pagan Forest” pražských pseudo-pohanů Odraedir by to nejspíš do první desítky dotáhnul. Text recenze sice možná zábavný byl, ale její výsledek byl myšlen zcela vážně – i po přivření očí a všech tělesných otvorů nad amatérismem počínání Odraedir z důvodu, že šlo o začínající kapelu, to pořád byla neposlouchatelná sračka. V letošním roce se pohanské komando bojující ve víru českého velkoměsta ve jménu “Odena” odhodlalo vydat EP, které má snad ještě debilnější název a ještě křečovitější obal než zmiňovaný demáčový předchůdce – “Troll’s Cave”. Tak pojďme na věc…

Řekneme to hned – “Troll’s Cave” je pořád dost velký blábol. Ale abychom byli fér, rozhodně je nutné uznat, že po technické a snad i trochu hudební stránce na něm šli Odraedir v porovnání s “Pagan Forest” nahoru. To znamená především to, že na rozdíl od prvotiny už není “Troll’s Cave” absolutně neposlouchatelný počin, z něhož by se vám chtělo blít víc než po hektolitru rumu, ale “jen” špatný. Odraedir jsou stále přesvědčeni, že folk metal se dělá co největším počtem brutálně kýčovitých a hovadských vyhrávek na kytaru, přitom je to přesně naopak, protože tohle s pořádným folk metalem s prominutím nemá nic společného. Hudba Odraedir je přímo jak nalinkovaná z dob největšího folkového trendu před pár lety, který už naštěstí trochu ustoupil, ale evidentně jim to vůbec nevadí a s nepůvodností si obecně hlavu příliš nelámou – například taková “Campfire” je tak nechutný obšleh Ensiferum, že by se měl skladatel toho songu stydět.

Sice je to lepší než “Pagan Forest”, ale pořád je “Troll’s Cave” fakt blbé, a to i na takhle mladou kapelu – už jen tím, že Odraedir ztělesňují všechno, co je na tomhle žánru špatně. Při vší úctě je to prostě totální volovina… ale co také čekat od “pohanské” kapely, která si na obal musí dávat obrázky ze stránek jako Uhlí Židlochovice a ještě tam jako zdroj napíše “Židlovice”…

Oden s vámi…


Druhý pohled (Ježura):

Nový materál z dílny Odraedir, to bylo něco, co jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Ano, z části to byla škodolibá zvědavost, co to zase bude za dílo, ale na druhou stranu mě opravdu upřímně zajímalo, jestli Odraedir po skladatelské stránce náhodou nevyrostli do sfér, kde už by poslech té hudby nepůsobil zdravotní obtíže. Třískladbové EP “Troll’s Cave” jsem tedy sluchovody párkrát prohnal, a kdybych měl na vznesenou otázku odpovědět velmi stručně, pak je novinka skutečně lepší než absolutně příšerné demo “Pagan Forest”. Zdá se totiž, že pánové pomalu začali pronikat do umění udělat skladbu tak, aby měla alespoň přibližně nějakou vnitřní kontinuitu a její jednotlivé části na sebe plus mínus rozumně navazovaly. Také se nestydím prohlásit, že se na čtvrthodinovém EP urodilo několik pasáží, které jdou bez uzardění poslouchat, a technická stránka věci rovněž doznala značný progres.

To zní docela pozitivně, co? No… zní, ale ve výsledku to pořád nestačí ani na průměrné hodnocení. Z celého “Troll’s Cave” opět dýchá těžký amatérismus, větší část EP je hudebně skoro úplně marná a ty poslouchatelné části nejen že pořád nejsou nijak zázračné, ale navíc jsou většinou zcela nepokrytě vykradené (Finntroll a Ensiferum, kdyby to někdo nepoznal). A že tomu dále škodí zbytečnosti jako třeba dvojitý rozjezd jinak realitivně slibného úvodu “The Rise of Cernunnos” nebo velestupidní závěr už tak dost jalové hoblovačky “Campfire”, o tom zde hovořím jen tak pro ilustraci.

Ano, “Troll’s Cave” je objektivně lepším počinem než zmiňovaný demáč, ale přesto má do průměru a tím spíše pak do opravdové kvality pořád hodně daleko. Ale kdo ví, pokud si Odreadir udrží nasazenou vzestupnou tendenci, třeba se od nich jednoho krásného dočkáme desky, která půjde poslouchat.


Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins

Saltatio Mortis - Das schwarze Einmaleins
Země: Německo
Žánr: folk / medieval metal
Datum vydání: 16.8.2013
Label: Napalm Records

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud naší skromnou stránku sledujete už nějaký čas, asi jste si všimli, že tu čas od času tuze rádi spíláme německým pseudo folkovým slátaninám, které mnozí z nás považují za totální žumpu rockové hudby, ale když tak nad tím přemýšlím, většinou se to nese jen v duchu neurčitých narážek, moc takových kapel se tu ve skutečnosti neprobíralo. Důvody jsou dva… jednak se většinou jedná jen o lokální záležitosti pro německy mluvící země, protože kdokoliv jiný než Němci pověstní svým kýčovitým vkusem by se z toho poblil, jednak na to jednoduše nemáme žaludek. Nyní se ovšem na jeden takový hnůj podíváme – Saltatio Mortis. Ti českému posluchači nemusejí být neznámí, protože už měli tu čest na našem území vystupovat (nebo spíš my jsme měli tu smůlu, že tu byli). Jen pro zajímavost na začátek – novinka “Das schwarze Einmaleins” se v Německu vyšplhala na nejvyšší příčku v žebříčku prodejnosti, aby bylo jasné, co se u našich sousedů poslouchá.

Rozhodně nejsem odborník na tvorbu Saltatio Mortis (naštěstí), ale všechno, co jsem slyšel, byly bez prominutí sračky – a “Das schwarze Einmaleins” to jenom do puntíku stvrzuje. Všechno, co si jen člověk dokáže představit pod nádherným pojmem “hudební tupost”, tu najdete v míře více než vrchovaté. Každý song úplně stejně předvídatelná rytmika, hra kytar naprosto primitivní, veškeré rádoby folkové trylkování na dudy a milion dalších nástrojů zní obrovsky kýčovitě a neskutečně blbě. Korunu pak nasazuje vokál… Alea der Bescheidene a jeho zpěv je totiž vyloženě otravný a vždycky jsem se těšil, až už zavře hubu a pustí ke slovu pseudo folkový kýč.

To, co předvádějí Saltatio Mortis, je nádherná ukázka toho, jak si nepředstavuji dobrou hudbu. Primitivnost a prvoplánová líbivost, která se mně osobně ve výsledku víc hnusí, než líbí, útočí ze všech stran a takřka neustále. Je jedno, jaký song si na albu vyberete, blbé jsou všechny stejně. Nikdy víc. Uznávám, že pořád existují i ještě horší věci, ale to není pochvala… víc jak 2,5 bodu si to prostě nezaslouží…


Falkenbach – Asa

Falkenbach - Asa
Země: Německo
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 1.11.2013
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Vaer stjernar vaerdan
02. Wulfarweijd
03. Mijn laezt wourd
04. Bronzen Embrace
05. Eweroun
06. I nattens stilta
07. Bluot fuër bluot
08. Stikke wound
09. Ufirstanan folk

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Projekt Falkenbach vedený tajuplným Vratyasem Vakyasem je už tak trochu stálicí pagan metalové scény, a když předloni po několikaleté pauze pod jeho hlavičkou vyšlo album “Tiurida”, byl to velmi očekávaný návrat. S “Tiurida” pak vyšlo jasně najevo, že jestli jdou od Falkenbach očekávat nějaké změny výrazu, budou buď kosmetické nebo nejlépe žádné. Vratyas Vakyas si zkrátka našel svoji polohu (i když našel… krom debutu “…en their medh riki fara…”, který jsem neslyšel, a snad i ještě starších demáčů jde s menšími obměnami a trochou nadsázky pořád o dost podobnou muziku), ve které se cítí pohodlně a tak už to asi bude na věky věků. Jedním dechem je však třeba dodat, že ačkoli v případě Falkenbach nelze hovořit o žádném výraznějším vývoji, pořád jde o hudbu natolik kvalitní, že to vlastně ani nevadí. Ale nebylo by to pořádné nové album, kdyby v někom přeci jen nehlodal červík pochybnosti. Co kdyby… co kdyby se na “Asa” přeci jen urodilo něco nového?

A popravdě řečeno, zrovna tentokrát se to jevilo pravděpodobnějším než kdy dřív. Jak známo, vydání alba předcházel singl “Eweroun”, jehož titulní skladba nejen že byla (a pořád je) vážně výborná, ale zejména její silná akustická složka i nepatrně odlišná melodika napovídaly, že by se v podobném duchu mohl nést i zbytek řadovky, a to by byla i při zachování typického Vakyasova rukopisu na současné poměry Falkenbach docela zásadní změna. Vy, kdo čtete tuhle recenzi ještě předtím, než jste si “Asa” sami poslechli, se ale můžete zase pěkně uklidnit. “Eweroun” bylo sice pěkné lákadlo, ovšem samotná deska už jede v podstatně konvenčnějších kolejích, takže se žádné velké překvapení opravdu nekoná. Ve zkratce by se dalo říct, že je to prostě další deska Falkenbach se vším, co k tomu patří, a je to vlastně pravda. Přesto se ale “Asa” od svých předchůdců trochu liší. Ne moc, jen trochu… asi jako všechny ostatní desky Falkenbach navzájem.

