Země: Německo Žánr: folk metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: Vertigo Berlin
Tracklist:
01. Der die Sonne schlafen schickt
02. Wege ohne Namen
03. Lebemann
04. Himmel und Hölle
05. Gaukler
06. Kunstraub
07. Feuertaufe
08. Du und ich
09. Doof
10. Alles schon gesehen
11. Belladonna
12. Die Beute
Němci In Extremo toho mají za sebou už hodně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že jsou to oni, kdo v německých zemích rozpoutal dodnes poměrně životaschopnou folk a medieval metalovou mánii, a těžko si představit nějaký výčet důležitých žánrových kapel, ve kterém by se právě In Extremo nevyskytovali. Ačkoli je však “jejich” žánr zahlcen hromadou hudebního odpadu, zrovna In Extremo nikdy nešlo vyčítat, že by se snížili k produkci úplných slátanin, a navíc se jim podařilo zachovat si naprosto jednoznačně rozpoznatelnou tvář, což se v tomto žánrovém kontextu vyvažuje zlatem. Jednoduše řečeno, In Extremo vždy platili za jistotu, která sice nenabízí kdovíjak inteligentní, ale přesto celkem solidní muziku, nad kterou člověk s trochou shovívavosti nemusí nijak lomit rukama. A jelikož jsem tvorbu In Extremo v posledních letech prakticky nesledoval, novinka “Kunstraub” mi přistála v klíně jako vítaný nástroj, jak zjistit, jestli jsou pánové tou jistotou obstojného zážitku i v roce 2013.
První věc, kterou je třeba si ohledně “Kunstrab” vyjasnit, je následující – pokud snad někdo od In Extremo čekal, že se vrátí k hraní autentických středověkých nebo alespoň středověce působících skladeb v metalovém kabátku ozdobeném řadou původních nástrojů, tedy ke zvuku, který je v druhé polovině 90. let takříkajíc udělal, ten odejde s nepořízenou. Po středověku na “Kunstraub” zbyly akorát ty nástroje a tím to hasne. Přesto je ale dost jasně rozpoznatelné, z čí dílny album pochází, protože In Extremo už nějaký ten pátek (vlastně od svého vzniku) disponují dost specifickým výrazem, který s postupem času sice pořád trochu upravují, ale v základu jsou to prostě pořád staří známí In Extremo. Je sice pravda, že je to z velké části zásluhou charismatického frontmana Michaela Rheina, který svým nezaměnitelným vokálem desku bez přehánění určuje, a poměrně zásadně k tomu přispívá i plejáda atypických nástrojů, o kterých byla řeč výše, ale důležité je, že to funguje.
A co že tedy In Extremo na “Kunstraub” hrají, když ne další obměny staroněmeckých válů a jiných tradičních melodií? Je to zkrátka takový pohodový, svižný rock metal, který sice nepohltí atmosférou, neoslní strhujícími hráčskými výkony a ani nenechá posluchače stát s otevřenou pusou díky své kompoziční vyspělosti, ale zato dovede zabodovat upřímností, chytlavostí a až na výjimky neotravuje, ale naopak přivodí nějaký ten úsměv. Muzika je to jednoduchá a přímočará a In Extremo staví především na chytlavých melodických refrénech. V takové situaci je důležité, že to většinou funguje a refrény jsou skutečně to nejlepší, co může “Kunstraub” nabídnout. Akorát zamrzí, že se laťku kvality nepodařilo udržet po celých pětačtyřicet minut. Jalová dvojice “Himmel und Hölle” (což je opravdu solidní blbost – prostě klasická německá odrhovačka, brrr…) a “Alles schon gesehen” (která jako jediná z alba plně zaslouží titul “uchcaná”) plus pár dalších skladeb – tu titulní nevyjímaje – totiž jinak sympatický dojem z alba trochu kalí. Bohudík na ně ale jde celkem snadno zapomenout kdykoli dojde na ty podařené kousky. Namátkou vzato “Lebemann” (a vlastně celá úvodní trojice), “Feuertaufe”, “Du und ich” nebo překvapivě slušná závěrečná balada “Die Beute”, to všechno jsou skladby, které se poslouchají úplně v pohodě, a i když ani jedna z nich není kdovíjaké umění, dovedou zaujmout natolik, aby kvůli nim člověk “Kunstraub” odpustil i ty ne úplně povedené kusy. Že to zkrátka funguje, je poznat i na tom, že deska pěkně odsýpá, a ačkoli se pyšní dost vydatnou délkou, na konci člověk není nikterak otupělý a dost možná by si ještě trochu přidal.
Co dodat? Moc toho není. Michael Rhein zpívá pořád stejně dobře a němčina v podání In Extremo stále funguje natolik skvěle, aby se líbila i mně, zarytému antigermanistovi. A to je asi tak všechno, co je ještě potřeba o “Kunstraub” vědět. Jak vidno, In Extremo tedy nenahráli žádné převratné dílo, kterým by usadili metalový svět na zadní partie. Nahráli “jen” nenáročnou a pohodovou desku, která určitě přiměřeně potěší každého, kdo kapelu nemá úplně v zubech. Učinili tak veskrze sympatickým způsobem a hlavně bez toho, aby se uchýlili k nějaké křečovitosti nebo popření sebe sama. To sice není úplně moc, ale pořád mi to bohatě stačí ke spokojenosti. Mám takové tušení, že “Kunstraub” určitě čas od času protočím, a to je prosím v době tak přesycené hudební produkcí opravdu upřímná pochvala.
Další názory:
In Extremo je kapela, která mě opravdu hodně baví živě, ale její desky mi přijdou jako strašná nuda. Když řeknu, že “Kunstraub” je na tom úplně stejně, jistě to pro vás nějaké velké překvapení nebude. In Extremo je vlastně úplně normální německý pseudo folk metal, na který s takovou oblibou nadávám, jen jim hraje do karet to, že to zdaleka není tak blbá a nechutně kýčovitá muzika jako u stylových souputníků a že při poslechu člověk nemá pocit, jako kdyby mu měl mozek vystřelit z hlavy. Tím jsem vlastně trochu složitěji a expresivněji řekl, že In Extremo v tomto ranku patří k tomu sympatičtějšímu a poslouchatelnějšímu, přesto mi ta jejich alba v podstatě nic nedají. Nejde o to, že by kapela neměla nápady, protože jisté momenty jsou na “Kunstraub” vysloveně příjemné, ale v podstatě zde není písnička, která by mě bavila jako celek, o celé desce ani nemluvě. Nádherným příkladem může být třeba “Wege ohne Namen” s opravdu hodně dobrým refrénem, jenže zbytek toho songu mě jednoduše nudí. A tak nějak podobně se to má i se zbytek skladeb a také celým “Kunstraub”. A to je také důvod, proč s body nemohu jít výše… H.
Země: Velká Británie Žánr: folk / black metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Darker Than Black Records
Hodnocení:
H. – 8/10
Atreides – 9/10
Průměrné hodnocení: 8,5/10
Odkazy: –
První pohled (H.):
Já musím říct, že ani zdaleka nejsem tak zarytý paganista jako kolega pode mnou a můj faktor pohanství má o poznání nižší level, což je možná i důvodem, proč z debutu Ársaidh (mimochodem, přijde mi vážně škoda, že těsně po vydání desky došlo ke změně názvu kapely na Saor, prý z důvodu problémů s výslovností a dlouhému “Á”, které působilo trable na internetu – původní jméno Ársaidh se mně osobně ale zamlouvalo o dost více) nejsem tak brutálně na větvi. Což ovšem vůbec nic nemění na tom, že “Roots” rozhodně je skvělá a silná nahrávka, již by si žádný příznivec pohansky laděného inteligentního folk / black metalu neměl nechat ujít, protože se – přesně jak bude zmiňovat i Prdovous níže – opravdu jedná o jeden z nejvýraznějších žánrových počinů tohoto roku.
Páteř “Roots” tvoří tři kompozice delšího rázu, z čehož už asi poměrně jasně, i když nepřímo vyplývá, že Andy Marshall (jenž není zas až tak neznámý, jak tvrdí kolega, pamatovat si jej můžete třeba z Falloch), jediný člen Ársaidh (resp. Saor) bude vsázet spíše na rozmáchlejší plochy, které budou postupně narůstat a gradovat, přesně jak se na pořádnou hudební odyseu sluší a patří. V tomto ohledu “Roots” nepřekvapí, ale o to nejde – v takovýchto případech je stěžejní především atmosféra a ta se zde vskutku vyvedla.
Nutno dodat, Andy Marshall s délkou kompozic moc dobře věděl, co dělá, jelikož platí, že čím delší, tím lepší, je dostatek času na využití každého motivu a k jeho plnému rozvinutí. Tím pádem je pro mě vrcholem závěrečná “A Highland Lament”, jež je nádhernou ukázkou toho, co všechno v Ársaidh (Saor) vězí, nicméně i v dalších dvou písních “Roots” a “Carved in Stone” se nachází spousta vydařených momentů a je radost to poslouchat. Naopak krátký a hodně minimalistický předěl “Saorsa” je zde spíše jen do počtu, ale dojem z desky nezkazí ani v nejmenším, tudíž je výsledek více než zřejmý – výtečná deska.
Druhý pohled (Atreides):
Co si budeme povídat, letošní rok je na kvalitní pagan metalové nahrávky extrémně chudý. První vlaštovka přiletěla až v polovině května ze Skotska v podobě Ársaidh (v současnosti přejmenovaný na Saor), jednočlenného projektu, za nímž stojí světu neznámá persóna Andyho Marshalla. Název pocházející ze skotské gaelštiny v překladu znamená “prastarý” a docela přesně vystihuje jednu z podstat hudby, kterou na “Roots” naleznete.
Tři skladby a jedno kratičké intermezzo však na padesáti minutách skýtají mnohem víc než jen závan dob dávno minulých. Už samotná stopáž skladeb, která neklesá pod třináct minut, vám dává tušit, že “Roots” bude především o rozmáchlých kompozicích – a již první skladba vás přesvědčí, že se nemýlíte. Směska black metalu, zasněného post-rocku a folkových melodií funguje na výbornou, přetéká emocemi. Rozsáhlé plochy čarují pohlcující atmosféru, tklivé melodie ji pak dokreslují melancholií a niternou esencí volnosti. Během poslechu nepotřebujete nutit představivost k obrazotvornosti, zhostí se jí sama a výsledkem jsou scenérie stejně krásné jako ta z přebalu alba. Instrumentální stránka sama o sobě je skvělá, riffy i přes úctyhodné délky nepřestávají nudit a v rámci žánru působí progresivně. Vyzdvihnout musím i basové linky, které podtrhují melodie a nesmím opomenout ani brutální vokál. Není sice nijak častý, ale když už začně Andy řvát, nemá výsledný dojem daleko k padající lavině kamení. Když připočtete propracované kompozice kypící skvělými momenty a gradací, která bere dech, zbývá jen otázka, proč je tenhle skvělý kus hudby tak neznámý.
Může to působit možná jako nekritická adorace, ale já nemůžu najít nic, co by na téhle prvotině bylo špatně. Všechno sedí, všechno má svůj účel, všechno funguje tak skvěle, že se většina folk metalu může jít zahrabat, protože “Roots” jej překonávají o několik délek ve všech směrech. Naopak, směle se vyrovnává největším ikonám žánru a navrch přidává opět trochu jiné pojetí pagan metalu. Bez debat překvapení roku.
Země: Irsko Žánr: folk / doom metal Datum vydání: 16.9.2013 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. Laudabiliter
02. King of the English
03. Dawning of the Grey
04. All Eire Will Quake
05. Bloody Alice
06. The Sacking of the Vedrafjord
07. A Dirge
08. Damned When Dead
Dnešní recenzi nakousnu trochu netradičně počasím. Celý červenec a srpen jsem si říkal, jak moc mi to léto leze krkem a jak moc se těším, až přijde jeho konec v podobě léta babího. To ovšem dorazilo se značným zpožděním až nyní a úspěšně si vyměnilo pozici se začátkem podzimu, neboť většina září byla zahalena do počasí sychravého, nevlídného a deštivého, zkrátka do marastu, jaký bych bez okolků označil ostrovním počasím (a které shodou okolností mám rovněž v oblibě, jen zhruba o měsíc později). Když ovšem přihlédnu k souvislostem na poli hudebním, ani trochu se překotnému vývoji situace nedivím. Téměř přesně v polovině měsíce, totiž z Irska dorazilo očekávané album “Damned When Dead”, které nemá na svědomí nikdo jiný než pagan metalové těleso Mael Mórdha. Čtveřice zasvěcená keltskému bohu moře Manannánu je na pohanské scéně vyhlášená prvotřídní směskou folku a doom metalu a po onom božstvu pojmenované tři roky staré album platí, stejně jako ještě o něco starší “Gealtacht Mael Mórdha”, za vysoce ceněnou nahrávku nepostrádající ani hloubku, ani atmosféru, ani perfektní hudbu, tedy vlastnosti, jakými by mělo disponovat každé album v pagan metalovém žánru. Otázkou pak zůstává, jak se pánům podařilo na svůj poslední počin navázat.
