Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Blodsvept
02. Ett folk förbannat
03. När jättar marschera
04. Mordminnen
05. Rösets kung
06. Skövlarens död
07. Skogsdotter
08. Häxbrygd
09. Två ormar
10. Fanskapsfylld
11. Midvinterdraken
Hodnocení:
H. – 7/10
Atreides – 8/10
Skvrn – 6,5/10
Jestli se dá o nějaké skupině bezpečně tvrdit, že odstartovala stále neutuchající boom folk metalu, pak by to byli jistě Finntroll, jejichž dnes již notoricky známá deska “Jaktens tid” se už dá jistě považovat jako jedna ze zásadních věcí svého subžánru. Touhle nahrávkou to ovšem samozřejmě nekončí a Finntroll mají na kontě mnohem více povedených alb, vyloženě slabé snad ještě žádné. Jak už to tak bývá, kdo s něčím začne a začne být následně kopírován všemi okolo, stejně bývá o krok vepředu před svou konkurencí, která se utápí v klišé, až by se (myšleno obecně) dalo v případě té dané skupiny mluvit o jisté výlučnosti či speciálnosti. Samozřejmě, nechci to zase zveličovat a samotné Finntroll přespříliš přeceňovat (přece jenom na soudy, zdali se jedná o opravdu zásadní kapelu, je ještě brzo, s tím bych přece počkal aspoň tak deset let), nic to však nemění na faktu, že minimálně v mých očích většinu své konkurence “hopsavého” folk metalu přebíjejí rozdílem aspoň jedné třídy. Živě mě sice tahle cháska nikdy příliš nebavila, ale výborné studiové počiny to bohatě vynahrazují – a to se až doposud dalo tvrdit o všech z nich bez výjimky. Asi netřeba nějak přílišně zdůrazňovat, že nás nyní čeká posouzení toho, jestli šestá řadovka “Blodsvept” dokázala laťku udržet, překonat, nebo naopak podlézt…
Předně by se asi slušelo zdůraznit, že Finntroll se již před nějakou dobou dostali do stádia, kdy se jen jednoduše drží svého kopyta a drhnou si to svoje, aniž by toužili po vymýšlení nějakých přehnaných stylových kotrmelců. Jejich desky jsou mezi sebou stále jasně rozeznatelné a rozhodně vzájemně nesplývají, což je samozřejmě klad, ale přesto se kapela pohybuje v jistých vytyčených mantinelech, které jí ale podle všeho sednou. Tuhle zahrají na tu hopsavější notu, támhle zase o něco vážněji, stále však v rámci svých vlastních mezí. Naše otázka zní, jakým směrem se tedy vydává “Blodsvept”… Zatímco na předchozích dvou počinech “Ur jordens djup” a “Nifelvind” Finntroll o něco více přičichli k té ostřejší formě a tu a tam koketovali i s black metalovým nádechem, obzvláště na té druhé jmenované, na letošní novince se trochu navrací zpátky k té chytlavější a skákavější formě. Přesto bych si ale nedovolil tvrdit, že by “Blodsvept” nějak okatě kopírovalo již vyřčené, jelikož na to jde zase trochu jinak. V některých momentech je totiž album opravdu “jeté” a s tou tanečností vyjelo mimo rámec jen kláves, takže pokud prohlásím, že jisté songy v sobě obsahují i náznaky swingu, rozhodně nebudu přehánět. Zářným příkladem může být čtvrtá “Mordminnen”, v níž je to ke slyšení asi nejmarkantněji.
Co se mi ovšem na Finntroll a líbí a vždy líbilo – i přes podobné hrátky si stále udržují svou tvář a jen těžko by se o nich dalo bavit jako o nějaké zábavové kapele, a to i ve světle některých vyloženě šibnutě-skákacích pasáží, jichž se na “Blodsvept” vyskytuje pěkných pár kousků. Jde především o to, že v podání Finntroll má to hopsání stále hlavu a patu a i přese všechno, co bylo až doposud řečeno, bych si “Blodsvept” nedovolil označit jako vyloženě chlastací album – a to je myslím potřeba zdůraznit, jelikož se mi zdá, že pro spoustu lidí je folk metal pouze synonymem pro soundtrack k nějaké alko-pařbě, což je dle mého skromného názoru jednoduše špatně. Finntroll ovšem dokazují, že to rozhodně jde udělat skočně, s nadhledem a přesto stále seriózně. Právě v tom vidím možná to nejzajímavější, co “Blodsvept” nabízí.
Přestože většina “Blodsvept” se nese v duchu výše řečeného, najde se i pár položek, které mírně vybočují k té o trošku vážnější podobě. Z tohoto ohledu se ihned nabízí vypíchnout “Skövlarens död”, jejíž začátek se povedl vážně na jedničku a z mého pohledu patří k vrcholům celé kolekce. Podobně je na tom paradoxně i singlovka “Häxbrygd”, v níž se sice trochu veselejší melodie objeví, ale především zpěvák Vreth, jenž se zde vytasí s až překvapivě jedovatým vokálem, ji táhne na “temnou stranu síly”. Nebo možná “Häxbrygd” jen jednoduše nepůsobí tak chytlavě jako okolní kolegyně “Skogsdotter” a “Två ormar”, nebo třeba klávesová juchačka “När jättar marschera” zkraje desky.
Tak či onak si mohou Finntroll připsat další solidní fošnu do své sbírky, což je upřímně přesně to, co jsem od “Blodsvept” očekával, a když tak o tom přemýšlím, možná v to vlastně i doufal. Rozhodně jsem od Finntroll nečekal desku, jež by mě posadila na prdel, a také jsem se jí nedočkal; vyhlížel jsem nahrávku, která by byla po hudební stránce dostatečně záživná, zábavná a která by dokázala potvrdit pozici skupiny. Jasně, mohli bychom se na to podívat i z druhé strany a říct, že Finntroll více méně jen naplnili svůj standard, v porovnání s konkurencí je tento standard ovšem stále dostatečně vysoký na to, aby reputace jedné z nejsolidnějších hopsavě folk metalových skupin zůstala na svém místě.
Druhý pohled (Atreides):
“Nové album Finntroll? Hmm, s čím asi přijdou tentokrát?” říkal jsem si tak čtvrt roku nazpět, když se objevily první zprávy o nové desce. A myslím, že jsem další krok kapely odhadl vcelku slušně, ostatně Finntroll není kapela, která by mě dokázala něčím vyloženě překvapit, aniž by za to to musela platit ztrátou typického gezichtu. Přesto se Finntroll povedlo mě za dobu, po kterou vývoj kapely sleduji, několikrát příjemně potěšit, hlavně díky poctivě odvedené práci, hravé atmosféře a jistému puncu originality, který je odlišuje od té hromady vyhopsaných alko-folk-cosi kapel, jakých se dnes po scéně pohybuje plno. Nejinak je tomu i v případě “Blodsvept”.
Po vážnějším “Nifelvind”Finntroll nevykročili ani dál vpřed, ani o krok vzad, nýbrž to na křižovatce vzali obloukem na výpadovku trochu jiným směrem, po okraji projeli kolem “Nifelvind”, následně se trochu vrátili, aby projeli Nadhled, Veselí nad Promyšlenost, načež si udělali zastávku na pár piv u Trollhorna doma v Moonsorrow a nakonec se vrátili tam, kde začali. Slušelo by se podotknout, že před začátkem výletu se stavili ve fabrice z 19. století a ohákli se ve stylu steampunku.
Výsledek? Dospělá hopsačka hrající na podstatně uvolněnější notu než posledně, přesto však nepostrádající atmosféru ani typický výraz Finntroll. Navíc příjemně odsýpá a baví mě ve všech směrech. Deska roku z toho sice nebude, nic to ale nemění na tom, že se k “Blodsvept” milerád vrátím, když budu chtít pořádnou porci neprvoplánové zábavy.
Třetí pohled (Skvrn):
Jako by chtěla tahle severská trollská sebranka vyvézt z omylu ty, kteří po vydání “Nifelvind” sázeli na další přiblížení k blacku… Nic takového se nekoná, naopak Finntroll natočili dle mého nejodlehčenější desku a novým materiálem se spíš vrací o několik let zpátky. Hoši se tentokrát nepustili do nějakého atmosférického intra (které by se sem pravda nehodilo) a jako jeho náhradu zařadili k titulní “Blodsvept” dvaceti sekundovou předehru tvořenou dračími vzdechy (?). Z prvních dvou skladeb je jasné, na čem jsme a co se bude odehrávat dalších 35 minut.
Všudypřítomné hopsavé a dobře zapamatovatelné refrény střídají slavnostně znějící melodie ve stylu “Mordminnen” a “Skogsdotter” či tracky prosáklé skrz naskrz dávkou sebeironie (“Rösets kung”). Nezapomenu zmínit ani “Häxbrygd”, ke které byl natočen videoklip, jenž tuto ironii ještě umocňuje a dokáže nezasvěceným prozradit, čím vlastně Finntroll jsou. A abych jen nechválil? Chytlavé pasáže se po čase snadno oposlouchají a album sem tam působí trochu jednotvárně. Přesto ho k nějaké jiné činnosti jako příjemnou kulisu doporučuji. A nezamýšlela to tak i samotná banda? Pakliže ano, úkol jednoznačně splnila. Promo fotky prozrazovaly jízdu plnou recese a Finntroll se nepřetvarovali! Hudbou se baví a dávají to o sobě náležitě vědět.
Nejsem si úplně jistý, jestli jsem na stránkách Sicmaggot už někdy o německých Wolfchant psal, ale pokud ano, určitě jsem se nezapomněl zmínit o tom, že jakkoli většinu německého pagan metalu opravdu nemám rád, po letmé zkušenosti s Wolfchant jsem je zařadil spíše na tu snesitelnější stranu těch nedobrých kapel podobného ražení. Spolu s jejich novým albem “Embraced by Fire” se mi tak naskytla vítaná možnost nakouknout té jejich muzice pod pokličku, protože dohromady jeden zhlédnutý živák sice může leccos napovědět, ale jen sotva poskytne dostatek podkladů pro vynášení erudovaného verdiktu.
Jak už je možná patrné z úvodu, rozhodně nejsem znalcem starších alb Wolfchant, takže sotva mohu posoudit, nakolik deska “Embraced by Fire” pokračuje v jejich šlépějích, nicméně jedná se o materiál velmi snadno zpracovatelný a ve své podstatě zcela prostý. Wolfchant zde prezentují svižný metal, k jehož druhu se většinou (a ani tento případ není výjimkou) váží přívlastky jako pohanský, epický a řada dalších, které rozmanitými výrazy opisují stále jedno a to samé. Jde o klávesami nahoněnou hoblovačku, která spoléhá na to, že potenciální posluchačstvo zabere na souznění growlingu a epických melodií, přičemž úroveň výsledku se odvíjí od toho, jestli tomu tak je, a pokud ano, tak do jaké míry, se podařilo kýžený materiál zpracovat vkusně. Že se tato zásadní věc většinou krutě nedaří, s tím můžou zástupy Němců a ostatního nadšeného pohanstva sice nesouhlasit, ale je to fakt, takže o to cennější jsou ty nemnohé výjimky, které velmi plodná scéna čas od času odhalí. Ale jestli si myslíte, že právě novinka Wolfchant tvoří zářnou výjimku jasně a vysoko čnící nad bahno mrzkého podprůměru, tak se můžete zase uklidnit, protože nic takového tu v žádném případě netvrdím.
“Embraced by Fire” totiž nad žánrový průměr sice vyčnívá, ale jen velmi nenápadně. Dokonce tak moc nenápadně, že mě při pohled na hodnocení obou kolegů jímá přesvědčení, že jsem možná něco důležitého přeslechl, když chci hodnotit výše než oni. Třeba se tak skutečně stalo, ale věřte mi, že jsem se to snažil najít opravdu poctivě, a když jsem nic nenašel, asi se toho již těžko doberu. Potom ale mohu mít naprosto čisté svědomí, když tvrdím, že Wolfchant nahráli desku, která si sice rozhodně nemůže dělat ambice na umění a v životě bych se ji neodvážil zahrnout do množiny dobré (tudíž vysoce nadprůměrné) hudby, ale když člověk vypne mozek (zajímavé jak je u nás toto slovní spojení v podobných recenzích frekventované), nejenže podstatná část necelé tři čtvrtě hodinky onen mozek nepoškodí, ale sem tam se dokonce objeví místo, u kterého se dotyčný nemusí stydět, když se přistihne u toho, že se mu to i celkem líbí.
Snad všechny takové momenty, které jsem na “Embraced by Fire” napočítal, se kryjí se vzletnými melodickými refrény a několika přechody, které jsou dílem dvojice pěvců Nortwina a Lokhiho, tedy asi nejvýraznějšího trademarku kapely, pokud se tedy dá o něčem takovém v případě Wolfchant hovořit. Pochopitelně nejde o žádné strhující árie a mám-li být upřímný, ani jeden ze jmenovaných pánů není kdovíjak nadaným zpěvákem. Wolfchant si to ale zařídili tak šikovně, že to prostě nějak funguje a jde to bez problémů poslouchat. Na svižnou a agresivní sloku, která sama o sobě za moc nestojí, nalepíme nějakou tu jednoduchou pěknou melodii, zazpíváme to čistě, pak zase něco zahoblujeme, někam mezi to vyhrávku a bum – skladba je na světě. A ono to nějak funguje, protože pánové koneckonců celkem hrát umí, jakž takž jim to i zpívá, jeden nebo dva obstojné nápady se jim na desku také podařilo protlačit a neschopnost napsat skladbu, kterou by stálo za to brát vážně a ne jen jako kulisu, obratně maskují tím, co jim jde – napsat skladbu, která je sice v jádru naprosto primitivní, ale podaná tak, že to většinou nevadí a občas to dokonce trochu pobaví.
