Archiv štítku: folk metal

Viter – Springtime

Viter - Springtime
Země: Ukrajina
Žánr: folk / industrial metal
Datum vydání: 1.9.2012
Label: Metalism Records

Tracklist:
01. Wool Fish Love (Mountain Valley, Mountain Hills)
02. The Night Is So Moonlit
03. Marichka
04. For the Fire
05. Springtime
06. Diving Deep
07. Cold and Frozen
08. Viter
09. Day Eats Day
10. Two Colors

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Folk metalových kapel v současnosti po světě běhají stovky, ne-li doslova tisíce, času i prostoru je ovšem pohříchu málo, pročež vás možná napadne otázka, proč se tu již podruhé během tří dnů objevuje recenze na debutující žánrovou skupinu. V případě Viter k tomu ale důvod opravdu je a týká se personálního obsazení. Znalcům východoevropské scény by mohl napovědět již samotný název Viter, který by možná někomu mohl připomenout jméno Viterzgir. Pokud se tak stane, jste rozhodně na správné stopě, jelikož za Viter stojí právě tento dnes již bývalý člen ukrajinské black/folk metalové veličiny Крода. Po svém odchodu v roce 2010 zformoval právě projekt Viter, k němuž si přizval jinak doposud v podstatě neznámé hudebníky…

Ačkoliv by se mohlo zdát, že to Viter trvalo poněkud dlouho, než se ke svému dlouhohrajícímu debutu “Springtime” dohrabali, ve skutečnosti během těch dvou let nezaháleli a vydali mnoho neřadových nosičů, mezi nimiž hraje prim především obrovské množství singlů, jediný zajímavý materiál však z mého pohledu nabízí pilotní EP “Джерело”, jímž se Viter prezentovali hned v roce 2010. Tento kraťas nabídl opravdu výbornou atmosférickou muziku, o níž by se dalo do jisté míry říct, že vesměs pokračovala v podobném duchu, jaký byl od Viterzgira znám už z Крода, přestože šlo o poněkud přístupnější formu s mnohem menším vlivem black metalu. Pro někoho by však mohlo být překvapením, že “Springtime” stylově uhýbá dosti jiným směrem, což může být pro mnohé zklamáním, já osobně si však myslím – přestože se mi “Джерело” velice líbí – že by byla škoda “Springtime” kvůli tomuhle s předstihem zavrhnout, i když by se – srovnáme-li oba nosiče optikou skeptika – mohlo zdát, že se Viter snažili záměrně přiblížit hudební formě přijatelné i pro průměrného posluchače. Těžko soudit, jestli to byl od skupiny dobrý krok, nejdříve se prezentovat na atmosféře postaveným EP “Джерело” a následně vyrukovat s mnohem písničkovější podobou folk metalu, takže nemá cenu se tím zabývat. Jestli to může vypadat, že jde o přešlap, podle mého je to opravdu jen zdání, neboť mně osobně – ačkoliv obecně dávám přednost vždy tomu přístupu, jaký byl ke slyšení na “Джерело” – tato proměna Viter nakonec vůbec nevadí.

Dalo by se říct, že těch důvodů je hned několik. Samozřejmě by to šlo asi vcelku bez potíží spláchnout nějakou větičkou, že je to stále dobrá muzika, ale předpokládám, že to by vám asi nestačilo, tudíž se na to pojďme podívat trochu podrobněji. Předně je nutné zdůraznit, že i přes výše zmíněné, tedy že “Springtime” nabízí mnohem přístupnější a chytlavější hudbu, se stále rozhodně nejedná o nějaký podbízivý hopsa-hejsa folk metálek… což vám nejspíš bylo jasné už dříve, pokud čtete naše recenze pravidelněji, jelikož v tomhle případě bych se oháněl zvratky v každé druhé větě již od úvodního odstavce. Zde k tomu ovšem není sebemenší důvod, jelikož Viter stále dokázali zůstat, řekněme, dostatečně inteligentní (myšleno samozřejmě co do hudebního projevu, jejich vlastní inteligenci si soudit vážně nedovolím).

Na “Springtime” se prezentují především ve dvou polohách – jakési melancholičtější a té trochu hybnější. Obě dvě se v jednotlivých skladbách vzájemně prolínají nebo spíše střídají, někdy i poněkud divokým způsobem (například “Marichka”), nějakým způsobem to však funguje a je to velmi zajímavé – právě v tomto poněkud prapodivném přístupu vidím jednu z největších předností “Springtime”. Nutno ovšem dodat, že když se Viter pustí například do čistě pomalejšího a baladičtějšího songu, což je případ “Diving Deep” a “Two Colors”, tak výsledek poněkud pokulhává. Na druhou stranu, tohle jsou jediné dvě písničky, jež mi na celém kompletu nesedí, kromě nich mě album opravdu baví. Samozřejmě není nutné zapomenout ani na fakt, že do muziky Viter taktéž více než znatelně promlouvají folkové nástroje, což je vzhledem k žánru ostatně logické; zakomponovány jsou naštěstí vkusně, nepodbízivě, ale stále zábavně a dostatečně poutavě. Viter vám je rozhodně necpou pod nos každou vteřinu stylem “hele, jak moc jsme folk”, jak se to nezřídka stává, a když se objeví, vlastně působí spíše jako příjemné koření, zároveň však nehrají druhé housle, tudíž jsou z mého pohledu využity velice dobře.

Mimoto se na “Springtime” tu a tam objevují i malinké náznaky elektroniky, ale při vší úctě se mi to rozhodně nezdá natolik výrazné, aby škatulka folk’n’industrial, kterou Viter sami sobě vetkli do štítu, byla oprávněná. V neposlední řadě, když už se obecně bavíme o hudební náplni, nesmím zapomenout ani na vokál samotného Viterzgira, jenž zde předvádí výhradně čistý zpěv, extrémní vokál nečekejte žádný. Jeho hlas je však velice dobrý, skvěle se poslouchá, a přestože asi nikdo nebude tvrdit, že by to byl výkon hodný operního pěvce, stále je právě on jednou z největších předností “Springtime”.

Co se týče nějakých vrcholů desky, nejspíš bych volil druhou “The Night Is So Moonlit” a titulní “Springtime”, v obou případech zejména díky výtečným refrénům. Nicméně velice zajímavý – a to do té míry, že jej označím jako druhou vrcholovou dvojici – je i závěr v podání “Viter” a “Day Eats Day”, které obě z celkového vyznění desky poněkud vybočují. Ta první především díky tomu, že je asi nejfolkovější věcí; ta druhá je úplně jiná celkově, skoro až jako by od jiné kapely, ale zní opravdu skvěle a velmi se mi líbí. I přes odlišnost však dojem z celého alba nijak nerozbíjí.

Celkově musím říct, že jsem toho od “Springtime” popravdě řečeno ani mnoho nečekal, přestože hudbu Viterzgirova bývalého působiště mám velice rád, a z toho pohledu mne album vlastně docela mile překvapilo. A kromě samotné hudební náplně mne potěšilo i tím, že se po čase zase jedná o folk metalové album, jež jsem si poslechl s chutí a mohu jej s klidným srdcem pochválit, což mi pomalu začínalo připadat, že už v poslední době vůbec nedělám. Přestože nepochybuji o tom, že se jistě najdou jedinci, jimž se velice zamlouvalo “Джерело” a nový směr Viter budou vnímat velice negativní – a do jisté míry bych to i chápal – rozhodně podle mě nelze tvrdit, že by šlo o špatnou záležitost.


Krampus – Survival of the Fittest

Krampus - Survival of the Fittest
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Arise (The Day of Reckoning)
02. Beast Within
03. Unspoken
04. Rebirth
05. Aftermath
06. The Bride
07. Redemption
08. The Dance of Lies
09. Kronos’ Heritage
10. Shadows of Our Time
11. Tears of Stone
12. The Season of Revenge [bonus]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mladí Italové Krampus, jejichž vznik se datuje teprve do roku 2010, jsou další skupinou z takřka nekonečného zástupu folk metalových kapel, které poslední roky vznikají jak na běžícím páse v domnění, že se jim také podaří uzmout si pro sebe kousek z obrovské popularity tohoto žánru. Ne velkému množství z nich se to ale podaří a ještě méně z nich si to zaslouží hudební kvalitou. Jak jsou na tom Krampus? Ono by se na první pohled mohlo zdát, že tahle italská osmička by opravdu mohla nabídnout něco solidního, jenže – jak už to tak bývá – zdání může poněkud klamat…

Doufat v nějakou originalitu by bylo asi hodně naivní, ale chtít alespoň trochu slušnou muziku, to podle mého až tak přehnaný požadavek není. Bohužel, ani ten Krampus se svým “Survival of the Fittest” nesplňují. Když se kapela ještě před vydáním svého dlouhohrajícího debutu dostala na soupisku relativně prestižního Heidenfestu a podařilo se jí na vydání ukecat NoiseArt Records (což sice žádný gigant není, ale nějaké to solidní jméno a několik známějších kapel pod sebou určitě má), tak jsem očekával, že by mohlo o docela příjemný poslech. Jak ale vidno, nejspíš začínám na stará kolena senilnět, že jsem v něco takového doufal, jelikož hned první poslech “Survival of the Fittest” mě hodně rychle vyvedl z omylu. Deska totiž trpí několika opravdu zásadními nedostatky, které už tak nijaký dojem – protože skladatelské schopnosti Krampus nejsou při vší úctě nějak excelentní – ještě více srážejí.

Předně, skupina vystupuje jako folk metal. Jenže do folk metalu to má hodně daleko. Hudební základ je takový obyčejný metálek… asi bychom to při nějakém tom pomatení smyslů mohli nazvat death metalem, ale nutno dodat, že je to přátelský a hodně neškodný death metal, takový odvar… kdybyste Krampus nazvali death metalem ve společnosti Cannibal Corpse, asi by se vám floridští řezníci krutě vysmáli, jestli mi rozumíte. A na takovýhle nemastný-neslaný hudební základ Italové na hulváta naroubovali jakési klávesy a housličky, jen aby to znělo rádoby folkově. Nemohu si pomoct, ale při poslechu “Survival of the Fittest” se prostě nemohu zbavit pocitu, že ona folková složka je do té muziky přidána opravdu násilně, hlavně aby to sežralo folku-chtivé publikum, které na veselé housličky letí jak parta malých děcek na cukrovou vatu. Aby těch slepenců nebylo málo, v několika momentech se objeví i jakési náznaky elektroniky, které už jsou úplně mimo mísu.

Problém druhý – Krampus absolutně rezignovali na jakoukoliv snahu o nějaký vlastní ksicht a naprosto okatě kopírují jiné. A tentokrát to ale myslím doslova, protože po 90% hrací doby je zcela zřetelně slyšet, kdo je jejich velkým vzorem a komu se svým zvukem snaží přiblížit – Eluveitie. Pokud by mi někdo “Survival of the Fittest” pustil jen tak a neřekl mi, co to je zač, tak bych řekl, že jde o nějaké CDčko Eluveitie, které jsem ještě neslyšel. Ta podobnost je místy tak obrovská, že by Švýcaři klidně mohli pomalu pomýšlet o žalobě. Jako sorry, ale postavit snahu prorazit s vlastní skupinou na obšlehnutí někoho známějšího? To se prostě nedělá…

Další problém – naprostá skladatelská impotentnost Krampus. Člověk záhy pochopí, proč se Italové snaží zuby nehty držet své švýcarské předlohy, protože kopírování jiných jim jde rozhodně lépe než vymýšlení něčeho vlastního. Těch několik momentů (a nutno říct, že jich je – naštěstí – minimum), kdy se totiž pokusí o něco vlastního, zní dosti odstrašujícím způsobem.