Myslím, že fanoušky rozhodně potěším, když řeknu, že od začátku do konce bezpečně poznáte, kdo hraje. Pořád jsou to Mael Mórdha s jejich typickým a do značné míry unikátním projevem. Koneckonců, šli by sami proti sobě, kdyby na něm provedli příliš výrazné změny. Zahodit roky postupného vývoje by se nemuselo vyplatit a uvědomuje si to i kapela, takže ačkoliv jsme se určité progrese ve výrazivu dočkali, jde o menší krůčky v jednotlivých oblastech směrem vpřed. Nejvýrazněji ze všech změn na první poslech působí baskytara Davea Murphyho. Již předchozí alba se mohla pyšnit propracovanými basovými linkami , “Damned When Dead” však jde ještě dál a za takhle pestrou práci baskytaristy by se nemusela stydět ani kdejaká prog metalová kapela, o brilantním zvuku ani nemluvě. Obzvláště již dříve vypuštěná píseň “All Eire Will Quake” s krátkým basovým intrem v tomto ohledu vyniká. Naproti tomu u kytar se toho po zvukové stránce od minula příliš nezměnilo. Ještě o něco více potemněly a zhoustly, posunuly se zvukem ještě blíže k hutnému doom metalu, ale nejde o tak patrné změny jako v případě čtyřstrunné sestry. Ani v případě bicích nedošlo k nikterak důležitým nebo výrazným změnám, zato folková složka byla ještě o ždibec více osekána a není u slova tak často. Na druhou stranu z ní mám pocit, že když už dostane příležitost, promlouvá mnohem výrazněji, než tomu bylo dříve. A ano, po vzoru minulého alba stále absentují klavírní melodie, jaké můžete pamatovat z druhé řadovky “Gealtacht Mael Mórdha” a kterých se už znovu nejspíše nedočkáme. Zbývá tedy už jen zpěv – naprosto nezaměnitelný vokál Roibéarda Ó Bogaila, sic stále pěje především ve své charakteristické poloze, se pouští do odvážnějších kousků a poloh nových. Zaujal mne mohutně znějícící zpěv ve druhé “King of the English” (která je podle mě jednou z nejlepších písní, jakou kdy kapela nahrála), jenž je dostatečně uzemňující sám o sobě, nemluvě o momentech, kdy se buď vy nebo vaše okolí nacházíte v podobně pochmurné náladě, jakou Mael Mórdha na novince míchají. V závěru titulní písně “Damned When Dead” nebo třetí “Dawning the Grey” pak pro změnu Riobéard přechází až do hlubokého growlu a i ten působí skvěle, obzvláště v první jmenované efektně dokresluje závěr alba.
Když ovšem pominu samotný zvuk nástrojů, největších změn doznala struktura skladeb. Rukopis kompozic je pořád dost charakteristický na to, abyste ho bezpečně poznali, přesto mi ze všech dosavadních počinů přijdou písně nejrozmanitější a melodičtější. Nepamatuji si, že by se nějakém dřívějším albu objevila kytarová melodie jako ta z počátku druhé poloviny již zmiňované “Dawning the Grey”. Skvělou kytarovou melodií se honosí i “The Sacking of the Vedrafjord” nebo závěrečná “Damned When Dead”. I riffy mi přijdou mnohem propracovanější, než tomu bylo v minulosti. Tím nejpovednějším se může pyšnit právě “All Eire Will Quake” či hned následující “Bloody Alice (of Abergavenny)”, ale vyloženě nepovedený není žádný. Ostatně, takové riffy snad Mael Mórdha ani neumí. Nelze si rovněž nepovšimnout faktu, že ačkoliv zvuk ještě o něco potemněl, album působí živějším dojmem než jeho předchůdci, a to i přesto, že se ve většině případů opět nese ve středních tempech, což přisuzuji na vrub právě rozmanitosti. Skladeb je opět osm, avšak tentokráte došlo i na jedno intermezzo v podobě dvouminutové “A Dirge”, jež se nachází na předposledním místě a představuje intro k závěrečné titulní písni. Plnohodnotných skladeb je tedy jen sedm, přičemž oproti předchozím deskám se jejich minimální délka trochu protáhla. Nyní neklesá pod pět minut, ale jen jednou přesáhne osm minut, a to o pouhých deset sekund. Spolu s vyrovnanou kvalitou materiálu tak Mael Mórdha naplňují další z charakteristických rysů svých alb – konzistenci. “Damned When Dead” opět drží pěkně pohromadě a nedává posluchači potřebu jakoukoliv píseň přeskakovat. Ačkoliv deska nemá žádný jasně vytyčený koncept, postupně graduje k závěřečnému žalmu a skladbu za skladbou buduje jedinečnou atmosféru plnou melancholie, deštivého počasí a rozbouřeného moře, na kterou mají tihle Irové patent.
“Damned When Dead” rozhodně není špatné album a určitě jím nejsem zklamán. Trochu jsem čekal, že se Mael Mórdha opět pošoupnou ještě o něco dál, stejně jako to udělali mezi alby “Gealtacht Mael Mórdha” a “Mannanán”, přesto jsem s výsledkem nadmíru spokojen. Mael Mórdha se tak dostali do stadia, v jakém se nachází i poslední počiny žánrových kolegů Primordial nebo Moonsorrow. Našli svoji charakteristickou tvář, kterou se snaží postupným úsilím brousit k dokonalosti, pro posluchače znalého předchozích desek se tedy žádné překvapení nekoná. Všem ostatním, zejména příznivcům pagan metalu v jeho nejčistší podobě, mohu album jen a pouze vřele doporučit, protože když nepočítám květnový počin “Roots” od Ársaidh, letošní rok už v rámci žánru lepší desku s největší pravděpodobností nenabídne.
Další názory:
Tahle kapela prostě umí – co jiného se na to dá říct. Že je irská pohanská scéna velmi specifická a svým způsobem unikátní, to není žádné velké tajemství, ba právě naopak je to poměrně známá věc. Mael Mórdha sice možná na první pohled stojí trochu ve stínu těch nejznámnějších jmen jako Cruachan nebo Primordial, jejich tvorba však je (a vždy byla) neméně kvalitní, což “Damned When Dead” jenom potvrzuje. Ačkoliv říkat “jenom” možná není tak úplně na místě, protože ono to vlastně není málo. Hlavním poznávacím znamením desky je přesně to, co je hlavní u všech obdobných kapel, a sice charakteristická a nezaměnitelná zádumčivá atmosféra – avšak nutno dodat, že i přes jednotná poznávací znamení mají všechny tyto irské folk/black kapely svou vlastní tvář. Mohlo by se sice zdát, že už toho bylo dost a že by se člověk té ostrovní osudovosti měl pomalu přejíst, ale ani omylem, stále je to velice působivé a unikátní. Víc k tomu nemám snad moc co říct, jelikož právě atmosféra, která pramení snad z každého tónu a každé linky excelentního vokálu, je pro mě v případě “Damned When Dead” tím určujícím faktorem. Vše formální zaznělo už v hlavní recenzi a můžu s tím v podstatě jen souhlasit – stejně jako souhlasím s tím, že vrchol roku na poli pohanské scény mají Mael Mórdha téměř jistý – tudíž se už jen rozloučím vysázením poctivých osmi bodů… H.
Klidně se přiznám, že v případě Litvintroll jsem si poprskal monitor smíchem už jen z jejich názvu, protože okatěji už snad na finské kolegy Finntroll ukázat nešlo. Jestli to měl být způsob, jak si přilákat fanoušky “nenápadným” odkazem na jméno známějších seveřanů, v mém případě to fungovalo naprosto opačně a spíš mě to od poslechu odrazovalo.
S tím souvisí i to, že když už jsem se do poslechu alba “Czornaja panna” pustil, navzdory skvělému obalu (!), který by normálně sliboval spíše vážnější tvorbu, jsem se psychicky připravoval na rozjuchanou hopsačku kvality spíše horší než lepší. A upřímně, první skladba “Da siabra” toto očekávaní docela i naplnila, byť se nejedná o vyloženou tupost a poslechnout se to dá bez větších problémů, je to na můj vkus moc skákací, ačkoliv jedna pěkná pasáž krátce před polovinou třetí minuty tu je. Jak ovšem “Czornaja panna” začala postupovat dále ve své hrací době, postupně jsem si musel názor trochu poopravit, protože s přibývajícími minutami Litvintroll několikrát příjemně překvapí, dokážou vytvořit příjemnou folkovou atmosféru, zvládnou se vytasit s některými vyloženě výtečnými momenty a nápady (například závěr “Kamarova smierc”) nebo i celými písničkami (setsakra povedená instrumentálka “Ad astra” – klávesový motiv, který začne na konci druhé minuty, je vysloveně lahůdkový).
Výhodou hudby Litvintroll je to, že balancují přesně na té hraně, kdy svým folk metalem dokážou zaujmout vyznavače jak těch jednodušších podob žánru, tak i uspokojit posluchače, kteří mají trochu vyšší nároky a čekají od muziky víc než doprovod ke kalení. K tomu už stačí jenom přidat neokoukanost kapely a hned tu máme černého koně čistokrevného folk metalu. Je smůla, že díky svému trochu nestrategickému původu (z pohledu větších firem) asi Litvintroll moc neprorazí, protože kdyby zněl mainstreamový folk metal takhle, hned je to tu o něčem jiném… Každopádně škoda blbského názvu kapely a nic moc prvního songu, jinak příjemné překvapení…
Země: Faerské ostrovy Žánr: folk metal Datum vydání: 13.9.2013 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Blood of Heroes
02. Mare of My Night
03. Hel Hath No Fury
04. The Lay of Our Love
05. Nation
06. Another Fallen Brother
07. Grindavísan
08. Into the Sky
09. Fánar Burtur Brandaljóð
10. Lady of the Slain
11. Valkyrja
12. Where Eagles Dare [Iron Maiden cover]
13. Cemetery Gates [Pantera cover]
Patrně každý alespoň částečně sledující dnešní metalové “trendy” zavadil o vikinskou stálici Týr. Popularita tohoto válečného dnes již tria (za škopky se usadil hostující George Kollias z Nile) strmě narůstala především díky smlouvě s Napalm Records, kteří z Faeřanů udělali dobře se prodávající se jméno. A přestože Faerské ostrovy nejsou starému kontinentu příliš vzdálené, ostrovní původ kapele v popularitě rozhodně pomohl. Žádné Švédsko nebo Norsko, to už tu několikrát bylo, ale Faerské ostrovy a přesto Vikingové, to se muselo prodávat samo. Nebo ne? Dala by se vést dlouhá debata o tom, zda si kapela vydobyla své místo především díky hudbě, nebo se jen svezla na vlně jako mnozí jiní. I když jsem si jist, že se v metalových kruzích objevuje obrovský počet skupin, jež by Týr hravě strčily do kapsy, i přes svou velkou oblíbenost mají Faeřané něco do sebe a nejsou pouze prachbídným produktem.
“Valkyrja” je první deska, kterou zaštiťují Metal Blade Records, pod jejichž křídla spadají také švédští, ještě lépe se prodávající Amon Amarth. A právě Týr a Amon Amarth pojí spousta společných znaků. Tak především, obě kapely se vezou na stále rostoucím hladu po severském viking metalu. S poptávkou a tlaky vydavatelství souvisí i neustálé skládání materiálu vytvářeného ve stresu, hlavně, že se deska prodává, a nějaký posun vem čert. Naštěstí je tu jeden zásadní rozdíl, zatímco novinka “Deceiver of the Gods” kolegů-Vikingů Amon Amarth je nudná, až to bolí, “Valkyrja” je docela slušná. Ano, nová deska neoplývá originalitou, ale u Týr lze zaznamenat posun, což je u Švédů takřka nadlidský úkol.
Týr pokračují v nastoleném trendu, zrychlují a od pomalejšího progresivnějšího pojetí dnes již s jistotou dosáhli power metalové škatulky. V tomto směřování kapele pomáhá zřetelně odlehčenější zvuk, který je (samozřejmě) úplně v pořádku. “Samozřejmě” v závorce proto, že i dnes jsou gigantické vydavatelské společnosti schopné vypustit desku s totálně zpraseným soundem, viz letošní “Labyrinth” od Fleshgod Apocalypse. Kdo by to řekl, ale na finálním výsledku “Valkyrja” má zvuk nesmírně velkou roli. Kytary jsou rychlejší, hbitější a nejsou tak zatěžkané jako na dřívějších počinech. Upřímně se mi nová tvář kapely líbí víc. Jistě, hudba Týr nikdy nebyla přítěží pro mozkové závity, ale “Valkyrja” je pro posluchačovo ucho ještě mnohem stravitelnější. Nutno dodat, že to není na škodu.
Týr mají navíc někoho, kdo kapelu zásadně odlišuje od ostatních a dělá ji jasně rozpoznatelnou, vokalistu Henriho Joensena. Jsem si jist, že právě Joensenův vikinsky znějící zpěv kapele neuvěřitelně pomohl. Opět si dovolím rýpnout do zmiňovaných Amon Amarth. Zatímco vokál švédského obra Johana Hegga se nese vytrvale již dvacet let v jedné poloze, Joensen se dokáže skladbám přizpůsobit a pomáhá k jejich gradacím a celkové náladě. Ano, Johan Hegg je možná obrovský, ne však natolik, abych ho musel poslouchat od nevidím do nevidím.
