Archiv štítku: folk metal

Borknagar – Urd

Borknagar - Urd
Země: Norsko
Žánr: progressive viking / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Epochalypse
02. Roots
03. The Beauty of Dead Cities
04. The Earthling
05. The Plains of Memories
06. Mount Regenty
07. Frostrite
08. The Winter Elipse
09. In a Deeper World

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není až tak moc kapel, ke kterým bych choval vztah, ale Borknagar do tohoto elitního klubu určitě patří. Od okamžiku, kdy jsem poprvé odkryl závoj jejich vizionářské hudby, mě nikdy nepřestali fascinovat, a to dokonce i v případech, kdy jsem do některého z jejich děl nebyl s to proniknout. Když se tedy jednoho krásného dne začaly šířit zvěsti o novém albu, zaplesal jsem radostí. Radost a očekávání se však ještě znásobily, když vyšlo najevo, že se do sestavy Borknagar vrací a Vintersorga za mikrofonem doplní ICS Vortex, tedy muž, který mě svým nadpozemským vokálem uhranul na albu “Quintessence”. Podmínky se tedy sešly vynikají a album “Urd” se nakonec stalo realitou v březnu letošího roku. Necelý měsíc poté je načase ujasnit si, jak to nakonec dopadlo…

Mohl bych si to ulehčit a na férovku tu prohlásit, že to dopadlo fantasticky, ale nebudu líný a zkusím to trochu rozvést. Koneckonců, když jsem si “Urd” pustil poprvé, nebyl jsem z toho úplně na větvi. Moje chorá a předsudky zatížená mysl totiž asi čekala “Epic” v2.0 či co, a proto mi chvíli trvalo, než jsem docenil delikátnost materiálu, který nám kapela na “Urd” naservírovala. Jádro pudla spočívá ve skutečnosti, že snad až na jednu dvě výjimky album buď neobsahuje vyloženě do očí bijící, epické, nebesky klenuté a zástavy srdce působící pasáže jako právě “Epic”, anebo je umí velmi obratně maskovat. Prostě žádné velké “in your face”. Jenže když člověk poslouchá “Urd” déle, najednou zjistí, že je kouzlo alba ukryto právě v těch instrumentálních hrátkách, které zprvu působily trochu nemastně, a ve vokálních linkách, které místy nutily přemýšlet, jestli by to nešlo udělat trochu jinak, bezprostředněji, chytlavěji. Kdepak, vážení, ruce pryč a nic neměnit, protože tohle je promyšlené do posledního detailu a funguje to perfektně! Album totiž sice působí poněkud umírněným a rozvážným dojmem, ale i v rámci téhle domnělé umírněnosti nabízí neuvěřitelně silné skladby, plné vynikající instrumentální práce a brilantních nápadů. To vše s typickým rukopisem Borknagar, ovšem bez nejmenšího stínu vykrádání sebe sama, což je dvojnásob chvályhodné s přihlédnutím k tak bohaté historii, jakou se mohou chlubit právě Borknagar.

Zmiňované skladatelské mistrovství se projevuje pochopitelně skrze nástroje, a proto si zaslouží kapku podrobnější rozbor. Tak třeba kytary. Party, které mají na svědomí pánové Brun a Ryland, jsou postaveny navýsost rafinovaně a nechávají posluchače v neustálém napětí, jakým směrem se vlastně vyvinou. I když to občas vypadá, že vyzní do ztracena, nakonec pokaždé uzemní nebo alespoň potěší v drtivé většině naprosto luxusním obratem, přesně jak je pro Borknagar typické. Pravda, zdaleka ne všude je přehršel nějakých kytarových krkolomností, jenže ani tady nemám výhrad, neboť klidné (a nabízí se i velmi nepřesný přívlastek monotónní) pasáže nebo rovnou celé skladby jsou buď ozvláštněny uchu lahodícím sólem, nějakým tím určujícím riffem, nebo jsou ve své umírněnosti skvělé samy o sobě. Zpravidla to bývá mix několika těchto možností. A jestli máte dojem, že tahle recenze doposud zavání nekritickým obdivem, nejste daleko od pravdy…

Nic než obdiv nezaslouží ani ostatní nástroje. Za zmínku stojí rozhodně bicí, které ještě před svým odchodem stihl nahrát Američan David Kinkade, a je to vskutku labutí píseň, na kterou může být právem hrdý. Rovněž práce kláves a nesnese kritiku a tvoří tak další z perfektně zapadajících dílků téhle post-blackové skládačky. A k dobře složené skládačce album nepřirovnávám náhodou. Celý materiál totiž působí neuvěřitelně organicky, jednotlivé fragmenty na sebe naprosto přirozeně navazují, navzájem se rozvíjejí a dohromady tvoří velmi komplexní a perfektně vyvážené dílo. V dokonalé harmonii se zbytkem pak fungují i vokály. Vortexovo angažmá se totiž ukázalo být trefou do černého, protože to, co na “Urd” předvádí, je přímo dechberoucí. Vintersorg sice také odvádí skvělou práci, ovšem na takové orgastické momenty, jako je třeba počátek “The Beauty of Dead Cities”, se prostě chytit nemůže, ani kdyby se stavěl na hlavu. Oba pěvci však fungují ve vzájemné symbióze a jeden druhého vkusně doplňují. Dva rozdílné čisté vokály navíc albu dodávají na přitažlivosti a lepší výsledek, než jakého se v tomto poli Borknagar dobrali, si lze představit jen stěží.

Před vydáním “Urd” se muzikanti nechali několikrát slyšet, že se tahle deska bude moci pochlubit naprosto nekompromisním zvukem, protože tentokrát se prostě na žádné kompromisy nehraje. K těmto prohlášením jsem choval přirozenou skepsi, jak už tak tak v podobných případech bývá, ovšem už první protočení alba mě nenechalo na pochybách, že nešlo o žádné plané řeči. Zvuk “Urd” je totiž naprosto fenomenální a dokonce se nestydím říci strhující, jakkoli se tento přívlastek ke zvuku prakticky nedá vztáhnout. Nějak mi scházejí slova pro bližší popis, ale přísahám vám, že se jedná o zvukový orgasmus, který sotva hledá konkurenci. Abyste však alespoň přibližně tušili, styl nazvučení je velmi podobný tomu z předchozího alba “Universal”, vlastním provedením je však o nějaký ten světelný rok dál. To už se ale opakuji, takže to nebudu dál rozmazávat a odkážu vás na vlastní zkušenost, která je koneckonců výstižnější než jakákoli slova…

Všechny tyto klady nabírají tvar v podobě jednotlivých skladeb a já bych rád upozornil na některé kousky, které na mně zanechaly největší dojem. A ať se snažím sebevíce, až na dvě výjimky, o kterých pohovořím níže, jsou to všechny. První uvolněná skladba “Roots” naprosto uzemňuje svým závěrem, který svým vokálem zcela opanuje již glorifikovaný ICS Vortex. V plynulé návaznosti na závěr “Roots” přichází asi nejvzletnější moment celého alba – už vzpomenutý rozjezd “The Beauty of Dead Cities”, který mi pokaždé navodí husí kůži. Zbytek skladby však sází na úplně jinou kartu a boduje velmi atypickou melodikou, která dává vzpomenout na léta sedmdesátá. Netuším jak, ale funguje to.

Borknagar

Následující “The Earthling” je dokonalou demonstrací Vintersorgova hlasového potenciálu a také jedna z mála skladeb, kde dostává dostatek prostoru také growling. Obojí je skvělé. Skvělý riff ve střední pasáži a samotný závěr vše jen podtrhují. “The Plains of Memories” je zamyšlená instrumentálka, do které někoho napadlo zakomponovat smyčcový part a opět to dopadlo výborně. Dokonalým kontrastem je šestka “Mount Regency”, která si nárokuje titul nejostřejší a nejmasivnější skladby alba, dokazuje, že Borknagar rozhodně nevyměkli a umí se do toho opřít jako zamlada. “Frostrite”, tedy druhá skladba, uvolněná před vydáním alba, mi připadá, jako by vypadla z Vortexovy sólové desky. Skoro bych se vsadil, kdo tu dával dohromady melodie vokálu. Nic to ale nemění na tom, že je to další z řady výborných skladeb, kterými “Urd” oplývá. A konečně “The Winter Eclipse”, která je skvělá tak nějak sama o sobě…

Blížíme se do finále a já zatím jenom chválím, takže to vypadá, že na “Urd” snad ani není co zkritizovat. Jestli si ale vzpomínáte, v předchozím odstavci jsem si na později odložil dvě skladby a právě ty jsou tím jediným, co mi na “Urd” úplně nesedí. Jde o první “Epochalypse” (což je shodou okolností nádherná slovní hříčka) a poslední “In a Deeper World” a vlastně ani nevím, co je na nich špatně. Možná mi chybí nějaký jasný vrchol nebo nosný motiv, protože je neoddiskutovatelné, že ani jedna ze skladeb nepostrádá výborné momenty. Stejně tak je ale možné, že je všechno v pořádku a na vině je nějaký opačně zatočený mozkový závit v mojí hlavě, vážně nevím. Ať tak či onak, i poněkud slabší skladby z dílny Borknagar svými kvalitami vyloženě zesměšňují klidně veškerou tvorbu nejrůznějších jiných kapel, takže tyhle výtky jsou velice relativní a je nutno na to brát ohled – obzvlášť když zbytek alba tvoří sedm klenotů…

Teď už je to definitivní. Borknagar vstoupili do roku 2012 v neuvěřitelně silné sestavě, která nahrála neméně silnou desku. “Urd” se honosí fenomenálním zvukem, fantastickými vokály a instrumentální stránkou, za niž by jiní ochotně platili duší. Devátá deska v pořadí v sobě snoubí něco ze svého předchůdce, něco ze vzpomínaného alba “Epic”, ale nemá zapotřebí cokoli recyklovat. Je důkazem nezměrného tvůrčího potenciálu, který se skrývá za jmény Øystein Garnes Brun, Jens F. Ryland a dalšími hudebníky, kteří dělají Borknagar tím, čím jsou. Je důkazem bravury, s jakou je možné podstupovat evoluci po dlouhých šestnáct let, aniž by výsledek ztratil cokoli ze své finesy. Uctivě smekám pokrývku hlavy, neboť pánové nejenže nezklamali – oni mě totiž zase jednou uchvátili a pouhopouhé dvě ne zcela dokonalé skladby na tom nemohou pranic změnit…