Možná si řeknete, že bych neměl Krampus takhle ukrutně potápět, když je “Survival of the Fittest” jejich prvním albem, vždyť se přece můžou teprve hledat a až na dalších počinech se ukáže, co v nich opravdu je… Mám snad ale být shovívavý na kapelu, která sama sebe evidentně prezentuje jako profíky a svou hudbu jako něco, co je to nejvhodnější pro uši všech posluchačů široko daleko? Kdyby šlo nějakou garážovku, dejme tomu, ale zde máme co dočinění se skupinou, jež má za zády ne zrovna malou firmu, která jede na ne zrovna malou koncertní šňůru po celém kontinentu a která se opravdu snaží vystupovat jako profesionální kapela – a z tohoto pohledu prostě není sebemenší důvod přivírat oči nad nedostatky, zvláště jestli jsou to takové nedostatky, které jsem popsal výše. Pokud by na tom albu byly slyšet alespoň nějaké náznaky potenciálu či prostoru pro rozvoj a tudíž případně přiblížení se něčemu, co bych byl ochoten nazývat kvalitní hudbou, bylo by se o čem bavit, ale nic takového tam není, celá deska je prostě prázdné trendové nic. Krampus se na “Survival of the Fittest” prezentují jako kapela přinejlepším průměrná, ale většinou spíše podprůměrná, neoriginální a takřka ve všech směrech doslova špatná. S tímhle ani neztrácejte čas, ruce pryč!


Trollfest – Brumlebassen

Trollfest - Brumlebassen
Země: Norsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Brumblebassen
02. Böse tivoli
03. Illsint
04. Hevlette
05. Finsken, norsken og presten
06. Mystisk maskert
07. Apis mellifera
08. TrinkenTroll
09. Verboten kjærleik
10. Bråk
11. Sellout
12. Rundt bålet
13. Konterbier [bonus]

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V současné rozjitřené atmosféře, kdy naší republikou hýbe aféra s jedovatým alkoholem a vláda přikročila k prohibici na silnější lihoviny, si nedovedu představit lepší album na recenzi než právě novinku norských Trollfest, z níž kořalka takřka stříká. Na videu k songu “TrinkenTroll” sice většina účastníků spláchla žízeň pivem, což je stále ještě povoleno i u nás, ale při poslechu téhle hudby by se člověk vůbec nebránil něčemu ostřejšímu. Pokud tedy jako já náhodou není abstinent.

Kupodivu ani to mi nezabránilo, abych si poslech “Brumblebassen” náramně užil. S pár promile v krvi a v kruhu podobně nachmelených kamarádů to sice může být ještě větší žůžo, ale já jsem zkrátka pro každou srandu, a tohle sranda nepochybně je. Ostatně stačí se podívat na libovolnou promo fotku kapely, aby bylo hned každému jasné, že tentokrát nemá co do činění s partou zachmuřeně vážných pánů, nýbrž se smečkou rozverných alkoholiků, kteří nás zásobují převážně nevážnou muzikou, která má za úkol bavit. Hudebním pojetím jsou poměrně blízko Finntroll, ovšem s tím rozdílem, že zmínění Finové jsou v porovnání s Trollfest těmi “zachmuřeně vážnými pány”. Tady je na prvním místě zábava.

Začíná to už na obale, kde vidíme nakresleného trolla převlečeného za poněkud přerostlou včelu, kterak upaluje s dvěma džbány medu s osazenstvem úlu v patách (autoři obrázku Jonas Darnell a Terje “Andy Wartroll”). Obrázky zevnitř bookletu také stojí za to. Už jen kvůli tomu bych chtěl mít album ve sbírce. Dle kusých informací o příběhu tohoto v podstatě konceptuálního díla (hezký zvyk dodržovaný kapelou), je úkolem hlavního hrdiny vařit medovinu pro trolly, do kteréžto úkolu se očividně s vervou pustil. Škoda, že příběh v plné kráse ocenit nedovedu, protože jednak neumím norsky, a i kdybych snad náhodou uměl, tak mi to nejspíš nepomůže, protože úředním jazykem Trollfest je “trollspråk”, neboli divoká směs germánských jazyků postrádající jakákoliv pravidla. Sem tam chytám nějaké slovo, ale význam rekonstruovat nedovedu. Co byste ale taky čekali od trollů?

Nezbývá tak než si vychutnávat jen samotnou hudbu. Prý jde o “pravý norský balkánský metal”, to abychom náhodou nezačali brát věci příliš vážně. Každopádně srovnání s Finntroll je poměrně na místě. Základem jsou zběsilé tóny v jednoduchém kytarovém rytmu, více či méně doprovázené a podbarvené dalšími nástroji (zde je to tahací harmonika, saxofon a banjo) a agresivní growl obstarávající zpěv, v refrénech občas dojde na sbory. Hlas hlavního vokalisty a frontmana Trollmannena je poměrně vysoko posazený a dodává mu to zdání určité afektovanosti, což ale ve výsledku není na škodu. Podobnost s Finntroll podtrhuje učinkování jejich zpěváka Mathiase Lillmånse, který se objevuje jako host ve skladbě “Finsken, norsken og presten”.

Být to ovšem jen třičtvrtěhodinka podobné hudby, možná by to přes veškerou srandu začalo být brzo nudné. Naštěstí se však Trollfest podařilo vnést do alba řadu ozvlašťnujících prvků. Jedná se hlavně o trojici kratších a (povětšinou) akustických vsuvek – “Hevlette”, “Mystisk maskert” a “Rundt bålet”. Každá je trochu jiná – první klidná sborová hospodská odrhovačka pomalého tempa, druhá “balada” a třetí opět sborová hospodská odrhovačka, tentokrát tak zběsilá, že se při ní třesou poličky a padají z nich hrnečky – ovšem každá spolehlivě zaujme a celkově jde o vynikající zpestření.

K tomu si mě hoši naprosto a definitivně získali songem “Sellout”, jehož začátek sice ještě nevěstí nic překvapivého, snad krom toho, že je nečekaně a výjimečně anglicky, ovšem jeho následující pojetí, kdy se v refrénu dostáváme až někam k nesnesitelně nechutnému popíku (mimochodem v líbezném podání Mariangely Demurtas, posledních pět let zpěvačky gothic metalové Tristanie), tak to teprv začíná být opravdu zajímavé. Byť je onen “popík” rozmělněn zuřivým Trollmannenovým growlem, je stejně až s podivem, že věc, ze které bych normálně zřejmě zvracel a pachatele zatracoval do nejhlubších pekel, mi v tomto podání a od této kapely naopak přijde jako naprosto skvělá. Ona jakási veselá drzost, se kterou Trollfest proplouvají metalovými vodami, vskutku nezná hranic. A to se mi líbí. “Give us all your Euros!” As you wish, my masters!

Když k tomu všemu přidáme ještě takřka Shakespearovsky dramatický vokální projev v akustické baladě “Verboten kjærleik” a hromadu dalších dalších drobných detailů, které prostupují a oživují jednotlivé songy, dostáváme výsledný mix, který musí bavit a rozveselit zachmuřenou duši i toho nejvíc smutného a vážného metalisty.

Všiml jsem si, že ne úplně všichni mé nadšení pro Trollfest sdílejí. Zejména ohlasy na starší alba nebyly vždy skvělé. Je ale klidně možné, že se kapele s albem “Brumblebassen” konečně podařilo terno, které zacpe ústa kritikům. Tedy popravdě ano – není to žádná galapřehlídka hudební geinality, není to deska úpící pod tíhou hlubokomyslných metafyzických úvah a poselství světu. Je to “jen” dílo partičky alkoholuchtivých trollů, kteří se chtějí bavit, a my se můžeme pobavit s nimi. A za to ode mě dostávají rovných osm bodů.


Další názory:

Sice většinou rozhlašuju, že nemám příliš v lásce veselý a skočný chlastací folk metal, ale byl by v tom čert, aby se nenašla výjimka. Trollfest se však vůbec neberou vážně, v jejich muzice je spousta nadsázky, navíc se nikomu nesnaží věšet bulíky na nos nějakými kecy o pohanství či národních tradicích, naopak nijak neskrývají fakt, že je prostě a jednoduše čistá prdel, kam se hudebníci chodí vyřádit – a to doslova, protože když se podíváte do sestavy, najdete zde lidi, kterí působí či působili třeba v Pantheon I, Urgehal nebo Sarkom, což jsou ve všech třech případech pěkné ostré sebranky. Samotní Trollfest jsou ovšem se svou šibnutou kombinací nakažlivé nálady, poťouchlých nápadů, hutného metalového spodku, balkánských rytmů a jazykového paskvilu bez gramatických pravidel tak blbí, až jsou vlastně dobří a neuvěřitelně zábavní. Sorry, ale mně se to prostě líbí, “Brumlebassen” nevyjímaje…
H.


Ensiferum – Unsung Heroes

Ensiferum - Unsung Heroes
Země: Finsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Symbols
02. In My Sword I Trust
03. Unsung Heroes
04. Burning Leaves
05. Celestial Bond
06. Retribution Shall Be Mine
07. Star Queen (Celestial Bond Part II)
08. Pohjola
09. Last Breath
10. Passion, Proof, Power

Hodnocení:
Ježura – 3,5/10
H. – 2/10
Kaša – 3/10
Ellrohir – 3/10

Průměrné hodnocení: 2,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finové Ensiferum patří bezesporu k těm nejpopulárnějším zástupcům viking metalu (jakkoli je to v tomhle případě dost zcestné, ale většinový názor bohužel mluví jasně) a jako takoví se pochopitelně jednoho krásného dne dostali i do mého zorného pole. A já, toho času mladý a naivní metalista, jsem tělem i duší propadl jejich melodice, heroické atmosféře a cool pohanskému odéru, který z jejich hudby dýchal. Jenže to bylo nějaké tři roky zpátky a od té doby se mnohé změnilo. Tak třeba si již opravdu nemyslím, že poslední tvorba (představovaná především deskou “From Afar”) představuje jakkoli hodnotný materiál (odmyslím-li si skladbu “Smoking Ruins”, ke které nemám výhrad ani nyní). I po tomto prozření jsem si však přes veškeré objektivní a opodstatněné výhrady k tvorbě Ensiferum uchoval jakousi slabost, která mi donedávna bránila nad nimi zlomit hůl jako nad ztraceným případem a dokonalou ukázkou, jak se to dělat nemá. Ovšem jestli tohle platilo nějaký měsíc nazpět, teď je vše jinak. V mezičase jsem si totiž několikrát prohnal ušima aktuální novinku “Unsung Heroes”, a ta moje smýšlení stran kapely nesměrovala na cestu, ze které asi není návratu.

A přitom to ze začátku nevypadalo vyloženě zle. Na Metalfestu představená novinka “Burning Leaves” se mi vcelku pozdávala jak v živém, tak v později zveřejněném studiovém provedení a ani klipovka “In My Sword I Trust” mi nezpůsobila akutní zažívací potíže, takže i přes nikterak závratné dojmy jsem nečekal vyložený klystýr. Trochu to začalo skřípat u třetí zveřejněné skladby, kterou se stala titulka “Unsung Heroes”. Tady už zablikalo varovné světýlko a já se zoufale snažil dobrat něčeho, čím by ta skladba dovedla zaujmout. Marně. Ale pořád to nebylo vyloženě špatné, takže naděje na vcelku poslouchatelnou desku zůstávaly. Jenže potom se mi dostalo album do ruky v celé své hodinové délce, a já děkoval vyšším silám, že mi nedovolily poobědvat včas, protože v opačném případě by příslušná pochutina velmi rychle opustila vyhřáté místečko v mém žaludku. Ano, tak strašné to bylo (a vlastně pořád je). Popravdě, už dlouho jsem neměl tu čest s albem, které by mě nutilo střídavě k smíchu nebo k pláči. Ale pěkně popořadě, protože alespoň férovou a řádně odůvodněnou popravu si deska zaslouží.

Album otevírá minimalistické a atmosféru rádoby navozující intro “Symbols”, které je ovšem v praxi pitomé až hrůza. Ale tak dejme tomu, i nepovedené intro je v celkovém kontextu dost nepodstatné a mnohem důležitější jsou plnokrevné položky tracklistu, kterých se tu urodil počet bohatě dostačující. Jak je na tom následující trojlístek, který sestává z předem zveřejněných skladeb, je zřejmé, když už jsem to naznačil v předchozím odstavci, ale jen pro pořádek – s výjimkou dost plytké, ale stále poslouchatelné titulky jde o průměrný materiál, který nijak nenadchne, ale ani vyloženě neurazí. Energický otvírák “In My Sword I Trust” určitě najde v živém provedení své publikum a “Burning Leaves”, která je mimochodem asi nejlepším počinem z novinky, přes všechny svoje zřetelné zápory pořád platí za vcelku obstojnou skladbu (pochopitelně dokud si člověk neposlechne něco opravdu dobrého, protože pak i “Burning Leaves” dost radikálně ztratí na atraktivitě).