Deska obsahuje včetně dvou předělávek třináct skladeb a nedokážu říct, že by mě některá zásadně obtěžovala. Naopak si myslím, že kapela nahrála několik dobře napsaných pohodových písniček. První polovina desky mě baví rozhodně víc. Tři úvodní skladby jsou opravdu dobré, mají spád a těží z dobře zapamatovatelných refrénů. První překvapení přichází s baladou “The Lay of Our Love”, kde si to hudebně “rozdává” Henri Joensen s Liv Kristine známou jako ústřední postava Leaves’ Eyes. Nikdy jsem nebyl příznivcem metalových duetů, tudíž je jasné, že mě “The Lay of Our Love” moc nebere. Po svižném začátku se deska začíná zadrhávat a přichází několik slabších písní. “Grindavísan” mi zkrátka a dobře nesedla, dost možná kvůli tomu, že mi cosi ohromně připomíná. Rychlejší úseky střídají pomalejší, které jsou hybridem mezi současným odlehčenější zvukem kapely a progresivitou let minulých. Jeden z nejlepších kousků na desce je hned vedle blonďaté Liv Kristine desátá “Lady of the Slain”, vystihující dnešní směřování kapely.
Dvě poslední stopy jsou zasvěceny předělávkám písniček dvou velkých jmen – Iron Maiden a Pantera. Jelikož jsem plodem mladší generace, k tvrdé hudbě jsem se jako mnozí starší neprobojoval přes anglické klasiky a rozhodně se nedá říct, že by pro mě byly srdeční záležitostí. Upřímně, “Where Eagles Dare” je mnohem lepší v originálním znění, každopádně Viking Eddie by byl zajímavý maskot (smích). Předělávku Pantery jsem na desce Týr rozhodně nečekal. Panteru mám opravdu rád a po boku legendy Slayer jsou to právě oni, které si thrashové scény často pouštím. Výběrem nepříliš typické “Cemetery Gates” mě však Týr nepotěšili. Raději bych slyšel něco z “Vulgar Display of Power” nebo “Far Beyond Driven”. Ale co nadělám, každopádně musím poznamenat, že z toho nejsou cítit Týr ani Pantera, ale podle vokálního projevu spíš američtí Rise Against.
Dalo se očekávat, že Týr nepřekvapí a opravdu – nepřekvapili. “Valkyrja” pokračuje v postupném zrychlování, a jak název i obal alba napovídá, kapela neopustila věčnou studnici nápadů, severskou mytologii, ani na krok. “Valkyrja” je v rámci žánrového mainstreamu nadprůměrná deska, a to i přes slabší druhou polovinu. Přesto bych nejspíš lhal, kdybych tvrdil, že si ji ještě někdy dobrovolně pustím. Týr zůstali sví, i přestože neustrnuli na místě, a toho si vzhledem k jejich postavení cením určitě nejvíc.
Další názory:
Já se musím přiznat, že směr, jakým se Týr v posledních letech začali ubírat, mi není příliš po chuti. Jde o to, že když si vzpomenu, co předváděli třeba deset let zpátky, tak je mi trochu smutno, protože tehdy nebyli neokoukaní jen svým původem, nýbrž i samotnou muzikou. Stále šlo sice o folk metal, ale mělo to vlastní ksicht, bylo to neotřelé a bez nadsázky progresivní. Týr v roce 2013 se ovšem posunuli mnohem blíže k mainstreamovému pojetí žánru, což mi přijde jako obrovská škoda. Tu dřívější podobu, která se mi líbila mnohem více, už dnes na “Valkyrja” sem tam připomenou jen vokály, po instrumentální stránce to v některých skladbách (například v “Blood of Heroes” nebo “Mare of My Night”) opravdu těžce smrdí po takových Amon Amarth, což je z mého pohledu špatně. Jasně, chápu, kapela se chtěla posunout, zjevně nyní Faeřané chtějí znít takhle, ale mně už to nic moc neříká. Není to vyloženě zlé, to netvrdím, jenom to jednoduše už nemám potřebu slyšet. Slabší 6. H.
Hello! Let’s start with some questions about Orphaned Land… Last year, Matti Svatizky left Orphaned Land after twenty one years of being a founding member. It’s not unusual that two guitarists who play together for such a long time develop some sixth sense between them which helps them to predict the other one during composing a new material or during playing live. Was it similar between you and Matti? And how does it work with new OL’s guitarist, Chen Balbus? Wasn’t it difficult to get comfortable with Chen since you were – as I suppose – used to Matti’s style of playing? Did you yourself have to change anything in your own style of playing guitar in Orphaned Land because of the new partner? Or everything went smooth and you got used to Chen right away?
Indeed after 20 years of guitar playing as duo, Matti and I developed some “6th sense” and a lot of mutual understandings in terms of sound and emphasis during playing. I am a strong believer in the long term of things, especially in bands, where players are not just instrument holders, but with time over the years create a very special formula that is original and hard to imitate. Truly Chen is a good guitar player, he was my guitar student, but still it’s different. Not for better or worse, just not the same. I miss Matti’s playing sometimes. he had his own sound. Chen has a similar sound to mine, kind of imitating what we already have. It’s not a bad thing, just different. Anyway, I look for the future, so we’re still good friends but we moved on, sadly.
Between “El Norra Alila” from 1996 and “Mabool” from 2004 there was a gap of eight years when Orphaned Land seemed to be inactive. I have to confess I don’t know exactly what was the reason of this seeming inactivity… could you please tell what there was such a break and what were you doing in the meantime? When and how did Orphaned Land get back together and start creating “Mabool”? How long did the process of making “Mabool” actually lasted?
O.Land of the 90’s is quite different from the 2000’s. In the 90’s we were teenagers, I did a lot of the ongoing efforts, not just in terms of music. we had a big gap because people had to try some other things, some travelled, some discovered god, I became a father… and since we came back, we are in constant rise. I hope this continues into the future, as founding member and main composer/arranger of the band, I wish to see it grow.
Next year will mark tenth anniversary of your breakthrough effort, “Mabool”. Are you planning something special to celebrate this anniversary? In later years, many bands play some of their albums in their entirety. “Mabool” is very long album but despite this, have you considered an option of a special tour, where “Mabool” would be played from the beginning to the end?
Yes :) we do have some special “Mabool” annviersary plans and we will update soon about them.
“Mabool” and “ORwarriOR” are conceptual, very narrative and epic albums. On the contrary, “All Is One” is much shorter, songs are mostly based on the ordinary verse-refrain scheme and the whole album is basically much more approachable. Was it your intention to make something different just for this time or did you abandon the original epic/progressive/narrative face of Orphaned Land for good?
I always do what I feel is the right thing in that time, for me personally as composer and multi-instrumentalist, and for the band, as much as I can, being part of a group. In “Mabool” and “ORwarriOR” I loved the emphasis on concepts, and playing-wise we did take it to the extreme. In “ORwarriOR” I composed and arranged some stuff that I wouldn’t be able to think about 10 years before. And now in “All Is One”, the decision was to make a more approachable album, simple in some ways. Sure, after “Melting Clocks” (my Solo debut) and producing other rock/pop artists, I had easy time composing a more “simple” album, but still, sometimes I miss the old conceptual themes. It has a theme, but it is simple. So yes, I am pleased with the result, but can’t say it’s our best ever. for this point in time we succeeded to make the “best sounding” creation up to date.
After the musical journey which has begun at doom/death metal, came through vast epicness and progression and ended up at symphony, choirs and more approachable music, which way do you think Orphaned Land will continue? I know it’s too early for such questions but still, do you have some yet uncharted teritories which you want to explore or do you even know how the next album should sound?
I always look beyond, the present fades quickly and I move to the future. that’s not to say I am not nostalgic, I am very much in love with “old school” metal and old time albums, of myself and others. but when it comes to creating something new, I go to the horizon. I invest a lot of time for research on new sounds, new instruments, new ways to play familiar instruments out of my 17 (!) types and 30 guitars at home. I can’t tell what will be next, but you’ll hear it in my next Solo album in 2014! :-)
Now I’d like to ask something about your very beginnings in music, if it’s not a problem… It is not a secret that you come from musical family so it’s not much surprising that you started playing your first instruments in young age. I wanted to ask whether anybody from your relatives led you into playing music or you discovered about your musical passion on your own?
My Dad, David, helped to shape a lot of Orphaned Land spirit, from “Norra El Norra” through “Sahara” intro up to many other tracks. He comes from a family of 10 brothers and sisters, all of whom play an instrument, sing, or do both. My grandfather (Yossef Sassi R.I.P, died age 94) played the Oud and chanted traditional religious songs. At age 7 I learned to play the flute, and later sang in the school choir, but my interest in music grew only when I encountered the guitar around age 14 during a visit to my uncle. I borrowed the nylon-string guitar from him, took some lessons from local guitar teachers, but eventually decided to teach myself, practicing for 8 to 10 hours per day for years. So you can say I am a mix of genes and heritage of musicians family, as well as finding my own path in my right time. Later I dropped out of high school at age 17 to focus on my band Orphaned Land, and began to fuse middle-eastern elements with metal music, which is something my family (or anyone else, at the time) did not think to do even remotely. so it’s a mix of both, my core and my family, East and West, acoustic and electric. With creativity and innovation leading the way always, as a curious musician! ha ah :)
This might be a little bit of a cliché question but I’d still like to ask it because I really like this kind of questions… do you still remember when and where your very first public performance took its place? And how was it?
Professional performance or any public audience? Ha ha! First time was about age 4, and I was telling some dirty jokes, I think :) But seriously, 1st real concert was with the O.Land boys, when we were still called Resurrection, at early 90’s. Matti was not in the band yet. Real metal with Bolt Thrower cover, real funny days.
How did your first contact with rock music look like? When did you realize that metal or rock music is exactly what you want to do?
When I came across my 1st guitar a bit before age 14 I was already listening to Iron Maiden, G’n’R, Metallica etc, so naturally, even as a child who grew up on traditional acoustic oriental music, I grabbed it as a metal teenager. This fusion of my teenage spirit and my acoustic folk traditional childhood triggered what would later become the pioneering of Oriental Rock (as solo artist) and metal (with O.Land).
How was it like to start a metal band in Israel in early 90’s? This genre is still quite rare in the region (at least compared to Europe or North America) and it would be definitely worse without Orphaned Land in business so as a central European resident, I cannot really imagine the circumstances of such act in 1991. Could you somehow describe us how do you remember the early years of Orphaned Land?
It was much less easy then today, it was all underground in dark clubs and little amount of followers. Although even now metal is not totally a valid music genre in public radio and T.V, still the cultural landscape is much more open than before. We did some national T.V performances in Israel lately, something we wouldn’t imagine achieving in early 90’s. So it’s improving and getting better with time.
As we have already mentioned, Israel is not a typical metal country which was even more obvious in the times when the whole world was not so globalized, when Orphaned Land was found. Metal band from Israel had to be something quite unusual and exotic in the early 90’s. I would dare to say that most metal fans from those times weren’t really open-minded (and some of them unfortunately still aren’t)… have you or anybody from Orphaned Land ever experienced any negative approach because of your origin?
Gladly, we usually encountered positive interactions. Sure, we had a Nazi symbol on our tour bus once, and yes, we get people writing online or Facebook we should disappear from the face of the earth, but that’s opinions of few, and the majority are peace loving and music loving people.
After years of playing various guitars and native instruments, you introduced bouzoukitara – a very specific instrument combining electric guitar and acoustic bouzouki of Greek origin. When did you realized for the first time that you could use something like that? Apart from quick option to switch two different sounds, what other benefits for a musician it has to offer?
It all began with a need. I really needed an efficient way to move between my traditional Bouzouki (sort of Mediterranean mandolin) to electric guitar, on my 2011 recordings and first shows with “Melting Clocks”. After trying some unlucky combinations, I went to a guitar luthier with plans to fuse the two instruments, and he said it wouldn’t work! So I went to another luthier, with vast background in piano restoration and more open-minded approach to guitars, and we went to the moon together :) today I hold the first and so far only Bouzoukitara in the world, as an embodiment of my musical journey – East and west, Acoustic and electric, the tradition and the future. I did almost 100 shows with it in dozens of countries, it’s a really great guitar, and recorded both “All is one” and other productions with it. my story with the instrument can also be found in this short talk on creativity and innovation:
You are long time endorser of PRS Guitars. Why did you asked Israeli guitar maker Benjamin Millar then to make you the bouzoukitara? Has PRS Guitars anyhow cooperated on its creation? And what was your part on it apart from the original idea?
I adore PRS guitars, they build amazing instruments, and truly they have been since 2005 my no.1 choice for everything, from clean to solos. Still, they are a mainstream business company, and cannot fulfill any crazy idea of ANY endorsing artist of theirs, and hey, I’m a crazy Mediterranean dude :) Ha ha. So I respect that, but I have to follow my needs and my dreams. I dream it so I know I can build it, I hoped with PRS, but understood it can be only with a smaller workshop, at first. Now we can move it to larger scale, possibly.