Další názory:

Borknagar vždy platili za skupinu, jejíž hudba je prostě skvělá, kvalitativně na výši, s myšlenkou a s nenapodobitelnou atmosférou… a soudě čistě dle “Urd”, minulý čas na místě není ani v nejmenším, jelikož to platí stále. Ono se o tom ani nemá cenu nějak zdlouhavě vybavovat, jelikož po tom, co je u Borknagar samozřejmým standardem, většina ostatních kapel jen z obrovské dálky závistivě pokukuje. Rád bych ovšem zdůraznil, že v případě “Urd” se nejedná o vysokou známku z povinnosti či z pouhé úcty k autorům desky, nýbrž o zcela zasloužené hodnocení, jak dokazují v podstatě všechny skladby na nahrávce. Jedná se totiž o kolekci vpravdě vyváženou, kde žádná kompozice není přebytečná nebo navíc, naopak všechny mají své pevně dané místo a svůj smysl. Je pravda, že některé momenty možná v paměti utkví o něco více – třeba začátek “The Beauty of Dead Cities”, závěr “The Earthling” nebo některá výtečná kytarová sóla (viz například “The Winter Eclipse”) -, ale to už je spíše otázka osobních preferencí. Ve skutečnosti mě vlastně ani nenapadá, co by šlo “Urd” vytknout… Jediné, co dost dobře nechápu, je, proč spousta lidí stále vehementně cpe Borknagar do black metalové škatulky, když s ní nemají nic společného už dlouhé roky (vždyť čistý black metal to byl snad jen na debutu “Borknagar”, tj. v roce 1996), čili aby nedošlo k mýlce – na “Urd” vás nečeká nic jiného než úžasná progresivní muzika od lidí, kteří již dávno jakékoliv žánrové hranice hodili za hlavu.
H.

Borknagar

Na norskou partu Borknagar jsem slyšel dost chvály, ale doteď jsem se nedostal k poslechu. Až tedy k nejnovější desce “Urd”. Ta nabízí pestrý mix zajímavých hudebních motivů a skvělých vokálních výkonů v celkové délce téměř jedné celé hodiny. Obávám se, že jsem album nestihl naposlouchat dostatečněkrát na to, abych doopravdy pronikl do všech aspektů jeho krásy. Album na jedno puštění, po kterém máte jasno, to zřejmě není. Nicméně i můj lehce povrchní a detaily málo zkoumající dojem je dostatečně dobrý na to, abych neváhal udělit známku osm. Z postupujícím časem a opakovanými poslechy by možná hodnocení mohlo ještě o něco vzrůst.
Ellrohir


Eluveitie – Helvetios

Eluveitie - Helvetios
Země: Švýcarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Prologue
02. Helvetios
03. Luxtos
04. Home
05. Santonian Shores
06. Scorched Earth
07. Meet the Enemy
08. Neverland
09. A Rose for Epona
10. Havoc
11. The Uprising
12. Hope
13. The Siege
14. Alesia
15. Tullianum
16. Uxellodunon
17. Epilogue

Hodnocení:
Ježura – 5,5/10
H. – 5,5/10
nK_! – 7,5/10
Zajus – 6/10
Beztak – 5/10
Ellrohir – 4/10
Madeleine Ailyn – 5/10

Průměré hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Eluveitie jsem měl vždycky rád a i přesto, že se v posledních letech stali mainstreamem, jsem bránil jejich jméno, neboť i ten mainstream byl proveden navýsost kvalitně. Je mi tedy záhadou, kde se v případě jejich aktuální novinky “Helvetios” stala chyba…

Aby bylo jasno, nečekal jsem žádný návrat ke kořenům a tedy ani žádný nášup syrové pohanské atmosféry, jako tomu bývalo v dobách výborného debutu “Spirit”. Naopak. Po skvělé zkušenosti, jakou mám s mnohými tradicionalisty zatracovaným “Everything Remains as It Never Was” bych spíš tipnul, že při zachování vycizelovaného zvuku a širším masám přístupnému charakteru hudby samotné zkusí Eluveitie stvořit zase něco trochu jiného. Popravdě, ono to jiné je, ale poněkud jiným způsobem, než jsem si představoval. Lze jen těžko popsat moje upřímné zděšení, které následovalo po prvním poslechu. Absolutní plytkost, zoufale málo zapamatovatelných momentů a slušný riff aby člověk pohledal. Za vše mluví přemáhání, jakého bylo třeba k dalším poslechům. Ovšem dlužno dodat, že když už jsem se k nim přemluvil, po nějaké době jsem zjistil, že to nakonec není až tak úplně tragická žumpa, jako to vypadalo na poprvé. Jenže tahle prohlášení by bylo dobré něčím podložit, že?

Zásadním kamenem úrazu je enormní podíl naprosté vaty, který jedině vyniká díky neúměrné délce alba. Při takřka hodinové stopáž je složité udržet pozornost i u alba, jež nabízí daleko hodnotnější hudební zážitek než “Helvetios”, které v této disciplíně selhává na plné čáře. Na to, jak je dlouhé, totiž obsahuje zoufale málo skutečně dobrých pasáží, které nahrazuje již zmíněná vata. Co se týče celých skladeb, tam už je bilance vyloženě tragická. A přitom by stačilo zkrátit stopáž o čtvrtinu, některé skladby vyhodit úplně, některé zkrátit na polovinu, zbylý materiál zahustit slušnými pasážemi těch skladeb, které neprošly sítem, a voilà – rázem se bavíme o něčem jiném. Ne, nepředstavuji si to jako Hurvínek válku a pro ilustraci to snad stačí. A jak že se ta všudypřítomná vata projevuje? Tak především kytary. Nevědět že v Eluveitie figurují dva kytaristé, až na těch pár výjimek vážně nepoznám, že se do strun neopírá pouze jediný. Když si ovšem vzpomenu, co všechno se dá vytvořit za pomoci jediné kytary, potom kytarové party “Helvetios” nemohou už vůbec aspirovat na jakoukoli obecnou pochvalu. Sice se tu a tam urodilo, ale většina riffů postrádá nějaký nosný nápad a především koule. A na bezpohlavních a rozplizlých základech se špatně staví…

Nedostatek nápaditých a energických riffů jde v ruku v ruce s povětšinou nevýraznými a místy až otravnými slokami. Když už se případný potenciál skladby projeví, je to především v refrénech anebo mezihrách, a to prostě na dobrý song nestačí, je mi líto. Alespoň že si folkové nástroje udržují jakous takous úroveň, ale tady musím do poslední tečky souhlasit s poznámkou H. na toto téma (viz níže) – niněra, píšťaly, housle a kdovíco ještě pospolu prostě znějí slušně snad pokaždé, když se na ně hraje něco folkového. Ale abych tu jen nekritizoval, i “Helvetios” má svoje světlejší stránky. Za zmínku rozhodně stojí výkon niněristky Anny, která dostává v rámci Eluveitie čím dál tím víc prostoru i co se týče zpěvu a pokaždé, když otevře ústa, je to přinejmenším dobré. Třeba jinak nechutně přeslazenou rádobybaladu “A Rose for Epona” dovedu poslouchat jedině když se soustředím na Annin emotivní zpěv. Rovněž frontman a ústřední postava kapely, monsieur Chrigel Glanzmann, odvádí standardně nadprůměrný výkon a potěšil mě i novou polohou, která je slyšet v sypačce “The Siege”. A pak tu máme pochopitelně množinu vážně dobrých pasáží, které však trestuhodně zanikají v záplavě těch špatných až průměrných, z čehož ve výsledku zbývá akorát hořká pachuť promarněné příležitosti.

Ale abych to konečně nějak rozetnul – “Helvetios” rozhodně obsahuje slušné skladby. Za zmínku stojí určitě “Santonian Shores”, která má jako jedna z mála skutečný odpich, tah na branku a koule. Prostě je to vážně solidní nářez. “Luxtos” se mi sice oposlouchala, ale pořád patří k tomu lepšímu, co lze na “Helvetios” najít. Stydět se nemusí ani klipem doprovázená a rovněž velmi příjemně odsýpající “Havoc” nebo na hranici prachsprostého popíku balancující, ale stále ještě velmi slušná “Alesia”. Do tohoto výčtu by se mohl řadit i srdceryvný žalm “Scorched Earth”, kdyby končil tak o minutu a půl dřív. “Meet the Enemy”, “Neverland” nebo “The Siege” jsou skladby ucházející, které obsahují velmi slušné momenty. Problém je, že to jsou většinou jen ty momenty a zbytek je bohapustá generická výplň. Ano, přesně tady se skrývá podstatná část toho promarněného potenciálu. A pak nám tu zbývá odpad, nevýrazné a naprosto zbytečné skladby, které na albu akorát překáží, nudí a přispívají ke všeobecné mizérii. Kdybych o tom mohl rozhodovat, ukončím album s posledním tónem “Alesia” a do horoucích pekel pošlu i titulní “Helvetios”, neuvěřitelně utahanou “Home”, až na vokál nesnesitelně přeslazenou “A Rose For Epona” a čistě folkovou vložku “Hope”, která působí, že na albu je jedině proto, aby tam nějaká ta čistě folková vložka byla. S nimi by šel svou cestou prolog s ukecanou částí epilogu, které by v už tak zbořeném konceptu (který, ruku na srdce, není nikterak oslnivý) nebyly zapotřebí, a rázem bychom byli na slabých čtyřiceti minutách, ke kterým by se klidně dva nebo tři dobré songy přilepit daly. Pak bych možná “Helvetios” zhodnotil výrazně lépe. Bohužel tak ale musím učinit v jeho současné podobě a ta je všechno jen ne uspokojivá.