Abych ale dostál své pověsti nemilosrdného kata podobných produktů, neodpustím si kopanec do rádoby epického, zbytečně dlouhého a naprosto stupidního klávesového intra, ze kterého je mi opravdu trošku na nic, a nic moc pozitivního nelze říct vlastně ani o cca polovině regulérních skladeb, které Wolfchant na desku umístili. Na druhou stranu je ale potřeba uznat, že pánové konečně dostali rozum a od hodinových eposů přešli na slabou čtvrt hodinku. Zatímco hodinové dílo z jejich kuchyně bych asi jen sotva vydržel doposlouchat v kuse, 43 minut a pár vteřin navrch, na které narostla stopáž “Embraced by Fire”, se dá skousnout bez větších problémů, ušima to profičí jako by nic a co je nejdůležitější – výplň prostoru mezi těma ušima tím nijak zvlášť neutrpí a občas… Ale to už tu opakuji poněkolikáté, takže snad jen poslední poznámka – prostá aritmetika praví, že 5,5 je na desetibodové škále sice nejtěsnějším rozdílem, ale pořád nad průměrem, a velmi těsně nad žánrový průměr dle mého skromného názoru patří i deska “Embraced by Fire”. Je to deska, kterou můžete bez mrknutí oka ignorovat, a o nic tak nepřijdete, ale když už se s ní pustíte do křížku, neudělá z vás slintajícího lobotomika, jako se to daří dlouhé řadě dalších a nezřídkakdy i řádově zavedenějších kapel…
Další názory:
Upřímně jsem od “Embraced by Fire” nečekal vůbec žádné zázraky a také jsem je nedostal. Wolfchant předvádějí naprosto obyčejnou pohanskou halekačku made in Deutschland, která v ničem nepřekvapí, neznechutí, prostě nic, jen si tak prohučí kolem a člověk na ni pět minut po jejím konci dočista zapomene… možná naštěstí. Rozhodně to není úplně neposlouchatelné, to by ostatně “Embraced by Fire” ode mě dostalo mnohem nižší hodnocení, lidi, kteří podobné věci takříkajíc žerou, to možná uspokojí (což nic proti tomu, já jsem taky v žánrech, které opravdu žeru, trochu shovívavější), ale z mého pohledu je tahle předvídatelná tři čtvrtě hodinka plná kýče a patosu albem zcela zbytečným. Přišel jsem, slyšel jsem, nepoblil jsem se, ale odcházím zase jinam a k téhle desce se už nikdy nevrátím. H.
Na začátek hned oznamuji, že nepatřím k zastáncům názoru, že současná folk metalová scéna trpí přesycením, vyčerpáním studny nápadů a nové kapely žánru nemají co nabídnout. Problém vidím v tom, že spousta tzv. pohanských skupin (i když se s pohanstvím minuly asi jako buřt z marketu s masem) tvoří jakousi průměrovou šeď. A právě sem bych zařadil německé vlky Wolfchant. Naši sousedé na “Embraced by Fire” předvádějí klasický melodický metal doplněný všudypřítomnými klávesami. Představení vokalistů bych zařadil do pytle s nášivkou podprůměr, kdy mi čistý zpěv v některých momentech dokonce i vadí. I když je kombinování growlu a čistého hlasu dnes “in”, jen pár vyvolených dokáže tento prvek přetvořit v dokonalost. Všechny skladby jsou vytvořeny triviálním způsobem a nemají toho po kompoziční stránce moc co dát. Na závěr si neodpustím zmínku o přebálce, kterou vždy zkoumám a nechávám se jejím prostřednictvím informovat, co to vlastně uslyším. V tomto případě dopadla hudba přesně dle očekávání získaného z artworku a dá se vystihnout spojením impotence představivosti. Skvrn
Hello, Zagreus! I would like to start the interview with some general facts about the band and about your music. The very first question won’t be much complicated – what does the name of the band, Jarun, actually mean? I couldn’t find its meaning anywhere…
Hello! There’s nothing special about this name. Nothing special is hiding behind it anyway. It’s just a name taken from ancient Slavic mythology. Jarun was poorly known, local deity of vegetation, spring and fertility, known mainly among the eastern Slavs. Little is actually known about him and he’s quite a mysterious figure. But the fact that I took the name from Slavic mythology doesn’t mean that we are actually a “pagan” band although of course we draw inspiration from folklore and tradition. It’s just a strong, good, well sounding name for a band. Short and concise, easy to remember. I’m sorry if anyone was disappointed by this answer ;)
The band was founded in 2010 as an one-man project led by you. Why Jarun didn’t start as a regular band? Did you have problems with finding another musicians? Or did you wanted to express everything only by yourself and just changed your mind with time?
It actually started a little bit earlier. Somewhere around 2008 if I remember correctly. Then after some time I went abroad and the project was suspended till the autumn of 2010. Only then it returned as a full-sized band. Jarun in the beginning was rather a hobby not a serious project. A break from serious music activities. I was just a little bit tired back then. I played in several different bands before, from raw black to technical death metal but unfortunately, all of these bands for many reasons, just fall apart and after each such collapse I had less and less desire to start it from scratch. I guess I just needed a break, but because I still I wanted to play and create, so the idea of a solo project.
As we said, Jarun was founded in 2010, but your first album was released two years later. I couldn’t find any information about possible demos. Did Jarun make any recordings before “Wziemiozstąpienie”, or the album is really your very first official release? If the second option is right, why did it take two years to release it?
Well… you couldn’t find any information about demos because there wasn’t any ;) “Wziemiozstąpienie” is our first recording ever. We didn’t want to waste our time on demos, EP’s etc. but rather to strike immediately at full power with full length album. It took us two years for many reasons. Among other things we just wanted to rehearse it first as thoroughly as possible before we could enter the studio. Then when we actually started recording process it didn’t go as smoothly as we wanted. There were long breaks between recordings of individual instruments etc. At that time we also had no permanent bassist, so we had to ask our friend Mateusz “Mateo” Kotkowski, from the rock band Emergency Pilots for help in recording the parts of that instrument. Also, the production of physical copies of the album itself was somewhat extended. So only in the autumn of 2012 our work on the album has finally come to an end. It took us a long time but it was worth it.
When you first contacted us, you wrote that you try to come up with something new in the genre. I have to confess that I didn’t believe it so much in the beginning because almost everybody claims something similar, however Jarun’s mixture of folk/black metal with prog-rock elements is truly unusual, which is of course great. I’d like to ask how it happened that you started playing such a combination? I guess it might because of an interest both in folk/black and progressive music, is that right?
Partially yes, but this is not the whole truth. My musical interests are very wide and include many widely differing genres. In the case of Jarun I just wanted to try something different, something I have not tried yet. I played in various bands before. Some were better, some worse, but I always tried to find something different in them, mix the brutality with climate, melody with heaviness, simplicity with sophistication. I hope that in the end I have succeeded with Jarun. Black metal is probably the closest genre for me, thing I have always liked and played. As for folk I was born and raised in the mountains and as a result this type of sound has always been close to me ;) Also, progressive influences are not strange to me. I always liked bands like Pink Floyd, King Crimson etc. I’m not saying that Jarun has something to do with them but some openness to a variety of sounds is for us quite common as I believe.
It is also interesting that – as it is written in Jarun’s biography – the project started with rather folk music using traditional instruments. Does it mean that Jarun was purely folk project in the beginning? If so why did you decide to expand the music also with metal. Are there any recordings from this period of the band?
Not really. There was a lot of metal, or more specifically black metal elements in Jarun’s music from the very beginning. But on the other hand, folk influences were much better heard. I used a bunch of traditional folk instruments, traditional melodies and compositional solutions. In fact, these were mostly sound experiments. I recorded parts of flutes, pipes, mouth harp etc. mostly just for fun of doing so. I recorded almost all the material in such form besides bass parts and vocal lines. I put a few songs from that material on our Myspace profile then but now they are no longer available. I still have them on my computer’s hard disk, but rather I’m not going to brag about them. Sound quality is just too low ;)
When we are talking about genres… Encyclopaedia Metallum says that you used to play in a death metal band called Archanger, is that right? I would say that there is a quite apparent difference between death metal and the music you play with Jarun nowadays, isn’t it? What do you think was the cause of such a change? Anyway, why did Archanger split up? And how do you see Archanger’s music from your today’s point of view? I’ve tried to find some previews of the band’s music but didn’t succeed…
Yes. That’s correct again. Archanger was my first “serious” band and it was indeed death metal. But it wasn’t typical, brutal and harsh sounds usually identified with this genre. We tried to combine it with other influences. Music itself was quite melodious and we also tried to connect our approach to death metal with some doom and thrash metal patterns. In fact, there is no huge gap between music of Jarun and Archanger. Of course, not counting the folk part ;) Archanger broke up of very trivial reasons. I think a lot of bands end up in this way. We started to have problems with the equipment, with place for rehearsals and eventually our guitarist moved to another city and band died of natural causes. Typical story. Before it happened we were able to record two demos – “Apostasy” and “Empire”, play some (mostly local) gigs and have a lot of fun ;) We were then young, inexperienced, but full of enthusiasm just the same as our music was. Some things I’m still proud of, other make me laugh a little, but it was an important part of my life and my musical education which taught me a lot. Interestingly, our current singer Meph also appears in the other, death metal band called Formosus, whose guitarist is Gambit, my old friend and former guitarist and co-founder of Archanger. Small world ;)
Back to Jarun… you use your native language in the music. I know it’s a little bit cliché question but why did you decide to use Polish not “regular” English? I of course appreciate it because I like when singer sings in his own language, I’m just asking…
I have to admit that it was a difficult decision. Paradoxically, it is easier to write lyrics in a foreign language. You can hide yourself, your thoughts and feelings behind a cloak of foreign words. In addition people do not pay close attention to it as you sing it then and it is easier to focus on the music. On the other hand, it somewhat limits the range of potential public and this is not a good thing if you have something important to say. So I had to choose carefully… Eventually I decided to choose Polish lyrics. It seems to me that they are better suited to the character of the music. Besides, it allows me to reach “deeper”, to write lyrics simply better because, of course I use my mother tongue much better than any foreign one. It turned out that it was a good decision. I met with many opinions about our lyrics and they are all very enthusiastic. Our lyrics are indicated as a very strong element of our album.
Well, let’s talk about “Wziemiozstąpienie” now… There is a symbol in the down right corner of the album’s artwork. I noticed you use this symbol also on some other places (like profile picture on Jarun’s Facebook). Does this symbol have any particular meaning? If so, could you explain it to us? The same question gets also to the mask which is on the left side of the cover…
Very good question. But again, my answer may be a bit disappointing for some. Nothing special hides behind this symbol. It’s only connected to each other, three stylized letter “J” in a circle taken from our logo ;) Something like our graphic symbol. The seal of Jarun ;) I wanted to create a graphic element that immediately will be associated with us. Like Emperor’s “icon E” or Metallica’s “M’s”. That’s all. As for the mask, it was created by our bassist – Radogost. He carved it out of wood, photographed it and then put on the cover. And again, nothing special hides behind it. We were just looking for the interesting theme for the cover, something that would attract attention and at the same time fit into the character of the music and lyrics. I think that we succeeded.
We have already talked about the language. I unfortunately don’t understand Polish so I have absolutely no idea what are your lyrics about, and I also dare to say that most of our readers have the same problem. I can guess some titles’ meaning because Czech and Polish are a little bit similar but it doesn’t reveal much. Could you somehow describe us the basic ideas behind Jarun’s lyrics?
I will do my best, but it will be quite a difficult task. From the beginning, I tried to avoid the typical black metal or pagan themes. I wasn’t going to write about Satan or pagan deities because I’m not a follower of any of them (actually I “follow” myself exclusively ;)) These lyrics are sometimes very personal. Although I use quite often metaphors referring to nature, what some perceive as “pagan”, these lyrics are far from being like that. I am trying to write about important things. Life, death, loneliness, sadness, even of love. I do not want to impose to anyone one specific interpretation of these texts. I would like everyone to understand them in their own way. I understand that this is not easy if you do not know the language, so I’m thinking about translating of all the lyrics into English and placing them somewhere where everyone can read them.
“Wziemiozstąpienie” was self-released. I think it is quite common nowadays when a band releases its albums itself but the reasons for this may differ. Some bands just fail in finding a label, other bands do it purposely because they want to. What were Jarun’s reasons for releasing album themselves? And why did you decided digipack format?
We didn’t even look for any label. From the very beginning we decided to release this album at our own expense. There were many reasons for this. First of all, we did not want lose time. We could record a demo first, send it to a publishers and wait for a response, but it could take a lot of time and probably would have cost us more than self-realising. We believed in our material, we knew that it was good, good enough to put it on the full album straight away. And so we did. I think it was a good decision. In addition, it allowed us to remain independent. We can do everything in our own pace, no one hurries us , no one’s making any demands. For the musician it is an ideal situation. We can concentrate on creating, composing, on our own ideas. As for digipack … Well, I simply like them ;) It’s very comfortable and at the same time, very aesthetic format. Our next release will also probably come in this form. Maybe a little richer, with a booklet, etc.
The album is out for about six months and as far as I noticed, the responses were very positive. I’ve got two questions – first one, are you satisfied with the responses? Second one, did it provoke any label to contact Jarun with a contract? Do you think that the next album could be released with help of a label, or do you plan to continue with releasing Jarun’s music on your own?
You ask if I am satisfied with the response… If I have to be completely honest with you, I’m shocked;) We knew that we were able to make quite nice, decent album but the response to it exceeded our wildest expectations. Great reviews, fan base growing from day to day, concerts where people chant our name and sing our songs – this is all very surprising to us. We did not expect all of this. So yes, I am satisfied completely. As for your second question, we haven’t got any serious proposals so far. But this is not a problem. We don’t really look for any label. We are sending out promo materials almost exclusively to various zines and websites and we are promoting ourselves on our own. With pretty good results so far. Our next album will almost certainly be released by ourselves again.
Another quotation from Jarun’s biography… it is written there that your already started working on a new material. Could you reveal some exclusive information (laughs)? How far are you with the writing? Should we expect any changes compared to “Wziemiozstąpienie”? When do you think the new album could be released?
The material for the new album is almost ready. We still have to fine-tune a few things and rehearse it a little bit more but basically we’re almost ready. We do not know how long the recording process will take, when and where we will be recording it so I can’t tell when the album will really be ready but the compositions are already actually finished. It will be a lot of changes as compared to “Wziemiozstapienie”. The new material is likely to be less folk, but more progressive and alternative and probably a little stronger and heavier at the same time. It’s difficult to say anything for sure. Until we’ll finish recording and mixing this material even for us it will be a mystery. We would like to release it later this year, but it may be difficult to achieve.