You’re mainly known for playing on guitar and many others string instruments. However, do you play any non-string instruments? As far as I know you have made also some piano parts for Orphaned Land albums or keyboards on “Melting Clocks”… are there any other non-string instruments? I’ve found an information that the very first instrument you started with wasn’t a guitar but a flute, is that correct? Can you still play it? Anyway, how many instruments can you actually play in total? I’m asking because list of instruments you provided on every Orphaned Land album is quite long…
Well, they (the instruments) come to me, not me to them ha ha :) But yeah, seriously, I’ve love to try and play every instrument that I feel attracted to. So I end up doing piano and keys from time to time, as well as some flutes and even non-instrumental stuff, like weird chants and exploring my vocal range. But my main love goes for the stringed fellows.. damn, from Oud to Bouzouki to Saz to Chrrango or even Yukaleelee, I just adore the feel of a string over a piece of wood… it breathes, it’s alive. I am so addicted to it!
As you stated many times, one of the greatest musical influences on you has had mr. Joe Satriani. And few weeks ago, you finally met him personally at his show at Loket, Czech Republic. I suppose that Joe doesn’t meet with everybody who wants to so how did you convince him to make an exception (laughs)? How did you spend your meeting? What did you talk about? Was it an ordinary chit chat or did you close a deal for possible future collaboration?
Oh yes, Satriani is definitely a major influence on my guitar playing. and it’s been my dream ever since to meet him. Sure, I’m friends and in touch with many great guitar players, but I waited to meet him only when I was ready, which was something about 23 years, ha ha! It was long (~30 min) and magical. We spoke, we even played a bit, he loved the Bouzoukitara and tried it out, and I truly hope we can make something together. That would be a huge dream to make a reality. Working on it :)
As a Czech, I have no other option than to ask – what made you choose particularly the Czech Republic for your meeting with Joe? I guess your stay was longer than during an ordinary tour so how did you enjoyed the visit?
I love Czech Republic! It’s a beautiful country, and really, I hate it that people know only Praha – what about Cesky Krumluv? and Kutna Hora (kostnice)? Or even, for less renaissance lovers, even Karlovy vary? you have a great country, and I adore the people. So beautiful inside and outside :) and Loket venue was something not of this earth (for Satriani concert, it suits! he he)
You’ve played a lot of gigs during your career but are there any concert highlights you still recall as an extraordinary experience? Something like the best shows you’ve played so far, or concerts you’d like to remember forever. I wouldn’t be surprised if you said the anniversary show of Orphaned Land in Tel-Aviv where the DVD “The Road to OR-Shalem” was captured. Was this such memorable event? Are there any more shows you consider to be unique and unrepeatable moments and why? And on the other hand, are there any concerts you would like to forget about and why?
True, I performed hundreds of global shows and festivals worldwide, but I’m still very excited about small and intimate shows. I’d say opening for Metallica was one of the top moments of my performance career, together with my Guitar Universe Tour alongside my good friend, ex-Megadeth guitarist, Marty Friedman. The Guitar Universe Tour is Marty and mine initiative of a G3 like tour of guitarists from around the world giving their own interpretation to the guitar, but with exotic emphasis (Middle Eastern, Japanese etc.)
Playing both at an open air festival and in a club undoubtedly have its own pros and cons but which type of concerts is closer to you? Do you prefer playing in small clubs only for people who came to see Orphaned Land, or at big festivals in front of a lot of people where some of them might not be interested in your music and are just passing by or waiting for another band?
True, I am used to performing around 80 shows a year in many countries, and Open-Air festivals have their special magic. I don’t know, it’s something in the air, that breeze on your face… maybe they should put big fans in small venues :) Ha ha! But really, somewhere I just crave for 50 people and an acoustic set. This makes me more excited than 120,000 people.
Last year you released your first solo album “Melting Clocks”, which is – in musical way – relatively different from everything Orphaned Land have ever produced. Was it your intent to express various ideas and influences that wouldn’t fit into Orphaned Land’s music through this album? For how long were you gathering ideas and writing music?
I am very proud of “Melting Clocks” and the process that led to it. Indeed, I had a direct intention NOT to create Orphaned Land no.2, it’s so easy for me, to do the same thing I’ve been doing for 3 decades now. Instead, I moved to new horizons that would include my sound signature and my soul’s internals, but in a brave new rock journey, trying to redefine what you might think as Oriental Rock. and by fusing many cultures and instruments into a semi-instrumental concept album, I managed to make a journey that was recognized by many, to my big content. It was voted ‘top newcomer of 2012’ by Rock Hard magazine readers last March, a fact i’m very surprised and happy about :)
On “Melting Clocks”, you have combined many different musical approaches, styles and melodies which are typical for various ethnical and cultural units around the world. Do you have some personal bound with these typical melodies so they could come out of your mind naturally and fluently or are they the outcome of many guesting artists that participated on “Melting Clocks”? I’m asking because I can’t imagine that someone, in whom the particular melodic expressions don’t live for some time, could compose such colorful album that feels completely casual.
Thank you for the lovely phrasing :) Truly, “Melting Clocks” is a unique journey, unsimilar to anything I’ve done before with O.Land or others. It mixes so many styles and genres that I met on my way, as a musician. And I gave expressions to them all, everything that makes me the vibrant artist that I became to be, that annoying guitar-addict! Ha ha. Although it is a concept album on our routine, and everyone can find himself in it, it is really a personal journey into myself.
I’ve noticed that one of the guests on “Melting Clocks” was your father (I hope that I’m not mistaken with that – if so, I apologize). Have you ever done any other musical collaborations with any members of your family? And do you plan to do so anytime in the future? Something like family album maybe? :)
It’s true! I am used to collaborate with family members of mine. in fact, in O.Land alone, we’ve included throughout the years singing and playing from my father David Sassi, my sister Hadas (who sings in all 90’s releases), my uncle Avi on the Oud, my grandfather and other uncles as choir tape recordings, and even my grandmother! Ha ha. So my dad is a great inspiration and natural choice, when it came to pick talented guests to “Melting Clocks”, joining a respectful credit with artists such as Marty Friedman, Marina Maximilian, Roy Zu-arets and many more.
I have to confess that I’ve always seen Orphaned Land’s music – and your solo work on “Melting Clocks” as well – as something optimistic with a lot of positives vibes within despite sometimes very serious or sad meaning of it. However, there are many bands with absolutely opposite aim – to make music as dark as possible and to depress people. What do you think about this misanthropic or purely aggressive music?
It’s funny that you felt it! It’s true, exactly who I am – a very happy and positive person, but with a deep soul that knew some sad as hell moments in my life, and it is my natural composition to go for sad tunes in happy content. That’s what I “specialize”, in a way. And as main composer in O.Land, as well as sole composer on my releases, it can be felt…
I guess that Orphaned Land will still be your main priority in the future but… do you think there might be any more solo albums? Should we expect anything new from you alone in the foreseeable future? Maybe some collaboration with Dave Lombardo as he spoke of a possibility of making such thing happen in some interview?
You bet! In fact, I just began working on my next Solo release these days. I can say for now that it’s a diverse and full of surprises album, it is a concept album with very rich layers. And it will feature some amazing guest musicians from around the world. I can’t wait to record it! Arggg… now it’s stuck in my head for months till it’s birth :) Stay tuned for a mid-2014 release, or even sooner ;-)
When speaking about Dave Lombardo, the two of you participated on a show called Thrash Meets Oriental in May. Whose idea was it and what was it all about? I can’t really imagine what’s happening on the stage of such event. Did you play some Slayer stuff? Or your solo music? Or was it a pure jamming session? What is it like to play with such titan like Dave?
Well, Dave is a cool guy and a none believable drummer. We both find many similarities – we both are in bands that are quite established (needless to say, I don’t compare the amazing work of Slayer to O.Land, but still, 22 years of hard work..), and still we both are the only ones in our bands that do solo projects and express our musicality in more than one way. He does Fantomas with Mike Patton, Philm etc, so I really adore his approach to open minded and full-flowing musicality. we did a special jam that incorporated my Bouzoukitara and oriental rock along with his crazy unreal drumming, followed by my truly so talented band members from my solo group, Or Lubianiker on Bass guitar, and Roei Fridman on percussion. we hope to make something bigger in the future, maybe, we’ll see. We’re both VERY busy ha ha!
Playing with Dave Lombardo wasn’t your only collaboration with well-known musicians. In October 2012 you embarked on the Guitar Universe Tour together with Marty Friedman and Stéphan Forté. From what I found on the internet, this tour was something like a smaller G3 and it should bound together music of various cultural backgrounds. How did it work together? And how can such experience influence one’s creativity? Do you think that events like this will have some impact on the music you’re going to write in the future?
Guitar Universe is exactly that – it’s sort of a G3-like experience, with exotic guitar styles from around the world. the collaboration in the 1st tour with Stephan was great, and we look to try more tours like that in the future. next time maybe with more open jam and mutual songs (as we did occasionally on the tour).
I have the very last question for you which is a little break from music at the end. Are you interested also in other forms of art? I mean… are there any authors, filmmakers, painters etc. whose works your really like? Thank you very much for your time and for your answers!
I love nature. Life is art for me. I look at butterflies and I’m amazed how they become so colorful from their initial boring phase of caterpillars. They fulfill their colorful dreams. If people were only more like that, we’d have a more healthy and happy humanity.
Střední východ rozhodně není pro rockovou a metalovou hudbu zemí zaslíbenou, nicméně i tak odtud zejména poslední dobou pochází přinejmenším zajímavá jména. Regionální kapely by to ale asi měly o pořádný kus těžší, kdyby jim za posledních více než dvacet let neprošlapali cestičku na západní trh izraelští Orphaned Land. No a právě zakládající člen Orphaned Land, multiinstrumentalista a velmi aktivní hudebník Yossi Sassi, nám zopdpověděl několik všetečných otázek, které jsme pro něj přichystali. Nehovořilo se jen o samotných Orphaned Land, ale řeč přišla také na Yossiho sólové album, jeho spolupráci s několika významnými hudebníky, osobní historii a budoucnost a další zajímavá témata…
Ahoj! Začněme několika otázkami ohledně Orphaned Land… Loni kapelu po dvaceti letech opustil zakládající člen Matti Svatizky. Není nezvyklé, že když spolu dva kytaristé hrají dlouho, vybudují si mezi sebou jistý šestý smysl, který jim pomáhá předvídat, co udělá ten druhý, jak při skládání nového materiálu, tak při hraní naživo. Fungovalo to mezi tebou a Mattim podobně? A jak to funguje s novým kytaristou Orphaned Land, Chenem Balbusem? Nebylo složité si na Chena zvyknout, když jsi byl – jak předpokládám – uvyklý na Mattiho styl hraní? Musel jsi kvůli novému parťákovi něco měnit na vlastní stylu hraní? Nebo šlo všechno snadno a na Chena sis zvykl hned?
Jistěže jsme si za dvacet let společného hraní s Mattim vybudovali jakýsi “šestý smysl” a velké vzájemné porozumění ve smyslu zvuku a jistého důrazu během hraní. Hodně věřím na dlouhodobost věcí, obzvlášť v kapelách, kde hráči jenom nedrží nástroje, ale po letech tvoří jedinečný vzorec, který je originální a těžko se napodobuje. Chen je opravdu dobrý hráč, je to můj student, ale pořád je to jiné. Ne k lepšímu nebo k horšímu, zkrátka ne stejné. Mattiho hra mi občas chybí, měl svůj vlastní zvuk. Chenův zvuk je podobný tomu mému, tak trochu napodobuje to, co už jsme vytvořili. Není to špatně, je to jen jiné. Každopádně já koukám do budoucnosti, takže jsme stále dobří přátelé, ale pohnuli jsme se pohnuli dál, bohužel.
Mezi alby “El Norra Alila” z roku 1996 a “Mabool” z roku 2004 uplynulo osm let zdánlivé neaktivity Orphaned Land. Přiznám se, že neznám důvody téhle neaktivity… mohl bys prosím povědět, co bylo důvodem takové pauzy a co jste v té době dělali? Kdy a jak se zase Orphaned Land sešli a začali vytvářet “Mabool”? Jak dlouho jeho vznik vlastně trval?
Orphaned Land byla devadesátých letech dost odlišná kapela než po roce 2000. Tehdy jsme byli teenageři a já osobně jsem měl rozjetých hodně věcí, nejen co se týče hudby. Ta pauza vznikla proto, že si lidi potřebovali vyzkoušet jiné věci; někdo cestoval, někdo objevil boha, já se stal otcem… a od té doby, co jsme se vrátili, jsme neustále na vzestupu. Doufám, že to bude pokračovat i do budoucna, jako zakladatel a hlavní skladatel/aranžér kapely ji chci vidět růst.
Na příští rok připadá desáté výročí vašeho alba “Mabool”, se kterým jste prorazili. Plánujete na oslavu tohoto výročí něco speciálního? V poslední době řada kapel hraje svá alba živě v celé jejich délce. “Mabool” je velmi dlouhé album ale nezvažujete i tak možnost, že byste vyrazili na speciální tour, kde byste přehráli “Mabool” od začátku do konce?