Dlouho jsem přemýšlel, kolik bodů mám nakonec “Helvetios” udělit. Nakonec jsem se rozhodl tnout do živého a alespoň tímhle způsobem vrátit kapele zklamání, jaké mi svým aktuálním počinem připravila. Není v tom nic osobního, to rozhodně ne, a ono zklamání jsem se snažil ohraničit čistě racionálním přístupem, jenže ono nelze hodnotit celé, ještě navíc koncepční album podle toho, že se vedle těch několika málo slušných skladeb objeví v těch mizerných nějaký dobrý moment. “Helvetios” je bez debat nejhorší řadové album, které kdy Eluveitie vydali, a já doufám, že to příště bude lepší. Kdyby to mělo být horší, to už bych nad kapelou musel definitivně zlomit hůl…


Další názory:

“Helvetios” už od půlky ledna, kdy jej nějaký dobrák jistě k velké radosti kapely i firmy vypustil na internet, budí velmi rozporuplné názory. Zatímco fanoušci opět šílí a vyzdvihují Eluveitie do nebes jako cosi unikátního, ostatní posluchači, kteří ještě neztratili soudnost, se chytají za hlavu. Zatímco minulá deska byla slušná a poslouchatelná (i když musím říct, že přestože jsem ji v dobové recenzi dost pochválil, za nějakou dobu jí velmi rychle také došel dech, přesto však proti “Everything Remains as It Never Was” stále nic nemám), novinka už je s prominutím opravdu příliš nedobrá. Nejlepší na “Helvetios” jsou folkové nástroje – ne snad proto, že by jejich linky byly tak dobře napsané, ale čistě z toho důvodu, že tyto instrumenty zní dobře samy o sobě, ať na ně hrajete s nadsázkou cokoliv. Zbytek alba je ovšem prázdný jak hospoda po zavíračce. Proč tam hrají dvě kytary nechápu, když na ozdobu by byla i jedna samotná, vždyť takhle by to pomalu zahoblovala i moje babička. A to je jen jeden příklad za všechny – celkově je to plytké, nevýrazné, šité horkou jehlou. Těžko říct, čím tato situace vznikla… buď samotným Eluveitie prostě docházejí nápady (že velká část nápadů už od jejich debutu nebyla ani původních, to teď ponechme stranou), nebo se label Nuclear Blast prostě a jednoduše snaží na kapele, jež je aktuálně v laufu a posluchačstvo ji žere, vytřískat pokud možno co nejvíc peněz v co nejkratší době, tudíž Švýcarům nedává dostatek času na vytvoření odpovídajícího materiálu (kdo někdy zaslechl občasné zákulisní drby o tom, jak Nuclear Blast neváhá kecat do tvorby svých nejúspěšnějších koní, ten určitě ví). To jsou ovšem jen spekulace a těžko vynášet nějaké soudy, jediným faktem zůstává to, že “Helvetios” je z velké části opravdu slabý materiál. Jediné světlejší momenty vidím v “Santonian Shores” a “Havoc” – ne, že by to byly vyloženě skvělé songy, jen jsou mezi tou ostatní mizérií jednookým králem mezi slepými. Chtělo by to méně skladeb, menší stopáž, více kvality. Uznávám, že je to možná přísnější, ale za mě 5,5, víc s prominutím nemohu dát, jelikož se mi “Helvetios” víc nelíbí než líbí, vlastně možná s touto známkou ještě přivírám oči…
H.

Oproti předchozímu dílu (“Everythig Remains as It Never Was”) mi “Helvetios” přijde určitým způsobem roztříštěný a decentralizovaný. Poukazuji hlavně na celkovou (ne)celistvost nahrávky, protože minule mi celkový koncept alba sedl více a tady si místy připadám jako na návštěvě u pejska a kočičky. Možná je to mnou, ale prostě mi nové skladby přijdou na placku naházené bez jakéhokoliv ladu a skladu. Samotný obsah materiálu proti předchůdci také maličko pokulhává, ale naštěstí se nejedná o nic zásadního a v praxi jde jen o několik slabých kousků. Z těch lepších se mi naopak líbily “Meet the Enemy”, “Neverland” nebo nástrojově laděná “Scorched Earth”.
nK_!

Dva roky po skvělém “Everything Remains as It Never Was” přicházejí Eluveitie s další řadovou deskou a já byl náležitě zvědavý, s čím moje nejoblíbenější folk metalová kapela přijde. Nemá cenu chodit kolem horké kaše. “Helvetios” je v podstatě dobré album, které má ovšem několik zásadních chyb, které ho sráží na kolena. V první řadě je to délka. Téměř hodinová stopáž se k hudbě Eluveitie jednoduše nehodí. Rozdíl deseti minut oproti předchozím albům se může zdát nevelký, ovšem na vyznění celé desky to má zásadní vliv. Moje druhá výtka směřuje k instrumentálním folkovým intermezzům. Na “Everything Remains…” mě všechny tyto předěly bez výjimky bavily (dokonce jsem si občas cíleně pouštěl jen je), kdežto na “Helvetios” je mám chuť přeskakovat. Extrémem je v tomto případě “Scorched Earth”, jejíž umístění na albu považuju za největší omyl Eluveitie v dosavadní kariéře. “Helvetios” kvůli ní ztrácí i ten zbytek konzistence a jednoduše nefunguje jako celek, což je pro koncepční album zásadní problém. Právě koncepčnost celého projektu je pro mě dalším zklamáním. “Helvetios” působí jako kompilace několika dobrých skladeb, několika horších skladeb a několika nudných předělů a tak by koncepční album v žádném případě fungovat nemělo. Správné koncepční album by mělo diváka donutit poslouchat pozorně od začátku do konce, jenže “Helvetios” jako by vás přímo nabádalo k tomu, abyste si z něj pustili jen pár skladeb a zase ho vypnuli. Původně jsem chtěl Eluveitie vytknout ještě nepřítomnost alespoň jedné opravdové hitovky, která by se mohla rovnat skladbám “Inis Mona” či “(Do)Minion” z předchozích desek. Nakonec jsem takovou skladbu ovšem našel. “Alesia” je ukázkou, že i přes kupu výtek, které k albu mám, dokážou Eluveitie v roce 2012 stvořit opravdu silnou píseň. Jen je škoda, že takových není na “Helvetios” víc. Takto ho musím hodnotit za pouhých šest bodů a to mě velice mrzí.
Zajus

Už je to několik let, co mám Eluveitie zaškatulkované jako jednu z mých mnoha oblíbených kapel. Jenže ono už je to pěkně dlouho, co jsem si pustil nějakou jejich desku celou. A musím se přiznat, že předešlé album “Everythig Remains as It Never Was” jsem slyšel pouze jednou. Už mne to k téhle bandě moc netáhne a můj opravdu malý zájem se projevil i u “Helvetios”. Tato deska obsahuje obrovské množství zbytečné vaty s pár světlými momenty, které desku nemají šanci zachránit. Stále to jsou klasičtí Eluveitie, ale už mne to prostě moc nebaví. Jako vždy jsou zde skvělé folkové nástroje, jenže kam se poděly kytary? Kde je ten parádní melodický death, který si vyhrávali dřív? Zdánlivě se tváří, že tam stále je. Jenže já o něj během poslechu nezavadil. Je prostě tak nevýrazné, až bych brečel. A co jako, u všech svatých, má znamenat ta téměř hodinová stopáž? Tak snad jsou alespoň fanoušci spokojeni. Mne totiž deska k dalšímu poslechu nepřiměla. A tak přesouvám Eluveitie ze své škatulky “oblíbené kapely” do škatulky “kdysi jsem poslouchal” ke kapelám jako In Flames či Killswitch Engage.
Beztak

Eluveitie jsem neměl nikdy rád. O to víc mě překvapilo, že nové album začíná skvělým songem “Helvetios”, následovaným podobně povedeným kouskem “Luxtos”. Bohužel tím více méně končí pozitiva a v dalším průběhu se potvrdil můj zažitý obraz Eluveitie coby nezáživné kapely, která na obyčejný agresiviní death metal namíchala sem tam nějaké to nástrojové fidlátko a z nějakého důvodu to neuvěřitelně široké masy fanoušků vzaly jako nový a objevný vítr na poli folk metalu. Krásně je to toto mé obvinění vidět například na skladbě “Havoc” – první minuta naprosto tuctový death, pak se tedy chvíli jakž takž fidlá (ale fúze nefunguje zdaleka tak dobře jako třeba u maďarské Dalriady), pak opět hrají prim deathové riffy a growl, kterým se v samém závěru marně snaží sekundovat jakési folkové pozadí. Jistě, jsou přítomny i skladby jako “Scorched Earth” nebo závěrečný nesmírně hezký “Epilogue”, jenomže z mého pohledu převažuje nezáživný materiál. A ke všemu album obsahuje dva vyloženě odpuzující, řekl bych popově laděné kousky – “Alesia” a potom naprostý výblitek “A Rose for Epona”. Záměrem zjevně bylo slevit z běžné agresivity, nabídnout něco baladického a vyvolat emoce prostřednictvím “silného textového námětu”. Emoce se tedy u mě vyvolat podařilo, ovšem jiné, než si asi kapela představovala. Na albu je pár nadějných kousků, ovšem tak na jedno dvacetiminutové EP a ne na hodinovou stopáž full-length nahrávky. Podle mého by Eluveitie prospělo dát si chvíli tvůrčí pauzu a přestat chrlit jedno album ročně ve snaze vytřískat co nejvíc z aktuální vlny popularity. Pak možná budu uvažovat, že nějakému vyzrálejšímu výtvoru přídělím větší dávku bodů.
Ellrohir