Jenže počínaje skladbou číslo pět je to strmý pád na dno žumpy, jakého jsem nebyl svědkem opravdu hodně dlouho. Extrémní klišé střídá ještě větší klišé, nástrojové linky se nedají označit za nic jiného, než přehlídku skladatelské neschopnosti, a když dost otravně působí i vokál a celé to zní, jako kdyby to byla nějaká předprodukční verze, je to vážně o zdraví. Opravdu jsem se snažil nevynášet rychlé soudy, které se mi draly na jazyk po prvním poslechu a když jsem zapojil na plné obrátky svoji slabost pro Ensiferum, o které jsem mluvil v úvodu, nepřišlo mi to vyloženě až tak zlé, ale kdepak. Zdravý rozum a střízlivý úsudek dostaly za pravdu v okamžiku, kdy jsem se i při mimoděčném poklepávání do rytmu a pohvizdování melodií přistihl, že mě to nejen že opravdu nebaví, ale vyloženě otravuje a působí mizernou náladu. A že by mi poslech muziky navozoval takové stavy, to jsem zažil popravdě jen jednou a opravdu jsem nečekal, že se takového hudebního zločinu dočkám i od kapely, která je schopná vyprodat kluby napříč Evropou…

Ensiferum

Ale abych byl fér, musím uznat, že ne úplně každá nota na “Unsung Heroes” likviduje mozkové buňky. Když nepočítám ucházející počáteční trojici, i v těch vyloženě příšerných skladbách se občas nějakým zázrakem najde moment, který není úplně zlý. Líbí se mi zpěv hostující Laury Dziadulewicz v jinak dost děsivé baladě “Celestial Bond”, stejně tak se mi líbí několikavteřinový úsek sborového zpěvu ve zcela otřesné příšernosti “Pohjola” a jedna slušná pasáž se najde dokonce i v závěrečné sedmnáctiminutové ultrazhovadilosti “Passion, Proof, Power” (ta je mimochodem tak strašně moc špatná, že člověk neví, jestli se má smát, plakat, nebo se jít oběsit). To je ale všechno a ať už náhodně vyberete jakoukoli pasáž z více než hodinové stopáže, je tu extrémní pravděpodobnost, že to bez varování probudí váš dávivý reflex.

Mohl bych psát dál a postupně tu zdrbat všechno, co si zdrbat zaslouží, ale přijde mi, že je škoda na takový počin plýtvat časem a prostorem. Abych pravdu řekl, rok 2012 mi ještě neposlal v ústrety žádné album, které by bylo tak moc špatné jako “Unsung Heroes”. Ano, jsou horší alba, to každopádně, ale nejsou zase o tolik horší, a už vůbec jich není tolik, aby to pro Ensiferum stačilo třeba jen jako útěcha. To co stvořili, je z podstatné části čistá hrůza, z výrazně menší části bohapustý průměr, ani jedna ze skladeb se nedá považovat za jakkoli zřetelně dobrou a pár hezkých momentů, které dohromady nesloží ani minutu, si dovolím do hodnocení nezahrnovat, protože o celku nevypovídají zhola nic. Album “Unsung Heroes” nechci už v životě slyšet a Ensiferum se u mě jeho zásluhou degradovali do pozice naprosto zbytečné kapely, která nemá absolutně co říct. Než další takhle špatnou desku, to bych byl radši, kdyby to rovnou zabalili a dál nedeformovali představy mládeže o náplni pojmu viking metal. Ještěže se toho nedožil Quorthon


Druhý pohled (jméno):

“Unsung Heroes” je bez přehánění absolutní odpad. Svého času jsem v dobové recenzi dal předchozímu albu “From Afar” 4/10, postupem času, když jsem se k albu později opět zkusil vrátit, jsem ještě litoval, že jsem nedal o bod až bod a půl méně. Po poslechu “Unsung Heroes” jsem tomu ovšem rád, protože kdybych dal “From Afar” třeba 2,5/10, v případě novinky bych musel jít snad do mínusu. Možná, že ještě první polovina nahrávky by teoreticky strávit šla, aniž by z toho člověk chytil vydatný průjem, a možná na těch 4-5 bodů by to i bylo, pokud bych měl zrovna náladu nemít žádný mozek, ale druhá půle (a nutno říct, že je to ta větší půle) “Unsung Heroes”, kterou načíná cukrkandlová kýčovitá rádoby balada “Celestial Bond”, je už s prominutím humus nejhrubšího zrna, přehlídka maximální hudební tuposti a jedna velká kopa hoven, která je dobrá možná jen jako soundtrack ke zvracení. Všemu nasazuje korunu sedmnáctiminutové (!!!) utrpení “Passion, Proof, Power”, které dle mého názoru patří mezi ten typ skladeb (ehm, docela nadnesené označení), za jejichž nahrání by se mělo nemilosrdně kastrovat. “Unsung Heroes” nabízí vše, co je na současném viking metalu (sem si dosaďte hodně velké uvozovky) tak špatně. Možná tak jako návod na to, jak se hudba nemá dělat, je tenhle majstrštyk dobrý, ale k ničemu dalšímu, protože na něm nenajdete nic jiného než tuny patosu, póz, kýče a trapnosti. Vskutku smrtící kombinace. Nikdy víc!
H.

Ensiferum

Tři roky trvalo Ensiferum, než dali dohromady nové album. Očekávání byla tradičně nemalá a o to větší šok jsem hned po prvním poslechu “Unsung Heroes” zažil. Po skvělých albech jako “Iron”, “Victory Song” a do jisté míry i předchozím “From Afar”, které nebylo úplně špatné, přišli Ensiferum na svět s tragédií jménem “Unsung Heroes”. Jako by se snažili přitáhnout co nejvíce fanoušků, ale vsadil bych podepsanou hokejovou kartičku Jardy Jágra, kterou jako oko v hlavě opatruji od šesté třídy, že dopad to bude mít opačný, tedy opovržení ze strany i těch nejskalnějších příznivců. Jako by Ensiferum vzali ty nejhorší nápady, které se jim za léta naskládaly v šuplíku, pro jistotu z nich odstranili všechen náboj a drive, kterými minulé desky nestrádaly, přidali velké množství cukrkandlového hávu, zabalili to do klasického vizuálního kabátku, vylisovali a poslali do světa. Od první regulérní skladby “In My Sword I Trust” až po nudný závěr, o který se stará naprostá zhovadilost “Passion, Proof, Power”, jsou skladby načichlé heavy/power metalovými sbory víc než kdy v minulosti a z kdysi autentické a uvěřitelné kapely, která sice hrála povedené divadýlko, máme najednou sebranku, která se neštítí té podbízivější formy viking metalu, na kterou jsem alergický. Ono už jenom nazývat dnešní Ensiferum škatulkou viking/folk metal je vážně urážkou žánru. Za mě jednoznačný propadák, kterému se nehodlám věnovat nějak podrobněji a vynakládat jakékoli úsilí, protože mnou “Unsung Heroes” proplulo stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Kaša

Asi jen tak nezapomenu na dva roky starou scénu, kdy se sál plný rádoby-folkmetalistů vyprázdnil vmžiku po skončení vystoupení Ensiferum, protože něco tak trapného a ubohého jako Twilight of the Gods (pozn.: Bathory tribut v hvězdné sestavě) už jejich vikinské duše saturované vystoupením božských Ensiferum nemůže obohatit… Přesto jsem byl stále ochoten Ensiferum uznávat coby podařený folkově laděný power metal, který se dá velmi dobře poslouchat. Dokonce i poslední album “From Afar” se mi narozdíl od mnoha jiných líbilo velmi – nenáročné, leč chytlavé a s tím správným drajvem, aby to člověka jednoduše bavilo, když nechce u poslechu moc přemýšlet. Bohužel na novém albu “Unsung Heroes” zůstal povedený pouze cover-art, dost možná nejhezčí ze všech dosavadních. Hudebně se parta z Ensiferum zřejmě pokusila o změnu. Někteří kovaní fanoušci to kvitují – prý je to takové “víc zadumané, víc folkovější”… Jenže tímhle pokusem bohužel pro ně dokonale zazdili to, co z nich dělalo sice relativně primitivní, ale poslouchatelnou kapelu, a v plné nahotě předvedli, jak hudebně prázdní ve skutečnosti jsou. Jsem přesvědčen, že totéž by se stalo třeba Sabaton, kdyby přestali hrát tu hudbu, kterou hrají teď a za kterou jim sázím devítky, a začali si hrát na progresivní intoše. Podobně jsou na tom takoví Alestorm, které taky poslouchám rád. Tak doufám, že je to nenapadne, a “Unsung Heroes” musím spláchnout hluboko do záchodu a doufat, že Ensiferum dojde, že stvořili sračku, a že by se měli příště zas vrátit k tomu, co jim jde.
Ellrohir


Korpiklaani – Manala

Korpiklaani - Manala
Země: Finsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 3.8.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kunnia
02. Tuonelan tuvilla
03. Rauta
04. Ruumiinmultaa
05. Petoeläimen kuola
06. Synkkä
07. Ievan polkka
08. Husky-Sledge
09. Dolorous
10. Uni
11. Metsälle
12. Sumussa hämärän aamun

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rok se nám s rokem sešel a už tu opět máme nové album Korpiklaani. Nevyšlo jim to za rok 2010, ale jinak v poslední době nemine rok, aby nás neoblažili novou plackou. Finská partička veselých alkoholiků se tím stala v metalovém světě proslulá, přestože frekvence jejich tvorby ani zdaleka nedosahuje takových borců, jako jsou třeba Amíci Njiqahhda, kteří byli schopni vyvplivnout tři novinky do měsíce. Zároveň však jejich tvorba obvykle nedosahuje ani dostatečné kvality. Protože zatímco od atmospheric-blackmetalového dua Njiqahhda jsem slyšel několik alb a každé z nich bylo něčím jiné a svým způsobem výjimečné, Korpiklaani, to je v podstatě pořád to samé. Ano, je to chytlavé a poměrně dobře se to poslouchá, ale kolikrát to člověka může bavit? Navíc skladby nebývají zdaleka tolik osobité a zapamatovatelné jako třeba u Sabaton, kteří u fanoušků, včetně mě, bodují také stále dokola stejnými zbraněmi. Poslední dobou jsem měl problém zapamatovat si z alb Korpiklaani víc než jeden song (a obvykle to byla ta “chlastací” typu “Vodka” nebo “Tequilla” napsaná účelově jako bezduchá hopsačka na pařbu při živáku). A asi není náhoda, že na koncertech často zní profláklé, avšak dostatečně známé a výrazné kousky z prvních alb.

Tak tomu bylo dřív a svým způsobem tomu tak je i po vydání desky “Manala”, ovšem přeci jen se zdá, jako by se alespoň nesměle zablesko na lepší časy. Že snad konečně kapela pochopila, že má na víc, než točit znovu a znovu dokola ten svůj “humpa-humpa” kolovrátek. Troufnu si bez větších výčitek napsat, že tu máme nejlepší album od časů “Tales Along This Road”, a že to už je nějakou chvilku a několik hodin nového hudebního materiálu.

Konečně mě deska Korpiklaani zase jakž takž baví, konečně zase rozeznávám alespoň některé songy od sebe, konečně bych zase snad i zvažoval investici do originálu – už proto, že se docela povedl coverart (alespoň na tohle si u Korpiklaani stěžovat nedá). Nevím, jestli se úplně potvrdily zkazky, které se mi donesly, o tom, že jde na poměry Korpiklaani o “temné” album, přijde mi, že nic zásadního se na projevu kapely nezměnilo (ne jako když třeba Cruachan, které jsem si pamatoval jako více méně veselou keltskou juchačku, vydali loni “Blood on the Black Robe”). Ale tentokrát to vypadá, že se hoši pochlapili a dali dohromady záležitost, která má hlavu a patu. Zda na to má vliv volba textových námětů, které by měly být “vážné” a čerpat inspiraci ve finské mytologii, těžko říct. Ale docela to funguje. Album je komplet ve finštině, ovšem existuje též verze s anglicky zpívanými texty v podobě bonusového CD.