You were supposed to play in Havířov in our country recently but you cancelled your show. Why did you drop out the event?
We really wanted to play in Havířov. We were invited by the guys from the Havířov – based band Radgorath to play at Evil Melodic Metal Fest in this town. Initially, it seemed that we will play without problems but then it turned out that our drummer will not be able to appear and we were forced to cancel our show. We very much regret it and we hope that in the future we will be able to play in front of Czech audience. We are open to any proposals ;)
Well, we are slowly getting nearer to the end so let’s change the topic a little bit. In past years, many controversial bands which combine black/folk metal with extreme right-winged philosophy appeared in the scene, especially in Eastern Europe and many of them also in your country. It’s clear that Jarun have nothing to do with anything like that but I would like to ask you about what do you think about combining metal music with political issues? Would you prefer a band with controversial opinions (which you don’t have to agree with) or a band whose lyrics are empty and with no soul?
As you rightly noticed, Jarun has nothing to do with any ideology, no matter whether political or religious. And certainly not with the right-wing extremism. We try to keep as far away as possible from such matters and in our music and lyrics deal with a more versatile and universal issues. But that does not mean that we therefore reject completely artists involved in such attitudes. Unless this becomes fanaticism, violence and extremes, so far we accept and respect the views of other artists. Regardless of which side they are. It does not matter whether the left or right, as long as they are sincere in what they do we have respect for them. And yes, I would prefer a band with controversial opinions (even if I don’t agree with them), over a band whose lyrics are, as you put it, “empty and with no soul”. >Metal and rock in general has always been about something important, always had something to say. I think this is exactly what clearly separates good music from the poor one.
Since our countries are bordering I just have to ask if you know and like some Czech bands? And if so, we of course would like to hear which ones (laughs). I guess at least Root and Inferno should be familiar because they belong under one of the finest metal labels in Poland, Agonia Records…
To be honest I love the whole Czech culture ;) Whether we’re talking about art, music, film, or literature, in the works of Czech artists is something that I really like and admire. The specific atmosphere, sensitivity, sense of humor and distance to themselves and their works makes Czechs works absolutely unique and exceptional. I love writers like Bohumil Hrabal, Milan Kundera or Jaroslav Hašek (“Good Soldier Švejk” is one of my favorite books ever ;)), filmmakers like Jiří Menzel, David Ondříček, Petr Zelenka or Jan Švankmajer and of course many musicians. Not only those associated with the metal music. For example, I love the works of Jaromír Nohavica, Čechomor, Lenka Dusilová etc. When it comes to metal, one of my absolute favorite bands is Silent Stream of Godless Elegy. Absolutely fantastic band! In general, in the Czech Republic is a great folk/pagan metal scene with bands like Vesna (Adultery), Trollech, Žrec and many, many more. I have also a few favorites among the veterans of the scene especially Krabathor and Forgotten Silence. We have too little space in this interview to mention them all ;)
Let’s do the last question. How do you see Jarun’s future? I honestly believe that your music has a lot of potential so it could be interesting to hear where you would like to get with Jarun. I guess that becoming a fully professional band is a little bit unlikely but still – what are your ambitions with Jarun for the future? Thank you very much for the interview, we will be looking forward to the new album!
As you said, in this type of music it is difficult to achieve measurable success, earn some money, support yourself from playing. So we rather not planning to become international rock stars ;) But we want to play for as long as possible and make the best music we can just for pure joy of doing so. We want to play shows, record some great albums, meet interesting people and see interesting places. That’s all. We have specific plans only for the next two albums. The first will be, as I said, a bit more metal and progressive at the same time, but the second one, will be rather acoustic with a lot of something that we call alternative neofolk. Only time will tell if we can achieve these plans…
Thank you for the interview and for the interesting questions! Thank you also for your support and kind words about our music. We appreciate it very much. Greetings also for all of your readers and all the Czech fans of good music ;) I hope to see you on concerts in your beautiful country ;)
“Wziemiozstąpienie” od polských Jarun patří k deskám, které nás v letošní roce prozatím nejvíce překvapily… je pravda, že vyšla už loni, ale až letos se nám dostala do rukou a velmi jsme si ji oblíbili, takže po nedávné recenzi celkem logicky následovala i nesmělá nabídka rozhovoru, která byla kapelou přijata, a tak mohlo vzniknout následující povídání. Odpovědí se zhostil kytarista Zagreus…
Ahoj, Zagreusi! Rád bych rozhovor začal nějakými obecnými fakty o kapele a o vaší hudbě. Úplně první otázka nebude příliš komplikovaná – co jméno skupiny, Jarun, vlastně znamená? Nikde jsem nemohl najít jeho význam…
Zdravím! Na tom jméně není nic zvláštního. Nic speciálního se za tím neskrývá. Je to jen jméno převzaté ze slovanské mytologie. Jarun byl nepříliš známý místní bůžek rostlinstva, jara a úrody, je známý především mezi východními Slovany. Vlastně se toho o něm víc docela málo a je to trochu záhadná figura. Ale fakt, že jsem si jméno vybral ze slovanské mytologie, neznamená, že bychom ve skutečnosti byli “pagan” skupinou, ačkoliv si samozřejmě bereme inspiraci z folklóru a tradicí. Je to jen silné, dobré a dobře znějící jméno pro kapelu. Krátké a stručné, lehké na zapamatování. Omlouvám se, jestli tato odpověď někoho zklamala ;)
Skupina byla založena v roce 2010 jako jednočlenný projekt vedený tebou. Proč Jarun nezačali jako regulérní kapela? Měl jsi snad problém se sháněním dalších hudebníků? Nebo ses chtěl všemu věnovat jen sám a časem jsi změnil názor?
Ve skutečnosti to začalo o trochu dříve. Někdy okolo roku 2008, jestli si správně pamatuji. Poté jsem po čase odjel do zahraničí a projekt byl pozastaven až do podzimu 2010. Až tehdy se vrátil jako plnohodnotná skupina. Ze začátku byl Jarun spíše koníček než seriózní projekt. Přestávka od seriózních hudebních aktivit. Byl jsem tehdy trochu unavený. Hrál jsem v několika různých skupinách, od syrového black metalu až po technický death metal, ale naneštěstí se všechny tyto kapely z různých důvodů rozpadly a po každém takovém kolapsu jsem měl menší a menší chuť začínat zase od začátku. Myslím, že jsem jen potřeboval pauzu, ale stále jsem chtěl hrát a tvořit, proto sólový projekt.
Jak jsme již řekli, kapela byla založena v roce 2010, ale vaše první album bylo vydáno až o dva roky později. Nemohl jsem nikde najít informace o případných demosnímcích. Nahráli něco Jarun před “Wziemiozstąpienie”, nebo je toto album skutečně vaší první oficiální nahrávkou? Pokud je ta druhá možnost správně, proč vám jeho vydání trvalo celé dva roky?
No… informace o demech jsi nemohl najít, protože žádná nejsou ;) “Wziemiozstąpienie” je naše první nahrávka vůbec. Nechtěli jsme ztrácet svůj čas s demosnímky, EPčky atd., ale radši udeřit hned v plné síle s dlouhohrajícím albem. Dva roky to trvalo z mnoha důvodů. Chtěli jsme to nejdříve důkladně nazkoušet, jak jen to bylo možné, než jsme se vydali do studia. Pak když jsme opravdu s nahráváním začali, nešlo to tak hladce, jak jsme chtěli. Mezi natáčením jednotlivých nástrojů byly dlouhé přestávky atp. V této době jsme také neměli stálého baskytaristu, takže jsme museli požádat našeho kamaráda Mateusze “Mateo” Kotkowskiho z rockové skupiny Emergency Pilots, aby nám s nahráváním partů tohoto nástroje pomohl. Také výroba fyzických kopií desky se trochu protáhla. Takže až na podzim 2012 byla naše práce na albu u konce. Trvalo nám to dlouho, ale stálo to za to.
Když jsi nás poprvé kontaktoval, napsal jsi, že se snažíte ve svém žánru přijít s něčím novým. Musím se přiznat, že jsem tomu zpočátku příliš nevěřil, protože skoro každý tvrdí něco podobného, ale vaše kombinace folk/black metalu s prog-rockovými elementy je opravdu nezvyklá, což je samozřejmě skvělé. Chtěl bych se zeptat, jak k tomu došlo, že jste začali hrát takovou kombinaci? Hádám, že by mohlo jít o zálibu ve folk/blacku i progresivní hudbě, je to tak?
Částečně ano, ale není to celá pravda. Mé hudební chutě jsou rozsáhlé a obsahují mnoho velmi se odlišujících žánrů. V případě Jarun jsem chtěl zkusit něco jiného, něco, co jsem doposud nezkusil. Hrával jsem v různých kapelách. Některé byly lepší, některé horší, ale vždy jsem se v nich snažil hledat něco odlišného, kombinovat brutalitu s lehkostí, melodie s tvrdostí, jednoduchost s propracovaností. Doufám, že jsem v tomto nakonec uspěl s Jarun. Black metal je mi pravděpodobně nejbližším žánrem, vždy jsem jej měl rád a hrál jsem jej. Co se týče folku, narodil jsem se a vyrostl jsem v horách, takže ve výsledku mi byl tento druh hudby vždy blízký ;) Také progresivní muzika mi není cizí. Vždy jsem měl rád skupiny jako Pink Floyd, King Crimson atp. Netvrdím, že by s nimi Jarun měli něco společného, ale věřím, že sdílíme otevřenost různým zvukům.
Je také zajímavé – jak je napsáno v biografii Jarun – že projekt začal spíše jako folková hudba s využitím tradičních nástrojů. Znamená to tedy, že Jarun byl zpočátku čistě folkový projekt? Pokud ano, proč ses rozhodnul rozšířit zvuk i o metal. Existují nějaké nahrávky z tohoto období?
Ne úplně. V hudbě Jarun bylo již od úplného začátku hodně metalu, jmenovitě tedy black metalu. Ale na druhou stranu, folkové vlivy byly mnohem znatelnější. Používal jsem několik tradičních folkových nástrojů, lidových melodií a kompozičních řešení. Ve skutečnosti šlo hlavně o experimentování se zvukem. Nahrál jsem party píšťal, dud, foukací harmoniky atd., většinou jen pro zábavu ze hry. Skoro všechen materiál jsem tak natočil, kromě basových partů a vokálních linek. Několik songů jsem pak umístil na náš MySpace, ale už nejsou k dispozici. Stále je mám na harddisku svého počítače, ale už se s nimi chlubit nebudu. Kvalita zvuku je totiž docela nízká ;)
Když se bavíme o žánrech… Encyclopaedia Metallum tvrdí, že jsi hrával v death metalové kapele s názvem Archanger, je to tak? Řekl bych, že mezi death metalem a hudbou, jakou dnes hraješ s Jarun, je docela znatelný rozdíl, není to tak? Co je důvodem takové změny? Mimochodem, proč se Archanger rozpadli? A jak se hudbu Archanger vnímáš z dnešního pohledu? Zkoušel jsem najít nějaké ukázky hudby, ale nic jsem nenašel…
Ano, je to tak. Archanger byla moje první “seriózní” kapela a opravdu to byl death metal. Ale nebyl to typický brutální a hrubý sound, jaký je v žánru běžný. Pokoušeli jsme se o kombinaci s dalšími vlivy. Samotná muzika byla docela melodická a také jsme svůj přístup zkoušeli propojit s náznaky doom a thrash metalu. Ve skutečnosti mezi hudbou Archanger a Jarun není tak obrovský rozdíl. Nepočítaje folkové party, samozřejmě ;) Archanger se rozpadli z velmi triviálních důvodů. Řekl bych, že spousta skupin tímhle způsobem končí. Začali jsme mít problémy s vybavením, s místem pro zkoušky a nakonec se kytarista odstěhoval do jiného města, takže kapela samovolně odumřela. Typická historka. Než se tak stalo, nahráli jsme dvě dema – “Apostasy” a “Empire” – odehráli pár (převážně lokálních) koncertů a užili si spoustu srandy ;) Byli jsme mladí, nezkušení, ale plní entusiasmu, stejně jako naše hudba. Na některé věci jsem stále pyšný, některé mě trochu rozesmívají, ale byla to důležitá část mého života a moje hudební škola, která mě dost naučila. Zajímavé je, že náš současný zpěvák Meph také účinkuje v další death metalové skupině s názvem Formosus, jejíž kytarista je Gambit, můj starý přítel a bývalý kytarista a spoluzakladatel Archanger. Svět je malý ;)
Zpátky k Jarun… v hudbě používáte svůj rodný jazyk. Vím, že je to trochu klišé otázka, ale proč jste se rozhodli používat polštinu, ne “regulérní” angličtinu? Samozřejmě se mi to líbí, protože mám rád, když zpěvák zpívá ve svém jazyce, jen se ptám…
Musím připustit, že to bylo těžké rozhodnutí. Paradoxně je lehčí psát texty v cizím jazyce. Můžeš sebe a svá slova úkryt pod rouškou cizích výrazů. Kromě toho tomu lidí příliš pozornosti nevěnují, když zpíváš, takže se můžeš soustředit na muziku. Na druhou stranu to poněkud limituje rozsah potencionálního publika a také to není moc dobré, když máš něco důležitého ke sdělení. Vybíral jsem tedy opatrně… a nakonec jsem zvolil texty v polštině. Zdá se mi, že se lépe hodily k charakteru naší hudby. Mimoto mi to umožňuje dostat se “hlouběji”, jednoduše psát lepší texty, protože samozřejmě svůj mateřský jazyk ovládám lépe než ten cizí. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Setkal jsem se s mnoha názory na naše texty a všechny byly nadšené. Naše texty se jeví být silnou stránkou desky.
Inu, pojďme se nyní bavit o “Wziemiozstąpoenie”… Na obalu alba je v pravém dolním rohu symbol. Všiml jsem si, že tento symbol používáte také na dalších místech (např. profilový obrázek na Facebooku Jarun). Má tento symbol nějaký konkrétní význam? Pokud ano, mohl bys nám jej objasnit? Stejná otázka pak směřuje také na masku na levé straně obalu.