Eluveitie

Po poslechu “A Rose for Epona” jsem měla pocit, že se Eluveitie možná totálně zbláznili a kytaristovi možná přerazili obě ruce, aby nemohl hrát. To tak strašně “zpopovatěli” a “zhitovatěli”? Naštěstí moje nervozita značně povolila po prvních minutách celého alba. Začalo mi to totiž znít jako skupina, kterou tak dobře znám. Možná až moc mi to začalo znít jako skupina, kterou znám. Eluveitie by si měli dát oddech a najít nový směr svým nápadům. Je to kvalitní a dobré pro zarputilé fanoušky. Ti mají jistě radost. Člověk, který si dopřeje odstup a podívá se na jejich diskografii komplexně, pochopí, že “Helvetios” je jakési prapodivné omílaní starých dobrých tónů a motivů. Když už je znáte tak dobře jako já, je vám to ještě očividnější. Písnička stejně nazvaná jako album je sic kvalitním, ale do očí bijícím příkladem celé té maškarády. Jako by se to ani nesnažili popírat. Na celém neštěstí přidává také to, že když už vykrádáte svoje staré nápady, neměli byste je seřadit, jak vás to napadne, ale dát celému albu nějakou tu přesně danou linku. To se Eluveitie podle mě až tak nepovedlo. A když už se tam pokusili o něco nového, tak po podle mě až tak taková pecka, jako v rámci “Epony”, nebyla. Možná příště. Opravdu doufám v to, že se příště přes tu pětku přehoupnou.
Madeleine Ailyn


Cruadalach – Lead – Not Follow

Cruadalach - Lead - Not Follow
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 4.11.2011 / 28.10.2011
Label: Black Bards Entertainment / Metalgate Records

Tracklist:
01. Dubh
02. Rage Starts Here
03. Nezlomní
04. Living with Pride
05. Blejanje na mjesec
06. Signal Fires
07. Cruadalach
08. Morrigan
09. For My Bleeding Friends
10. Hear Our Voices!
11. The Promise

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Existence početné domácí folk metalové sebranky Cruadalach je mi známa už od dob velmi krátce po prvních živých koncertech. Ten vůbec první se odehrál asi před dvěma lety v Plzni, někdo z něj pořídil relativně kvalitní videa a dal na internet. Zhlédnutí tohoto důkazního materiálu mi stačilo k tomu, abych kapelu okamžitě začal považovat za kvalitní a schopnou velkých věcí. Od té doby skutečně aktivní devítka, které je vždy plné pódium (a zpěváka Radalfa i fanouškovský kotel pod ním), víří vody české metalové scény a míří nezadržitelně vzhůru. Kapelu je především možné velmi často vidět naživo, a to kolikrát ve společnosti zářivých hvězd světové folk/pagan scény. Smlouva s německým “pagan” labelem Black Bards, mezi jehož nejznámější koně patří Adorned Brood či Heathen Foray, a vydání debutového full-length alba letos v listopadu, pak dva veleúspěšné roky jenom podtrhly.

Zajímavé je, že početní většinu line-upu tvoří metaloví debutanti. Ovšem je dlužno dodat, že “jádro” kapely už nemalé hudební zkušenosti má – “duchovní otec” projektu Michal “Datel” Rak (bicí) a Aleš “Ex” Cipra (kytara, doprovodný zpěv) prošli krom jiného Silent Stream of Godless Elegy a frontman Radalf si už zazpíval třeba v Hyperborean Desire nebo Nemesis. “Lead – Not Follow” není první nahrávkou, kterou spolu Cruadalach vyplodili. První, pouze elektronicky šířené demo “V rytmu staré krve” se třemi songy spařilo světlo digitálního světa loni v lednu a letos v únoru se jako exkluzivní příloha časopisu Pařát objevilo osmiskladbové EP “Agni – Unveil What’s Burning Inside”. “Lead – Not Follow” se ovšem zapíše jako první plnohodnotně vydané album.

A co tedy album nabízí? Dalo by se říct obligátní instrumentální intro na úvod a potom deset zbrusu nových skladeb v celkové délce ke 40 minutám, takže žádné přehnaně dlouhé vyhrávky, ale hezky řádně úderné songy. Což je to pravé pro kapelu, jejíž kouzlo je v živých vystoupeních, přestože prostory, ve kterých zatím obvykle koncertuje, jsou svými rozměry spíše skromné. Síla je v zapojení velkého množství klasických a folkových nástrojů, a to nejen v ideálních podmínkách studia. Konkrétně se jak na albu, tak na pódiu potkáme mimo klasických metalových instrumentů s dudami, flétnami, houslemi a dokonce s cellem. S čím mám ovšem od začátku, co sleduji jejich tvorbu, problém, to je Radalfova angličtina. Ztrácí se to v growlech, ale v čistém zpěvu, kterým se místy nešetří, jsou vážné nedostatky ve výslovnosti jasně slyšitelné. Je sice možné, že se to od časů prvního dema zlepšilo, ovšem stále ne natolik, abych si přestal stěžovat.

Bohužel, přestože si já a i mnozí další fanoušci myslíme, že vrcholné kousky tvorby Cruadalach jsou právě ty, kde je použit český text (naštěstí kapela na češtinu nezanevřela úplně), ať už je to starší záležitost “Pramen Epony” (kousek, který mě i v ne dokonale nahrané živé verzi okamžitě přitáhl k poslechu) nebo z aktuálního alba “Morrigan” a už vůbec nemluvím o už téměř legendární koncertní pecce “Zlatovláska”, kapela z nějakého důvodu naopak tíhne k textům anglickým. Na “Lead – Not Follow” je poměr 7:2,5 (protože pátý song “Blejanje na mjesec” je kus česky a kus chorvatsky, což zřejmě vzniklo díky blízkým vztahům s tamní kapelou Stribog). Někdo se mi pokoušel tohle číslo vysvětlit podmínkami smlouvy s Black Bards, ale to bylo vyvráceno samotným Radalfem. Prý to prostě chtějí takhle. Podle mého škoda, ale co nadělám?

K samotné hudbě – nad albem rozhodně čnějí dvě skladby, už zmiňovaná “Morrigan” a potom ještě “Hear Our Voices!”, která je sice anglicky, ale prostě se i tak povedla. Naopak česko-chorvatskou “Blejanje na mjesec” nepovažuju za moc povedenou kvůli podivnému textu, ke všemu nezpívanému, nýbrž recitovanému. Sice soudě dle obalu, názvu alba a významu textu jde o možná stěžejní kousek na albu, nicméně mě to neoslovilo, spíš naopak. Na druhou stranu ústřední “dudácká” melodie je víc než dobrá. “Rage Starts Here” dělá čest svému názvu – ve smyslu toho, že Radalf ve zpěvu hodně tlačí na pilu a zní opravdu “zuřivě”. “Nezlomní” podporují mou teorii o tom, že česky zpívané skladby jsou prostě lepší, zejména hluboký growl fakt stojí za to. “Living with Pride” naopak zejména ze začátku potvrdí má slova o tom, že Radalf neovládá anglickou výslovnost. U mě to zkrátka kazí celkový dojem ze skladby, který by mohl být mnohem lepší.

“Signal Fires” se tváří být pomalejší skladbou, ale to je trochu relativní, leda bychom důsledně trvali na tom, že správná metalová balada začne pomalu a po čase se “rozjede”. Eponymní skladba “Cruadalach” je podobný případ. Díky krásným melodiím má velký potenciál, ovšem víc než kde jinde mi tady vadí pořád omílaná angličtina. Následuje kousek, který jsem už opěvoval – “Morrigan”. Tahle skladba je skutečně klenot, podle některých nejlepší dosavadní kousek v tvorbě kapely, střídá se tu pomalé tempo s rychlostí, jemnost s tvrdostí, zazní mnoho pěkných a nápaditých melodií a hlavně – zpívá se česky. “For My Bleeding Friends” je přes pomalejší rozjezd rychlejší kousek, stejně jako “Hear Our Voices!”, druhý vrchol alba, jehož síla se skrývá v refrénu. Závěrečná “The Promise” je na můj vkus trochu moc utahaná záležitost, přestože ústřední instrumentální motiv není úplně špatný.

Hudba jako taková má na mnoha místech krásně folkový šmrnc a přinejmenším na domácí scéně těžko hledat podobný počin. Chvílemi bych ovšem řekl, že těch momentů není tolik, kolik by být mohlo, a trochu moc často se objevují “drsně metalové” pasáže, během kterých to najednou vypadá, že půlka kapely nemá co dělat. Rozhodně ale nejde o žádné pravidlo, těch nápaditých folkových pasáží je na albu dost a dost. Někdo říká, že nejslabším a limitujícím článkem kapely je právě zpěvák Radalf. S tím ovšem přes výhrady k jeho angličtině nemůžu souhlasit – už jenom proto, že bez něj si kapelu dost dobře nedovedu představit. Jeho hlas k tomu zkrátka patří, bez něj by to nebylo ono.

Celkově myslím Cruadalach dostáli obrazu, jaký o nich mám uložený – kapela s relativní převahou folkové složky, která je jako stvořená pro energická živá vystoupení. Songy z repertoáru nového alba se jistě v rámci řady koncertů, kterými nás, jak věřím, kapela brzo poctí, neztratí. Nicméně nebudu zastírat, že jsem si z předloženého materiálu lidově řečeno nesedl na zadek, a to navzdory tomu, že mám kapelu v oblibě. Proto je hodnocení takové, jaké je.

Cruadalach


Další názory:

Cruadalach si stihli za krátkou dobu upevnit na české scéně rozhodně ne nezanedbatelnou pozici a rovněž se jim (snad v návaznosti na to?) povedlo vytvořit si docela silnou základnu fanoušků, ale i zarytých odpůrců. O to je zajímavější si uvědomit, že “Lead – Not Follow” je vlastně jejich velký debut. Rozpřádat tu podobné myšlenky ovšem zrovna teď není mým úkolem, to bych mohl uplatnit možná tak v “celovečerní” recenzi, ne v krátkometrážním hodnocení. Abych se ale dostal k jádru pudla (nebo snad ovce, soudě dle obálky?) – “Lead – Not Follow” je podle mého prozatím to nejpovedenější, co pod hlavičkou Cruadalach vyšlo. Ne snad po stránce kompoziční či kvalitativní, neboť ta byla dle mého mínění velice slušná už na předchozím EP “Agni – Unveil What’s Burning Inside”, ale především po stránce zvukové. Plný studiový zvuk, jenž dává vyniknout všem folkovým nástrojům, kolik jich jen kapela má, dělá opravdu hodně a konečně lze tvrdit, že má muzika kapely ten patřičný náboj i ze studia. To je asi tou největší devízou “Lead – Not Follow” v porovnání se zmiňovaným minialbem, jinak je v podstatě vše při starém. Je pravda, že pár skladeb mi do uší tak úplně neleze, ale to bude možná problém spíše na mém přijímači, jiné jsou však opravdu dobré (“Cruadalach”, “For My Bleeding Friends” a hlavně “Blejanje na mjesec”). Celkově určitě povedený a nadprůměrný počin.
H.