Ano :) Ohledně výročí “Mabool” máme speciální plány a brzy o nich budeme informovat.
“Mabool” a “ORwarriOR” jsou koncepční, velmi výpravné a epické desky. Proti tomu je “All Is One” o dost kratší, skladby jsou většinou založené na klasickém sloka-refrén schématu a celé album je obecně mnohem přístupnější. Týkal se záměr udělat to jinak jen tohoto alba, nebo jste opustili původní epickou/progresivní/výpravnou tvář Orphaned Land nadobro?
Vždycky dělám to, co cítím, že je v tu dobu nejlepší jak pro mě osobně jako pro skladatele a multiinstrumentalistu, tak pro kapelu, jíž jsem členem. Na “Mabool” a “ORwarriOR” jsem miloval ten důraz na koncepty a hráčsky jsme to dovedli do extrému. Pro “ORwarriOR” jsem složil a naaranžoval některé věci, na které bych deset let nazpět vůbec nebyl s to pomyslet. A teď na “All Is One” padlo rozhodnutí udělat přístupnější, v některých ohledech jednoduché album. Samozřejmě, po “Melting Clocks” (můj sólový debut) a produkování jiných rockových/popových umělců bylo snadné složit “jednodušší” album, ale stejně mi občas chybí ty staré koncepční náměty. Má to námět, ale je to jednoduché. Takže ano, jsem spokojený s výsledkem, ale nemohu tvrdit, že je to naše nejlepší dílo. Protentokrát jsme uspěli v tom, že jsme udělali doposud “nejlépe znějící” album.
Jakou cestou myslíš, že se Orphaned Land uberou po hudební výpravě, která začala u doom/death metalu, prošla přes rozmáchlou epičnost a progresi a skončila u symfonična, sborů a přístupnější hudby? Vím, že je na takové otázky ještě brzo, ale stejně, máte nějaké nezmapované oblasti, které byste chtěli prozkoumat, nebo dokonce víš, jak by mělo další album znít?
Vždycky koukám dopředu, přítomnost rychle mizí a já se posouvám do budoucnosti. Tím nechci říct, že nejsem nostalgik. Miluju “old school” metal a staré desky, vlastní i cizí. Když ale přijde na vytváření něčeho nového, jdu za horizont. Věnuji spoustu času průzkumům nových zvuků, nových nástrojů, nových způsobů, jak hrát na 17 (!) typů běžných nástrojů a 30 kytar, které mám doma. Nemůžu říct, co přijde příště, ale uslyšíte to v roce 2014 na mém dalším sólovém albu :-)
Teď bych se rád zeptal na tvoje hudební začátky, pokud to nevadí… Není tajemství, že pocházíš z muzikantské rodiny, takže není žádné překvapení, že jsi na svůj první hudební nástroj začal hrát v nízkém věku. Chtěl bych se zeptat, jestli tě někdo z příbuzných vedl k hraní nebo jestli jsi objevil svou hudební vášeň sám.
Můj otec, David, mi pomáhal tvarovat velkou část ducha Orphaned Land počínaje “Norra El Norra” přes intro k “Sahara” k řadě dalších skladeb. Pochází z rodiny s deseti bratry a sestrami, kteří všichni hrají na nějaký nástroj, zpívají, nebo obojí. Můj děda (Yossef Sassi, odpočívej v pokoji, zemřel v 94 letech) hrál na Oud a zpíval tradiční náboženské písně. V sedmi letech jsem se začal učit na flétnu a později zpíval ve školním sboru, ale můj zájem o hudbu vzrostl až ve 14 letech, kdy jsem na návštěvě u strýce přišel do styku s kytarou. Půjčil jsem si od něj kytaru s nylonovými strunami, navštívil několik lekcí místních učitelů kytary ale nakonec jsem se rozhodl učit se sám a roky jsem cvičil 8 až 10 hodin denně. Můžete tedy říct, že jsem mix genů a odkazu mé hudebnické rodiny s vlastní cestou, která přišla ve správný čas. Později, když mi bylo 17, jsem odešel ze střední školy abych se mohl soustředit na svou kapelu Orphaned Land, a začal míchat elementy středního východu s metalovou hudbou, o čemž nikdo z mých příbuzných (a tou dobou ani nikdo jiný) ani vzdáleně nepřemýšlel, takže je to mix obojího – mě samého a mé rodiny, východu a západu, akustiky a elektriky. A s kreativitou a inovativností, které vždy zvídavému muzikantovi ukazují cestu! Ha ha :)
Tahle otázka je možná trochu klišé, ale stejně bych se na ni rád zeptal, protože mám tenhle druh otázek rád… pamatuješ si kdy a kde se odehrálo tvoje vůbec první veřejné vystoupení? A jaké to bylo?
Profesionální vystoupení nebo jakékoli veřejné obecenstvo? Ha ha! Poprvé to bylo, když mi byly asi 4 roky a myslím, že jsem tehdy vyprávěl sprosté vtipy :) Ale vážně, první skutečný koncert byl s klukama z Orphaned Land v raných devadesátých letech, když jsme se ještě jmenovali Ressurection. Tehdy v kapele ještě nebyl Matti. Byl to vážně metal, hráli jsme cover Bolt Thrower. Tehdy to byly srandovní časy.
Jak vypadal tvůj první kontakt s rockovou muzikou? Kdy sis uvědomil, že metal nebo rock je to, co chceš dělat?
Když jsem se dostal je své první kytaře, krátce před tím, než mi bylo 14, už jsem poslouchal Iron Maiden, G’n’R, Metallicu atd., takže přirozeně, dokonce i když jsem jako dítě vyrostl na tradiční akustické orientální hudbě, jsem se k tomu dostal jako metalový teenager. Tahle fúze mého dospívajícího ducha a tradičního akusticky folkového dětství spustila to, co se později stalo průkopnictvím orientálního rocku (jako sólový umělec) a metalu (s Orphaned Land).
Jaké to bylo zakládat v devadesátých letech v Izraeli metalovou kapelu? Tenhle žánr je v regionu pořád dost vzácný (alespoň v porovnání s Evropou nebo Severní Amerikou) a bez Orphaned Land na scéně by to bylo určitě ještě horší, takže si jako obyvatel střední Evropy moc nedovedu představit okolnosti takového činu v roce 1991. Můžeš nám nějak popsat, jak si pamatuješ první roky Orphaned Land?
Bylo to mnohem těžší než dnes, byl to všechno underground v temných klubech a s malým počtem přívrženců. Ačkoliv ani dnes není metal v rádiu a televizi plnohodnotně vnímaný žánr, kulturní prostředí je mnohem otevřenější než dřív. V poslední době jsme s Orphaned Land v Izraeli odehráli několik televizních vystoupení, něco, co jsme si na začátku 90. let nedovedli představit, že se nám podaří. Takže se to postupem času vyvíjí a zlepšuje.
Jak už jsme dříve zmínili, Izrael není pro metal typickou zemí, což bylo ještě výraznější v dobách, kdy svět nebyl tak globalizovaný, kdy vznikli Orphaned Land. Metalová kapela z Izraele musela být v devadesátých letech něčím dost neobvyklým a exotickým. Troufám si tvrdit, že většina metalových fanoušků té doby nebyla moc tolerantní a otevřená (a někteří bohužel stále nejsou)… setkal ses ty nebo kdokoli jiný z Orphaned Land s nějakým negativním přístupem kvůli vašemu původu?
Naštěstí se většinou setkáváme s pozitivní odezvou. Jasně, jednou jsme na našem tourbusu našli nacistické symboly, a ano, lidé online nebo na Facebooku píší, že bychom měli zmizet z povrchu Země, ale to je názor několika jedinců, většina jsou mírumilovní a hudbu milující lidé.
Po letech hraní na různé kytary a původní nástroje jsi představil bouzoukitaru – unikátní nástroj, který kombinuje elektrickou kytaru a akustické buzuki řeckého původu. Kdy sis poprvé uvědomi, že bys něco takového mohl využít? A jaké další benefity krom rychlého přechodu mezi dvěma odlišnými zvuky bouzoukitara muzikantovi nabízí?
Všechno to začalo potřebou. Při mém nahrávání v roce 2011 a pak na prvních koncertech k “Melting Clocks” jsem vážně potřeboval efektivní způsob, jak prohazovat moje tradiční buzuki (druh mandolíny z oblasti Středomoří) s elektrickou kytarou. Poté, co jsem vyzkoušel několik neúspěšných kombinací, jsem zašel za výrobcem kytar s plány na spojení těch dvou nástrojů a on mi řekl, že by to nefungovalo! Tak jsem zašel za dalším výrobcem kytar, který má velké zkušenosti s renovací klavírů a otevřenější přístup ke kytarám, a na Měsíci jsme přistáli společně :) Dnes držím v rukou zatím jedinou bouzoukitaru na světě jako ztělesnění mé hudební cesty – východ a západ, akustika a elektrika, tradice a budoucnost. Odehrál jsem s ní skoro 100 vystoupení v desítkách zemí, je to vážně skvělá kytara a nahrál jsem s ní jak “All Is One”, tak další věci. Můj příběh s tímhle nástrojem je rovněž k nalezení v tomhle krátkém povídání o kreativitě a inovacích:
Dlouhou dobu používáš kytary PRS. Proč jsi požádal izraelského výrobce kytar Benjamina Millara, aby ti bouzoukitaru vyrobil? Spolupracovali nějak PRS na její výrobě? A jakou roli jsi v tom hrál ty, když nepočítáme původní nápad?
Zbožňuji PRS, vyrábějí úžasné nástroje a od roku 2005 byli skutečně mým číslem 1 na všechno – od čistého zvuku po sóla. Pořád jsou ale mainstreamovou společností a nemohou vyplnit každý bláznivý požadavek každého svého zákazníka, a hej, já jsem pěkně pošahanej středomořec :) Ha ha. Takže to respektuji, ale musím následovat svoje potřeby a svoje sny. Sním o tom, takže vím, že to dokážu postavit; doufal jsem, že s PRS, ale pochopil jsem, že to je na poprvé možné jen za pomoci menší dílny. Teď už to případně můžeme posunout do širšího měřítka.
Jsi známý především jako hráč na kytaru a řadu dalších strunných nástrojů. Hraješ nicméně na nějaké nestrunné nástroje? Pokud vím, pro alba Orphaned Land jsi nahrál nějaké klavírní party nebo klávesy na “Melting Clocks”… jsou ještě nějaké další nestrunné nástroje? Našel jsem informaci, že vůbec první nástroj, na který jsi hrál, byla flétna. Umíš na ni pořád hrát? Každopádně, na kolik nástrojů umíš v současnosti hrát? Ptám se, protože seznam nástrojů, kterými jsi přispěl na každé album Orphaned Land je pěkně dlouhý…
No, ony (ty nástroje) přicházejí ke mně, ne já k nim, ha ha :) Ale jo, vážně, miluju zkoušet a hrát na každý nástroj, který mě láká. Takže čas od času občas skončím u hraní na piáno nebo klávesy, stejně jako u různých fléten a dokonce i neinstrumentálních věcí, jako jsou různé divné zpěvy a průzkum mého vokálního rozsahu. Ale nejvíc lásky chovám ke strunným kamarádům… sakra, od oud k buzuki, saz, chrrango nebo dokonce ukulele, zkrátka miluju ten pocit struny nad kusem dřeva… dýchá to, je to živé. Jsem na tom závislý!
Jak jsi mnohokrát prohlásil, jeden z největších hudebních vlivů na tebe měl pan Joe Satriani. A před pár týdny ses s ním konečně setkal osobně na jeho show v Lokti v České republice. Předpokládám, že se Joe nesetkává jen tak s každým, kdo by o to stál, tak jak jsi ho přesvědčil, aby udělal výjimku (smích)? Jak jste to setkání strávili? O čem jste mluvili? Byl to obyčejný pokec nebo jste se dohodli na případné budoucí spolupráci?
Ó ano, Satriani je rozhodně důležitým vlivem na mojí kytarovou hru. A setkat se s ním byl můj sen odjakživa. Samozřejmě, přátelím se a jsem v kontaktu s mnoha skvělými kytaristy, ale na setkání s ním jsem čekal do té doby, kdy budu připravený, což trvalo nějakých 23 let, ha ha! Trvalo to dlouho (asi 30 minut) a bylo to kouzelné. Mluvili jsme, dokonce jsme si trochu zahráli, zamiloval si bouzoukitaru a vyzkoušel si ji a já vážně doufám, že se nám podaří něco udělat společně. To by byl velký sen, který by se stal realitou. Pracuju na tom :)
Jako Čech nemám jinou možnost, než se zeptat – co tě přimělo vybrat si pro své setkání s Joem právě Českou republiku? Hádám, že ses zdržel déle, než při běžné zastávce na turné, tak jak sis užil pobyt?
Miluju Českou republiku! Je to krásná země a já vážně nesnáším, že lidi znají jenom Prahu – co takhle Český Krumlov? A Kutná Hora (kostnice)? Nebo třeba, pro ne až takové milovníky renesance, Karlovy Vary? Máte skvělou zemi a já zbožňuju místní lidi. Tak krásní uvnitř i navenek :) A koncert v Lokti, to bylo něco ne z tohohle světa (což se k Satrianimu koncertu hodí! He he).