Velmi dobrá otázka. Moje odpověď ale opět může být pro někoho trochu zklamání. Za symbolem se neskrývá nic zvláštního. Jsou to jenom do kruhu vzájemně propojená písmena “J” z našeho loga ;) Něco jako naše grafická značka, pečeť Jarun ;) Chtěl vytvořit grafický prvek, který s námi bude okamžitě spojován. Něco jako “icon E” u Emperor nebo písmena “M” u Metallicy. To je celé. Co se týče masky, tu vytvořil náš baskytarista – Radogost. Vydlabal ji do dřeva, vyfotil a umístil na obálku. A opět nejde o nic speciálního. Jen jsme hledali nějaký zajímavý námět na přebal, něco, co by upoutalo pozornost a zároveň pasovalo k charakteru hudby a textů. Myslím, že se nám to povedlo.
Už jsme mluvili o jazyce. Bohužel ale polsky nerozumím, takže nemám žádnou představu, o čem vaše texty jsou, a dovolím si tvrdit, že většina našich čtenářů bude mít stejný problém. Zvládnu odhadnout význam některých názvů, protože čeština a polština jsou trochu podobné, ale moc to toho neřekne. Mohl bys nám nějak popsat základní myšlenky v textech Jarun?
Budu se snažit, ale jde o docela těžký úkol. Od začátku se snažím vyhnout se běžným black metalovým nebo pohanským tématům. Nechtěl jsem psát o Satanovi nebo pohanských božstvech, protože nejsem příznivec ani jednoho (vlastně jsem “příznivec” výhradně sám sebe ;)). Tyto texty jsou občas velmi osobní. Ačkoliv často používám metafory odkazující na přírodu, což někteří chápou jako “pagan”, mají ty texty do něčeho takového daleko. Život, smrt, osamění, smutek, dokonce láska. Nechci nikomu nutit určitou interpretaci těch textů. Budu radši, když jim každý porozumí sám svým vlastním způsobem. Chápu, že to není lehké, pokud neznáš jazyk, takže přemýšlím o překladu všech textů do angličtiny a jejich umístění někam, kde si je bude moct každý přečíst.
“Wziemiozstąpienie” jste si vydali sami. Řekl bych, že už je dnes docela běžné, že si kapely vydávají alba samy, ale důvody se můžou různit. Některé skupiny jen nemohou sehnat label, jiné to dělají záměrně, protože chtějí. Co byly důvody Jarun, že si desku vydali sami? A proč jste se rozhodli pro formát digipacku?
Ani jsme žádný label nehledali. Už na začátku jsme se rozhodli, že album vydáme na vlastní náklady. Důvodů bylo hodně. Zaprvé, nechtěli jsme ztrácet čas. Mohli jsme nejdříve natočit demo, rozeslat jej vydavatelům a čekat na odpověď, ale zabralo by to hodně času a pravděpodobně by nás to stálo víc než samovydání. Svému materiálu jsme věřili, věděli jsme, že je dobrý, dost dobrý na to, abychom jej použili rovnou na plnohodnotnou desku. A tak jsme to udělali. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Navíc nám to umožnilo zůstat nezávislí. Můžeme vše dělat vlastním tempem, nikdo nás nehoní, nikdo na nás nemá požadavky. Pro hudebníka je to ideální stav. Můžeme se soustředit na tvorbu, skládání, na vlastní nápady. Co se digipacku týče… jednoduše je mám rád ;) Je to velmi komfortní a zároveň estetický formát. Naše příští nahrávky pravděpodobně vyjde také v tomto formátu. Možná trochu bohatší, s bookletem atd.
Album je venku asi šest měsíců a co jsem zatím zaznamenal, ohlasy jsou velice pozitivní. Mám dvě otázky – zaprvé, jsi spokojen s odezvou? Zadruhé, nevyprovokovalo to nějakou firmu, aby Jarun kontaktovala s nabídkou? Myslíš, že by další deska mohla vyjít s pomocí nějaké firmy, nebo plánujete hudbu Jarun dále vydávat na vlastní pěst?
Když se ptáš, jestli jsem spokojený s odezvou… musím k tobě být úplně upřímný, jsem šokován ;) Věděli jsme, že budeme schopní vytvořit docela pěkné, solidní album, ale odezva předčila naše největší očekávání. Skvělé recenze, den ode dne rostoucí fanouškovská základna, koncerty, kde lidé skandují naše jméno a zpívají naše písně – to je pro nás velmi překvapující. Nic z toho jsme nečekali. Takže ano, jsem naprosto spokojen. Co se týče druhé otázky, žádné seriózní nabídky nemáme. Ale to není problém. Vlastně se po labelu nesháníme. Rozesíláme promo materiály téměř výhradně různým zinům a stránkám a propagujeme se sami. S prozatím velmi dobrými výsledky. Naši další desku si s největší pravděpodobností opět vydáme sami.
Další citace z biografie Jarun… je zde napsáno, že jste již začali pracovat na novém materiálu. Mohl bys prozradit nějaké exkluzivní informace (smích)? Jak daleko jste se skládáním? Máme očekávat nějaké změny oproti “Wziemiozstąpienie”? Kdy myslíš, že by nové album mohlo vyjít?
Materiál na novou desku je už téměř hotový. Pořád musíme pár věcí trochu doladit a ještě trochu více zkoušet, ale v základě jsme téměř připraveni. Nevíme, jak dlouho bude nahrávací proces trvat, kdy a kde budeme natáčet, takže nemůžu říct, kdy bude album dokončené, ale samotné kompozice jsou už hotové. Oproti “Wziemiozstąpienie” bude spousta změn. Nový materiál bude pravděpodobně méně folkový, ale více progresivní a alternativnější a nejspíše trochu silnější a tvrdší zároveň. Ještě to říct jistě. Dokud nedokončíme nahrávání a mixování, bude to záhada i pro nás. Rádi bychom to vydali v průběhu tohoto roku, ale možná to bude těžko to stihnout.
Měli jste hrát nedávno hrát v Havířově v naší zemi, ale svůj koncert jste odřekli. Proč jste se akce nezúčastnili?
Opravdu jsme v Havířově chtěli hrát. Pozvali nás kluci z havířovské skupiny Radgorath, abychom v jejich městě vystoupili na Evil Melodic Metal Festu. Zpočátku to vypadalo, že budeme bez problémů hrát, ale pak se ukázalo, že náš bubeník nebude schopen vystoupit, a tak jsme byli nuceni koncert odříct. Velice toho litujeme a doufáme, že v budoucnosti budeme moct vystoupit i před českým publikem. Jsme otevřeni jakýmkoliv nabídkám ;)
Pomalu se blížíme ke konci, tak pojďme trochu změnit téma. V posledních letech se na scéně objevilo množství kontroverzních skupin, které kombinují black/folk metal s extrémně pravicovou filozofií, hlavně ve východní Evropě a spousta z nich i ve vaší zemi. Je jasné, že Jarun s něčím takovým nemají nic společného, ale chtěl bych se tě zeptat, co si myslíš o míchání metalové hudby a politiky? Dal bys přednost skupině s kontroverzními názory (s nimiž ani nemusíš souhlasit), nebo skupině, jejíž texty jsou prázdné a bez duše?
Jak sis správně všimnul, Jarun nemají nic společného s jakoukoliv ideologií, je jedno, jestli politickou nebo náboženskou. A už vůbec ne s pravicovým extremismem. Snažíme se od takových věcí držet tak daleko, jak jen to jde, v naší hudbě a našich textech se zabýváme všestrannými a univerzálními tématy. To ovšem neznamená, že bychom absolutně neuznávali umělce, kteří se podobnými věcmi zabývají. Dokud nejde o fanatismus, násilí a extrémy, akceptujeme a respektujeme pohled jiných umělců. Bez ohledu na to, z jaké jsou strany. Nezáleží na tom, jestli jsou nalevo nebo napravo, ale dokud jsou upřímní v tom, co dělají, tak to respektujeme. A ano, radši bych dal přednost kapele s kontroverzními názory (i když s nimi nesouhlasím) před skupinou, jejíž texty jsou, jak jsi řekl, “prázdné a bez duše”. Metal a rock vždy obecně byly o něčem důležitém, vždy měly co říct. Myslím, že tohle je to, co odděluje dobrou hudbu od té špatné.
Vzhledem k tomu, že naše země sousedí, musím se zeptat, jestli znáš a máš rád nějaké české skupiny? A pokud ano, samozřejmě bychom rádi slyšeli jaké (smích). Hádám, že minimálně Root a Inferno by měli být povědomí, když patří pod jeden z nejlepších metalových labelů vaší země, Agonia Records…
Abych byl upřímný, mám rád celou českou kulturu ;) Ať už se bavíme o umění, hudbě, filmu nebo literatuře, v dílech českých umělců je něco, co mám opravdu rád a co obdivuji. Specifická atmosféra, vnímavost, smysl pro humor a odstup od sebe sama a své práce činí česká díla absolutně unikátní a výjimečná. Miluji spisovatele jako BohumilHrabal, MilanKundera nebo JaroslavHašek (“Dobrý voják Švejk” je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec ;)), filmaře jako Jiří Menzel, DavidOndříček, PetrZelenka nebo JanŠvankmajer a samozřejmě i spoustu hudebníků. Nejen ty, kteří jsou spojeni s metalovou hudbou. Například miluji počiny JaromíraNohavici, Čechomoru, LenkyDusilové atd. Když přijde na metal, jedna z mých úplně nejoblíbenějších skupin je Silent Stream of Godless Elegy. Naprosto fantastická kapela! Obecně je v České republice výborná folk/pagan metalová scéna s kapelami jako Vesna (Adultery), Trollech, Žrec a mnoha, mnoha dalšími. Mám své oblíbence i mezi veterány scény, zejména Krabathor a ForgottenSilence. Je tu v rozhovoru ale málo místa na to, abych je zmínil všechny ;)
Pojďme na poslední otázku. Jak vidíš budoucnost Jarun? Upřímně si myslím, že má vaše muzika spoustu potenciálu, takže by bylo zajímavé vědět, kam se s Jarun chcete dostat. Hádám, že stát se plně profesionální kapelu je poněkud nepravděpodobné, ale i tak – jaké jsou ambice Jarun do budoucna? Mnohokrát díky za rozhovor a budeme se těšit na další desku!
Jak jsi zmínil, v tomto typu hudby je obtížné dosáhnout nějakého měřitelného úspěchu, vydělat nějaké peníze, zaopatřit se hraním. Takže kariéru mezinárodních rockových hvězd radši neplánujeme ;) Chtěli bychom ale hrát tak dlouho, jak to bude možné, dělat nejlepší hudbu, jaké jsme schopni, jen pro tu radost z hraní. Chtěli bychom hrát koncerty, nahrávat výborná alba, potkávat zajímavé lidi a navštívit zajímavá místa. To je celé. Máme konkrétní plány na další dvě desky. Ta první, jak už jsem řekl, bude více metalová a progresivní zároveň, ale ta druhá bude spíše akustická se spoustou něčeho, co bychom mohli nazvat alternativním neofolkem. Jen čas ukáže, jestli se nám to podaří uskutečnit…
Díky za rozhovor a za zajímavé otázky! Také díky za podporu a za milá slova o naší hudbě. Velmi si toho vážíme. Také zdravíme všechny vaše čtenáře a české příznivce dobré hudby ;) Snad se někdy uvidíme na koncert ve vaší krásné zemi ;)
Země: Irsko Žánr: celtic folk / black / pagan metal Datum vydání: 23.4.2011 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods
Nebudu se nijak tajit faktem, že “hejtuju” většinu folk metalové scény a na většinu folk či pagan metalu jsem alergičtější než na lidskou blbost. Důvod je prostý, žánr folk metalu je z valné většiny vyčpělý, vyčerpaný a pohled na něj působí dojmem opotřebované nafukovací panny. Nebudu tu na nikoho házet vinu – s příchodem větší popularizace žánru je takový stav ve výsledku nevyhnutelný a dá se očekávat, že na vlně popularity tehdejší “nové vlny folk metalu” se bude chtít svést každý, kdo umí na sladké dřevo vydrnkat alespoň jednu lidovou odrhovačku. Výjimek, které naopak adoruji a nedám na ně dopustit, je míň než šafránu – a mezi ně počítám právě i Primordial. Ti před dvěma lety vydali svůj zatím poslední počin nesoucí název “Redemption at the Puritan’s Hand”, který by měl navázat na úspěchy předchozí desky “To the Nameless Dead”, vydané už před bezmála šesti lety. O to, jestli se to současné, už sedmé plnohodnotné fošně podařilo, se s vámi chci na následujících řádcích podělit.
Vezmu to popořadě a začnu stručnou charakteristikou hudby této svérázné pětice Irů. Mně osobně se při vyslovení jména Primordial, kteří jen tak mimochodem působí na metalové scéně už od roku 1987, vybaví hned několik věcí: punc originality, unikátní rukopis a zvuk, Nemtheanga a jeho vokál a v neposlední řadě naléhavá, uhrančivá atmosféra plná beznaděje, která člověka pohltí a převýší natolik, že ho prostě zatlačí do křesla, oči přilepí k pročítání bookletu a mysl pošle kamsi na vandr mezi alternativní reality. A že za normálních okolností by to nebyl výlet, na který byste chtěli vzpomínat s láskou…
Co se týče “Redemption in the Puritan’s Hand”, charakteristika sedí pintlich. Skoro. Primordial tentokráte dali vale i těm zbytkům folkových prvků, které se sem tam mihly na desce předchozí, a jestli něco z pagan metalu zůstalo, je to atmosféra. Druhou “Heathen Tribes” budete hledat marně. Na úkor akustiky, která se mihne až v závěru alba, se do popředí dostaly kytary a ani rytmická složka basa-bicí nezaostává a výrazně dokresluje temnou atmosféru ještě černější krví. Kapela znatelně ubrala plyn (nikoliv dvojšlapku) a tempo se místy zabloudilo až k baladám v podobě “The Mouth of Judas”. Deska tak ve výsledku proplouvá zvukovody spíš ve středních tempech, poněvadž ani v těch nejrychlejších kusech kapela nijak zvlášť netlačí na pilu. Mnohem raději vás s grácií utopí v tesknosti vaší beznaděje. Celkový zvuk je pak o něco temnější, avšak neztrácí nic ani z typického feelingu, ani z čitelnosti. Naopak, v pomalejších tempech vyniknou především basové linky a na albu najdete i o něco větší množství vyhrávek a sól než dříve.