Metsatöll – Ulg

Metsatöll - Ulg
Země: Estonsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 1.11.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Agu
02. Sõjasüda
03. Küü
04. Muhu õud
05. Kivine maa
06. Rabakannel
07. Isata
08. Kahjakaldad
09. Tormilind
10. Ulg
11. Eha

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dnes se podíváme do Estonska za kapelou Metsatöll. Estonsko, to je vlastně takové Finsko v malém. Nepochází odsud ale ani zdaleka tolik kvalitních (nebo přijmenším proslulých) metalových band. Metsatöll patří k tomu nejlepšímu a nejznámnějšímu, co tento malý pobaltský stát nabízí. Už jsem se s jejich tvorbou setkal, ale popravdě zase tak moc mi v paměti neutkvěli, i když to nemusí nutně nic znamenat – občas mají některá jinak veskrze dobrá alba tu smůlu, že je neposlouchám v tom správném rozpoložení, načež zapadnou a v záplavě stovek položek mé soukromé médiatéky je pak velmi těžké je znovu objevit… Hoši z Metsatöll začínali před dvanácti lety coby jakýsi heavy metal, ovšem velmi brzy v jejich tvorbě převládl folk, který je už dávno naprosto stěžejní. Jejich jméno v estonštině značí v přeneseném významu “Vlk” (v doslovném překladu to bude “lesní něco”, ovšem přesný překlad se mi najít nepodařilo). A název aktuálního alba “Ulg” pro změnu znamená “Vytí”. Jak tedy estonští vlci vyjí?

Čtyřčlenná formace na své nové album poprvé upozornila klipem “Küü”, který se přes v podstatě jalový (nebo spíš “nijaký”) děj vyznačuje především originálním a přesvědčivým zpracováním kapely hrající pod vodou. Samotná skladba patří k tomu lepšímu, co se na albu vyskytuje. Alespoň se tak nepotvrdila zvláštní schopnost některých kapel vybrat pro účely singlů a videoklipů naprosto nejhorší kousky, čímž pak natěšené zájemce o album spíš odradí než navnadí. Když už jsme u toho, tak singlem k album je song “Kivine maa”, který taky považuju za povedený, i když jsem zahlédl i opačný názor.

Kdybyste se mě zeptali, k čemu bych tak asi tvorbu Metsatöll přirovnal, tak bych popravdě asi trochu tápal. Jejich styl a zejména zpěv je skutečně docela unikátní a ne tak úplně otřelý, což se občas o folk metalových kapelách říct nedá. Nejspíš bych asi musel uvést lotyšské Skyforger. Tam to je ostatně z Estonska co by kamenem dohodil. Jen zpěv je obecně čistší bez hrdelních přídechů, ne tak “afektovaný” a tempo skladeb se mi zdá o něco pomalejší (i když pořád je to víc než skočný rytmus).

Album “Ulg” nabízí jedenáct songů, které ale nejsou příliš dlouhé – nejdelší má šest a dohromady je to necelých 45 minut, což v dnešním folk metalu nebývá úplně pravidlo, snad s výjimkou finského “humpa folku” Korpiklaani nebo Finntroll. S těmito dvěma kapelami by se snad taky daly najít určité hudební paralely, rozhodně ale jde u Metsatöll u výrazně svébytnou tvorbu. Co na jejich hudbě velmi oceňuju, to jsou melodie hrané na dudy a flétny (a možná i něco dalšího, odborník na folkové nástroje zrovna nejsem), které se nahodile vynořují z klasicky metalových riffů a oživují svojí pestrostí jednotlivé skladby. Naopak úplně jsem se neztotožnil se zpěvem, ačkoliv (nebo možná právě proto) se o něj větším či menším dílem dělí všichni členové kapely, přičemž prim hraje frontman Markus Teeäär.

O díle jako takovém bych řekl, že není rozhodně špatné, ani se nedá říct tuctové. Jediné co bych výrazně vytkl, je cover, ten se mi zdá hnusný (aspoň ne tak hnusný, jako obal posledního zářezu výše zmíněných Skyforger), jenže to už je u kapely taková tradice. Nicméně album přeci jen mýma ušima proletělo, aniž by zanechalo výraznější stopu, proto se uchýlím k “neutrálnímu” hodnocení sedm bodů na desetidílné stupnici. Zájemci o folk metal by každopádně při vyslovení jména Metsatöll měli minimálně zpozornět. Zklamáni pravděpodobně nebudou.


Další názory:

Metsatöll patří ze současného folk metalu rozhodně k tomu lepšímu… Jestli ono to nebude tím, že to nejsou žádní trendoví greenhorni, což? Ne, že by to byli zrovna veteráni, ale nějaký ten pátek už za sebou mají. Možná i díky tomu vědí, do čeho píchnout a co a jak zahrát, aby i jejich páté album “Ulg” člověka bavilo. Rozhodně se mi novinka líbí více než předchozí “Äio”, což bude možná i z toho důvodu, že tentokráte to Metsatöll nepřehnali s délkou, jinak se ovšem jedná o další kolekci dobrých písniček s výrazným podílem folkových nástrojů, aniž by byla pohřbena ostrost metalových riffů – to vše navíc okořeněné pro našince velice nezvykle znějící estonštinou (což je podle mého plus). Upřímně, “Ulg” asi nebude deska, na níž si při bilancování zanedlouho uplynulého roku člověk vzpomene mezi prvními, ale i tak se jedná o solidní práci od kapely, která zjevně ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout.
H.


Virrasztók – Memento mori!

Virrasztók - Memento mori!
Země: Maďarsko
Žánr: psychedelic folk metal
Datum vydání: 1.8.2011
Label: Nail Records

Tracklist:
01. Szigeti veszedelem
02. A halálmadár
03. Kökény Anna
04. Vidróczki
05. Gyász
06. Pipás Pista
07. Édesanyám
08. A hűtlen asszony balladája
09. Jaj istenem, vigasztalj meg!
10. Az én időm

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Dnes si v recenzi představíme opět jedno ne moc profláklé jméno: Virrasztók. Když ne už podle jména kapely, tak minimálně při pohledu na tracklist níže jste asi odhadli, že tato formace má svou domovinu v Maďarsku, což není zrovna typická metalová země. Při jmenování maďarských kapel by asi každý z vás dal z fleku Sear Bliss, znalci staré školy okamžitě vypálí kultovní Tormentor, v nichž svého času brousil hlasivky samotný Attila CsiharMayhem, poslední dobou je docela slyšet o I Divine, ale tím už pomalu končíme, což? Přesto je zde mnohem více zajímavých uskupení, s jejichž jmenováním se tu teď nebudu zdržovat, mohu vás však hned na začátku ujistit, že zrovna Virrasztók mezi ty opravdu zajímavé patří.

Pokud jste se na onen tracklist níže před chvíli opravdu podívali, jistě jste si po cestě povšimli namalovaných obličejů hudebníků na fotce. Možná jste si díky tomu pomysleli, že vám opět cpu nějaký obskurní black metal, ale tentokrát jste vedle jak ta jedle. Obskurní hudba Virrasztók sice svým jistým způsobem opravdu je, ale black metalová ani náhodou. Kapela sebe sama prezentuje pod škatulkou psychedelic folk metal a to mi věřte, že onen psychedelický přídomek v jejich případě není jen tak na okrasu, aby to vypadalo zajímavěji. K běžnému pojetí folk metalu, jak jej dnes většina lidí chápe, je totiž hudba Virrasztók na hony vzdálená. Jejich nesporným esem v rukávu je fakt, že už od debutu “Az emlékezés órája” z roku 2009 produkují velmi originální muziku… až když říkám velmi originální, opravdu to tak myslím. Nechci se nijak vytahovat, ale zcela pokrytecky si myslím, že už jsem toho slyšel relativně dost, přesto nevím o žádné jiné skupině, která by zněla alespoň srovnatelně jako tito Maďaři. A používání pro našince velice “divně” znějící maďarštiny tomu ještě přidává.

To je sice velice pěkné a pro posluchače výborné, avšak pro recenzenta už něco horší, jelikož s nespornou originalitou se pojí i to, že jen těžko jde to, co na druhém albu “Memento mori!” hraje, popsat slovně (i když tento obrat používám možná až nezdravě často – snad to nevypadá, že si tím usnadňuji práci – tentokrát to myslím doopravdy vážně). Pokud někdo z vás čistě náhodou slyšel debut, ten má v tomhle pozici o mnoho snadnější, protože jakž takž ví, co od novinky očekávat. Jak prvotinu “Az emlékezés órája”, tak novinku “Memento mori!” jsem slyšel mnohokrát a vážně se mi oba počiny líbí (a moc), ale když má dojít na nějakou klasifikaci na “papíře”, nevím si rady. Je to prostě… divné. V tom dobrém slova smyslu! Ten nádech toho folku tam bezesporu je, ale soudě čistě dle muziky (s texty nemohu sloužit – sorry, ale maďarsky fakt neumím ani slovo) mi nepřijde, že by šlo o nějaké bezedné vzývání národních tradic (ačkoliv nějaké odkazy na historii tam nejspíš budou, jestli jsem vše správně pochopil). Co jsem tím chtěl vlastně říct? Že to připomíná folk metal, ale folk metal to tak úplně není? A proč vlastně ne, i když to takhle řečeno zní trochu blbě! Vždyť jednou z hlavních zbraní Virrasztók je právě schopnost znít jinak a klamat tělem. To zalijte ještě dávkou psychedeliky a jste tak napůl tomu, jak “Memento mori!” opravdu zní…

Tohle považuji za trochu nudný odstavec, ale vzhledem k tomu, že jsou Virrasztók u nás vcelku neznámý pojem (možná si někteří z vás vzpomenou, že měli zahajovat loňský Metalfest v Plzni, ale měli tuším autonehodu a dorazili až pozdě, jinak o nich můžete vědět snad jen díky internetu…), považuji to do jisté míry za nutné – jak to hraje? Tempo je povětšinou střední, čemuž celkem logicky odpovídá výkon rytmické sekce. Kytary většinou riffují, do nějakých melodií se pouštějí zřídkakdy, sóla nečekejte vůbec. K tomu přidejte niněru (alias hurdy-gurdy, ale zůstaňme radši u českého názvu niněra), poskrovnu se objevující, ale setsakramentsky výborné housle a něco málo synťáků, které jsou rovněž používány s chladnou hlavou a kapela je necpe všude. No, a na konec samozřejmě vokály. Řekněme, že zpěvák (a niněrista) Scrofa vládne velice uhrančivým deklamačním hlasem, jehož naléhavost neváhá použít. Ten se střídá s nádherným a velice proměnlivým ženským vokálem (jehož majitelka Papp Orsolya je jen tak mezi námi velice pohledná), který dokáže jak hladit, tak uhodit na tu psychedelickou strunu. Sem tam velice výjimečně zazní i growling (třeba v “A hűtlen asszony balladája”), ale opravdu hodně málo. Máte to celé? Tak teď si představte, že to zní úplně jinak, než jste si představovali, a máte Virrasztók!