Samozřejmě se nekonají nějaké divoké hudební orgie, při kterých by posluchači vylezly oči z důlků, bubínky z uší a jazyk padl z údivem otevřených úst na podlahu. Takový zázrak to zas není, ale vysílá to pozitivní vlny. Přinejmenším mě album neodradilo, abych ho velmi brzy štítivě odhodil, jako se to stalo u předchozích čtyř zářezů. Dovedu si naopak představit, že si ho budu ještě v budoucnu pouštět. Korpiklaani vlastní jednoduché a repetetivní hudební motivy, doprovázené houslemi a tahací harmonikou v různých obměnách, jsou stále tu. Povedla se například juchačka “Kunnia”, instrumentálka “Dolorus” nebo závěrečná “Sumussa hämärän aamun”, která se sice svými intenzivními kytarami bez folkového doprovodu Korpiklaani kolikrát úplně nepodobá, ale možná i proto si mě vcelku získala, hlavně v refrénu. Samozřejmě bych určitě v minulosti kapely našel lepší juchačky (co třeba “Happy Little Boozer”?) a lepší instrumentálky (“Pellonpekko”), ale v mizérii posledních let musí člověk brát to, co je.

Abychom se dobrali nějakého závěrečného verdiktu: pokud jste nad Korpiklaani už pár let zpátky zlomili hůl, tak vás asi novinka těžko přesvědčí. Pokud jako já patříte mezi latentní příznivce, kteří čekají na návrat starých dobrých časů prvních tří desek, vám “Manala” přinejmenším dává naději, že ještě není vše ztraceno. No, a zavilí fanoušci všeho, co Korpiklaani vydali a vydají, u vás není co řešit, snad jen utíkat zjistit si, kdy se tu kapela opět zastaví, aby vysypala svou nálož finského humpa-folku naživo. Možná bych zašel taky…


Další názory:

Korpiklaani mají z pohledu recenzenta jednu obrovskou výhodu – hodnocení na jejich nové album můžete napsat, aniž byste tu desku slyšeli, protože je to pořád dokola to stejné. Pro jistotu jsem si “Manala” přece jenom několikrát pustil, co kdyby náhodou, ale ne, žádné překvapení se nekoná. Pořád je to směska chytlavých a skočných songů, jeden jako druhý a všechny jak přes kopírák (a to už devátým rokem), fandové to kapele sežerou, koncerty se vyprodají, CDčka se rozeberou, firma si namastí kapsu, kapela taky, posluchači budou v alkoholovém opojení Korpiklaani opět vynášet do nebes, ale že je tahle finská šestice už opakovaně opíjí rohlíkem, to nikoho netrápí. Je pravda, že na “Manala” dali Korpiklaani dohromady zrovna songy, které nejsou až tak moc otravné jako obvykle (až na imbecilní přestřel “Rauta”), ale jinak skupina stále nenabízí něco zajímavého. Nemám s poslechem žádný problém, ale fungovat to může maximálně jako nenáročná kulisa k nějaké práci (soundtrack k opileckým kratochvílím v kotli pod pódiem jako plus neuznávám). To je asi tak všechno, co se k tomu dá říct… a za rok vám to u dalšího alba zopakuji ještě jednou… a za další rok znova… a za další…
H.


Waylander – Kindred Spirits

Waylander - Kindred Spirits
Země: Irsko
Žánr: celtic folk metal
Datum vydání: 16.7.2012
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Echoes of the Sidhe
02. Lámh Dearg
03. Twin Fires of Beltíne
04. Of Fear and Fury
05. Grave of Giants
06. A Path Well Trodden
07. Quest for Immortality
08. Erdath
09. Kindred Spirits

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Čím déle se pohybuji v metalových vodách, tím více si všímám jedné zajímavosti. Irsko, tedy relativně izolovaný kus pevniny, je totiž rodištěm metalových kapel, které sice nepřepisují tabulky popularity, ale většinou fungují několikanásobně déle a hrají řádově lepší hudbu než vysoké procento tolik populárních hopsa hejsa ptákovin dobrých akorát tak jako podložka pod pivo, na kterých největší vydavatelství vydělávají závratné cifry, neboť takzvaný folk metal je zrovna v kurzu. A přitom právě irská scéna raných 90. let a kapely jako Cruachan, Primordial nebo Waylander měly na vytváření tohoto stylu dost zásadní vliv. A právě posledně jmenovaní Waylander před nedávnem vydali novinku s názvem “Kindred Spirits” a nyní je na čase zjistit, jestli tihle pionýři mají co říct i 20 let poté, co pomohli položit základy celého žánru…

Za sebe tvrdím, že rozhodně ano, a to už jen kvůli způsobu, jakým “Kindred Spirits” zní. Tady se totiž nehraje na žádné moderní vychytávky, dokonale čistou a bezpohlavní produkci a nějaká velká gesta. Waylander i v roce 2012 hrají a znějí pěkně postaru a jejich muzika má atmosféru, o které se mnohým (nejen) německým urážkám folkem načichlého metalu ani nezdá. A je to atmosféra, která domovinou Waylander vyloženě dýchá. Není se však čemu divit, protože i když Waylander netrhají rekordy v použití co největšího množství lidových nástrojů, typicky irské melodie a obecně vliv irského folklóru jsou z téhle hudby cítit na sto honů. Není to však provedeno nikterak násilně a tradiční složka s tou metalovou nikoli koexistuje, ale spíše se vhodně doplňují a vzájemně obohacují, i když se v některých pasážích více projevuje tu jedna, tu druhá. Krom toho mi připadá, že i Waylander svým zvukem a výrazem doplňují řady výše zmíněných irských kapel, které když postavíte vedle sebe, přes všechny zřetelné a nezpochybnitelné hudební odlišnosti mají něco společného. Něco, co budí podobné emoce a dojmy. Něco irského, co do té hudby muzikanti podvědomě vkládají…

Na “Kindred Spirits” se sešel materiál, který dělá velmi kompaktní dojem a žádná ze skladeb nepůsobí svým charakterem jakkoli vytrženě. Platí to i o dvou a čtvrt minutové akustické “Grave of Giants” nebo intru k “Erdath”, které albu celkem úspěšně dodávají na pestrosti. Když ale pominu tyhle dvě výjimky, “Kindred Spirits” oplývá energií a zdravou agresí, které člověka udržují v pozoru. Sice se tu a tam zpomalí, ale tah na branku je tam pořád. Počínaje peckou “Echoes of the Sidhe” tedy jde o celkem slušně našláplou jízdu, která přibrzdí jen v polovině díky zmiňované “Grave of Giants” a která neskončí dříve než poslední tóny závěrečné “Kindred Spirits”.

Co se týče instrumentální stránky věci, sice se nejedná o žádné progresivní orgie a nejde ani říct, že by zde byly k nalezení přehršle kdovíjak kulervoucích riffů, ale to na druhou stranu neznamená, že by jich bylo album zcela prosté. Většinou se sice jedná o vcelku standardní instrumentální obraty, ovšem solidně provedené a hlavně tu a tam doplněné o pár výborných momentů. Nebudu je tu vypisovat, každý si musí najít sám, která pasáž se mu strefí do vkusu, ale stojím si za tím, že jich “Kindred Spirits” nabízí dostatek. Při té příležitosti by se však slušelo upozornit, že je potřeba si na “Kindred Spirits” nějakou dobu zvykat, a to tím spíše, pokud je to první album Waylander, se kterým přicházíte do styku. Mně totiž trvalo celkem dlouho, než jsem se naladil na stejnou vlnu, a teprve poté jsem mohl docenit jak různé detaily, tak celkovou tvář desky. Najednou totiž začaly dávat smysl trochu upozaděné kytarové party, některé ne zcela prvoplánově chytlavé melodie nebo rovnou celé skladby, z nichž se mi zpočátku líbily sotva dvě. Nyní se však situace obrátila a ani o jedné skladbě nemohu říci, že by se mi vyloženě nelíbila. K srdci mi sice úplně nepřirostla předposlední “Erdath” s refrénem poněkud thrashovějším, než by mi bylo po chuti, ale zbytek se přesunul přinejmenším do škatulky “slušné” s tím, že některé skladby jsou vážně skvělé, a i ty, kterým k dokonalosti něco chybí, dovedou potěšit nějakou tou parádní pasáží. Vůbec nejlépe dle mého dopadly songy jako zpěvná “Twin Fires of Beltíne”, black metalem načichlá “Of Fear and Fury” a především nádherná titulka “Kindred Spirits”, která činí z posledních minut desky opravdu skvělý zážitek.

“Kindred Spirits” není deska roku. Nedostane se ani do top 5, ale i tak si ke mně našla cestu. Sice se nejedná o kdovíjak geniální dílo, ale zato boduje upřímností, uvěřitelností a poctivostí, a to jsou přívlastky, které jsou podstatné části metalového mainstreamu naprosto cizí. Nové Waylander je zkrátka a jednoduše opravdu příjemné poslouchat a člověk si z takového poslechu odnese dobrou náladu a vědomí, že i v tolik zprofanovaném žánru, jako je folklórem inspirovaný metal, je pořád k nalezení dostatek interpretů, kteří se namísto trendů řídí vlastní hlavou a mohou tak tvořit hudbu, která má co říct…


Evenoire – Vitriol

Evenoire - Vitriol
Země: Itálie
Žánr: gothic / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Herons
02. Drops of Amber
03. Seasons of Decay
04. Love Enslaves
05. The Newborn Spring
06. When the Sun Sets
07. Tears of Medusa
08. Devil’s Signs
09. The Lady of the Game
10. Wild Females
11. Aries [bonus]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dlouho jsem přemýšlela, co napsat o Evenoire na úvod a nakonec jsem dospěla k názoru, že asi všechno, co je podstatné, ve zkratce. Koneckonců mně tohle jméno kapely před sedmi měsíci taky nic neříkalo. Evenoire pocházejí ze severu Itálie, hrají něco mezi gothic a folk metalem, ale těch vlivů tam samozřejmě bude jako vždy více. Dali se dohromady v roce 2007, o dva roky později přišlo na svět jejich EP nazvané “I Will Stay”, které mě přesvědčilo o tom, že mám “vyhlížet” jejich debutové album “Vitriol”, které spadá už pod záštitu Scarlet Records a vyšlo v březnu tohoto roku. Debutové album, které tady pro vás mám zhodnotit.

Musím hned ze začátku říct, že “I Will Stay” se mi zdálo méně spoutané tendencemi hlavního proudu. Což je docela očekávaná zpráva. “Vitriol” je sice album, které se dokáže z určitého pohledu rovnat s kapelami jako je Xandria, Stream of Passion nebo třeba Amberian Dawn, má stejně chytrý námět a možná ještě lepší námět, protože kdo jiný by se měl zabývat legendami ze severu Itálie, ale právě tohle všechno může být ten problém. Aby to neznělo moc jako hlavní proud. Nevím jak vám, ale mně jedni Amberian Dawn stačí. Ovšem pro štěstí Evenoire je tam stále tendence stáčet se i k folk metalu. Já osobně jsem z toho potěšena. Myslím, že v jejich podání je tahle kombinace docela zajímavá. Vlastně se mi občas zdá, jako by dělali koktejl ze všech zmiňovaných symfonických kapel, přichutili to něčím podobným, jako jsou slabší songy od Blind Guardian, prvky z Eluveitie a pak nakonec tomu dodali osobitý projev. (To bude asi ten důvod, proč jsme měli diskuzi s H. na téma, “že prý mu to smrdí po keltech a co že to mají dělat ve středověké Itálii”. Tak jo, teď mu dávám za pravdu.) Ale nakonec z mého pohledu je to jedna z věcí, která je přidržuje v atraktivitě.

Abych pokračovala trochu samotnou skupinou. Evenoire patří k female-fronted skupinám a jejich hlasem je Lisy Stefanoni, která se bezpochyby svým hlasem může rovnat známějším jménům, ovšem na rozdíl od nich ovládá hru na flétnu, která se prolíná celým albem, když zrovna neslyšíte zpěv. Právě v písni “Wise King” jsem si ji úplně zamilovala. Je to takový zajímavý a trochu nerovný boj s tvrdšími nástroji, ale právě tyhle jednoduché kontrasty jsou sílou, která kapelu opět drží stranou od šedi gothic metalu. Pravdou je, že někdy se o to pokusí i samotný hlas zpěvačky, a říkám jen někdy, protože jindy se jasně gotických klišé.