Změnou prošel i zpěv, který si zaslouží vlastní odstavec. Nemtheanga svůj projev ve většině skladeb zklidnil dostal se k čistším vokálům, které najdete na většině alba, v některých písních vhodně přechází do tvrdších poloh. Nutno říct, že tato změna je podle mě ve výsledku ku prospěchu věci a vůbec musím říct, že většina změn působí nenuceně, jako přirozený vývoj. Spolu se zpěvem úzce souvisí i tematika textů. Když pominu všudypřítomnou zatrpklost, beznaděj, texty se zaobírají především neutěšenou situací Irska. Nesčetné metafory a přirovnání odkazující na mytologii tak skrývají spíš sociální témata z irské historie a současnosti okořeněné řádnou dávkou vlastenectví a národní hrdosti – ostatně od čistě pohanské tematiky se Primordial oprostili už poměrně dávno. Místy se dokonce objeví i několik proslovů, kterému bezesporu část proslovu v samém závěru eposu “The Death of Gods”, kdysi pronesený irským revolucionářem Padraigem Pearsem.
To jsou oproti předchozí tvorbě ty nejzásadnější změny. Avšak navzdory jim se nedá mluvit o velkých změnách. Pokud očekáváte výrazný posun vpřed, můžete spíš čekat, až opadá listí z dubu. Všechno výše popsané bych proto spíše nazval vybroušením současného stylu k nadpozemskosti, než posunem vpřed, což je na čtyřletou odmlku možná celkem málo, na druhou stranu vylepšovat dokonalé je docela fuška. Co si budeme povídat, rukopis a výrazivo kapely, obzvláště pak Nemtheangův vokál je na poli tvrdé hudby skutečným unikátem, a kdyby to neznamenalo zdražení CDček a vlezného na koncerty, nechal bych ho zařadit na seznam kulturního dědictví Unesco. K vybroušenému stylu se sluší říct i to, že nelze jednoznačně určit, která skladba na desce je nejlepší. Nejvíce zpočátku zaujmou kusy pro Primordial ne docela typické, především pak “The Mouth of Judas”, avšak každá je propracovaná do nejmenšího detailu. Výsledkem je pak kompaktní celek, který se do vás prostě zahryzne a nepustí. Nemáte šanci se v takovém případě jakkoliv bránit, jedinou nadějí na vysvobození je ukojení touhy monstra, které ve vás poslech desky probudí. A i tak vám nedá pokoj a jednou za čas se přihlásí o svojí dávku – a pokud mu ji nedopřejete, bude otravnější než feťák na Hlavním nádraží v Praze, kterému jste odmítli dát “dvě pětky na vlak”.
Zároveň s tímhle tvrzením mi nezbývá než podotknout, že rozhodně nejde o záležitost na jeden večer, protože ač se nahrávka může na první poslech zdát jako jednoduchá a přístupná, není tomu tak ani náhodou. Ano, pokud vás uchvátí na první poslech, jen tak vás nepustí, ale ona propracovaná a promyšlená jednoduchost je v tomhle případě síla onoho monstra, jež skrývá řadu skvostných momentů během celých čtyřiašedesáti minut a způsobí, že se k desce budete dobrovolně vracet. Většina z takových momentů k člověku nepřijde a nepodá mu s úsměvem ruku, není předem nastrojená, abyste si jich všimli, leckdy jde totiž o drobný detail, který najdete až na desátý, dvacátý, padesátý poslech, přičemž prostřídáte několik zařízení od kvalitní reprosoustavy až po sluchátka, a to i v případě, že si myslíte, že desku máte opravdu dobře naposlouchanou a znáte ji tam i zpátky jako svoje boty. Omyl.
Výsledek? Těžko říci, zda “Redemption at the Puritan’s Hand” překonala “To the Nameless Dead”, které před bezmála šesti lety přišlo jakoby nic, nastavilo laťku kapele i žánru do výšin závratných a v očích mnohých fans platí za skvost dodnes (a také jím stále je), současný počin se však coby nástupce “To the Nameless Dead” svými kvalitami rozhodně přinejmenším vyrovná, pokud nepřekoná. Osobně bych po čtyřech letech možná očekával větší posun, nicméně jak jsem již napsal – těžko zdokonalovat dokonalé, na výsledek si stěžovat nemohu, ani kdybych chtěl. Primordial ukázali, že stále mají co říct a kam se ubírat a že stále platí za kvalitu, která většině kapel v žánru okázala nastavuje záda. Otázka spíš tedy zní: Pokud tohle je vybroušený skvost, co přijde dál?
Pravidelnému nebo jen občasnému čtenáři Sicmaggot asi nezůstala skryta skutečnost, že se některý z redaktorů čas od času ujme hodnocení demonahrávek z dílny kapel či projektů, které mohou být všelijaké, ale rozhodně ne časem prověřené. A přesně do téhle kategorie spadá i jednočlenný projekt Vyzj z jihovýchodní Moravy, konkrétně z Vizovic. Demo nesoucí název “Příchod Zeleného” je vskutku první dílem, kterým se může Vyzj pochlubit, a v následujících řádcích se pokusím nastínit, jestli je to chlouba oprávněná, či nikoliv.
Sám autor označuje svoji hudbu jako atmosférický folk metal, a jelikož se mi nechce rozjíždět pofidérní škatulkovací teorie, nechám to tak, protože je to v zásadě výstižné. Bylo by však mylné domnívat se, že se za tím skrývá atmosférično black metalového charakteru, které by někomu bez povědomí o samotné hudbě mohlo vytanout na mysli. Realita totiž ukazuje, že jde z větší části o vcelku minimalistický a zadumaný folk až neofolk zlehýnka okořeněný lokálním melodickým výrazivem, do kterého občas promluví jednoduchá zkreslená kytara, dodávající celku spíše na hutnosti, než aby byla jeho určujícím prvkem. Zkrátka je tam toho metalu pomálu a kdo čeká nějaké to peklo s folkovým podmazem, dost určitě odejde s prázdnou.
Co se zvuku týče, na poměry dema a domácí produkce jde o velmi zdařilý výsledek, kterému nelze mít za zlé jisté zřetelně slyšitelné nedokonalosti, z nejvýraznější je asi dosti rozporuplné nazvučení programovaných bicích a lehký odér jisté umělosti, která místy odhaluje, jak jsou některé pasáže zbytečně prosté a k opravdu dobrému posluchačskému zážitku jim něco chybí. Tím se ovšem pomaličku dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, tedy vlastní kompoziční úrovni celého dema. Ta je, obecně řečeno, kolísavá. Na jednu stranu “Příchod Zeleného” umí nabídnout příjemné a slušné zpracované nápady, které se bez uzardění dobře poslouchají, a potěší i celkem vkusně zpracovaná gradace, na druhou stranu však zamrzí pár zbytečně triviálních melodií (především ve skladbě “Temná Noci”), několik instrumentálních linek, které vyloženě žadoní o nápaditější zpracování, a další drobnosti či jednotliviny, které celku moc nepřidávají. Je však třeba mít na paměti, že toto jsou faktické výhrady, které neberou ohled na skutečnost, že co se hudební tvorby týče, Vyzj toho za sebou nemá mnoho (vznik prvních fragmentů se datuje k roku 2010, přičemž je zřejmé, že nejen hudbou je člověk živ), takže se snad nepletu, když toto souhrnně označím jako důsledek skladatelské nevyzrálosti a snad i hráčských limitů (pouhá spekulace). A není třeba dodávat, že toto jsou kategorie, ve kterých se začínající umělec může jedině zlepšit.
Jak se to projevuje v praxi? Paradoxně zdaleka ne tak tragicky, jak by mohly předchozí řádky napovědět. Pětiskladbové a bezmála půlhodinové demo se od okamžiku, kdy se posluchač naladí na jeho frekvenci, poslouchá velmi příjemně, a když nejde o vyloženě a cílevědomě pozorný poslech, většina z vypíchnutých negativ tak nějak zapadne a nepůsobí kdovíjak rušivě. Realitou však zůstává jakýsi nedostatek výrazných a zapamatovatelných momentů, které by dodaly celku nějakou hmatatelnou formu. Ano, vím, že jde o vesměs poklidnou a atmosférickou záležitost, ale nechci prosím slyšet, že by to nešlo. Co se kvality jednotlivých skladeb týče, nemohu říct, že by se zde nacházeli nějaké vyloženě špatné nebo vyloženě dobré. Pohybujeme se zde mezi průměrem a nadprůměrem s tím, že někde se zadařilo více a někde méně. Asi nejlepší mi připadá v pořadí druhá “Jeho příchod”, kde se podařilo minimalizovat většinu zmíněných negativ, a pozitiva zde vynikají asi nevýrazněji. V paměti mi ulpěla rovněž poměrně zdařilá devítiminutovka “Dubová tvář”, kterou však dost sráží použití motivu Vivaldiho “Jara”. Smysl tohoto kroku sice chápu, ale mnohem působivější by byl jen lehký náznak notoricky známé melodie. V tomto provedení jinak i docela zajímavý nápad bohužel působí jako ukázková pěst na oko. Zbylá dvojice “Temná Noci” a “Žalozpěv” má své klady i své zápory, na dříve jmenované však více či méně ztrácí. A krátké outro “Súmrak” snad ani jako regulérní skladba hodnotit nejde…
Jak vyplývá z recenze, demo “Příchod Zeleného” trpí řadou dětských nemocí a v současné podobě nelze hovořit o kdovíjakém objevu domácí hudební scény. Přesto ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co tato scéna produkuje, i v nejširším kontextu jde o lehký nadprůměr a každopádně stojí za poslech nebo dva. Navíc si troufám tvrdit, že pokud Vyzj do budoucna zapracuje na svém hudebním výrazu, je docela dobře možné, že se dočkáme velmi zajímavého počinu. Ten aktuální je toho opatrným příslibem.
Druhý pohled (H.):
Z demosnímku “Příchod Zeleného” od nového vizovického projektu Vyzj mám poněkud rozporuplné pocity. Předně musím říct, že po technické stránce s nahrávkou nemám sebemenší problém, snad i proto – a také vzhledem k tomu, že se Vyzj již od začátku prezentuje velmi solidně – není žádný důvod snižovat nároky ve jménu nezkušeností a prvních počinů – i tak ale notná část “Příchodu Zeleného” obstojí se ctí, což je samozřejmě pozitivní. První dvě skladby mne opravdu baví – úvodní “Temná Noci” má i přes poněkud monotónnější vyznění, postaveném na jednom motivu, příjemně podmanivou atmosféru a líbí se mi; druhá “Jeho příchod” je pak asi nejlepší položka celého dema, zejména její první část. Po chvíli, co se píseň trochu rozjede, nabídne bez přehánění opravdu výtečnou pasáž (cca 00:40-02:00), která je z mého pohledu absolutním vrcholem “Příchodu Zeleného”.
Jenže první dva kusy nastaví dost slušnou laťku a zbylé tři písničky už na ni prostě nedosáhnou. “Žalozpěv” není zlý, ale je dost nevýrazný a moc jsem si z něj neodnesl. “Dubová tvář” se zpočátku tváří, že by opět mohla zvednout náladu a z větší části se jí to vlastně i daří, jenže mě neskutečně irituje citování jedné slavné klasické kompozice (snad ani není třeba říkat které) v závěrečné třetině. Nic proti původní skladbě samozřejmě nemám, ale když pominu, že ani samotná ta citace není z mého pohledu příliš košer, tak ten zlom je prostě neuvěřitelně násilný a mně osobně ta pasáž vůbec nesedí jak ke zbytku “Dubové tváře”, tak i do vyznění celého dema. Díky tomu naneštěstí nejsem schopen píseň “uznat”. Závěrečné krátké outro “Súmrak” už pak člověka v ničem nevytrhne.
Přestože by se nyní mohlo zdát, že je Vyzj na odstřel, není to tak úplně pravda, protože “Temná Noci”, “Jeho příchod” a první “polovina” “Dubové tváře” ukazují, že zde nějaký potenciál a talent určitě je. Pokud by “Příchod Zeleného” obsahoval jen první dva songy (nebo tři, ale “Dubová tvář” by musela být useknuta o závěrečné dvě minuty), určitě bych dal palec nahoru a ještě těšil se na další tvorbu. Takhle je to z mého pohledu bohužel jen za 6 (i když i to je stále nadprůměr, na to pozor), protože tam jsou mouchy, které mi dojem citelně sráží, ale věřím, že pokud se autorovi podaří na příštím počinu vyextrahovat z “Příchodu Zeleného” jen to dobré, mohla by to být velmi zajímavá muzika…
Země: Maďarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 28.9.2012 Label: Nail Records
Tracklist:
01. Intro (Felcsíki lassú csárdás)
02. A dudás
03. Tündérkert
04. Napom, fényes napom
05. Napisten hava
06. Julianus útja
07. Puszta föld
08. Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello)
09. Hírhozó
10. Borivók éneke
11. A juhászlegény balladája
12. Outro (Gyimesi)
Maďarsko. Země ležící docela blízko od nás, ale přesto se mi zdá skoro až nedosažitelně daleko. Vzbuzuje ve mně představu úplně jinýho světa. Ani nevím proč, možná za to může jejich jazyk, nebo je to jen hloupá utkvělá představa… Každopádně když se řekne “Maďarsko”, tak se mi vybaví asi hlavně jezero Balaton, typická stepní pusta a maďarská paprika a klobásy. Ještě bych si tak vzpomněl na žlutá maďarská družstva v soutěžích Her bez hranic a na závody F1 na Hungaroringu, odkud jsem v roce 1998 sledoval svůj první přenos. Když dojde na hudbu, tak to máme Omega, pak podle jména Ektomorf a Thy Catafalque, můj letošní objev Taranis, no a pak už Dalriadu, folk metalovou partičku ze Šoproně.