Síla Virrasztók je nepochybně v jedné věci – nespoléhají se pouze na to, že jejich muzika zní originálně a nemálo svojská je i její nálada. To by totiž stačilo jen na chvíli a zanedlouho by se to přece jenom trochu oposlouchalo. Virrasztók si však kvalitu “pojistili” tím, že i v rámci té své originální produkce nemají problém nabízet posluchačům opravdu silné a působivé momenty. Ba co víc, nějaké takové pasáže, z nichž má člověk chuť si ukáknout do kaťat, jsou ve většině písní na “Memento mori!” (za všechny jmenuje třeba jednu – přibližně od tří minut v songu “Kökény Anna” to uslyšíte… zrovna tenhle moment jsem jen tak mimochodem vyzdvihl proto, že většinou tyto “ukakaváčky” mají na starosti housle, zde ne). A co je na tom vtipné, ty písničky, kde ty vyloženě extázní kousky nejsou, stejně nenudí, protože na vás pořád mají tu neotřelou atmosféru a celkovou originalitu. A navíc v žádném případě nepůsobí jako vata; Virrasztók to totiž namíchali v přesném poměru, že vás bude mít “Memento mori!” brzo v hrsti.

Zatím to vypadá velice pěkně, co říkáte? Ale je tu jeden malý háček (ano, vždycky se ta svině objeví), ačkoliv se nejedná o nic extrémního. Velikost tohoto háčku se totiž odvíjí od toho, jestli jste měli tu čest s debutem “Az emlékezés órája”. Ano, tušíte správně – “Memento mori!” oproti svému předchůdci nepřináší téměř žádný znatelný posun či progresi někam dále. Pokud je “Memento mori!” vaše první seznámení s Virrasztók, nebude vám to pranic vadit, pokud jste “Az emlékezés órája” slyšeli, záleží už jenom na vás, jak se s tím dokážete poprat. Na jednu stranu ale musím uznat, že – jak už jsem nejednou v recenzi zmínil – muzika Virrasztók je natolik svá, že by z jistého úhlu pohledu byla škoda její formu hned opustit, vrhnout se na něco jiného a nedat posluchačům ještě jednou možnost okusit, zač je toho Virrasztók. To v překladu znamená, že prozatím to ještě nevadí a na to, jak si poslech “Memento mori!” užijete, to nemá vliv. Minimálně já jsem skupině to samé sežral i podruhé a ještě jsem si na tom pochutnal a při dojídání si mlasknul. Jak to bude dál, to ukáže až budoucnost a další počiny. Ale teď a tady – stále po čertech výborné (přesto dávám o půl bodík míň, než bych dal “Az emlékezés órája”).


Svartsot – Maledictus eris

Svartsot - Maledictus eris
Země: Dánsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 16.7.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Staden…
02. Gud giv det varer ved!
03. Dødedansen
04. Farsoten kom
05. Holdt ned af en tjørn
06. Den forgængelige tro
07. Om jeg lever kveg
08. Kunsten at dø
09. Den nidske gud
10. Spigrene
11. …Og landet ligger så øde hen

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Dánové Svartsot jsou jedna z těch skupin, které jsou produktem dlouhodobě trvajícího trendu folk a pagan muziky. Ale neupírám jim fakt, že zrovna oni jsou ze všech těch pohani-až-za-roh-a-ještě-dál kapel ještě jedni z těch snesitelnějších a rozhodně méně žhavých kandidátů na vyhození obsahu žaludku vůkol. Debut “Ravnenes saga” byl sice kýč jak cyp, ale vcelku se to dalo poslouchat i bez přítomnosti střevních potíží (což, jak se mi poslední dobou zdá, znamená u podobných formací velkou pochvalu), netvrdil bych však, že šlo o album, jež v člověku zaseje nějakou hlubší vzpomínku. Pokračování “Mulmets viser” bylo už o poznání horší a asi bych po něm už Svartsot nadobro zazdil, kdyby před vydáním třetího a právě aktuálního (rozuměj právě recenzovaného) počinu “Maledictus eris” kapela nepřišla s prohlášeními o výrazném přitvrzení a hlavně (obzvláště to mě zaujalo) zvážnění v důsledku konceptu nahrávky, kterýmžto je působení neblaze proslulé morové epidemie z poloviny 14. století v Dánsku.

Zde bych si dovolil malé historické okénko, jež by sice v recenzi ani být nemuselo, ale když už to mají Svartsot v konceptu “Maledictus eris”, myslím, že se to i vcelku hodí. Morová pandemie známá jako Černá smrt přišla do jižní Evropy roku 1347 z Asie a postupně se rozšířila až na několik málo oblastí úplně po celém kontinentu, což nakonec stálo život přibližně třetinu všech tehdejších obyvatel. Do Dánska se epidemie dostala v roce 1350 a měla zde stejně ničivé důsledky. Co se týče tehdejších Českých zemí, ty tato nákaza zasáhla spíše okrajově (mnohem drtivější dopad měla na naši oblast nová epidemie o 10 let později – kvůli ní a také kvůli následnému hladomoru zahynula téměř polovina českého obyvatelstva). Pokud se budete zajímat, jak se účinky moru – ať už dýmějového, septického či plicního (v oné morové ráně, která se týká “Maledictus eris”, se dostalo na všechny tři) – projevují, zjistíte, že se rozhodně nejedná o nic příjemného (ne, že bych to zažil, ale už jen pročítání textů stačí). Z dnešního pohledu už je Černá smrt kromě historického faktu jen jedním z ideálních témat metalových textů (kromě aktuálně propíraných Svartsot si asi každý vybaví norské black metalisty 1349, kteří si rok příchodu epidemie do své země vetknuli přímo do názvu), ale nejen jich (kromě tuny béčkových hororových filmů můžeme z literatury namátkou připomenout například slavný Boccacciův “Dekameron”, kde byl mor hybatelem událostí, nebo některé povídky Edgara Allana Poea, například “Král Mor” nebo známou “Maska červené smrti”); každopádně jde jistě o téma, které si o nějaké to vážnější zpracování (v kontextu předchozí tvorby Svartsot) přímo říká. Jak se s tím kapela poprala textově, to vám nepovím, protože dánštinu opravdu neovládám, ale jak to dopadlo hudebně, to si právě povíme…

Hned na začátek musím říct, že ono proklamované temnější vyznění jsem jaksi nezaznamenal. Ono se mi totiž zdá, že to “zvážnění” proběhlo pouze na té úrovni, že veškeré folkové nástroje neznějí až tak moc hopsa-hejsa tanečně, což ale neznamená, že by šlo o něco vyloženě temnějšího v porovnání s předchozími výtvory. Avšak i to málo, a sice že ty folkové melodie nezní tak kýčovitě, paradoxně stačí k tomu, že “Maledictus eris” rázem zní o poznání zajímavěji než první dvě alba, čili ano, vážně si myslím, že ve směru tohoto… no dobře, nazvěme to teď na chvíli třeba zvážněním, opravdu vede v případě Svartsot cesta k tvorbě posluchačsky přitažlivější muziky. Jen bych se nebál v tomto směru ještě více přitlačit na pilu, protože některé písničky na “Maledictus eris” si i přes téma desky stále říkají o opilecké hulákání na koncertech (jeden příklad za všechny – “Farsoten kom”). Právě takové sice na první poslech upoutají nejvíce pozornosti, ale později mě osobně při poslechu spíše ruší a hlavně… ke konceptu morové epidemie mi vyznění třeba té zmiňované “Farsoten kom” prostě nepasuje ani náhodou. Asi by někdo mohl oponovat, že když chci nějakou depku, ať si táhnu poslouchat ten svůj blekmetl a funeráldúmmetl, ale snad chápete, jak to myslím, a něco podobného navrhovat nebudete.

Nechci však, abyste z předchozích řádků došli k tomu, že jak Svartsot spustí něco folklórního, jde “Maledictus eris” do kytek, a naopak když do toho “zařežou”, je to lepší. Některé skladby dokazují, že ani výrazná folková linka nemusí být na škodu (stačí jmenovat třebas výborně vystavěnou “Holdt ned af en tjørn” či pomalejší “Den forgængelige tro”) a naopak čistě hoblovací pasáže nemusejí být zajímavé (viz rozjezd “Dødedansen”, což je jeden z těch nejméně záživných momentů desky).

V této chvíli asi budete zmateni a řeknete si, že vlastně ani nevím, co chci – v jednu chvíli zadupu do země přílišnou folkovost a žádám si něco temnějšího a hned vzápětí naopak folkové momenty vyzdvihnu a shodím tvrdý kousek. Takže co teda, rozhodneš se už, recenzente? Což o to, já už v podstatě rozhodnut jsem – poslouchat jenom a pouze svůj hudební vkus. Ale nějakou uspokojivou odpověď vám na náš oříšek se Svartsot a jejich “Maledictus eris” nedám. Někde totiž funguje jedno, jinde zas to druhé. V jednom případě Svartsot na nějakém receptu (dejme tomu například ta výrazná folková složka nebo riffovitý nářez) vystaví celou skladbu a vzejde z toho dobrý song, v další kompozici jim to už ale nezapadne do sebe a naopak jí prospívají ty “opačné” pasáže. A v dalším zase obráceně. Říkat vám, ve kterém songu to sepnulo či nesepnulo, s tím už se nemíním zdržovat, protože jsem líný bastard. To si musíte už odzkoušet sami na svém vlastním ušním ústrojí, nevykecám vám přece všechno.