A jsou tu další dvě skladby, které bych měla jmenovat. Ještě před vydáním alba jsem slyšela “Days of the Blackbird” a stále si myslím, že je to jedna z nejsilnějších písní. Nejvíc poukazuje na neuspořádaný mix, který Evenoire hrají, na druhou stranu, dokáže něčím zaujmout. “Misleading Paradise” je více středověká a souvisí s takovým jménem, jako je Torquato Tasso. Ráda bych nechala tu literaturu stranou, ale je to trochu moje srdcová záležitost a ostatně na “Vitriol” nenajdete píseň, která by neměla nějakou historickou inspiraci a velká část z nich se nějak týká vody.

Schrnuto a podtrženo, “Vitriol” je album, které na debut není vůbec špatné, to bych si nedovolila říct. Jen mi přijde, že u příštího by se Evenoire konečně měli rozhodnout, do kterého žánru budou spadat, protože folk metal se mě osobně s gothic metalem trochu bije. Jak už jsem řekla, mně by se víc líbilo, kdyby to vzali přímou cestou k folku, přece jen si myslím, že nikdo netvrdí, že by si nemohli ponechat severoitalská témata. Takže když si to sečtu v hlavě, vychází mi krásných sedm, což je mimochodem víc, než by se možná dalo očekávat, a doufám, že příště bude ještě víc. To až jim možná konečně dojde, že by se s tím gotickým pozadím neměli vůbec babrat.


Další názory:

Tak nějak jsem zatím ještě nepřišel na to, co si o “Vitriol” myslet. Na jednu stranu album obsahuje spoustu poněkud nudnějších a obyčejných gothic metalových pasáží, které znějí přesně dle daných žánrových klišé. Ovšem na druhou stranu se na “Vitriol” vyskytují i opravdu zajímavé momenty, a to ve chvílích, kdy se Evenoire pustí na pole folku (místy mi to dokonce zavání až keltskými motivy), kde jejich produkce zní naopak velice dobře. Upřímně jsem přesvědčen, že kdyby se kapela naplno vydala právě touto cestou, rozhodně by byl výsledek o mnoho lepší, takto je “Vitriol” do jisté míry malinko rozpačitější, jako kdyby Evenoire sami nevěděli, jakým směrem to chtějí vlastně hnát. Je pravda, že se jedná teprve o debut, tudíž se dají malinko přivřít oči (ačkoliv jsou samozřejmě i skupiny, které dokáží znít naprosto fantasticky i na svých úplně prvních nosičích), myslím si však, že i přesto se dá rozhodně tvrdit, že v tomhle italském jméně nějaký ten potenciál určitě dřímá. Teď jde jenom o to, jestli jej čtveřice hudebníků a jedna hudebnice dokáží využít. Stačilo by se zbavit té přemíry nikterak objevných gothic metalových blbinek a přidat na té folkové složce, která v tomto případě rozhodně není bez zajímavosti…
H.


Agalloch, Velnias, Larrnakh

Agalloch, Velnias
Datum: 17.4.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Agalloch, Velnias, Larrnakh

Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…

Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.

Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…

Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.

O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…

Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.

Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…

Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…


Ragnarök Festival 2012 (sobota)

Ragnarök Festival 2012
Datum: 14.4.2012
Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo)
Účinkující: Absu, Dark Fortress, Dordeduh, Einherjer, Fejd, Impiety, Mael Mórdha, Moonsorrow, Nachtmystium, Skyclad, Sycronomica, Thurs, Wolfchant, XIV Dark Centuries

H.: O zahájení druhého dne Ragnarök Festivalu se postarali norští Thurs, kterým se však jako první kapele nějak přehnaného ohlasu nedostalo. Přesto Norové svou půlhodinku nevypustili a v době oběda předvedli set, který se povedlo překonat až za další čtyři hodiny a pět kapel. Obzvláště baskytarista Dargoth Raatne pařil a prožíval muziku se vší vervou. Podle toho, jak Thurs zahráli, i podle kvality své muziky, by si zasloužili rozhodně důstojnější čas.

H.: Německá Sycronomica se sice na první pohled tvářila strašně zle, efektně “hořící” barely na začátku jejich koncertu dokonce budily dojem, že se alespoň bude na co dívat, ale nakonec z toho vylezl přinejmenším průměr jak co do výkonu, tak co muziky, která navíc ještě tak páchla kýčem, až to pěkné nebylo. Upřímně řečeno, Sycronomica byla naprosto krystalickou ukázkou toho, jak si dobrý melodický black metal nepředstavuji. Dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, jaké byly na Ragnaröku k vidění a ke slyšení, z druhého dne asi úplně nejhorší…

H.: Naopak velkým překvapením se stali Impiety až z dalekého Singapuru, kteří zahoblovali kulervoucí black/thrash/death ze staré (té nejstarší) školy. Moc originality sice pánové nepobrali, ale živě jim to fungovalo parádně. O nějakou pomalejší pasáž v jejich muzice člověk nezakopne, byla to neskutečná dřevní rubanice, avšak i taková muzika má svým způsobem své kouzlo, zvláště pak v živém provedení, jež bylo v případě Impiety obzvláště výživné. Zpěvák a baskytarista Shyaithan své hlasivky ani své krční svalstvo nešetřil ani v nejmenším, díky čemuž to byl právě on, kdo na sebe ze singapurského tria strhával největší díl pozornosti. Celkově velice dobré, jen o chlup za Thurs.

H.: Další dávka německého pagan metalu byla na programu v podobě XIV Dark Centuries. Dokud jsem znal jen jejich jméno, ale ne muziku, považoval jsem je za to kvalitnější z německé pohanské scény, ale čím déle uběhlo času od chvíle, kdy jsem se konečně do jejich tvorby pustil, tím více jsem přesvědčen, že jsem se mýlil, na čemž nic nezměnilo ani koncertní vystoupení. Je pravda, že to pořád bylo o třídu výš než včerejší Varg, ale to upřímně za až zas tak velkou pochvalu nepovažuji (to je jako kdybyste prohlásili, že je lepší šlápnout do bahna než do hovna, což sice pravda je, ale moc velká výhra není ani jedno, takže asi tak). Zejména v rychlejších písničkách, kterých byla v setu většina, to znělo (a také vypadalo) jako takový ten nepříliš sympatický kolovrátek, ale na druhou stranu, pomalejší hymničtější songy působily o poznání lépe. Německé publikum ovšem moje problémy nemělo a XIV Dark Centuries odměňovalo bouřlivým potleskem. I když v tomto případě možná opravdu bude chyba na mé straně, jelikož i kolega Ježura tvrdil, že se mu to celkem líbilo, ale to už vám řekne sám…

Ježura: Tak si říkám, jak je možné, že sobotu začínám hodnocením XIV Dark Centuries, když jsme po areálu s H. pobíhali oba, a to od jeho otevření. Thurs mě evidentně nijak zvlášť nezaujali, když si z jejich vystoupení nepamatuji zhola nic. Sycronomica mě znechutila natolik, že jsem odběhl do místního metalmarketu a na stejném místě jsem strávil přes polovinu setu i následujících Singapurců Impiety. Když jsem se vrátil zpátky na tribunu, docela jsem zalitoval, protože to těch pár zbývajících minut vypadalo jako poctivé a sympatické zlo. Škoda, někdy příště. Ale teď už k proklamovaným Durynčanům. XIV Dark Centuries jsem onehdá recenzoval jejich novinku “Gizit Dar Faida”, takže jsem trochu tušil, co můžu čekat. A dokud se hrálo z novinky, přišlo mi to obdobně slušné jako z desky. Žádný velký zázrak, ale mozek mi rozhodně nechtěl opustit dutinu lebeční všemi otvory najednou, což je pro německý pagan metal docela solidní pochvala. Bohužel, z novinky toho nezaznělo příliš a starší tvorba mě z pódia neřekla prakticky nic. Sice to pořád nebyl úplný průser, ale doma bych si to rozhodně nepustil. XIV Dark Centuries mě však přese všechny zápory utvrdili v domnění, že patří k tomu lepšímu, co mává německou vlajkou a hraje to pagan metal…

H.: Na další Wolfchant padl černý Petr v podobě skupiny, která bude v zájmu zachování sil vynechána. Jednak mne osobně odpuzoval fakt, že mělo jít o další německý pagan metal, jednak byla potřeba načerpat trochu energie před zbytkem programu, jenž sliboval opravdu zajímavá jména a zážitky, což se nakonec i vyplnilo. Jen pro úplnost mohu ještě dodat, že jsem z Wolfchant přece jenom zhlédl poslední skladbu a kromě toho, že se na pódiu proháněli hned dva zpěváci, to nakonec znělo dost slušně, až mě štve, že jsem radši nezaříznul XIV Dark Centuries.

Ježura: Tady nemám co dodat, neboť jsem Wolfchant obětoval na oltář nasycení sebe sama a z jejich vystoupení jsem slyšel leda posledních pár minut. A to co H. přišlo dost slušné, jsem zařadil do škatulky “ne úplně na blití, ale poněkud prvoplánové”. A ani dva osvalení pěvci tomu moc nepomohli…

H.: Dark Fortress byli první (a vlastně i poslední) německou kapelou na letošním Ragnaröku, která zahrála opravdu dobře. U prvního songu to sice značně haprovalo a už už se schylovalo ke zklamání, když vtom se skupina s druhým válem “The Silver Gate” rozjela a vystřihla parádní set, v jehož rámci zazněly třeba (pokud mne chatrná paměť nešálí) “CataWomb”, “To Harvest the Artefacts of Mockery”, “Ylem” nebo závěrečná drtička “Baphomet”, která se ukázala být koncertní tutovkou. Vtipná mi však v případ Dark Fortress přišla světelná show, u níž bych se vážně nedivil, kdyby někomu způsobila epileptický záchvat – například u “The Silver Gate” (tj. téměř sedm minut) to blikalo bez přestávky celou dobu. Jen škoda, že v některých momentech byla utopena sólová kytara, což například citelně pohřbilo třeba refrén (opět ji můžeme dát za příklad) “The Silver Gate”. Samotný přednes Dark Fortress byl však více než skvělý.

Ježura: Spolu s Dark Fortress započala série vystoupení, jejichž tvorbu jsem znal buď velmi povrchně nebo vůbec, ale sliboval jsem si od nich přinejmenším slušný zážitek. A hned Dark Fortress předvedli, že jsem se netěšil zbytečně. Nemohu srovnávat se studiovou tvorbou nebo jinými koncerty, ale ten na Ragnaröku mě dostal řádným způsobem. Nehorázně našláplý death/black na mě zafungoval dokonale a nemít skřípnutý nějaký prokletý sval mezi lopatkami, mlátil bych hlavou ještě mnohem více. Závěrečná bomba “Baphomet”, kterou si někteří přítomní vyřvali, pak celý set uzavřela vskutku fenomenálním způsobem.

H.: První opravdu velký zážitek soboty přišel se švédskými folkaři Fejd, kteří pro mne osobně byli jedním z taháků Ragnaröku, ale že to bude až takhle dobré, to jsem nečekal. Ústřední bratrské duo Patrik a Niklas Rimmerforsovi strčili svým řáděním do kapsy členy kdejaké metalové kapely, aneb prý že se headbanging nedá provozovat s housličkami nebo balalajkou. Do jisté míry mne i překvapilo, že Fejd zvládli svou muziku živě reprodukovat natolik věrně, navíc člověka potěšilo, že se neschovávali za nasamplované pozadí, ale že vše opravdu odehráli. Občas to sice vypadalo, že Patrik těch svých sto nástrojů nestihne střídat, ale stihl, nechyběl ani jeho (resp. jejich) skvělý vokál, a to místy včetně lahůdkových vícehlasů. Celkově mi přišlo docela zajímavé, že živě hudba Fejd (a výtečný zvuk tomu opravdu napomohl) zároveň folkověji, že ony folklórní nástroje vynikly ještě více, a zároveň i rockověji díky dunící rytmice. Každopádně, naprosto skvělá show, které se právem dostalo fantastického přijetí od publika.