První setkání s nimi byl pro mě naprostý šok – v dobrém slova smyslu. Tuším, že mě na ně nenápadně navedl kdosi na nějakém fóru, ale každopádně to byl jeden z těch náhodných objevů, které prostě stojí za to. Začínal jsem tehdy albem “Kikelet” z roku 2007, kterým Dalriada otevírala svou kariéru pod novým názvem. Dříve se jmenovali Echoes of Dalriada a vydali dvě alba, která, jak musím pohříchu přiznat, neznám. “Kikelet” bych bez váhání zařadil mezi vůbec nejlepší folk metalová alba vůbec. Ta hudba je nějakým způsobem čarovná a naprosto fantastická, a zejména začátek, gradující ve třetí skladbě “Vándor-fohász”, kdy se na člověka valí nápad za nápadem a jeden uchvacující hudební moment za druhým, dělá z tohoto alba skvost a ohromný zážitek.
Samozřejmě jsem se okamžitě stal nadšeným fanouškem. Jenže bohužel musím s odstupem několika let a nesčetných poslechů této i dalších desek konstatovat, že pseudo-debut “Kikelet” je v diskografii značky Dalriada zdaleka nejvýš a že s každým dalším zářezem klesá celkový dojem. Ano, pořád je to stejný styl a postupy, pořád se v tracklistech skrývají pecky (například “Zách Klára” z “Arany – Album” s naprosto ďábelsky dokonalým sólem na housle), pořád je to docela dobré, ale už to prostě není tak dobré. Nu, nebudu vás napínat, ani podzminí novinka “Napisten hava” není ve výsledku tak dobrá.
Troufnu si tvrdit, že vím, čím to je. Dalriada totiž pomalu ale jistě nastupuje na cestu stát se druhými Korpiklaani, se kterými sdílejí jisté elementární podobnosti – Finsko je stejně jako Maďarsko ugrofinská země, obě kapely nadšeně využívají housle, obě kapely vydávají (krom pauzy v roce 2010) jedno album ročně, oběma dochází (nebo už možná došel) tvůrčí dech. K tomu všemu ještě zpěvák Jonne Järvelä dokonce krátce hostoval na albu “Ígéret”… Přestože se Korpiklaani s letošní plackou “Manala” snad přeci jen podařilo vybřednout z nelichotivé pozice jakési parodie na sebe sama, dá se s úspěchem tvrdit, že kdo slyšel jedno jejich album, zná celou jejich tvorbu, protože každá další deska je jenom nějakou míchačkou prohnaná předchozí. Po důkladném rozmyšlení a zvážení tvrdím, že přesně totéž se nyní děje Dalriadě. Přišly úspěchy, popularita, jezdí se na koncerty a festivaly, fanoušci chtějí nové album a my je přece nemůžeme zklamat…
Přitom se však kamsi vytratila upřímnost hudebního sdělení a podmanivá síla jejich tvorby, která tkví často v jednoduchosti namísto vyumělkované okázalosti. Před chvílí opěvovaný vynikající “Kikelet” zvládli nahrát s klasickými nástroji, klávesami a hostujícími houslemi, reprezentujícími folkovou složku. Booklet “Napisten hava” uvádí krom kytar, bicích a kláves dále dvoje housle, dvě flétny, violu, cello, basu (tu velkou se smyčcem), akustickou kytaru, dudy a kobzu, což není hanlivá zkratka pro naší někdejší missku, nýbrž původem ukrajinský strunný nástroj zhruba zvící loutny. Na zvládnutí toho všeho si šest stálých členů kapely přizvalo hned čtyři hostující hudebníky. Slušný výčet, nicméně projevilo se to na výsledku tak, abych se z toho lidově řečeno posadil na zadek? Ani náhodou, vážení přátelé. Chybí energie, nedostává se nápadů. Je to pořád Dalriada se vším všudy, ale to “pořád” má jak pozitivní, tak negativní příchuť.
Z výše uvedeného to zatím vypadá, že nové album za moc nestojí. To by přeci jen nebyla úplně pravda, poslouchat se to rozhodně dá, zejména pokud jste Dalriadu dosud neslyšeli, takže nevíte, co všechno už předvedli v minulosti. Zmínil jsem jistou podobnost s Korpiklaani, ale křvidil bych Dalriadě, kdybych jejich hudbu postavil té finské humpa-humpě na roveň. Tím zas nechci nutně shazovat lesní lid ze Země tisíce jezer, ale tvorba Dalriady prostě vždycky byla mnohem víc variabliní a tak nějak propracovanější, nebo si to aspoň myslím. A hodně na dojmu přidává též vokální výkon zpěvačky Laury Binder. Maďarským textům sice nerozumím ani slovo, ale důležité pro mě je, jak to působí. Mimochodem nevím, kde se vzala v některých kruzích rozšířená myšlenka, že mezinárodně může prorazit jen anglicky zpívající kapela, protože když tomu člověk nerozumí, tak se mu to nechce poslouchat…
Album samotné po obligátním minutovém intru v podobě lidové odrhovačky (opravuji: čardáše) začíná pomalými tóny čehosi, co se nápadně podobá melodii “Pásli ovce valaši” (nebo to v nich aspoň slyším od chvíle, co mě na to kdosi navedl), a pak už pokračuje relativně pestrý mix. Lauřin hlas se střídá o prim nejčastěji s houslovými a flétnovými pasážemi. Sem tam dojde i na sóla kytarová, ovšem celkově jsou tradiční metalové nástroje vytlačeny na pouhý doprovod. Zazní i vokály mužské a dojde i na growl (který má, alespoň soudě dle klipu “Hajdútanc” z minulého roku, na svědomí též Laura). Přemýšlel jsem, jestli mi třeba zrovna tyhle dva prvky nevadí, ale na “Kikelet” jsou mužské hlasy taky a i ten growling se tam nejméně jednou objevuje…
Celkově je zde prezentovaná folková hudba v maďarském stylu velmi zajímavým zpestřením toho, na co býváme zvyklí. Nepřipomíná to ani hudbu keltskou, ani vikinskou, natož slovanskou. Nejsou v tom slyšet ani motivy středověké či renesanční hudby. Je to prostě něco jiného, zvláštního, zajímavého… To platilo u předchozích alb a platí to bezezbytku stále. Kapela se na druhou stranu pokouší i o jakýsi experiment, když se jedenáctá “A juhászlegény balladája” vymyká běžnému schématu jejich folk metalové písně a namísto toho připomíná hudebně spíš heavy či (podle intra) power metal. Ovšem ani to všechno nebylo dost, aby dostatečně uspokojilo mého přísného recenzentského ducha a vyneslo “Napisten hava” do výšin metalového nebe. Výsledný dojem všech slibných ingrediencí je zkrátka poněkud průměrný, zejména v porovnání s předchozí tvorbou.
Ptáte-li se na nejlepší a nejzajímavější skladby, tak je to zejména třetí “Tündérkert” a osmý song s epicky dlouhým názvem “Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello)”. Zrovna těmto dvěma se daří nejlépe navazovat na odkaz prvního alba, a proto jsem si jich taky všiml a proto je tu vyzdvihuji. Zbyteku alba se však nepodařilo tuto dvojici následovat a vymanit se z sice vcelku kvalitní, ale pořád průměrnosti. Jak už jsem jednou naznačil, je-li pro vás maďarská Dalriada novinkou, může vás “Napisten hava” oslovit více, než se to podařilo u mě, pro kterého je album lepším průměrem, což reflektuji výslednou známkou sedm. Dalriada má ale na víc.
Další názory:
Dalriada patří mezi ten druh kapel, které ve svých začátcích byly opravdu dobré, ale ve své pozdější tvorbě, jak jen to říct, už tak dobré zdaleka nejsou. Přesto netvrdím, že by se “Napisten hava” nedalo poslouchat, naopak je velmi potěšující fakt, že je novinka o hodně lepší než předcházející “Ígéret”, které má titul nejhoršího alba skupiny bez sebemenších problémů v kapse. Na “Napisten hava” rozhodně cítím zlepšení a do jisté míry i chuť Dalriady otočit se ke starším deskám, jež byly výrazně lepší, a i když tato snaha není ve finálním výsledku dovedena úplně do konce, vidím v tom krok správným směrem. Jako by se Dalriada na “Ígéret” snažila z nějakého důvodu (ať už vědomě nebo nevědomě) vklouznout do uniformního folk metalového mustru, který je stále tak populární, ale zjistila, že tudy cesta nevede, a pomalu se snažila vrátit k tomu, co jí šlo nejlépe. Snaze by určitě napomohlo i upřednostnění kvality nad kvantitou, protože nové album opravdu nemusí být každý rok, přesto všechno musím říct, že jsem s “Napisten hava” po slabém “Ígéret” docela příjemně překvapen. Že by v tom měl prsty přechod od většího německého labelu zpátky pod původní malou maďarskou firmu? Ani bych se nedivil… H.
Putovní festivaly Heidenfest a Paganfest z dílny německých Rock the Nation jsou zvláštní podniky. Snad každý ročník nabízí minimálně jedno opravdu zajímavé jméno a pak spoustu přinejlepším průměrných kapel, které však většinou zastávají nejvyšší příčky v hierarchii lineupu, čímž atraktivita příslušné akce pro lidi, kterým nestačí jen se ožrat a následně zapařit na skočné rytmy mainstreamového folk metalu, klesá někam blízko bodu mrazu s vědomím, že ty zajímavé kapely se stejně dříve nebo později objeví na nějakém tom lokálním festivalu. Také se často stává, že když už sestava stojí za to, tak se jako na potvoru nepočítá se zastávkou v České republice, takže našinec opět ostrouhá, pokud se mu nechce trmácet do Němec. Ale to už odbíhám. Letošní podzimní svátek folk a pagan metalu (ano, je to děsné klišé, ale zachovejme roli) však proti jiným svým ročníkům nabídl alespoň pro mě docela unikátní situaci – vedle špatných a průměrných kapel se totiž na soupisce objevilo i jméno Wintersun, a to rovnou v pozici headlinera. Překvapilo mě to zejména proto, že jim vedle trojice Trollfest, Varg a Krampus dělali společnost i nesmírně populární Korpiklaani, kteří většinou podobným akcím vévodí z jednoho prostého důvodu – dovedou vyprodat lokál. A jelikož jsem si od Wintersun sliboval hodně, Trollfest na mě dělali dojem že když nic jiného, tak by to alespoň mohla být sranda, a Korpiklaani jsem se pár let cílevědomě vyhýbal, takže už pominula nehorázná přesycenost jejich muzikou, usoudil jsem, že utrpení z poslechu Varg a Krampus za to nakonec stojí.
Pořadatelé celou akci umístili do prostoru Kulturního centra Vltavská, na jehož adresu jsem už naplival hodně síry, leč v poslední době se moje výhrady zejména k úrovni odvětrávání začaly ukazovat jako liché. Nevím jestli někdo do stropu proboural díru, instaloval klimatizaci nebo zprovoznil nějakou stávající, která do té doby stála stranou zájmu, ale i když musím vzít v potaz relativně nevelkou návštěvnost několika posledních koncertů (Heidenfest nevyjímaje), celý večer se v sále dalo bez nejmenších problémů existovat, což je třeba proti stavu z podzimu 2010 obrat o 180° k lepšímu. A když už jsem nakousl návštěvnost, pokusím se to trochu rozvést. Čekal jsem, že je především účast Korpiklaani na turné zárukou ve švech praskajícího podniku, kde si člověk ani nemůže dojít pro pivo, aniž by ztratil svoje místo bez sebemenší naděje na jeho znovuzískání. Tenhle předpoklad se však ukázal jako velmi nepřesný, protože ani na zmíněné lesní muže nebyl sál úplně plný, a to ani nebyl umožněn přístup na balkón – dost určitě proto, aby se již tak ne zcela vysoká návštěvnost nepromítla do zaplnění hlavní plochy sálu ještě více.
Ale teď již k samotným vystoupením. Večer přesně podle vyvěšeného programu zahájili mladí Italové Krampus, jejichž aktuální studiovou prvotinu doprovází hutná mediální masáž, což vnímavější jedince tak nějak předem varuje. Co se ale samotného vystoupení týče, Krampus odvedli dobrou práci, které nemám prakticky co vytknout. Něco ale přece, a to “něco” je naprosto zásadního charakteru – byl bych vrcholně spokojený, kdyby mi celou dobu nepřišlo, že poslouchám a sleduji nějaký revival Eluveitie. Hudba prakticky totožná, jen s jiným obsazením. Napadá mě přirovnání k hollywoodským předělávkám britských sitcomů – styl humoru zůstane podobný, jen se to trochu přiblíží požadavkům většinového publika, nasadí se mladí, krásní a sympatičtí herci a penízky se jen sypou. Kupodivu ale tohle všechno po živé zkušenosti nepřipisuji na účet samotným Krampus. Je to prostě kapela, která si hrála to svoje (dobře, asi špatně zvolený výraz), bavilo ji to, ale objevil ji nějaký vydavatel (NoiseArt Records jen tak na upřesněnou), který s vidinou výdělku zamával smlouvou, protože tohle holt lidi žerou. Taky bych podepsal a vyrazil na velké turné, kdybych uvěřil řečem o tom, jak je moje hudba originální, i když není. Co naplat – kdyby mi bylo 14 a v životě neslyšel žádnou jinou folk metalovou kapelu (neřku-li rovnou Eluveitie), budu z Krampus nadšen. Takhle mi ale opravdu nezbylo, než okukovat fešnou houslistku a trochu litovat ty sympaťáky, kteří věří, že jsou opravdu dobří…
Žezlo převzali Norové Trollfest a již během přestávky bylo zřejmé, že tohle bude svérázné vystoupení každým coulem. Řekněte, kolikrát vám kapela nechala během zvukové zkoušky z reproduktorů znít bzučení nějakého žluto-černého bodavého hmyzu? Další šok přišel se začátkem samotného koncertu. Milí muzikanti totiž na pódium naběhli ozdobeni umělými tykadélky na pružinkách a korunu všemu nasadil prostorově výraznější zpěvák navlečený do pruhovaného kostýmu s křidélky a černou kuklou s nezbytnými tykadly. Tomu říkám entrée! K vizuální dokonalosti pak přispěly i painty, ve kterých jsem nenašel jinou logiku, než dělat si naprosto okatou prdel ze všech trů black metalových omalovánek, co jich jen po světě běhá. Co se týče samotného koncertu, nemám větších výhrad – ba naopak. Poté co se srovnal zvuk (s tím měli ostatně zpočátku problém i Krampus), jsem zjistil, že Trollfest hrají skočnou, chytlavou a zatraceně energickou míchanici všeho možného. Slyšet z toho byl thrash metal, balkánské melodie, občas maličko jazzu a spousta dalších věcí. Bylo to nehorázně pošahané a bylo to super v každém ohledu. Zpěvák tu a tam zaperlil nějakou tou neokoukanou hláškou, všichni přítomní instrumentalisté vyváděli nejrůznější koniny, házeli do publika jeden úsměv za druhým a já se celou dobu velmi dobře bavil. Konečně taky kapela, která to, co dělá, dělá s láskou, ale přitom se nebere ani trochu vážně. Prostě super!