Svartsot

Ať už se ale situace s “Maledictus eris” má jak chce, pořád si stojím za tím, že a) novinka je lepší než oba její předchůdci; b) Svartsot stále v té vlně podobné muziky patři k tomu snesitelnějšímu a lepšímu. Možná byste se mohli podivit, že na takové prohlášení dávám albu ve výsledku příliš málo bodů, ale můžu se hájit tím, že nakonec jsem něco málo bodíků strhnul kvůli tomu, že se album docela rychle oposlouchává. Ale jak říká kolega pode mnou, potenciál v tom určitě je…


Další názory:

Když vidím další a další pagan metalové kapely, kolem kterých se čirou náhodou nevznáší aura osvědčené kvality, propadám předem skepsi. Pak se ale občas stane, že mě dotyčné těleso překvapí – jako třeba v případě posledních Svartsot. Na albu “Maledictus eris” totiž předvádí docela sympatickou muziku, ze které slyším spíše ozvěny Svaté říše římské národa německého než tolik oblíbené vikingování. Není to však ani taková sláva, aby se nastálo zařadili do mého playlistu, takže dávám kolik dávám a znamenám si, že až těmhle Dánům vyjde další fošna, určitě si ji párkrát poslechnu. Potenciál tam totiž je a ne, že ne…
Ježura


Falconer – Armod

Falconer - Armod
Země: Švédsko
Žánr: power / folk metal
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Seda – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem příjímal recenzi na Falconer, nebyl jsem si jistý, že mě to bude tolik bavit. Přeci jen, heavy metal už nějakých hezkých pár let nevyhledávám a neposlouchám jej tolik. Samozřejmě, jako většina jsem na tom vyrostl. Je to ale už jen docela dlouhá doba, a tak jsem se bál, že u Falconer budu spíš usínat, než se bavit jejich hudbou. O to víc jsem byl překvapen. Nejedná se o žádný agro heavy metal, jaký je obvyklý. Jsou zde velké prvky folku; omlouvám se těm, co Falconer znají, já jsem s nimi seznámen poprvé a o to víc mě potěšilo, že se takováhle hudba vyskytuje, protože mě to opravdu zaujalo.

Velice se mi také líbí to, že se zpívá v domácím jazyce kapely, a to ve švédštině. Songy poté dostanou jiný rozměr, protože angličtiny už je všude dost. Nahrávání v jiném jazyce než v angličtině je pro mě velkým plusem. Jsem si jistý, že kdyby tohle nazpívané ve švédštině nebylo, bylo by to poloviční. Žádný přehnaný řev, ale krásně čistě zpívaný text.

Písně na “Armod”, jak jdou po sobě, by se daly popsat i takto: rychlá, pomalá, rychlá, rychlá, pomalá atd. Tempa se rychle střídají a člověku poslech neupadne do stereotypu, protože se furt děje něco zajímavého. Otvíračka “Svarta änkan” nabídne na začátek rychlý rozjezd s parádním riffem. V další, jak už jsem řekl, se zpomalí – přijde výborná emocionální balada “Dimmornas drottning”. Songy se tu od sebe výborně liší, třeba například třetí “Griftefrid”, která je nejtemnější a nejtvrdší z celého alba, hitovka “Rosornas grav“, která je opravdu excelentní. “Herr peder och hans syster”, kde dojde i na ženské vokály, zase dodává úplně něco odlišného. Každá jednotlivá na “Armod” má něco do sebe. Jejich melodie mi zůstaly v hlavě a neustále se střídají a přehrávám si pořád jiné. Je to neskutečně chytlavá deska.

Falconer si na jejich práci s názvem “Armod” zřejmě dali záležet. Je to výborná deska, která nabízí skoro vše, co náročný posluchač potřebuje. Rychlou jízdu, tvrdé riffy, pomalejší balady, skvělý zpěv ve skvělém jazyce. Poslech vás chytne od začátku a do konce nepustí, po skončení budete opět zapínat od začátku, protože si to budete chtít zopakovat. K “Armod” se budu vracet hodně a často, protože se jedná opravdu o originální hudbu, kterou jsem dlouho neslyšel. Poslouchám to už po několikáté (ztratil jsem přehled o čísle) a neustále objevuji něco nového. Pro mě zatím kandidát, který se na konci roku musí umístit v závěrečném eintopfu. Jestli tohle něco překoná, bude to opravdu veledílo. Tohle k tomu má blízko.


Další názory:

“Armod” potvrzuje to, co si o Falconer myslím už nějaký čas – že jde o heavy metalovou elitu. Žádné halekačky, ale chytře pojatá hudba s mnoha folklórními vlivy, které právě na novince dostávají opravdu velký prostor. Chvílemi mi nálada “Armod” dokonce připomíná čistou severskou folkvou muziku, například takové Februari 93 (pohříchu téměř zapomenutý folk ze Švédska). Falconer tvrdí, že se jedná v rámci jejich tvorby spíše o experiment než o nový směr, což mi přijde trochu škoda, ale to je prozatím vedlejší. Ani znatelnější folklór ale “Armod” nebrání v tom, aby zároveň nabízela možná i ty nejtvrdší skladby v historii Falconer, například taková “Griftefrid” začíná skoro až black metalovou sypanicí. Moji favorité jsou ale výtečná “Herr peder och hans syster”, v níž se dostává ke slovu i skvělý ženský vokál, a na úžasné houslové lince postavená “Eklundapolskan”. Jde však o kvalitní poslech celkově. A použitá švédština tomu dodává ten správný šmrnc!
H.


Крода – Чорнотроп

Крода - Чорнотроп
Země: Ukrajina
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: květen 2011
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Чорнотроп I (Перший сніг)
02. Чорнотроп II (Витоки всесвіту)
03. Чорнотроп III (Висельників батько)
04. Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)
05. Чорнотроп V (Зимне сяйво)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pevně věřím, že každý znalec mezi vámi mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že v rámci folk/black metalu lze jen těžko někde hledat kvalitnější skupiny, než ve východní Evropě. A mezi nejvýznačnější zástupce tohoto sub-žánru patří bezesporu právě ukrajinská Крода, která si svou reputaci vydobyla třemi excelentními deskami, na nichž umně zkombinovala black metalovou nespoutanost s nádhernou pohanskou atmosférou a libozvučnými folklórními nástroji. Zvláště minulý počin “Похорон сонця” z roku 2007 je dle mého skromného osobního názoru absolutní klenot, jemuž navíc nasazuje korunu skvostná mrazivá grafika (i když zrovna krásné artworky byly u téhle kapely vždy samozřejmostí a mohu předeslat, že novinka “Чорнотроп” není výjimkou – stačí si prohlédnout jen přebal).

Jenže v roce 2010 nastala uvnitř skupiny povážlivá trhlina. Крода vždy znamenala dva lidi, Eisenslava a Viterzgira, jenže druhý jmenovaný formaci vloni nečekaně opustil, načež se tvůrčí duo smrsklo na jednočlenný projekt. A z tohoto pohledu je první vydaný počin po této události, právě recenzovaná novinka “Чорнотроп”, známá spíše pod německým přepisem “Schwarzpfad”, opravdu očekávaným počinem. Očekávaným z toho důvodu, že veškeří příznivci byli zvědaví, jak si Eisenslav povede bez svého dlouholetého kolegy a jestli se mu podaří udržet ducha kapely.

Poslouchám už “Чорнотроп” nějaký ten pátek (deska se objevila v květnu) a můj názor je asi takový, že ano, je to stále Крода. Eisenslav podle mě na starší tvorbu dokázal navázat opravdu důstojně a zároveň se ještě posunout o kousek vpřed. Na první poslech zní “Чорнотроп” jako nejmetalovější materiál skupiny od debutu “Поплач мені, річко…” z roku 2004. A vlastně ne jen na ten první, neboť jsem se toho dojmu stále ještě nezbavil, tudíž vcelku logicky předpokládám, že na tom něco bude. Folkové elementy jsou samozřejmě neustále přítomny – vždyť to jsou z velké části právě ony, jejich zvuk a nenapodobitelná atmosféra, díky čemu je Крода považována za jednu z předních formací svého druhu – jen jaksi trochu ustoupily do pozadí a přenechaly hlavní slovo kytarové práci; jsou tentokráte mnohem více zapuštěny do celku a jakoby “v pozadí” a dotvářejí takovou tu spodní vrstvu, kterou sice posluchač primárně nevnímá, ale cítí její náladu a právě díky ní hudba (obecně) získává specifické vyznění. Hlavní melodické linky, jako tomu bylo například v případě alba “До небокраю життя…”, si folklór na “Чорнотроп” přebírá spíše sporadicky a nikdy ne jako úplně ten nejhlavnější atribut skladby, ale pouze její části, což je ovšem vzhledem k délce jednotlivých kompozic pochopitelné.

Asi nejvíce folkovým dojmem na mě dýchá “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)”, kterou zdobí působivý začátek, v němž se fičení větru pomalu přelévá do nádherně baladické akustické pasáže, jež se ve finále láme do mocného black metalového riffu. Později se ukáže skvěle vymyšlená kytarová vyhrávka, které Крода vždy uměla, a nakonec se několikrát ozve i vcelku jednoduchá, ale zaručeně patřičně fungující flétna. Ono se podobné střídání nálad se zachováním jednotné atmosféry sice objevuje ve všech skladbách na “Чорнотроп”, ale právě ve “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)” mi to přijde nejcitelnější. Její kraťoučký popis nám však může pomoci k demonstrování ještě jedné věci – rozmanitosti “Чорнотроп”. Žádná písnička rozhodně nekončí stejně jako začínala, naopak se vyvíjí a postupně roste. Já osobně tomu říkám, že skladby “vyprávějí”, jestli mi rozumíte, jak to myslím. Každopádně mým nejoblíbenějším kouskem z novinky je velice působivá “Чорнотроп III (Висельників батько)”, která je na rozdíl od svých tří kolegyň (poslední “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” je ambientní outro, tudíž trochu jiná kategorie) zcela oproštěna od rychlých black metalových pasáží. Plyne spíše ve středním tempu opět se záblesky flétny, aby se v polovině zlomila do lehké mezihry a následné rychlejší (ale ne vyloženě rychlé) části, jež se až dokonce prolíná s hutným středním tempem ze začátku skladby.