Ježura: Vážení, tomu, co předvedli Fejd, říkám nářez a je úplně jedno, že se na něm nepodílely elektrické kytary! Pětice mužů předvedla takovou show, že ještě teď stěží chápu, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Špičková práce s nástroji a naprosto dechberoucí vokál bez jediného falešného tónu, to byly hlavní příčiny šílenství, které se mezi lidmi strhlo. Ještě jsem neviděl, aby na prakticky čistě folkovou kapelu lidé řádili tak jako na Fejd a stejně tak se mi ještě nepoštěstilo být svědkem tak aktivní pódiové prezentace, která svou energií, jak už správně podotkl H., zesměšňovala kdejakou našlapanou metalovou formaci. Jak lidé, tak muzikanti odvedli špičkový výkon a bylo to snad vůbec poprvé, co se na Ragnaröku přidávalo nad rámec vyhrazeného času. Klobouk dolů…

H.: Člověk se ani nestačil vzpamatovat a vedle už se chystal další skvělý koncert, tentokráte v podání Irů Mael Mórdha, na něž jsem byl hodně zvědavý. A modře pomalovaní pánové předvedli opravdu strhující výkon, zejména zpěvák Roibéard Ó Bogail, jenž ukázal, jak se má chovat správný frontman. Sympatické vystupování, bezchybná interakce s publikem a v neposlední řadě samozřejmě naprosto dechberoucí vokál. Pódium charakteristické irské atmosféře jejich hudby neuškodilo ani v nejmenším, možná právě naopak. V téhle ostrovní zemi ten přemýšlivý folk holt prostě umí. Mael Mórdha beze zbytku ukázali, proč jsou mnohými vedle Primordial a Cruachan považováni za nejlepší žánrovou skupinu své domoviny. A vrchol setu? Pro mě výtečná “The Serpent and the Black Lake”!

Ježura: Irsko je zemí, kde se hrdá krev předků bouří i v současnosti, a proto není divu, že se i zde daří hudbě, která vypráví o dobách minulých. O Mael Mórdha jsem doposud slyšel leda tak z nadšených proslovů jednoho známého, ale naše první živé setkání mě ujistilo, že ten člověk nelhal. Z koncertu Mael Mórdha jsem si odnesl podobný dojem jako z toho, který odehráli jejich krajané Primordial na loňském Metalfestu. Bylo to sugestivní, charismatické, nesmírně uvěřitelné a ve všech ohledech úžasné. Nevím, jak to ti Irové dělají, ale jejich muzika na mě prostě platí a Mael Mórdha dokázali, že ani oni nejsou výjimkou. Už se těším, až mi vyrazí dech nějaká irská kapela – zatím je to totiž čisté skóre.

H.: Oproti tomu legendární Skyclad jsem nikdy příliš neposlouchal, přesto jsem rád, že jsem měl konečně možnost tyto praotce folk metalu vidět. A musím uznat, že ani oni nezůstali nikomu nic dlužni a zahráli po čertech povedený energický set. Při pohledu na ně by to do nich člověk neřekl, ale i tak do toho všichni vložili všechno a z jejich přednesu přímo sálalo nadšení. Když to hudebníky opravdu baví, někde se to vždy odrazí, což Skyclad potvrdili. Tři čtvrtě hodinky v jejich doprovodu bylo pryč dřív, než se člověk stačil vzpamatovat – a právě to je jedna z věcí, podle nichž poznáte výborný koncert.

Ježura: Skyclad patřili k tomu nevelkému počtu interpretů, od nichž jsem už pár songů slyšel, ovšem o znalosti tvorby se hovořit rozhodně nedalo a koncert měl tedy posloužit jako jakýsi test, zdali se mám pokoušet probírat se jejich diskografií. A Skyclad mě naprosto rozsekali. Sice nepřišli s žádným tvrdým metalem ani přespříliš rozjímavou náladou, ovšem jejich energické skladby plné typicky ostrovních melodií zafungovaly skvěle. Vše jen umocnilo civilní a veskrze sympatické vystupování všech muzikantů, na kterých bylo vyloženě vidět, že si show užívají. A jestli jsem se předem bál, jak na Skyclad zareaguje publikum, Němci mě nadmíru potěšili, protože předvedli odezvu jak se sluší a patří. Dokonce se několikrát strhl i menší mosh pit, což jsem tedy vážně nečekal. Zazněly jak aktuální, tak starší skladby z éry Martina Walkyiera, a všechny zněly skvěle. Závěr patřil hitu “Inequality Street” a moje spokojenost atakovala mety nejvyšší. Dal bych si to s chutí ještě jednou. A potom znovu…

H.: Pokud srovnáme vystoupení Absu na Ragnaröku s loňským Brutal Assaultem, v Lichtenfelsu to bylo minimálně o dvě třídy výše. Důstojný hrací čas, délka setu, tma, podpora světel a hlavně – kapela v ten večer ve skvělé formě. Baskytarista Ezezu a kytarista Vis Crom již nepůsobili tak staticky, zvláště Ezezu dělal, jak se říká, pořádnou show, přesto na sebe největší díl pozornosti stále strhával zpěvák a bubeník v jedné osobě, Proscriptor McGovern, který si samozřejmě opět nenechal ujít příležitost předvést svůj legendární ječák, z něhož praskají ušní bubínky (Ježura potvrdí – on je neznal, pročež si málem cvrnknul do textilu, jak se toho lekl (smích)). Snad jediná nevýhoda německého setu byla, že mlha byla místy tak hustá, že za ní Proscriptor nebyl téměř vidět a člověk si tak nemohl vychutnat jeho šílenou práci s bicími, na níž je muzika Absu do velké míry postavena. Kromě toho mi přišlo, že si Proscriptor čím dál tím víc vokálních linek začíná dělit s Ezezem, přesto – výtečná záležitost.

Ježura: Pokud správně počítám, do nástupu Absu jsem absolvoval čtyři brilantní koncerty v řadě, a proto jsem potřeboval trochu vydechnout. Thrash/black není mojí výsostnou parketou, a tak jsem většinu setu strávil zevlingem okolo merchandisu, doplňováním tekutin i živin, a dalšími rozličnými kratochvílemi. Samotnému koncertu jsem tak věnoval odhadem čtvrthodinu, během které jsem stihl zaregistrovat dvě věci – první byl Proscriptorův legendární ječák (a H. nepřehání, vážně jsem se leknul jako blázen) a tou druhou pak skutečnost, že Absu vážně umí. Já jsem to sice zcela docenit nedokázal, ale fanoušci museli být v extázi, protože tohle byla vážně síla.

H.: Do kolen mne dostali Einherjer, kteří předvedli, jak se má správně hrát viking metal! Společně s následujícími Moonsorrow dostali od pořadatelů nejdelší čas na festivalu a dokázali jej zužitkovat do poslední vteřiny. Nechyběla hutná atmosféra, opět proudy mlhy, které ovšem zrovna v tomto případě byly spíše k dobru, ani perfektně zvolený setlist, v němž se kromě povinných kultovek jako “Dragons of the North”, “Far Far North” nebo “Ironbound” dostalo i na méně známé kusy jako “Crimson Rain” nebo “Wyrd of the Dead”. Einherjer zahráli ukázku ze všech pěti desek, přičemž z té poslední “Norrøn” nejvíce potěšila “Varden brenne”, v níž se naplno projevilo další obrovské plus vystoupení Einherjer – naprosto geniálně provedené vokály. Z čistých chórů doslova mrazilo v zádech, stejně ale i z krkavčího křiku Frode Glesnese, jenž měl ten večer v hrdle naladěno opravdu neskutečně a své linky odzpíval snad ještě lépe než na deskách. Pro mě třetí nejlepší vystoupení Ragnaröku po A Forest of Stars a Nachtmystium, kteří jsou ještě před námi.

Ježura: Dobře třetinu setu Einherjer jsem strávil buď na podpisovce Skyclad nebo pokecem se zbytkem výpravy a věřte nebo ne, teď si za to celkem nadávám. Když jsem totiž nakonec dal na neustálé vynášení Einherjer do nebes od H., nelitoval jsem ani vteřinu. Tohle je prosím viking metal, jak se patří, a nejsou k tomu potřeba žádné trapné pózy, dřevěné meče nebo plastové rohaté helmy. Když Einherjer hráli, Quorthonův duch byl nablízku a atmosféra se dala krájet. Nic konkrétního ze mě sice nedostanete (proč taky, když už to udělal H., který je stran Einherjer poněkud erudovanější), ale přísahám, že tohle byl koncert jak víno, na který jen tak nezapomenu.

H.: Na Moonsorrow, asi největší kapele festivalu, mi přijde velice zajímavé dvě věci. První – technici to zase jednou hodně přehnali s umělou mlhou, a to do té míry, že mi trvalo skoro celý první song, než jsem zjistil, na jaké straně pódia jsou umístěny klávesy… na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že hustá mlha společně s modrým nasvícením značně podpořily atmosféru, s níž se pojí věc druhá – Moonsorrow se rozhodli kompletně přehrát svou poslední desku “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”. To má jistě svá pro i proti… na albu jsou pouze dlouhé skladby, díky čemuž se koncert slil v jednu velkou mohutnou stěnu zvuku bez záchytných bodů. Na druhou stranu, stejně jako na samotné nahrávce, i v živém provedení skladby excelovaly zejména v celkové atmosféře, tudíž z vystoupení Moonsorrow zbyl jen jeden celistvý zážitek bez bližších detailů, avšak nutno říct, že ten jediný pocit je naprosto jednoznačný – bylo to super. Rozhodně bych byl pro to, aby kapely hrály na koncertech celá alba od začátku do konce častěji.

Ježura: Od posledního Brutal Assaultu, kde mě Moonsorrow nikterak nenadchli, uplynulo už docela dost vody a já jsem se mezitím stihl docela obstojně seznámit s jejich studiovou tvorbou, takže jsem čekal, že si to u mě vylepší. A věřte nebo ne, přesně to se stalo! Zamlžené pódium a všudypřítomná tma totiž Moonsorrow vysloveně svědčí. Jenže i v té tmě a mlze bylo jasně vidět, že se pánové do muziky řádně opírají, v čemž vyloženě exceloval kytarista Mitja Harvilahti. Pro obecenstvo Ragnaröku si Moonsorrow přichystali specialitku v podobě přehrání celého alba “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” a za sebe musím říct, že to byl vynikající tah. Vystoupení totiž přejalo charakter desky, plynulo stejně jako cesta ústřední postavy alba a já si to celé mimořádně užíval. Když dozněla poslední skladba, která jediná nepocházela z “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”, a Moonsorrow vyklidili pódium, byl jsem nadšen.

H.: Famózní jízda pokračuje s americkými feťáky Nachtmystium. A jak jsem již naznačil výše, opět se jednalo o dechberoucí zážitek. Tuto formaci dalece předchází její pověst něčeho nevídaného a soudě čistě dle vystoupení v Lichtenfelsu, Nachtmystium své pověsti dostáli a ještě ji předčili. V živém provedení byla jejich muzika oproti studiové podobě značně jiná, mnohem extrémnější, surovější, doslova až destruktivní psychedelická masa zvuku. Výkon hudebníků – neuvěřitelný. Pokud by mi někdo řekl, že si těsně před koncertem v backstage pánové šlehli nějakého speedu, rozhodně bych tomu věřil, protože hráli na pokraji transu. Blake Judd byl jediný, kdo se na festivalu se svým projevem dokázal srovnat s démonickým projevem zpěváka A Forest of Stars, ale i jej samotného zastínil klávesák Sanford Parker, u něhož byly vulgární posunky směrem k publiku ještě nejblíže konvenčnímu chování. Postupem času se koncert dostal do podoby, kdy se ona zmiňovaná destruktivnost opravdu zhmotnila, a vystoupení se zvrhlo do čisté anarchie, při níž létalo nástrojové obsazení vzduchem, do lidí, tříštilo se o zem. A do toho neustále zničující hudební produkce… například mohutný refrén “Assassins” a jeho slova “We feel nothing and are nothing”, která vystihují celé Nachtmystium, zní doteď v uších…

Ježura: Už si ani pořádně nepamatuji proč, ale k vystoupení Nachtmystium jsem se přimotal víceméně náhodou, protože jediný pokus, který jsem někdy v uplynulém roce učinil s jejich tvorbou, dopadl prachbídně. Jenže když jsem se tam tak postavil a začal se věnovat muzice, došlo mi, že jsem svědkem něčeho geniálního. Jak jsem později zjistil, proti víceméně poklidným studiovým nahrávkám působí živě prezentovaná hudba Nachtmystium jako drtivý kopanec okovanou botou do obličeje. A tak jsem tam stál a nechal do sebe kopat, protože to bylo něco vážně fenomenálního. Dost určitě zfetovaní muzikanti působili, jako by dělali doprovod apokalypse a nezůstali nic dlužni heslu “po nás potopa”. O převážnou část pozornosti se dělili klávesák Sanford Parker a kytarista a zpěvák v jedné osobě, Blake Judd. Ten s kytarou vyloženě šílel a působil dojmem, jako by ho motivovalo samo peklo. Pana Parkera však dost určitě motivovala nějaká světská substance, protože jeho pódiové excesy nabraly vyloženě destruktivní charakter. Když se k těmhle dvěma přidal přiběhnuvší člověk, kterého jsme později identifikovali jako zpěváka Agrypnie, šílenství dostoupilo vrcholu. Tihle tři se začali všemožně hecovat, pošťuchovat a vzápětí létaly vzduchem stojany na mikrofony, mikrofony samotné a konečně také totálně sjetý Sanford Parker, který si neodpustil několik výletů na ruce publika. Normálně bych asi řekl – hovada. Ne však v tomhle případě, protože v kombinaci s tou šílenou, geniální, šíleně geniální a geniálně šílenou muzikou šlo o naprosto uhrančivou podívanou, která mě naprosto odrovnala. Pro mě se stali Nachtmystium naprostým vrcholem celého festivalu. Never stop the madness!