To, co jsem tu prohlásil o Trollfest můžete vzít, převrátit do záporu a aplikovat na následující Varg, protože ti opět předvedli, proč si z nich už pěknou řádku let dělám srandu. Tahle skupina je na západ od našich hranic neuvěřitelně populární a label (stejní NoiseArt Records jako u Krampus) se zjevně snaží dosáhnout stejného úspěchu i na středo a východoevropských trzích. Bohužel, Varg hrají takový hnůj, že z toho každému uvědomělejšímu posluchači vstávají hrůzou a odporem chlupy na krku, zádech a kdoví kde ještě, a jak se opět potvrdilo, nezachraňují to ani naživo. Vystupování na úrovni provinčních no name muzikantů třetí kategorie, navíc plné trapných a kýčovitých póz na mě opravdu neplatí. A když to není podloženo ani nějakou slušnou muzikou, jakože v případě Varg se tak opravdu neděje, nevidím jediný důvod, proč být sebeméně shovívavý. Z celého setu mi přišly ještě relativně snesitelné pouhé dvě skladby, zbytek ale těžká bída. A nepomohla tomu ani hostovačka joikujícího Jonneho Järvely ani zoufale trapné výkřiky o vikinských bojovnících pod pódiem a vybírání toho nejdrsnějšího zmrda ze všech, který měl rozjet circle pit (což se mu tuším nepodařilo, ale mohu se mýlit, protože jsem ze zadních částí sálu dopředu moc neviděl). Velmi úsměvná byla rovněž scénka z počátku koncertu, kdy po několikanásobném mocném provolání názvu skladby (nechtějte ho po mě, ale byl to hned druhý song v pořadí) nepřišla očekávaná odezva, a milí počmáraní Němci chvilku jen nevěřícně zírali. Inu, tak to dopadá, když kapela zvyklá na tisícové davy zfanatizovaných lobotomiků přijede tam, kde se ještě dost hlav vypumpovat nepodařilo. Varg jsem viděl počtvrté (proč proboha?) a počtvrté jsem se přesvědčil, že tohle opravdu není kapela, jejíž tvorba by stála třeba jen za ohlédnutí. Snad se nebudu muset přesvědčovat popáté…
Jak jsem již nastínil v úvodu, koncertům Korpiklaani jsem se v posledních letech vyhýbal jako čert kříži, protože mi bylo jasné, že vidět to samé ve čtyřicáté variaci na jedno téma by mi opravdu moc zážitků nepřineslo. Stačí že si člověk občas omylem pustí nějakou desku. Jenže po těch letech jsem nabyl přesvědčení, že by to možná stálo za pokus, a s tím jsem se uvelebil v okolí zvukaře a byl zvědavý, jestli Korpiklaani náhodou nepřekvapí. Jakkoli jejich muziku prakticky neposlouchám a nepřisuzuji jí jakoukoli reálnou uměleckou hodnotu, tentokrát veselí Finové opravdu překvapili. Prvním jasným rozdílem proti předchozím zkušenostem byla indispozice frontmana Jonneho Järvely, který se kvůli zranění ruky vzdal kytary a věnoval se pouze mikrofonu. Hudbě to nijak neuškodilo (popravdě nechápu, proč Korpiklaani normálně hrají se dvěma kytarami), ale naopak to velmi pomohlo zpěvu. Bylo to totiž vůbec poprvé, co jsem Jonneho ani jednou nepřistihl při falešném tónu. Zbaven břemene kytary se po pódiu pohyboval naprosto přirozeně a musím říct, že mu to jen takhle nalehko s mikrofonem sedělo mnohem víc, než jak jsem byl zvyklý z dřívějška. Kdyby to tak nechali natrvalo, určitě bych se nezlobil. Za zmínku dále určitě stojí velmi živý projev kytaristy Caneho a také nový houslista Tuomas Rounakari, který se několikrát pěkně utrhl ze řetězu a pařil jak pominutý. Krom toho si vystřihl zajímavé sólo a co se mě týče, kapela je nyní bohatší o velmi platného člena. Zbytek kapely si potom jel takový ten svůj slušný standard a celé to fungovalo velmi obstojně. Co se výběru skladeb týče, zazněly jak klasiky, tak nové skladby (vyjmenovat bych ale dokázal tak maximálně čtyři), ale všimnul jsem si jedné zajímavosti – tentokrát se nedostalo snad na žádný chlastací song (“Vodka” a “Tequilla” nebyly určitě a nepamatuji si ani zdánlivě povinné “Beer Beer” nebo “Happy Little Boozer”) a já jsem za to opravdu vděčný, protože celý koncert tím získal na vážnosti, což bych do něj předem opravdu neřekl – stejně jako bych v posledních letech neřekl, že bych si mohl koncert Korpiklaani celkem slušně užít. Stalo se, a i když to rozhodně nebyl žádný hudební orgasmus, byl to určitě nejlepší koncert Korpiklaani, kterého jsem byl zatím svědkem.
Podle očekávání po konci setu Korpiklaani publikum znatelně prořídlo a já se bál, že na headlinera a můj jediný opravdová tahák večera zbude nestoudně málo lidí. Masový odliv obecenstva však postupně ustal, sál zůstal zaplněný tak do poloviny a pohled na postupně připravované pódium sliboval, že se zůstavší dočkají velké show se vším všudy. A když sál potemněl, ožila světla a rozezněly se první tóny intra “When Time Fades Away”, očekávaní publika se dalo krájet. Postupně nastoupili bubeník, basák s druhým kytaristou a dostalo se jim značné odezvy, ale to pravé pozdvižení nastalo až v okamžiku, kdy na pódium vtrhl hlavní mozek kapely, Jari Mäenpää. A když říkám vtrhl, myslím to doslova, protože nadšení, s jakým se mezi ostatními muzikanty zjevil, skutečně dělalo dojem, jako by ho přinesl nějaký divoký vítr. Velmi působivý začátek, to se musí nechat. A neméně působivě se pokračovalo. Na intro navázala pochopitelně první regulérní skladba ze žhavé, očekávané a poněkud rozporuplné novinky “Time I” – “Sons of Winter and Stars” – a jakkoli uznávám, že má celá deska, tuhle skladbu nevyjímaje, svoje mezery, tady jsem zůstal stát s otevřenou pusou a nebetyčná epičnost té muziky mě málem porazila. Skladba navíc získala na dynamice díky několika kratičkým přestávkám a já se prostě nestíhal divit, kde se taková síla vzala. Nejinak na tom byla následující “Land of Snow and Sorrow” a tehdy jsem si začínal uvědomovat, co za tím asi vězí. Paradoxně tomu totiž pomohl ne moc zdařilý zvuk, ve kterém značně zanikly klávesy a samply, které na “Time I” tvoří většinu dojmu, a naopak se dostaly do popředí kytary, které sice nezakryly svůj poněkud prostší charakter, ale zato hnaly muziku neuvěřitelně dopředu a dodávaly celku koňskou dávku energie. Tím spíše pak fungovaly skladby starší, kde hrály kytary mnohem důležitější roli, a celkově to mělo ohromný tah na branku, který dokonale korespondoval s Jariho výkonem. Ten totiž celý koncert pokračoval způsobem, jakým vtrhl na pódium, a bylo na něm vyloženě vidět, jak do hraní dává úplně všechno. Tryskala z něj nakažlivá radost z toho, že konečně může vyrazit před lidi s jiným než osm let starým materiálem a on se ji nesnažil nijak omezovat. Entusiasmus v pravém slova smyslu. Zcela přesvědčivý byl i co se týče zpěvu, a i když se v některých pasážích spoléhal na half playback (z pásky jela stopa čistého vokálu a Jari k tomu přidával svůj scream), musím před ním smeknout, protože veškeré zpěvy, do kterých se pustil, zněly naprosto fenomenálně.
Hrálo se dlouho a proto také dále řídlo publikum, jak se lidé pokoušeli chytit poslední denní spoje. I v téhle situaci se však dařilo poskytovat Wintersun velmi solidní odezvu, která se při nevalném počtu přítomných dala označit jako hromová. Kapela fanouškům oplácela neutuchajícím nasazením, což dohromady vyústilo ve skvělou atmosféru, která naplnila sál až po strop. Není tedy divu, že se muzikanti nechali po konci titulní skladby “Time” vytleskat a vrátili se s přídavkem (i když pošťuchování fans kytarou z backstage moc nezafungovalo). Ti kteří vydrželi se tak dočkali přímočaré pecky “Beyond the Dark Sun” a na samý závěr také mojí oblíbené “Starchild”, a to byl konec. Byl to ale konec slavný, kapela se rozloučila se vší parádou, rozhazování trsátek a pozdravy s fanoušky nebraly konce. Wintersun předvedli vynikající vystoupení, při kterém zazářily nejen časem prověřené klasiky, ale naživo se ukázaly jako funkční i skladby nové, kterých jsem se trochu obával. K tomu přidali ohromný hráčský zápal a energii, s jakou jsem se u vystupující kapely mnohokrát nesetkal. Výsledkem byl opravdu skvělý zážitek, který bych přál zažít každému, kdo má k Wintersun pozitivní vztah.
Jak vidno, Heidenfest 2012 se tedy vydařil a když nepočítám tragické Varg, od kterých se to dalo čekat, hudební zážitky se pohybovaly od těch snesitelných přes obstojný průměr až k těm mimořádným. Wintersun přesvědčili, že jim místo headlinera patří plným právem, Trollfest předvedli výbornou odlehčenou show, která kouzlila úsměvy na tvářích a Korpiklaani překvapili nečekaně slušným vystoupením, a to i přes frontmanovu zdravotní indispozici. Domů jsem odcházel spokojen a Heidenfest jsem si definitivně zaškatulkoval jako hudební akci s potenciálem i pro náročnějšího fanouška. Uvidíme, s čím se Rock the Nation vytasí příště…
Země: Itálie Žánr: power / folk metal Datum vydání: 14.9.2012 Label: AFM Records
Tracklist:
01. The Loser
02. I Am the Monster
03. Midnight Skies, Winter Sighs
04. A Song for the People
05. We, Animals
06. Through Wolf’s Eyes
07. Walking Dead
08. Forget-me-not
09. Poor Little Baroness
10. The Time of Your Life
11. Chronicle of a Frozen Era
12. Ophale
K italským folk/power metalistům Elvenking jsem vždy choval poměrně ambivalentní vztah. Jejich muzice jsem nikdy zcela nepropadl, vždy mi na ní něco nesedělo, ale i přes všechny možné výhrady jsem kapelu i její tvorbu vnímal vesměs pozitivně, a když už jsem si něco z dílny Elvenking pustil, většinou jsem nebyl zklamaný. Prostě chytlavá a nenáročná pohodovka. To se však změnilo s posledním albem “Red Silent Tides”, ze kterého se vyklubala necelá hodina děsně unylého a nemastného pop rocku, který opravdu nesnáším. Zprávy o tom, že se novinka “Era” stylově navrátí někam do období “Winter Wake” nebo “The Scythe”, jsem tedy přijal s nadějí, že by Elvenking zase jednou mohli vyplodit desku, která by mi mohla na tváři vykouzlit úsměv.
Co musí deska Elvenking mít, aby se jí tohle mohlo podařit, to jsem sice už naznačil, ale pokusím se to trochu rozvést. Na Elvenking mi byl vždycky sympatický způsob, s jakým kombinovali ten svůj metálek s houslemi, respektive jak se jim podařilo naroubovat folkový výraz na jinak dost obyčejný melodický power metal. A přesně to jsem chtěl po “Era”, abych s ní mohl být spokojený. Podařilo se? Tak napůl. Nebo je to spíš potřeba řešit u každé skladby zvlášť, protože výrazové prostředky, se kterými zde Elvenking operují, sahají od toho nejlepšího (a možná ještě lepšího) z éry “The Winter Wake” a “The Scythe” až k tomu, co mě tak znechutilo na “Red Silent Tides”. Být celé album stejně dobré jako taková “Through the Wolf’s Eyes”, tak nemám sebemenších výhrad, protože zde (a nejen zde) Elvenking dokazují, že nezapomněli, jak se skládá relativně prostá, ale pořád velmi slušná a pro kapelu typická skladba, kterou si člověk zapamatuje a při poslechu mimochodem poklepává do rytmu. Jistou kvalitativní laťku si udržuje také vlastně celá první třetina alba plus víceméně závěrečná dvojice “The Time of Your Life” a “Chronicle of a Frozen Era”, a to je dohromady plus mínus polovina bezmála hodinového alba.