Za svojí kariéru jsi odehrál spoustu koncertů, ale jsou tu nějaké výjimečné, které si stále vybavuješ jako jedinečnou zkušenost? Něco jako nejlepší koncerty, které jsi zatím odehrál, nebo takové, které by sis chtěl zapamatovat navždy. Nedivil bych se, kdybys uvedl výroční koncert Orphaned Land v Tel-Avivu, kde se natáčelo DVD “The Road to OR-Shalem”. Byla to právě taková památná událost? A jsou nějaké další koncerty, které považuješ za jedinečné a neopakovatelné, a proč? A na druhou stranu, jsou nějaké koncerty, na které bys rád zapomenul, a proč?
Pravda, odehrál jsem stovky koncertů a festivalů po celém světě, ale stejně mě nejvíc dostávají malá a intimní vystoupení. Řekl bych, že jedním z top momentů mojí kariéry bylo předskakovat Metallice a pak také moje Guitar Universe Tour s mým dobrým kamarádem a bývalým kytaristou Megadeth, Martym Friedmanem. Guitar Universe Tour je Martyho a moje iniciativa turné ve stylu G3 s kytaristy z celého světa, kteří interpretují kytaru po svém, ale s exotickým akcentem (středovýchodní, japonský atd.).
Hraní jak na festivalech pod širým nebem, tak v klubech, má nepochybně svá pro a proti, ale který z typů vystoupení je ti bližší? Dáváš přednost hraní v klubech jen pro lidi, kteří se přišli podívat na Orphaned Land, nebo na velkých festivalech před spoustou lidí, z nichž někteří se ani nezajímají o tvou muziku a jen procházejí okolo nebo čekají na jinou kapelu?
Pravda, jsem zvyklý hrát okolo 80 koncertů ročně v mnoha zemích a open air festivaly mají zvláštní kouzlo. Nevím, je to něco ve vzduchu, ten větřík na tváři… Možná by měli nacpat spousty fanoušků do malých klubu :) Ha ha! Ale vážně, někdy jenom toužím po 50 lidech a akustickém setu. To mi působí větší vzrušení než 120 000 lidí.
Loni jsi vydal svoje první sólové album “Melting Clocks”, které je po hudební stránce relativně odlišné od všeho, co kdy vyprodukovali Orphaned Land. Bylo tvým záměrem vyjádřit skrz toto album různé nápady a vlivy, které by neseděli do hudby Orphaned Land? Jak dlouho jsi střádal nápady a psal muziku?
Na “Melting Clocks” a proces jeho vzniku jsem velmi hrdý. Skutečně jsem se přímo snažil NEnahrát Orphaned Land č. 2, je pro mě tak snadné udělat to samé, co jsem dělal po tři dekády. Místo toho jsem se pohnul k novým horizontům, které by obsáhly můj zvukový rukopis a nitro mojí duše, ale v podobě nové rockové cesty, snažíc se při tom předefinovat to, o čem možná přemýšlíte jako o orientálním rocku. A spojením mnoha kultur a nástrojů do poloinstrumentálního koncepčního alba se mi podařilo podniknout cestu, která k mé spokojenosti oslovila mnoho lidí. Album bylo loni v březnu čtenáři magazínu Rock Hard zvoleno jako “Top newcomer of 2012” [nejlepší debut roku 2012 – pozn. redakce], což je skutečnost, která mě hodně překvapila a ze které jsem šťastný :)
Na “Melting Clocks” jsi zkombinoval mnoho odlišných hudebních přístupů, stylů a melodií, které jsou typické pro rozličné etnické a kulturní jednotky po celém světě. Jsi k těm typickým melodiím nějak osobně vázán, takže z tvé mysli mohly vzejít přirozeně a plynule, nebo jsou dílem řady hostujících umělců, kteří se na “Melting Clocks” podíleli? Ptám se proto, že si nedovedu představit, že by někdo, v kom příslušné melodické výrazivo nějakou dobu nežije, dovedl složit tak barvité album, které přitom zní naprosto nenuceně.
Díky za tak půvabné vyjadřování :) Popravdě, “Melting Clocks” je unikátní cesta nepodobná ničemu, co jsem udělal s Orphaned Land nebo dalšími. Míchá spoustu stylů a žánrů, se kterými jsem se jako muzikant potkal na cestách. A já jim všem dal výraz, všemu, co mě dělá umělcem plným života, kterým jsem se stal; tím otravným kytarovým závislákem! Ha ha. Ačkoli je to koncepční album o naší rutině a každý se v něm může najít, je to opravdu osobní výprava do mého nitra.
Všiml jsem si, že jedním z hostů na “Melting Clocks” je tvůj otec (doufám, že se nepletu – pokud ano, tak se omlouvám). Podnikl jsi někdy nějakou další hudební spolupráci některými členy své rodiny? A chystáš se tak učinit někdy v budoucnu? Třeba něco jako rodinné album? :)
Je to tak! Jsem zvyklý spolupracovat s členy mé rodiny. Popravdě, jen v samotných Orphaned Land jsme v průběhu let využili zpěv a hraní mého otce Davida Sassiho, mé sestry Hadas (která zpívá na všech nahrávkách z 90. let), mého strýce Aviho s oud, mého dědu a ostatní strýce pro nahrávání sborů a dokonce i mou babičku! Ha ha. Takže můj táta je velkou inspirací a přirozenou volbou, když dojde na výběr talentovaných hostů pro “Melting Clocks”, a připojuje se tak k respektované sestavě s umělci jako Marty Friedman, Marina Maximillian, Roy Zu-arets a řadou dalších.
Musím se přiznat, že jsem hudbu Orphaned Land – a tvou sólovou práci na “Melting Clocks” zrovna tak – jako něco optimistického se spoustou pozitivních vln, navzdory jejímu občas dost vážnému a smutnému významu. Nicméně existuje mnoho kapel s úplně opačným záměrem – dělat hudbu co možná nejtemnější a deprimovat lidi. Co si myslíš o takové misantropické nebo čistě agresivní hudbě?
Je zábavné, že to cítíš! Je to tak, přesně kdo jsem já – hodně šťastná a pozitivní osoba s hlubokou duší, která pamatuje některé zatraceně smutné momenty v mém životě, a je to moje přirozená úloha dávat smutné melodie do veselého obsahu. Svým způsobem se na to specializuji. A když jsem hlavním skladatelem v Orphaned Land a také jediným skladatelem mých sólovek, tak to může být znát…
Počítám, že Orphaned Land budou do budoucna stále tvojí prirotou, ale… myslíš, že by mohla vzniknout nějaká další sólová alba? Měli bychom v dohledné budoucnosti od tebe samotného očekávat něco nového? Možná nějaká spolupráce s Davem Lombardem, když o takové možnosti mluvil v jednom rozhovoru?
To se vsaď! Ve skutečnosti jsem v těchto dnech zrovna začal pracovat na nové sólovce. Zatím můžu říct, že to bude hodně pestré album plné překvapení; je to koncepční album s velice bohatými vrstvami. A představí se na něm někteří úžasní hosté z celého světa. Nemůžu se dočkat, až ho nahraju! Arggg… teď to bude na měsíce zaseknuté v mé hlavě až do svého narození :) Čekejte vydaní v polovině roku 2014 nebo dokonce dřív ;-)
Když mluvíme o Davovi Lombardovi, vy dva jste se v květnu zúčastnili show nazvané Thrash Meets Oriental. Čí to byl nápad a o co vlastně šlo? Nedovedu si moc představit, co se během takové události děje na pódiu. Hráli jste něco od Slayer? Nebo tvojí vlastní muziku? Nebo to bylo čistokrevné jammování? Jaké to je zahrát si s takovým titánem, jako je Dave?
No, Dave je pohodář a neuvěřitelný bubeník. Našli jsme mnoho vzájemných podobností – oba jsme v dost zavedených kapelách (nemusím dodávat, že nesrovnávám úžasnou práci Slayer s Orphaned Land, ale pořád je tu 22 let tvrdé práce…) a z našich kapel jsme to pořád my jediní, kdo se angažuje v sólo projektech a vyjadřuje svou muzikalitu více než jediným způsobem. On dělá Fantomas s Mikem Patonem, Philm atd., takže vážně zbožňuju jeho přístup k svobodomyslné a plně plynoucí muzikalitě. Dali jsme si speciální jam, který zahrnul mou bouzoukitaru a orientální rock spolu s jeho šíleným, neuvěřitelným bubnováním, a doprovodili nás opravdu talentovaní spoluhráči z mé sólové kapely, Or Lubianiker na baskytaru a Roei Fridman na perkuse. Doufáme, že se nám v budoucnu podaří udělat něco většího, možná, uvidíme. Oba jsme VELMI zaneprázdnění, ha ha!
Hraní s Davem Lombardem nebyla tvá jediná spolupráce se známými hudbeníky. V říjnu 2012 jsi spolu s Martym Friedmanem a Stéphanem Fortém vyrazil na Guitar Universe Tour. Podle toho, co jsem našel na internetu, bylo tohle turné něco jako menší G3 a mělo spojit dohromady hudbu různých kulturních pozadí. Jak to společně fungovalo? A jak může taková zkušenost jednoho ovlivnit co do kreativity? Myslíš že podobné události budou mít nějaký dopad na muziku, kterou napíšeš v budoucnosti?
Guitar Universe, to je přesně ono – něco ve stylu G3 s exotickými kytarovými styly z celého světa. Spolupráce na prvním turné se Stéphanem byla skvělá a v budoucnu chceme zkusit víc takových turné. Příště možná s více otevřeným jamováním a společnými skladbami (což jsme občas dělali i na tomhle turné).
Mám pro tebe poslední otázku, se kterou se nakonec trochu vzdálíme od muziky. Zajímáš se i o jiné formy umění? Tím myslím… máš nějaké oblíbené spisovatele, filmaře, malíře atd., jejichž tvorbu máš rád? Díky moc za tvůj čas a za odpovědi!
Miluju přírodu. Život je pro mě umění. Koukám na motýly a jsem ohromen, jak barevnými se stanou ze své původní nudné fáze housenky. Naplňují si své barevné sny. Kdyby byli lidé víc jako oni, lidstvo by bylo zdravější a šťastnější.
Země: Finsko Žánr: folk / symphonic metal Datum vydání: 23.8.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. For Your Own Good
02. Ten More Miles
03. Piece by Piece
04. Into the Free
05. Run Bhang-Eater, Run!
06. Greek Fire
07. The Days Passed
08. No Good Story Ever Starts with Drinking Tea
09. We Ride Together
Když Turisas letos na začátku roku oznámili čtvrté, téměř eponymní album, hádám, že jsem nebyl sám, kdo si mírně řečeno zaklepal na čelo s otázkou, co to ti Finové vymýšlí a jestli to čistě náhodou není pracovní verze alba. Přiznám se, že předchozí desku “Stand Up and Fight” jsem slyšel asi dvakrát, neb jsem jí po předchozích velice dobře poslouchatelných albech ani zdaleka nepřišel na chuť. Z toho důvodu pro mě bylo nové album Turisas tak trochu sázka do loterie. A jak se poměrně brzy ukázalo, vsadit si na “Turisas2013” by nemělo daleko od vsázení na ruskou ruletu s pěti kulkami v bubínku revolveru…
Už od počátku se zdá být jasné, na jakou notu se bude hrát tentokráte. Výrazivo působí lehce, rockově, snad i trochu svěže, ale v první řadě až příliš jednoduše a občas bych se nebál tvrdit, že až prázdně. Velkolepá rozmáchlost, kterou jsem před pár lety kapele zobal z ruky, je ta tam a zbylo z ní opravdu jen a pouze torzo v podobě nápěvů a sborových refrénů. Ty kapela umí pořád docela dobře, mnohdy jde o velmi dobré momenty, ačkoliv po třech albech už místy také působí taky trochu okoukaně. Jen příznivci typického folkového výraziva ostrouhají zdaleka nejvíce, protože housle, pokud už jsou, tak hrajou, jako by nebyly, a jsou utopené kdesi za vším ostatním, především za klávesami. I tak se tu ale pořád bavíme o materiálu, který je schopen fungovat, uhánět směle kupředu a sem tam dokonce bavit. Tedy, když počítám první tři skladby, kde každá má alespoň něco do sebe, ať už je to “For Your Own Good” s příjemnou klavírní melodií, příjemně ubíhající klipovka “Ten More Miles” nebo “Piece by Piece”, která je silná hlavně v závěrečném sborovém zpěvu. Pořád se dá najít něco, co je na skladbě dobře a proč ji nevyhodím z okna po prvním poslechu. Jenže po třetí skladbě je za tímhle vším tlustá čára a co se zdálo být jasné, je najednou docela jinak.