H.: Definitivní tečku za Ragnarökem učinili rumunští Dordeduh alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget. Musím se přiznat, že v této chvíli už mnou značně cloumala únava, tudíž jsem většinu setu jen prostál se zavřenýma očima, poslouchal a pohupoval se rytmu, místo na vnímání bližších detailů už mi jaksi nezbylo. Samozřejmě nechyběly tradiční nástroje (resp. pro metal netradiční), atmosféra byla hutná, ale víc ze mě nedostanete. Ovšem i tak považuji vystoupení za Dordeduh, jen jsem si ho užil trochu jiným způsobem, než je nevěřícné zírání s otevřenou hubou jako v případě Nachtmystium.

Ježura: Program se nachýlil ke konci a i v tomto případě to bylo moje první setkání s kapelou. I tentokrát to dopadlo velmi dobře a Dordeduh se u mě zapsali zdobným písmem. Bližší charakteristiku, než “působivé vystoupení” po mně však nechtějte, neboť po tom nepříčetném divadle, které předvedli Nachtmystium, jsem ani nepotřeboval být unavený, abych set Dordeduh strávil ve stavu ne nepodobnému meditaci. Jako tečka za celým festivalem však Dordeduh zafungovali skvěle a já se pomalu začínám těšit na šestý ročník Phantoms of Pilsen, kde se opět shledáme…


Ragnarök Festival 2012 (pátek)

Ragnarök Festival 2012
Datum: 13.4.2012
Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo)
Účinkující: A Forest of Stars, Agalloch, Heol Telwen, King of Asgard, Mistur, Rabenschrey, Varg, Voluspaa, Waldgeflüster

H.: Německý Ragnarök Festival každoročně láká vskutku zajímavou sestavou, přičemž v tomto ohledu nebyl výjimkou ani ročník letošní, jenž nabízel několik velice zajímavých jmen, na něž se určitě vyplatilo nějakou tu cestu zpoza české hranice vážit. Právě to byl důvod, proč jsme onu cestu nakonec s kolegou (a čtyřmi dalšími spolucestovali) vážili. Zlomek dojmů, jaké jsme si odsud přivezli, si můžete – máte-li zájem – přečíst v několika řádcích níže.

H.: Článek je díky své délce, kterou admin Blogu nezvládl zpracovat, rozdělen na dvě části – logicky první a druhý den. Páteční dění právě vychází, pokračování ze soboty můžete očekávat zítra – stylově v sobotu.

H.: Cesta do německého Lichtenfelsu, kde se Ragnarök Festival odehrává, se nám trochu protáhla, čemuž padly za oběť první tři skupiny úvodního dne a většina čtvrté. Než se však pustíme do rozboru samotných účinkujících, jistě nebude na škodu věnovat trochu prostoru tomu, jak to zde vůbec vypadalo…

H.: Ragnarök se odehrává v městské hale dvacetitisícového Lichtenfelsu. Jsou zde dvě pódia, jejichž umístění a systém je srovnatelný s českým Brutal Assaultem, čili obě jsou vedle sebe, přičemž na jednom se hraje a na druhém probíhá přestavba a zvučení následující kapely. Ve vestibulu haly byl umístěn oficiální merchandise všech vystupujících skupin, místo pro autogramiády a v letošním roce taktéž jedna norská specialitka, k níž se dostaneme hned vzápětí. Do samotného areálu festivalu patří rovněž venkovní parkoviště před vchodem do haly, které posloužilo jako umístění občerstvení (pravda, nějaké to pitivo bylo k dostání i přímo uvnitř, aby člověk nemusel v průběhu kapel běhat pryč) a také metal marketu, který byl vskutku výživný, že by v něm člověk z fleku rozfofroval tisíce Euro [i ty stovky, co jsme tam nechali my, bohatě stačily – Ježura].

H.: Vnitřní umístění obou pódií mělo tu výhodu, že úplně všechny kapely hrály za tmy s plnou podporou světel, mlhy a podobných atmosféře-libých věciček. Na hudebním festivalu je samozřejmě rovněž důležitý (ne-li nejdůležitější) zvuk, který – a za to si Němci zaslouží opravdu pochvalu – byl opravdu výborný u drtivé většiny skupin. Pokud byla nějaká nesrovnalost, vždy se během první skladby setu spravila, mnozí vystupující však měli křišťálový sound hned od počátku. V tomto ohledu snad nemám výtek, ani jsem jich nezaznamenal od nikoho okolo (snad jen u závěrečných Dordeduh si pár lidí stěžovalo na utopenou kytaru, dle mého názoru to ovšem stále bylo v normě oproti hlukovým koulím, jež jsou občas ke slyšení v našich zeměpisných šířkách).

H.: Výše zmiňovaná norská specialitka se týkala malého stánku (v uvozovkách – byl to vlastně jen prostý stolek) folk/viking/black metalového jednočlenného projektu Myrkgrav, který živě nevystupuje. Lars Jensen, mozek kapely, však na Ragnarök přijel jednak prezentovat své chystané druhé album (po celou dobu festivalu jela muzika pořád dokola z přítomného notebooku, na nějž byla napojena sluchátka, tudíž si člověk mohl volně poslouchat do sytosti, měl-li zájem), jednak doprodat poslední kusy svého dlouhohrajícího debutu “Trollskau, skrømt ok kølabrenning”, kterých měl podle svých vlastních slov už jen 50 a šetřil si je pro zvláštní příležitost, jíž se stal právě Ragnarök. Zakoupené CD (+ ještě sedmipalcový split s Voluspaa, jenž byl rovněž k dispozici) pak Lars zájemcům na místě ochotně podepisoval. Docela příjemná záležitost, jen co je pravda… že jsem ji bez váhání využil, to snad ani není třeba dodávat…

H.: Nyní už však k samotným vystupujícím. Jak bylo řečeno výše, s kolegou Ježurou jsme kvůli pozdějšímu příjezdu promeškali koncerty Švýcarů Abinchova, domácích Imperious a Velnias z USA. Jak jsme se ovšem dozvěděli za další dva dny po návratu do České republiky, Abinchova svůj set nakonec stejnak musela za 5 minut 12 zrušit ze zdravotních důvodů. První skupinou se tedy pro nás stává norský projekt Voluspaa (ano, ten samý projekt ze zmiňovaného splitka s Myrkgrav – svět je holt malé místo), z jehož vystoupení jsme ale bohužel viděli pouze závěrečnou skladbu, což mne obzvlášť mrzí, jelikož zrovna Voluspaa patřili k tomu nejzajímavějšímu z prvního dne. On byl pátek celkově takový odpočinkovější a byly zde pouze dvě formace, které jsme pod trestem smrti nesměli minout (pravda, jedna z nich byla tím hlavním důvodem, proč jsem se já osobně do Německa vůbec vydával), to hlavní nastalo až druhý den. Každopádně soudě dle té jedné písničky Voluspaa (šlo o “Hymne til våre udødelige forfedre” z prvního demosnímku “Volvenes spådom”), jednalo se o podařený set, a to i přes zjevnou opilost Freddyho Skogstada, hlavní postavy kapely.

Ježura: Z té jedné skladby skutečně nejdou vyvozovat jakkoli erudované závěry, ovšem pravdou zůstává, že až do dvou pátečních es byli právě Voluspaa tím nejzajímavějším a na rozdíl od drtivé většiny páteční sestavy mě skutečně navnadili k bližšímu průzkumu jejich tvorby.

H.: Následující King of Asgard ze Švédska předvedli jedno z nejpovedenějších vystoupení dne. Sice jim chvilku trvalo, než se pánové rozjeli, ale poté jejich čtyřicetiminutovka dostala opravdové grády a rozhodně se bylo na co dívat. Hlavní díl show si vzal na svá bedra zpěvák a kytarista Karl Beckmann, jenž celou kapelu znatelně táhnul kupředu a bez něj by to bylo o poznání slabší. Naopak kytarový kolega Lars Tängmark vypadal, jako kdyby si spletl pódium se zkušebnou a celý koncert odehrál v brýlích a kšiltovce (plus samozřejmě další oblečení, aby si někdo nemyslel), neudělal jediný krok a pohled věnoval pouze své kytaře. Přesto byl výsledek více než solidní. Co se týče setlistu, hrálo se samozřejmě především ze zatím jediné desky “Fi’mbulvintr”, ale padla i ukázka z chystané druhé nahrávky.

Ježura: King od Asgard, tedy další kapela, o které jsem do té doby neměl sebemenší ponětí, mě zprvu vůbec, ale vůbec nebavili. Na jejich značně agresivním kytarovém thrash-pagan metalu mi toho moc zajímavého nepřišlo, jenže člověk míní a King of Asgard mění. Čím více se jejich set blížil finiši, tím více se mi to líbilo a v samém závěru už jsem byl vyloženě spokojený, což je mnohem víc, než jsem od kapely s tak stupidním názvem kdy čekal.

H.: Přesně opačně než King of Asgard u mne dopadli další Heol Telwen. S keltským metalem z Francie mám prozatím dobré zkušenosti (viz třeba výborní Bran Barr, kteří na Ragnaröku zahráli vloni), avšak Heol Telwen působili velice rozpačitě. Pánové zjevně nebyli příliš sehraní, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného, což se v důsledku (vcelku logicky) neukázalo být příliš šťastným, a to dokonce do té míry, že jsem po chvíli s kolegou vypadli prošmejdit místní merchandise. Když jsme se ke konci setu Heol Telwen vrátili, kapela už působila, že se v mezičase trochu našla, přesto však zůstal dojem spíš horší.

Ježura: Z vystoupení Heol Telwen jsem si odnesl dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu to bylo občas dost slušné, na stranu druhou bylo takových momentů pomálu, takže celkový dojem znatelně pokulhává. V paměti mi však ulpěl výkon bubeníka, jehož práci byla skutečně radost sledovat. Nestává se každý den, že by mě bicí vysloveně nadchly, ale tady to bylo na velmi dobré cestě. I když Heol Telwen na Ragnaröku vážně nezahráli moc dobře, pořád mám tušení, že mají co nabídnout, takže jsem ochoten jim ještě šanci nebo dvě dát.

H.: Waldgeflüster se stejně jako všechny domácí formace těšili velké přízni německého publika, mně ovšem jejich black metal příliš zajímavý nepřišel. Což o to, rozhodně se zde objevovaly i velice nadějné pasáže, zároveň se však Waldgeflüster nevyvarovali i veskrze průměrných a podprůměrných momentů, pročež jejich set působil spíše polovičatě. Zvláště když ony podprůměrné momenty měly nebezpečně blízko německým pagan jódlovačkám, na něž místní publikum, celosvětově proslulé svým poněkud tupým vkusem, letí. Extrémně fousatý zpěvák sice vypadal cool, výkon celé kapely, která pařila seč mohla, byl rovněž sympatický, ale hudebně to bylo chvílemi opravdu děsné. Na druhou stranu, důkazem toho, že to jde i dobře, byla předposlední pomalá píseň (název vám bohužel neřeknu), jež byla naopak opravdu famózní.