Zůstat u toho a přidat jednu dvě slušné skladby, máme tu na poměry Elvenking opravdu dobrý, ne-li výborný počin (na poměry Elvenking proto, že s opravdovými hudebními skvosty cokoli z dílny Elvenking prostě srovnávat nelze ani při nejlepší vůli). Jenže to by “Era” nemohla obsahovat další a dlužno dodat dost pitomé skladby, které celek docela úspěšně kazí. Jádro pudla tkví v tom, co jsem již psal, tedy že se Elvenking ani tentokrát nevyvarovali až moc častého sklouzávání ke stejnému poprockovému humusu, s jakým se vytasili na “Red Silent Tides”. Abych byl úplně přesný, tahle podivně nasládlá melodika se táhne napříč celým albem, ale v těch slušných skladbách se ji podařilo celkem efektivně potlačit, nebo ji alespoň tak nestavět na odiv. Bohužel, skladby jako “We, Animals”, “Poor Little Baroness” nebo “Walking Death” v čele s ultimátní kravinou “Forget-Me-Not” posluchačem v lepším případě prohučí bez povšimnutí, v horším napáchají zásadní škody na dobré náladě, což je v případě Elvenking docela fatální, poněvadž jejich muzika by měla dobrou náladu spíše podporovat než ubíjet. Potom je skoro jedno, jestli je na vině ta unylá melodika, nebo dost tristní a rovněž do uší bijící kompoziční impotence u každé jedné z těchto skladeb.
“Era”, to ale není jen souboj dobře a špatně napsaných melodií a respektive celých skladeb. Dovede totiž sbírat (a také ztrácet) body i jinde. Velmi pozitivně vnímám třeba skutečnost, že se Elvenking nespokojili s prostým opakováním jednoho vzorce ve všech dvanácti skladbách a nahráli desku, která je přes všechny svoje zápory poměrně pestrá a člověk nemá dojem, že poslouchá celou dobu jednu písničku dokola. Lví podíl na tom nese především výborná krátkometrážní akustická skladba “A Song for the People” spolu s nepatrně slabším, ale rovněž akustickým outrem “Ophale”, rozmáchlá “Chronicle of the Frozen Era” nebo třeba moc pěkná a příjemně umírněná “The Time of Your Life”. Co mi ale radost neudělalo, to je vokální projev zpěváka Damnagorase. Měl jsem s ním trochu problém už na předchozích albech Elvenking, ale vždy se mi zdálo, že ty momenty, kdy zpívá tak, že je to opravdu nepříjemné, omezil na naprosté minimum. Co se “Era” týče, těžko říct jestli je to náročností pěveckých partů, které kladou na zpěváka a jeho možnosti větší nároky, ale podezřele často jsem se přistihl při tom, jak mě zpěv vyloženě tahá za uši. Jindy je to ale naopak velmi slušné, takže asi záleží na tom, jak to má ten který posluchač nastavené…
Těžko se mi hledá něco dalšího, co by album “Era” něbo některou jeho část výstižně charakterizovalo. Asi se tak omezím na konstatování, že jde prostě o další a tentokrát celkem ucházející album Elvenking se vším, co k tomu patří. Je bezpochyby lepší, než prokleté “Red Silent Tides”, se staršími počiny, ke kterým odkazovaly průpovídky předcházející vydání, si jej však srovnávat netroufám, protože přes všechny zřetelné hudební souvislosti se zase jedná o něco trochu jinačího. Když jsem si desku pouštěl poprvé, čekal jsem velký klystýr, ovšem proti těmto očekáváním jsem nakonec příjemně překvapen. “Era” sice není vyloženě dobré album, ale na lehký nadprůměr dosahuje už jen kvůli těm několika vydařeným skladbám, kterým se podařilo to, co od Elvenking očekávám – potěšit.
Chernobor je nová mladá folk metalová kapela z Prahy, která relativně nedávno vydala svůj první demosnímek s názvem “Koloběh Luny”. Původně jsem chtěl začít recenzi slovy, že vlastně ani nevím, co mě přimělo si tento počin vzít na recenzi, ale problém je, že to vím – dostal jsem jednoduše chuť na článek, v němž bych mohl uplatnit tuny hovězího humoru, infantilních hlášek, užít si strefování se do kapely a radostně si pod rouškou takzvaně anonymního internetu nekonečně z někoho utahovat. Jak známo, k těmto činnostem se nejlépe hodí nahrávky skrz naskrz špatné (logicky, člověk asi těžko bude veřejně potápět něco, co se mu líbí), což “Koloběh Luny” splňuje až nepříjemně moc. Nakonec sice zvítězilo rozhodnutí pojmout recenzi v relativně solidnějším duchu (na naše nepříliš profesionální poměry, samozřejmě), ale ani tak nemusíte čekat, že by se mladíkům z Chernobor dostalo nějaké pozitivní kritiky.
Dobrá tedy, začněme… v čem je vlastně problém, že je “Koloběh Luny” tak špatné? Především v tom, že celá ta muzika je úplně mimo a vůbec neladí, každý nástroj si hraje, co chce, dohromady vše zní naprosto chaoticky, nesourodě a při vší úctě naprosto blbě. Já osobně proti disharmonii v hudbě nic nemám, naopak ji mám v některých případech velmi rád, ale musí to být případy, kdy to tak hudebníci hrají opravdu vědomě a s nějakým účelem; zde se jedná možná tak o neschopnost nebo velice zarážející diletantství… možná i o kombinaci obojího. Každopádně jsou výsledné písně na poslech doslova nepříjemné a rozladěnost všech nástrojů (kterých je přehršel – to je přece folk!) a zpěvů (hlavně těch extrémních) neskutečně tahá za uši, což je u folk metalu, který se evidentně snaží být chytlavý, hodně zásadní problém. Počin je navíc na demo vybaven docela solidním zvukem, jenž ovšem paradoxně Chernobor tluče další hřebík do rakve, která je už tak silně přitlučená zoufalou hudební náplní, protože právě díky němu mnohem více vynikne, jak moc špatně a jak moc mimo je to celé zahrané. Bicí znějí jako okopávání brambor, ne jako hra na bicí; kytara je naprosto nudná a nezajímavá, ovšem s výjimkou pomalejších rádoby atmosférických vyhrávek, které jsou těžce retardované; folkové nástroje mají opět stejný problém jako ony vyhrávky a vlastně jako komplet celé demo – znějí nějak úplně “vedle”, není tam žádná harmonie nebo melodie, spíše jen jejich parodie. A zpěv? Inu, řev je nezajímavý a spíše otravný, čistý zpěv, který sem tam probleskne, nabízí to jediné, za co si Chernobor nezaslouží vystřelit na měsíc… ale to je s prominutím trochu málo.
Celá věc mi přijde o to vtipnější, že Chernobor sami o sobě prohlašují, že ve své tvorbě uplatňují znalosti hudební teorie. To zní sice hezky, ale ve světle toho, že si ani neumí pořádně naladit nástroje, to vyznívá poněkud úsměvně. A nutno říct, že je to spíše úsměv v podobě hodně jízlivého úšklebku… který má ostatně člověk na tváři v průběhu poslechu z vícera důvodů. Těžko říct, co přimělo Chernobor k tomu, aby něco takového vypouštěli mezi lidi, snad snaha mít venku nějaký rádoby počin stůj co stůj za každou cenu nebo (v tom horším případě) zoufalý nedostatek jakékoliv sebekritiky a sebereflexe, nicméně “Koloběh Luny” zní spíše jako splácanina stvořená přiopitými dětmi předškolního věku, ne začínající skupinou s nějakými ambicemi. Ať už však Chernobor s tímto demosnímkem měli jakékoliv záměry, měli si jeho vypuštění lépe rozmyslet, jelikož jejich kapelu představuje v dosti nelichotivé podobě a mnoho lidí od nějakého poslechu případných dalších počinů automaticky odradí. Mám-li mluvit sám za sebe, po té mizérii, jakou nabízí necelých 14 minut “Koloběhu Luny”, jsem neměl jinou možnost, než si Chernobor ve své paměti zařadit do šuplíčku “extrémně špatné”… a upřímně se kapela bude muset v budoucnu muset hodně snažit, abych ji přeřadil jinam.
Další záležitostí, jež člověku prostě musí při poslechu vrtat hlavou, je, nakolik je počínání Chernobor opravdu upřímné a nakolik je jejich folk metalové snažení pouhou snahou svézt se na stále ještě neutuchajícím žánrovém trendu. Jak jsem si uvědomil, právě upřímnost a důvěryhodnost se pro mne v tomto stylu stala jedním z klíčových měřítek, ale co se týče Chernobor, rozhodně si nejsem jistý, zdali jim věřit, že je jejich opěvování minulosti opravdu upřímným vyjádřením, nikoliv pouze nutností, protože “si to ten folk žádá”. Jedna rádoby prďácká fotka v lese a jedna potetovaná ruka vrchního kapelníka mě tedy nepřesvědčily ani náhodou, texty plné předvídatelného klišé už vůbec ne. Do hlavy jim samozřejmě nevidím, tudíž těžko soudit, ale navenek jim bohužel příliš nevěřím…
Nyní už však k samotným skladbám. Úvodní “Bitva” je zcela jednoznačně nejhorší, jakýkoliv náznak melodie zní jako naprosté zoufalství, jak již bylo zmíněno výše, vůbec to spolu neladí, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného v úplně jiné tónině a nejspíš i v úplně jiné dimenzi, všechno mimo. Víte, já nejsem kdovíjaký hudební odborník, takže obecně kolikrát nějaké přehmaty nepostřehnu, nicméně zde je to provedení natolik mizerné, že to musí iritovat i člověka, jenž má v uších nasráno. Druhá “Hej, Slovane!” v tomto ohledu není o nic lepší a třeba její začátek je opravdu strašný. Nicméně tato skladba pořád nabízí to jediné, co je na “Koloběhu Luny” k pochvale – dvě linky čistého zpěvu, o nichž se jako o jediných momentech z celého demíčka dá prohlásit, že zní relativně příjemně, zvláště oproti velmi nezáživnému a nudnému (nechceme-li říct přímo špatnému) řevu. Mám ovšem na mysli pouze zpěv, protože hudební podklad stále lítá všude možně, jen ne v nějaké poslouchatelné formě. Poslední titulka “Koloběh Luny” je – překvapivě – opět špatná, byť stále ne tolik jako “Bitva”, přesto mi věřte, že takový poslech na sluchátkách je pořád obrovským utrpením. Navíc fakt, že si Chernobor troufli na více jak sedmiminutový čas, je při jejich schopnostech dost velká odvaha… že délka není vůbec opodstatněná, to snad ani dodávat nemusím.
Jistě někoho napadne, že bych mohl být trochu shovívavý, protože jsou Chernobor mladá kapela a “Koloběh Luny” je jejich prvním počinem, vždyť nikdo učený z nebe nespadl. Oukej, to beru, od prvního dema nezkušených hudebníků samozřejmě neočekávám nějaký dech beroucí opus, který by smetl vše okolo, rozhodně na takovou nahrávku neuplatňuji nároky, které mám na velkou zahraniční skupinu s mnoha alby na kontě, ale problém tkví v tom, že ať přivírám oči, jak chci, prostě z té hudební žumpy nemohu vyhrabat v podstatě nic, co by stálo za to, abych opravdu shovívavý byl a prohlásil, že nějaký potenciál tu cítit je. Já jsem totiž bohužel žádný nenašel, našel jsem pouze počin tak špatný, že jsem to dlouho neslyšel. Opravdu mi to nedělá dobře Chernobor takto veřejně potápět (rozhodně ne tak, jak jsem si před měsícem sliboval, když jsem si recenzi naplánoval) a rozhodně nemám potřebu si na mladé skupině léčit komplexy, ale tím, co hudebníci natočili, si o vznik podobných článků přímo koledují. Na jednu stranu mě docela mrzí, že zrovna já musím být ten zlý, kdo Chernobor takhle odstřelí, ale na druhou mě jímá hrůza, když vidím pochvalné komentáře na Facebooku kapely. Čím více ovšem budou internetoví rádoby posluchači skupinu plácat po zádech, že jí to šlape, tím více si Chernobor budou myslet, že tomu tak vážně je a že vlastně hrají dobře, i když nic by nemohlo být vzdálenější pravdě – a to prosím NENÍ subjektivní hodnocení.
“Koloběh Luny” považuji za velký omyl, který neměl vzniknout… nebo přinejmenším neměl být vypuštěn na veřejnost. Jeho kvalita je totiž extrémně tristní i na poměry debutujících kapel a amatérských dem. Zcela upřímně říkám, že jsem počin poslouchal opravdu mnohokrát a zkoušel v něm doslova hledat alespoň něco, co bych mohl vyloženě pochválit, avšak vzhledem k faktu, že od prvního setkání do posledního poslechu, který probíhá při dopisování těchto řádků, byl pro mne jeden každý z nich zážitkem srovnatelným se středověkou inkviziční torturou, nemohu prostě dát nic lepšího než to nejhorší hodnocení, jaké je vůbec možné.
Ptáte se, co bych Chernobor poradil, pokud by na to přišlo? Věc zcela zásadní – zavřít se do zkušebny a cvičit, cvičit a ještě jednou cvičit, sehrávat se, ne honem rychle něco vydávat a cpát se na pódium, protože s tímhle přístupem si akorát utrží ostudu… což už se s demem “Koloběh Luny” bohužel částečně stalo. Dále naučit se své nástroje lépe ovládat, především si je umět naladit; obrnit se soudností a neřídit se stylem, že jakýkoliv hudební nápad, který člověk dostane, je dobrý nápad. A v neposlední řadě, když je tohle splněno, dát svou tvorbu před nějakým zveřejňováním dát ohodnotit někomu nestrannému, kdo ji dokáže rozumně zkritizovat (ať už pozitivně či negativně), a vzít v potaz jeho připomínky; hlavně nedávat muziku hodnotit svým přítelkyním a rodičům, protože ti vždycky řeknou, že je to super. Možná si řeknete, že mně se to kecá; já samozřejmě vím (a to i z vlastní zkušenosti), že to není prdel udělat opravdu dobrou hudbu a že je to mnohdy dřina, ale pokud chtějí být Chernobor (a mladé kapely obecně) dobří, zadarmo to není. Pokud si někdo myslí, že je to zbytečné, nebo se mu do toho nechce, protože je přesvědčen, že bude veledíla z rukávu, věřte mi, že to nemá cenu… posluchačům tím ušetří traumatický zážitek, sobě ostudu a mně práci s podobnými nelichotivými recenzemi…