Od čtvrté písně až do konce jsem až na jednu výjimku seděl, poslouchal a nestačil se divit, co mi to vlastně Turisas servírují. Protože takovou sbírku špatných nápadů jsem už dlouho nezažil. Naprosto nezábavnou “Into the Free” vyzdobenou naprosto příšernou osmdesátkovou vyřvávačkou následuje “Run Bhang-Eater, Run!”, která zpočátku vypadá jako vykrádačka “In the Court of Jarisleif” z “The Varangian Way”, rozjede se ovšem naprosto jiným směrem a zhruba v polovině přijde se saxofonovou melodií prokládanou ženským vzdycháním. Ne, opravdu nechápu, co to tam dělá, obzvlášť když závěr písně není úplně marný. Nevalný dojem trochu narovnává ostřejší “Greek Fire” s povedeným refrénem, zbytek alba už je ale přinejlepším průměr, který dává na odiv velmi chatrnou skladatelskou stránku. Zejména pak “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” je naprosto primitivní alkoholovou vyřvávačkou, která nejenže si spletla album s alkoholovým výběrem od Korpiklaani, ale navrch ji przní zrychlený refrén “The March of the Varangian Guard” z minulé desky ve stylu Alvin and the Chipmunks. Závěr alba trochu zachraňuje filmová “We Ride Together”, která je především v závěru docela slušná jízda, ačkoliv jsem v ní taky zaslechl kde co od soundtracku klasické westernovky až po znělku Simpsonových.
Mathiasu Nygårdovi to sice zpívá pořád dobře a jeho čistý zpěv je jedna z věcí, která mě na albu hodně baví, nejen díky tomu, že se nebojí přecházet mezi čistým zpěvem i velmi slušným growlem, ale sedne mi i jeho barva hlasu. To se ale ovšem nedá říct o zbytku nástrojů, které by zasloužily propracovat. Nevadí mi, že kapela znatelně ubrala plyn, protože kdyby navrch přisadila nápaditou práci kytary a obecně nějak podpořila rockovější vyznění, myslím, že by to mohla být velmi dobrá deska, tím spíš, že album má pěkných čtyřicet minut, a když nic jiného, velmi slušně ubíhá kupředu. Tady se ale pánové zasekli někde na půl cesty – což by se taky nejspíš dalo nějak překousnout nebýt skladeb zabitých bez pardonu blbými nápady, nad nimiž vám prostě zůstane rozum stát. A když k tomu připočtu už zmiňovanou skladatelskou vyšumělost a unavenost, kterou z použitého výraziva cítím, je myslím jasné, že hodnocení “Turisas2013” si kapela za rámeček asi nedá. Tohle album prostě Turisas nesežeru, ani kdybych neměl celý měsíc co do huby a do výplaty zbývalo ještě déle.
Další názory:
Nevěřil bych, že to budu zrovna já, kdo se bude zastávat Turisas, ale rozhodně to nevidím až tak černě jako kolegové Atreides a Skvrn a upřímně řečeno, známky jako 4 nebo dokonce 3,5 mi pro desku jako “Turisas2013” přijdou trochu přehnané… jasně, pořád je to vlastně taková kravinka, ale na skoro průserové hodnocení to fakt není. Turisas byli svého času (na úplném začátku své cesty) kapelou, které jsem vlastně docela fandil, sice to byl trochu kýč, ale relativně příjemný. Postupem času se mi ovšem Finové trochu zajedli, na čemž se jistě podepsal i fakt, že minulé “Stand Up and Fight” mi hodně nesedlo a až na dvě písničky (“Take the Day!”, “Stand Up and Fight”) mě krutě nebavilo. Nebylo tedy divu, že jestli jsem od “Turisas2013” něco čekal, tak to byla spíš cesta s kvalitou ještě níže, ale ve výsledku to album není vůbec neposlouchatelné. Jasně, některé songy jsou lepší a některé se moc nepovedly, ale když pominu fakt debilní “No Good Story Ever Starts with Driking Tea”, jež je doopravdy špatná, tak se tu nenachází písnička, která by mě vyloženě obtěžovala. Ano, některé kusy jsou sice méně záživné jako třeba “Into the Free”, avšak ty slušnější věci převažují, některé jsou dokonce povedené, viz například hned úvodní “For Your Own Good”, “Greek Fire” nebo “The Days Passed”. Asi jsem taky jediný, koho nesere odrhovačka “Run Bhang-Eater, Run!”, která je trošku natvrdlá, ale ne natolik, aby z toho člověk musel zvracet, poslechnout se dá bez problému. Upřímně, čekal jsem od “Turisas2013” sračku, ale dostal jsem jsem vlastně docela pohodovou desku, proti níž nic nemám. H.
Jak tak čtu kolegovu recenzi, nemůžu si pomoct, ale většinou s ním souhlasím. Za dobré považuji stejné skladby jako on, nesedí mi ty samé co jemu, ani výkonu Mathiase Nygårda nemám co vytknout, bla bla bla, už jste to vlastně jednou četli. Přesto ale musím hodnotit značně odlišně, protože ačkoli jsou některé skladby skutečně trochu tupé, nepřijde mi to zdaleka tak strašné, jak se tvrdí o pár odstavců výš. Popravdě je to proti očekáváním, se kterými jsem k “Turisas2013” přistupoval, vlastně ještě dost dobré. Z prvních dvou skladeb se po úvodním šoku vyklubal dost příjemný materiál a hodně potěšila dvojice “Piece by Piece” a “Greek Fire”, protože jde na poměry Turisas o nečekaně ostré a seriózní věci, čímž příjemně kontrastují s těmi pompézními zpívánkami, které na poslední desce sice fungovaly dobře, ale zdaleka ne vždy. S tím souvisí i to, že mi “Turisas2013” obecně přijde trochu dospělejší a dokonce i vyrovnanější než jeho předchůdce “Stand Up and Fight”, a ačkoli se znatelný odklon od typického soundu kapely zprvu zdál být pokusem Turisas o likvidaci vlastního renomé, nakonec to docela dává smysl. Mám totiž takové tušení, že další symfonický battle metal by už prostě nefungoval. Ano, “Run Bhang-Eater, Run!” je vážně divná, “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” je prostě pitomá a “Into the Free” s “The Days Passed” také nejsou žádné zázraky. Poslouchat se to ale rozhodně dá a jednačtyřiceti minut jde ve společnosti “Turisas2013” strávit bez obav o svoje zdraví. Těch pár neslavných výsledků dvouleté skladatelské práce se prostě dá přežít a zbytek je buď pozitivně neutrální nebo prostě dobrý, takže nemám sebemenší důvod chodit pod pět bodů. A jelikož se mi drtivá většina toho, co z “Turisas2013” ulpí v paměti zkrátka líbí, nakonec to bude ještě o bod víc. Ježura
Do puntíku musím souhlasit s tím, co napsal v recenzi kolega nade mnou. “Turisas2013” je zkrátka špatné ve všech ohledech, od názvu přes obal až po samotnou hudbu. Najde se pár výjimek, dokonce docela slušných skladeb jako první “For Your Own Good”, ve které jsou Turisas rozpoznatelní snad jen podle názvu písně, nebo druhé “Ten More Miles”, která nakonec není tak špatná, jak jsem si na první poslech myslel. Na druhou stranu na desce takové ultrablbosti, které jsem letos nejspíš ještě neslyšel. Duo “Run Bhang-Eater, Run!” a “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” jsou toho názorným příkladem. První z nich – snaží se být jaksi folkově hravá, ale zařazení ženského vzdychání za doprovodu saxofonu fakt nechápu. O té druhé, halekačce à la Korpiklaani, bylo trefně napsáno výše, takže se už komentáře zdržím. Vzhledem k tomu, že Turisas mají nějaký ten rok hraní i nemalý úspěch za sebou, výše se mi s hodnocením jít opravdu nechce. Pár bodíků za hudební posun (sice nepříliš šťastný, ale čert to vem)… Skvrn
Země: Švédsko Žánr: viking / folk / black metal Datum vydání: 26.6.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Arise
02. Legions of the North
03. Eternity Awaits
04. Helvegr
05. Hordes of Hel
06. Tor hjälpe
07. Vigverk
08. Sons of War
09. Echoes from the Past
10. Fallen
11. Forged in Fire
12. Raadh
Představte si, že jste kapelou fungující na viking metalové scéně dobře osmnáct let, přičemž za tu dobu nastřádáte na své konto šest vysoce hodnocených řadovek a vývoj začínající u řízného black metalu a končící až u vyzrálé směsky melodického blacku s folkem, jenž navrch vlastní v rámci žánru těžko zaměnitelnou tvář. A teď si představte, že to celé vezmete, překroutíte na ruby, vykradete a jedním velmi nepovedeným albem pošlete do kytek.
Přesně to se Månegarm povedlo v případě sedmého dlouhohrajícího alba nesoucího název “Legions of the North”. Už když krátce po vydání předchozího alba “Nattväsen” kapelu opustil jeden ze zakládajících členů kapely, basák Pierre Wilhelmsson, říkal jsem si, že je něco tak nějak špatně. Obzvlášť, když okolnosti jeho odchodu jsou značně nejasné, podle všeho byl prostě vyhozen a navrch za jeho osobu kapela ani nenašla náhradu, instrumentu se prostě chopil zpěvák Erik Grawsiö.
Po dobrovolném odchodu houslisty Janneho Liljeqvista, podle všeho z důvodu ztráty zápalu a motivace, už bylo další směřování kapely opravdu na pováženou. Oznámení nového alba, jehož název i všechny texty jsou výhradně v angličtině (o texty ve švédštině se nestaral nikdo jiný než Pierre), pro mě byl díky změně jazyka tak trochu rozčarováním a další přiživení nedůvěry v konečný výsledek. Bohůmžel, kapela moje obavy vyplnila na výbornou.
Kýčovité, rádoby atmosférické intro by se ještě překousnout dalo, ale už následující titulka “Legions of the North” je i přes slušné tempo naprostá nuda – a to pořád není tou nejhorší skladbou, jakou na albu najdete. Naprostá většina skladeb nefunguje, ať už vinou naprostého nedostatku nosných nápadů, nebo proto, že většinu těch, které jakž takž fungují, jste už slyšeli na předchozích třech albech. Co třech, dokonce jen dvou, protože veškerý posun, který se udál na poslední fošně “Nattväsen”, vzal za své a současní Månegarm nedělají nic jiného, než že prachsprostě vykrádají “Vredens Tid” a “Vargstenen”. Horko těžko bych hledal pasáž nebo alespoň riff či melodii, která by mi utkvěla v hlavě. “Legions of the North” je jakási zkriplovatělá, beztvará hmota, která vleze jedním uchem tam a kvapíkem tím druhým vyskáče ven, protože vaše hlava má až příliš dobře naposlouchanou předchozí tvorbu, před kterou novinka nemůže zdaleka obstát. Album je navíc vystříháno všech folkových prvků, zbývá jakýs takýs feeling, který je však blíž spíše tuctovkám typu Ensiferum než předešlým počinům. Jediná vzpomínka na folkové prvky je kratičká fidlovačka “Helvegr” a jen o ždibec delší vydrnkávačka “Vigverk”. Abych nekřivdil, neměl bych zapomenout ani na závěr “Echoes from the Past” a na poslední akustickou baladu “Raadh”, která je díky přítomnosti ženského zpěvu snad nejlepším kusem na albu.
Z “Legions of the North” je na sto honů cítit, jak moc personální změny kapele ublížily. Ať už je to angličtina, která v kontrastu s předchozí tvorbou, jež je výhradně ve švédštině, působí jako pěst na ucho, ať už je to skladatelská bezpohlavnost a neschopnost nebo ať už je to již zmíněná absence naprosté většiny folkových prvků a citlivosti, s jakou předchozí sestava míchala v pomyslném rituálním kotli svůj jedinečný zvuk a gezicht. To všechno jsou věci, kterými mě novinka neskutečně otravuje a které ji činí nedoposlouchatelnou, obzvlášť první půl hodina je jedna velká, nesmyslná spatlanina. A zbytek z celkových čtyřiapadesáti minut na tom není o moc líp.
Sečteno a podtrženo, tohle album by možná bylo za šest z deseti, kdyby to byla debutovka nějaké začínající kapely. Ale protože “Legions of the North” je již sedmým řadovým albem kapely, která v minulosti předvedla v minulosti mnohem lepší výkony, tohle hodnocení si Månegarm rozhodně za rámeček nedají.
Další názory:
Říkám to opravdu nerad, ale tohle je prostě obrovské zklamání. Månegarm vždy platili za velmi dobrou kapelu, jejich muzika měla nesporné kvality a dost mě bavila. Předchozí deska “Nattväsen” Švédy zastihla ve velice dobré formě a některé songy z ní bych se nebál označit za doslova perfektní, třeba hned klipovou pecku “Vetrarmergin”. Nebyl tedy sebemenší důvod se na “Legions of the North” netěšit a neočekávat další přinejmenším povedenou nahrávku, hned s prvním poslechem však přišla hodně nepříjemná sprcha. Formálně je na novince všechno v pořádku a Månegarm objektivě opět umně míchají vikinský black metal s mírnou příměsí folku, nicméně to tentokrát z nějakého jen těžko vysvětlitelného důvodu prostě nefunguje, nic to s člověkem nedělá, nijak to nepůsobí. Poslouchal jsem to myslím dostkrát, ale vždycky to jen tak prosviští kolem, nic mi to neřekne, nezapamatuji si žádný motiv, vůbec nic. Nejpozději po prvním intermezzu “Helvegr” prostě ztratím pojem o tom, co to vlastně hraje, a proberu se až na konci… i když tak daleko se vlastně mnohdy ani nedostanu, protože jsem nejednou to album střihnul už někde v polovině, jelikož mě to strašně nebavilo. V tom hraje roli i dost přestřelená délka. Ačkoliv bych to od Månegarm nečekal, tohle prostě není nic jiného než sotva průměr, který si vyšší známku nezaslouží. Velká škoda. H.