Trochu o tom vypovídá už přebal desky respektive obě jeho varianty. Oproti černobílému a rytinu připomínajícímu ztvárnění základní verze “Tiurida” jsme totiž svědky návratu působivé krajinné scenerie, a to v obdobném duchu, v jakém se nesly přebaly tria desek “…magni blandinn ok megintiri…”, “Ok nefna tysvar ty” a “Heralding – The Fireblade”. Hudební analogie tohoto návratu spočívá v lehkém příklonu zpět k black metalovým kořenům Falkenbach, a to jak po hudební, tak po atmosférické stránce. U atmosféry to není tak znát, ale přesto mi připadá trochu vážnější, melancholičtější a v tom dobrém smyslu chladnější než dejme tomu “Heralding – The Fireblade” a “Tiurida” (ačkoli i tam se najdou výjimky). Slyšitelnější to je jak na konkrétních skladbách (třeba taková “Wulfarwijed” je docela solidní struhadlo), tak především na zvuku. Ten je sice technicky vyspělý a relativně dynamický, ale přesto má takovou lehounce špinavou auru, která je příjemným pomrknutím do minulosti. Nemůžu tvrdit, že je to horší nebo lepší, než celkem vypulírovaný zvuk “Tiurida”, ale je rozhodně fajn, že to nezní úplně stejně.

Těžko říct, jestli album stejně nebo podobně zapůsobí na každého. Nezpochybnitelná je naopak skutečnost, že ačkoli je “Asa” soudržné album, je zároveň docela pestré. Můžou za to jak jednotlivé skladby respektive, jejichž charaktery se tu více, tu méně liší, tak celá řada drobných detailů, které desku příjemně ozvláštňují. Ony detaily na povrch nevylezou okamžitě a je třeba album nechat, ať se trochu usadí, ale když se tak stane, “Asa” dovede opravdu potěšit, protože pak v různých momentech nečekaně ožívá. Na druhou stranu je také ale třeba dodat, že zase nejde o žádný velký zázrak od začátku do konce. Tu a tam se nějaká melodie nepovedla úplně tak, jak by bylo třeba, například celá “I nattens stilta” mě úplně neoslovila, a pořád platí, že se “Asa” nevydává nijak daleko mimo tvůrčí území svého skladatele. Album jako celek ovšem dává smysl, funguje více než dobře a hlavně baví. Hudba je to totiž pořád silně nadprůměrná a ve svém žánru pak vyčnívá ještě o něco víc.

Když jsem si “Asa” pustil poprvé, bylo to docela zklamání, ale nakonec se z něj vyklubala velice příjemná deska, která je bezpečně hodná pověsti svého tvůrce. Jistě, nejde o žádný kvalitativní ani stylový převrat, ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc mi připadá, že se “Asa” od svých předchůdců liší vlastně docela dost, aniž by jí to bylo ke škodě. Čím to je… pocitově bych tipnul snad trochu jinačí přístup ke kompozici, ale ruku do ohně za to nedám. Nevím, ale ono je to vlastně jedno. Důležité je, že Vratyas Vaykas přispěl do diskografie Falkenbach albem, které je prostě a jednoduše dobré.


Další názory:

Občas se mi zdá, že v hodnoceních jsem relativně často za toho kazišuka, který ničí redakční průměr, anebo naopak ten, kdo hodnotí výš než ostatní, ale tentokrát půjdu s davem a stejně jako kolega nade mnou i kolegové pode mnou udělím velmi pěkných 7,5 bodu. Ne, že by byla “Asa” nějakým extrémním zázrakem, ve své podstatě je to vlastně “jenom” docela příjemná deska… ale opravdu hodně příjemná. A navíc je přesně tohle to, co chci od Falkenbach slyšet a v co doufám, když si album tohoto projektu cpu do přehrávače. A navíc je ještě novinka a poznání záživnější než předchozí “Tiurida”, které jsem sice v dobové recenzi také dal slušných 7 bodů, ale s odstupem času bych šel aspoň o bod níže, jelikož se ta nahrávka hodně rychle oposlouchala a dnes už si na ni téměř nevzpomenu, kdežto u “Asa” cítím, že jde o počin, který si milerád pustím i za čas. Samozřejmě, v tvorbě Falkenbach se v žádném případě nejedná o nějaký převrat, Vratyas Vakyas více či méně pouze pracuje s tím, co už řekl v minulosti, jenže to pořád funguje a navíc je i přesto na “Asa” cítit oproti “Tiurida” alespoň lehký posun v tom, že je novinka o něco málo black metalovější… tedy, v rámci mezí, jelikož do čistého black metalu to má jistě stále hodně daleko, přesto se zde objeví několik pěkně ostřejších výjezdů jako ve “Wulfarweijd” nebo “Bronzen Embrace”, což album velice hezky oživuje. Dále se mi stejně jako ostatním strašně líbí “Eweroun”, ale rozhodně nepohrdnu ani takovou “Ufirstanan folk”, “I nattens stilta” nebo “Mijn laezt wourd”. Upřímně říkám, že po minulé nahrávce jsem to čekal spíš nudnější než zábavnější, ale v tomto ohledu mě “Asa” velmi příjemně překvapilo. Za mě určitě líbí.
H.

Po dvou letech tu máme opět nové album Falkenbach. Popravdě, když jsem předloni zjistil, že se s novou desku “TiuridaVratyas vrací k tvorbě, moc jsem na to tehdy nedal a nechal si desku proplout mezi prsty, ani ne tak proto, že tou dobou už nebyl folk metal na špici zájmu, ale spíš že jsem už ani moc nevsázel na to, že by mohlo jít o něco nového a bombastického, co by mě posadilo na prdel. Když ale oznámil letošní novinku, bylo jasné, že “Tiurida” není jen výstřelem do prázdna a Vratyas bere návrat Falkenbachu na vážnou notu, pročež jsem se rozhodl, že dám novému albu šanci, abych uzřel, co se za tu dobu změnilo a co zůstalo při starém. A krom toho i proto, že z viking metalové scény letos žádná pořádná deska ještě nevzešla. Nepřekvapivě jde stále o klasický Falkenbach. Postupy, zvuk, atmosféra – změnilo se máloco. Velmi mě ale potěšila rozmanitost novinky. Album obsahuje široké spektrum skladeb, jež se pohybuje od blackových vypalovaček jako “Bronzen Embrace” přes středně tempé klasiky typu “I nattens stilta” až k folkovým oslavám stylu ve stylu legendárního “Hávamál”, jenž má v tomto případě podobu v závěrečné písni “Ufirstanan folk”. “Asa” se poslouchá opravdu sama a jejích čtyřicet minut vám proteče ušima snad až nebezpečně rychle. Pokud bych měl vyzdvihnout pár nejoblíbenějších kusů, sáhnu asi po singlovce “Eweroun” a již zmíněné “Ufirstanan folk”, vyložně špatná však není žádná skladba. Vratyasovi se prostě povedla kvalitativně vyvážená a materiálem pestrá deska, která sice dle očekávání nepřináší nic nového, v dnešní záplavě sračkoidního folk metalu však potěší každého, kdo si pod pojmem folk metal představí něco víc než klávesovou smršť a sud medoviny.
Atreides

Desky Falkenbach nikdy nepatřily ke komplikovaným záležitostem, přesto si člověka dokážou obmotat kolem prstu na až překvapivě dlouhou dobu. Hudba, kterou komponuje jediná tvář projektu, Vratyas Vaykas, je vždy snadno rozpoznatelná, nikdy příliš neodbočí o zažitých Falkenbachovských tradic a přesto je vždy servírována tak trochu jinak. Nevím, jaký recept na to ten chlápek má, ale vždycky to fungovalo a funguje to i nyní na “Asa”. Folkověji laděné skladby střídají ty blackové, kterých je na novince požehnaně. Na tomhle projektu mě nejvíce bavily ty hitovky s čistým zpěvem hlavního aktéra, tudíž ani tady nepřekvapí, že jsem si nejvíc trio “Vaer stjernar vaerdan”, “Mijn laezt wourd” a “Ufirstanan folk”. Já myslím, že není třeba natahovat, revoluce se očekávaně nekoná, Vratyas Vaykas vydal další kvalitní porci skladeb, které rychle utečou a posluchačovy uši ušetří složitých matematických postupů. Kvůli tomu mi Falkenbach vždy imponoval a konstatuji, že “Asa” řadím do nadprůměru jeho diskografie.
Skvrn