Ony samozřejmě i ostatní dvě nezmiňované “Чорнотроп I (Перший сніг)” a “Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)” jsou moc dobré a obsahují některé vyloženě excelentní pasáže, ale nemá dle mého názoru smysl rozebírat všechny písně, zvláště v případě, že se jedná o tak dlouhé kompozice. Závěrečná “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” má na desce, jak už jsem výše nakousl, výsadní postavení, vybočující od ostatních songů, jelikož jde o čistě ambientní kousek. Tím spíš překvapí, že navzdory všem očekáváním, nikoliv však ku škodě, právě na něj vznikl videoklip… i když, videoklip… samotná Крода to nazývá “atmosférickou vizualizací”, což možná sedí více vzhledem k tomu, že ke klasickému pojetí metalové klipu to má opravdu daleko. Ostatně, podívejte se výše sami.

I přes nepříjemné personální změny si “Чорнотроп” udržuje vysokou kvalitu desek Крода. Nezastírám, že oba předchozí počiny se mi zamlouvaly o něco více, přesto i novinku poslouchám s chutí. Skupinu sice obepíná velká dávka kontroverze (viz například nedávná kauza okolo festivalu Northern Lights… pokud někdo neví, oč se jedná, nechť se doptá v komentářích, tam to případě dovysvětlím), ale v tom já osobně nevidím důvod, proč si neužít opravdu dobrou muziku, která má člověku co říct. A právě takovou definici lze bez obtíží vztáhnout právě i na “Чорнотроп”.


Leaves’ Eyes – Meredead

Leaves' Eyes - Meredead
Země: Německo
Žánr: symphonic / folk metal
Datum vydání: 22.4.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Spirits’ Masquerade
02. Étaín
03. Velvet Heart
04. Kråkevisa
05. To France [Mike Oldfield cover]
06. Meredead
07. Sigrlinn
08. Mine tåror er ei grimme
09. Empty Horizon
10. Veritas
11. Nystev
12. Tell-Tale Eyes

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jak nám velí známé přísloví, kujme železo, dokud je žhavé. Německé formaci Leaves’ Eyes v čele s norskou zpěvačkou Liv Kristine Espenæs Krull evidentně toto pořekadlo není cizí, neboť se jím evidentně řídí. Jejich jméno za poslední roky stále roste, tudíž není moc s podivem, že tentokrát nemuseli příznivci jejich tvorby čekat na nový dlouhohrající materiál čtyři roky, jak tomu bylo u poslední “Njord”, ale pouze poloviční dobu, než se na trhu objevila novinka “Meredead”. S podivem už by však mohl být fakt, že Leaves’ Eyes se za tuto poloviční dobu povedlo stvořit skladby o poznání silnější než ty, které se vyskytovaly na “Njord”. Jakto? Čtěte dále, přece vám to nevykecám hned v prvním odstavci (smích).

“Kýč.” Přesně tímhle slovem začínala kdysi dávno moje recenze na “Njord” (ne že bych si to pamatoval – jsem od přírody rozeným sklerotikem – ale dohledal jsem si to…). “Meredead” je dle mého skromného názoru určitě lepší v tom, že se oné kýčovitosti či cukrkandlového vyznění – říkejte si tomu, jak chcete – dokázali když ne zbavit, tak je alespoň usměrnit do snesitelných mezí. Nebo spíše patřičných mezí, to zní lépe, protože, věřte tomu nebo ne, na “Meredead” je to právě ta pohádkovost, která Leaves’ Eyes tentokrát opravdu hraje do karet a která je jednou z neinteresantnějších věcí nahrávky. Výsledkem sice stále jsou sladké melodie, ale ne přeslazené – a v tom je obrovský rozdíl.

“Meredead” však ohromně těží ještě z jedné věci, jež je podle mne v tomto případě doslova trefou do černého prostředku terče – je to neustále narůstající vliv keltského folku v muzice Leaves’ Eyes. Přeskočme teď obligátní povídání o vývoji skupiny, jelikož ten progres je tentokrát tak výrazný a nepřeslechnutelný, že snad o něm nemá ani cenu mluvit; nelze však nezmínit, že ona kombinace keltského folku a gotického metalu, od Leaves’ Eyes ne zrovna vyloženě očekávaná, opravdu funguje. Sám se vlastně divím jak moc. Na druhou stranu, a to je skupině nutné přičíst k dobru, je tento prvek podáván stylem, že méně je někdy více, což se, jak lze z výsledku pěkně slyšet, velice povedlo. Myslím, že nebudu vypouštět jakékoliv bludy, když řeknu, že právě tohle je na “Meredead” to nejzábavnější (čímž nemám na mysli, že je to vtipné, nýbrž že to baví). Jak jinak si lze vysvětlit, že právě skladby, v nichž je ona keltská složka nejvýraznější, jsou v podstatě ve všech případech vrcholy desky. Na mysli mám písně jako “Kråkevisa”, “Sigrlinn” nebo “Nystev” (zrovna ta je má oblíbená, pokud to chcete vědět). Jen mi přijde docela zajímavé, že první a třetí zmiňovaná skladba je v obou případech předělená norská lidovka, přičemž, nemůžu si pomoct, mi to moc norsky nezní. Ale důležitější než pitvání se v takovýchto detailech je fakt, že je to po čertech dobré.

Další věc, která mne osobně na “Meredead” velice zaujala, souvisí s mojí nechutí k pomalým písničkám v gothic metalu, neboť v naprosto drtivé většině případů jsou z mého pohledu přespříliš přeslazené. Leaves’ Eyes se však tentokrát povedlo stvořit takového kusy způsobem (a že těch pomalejších je většina), že ani takový oprsklý škarohlíd jako já nemůže moc co ceknout. Kromě již zmíněné “Sigrlinn”, v níž se zřejmě nejvíce ozývá growling Alexandera Krulla, který tentokrát nedostal moc prostoru, bych v tomto ohledu vyzdvihl možná překvapivě závěrečnou akustickou pohodovku “Tell-Tale Eyes”. Naprosto skvělá je rovněž mezihra “Veritas”, kterou bych si nechal líbit bez problému delší.

Nejvíce problematickou položkou nahrávky tak paradoxně zůstává její první singl – předělávka “To France” od Mikea Oldfielda. I když se oprostím od své nechuti k předělaným skladbám (možná jsem divný, ale já když si pustím kupříkladu album Leaves’ Eyes, chci poslouchat Leaves’ Eyes, ne covery; stejně tak na koncertech dávám přednost vlastním skladbám; překopávky jsou až na naprosto ojedinělé výjimky záležitostí, která mě spíše irituje), pořád musím “To France” jako jeden z nejméně záživných momentů “Meredead”. Ne, neříkám, že je to nějaký extrémní průser a že se to nedá vůbec poslouchat, ale to je dáno kvalitami samotné písně, ne tím, že by ji Leaves’ Eyes nějakým skvělým způsobem předělali. Že je originál o 100% lepší, snad ani nemusím dodávat. Ostatně si názor můžete udělat v přiloženém videu.

I přesto je “Meredead” jako celek mnohem lepším počinem, než bylo poslední “Njord” (vysvětlí mi někdo, co jsem to tenkrát hulil, že jsem tomu mohl dát 7/10? Tak 5,5 bodů, maximálně 6, když přivřu obě oči, uši, nosní dírky i řitní otvor). Dovolím si dokonce tvrdit, že “Meredead” je nejspíše ta nejlepší kolekce, kterou Leaves’ Eyes vydali od skvělého debutu “Lovelorn” z roku 2004. Není to vůbec špatné, právě naopak – na novinku Leaves’ Eyes jsem se díval spíše skepticky a očekával jsem spíše další dávku sladkobolných cajdáků. Proto jsem výsledek vcelku příjemně překvapen.


Další názory:

Zprávy o blížícím se albu Leaves’ Eyes mě celou dobu nechávaly naprosto chladným. I přes osvěžující vystoupení na loňském Metalfestu jsem totiž nečekal nic jiného než chytlavý, ale po delší době značně nudící “Njord” v2.0. H., budiž pochválen, mě však ukecal, abych “Meredead” věnoval nějaký ten čas, a když jsem se k tomu nakonec z nudy dokopal, zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Novinka si sice uchovává znaky pro kapelu typické, ale zároveň zní úplně jinak než její předchůdce, zmíněný “Njord”. Ústřední skladatelské a manželské duo totiž protentokrát značně upozadilo metalovou složku ve prospěch té folkové a s odstupem musím říct, že je to to nejlepší, čeho se mohli dopustit. Výsledkem je tak mimořádně klidná, přesto emotivní a nebojím se říct krásná deska, která donutí nejednoho pochybovače uznale pozdvihnout obočí…
Ježura


Rudra – Brahmavidya: Immortal I

Rudra - Brahmavidya: Immortal I
Země: Velká Británie
Žánr: death / black / folk metal
Datum vydání: 4.7.2011
Label: Agni Productions
Původní vydání: 3.3.2011, Sonic Blast Media

Tracklist:
01. Now, Therefore…
02. Illusory Enlightenment
03. Ravenous Theories of Deception
04. Vultures of Slavery
05. Incredulous Void
06. Sinister Devotion
07. Harrowing Carrions of Syllogism
08. Embryonic Theologies
09. Supposed Sages of Sensuality
10. Hymns of the Immortal Self
11. Advaita Samrajya

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníky Wormrot podle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelem Earache Records) a Rudra podle jména.

A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…

Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.

Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…

Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.

P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.