Země: Izrael Žánr: folk metal Datum vydání: 24.6.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. All Is One
02. The Simple Man
03. Brother
04. Let the Truce Be Known
05. Through Fire and Water
06. Fail
07. Freedom
08. Shama’im
09. Ya Benaye
10. Our Own Messiah
11. Children
Když se řekne blízkovýchodní metalová scéna, jsou to právě Orphaned Land, kteří většině lidí vytanou na mysli jako první a mnohdy i jediní. A slušelo by se dodat, že i když tato scéna neprodukuje mnoho opravdu dobrých kapel, Orphaned Land nejsou pojmem ani zdaleka jen proto, že by snad byli jednookým králem mezi slepými. Nejpozději s vydáním fenomenálního opusu magnum “Mabool: The Story of the Three Sons of Seven” totiž dali nesmlouvavě najevo, že jejich hudební produkce snese ta nejpřísnější měřítka v celosvětovém kontextu. Jenže nejen z “Mabool”, od jehož vydání letos uplynulo už devět let, je člověk živ, a proto je na čase věnovat trochu pozornosti albu aktuálnímu. Orphaned Land svoje nové dítko pojmenovali “All Is One” a rozhodně nelze říct, že by se tato deska snažila žít výhradně z odkazu svých předchůdců. Změn je tu totiž řada a na výsledku je to zatraceně znát.
První zásadní změnou, které si posluchač asi všimne, je ústup od až biblicky rozmáchlých kompozic k výrazně střízlivějšímu formátu. Po dvojici desek, které ona rozmáchlost dělá, je to na první pohled možná trochu nečekaný krok, ale už na ten druhý pohled začíná být zjevné, že ačkoli tím “All Is One” možná trochu ztratila kousek své orphanedlandovatosti, minimálně protentokrát to byl krok správným směrem. Výrazné zkrouhnutí stopáže (54 minut a něco navrch) a jednodušší, písničkovější charakter snad všech skladeb totiž zejména v kontrastu s předchozí deskou působí dost svěže, neokoukaně a je to rozhodně lepší, než se opět pokoušet nahrát další “Mabool”, což naposled dopadlo poněkud rozpačitým výsledkem. Dalším efektem tohoto kroku je pak i skutečnost, že deska prakticky postrádá hluchá místa, pořád se něco děje a pořád je co poslouchat, čehož se právě v případě předešlého alba “The Neverending Way of ORwarriOR” nepodařilo docílit v takové míře, aby to stačilo na udržení posluchačovy pozornosti po celou dobu hodiny a osmnácti minut.
Tím však výčet změn ani zdaleka nekončí a hned další je na ráně kauza kytary. Na jejich partech totiž minimálně poslední dvě řadovky hudebně stojí a přes řadu etnických nástrojů a zvuků, které jsou v té hudbě obsaženy, jsou to právě kytary které jí dávají tvář – ať již metalovou agresivitou nebo progresivním skladatelským rukopisem kytaristy Yossiho Sassiho. “All Is One” na to jde jinak. Kytary jsou odsunuty do pozadí jak po stránce produkce, tak co se týče kompozice, a na větší části alba na sebe nijak zvlášť neupozorňují. Zůstává otázkou, nakolik je to skladatelským záměrem a nakolik se na tom podepsala loňská výměna kytaristů, když se nováček Chen Balbus na skládání alba údajně podílel docela výrazně. Nechci tím ale rozhodně tvrdit, že jsou tam kytary zbytečné nebo že nic nehrají, protože ani jedno není pravda. Jsou tam a to, co hrají, je dobré, jen už nejsou tak na očích jako dříve a až na pár výjimek napříč albem a zejména v jeho závěru (hodně kytarová “Our Own Messiah”, případně skvělé Yossiho sólování v “Children”) spíše uvolnily vůdčí roli celému spektru dalších elementů, které dělají “All Is One” tím, čím je.
Výraz novinky totiž utváří barvitost a rozmanitost snad ve všech ohledech, které se k “All Is One” váží. Hodně prostoru dostala orchestrální složka, která je základním stavebním kamenem většiny skladeb a z podstatné části tvoří jejich tělo. Orphaned Land s orchestrem koketovali už v minulosti, ale právě na “All Is One” na jeho bedra vložili zatím největší díl odpovědnosti, a i když je mi kytarový základ po chuti víc, musím uznat, že v tomto případě to bylo provedeno nadmíru vkusně a efektivně. Hodně na očích jsou také všemožné lokální nástroje produkující (jak jinak) typicky blízkovýchodní melodie a sice netuším, jestli je to nedostatkem podobného materiálu v dosahu středoevropského posluchače, nebo skutečně perfektním skladatelským citem pro věc, ale funguje to naprosto přirozeně, nenásilně a dělá to vážně skvělý dojem. S orchestrálním základem a kytarami jsou tyto party provázány naprosto organicky, všechno je tam, kam to patří, a je to dokonale učesané. Sice si říkám, že je to někdy učesané možná až moc, ale tak, jak to je, to funguje, a to je hlavní.
Prakticky bez výhrad však smýšlím o vokální stránce alba, protože pěvecké výkony, které desku zdobí, nesnesou jiný přívlastek než fenomenální. Kobi Farhi zpívá bez jediného zaváhání a mám dojem, že jeho čistý vokál s nabývajícími roky jedině zraje. Jen je trochu škoda, že na “All Is One” nedostal až na jednu výjimku prostor growling. Na druhou stranu ale v ostatních skladbách nechybí a skladba “Fail”, která jediná growlu využívá, je o to cennější. Každopádně je příjemné zjištění, že když si Kobi zařve, je pořád o co stát. Skvělý výkon odvedli rovněž členové sboru, který strhujícím způsobem určuje titulní “All Is One”, a vyloženě úchvatná je i Mira Awad, která si třeba v takové “Through Fire and Water” svým zpěvem posluchače doslova podmaňuje. Zpočátku jsem trochu litoval, že tentokrát Orphaned Land opět nesáhli po osvědčené Shlomit Levi, ale jestli tuto dámu někdo opravdu důstojně nahrazuje, je to právě Mira Awad.
Jak jsem zmínil v úvodu, “All Is One” je svým charakterem relativně jednoduché a písničkově orientované album. Rozhodně bych však nechtěl, aby to bylo bráno za nějaké negativum, protože většina alba by mohla sloužit za ukázkový příklad, jak může taková zdánlivě obyčejná písnička znít. Nejen že jsou jednotlivé skladby navzájem značně odlišné (což opět přispívá ke zmiňované pestrosti nahrávky), ale i přes zcela standardní délku skladeb se do nich podařilo propašovat řadu prvků a postupů, které i na tak malém formátu dovedou skladbu posunout dál a dodat jí velmi působivou vnitřní strukturu. A o tom, že to dopadlo opravdu dobře, svědčí i skutečnost, že se jen těžko vybírají nějaké vrcholy alba. Mně osobně nejvíce imponuje jeho střed tvořený skladbami “Let the Truce Be Known”, “Though Fire and Water”, “Fail” a instrumentálkou “Freedom”, ale třeba hned první skladba, nesoucí název celého alba, je ohromný hit a svým způsobem tak navazuje na pecku “Sapari” z desky předchozí. Extra nadšený sice nejsem z dvojice “Shama’im” a “Ya Benaye”, ale ani jedna z nich není výhradně z dílny Orphaned Land a jejich umístění na albu navíc má své opodstatnění, takže jsem ochoten nad nimi přimhouřit oko.
Orphaned Land natočili desku, která je v řadě aspektů hodně odlišná od všeho, co vydali v minulosti, ale přesto není sporu, kdo je pod ní podepsaný, protože si uchovává většinu toho, co dělá Orphaned Land tím, čím jsou. Dost určitě je to nejpřístupnější dílo, které Orphaned Land zatím vydali, není to až takový metal jako dřív a není ani tak progresivní, jak jsme byli zvyklí. Přesto je to ale deska ve všech ohledech propracovaná, nápaditá, inteligentní a hlavně má co říct, takže hořekovat nad tím, že bylo lépe, je poněkud bezpředmětné. Orphaned Land prostřednictvím “All Is One” dokazují, že je jejich tvůrčí potenciál dostatečně široký, takže nezbývá, než se těšit ze skvělé muziky, jakou produkují, a těšit se, jakým směrem se vrtnou příště. Já jsem tedy zvědavý náramně.
Druhý pohled (H.):
Orphaned Land je skupina, která mi přijde naprosto excelentní živě (soudě dle toho, co jsem zatím měl tu čest), ale studiově je to – nemůžu si pomoct – naprostá nuda. Měřeno čistě objektivní optikou, po formální stránce je vše v naprostém pořádku, Orphaned Land mají dostatek nápadů a umí s nimi pracovat, zvládnou vytvořit pestré a barvité album, v jehož průběhu se neustále něco děje, čistě papírově by to mělo naprosto skvělé, ale ve výsledku mi “All Is One” (a ostatně i předchozí řadovky skupiny) nic moc neříká.
Několikrát (a ne zrovna málokrát) jsem si tu desku pustil, nikdy jsem neměl problém ji doposlouchat do konce, ale nemohu tvrdit, že bych si ten poslech nějak užíval, a pokud bych nechtěl hodnotit pod recenzí, opravdu bych neměl sebemenší důvod si to sám od sebe někdy pouštět znovu, tak nějak to prohučí kolem, ujde to, ale tím to pro mě hasne. Celou dobu jsem se rozhodoval mezi 5,5 a 6 body, protože objektivně mi zase nepřijde, že by si “All Is One” 5,5 zasloužilo, ale subjektivně mě to na 6 fakt nebaví. K té lepší známce jsem se nakonec uchýlil z toho důvodu, že i přesto, co jsem řekl, mi “All Is One” pořád přijde minimálně tak o třídu lepší než úplně jalové “The Neverending Way of ORwarriOR”…
Jinak si neodpustím poznámku… co se nehudební stránky týče, rozhodně bych ocenil mnohem menší angažovanost. Samozřejmě, je rozhodně dobré, když má hudebník co říct a když jeho tvorba stojí na nějakém myšlenkovém a názorovém pozadí, ale nic se nemá přehánět, a u Orphaned Land mě už to jejich neustálé hlásání sluníčkových názorů začíná pomalu znechucovat a možná i to hraje podstatnou roli v tom, proč se už dávno stali kapelou, kterou doma dobrovolně poslouchat nechci. Tahání podobných věcí do hudební tvorby je vždycky hodně na hraně a z mého pohledu již Orphaned Land pomalu spadají na tu stranu, kdy už nemám chuť to moc tolerovat. Samozřejmě, samotné skupině může být úplně u zadku, že je nějaký jeden bezejmenný ocas z České republiky nebude poslouchat, ale princip snad chápete…
Třetí pohled (Kaša):
Asi to není úplně nejzdravější přístup, ale od novinky Orphaned Land jsem neočekával, že by mohlo překonat geniální klenot “Mabool” z roku 2004. Přestože jsem se nezmýlil a “All Is One” nedosahuje kvalit zmíněného opusu, neznamená to, že by se jednalo o album v jakémkoli ohledu nedokonalé. Orphaned Land se stále snaží vyvíjet, ačkoli v souvislosti s novinkou k tomu byla tak nějak donucena. Novinka je totiž prvním albem, na němž se nepodílel kytarista Matti Svatizky, a je to sakra znát. Ne, že by byly kytary úplně vypuštěny, ale už tolik neřežou, mají rozostřené hrany a celkově se ve výsledném soundu Jense Borgena posunuly víc dozadu a hrají takříkajíc ve prospěch celku. Ruku v ruce s touto kosmetickou změnou jde fakt, že se takřka rezignovalo na ostré metalové pasáže a mimo “Fail” se nedočkáme ani Kobiho growlingu, což je určitě škoda, ale zvykl jsem si.
Naproti tomu můžou jásat příznivci orientálních východních motivů a folklórních prvků a pestrých aranží, protože těmi se nešetřilo, jen mě zarazilo, že na albu neslyším skvělou Shlomit Levi, která v minulosti patřila k okrasám mnoha skladeb. “All Is One” se i díky parádnímu zvuku a barvité produkci poslouchá skvěle a je strašně nakažlivé, mně osobně netrvalo dlouho, než jsem si na něm vypracoval menší závislost. Od úvodní titulky, jež je pro kapelu typickou skladbou, přes krásnou baladu “Brother” až po progresivně metalovou “Our Own Messiah” se stále něco děje. Naprostým vrcholem se pro mě stala éterická “Through Fire and Water” s dechberoucí atmosférou. Celkově “All Is One” představuje silnější a vyrovnanější počin, než bylo “The Never Ending Way of ORWarriOR”, takže u mě zavládla spokojenost.