Ježura: Kdyby těmhle muzikantům někdo vysvětlil, že roubovat na ty výborné atmosféricky black metalové pasáže naprosto uchcané melodie, které mohou najít odezvu jen v řadách emo puberťaček nebo obyčejných Němců, kteří jsou schopni zpracovat kdejaký hudební odpad, mohlo to být skvělé. Nikdo tak ale zjevně neučinil, a tak se s výjimkou poslední skladby a těch pomístně rozesetých špičkových momentů jednalo o cosi, co lze asi nejlépe popsat imaginární škatulkou atmosférický emo-black metal. Většinu setu jsem buď proklimbal nebo se snažil potlačit dávivý reflex. Toho nevyužitého potenciálu je vážně škoda…

H.: Norští Mistur ve mně zanechali dojem takový trochu… nijaký. Sice to byl vcelku solidní koncert, ale příliš vzpomínek na něj mi v hlavě neutkvělo, ať už co do té pozitivní či do té negativní stránky, což tedy svědčí spíše o průměru. Víc k tomu asi nemám co dodat, protože si toho díky svým sklonům ke skleróze víc nepamatuji.

Ježura: Na Mistur jsem se docela těšil, i když jsem vlastně neměl ponětí, co od nich čekat. A nakonec to nebylo vůbec špatné. Problém je, že si z toho pamatuji přibližně stejně, jako H., tedy skoro nic. Počkat, něco přeci jen. Celou dobu jsem trpěl neodbytným dojmem, že Mistur nemají moc dobře nazvučeno. H. se mě sice snažil přesvědčit o opaku a že je to samotnou hudbou [upřímně si nepamatuju, že bych něco takové tvrdil – H.], ale čert ho vem. Pořád mám za to, že Mistur hrají solidní muziku, kterou určitě podrobím bližšímu průzkumu – byť ve studiové podobě.

H.: Oproti tomu z Rabenschrey mám těch vzpomínek víc, než by bylo zdrávo. Že má německé publikum slabost pro kdejaký kýč, to není a nikdy nebylo žádné tajemství, avšak tahle kapela, to už bylo učiněné peklo. Až doposud jsem o nich neslyšel, ale podle popisu z Wikipedie (německý středověký metal) jsem očekával, že to nic zrovna uměleckého nebude, ale že to bude až takhle hrozné… s prominutím, ale hudební produkce Rabenschrey byla totální, ale opravdu totální apokalyptická sračka, ze které se soudnému člověku chtělo zvracet – takové jódlování s kytarou. Němci na to však pařili jak diví, až jsem musel kroutit hlavou. Pokud se na to podíváme z druhého úhlu pohledu, i přes značně odpudivou muziku se musí Rabenschrey nechat, že si evidentně byli vědomi toho, jak to zahrát, aby to Němcům chutnalo, a že věděli, jak si udržet kotel ve varu. Musím se ale přiznat, že bych zase lhal, kdybych tvrdil, že nejsem rád, že jsem Rabenschrey viděl živě, jelikož k podobné kravině se jen tak zase nedostanu (zjevně to není náhoda, že metr za hranicemi Německa po téhle skupině neštěkne ani pes), ale dobré to věru nebylo.

Ježura: Důkladně odrazen zvuky, které se linuly z reproduktorů, jsem se odvážil nahlédnout na pódium pouze ze strany a to mi úplně stačilo. Kytarista, který jako by z oka vypadl Jokerovi z posledního “Batmana”, zpěvák působící dojmem hybrida mezi zpěvákem švédské Katatonie a Penguinem (tedy antagonistou ze staršího netopýřího trháku), plus muzika, ze které mi bylo na blití, to je skutečně vražená kombinace. Právě tohle byl jeden z nezpochybnitelných důkazů obskurního německého vkusu. Jak vidno, Němci se nevyžívají jen v sexuálních úchylkách, když byli schopni svým nadšením takřka nadzvednout střechu haly…

H.: Opravdu zajímavé to začalo být až chvíli před desátou večerní, kdy se oproti předchozím Rabenschrey citelně přehodila stylová i náladová výhybka, jelikož na programu byl zámořský atmosférický klenot Agalloch. Skupina hrála především z posledních dvou desek “Ashes Against the Grain” a “Marrow of the Spirit”, a přestože se jedná převážně o delší skladby, které stojí především na silné gradující atmosféře a spoustě malých detailů, Agalloch dokázali kouzlo své hudby přenést na pódium. Nebylo to ani tak z důvodu husté umělé mlhy, ani na začátku rituálně zapáleného kadidla (ačkoliv obojí jistě udělalo své, o tom netřeba pochybovat), ale díky neskutečně soustředěnému výkonu hudebníků, kteří svou muziku opravdu prožívali a dokázali jí vtisknout tu správnou tvář i v Lichtenfelsu. Dojem z jinak opravdu výtečného koncertu kazilo pouze stupidní publikum, nad nímž jsem v tomto případě opravdu kroutil hlavou – ať se každý baví jak chce, nic proti tomu, ale rozjíždět moshpit na muziku, jakou hrají Agalloch, mi prostě přijde jako něco naprosto hovadského. Samotná kapela však zaslouží plný počet bodů, o tom žádná.

Ježura: Bohudík, po ultradebilních Rabenschrey přišel čas na necelou hodinku inteligentní muziky. Agalloch jsem toužil vidět už dlouho a sotva jsem si mohl přát lepší premiéru, než jaké se mi dostalo v lichtenfelské městské hale. Už samotný začátek a takřka obřadní pálení kadidla (nebo nějaké obdobné vonné substance) naznačily, že živé vystoupení nezůstane atmosféričnu, jaké Agalloch páchají na deskách, nic dlužno. A vskutku – jakkoli se mi to zdálo nereálné, Agalloch celé to kouzlo dovedli převést na velké pódium velmi sugestivně. Nemalou měrou tomu přispěl výjimečně zdařilý zvuk a úchvatnému zážitku tak nebránilo zhola nic. Tedy, něco přeci jen – jediným rušivým elementem byla ta samá ožralá hovada, která již zmínil H. – mor na ně! Když ale pominu tenhle detail, celé vystoupení Agalloch bylo úžasným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.

H.: Varg to měli spočítané předem, i kdyby čistě náhodou zahráli ten nejlepší set svého života, protože zde vystupovali jako záskok za odpadnuvší Borknagar. Že to Norové zrušili… čert to vem, ačkoliv i to člověka naštve, ale zvolit jako náhradu jejich vizionářské hudby německý zpocený pivní (samozvaně pagan) metal, to je další věc, kterou mi prostě hlava nebere a upřímně to považuji za snad jediný přešlap ze strany pořadatelů, který se v rámci celého letošního Ragnaröku objevil. Ale stalo se a namísto Borknagar se na pódiu objevila parta červených počmáranců, kteří předvedli vesměs úplně to stejné jako vždycky, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od jejich českých setů z jejich muziky domácí publikum neuvěřitelně šílelo, což krásně korespondovalo s tím, že v kempu i v areálu byla právě trička Varg nejfrekventovanější. Upřímně by mne zajímalo, jakou měl letošní Ragnarök návštěvnost a jaká by ta návštěvnost byla, kdyby místo Varg hráli původně avizovaní Borknagar. Ale to asi nemá cenu řešit, tudíž zpátky k samotnému setu – ten mi (kromě výše zmíněných faktů) nepřišel ničím zajímavý, na čemž nic nezměnila ani klasická ohňová show.

Ježura: Jakkoli Varg nemám rád, tak tentokrát jsem byl vyloženě naštvaný. Skutečnost, že právě tahle banda počmáraných jelimanů vystřídala na postu headlinera norské progresivce Borknagar, jejichž účast mě přemluvila k nákupu lístku, mi vážně hnula žlučí nehorázným způsobem, takže jsem snad celý jejich set protrpěl u hrazení druhého pódia a v očekávání A Forest of Stars, kteří měli zahrát vzápětí. Jediným zmíněníhodným zpestřením tak zůstala neznámá banda, která dlouho a nahlas vyvolávala Borknagar (asi na truc tomu fiasku, jaké se vyklubalo z jejich náhrady) a potom také jakási slečna, která, zjevně unešená produkcí Varg, předváděla na volném place před druhým pódiem vskutku působivé taneční kreace…

H.: Zakončit první den dostal za úkol britský gentlemanský klub A Forest of Stars, což je právě ta skupina, kvůli níž jsem se do Lichtenfelsu vydal. Přiznám se, že jsem čekal opravdu velké věci, neboť nadpozemská hudební produkce tohoto sedmičlenného tělesa se k tomu přímo vybízí, přesto samotné vystoupení dalece předčilo veškerá má očekávání, a to do té míry, že jsem zcela vážně ochoten vám tu na místě odpřísáhnout, že to byl ten nejpůsobivější koncert, na jakém jsem kdy měl tu čest být. A Forest of Stars se totiž dokázali neskutečnou intenzitou, s jakou svou hudbu podali živě, dostat na úroveň ohromné impozantnosti svých desek, což je vskutku obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouhé a jak složité kompozice mají.

Muzika zněla z pódia naprosto totožně jako z desky, ale přece jinak, což si člověk uvědomil na takových detailech, že The Gentleman si například obohacoval klávesové linky, některé vokály byly mírně pozměněny… každopádně neuvěřitelně famózní výkon podal zpěvák Mister Curse – zcela upřímně vám řeknu, že nic podobného jsem v životě neviděl. Nejenže sám vypadal jako naprostý ďábel, ale ten vokál doslova tahal až ze samotného pekla – ještě mnohem více dechberoucí než na albech. Z toho, jak předvedl třeba poklidnou pasáž “Even the sun’s afraid to rise around here”“God”, postavenou čistě na jeho hlasu, doteď mrazí v zádech a naskakuje husí kůže. Kromě toho se za celou skoro hodinu téměř nepohnul (jednou (!) zvednul ruku) a do mikrofonu řekl všeho všudy tři věty, a to až v samotném závěru před přídavkem a po něm (přičemž dvě věty z toho byly prosté “Thank you”, ta třetí už byla složitější – celá tři slova), bylo to o tisíc koňských délek působivější než všichni zpěváci, kteří potřebují stokrát za písničku někoho hecovat, dohromady. Když se totiž opřel do mikrofonu, byl to doslova maniakální přednes. Mohl bych tu na vás ještě vychrlit celý setlist (kromě zmiňované “God” ještě třeba “Male”, “Female” nebo “Summertide’s Approach” atd.), ale bylo by to zbytečné, jelikož zde se není o čem bavit – A Forest of Stars je skupina asi tak o deset levelů výše než cokoliv jiného, umění po všech stránkách a každým coulem, a svou genialitu dokázali i naživo.

Ježura: Páteční program uzavírající A Forest of Stars byli hlavním lákadlem naší šestičlenné výpravy a já, i když jsem to s tím očekáváním zase tak nepřeháněl, jsem nakonec také div nezačal samou nedočkavostí poskakovat na místě. A tenhle ostrovní septet se mi odvděčil měrou vrchovatou. Mix působivé stylizace a ještě mnohem působivější hudby totiž naprosto triumfoval. Naprosto fantastický zvuk, který mi přišel snad ještě lepší než z desky, dal vyniknout všemu, co dělá A Forest of Stars tak výjimečným tělesem, a to v několikanásobně intenzivnější podobě. Bylo to hypnotické a zároveň strhující. O mikrofon se opírající zpěvák působil dojmem bestie v lidském těle, a i když za celý koncert promluvil sotva pár slov, všechny přítomné si zcela podrobil. Takhle nějak to musí vypadat, když k někomu promlouvá ďábel – ve vší své zlověstnosti i dokonalé eleganci. Čert vem, že během přídavku vypověděla službu jedna z kytar a že nebylo slyšet kratičký příspěvek jistého obskurního hudebního nástroje kdesi uprostřed setu. Na kutě jsme toho večera všichni odcházeli takřka v transu…